Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willy von Lehndorff)

„Drahý příteli!“ uvítal mne můj nadřízený, plukovník von N., ačkoliv já bych si netroufl nazvat ho přítelem ani ve stavu těžké opilosti, „Copak to o vás slyším? Prý se cítíte unaven a netěšíte se na svůj úkol...“

„Pane plukovníku... jsem poněkud v rozpacích!“

„Svěřte se, příteli! Co způsobuje vaše váhání? Doufám, že ne strach; jak jsem vyrozuměl, zúčastňují se té expedice i ženy a děti!“

„Právě to, že s sebou táhnou ženy a děti, ve mně vyvolává obavy o zdar té výpravy. Uvědomte si, Excelence: ti lidé uvažují zvláštním způsobem; nelze věřit ničemu, co říkají dopředu, na místě se může stát cokoliv jiného...“

„Mluvte, kapitáne; rád se dám poučit!“

„Zajisté jste četl má předcházející hlášení; jaký z nich máte dojem? Staly se všechny ty události doopravdy, byly to moje halucinace nebo iluze, které mi připravili ti ostatní?“

„Pokud vím, odpovědi na tyto otázky jsou účelem vašeho poslání; abychom mohli správně rozhodnout, vysíláme vás znovu, jako nejlepšího odborníka na popisované jevy. Ale to víte sám, Lehndorffe!“

„Obávám se, že o tom nevím o nic víc než na začátku, pane!“

„Dobrá, uvažujme spolu: proč nechcete prokázat službu své vlasti?“

„Mám pochybnost, je-li to skutečně služba; některé události ve mně vyvolávají dojem, že... si ze mě tropí blázna.“

„Tím bych se neznepokojoval; když chtějí... a dál?“

„Dostávám strach, pane. Začínám se obávat, že nakonec tomu všemu uvěřím, propadnu jejich způsobu myšlení, připojím se k nim a...“

„Zahynete někde při nějaké nesmyslné operaci?“

„Smrti se zase tolik nebojím, Excelence. To spíš... nevím, jak to říct. Začínám se bát, že ztratím svou duši; chápete?“

Plukovník mi nabídl doutník, sám si vzal také a pečlivě jej zapaloval.

„Jistě tušíte, Lehndorffe, že nejste jediný náš agent, kterého jsme nasadili na tuto zájmovou skupinu osob. Nicméně jediný, který přinesl jakékoliv zajímavé informace... a při tom přežil.“

„Chcete říct... oni je zabili?“

„Ne, oni neublížili žádnému; naopak se zdá, že je chránili za cenu vlastního života. Jako dívka, která vás při útoku zalehla vlastním tělem; jak že se jmenovala? Zahynuli za značně nejasných okolností, někde zmizeli nebo se zapletli do jakýchsi odtažitých záležitostí... V nejlepším případě se vrátili bez průkazných výsledků. Vy jste nejlepší, Willi.“

„Děkuji; je mi ctí, Excelence!“

„Tím spíš mne překvapuje, že už to nechcete dělat!“

„Pane, já...“

„No, hlavu vzhůru, mladý muži! Odskočíte si do Barcelony, potom kousek do Afriky; už jste v těch krajích byl, znáte to...“

„Dovoluji si podotknout, pane: Egypt ještě není Afrika! Oni se chystají do neprobádaných území!“

„Ženy a děti? To se mi nějak nechce věřit!“

„Já bych tomu taky nevěřil; bohužel se zdá...“

„To upřesníte na místě; osobně se domnívám, že navštíví pár celkem civilizovaných přístavů, udělají si výlet do blízké divočiny a vrátí se. Spíš se soustředí na různé společenské zábavy...“

„Tomu určitě nevěříte, pane. Dosavadní zkušenosti...“

„Přestaneme se hádat, kapitáne. Barcelona není Afrika; pojedete tam, navštívíte tu svoji přítelkyni a zjistíte situaci. Pak se spojíte s tajemníkem našeho konzulátu, předáte mu patřičné informace, on se spojí s námi a...“

„Rozumím, pane. Jen bych podotkl, že možná oni sami nebudou chtít, abych se zúčastnil... řádová šlechta...“

„Vychloubal jste se tuším, že jste navázal vážnou známost s jistou baronkou... jak se jmenuje?“

„Karolina von Aussengraben. Ale jsme jen přátelé, nic víc...“

„V kasinu jste říkal něco jiného. Mluvil jste o několika vášnivých nocích, které jste strávil v její společnosti. Dokonce vylíčil orgie, které se odehrávaly v jejím sídle ve Švýcarsku...“

„Přiznávám, pane plukovníku, zúčastnil jsem se něčeho, co by se dalo nazvat orgiemi; ovšem oni tomu říkají večírky. Také je pravdou, že jsem navázal s madame Karolinou intimní styky, ale to vše ještě nedává důvod, abych se k nim vtíral. Ta dáma je velmi nemorální osoba, která si z něčeho takového nikdy nedělá těžkou hlavu...“

„Možná, chlapče. Ale zřejmě jste pozapomněl na čest pruského důstojníka, která je posvátná! Je morálním požadavkem, aby muž, důstojník, který obcuje s dámou takového rodu, ji požádal o ruku a s veškerou důrazností usiloval o sňatek. Mohl byste toho využít a znovu s ní navázat styk...“

„Probůh, Excelence! Karolina mne rozhodně za muže nechce!“

„Tím lépe, chlapče; ale pohrozit jí tím můžete!“

„Nicméně přes všechno existuje jisté nebezpečí, že vezme mou nabídku vážně a bude se za mne chtít provdat!“

„Podle našich informací má ta dáma sto tisíc marek roční renty. Za takové peníze by se vyplatilo přimhouřit pro začátek oko nad jejími drobnými nedostatky. Později ji můžete napravit způsobem, který uznáte za vhodný...“

„Pochybuji, Excelence. Její morálka je skrz naskrz prohnilá a není naděje, že by se zlepšila...“

„A co na tom záleží? Jako záminka k vetření do expedice to není špatné, myslím. Prostě přestanete váhat, odvrhnete zbytečné předsudky a uděláte, co od vás vlast požaduje. Ještě nějaké problémy?“

Aniž vyčkal mé odpovědi, zacinkal na zvonek a vstoupil intendanční důstojník. „Kapitán Lehndorff chce poslat telegram. Spěšně, do Španělska. Barcelona, palác vévodů d'Escambrray. Napište text, Willi. Může být poněkud frivolní, aby si byli jistí, že je od vás!“

Neměl jsem jinou možnost, než napsat: „Žádám o dovolení zúčastnit se expedice do Afriky. Odjedu do Barcelony okamžitě po obdržení odpovědi. Zdravím a líbám Karolinu. Wilhelm von Lehndorff.“

Plukovník mne pozval na oběd; choval se ke mně velmi blahosklonně, vyptával se na různé události a vesele se smál zábavným či pikantním detailům. Až jsem se odvážil říct: „Obávám se, Excelence, že kdybyste se někdy dostal do jejich spárů, nevyšel byste z toho bez úhony! Určitě by na vás nasadili některou z těch dívek a pak...“

„Ale jděte, Willy!“ nakroutil si kníry a oko za monoklem mu zablýskalo, „Neříkejte, že v mém věku...?“

„Váš ctihodný věk by pro ně určitě nebyl překážkou; naopak, možná by na vás poslali tím mladší dívenku. Tedy... pokud by to vůbec byl člověk. Některé z nich jsou třeba přestrojení tygři!“

Zamračil se; poté se naklonil blíž a řekl s odporem: „Podle vašeho hlášení se mezi nimi najdou dokonce... jak to říct...“ ukázal prstem k podlaze.

„Těžko definovat, pane. Já jim říkám démoni.“

„Ach! Pochopte Willi, jsem dobrý křesťan a nevěřím na nějaké... ale kdyby něco takového existovalo, bylo by možno... někde se setkat s takovou... no, dejme tomu fešnou čerticí?“

Sáhl jsem po své sklenici a s nechutí zjistil, že je prázdná; plukovník si toho všiml taky a okamžitě pokynul, aby mi dolili.

„Pane, jako váš podřízený bych... ale jako Templář vám musím říct: jestli máte aspoň zbytek rozumu, tak si to nepřejte.“

„Ale jděte! To je to tak... vzrušující?“

„Pane, máte nesmrtelnou duši; také tělo podstatně křehčí a zranitelnější, než si myslíte. Jestliže dovolíte, aby se toho těla dotýkala bytost démonského původu, bude se vám to možná líbit; ale není vyloučeno, že se vám to zalíbí natolik, až si budete přát strávit několik dalších životů v blízkosti té osoby. Jako démon!“

Plukovník rázně vypil svou sklenici a pokývl číšníkovi.

„Pokračujte, kapitáne! Konečně mě začíná zajímat, co povídáte!“

„Pane, musím přiznat, že vás již několik let znám; nejen váš oficiální životopis, ale také... některé drby, které o vás kolují. Snad...“

„Mluvte dál. Už dlouho jsem si chtěl pohovořit s nějakým... knězem. Může to být třeba Templář; a buďte otevřený, nařizuji vám to!“

„Pane, v dobách, kdy jste sloužil u bojových jednotek, jste byl znám jako tvrdý a nelítostný důstojník, který se mimořádně vyznamenal při potlačování vzbouřenců; zvlášť ve Východním Prusku. Jistě, byli to špinaví Poláci, nebo co to tam vlastně žije; ale jejich vdovy a sirotci určitě ovládali umění vás proklít za to, že jste jim pobil muže a otce...“

Plukovník se zhluboka nadechl; chřípí se mu zachvělo jako ušlechtilému koni.

„To byla slavná doba, chlapče! Ale neboj se, nebyl jsem tak hloupý; pokud jsem měl podezření, že by se z pozůstalých mohli taky stát povstalci, vzal jsem je při jednom. Dokonce jsem nechal zastřelit několik kněží; co jsem měl s nimi dělat, když podněcovali ke vzpouře?“

„Nesoudím vaše činy, pane. Jen říkám, co mohli způsobit...“

„Potom jsem přešel k tajné službě. Jako vyšetřovatel; vyslýchal jsem různé darebáky, mučil je, nutil k přiznání. Taky jsem na ně posílal provokatéry a špicly, vymýšlel různé pasti znepříjemňoval život jejich ženám, dětem a každému, kdo na ně měl vliv. A to všechno mne bavilo!“

„Ano. To vše se o vás říká.“

„Byla to krásná doba, skutečně. Ach, kdybych tak směl sepsat své paměti, to by ses teprve dozvěděl věci! Bohužel v mém postavení... Ty určitě chceš říct, že bůh zná moje činy a spravedlivě mě potrestá, že?“

„Obávám se, že Bůh se na vás... že vás bude soudit někdo jiný.“

„Ďábel Soudce? No prosím; na rozsudku to asi nic nezmění.“

„Obávám se, pane, že jste už někdy ďáblem byl.“

Rozzářil se. „Ty to dotáhneš daleko, chlapče; umíš polichotit! Takže, co mne čeká, až budu předhozen před tvého Ďábla?“

„Pane, kdybych uměl hypnotizovat, jako uměla moje Dicky, tak...“

„Před chvílí ses chlubil, že jsi Templář! Nositel moci Boží... co když to dokážeš, jen chtít? Zatím ses ani nepokusil...“

Zavřel jsem oči a pokusil se koncentrovat. Kdyby byla po mém boku, určitě bych nezaváhal, ale teď a tady, v separé důstojnického kasina...? Na stole hořela svíčka, před chvílí jsme si o ni zapalovali cigarety; pod uniformou jsem měl svoje amulety, sem tam nějaké tetování...

„Nuže, pane rytíři? Co mi můžeš předvést z vaší magie?“

Dostal jsem vztek. Dicky by v takovém případě... Vztáhl jsem ruku, sebral mu jeho monokl, z úst vyňal cigáro a odložil do popelníku. Pak jsem mu dal pokyn zavřít oči a dotkl se prsty jeho spánků. Zavřel jsem oči a ze všech sil si představoval, jak by se asi Dicky spojila s vyšší mocí...

Hlava mi zavibrovala bolestí, před očima vybuchl mnohobarevný gejzír různých vjemů. Chtěl jsem to přerušit, ale podařilo se až za několik vteřin; po tu dobu jsme zůstali spojeni a on vnímal...

Pak se mi podařilo odtrhnout prsty. Chvilku jsem se vzpamatovával.

„Promiňte, Excelence...“

„To je v pořádku, chlapče.“ taky on vypadal, jako by se vynořoval z hluboké studny, „Žádal jsem tě o to...“

Chvíli jsme seděli mlčky; konečně řekl: „Nemysli, že kvůli tomu jednomu pochybnému představení změním svůj život a začnu dělat dobré skutky. To, co jsem dělal doposud, byly dobré činy; chránil jsem svou zemi! A ještě budu, s tím větším zanícením; rozumíš, Templáři?“

„Dělejte, jak rozumíte, Excelence. Ostatně, já ani nevím, co jste viděl.“

Opět chvilku mlčel, než řekl: „Buď rád.“

Přivolal číšníka, dal si předložit účet a parafoval ho pro účtárnu, neboť naši útratu hradila tajná služba. Pak si to rozmyslel a nechal si přinést ještě další koňak; dokonce ho zaplatil z vlastní kapsy.

V jeho kanceláři nás očekával intendant s telegramem:

„Čekáme už jenom na tebe. Nebo basu šampaňskýho, jestli jsi zapomněl na dohodu. Snaž se stihnout slavnostní rozloučení. Karolina.“

„Co tím myslí, basu šampaňskýho?“ Plukovníkovi se zapotil monokl.

„Sázka, Excelence. Kdo nepojede, zaplatí šampaňské. Myslel jsem, že je to výstřední žert, ale jak vidno, myslí to vážně.“

„Tak vidíte, kapitáne. Cestovní příkaz do Barcelony vám dám připravit; na místě kontakty znáte, později v Africe... naši lidé budou uvědomeni o vaší možné návštěvě. Přeji vám hodně štěstí...“

„Děkuji, pane plukovníku...“

Ale ještě mne zadržel. „Kdyby se stalo a oni se už nechtěli vrátit... pokuste se dostat na ten jejich ostrov! Třeba budete první Němec, kterému se to podaří. Tam, nebo...“ Obrátil zrak k podlaze a chvíli váhal; potom mne náhle bez výstrahy objal.

Berlín byl zachmuřený, ulicemi se honil studený vítr a pršelo, když jsem odtamtud odjížděl; zato Barcelona mne přivítala zářivým sluncem a vlahým vánkem. Vylezl jsem z vlaku, vytáhl svoje kufry a rozpačitě stál na nástupišti; chvilku mi bude trvat, než si zvyknu...

„Nosiče, pane?“ oslovil mne německy střapatý kluk, zjevně místní.

„Myslíš, že bys tohle unesl?“ pousmál jsem se jeho hubenému tělíčku.

Pozvedl jeden kufr, ušklíbl se a hvízdl na prsty; vzápětí se objevil druhý, každý se chopil jednoho mého zavazadla a vlekli je k východu. Příruční brašnu jsem si ponechal, i když se mi po ní sápala další hnědá ručka.

