Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
(Charry)
Probouzel jsem se dlouho a těžce, jako bych se probíral ze smrtelného spánku; celé tělo mě bolelo, především ruce a chodidla. Byla to nepříjemná tupá bolest, která vyvolávala zvláštní svědivý pocit pod kůží. Také na obličeji jsem cítil stejně podivný pocit; a naopak na prsou ostrou bolest, jako by mě tam někdo podrápal.
Když jsem otevřel oči, viděl jsem kamenné stěny a strop jeskyně; udivilo mě to, nebyl jsem si žádné skalní sluje vědom. Pokusil jsem se posadit; šlo to, ale hlava se mi točila, jako bych byl opilý. Přetřel jsem si obličej dlaní a cítil zvláštní pocit, když jsem se dotýkal vlastní kůže; jako bych sáhl na ropuchu nebo jedovatou ještěrku. Prohlédl jsem si ruce a zachvěl se nad těmi hroznými boláky; pak jsem se podíval na svého souseda a zjistil, že jeho obličej téměř přestal být k rozeznání; až po chvíli jsem poznal, že je to Mario Carialti. To znamená, že já vypadám zrovna tak; už ani člověku nepodoben, příšera zmořená leprou. Ano, přestali jsme se koupat v Ohni, proto to všechno. Jak dlouho už tu vlastně jsme?
Zjistil jsem, že všem nám narostly vlasy a vousy asi týden až čtrnáct dní staré. Tak dlouho jsme tedy bez Ohně. Taky jsme pěkně zhubli; pociťoval jsem strašný hlad. Kdesi v jeskyni kapala voda, dolezl jsem tam po čtyřech a napil se. To mne posílilo, opřel jsem se o nějaký klacek a potácel se ke vchodu do jeskyně. Všichni ostatní spali; vypadali příšerně.
U vchodu seděla Diana, opřená o stěnu; spala a já ji chtěl pohladit po hlavě, ale pak jsem si uvědomil, že na ni nebudu smět sáhnout, pokud se mi nepodaří Ohněm zahladit strašné stopy lepry. Třeba by se mne polekala; je to sice holka statečná, ale vzhled některých z nás je strašlivý, dozajista i můj. Ne, raději spi, moje malá...
Oblékat se nenamáhala; kůži měla připálenou sluncem, hlavu s krátkým zlatým chmýřím zvrácenou na stranu. Na tváři byly patrné stopy utrpení; kdoví co prožila za tu dobu, co jsem spal! Ztrhané rysy, vyhublá tvář a rozpraskané rty už skoro nepřipomínaly tu krásnou dívku, která okouzlovala všechny muže na plesích daleké Evropy. Přesto jsem po ní pocítil takovou touhu, až jsem se stěží ovládal; tohle už skutečně nikdy nesmím!
Rozhlížel jsem se a náhle spatřil, že kousek od Diany leží na zemi zebra, čerstvě zabitá; byla poněkud uválená, jak ji někdo vlekl po zemi, a kupodivu ne zastřelená, nýbrž vaz přeražený tlapou a prokousnutý krk. Nezdálo se mi podobné víře, že by se někdo ze šelem dokázal vypravit na lov, alespoň na to nevypadali. Spíš vypadali na to, že co nevidět zemřou na lepru jako všichni ostatní. Ale zebra tu byla, celá, dokonce ji lovec ani neochutnal. No co, pochutnáme si na ní my! Zebří maso je výtečné a já měl strašný hlad.
Když jsem se namáhal to zvíře rozčtvrtit, objevil se na prahu jeskyně Tošio Yamanaki; taky se potácel a opíral o svou katanu. Došel ke mně a klesl přede mnou na kolena; ale ne slabostí, nýbrž úctou. Z jeho tváře, pokryté hnusnými boláky, zíraly trpitelsky šikmé oči.
„Můj pane!“ oslovil mne japonsky, jak činil málokdy, „Vidíš, co se s námi stalo. Dovol mi, abych zakončil svoje utrpení vlastní zbraní! Nechci se takto objevit před svými přáteli. Je lépe zemřít!“
„Kdysi jsi řekl, že jsi mým samurajem. A samurajové vždy umírali až po smrti svého pána. Pamatuj si, Tošio, vždy ještě zbývá naděje! Až poznám, že náš konec je neodvratný, zabiju se sám. Tehdy přijde také tvoje chvíle!“ A protože se mi nedařil souboj s mrtvým tělem zebry, dodal jsem: „Ale když už máš v ruce svoji zbraň, mohl bys mi pomoci rozporcovat tohle maso. Nevím jak ty, ale já bych jedl, až se mi žaludek kroutí!“
Asi se mu taky kroutil, neboť bez diskusí vyhověl; ale neměl tu sílu jako dřív, musel seknout dokonce několikrát, neboť napoprvé se netrefil. Neměl bych to asi ani říkat, co? Společně jsme rozdělali oheň, narazili kusy masa na klacky a já dal Tošiovi příkaz bdít nad pečení, aby se nespálila. Zatím jsem se šel podívat na koně a zjistil, že nám jich přibylo, mají dokonce anglické vojenské značky. Někdo jim hodil zbytek sena, přesto by snesli trochu víc jídla. Nevypadali zvlášť dobře, navíc měl každý na krku krvavou ránu. Že by nám tu řádili upíři?
Když jsem se vracel, probouzela se zrovna Diana; když mě viděla, vyskočila a s výkřikem mi skočila na krk, div mne neporazila. A začala mě líbat na tvář, nestačil jsem ji včas odstrčit.
„Moje drahá... copak se mě vůbec neštítíš? Nevěřil jsem, že bys mě ještě někdy políbila...“
„Ty seš blázen!“ vyprskla smíchy, „No jo, vypadáš děsně! Kdybys takhle bafnul na Gordona, tak se složí jak prkno. Ale neboj, to přejde...“
„Ovšem. Všechno přejde, i život!“
„Ale běž! Plácáš voloviny a pečeně se ti pálí. Tošio, nespi u toho, nebo půjdu péct sama. Kdo ulovil zebru?“
„Já myslel, že jsi to byla ty nebo někdo ze šelem!“
„Jo, tak to byl Pouštní vítr. Kdepak se toulá?“
„Kdo je Desert Wind?“
„No Reort, ten co nás vyléčil. Myslíš, že byste se probrali ze všech těch nemocí sami od sebe?“
„Neviděl jsem tady žádného Reorta. Kde jsi ho viděla?“
„A jejda! To bude dlouhá písnička... promiň, já z něj trochu blbnu. To on říká každému vyprávění píseň. Přivedla jsem ho, aby vás vyléčil. Tady ještě máš na prsou stopy po jeho drápech; naočkoval vás a jste zdraví, miláčku! Lepra pryč, spavá nemoc pryč, malárie pryč... Budeme zdraví jako rybičky, a komu za to vděčíš? No schválně, komu?“
„Jak to mám sakra vědět? A kde jsi narazila na Reorty? Co vůbec...“
„Jeden stačil. Zachránil mi život, když mě honili vojáci Vilíka Gordona. Povídali jsme si a já ho přesvědčila, aby se na vás podíval...“
„Vojáci Willa Gordona? Co tady dělali? A proč tě honili?“
„Chtěl si mě vzít za ženu a doufal, že mu přesvědčím Reorty, aby za něj válčili. Ještě spoustu dalších věcí; měla jsem to sepsaný na takovým papíru, kam jsem ho jenom... a jo, už vím! Víš, použila jsem ho, jak se takové papíry používají. Škoda...“
„Diano, zadrž! Pleteš pátý přes devátý. Začni zkraje!“
„To víš; a pak to budu muset opakovat pro každýho extra. Za chvilku vylezou z jeskyně další a budou se zas vyptávat. Napřed se nadlábnem týhle pruhovaný kobylky, potom se mnou bude lepší řeč. Mimořádně bych ti povolila flašku whisky, ale žádnou nemáme; vyžahla jsem ji po cestě.“
„Aspoň mi řekni, co tady Gordon vlastně chtěl!“
„Pamatuješ na ty sígry, co vypálili Bongole? Tak to byl on...“
„To přece víme! Ale já myslel, že to posledně stačilo!“
„Jak vidět, nestačilo. Měl bys bejt trochu žárlivej a rozbít mu hubu jako na venkovský tancovačce! Balil ti ženu, to si nenech!“
„Aha, už chápu; až ho uvidím, tak mu zlámu krk!“
S tímto řešením byla spokojena; v té chvíli se probudila Assama, Diana nelenila a honem jí šla něco povídat. Ani Assama nelenila a pomáhala křísit Denise, i když ten to ani moc nepotřeboval.
Ze šelem se první probudil Aflargeo; prohlížel se a vypadal dost nešťastně nad svým špatným vzhledem; ale když se dozvěděl, že se za pár dní uzdraví, rychle se uspokojil a začal rvát kusy masa ze zebry a polykat téměř bez kousání; jeho společníci se pochopitelně nedali zahanbit.
„Mám strach, že ta zebra je dar našeho Reorta na rozloučenou,“ uvažovala Diana, zatímco přežvykovala kus masa a šťáva jí tekla po bradě; špinavé prsty si otírala o vlastní tělo jako každý, kdo si zvykl chodit nahý, „Třeba pochopil, že jeho poslání je u konce, tak odešel...“
„Nebyl trochu zvláštní?“ ptal se Denis.
„To je slabý slovo! Trochu zvláštní byl Džaín; Pouštní vítr je blázen!“
Začala zmateně líčit nějaké problémy mezi lvy se zlatou hřívou a lvy s černou hřívou; nikdo to nechápal, ale nechali jsme ji povídat.
„Kde je vůbec Ludvík d'Enghiem?“
„Ludvík? Jo, ty nevíš... zabili ho vojáci. Doprovázel mě...“
Spíš než hněv jsem pocítil hroznou lítost; ani jsem se s ním nerozloučil! Na koho se teď spolehnu, za kým půjdu pro dobrou radu? Chvilku jsme žvýkali mlčky, ostatně to maso bylo pěkně tvrdé a mizerně upečené; že nám to začalo vadit znamená, že jsme se už trochu nasytili.
