Vítej, návštěvníku!

 (Charry)

V době, kdy Denis sváděl boje s Gordonovou armádou pod hradem Gyül Čattarem, sváděli jsme my boje s kočovnými Massáji. Nevím, co toho bylo příčinou; podezřívám Gordona, že nějak navedl místní kmeny, aby se pokusily nás všelijakým způsobem znepokojovat a pokoušet se okrást, ať o koně nebo jiný majetek. Považovali nás za Wassongy, s nimiž sice žili momentálně v míru, ale stačilo malé střetnutí a oba národy stály proti sobě. Důvodem takového střetnutí mohlo být cokoliv, třeba kráva zaběhnutá do stepi a zabavená druhým kmenem.

My jsme tedy krávy nekradli, to netvrdím; zato jsme chovali spoustu koní a Massájové celkem logicky usoudili, že by mohli některé z nich dostat ctí a darem. Zpočátku jsme jejich přání hleděli vyhovět a darovali několika náčelníkům koně; jednomu zvlášť výmluvnému dokonce tři. Tím jsme si ovšem smrtelně popudili podnáčelníky, kouzelníky a čelné představitele kmene, nehonosící se hodností náčelníka; stačil jediný takový danajský dar, stařešinové se obrátili jeden proti druhému a všichni proti nám. Mladí morani zas dostali zálusk na naše ručnice, to už vůbec nešlo po dobrém; dávat každému jsme nemohli a dát jednomu znamenalo zaplést kmen do války o pušku.

Samozřejmě, nikdo z Massájů se neodvážil otevřeně vystoupit proti lidem, kteří projížděli krajem ve společnosti šelem; především Aflargea, který jim naháněl hrůzu nevídanou kresbou kožešiny. Ale mohli posílat morany, aby se pokusili tu a tam něco sebrat; vlastně je ani nemuseli posílat, kluci jsou nápadití a na leccos přijdou sami. Když byl takový zlodějíček dopaden, propadl panice a zkusil se bránit ostrým oštěpem; tak se jim podařilo zabít dvě hyeny a dva psy a těžce poranit jednoho jezdce. Na jejich straně ovšem bylo taky pár mrtvých, především zakousnutých smečkou, rozlícenou smrtí svých druhů.

Od té chvíle jsme neměli klid; přestože při příchodu k jakékoliv vesnici nás Massájové ujišťovali o svém přátelství, neznělo to upřímně; oči moranů pod tenkými copánky účesů metaly pohledy tu chtivé, tu otevřeně nepřátelské. Několik dní jsme byli nuceni udržovat téměř bojovou pohotovost, než jsme se dostatečně vzdálili z jejich blízkosti. Nejhorší bylo, že jsme postupovali moc pomalu; naše ohromné stádo se dalo jen s pomocí psů těžko ovládat a bylo nutno se mu přizpůsobit.

Konečně se situace rázně změnila; vstoupili jsme na území Wassongů, kde o nás kolovaly příznivé zvěsti, tudíž nám náčelníci byli přátelští. Zde jsme se také znovu dozvěděli o činech a skutcích plukovníka Gordona; už docela jiné věci než dřív. Procházel krajem, jeho armáda sice loupila, ale nevybíjela obyvatelstvo masově jako předtím, neboť se nemohla dostatečně vzdálit od pomstychtivých obyvatel. Trochu je asi vystrašily Denisovy války, především účast leopardů v boji.

Blížilo se období dešťů a bylo nutno najít si vhodné místo, kde bychom tu dobu mohli se zdarem přečkat. Už nebylo obav z nemocí, které nás postihly před půl rokem; očkování pomohlo, od uzdravení nikdo ani nezastonal. Stačilo tedy objevit nějaké vyvýšené místo a postavit tam stálý tábor.

Takové místo jsme našli ve skaliskách téměř na hranici lesního porostu, hustého a vysokého; zde začínaly neprostupné, neprobádané pralesy, do nichž černoši ze stepi nikdy nevstupují a jejichž obyvatelé zas nikdy nechodí do stepi. Nechal jsem skály prozkoumat psy a ti s jistými rozpaky prohlásili, že jsou k tomu účelu vhodné a nejsou obývány Reorty.

To byla sice pravda; zato tam byly opice. Já tedy proti opicím nic nemám, leda že... Diana si chytila dvě guérézy s bělostnými nákrčníky a oháňkami z dlouhých chlupů, hrála si s nimi a mazlila se; já nikdy nic nenamítal, nechal jsem ty dvě rošťácké zlodějky dělat, co chtějí. Ale výš v horách žily horské gorily, prý několik rodin; to už jsem se rázně postavil proti, když se s nimi Diana chtěla seznámit. Černoši je považují za lidi, kteří si nechali narůst chlupy, aby nemuseli pracovat; bojí se jich a boj s gorilami nazývají válkou stejně jako s lidmi. Musím říct, že i při výpravách do hor jsme je sotva zahlédli; zato zlodějských makaků tam byly stovky. Když se to vezme, on i takový pavián má zuby jako nože a dovede se pořádně prát; před opicemi jsme byli nuceni tábor hlídat stejně jako před Massáji.

Doba dešťů je dlouhá a nudná; dalo se vycházet jen v krátkém období, kdy déšť ustal, obvykle ráno a večer; jinak lilo dnem i nocí, řeky rozvodněné, v nížinách vznikala jezera a rozsáhlé bažiny.

Psi nám pravidelně nosili hlášení od Denise; tomu se dařilo skvěle, což mě nepřekvapuje, on by si našel hezkou holku určitě i na Měsíci. Že pojímá život poněkud rekreačně, mě trochu štve, ale není to bledá závist, jak říká Diana, ani morální rozhořčení, jak se mi snaží podsouvat Mario. Toho jsem tam pro jistotu poslal, aby jejich morálku pozvedl; vážně mě bude zajímat, kdo z koho. Nepochybuji, že se Denis s celým svým cirkusem po deštích vrátí a budeme mít tu legraci z první ruky.

Pevně jsem se rozhodl vycvičit Denisovy morany, aby se ujali děl a ostatní těžké techniky. Čeho se zbavil Gordon, máme teď my; zatímco on si jde na lehko, my musíme vláčet kanóny. Nejradši bych nařídil nechat železné obludy tam kde jsou; ale co když je budeme ještě potřebovat?

Konečně jsme se dočkali lepšího počasí; jak vysychala step, přinášeli nám pejskové optimistické zprávy ohledně Denise a jeho armády. Žádal, abychom na něj počkali, ale nás zlákala možnost urazit kus cesty a vyrazili jsme; však oni nás dojedou! A byla to chyba, protože po několika dnech se zvláštním otočením větru přihnaly mraky z pralesů a na step spadl nenadálý, ale o to prudší liják. Děla zapadla do bahna a museli jsme je vyprostit.

Kluci se sázeli, jak budou Denis a Assama vypadat. Jejich diskuse byly směšné jen zdánlivě, dokonce i když tahali rozumy od psů; mladým mohlo na poslední chvíli napadnout změnit se zcela k nepoznání. Což ovšem neplatilo doslova; pokud vystupoval sám za sebe, Denis nepřipustil, aby se ztratily jeho charakteristické osobní rysy. Jak to dělá, když má hlavu leoparda či jiné šelmy, vám těžko můžu vysvětlit – ale dokáže to.

Přihnali se s bouří, jako by si ji objednali; jejich těla se leskla deštěm a možná i olejem, pokožka měla barvu téměř do modra. Vlály za nimi nepřirozeně dlouhé moranské copánky, u Denise zlaté, u Assamy rudé; kůži mezi nimi měli pečlivě vyholenou. Na Assamě bylo už velmi vidět těhotenství; což byl důvod, aby ji Diana nejdřív nadšeně uvítala, potom vynadala, že ještě v tomto stavu jezdí na koni a pak začala pečovat o její dobro, co se týče jídla, oděvu a jiného pohodlí. Assama se smála a tvrdila, že není rozmazlená a nic takového nepotřebuje; i když nějakými dobrotami nepohrdne, Diana je známa chutnými pamlsky.

Ostatní Denisovy manželky na mě vždycky dělaly dojem školaček, nenadále povýšených mezi dospělé. Na tom se nic nezměnilo, ani když hrdě nosily svá bříška a snažily se každého upozornit, že budoucí matka přece nemůže být počítána mezi děti. Mluvím o Kaye, Kisse a Naqi; nejmladší Aysim vypadala roztržitě a nejistě, čemuž jsem se ani moc nedivil; život ji zaskočil dřív, než se stačila vůbec pro něco rozhodnout.

„To se ale mýlíš!“ smál se Denis, „To má docela jinou příčinu...“

„Nekecej, prasáku! Schválně, kolik je jí let?“

„To bych musel odhadnout leda podle zubů, sama to neví; počítám tak dvanáct, možná třináct. Nejvhodnější věk na vdávání...“

Než jsem se stihl nadechnout, abych mu vynadal, už mě zarazil: „Především když jsem si ji bral, byla už vdova, jejího prvního muže zabili. Pak si neumím představit, jak bych jí zdůvodnil, že ji kvůli takové maličkosti nechci mít rád. A hlavně není tak vyjevená kvůli mně, ale kvůli Šivovi.“

„Šiva je, pokud vím, indický bůh. Jak to souvisí..?“

„Ano. Pán Hara Trilóčana Natarádž Mahájogí Čarasrádža Nagarádža Mahálingam Panduranga, též zvaný Šankar a v nejhorší své náladě Rudra. Potkali se při jedné seanci a od té doby na něj nemůže zapomenout.“

„Denisi, ty si ze mě děláš srandu!“

„To bych si vůči svému milovanému císaři nikdy nedovolil! Naopak s tím mám různé starosti a nevím, co si počít...“

„Tím hůř. Co kdybych třeba řekl, že ti nevěřím?“

Vzdychl a zatvářil se utrápeně. Pak pokračoval: „Já bych ji Šivovi klidně přenechal, ale mám strach, že... nevím jistě, jestli ona není nějaký jeho dar mně... nebo co je vůbec zač...“

„Určitě nějaká inkarnace jeho manželky Parvatí?“

„To bych zrovna neřekl. Spíš se obávám, že naše dcera bude...“

„Ty už víš, že budeš mít dceru?“

„Obávám se, že ona bude samotná Matka Parvatí: Durgá, Kálí, Dévi, Bhávani, Katjájáni, Kámakjá, Kámakší, Chinnamasta, Chandi, Kamaski...“

„Tahle jména ani neznám...“

„Nepochybuj, že Diana je zná všechna. Už jen ta jména jsou nebezpečná... Vím pozitivně, že Otec Nga se Šivou velmi přátelsky mluvil na naší svatbě a moc si spolu rozuměli. Na čem se dohodli..?“

„Denisi, tvůj výstřední humor se zřejmě nezměnil...“

Byl dostatečně blízko, abych ho chytil za ucho a povytáhl mu je. Mohl se přirozeně bránit; namísto toho si ucho prodlužoval na délku, kterou vyniká liška velkouchá; a že se mu to zalíbilo, pokračoval s celou hlavou, až měl liščí hlavu, poněkud nepřirozeně velikou proti reálu. Vycenil zuby, aby mi pohrozil, že kousne; tak jsem ho pustil a řekl:

„Ano, tím se všechno vysvětluje.“

Liščí obličej posmutněl: „Ty nevěříš, že mám opravdu starosti?“

„Vidím. Sluší ti to a klidně pokračuj...“

Změnil se opět do přirozené (?) podoby. A povzdychl si:

„Mám pocit, že se něco chystá. Shánějí vojsko, Nga se svou armádou duchů a všelijakých... nevím jak to říct, ale hodí se jim. Moc bych chtěl vědět, k čemu. Někteří další se chtějí dostat na svět; a není to momentální nápad, už to chystají dlouho. Ale k čemu je chtějí využít?“

„Nevím. Mně je to jedno.“

„Nemělo by být. Tebe se to týká taky!“

„Jo, jistě. Teď mě ale víc zajímá, jak dostat naše děla z toho bahna!“

Černoši páčili děla z bažiny; sekali větve křovisek a házeli je pod kola, podkládali kameny, zvedali kola a otáčeli jimi, když buvoli nemohli dál. Byla to dřina tím větší, že neměli zkušenosti v podobné práci. Jejich náčelník Kwenzori je popoháněl, dychtiv zalíbit se nám i Denisovi; Denis však přihlížel spíš pochmurně a do ničeho se nepletl.

Pomohli jsme také jak bylo třeba, a děla konečně vyjela na pevnější půdu. Tam jsme se rozhodli nechat je stát, dokud se počasí neumoudří; v rozmoklé zemi se stejně nedalo pokračovat. Nebylo obav, že by je tu někdo ukradl, mohli jsme je dokonce opustit a odjet vybudovat stálý tábor.

Černoši se umyli v nejbližším potoce, byli celí olepení blátem; pak se seřadili do útvaru, pozdravili zbraněmi a na můj pozdrav obstojně zařvali třikrát hurá! Poté na Denisův pokyn vypochodovali dost stejným krokem a dost v útvaru směrem, který jim ukázal. Všichni se tvářili důležitě, neboť ještě nikdy v životě nekráčeli v pochodovém tvaru a považovali to za nějaký druh masového tance.

„Musím přiznat, že jsi shromáždil dost pěkný oddíl.“ řekl jsem Denisovi, „Jen nechápu, k čemu nám bude taková banda nevychovaných darmošlapů...“

„Tady samozřejmě k ničemu. Ale v Arminu...“

„Cože, ještě ke všemu... ty je tam chceš vzít?“

„Jistě! Wassongové jsou docela rozumní a učenliví, takže by pro náš stát byli přínosem. Nebo s tím nesouhlasíš?“

„Pokud se budou živit prací a poslouchat zákony...“

„Tak vidíš. Třeba by mohli tvořit vojsko! Na to jsou dost chápaví, boj je jejich přirozená činnost...“

„V Arminu prozatím nemusíme bojovat se žádným nepřítelem.“

„A ve světě? Řád má tolik nepřátel...“

„Ty chceš půjčovat armádu k řešení problémů v Evropě?“

„Samozřejmě ne při každé příležitosti; ale kdyby bylo zapotřebí? Řád měl přece vždycky vojsko; to poslední skončilo bohužel svou kariéru za tvé zimní války. Od té doby máme jen roztroušené frajtry a seržanty leckde po Evropě a kde nic tu nic. Wassongové by mohli...“

„Tahle myšlenka mi zatím nenapadla – a kdyby, tak bych ji rychle zahnal. Opravdu chceš proti někomu začínat válku?“

„Charry, bez legrace: budeme napadeni, a to v relativně krátké době. Nebo v době, kterou bohové považují za krátkou. Chci být připraven.“

Nemůžu říct, že by se mi to líbilo; ale tušil jsem, že by se k jeho názoru připojil Tošio Yamanaki, dokonce i Mario Carialti. Dá se říct, že mne zviklal? No...

Daleko nejvíc se mi z Denisovy armády líbil leopard Tašša: mlčenlivý, uvážlivý, ale vzápětí až lehkomyslně odvážný a bojechtivý. Vypadal trochu jinak než arminští leopardi, měl štíhlejší hlavu a velmi elegantní tvar uší se zaoblenou špičkou. Je to tak nádherná kočka, že kdyby přišel do Arminu, všechny místní krasavice by se mu snažily vetřít.

Přizval jsem ho k poradě, jak postupovat dál na jih do Simbabwe; ačkoliv nikdy v sídle lvů nebyl, slyšel toho o něm dost, aby nás mohl poučit. Tašša se od Denise naučil vyznat v mapách; bohužel právě ta část afrického kontinentu je doposud zakreslena velmi zběžně, lze říci odhadem. Pokud vím, toulal se v těch místech Livingstone, taky se poblíž vyskytl český cestovatel Emil Holub, jak zdůrazňuje Denis; žádný z nich se však nepřiblížil víc než na tisíc mil k tomu místu, tudíž nám jejich mapy nebyly k ničemu.