„Co byste si přál dál, pane? Zajisté fiakr; a poradit dobrý hotel?“

„Nebude třeba; ale ty mluvíš opravdu dobře německy!“

„Snažím se, pane. Německých turistů sem jezdí čím dál víc...“

Potřásl jsem hlavou. Byl to umolousaný místní kluk v kdysi bílé košilce a krátkých kalhotách, se špinavýma bosýma nohama; ostatní nevypadali lépe. Nicméně měli dokonale zorganizované služby, pobíhali po nádraží, nabízeli se turistům, nosili jejich kufry, překládali...

„Jaké ještě umíš jazyky?“ napadlo mi.

„Anglicky, italsky...“ zarazil se, blýskl očima a usmál se. „Co například malé občerstvení po cestě?“ ukázal ke stánku přímo v nádražní hale, kde asi stejně stará holka prodávala nějaké placky a limonádu.

„Jak se jmenuješ?“

„Pedro, pane. Když si mne najmete jako průvodce, budu si počítat půl pesa na hodinu; znám celé město a dovedu vás, kam si budete přát...“

Než jsem stačil odpovědět, zaslechl jsem pronikavý výkřik; vzápětí se ke mně hnalo podivné stvoření v pruhovaném tričku a přiléhavých šortkách, se zlatým ježkem na hlavě. Nezaváhala a s ječením mi skočila na krk.

„Nazdar, Zlatovlásko.“ řekl jsem a pořádně ji zmáčkl, až vypískla, „Tak se ukaž, jak jsi vyrostla a zkrásněla, co jsme se neviděli!“

Byla to jediná možnost, aby mě pustila a odskočila. Skutečně jsem měl dojem, že povyrostla; byla bosá jako ostatní, opálená, na nose jí naskákaly pihy. Vyštěkla na kluky cosi španělsky, ti nechali kufry a shromáždili se okolo nás; dokonce se sbíhali i další.

„Tak teď už chápu, kde se naučili jazyky.“ ocenil jsem.

„Kluci neměli co dělat, pobíhali po ulicích a vyváděli.“ vysvětlila, „Tak jsem jim navrhla, aby se nechali najímat od turistů. Baví je to, dost si vydělají a naučí se spoustu užitečných věcí...“

„Ty koukám taky; takhle plynně jsi předtím nemluvila!“

„Á, za tu dobu se stalo věcí! Však uvidíš...“

„To tě začali všichni tak najednou poslouchat?“

„Jsem čarodějka, ne? A komu se to nelíbilo, tomu jsem nakopala do koulí!“

Když nic jiného, tak tohle jsem jí věřil.

„Kde jsou ostatní? Iris, Michal, Rudi...?“

„Tuším lítají někde po městě. Potřebuješ je? Můžu je přivolat... určitě je ale uvidíš v paláci. Jedeš k nám, ne?“

„Spolehni se. Jsi tady náhodou, nebo na mě čekáš?“

„Čekám, samozřejmě; teta Maryška mě poslala, abych tě přivedla, ještě bys někde zabloudil. Není ti vedro v tom všem, co máš na sobě?“

„Hrozně; ale v Berlíně byla zima. Dal bych si kávu a...“

Sif kývla na Pedra, bafla mě za ruku a táhla ke stánku. Dívka, která tam prodávala, mi uvařila čerstvou kávu a přidala kus ovocného koláče. Sif ukázala, že platí ona. Kluci zatím odnesli moje kufry, další kabát a klobouk; neměl jsem tušení kam, ale ona to asi věděla.

„Přímo žasnu nad tvými velitelskými schopnostmi, Zlatovlásko!“

Prohrábla si rukou ježka. „Ostříháš mě zase? Máma se hrozně smála, když viděla fotky! Do Afriky budu potřebovat nějak vypadat...“ Najednou si na něco vzpomněla, bleskově stáhla tričko a ukázala mi levé rameno. „Koukni!“

Měla tam čerstvě vytetovaného krásného barevného draka, dokonce dvouhlavého; jedna hlava koukala dopředu, druhá dozadu na záda. Vztáhl jsem ruku, abych ho pohladil, drak vztyčil hlavičku, zasyčel a vychrlil trochu ohně. Přihlížející kluci zajásali obdivem.

„Krásnej! To ti máma taky schválila?“

„Můžu si udělat jakýkoliv tetování v rozsahu jako mají ostatní. Klukům už dovolili obrázky na zádech, až na zadek. Já se ještě nerozhodla...“

„Žasnu a obdivuju, jak ses tu zařídila. Nebude ti líto odjet?“

Ohlédla se na Pedra, který stál vedle a sledoval ji oddaným pohledem.

„Trochu jo; ale máma říkala, abych hodně kamarádila s domorodci.“

Mířil k nám vozíček tažený vlkem; seděl v něm kluk s nohama zkroucenýma po obrně, mezi nohama měl truhličku a ostatní mu dávali peníze.

„To je Miguel, dělá pokladníka. Kluci si k němu dávají prachy, aby jim je někdo nesebral. Jsou tady i jiný party, který nám závidějí; já bych je samozřejmě seřezala nebo na ně poslala svýho draka, ale...“

„Až odejdeš, tak si to s nima vyřídí!“

„Doufám, že ne; řekla jsem jim dopředu, že odejdu, a učím je bojovat. Teď už by si na nás hned tak někdo netroufl!“

Kluk Pedro pozorně naslouchal a v příhodných okamžicích přikyvoval; holka mi přistrčila další koláč, když jsem ten první dojedl, ale nechtěl jsem.

„Jejich rodiče jsou chudí!“ řekla Sif důrazně, „S tím nic nenadělám; ale ti, na které jsem vložila ruku, už nikdy hladovět nebudou!“

„Poznávám prohlášení princezny.“ ocenil jsem.

Mávla rukou. „Pojedeme do paláce!“ řekla Pedrovi, „Další turistický rychlík přijede až odpoledne, do té doby můžeš zrušit pohotovost. Jestli se půjdete koupat, možná se tam ukážu, ale nevím, budu doprovázet Williho. Taky možná pojedem do přístavu, prohlídnout si loď...“

Pedro souhlasil, odběhl a vydal nějaké rozkazy; vyšli jsme ven, u parčíku před nádražím nás čekal fiakr, jehož kočí byl naopak velmi starý. Nasedli jsme, v poslední chvíli nás doběhl Pedro a naskočil na stupátko. Chtěl jsem mu pomoci dovnitř, ale odmítl a Sif se jenom smála.

„On se nechce vézt, chce půjčit prkýnko!“

Vytáhla zpod sedačky prkýnko s kolečky vespod; Pedro po něm chtivě hmátl, ale Sif ucukla. Pak mu ho sice podala, ale přelezla za ním, hodila prkno na zem, za jízdy na ně seskočila, odrazila se a rozjela. Byla rychlejší než náš koník, předjela nás, šněrovala naši dráhu a provokovala; dojížděli jsme ke křižovatce, strážník v bílé přílbě jí zvesela pohrozil, ona ještě přidala, prolítla okolo něho a cosi vykřikovala. Bylo vidět, že ji tu znají.

„No, není trhlá?“ řekl Pedro obdivně.

Projížděli jsme okolo barvitého tržiště, Sif odbočila a zmizela z dohledu. Na chvíli jsem ji zahlédl, jak diskutuje s trhovkyní v místním kroji, pak se zas objevila a za tričkem měla nacpaných několik pomerančů. Jeden hodila Pedrovi, další mně, nezapomněla ani na staříka; nějaké zjevně vadné cpala za jízdy do tlamy koni, dokonce chvíli jela zády dopředu.

„Ta do Afriky nikdy nedojede,“ povzdychl Pedro, „Přerazí se!“

Jen na chvíli jsem ji přestal sledovat, a už zase byla pryč; pak jsem ji uviděl, kousek dál kropil zahradník z hadice květiny, Sif mu vlítla přímo do proudu vody, vyjela celá zmáchaná a vesele se smála.

„Taky umíš takhle jezdit na tom... té věci?“ zeptal jsem se.

„Kdepak, teprve se učím! Předtím jsem nechodil ani do školy; teda, občas mě do ní poslali, ale... musím se starat o rodinu. Sif mě naučila číst, jazyky... a mámě vyléčila doňa Julia kašel. Je moc hodná...“

„A otec? Proč on se nestará, aby se vám žilo líp?“

„Nevím, kdo byl můj otec, pane rytíři. Maminka říkala, že nóbl pán. Sloužila v jejich rodině...“

Radši jsem zmlkl; tahat z něj další informace mi nepřipadalo taktní. Jemu to bylo nejspíš fuk, pořád sledoval Sif, která si jezdila okolo, dokud byla silnice vydlážděná kvalitní dlažbou. Potom přijela blíž, za jízdy se chytla boku fiakru, kopnutím vymrštila prkýnko, chytla do ruky a zastrčila mi je pod nohy. Pak vlezla dovnitř a vmáčkla se mezi nás.

„Dej pokoj, jsi mokrá!“ odstrkoval jsem ji.

„Vy se tady hrozně málo koupete!“ vyčetla mi, „Já se koupu ráda; doufám, že v Africe mi nikdo nebude vyčítat, že mám ráda vodu!“

„Ty seš vůbec hrozný stvoření! Koukám, že ses moc nepolepšila!“

„Já? Já jsem úplně normální; vy jste všichni praštění! Víš, jak mi dlouho trvalo, než jsem kluky naučila plavat?“

To bylo na Pedra; a on opatrně, leč přesto rázně odpověděl:

„To bys musel vědět, pane rytíři, čemu ona říká plavání! My jsme chodili do přístavu, samozřejmě; i plavat jsem uměl, ale ne skákat do vody šipkou a potápět se do hloubky! A už vůbec ne...“ zarazil se a zašilhal po ní.

„No, jen to řekni! Ať se ti don Willy směje!“

„Ona vůbec nedělá rozdíl mezi klukem a holkou!“ vysvětlil Pedro, „Chodí nejradši nahá a myslí si, že musí každej; i naše holky!“

„A co? Jestli nevíš jak vypadá holka, tak se podívej; všecky stejně, jako kluci! Do města se oblíkám, když musím; ale při plavání mi hadry vyloženě překáží. Neříkej, že se ti to nelíbí...“

„Umím si představit, jak jsi ho prokovovala, Sif!“

„To víš, že jo! Když jsem poznala, že se bojí na mě šáhnout... ty víš, že mám citlivou kůži a musím se pravidelně mazat olejem. Teď už jsem všechny naučila, co znamená důkladná masáž...“

„Zasloužila bys důkladně nasekat na zadek, mladá dámo!“

Pedro si povzdychl: „Když ona necítí bolest jako my!“

„Cítí možná ještě víc, ale nevadí jí to. Když má čas se připravit...“

Sif se řehnila, Pedro po ní oddaně pokukoval.

„To bych chtěl vědět, co budeš vyvádět, až budeš veliká!“ řekl jsem.

„Mám to promyšlený; ale to už budu dávno doma.“ Mírně zvážněla, její velké krásné oči posmutněly, „Je mi líto, že odejdu a už nikdy se neuvidíme; s tebou bych se moc ráda setkala, až budeme velcí, Pedro. Možná tu ještě někdy budu mít něco na práci...“

„Až vyrostu, stanu se kapitánem na lodi!“ řekl zprudka, „Přijdu za tebou do toho tvýho Ősgardu; když to dokáže vlk, tak to nemůže bejt tak těžký!“

Neodpověděla; jenom mně bylo jasné, že její země leží dál, než kam dokáže dojít kluk z Barcelony.

Na jedné křižovatce vyskočil z fiakru, zamával nám a mazal kamsi pryč; Sif zůstala, přitulila se ke mně a nechala se hladit. Pořád ještě mokrá.

Na chviličku jsem ztratil ostražitost; je to koneckonců malá něžná holčička... v okamžení mi pronikla do mysli a přečetla si vše, co jsem za poslední dobu prožil. Vlastně mi to ani nevadilo, jen jsem se lekl, udělala to příliš náhle. Ale hned jsem se uklidnil a nechal ji, ať si dělá co chce; nemám před ní co tajit. Objala mě a tiskla se ke mně; jediné co mi vadilo, bylo její mokré tričko a šortky.

„Můžu tě zlobit?“ zeptala se, „Naučila jsem se fůru nových lumpáren!“

Bylo mi jasné, že by to dokázala; napadly mě různé varianty, ale všechny mi byly fuk, ať si hraje jak umí. To se jí ovšem nelíbilo; baví ji dráždit nic netušící vážené osobnosti, zvlášť ty, co při prvním podráždění jeví sklon propadat panice. Zkusila se mi pochlubit, ale já neměl chuť procházet její paměť a číst si zvlášť podařené vzpomínky.

„Jseš otrávenej!“ konstatovala, „Nemáš dobrou náladu... a jseš unavenej.“

„Nediv se, celou noc jsem strávil ve vlaku! Sice jsem spal, ale nestálo to za moc... bude trvat celej den, než budu zas normální!“

Jenže přitom mi blesklo hlavou, že by podstatně pomohla tak hodinka s Karolinou; Sif se mi právě probírala myšlenkami a potěšeně se zahihňala.

„Musí to bejt zrovna Karolina? Nestačí nějaká jiná holka?“

Okamžitě jsem se trochu naštval; jenže mysl pracovala dál. Ano: Dicky...

V ten moment seděla vedle mne, v mokrých šortkách a pruhovaném tričku; už se na mne netisklo dítě Sif, ale horké ženské tělo, které jsem tak dobře znal! Nedokázal jsem ani promluvit, jen jsem zasténal.

„Nech toho! Sakra, opravdu: nech toho!“

Sif se odtáhla, trochu nejistá svým počínáním.

„Ale chtěl jsi to, ne?“

„Sif, jsi hrozně hodná holka, ale nechápeš nejjednodušší věci. Možná si dokážeš přečíst, jak Dicky vypadala, jak se chovala... mohla bys mě donutit na ni vzpomínat, ale nejsem tak blbej, abych nevěděl, jak zemřela! Já nechci, prostě nechci, aby mi někdo lhal do očí!“

„Ale... takhle se budeš trápit! Kdyby ses s ní mohl občas vidět...“

„Trápil bych se o to víc! Jistě, možná bych na chvíli zapomněl; ale jednou se probudím a uvědomím si skutečnost. Jak by mi bylo, až bych se musel pokoušet vzpomenout, co jsem všechno prováděl... třeba s tebou?“

Sif potřásla hlavičkou a chtěla něco namítat, ale já vybuchl:

„Jseš malá hloupá holka; hraješ si, to mi nevadí, jenže ses naučila pěkně nebezpečný hry a nevíš, co se všechno může stát! Asi by ses nebránila, ani nelitovala, možná bys byla ještě pyšná, co všecko kvůli kamarádovi vydržíš; ale slyšela jsi někdy termín výčitky svědomí? Jak je tomu, kdo se probudí a trpí tím, co si na něj vymýšlíš?“

Koukala; její modré oči byly veliké a hluboké jako tůně.

„Nepleť se do her, kterým nerozumíš! Hrej si s dětmi, jak chceš a umíš; však on ti někdo řekne, až bude čas na věci dospělých!“

Pak jsem si uvědomil, že jí nadávám a ona vůbec nechápe proč; dokonce to chvíli vypadalo, že se omluví. Ale já už se uklidnil; pokynul jsem jí, ona se ulehčeně přitulila a pípla: „Můžu k tobě?“

„Že se ptáš! Ty umíš telepatii, já ne...“

Cítil jsem její jemné dotyky; zkoumala mne, ale velmi opatrně. Dovolil jsem jí to; čím víc se naučí o dospěláckém světě, tím líp. To si přečetla s velkým ulehčením; přece jen se bála, že jsem se vážně rozzlobil.