„Denisi, až se najíš, mohl bys zapálit Oheň?“ požádal jsem, „Doufám, že se co nejdřív zbavíme téhle hnusné podoby a...“
„Tak to ne!“ rozkřikla se Diana, „Já nesouhlasím a prohlašuju, že to je porušení našich dívčích práv. Já tvrdím, že mě tahle tvoje podoba mimořádně vzrušuje a chci se s tebou pomazlit, než zmizí... Assama taky, žejo?“
Assama neřekla nic, ale oči jí zas už blýskaly a vinula se k Denisovi.
„Takže, drazí přátelé: já se teď půjdu s Charrym projít po rozkvetlých lukách na jednu stranu, Assama s Denisem na druhou. Vy tu klidně seďte, můžete i trpět a čekat, až se dokonale spokojené vrátíme...“
Pokud někdo na první pokus nevěřil, že to myslí vážně, mýlil se; ostatně Assama se už s Denisem začali pošťuchovat a všelijak zlobit, což patřívalo k jejich bouřlivým předehrám. V dobách před Assamou tolik netrval na účasti veřejnosti; jí se to naopak líbí čím dál víc.
Diana mne odvlekla stranou jenom kousek; když mě dokonale přesvědčila, že jí skutečně nic nevadí (a já ji, že mě nebolí, když mě škrábe a kouše), šli jsme zpátky; právě včas, Denis se zrovna pokoušel zapálit Živý Oheň. Ruce se mu chvěly, že by slabostí? Assama vypadala docela spokojeně...
Konečně se na skále před jeskyní rozhořel drobný plamínek. Denis pozvolna vsunul ruce do Ohně; vzplály jasným plamenem a všiml jsem si, jak bolestí kroutí znetvořené rty. Musel shořet hnis a odumřelá kůže, Oheň se vpaloval hluboko do ran, aby je vyčistil; trvalo to déle než obvykle a musela to být příšerná bolest. Ale když ruce z Ohně vytáhl, byly sice zjizvené a pokryté krvavými ranami, ale byly to zas lidské ruce. Zaťal zuby a nahnul se do Ohně hlavou; opět ten jasný plamen a strašlivá bolest. Posunoval se do Ohně víc a víc, nakonec tam vkročil i nohama; viděli jsme, jak se mu křečovitě stahuje tvář. Nakonec z Ohně vystoupil; pokrytý ranami, zjizvený – ale opět člověk, ne už netvor jako ti, kteří mu přihlíželi.
Chvíli odpočíval s rukama v Ohni, než pokynul dalšímu; věděli jsme, že to bude Assama. Také ona začala rukama a také zakusila tu příšernou chvíli bolesti; ale neodmítla, vkládala do plamene hlavu a pak celé tělo se zvráceným potěšením. Hned po ní jsem šel já; nezdržoval jsem se a vstoupil tam hned celý; a po strašné chvíli bolesti nadešlo blažené vykoupení.
Ostatní vstupovali do Ohně jeden po druhém; někteří s potěšením, jiní se báli, sténali, Alí dokonce brečel a škemral, jestli to nejde jinak; ale nakonec byl každý rád, že odporné boláky zmizely.
„Budeme se koupat každý den,“ slíbil Denis, „Za pár dní poslední stopy zmizí, zatáhnou se jako všechny ostatní rány...“
Poslední šla Diana; ne že by byla nemocná a potřebovala to, ale aspoň si trochu obnovila síly. Kromě oholení toho zlatého mechu na hlavě jí vyhladil vrásky na tvářích a rozpraskané rty, poničené ruce a nohy. Stačilo by pár kosmetických úprav a už by se zas dobře hodila na ples; akorát že je tak interesantně štíhlá, že má člověk strach ji sevřít do náruče...
„Hele, neprovokuj! Nebo ti ukážu, kolik toho ještě vydržím!“
Nastaly nám krásné dny. Na první poradě jsme rozhodli, že se nehneme, dokud se trochu nevzpamatujeme; tak čtrnáct dní by mohlo stačit. Prozatím se budeme věnovat lovu a patřičnému vykrmování našich zchátralých tělesných schránek, šelmy a koně v to počítaje. Zpočátku jsme taky doufali, že Pouštní vítr si jen někam odskočil a vrátí se, aby si vyposlechl naše životní písně. Ale když se nevracel, došlo nám, že je to definitivní.
Nejrychleji se vzpamatoval Denis; podle jeho tvrzení dík Assamě, ze které pravidelně a rád vysával energii. Na oplátku ji vyučoval; čemu přesně, se dalo těžko zjistit, ale vše souviselo s magií. Jedinou výjimkou bylo vaření, kterému ji zase učila Diana; přestože Denis neodmítal jíst maso, začínala mladá Afričanka poznávat, jak mu uvařit pro radost něco poživatelného i pro vegetariány; možná dokonce pochopila proč.
Při sbírání jedlých semen ve stepi objevila Diana i ten keř, z jehož semen se vaří černá tělová barva. Ještě nebyla dostatečně zralá; což Denise podnítilo k vlastním pokusům na tomto poli. Zakrátko jsem si všiml, že jeho pleť postupně tmavne a zvolna se přibližuje barvě Assamy.
„Jestli se nás pokoušíš blbnout nějakou iluzí...“
Přímo zářil nadšením. „Žádná iluze, trvalá barva! Samozřejmě jsem na to nepřišel docela sám, takhle si hrají lykantropové a kdekdo... chodil jsem doma s jednou holkou, která si potrpěla na leopardí skvrny! Tak zkouším...“
„Denisi, ty blázníš! Počkej, co je tohle? Celý život máš výrazný baarfeltovský nos; teď vypadá jako rozpláclý... a ty ohrnuté rty...?“
„No a co? Assama mi v záchvatu vášně dala pár přes hubu!“
„Nelži! Ty se schválně měníš na černocha! Jak to děláš?“
„Ta kočka, co o ní vyprávím, měla dokonce čumáček; fakt, přísahám! A když jsme se milovali, kousala jako Díwarr! Ráno jsem měl jizvy po zubech...“
Před Assamou to netajil, stála vedle a pochechtávala se.
„Kam s tím chceš dojít?“
„Víš, že by mě to samotnýho zajímalo?“
Tehdy Assama promluvila: „Když on chce mít kůži jako já! Ale já chci mít kůži jako lidi z našeho kmene – a on mi to nechce udělat!“
„Nejspíš proto, že to nejde!“
„A jde! Všichni ngajimové říkají, že by to šlo!“
„Ngajimové?“ natočila po nás Diana svoje radary.
„Synové a dcery mocného Nga.“ přiznával Denis neochotně, „Poslední dobou se k nám začínají lísat. Osobně soudím, že za to může Ludvík.“
„Né né!“ odmítala Assama, „To že jsme vyhráli nad nemocí! A skamarádili se se simby; Džaín-simba už je tam taky a hrají si!“
„To začíná nějak zajímavě! Povídej!“ Diana nechala všeho a poslouchala.
„Já za tyhle její řeči neručím!“ bránil se Denis, „Víte přece, že ji učím meditovat; ale nemůžu být odpovědnej za všecko, co pak povídá! To říká Assama, že Ludvík neodešel ani mezi anděly, ani do duchovního světa, ale na horu Kilimandžáro; tam teď učí starého Nga šachy, dámu, go, mariáš a kanastu, kdežto jeho děti abecedu. Ke všeobecnému prospěchu...“
„To se mi nějak nezdá! V životě jsem neviděl, že by Ludvík měl zálibu ve společenských hrách!“
„Ludvík ne, ale starý Nga je miluje. Všechny takový pitomosti... Ludvík to s ním jenom hraje, aby měl lepší náladu.“
„To říká Assi, moje ochránkyně!“ prohlásila Assama, „Je to moje božská sestra a čeká s Denisem dítě jako já...“
„Bezva! Máte ještě další podobný příbuzný?“
„Zatím okolo tří set. Stahujou se z celý Afriky; a ještě nás zdálky sledujou všelijaký džu-džu usedlíků z osad; rádi by se přidali, ale zatím mají asi strach. Ngajimové jsou bojovníci!“
„A vám hrabe!“ obžaloval jsem je, „Nevěřím vám ani slovo, vymýšlíte si to a děláte si legraci! Jestli mě chcete přesvědčit, tak...“
„Tak?“ natáhli oba krk a mrkli po sobě.
„Transformační kouzlo!“ řekla Diana, „Přeměníte se do jiné podoby, a v té zůstanete... aspoň týden! A žádný projekce, já bych to poznala!“
Tou poslední větou jsem si nebyl jist; Denis a Assama se však oba stejně usmáli a řekli: „Platí!“ A Assama dodala: „Vsadíš se?“
Diana otevřela pusu; pak ji zas zavřela. A znovu otevřela: „O co?“
„Já si řeknu...“
„Tak to ne, sestřičko! Já vím, jaká seš potvora!“
„V životě bych ti neublížila!“
„To vím. Spíš se bojím, čím bys mi chtěla prospět!“
Chvilku se hádaly, pak se rozešly bez potvrzení sázky. Bylo to obezřetné; Assama se sázela strašně ráda o cokoliv a jako výhru nabízela sama sebe. To se ještě posílilo od chvíle, kdy začala kamarádit s duchy; prohlašovala, že to ne ona, ale její nebeské sestry používají jejího těla k nejrůznějším milostným dobrodružstvím. Denis se tím nadšeně bavil.
„Dneska večer!“ pohrozil Denis a šel se ponořit do meditace.
Kdo s jejich záměry seznámil Ernayovy jezdce, nemám tušení; ale všichni to věděli a těšili se. Nesouhlasili pouze dva přítomní: Mario di Carialti a arabský chlapec Alí. Každý z jiných příčin, ale už tradičně. S Alím nemělo smysl diskutovat o ničem; avšak Mariovy vyčítavé pohledy mne znepokojovaly.