Tašša si půjčil tužku, uchopil mezi dva prsty, zaťal do ní jeden z drápů a s potížemi maloval do mapy přibližný směr. Vyplývalo z něho, že musíme přejít dosti rozsáhlou oblast pralesů, bažin a drobných jezer; potom přejít asi tisíc kilometrů pahorkatou stepí. To už budeme na území lvů; ti by nás měli spolehlivě doprovodit k samotnému městu.

„Tak z toho moc velkou radost nemám! Pralesem neprojdeme s děly a ostatní těžkou technikou; budeme je tady muset nechat!“

„Nedaly by se ty pralesy nějak obejít?“ ptal se Denis.

„Pochybuji. Co říkáš, Taššo?“

„Daly; ale v cestě by nám stály vysoké hory.“

„Takže to je nesmysl. Musíme pralesem; a protože tam nejsou cesty, budeme muset bez děl. Bez námitek!“

Denis se zatvářil, jako by mu chtěl někdo uříznout některý z parádních moranských copánků. Zatímco mi Tašša představoval svoje leopardy a vypočítával jejich zásluhy v dosavadních bojích, Denis a Assama zmizeli a vrátili se až za delší dobu, doprovázeni Dianou. Samozřejmě, nechala si od Assamy uplést moranské copánky a vyholit mezi nimi proužky. Co jsem taky mohl od ní čekat? Proč si asi nechávala celou dobu růst vlasy?

„Charry, my jsme vymyslely úžasnej nápad!“

„Ty copánky? To zas tak kolosální myšlenka není!“

„Ale ne! Assamu napadlo naložit děla na slony!“

„Chytrá panenka. Řeklas jí, že afrického slona zatím nikdo nezkrotil?“

„Ona viděla slavnosti v Indii; nejspíš je tam vzal Šivův syn Ganéša. Jasně že sloni nejsou zkrocení; ale je nejvyšší čas, aby to někdo udělal!“

„Fajn. Řekni kdo a já mu to nařídím!“

„Ale miláčku! Vždyť víš, že jsi jediný, kdo to dokáže!“

„Máš o mně vysoké mínění, jak vidím. A co když ne?“

„Přece bys mi neodmítl takovou maličkost! Sloni by se nám mohli hodit, nemyslíš? Jsou silní a šikovní a kdybysme se dostali do boje...“

„Jo, jasně! Koukejte zmizet všichni tři, než se rozčílím! Moment, Diana stát! Otoč se a pojď sem blíž!“

Dianě zablýskaly oči: „Hele, teď sledujte, jakou dostanu facku!“

„Předveď se, ať si tě pořádně prohlídnu! No skvostný, jedna báseň! Takhle kdyby tě viděly tvoje dvorní dámy...“

„Assama říká, že mi to sluší!“

„Nepochybně. Uděláš mi to taky?“

„Samozřejmě, s radostí! Ty máš moc krásný vlasy, aspoň se ti nekroutí jako mně; copánky ti budou pěkně trčet do vejšky...“

„Jako dráty, vím. Jděte, ať vás nevidím!“

Taššovi ten nápad nepřipadal tak docela nesmyslný.

„Na východ odtud u Dlouhého jezera žijí sloni, kteří patří k Reortům. Je jich tak dvacet, možná ještě méně; čím dál míň se jich rodí. Patří k pojídačům trávy, ti vymírají. Ale mohli by nám pomoci zkrotit divoké slony!“

„Máme osm děl, to znamená potřebujeme nejméně deset slonů. Co říkáš, bylo by možné požádat je o spolupráci?“

„Nevím, neznám se s nimi. V tom kraji žijí naši příbuzní: servalové, karakalové, divoké kočky. Nikdy jsem tam nebyl, ale má matka je kdysi navštívila a vyprávěla mi to.“

„To začíná vypadat komplikovaně!“

„Wa-gah by jim mohl donést náš vzkaz. Když budou souhlasit, navštívíme je a požádáme, aby nám pomohli domluvit se se slony. Je s nimi prý obtížné pořízení, jako se všemi trávojedy. Asi jako s koňmi... jednal jsi s nimi?“

„Jestli máš na mysli myslící koně... myslím, že už vyhynuli!“

„Na stepi bývala nepřehledná stáda. Všichni leopardi z rodu králů na nich jezdili. Pak ovšem přišly války a mnoho moudrých koní umíralo, měli citlivou mysl a nemohli snést smrt a zabíjení. Naučili nás cvičit koně divoké a my jezdili do bitev na nich. Pak už moudří koně nebyli; ale černohříví lvi je snad mívali...“

„Obávám se, že už neexistují ani černohříví lvi!“

„Pokud se to stalo, došlo k tomu jen z vůle našich vznešených předků. Je mi to líto, ale musím to respektovat. Sloni však určitě žijí...“

„Tak jo. Pošleme k nim vyslance.“

Wa-gah se zájmem poslouchal, co jsme mu vysvětlovali.

„V těch místech žijí naši příbuzní, malí psi ušatí, kteří loví myši, ještěrky a hady. Nestýkáme se s nimi; ale za dávných časů jejich náčelníci přicházeli k našim králům, když bylo třeba vzepřít se moci lvů a leopardů!“

„Vidíš. Máš aspoň důvod je navštívit...“

Wa-gah zamával oháňkou. „Půjdu tam. Dám ti zprávu, jak jsem pořídil. Pojedeš hned za mnou, nebo vyčkáš?“

„Vyrazíme hned; ale ty běháš rychleji, předstihneš nás. Už budeme na cestě, když nám budeš chtít vzkázat.“

„Dobrá. Moji psi vás najdou...“

Wa-gah nemá ve zvyku se zdržovat; sebral se a vyrazil rovnou do nadcházející noci. Ačkoliv si na náš denní život zvykl, stejně nejradši loví za soumraku. Já si připadal jako někdo, koho posadili na řetízkový kolotoč a neřekli mu, jak dlouho bude trvat jedna jízda. Taky existuje Obří kolo v Prátru a houpačky, na kterých nahoře visíš hlavou dolů. Takové věci...

Diana se přitulila a byla nezvykle milá – jako vždy, když je čerstvě ostříhaná. Vypadalo to na pěkně bouřlivou noc.

„Větřím nebezpečí!“ zavrněla a přitiskla se rozpáleným tělem, „Cítím, jak se mi ježí srst na krku... to vždycky znamená problémy!“

„Nemáš na krku žádnou srst, Diano!“ políbil jsem ji na vyholený zátylek; když začala slastně kňučet, škrábal jsem ji zuby, až jsem ji skutečně kousl a ona řvala, drápala a snažila se po mně chňapnout tesáky.

„Škoda, že se neumíme proměnit v leopardy jako Denis!“ vzdychla a lehla si pohodlněji, „Ale s tamtím to myslím vážně; opravdu cítím nebezpečí!“

„Ano, věřím. Když se něco děje, býváš takhle vzrušená!“

„Mám chuť se s někým pořádně servat! Ne s tebou, to by zase skončilo jako před chvílí... s nějakým nepřítelem! S démonem nebo...“

„Nepřivolávej problémy, jestli tě můžu o něco požádat! Už jenom vyslovit takové přání může způsobit...“

Naši mladí pořádali obřady na uvítanou. Denisovi morani okamžitě nalezli společnou řeč s Jezdci a momentálně se s chutí zabývali propojováním řetězců tělesné energie. Nejspíš ho taky ukecali, aby přemohl svůj odpor a zapojil do akce nějakou magii; jsem zvědav, čím mě zas ráno překvapí. Myslím to vážně; Denis skutečně nemá rád, když ho otravují, aby předváděl něco, co už udělal mnohokrát, přestože se to líbilo. Ale nechá se pokaždé ukecat, aby zkusil něco, co ještě nedělal. Výsledky bývají... roztodivné.

Diana má zas ve zvyku dostávat při orgasmu šílené nápady; netýkají se ovšem ani tak sexu jako spíš bojových střetnutí. Nedivte se, souboje jsou pro ni vrcholně erotická hra. A nemyslím, že je jediná; zeptejte se třeba Veroniky nebo kterékoliv Baarfeltovy dcery...

Tentokrát si vzpomněla a začala probírat záležitost rozumných koní. Nikdo nikdy žádné neviděl v Arminu ani ve světě, ale staré legendy o nich hovoří často; většinou se považují za vyhynulé. V antickém Řecku existovala rasa lidožravých koní se železnými zuby, kteří chrlili oheň a všeobecně se dali těžko zkrotit; jednoho snad kdysi chytil Herkules. Podle Diany existovali též v Babylonii, Mezopotámii a jinde; něco mají taky společného s drakem mushushu, vyobrazeným na Ištařině bráně. A jelikož Diana je Pastýřka Draků, slušelo by se, aby na nějakém jezdila; mým skromným úkolem je pouze tohoto draka objevit, chytit a zkrotit pod sedlo.

A nemyslete si, že jsou to jenom řeči, na které po uklidnění zapomene! Za celý život zapomněla pouze věci, které chtěla zapomenout; dokáže mi velmi rychle připomenout všechny sliby, které ze mne vynutila, připomínat mi je a požadovat jejich splnění. Včetně takových, které splnit nejdou.

Lidé moudří a prozíraví by mi zajisté poradili, abych jí nic nesliboval. Samozřejmě máte pravdu; ale když je čerstvě ostříhaná a patřičně vzrušená, přitiskne ke mně tělo rozpálené láskou a šeptá mi do ucha... Tedy, nevím jak vy, ale já jí nikdy nedokázal cokoliv odepřít. I když to nebylo možné splnit; to jen zpočátku jsem si myslel, že žertuje.

Abyste třeba nemysleli, že jen sdělí svá přání (vydá příkazy) a dál se nestará! Tak si počínají princezny v pohádkách, ty hloupé bledule, které si sednou do věže a čekají, až za ně nějaký hrdina vyřeší jejich problémy. Diana by do boje vyrazila v čele vojska a přímo by sršela nápady, jak když už nad nepřítelem nelze vyhrát, aspoň mu pořádně znepříjemní život. Nakonec určitě vítězství dosáhneme, i kdyby to mělo trvat několik životů!

Teď probírala otázku, co všechno vlastně žije v neprobádaných pralesích, kam míříme. Od moudrých slonů přešla k tajemnému stvoření mokele mbembe, kterému domorodci říkají létající smrtihlav a kterého vytvořila jako iluzi, když se potřebovala dostat z Gordonovy klece. Také existuje rohatý ještěr zvaný čipekve, pták s kopyty mihirung, 'přízrak smrti' kongamato a zlý duch wašoriwe, u něhož ovšem není jasné, je-li zvíře či přeměněný člověk. A co může být emelantuka, 'zabiják slonů'? Nejvyšší čas, aby někdo (já!) vnesl do věci jasno, oddělil fakta od legend a babských povídaček, dotyčná zvířata chytil, zkrotil a čistě umytá, s naleštěnými drápy předvedl Dianinu dvoru. Určitě za to budu odměněn její nehynoucí vděčností.

Zatímco takto fantazírovala, uvažoval jsem, jestli nás Denis monitoruje; občas to dělal v pubertě pro své potěšení, teď spíš pro pobavení svých favoritek (taky puberťaček). Pokud ano, pak naše přání zajisté zaregistroval a mohl by něco udělat. Ve čtrnácti nějakou pěknou iluzi, dneska raději něco reálnějšího, třeba...

„Už vím, co mě tak vzrušuje!“ zavrněla Diana, „Znáš teorii svět +1? Někdo říká, že náš Armin není součást normálního světa, ale je posunutý o jednu úroveň stranou... Tak co když už nejsme v normální Africe, ale v +1? Neříkej, že bysme si toho všimli; podstata hry je právě v tom, že si nevšimneš! Třeba jsme překročili nějakou hranici a teď jsme docela jinde!“

„Neblázni, Diano! Stejní lidé, kteří mluví o světě +1, přiznávají, že se z něj nedá nikam jinam než do světa 1, to jest normálního lidského. Takže, je to jenom pěkná teorie a...“

„No tak dobře; a co když tohle je svět -1? Taky posunutý o jednu úroveň, ale na druhou stranu? Nebo co když ze světa -1 můžou pronikat různí tvorové do světa 1, takže je možné je potkat, ale ne objevit, odkud přišli? Všichni ti chytří vědci nad tím přemýšlejí, a zatím je to tak jednoduché!“

„Naprosto, miláčku. Co s tím chceš dělat?“

„To kdybych věděla, tak to udělám. Zatím mě to jen tak napadlo!“

Nepochyboval jsem. Právě její náhlé nápady (často při milování) bývají zdrojem nečekaných důsledků. A nelze s tím nic dělat, leda to vydržet.

Konečně usnula; já kupodivu nespal, přestože jsem byl snad víc vyčerpaný než ona. Uvažoval jsem, je-li na jejím podezření něco pravdy; čím dál víc jsem měl pochybnosti, asi mi nasadila do hlavy brouka. A taky vím, že pokud něco řekne, je radno věnovat tomu pozornost.

Naši mladí si našli vskutku vynikající zábavu. Zavinil to Ernaye, jehož paměť obsahovala vzpomínku na několik krutých výprasků, jimiž ho v počátku jejich vztahu vychovávala vévodkyně Maryška. Důvod? Odmítl ji zbít rákoskou či bičem, jak si přála; tak mu předváděla, jak se to dělá. Má v oblibě rafinovaně bolestivé zážitky; také si přála prožít něco hluboce ponižujícího, ale nic takového nebyl Ernaye schopen vymyslet. Moranky tyto zážitky v jeho paměti objevily a byly zvědavé, jaký mají smysl; takže Denis navrhl dopřát jim pořádný výprask rákoskou, bičem, devítiocasou kočkou... A samozřejmě se nadšeně zúčastnil, vždycky vnímá všechno, co jeho milenky!

Bolest ho uvedla do extáze a přiměla, aby začal dělat zázraky. Nic mimořádného; dívky si pouze přály drobné ozdůbky do uší, nosu, bradavek a tak. Vytvořil jim je z třpytivého kovu, jaký nikdo z přítomných nedokázal identifikovat, natož pak vyrobit. Aby šperky držely na patřičném místě, vtavil jim je rozžhavené do kůže na místo, které si přály; třeba doprostřed čela. Mladí bojovníci Wassongů se samozřejmě zdobí stejně rádi jako dívky, takže zajásali nadšením a hned požadovali čím dál nápadnější a rozsáhlejší ozdoby; Denis vyhověl každému, dokonce i leopardům pověsil do uší pár náušnic. Podezírám ho, že využil schopností propůjčených nějakým božstvem; po tom radši nepátrám. Náhle zcela nečekaně upadl do transu, přestal vnímat okolní svět a ježto ho nadšení morani obtěžovali, všechny uspal až do rána.

Někteří ze zkušenějších Jezdců předpokládali, že ty věci do rána zmizí, ale mýlili se; naopak se ve sluneční záři třpytily jako drahokamy. Ernaye si vzpomněl, že z podobného materiálu byly křížky, jež si na Rhodu přinesly Deirdre a Dagmar z návštěvy u řeckých bohů. Teď kluky mrzelo, že si o nic neřekli; naopak morani byli plní nadšení a ochoty sloužit nám do roztrhání těla. Zvláště Kwenzori, který svými šperky zářil jako král.