Palác vévodů d'Escambrray se nachází na předměstí v rozlehlém parku; za dřívějších dob to býval zámeček v renesančním slohu, ale po požárech byl několikrát přestavěn, ke škodě věci. Maryška se nějakou dobu chystala jej opět předělat, pak se upnula na přestěhování do Arminu a cestu do Afriky; co skutečně udělá a kdy, nechávala stranou. Prozatím byl plný lidí, kteří se všichni něčím zabývali; kromě cesty i řadou dalších aktivit. Něco jsem už vyčetl z paměti Sif, usilovně se snažila mě zasvětit, ale nechápal jsem, nebo aspoň odmítal věřit.

Uvítali mě dva rozchechtaní výrostci, oblečení do uniforem z války proti Napoleonovi, kteří hlídali bránu; jejich velitelem byl jeden z vlků Sif, takže jsme prošli bez problémů. Daleko větší problémy měli další dva kluci, kteří zřejmě přijeli z venkova a ježto se strážní nudili, zkoušeli je všelijak šikanovat. Účel jejich počínání mi nebyl jasný; ti příchozí zcela zjevně nepatřili k řádu, ale strážní taky ne.

Dědouš fiakrista se nenechal ničím vyvést z míry; jeho koníček rozvážně klusal po parkové cestě stejně jako po městském dláždění. Sif ho oslovovala jménem, takže tu nejspíš nebyl poprvé. Zato já vyvalil oči, když jsme jeli kolem hřiště, kde parta mladíků a několik děvčat hrálo jakousi míčovou hru; všichni nazí, na těle barvou nakreslené značky. Ani jejich diváci neměli moc oblečení, stejně jako další lidé, kteří někam pospíchali. Nezdálo se, že by jim situace připadala neobvyklá.

Sif zavřískla na černocha, který měl na krku kříž řádového vojáka; chvíli se dohadovali, pak jej rozmrzele nechala jít svou cestou.

„Teta Julie je v malířské akademii, Maryška s Magdou šly nakupovat. Iris je s nimi a kluci... netuším. O Karolině taky nic neví.“

„Chápu. Tuší někdo, kde bych se mohl ubytovat?“

„Místa je málo, asi u Karoliny. Vejdete se na jednu postel?“

Nezkoumal jsem, je-li její otázka hloupá či potměšilá, jen přikývl.

Sif přivolala dva další mladíky a dala jim pokyny ohledně kufrů. Starému fiakristovi poděkovala, aniž se pokusila zaplatit; nejspíš byl na výplatní listině. Šli jsme za těmi kluky bludištěm chodeb do Karolinina apartmá; byl jsem nucen spoléhat na Sif, ještě jsem se nevyznal. Pokoj nebyl malý, ale přímo přecpaný krabicemi, kufry, bednami i volně ležícími předměty, které všechny měly nějaký vztah k africké expedici; kluci položili kufry a vypadli, Sif mě vyzvala, abych se převlékl a šel se vykoupat. Svlékl jsem se; už jsem měl připravené šortky a tričko, což mi mohlo stačit.

Ve vstupní hale byl bazén. Ještě jeden větší vzadu v parku, ozýval se od něj křik a smích. Ale i v tom vnitřním se cachtalo pár lidí; Sif mezi ně skočila šipkou, aniž se svlékla, já si počínal rozvážněji a nejdřív se šel osprchovat. Když svlékla a vyždímala svoje hadříky, pokusila se vlézt za mnou do sprchy, ale vyhnal jsem ji. Bez naděje na úspěch zkusila, jestli se nechci prát, honit nebo něco takového; pak mi dovolila ulehnout na lehátko, přisedla ke mně a snažila se mě bavit.

Mezitím dorazili taky ti dva venkovští balíci; doprovázel je důležitě se tvářící výrostek tak o dva roky starší, který jim něco důrazně vysvětloval. Oni zírali; na mládež v bazénu i na něho, protože měl tetování na rukou, na levé noze a ještě na břiše pod pupkem. Dával jim pocítit, že je místní odborník a pokoušel se je donutit, aby se svlékli a vykoupali.

Než se Sif stačila zamíchat do diskuse, nastal rozruch: vracela se paní domu, vévodkyně Maryška. V doprovodu sestry Magdy Wulffssonnové a Iris, což zvláště těšilo Sif. Obě dámy byly přepychově oblečeny dle poslední módy, až se jiným dámám určitě svíralo srdce a zelenaly závistí; mne překvapily zejména dlouhé zlaté vlasy Maryšky, na nichž měla nasazen koketní klobouček. Tak dlouhé rozhodně nemohla mít od přírody...

Sif se k nim přiřítila, bosou nohou kopla Iris a vyzývala ji ke hře; taky upozornila na moji přítomnost. Maryška mi zamávala, Magda kývla, jako by si nebyla jistá, co jsem zač. Mířil jsem k nim; zatím Maryška zlehka pohnula rukou a její elegantní kostým z ní stekl jako voda. Totéž učinila Magda, Iris nechala svoje šaty zmizet bez zbytečných dramatických efektů.

„Ahoj Willi – co nového v Berlíně?“ smála se Maryška.

Zíral jsem na ni, samozřejmě; ale daleko víc na Magdu, přesněji vytetovanou kresbu stylizované vlčí hlavy na její levé tváři. Nedala se ničím skrýt a muselo ji pěkně bolet, když to dělali. Nebylo to jediné tetování; celé tělo měla pokryté spletí kreseb, jako by měla barevný trikot.

„To mi udělal Arnold jako svatební dar!“ vysvětlila a nabídla mi zohavenou tvář k políbení, „Ještě to při dotyku bolí... Vsadili jsme se!“

„Chápu... ale proč?“ ptal jsem se dezorientovaně.

„Proč jsem se vdávala? Taky to dost jasně nechápu; to dítě bych mohla mít i bez toho, ale... všichni se pořád dožadovali, že chtějí nějakou parádní akci, tak mě napadlo, že se provdám. Už jsem zažila leccos, ale svatbu...“

„Myslel jsem, že tvůj muž je Rudý Iwarr!“

„To jo, ale s tím to šlo tak nějak narychlo, ani se to nestihlo oslavit. To ještě v Německu; pak jsem otestovala i ostatní, až se Arnold rozhodl, že do toho zavede pořádek. Od teďka jsem jeho žena a když mě chce někdo jinej, musí si od něj vyžádat dovolení; jinak ho Arnold seřeže!“

„Krásný! Doufám, že není někde nablízku?“

„Doufáš marně; je na lodi a poveze nás do té Afriky. Jestli chceš, můžete si dát pár kol boxu; samotnou mě bude zajímat, kterej vyhraje!“

„Myslíš, že by mi to schválila Karolina?“

„Nemyslím, ale ráda si to s ní rozdám!“

Nebral jsem ty řeči moc vážně; ale s úsměvem mi poradila: „Kdyby se stalo, snaž se ho zasáhnout do levé lícní kosti; bolí ho to stejně jako mě! Ty jehly nám píchali pěkně do hloubky; to budu cítit ještě za půl roku!“

„Že sis to nechala líbit!“

„Já nechtěla, ale oni mě přivázali k lavici. Prohrábli si mě a zjistili všecko, co se mi nelíbí a co bych si jakživ nenechala; pak to udělali. Byla to fajn svatba; však trvala čtrnáct dní! Konečně jestli chceš, pozvu tě taky, aby ses pobavil...“

Věděl jsem, co tím myslí, ani jsem neupadl do rozpaků; jenom mě mátlo, že mi chce předat ten záznam, když mě sotva zná...

„No, právě proto!“

Vzdychl jsem. Když mi tak dobře čte myšlenky, měla by taky vědět, že jsem unavený a do večera se mnou nic nebude. Snad by mě zajímalo, jak s touhle strašidelnou kresbou na tváři chodí mezi lidi...

Zasmála se. Nejdřív nechala zmizet všechno tetování, potom si prodloužila vlasy a zbarvila je na typickou tmavě rudou barvu Wulffssonnů. Pak vytvořila oděv dle poslední módy, střevíčky, kabelku, klobouk...

„Nejlehčí je vytvořit oblečení podle módního žurnálu,“ dodala Maryška, „Lucka mi posílá poslední módu z Paříže; vyzkouším, co se mi líbí...“

„Čím dál hůř snáším šaty,“ řekla Magda, „Na ostrově jsem si zvykla, že mi na kůži může slunce, vítr, voda... když se musím oblíkat, je mi to hrozně nepříjemný. Neříkám, když je nějaká extrémní zima...“

„Tak zle na tom já ještě nejsem, ale kdo ví...“

„Natož já!“ vyštěkla Iris, „Každej si myslí: je dítě, tak ať trpí a drží hubu! Ale jak já nesnáším, když mě někdo nutí se oblíkat!“

Maryška jí dala lehký pohlavek. Řekl bych, že se jí sotva dotkla; jenomže Iris jí nadskočila do rány, nesmírně dramaticky přeletěla vzduchem několik metrů a s hlučným šplouchnutím dopadla do bazénu. Obě ženy přijaly její exhibici zcela lhostejně; nestála jim ani za změnu výrazu.

„Co na to říkají ostatní dámy?“ ptal jsem se Maryšky.

„Které to nevědí, mají vztek, že si můžu dovolit vyhazovat tolik peněz za parádu. Co by sis myslel o ženský, která má všecky myslitelný módní novinky, každou vezme na sebe jednou a víckrát ne? Moje kamarádky to vědí; některým jsem to ukázala, udělala jim na slavnost pěkný šaty...“

„Zkus jim je někdy v nejlepší chvíli nechat zmizet!“ radila Magda.

„Víš, že to bylo první, co je napadlo? Normálně se toho strašně bojí, ale sotva se líznou, už začnou vymejšlet...“

„Uděláš přece ples na rozloučenou; tak to tam předvedem, ne?“

Nezdálo se mi, že by to byl momentální nápad; spíš to opakovaly pro mne. Jistě, bavil jsem se; ale ne zas tolik...

Naštěstí se objevila Karolina; někdo jí ohlásil, že jsem tady, tak si pro mě přišla. Chovala a oblékala se jako gymnazistka; vlasy měla zastřižené na nemožně krátký účes a chlubila se že zhubla, takže se na lodi pohodlně vejdeme na jeden kavalec. Maryška navrhla, ať to jdem vyzkoušet; Karolina neváhala, chytla mě za ruku a odvlekla s sebou.

„Ty ses taky zlepšila v telepatii, že běžně čteš myšlenky?“

„Ani zdaleka! Proč, chceš něco utajit? To se tady nedá...“

„Jenom jsem chtěl vědět, jestli ti mám něco říkat, nebo si to přečteš!“

Svlékla se, padla na lůžko a povzdychla si. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že vidím někoho normálního! Doufám, že jedeš s náma do tý Afriky?“

„Kvůli tomu jsem tady. Ačkoliv... nebudu ti zastírat, moc se mi tam nechce. Tuším nějaký průsery – ale moji šéfové rozhodli. Dokonce...“

Zvedla hlavu, něco v mém hlase ji zaujalo.

„Karolino, ty jsi baronka von Aussengraben, to vím; ale co vlastně, vdova nebo rozvedená? Nebo máš dokonce někde muže?“

„Chceš to mermomocí vědět? Proč vlastně?“

„Kromě jinýho... moji nadřízení souhlasí, abych tě požádal o ruku.“

Na chvilku nebyla schopna slova. „Ty si mě chceš vzít? Vážně?“

„Jak víš, důstojník říšské armády podléhá schválení...“

„Vím, ale to teď nech! Ty bys mě vážně chtěl mít doma?“

„No... uvažoval jsem o tom důkladně ze všech stran...“

„Mlč, prosím tě! Radši nic neříkej, nebo začnu brečet...“ Chvilku se pokoušela vzpamatovat, pak začala rychle mluvit: „Tak pravdu, jo? Existoval nějakej baron Aussengraben, byl to řádovej jezdec, ale kde je a co se s ním stalo, nemám tušení. Můj táta je obyčejnej továrník a ze čtvrtiny Žid; má dost obchodního talentu, aby mi platil slušnou rentu a já nejsem zas tak blbá, abych ji rozházela. S Rudolfem jsem se potkala ve společnosti, každej ho považoval za povaleče, ale tvrdil že je baron, tak ho nechali žít. Byla jsem mladá holka a pustila si ho do postele. A nelitovala jsem ani chvilku, i když mi za to celá rodina nadávala. Pak přišel na svět Rudi; jestli jsme měli nějakou svatbu, o tom se můžem hádat; já tvrdím, že jo. Což by mi moc nebránilo, abych se provdala i za tebe, od tý doby jsem ho neviděla. Nechci mu být věrná, vlastně je mi docela fuk; ale stejně bych ráda věděla, jestli někde žije nebo už odešel, kam patří...“

„Máš ho pořád ještě ráda?“

„Taky bys ho měl rád, kdybyste se potkali. Byl skvělej...“

„Tak jsem to zrovna nemyslel!“

„Ujišťuju tě, že on jo. Představ si cokoliv, co se vymyká tvýmu chápání, morálnímu kodexu a vůbec... on se tomu všemu jen směje. Věř mi!“

„Ví, že má syna?“

„Měl by to vědět, radil mi, jak si počínat při porodu. Ale nepřišel se na něj ani podívat; skutečně se bojím, že nemohl. Prostě nevím!“

Pochopil jsem. Karolina potřásla hlavou a zasmála se.

„Oficiální stanovisko: Ano, vezmu si tě ráda. Až se vrátíme z Afriky, budeme o tom jednat dál. Přijedu do Berlína a jsem ochotná předvést se tvojí rodině v nejlepším možným světle, aby nikdo neměl žádný kecy. Nebudu nikoho provokovat, dráždit, vymýšlet pitomosti... Nebo chceš? Nenalákalo tě, že bys mi třeba nechal vytetovat na obličej znak svýho rodu?“

„Rozhodně ne! Magda vypadá strašně!“

„Taky myslím, že ty by sis netroufl... Já na rovinu říkám: nevím. Teď rozhodně ne; ale co bude, až se vrátíme z Afriky...?“

„Taky se bojíš, že nás ta cesta změní?“

„Bojím? Těším se na to! Proboha, ať se už aspoň něco stane!“

Prozatím se stalo to, že jsme se pomilovali na uvítanou. Chcete slyšet pravdu? Nemám nic proti princeznám; ale fakt, že mi někdo jen tak bez ohledů na cokoliv čte myšlenky, mi nedělá radost. Zvykl jsem si, to jo; kdyby to ale ovládala Karolina, taky bych se jí bál.

„A teď povídej, co je tady novýho!“ vyzval jsem ji, „Mám dojem...“

Byl docela správný. Stala se řada věcí, a další se čekaly. Vyprávěla mi to zevrubně, další jsem si doplnil z jiných zdrojů; a žasl.

Začalo to záležitostmi člověka, který si říkal profesor Matvěj Vikentijevič Lichokopytov a byl politickým uprchlíkem z Ruska, jak patrno. Rodinné poměry značně spletité; nelegitimní syn jakéhosi šlechtice, část rodiny židovská, nesoustavné vzdělání na různých školách v cizině i doma v Rusku. Jediným nesporným faktem je, že byl geniální; kromě jiného vynikající matematik, schopný počítat z hlavy velmi složité výpočty. Přesněji: tímto způsobem se živil. Účel svých výpočtů nechápal nebo mu byl lhostejný.