„S kým se chceš hádat?“ zavlnila Diana tělem a naznačila, že má o našem programu zcela jiné představy, „S Denisem, Assamou, se mnou, s Mariem? Co je podle tebe morálka? Až na to přijdeš, vydej zákon...“
Bylo mi jasné, že Denisovi by stačilo jen naznačit, a hned nadšeně zahájí protiopatření; začínal se nudit, a to je u něj nebezpečné. Assama je zatím jeho spojenec, ale začíná ji cvičit na soupeře. A to maličké...?
„Co když to ublíží tomu dítěti?“
„Jseš blázen? Assama už pro svoje dítě zajistila přízeň polovičky duchů z celé Afriky; a ti zbývající nedostali ani právo se do toho plést. Začínám to vidět jako velký a slavný vítězství našich barev...“
„A víš jistě, že to bude normální dítě?“
„Má někdo z Baarfeltů normální děti? Bude trochu génius a trochu šelma; něco z Denise, něco z Assamy, něco z dědečka Nga. Až povyroste...“
„Nevadí ti, že mě štveš?“
„Snažím se, seč můžu. Že mě patřičně přísně potrestáš?“
S večerem byly zahájeny pokusy; zúčastnili se jich i Mario a Alí, stejně jim zvědavost nedala. Nejdřív se všichni omyli Ohněm, ačkoliv už to dávno nebylo nezbytně nutné. Potom Denis a Assama začali se svojí hrou; poprvé se milovali na veřejnosti, za pozorného přihlížení všech. Ne že by se to občas nestalo i dřív, ale to byly náhodné exploze vášně, předem neohlášené. Nyní bylo účelem jejich počínání získat víc energie; k tomu přispívaly též emoce přihlížejících, patřičně vzrušené. Mně stačila Diana, ovíjela se kolem mne jako břečťan a nechala si moje ruce bloudit po těle.
Po první extázi zřejmě usoudili, že už mají energie dost; pokračovali ve svém milování, ale zároveň se oba současně začali měnit: tmavla jim kůže, až byli oba skutečně černí jako eben. Mezi Jezdci to vyvolalo nadšení; slyšel jsem vzrušené a obdivné komentáře, občas touhu se připojit. Na hlavě i na ostatních vhodných místech jim vyrazila jemná tmavá srst; poněkud nevhodně, protože národ Wassongů se dost pečlivě holí. Osobně soudím, že srst je doprovodným jevem, vznikajícím z přebytku energie.
Denis zvedl hlavu, oči mu blýskaly, v ústech se zaleskly špičáky.
„Stačí?“
Všichni byli ukázkou nadšeni; ale v rohu jeskyně se protáhla Díwarr.
„Nestačí!“
Obě šelmy, leopardí i lidská, si chvíli hleděly do očí. Věděli jsme, že Díwarr Denise nesmírně miluje; jen jsem netušil, jak je to silné.
Denis zhluboka vzdychl. Pak se začal měnit v černého leoparda.
Ještě podstatně větší změna se děla s Assamou; po celém těle jí vyrazila srst, kůže zůstala sice černá, ale ta srst byla zlatá se skvrnami, jakou míval Artanna nebo Tannarr. Pikantní bylo, že všechny naše šelmy byly toho času holé a dost ohyzdné, ještě pořád se koupaly v Ohni, kdykoliv to šlo. Příznaky nemoci již pominuly a brzy jim začne růst docela nová kožešina, ale teď ještě...
Denis zvedl hlavu a dunivě zařval. Byla to leopardí výzva ke svatebnímu tanci, kterou jsme často slýchali doma v Arminu; Assama zakňourala, tak ji sekl packou, ona zavřískla, převalila se na záda a chystala k obraně. Než jsme se vzpamatovali, už se váleli v jednom klubku a strašně vrčeli; potom vyrazili ven a všechny ostatní šelmy za nimi.
„Teda, tohle...“ řekl Mario a zadrhl se mu hlas.
Ať to bylo jak chtělo, sázku vyhráli.
V koutě jeskyně brečel Ernaye Lasquier. Jeho s sebou nevzali.
V noci se mi zdálo o Tomášovi. Arcibiskup kancléř mě pozval na kafe, smál se kouskům svého syna a jevil ochotu připsat eventuální leopardí příbuzné do rodinného rodokmenu. Celou dobu mě uklidňoval, že nemám mít předsudky; konečně, nejde o nic než o legraci.
Ráno se Denis s Assamou vrátili v běžné lidské podobě, ale černá kůže jim zůstala. I hebká černá srst na hlavě a všude, kde se to hodí; spíš leopardí než lidská. Když jsme vstali, vzájemně si v ní prstem vyholovali proužky a smáli se u toho jako blázni. Dokonce jim ji nesežehl ani Oheň.
Čímž vešlo ve známost, že Denis je opět na výši a při síle. Přátelé, třeste se; nepřátele vůbec nebudeme brát vážně.
„Pozdravuje tě táta.“ řekl jsem Denisovi, když jsme se zdravili.
„Dík! Co nevidět k němu zaskočím... zaskočíme. Nechce třeba přijet?“
„Nic neříkal. Ty myslíš, že...“
„Charry, tohle neskončí tak hned! Tady se ještě pobavíme!“
Radši jsem neřekl, že právě z toho mám obavy.
„Aby to byla legrace, musí to být trochu napínavý – nebo ne?“
Mírně jsem zavrčel a začal se starat, jak s jeho tetováním. Barvy byly stejně krásné na černé kůži jako na bílé; ovšem vypadaly exoticky.
„Já chci taky!“ škemrala Assama.
„S tím se počítá!“ sliboval Denis, „Už to promýšlím...“
„Máš na to čas do odjezdu.“ řekl jsem, „Začneme se chystat; někteří už začínají být moc bujní, mám ten dojem!“
„Správně, nejvyšší čas!“ zajásali.
Ostatním dopomohla k černé kůži barva. Tentokrát ani Alí neměl nic proti tomu; pro všechny ostatní to byla skvělá legrace.
Všichni zesílili a uzdravili se ze všeho, co by se jim mohlo stát. Nikdo sice nebyl tlustý, ale obnovila se síla a hbitost nejen naše, ale i šelem a dokonce koní, kteří předtím nebyli v nejlepším stavu.
Krásné tělo Assamy se postupně pokrývalo barevným tetováním. Způsobil to Denis a nepoužíval jehly, ale magickou transformaci; Assama byla nesmírně spokojená, jen si pořád stěžovala, že to málo bolí. Její touha po stále nových vzrušujících a bolestivých zážitcích se stupňovala, dokonce náhle vyvolala nelibost Diany; ta začala kamarádku kritizovat a stíhat nevolí.
„Prosím tebe, co proti ní najednou máš?“ divil jsem se.
Diana chvíli tvrdila, že nic; ale já už ji znám.
„Začíná mě ta holka štvát!“ přiznala, „Už si troufá moc! Ale to Denis!“
„Ale co? Mně se nezdá, že by nějak...“
„Copak nevidíš, že má hezčí prsa než já?“
Takže jsem měl příležitost být v šoku. „V životě jsem neviděl, že by ti vadilo, že vypadáš jinak než některá jiná ženská! Tvoje prsa jsou krásná, mají výrazné hroty, které příjemně píchají do dlaní a když je tisknu...“
„No, právě! Denis jí je tvaruje, chápeš?“
Přestal jsem diskutovat; v duchu jsem uvažoval, proč zrovna Assama jí tak moc vadí; možná proto, že jsou jediný dvě holky v dosahu...
V rámci výzdoby taky Assama prozkoumala své amulety a rozhodla se oškrábat nános špíny z medailonku, který mezi nimi byl. Byl to kotouček s dírkou uprostřed; Denis čekal něco zvláštního, ale ukázalo se, že obyčejný starý pětifrank, jakých je všude plno. Kdoví, kde k němu přišla. K žádné identifikaci to nevedlo, jen Assama byla šťastná, že se pěkně leskne.
Naše šelmy už obrostly zcela novou srstí, jemnou jako samet. Nemohly se dočkat, až budou moci vyrazit; tak jsme je vyslali na průzkum a Denis nám zprostředkovával jejich vjemy; prozatím všechno v pořádku.
Dojeli až do bývalého Gordonova tábora; tam zjistili, že ho zrušil a muži se vrátili na sever. Nějakou dobu jeli po stopě, ale neobjevili nic.
Zajímavou zprávu vyslal Aflargeo: nalezl ve stepi vesnici černochů s velkým stádem dobytka, snad Massájů. Dokonce ho někteří viděli, ale neodvážili se mu ublížit, asi kvůli jeho pruhované kožešině. Nic takového nikdy neviděli a nebyli si jistí, co je to za lva.
Rozhodli jsme se je navštívit; takže jsme sbalili svůj nečetný majetek a vyrazili. Nebylo to daleko; třetí den jsme spatřili napřed stádo, hlídané několika nahými kluky, a potom i vesnici, která při spatření naší karavany začala urychleně konat přípravy k obraně.
Zastavili jsme v uctivé vzdálenosti, sesedli s koní a pokračovali pěšky, i když s puškami. Chodit beze zbraně se neshoduje s místní představou hrdého bojovníka; ostatně také trnitá ohrada okolo vesnice se ježila ostrými oštěpy. Spoléhal jsem na Assamu, která se dobře vyznala ve zvycích místních obyvatel i jejich nářečí.
Assama dala pokyn, abychom zastavili, a něco volala; chvíli bylo ticho, pak křičel někdo z vesnice; konečně se otevřela brána z trnitých větví a vyšlo několik mužů, zřejmě stařešinové obce. Všichni byli štíhlí a elegantní, v kožených pláštích nabarvených na červeno; hlavy vyholené, v uších nejrůznější předměty velké a ještě větší, takže se jim lalůčky protáhly až k ramenům. A samozřejmě, každý měl důkladný oštěp.