Vydal jsem patřičné rozkazy. Velení jsem svěřil Tošiovi, Kwenzori velel všem černým vojákům; pod jeho ochranou zůstaly také všechny ženy ve vyšším než třetím měsíci těhotenství. Náš oddíl ve složení já a Diana, naše tři kočky, Denis, Artanna, Ernaye s třemi dalšími Jezdci, Tašša s pěti leopardy a deset nejchytřejších moranů, vhodných k výcviku v ovládání slonů, jsme vyrazili po Wa-gahových pachových značkách. Tašša soudil, že cesta nám bude trvat dva až tři dny, ale dost se zmýlil; Wa-gah postupoval velmi spletitě a jen hledání správné cesty nám trvalo celý týden.

Krajina, do níž jsme přijeli, byla nevlídná a nevyhlížela moc příjemně; především na všem ležel tenký poprašek popela a lávové strusky, který působil zlověstně. Tento popel chrlila z vysokého kužele sopka, tyčící se nad krajem; občas jsme zaslechli hromové dunění, v některou noc viděli i plameny, šlehající z kráteru. Tašša tvrdil, že se zatím není čeho bát, ačkoliv před časem sopka chrlila žhavou lávu a zpustošila kraj k nepoznání.

Čekal nás Wa-gahův posel a s ním drobný psík s velkýma ušima; na rozdíl od hyenovitých psů byl krásný a roztomilý jako plyšová hračka. K tomu přispíval hustý tmavý kožíšek, v němž mu muselo být strašné vedro; tenký černý jazýček mu visel z koutku úst.

„To je Baghš, náčelník ušatých psů!“ vysvětlil posel, „Wa-gah vzkazuje, že svolává ghívar všech místních šelem na zítřejší večer pod kouřící horu do míst, kde rostou trnité rostliny s rudými květy. Jako tábořiště doporučuje jezero s pálící vodou; teče tam potok, jehož voda se dá pít...“

Takovou obsluhu by si přáli všichni cestovatelé! Já si zvykl, že mi šelmy vyhledávají vhodná místa k táboření, ale co chudák Gordon, pokud cestuje podobným krajem? Pospíšili jsme za stopařem; Baghš zmizel v porostu a nebylo ho už vidět, až zase když jsme vjeli na kamenité pole.

Zmíněné jezero bylo obyčejné horské jezírko, alespoň před výbuchem sopky; nyní páchlo sírou a vystupovaly z něj všelijaké výpary. Voda bublala, stříkala a když jsme ji zkusili, byla horká.

„Výtečně!“ libovala si Diana, „Charry, ty se vždycky dokážeš postarat o ulehčení práce! Tady stačí hodit maso do vody a je uvařené; kdyby ta voda nechutnala po síře, byla by to docela dobrá rybí polévka! Takový manžel jako ty je k nezaplacení...“

„To je dost, že to jednou uznáš! Taky bys mohla poděkovat, budeš mít koupelnu s horkou vodou...“

„Až trochu moc horkou, ale děkuji. Všechno nemůže být dokonalé...“

U jezera čekal Wa-gah. Zavedl nás k místu, kde přitékal ze skal ledově studený a křišťálově čistý potok plný ryb; zřejmě pochopily situaci a nastěhovaly se do potoka na dobu, než jezero vystydne. Měly smůlu, neboť Tašša i ostatní šelmy už větřily a olizovaly se.

V místech, kde se studená a teplá voda stékaly, byla teplota příjemná a dalo se v ní vydržet. „Prosím, Diano, tady máš svoji koupelnu! A jestli ještě budeš kňourat, že nemáš toaletní mýdlo, tak tě namažu tímhle smrdutým sirným bahnem, aby sis nemohla stěžovat!“

Denis seskočil s koně, namočil do bahna prst, očichal jej, olízl a potom pronesl zcela vážně: „Když jsem byl malý, otec mne vzal na výlet do lázní jménem Velké Losiny; je to u města Šumperka, je tam krásný renesanční zámek a papírna, která nám dodávala ruční dopisní papír. Tam je taková léčivá voda; nepochybuji o tom, že tohle bahno je schopno jednak léčit mnoho choroby, jednak zdravému tělu dodávat síly a ještě větší jarosti, jak by doplnil každý rozumný lékař...“

Počkal jsem, až dokončí větu, pak jsem jej svalil do toho bahna a šlápl mu na hlavu, aby se potopil. „Když je to zdravé, tak si to vyzkoušej!“

Denis se vynořil, převaloval se v bahně a plival bláto. Nicméně mu to nepokazilo dobrou náladu: „Měl jsem pravdu, je to skutečně příjemné a doporučuji každému, zvláště svému milovanému císaři a panovníkovi, aby to také okusil, až bude mít čas... Diano, drž ho!“

Otočil jsem se, abych se bránil Dianě, která určitě měla na mě zálusk; jak jsem po ní sáhl, vrazil mi mezi nohy Tašša a já upadl. Diana zajásala, já se pokusil vstát, ale ujely mi nohy a už jsem letěl hlavou do bahna. Nebylo to ani tak zlé; kromě odporného sirného zápachu. Bahno příjemně hřálo a cítil jsem zvláštní mravenčení v kůži, což také nebylo nepříjemné. Jak vzápětí poznala Diana, neboť ji kluci hodili za námi.

„Nevylučuji, že mi to bude opravdu dělat dobře na ztuhlé klouby,“ řekl jsem, „Jsem už starší člověk, mám právo na trochu nemocí. Aspoň nemusím platit za léčebnou kůru...“

Když se všichni (včetně šelem) řádně vymáchali v tom bahně, vlezli jsme do příjemně teplé vody a omyli se; konečně jsem si zas dosyta dopřál teplé koupele. Denis přímo zářil; je jeho zvykem koupat se co nejčastěji, nejlépe několikrát denně, což se v Africe pokaždé nepodaří. Nyní byl dokonale šťastný; třeba mohl střídat ledovou vodu z potoka s téměř vařící vodou z jezera, což si jindy dopřával jen v sauně.

„Až bude Afrika kolonizovaná, můžou si tady udělat lázně a vozit sem revmatiky!“ smála se Diana.

„Škoda, že jezero zanikne, než přijdou nové deště.“ řekl Wa-gah, „Starý serval, který vládne kmeni, mi řekl, že jezero přišlo na svět jen nakrátko; a zase z něho odejde.“

„Jak to ví?“

„Ví to. Viděl už mnohokrát šlehat plameny z hor. Je starý.“

„Chtěl bych s ním mluvit!“ řekl jsem.

„On s tebou také. Bude na ghívaru.“

Rozbili jsme tábor, chlapci nachytali ryby podobné pstruhům a smažili na rozpálených kamenech; jejich specialitu, pstruha na sucho se sírou, si budu dlouho pamatovat. Tašša objevil ve skalách zalezlého krokodýla, morani ho ubodali kopími, stáhli z něj silnou tvrdou kůži a pak ho vařili v jezeře. Byl starý a tlustý; zbylo z něj i dost tuku, který používali jednak na smažení ryb, jednak si jím pomazali kůži, aby se pěkně leskla. Z pochybností, zda se maso bude dát jíst, nás vyvedly šelmy; sotva někdo něco odložil jako nezpůsobilé, hned to zhltli a kosti rozdrtili psi. V našem spolku nic nepřijde nazmar.

Denis meditoval, morani černí i bílí se převážně nudili. Neodvážili se otravovat Denise přímo, tak chodili za Ernayem a ukecávali ho. Nakonec jim podlehl a za Denisem zašel; s poněkud rozporným výsledkem. Denis podmračeně vyslechl jejich požadavky, pak Ernayovi vynadal a řekl, že už dávno se měl naučit magii sám, nebo aspoň dělat rozsáhlejší pokusy. Doporučil mu různé detailní postupy, pak ho vyhnal a v podstatě zmizel z dosahu. Nenašli ho ani psi po čichu, což je co říct.

Ernaye se tvářil rozpačitě, morani vyčkávali, co provede. Největší problém byl, že jsme s sebou neměli nic, co mladé bojovníky baví: ženy, opojné nápoje, karty, kostky... Hazardní hry se naučily rychleji než cokoliv jiného i malé děti. Při večerním posezení u ohně se bavili obdobou dětské hry Vadí – Nevadí, ovšem v dospělejší variantě; potom jsme s Dianou odešli spát a oni přešli na nejlepší možný nápad: provokovat duchy džu-džu.

Na rozdíl od Denise a dalších nikdy nedokážu poznat, kteří džu-džu jsou dobří a kteří zlí; nemám rád žádné z nich a oni mě taky ne. Rozdělují se ani ne tak podle morální úrovně jako podle vzhledu; jedni mají podobu lidskou, další zvířecí a někteří... hm, fantastickou. Předpokládám, že je to nějaká obdoba samsárového kola; podle toho, jak dlouho jsou po smrti fyzického těla, s jakou karmou je opustili... Problém je s těmi, co jsou strašidly tak dlouho, že se dočista zapomnělo, jak se jim to stalo a co vlastně udělali. Jsou protivní, nedůtkliví, pomstychtiví; pokud jsou ochotni pomáhat lidem, tak obvykle za úplatu, nějaké oběti a podobně. Netoužím s takovými mít cokoliv společného.

Ovšem pro naše Jezdce jsou zdroj nečekané zábavy. Stejně jako živí černoši mají snahu opustit rodnou vesnici a vyrazit do světa za dobrodružstvím, projevují tytéž snahy i džu-džu. Sami zřejmě odejít nemohou či nesmějí; osobně soudím, že by třeba mohli, ale nikdo by si jich tam nevšímal a místní duchové by je zas rychle vyštvali. Když jsou členy doprovodu křesťanského rytíře, mohou se vetřít ledaskam. Assamě jsem to vysvětlil tak, že stejně jako se živí Templáři s oblibou dávají doprovázet divokými barbary s podivnými náboženskými zvyklostmi, také jejich ochranní duchové (oddaní služebníci Boží) cítí mimořádnou náklonnost k cizím démonům. Samozřejmě tyto vztahy jsou podstatně složitější a mají nespočet variant.

No a Jezdci, sotva se rozkoukali a vytřásli prach z obuvi své, uzavřeli přátelství a spojenectví nejen s místními morany, ale i jejich duchy; když s sebou vezmou do světa chlapce jako bojovníky a dívky jako... no, cokoliv, bylo by nespravedlivé, kdyby džu-džu nechali doma. Ale stejně jako živí, i duchové musejí prokázat své schopnosti; například by mohli v noci navštívit příslušného mládence coby ženský démon, strávit s ním vášnivou noc a na důkaz toho zanechat na těle výrazné stopy. Ta poslední podmínka je naprosto nezbytná; výzdoba vlastního těla je jejich významná starost.

Zmínil se Denis nebo Assama o tom, jak se bavili v době dešťů? Samozřejmě morani nejvíc závidějí Jezdcům jejich barevné tetování; ale ježto na černé kůži vypadá jinak než na bílé, používají často odlišnou techniku, něco jako leptání. Začal s tím Denis; pouštěl do kůže krátké intenzivní výboje, čímž určité plochy zesvětlil a změnil barvu. Protože to bylo bolestivé, všem se to líbilo, zejména holky byly ochotné udělat za pěknou kresbu cokoliv. Chlapci zas toužili mít na těle nesmazatelně naneseno své kmenové pomalování; kromě jiného proto, že je magicky ochranné. Jako vždy, několika prvním to Denis udělal (někdy za různé služby), do dalších se mu ovšem nechtělo, všelijak se vymlouval, oddaloval to...

Další v pořadí byl Ernaye; kromě jiného proto, že se v průběhu dešťů ponořil do meditace a zjistil, že v některém minulém životě byl nezkrotnou divošskou princeznou, dokonale znalou magie i erotické lásky. Dotyčná princezna ovšem zlobila; zvláště muže neschopné ji uspokojit krutě týrala, některé dokonce předhazovala dravým šelmám za posměchu dosud nesežraných členů dvora. Kupodivu jí tyto koníčky všichni spíš schvalovali; narazila až když zpočátku nechtěla, později nedokázala úspěšně porodit následníka trůnu. Za to ji svrhla a dala zavraždit mladší nevlastní sestřička, taky pěkně perverzní, leč patřičně plodná.

S těmito objevy nadšeně seznámil Denise, zvědav na jeho názor. Denis připustil, že to vysvětluje řadu osobních zvláštností, leč nedokazuje zhola nic. Naopak setrval na názoru, že prokázaná bisexualita a touha proměnit se aspoň dočasně na ženu, natož pak porodit dítě, je důsledek rozmazlenosti získané v pubertě za pomoci výchovy sestrou Maryškou. Dále připustil, že se na něj ani zdaleka nezlobí, neboť sám je ještě podstatně rozmazlenější; pokud by měl všechny své úchylky zdůvodňovat traumaty z minulých životů, musel by se považovat za většinu významných šílenců světových dějin. Potom se strašlivě pohádali, dokonce porvali, pokud lze Denisovy provokace vůbec nazvat rvačkou. Uzávěr byl jednoznačný: Denis odmítá brát Ernayovy nápady na vědomí, ale nebrání mu, aby je hlásal a prosazoval kdekoliv v dosahu. Je mu dáno právo je prokázat jakýmkoliv způsobem; pokud se mu to podaří, bude se jimi Denis zabývat znovu, tentokrát důkladněji.

Od té doby se Ernaye, za napjaté pozornosti celého cowenu, snažil čas od času dokazovat svoji pravdu. Pokud měl Denis dobrou náladu, pomáhal mu; což se stalo právě teď, když sice odmítl pomoci, ale propůjčil mu energii. Tohle je taky věc, kterou z magie nechápu: jak dokážou Mistři svým žákům tu schopnost předat nebo propůjčit, zvláště na nějaký čas. Pořád si myslím, že je to nějaký trik; Diana se jen směje a krčí rameny.

Ernaye se zaměřil na dvě věci. Jednou je trvalé pomalování obličeje; to Denis odmítá dělat, z etických důvodů. Je to jedno z posledních tabu, která jsme na Ostrově ponechali v platnosti; shodli jsme se, že kresby na tváři, které si mladí přejí teď, by mohli někdy v budoucnu považovat za zohavení a být z nich nešťastní. Což platilo před několika lety, když přijeli; od té doby se pár věcí změnilo a mnozí mladí se pyšní nápadnými kresbami, které si pořídili přes zákaz. Na připomínky odpovídají, že po zbytek života již nechtějí opustit Armin a pokud ano, pošlou kohokoliv s námitkami do velmi nechutných míst.

Jak byste vysvětlili patnáctileté dívce, že nemá mít na tvářích tetování, ozdobné jizvy a rafinované kovové ozdůbky, když ji za to všichni obdivují a když ji to vzrušuje při líbání? Jak by mohla nemít v uších, nose, obočí a rtech spoustu krásných kovových šperků, když je dostala za vrcholné výkony od svých partnerů při četných svatbách, které jsou v podstatě jediné, co ji ještě baví? Jak by dokázala, že je jejich majetkem a má právo chlubit se jejich přízní a ochranou? Jak by... a vůbec, víte nějaký lepší nápad, jak naštvat maminku, která má akorát pár řádek tetování na bradě a několik ubohých cingrlátek v uších?

Zvyklosti Wassongů jsou pro naše Jezdce pobídkou a inspirací, čím vším se dá ještě vlastní vzhled vylepšit. Když si můžou pořídit barevnou kresbu na tvář morani, proč by nemohli oni? Zvlášť když v případě potřeby dokážou na krátkou dobu vytvořit iluzi, že vypadají slušně evropsky? (Totiž: oni to berou jako přestrojení a jsou pyšní, jak oblafli nepřítele. Právě evropský vzhled je jim dneska nejvíc k smíchu.)