Podle mého byl nejen geniální, taky pěkně roztěkaný; pamatoval si řadu vzájemně nesouvisejících faktů, snad všechno, co ho kdy zaujalo. Horší to bylo s fakty, které jeho pozornost nezaujaly; byl jakž takž schopen si koupit rohlík a kus salámu ke svačině, ve chvílích mimořádného vypětí také nové kalhoty, pokud nezabloudil a našel příslušný obchod; mohlo se stát, že ho cestou zaujalo něco jiného a zapomněl, co tam chtěl; a rozhodně nebyl schopen při obhlídce svého exteriéru dojít k závěru, že nový oblek potřebuje. Když mu někdo cokoliv řekl, nejdřív jeho větu analyzoval, co znamená; dospěl-li k názoru, že má nějaký obsah (zhruba deset procent všech řečí), zamyslel se nad ní a možná to k něčemu využil. Zbytek zapomínal. Zásadně všechny zdvořile bezobsažné řeči, které tak miluje společnost.

Takový byl od dětství a nelze se divit, že ho většinou nepouštěli bez dozoru mezi lidi. Povahy byl bezelstné; ne že by chtěl, ale nebyl schopen si uvědomit, že by měl někoho ve vlastním zájmu ošálit. Mezi spolužáky byl oblíben; vypočítat za někoho úkol nebo vyřešit složitý problém mu působilo radost a odměnu ve formě večeře nebo nových bot přijímal jako dar z dobroty srdce. Mnozí se pokoušeli mu vysvětlit, že jej spolužáci sprostě využívají; možná to pochopil. Žil klidně a spokojeně, protože si nad událostmi ve svém okolí nedělal starosti; a bylo mu pětatřicet, když se dostal do politického konfliktu se státem a jeho tajnou policií.

Nikdo ho nepodezírá, že úmyslně; zapletl se do politiky, protože mu někdo předložil nějaký problém a on ho poctivě promyslel, jak byl zvyklý. Taky se příslušně vyjádřil; bohužel se to nelíbilo pánům a oni jej předvolali, aby věc vysvětlil. Výslechů bylo několik a každým dalším se víc zamotával; když už to vypadalo na deportaci na Sibiř, zasáhli kamarádi a poslali ho na falešný pas do ciziny. Vládě to asi moc nevadilo, byli rádi, že je pryč.

Osoba číslo dvě: profesor námořní akademie v Barceloně don Bartolomeo Sed?ra. Přítel Maryšky a vzdálený příbuzný rodu Mendozů; člověk, kterému byl Matvěj Lichokopytov poslán dočasně na krk. Donu Bartolomeovi táhlo na padesátku, učil svoje studenty jak uměl a byl si realisticky vědom svých schopností. Vlastnost v současné době dosti vzácná; nepřeceňoval se, neměl však ani pocit, že mu osud nedopřál to co druhým. Poznal geniálního jedince a nezáviděl mu; ono Matvějovi v podstatě nebylo co závidět.

Don Bartolo věděl o pokusech sester Baarfeltových s mentálním spojením. Něco také vyzkoušel, ale nebyl zásadním příznivcem těchto akcí, z morálních důvodů. Když však poznával Matvěje, začalo mu být líto, že geniální myšlenky toho zvláštního jedince většinou bezúčelně zaniknou, protože je není schopen nikomu předat. Učil sice studenty v Rusku i jinde, ale dokázal jim vysvětlit sotva desetinu toho, co věděl. Kdyby se podařilo jeho mysl důkladně analyzovat a cenné informace zaznamenat...

Princezny byly pro. Výzkumy, kterými se zabývaly v Paříži, jim nestačily; navíc se nacházely v údobí, kdy potřebovaly velký příjem energie, nejlépe z různých subjektů. Bartolo jim představil Matvěje a ten je vzal na vědomí, jako řadu dalších. Jeho vztah k ženám byl vysoce kladný, často a rád se zamilovával, většina jeho nerozvážných skutků se jich nějak týkala. Kdyby byl podřízen nějaké rodině, asi by jej donutila se řádně oženit a manželka by se postarala o využití účelných schopností a potlačení ostatních. Bohužel, stařičká matka zesnula v Pánu a jiní příbuzní nebyli k dosažení.

Testy s Matvějem provedly postupně všechny přítomné princezny a výsledky byly tak zajímavé, že dokonce uspořádaly sympózium. Maryška stáhla část jeho matematických znalostí a předala Bartolovi v rozsahu, který jej ohromil; učil matematiku dvacet let, ale jeho znalosti se okamžitě neuvěřitelně rozšířily. Zároveň poznal, že normálním způsobem je nebude schopen svoje žáky naučit; a následkem toho propadl depresi.

„Nedá se nic dělat!“ pravila autoritativně Maryška, „Vidím jedinou možnost: přenést kompletní informační soubor na další osoby tak, jak jsem to udělala s tebou. I kdybych kvůli tomu musela obětovat vlastní tělo...“

Do jízlivých komentářů ostatních dívek, že tolik oběti snad ani nelze po dámě žádat, vnesl realističtější tón don Bartolo. Připomenul, že jeho škola je výběrové zařízení pro námořní důstojníky, syny významných rodin, často šlechtických; tato metoda studia by se jim sice mohla líbit, ale kdyby se to dozvěděla veřejnost...

„Je to experiment!“ namítla Julka, „Když vysvětlíme rodičům svoje záměry, snad dají předběžný souhlas...“

„Náš ústav vychovává mladé pány mezi osmnácti až pětadvaceti lety. Pokud bychom uvažovali i o přípravném gymnáziu, tam studují chlapci od patnácti. Když je rodiče posílají do internátu, zajisté připouštějí, že budou dříve či později navštěvovat různé... různá místa v přístavní čtvrti, kde se budou setkávat se ženami. Neschvalují to, ale... v žádném případě by však nesouhlasili, aby byli podrobeni nějakým takovým experimentům!“

„Řekněme to lidsky: papínek synáčkovi klidně dovolí chodit do bordelu, dokonce i mezi přístavní děvky; ale nedovolí mu intimní styk s dámou?“

„Drahá do?o Marie, je otázka, jak definovat zásadní rozdíl mezi přístavní holkou a vévodkyní, která...“

„Dík, seš sladkej! Mám si kvůli tomu najmout malej bordel v přístavu?“

Diskuse trvala podstatně déle a občas do ztracena; postupně však Bartolo slevoval ze svých obav a začínal ho zajímat výsledek experimentu. Vysvětlil jej také Matvějovi; ten kupodivu rychle pochopil, dokonce souhlasil. Strávil několik nocí v Propojení a byl velmi spokojen; navrhl, aby každá experimentátorka stáhla a předávala pouze část informací, vztahující se k vymezitelnému oboru; jedna matematiku, druhá fyziku, astronomii... Maryška poslala pozvánku a Valérie vyslala několik začínajících čarodějek; ty právě přivezla Wulffssonnovic loď. Matvěj si rychle zvykl s nimi pracovat, ale neodmítal ani jakékoliv jiné přítomné dívky. Bartolo si zvykal pomaleji.

Ale bezvýhradné nadšení vzbudila tato metoda u studentů. Prvním sdělili pod pečetí tajemství jen část informací; při prvním Propojení však okamžitě pochopili a zapojili se do experimentu s větší ochotou než do čehokoliv jiného v minulosti. Že za odměnu musejí předávat čarodějkám svou energii, pro ně nebyl problém, nýbrž odměna. Postupně jich přibývalo, posílali dokonce pozvánky příbuzným a kamarádům do svých rodných obcí; to se týkalo třeba těch dvou kluků, co zrovna přijeli. Ve volném čase potom hráli různé hry, potloukali se po zámku a vymýšleli lumpárny.

A abychom nekřivdili něžnějšímu pohlaví: emancipovaných slečen bylo sice podstatně méně, ale taky jich přibývalo. Don Bartolo se chytal za hlavu; ty dobře vychované panenky, které se ze začátku hluboce styděly a nechaly se přesvědčit jen s krajním odporem, po týdnu výcviku jevily chuť poslat každého s jeho námitkami do tělesných otvorů dle vlastního výběru. Všichni byli mladí a sebevědomí; stačilo jim vysvětlit situaci.

Karolina mi to líčila poněkud na přeskáčku, ale s výstižnými detaily. Když jsem si to představil, byl to pěkný šok; třeba ti dva příchozí, venkovští burani poprvé ve městě, dostanou hned po příjezdu příkaz vyspat se s jednou z místních děvčat (začínajících WZ) dle vlastního výběru. Dokážu si představit, co v magii znamená začínající holka; každá má nějakou vlastní metodu testování, kterou ovládá velmi nedokonale, sexuální akrobacii zato na špičkové úrovni. Už ta první noc vnese klukům do mysli spoustu zmatku; další přidají experimentátorky svými testy. Možná pochopí rozumem, že je skutečně hodlají něčemu učit; ale kdy se s tím smíří morálně?

Karolina si s morálním dopadem čehokoliv nedělala hlavu; pro ni je správné to, co řeknou princezny. Jistě, chápu ji; ale taky si umím představit, co prožívají dospívající chlapci a dívky, když jim takhle drasticky mění životní postoje. Určitě mají taky nějakou morálku, ne?

„Nevím. Na to jsem se jich neptala.“

„Jsme vzdělaní lidé, kteří právě překročili práh dvacátého století! Ten minulý, devatenáctý věk, století páry a všeobecného pokroku, nás přivedl na samotný vrchol; kdo může předpovědět, k jakým netušeným výšinám se lidská touha po dokonalosti vzepne v tomto? Ale s tím musí samozřejmě souviset morálka, to nemůžeš popírat!“

Karolina se jen zasmála: „Kecy, miláčku. Člověk je stejný divoký barbar, jako býval vždycky. Jestli si budou lidé rozbíjet hlavy kamennými sekerami, párat si střeva šavlí nebo shazovat na hlavu bomby z letadel, je technický detail; změna by nastala, kdyby někdo odmítl zabíjet. To prozatím udělalo jen pár lidí – a ostatní je považují za blázny.“

„O tom jsem teď nemluvil!“

„A o čem teda? O sexu? Chceš tvrdit, že ve dvacátém století se bude souložit jinak než v desátém – nebo dva tisíce let před Kristem? Možná se kolem toho nadělá víc řečí, ale jinak nic!“

„Karolino, snažíš se vnášet zmatek a plést mě! Mluvím o znásilňování lidských bytostí, fyzickém i morálním! O stavu, kdy rozmařilá dospělá žena jen tak pro zábavu svede dospívajícího kluka a naslibuje mu, že ho za to naučí nějakým zvláštním vědám, které předtím neznal...“

„Krásná definice! Zapamatuj si ji a řekni Maryšce, bude se smát.“

„To je všechno, co k tomu řekneš?“

„Má smysl něco povídat? V podstatě máš pravdu.“

Já málem zuřil, Karolina se smála. Měl jsem pocit, že se skvěle baví.

„Ty bys toho byla schopná? Svést nějakého kluka, jen tak pro zábavu...?“

Neřekla nic, jenom se ušklíbla. Velice jízlivě a potměšile.

„Neříkej, že jsi to udělala!“

„Ty bys měl něco proti příjemné noci s nezkušenou mladou dívkou?“

„Proboha, ne! To bych... přece nemohl... ještě ke všemu tady!“

„Willi, ty mě buď lakuješ, nebo máš hrozně krátkou paměť. Co ty holky, co sis s nima užíval na Rhodu? Kolik jim tak asi bylo?“

„To byla docela jiná situace! To byly... Byly zkušené a souhlasily...“

„Zkusím tě vyvést z omylu, miláčku. Ty si zřejmě myslíš, že existují nějaké nezkušené čisté panny, které cítí odpor k tělesnému styku. Nebo si to nemyslíš, jenom to předstíráš; což je pokrytectví. Styď se!“

Teď jsem zase radši já mlčel. Karolina s úsměvem pokračovala:

„Nebudu nikoho pomlouvat, řeknu ti svoji vlastní zkušenost. Od malička mě varovali před tělesným stykem; v době dospívání jsem dokonce začala chápat, co tím myslí. Jenže to je stejné, jako kdyby ti ukázali draka; v prvním momentě umíráš hrůzou, jenže když tě nesežere na první pokus, otrne ti a jdeš se podívat blíž. Jestli by šlo pohladit mu šupiny, krmit ho z ruky... při tom je ti pořád jasné, že by tě mohl sežrat, kdyby chtěl. Chápeš, jak je to vzrušující? Rozkoš je nejkrásnější, když je v ní trocha strachu...“

Mlčel jsem, ale říkal si: Protože jsi perverzní! Mladí čistí lidé...

„Když Maryška nabídla několika vybraným jedincům, aby se zúčastnili toho pokusu, byli ze začátku překvapeni; možná i šokováni. Řekla jim otevřeně, že dojde k tělesnému i mentálnímu spojení; spojení těla proto, že je mnohem snazší a příjemnější provádět sondy do mysli. Hned ten první pokus se jim moc líbil; bylo to individuální spojení v soukromí s určitými ohledy na jejich pocity, jistě. Ale okamžitě navrhovali hromadné propojení, přizvání dalších kamarádů, vytvoření mentálního pole; včetně zapojení některých známých dívek. Tehdy jsem se přidala i já...“

Zatvářil jsem se co nejvíc pohoršeně, ale ona se smála.

„Zúčastnila jsem se proto, že účelu hry velice pomáhá, když se Propojení týká co nejvíce lidí s rozmanitými zvyklostmi. Samozřejmě nejsem čarodějka, neumím cíleně působit na ostatní; ale můžu přidat svou energii k ostatním. To dělá spousta lidí; i tobě se to bude líbit...“

Čekala, zda dám najevo pohoršení, ale nedočkala se.

„Spousta mladých se pokouší přispět vlastními nápady. Jmenují kamarády, kteří mají nějaké zajímavé schopnosti nebo znalosti a mohli by je přenést na ostatní. Na druhé straně navrhují také osoby, které by měly být připojeny, aby se změnila jejich hodnotová orientace, protože doposud nechápou. Ve velké spoustě případů se jedná o jejich rodiče a sourozence.“

„Tím chceš říct, že někdo předhodí ostatním...?“

„Svou dívku, svou sestru, mladšího brášku? Běžně, za nadšeného souhlasu těch dotyčných. Co se týče rodičů, tam to bývá opatrnější; chlapci většinou říkají: kdyby tak někdo dokázal přivést sem tátu! Ovšem sami si netroufnou být nějak iniciativní... Už vůbec ne vůči matce; tam by zas velice rády zasáhly dívky, ale taky tak nějak... jako kdyby nejlíp samo nebo někdo jiný. Ovšem stejný nebo mnohem větší počet říká: naše z toho vynechte, nejsou na to dost chápaví. To by se musel stát zázrak, aby něco přijali.“

Cítil jsem podráždění, vztek, křivdu, rozmrzelost. Při představě, že se Karolinina těla dotýkaly ruce všech ostatních... a nejen ruce! Rozčilovalo mne to, měl jsem chuť když už ne jim rozbít hubu, aspoň říct své mínění!