„Buďte zdrávi, stateční bojovníci!“ pozdravil jsem je v nářečí, o kterém jsem se domníval, že je ovládám, „Moje srdce je naplněno štěstím, že mohu poznat tak skvělé válečníky, jakými jste vy...“
„Buďte vítáni!“ pronesl ten nejtlustší a s nejvíc ozdobami, „Pověz nám, proč jsi přišel na naše území a co chceš od Massájů! Nemáme rádi cizince, kteří přicházejí k našim chýším!“
„Přišel jsem a zase odejdu. Jsme na cestě do Simbabwe, jdeme navštívit Reorty, svoje přátele.“ ukázal jsem na šelmy.
„Vidím, že jsi Simba-watu. Jak dlouho se zdržíš?“
„Chtěli jsme tu přespat. Nebudeme se zdržovat dlouho.“
„Buď vítán! Vstupte do naší osady; moji bojovníci se postarají o vaše koně i náklad, který je zajisté cenný...“
„Ano, má cenu,“ souhlasil jsem, „Ale je chráněn zaklínadly, takže položí-li na něj někdo ruku, zle onemocní a zemře. Varuji tvé bojovníky, aby nebrali nic z našich věcí, dokud nezažehnáme zlé duchy, aby vám neublížili...“
„Nevezmeme si nic!“ ozval se jeden z bojovníků, „Dobře víme, že se nemáme dotýkat ničeho, co patří Simba-watům...“
Vstoupili jsme do vesnice; teprve teď jsme spatřili jejich ženy, tlusté, s holými hlavami, ověšené náhrdelníky, kruhy v uších a nose, náramky a mosaznými kruhy na pažích i nohou. Před svými muži měly značný respekt; když některý své ženě něco poručil, okamžitě poslechla a spěchala při tom, aby nedostala po hřbetě klackem. Dal jsem je Dianě za příklad.
Mladí muži nám připravili občerstvení dle své chuti: chytili jednu krávu, podojili ji do velké tykve, potom střelili dobytčeti do hrdla šípem a krev přimíchali do mléka. Tuto směs nám pak předložili coby pochoutku; Assama to pila bez většího sebezapření, ale my ostatní jsme se tvářili dost znechuceně. Aspoň že šelmám to chutnalo.
Seděli jsme okolo ohně a únavně žvanili o samých hloupostech, jak už tak mají domorodci ve zvyku; mluvila hlavně Diana, která nejlíp rozuměla místnímu dialektu. Bohužel jsem ztratil velmi rychle souvislost a tak vím jen velmi zhruba, co jim vykládala.
Denis a Assama se rychle spřátelili s místní mládeží; seděli s hlavami sraženými dohromady u sousedního ohně, občas se odtamtud ozývaly výbuchy smíchu. Denis jim něco vyprávěl, to bylo jasné; ale co, se nedalo pochopit. Alí, kterého jsem se zeptal, kroutil hlavou a nerozuměl ničemu. Ten malý Arábek je hloupý, až Alláh brání.
Posléze došla u našeho ohně řeč na bělochy; náčelník se silně rozčílil a postěžoval si, že nějací bílí muži přepadli jeho stádo, zabili několik krav a stříleli po moranech, když chtěli krávy bránit. Popisoval oblečení těch mužů a my usoudili, že to byli Gordonovi vojáci; na oplátku jsme zase my řekli něco o tom, co prováděli nahoře na severu.
„Ano!“ prohlásil náčelník důrazně, „Všechny bělochy je třeba bez milosti pobít! Jsou to vrazi, lupiči a bandité!“
„Totéž si oni myslí o nás!“ namítl jsem.
„My jsme v této zemi doma! Ale oni přišli proto, aby nás okradli a zabili! Až zase přijdou, budu je zabíjet!“
Přiznal, že částečně touží zabít nějakého bělocha, aby získal jeho krásný červený kabát; popřáli jsme mu hodně úspěchů. Pak se začal vyptávat na původ mých šelem; zvlášť se mu líbil Aflargeo se svými pruhy. Povídali jsme si o šelmách a tak se příjemně dočkali večeře, skládající se z nějakých placek a už zmíněného mléka s krví. Dokonce nám nabízeli, že porazí jednu ze svých krav, ale tak významná naše návštěva zas nebyla.
Jejich chaty jsou stavěny z... no, slušně řečeno z výkalů. Konstrukce je z propletených větví, na kterou se naplácne vše, co zbyde po dobytku; postupně se přidávají další vrstvy, až vznikne šišatá polokoule s jediným kruhovým vchodem, velkým akorát na nejtlustšího člena rodiny. Rodinu tvoří muž, bojovník a majitel všeho, a jeho ženy, málokdy víc než čtyři, častěji dvě, mladá a stará. A pochopitelně děti, příliš malé než aby byly morany. Kromě lidí bydlí v každé chatě asi milión exemplářů různého cizopasného hmyzu, od vší a blech až po mohutné stonožky, nad kterými se dělalo zle i Tannarrovi, který jinak ledasjakého brouka s chutí schrupne. Stejný názor mají na hmyz i lidé; děti strčí do pusy kdejakého červa, ty větší pořádají hony na potkany, ještěrky a občas i hady, včetně jedovatých.
Dianě vadil nejvíc jejich svérázný vztah k špíně a zápachu. Pokud jste správně pochopili, jak vypadají jejich chatrče, musí vám být též jasné, jak asi voní; ten vchod je kryt kusem kůže a okamžitě po průchodu se zakryje, aby se zbytečně nevětralo a všechno teplo i se zápachem zůstalo uvnitř. Tělesnou potřebu konají samozřejmě venku, ovšem hned za chatrčí; ale pokud to nějaké dítě nestihne, žádná tragédie se neděje. Zejména ženy lákají muže svým výrazným aróma; docela mě zajímalo, jaký to bude mít účinek na naše jezdce, kteří se mladším ženám zjevně líbili.
Prozatím bylo důležitější, že Diana odmítala bydlet v chatrči plné hmyzu; to se radši uloží někde venku na volnu. Náčelník to považoval za hrdinství.
„Nechci vám radit, ale v poslední době se často potlouká v okolí smečka hyen. Pokud nejste v chýších, jsou schopny vás napadnout!“
„Máme s sebou šelmy; ty nás jistě ochrání!“ namítal jsem.
Jejich obdiv k nám okamžitě ještě stoupl.
Ono spát venku bylo rozumné, pokud jsme nechtěli přijít o koně; do ohrady pro jejich krávy se nevešli, tak bylo lepší je hlídat, aby se hyeny nerozhodly zpestřit si jimi svůj jídelníček. Někteří lidé tvrdí, že hyena je zvíře zbabělé a na živou kořist se neodváží; přál bych jim si to vyzkoušet na své vlastní kůži!
Byla krásná klidná noc. Hlídku měl Aflargeo, tak jsem mohl klidně spát; a taky spal, i když se venku ozýval řev všelijakých šelem. Teprve za dlouho mne probudil dotek jeho čenichu. „Slyšel jsem zpívat hyeny. Zpívají nějak zvláštně. Poslouchej...“
Opatrně, abych nevzbudil Dianu spící mi v náručí, jsem zvedl hlavu a poslouchal. Odkudsi z dálky se ozvalo tlumené skřehotavé výtí; pak další blíž a ještě, úplně blízko. Hyeny se zřejmě svolávaly a plánovaly nějaký lov; hlad, kterým trpěly, jim bránil v klidném odpočinku. Ležel jsem klidně, dokud se výtí neozvalo z bezprostřední blízkosti; tehdy jsem řekl:
„Snad by bylo dobře zařvat. Třeba si to rozmyslí...“
Stačilo to, aby se Diana probudila. „Co je?“
„Přišla návštěva. Hyeny zpívají někde blízko...“
Zafrkala nosem a začala se hrabat z dek. „Chci je vidět!“
Vzali jsme si pro jistotu pušky a šli s Aflargeem kousek od tábora. Svítil měsíc; v dálce jsem spatřil přebíhat nějaké temné stíny, zřejmě to byly ony. Aflargeo zařval tak, že se probudily všechny ostatní šelmy; a od hyen se ozval skřehotavý chechtot, jaký obvykle vydávají.
„Jak se zdá, král zvířat je jim pro legraci,“ konstatovala Diana, „Už asi stárneš, můj milý, když se tě nebojí ani hyeny!“
Aflargeo se nasupil a zařval další signál; ten známe, znamenal:
„Táhněte odtud, než vás roztrhám na cucky!“
Opět se ozval klokotavý smích; a pak zavýtí, které znamenalo:
„Raději se kliď ty! Je to náš rajón a jsme silnější!“
Aflargeo se naštval ještě víc; vmžiku vyhlásil arminský svolávací signál a všechny ostatní šelmy, včetně Díwarr, mu přiběhli po bok. Taky se probudil Denis a Assama; tak už nás bylo dost, abychom se ubránili případnému útoku. Společně jsme vyčkávali, co bude dál.
Jedna z hyen se přiblížila až k nám; cosi skřehotala, nevím co to mělo znamenat, ale asi něco urážlivého. Tannarr vyrazil vpřed, vrčel na ni a nadával; hyena na to přišla ještě blíž a my jsme spařily její oči, svítící zvláštním opalizujícím leskem. A tehdy také ona spatřila oči šelem.
Chvíli bylo ticho. Potom Aflargeo řekl arminsky: „Nesměj se a pojď sem! Když jsi z nás, nic ti neuděláme!“
Hyena zřejmě váhala; obracela se, vykřikovala něco na své druhy jižanskou reortštinou. Diana něco vykřikla touže řečí.
To rozhodlo, hyena se vydala k nám. Dobře jsme viděli silné svalnaté tělo, hranatou hlavu a jemnou srst, žlutou s velkými černými skvrnami. Majestátní samec cenil pro jistotu ještě tesáky, ocasem ale mával přátelsky.
„Buď zdráv!“ promluvil jsem reortsky, „Rozumíš této řeči?“
„I ty smíš žít.“ odpověděl překvapeně, „Velmi špatně. Neumíš řeč jižních, zlatohřívých Reortů?“
„Ne. Mluvím řečí černohřívých; a taky Arminů, pokud jsi o nich něco slyšel. Přicházíme z Ostrova v dalekém moři...“
„Já vím, co je Armin!“ Přišel už docela k nám, očichával napřed šelmy, pak i nás lidi. Denis ho pohladil po hlavě, náčelník hyen pro jistotu uskočil a chňapl po něm, ale jen zlehka, jako na výstrahu.