Denisova kreativní magie, ovšem. Trvalé změny vlastního těla; způsobil už, že jim všem ztmavla kůže do neutrální hnědi, takže nejsou ani bílí, ani černí, ani... někdy nedokážu říct, jakou má kdo barvu. Ne že by mi to nějak vadilo, ať vypadají jak chtějí; ale přece jen mi občas napadá...

No a teď ta druhá věc: vlasy. S ničím jiným si ti pacholci tak nevyhrají; základní zákon je, že na hřívu nesmí sáhnout nikdo nepovolaný, čímž je zajištěno, že se bude rozsáhle a mnohotvárně porušovat. Fantazie chlapců, ale zvláště dívek, je bezbřehá; navíc se každý dobrý nápad těší přízni mé ženy. Wassongové mají v oblibě spletené copánky a mezi nimi vyholené pruhy. Už si zvykli, že naši lidé mají rovné vlasy různé barvy, dokonce se snaží změnit přirozený tvar a barvu taky. Což je ovšem teprve začátek.

Některé kmeny nosí umělecky zdobené péřové koruny z kovu, pštrosího peří, hroší, krokodýlí a zebří kůže, občas vylepšené lvím či leopardím ocasem. To sice Wassongové neznali, ale sotva to viděli ve vzpomínkách (kohokoliv), hned to převzali. Dokonce i čelenky prérijních Indiánů; orlí a krocaní peří nahradili dlouhými péry supů, čápů marabu a dalších. Leč nedosti na tom; ve středověku nosili rytíři na přílbách nejrůznější druhy chocholů, barevných a velmi nápadných, protože opticky zvyšovaly velikost bojovníka a naháněly strach ostatním. To určitě nějak půjde napodobit, jen přijít na to jak!

Ernaye dumal, až na to konečně přišel. Základem všeho jsou moranské copy; proč by nemohly majestátně trčet do všech stran? Nebo být rozježené jako lví hříva? Nebo, když se džu-džu budou trochu snažit, proč by nemohly přibrat (z volného prostoru?) maličké množství kovu a posílit jím svou strukturu? Čímž se z ozdobných copánků stane v podstatě přílba, od níž se kopí či válečný kyj mohou při troše štěstí odrazit. Někteří ovšem mohli mít řadu námitek; ani Denis se netvářil moc povzbudivě. Ernaye se ukecat nechal; dokonce nějak vyřešil problém, co s tou ozdobou v noci, když je třeba spát, případně si zacvičit se svojí milovanou. Nějak dokázal, že ty věci v případě potřeby existovaly, ale kdyby měly překážet, zmizely. Což by citlivější povahy mohlo zdrtit, ale mezi námi se takové naštěstí nenacházely.

Čímž jsem trochu předběhl události této noci; to se změny teprve vytvářely, za účasti a rad všech moranů a nejspíš i jejich osobních ochránců. Ani moc nechci vědět, jak se jim to podařilo; leda kdyby to mělo působit někdy v budoucnu problémy, což nepředpokládám. Džu-džu budou určitě hodní, dokud je nevezmeme s sebou do Evropy a tam jim neuvolníme ruce. Takže kdyby vás v budoucnu zlobili, poraďte si s nimi, jak umíte. Já na ně dlabu.

Když jsem se ráno probudil, musel jsem se hodně přemáhat, aby mě vzhled moranů nešokoval; namísto svých copánků měli totiž většinou dva silné na způsob rohů, což jim dodávalo vzhledu poněkud čertovského. Na zbytku hlavy se porostu s potěšením zbavili, čímž dali rozhodně najevo, že už nemají nic společného s původním vzhledem Wassongů a vytvořili zcela nový kmen. Dianě se to moc líbilo, Denis, když přišel na snídani, se smál.

„A to ještě nevíš, jak vypadají jejich démoni!“

„Ty to snad víš?“

Napil se čaje a povzdychl si. „Nechtěným, leč přípustným důsledkem Propojení je multikulturnost,“ vysvětlil, „Běžný člověk má tendenci preferovat svou vlastní kulturu a odmítat cizí; ale když se s někým spojí a důsledně pozná jeho svět, přestává dělat rozdíl mezi cizím a svým a přijímá bez zábran všechno, co se mu líbí. Navíc tu často působí faktor změny; proč si na pár týdnů či měsíců nedopřát život v jiné kultuře, byť se mi nelíbí tak, abych jí dal přednost po zbytek života? Později si samozřejmě můžu vybrat nějakou jinou...“

„Třeba taky s jinou ženou z jiného národa, co?“

„Taky,“ připustil klidně, „Myslíš, že bych se měl zase oženit?“

„Denisi, už dávno jsem přestal posuzovat, co bys ty měl či neměl dělat. Navíc nechápu, jak bych tě měl k něčemu donutit; jen smutně vzpomínám na dobu, kdy jsi byl hodný chlapec a řídil se nějakými zákony!“

„Vydrž to, prosím! Počítám, že to bude trvat tak sedm až deset let; potom ukončím období hledání vlastní identity a stanovím si vlastní zákony, které budu pravděpodobně přísně dodržovat.“

„Děkuju. To jsi mě opravdu uklidnil!“

Nejlepší bylo, že to nejspíš myslel vážně; navíc jeho příklad byl vzorem pro ostatní, zvláště zde přítomné. Vážně byla míněna také zmínka o změně vzhledu místních démonů, což mi došlo, když jsem poslouchal Ernayovy řeči, převážně neskromné vytahování. Šlo o tohle: pařížská milionářka Lucille des Merveilleux je kamarádkou princezen a občas je navštívila i ve Španělsku. Maryška jí předvedla Ernaye při první příležitosti, ještě jako dospívajícího kluka s nevyrovnanou osobností, takže se Lucka postarala, aby mu vtiskla něco ze své osobnosti. Ovšem Lucille je v důvodném podezření, že není člověk, nýbrž démon jménem Luciferella, snad dokonce Satanova dcera; do stejné kategorie patří kamarádi, které občas (na něčí žádost nebo jako trest) přivádí na svět. Lucka se snaží vypadat jako krásná žena, její příbuzní si nedělají násilí a přicházejí s rohy a kopyty.

Což vyvolalo velké pozdvižení jak v kruzích moranů, tak jejich džu-džu. Rohatí ďáblové doposud nebyli v Africe příliš rozšířeni; ani samotný Nga je nebral vážně a nepovažoval za potřebné se k tomu vyjadřovat. Situace se ale silně změnila ve chvíli, kdy se Assama (a po jejím příkladu řada dalších) rozhodla přiklonit ke křesťanství.

Co přesně se stalo, nevím já, Denis, Ernaye ani nikdo další; vím jen jedno, někde se narušila přirozená rovnováha a vzápětí zase obnovila, ale s větším přesunem moci na křesťanskou stranu. To jsou silně esoterické problémy templářských čarodějů; já jako císař mám šesté zasvěcení, tohle se však týká sedmého stupně: rozhodnout, co z pohanského světa připustíme a proti čemu budeme bojovat. Chápu to asi takhle: ne že by se Nga a jeho džu-džu stali křesťany, jen souhlasí, že budou bojovat na naší straně. Čímž někde ve vyšších úrovních došlo ke změně.

Řekl bych, že je to Denisova odpověď na útok, ke kterému došlo při našem onemocnění celým tím souborem nemocí před půl rokem. Museli očekávat, že si to Templář nenechá líbit a patřičně jim odpoví; možná to byl důvod, proč se nás báli a chtěli se nás zbavit předem. V každém případě teď jsou na tahu oni; jejich reakce nám asi nebude příjemná, ale Denis o tom ví.

Snesete trochu teologie? Křesťanství je především očištění všeho a všech, kdo s Kristem a jeho vykupitelskou misí přijdou jakkoliv do styku. Úkolem řádu je každého nějakým způsobem zapojit do služby Bohu; ať chce či nechce, dokonce i když o tom vůbec neví. Pokud možno v souladu s jeho přáním, avšak s výhradou, že na toto přání lze brát ohled teprve ve chvíli, kdy dosáhne patřičné úrovně, aby vůbec chápal, co si může a chce přát. Berme to takhle: kůň si nedokáže uvědomit, že se stal Templářem, přestože nosí na čabrace řádový kříž. Je prostě koněm; za svoje věrné služby však v příštím životě postoupí do vyšší kategorie a bude si moci uvědoměle volit svou budoucnost.

Stejně člověk na zvířecí úrovni; co na tom, že je doposud bezbožný atheista, službou řádu získá vyšší úroveň a v příštím životě...

No a tak se z afrických démonů postupně stanou řádoví služebníci. Starý Nga je vychytralý ďábel a dobře ví, kdo je nadřízené panstvo a jak se mu vlichotit. Denisovi půjčil na hraní svoji dceru; přineslo to výsledek, když ho Denis na oplátku doporučil svým přátelům. Nga je ochoten jim pár set či pár tisíc let sloužit; proč ne, řád se příliš neohlíží dozadu a nevěnuje pozornost drobnostem, které si jeho oddaní služebníci ponechají z kořisti. Nga to dobře ví a určitě už má rozplánováno, jak se vyšplhat nahoru; do té doby nás bude chránit a pomáhat nám.

Dopil jsem čaj a pomyslel si, že mi už delší dobu jde pěkně na nervy, že nám dávno došla káva i pravý čaj; vyrábíme sice odvary z nejrůznějších bylin, mnohé s účinně magickými důsledky, ale chuťově... V každém případě mám po vypití takového odvaru podstatně větší chuť začít řvát na podřízené, aby konečně sbalili tábor, naložili koně a vyrazili na další cestu. Kdyby byl velitel mírný a v náladě smířlivé, trvalo by to o hodně déle a nikdo by se nehnul, dokud bych zcela nepropadl amoku a...

Jenže dnešní den máme za úkol dorazit blíž k sopce, kde se má konat ghívar; věci můžeme nechat tady, protože se sem stejně vrátíme, takže jen zabezpečit před nenechavými prackami opic, případně místních obyvatel. Když jsem to vyslovil, Denis dával najevo souhlas, ale stejně se tvářil divně; budu se ho muset zeptat. Morani se okamžitě domluvili, že pojedou nazí na neosedlaných koních; taková jízda se jim líbí nejvíc.

Vyjeli jsme rychle a s nadšením; vedl nás Baghš, který tvrdil, že se vyzná. Sopka se několikrát probudila, temně to v ní dunělo a země se zachvívala. Koně se plašili; vyptával jsem se Reortů, zda se neobávají výbuchu, ale zůstávali klidní. Ne tak naši morani, ti byli čím dál vzrušenější.

Zastávku na oběd jsme neudělali v poledne, ale dost pozdě odpoledne, když jsme objevili lesík se spoustou ovoce. Až tehdy jsem cosi vyrozuměl z náznaků a konečně se vyptal Denise. Jeho odpověď byla ještě nesmyslnější než cokoliv, co mi táhlo hlavou v noci a ráno.

Zatímco morani hráli svoje hry s džu-džu, Denis se rozhodl provokovat síly ještě mocnější: ve své meditaci sestoupil do sopky, ponořil se do hlubin země a spojil vědomí se silami, které ovládají tektonické změny. Nejsou příliš vyspělé, ale mají obrovskou sílu; něco z té síly získal do sebe, něco předal podle potřeby ostatním. Přiznávám, některá jeho prohlášení ne zcela chápu; občas tvrdí, že vidí Zemi jako živou bytost zvanou Gaia, ale současně přiznává, že je to jen pomocná hypotéza a ve skutečnosti není Země živá, ale je souhrnem všech živých bytostí, které žijí na ní a v ní. Rovněž bytosti žijící v ohni nejsou svébytnými osobnostmi, ale projekcí něčeho do lidského vědomí; Denisovo vysvětlení nechápu nejen já, ale ani ostatní. Ale vyplývá z toho jedno: ohnivé bytosti nám zaručily, že nedopustí výbuch sopky a naši záhubu, dokud neodejdeme. A morany teď živě zajímá, zda dodrží slovo a nechají nás přežít.

Přiznávám, když jsem to vyslechl, začal jsem se částečně obávat a částečně vztekat. Jednoznačně dávám přednost spolehlivějším jistotám než je ujištění nějaké přírodní síly; tím spíš, že mládež se při každém otřesu země či vzdáleném dunění skvěle bavila a spřádala plány na důkladnější průzkum sopky, většinou životu nebezpečné. Nejoblíbenější byl plán sestoupit do kráteru a prohlédnout si ohnivé peklo zblízka; kdyby přišli na to, jak při tom neuhořet, zcela jistě by to udělali.

Ghívar se neměl konat přímo na sopce ani pod ní, ale na místě chráněném před nebezpečím nějakým dalším pahorkem. Ta ochrana se ovšem nejevila stoprocentně spolehlivá; postupovali jsme pralesem silně poničeným, se spoustou stromů vyvrácených a polámaných, nejspíš větrnou smrští. Vrcholek byl skoro holý; na něm se nacházela téměř rovná plošina, zarostlá pouze trnitými křovisky podobnými kaktusům, na nichž však rozkvétaly nádherné, omamně vonící květy. Diana propadla extázi a tvrdila, že podobné květiny viděla jen v encyklopedii, podle níž však vyrůstají na drobných skalničkách a dosahují velikosti sotva několik centimetrů. V diskusi připustila, že se může mýlit; ale trvala na názoru, že jsou to květiny masožravé. Což se potvrdilo, když jsme v jejich blízkosti našli zbytky hmyzu a dokonce kostřičky ptáků.

„Myslíš, že by byly schopné sežrat i nás?“ projevil jsem nedůvěru.

„Můžeš to zkusit!“ Denis sáhl dovnitř jednoho květu, podráždil pestíky a když se okvětní plátky sevřely okolo jeho ruky, urychleně ji vytáhl. „Nemusíš se tolik bát, maximálně tě trochu poleptá; ovšem kdyby tě někdo svázal a strčil tam hlavou napřed, aby ses z toho včas nedostal, mohlo by to způsobit nepříjemnosti. Za starých časů místní vladaři popravovali své nepřátele právě takhle...“

„Já slyšela, že je květina sežrala celé!“ provokovala Diana.

„Jak sama vidíš, najednou by to nezvládla. Ale po kouskách...?“

Diana si to představila; ne že by se bála nebo se jí květy nelíbily, ale pro jistotu je obcházela s patrnou úctou.

Ne tak šelma, která nás přišla uvítat; vynořila se přímo ze spleti trnitých křovisek, neslyšně jako duch a stejně tak obezřetně. Štíhlá kočka s drobnými tmavými skvrnami na světlém kožichu; po stranách tváře splývaly dlouhé, stříbřitě bílé licousy. Takové šelmě se říká serval; stará samice, zřejmě v postavení čarodějky či duchovní rádkyně kmene.

Důkladně si nás očichala a když jsme se k ní sklonili, olízala nám tváře. Denis se pokusil o mentální spojení, zřejmě úspěšně. Když se přesvědčila, že jsme ti, na které čeká, tiše zakníkala a z porostu se vynořilo šest nebo osm podobných šelem a rozestavilo se kolem.

„Pojďte se mnou!“ vyzvala nás a vyrazila; proplétala se porostem velice elegantně a vůbec jí nevadily trny, které nám ostatním občas způsobily bolestivé škrábance. Za okamžik objevila kruh omšelých kulatých balvanů zarostlých letitou vegetací; kdyby to bylo na nás, trvalo by to podstatně déle. Na jeden z těchto balvanů vyskočila a elegantně se uložila.

„Musíme vyčkat. Se soumrakem přijdou ostatní.“

Čím se bavit do té doby, bylo jasné; její průvodci byli podstatně mladší a hravější, tak zahájili s našimi morany dlouhodobou hru na schovávanou, honěnou a kousanou. Záhy se přesvědčili, že jejich zuby a drápy zanechávají na lidské kůži značně krvácející šrámy; protože všichni rádi olizují krev, dokonce ji s potěšením pijí, hra je bavila. Později se do ní zapojili také další příchozí; a ovšem taky všechny naše šelmy.