A v ten moment někdo kopl do dveří, až se rozlétly; dovnitř pozpátku zacouval Rudi, vlekoucí jakousi krabici. Druhý konec mu přidržovali dva místní kluci; když nás spatřili v posteli, upadli do rozpaků, postavili tu věc a vypadli. Rudi řekl „Ahoj Willi!“ a chtěl jít taky, ale Karolina ho přísným hlasem zastavila:

„Počkej, nezdrhej! Zas zmizíš a neuvidím tě celej den... Byl jsi tam?“

Zarazil se, obrátil zoufale oči k nebi a zahuhlal: „Jo, jasně!“

„Proč vláčíš ty krámy sem? Proč ne rovnou na loď?“

„Iris říkala, že to patří sem. Je tady i značka, koukej!“

„Maryška říkala, že všechno na loď! Kdo to tam bude všecko nosit?“

Rudi neodpověděl, jen obličejem dal najevo, že nemá tušení.

„Teď máš namířeno kam?“

Ukázal rukou do neurčita. „...koupat...“

„K moři, že jo? Ukážeš se laskavě aspoň na večeři?“

Opět se zatvářil utrápeně a řekl vyčítavě: „Mami...“

Mezitím odhrnula deku, vstala, došla k němu a zatahala ho za ucho.

„Tak jdi, ať nečekají!“ řekla smířlivě, „V Africe budeš taky takhle...?“

Usmál se, pokrčil rameny, mávl rukou a vypadl. Karolina se smála.

„Děti zapojily do příprav všecky svoje kamarády. To vymyslela Sif; May jí doporučila navázat přátelství s každým, koho potká. Taky dělá pokusy s mentálním propojením, ale bez tělesnýho, samozřejmě, je dítě. Kupodivu ji to nevyčerpává; a kluci ji obdivujou!“

„Všiml jsem si už ve Švýcarsku...“

„Jsem zvědavá, jaký to bude v Africe. Trochu se děsím...“

Já jsem se děsil spíš toho, s jakým klidem přijal Rudi fakt, že jsem přijel a spím s jeho matkou. Místní kluci aspoň zrozpačitěli...

Karolina chvilku uvažovala, nakolik je potřebné si něco oblékat. Potom se rozhodla pro hedvábné kimono s vyšitými barevnými draky.

„Jdu se pohádat do kuchyně; kromě jinýho jsem proviantní důstojník, což se projevuje četnými spory ohledně kvality jídla. Ty si zaběhni k doktorovi na prohlídku a pak přijď za mnou dát mi umělý dýchání.“

Lékařská ordinace se nacházela v místnosti označené červeným křížem; na chodbě před ní seděli ti dva kluci a vypadali zasmušile. Na otázku zda je přítomen lékař jen krčili rameny, tak jsem zaklepal a nahlédl. Doktor tam nebyl, jen nějaká žena v brýlích si u stolu četla knížku a na protější židli si leštila nehty dívka s nestoudně krásnýma dlouhýma nohama v krátkých kalhotách.

„Máš přání?“ ptala se žena v brýlích.

„Hledám doktora. Ale jestli tu není, můžu přijít později...“

„Pojď dál a svlékni se.“ řekla suše a vstala, „Já jsem doktor. Maureen MacHillová.“

„Žena lékař? Skutečně?“

„Mám diplom Aberdeenské university. Stačí ti nebo chceš vidět potvrzení ze Sorbonny, že jsem tam dělala stáže?“

Raději jsem zmlkl; vypadala nevraživě. Tady je možné všechno...

„Tak svlíknout a nezdržovat! Nemáme tady jen tebe. Juanito, připrav zkumavky, sklenici, sklíčka, jehlu...“

Dívka Juanita zastávala zřejmě funkci ošetřovatelky; ovšem kdyby byl místo téhle povedené lékařky úctyhodný pán s plnovousem a jeptiška, měl bych k nim větší důvěru. Zvlášť Juanita nevzbuzovala důvěru; holka, která chodí v přiléhavých krátkých kalhotách a její hruď se pod polorozepjatou košilí tak vyzývavě vlní, nemůže mít pochopení pro potřeby pacientů.

„Tak dělej!“ povzbuzovala mě doktorka, „Nemysli, že seš první chlap, kterýho jsem kdy viděla! Odkud tě sem čert přinesl?“

„Přijel jsem z Německa. Pozvala mě Karolina...“

„Aha. Co tomu říkáš, Juanito?“

„Němci bejvaj impotentní.“ pronesla Juanita sametovým hlasem.

„No, ty bys to měla vědět! Abys chápal, kamaráde: S Juanitou můžeš mluvit na rovinu, ta ti lehne za trošku něžnosti, viď děvče?“

Myslel jsem, že se holka propadne hanbou nebo nepříčetně rozlítí, ale ona obrátila krásnou hlavu ke mně a přimhouřila oči. „Samozřejmě! Líbím se ti?“

„Já... teda nevím...“ zarazil jsem se při svlékání a váhal.

„Ona je mulatka,“ vysvětlovala Maureen, „Míšenka černošky a bělocha; dost obvyklá kombinace. Obzvlášť krásný exemplář! Nemá žádný zábrany...“

Měl jsem chuť dát se na útěk. V podstatě nemiluji primitivní rasy, ale... podvědomě jsem hledal v její krásné tváři zvířecí negerské rysy. Zřejmě si mé hrůzy nebyla vědoma; prohlížela si mne s otevřenou nestoudností.

Pak jsem spustil spodky a Maureen si povšimla mého tetování; ušklíbla se: „Že tě baví dělat si z nás blázny! Ale víš, že jsme ti to žraly?“

„No, já jsem... byl jsem na Rhodu a...“

„Máš taky zdravotní kartu? A když, tak kde?“

Neměl jsem tušení; Maureen pronesla něco nelichotivého na adresu lékařů a začala vypisovat novou. Juanita zatím přistoupila s injekční stříkačkou a chystala se mne píchnout. Uhnul jsem a Maureen překvapeně vzhlédla.

„Co je? Jenom ti vezme krev; ani to ti nikdy nebrali?“

„Já... nevím. Možná mě vůbec neprohlídli...“

„Pane Bože! Pravidelná lékařská péče je základ zdraví, to nevíš?“

Juanita mi docela odborně vrazila jehlu do žíly pod loktem a odsála trošku krve. Zajímalo mě k čemu ji potřebuje; dala mi na to vatu, odešla ke stolku v rohu a počala krev stříkat do různých zkumavek, přilévala všelijaké vodičky a sledovala reakci. „Máš trojku, pamatuj si to!“ řekla přes rameno, „Kdybys to náhodou zapomněl, nech si to vytetovat do podpaždí!“

„Co trojku?“

„Krevní skupinu. Kdyby ti chtěli dávat krev...“

Už jsem otvíral ústa; pak jsem si vzpomněl, že objevili způsob, jak nahradit krev jednoho člověka krví druhého, a zas je zavřel.

Juanita přinesla sklenici: „Potřebuju trochu moče!“

„Přece ne přímo tady...“ Ani jsem nedokončil větu; stála proti mně a čekala s pobaveným úsměvem. Sklenici si pak odnesla ke svým zkumavkám a taky s ní něco čarovala, zatímco lékařka mi vyšetřovala hrudník stetoskopem, měřila puls, prohlížela krk a zkoumala další části těla.

„Zdravej jako řípa!“ řekla Juanita, „Schopen bez vady!“

„Ale jo, máš štěstí! Akorát tolik nechlastej, nebo ti ztvrdnou játra. Taky nervy máš pěkně pocuchaný... nebyl ve vaší rodině nějakej alkoholik nebo třeba psychopat? Vypadá to na slabou duševní demenci...“

„Chceš snad říct, že jsem degenerovaný?“ urazil jsem se.

„Ani ne!“ usmála se Juanita, „Jenom máš trochu zpožděný zapalování!“

„Doporučila bych aktivní odpočinek, sluníčko, koupání a hezkou holku. Co děláš jako povolání?“

„Jsem důstojník... ve štábu...“

„Aha; takže špión, že? Pěkně náročný na nervy. No, cestou do Afriky se zrestauruješ, neboj se nic. Hlavně se nepřepínej, nad ničím se nerozčiluj a všecko ber přirozeně. Jak seš na tom v erotické oblasti?“

„To snad je už moje věc, ne?“

„Myslím ze zdravotního hlediska. Máš nějaký děvče?“

„Tedy, baronka Karolina...“

„Jo, Karo je výborná. Ale kdyby nebylo do čeho píchnout, zkus to trochu prostřídat. Juanita by tě vyučila, kdybys chtěl!“

Neposlouchal jsem je; měl jsem jich obou po krk. Ta podezřelá doktorka se suchým ironickým tónem hlasu mi byla protivná, poločernoška se mi přímo hnusila. Právě si rozepjala košili a osuškou otírala vyvinutou hruď.

„Vedro jako v létě!“ povzdychla.

„Zvykej si! V Africe bude hůř!“

„Myslel jsem, že do Afriky patříš!“ neodpustil jsem si.

„Moc se tam těším, ale ještě jsem tam nikdy nebyla! Už aby to bylo...“

Začal jsem se oblékat; Juanita otevřela dveře, postřehla ty dva kluky a hned je pozvala dál. Když jim nařídila aby se svlékli, upadli do rozpaků; trochu mi jich bylo líto a trochu jsem jim to škodolibě přál.

Karolinin jekot jsem slyšel už zdálky; hádala se s nějakým mladíkem, podle všeho o plechovkách konzervovaného hrášku. Když odešel, praštila blokem o nejbližší stůl, protáhla se a ještě chvíli nadávala. „Jsem utahaná jako kůň; co ti řekla doktorka?“

„Jsem zdráv. Jenom naznačovala, že nemám v pořádku nervy!“

„Hm! Připadáš mi nějak přecitlivělej; nemáš třeba problémy v zaměstnání? No neboj, dovolená ti prospěje. Jak se ti líbila Juanita?“

„Myslíš tu černou...?“ zaváhal jsem.

„Ona není černá. Je míšenka – a miluje chlapy. Líbí se ti?“

„Ne. Naopak, je mi odporná!“

„Propána, to jestli se dozví, tak tě okamžitě svede! Je to její zvyk!“

„Ani se jí nedotknu, to ti slibuju!“

„Vsadíš se? Nedá pokoj, dokud tě neotestuje; to víš, laborantka! Taky vynikající instrumentářka – a porodní asistentka. Teď se učí operovat...“

„Cože? Kdo by nechal operovat černošku?“

„Ty seš snad rasista nebo co! Co máš pořád s tou černoškou? V Africe je černej každej, to se jich štítíš nebo co? Až ji poznáš blíž...“

„Ty bys byla schopna se vyspat s černochem?“

Karo se zasmála. „Co třeba s černou dívkou?“

„Ne! To nemyslíš vážně!“

„Klidně ti to budu vyprávět! Za prvé jsme se vsadily; a potom, ona...“

Nepřipadalo mi, že bych zrovna tohle chtěl slyšet. Karo se smála:

„Neboj, ona ti to předvede ze záznamu. Ona náhodou přenosy umí!“

„Chceš říct, že je čarodějka?“

„Laborantka. To je speciální skupina; holky, co se ještě neví, co z nich bude. Ale klidně by mohla v budoucnu bejt dobrá!“

Ne že bych jí věřil, ale mohla to být pravda. Stál jsem a tupě zíral, zatímco Karo prohlížela svůj blok, energicky v něm škrtala a vpisovala nové údaje. Nenadchly ji o moc víc než ty staré.

„Dala bych ti nějakou práci, ale netuším jakou bys zvládl. Víš co, počkej na mě u velkýho bazénu. Víš, kde to je? Vzadu v zahradě; kdybys netrefil, jdi po řevu, mladý tam vyvádějí jako blázni. Kdyby tě náhodou chtěla nějaká holka...“ zaváhala, pak mávla rukou a poslala mě pryč.

Vydal jsem se tím směrem. Park byl anglický, plný vzácných stromů a keřů; ať v něm mladí řádili jak chtěli, k vegetaci se chovali ohleduplně. Převážně to byli studenti mužského pohlaví; což bylo nepochybné, neboť s hrdostí chodili nazí a předváděli dokonale opálená těla. Někteří už měli na různých místech drobné tetování. Děvčat bylo jen několik, převážně začínající čarodějky; studentky se vyznačovaly zjevnou vykuleností.

Bazén byl skutečně velký; dost i na to, aby se v něm dalo plavat, čehož ti schopnější rádi využívali. V rohu skokanská věž s téměř novou, dlouhou a zakroucenou skluzavkou; po té nejvíc jezdily děti. Ale v protějším koutě už několik místních holčiček snaživě prodávalo limonádu, kukuřičné placky a nějaké další pochutiny. Další iniciativa Sif?

Vykoupal jsem se, zabavil jedno lehátko a uložil se dostatečně daleko od bazénu, abych nepřekážel a druzí mě nerušili i dostatečně blízko, abych měl přehled. Nehodlal jsem spát, maximálně podřimovat. Přiznávám, že jsem koukal po děvčatech; byly to nejhezčí, co se zde dalo vidět.

Například dvojice, která se procházela nedaleko a zjevně hledala společný jazyk. Dívka vypadala na sedmnáct, rozjívené kůzle, půvabné zvláště svým mládím; bylo na ní vidět, že je poprvé v životě nahá na veřejnosti, trochu se ostýchá a trochu je pyšná, čeho se odvážila. Odhadl jsem, že včera večer prožila první milostnou zkušenost a ještě neví, co si o tom myslet. Její partner byl tak o dva roky starší a čtrnáct dní zkušenější; opálené tělo, korálky na krku, malou kresbičku na rameni. Ještě nedošel tak daleko, aby zatoužil změnit se natolik, že by mu to zavřelo dveře zpátky.

Byli jedni z mnoha; proč jsem si jich všímal víc než druhých? Nevím; asi že byli tak blízko. O něčem si povídali, ale zásadně ne o tom, o čem se jim chtělo mluvit nejvíc; přímo jsem vnímal...

Ano, vnímal jsem je. Jen na chvíli mi napadlo, zda bych dokázal přečíst jejich pocity, a už jsem je měl jasně čitelné jako knížku; přímo mi svoje myšlenky řvali do uší. Matně jsem se pokusil je vytěsnit, vymazat... nedařilo se. Musel jsem se jim věnovat, chtěj nechtěj.

Tak nejdřív to něžné kůzlátko – po čempak asi touží? Správně jsem uhodl, přijela včera na pozvání svého bratra (!), po nepříliš intenzivním nátlaku se dala přesvědčit a nechala nějakého kluka, aby si dělal s jejím tělem, co ho napadne. Ve skutečnosti se docela těšila; měla nejasné podezření, že ty řeči, které musela od malička poslouchat, jsou silně přehnané a nesmyslné. Což se jí v plné míře potvrdilo, nezažila nic mimořádného; celkem příjemné mazlení na neobvyklém místě. A šlo to tak rychle, že nestačila důkladně prozkoumat ani své pocity, ani detaily těla toho kluka.

Ale vzápětí přišlo něco úžasného: Propojení, jež prováděla sama vévodkyně Maryška a které zasáhlo všechny přítomné. Ten kluk fungoval jen jako přenosové médium, část celku; dívku však ohromil oceán myslí, na který byla na malou chvíli připojena a mohla se s nimi spojit. Netrvalo to dlouho, nebylo by to bezpečné; i tak mohutný šok pro její dosud křehkou mysl. Ještě se pořádně nevzpamatovala; a rozhodně si přeje podnikat další pokusy.