„Nono, jen se necukej!“ chmátl mu Denis po uchu, „Já se tě neleknu, nemysli si! Nebojím se kdejakýho pejska...“
„Jsem Gawiarr, náčelník smečky. Vy jste kdo?“
„Jsem Charry, Pán Nebe a Země, Vládce Arminu.“ Ačkoliv jsem to řekl reortsky, neudělalo to na něj velký dojem. Řekl jsem i jména svých druhů; ty, kteří byli přítomni, zdravil očicháním. O ostatní se nezajímal.
„Vy jste přátelé těchto lidí?“
„Ano, jsme jejich hosty. Pro dnešní noc nelovte jejich dobytek! Ani náš, samozřejmě...“
Bylo třeba vyčkat, až si to přebere. „Máme hlad!“ řekl potom.
„Pro dnešek to vydržíte. Zkuste s námi chvíli pobýt; máme trochu masa v zásobě na zlé časy...“
„To nevadí; my jíme všecko!“ ujistil nás. Odvrátil hlavu, zavyl a za pár okamžiků se ze tmy vynořilo na dvacet podobných, spolu s krásnými huňatými mláďaty. Denis nadšením padl na zem a počal ta chlupatá klubíčka přitahovat k sobě a kočkovat se s nimi.
„Vidím, že máte mladé – musíte tedy hodně lovit...“
„Ano, bratře. Ale stalo se nám veliké neštěstí; několik našich nedávno zahynulo. Pokusili se jít do tábora bílých lidí, kteří tábořili na planině na západ odtud; ale ti lidé po nich stříleli z pušek a zabili je.“ Tohle mi už Diana musela přeložit; přece jen se něco naučila od Reorta.
„Kolik bylo těch lidí?“ ptal jsem se.
„Říká, že mnoho nohou. To víš, jak oni počítají...“ vysvětlovala Diana.
„Vím. Poslyš Gawiarre, ti lidé jsou naši nepřátelé! Pronásledujeme je; chtějí ohrozit Reorty, chtějí je podvést a možná i zabít...“
„Já vím. Zabíjejí nás, když nás vidí. Viděli jsme kožešinu leoparda, kterou tam měli. A nic jim neudělal, šel jen tak kolem nich. Byl Zelenooký, věřil, že mu neublíží. A zabili ho!“
„Jdeme do Simbabwe varovat Reorty, aby jim nevěřili.“
„Děkuji ti jménem celého národa!“ udělal přátelskou grimasu a protáhl se, jako by se ukláněl.
„Jsi schopen podat tu zprávu Reortům?“
„Kterým Reortům? Nám hyenám, leopardům, lvům – komu?“
Teprve teď jsem si uvědomil, že slovem Reort označují všechny šelmy Afriky, stejně jako Armin znamená všechny šelmy našeho ostrova. Budu muset začít trochu uvažovat nad svou terminologií.
„Všem, bratře. Každý, i ten nejposlednější, to musí vědět, aby se mohli nepřátelům vyhnout.“
„Ano – oznámit bych jim to mohl.“
„Prosím tě, udělej to! Vyšli svoje bojovníky, ať navštíví všechny kmeny Reortů a varují je před bílými...“
„Zítra vyšlu svoje lovce na všechny strany. Kam jdete vy, kterým směrem je nemusím vysílat?“
„Míříme do Simbabwe. Byli bychom rádi, kdyby nás někdo z vás doprovodil až tam, těžko budeme umět najít cestu...“
„Do Simbabwe je daleko. Ale mohu jít s vámi, když mi slíbíte, že budete bojovat s těmi lidmi. Rád bych viděl, jak ti zlí lidé zemřou. Mám s nimi svou válku; povraždili lovce mého rodu. Proto je chci zakousnout...“
„Mohu ti slíbit, že setkáme-li se s nimi, budeme bojovat.“
„Dobrá. Půjdu s vámi na jih osobně. Půjdeme všichni; naše ženy a děti jdou také, zatímco muži musí obejít okolní sídla. Jsi spokojen?“
„Ano. Jsi moudrý a statečný náčelník, Gawiarre.“
Gawiarr se nad tou pochvalou nafoukl. „Mluvíš krásně, bratře. Ale teď mám strašný hlad! Proč nemůžeme sníst jednu tlustou krávu těch černochů? Máme na ni hroznou chuť...“
„Nedělej to, ulovte si něco na stepi. Řekli by, že jsem se s vámi spojil; byli by proti mně. Nechte dnes jejich krávy být!“
„Ale když odejdeme s tebou, nikdo už ty tlusté krávy nesní!“
„On se někdo najde! Ostatně, budou jiné krávy...“
„To je pravda,“ usoudil, „Ale našim štěňatům dejte maso! Mají hlad a jsou ještě maličká. A je nás málo, abychom jim mohli lovit, jak si štěňata zaslouží. Zlí lidé jim zabili otce...“
„Zabili by i štěňata, kdyby je našli.“
„Jak mohou být tak zlí lidé, aby zabili štěně hyeny?“ Taková myšlenka ho úplně zdrtila, „Jak strašně zlí by museli být!“
„Zabíjejí i lidská mláďata a nestydí se; a přece jsou černí lidé jejich bratry. Nevěř těm lidem, Gawiarre!“
„Má duše je smutná.“ řekl a otřel se o mne, „Budu dnes v noci zpívat smuteční písně za všechny, kdož zemřeli dřív, než přišel jejich čas. Já nechci, aby někdo umíral. Není dobré, když musí šelma zemřít, aniž dokončila svůj život. Až budu starý, potom rád složím svoje kosti a zavřu oči; dokud ale se tak nestane, chci žít. Souhlasíš se mnou, bratře?“
Pohladil jsem ho po hlavě a on mi olízl ruku drsným jazykem. Potom kývl na svoje druhy a tiše zmizeli ve tmě; jenom ještě chvíli jsme slyšeli jejich táhlý sborový zpěv.
Ráno bylo veselé, neboť Denis a Assama se mazlili s huňatými štěňátky, hráli si s nimi; ostatní hyeny se vytratily, až na dvě nebo tři matky těch štěňat. V tom čase nás přišli navštívit massájští náčelníci, celí šťastní, že v noci nikdo neznepokojoval jejich stáda.
Když náčelník spatřil Denise, jak si hraje s kupou huňatých klubíček a nadšeně se směje, vytřeštil oči a sáhl po kopí; ale zadržel jsem mu ruku.
„Co chceš dělat?“
„To jsou přece mláďata hyen, lupičů a vrahů! Zabiju je!“
„Zakazuju ti. Jsou naši přátelé, nesmíš jim ublížit. Právě proto, že jste jim ubližovali, počali hubit vaše stáda. Musíte vymýtit hněv a nenávist ze svého srdce; pak přestanou ubližovat dobytku.“
Náčelník kulil oči a zřejmě nic nechápal. „Vždycky jsme zabíjeli hyeny, protože loví naše krávy! Jinak to nejde!“
„Jak vidíš, jde. Já s nimi žiju v míru; když jsem je požádal, nechali vaše stádo na pokoji.“
„Ty jsi velký kouzelník, pane!“ řekl obdivně, „Prosím tě, požádej je, aby nás už nikdy neznepokojovali...“
„Nevím, zda vyhoví. Ubližují jenom těm, kdo jsou zlí, kdo zaslouží trest od duchů předků. Víš, duchové předků sídlí v těchto šelmách; kdo je urazí, toho potrestají. Vynášejte každý den kus masa před bránu; pak budou vědět, kdo jim dal dar a budou vás chránit...“
Náčelník s tím ani zdaleka nebyl spokojen; něco zlostně brumlal a raději se nám klidil z očí. Přesto jsme se s ním rozloučili velmi přátelsky, ostatně neodvážil by se být k nám nepřátelský. Sbalili jsme tábor a jeli dál, provázeni díkem celého toho podařeného kmene.
Gawiarr a jeho hyeny byly tím nejlepším, co jsme mohli získat pro svoji pouť. Jeho mohutné, nádherné pestré šelmy běhaly okolo karavany jako velcí psi, prohledávali cestu a oznamovali nám, když se objevilo cokoliv většího než králík. Napřed nám trochu vadila jejich nenasytná hltavost; ale když jsme jim tu a tam zastřelili zebru, žirafu či buvola, nacpali se a už svůj hlad nedávali tak moc najevo.
Jejich mláďata byla neuvěřitelně roztomilá; Denis a Assama si s nimi pořád hráli, štěňata se jim pletla pod nohama celých čtyřiadvacet hodin, dokonce i v noci se jim některý mazlíček zavrtával pod deku. Dle afrických zákonů byli dávno dospělí, byli tak bráni a měli se tak chovat, ve společnosti štěňat bylo ale vidět, že doopravdy jsou pořád ještě děti. Ona Diana není o nic lepší, štěňátka byla jejím potěšením; a upřímně řečeno, když takový cvalík přiběhne na svých neohrabaných nožkách, olízne mi ruku a kňučením žebrá o maso či pohlazení, byl bych příliš tvrdý, kdybych mu nevyhověl.
Gawiarr tvrdil, že Reorti žijí všude kolem nás; dokonce i na severu, kudy jsme prošli, bychom nějaké našli. Pochyboval jsem o tom; až se rozhodl mne přesvědčit a vyslal dvě hyeny někam bokem, požádat další reprezentanty národa o návštěvu v našem táboře. Bylo to dost daleko a soudil, že bude lepší, když přijedou oni k nám než my k nim.
Setkali jsme se za čtyři dny po odchodu poslů; napřed jsme viděli na obzoru obláček prachu, pak se objevilo malé stádečko žiraf. Dost jsme se divili, že by žirafy měly být hledaným kmenem, ale Gawiarr se jenom smál, když jsme se zeptali; a po chvíli už nebylo pochyb, kdo to přichází.