Zmínil jsem se někdy o krevních rituálech Arminů? Pokud ne, tak několik drobných vysvětlivek: chuť krve všechny šelmy příjemně vzrušuje. Čím menší, tím víc; tygři se spokojí s jednoduchým olíznutím rány, leopardi a jaguáři si občas dopřejí škrábnout někoho zubem či drápem a škrábanec olízat. Diana by mohla vyprávět, s jakou rozkoší ji na počátku pobytu u leopardů někteří zraňovali, aby mohli ochutnat její krev. Nemysleli to zle, pro ně to je oboustranně příjemný obřad. Kdyby to dokázala, mohla se jejich krve napít taky; dokonce by se tím stala členem kmene a získala ochranu.

Menší šelmy jsou v tom směru mnohem dravější; přiznávám, že nemám přesný přehled o jejich mytologii, ale krev v rituálech hraje významnou úlohu. Denis to velmi dobře ví a ostatní převzali jeho názor, takže jim nevadí, že jim kočky způsobí drobný šrám a napijí se jejich krve.

Dokonce... zase taková ne zcela pochopitelná věc. Slyšeli jste někdy něco o upírech? Pocházejí převážně z východní Evropy, z Ruska, Rumunska, Balkánu a tak; z těchto zemí pronikli na Západ, ale moc se neuchytili, kdežto na Východě vesele prosperují. Všeobecně se soudí, že se živí lidskou krví, ale jeden významný polský spisovatel tvrdí, že to není pravda, krev je pouze opájí jako nás alkohol. V každém případě se všichni shodují, že oběť upíra zažívá ve chvíli, kdy jí saje krev, vrcholně příjemné pocity; zvláště dívky jsou na vrcholu blaha. A naši morani...

Nesmysl, nejen oni. Všichni jsme byli ve zvláštním vytržení: smrtelně nás ohrožovala sopka, přízračně rudý svit z kráteru ozařoval celé okolí. Vzduch byl plný sirných výparů, ty se mísily s vůní lidožravých květů a působily nám podivný pocit opojení. A teď ještě do toho ty kočky s ostrými zuby... i já sám se cítil podivně, natož mládež. Měl jsem pocit, že všechny, lidi i šelmy, pocit nebezpečí podivně vzrušuje a láká.

Postupně se dostavovali další hosté. Nejdřív štíhlý světlehnědý rys bez skvrn, zato s mohutnými štěticemi na uších, které se při každém pohybu hlavy třepaly. Také on měl čestný doprovod několika bojovníků; vybral si kámen po pravici servalů a protože měl krátkou oháňku a nemohl zaujmout slavnostní pozici, složil jen přední tlapy k sobě.

Třetím byl žíhaný kocour s mohutným huňatým ocasem a velkýma kulatýma očima, žhnoucíma žlutozeleným ohněm. Zasedl na třetí kámen a kolem něho se seskupilo asi dvacet koček mu podobných. Povšiml jsem si, že jako jediný má na krku kožený obojek se zlatými přívěsky.

Baghš, který nás přivedl, přistoupil k dalšímu kameni, měl však potíže s vyšplháním, neboť měl velmi krátké nožičky, a ještě mu na omšelém balvanu klouzaly. Denis jej chytil do náruče a prostě vysadil; vyvolalo to trochu smíchu mezi šelmami, ale servalí šamanka ani nehnula hlavou. Drobní psíci se seskupili kolem svého náčelníka.

Nastal čas, abychom zaujali svá místa. Pokynul jsem Taššovi, aby si vybral, on vyskočil na jeden balvan a obtočil si oháňkou tlapky. Potom jsem si sedl já, na kámen naproti servalům; vedle mne Aflargeo, Tannarrwaghirr a Ao Harrap. Zbývaly čtyři kameny; na jeden usedla Diana, na další Denis, třetí obsadil Artanna a čtvrtý byl nabídnut Ernayovi; ten zas vybídl Wa-gaha, ale pes odmítl a uložil se Denisovi k nohám. Rawa ani žádný jiný gepard s námi nebyli.

Aby nám sopka dala pocítit, že se také hodlá zúčastnit našeho jednání, zachvěla se půda pod našima nohama podstatně víc než kdy předtím. Jak jsme si z toho předtím dělali legraci (zvláště morani), teď se nikdo neubránil, aby se znepokojeně neohlédl ke kráteru. Jen servalí šamanka zůstala klidná; konečně promluvila, tiše a zvolna, uvyklá uctivému tichu, když se rozhodne pronést nějakou řeč.

„Přišla jsem na toto shromáždění, abych spatřila hosty z dálky, kteří nás navštívili. Wa-gah mi sdělil, že přišli bojovníci z ostrova Arminu, o němž se vyprávějí v našich národech báje a legendy. Ujistil mne, že ostrov Armin skutečně existuje, nebyl zničen válkami ani vpádem divokých lidí. Řekl mi, že na ostrově Arminu žijí a vládnou národy šelem, jak tomu bylo vždy od počátku světa. Avšak lidé žijí v míru se šelmami; i oni se stali šelmami, jež mají pouze podobu lidí. Sdělil mi, že on žije s lidmi v míru a přátelství, bojuje po jejich boku a pracuje pro blaho jejich i svoje; jakož i celého ostrova Arminu a širé Reortie.

Toto vše mi řekli, jakož já říkám vám. Přišli mezi nás lidé, bílí i černí; nikdy jsem ještě neviděla bílé i černé bok po boku, a přece jsem viděla ty i ony. Viděla jsem bílé lovit černé a odvádět je v poutech. Viděla jsem černé lovit bílé a pojídat je při svých slavnostech. Domnívala jsem se, že takové jsou jejich hry. Jak se zdá, není to zcela správné; jsou jiné hry, a je jich mnoho. Domnívali jsme se, že lidé jsou divocí a barbarští, neznalí zákona a vraždící vše živé. Avšak Wa-gah říká, že lidé z ostrova Arminu znají zákon a nezabíjejí, pokud to není zcela nezbytné. Je to zvláštní a dává to naději, že dokáží-li žít v míru mezi sebou, budou možná schopni dodržet i mír s námi.

Kromě toho zde vidím šelmy z Ostrova: pruhovaného lva, jemuž se říká tygr, pokud se správně pamatuji; leoparda z Ostrova s kulatýma ušima, a též leoparda s černou stužkou, který má jinou kožešinu a jiné tělo. Již jsem slyšela o tom národu, který umí plout po mořích světa, ale zapomněla jsem, jak se jim říkalo...“

„Xoyaratlové – jaguáři.“ napověděl Ao Harrap.

„Ano. Za dávných časů uprchl tento národ z Atl Antisu a stal se pány země za mořem; potom však musel odejít do Arminu. Slyšela jsem jejich legendy. Je to tak správné, že?“

„Ano.“ řekl jsem.

„Řekli mi: zlatá koruna Arminu spočinula na hlavě člověka. Vládce Arminu přichází do Reortie, aby pozdravil své bratry a dal jim rozhodnout, jaká bude jejich další cesta; zda mír s Arminy a pomoc Ostrova, nebo roztržka a zničení od cizinců, kteří se houfně stěhují do Reortie. Takové jsou cesty, z nichž si máme vybrat.

Vím, bratři, že Armini s námi kdysi dávno vedli války; ale to bylo v dávných dobách a hrdinské písně z oněch časů jsou už téměř zapomenuty. Nyní před námi stojí mnohem horší nepřítel: lidé. Ano, opakuji znovu lidé, neboť nemohu říci nic jiného. Naši přátelé Armini bojují proti bílým mužům, kteří bojují proti černým i proti sobě navzájem. Je to válka mezi šelmami téhož národa, jakou jsme nezažili už dávná tisíciletí. Z té války pojde zkáza a zmar; především pro nás Reorty. To vím, protože jsem žila dlouho a viděla umírat lidi i Reorty. Válka začíná a nic ji nezastaví.“

„Postavíme se po bok Arminů!“ vykřikl karakal, „Když se spojí národy Reortie, musíme zvítězit!“

„Národy Reortie se nemohou spojit; neboť Reortů je málo a lidí mnoho. Leopard Tašša to zná, vedl válku proti lidem pod hradem Gyül Čattarem a viděl umírat svoje leopardy pod děly lidí. Tak jako oni mohou padnout i další; můžeme tak padnout i my. Lidé mají skvělé zbraně, zejména rychlopalné pušky. Proti jejich zbraním nás nezachrání ani pancíře z lístkové oceli; neboť oni dovedou zabíjet dokonalejšími zbraněmi, než proti kterým jsme vyrobili svoje pancíře. Věřte mi, bratři: válka proti lidem nemá smysl.“

„Co tedy radíš?“ ptal se kocour protáhle.

„Co radí Vládce Arminu?“

Všechny zraky se obrátily na mne. Chvíli jsem se rozmýšlel.

„Když jsem se poprvé doslechl o národu Reortů, domníval jsem se, že je to jediný národ, který vládne některé oblasti Afriky. Nyní vidím, že se jedná o národy, které ze svých domovů ustupují a stěhují se na místa, kam nepřicházejí lidé. Bojím se, že pokud bude situace vypadat takto i nadále, nebude už za chvíli místa, kam by Reorti mohli odejít. Budete muset bojovat nebo zahynout. Možná obojí.

Vidím před sebou dvě možnosti. Buď ustoupit do míst, kam se lidé snadno nedostanou; do hor, pouští, neprostupných pralesů, bažin. K tomu počítám i život na neustálém útěku, jaký provozují psi. Druhá možnost by potom byla opustit Afriku a odejít do Arminu. Armin je dosti velký, aby pojal vás všechny; jsou tam stepi i pouště, jsou tam místa, kde můžete žít, jak se vám zlíbí. Ghívar šelem Arminu rozhodl poskytnout vám útočiště v naší zemi. Těm, kteří budou chtít s námi jít.“

Nastal hluk; čekal jsem to, tak jsem klidně seděl a vyčkával, až jednotliví náčelníci projeví své mínění.

Servalí šamanka mlčela a hleděla vzhůru, na žhnoucí plameny sopky. Vyčkávala také; hlasy Reortů byly čím dál vzrušenější, pronášeli argumenty pro i proti, používali všelijakých příkladů z legend a historických paralel. Až konečně se odhodlala říct:

„Když jsem čekala na váš příchod, přemýšlela jsem, jak co nejzdvořileji požádat Arminy o tuto službu. Vládče, řekl jsi sám to, oč jsem tě chtěla požádat. Děkuji ti.“

Nato nastala nová vřava; tentokrát všichni hovořili k šamance, ale ona mlčela a nezdálo se, že by je vnímala. Postupně umlkali jeden po druhém; až nakonec bylo opět ticho.

„Nechci nikomu rozkazovat, co a jak má činit. Ani já neopustím Afriku; tady jsem se narodila a tady zemřu. Ale můj rod musí být zachráněn; bude mít naději, když přepluje moře a usídlí se na Ostrově. Ti, kdož chtějí zůstat, zůstanou – ale ti, kdož chtějí žít, půjdou!“

Karakal výhružně zavrčel: „Já půjdu! Souhlasím s tvým návrhem, vznešená Matko! Půjdu a má rodina se mnou!“

„Já zůstanu!“ vykřikl jeho pobočník, „Tady je naše země!“

„Každý z nás je pánem svého osudu.“

Baghš rovněž vyštěkával, že půjde s námi; dokonce i Wa-gah se počal třít o moje nohy a škemral, abychom ho vzali s sebou. Tašša seděl mlčky a zřejmě přemýšlel; Denis mu položil přímou otázku, načež řekl váhavě:

„Rozhodnu se až v poslední chvíli. Podle toho, co se mi bude zdát správnější. Ale souhlasím, aby odešli leopardi z mého rodu...“

Nechal jsem je všechny mluvit. Až když se mi toho zdálo dost, vstal jsem a zatleskal; to neznali, tak se rychle ztišili.

„Musím vás informovat, jaká nebezpečí číhají na toho, kdo jde do Arminu. Je třeba přeplout velkou vodu Oceán, který je možno překonat jen na lodích. Dále číhá nebezpečí od nepřátel, kteří střehou na arminské lodi; chtěli by dobýt našeho ostrova. Těm je nutno se vyhnout; především při nasedání na lodi, když přistanou u břehů Afriky. Dále je třeba dostat se k oceánu, se vším vaším majetkem; i to bude těžké. A nakonec je třeba, aby ty lodi připluly na místo, které bude určeno k nalodění.“

„Chápeme, pane. Řekni, jak to bude!“

Rozhlédl jsem se po svých lidech a hledal vhodného kandidáta.

„Ernaye Lasquiere! Chtěl bych ti dát úkol!“

Chlapec vstal a hrdě vztyčil hlavu.

„V současné době se nacházíme na území, které si přivlastňují Angličané. Dokonce i přístavy, do kterých bychom mohli povolat naše lodi, jsou anglické. Nemůžeme je tedy přivolat tam, ale je možno využít portugalských osad v Mozambiku. Navrhuji Mosambique nebo Lourenco Marques.“

„Rovněž se mi to zdá nejlepší, veliteli!“

„Potřebuji muže, který dojede do portugalských osad na pobřeží; odtamtud se dostane lodí do Alexandrie a s pomocí komthura Llago di Rienziho odjede do Arminu. Baarfelt nebo guvernér Alexandretty Rastopčenkov ti vypraví lodi, které přivedeš do Mozambiku; tam na ně nastoupí tyto šelmy a odplují do Arminu. Je to složité a obtížné; můžeš zemřít a může se ti stát tisíc dalších věcí. Ale potřebuji to.“

„Provedu!“ zvolal nadšeně Ernaye.

„Splníš-li rozkaz ke spokojenosti koruny, získáš křeslo komthura, uprázdněné po Ludvíku d'Enghiemovi.“

„Pane!“ pravil Ernaye vážně, „Patřím k rodu vévodů d'Escambrray, kteří sloužili svému panovníkovi a neptali se, co za to dostanou. Jsem šlechtic, řádový rytíř; ve chvíli, kdy dostanu rozkaz, provedu ho. Můžeš mi věřit.“

„Věřím ti, bratře Ernaye.“

Tušil jsem, že jeho úkol nebude lehký; taky mezi morany nastalo vzrušení, mnozí měli chuť jít s ním. Naznačil jsem mu rukou, aby diskuse na toto téma zanechali až po slavnostním zasedání.

Obrátil jsem se k náčelníkům: „Předpokládám, že rozumíte rozkazu, který jsem vydal. Tento muž přivede k pobřeží, které nyní mají obsazeno Portugalci, lodi, aby vás odvezly. Jste spokojeni?“

„Ano, pane, toto jsme chtěli slyšet. My zatím svoláme všechny národy; vybereme ty, kteří chtějí odejít a doprovodíme je na místo, kde se budou moci nalodit. Spojení mezi námi budou udržovat naši bratři ze psího rodu, pokud budou chtít...“

„Provedu! Svolám třeba všechny psy z Afriky!“ štěkl Wa-gah.

„Tak se staniž.“ řekl Tašša.

„Nad Reortií vychází nové slunce!“ pravila šamanka, „Již dávno se mé srdce neradovalo tak jako dnes. Celá život jsem dumala, jak zachránit svůj národ; ale neznala jsem odpověď. Nyní ji znám; vyčkám ještě, až lodi našich bratří odrazí do nového světa. Potom ráda odejdu do stepi, abych se tam setkala se svou smrtí...“

Všichni Reorti nadšeně vykřikovali; jak ti, kteří chtěli odjet, tak ti, kdož chtěli zůstat. Všechny zachvátilo nadšení.