Tamten kluk nebyl tenhle kluk; sešli se na snídani, padli si do oka a teď se snažili domluvit, aniž by se navzájem odradili. Jeho zájem byl jasný: pořádně si zacvičit s tímhle svěžím mladým tělíčkem, než mu je vyfouknou zkušenější a bezohlednější kolegové. Měl dojem, že kdyby to řekl jasně na rovinu, polekala by se a utekla; sluší se ji opatrně dobývat, je ještě mladá a nezkušená. Rozhodně tak vypadala a chovala se.

Já však vnímal něco zcela jiného. Třeba obrovské ulehčení, že se jednou provždy zbavila obtížné zátěže panenství a s tím spojené nutnosti bránit se, odmítat, přetvařovat. Když se ráno probudila a rozespale meditovala o všem, co se stalo včera a co bude dnes, s potěšením si opakovala slovo kurva tak dlouho, až ji začalo příjemně vzrušovat. Pak vstala, prohlédla se v zrcadle a ujistila se, že jí nenarostly ani rohy, ani svinský rypák. Dost ji to mrzelo; přála si, aby na ní bylo aspoň něco vidět.

Ať se tvářila jakkoliv, pozorně si prohlížela všechna těla, která cestou potkávala, mužská i ženská. Měla chuť je důkladně prozkoumat, ohmatat, snad i ochutnat (slyšela v tom směru zajímavé, ač nevěrohodné řeči). Ještě víc si přála, aby její tělo bylo zkoumáno a důkladně prohmatáváno; všímala si, že kolemjdoucí dvojice se všelijak mazlí, ale asi se znali déle. Její milý byl bohužel trouba; prozatím jí dal ruku kolem pasu, ale netroufal si dál ani nahoru, ani dolů. Ani ona si netroufala; sice viděla, že některé dívky si počínají mnohem odvážněji, ale...

Zvláště ji lákalo všechno, co se týkalo jejích prsů, drobných, s lákavými tmavými bradavkami, pyšně zvednutými, nabízející své hroty k laskání... Už se stalo, že jí jeden kurážný kamarád strčil ruce pod blůzku, sevřel je do dlaní a usilovně mačkal; trochu se bránila, ale ne moc, především nevydala jediný výkřik, který by někoho přivolal. Čekala, co bude následovat dalšího, byla dokonce připravená taky si leckam sáhnout, ale kluk dostal strach z vlastní odvahy a dal se na ústup.

Co by si opravdu přála? Aby si jí všichni ti lidé kolem, kluci i holky, konečně všimli a začali si s ní hrát. Jejich ruce by se jí dotýkaly, zkoumaly, dráždily; samozřejmě by jim to oplatila, osahávala je a provokovala, až by kluka ovládla vášeň a spojil se s ní. Na tom moc netrvala, výrazně se netěšila, ale věděla, že to k tomu patří; třeba se jí to později začne líbit víc. Hlavně ať už se mnou něco dělají, ať to trvá dlouho a...

A jedna svrchovaně trapná maličkost: najednou se jí moc chtělo na záchod. Právě v nejnevhodnější chvíli; toalety tu sice byly, na protější straně bazénu, ale zrovna se jejich rozhovor dostával do intimních poloh a jestli se teď omluví a odběhne, kluk mezitím vychladne a bude mu trvat další hodinu, než se dostanou tam, kde jsou teď. Co sakra dělat?

Tehdy jsem se naštval. A pomyslel si poněkud bezohledně: Až ti pohladí kožíšek v rozkroku, počurej mu ruku!

Rozhodně jsem neměl v úmyslu říct to nahlas, vůbec se jakkoliv vměšovat do jejich dětských problémů; ale oni to zachytili. Jistě, Dicky to snadno dokázala, předváděla mi podstatně náročnější věci; ale že já? Nejdřív se zarazili, lekli, nechápali co se děje. Pak se rozesmáli.

A já jsem je propojil. Úplně jednoduše a bez váhání, spíš pro zábavu. Oni okamžitě zareagovali, jeho ruce sklouzly na patřičné místo a stiskly ji tak brutálně, až zasténala rozkoší. Splnila hrozbu a postříkala ho; on se sklonil a se zájmem sledoval, odkud to teče, protože přes veškeré zkušenosti si žádnou holku takhle detailně neprohlížel. Potom se chvilku mazlili a prali zároveň; odvlekl ji z veřejného prostranství do blízkého křoví, ovšem to nic nevyřešilo, protože jejich myšlenky vnímala spousta přítomných a další se připojovali. Nejsem si jist, jestli za to můžu já, někdo jiný nebo nikdo konkrétní; já bych řekl, že se to stalo samo.

Uvědomil jsem si situaci a pocítil touhu propadnout se do nejhlubšího pekla; co jsem to zas vyvedl? Chvíli jsem doufal, že nikdo netuší pachatele, aspoň si mě nikdo nevšímal; ale pak na mne padl stín, já vzhlédl a beze slova zíral na stvoření, které se přede mnou zastavilo.

Byla to lykantropka z Ostrova, z národa Leopardů, jedna z instruktorek, nejnádhernější bytost, jakou si umím představit. Zlatohnědá pleť pokrytá po celé ploše včetně obličeje realistickými leopardími skvrnami, sametově hebká, přestože bez jakékoliv srsti. Hlava bez vlasů, zato s temene splýval až na záda výrazný huňatý ocas; jak tam může držet? Oči barvy jantaru se svislými čárkami panenek; z pootevřených úst vyčnívaly dlouhé špičáky. Usmívala se nebo se chystala mě zakousnout?

V každém případě mi bylo jasné, že jsem pod jejím magickým vlivem; ať byl její vzhled iluze či transformace, okamžitě jsem po ní zatoužil tak silně, že jakýkoliv rozum neměl šanci. Mohla mne zabít pouhou myšlenkou; prozatím však měla v plánu něco jiného. Vrhl jsem se na ni; chvíli unikala, potom po mně sekala drápy, až mi vystříkla krev, ale nedokázal jsem se ubránit, musel jsem se jí zmocnit. To už si v mé mysli dělala, co chtěla.

Prozkoumala mne bleskurychle až do těch nejtrapnějších detailů. Většinu mých vzpomínek zveřejnila, ale bylo mi to fuk, smál jsem se. Propojila každého s každým, na chvilku všechny posedlo šílenství; nijak to neovládala, přesto k sobě většinou přiřadila zcela nevhodné páry, kterým tím do budoucna připravila četná traumata. Hrála si...

Potom mi zůstala ležet v náručí, spokojená a nebezpečně hravá.

„Jseš docela dobrej.“ konstatovala, „Dicky tě pěkně vyučila...“

„Už to nikdy neudělám!“ slíbil jsem neprozřetelně.

„Proč? Aspoň jsi ty lenochy trochu probral z letargie!“

Věděl jsem, že by to snadno dokázala sama. Lehčeji než já.

Dala mi jedinou radu: „Udělej vždycky všecko, co tě napadne.“

S tím odešla. To už to věděli všichni telepati; dobře se bavili. Mládež mi se smíchem děkovala za prima legraci. Taky jsem od té chvíle patřil ke štábu, ať jsem po tom toužil či nikoliv. Nejlepší metoda, jak se stát známým (populárním), je udělat pořádný průšvih.

Ozvala se mi i Maryška a vzápětí Julie; ta se nacházela ve městě, jak už řečeno v malířské akademii. Pozvala ji tam její čerstvá přítelkyně ředitelka, ne dosti tušící následky. Julka ji během krátké chvíle ukecala; potom se dala do diskuse se studenty ohledně různých uměleckých směrů a nakonec je vyzvala, aby ji zkusili namalovat. Sotva ředitelka kývla, Julie se svlékla a zaujala patřičnou pózu na pódiu; pak pro zábavu sondovala reakce mladých, kteří povětšinou v životě neviděli nahou ženu.

Ředitelka byla dáma z drobné šlechty, z rozumu provdaná za významného politika a průmyslníka, který na ni bohužel měl velmi málo času. Velká láska to nebyla ani na začátku; podle vzpomínek jediný výrazný citový vztah měla ke spolužákovi, který se s ní vodil za ruku po nábřeží, dokud ji rodiče neseřezali a nedali domácí vězení. Než se to vyřešilo, studenta láska přešla, respektive ji věnoval jiné spolužačce. Dodnes na něj vzpomíná. S manželem jsou vcelku přátelé; je o hodně starší, dopřává jí dostatek peněz a velkoryse přehlíží občasné krátkodobé zálety.

Z nudy se začala zajímat i o jiné druhy umění, než výtvarné; přečetla si taky Flammariona, Rudolfa Steinera a jiné odborníky, zjistila něco o minulých životech a astrálním cestování a ráda o tom diskutuje se stejně se nudícími přítelkyněmi. Přestože jí Julii představili jako čarodějku, dosud si plně neuvědomovala, co to znamená. Julka se taky ještě nerozhodla, co si s ní počne a jak daleko ji nechá zajít. Ale bavila se.

Studenti malířství (včetně několika dívek) pocházeli vesměs z lepších rodin, svoje umělecké ambice nemysleli moc vážně a hodlali prožít převážně bezstarostný život, naplněný penězi, nikoliv však dobrodružstvím. Julie si to přečetla a hodlala jim způsobit v životě větrnou smršť.

(V ten moment jsem zauvažoval, co vlastně sestry Baarfeltovy chtějí. Bylo to jednoduché: udělat na závěr pobytu pořádný průser. K jejich cti(?) nutno říct, že nikoho nenutily násilím a lsti používaly minimálně; jakmile studenti pochopili situaci, přidávali se už dobrovolně.)

Jako třeba kůzle; copak vůbec dělá? Našel jsem si ji v prostoru a zkusmo otestoval; tentokrát to postřehla a hbitě zareagovala. Pochlubila se, že se kromě toho kluka ve všeobecném zmatku na ní uspokojili další dva; stalo se to stylem tornáda a nic moc z toho neměla, ale prosondovala jim mysl a už ví, že se přes partnera lze spojit s jeho dřívějšími, podstatně zajímavějšími partnerkami. Až se vzpamatuje, docela by ji zajímalo...

Moje reakce byla poněkud podrážděná. Ty nevyzvídej a hraj si s panenkami! Aby tě nemrzelo, co se dozvíš...

Opět blesková odezva: Skvělý! Zůstanem takhle propojený pořád?

To jsem rozhodně nechtěl; zapřemýšlel jsem, jak se jí zbavit, ale Dicky mě to nenaučila, její zájem byl získat a ponechat si. Zděsil jsem se; copak nemám dost starostí? Ještě ke všemu nějaké pubertální kůzle...?

Kůzle, to je Cabrita! Jak víš, že se jmenuju Gabriela?

Nevěděl jsem to. A kdybych věděl, nechtěl bych ji; i když její mladé svěží tělíčko by mohlo být příjemné... Jenže Karolina by mě zakousla!

Dal jsi mi jméno; kdo dává jméno, dává život. A jsi ohleduplný a hodný; takového bych si přála tatínka. Přihlásím se ti...

Zasypal jsem ji smrští ošklivých myšlenek; nereagovala, zmizela a už se neozvala. Zato jsem vnímal spoustu jiných, nejrůznější začátečnické pokusy, které mě ani trochu nezajímaly. Konečně jsem si uvědomil, jak se odpojit, vztyčit telepatický štít a alespoň na chvíli si zdřímnout.

Probudila mě Karolina, která si přišla zaplavat a oddechnout si po další hádce na téma několika pytlů makarónů a jiných těstovin. Neprozřetelně jsem se zeptal, proč je o každé potravině nutno se pohádat; bohužel mi to začala vysvětlovat, trvalo to půl hodiny a nic jsem nepochopil.

Kromě koupání měla v úmyslu si zahrát nějakou míčovou hru; třeba basketbal, šílený pokus hodit míč do koše vysoko nad hlavou. Tuto hru dokonale ovládala jedině dívka jménem Bella, černošská míšenka s krátkými kudrnatými vlasy a nemožně dlouhýma nohama. Ostatní se chystala to naučit.

Karolina mi ji představila: „Asi jsem ti lhala; Juanita není největší přebornicí v lásce. Je až druhá, za touhletou; Bella nenechá žádnýho chlapa na pokoji. Od třinácti nespala ani jednu noc sama; vyjma ty dny, ale potom to dohání divokostí. Mohla bych povídat! Ty nohy kolem tebe ovine jako had a tak tě sevře... To víš, Baarfeltova krev!“

„Tím chceš říct, že kníže Baarfelt měl poměr s černoškou?“

„A proč ne? Její matku koupil Llago di Rienzi v Timbuktu na trhu; moc ji miloval, ale když se pár měsíců nedokázal v noci vyspat, omrzela ho a poslal nám ji jako suvenýr z Afriky. Baarfelt si dělal z Llaga legraci, že ji za celou tu dobu ani nedokázal přivést do jiného stavu; tak se o to vsadili, Tomáš ji zabral na čtrnáct dní a za devět měsíců se narodilo tohle černý žihadlo. Pěkná, že?“

„Pane bože! Vévodkyně ví, že je to její nevlastní sestra?“

„Má to snad napsaný na ksichtě, ne? Proto ji tady drží, to snad dá rozum; Tomáš ji zná, ale pro Denise by to mohlo bejt pěkný překvapení.“

„To jsou teda způsoby! To má každý řádový velmož dítě s černou služkou?“

„No, povinný to není! Ta pravá zábava nastane, když se některé řádové dámě narodí černé dítě. Však počkej, co nevidět začnou sázky...“

„O bednu šampaňskýho?“

„Třeba o karton koňaku. Když se to povede, bude legrace; a když ne, budeme mít aspoň co pít. Stejně to tentokrát bude slabší, každej radši jede do světa. Kdo zaplatí večírek na rozloučenou, je ve hvězdách...“

„Kdybych byl španělským ministrem vnitra, zaplatil bych to ze svýho, jen z radosti, že se řád odstěhuje!“ řekl jsem trochu neopatrně.

Karolina vybuchla smíchem. „To musím říct Maryšce...“

Sledoval jsem mládež a jejich hru. Chovali se bezstarostně, pyšní na svá ladná opálená těla a jejich bezchybnou funkci. Jak rychle si zvykly přísně katolicky vychované dívky chodit oblečené jen do svých ozdob! Nechtěl jsem, ale jejich myšlenky mi samy proudily do hlavy, sotva jsem uvolnil štít. Ať je to jak chce, přece jenom se domnívám, že se umím ovládat; Dicky by se smála. Jsem to, čemu se říká polovzdělanec; už vím, že nějaká věc existuje, takže se nemůžu vrátit k telecí pitomosti, ale ještě tomu nevelím...

Přesně tu samou věc řešila někde (?) nějaká parta telepatickou diskusí. Šlo o to, že předat informace je nesmírně jednoduché, ale trvale zafixovat téměř nemožné; jiní oponovali, že pokud má někdo o dotyčný obor zájem, hned po Propojení dokáže z uložených informací čerpat a využívat je.

No právě, když má zájem! Ale my cvičíme mladý kusy, který jednou všecky ty nesmysly budou potřebovat, ale ještě to nevědí, takže ani nevzdechnou na to si něco pamatovat! Za deset let...

Tak proč nám přecpáváte rozum zbytečnostma? Zredukujte to na minimum!