Na hřbetě každé žirafy seděla jedna šelma; viděli jsme skvrnitý kožíšek, silné tlapy, ušlechtilou hlavu s černými pruhy od očí dolů k čelistním kostem. Byli to gepardi; dva měli na primitivních sedlech i ručnice, zbývající krátké vrhací oštěpy.
Zastavili kousek od karavany, zřejmě si nás prohlíželi s částečnou nedůvěrou. Potom jeden popojel blíž, až se ocitl u nás; pozdravil se napřed se šelmami, pak milostivě odpověděl na pozdrav i nám lidem. Byl hezký, na geparda dost velký a na krku se mu leskl náhrdelník ze zlata, zdobený diamanty a jinými drahokamy. Gordon se nemýlil, když hovořil o pokladech; stejně jako Armini, i tihle se zdobí zlatem a drahokamy.
Utábořili jsme se; gepardi, veselí a svižní, se rychle seznámili s našimi šelmami. Dva nejmladší se vydali na lov s Denisem, Assamou, Artannou a Díwarr, zatímco zbývající, ti starší, zůstali u nás a moudře si povídali.
„Velmi rádi bychom poznali Armin! U našeho národa se vyprávějí legendy o Ostrově a jeho šelmách; už od dob, kdy jsme vedli válku s jejich leopardy. Víte jistě, že za dávných časů spolu bojovali leopardi Arminu a Reortie stejně jako tygři a lvi; my jsme byli na straně leopardů. Vypráví se, že někteří z našich předků došli až na ostrov Ceylon, který v té době patřil Arminům, a dobyli ho...“
„Nikdy jsem neslyšel nic takového!“ pravil Tannarr pyšně, „Je sice pravda, že Lanka, tedy Ceylon nám patřil, jako konečně celá Asie. Ale gepardy jsme odrazili už u zřícenin starého města Uru; když sumerský král Waššantatganagoparghurr porazil vašeho náčelníka Sthínnu, zahnali jsme vás přes Suezskou šíji až na Saharu!“
„Nevychloubej se přátelstvím se Sumerským králem! Sumerové byli lupiči a bandité, kteří vyloupili naše města a odnesli si náš majetek do svého města Babylónu! To přece každý ví...“
„Sumerové byli stateční bojovníci a naši spojenci; naučili jsme je části naší moudrosti, proto byli tak dobří...“
„Cha! Nenaučili se ani číst a psát, ryli klínky do hliněných tabulek, aby napodobili váš tibr! Byli to směšní lidé!“
„Vaši Egypťané zas malovali znaky! Viděl jsem je v pyramidě...“
„Nebudu se s tebou hádat, je to pod moji důstojnost!“ prohlásil gepard chladně, „Ale pravdu mám stejně já!“
„Ani pro mne není velkou ctí hádat se s takovým jako jsi ty. Nebudu už dál nic povídat, na tvoje lži se ani nesluší odpovídat...“
Urazili se oba a mlčeli, zatímco Diana valila oči. „Hele, nebuďte takoví! Povídejte něco o lidech ze Sumeru; totiž, my už o tom nevíme skoro nic, nezůstaly po nich téměř žádné památky, jen trochu keramiky a pár nápisů!“
„Dobře jim tak!“ soudil gepard, „Nic jiného si ta pakáž nezasloužila. Byli to bandité a drželi s Arminy!“
„A co vaši Egypťané? Uctívali lvy a domnívali se, že když svoje mrtvé nakonzervují, budou žít věčně jako my v dobách, kdy létali kovoví ptáci nad zříceninami Argerranu!“ posmíval se Tannarr.
„Egypťané dokázali tisíckrát víc než všichni Asijci!“
„Jo, postavili velké pyramidy z kamene. A co z toho?“
„Nemůžeme za to, že naši lvi je už nestačili naučit víc! Byla válka, tím je to! Když byl zničen Atl Antis, museli jsme na krátký čas ustoupit. Nestačili jsme už postavit nový Antis, ani v deltě Nilu, ani v Americe...“
(Upozorňuji: pro přehlednost uvádím jména míst v dnešním přepisu; Armini užívají pro jednotlivé části světa jedněch jmen, Reorti zcela jiných, takže dorozumění nebylo jednoduché. Diana do toho pletla starověké názvy, čímž situaci ještě víc zamotala).
Je dost smůla, že zrovna v té době se vrátili lovci s buvolem; diskutéři nechtěli ani slyšet o dalším povídání, vrhli se na úlovek a rvali ho na kusy, sotva jsme stačili zachránit kus na naši večeři. K mému velkému politování se k tomu zajímavému tématu už nevrátili.
„Není o co stát,“ řekla Diana, když se o tom mluvilo, „Já mám dojem, že náš Tannarr ani ten gepard v tom nemají úplně jasno. Nejvíc bychom se asi dozvěděli od lvů; ti by měli mít záznamy jako naši tygři...“
„Jen na jedno mi odpověz: co je Argerran a jací kovoví ptáci nad ním létali?“
„Nevím. Ludvík říkal, že všechno o Argerranu se dozvíme z jeho zápisků. Našel něco ve starých archívech Aurrgharru; ale nepočítej, že to bude jasné a jednoduché vyprávění...“
Gepardi u nás zůstali jako hosté; rozhodli se nás kousek doprovodit. Byli to veselí kluci, mnohem příjemnější než ponuří lvi typu Pouštního větru. A především potvrdili naši domněnku, že jdeme dobrou cestou do Simbabwe.
„Když mermomocí chcete, tak tam jděte; sídlí tam Vládce Reortie. Ovšem – lvi nejsou tak přátelští jako my Skvrnití. Byl jsem tam jednou a chovali se ke mně, jako bych byl nějaký chudý příbuzný! Třeba na vás budou lepší...“
Jak jsem už řekl, naše hyeny propátraly kraj široko daleko. Třetího dne pobytu gepardů u nás, když už se chystali rozloučit a vrátit do svého sídla, přiběhl k nám jeden vyzvědač a hlásil:
„Na jihozápad odtud je tábor nějakých lidí! Jsou černí a mnoho raněných; nežijí ve vesnici, mají jen přístřešky z kůže; větší část jsou ženy a děti. A žijí velmi bídně! Možná byste jim měli poskytnout pomoc...“
„Zajisté pomůžeme.“ rozhodl jsem, „Bratři, pokud si nepřejete setkat se s lidmi, nebudu vás nutit jít s námi...“
„Pojedeme!“ řekl náčelník gepardů, „Zajímá nás, co se stalo!“
S jejich zvědavostí jsem trochu počítal; stejně jako naše šelmy byli bez výjimky všichni Reorti ochotni nás doprovázet hlavně kvůli ní.
Najít tábor těch lidí by nebylo lehké, ale měli jsme svoje průzkumníky; ti nás zavedli mezi nízké pahorky, kde byli ukryti. Když jsme se objevili, nastal mezi nimi zmatek; naježily se oštěpy, jedni utíkali, jiní se hrdinsky stavěli na odpor s luky a šípy. Gepardi na můj rozkaz objeli tábor zezadu a hnali prchající zpátky; objevení šelem je kupodivu uklidnilo, takže se přestali plašit a vyčkávali, co bude dál.
Opravdu tu byly převážně ženy a děti; muže reprezentovalo šest raněných, kteří leželi uprostřed tábořiště, potom asi deset moranů a dvojnásobný počet dívek; ti byli vyzbrojeni oštěpy, luky a šípy a štíty ze zebří kůže. Všichni mladí nosili zajímavě vytvarované účesy, asi jako Assama.
Assama taky ani na okamžik nezaváhala; seskočila s koně a počala se s nimi repetivě dohadovat. Mluvila strašně rychle, rozkládala rukama a též její partneři mluvili jeden přes druhého svým nářečím; nakonec je zarazila pokynem ruky a obrátila se k nám, kteří jsme zatím vyčkávali.
„Říkají, že byli přepadeni bílými vojáky! Gordonovci asi potřebovali jídlo, tak přepadli stáda. Morani je samozřejmě bránili; přidali se dospělí muži, ale byli postříleni, zbyli jen tihle. Potom zaútočili na vesnici a pobili všecko. Tohle jsou všichni, kterým se podařilo utéci. Vesnici asi vypálili... viděli kouř na obzoru...“
„Ničemnost!“ řekl jsem, „Pověz jim, Assamo, že jim pomůžeme, jak budeme moci. Vyznáme se v lékařství, ošetříme je a postaráme se o jídlo...“
„Nepotřebují lékaře, umějí léčit svoje rány sami. A nepotřebují jídlo, dovedou si ho ulovit. Chtějí životy těch mužů. Chtějí, aby tekla krev jejich vrahů! To samé chci i já...“
Bylo na ní vidět, že pěkně zuří. Rozhlédl jsem se po těch lidech; tvářili se odhodlaně a pomyšlení na zkázu jejich blízkých v nich vyvolalo nenávist. Ale bylo jich strašlivě málo proti záplavě nepřátel. I kdybychom...