Čekal jsem, až trochu ztichnou; potom jsem znovu zatleskal.

„Avšak my nyní spěcháme do Simbabwe; a že sami nemůžeme projít s děly, která jsme ukořistili, potřebujeme pomoc. Zde v kraji žije stádo Reortů slonů; potřebujeme se s nimi spojit a požádat je o pomoc. Wa-gah a Tašša řekli, že se s nimi znáte a že byste nám mohli pomoci.“

Trochu ztichli a zřejmě uvažovali, co v té věci udělat.

„No, sloni tady jsou,“ přiznala nakonec šamanka, „Ovšem dohodnout se na něčem bude velmi obtížné. Nemají nás příliš rádi...“

„Přesto tě prosím, abys nám v té věci pomohla.“

„Doprovodím vás k nim, kdy si budete přát.“

„Třeba zítra?“

„Jak chceš.“

Začal jsem vysvětlovat, proč to chceme a k čemu hodláme slony využít. Asi to bylo na pozornost ghívaru poněkud náročné, protože jejich zájem počal ochabovat, někteří opouštěli svá místa a šli se dohodnout s jinými na nějakých zábavách, většinou loveckých. Dál je zajímala Ernayova cesta; měl v úmyslu vzít s sebou šest moranů, dva leopardy a několik psů. Bylo jasné, že si vybere ty nejlepší, a ježto takový výběr může být dost ovlivněn okamžitou náladou, všichni se snažili ho ukecat.

Když mi došlo, že mému žvanění naslouchají jen ze zdvořilosti, urychleně jsem řeč ukončil a vzápětí celé zasedání. Teď se bez zábran seskupili podle zájmů; třeba Diana si prohlížela zlatý obojek kočičího náčelníka a chválila jeho vybraný vkus.

„Takových věcí máme spoustu ještě z dávných časů,“ pohodil hlavou, „Asi je někde schováme, až odejdeme. Je to zbytečně těžké a není to k ničemu!“

„To se nemyl, kamaráde!“ drbala jej dvěma prsty pod bradou a on se k ní přitulil, „Za takové věci jde mezi lidmi pořídit spousta cenných věcí; bylo by dobré to vzít s sebou!“

„Jak chceš. Vyzvedneme všechno z našich skrýší a dáme těm z nás, kteří jdou k vám na Ostrov. Dobře, žes mi to řekla.“

Diana poděkovala a šla dát důkladné poučení Ernayovi. Zdůraznila některá fakta, jež určitě znal, ale možná na ně už zapomněl: mezi lidmi je zvykem chodit oblečený, takže první, co bude muset udělat, až se přiblíží do civilizace, je zakoupit si nový oblek. Něco na oblečení musí koupit i svým moranům, i když v tom případě budou stačit nějaké kalhoty. Možná by stačily i trosky oděvů, které zbyly našim Jezdcům ze začátku cesty, ačkoliv jsou v nich četné díry, některé na značně výrazných místech. Pro bělocha se rozhodně nehodí, aby se v podobných hadrech objevil mezi lidmi; na kolonizovaných územích jistě bude fungovat nějaká policie, která by případného provinilce mohla zatknout coby tuláka.

Ernaye poslouchal s úsměvem; potom navrhl, že pro začátek může vytvořit iluzi vhodného oblečení, a předvedl to názorně. Diana souhlasila; avšak bez diskusí odmítla možnost vytvořit iluzi místních peněz, kterými obchodníkovi zaplatí. Začínat cestu podvodem by nemuselo být rozumné; trvala na tom, aby náš vyslanec vystupoval seriózně a podle všech místních zvyklostí, i kdyby měl přiznat, že se mu v divočině šaty rozpadly.

„No jo – ale čím teda budu platit?“ ptal se Ernaye.

Měl jsem mezi svými věcmi krabici s pečlivě zabalenými bankovkami i mincemi různých měn; přivolal jsem jednoho psa a začal mu vysvětlovat, že má doběhnout do tábora a vyřídit Mariovi, co mi má poslat. Pozorně naslouchal také Wa-gah; z nějakého spojení myslí zjistil hodnotu peněz a jiných cenností a mimořádně ho zajímalo, jak se vlastně obchoduje a co je toho účelem. Rozhodně jsem neměl náladu vysvětlovat tyhle záležitosti šelmám; avšak Diana zareagovala nadšeně a začala jim líčit případy, kdy obzvláště vychytralým způsobem přešla kupčíkům 'cez rozum' a získala něco za zlomek původní ceny. Jelikož právě před chvílí objasňovala kočkám cenu jejich náhrdelníků, bylo to přirozené pokračování a velmi ji to bavilo.

Mně připadala celá scéna poněkud surrealistická. Kruh chlupatých tváří se svítícíma očima, v nichž se odrážel rudý přísvit sopky; ta občas vychrlila trochu ohně, přičemž silnější výbuchy nám rozechvívaly zemi pod nohama. Ani Wassongové se nenechali omezovat ve své zvědavosti; všichni mají mimořádný obchodní talent a rozhodně jim nedělá problémy někoho ošidit a získat něco cenného, aniž by zaplatili patřičnou cenu. Zkrátka, roste nám nová generace obchodně zdatných občanů...

Denis se šamankou se zabývali projektováním společných výzkumů na poněkud ožehavé téma. Už jsem se zmínil, že šelmy považují za mimořádně zajímavé ochutnat lidskou krev; šamanka to rozšířila a svěřila se, že ji velmi dráždí a láká ochutnávat lidské maso. Ve svém dlouhém životě se jí párkrát stalo, že přišla k čerstvé mrtvole nějakého černocha natolik včas, aby jej mohla ochutnat; ale protože z mentálního spojení pochopila rozdíl mezi lidmi černými a bílými, ráda by ten rozdíl pochopila v plnosti. Vyžadovala od Denise ujištění, že se bude konat nějaká bitva s Gordonovými muži, po níž se její bojovníci dosyta napijí krve a nacpou čerstvého masa.

Denis jí to slíbil; sice po jistém váhání, leč s pochopením. Oči mu při tom svítily jako šelmě a ve tváři měl výraz, který... jak to napsat? Tvářil se, jako by se vnitřně ztotožnil s jejich krvežíznivými božstvy. Udělal na cestě k naprostému zdivočení další krok; kolik jich ještě bude?

Právě ve chvíli, kdy jsem nad tím uvažoval, došlo k mimořádně mohutnému výbuchu sopky; země se nám vlnila pod nohama několik desítek vteřin a potom ještě docházelo k sekundárním otřesům, jak se vracely zpětné vlny. Všichni propadli záchvatu paniky; byl bych se dal na útěk, ale kam prchat, když celý kraj je stejně nebezpečný? Ale právě v tom okamžiku, kdy mne zachvátila hrůza, se můj zrak náhle bezděčně setkal s Denisovou rozzářenou tváří. Jestli se bál? Nevím; asi nad tím ani neuvažoval. Nasával do sebe ze všech sil energii té sopky, prýštící ze samého nitra Země; jako by se v té chvíli pokoušel spojit se samotnou Gaiou, Matkou Zemí...

(A nebyl sám; Diana dostala právě v té chvíli chuť se milovat, snad kvůli tomu smíšení krásy a hrůzy kolem.)

Sotva se trochu rozednilo, opustili jsme (s velkým ulehčením) to nebezpečné místo. Přiznávám, že čím dál jsem byl od těch míst, tím jsem byl spokojenější a klidnější. Co dělal Denis, netuším, nejspíš diskutoval se svou přítelkyní šamankou. Dokonce ji vezl s sebou na koni, svíral v náručí a občas jí bránil zatnout drápy koni do hřbetu, když se obávala, že spadne.

Nemuseli jsme příliš spěchat, takže jsme zbytek dne věnovali rekreaci v našem horkém jezírku; ale hned příštího dne jsme vyrazili na cestu. Vedl nás jeden ze šamančiných synů či vnuků, kterého si přivolala na pomoc; byl vyzdoben nejen náhrdelníkem, též čelenkou s ostrými špicemi do všech stran hlavy, zdobenou barevnými drahokamy. Přijel na zebře, které se to sice vzhledem k tvrdohlavosti oněch zvířat nelíbilo, ale serval ji držel pevně a nedovolil jí žádný odpor. Jezdil jsem kdysi na zebrách a můžu potvrdit, že tím osvědčil značné schopnosti.

Vedl nás do hor; nikoliv proto, že by tam sloni žili, ale chtěl projít jedním průsmykem. Wa-gah nabídl, že poběží dopředu a bude pátrat, ale serval odmítl; řekl, že po výbuchu sopky se situace v průsmyku možná změnila a nechce, aby se pes někde zaběhl. Wa-gah se urazil; pochybnosti o svém orientačním smyslu prostě nesnáší.

Zakrátko jsme pocítili žár a pak dorazili na pusté místo, kde tuhla vyvržená láva; přestože již zčernala a vychladla, nedalo se na ní udržet ruku. Vše kolem bylo spálené, velké kameny na povrchu popukaly strašným žárem; serval zastavil, rozhlížel se a dlouho hledal, kudy projet. Potom rozhodl, abychom vyjeli do stráně a přelezli přes skaliska. Naši koně museli osvědčit schopnosti kozlů; jeho zebra frkala a vzpírala se, ale pán ji vedl neomylně vpřed. Po překonání hřebene jsme se spustili do rokliny a poté se drápali znovu na hřeben; a tak znovu ještě několikrát. Konečně jsme znovu spatřili zelenou trávu; a posléze se trasa upravila natolik, že jsme mohli přestat dávat pozor na každý krok koní.

„Tudy se slony rozhodně neprojdeme!“ namítal jsem.

„Hannibal přešel se slony Alpy!“ připomínala Diana.

„Nepůjdeme s nimi přes hory,“ řekl serval, „Obejdeme to...“

Tak jsme se spouštěli dolů; zvolna se objevily keře, pak vysoké stromy, jejichž jména jsem neznal. Některé stromy byly oškubány a jejich větve rozházeny po zemi; tu a tam byl některý vyvrácen či přímo vytržen ze země i s kořeny, jako by tu řádil nějaký mocný ničitel.

„To jsou stopy sloní pastvy,“ poučil nás serval, projel to místo a objevil sloní trus. Očichal jej a dodal: „Byli tady před týdnem; to je dlouho. Pojedeme dál.“

„Ale už moc daleko ne!“ namítl Denis, „Stmívá se a můj kůň kulhá.“

„Až najdeme vodu, můžeme se utábořit. Kraj je rozlehlý a sloni cestují sem tam. Třeba je budeme hledat několik dní...“

Ať jsme hledali jak hledali, vodu jsme nenašli; naštěstí na pití jsme byli zásobeni vaky ještě z potoka u jezera, takže jsme se mohli utábořit, když nás překvapila noc. Ráno jsme pokračovali dál a kolem poledního dorazili k bahnisku, rozrytému a rozválenému; také tady prohlédl serval sloní trus a řekl, že nám kyne lepší naděje na úspěch, neboť zde byli sloni zřejmě předevčírem.

„Zavolám je. Budou-li chtít, přijdou.“ Složil zvláštním způsobem přední tlapky na ústa a zatroubil podobně, jako troubí sloni; pak podruhé, potřetí. Až se odkudsi zdálky ozvalo něco podobného; serval potřásl hlavou.

„Počkáme tady. Jistě sem přijdou.“

Denis objevil kousek výš čistou vodu, tak jsme se vykoupali. Potom jsme dlouho čekali; až konečně Wa-gah povstal a nastražil svoje veliké uši. Také kočky nás ujistily, že někdo přichází; až konečně jsme i my zaslechli, jak se kdosi prodírá lesem, dupe, láme stromky a škube větve. Tak si počíná jedině slon; to přicházeli páni tohoto kraje.

Z porostu se zvolna vynořila mohutná hranatá hlava s dlouhými bělostnými kly. Slon zašmejdil maličkýma očkama, zafuněl a malinko poodstoupil, jako by se na nás chtěl vrhnout. Ale serval ostře zamňoukal a on se zastavil.

„Zadrž, přestaň s útokem! Tito lidé jsou naši přátelé!“

Slon se zarazil, zamával ušima a vystoupil z křoví; přímo hora masa, největší obr, jakého jsem kdy viděl. Zvolna přešel k nám, natáhl chobot a očichal mne, protože jsem vystoupil co nejvíc dopředu; pak zafuněl a cosi zachrochtal.

Serval mu reortsky vysvětloval, kdo jsme a co tu děláme; slon neodpovídal nic srozumitelného, až po chvíli řekl: „Lidé nikdy přátelé! Nechci lidi tady! Rozdupu je – i s tebou!“

„Tito lidé jsou našimi bratry, jsou Reorti jako my! Věř mi, neřekl bych ti dobrého slova o nepřátelích. Moji servalové odejdou s nimi na ostrov Armin a budou s nimi žít v míru!“

„Nechci lidi!“ funěl slon, „Lidé jsou zlí!“

„Chtějí tě požádat o pomoc!“

„Neposkytnu pomoc lidem!“

Vypadalo to špatně; přistoupil jsem ke slonovi, vzal jeho chobot do dlaní a pohladil. „Podívej, kamaráde – potřebuji na práci deset slonů. Samozřejmě ne z tvého rodu, divokých slonů. Ale ty bys jim měl poručit a pomoci mi je naučit pracovat, jak si já budu přát!“

Zafuněl, málem mne odfoukl. „Divokých slonů všude dost! Najdi si je sám, dohodni se s nimi. Já s nimi nic společného! Nechci!“

„Když odvedu deset cizích slonů, budeš ty a tvůj rod mít více pastvy pro sebe! Nebudou vám tady překážet...“

Slon se zarazil. Poodstoupil, obrátil ke mně jednu stranu hlavy a prohlížel si mne. „Odvedeš je daleko?“

„Velmi daleko. Až k moři.“

„A já pastviny budu mít – pro sebe?“

„Ano, samozřejmě. Když oni odejdou.“

„Budu přemýšlet.“ Obrátil se, málem mne bokem odhodil, prošel kolem nás, vstoupil do bahna a svalil se, až nás řídké bláto postříkalo od hlavy k patě. Převalil se několikrát a zůstal nehybně ležet.

Postřehl jsem, že Diana s Denisem se polohlasně dohadují na nějaké vědecké téma. Až teď jsem měl možnost pochopit, o co jde: tento slon nepatřil ani k africkému rodu Loxodonta, ani indickému rodu Elephas, byl něco zcela jiného a odlišného. Tělesných rozdílů mezi našimi šelmami a jejich zelenookými příbuznými jsem si samozřejmě vědom; ale v tomto případě byly mnohem nápadnější a výraznější. Naši vědci se zatím dohadovali, čím to.

Čas plynul, což zřejmě nevydrželi další sloni, zatím se skrývající kdesi v džungli. Wa-gah o nich dobře věděl a hlásil nám, že se blíží; tentokrát to byla samice a za ní běželo roztomilé maličké slůně, ještě dost chlupaté. Okamžitě se rozběhlo k nám a očichávalo nás. Denis si s ním začal hrát, tahal ho za chobot, slůně jej strkalo čelem a snažilo se ho porazit. Slonice se na to netvářila moc přátelsky; když měla pocit, že by její potomek mohl přijít k úhoně, chytila Denise chobotem, zatřásla jím ve vzduchu jako kusem větve a pak jej odhodila do bahnité vody.

„To máš z toho, že k němu lezeš!“ řekl jsem, „Matce se to zřejmě nelíbí. Tohle bylo zatím jemné upozornění...“

Denis přežil beze škod, vyhrabal se z vody, ale k slonům už nešel; ti se uložili do bahna co nejdál od nás a matka začala pečlivě natírat kůži svého potomka bahnem. Nám nevěnovala sebemenší pozornost.