Blbče! Co pro tebe je zbytečnost, ostatní mimořádně zajímá!

Hele, já taky chci mít znalosti z medicíny, kdybych musel někoho léčit; ale proč mám kvůli tomu nosit v hlavě desetkrát tolik zbytečnejch keců?

Jak ty víš, který jsou zbytečný a který ne?

Všelijaký překonaný teorie a názory různejch fousatejch páprdů...

Aby byla nějaká teorie překonaná, musíš ji nejdřív znát, chápeš? Tebe to nezajímá, ale toho, kdo dělal zdroj...

Tak ať si nechá svý koumání nad blbostma pro sebe a nepředává...

Ty seš chytrej! Jak si to představuješ v praxi?

Já nevím, sakra! Nějakou redukci při snímání...

Víš vůbec, blbečku, jak se dělá Snímání?

Jasně že vím; tak ať do dělá některá čarodějka a ne debilní kurva!

Hele, jestli se někdy na sebe dostanem, tak tě kousnu!

Schválně, jo? Identifikuj se a vyřídíme to hned večer!

Ovládejte se oba dva! Řešíme závažný problémy!

Sex podle tebe není závažnej problém?

Já nevím, jestli můžu...

Kdo je tady tak slušnej, že se omlouvá?

Je mi patnáct a chci se na něco zeptat...

Držte huby, pitomci! A ty se uvolni a klaď otázky, kluku!

Já jsem holka. Včera mě připojili. Jak se dělá Snímání?

Patnáctka a docela čerstvá? Jseš aspoň hezká? I když, to je jedno...

Máš smůlu, jsem v Madridu. Včera mě kontaktoval jeden chlápek...

Ty kecáš, malá! Buď seš mimořádně geniální, nebo... nevymýšlíš si?

Já nevím. Prostě vás vnímám. Udělal mi něco s hlavou...

Kterej to byl?

Pablo. Má po celým těle tetování...

To by bejt mohlo... a ty seš kdo? Musíš si pomyslet jméno!

Nedozví se o tom máma? Zbili mě a zavřeli do sklepa. Je tu tma a krysy!

Tak dost; teď už nás lakuješ moc! Přiznejte se, kdo to dělá?

Paquita. Já jsem Cikánka. Šlapala jsem u Královnina parku; Pablo zbil mýho bráchu a vzal mě na nějaký místo, kde mě nenašli. Až do rána se mnou dělal ty věci. Pak mě pustil a ani nezaplatil.

Nevěřím! Kecáš! Hele, nechte ho, jako fór dobrý...

Jak dokážeš to, co povídáš, malá?

Nevím. Jak bych to měla dokázat?

Nechte ji povídat, je zajímavá! Tak ty říkáš, Paquito, že seš patnáctka, Cikánka a šlapka? To bych tě chtěl poznat!

Ne. Zlodějka. Měla jsem vylákat kunčofta, aby ho kluci mohli okrást. Jenže on si to přečetl, bráchu seřezal a mě zhypnotizoval.

Počkej; začínám ti pomalu věřit! Jaký měl ten Pablo tetování?

Všude po těle. Hlavně všelijaký zvířata. Draky, orly, tygra...

Payo Escobar? Jezdec ze Zaragozy, jel někam něco zařídit...

Má na krku jizvu po šavli?

Nějakou jizvu má...

Tak na toho je to podobný. To měla být jeho pomsta?

Říkal, že se nám pomstí. Že nás všecky zničí; to asi kecal, ne?

Cha! Cha! Cha!

Gádžové vždycky kecají; já se nebojím ani policajtů. Uteču a...

Teď už mu neutečeš. Kam tě odvedl a co tam s tebou dělal?

Nevím, co to bylo za místo. Bylo... mimo svět.

Tak dost! Payo Escobare, seš někde? Ozvi se!

Na malý okamžik bylo naprosté ticho. Pak něčí myšlenka:

Zašil se, šakal proradnej!

Koukám, ty ho taky znáš, co?

Neřešte mě, řešte Paquitu. Chceš si ještě povídat, malá?

Hrozně ráda. Já... nejdřív jsem se bála. Ještě jsem nikdy nespala s nikým kromě rodiny. Táta a bráškové mě šoustají od mala, ale kdybych šla s gádžem doopravdy, tak by mě zmlátili. Eště teď mě bolí prdel.

Tak jsi měla říct, že tě donutil!

To je tátovi fuk, bije mě, aby se uklidnil. A nepřinesla jsem žádný peníze. On si myslí, že jsem je někam schovala...

Koukám, bejt mladá Cikánka je docela zábava!

Přála bych ti to, ty sračko bílá!

Hele, už jí otrnulo! Povídej, chodila jsi do školy? Umíš číst a psát?

Teď asi jo. Payo mě donutil. Řekl, že za trest se mnou bude dělat pokusy. Vzal mě na to místo. Bylo tam slunce a řeka... nějaký park...

Kde to bylo?

Vy mi nerozumíte! To bylo v noci; vzal mě někam jinam!

Jo, Payo by toho byl schopnej! Co ti všechno dělal?

Bylo toho hodně. Mnoho hodin. Zkoumal mě a já jeho. Pak mi dával příkazy, co má být, až mě pustí. Třeba abych Vnímala.

Pěknej podraz, co? Je mi tě trochu líto, malá, ale... třeba to přejde!

No jo! Termínoval to nějak?

Neříkal; smál se a říkal, že postupně zničím celou rodinu. Že do mě vložil nějakej program a ten začne fungovat na každýho, kdo se mnou bude spát. On nemá rád Romáky!

...se nedivím, kdo by taky měl; jste banda zlodějů!

To jo! Já kradu perfektně; vytáhnu ti peněženku, ani to nepoznáš!

Bezva. Počítám, že ti smazal část paměti, než tě pustil?

Něco smazal... na některý věci si nemůžu vzpomenout. Přišla jsem domů; to už bráška stačil ukázat zlomený ruce a táta se moc zlobil. Chtěl vědět, kde je ten gádžo a co se mnou dělal. Já neuměla říct, tak mě zavřeli do sklepa, všichni vyrazili do města a hledají ho. Asi ho zabijou.

Jo tak! Proto se schoval; asi bude někde ve Stínech a směje se nám!

Napřed jsem se bála. Krys a tak... Pak jsem zaslechla vaše hlasy. Myslela jsem, že si někdo dělá blázny... nebo že jste strašidla. Teď vím, že jste ty lidi, co mi ukazoval. Mluvte se mnou, prosím!

Ale jo, neboj se! Dobře poslouchej: až tě pustěj, zkus jim zdrhnout. Když přijedeš do Barcelony a najdeš Estragonskej palác, postaráme se o tebe!

Budete se mnou dělat ty pokusy?

Určitě! Málokdy zkontaktujem někoho z tvý rasy...

A umíš tak pěkně šukat jako Payo?

To budeš muset posoudit sama! Ale seš pěkně srandovní!

Pokusil jsem se odpojit a logicky probrat celou diskusi. Celkem jsem věřil, že to proběhlo přesně takhle; Jezdec Payo Escobar se skutečně pomstil pěkně bezohledně, zvlášť té chudince. Jistě, může si za to sama, měla si vybrat někoho jiného... ale co s ní teď bude?

Začíná její příběh; jen její, nikoho jiného. Je jí patnáct, brzy vyrazí do světa a rozehraje s ním nějakou hru; nevím jakou, ale dokážu odhadnout, že čím dál složitější. Asi se s ní nikdy nesetkám. Což je dobře; ublížil bych jí, přispěl bych k zapsání nějaké další informace... Jako jsem to před chvílí udělal s Cabritou. Taky jsem jí přesměroval život...

Co je, tati? Jo, sleduju sestřičku Paquitu... mám něco udělat?

Zahnal jsem ji. Doufám, že by to nedokázala...

Určitě dokázala! Jenom řekni co, já to zkusím...

Proboha, tady každý tak strašně rychle vnímá! Čím to je, jinde se to nedaří! V tomhle paláci musí být spousta volné energie!

A to jsme ještě pořádně nezačali! Počkej večer, to bude vibrovat!

Karolina se zvedla vedle na lehátku:

„Hele, nemohl bys toho nechat? Chtěla jsem chvilku spát...“

Čímž mi došlo, že taky vnímá, když je v mé blízkosti. Jindy ne; tak jsem propadl těžké frustraci a někdo se mi posmíval. Zkusil jsem, jestli bych se dokázal na dálku spojit s někým z dřívějších partnerek, třeba s Barborkou v Mnichově. Ozvala se a pochlubila, že je na nějaké horské samotě u Berchtesgadenu, balí tam nějakého studenta a chtěla by být rušena, až dokončí své výzkumy jeho osoby. Propadl jsem zmatku. Motal jsem se v kruhu nevědomosti a druzí mě ještě popichovali; až mi došlo, že jediná možnost je požádat o pomoc Dicky. Bylo to něco jako záblesk; najednou utichly všechny ty hlasy a měl jsem klid. Ani ona se neozývala.

Usnul jsem vyčerpáním.

Probudila mě Sif. Vlastně všechny děti; přiřítily se jako tornádo, aby se s úděsným jekotem vrhly do bazénu, servaly se v něm, provokovaly všechny v dosahu a tak dál, určitě si to umíte představit. Což neznamená, že by to dělaly schválně; prostě si tak hrály. Kromě silné čtyřky (Iris, Michal, Rudi) s nimi byl Pedro a několik dalších, včetně děvčat. Podle opálení si už na místní poměry zvykli.

Karolina se taky probudila a byla stejně znechucená jako já. Možná víc, když jedním z pachatelů byl její synáček; chránil jsem se dát najevo, co si o něm myslím, ale nejspíš to tušila. Rudi to věděl určitě, ale nedělal si starosti...

Moment, všechno zpět. Sif a Iris jsou děti telepatické, schopné předávat svoje schopnosti druhým. Nepochybně intelektuální vůdkyně; proč mi právě ony projevují takovou přízeň, přestože mně jsou děti v podstatě protivné, a ony nejvíc? Ne, i to je špatně. Nikdy jsem si dětí nevšímal dostatečně, abych rozhodl, zda je mám rád či nikoliv. Vím, že musejí existovat, aby lidstvo nevyhynulo; vím, že je jejich rodiče z jakýchsi iracionálních důvodů milují. Jsem ochoten je snášet, pokud nedělají hluk a problémy. Což není na žádný pád případ jmenovaných. Ty se naopak vtírají... zvláště Sif.

Byla to ona, kdo mne přišel probrat k životu (její vlastní slova). A to tím, že mi vlezla na klín; byla mokrá a studená, já ležel na značně vratkém lehátku, vedle mžourala rozespalá Karolina, chystala se na další kolo výtek a nadávek vlastnímu synovi, který byl v druhém sledu. Nepříjemnost poslední, nikoliv však nedůležitá: všichni jsme byli nazí. Sif si jako dítě neuvědomuje, že... tedy, když si mi sedne na klín ona, není to tak zlé, ale kdyby to byla například...

Obrátila ke mně tvář; její modré oči byly rozšířené zájmem. Usilovně jsem se snažil nemyslet na Cabritu, na lykantropku, na Juanitu, Bellu... Právem jsem se obával, že mne vnímá, něco řekne nebo udělá, uvede mne do trapných rozpaků a všichni se mi budou smát; nenávidím tu malou potměšilou bestii, kdyby byla aspoň člověk a ne něco... Co když vnímá i tohle? Tak už teda něco řekni, ať je mezi námi jasno!

Řekla: „Že mě zase ostříháš? Koukej, jak mi to už dorostlo...“

„Proč ti to sakra neudělal někdo jinej?“ odsekl jsem vztekle.

Ale věděl jsem to: kdo se dotkne jejích vlasů, přivolá na sebe prokletí. Možná ne její; ale matky May-Britt, jejích elfích předků, rodu Baarfeltů, všemožných ochranných božstev a... proboha, na co to už zas myslím?

Řekla: „Netrap se. Pluj na vlně; dělej, co tě napadne.“

Její odpověď byla zcela v souladu s myšlením čarodějky; když jsem pochopil, vytryskly mi slzy, ale ještě jsem položil otázku:

Co je horší? Ostříhat ti vlasy, nebo tě znásilnit?

Odpověděla okamžitě: Obojí je správné, pokud to uděláš jako oběť.

Byly to dvě věty. Vysvětlily vše, co jsem celý den pozoroval kolem sebe a co mne tolik trápilo. Kdybych se dokázal podvolit čarodějkám a dělat, co mi poručí vlastní srdce a mysl, už nikdy bych se nevrátil do Německa; nebyl bych špiónem vyslaným na misi, změnil bych se na kapičku vody v příboji či zrnko písku na pláži, klidně a šťastně bych konal, co by mi poručili druzí, a netrápil se pochybnostmi. Dnes večer to udělám; poslechnu Maryšku a Julii při jejích šílených experimentech a nebudu přemýšlet. Jenže přijde zítřek; vím, že opět přijdu k sobě a začnu uvažovat nad svým posláním a využitím jejich schopností pro potřeby své vlasti. To poslání splním; budu povýšen, vyznamenán, doporučen k postupu, zúčastním se dvou válek a potom se stanu generálem a zahynu při nějaké nejasné diplomatické potyčce. Tohle všechno se musí stát, protože takový je můj osud; ale toto dítě by to mohlo změnit, kdybych ji dokázal poslechnout.

Seděla mi na klíně a vinula se ke mně mokrým tělem; cítil jsem, jak je jí líto mého osudu. Vlasy jí voněly mořem, kůže něčím...

Vyskočila. Prsty mi přejela po tváři: Netrap se!

Potom odtančila a já zůstal tichý a vyčerpaný.

Karolina mezitím dospěla k názoru, že svého syna opět nevychová tak, jak si přeje. Abych pravdu řekl, on mi moc nevadil: byl hezký, dobře rostlý, opálený, s pružnými svaly, přiměřeně se rozvíjející, ne hloupý, ale bez mimořádného nadání, zejména pro magii. Řekl bych normální kluk; kdyby Sif byla normální děvče, taky bych ji spíš snášel. Právě ten pocit, že s vámi mluví a dotýká se vás něco jiného, je příšerný...

(Myšlenka vlastní, leč zákeřná: ale s tou lykantropkou se ti to líbilo!)

(Kontramyšlenka: líbilo, protože si to přála. Kdybych se nad tím zamyslel se střízlivou hlavou, nejspíš bych se vyděsil.)

(Myšlenka třetí, realistická: Existuje ta holka vůbec? A jak vypadá, když se volně pohybuje mezi lidmi? Můžu věřit tomu, co vidím?)

Myšlenka poslední, od Karoliny: „Nepůjdeme na večeři? Nebo ty nemáš hlad?“

Měl jsem hlad. Kromě toho jsem měl pocit, že mi z časového plánu vypadlo několik hodin, během nichž jsem byl mimo; rozčilující představa. Přijel jsem přece ráno a teď je večer! Co jsem dělal celou tu dobu?

Nepřemýšlej, nemá to cenu. Dělej, co ti řeknou!

Má smysl vypisovat do detailu, co se ten večer dělo? Určitě bych měl, je to součást mého hlášení. Ale když nevěřím, že se to skutečně stalo? Může to být pravda a mohla to být iluze, kterou vytvářely přítomné čarodějky buď za nějakým účelem, nebo prostě z legrace.