„Nemůžeme s nimi válčit, Assamo. Vidíš sama, že ani dohromady bychom na nepřátele nestačili; je jich mnoho tisíc a mají pušky, kdežto vy jenom luky a šípy. Když se zamyslíš a porovnáš to...“
„Wassongů je mnoho!“ potřásla hlavou, „Shromáždíme všechny muže i ženy, které chtějí bojovat! Já sama je povedu! Zničíme ty vrahy...“
„Sakra, uklidni se! Napřed trochu uvažuj a potom teprve můžeš plánovat nějakou operaci! Kolik je dohromady Wassongů?“
„Mnoho! Naše stáda kočují od obzoru k obzoru po celé Africe; a nikoho se nebojíme! Naši bojovníci mají každý sílu jako slon a bojují jako rozzuřený leopard! Nikdo nás nepřemůže; a jestli nám pomohou i Massájové, staneme se neporazitelní!“
„Mně to spíš připadá jako kolektivní sebevražda. Věř mi, vím co povídám, už jsem v životě pár bitev vybojoval. Pokud správně chápu, vaši příbuzní se potulují po obrovském území z místa na místo a ani ty nevíš, kde zrovna jsou. Než by se sešli, uplyne půl roku a za tu dobu Gordonova armáda vybije polovičku vašeho kmene a druhou polovičku rozežene po stepi!“
„Přesto je naší povinností je bránit!“
„To neříkám. Bylo by dobré je varovat. Poslechnou vaši náčelníci, když jim něco vzkážou šelmy?“
„Podle toho jaké. Lvy nebo leopardy snad ano, ale ty nemáme. Hyeny... to pochybuji.“
„Každý svého štěstí strůjcem. Dobrá, chceš se vypravit sama a varovat je? Mohli bychom vytvořit skupinu, která by jela rychleji než karavana; ale...“
„Pojedu já a Denis. Půjdeš se mnou?“
„Jistě, rád. Třeba i Artanna; stejně ho trápí nečinnost...“
„Dobře. Někoho z hyen... třeba se přidá i nějaký gepard...“
„No prosím, vy a oni, to už bude hlouček!“ smála se Diana, „Stačilo by objet nejbližší sousedy a varovat je. Domnívám se, že Gordonova armáda je spokojená, dokud má co jíst; ale až jim dojdou zásoby, půjdou si pro další. Na to musí být Wassongové připraveni, především mít zbraně...“
„Prosím tě, ještě ty jim pleť hlavu! Naopak, musí utéct z dosahu vojáků, i se svým dobytkem. Přece se nemůžou pustit do boje s tolika bělochy! Měj rozum, Diano!“
„Já je viděla, Charry. S těmi lidmi se navěky diskutovat nedá; a nesmí se jim dovolit, aby došli do Simbabwe. Zničili by celou reortskou civilizaci, kdybychom jim to dovolili. Budeme s nimi muset bojovat...“
Nelíbilo se mi to; ale byl jsem asi jediný, kdo měl takový názor. Naopak Tošio Yamanaki, Mario a dokonce Ernaye Lasquier rozhodně navrhovali zahájit proti nepřátelům záškodnické akce.
„Dobrá, i kdybych souhlasil s bojem, nemůžu na to poslat jen Assamu a Denise! Víte dobře, jak dopadli minule; co když vás zase chytí a tentokrát s vámi nebudou jednat tak shovívavě? Co když vás dokonce zabijí?“
„Já snad špatně slyším!“ smál se Denis, „Ty mi nevěříš, Charry! Nevidíš, jaká se ze mne stala pěkná šelma?“
Když jsem se na něj díval, uměl jsem si představit nejrůznější varianty, co provedou. Nic z toho se mi nelíbilo, ale taky jsem si neuměl představit, jak jim v tom zabránit. Vše, co měli v úmyslu, bylo zapotřebí vykonat; a možná čím rychleji, tím lépe.
„Denisi, na večer svolávám válečnou radu. Do té doby si připrav potřebné plány. Budeš velitelem přední skupiny se všemi právy... no, však ty víš. Měl bys mít někoho z hyen, taky gepardy...“
Denis ukázal rukou. „To už je jasný! Tenhle krasavec s velkejma zubama je Rawa; udělá všecko za pěkný zlatý kroužky do uší! Bezva pejsek, naučil se nám nadhánět zvěř při lovu a uvidíš, co ještě dokáže! Gepardy taky máme: Sirrpa a Haggarr, mladí a neklidní! Assama vybere nějaké morany...“
„Já bych kluky nebrala, jsou moc malý; vzala bych támhle ty čtyři holky, jsou tak akorát a...“
Ohlédl jsem se; jestli jsem kdy viděl správné lidské dravce, tak to byly ty čtyři panenky s dlouhými copánky a vyholenými cestičkami mezi nimi. Do copánků si zapletly všechno, co se dalo: barevná pírka, sklíčka, kovové ozdůbky, kosti... Na tvářích měly ozdobné jizvy a v očích divokost.
„Nejvíc je štve, že jsou vdovy; jejich vyvolení padli v boji. Asi i jejich rodiče, takže ztratily všechno; budou si muset vybojovat právo na život, manžela i nějaký majetek. Myslím, že...“
„Myslím, že je to šílenství.“ řekl jsem, „Ale souhlasím!“
Assama oznámila Wassongům naše úmysly; naráz nastal křik a zmatek, dokonce i ranění muži se zvedali a hlásili se, že chtějí bojovat. Sledoval jsem ten neuvěřitelný zmatek, téměř blázinec; nakonec jsem se rozhodl ponechat co nejvíc iniciativy Denisovi a Assamě. Což bylo zřejmě moudré; postupně se vášně uklidnily a začaly rozumné přípravy.
Rawa zahájil vyjednávání s Gawiarrem, mladí gepardi se svým náčelníkem; všichni souhlasili, aby se vypravili do boje, prožili nějaké dobrodružství a získali nesmrtelné zásluhy. Wassongům trvalo o chvíli déle, než se na něčem dohodli; po smrti všech starších měla největší slovo vychrtlá stařena, téměř bezzubá, ale možná šamanka nebo tak něco. Dlouho se dohadovala s Assamou o všem možném, s něčím souhlasila, s jiným ne. Konečný verdikt zněl, že teď ona bude hlavou rodu a vladařkou všech přežilých, zatímco Assama se stane její dcerou a s Denisem povedou morany.
Tehdy se do věci zamotal i Ernaye Lasquier. Stařena si bystře povšimla, že v naší karavaně jsou samí muži, jen dvě ženy; v jejím kmeni byla naopak převaha žen, takže by bylo účelné je nějak provdat. Neměl jsem nic proti tomu, jen žasl nad tou rychlostí.
„Matka není hloupá.“ vysvětlila mi Assama, „Dobře ví, že aby muži dobře bojovali, je třeba je něčím odměnit. Když jim rozdá svoje dcery...“
Docela dobře jsem si dokázal představit, co se stane, když jezdci dostanou takovou možnost; Assama se jen šklebila.
„Nedělej si starosti; dnes večer se budou tančit válečné tance, a zítra ráno vyrazíme do boje. Dovolíš nám trochu se přichystat?“
Díval jsem se na ni a měl chuť ji pohladit; ve svém nadšení byla tak nádherná! Velké oči jí planuly odhodláním, hruď se vášnivě vlnila, z pootevřených úst blýskly bílé zuby s vysunutými špičáky. Byla tak krásná, že bych ji Denisovi málem záviděl.
Schválil jsem všecko, co po mně chtěli; pak jsem se odplížil ke stanu, který chlapci zrovna postavili a Diana nám tam chystala lůžko. Ohlédla se po mně, pak se podívala pečlivěji a začala se zajímat.
„Assama? Co na tebe zkoušela ta malá potvora?“
„Co myslíš? Ona snad nic...“
Diana nediskutovala; stáhla mne na nejbližší kupu přikrývek a přinutila, abych se s ní miloval, bez ohledu na všechno kolem. Vkládala do toho tím víc úsilí, čím víc sprostých nadávek adresovala chudince Assamě.
„Tak co – už seš v pořádku?“ zeptala se, když jsem odpadl vyčerpáním.
„Já snad nebyl v nepořádku! Nebo jsem snad něco nepostřehl?“
Přivinula se a řekla s chladnou rozvahou: „Ale málem tě svedla, co?“
„Tedy... neměl jsem zrovna ten dojem, ale...“
„Že princezny sbalí každýho koho chtějí, snad víš, ne? Ale že to ta holka bude zkoušet zrovna na tebe, to bych teda... Ta zákeřná malá čubka...“
„Denis by jí ani nedovolil...“
„Denis ji to naučil a ještě ji štve na ostatní, copak to nevíš? Zakousnu ji, jestli se mi bude vtírat do života! Ta teda něco zažije!“
„Myslel jsem, že jste nejlepší kamarádky!“
„My jsme snad ještě něco víc než kamarádky; ona je tak perfektní holka, že bych jí záviděla, kdybych... jistě, něco taky udělal Denis, ale většinu toho už měla v sobě, když se potkali! Už se těším, až ji předhodím Valérii a těm jejím laborantkám; až se její genofond spojí s Denisovým...“
„Ne že bych rozuměl, o čem mluvíš!“
„Protože ty nikdy ničemu nerozumíš! Jseš schopnej rozumně vnímat?“
„Já myslím...“
„Ne, miláčku, ty právě nikdy v životě nemyslíš! Ale teď to zkus a prosím tě, soustřeď se na fakta. Denis Assamu od první chvíle přepracovává na dokonalou kočku podle svých představ; mělo by mi lichotit, že spoustu prvků přebírá ode mne, ale dost mě tím štve! Tebe by nenaštvalo, že někdo dělá z nějaké holky tvoji kopii? Ona už má moje oči, moje prsa...“
„To snad přeháníš, ne?“
„Tak je příště zkus vzít do ruky a přesvědč se! Že se Denisovi líbím, mu docela ráda odpustím, ale aby dělal z jiný holky mne... takovou bych snad měla mladší sestru, kdyby...“
„Pokud vím, od malička ho všelijak provokuješ...“
„Protože když dospíval, tak byl tak roztomilej; a přitom neškodnej!“
„Tak teď už neškodnej není; a co?“
Diana jenom vztekle zavrčela a mávla rukou. Zato já řekl:
„Nikdy v životě jsem nezažil, abys byla na nějakou jinou holku tak zlá! Se všema seš až doposud snesla, a že jsou to pěkný potvory! Ale tahle... ty s ní opravdu zacházíš jako s mladší sestrou, která si chce půjčit tvoje taneční střevíčky na nějakou zábavu...“
„Střevíčky? Ta mrcha si chce půjčit moje šaty, moji podprsenku, kalhotky, našminkovat se mejma malovátkama a ještě mi sbalit mýho chlapa! Myslíš, že to by nějaká ženská svý milovaný sestřičce dovolila?“
„Podle zvyklostí Wassongů nejspíš jo...“
„No, právě! Ona si myslí, že může používat všecko, co je někoho z jejího kmene; a když jí to nechci dát, tak to zkouší trikem! Dělala na tebe takový oči, žes jí všecko schválil a málem na ni skočil... a nejhorší je, že si to doteďka neuvědomuješ! Kdybych si tě nepohlídala, tak vás najdu propletený někde v křoví za táborem a...“
„Diano, já tě naprosto nechápu. Kolikrát ti mám říct, že se nic nestalo?“
„Nic neříkej, radši mlč; vím svoje! A hlavně koukej, co doopravdy dělají ti dva malí skřeti se zbytkem světa!“
Naštvaně mě odstrčila a šla se vyřádit při organizaci tábora. Zůstal jsem ve stanu a skutečně přemýšlel o tom, co povídala. Nezdálo se mi, že by to mělo nějaký smysl, ale na druhé straně...