Denis s Dianou pokračovali ve vědecké diskusi. Nakonec dospěli k názoru, že tito sloni nemají nic společného ani s rodem Mastodont, ani Cuvieronius, ani Dinotherium, natož pak čímkoliv z rodu Mamuth. Byla to naprostá vědecká záhada a oni už se dohadovali, kdo je vědecky popíše a jaké jim dá jméno. Jsou oba dobře vychovaní, tak si navzájem dávali přednost, až Denis souhlasil, že pojmenuje slony po některé ze svých četných milenek. Nejspíš to padne na Aysim, protože její oblíbenec Šiva má syna Ganéšu se sloní hlavou. Následovala diskuse, k jakému slonímu rodu patřil vůbec Ganéša a jakého rodu byli pověstní bílí sloni dávných králů, zda se jednalo o bílé mutanty nebo samostatný druh. Postupně se připojili další, takže bouřlivé vědecké hádce nestálo nic v cestě.

Wa-gah upozorňoval, že v lese jsou přítomni další sloni; nedá se říct, že by se skrývali, ono taky schovat tak veliké zvíře je problém. Konečně se přiblížili, bylo jich pět, zamířili přímo do vody a rozvalili se tam. Jenom jeden z nich přišel blíž, prohlížel si nás a očichával; byl to mladík tak deset let starý, v podstatě nezodpovědný výrostek.

„Co chtějí lidé?“ ptal se servala.

„Potřebují divoké slony. Chtějí je odvést s sebou, aby pro ně pracovali. Přišli prosit, aby jim je někdo vycvičil.“

„Zvláštní. Proč zrovna divoké slony?“

„Protože ty bys s námi asi nešel!“ řekl jsem.

„Proč a kam?“

„Do Simbabwe. A proto, že potřebujeme někoho, kdo má sílu jako ty. My lidé i šelmy jsme proti vám slabí.“

„Kdybych šel s vámi – co bych musel dělat?“

„Ty nic. Byl bys velitelem deseti slonů divokých. Jenom bys jim velel, co mají dělat. Ty je můžeš ovládat, my ne.“

Slon se ohlédl na starého vůdce, který zvedl hlavu z bahna a tvářil se nevrle a podrážděně.

„Půjdu, když otec dovolí.“

Starý slon varovně zafuněl. Mladý přistoupil blíž a něco zabručel, čemu jsme nerozuměli. tak se dohadovali dlouhou chvíli, až se mladý vrátil.

„Otec souhlasí. Říká, že pomůže najít divoké slony a vybrat ty, které odvedete s sebou. Ale říká: už nikdy ho žádný člověk nesmí přijít obtěžovat s nějakým přáním!“

„Ať se nebojí, obtěžovat ho nebudeme. Děkuji ti.“

„Přece jsem řekl: já půjdu!“

Pak se mladý slon sebral a šel se rovněž válet do bahna. To Denis nemohl vydržet, vlezl za ním a začal ho umývat, jak je zvyklý pečovat o slony doma v Arminu. Kupodivu se to mladému slonovi docela zalíbilo, dokonce požádal, aby mu nožem škrábal chodidla, do nichž měl zabodnuty všelijaké trny a jiné nepříjemnosti, které nasbíral cestou. A když vyhověl, spokojeně funěl.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ ptal se Denis.

„My nemáme jména.“

„Přesto. Co kdybych ti říkal Gadžendra? To je takové sloní jméno...“

„Dobře. Mně je to jedno.“

Čímž bylo uzavřeno spojenectví a my se mohli s klidem usídlit u toho bahniska. Sloni rozhodně nehodlali spěchat; dlouho leželi v bahně, zřejmě přemýšleli. Až před večerem vstali a večeřeli, to jest poodešli kousek a oškubali a zničili asi hektar vzrostlého lesa, přičemž jen slabou třetinu toho co orvali, skutečně snědli. Jejich pastva má na lesy zhoubný vliv, což jim nedělá vůbec žádné starosti.

Jejich myšlení je poněkud pomalejší, leč důkladné. Za tu dobu se jim něco rozleželo v hlavě; začalo to dotazem, kdo vlastně byl Gadžendra, po kterém má náš mladík jméno. Denis ochotně povídal; byl to slon, který byl v minulém životě vznešeným bráhmanem, dokonale znalým Písem, avšak nedokázal se zbavit přílišné náklonnosti k ženám. Za to byl odměněn, aby se stal králem slonů, manželem četných slonic a otcem velkého množství dětí. Avšak jednoho dne ho chytil za nohu zlý démon v podobě krokodýla a táhl do jezera, aby ho utopil. Gadžendra nevěděl, jak se zachránit, až si vzpomněl na posvátnou mantru 'óm namó bhagavaté vásudéváya', kterou zpíval sedmkrát denně jako bráhman. Tak ji začal zpívat mocným sloním hlasem, až to zaslechl sám Nejvyšší bůh Višnu, sestoupil na orlu Garudovi z nebeské výše, Gadžendru zachránil a za odměnu přijal do nebeské říše.

Denisovo vyprávění poslouchal nejen náš sloník, ale všichni přítomní; sloni postupně přicházeli blíž, natahovali choboty a potřásali ušima. Když skončil, vyzval ho dokonce samotný vůdce, aby pokračoval dál; tak jim ještě vyprávěl příběh Ganéši, boha se sloní hlavou, na kterého se jednou naštval jeho otec Šiva a ve vzteku mu utrhl hlavu (lidskou). Když se to matce Parvatí příliš nelíbilo, hledal jakou hlavou by ji nahradil (tu původní mrštil do ohně, v jiné verzi spálil při dotyku vlastním hněvem). Přišel na to, že nejmoudřejší zvíře je slon, takže prvnímu kolemjdoucímu slonovi čistě usekl hlavu mečem a nasadil synkovi; ten je od té doby nejmoudřejší, jezdí na vypasené kryse a všichni ho uctívají.

Nebyl jsem si zcela jist, jak se příběh bude líbit slonům; ale naslouchali trpělivě, potřásali ušima a přestože se připozdívalo, přáli si něco dalšího. Denis, kterého zvuk vlastního hlasu vždy opájí až k nepředloženostem, nezaváhal; jenže tento příběh byl ještě kontroverznější a složitější než předchozí. Chvílemi jsem se obával, že slony dokonce urazí.

To bylo tak: Když Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, při svém pobytu na zemi válčil se svým strýcem králem Kansou, přišel do města Mathury a tam na něj nepřátelé poslali obrovského divokého slona jménem Kuvalajápída, dokonce s válečným výcvikem. Kršna měl ovšem nadlidskou sílu, takže se slonem dlouho bojovali, přičemž mu rukou přerazil páteř, ulámal kly a nakonec ho (poněkud drasticky) dorazil. Originální vyprávění, jak je popisováno ve Šrímad Bhágavatamu, není vhodné pro citlivější povahy, zvláště ty, jež mají rády slony; ale Kršna zachází se svými soupeři dost brutálně často. Nechte si vyprávět, jak surově zabil koně jménem Kéší.

No a Denis, aby to slonům vysvětlil názorně, nejen vyprávěl, on to přímo pantomimicky předváděl. Jako Kuvalajápídu si vybral obrovského vůdce, skákal po něm, naznačoval zápas, houpal se na klech, až jsem se začal obávat, že mu skutečně něco udělá, ale naštěstí se udržel. Ovšem neodpustil si nechat svoji pokožku zmodrat, což je typický Kršnův znak. Že mu zčernaly dlouhé vlasy, byl vyzdoben nádhernými šperky a tu a tam měl dokonce čtyři ruce, snad nemusím povídat; bylo to nádherné taneční představení a nepochybuji, že něco takového sloni ani nikdo jiný v životě neviděli.

Pak šli konečně spát a my taky. Měl jsem toho za celý den dost, takže mi nedalo moc práce usnout; ale když jsem se ráno probudil, měl jsem neurčitě nepříjemný pocit a nebyl jsem si jist, z jakého důvodu. Přemítal jsem o tom ze všech stran, ale potichu, abych neprobudil Dianu; nakonec mi to nedalo, opatrně jsem vstal a vylezl zpod našeho přístřešku.

Denis seděl se zkříženýma nohama u ohně a pokoušel se na něm svařit něco, co dost nelibě páchlo a jak jsem ho znal, bude ještě odporněji chutnat. Ale stejně jsem se posadil vedle něho; když se na mne ohlédl, usmíval se a oči mu zářily. Očividně byl ve skvělé náladě.

„Všiml sis, že včera, když jsem jim vyprávěl ty příběhy, jsem se pokoušel dosáhnout mentálního spojení? Strašně zajímavý případ...“

„Počkej! Podařilo se ti to, nebo ne?“

„To je na tom právě to zajímavé! Částečně... vnímal jsem je, ale nebylo to propojení, jako s jinými lidmi nebo šelmami. Oni jsou tak hrozně cizí!“

„Z tvého nadšení vyrozumívám, že první pokus se zcela nepodařil?“

„To bych taky neřekl. Částečně... to je správná formulace.“

„Mohl bys mi... zprostředkovat kontakt?“

Usmál se, docela spokojeně. „Ano, dobrá otázka. Rozhodně ne tak dokonalý jako s nějakou šelmou. Zatím to pořádně nedokážu ani sám, natož pak... taky nevím, co by z toho mohli mít oni, jsou... takoví jiní, takoví... nevím, co pochopili z mých příběhů a jak vůbec chápou lidský svět, víš?“ Ještě něco mi zkoušel vysvětlit, ale většinou to byla změť začatých a nedopovězených vět nebo snad jen myšlenek, jak bývá u čarodějů, než přesně dotvoří a zformulují svoje názory.

Konečně i on pochopil, že mu nemůžu rozumět. Chvíli uvažoval, pak řekl:

„Nedokázal bych se proměnit ve tvora jako jsou oni.“

Zatímco jsem promýšlel, co přesně jeho slova znamenají, opravil se: „Ne. Vlastně... možná bych to dokázal. Ale nevím, jestli bych se pak dokázal vrátit k vlastní existenci.“

To už znělo opravdu překvapivě. Zřejmě to vycítil a zkusil vysvětlit:

„Při transformaci dochází k... překonfigurování struktury těla. Na buněčné, někdy dokonce molekulární úrovni. Nebo i atomové, ale to je... dokáže to málokdo a vlastně nevím, proč by měl. Čím složitější změna struktury, tím složitější zpětný chod. Chápej, většinou se člověk chce vrátit; někdy ne, ale v tom případě... stejně dojde ke zpětnému chodu, ale pomaleji. Ona příroda je mocná a těžko se nechá oblafnout!“

Řekl jsem „Hm...“. Denis zamíchal svůj odvar, začenichal a usoudil, že by mohl být spokojen. Takže mohl pokračovat ve výkladu:

„Všiml sis, jak jsem se pozměnil, abych se víc podobal Assamě? A všímáš si, jak to pomalu mizí? Mně by nevadilo být po zbytek života černoch; ale prostě, ani transformační magie není věčná a nezvratná, chápeš? Stejně můžu být třeba tygr nebo leopard, dokonce i serval... Cokoliv, ale ne slon! Jako tenhle typ, nemyslím divoký, to bych... teda, nezkoušel jsem to, žejo, ale myslím, že by s tím nebyly problémy. Jenže změnit se na něco jako jsou oni by znamenalo úplně rozbít strukturu a překonfigurovat ji podle nějakého cizího vzoru, chápeš? Úplně cizího, z jiného světa... Geneticky hrůza. Já se do ničeho nepustím, dokud si nejsem jistý...“

Nerušil jsem ho, nemluvil mu do toho. Byla to jeho záležitost; on mi vlastně nic nevysvětloval, spíš jen tak nahlas meditoval, byl jsem nablízku a Denis tušil, že ho pochopím. Při tom dovařil svůj čaj, uznal jej za hotový, dal mi ochutnat (jak jsem tušil hrůza, ale posilující) a potom vydal k obecnému použití.

Mezitím se probudili sloni a mohli jsme vyrazit na cestu. Jak jsem tušil, došlo u nich k názorovému posunu, teď měli sami zájem jít s námi. Mladý Gadžendra si přál, aby Denis jel na něm a povídal si s ním; vůdce stáda si vybral jméno Kuvalajápída a trval na tom, že já jako král pojedu na jeho hřbetě. Navzdory tomu se se mnou vůbec nebavil, možná ani nemohl; Diana si někdy sedla ke mně, jindy jela na koni, podle nálady. Jet na slonu bylo příjemně odpočinkové, i koně si potřebovali odpočinout.

Mohl jsem meditovat, probírat Denisovy informace a zkusit je pochopit. Je třeba kousnout do kyselého jablka: vztah mezi arminskými a zelenookými šelmami. Přestože jsem byl první, kdo se s nimi kdy sešel, dokonce jsem jejich Vládcem, mnozí mladší se v kontaktu dostali dál. Pochopit je není tak lehké, jak se zdá; naučit se jejich řeč a vyměnit si pár zdvořilých vět dokáže leckdo. To ovšem není skutečné pochopení; většině lidí to stačí, ale...

Je správná cesta, kterou zvolili lykantropové? Předstírají, že se šelmám přizpůsobili, žijí jako oni, mění svá těla do jejich podoby, ale... je to skutečná změna? Na druhé straně Aflargeo a mnozí další si zvykli mezi lidmi, snaží se žít podle našich zásad; což je pro nás sice příjemné, ale pro šelmy nepřirozené. Oni to z lásky k nám vydrží; jsou ochotni žít třeba i ve studené Evropě, střeží paláce řádových šlechticů, vychovávají jejich děti, slouží svým pánům jako ochránci, paměťová banka, dokonce se pletou i do magie... Ale je to normální?

Denis dosáhl podivného stavu, kdy rozumí mnoha jiným bytostem podstatně víc než kdokoliv jiný. Sám přiznává, že ne zplna; občas se s nimi ale dokáže spojit dokonce v intimním kontaktu. Od něho se to učí druzí, jeho žáci a následovníci. Že si to já neumím ani představit, není důležité; nedokážu toho víc a nijak mě to netrápí. Že oni si to přejí, tomu taky věřím, jsou stejně zvědaví jako my a mají stejný vědecký zápal. Ale rozumějí si opravdu a dokonale, nebo je to jen oboustranně dobrá vůle?

Na první pohled jsou si arminské (myslící) šelmy se zelenookými (jednajícími na základě pudových podnětů) velice podobné. Vědecky myslící kamarádi je důkladně prozkoumali a objevili řadu odlišností, které pochopit vyžaduje alespoň základy zoologie. Jistě, ty rozdíly jsou menší než mezi člověkem a gorilou; ale co rozdíl mezi neandrtálcem a cromagnoncem? Nechci zabíhat do podrobností; prostě rozdíl tu je, důležitý a patrný. Důsledky: zelenoocí se Arminů bojí, ve většině případů se snaží vyklidit teritorium a pokud to nejde, jdou jim z cesty či se snaží být neviditelní. Na druhé straně Armini se nesnaží jim ubližovat, dokonce je ani vyhánět; až by se dalo říct, že si je pěstují ve své blízkosti, jako my opice. Postřehl jsem některé kritické výhrady, ale ty nepřesahují kritiku, kterou člověk adresuje neposlušným domácím zvířatům.

Zažil jsem případy, kdy vlčí smečka integrovala divoká vlčata jako téměř rovnoprávné partnery; běhali se smečkou, lovili, měli větší práva, mnohem méně povinností. Vlastně jen jedinou, poslouchat; což ovšem dělali na úrovni, jakou má u nás běžný pes. Ale pozor: častěji než zřídka jsem si všiml, že arminští samci vyhledávají pohlavní styk s divokými samicemi, dokonce z toho spojení vzniká potomstvo. Není vyloučeno, že i první generace vznikla stejným způsobem, jsou tedy příbuznými vůdce smečky či některého z jeho synů. Tyto vztahy mi nikdo nevysvětlil do detailu.

Co tedy láká ušlechtilého a moudrého vůdce, aby se spojil s divokou samicí, z jeho hlediska na úrovni zvířete? A kdybychom připustili, že se jedná jen o momentální podlehnutí pudu; co nutí k takovému jednání samici? Stalo se (méně často, ale přece), že některá princezna vyhledala v divočině samce a přinutila ho, aby se s ní spojil; dokonce jím byla oplodněna a přivedla na svět mláďata na zvířecí úrovni. Proč to asi udělala?

Diana přinesla odkudsi názor, že účelem je vylepšení genetického fondu. Armini totiž občas trpí degenerativním syndromem, který jim způsobuje rozličné nemoci; styk se zelenookým by tedy mohl znamenat osvěžení krve a přírůstek ochranných látek. Trochu směšná představa: asi jako kdyby se členové šlechtického rodu postiženého degenerací léčili sexem s opicemi. Připadalo mi to nesmyslné až do chvíle, kdy jsem se doslechl o jakýchsi výzkumech, nejspíš v Americe; tam se skutečně snaží využívat opičích hormonů, i když získaných méně bizarním způsobem.

Ať je to jak chce, přece jen jsou lidé i zvířata jakž takž stejného genetického původu; ovšem tihle sloni byli zcela jiní! Jako by pocházeli z jiného světa a byli tu čistě náhodou; neumím to definovat. Denise to silně zajímalo a těšil se na další výzkumy.

Ale mně pořád vrtalo hlavou varování: nepřekročili jsme nevědomky nějakou bránu do jiného světa? Nacházíme se vůbec ještě v tom světě, ve kterém jsme se narodili a žili až do této chvíle? Nebo jsme jinde, kde platí jiné zákony... a vládnou jiní bohové?

Jenže přiběhl Wa-gah a hlásil, že psi objevili kdesi v buši stádo divokých slonů. Okamžitě nastal rozruch; my jsme museli sesednout pro případ, že by došlo k boji, sloni nechtěli, abychom třeba náhodou přišli k úrazu. Oni vyrazili kupředu; obklíčili stádo a sháněli je dohromady. Divokých slonů bylo patnáct kromě mláďat, našich sedm; ale divocí se nás báli a ochotně se podřizovali. Kuvalajápída se s nikým nemazlil, vrazil mezi ně, funěl, řval a rozdával štulce svými dlouhými kly i neurvalé rány chobotem. Divocí se ochotně hnuli tam, kam nařídil. Vybral jich šest, všechny samce; zbylé nechal být a Gadžendra nám vysvětlil, že jsou slabí a neschopní, proto další vybereme z jiného stáda. Těch šest stálo a tvářilo se vyčítavě; naši na ně funěli a dotýkali se jich choboty, ale zřejmě rozuměli jen napůl; avšak natolik pochopili, že šli ochotně s námi a nechali bývalé druhy osudu.

Chytání zbylých čtyř nám zabralo další den; ovšem k večeru jsme měli stádo pohromadě a mohli začít s výcvikem. Což obstarávali především Kuvalajápída a Gadžendra; měl jsem dojem, že je to baví. Úlohu si rozdělili tak, že starý vydal rozkaz, Gadžendra provedl co se od něj žádalo, a byl za to pochválen. Pak dostal tentýž příkaz divoký slon a když jej nesplnil (většinou), Kuvalajápída vrazil neposlušnému či nechápavému podřízenému kly do boku. Slon zakvičel a pak buď žádané provedl, nebo ne; v tom případě dostal další štulec a tak pořád dál a dál, dokud nepochopil. Bylo to vyučování názorné a jasné a můžu říct, že divocí sloni chápali jedna radost. Ani já sám bych je nedokázal vycvičit lépe a rychleji; za týden výuky už byli schopni a ochotni poslouchat svoje černé vůdce, a ti zase dokázali jim velet a pečovat o všechny sloní potřeby.

Kuvalajápída byl velmi pyšný, když byl výcvik u konce; a nejvíc na to, že jeho syn bude vůdcem tohoto oddílu. Gadžendra nosil jenom Denise a během cesty dohlížel, aby všichni sloni řádně plnili svoje povinnosti. Neposlušné varoval funěním a troubením a v případě nekázně jim vysvětloval jejich povinnosti svými kly, sice ne tak velkými jako otcovy, ale přesto pořádnými. Nevím zda mohu říct, že jsme s Kuvalajápídou navázali jakési přátelství; nerozuměli jsme si, propojení mysli nepřipadalo vůbec v úvahu, ale měl jsem pocit, že mě má rád. Co mám říct já o něm? Rozhodně nebyl dobromyslný, to jsou iluzorní představy romantiků; ale ani zlý, to je taky blbost. Byla to prostě cizí mysl, která se na nějakou dobu ocitla blízko mé.

Konečně jsme se zdvořile rozloučili se servaly a dalšími přáteli z tohoto kraje a vyrazili přes step do našeho tábora u pralesů. Museli jsme obejít značně rozsáhlý kus stepi, abychom se vyhnuli horám, které by sloni nepřekonali (a sopkám, kterých se báli). Trvalo to nějaký čas; naštěstí času jsme měli ze všeho nejvíc. Očekával jsem, že Kuvalajápída bude rád, že nás má z krku, ale on a jeho rodina šli s námi a odpojit se nechtěli. Že by je přemohla zvědavost?

V táboře nebylo celkem nic nového, jen morálka, už tak dost mizerná, ještě víc poklesla. Příčinou bylo, že se Kwenzoriho pluk černých střelců rozrostl o dalších padesát Wassongů, kteří se doslechli o hrdinských činech svých soukmenovců a vydali se za Denisem, aby jim něco neuteklo. Měli s sebou několik dívek, ale většině zabránili starostliví rodiče, takže si museli pomoci jinak: pochytali v kraji děvčata z jiných kmenů, převážně Massájských, která si přivedli s sebou. Holky byly ještě velmi mladé, tím pádem dost hezké, a po překonání prvního strachu a kulturního šoku se jim dobrodružství docela líbilo.

Hlavní velení po dobu mé nepřítomnosti měl v táboře Mario Carialti. Tvrdě a nevybíravě o ně soutěžil s Tošiem, ovšem ta soutěž byla poněkud jednostranná, neboť Tošio ji nebral příliš vážně. Ode mne dostal příkaz udržovat klid, pořádek a bojeschopnost armády; ohledně náboženských představ žádné pokyny neobdržel, takže si jich nevšímal. Na rozdíl od Maria, který ochotně a rád vyučoval křesťanské víře všechny, kdo ho chtěli poslouchat. Černoši se samozřejmě ochotně nechali pokřtít, Maria považovali za velkého čaroděje a znalce bohů a jeho vyprávění naslouchali se zbožnou úctou.

A velice ho podporovala Assama. Důkladně prozkoumala všechny informace, které vyčetla v paměti Denise a ostatních našich mužů; došla k názoru, že křesťanský Bůh je skutečně nadřazen starému Nga i všem ngajimům. V čemž ji utvrzovala představa, že i sám Nga se velmi zajímá o křesťanství, ovšem ve formě značně africké. Co tím chci říct? No...

Každý Afričan je nadán pragmatickým chápáním skutečnosti. Tím myslím, že je-li v dohledu náčelník či šaman, ochotně a rád souhlasí se vším, co tito moudří muži rozhodnou, a důsledně plní jejich rozkazy. Jakmile se přesvědčí, že nadřízený odešel, usnul či zemřel, okamžitě hodí vše za hlavu a počíná si tak, jak sám chce a jak mu to vyhovuje. Když se však nadřízený vrátí či probudí, zase se rychle vrátí k původní verzi a naprosto nechápe, kdo napáchal všechny ty škody, na které kouká. Nelze říct, že je to lež; černí nedovedou lhát, protože nechápou pojem pravdy. Pravda je vždy to, co říká nejvýše postavená osobnost. Když tu není, tak jiná osobnost. Že před chvílí platilo něco jiného? No a co?

Takže se Mario při svých kázáních nesetkával s odporem; všichni jeho farníci pozorně naslouchali, pokyvovali a když je vyzval, dokonce po něm opakovali jeho slova. Rádi zpívali a připojovali se k jakýmkoliv obřadům. Když však Mario usnul, zpívali zase na počest svých starých božstev; proč ne? Tošio to asi věděl, ale mlčel; proč kazit kamarádovi radost?

Na návrh Assamy a pro poučení veřejnosti uspořádal Mario několik vzorových svatebních obřadů. Mezi černými to vyvolalo nadšení; každý muž si vybral jednu dívku, kterou přivedl k Mariovi a žádal, aby mu byla přidělena. Správně chápali, že o ně dotyčná od té chvíle bude všestranně pečovat; ani ne tak co se týče sexu, jako spíš chutným jídlem a vyráběním různých ozdob, po nichž na rozdíl od oděvu všichni toužili. Ačkoliv, to není pravda; každý moran nesmírně touží získat červený vojenský kabát, pokud možno se všemi knoflíky a ozdobami, mezi něž počítá různé metály. Pokud takový získá, nosí ho pyšně a chlubí se jím, přičemž ostatní obdivně zírají. Co na tom, že k němu nemá kalhoty?

V záležitosti svateb morani zjistili důležitou skutečnost: Mario si nebyl schopen zapamatovat ani jejich jména, ani jejich tváře. Samozřejmě je při křtu pojmenoval jinak, oni si to pamatovali a připojili křesťanské jméno ke svému původnímu, které od té chvíle bylo příjmením rodu; ale pokud se příště představili jinak, klidně je oddal s další dívkou a netušil, že mezi svatebními hosty pyšně přihlíží i první manželka. Možná mohla napomoci Assama, ale ta taky nechápala, proč by muž nemohl mít více manželek; copak by někdo uvěřil, že je velký a významný náčelník, kdyby neměl hodně žen a dětí? Navíc legální manželka je pouze žena z národa Wassongů; ty ostatní jsou služky, které chce mít, aby nemusela pracovat sama. Možná jí Mario svoje stanovisko vysvětlil, ona je určitě pochopila, ale...

Takže to dopadlo takto: Mario měl pocit, že dělá pro černochy, co může. Někteří naši mu mohli ten názor upřesnit, ale mlčeli, aby mu nekazili radost. Napadlo mi pohovořit o tom s Denisem; byl momentálně v náladě vážné, tudíž vstřícné, a nad problémem se zamyslel.

„Od dětství se pokouším zjistit, co skutečně je pravé křesťanství. Hledám správnou cestu a věřím, že usilovně. Už jsem pochopil leccos, ale... chci se tomu v budoucnu věnovat. Každý říká něco jiného a já skutečně nevím, kde je pravda. Takže nemůžu říct, že to Mario dělá správně či špatně. Což je mi dost líto...“

Sloni černochy velmi překvapili; znali je jako lovnou zvěř, ale nikdy se k nim nepřiblížili tak blízko, takže se jich dost báli. Když pochopili, že jsme s nimi navázali přátelství jako se šelmami (na ty si už zvykli), měli radost a ochotně pomohli rozložit děla a naložit každé na jednoho slona. Na zbylé dva naložili ostatní těžký majetek, Gadžendra nesl jen Denise, Assamu a jejich osobní zavazadla.

Ačkoliv... porozumění mezi Gadžendrou a Denisem už došlo tak daleko, že si začali hrát a žertovat. Tak třeba když se šli koupat, vylezlo si na slona tolik kamarádů, kolik se jich tam jen vešlo; sázeli se kolik unese, ale zatím nebylo rozhodnuto. Gadžendra se jako všichni sloni koupal velmi rád, a protože ho mladí pečlivě drhli a ošetřovali mu kůži, byl spokojen.

Očekával jsem, že Kuvalajápída se podle svého plánu vrátí zpátky na svoje pastviny, ale nestalo se tak; neřekl, že změnil názor, ale když jsme chtěli vyrazit, očekával že pojedu na jeho hřbetě. Samozřejmě jsem vyhověl. Taky se ode mne nechal koupat, a ještě radši od Diany

Ernaye Lasquier sbalil svých pár švestek, vybral si čtyři morany, dva leopardy a neurčitý počet psů, rozloučil se s námi a vyrazil směrem na východ; dalo se očekávat, že jestli se s ním ještě uvidíme, tak někdy za půl roku. Jeho úkol byl velmi obtížný, dokonce nebezpečný; kdyby narazil na Gordona, mohl skončit i smrtí.

Ale o Gordonovi jsme už dlouho neslyšeli; v období dešťů jsme ho přestali sledovat a mezitím nám zmizel. Ovšem musel být někde před námi. Přáli jsme jeho neurvalým vojákům, aby museli procházet lesy plnými hadů, jedovatých brouků a hmyzu, zlodějských opic, nepříjemných nemocí a divošských kmenů, které nikdy neviděly bílého muže.

Ani nám se nepostupovalo lehko. Ačkoliv psi vyhledávali většinou vyšlapané stezky zvěře, museli nám cestu razit sloni, kteří šli v prvním sledu a při tom vytvářeli koridor z přelámaných a ze země vyrvaných stromů. Hadi, pokud tu byli, se radši odplazili z dosahu tlustokožců, jedovatý hmyz jsme podle možnosti odháněli nebo rovnou zabili. Opice nám neubližovaly, jenom nás štvaly; jejich skřeky nám pořád zněly nad hlavami a jakmile jsme něco nechali bez dozoru, vynořila se z nejbližšího křoví chlupatá ruka a kde byla věc! Jednou jsme byli nuceni dokonce střílet, abychom se ubránili proti celé smečce šimpanzů; napadli nás dokonce klacky a kameny a v boji mi způsobili na oku překrásnou temně modrou bouli, ze které si Diana dělala ještě dlouho legraci.

V pralese bylo vlhko, ba mokro; jak jsme předtím procházeli krajem suchým a vyprahlým, tak jsme nyní dychtili po čemkoliv, co by nebylo provlhlé nebo přímo mokré. Denně pršelo, někdy dosti hustě; a i když déšť nepřišel, byl vzduch vlhký, plný všelijakých výparů. Dny se podobaly jeden druhému jako vejce vejci: pochod v karavaně za slony, napravo i nalevo neprostupný divoký prales; a kolem nádherní barevní papoušci, lesní hlodavci, zpěv a křik až k ohluchnutí. Nádherné květy, které si dívky vplétaly do vlasů a denně je měnily; také nádherné ovoce tu rostlo, stačilo jen natáhnout ruku a mohli jsme je jíst.

Obyvatel pralesa bylo málo. Z Reortů pouze divoké kočky, i ty jsme potkali jen dvě s mládětem a říkaly, že tu nežijí trvale, jsou jen na lovecké výpravě. Leopardů byla fůra, ale divokých; Tašša s jedním svedl rvačku a zahnal ho daleko do pralesa. A lidé? Neviděli jsme žádné, kromě dvou vesnic černochů, žijících na řece a živících se rybolovem; ty řeky představovaly jejich jediné spojení se světem. Byli dost vyjevení, když jsme se objevili; ale přijali nás vlídně, nabídli jídlo, pití, nocleh i svoje manželky a dcery. Ze šelem měli hrozný, až panický strach, o jejich společenství nic nevěděli; navíc jsme se těžko domlouvali. Kwenzori se o nich vyjádřil, že to jsou hlupáci, kteří neznají nic než svoje bezprostřední okolí.

Tak jsme táhli pralesem; a cesta se zdála tím nekonečnější, čím dál jsme byli od jeho počátku.

Errata:

30.05.2021 11:13