Šli jsme na večeři. Nebyla vegetariánská, pouze splácaná ze všeho možného i nemožného, co WZ sehnaly nebo jim to někdo daroval. Jestli měly či neměly peníze na svou činnost, je vedlejší; fakt darování něčeho je naopak nesmírně blahodárný, zejména pro dárce, neboť se tím očišťuje a získává zásluhy do příštího zrození. Což opakovaly každému tak dlouho, až se jeho tvrdé srdce obměkčilo a přece jen vytáhl nějaké peníze. Tok peněz je stejně skrytý a nepochopitelný jako čakry v těle.

Byl mi představen profesor Matvěj Lichokopytov; k mému podivu nebyl vůbec tak roztržitý a vzdálený od světa, jak jsem myslel. Doprovázela ho jedna ze zkušenějších laborantek, světlovlasá pihovatá Angličanka se silným skotským přízvukem. Samozřejmě se Matvěj zabýval svou vědou a nevšímal si okolí; jeho společnice se starala, aby to mělo praktický smysl.

Don Bartolomeo Sed?ra vypadal naopak jako manažer či podnikatel; tipoval bych ho na ředitele banky. Jako profesor byl průměrný, žáci jej nemilovali, ale respektovali. Proč se tenhle člověk stal Templářem, když neprojevuje téměř žádnou lásku k Bohu ani lidem? Ani v milostných vztazích se nijak nevyznamenal; měl postarší klidnou, životem poněkud utrápenou manželku, která se za něj provdala na přání svých rodičů a již před časem jej požádala, aby své případné choutky realizoval raději v nějakém slušně vedeném nevěstinci. Což činil pravidelně s ohledem na tělesné i duševní zdraví; nikdy se nevypjal k žádným mimořádným výkonům a nechápal, proč by to dělal.

Přemýšlel jsem, jak se ten muž dostal k vědecké práci v tak specializovaném oboru jako mentální spojení. Zajímalo ho to jako vědecký problém; pro svoje výzkumy dokonce zanedbal pravidelnou návštěvu v onom nevěstinci. Dámy se asi domnívají, že onemocněl... Vědecky pracuje, zúčastňuje se Propojování a svým studentům předkládá testy, aby se přesvědčil, kolik si toho zapamatovali a kolik se jim do rána vykouřilo z hlavy. Jejich poněkud zmatených reakcí na sexuální hrátky si nevšímá...

Tohle mi vysvětlovala Karolina. Fungovala jako můj průvodce a informátor.

Zeptal jsem se: „Zapojili jste do pokusů taky ty dámy?“

Zarazila se. Chvilku nechápala, jak to myslím. Vysvětlil jsem, že citová interakce dona Bartola s dotyčnými dámami může být zajímavá, načež Karolina potřásla hlavou a pokusila se přivolat Maryšku. Podařilo se, Karolina není tak neschopná telepatka, jak si myslí.

Maryška se nezdržovala vyptáváním, pronikla mi do mysli a přečetla si, co mě napadlo. Uvažovala při Spojení, což je velmi příjemné; pak usoudila, že i kdyby z toho nic nebylo, mohlo by to přinést zajímavé zážitky alespoň jí. Přiznávala, že při pokusech s donem Bartolem preferovala opatrnost, měla strach mu ublížit. Nemyslel jsem, že by to bylo tak zlé.

Spojila se s Julií a probraly to; pak požádala, abych tam zajel a pokusil se tu záležitost projednat. Karolina se nadšeně hlásila jako doprovod; měla o těchto zařízeních minimální znalosti. Kromě toho se hlásil Rudi a dostal na dálku pár pohlavků.

Takže jsme se oblékli a jeli do města. Večer teprve začínal; dotyčný podnik se nacházel blízko centra a rozhodně v něm nebylo přecpáno. Vrátný si nás prohlédl a usoudil, že bude moudré přivolat majitelku Madame Graciellu, dámu okolo padesátky s vycvičeným smyslem hlavně pro peníze. Odhadl jsem ji na Židovku, což zaručovalo jistou kultivovanost chování.

Zpočátku byla samozřejmě opatrná. Ano, slyšela o něčem, co se nazývá řád Templářů. Pokud ví, nikdy s ním neměla nic společného, v dobrém ani zlém; leč samozřejmě nevylučuje, že někdo z rytířů navštívil soukromě její dům, kde byl zajisté po všech směrech uspokojen. Dona Bartolomea Sed?ru zná, váží si ho jako dobrého zákazníka a rozhodně by mu nechtěla ublížit; nepřináší jim sice enormní zisky, ale je to solidní pán, který všechno dělá přiměřeně svému věku a postavení. Jsou jiní a horší.

Druhé kolo: spolupracovat s řádem rozhodně nehodlá. Ovšem stavět se proti jeho moci taky ne; kdyby mělo být po jejím, nejlepší by bylo, abychom odešli v míru a zapomněli, že její podnik existuje. Je řádná věřící katolička, chodí každou neděli na mši svatou, pravidelně ke zpovědi a přijímání; vede své dámy k témuž, ačkoliv zvláště ty mladší nemají moc pochopení. Uvědomuje si, že prostituce není příliš v souladu s Desaterem; ale lidé jsou hříšní, a pořád je lepší solidní podnik s dobře vychovanými dámami, než přístavní špeluňky se špinavými, nakaženými štětkami za pár šestáků. Na to téma byla ochotna se rozhovořit podstatně víc než na jiná; my nikoliv.

Třetí kolo: o podivných experimentech vévodkyně d'Escambrray už samozřejmě slyšela; ovšem nevěří tomu, lidé toho napovídají... Že se don Bartolomeo těch věcí zúčastňuje? No ano, je přece vědec... Jestli by nechtěla ona? To rozhodně ne; je poctivá živnostnice a její dámy... Kdyby se proslechlo, že je ve spojení s nějakou černou magií, už by k ní vůbec nikdo nechodil! Jak ví, že se zabýváme magií? No, přece Templáři vždycky...

Čtvrté kolo: finanční situace podniku je v podstatě dobrá. Samozřejmě by mohla být lepší; podnik nevynáší tolik, kolik by vynášel, kdyby neexistovala zatracená špinavá konkurence, hlavně přístavní děvky; potom ty mizerné pouliční šlapky, co jdou za podstatně menší cenu než slušné dámy a dělají zvrhlým chlapům všecko, nač si vzpomenou... A ještě se sem hrne všelijaká sběř: hloupé vesnické holky, které chytne do drápů nějaký pasák, nutí je do práce bitím, alkoholem a kdoví čím ještě; přivandrovalkyně z okolních zemí, kde je určitě pro něco hledá policie a ty nejhorší, barevné ženské z Turecka, Arábie i Afriky. Pokud je pravda co slyšela, o tomto řád ví, dokonce to za tučný úplatek trpí... Není to hanba?

V tomto momentě mi řízení rozpravy vyklouzlo z ruky a změnilo se v kultivovanou, leč přesto hádku; Karolina mne mírně vrátila zpět k věci. Zajisté, všechny tyto problémy existují; na druhé straně nutno přiznat, že její dámy už nejsou nejmladší a krásy dosahují hlavně za pomoci drahých kosmetických prostředků. Bylo by záhodno poohlédnout se po nějakém lepším způsobu obživy; nebo si Madame myslí, že lze v tomto oboru podnikat až do důchodu?

Madame Graciella se sice mírně urazila, ale pak přiznala, že o tom občas uvažuje. I kdyby; domníváme se snad, že bychom jí mohli nějak pomoci? Třeba tím, že bychom jim nabídli nějakou zajímavou obchodní spolupráci?

Kolikáté to bylo kolo, už nevím, ale konečně jsme se dostali k věci. Je pravda, že Maryška má málo laborantek; přesněji žen ochotných přenášet informace z jednoho muže na druhého pomocí vlastního těla i mysli. Zda to bude obchodně výhodné, je otázka; ale určitě to bude příjemné. Madame vyjádřila názor, že příjemnost je irelevantní a důležité jsou peníze; vysvětlil jsem jí, že přímo z nás moc peněz nevyrazí, ale mohla by případně něco trhnout na dalších zákaznících, kteří přijdou po nás. Nelíbilo se jí to, ale začala si mě poněkud vážit.

Pak jsem se ptal na dona Bartola, případně jeho favoritku. Představila mi slečnu Ingrid, Němku prý z Hamburku, nicméně se značnými zkušenostmi také z jiných zemí. Nemůžu říct, že by se mi příliš líbila; štíhlá až hubená, plochý hrudník, nic moc hezká, spíš intelektuálský typ, oči marně vyžadující brýle, vlasy poničené dlouholetou marnou snahou o elegantní účes, nyní ostříhané nakrátko. Klady? Bystře pochopila, o co nám jde. Přiznala, že don Bartolo si s ní raději povídal než sexuálně užíval; na svou nevzdělanost byla poměrně bystrá a soudila, že by ji vědecká činnost bavila. Dona Bartola si váží, není hrubý, zpustlý, nepáchne, nevyžaduje od ní nic nepříjemného. Postupně jsem usoudil, že je spíš frigidní.

A don Bartolo? Pokud dává přednost ženě, vypadající ze všeho nejvíc jako mladý student, pak bych ho odhadoval spíš na dospívající chlapce. Samozřejmě to jako pedagog nemůže přiznat; možná o tom ani neví. Ale co Maryška? Ze studijních důvodů s ním strávila několik nocí a prozkoumala mu paměť; kdyby měl nějaké pletky s chlapci, jistě by na to přišla. Ale přišla na to, že si nikdy nic takového nedovolil, ale sní o tom po boku stárnoucí, nevšímavé ženy či frigidní milenky?

Nabídl jsem Ingrid, aby jela s námi a zapojila se do výzkumu. Zaváhala, ale po souhlasu zaměstnavatelky souhlasila; dokonce navrhla další vhodnou dívku jménem María, z obchodních důvodů pojmenovanou Ginny. Zeptal jsem se, zda jsou důvěrnými přítelkyněmi; Ingrid zaváhala a já prozradil, že chceme vyzkoušet též přenos z dívky na dívku. Tehdy nadšeně souhlasila a já poznal, že jsem správně pochopil situaci. Madame sice předstírala, že se zhrozila a nesouhlasí, ale dala se přesvědčit.

Náš návrat byl úspěšný. Když jsme přijeli, byla v plném proudu zábava za účelem vytvoření vhodného mentálního pole; obě příchozí to zřejmě okamžitě pochopily a zapojily se. Don Bartolo byl poněkud překvapen, ale souhlasil, aby je nejdřív zapůjčily Maryška a Julie na svoje testy; já jsem se svěřil se svým podezřením, princeznám zajiskřily oči a chvíli se mentálně dohadovaly, aniž mi dovolily vnímat. Potom se Magda začala měnit na mladého muže příjemně intelektuálského vzhledu, jehož Karolina uvedla a představila donu Bartolovi. A jelikož student měl řadu zajímavých dotazů, za chvíli už se spolu přátelsky bavili a chlapec sem tam pronášel obdivná slova na profesorovu adresu. Samotného mě zajímalo, jak to dopadne.

Se mnou si přišla povídat Cabrita. Upadl jsem do značných rozpaků, neboť při tom byla Karolina a mohla si všimnout, že ta holka... Všimla; popřála mi hodně úspěchů a taktně zmizela. Dívka Kůzle by sice nic nenamítala, aby byla přítomna, ale nechtěla spolupráci zahajovat hádkou.

Důsledně mne oslovovala jako otce, různými mazlivými zdrobnělinami. Vůbec se netajila snahou mne svést; totéž by klidně udělala i se svým skutečným otcem, kdyby se ho nebála a neměla řadu výhrad. Také toužila svést bratra, což mělo větší naději na úspěch; samotné slovo incest ji silně vzrušuje. Pokusil jsem se vyjasnit situaci a ona mi vysvětlila svoje názory.

Je produktem mírně křesťanské, avšak silně společenské výchovy; od dětství jí bylo vštěpováno, co je slušné a co nikoliv. Následkem čehož v ní vzrůstal vzdor a touha dělat to nejhorší, co jí zakazovali; první pokusy ji přesvědčily, že je to příjemné. Další hodlala podniknout neprodleně.

„Takže Kůzlátko utržené ze řetězu?“ zeptal jsem se.

„Ano! A už nikdy se nedám na řetěz přivázat! I kdybych měla bojovat!“

Zaváhal jsem; zejména o její způsobilosti boj vést, vytrvat a vyhrát. Což ji pochopitelně naštvalo, coby čerstvou telepatku...

„Tak mě něco nauč! Šetřit mě nemusíš, však já to vydržím!“

Váhal jsem, co s ní. Nejjednodušší bylo udělat co si přeje; všichni by mi to schválili, dokonce i Karolina. Trochu jsem měl pocit, že se to stane, ať chci nebo nechci. Probíral jsem to ze všech stran, Cabrita se přitom ke mně vinula a pokoušela se sondovat mi mysl. Nechal jsem si to líbit, bylo to příjemné. (Obojí)

„Kdo je Dicky?“ zeptala se.

Povzdychl jsem; na chvíli jsem si představil Dicky místo ní a zatoužil po ní tolik, až mi slzy vhrkly do očí. Zároveň mi však začalo být líto, že se s Dicky nenávratně ztratilo vše, co znala a uměla. Kdyby se tak mohla vrátit a naučit to... třeba tohle Kůzle! Kdyby...

Tak nás propoj! Ty bys to dokázal!

To byla Cabrita; oči jí už dopředu zářily nadšením.

A Dicky: Tak to zkus, můj milý! Ale pozor, Cabrito, nebude to lehké! Jsi možná silná, ale skoro ještě dítě, nevíš, jaký to bude mít vliv...

Nevadí! Chci to poznat... naučit se!

Napadla mě hrozná myšlenka: co když Dicky vstoupí do tohoto mladého těla a začne je ovlivňovat? Strašlivé slovo schizofrenie, rozpolcení osobnosti; co vlastně je, jak vzniká a jak se projevuje? Teď to Cabritě připadá jako veliká legrace; ale co když se obě ženy, současně pobývající v jednom těle, dostanou do konfliktu? Co když...

Celá zářila. „Tak jo! Aspoň se konečně začne něco dít!“

„Počkej, blázínku! Dicky měla... třeba samorostlý vkus v oblékání! Ona tě donutí chodit nahá, ostříhat si vlasy, nosit tetování?“

„Jú! To bych chtěla! A ještě náušnice a třpytku do nosu!“

Neblázni, holka! A ty se neboj, Willi, budu na ni opatrná! Konečně když v ní mám bydlet, nebudu se zbytečně hnát do konfliktů!

Cabrita vehementně protestovala; ohledů a rozmazlování si za svůj dlouhý život užila až dost! Teď chce zažít něco pořádnýho!

(Ale zachytil jsem i myšlenku, kterou se pokoušela utajit: právě já bych ji mohl doporučit do africké expedice. Princezny o tom nechtějí ani slyšet, obávají se, že by nepřežila. Myslel jsem si totéž, takže jsem ji okřikl.)

Jenže Dicky prosadila svou. Taky to můžete brát, že mě zlákalo pomazlit se se svěžím mladým tělem našeho Kůzlátka, které navíc bylo ochotno se pro trochu legrace nechat rozervat na kusy. Vypnul jsem veškerou kontrolu a nechal se ovládat. Kým, čím? Zkuste hádat. Já to nevím.

Errata:

30.05.2021 11:13