Denis zapálil Živý Oheň, zatímco Assama vysvětlovala Wassongům, co to je a jaký má smysl. Nejdřív v něm ošetřili těžce raněné, potom lehčeji; morani obojího pohlaví se zájmem přihlíželi, dohadovali se, pošťuchovali, nakonec se začali smát. Že se vykoupou, bylo jasné od začátku, jinak by je trápila zvědavost po celý zbytek života. Problém byl s jejich copánky, které si pečlivě pěstovali po celé období, kdy byli morany; spálit je bez milosti se všemi ozdobami, nebo ustřihnout a někam uschovat? Nebo že by dokonce Denis nařídil Ohni je zachovat a očistit jen zbytek těla?
Tato poslední varianta nakonec zvítězila; když prošli Ohněm a dotýkali se své nádherně hladké kůže na hlavě mezi copánky, žasli ještě víc než nad kompletním vyholením ostatních; Denis musí být velký čaroděj, když dokáže tohle! V hlavách těch nejbystřejších okamžitě uzrálo rozhodnutí ho sbalit; Assama ovšem není žárlivá a dokonce nadšeně souhlasila!
A co když Denis dokáže ještě něco zajímavého? Jedné změny jsem si všiml dokonce i já: po vykoupání v Ohni nabyla jejich kůže (doposud ebenově černá od posledního experimentu) narudlého odstínu; morani milují červenou barvu, natírají se červenou hlinkou, nosí rudé přehozy a vlasy zpevňují červenou hlínou. Pokaždé, když jsem se na ně podíval, byli červenější a červenější; až si toho všimli i ostatní morani a obdivně vykřikovali.
Kdyby tu tak byl Ludvík, abych se mohl ujistit, že dobře vidím! Denis se už zase rozhodl provádět nějaké tělesné transformace?
„Aspoň něčeho že sis všiml!“ konstatovala Diana, „A kdybys ještě věděl, co všechno hodlají podnikat při těch tancích dneska v noci...“
„Proboha – co jako?“
„Kdybych věděla! Nech se překvapit jako já; však uvidíš!“
Bez nejmenších pochyb v tom jeli Ernayovi kluci; taky se omyli Ohněm, jako pokaždé, když mají příležitost. Pak si začali povídat se ženami, kterým se ten zážitek moc líbil; a co víc, povzbudil touhy jejich těla, takže si začaly stěžovat na smrt svých mužů a nakonec se otevřeně nabízely, pokud budou naši ochotni se pomstít nepřátelům. Ženy slibovaly, že vezmou luky, šípy a oštěpy a půjdou do boje s nimi; nebyly sice tak pomstychtivé jako čtyři bojovnice vybrané Assamou, ale...
Povšiml jsem si zvláštního výjevu. Tošio Yamanaki věnoval mimořádnou pozornost ženě, která se starala o dvě malé děti; mohlo jí být tak dvacet a její postavu lze nazvat urostlou, aspoň o stopu vyšší než on. Protože menší dítě ještě kojila, měla také pořádné prsy nalité mlékem; a přestože Tošio se nepříliš často svěřuje se svými sexuálními záležitostmi, není pro jeho přátele tajemstvím, že má radši silnější ženské než útlé až vychrtlé, jakých je většina. Potřebovala pomoc, tak ji nabídl; prohlédla si ho a asi se jí zalíbil, hned začala blýskat zuby a chovat se vstřícně. Po chvíli k ní přiběhl větší chlapec, zmocnil se prsu a napil se; když Tošio řekl něco pochvalného, dala mu napít taky a oba se vesele smáli.
Nedalo mi to; upozornil jsem na to Dianu.
„Dobrý, ne?“ smála se, „Khassim si taky nějakou našel a Ernayovi kluci přímo slintají nadšením; snad jenom Alí je takovej trouba, že...“
„Co na to říká Mario Carialti?“
„Jo, to je zajímavej případ. Tam bude asi potřeba ještě zapracovat; kdyby Denis chtěl, tak ho zblbne taky, ale když on je ohleduplnej!“
Podle jejího tónu to zrovna moc neoceňovala.
„Ale, ať si děti hrajou!“ smála se benevolentně, „Když na to přijde, já proti těm jejich hrám nic zásadního nemám...“
„Ale proč si myslíš, že tohle všechno je Denisovo dílo?“
„Jeho? Ani zdaleka; to bylo, když začínal. Teď je nejzábavnější, že mu do toho fušuje každej, koho něco naučil. Teď je to teprve správná zábava!“
Nechápal jsem; měl jsem pocit, že přehání.
„Tys asi moc neposlouchal holky, když vyprávěly zážitky z internátu, co? Princezny si rády na sebe vymýšlejí různý vtípky, jako třeba zamilovat se do někoho, třeba zcela nevhodnýho nebo... tos nikdy neslyšel? Studium je pro ně děsná nuda, tak se hypnotizují navzájem a když se to povede...“
„Nechápu dvě věci. Jednak si myslím, že je právem každého člověka rozhodovat aspoň o tom, co si myslí a kdo se mu má zalíbit...“
„Hm... asi máš pravdu. Ale jsou to ještě děti...“
„A druhá věc: že ty je za to ještě chválíš!“
Na to neodpověděla; jenom si povzdychla.
Oheň pořád ještě hořel; poslední dobou jej Denis nechává bez ovládání, dokonce bez dozoru. Děti, kterým se koupání moc líbilo a už dávno na nich nemělo co shořet, zlobily tím způsobem, že se celé namatlaly tím nejhnusnějším, co v okolí našly, potom se vrhaly po hlavě do plamene a chechtaly se, jak to na nich ohoří. Dalo by se říct, že to je neúcta k posvátnému plameni, ale Oheň jim to toleroval, tak proč bychom se zlobili my?
Diana si na tváři vytvořila ten nejlaskavější úsměv a vyhledala Assamu.
„Pojď si zaboxovat!“ navrhla vlídně.
Assama vykulila oči. Rvačky s Dianou byly její nejmilejší koníček, ale málokdy se jí podařilo ji k něčemu donutit, obvykle se vymlouvala.
„Pořádně?“ ujistila se nevěřícně.
„Proč ne? Oheň hoří, kdyby něco, můžeme se ošetřit...“
Assama se ohlédla k Ohni. V tu chvíli ji Diana praštila loktem do nosu, až vytryskla červená. Assama zaječela nadšením a vrhla se na ni.
Tak v ráži jsem Dianu ještě neviděl. Vrhla se na ni a bušila do ní rukama i nohama, srazila ji na zem a kopala do ní, a ještě k tomu vřeštěla jako leopard. Assama se švihem vymrštila na nohy, hned se začala bránit a co víc, útočit. Za chviličku už tekla krev z nosu i Dianě, ale nevadilo to jedné ani druhé, mlátily se a vztekle na sebe vrčely.
„Už máš dost?“ syčela Diana jako vzteklá kočka.
„Ani zdaleka! Proč seš dneska taková dobrá?“
„Zkus mi ještě sáhnout na muže a zabiju tě!“
„Jo, tak kvůli tomu? O co, že ho dostanu!“
Křáp! Diana ji kopla přímo do obličeje. Assama vyplivla krev a rozchechtala se.
„A tebe dostanu taky! Já tě podržím a Denis tě přefikne jako každou správnou holku!“
A už se zase s řevem mlátily. To už kolem stáli skoro všichni, zvlášť Denis se zájmem přihlížel a nebylo jisté, komu fandí. Většinou se smáli.
Nevím, kdo vyhrál. Odstoupily od sebe, až když obě byly naprosto vyčerpané. Byla to nejtvrdší rvačka, jakou kdy Diana vyprovokovala, a přitom s holkou, která jí je nejvíc sympatická. Nakonec se odvlekly k Ohni, nechaly si v něm spálit krev z nosu, obočí i odjinud, a smály se tomu.
„Bezva,“ jásala Assama, „Aspoň už vím, čím tě vytočit, když se chci pořádně porvat!“
„Ty máš ještě málo?“ vrčela Diana.
„Pořádná moranka bojuje, dokud nevyhraje!“
„Čemu podle tebe říkáš vyhrát?“
„Nech se překvapit!“
Diana zaťala pěsti, ale pak si to rozmyslela. „Radši se mi vyhýbej!“
„Chachá! A stejně vyhraju, sestřičko!“
„Možná sestřička, ale mladší! Tak budeš poslouchat!“
„Aby ses nedivila! Radši si pořádně hlídej, co si myslíš, že je tvoje!“
Diana začala zase vrčet; to už jsem nevydržel, chytil ji a odtáhl daleko pryč.
„Myslel jsem, že máš víc rozumu! Podívej se, jak vypadáš? Nebolí to?“
Osahala si dobitý obličej a zašklebila se: „Bolí, ale krásně! Víc jak od tebe!“
To už jsem nevydržel. Vím, co s ní dělat, když má takovou náladu.
Když jsem na chvilku přestal, zeptala se: „A chtěl bys ji?“
„Koho, Assamu? Ani náhodou!“
„Proč? Je moc hezká! Nejlepší holka, kterou znám...“
„Žes ji tedy tak strašně zmlátila!“
„Je to mladá kočka a potřebuje tvrdou výchovu. Škoda rány, která vedle padne.“
„Na tebe jich padlo taky dost.“ začal jsem je líbat jednu po druhé; Diana zasykla bolestí, ale hned začala správně reagovat.
A o příští přestávce řekla vítězoslavně: „Ale boční kopy ještě pořád neumí!“
Errata: