Vítej, návštěvníku!

 (Willi)

A byla noc a bylo ráno, den druhý. Povalovali jsme se u bazénu a já se cítil vyčerpaný, ačkoliv jsem nedělal nic náročnějšího, než se nasnídal. Děti a mládež se s řevem cachtali v bazénu, hráli míčové hry, honili se, hádali a prali... já probíral svoje včerejší skutky a byl v depresi.

Karolína se opalovala; bylo jejím úmyslem být co nejčernější, aby jí to v Africe slušelo. Nikdy nemohla získat barvu jako Juanita či Bella, ale snažila se, ať jsme jí to rozmlouvali jakkoliv.

Tak jsem se pokusil vzpomenout, co všecko se dělo včera večer. Mám poměrně jasno do momentu, kdy jsem se (s náležitou opatrností) přece jen rozhodl spojit mysl i tělo s Cabritou. Ona ovšem nebyla zvědavá na nějakou opatrnost; naopak chtěla poznat co nejvíc, co nejdrastičtějším způsobem. Hluboká poklona jejím dosavadním vychovatelům: podařilo se jim vytvořit lidského dravce, nejhorší možnou satanistku, jakou si umím představit. Zná dokonale všechny náboženské předpisy, včetně Desatera; ale jen proto, aby je mohla všechny porušovat. Nejvíc samozřejmě to, co jí odmalička nejvíc zakazovali: vše související se sexem.

Nedělám si iluze, že by se do mě náhle překvapivě zamilovala nebo mne považovala za svůj ideál, ani zdaleka ne! Ale jsem pro ni předstupeň k dalším úspěchům; podložka pod nohama, aby dosáhla výš. Jak dlouho jí vydrží nevinná dětská tvářička a svěží roztoužené tělo? Určitě dost; už se začala zajímat, jak si uchovávají mládí čarodějky. A zásadně zamítá možnosti jako: dodržovat životosprávu, šetřit se, neriskovat... Daleko víc ji zajímá, jak riskovat co nejvíc a přežít ve zdraví.

Dicky do hry zasahovala minimálně. Spíš lykantropka; neuvádím její jméno, sama je nepoužívá a snaží se co nejméně připomínat bytost, kterou bývala předtím. Její přístup k realitě je složitý; podařilo se jí do značné míry vytěsnit vzpomínky na bývalou existenci a nahradit myšlením šelem, s nimiž je v kontaktu. Psychologicky zajímavý experiment; zatím ji všichni obdivují, ale nechápou.

Cabrita ji obdivuje do té míry, že použila čerstvě získaných schopností a pokusila se vytvořit iluzi, že vypadá jako ona. (No, trochu jsem jí pomohl, ale jen docela maličko; třeba aby se viděla zvenku). Byla okouzlena, ale nerozhodla se pro tento vzhled definitivně; rozhodně nemá v úmyslu se takto proměnit. Chce se změnit i v reálu, ale jinak; ještě neví jak. Bude v tom fantastický účes a tetování po celém těle, ale až v momentě, kdy bude mít naprostou jistotu, že to chce právě takhle a ne jinak. Dost velká rozvážnost proti holkám, které se nechají měnit od každého a při každé příležitosti, aniž by si to rozmyslely.

Třeba Ingrid a Ginny; přestože mají za sebou jen úvodní instruktáž, už se rozhodly zůstat a dožít život jako řádové laborantky. Dokonce se domluvily, že si pořídí stejné tetování v oblasti klína, a hned se tam vzájemně vyholily. (Abych nekřivdil Cabritě: taky se dala oholit, to aby vypadala ještě víc jako malá holka. Má pocit, že to na muže působí; třeba má pravdu). Ingrid a Ginny jsou ochotny plnit jakékoliv příkazy a nezajímat se o výsledek, dokonce ani o odměnu; leda co jim slíbily WZ, nevím. A jsou bisexuální; nikoliv frigidní, jak jsem se domníval dřív.

Čímž docházím k nejtrapnějším událostem minulé noci. Jako člen štábu jsem dostal na starost kromě jiného dona Bartolomea. Přítomností Ingrid a Ginny se ocitl nejdřív v rozpacích, pak se uklidnil a věnoval se převážně Magdě, aniž tušil, že je holka. Ona naopak tvrdě provokovala, až ho nakonec svedla; jak to vyřešili s tělesnými orgány nevím, ale přesvědčila ho, že se nestane nic zlého, když si to patřičně vychutná.

Je mi tak trapné o tom hovořit! Jsem přesvědčený heterosexuál, nikdy bych se nedopustil... Na druhé straně důstojník armády Velkoněmecké říše, absolvent kadetních škol různého stupně a dlouholetý účastník zábav v kasinech a jiných zařízeních pro důstojníky. Důstojníci a kněží mají zvláštní vztah k mužnému přátelství; i ti, kterým jsou podobné styky v zásadě protivné, za určitých okolností jsou ochotni je strpět, ba přímo vyhledávat, z pocitu přátelství či dokonce kvůli služebnímu postupu. Když jsem byl kadet, stejně jako jiní jsem byl terčem různé šikany chlapců ze starších ročníků; takže jsem se zúčastnil těchto zábav, nenalezl v nich zalíbení, ale vydržel jsem je a nedal najevo přílišné opovržení, takže mě přestali obtěžovat. Horší to měli ti, kteří zásadně až hystericky odmítali; ti byli šikanováni strašnými způsoby, až z toho propadli psychickým traumatům, někteří odešli, jiní se pokoušeli o sebevraždu. Ani ti, kterým se to líbilo, nedopadli nejlíp; byli sice tolerováni, ale pohlíželo se na ně jako na ženy. Nejlepší pro přežití je zdravá umírněnost.

Potom, když jsem se dostal do vyšších ročníků, jsem se několikrát zúčastnil aktivně; převážně proto, že jsme byli všichni opilí a bavilo nás, jak se nám vykulení nováčci snažili bránit. Ani tehdy jsem nebyl tím, kdo velel nebo dával impuls k podobným hrám; přihlížel jsem jim, někdy se umírněně přidal. Rozhodně se za to stydím, správné to nebylo.

Ale vím: existuje určité množství chlapců, ochotných za jistých okolností přijmout hru, dokonce se tím bavit. Jde jen o to je najít; což je jednoduché, když jste telepat. Stačí volně procházet mezi přihlížejícími a registrovat jejich pocity; někteří byli znechuceni, jiní se bavili a dost bylo i těch, kterým se to líbilo nebo byli zvědaví. Těm stačilo jen nabídnout; jejich příklad strhl váhavé a zbyli nemnozí, kdo byli striktně proti. Ty zpacifikovaly čarodějky.

Mým úkolem bylo přesvědčit prakticky dona Bartolomea, aby si vybral někoho z těch ochotných a zkusil to s ním. Úkol jsem splnil disciplinovaně, tím spíš, že můj partner byl velice milý a zhruba stejně dychtivý jako Cabrita. Taky jsem je propojil, takže mohli vzájemně sledovat svoje zážitky a domluvit se na další spolupráci. Negativní důsledek: ten kluk se do mě silně zamiloval a chce se stát důstojníkem.

Nicméně don Bartolo měl konečně možnost prožít plnohodnotný milostný zážitek, nikoliv nějakou náhražku. Jeho vděčnost je každému fuk; ale dokázal při tom přenést na své partnery takové množství informací, až žasli i zkušení experimentátoři. V mnoha případech je dívka zbytečný mezičlánek; čímž nechci říct, že bych přímému přenosu dával přednost. Čarodějky mají názor jednoznačný: každá další varianta je pro ně zajímavá.

Což ovšem nezmírňuje depresi, které jsem propadl. A to nemluvím o tom, co se dělo v poslední fázi: podařilo se vytvořit stabilní pole, které zachvátilo všechny přítomné včetně netělesných bytostí; došlo nejspíš k všeobecnému přenosu takového množství informací, že přítomní nebyli schopni snést to bez poškození a většinou upadli do bezvědomí. Včetně mne; poslední čtvrt hodinu prostě nevím, co jsem dělal.

A dost! Ostatní se už probrali z traumat, aktivně odpočívají a těší se na další večer. Nejvyšší čas, abych se taky probral a začal něco dělat...

Namísto mne začala jevit aktivitu Karolína. Měla řadu povinností ohledně proviantu, takže byla nucena se obléknout a vyrazit na jednání; což obojí ji obtěžovalo středně, dá se říct docela bavilo. Než však odešla, věnovala přiměřenou pozornost mé zdrchané tělesné schránce. Konstatovala:

„Vypadáš hrozně. Než se vrátím, zkus se trochu vzpamatovat. Doporučuji aktivní odpočinek, koupání a míčové hry. Případně...“ hluboce se zamyslela, pak pokračovala: „Možná by pomohlo načerpat energii od některý mladý holky. Zkus třeba tu, co se ti včera tak drze vtírala. Tobě to udělá dobře a ona aspoň nebude tak bujná. A zkus to s ní skončit, než se vrátím, nebo začnu žárlit a porvu se s ní!“

Její slova zněla, jako kdyby při každém praštila kladívkem do některého citlivého místa mého těla či mysli. Konečně odtančila; doufal jsem, že budu mít konečně klid, ale nemohl jsem si pomoci, její slova mi vrtala hlavou. Bezpochyby má na mysli Cabritu. Jenže...

Když se na Cabritu myslí, Cabrita se objeví. Předvedla to i nyní; rozesmátá, dychtivá, s potměšilým výrazem ve tváři. Zastavila se nade mnou a zajímala se, zda může obsadit uvolněné lehátko; než jsem zareagoval, uložila se a ještě stihla dát na vědomost ostatním, že zabodovala.

Prohlédl jsem si ji se vší důkladností a konstatoval, že nezkrásněla. Ať je to jak chce, je to hubené děcko bez výrazných ženských znaků, s dlouhýma kostnatýma rukama a nohama; nahá vypadá ještě hůř než oblečená a kdyby se ještě nechala ostříhat, bude přímo otřesná. Nicméně je taky pravda, že její vzhled silně vzrušuje zejména starší muže; zřejmě iluzí nevinnosti a nedotčené svěžesti, kterou se už částečně naučila vytvářet.

„Myslíš, že bych měla přibrat?“ zeptala se a já si uvědomil, že mi už zas čte myšlenky a zkoumá všechno, nač myslím. Prohlížela si sama sebe a určitě nebyla s výsledkem spokojená.

Zauvažoval jsem, jak zformulovat svoje stanovisko. Dokud se jí podaří si udržet ten dojem dětské nevinnosti...

„Možná bude lepší, když nebudeš mluvit nahlas. Tvoje myšlenky jsou jasný a jednoznačný a dobře se mi čtou. Můžu se na tebe napojit?“

Proč se sakra ptáš, když se stejně nemůžu bránit?

Udělala veliké oči a koukala vyčítavě. Zlobíš se. Nemůžu za to, že jsem se naučila telepatii. To je stejný, jako když naučíš děcko číst a potom se vztekáš, že si čte v tvojí knihovně. Nezvratný vývoj.

Nezlobil jsem se. Jenom jsem byl zmatený. Co vůbec chce?

„Povídat si. Můžu? Já vážně nechci nic víc než s tebou mluvit!“

Další myšlenka jen pro sebe: Proč zrovna se mnou?

Namísto odpovědi mi zprostředkovala zběžný průřez svého života. Otec je významný státní úředník; nikdy neměl čas na nic, co se týkalo rodiny. Když dojde k názoru, že by měl zkontrolovat potomstvo, vyhradí si na ně čas mezi snídaní a odchodem do úřadu. Přesvědčí se, že nemají hlad, jsou dobře oblečení a čistě umytí; má-li času více, pozeptá se na školní prospěch. Pak odejde a má je z krku na příští měsíc (až půl roku).

Matka byla za otce provdána ze společenských důvodů; nelze říct, že by ho měla či neměla ráda, nikdy se nad tím nezamyslela. Je součástí životních nepříjemností, kterým musí čelit. Další nepříjemností jsou děti, které se jí z neznámých příčin vylíhly a od té doby soustavně obtěžují. Má je ráda, protože se to sluší; málokdy jí dělají něčím radost a ona jim taky ne, od doby, kdy si přestaly hrát s dětskými hračkami. Zjistit, co matka vlastně celý den dělá, není jednoduché; snad by bylo možno říct, že čelí nesnázím. Nesnáze jsou: probudit se, vstát z postele, obléknout se, vydat disposice kuchařce, co udělat k snídani, nařídit služce, co koupit v tržnici, přesvědčit se, že to skutečně udělala... a tak dál až do večera. Nesmírně náročné a obtížné povinnosti; zvládá je s vypětím sil. Nejhorší jsou povinnosti společenské; je nutno zúčastňovat se večírků jiných dam z vyšší společnosti a občas dokonce uspořádat vlastní, aby ji přítelkyně nepomluvily. Všechny tyto činnosti jsou jednoznačně strašné; jak by si přála nemuset nic takového podstupovat! Už aby děti vypadly z domova, oženili se a vdaly, manžel šel do penze, přestal být významný a důležitý...

Tady je zapotřebí mírné korekce. Cabrita se nedomnívala, že by otec byl nějak významný či důležitý, je to obyčejný státní úředník, který rozhoduje převážně o záležitostech předem vyřešených nadřízenými. Pouze v kanceláři sedí, pročítá zašmodrchané přípisy z vyšších míst a obtížně chápe; potom je po důkladném rozvážení předá podřízeným v podobě ještě zašmodrchanější. Většina těch papírů nemá vůbec žádný smysl, alespoň Cabrita v něm žádný neobjevila. Je to záležitost politiky, což se jí až dosud hnusilo.

Taky nelze doufat, že by otec politiky v dohledné době zanechal; sedí na svém šéfovském křesle už dlouho a doufá, že tam bude sedět do konce života, pokud někdo z nadřízených nezemře sešlostí věkem a on nepostoupí na jeho místo. Pro své děti chystá podobnou kariéru; synové se stanou státními úředníky, dcery se provdají za státní úředníky. Cabrita má nějaké mladší sourozence a není vyloučeno, že se další ještě narodí.

O její výchovu se vždy staral placený personál: chůvy, vychovatelky, domácí učitelé. Často se střídali a každého následujícího měla méně ráda než ty předešlé. Dodržovali předepsané výchovné postupy a instrukce šéfa; když se jim podařilo vše řádně splnit, odešli na výše postavené místo. Žádného z nich nebyla škoda a Cabritě bylo fuk, zda odejdou či zůstanou.

Obrat nastal zhruba před týdnem; napsal jí bráška, který se nějakou náhodou dostal do této školy, zval ji k sobě a sliboval zajímavé zážitky. Otec jí po důkladném rozvážení povolil čtrnáct dní; vydal patřičné příkazy, jak se má chovat a nepředpokládal, že by je nesplnila. Výhodou jeho postavení je, že si nikdy nikdo nedovolí mu odporovat, čímž zapomněl, že by to bylo možné; málokdy kontroluje plnění svých rozkazů a nikdy na dálku. Kdyby se to stalo, byla by to ovšem katastrofa.

Přijela před třemi dny; což znamená, že jí zbývá zhruba jedenáct; když se odváží o své vůli pobyt prodloužit, dejme tomu patnáct dní. Za ten čas musí důkladně převrátit celý svůj život a rozhodnout, co s ním udělat. Těžko očekávat, že někdy příště bude mít další šanci; bráška možná, je kluk a má podstatně víc odvahy bojovat. Už jsem to pochopil?

Pochopil jsem a zalila mne vlna soucitu a něhy. Už jsem neuvažoval, proč chrlí své problémy zrovna na mne; prostě ji mám na krku a musím jí pomoci, jak kdysi dřív jiní pomohli mně. Vybrala si mě za otce; já si ji rozhodně za dceru nevybral, dokonce ani za sexuální partnerku, ale... stala se obojím a nemohu (ani nechci) se jí zbavit. Jenže...

Můžu klást otázky? zeptala se a vypadala tak mile a nevinně...

Cítil jsem se vůči ní provinile; spal jsem s ní, lze říct jsem ji svedl. Ona to vidí zcela naopak: má příslušných čtrnáct dní na to, aby svedla koho se dá a vyzkoušela na vlastním tělíčku vše, co může. S morálním hlediskem si nedělá starosti; všechny poučky, kterých se jí dostávalo po celý život, sbalila do úhledného balíčku a zastrčila co nejhlouběji pod postel. Nejradši by na ně zapomněla, ale to asi nepůjde.

Můžu v tom udělat trochu pořádek? Pochopila jsem, že čarodějky si můžou dělat, co chtějí a dokážou. A samozřejmě to nikam nehlásí; ty zásady, co mě učili, neplatí všude a vždycky. Probrala jsem vzpomínky Julky a Maryšky. Od nich vím, že jinak se žije v Německu, jinak v Polsku, jinak v Paříži... Tak se vždycky zařídím podle místních podmínek. Správně?

Logicky správné to bylo, nikoliv morální. Připadalo mi nezodpovědné kazit tak mladou holku...

Kolik bylo té tvojí Dicky, když jsi s ní žil?

Zalila mě vlna smutku. Kolik prožila let? Ve skutečnosti nemám tušení, ale víc než dvaceti se rozhodně nedožila. Nejhorší je, že mi nikdy nepřipadalo, že se nad svým počínáním nějak zamýšlí; bavila se bezstarostně a prožívala život jako obrovskou legraci. Vlastně jsem ji neměl nijak moc rád, byl to počátek známosti, hravé oťukávání, všelijaké pokusy... a potom najednou ta chvíle, kdy klidně dala svůj život za můj. Ani teď nechápu, co a proč vlastně udělala...

Fajn holka! konstatovala Cabrita.

Přestože to bylo pochvalné hodnocení, dostal jsem na ni najednou vztek. Co si vůbec myslíš, ty rozmazlenej spratku? Za celej život jsi nic nepoznala, čumíš na život jako tele na nový vrata a nad vším žasneš! Chceš se pustit do světa a něco zažít? Tak bys taky měla vědět, že za každým rohem se skrývá nějaký nebezpečí; svět vůbec není tak klidný a bezpečný místo, jak si myslej malý kůzlátka! Každej koho potkáš ti půjde po krku; tak se koukej rychle vrátit domů, pod ochranu svýho bohatýho mocnýho papínka, buď ráda že žiješ a nevystrkuj čumák, nebo...

Cabritě zablýskly oči. Tak schválně! Proto se tě ptám, abys mě varoval!

Zklidnil jsem se. Jak si to představuješ ty?

Chtěla bych být WZ a vyrazit do světa; jenže se bojím. Vlastně ne – jsem přiměřeně opatrná. Chci vědět, co na mě číhá a za kterým rohem. Chci s tím bojovat; vlastně už jsem začala. Starší kámošky souhlasí, že mě něco naučí; ale ty mě taky můžeš hodně naučit. Zaplatím vlastním tělem; co ty na to? Je můj dětský půvab dost tvrdá měna za tvoje poučení?

Vmetl jsem jí do tváře, že je bezcitná a zkažená; oba ty výrazy jí byly lhostejné. Ještě není, ale chce být. Tuší, že jednou najde někoho, kvůli komu bude ochotná skočit do rány kulce; je s tím srozuměná. Ale ještě předtím si chce vyřídit účty se zbytkem světa; i za Dicky, která zemřela tak nesmyslně. Ta malá Cabrita, která teprve před třemi dny začala žít, si musí vyřídit účty za celý život, ve kterém nic nezažila; a možná za další roky, po které nic neprožije. Dá se tušit, že bude nelítostná.

Představil jsem si, že se tohle dítě stane čarodějkou, a zděsil jsem se. Jednom doufám, že na to zatím nemá dost síly.

Sílu získám. Vezmu ji těm starým chlípníkům, co se na mně budou ukájet. Už se těším, jak je budu nenávidět...

Nepřeháněj! Třeba to bude někdy pěkné!

Taky doufám! Ale záleží na tom? Budu to hrát jako holky v Paříži; brát těm prasatům sílu, tahat z nich peníze a informace...

Pokusil jsem se utajit myšlenku: Dáš se taky do spolku s Luckou...

Jasně! Můžeš nás seznámit?

Víš, kdo je vůbec Lucie? Říkají o ní, že je démon!

Jasně, že vím: Luciferella, dcera ďábla. Tobě snad neublížila, nebo jo?

Jsi křesťanka, ne?

Ona taky! Možná lepší, než si myslíš... Ublížila někomu, kdo není hříšný? Jak já to vidím, byla na ty prasata ještě mírná...

Proč myslíš, že muži jsou prasata?

A jsou něco jinýho? Jistě, některý jsou jiný hovada; ale ty, který braly Maryška a Julka v Paříži, byli naprostý ubožáci...

Proč s nima tedy spaly?

Ale věděl jsem to dřív, než odpověděla. Složitá hra; vysávaly z nich energii, ždímaly informace, různá tajemství státní i obchodní... každý takový člověk měl nějaké služební znalosti, pro nezasvěceného nezajímavé, ale pro špióna jako já vrcholně zajímavé. Třeba i Cabritin otec...

Teď jsi na to kápl! Taky chodí v sobotu večer za kurvama; nevím co s nima dělá, ale schází se tam se všema významnýma lidma... s panem farářem, ředitelem školy, velitelem místní posádky, soudcem, velitelem četníků... všichni jsou smilný prasata! Jak já bych si to s nima chtěla vyřídit!

Ublížili ti nějak?

Lžou. Celej život mi lhali! Já to věděla, ale...

Uvědomil jsem si, jak ta holka svého otce strašně nenávidí. Skutečně si přeje s ním spát, jen aby mu ublížila?

To je ono! Nic si nepřeju víc než to! Víš, jak bych se bavila, až by přišel na to, že se z jeho hodný dcerušky stala kurva? Ten by čuměl, kdo všecko mi ho tam vrazil! Pan ředitel, s těma svejma kecama, jak si máme uchovat panenskou nevinnost! A pan farář se Satanovými spáry, co na nás číhají! To bych se smála, kdyby se mu v sobotu večer ta kurva proměnila v démona!

Napadlo mi, že technicky možné by to bylo; ale...

No jo, já vím! Ty holky jsou taky otřesně blbý, poznala jsem to na těch, co jste přivedli z města. Proč jsou všichni lidi tak blbý? Čarodějka chodí světem a pořád naráží na blbce, chlapy i ženský; nedivím se, že se jim chce nade vším brečet! Řekni pravdu: jednou taky tak zblbnu?

Nevím, Cabrito. Třeba to ani nestihneš...

Lepší chcípnout jako Dicky, jo? Skočím někomu do rány a bude...

To ne! Život je nejcennější...

Život stojí za hovno; aspoň takovej, jakej chystají mně. Co myslíš, uzavřel by se mnou Satan smlouvu? Ať třeba zdechnu jako pes, ale ještě předtím si to chci se všema vyřídit! Se všema!

Se všema to nikdy nestihneš, Cabrito.

Proč? Je jich hodně?

Templáři tuhle válku vedou dlouhý staletí. A pořád není u konce!

Myslíš, že mám vstoupit do řádu? Nejsem si jistá, jestli tam už nejsem... Ale fajn, co mám udělat? Někoho podříznout?

Byl to nesmysl a ona to věděla. Ale představil jsem si to: stráví zbytek vyměřené doby tady, naučí se co se dá. Potom se vrátí domů; to už bude umět mentální spojení na dálku, aby mohla sledovat, co se děje. Naučí se základům iluzivní magie a začne ji používat na každého, včetně otce. Přinutí ho, aby ji provdal za někoho bohatého, významného, hloupého... možná starého, ani to by nebylo na škodu. Bude utrácet jeho peníze, cestovat, navštěvovat kamarády a kamarádky, užívat si s mladými hezkými muži... Udržovat svého manžela co nejdéle naživu, aby jí financoval různé zábavy; není špatné být provdaná za významnou osobnost, třeba šlechtice...

Dobrej plán! Ty vážně nejseš tak blbej...

Dík; lichotit teda umíš dokonale!

Zasmála se. Jak dobře uměla Dicky iluzívní magii?

Zamyslel jsem se. Uměla; vlastně jsem si nikdy nebyl jist, co z našeho vztahu je skutečnost a co iluze. Dodnes nevím, jak doopravdy vypadala; když chtěla, dokázala se měnit před očima...

Uložila to do tvé paměti? Můžu si tě přečíst?

Tušil jsem, že to bude chtít i s tělesným spojením. Tady na lehátku mi to nepřipadalo vhodné, ale vzadu bylo několik kabinek, velmi účelných... tak jsme se spojili, a já ji nechal pátrat. Konečně, Karolína mi doporučila... Potom jsme dlouho leželi, já dole a ona nahoře, zkoušela se proměnit do podoby různých lidí, známých i neznámých, pak do fantastických tvorů a jejich kombinací... Její iluze byly docela dobré, akorát je nemohla kontrolovat pohledem do zrcadla a musela se spolehnout na moje hodnocení.

Rozhodla se předvést veřejnosti v nějaké fantastické podobě a dlouho si vybírala, v jaké. Ještě předtím se naštvala, protože když jsme nebyli propojeni, šlo jí to podstatně hůř; soudím, že byla přese mne napojená na Dicky nebo dokonce ještě výš, na Ochránce. Když jsme se rozpojili, patlala to všelijak; až nakonec přece jen vytvořila nějakou masku a zafixovala, aby vydržela aspoň přes oběd.

Pro mě klasika, pro ni novinka: zbavila se veškeré srsti a namísto toho pokryla celé tělo spletí tetování, včetně hlavy a tváře. Neodpustila si uši do špičky s ozdobnými zvonečky, rolničky v prsních bradavkách, dlouhé špičáky vyčnívající zpod horního rtu. A ještě další drobnosti; když je vytvářela, začaly se jiné zvolna vracet do normálu a měla s tím spoustu práce. Pomáhal jsem jí, jak se dalo.

„Nejlíp rychle předvést veřejnosti, dokud to držíš!“ radil jsem.

Urazila se; bohužel, bez mé pomoci to nezvládala, takže se nemohla hádat. Šli jsme rychle do zámečku, aby ji vidělo co nejvíc lidí; většinou zírali, někteří ji i chválili, pokud ji poznali.

Potkali jsme taky Maryšku; pohlédla na Cabritu kritickým okem, zaškubala koutkem úst a řekla: „No, dobrý. Pokračuj. Ty jí předávej, Willi, ať se něco naučí. Je to talentovaná holka...“

„Mohla bych...?“ začala Cabrita.

Maryška si hbitě přečetla její myšlenky a zakroutila hlavou.

„Počítám s tebou... tak za týden. Souhlas?“

Cabrita kývla, ale zároveň přímo zařvala: Ne! Chci hned, ty zkurvená čubko – a přestaň se na mě vytahovat, nebo tě...

Maryška vyprskla smíchy. „Dobrý! Kdybys byla schopná splnit tuhle hrozbu, tak bych tě skutečně vzala hned. Přesvědč mě, že umíš bojovat; a já si to s tebou rozdám, jak budeš chtít!“

Cabrita je chytrá holka; takže pochopila správně a rozhodla se sbírat síly. Konec konců, byla veřejně pochválena.

Zatímco Maryška byla přítomna v zámku a dohlížela na výcvik, Magda odjela do přístavu a něco tam vyřizovala. Karolína taky někde lítala, chvilku tam, pak zas jinde. I Julie měla své povinnosti; navštívila několik míst, jednala s různými lidmi a více méně uspěla. Teď pocítila velkou únavu; měla chuť si odpočinout, tak se rozhlédla a zjišťovala, kde vůbec je a co by tak mohla udělat pro svoje dobro. Byla na nějakém místě, které na první pokus ani nedokázala poznat; a měla chuť na kávu a nějakou svačinu.

V té chvíli ji zasáhl hluboký, znepokojivý hlas: „Byla bys ochotna přijmout moje pozvání, panno Julie?“

Strašně se lekla, což se jí dlouho nestalo; neboť ten hlas patřil muži, kterého dávno neviděla, hraběti Ferozovi. Rozhlédla se a spatřila jej stát jen kousek od sebe; příjemně se usmíval a zdvořile ukláněl.

„Feroz?“ vydechla překvapeně.

„Jaké štěstí, že sis zapamatovala moje jméno!“

„Co tady děláš?“

„Procházím. Tak co, pohovoříme spolu?“

Julie se ocitla ve velkých rozpacích. Na jedné straně byl starý kamarád; na druhé se pořád ještě nedokázala smířit s některými vzpomínkami na jeho chování. Co má říct, co udělat, co vůbec...

„Stále ještě tak roztěkaná jako v dětství, panno Julie? Pokud ti rozumím, měla jsi chuť na malé občerstvení; smím tě na ně pozvat?“

Jen pár kroků od nich se nacházela malá kavárna se stolky na chodníku. Julie se nechala vést k jednomu z nich a usadit; vzápětí se zjevila mladičká číšnice, Feroz objednal kávu a nějaké koláče.

„Jak to, že sis mne všiml?“ zeptala se poněkud pošetile.

„Jak si nevšimnout krásné ženy, která se prochází ulicemi oblečena jen do iluze?“ otázal se s úsměvem.

Julka zalapala po dechu. Pokoušela se zkoncentrovat své myšlenky alespoň natolik, aby mohla být jeho myšlení rovnocenným partnerem; no, rovnocenným určitě ne, ale aspoň... nebýt příliš daleko za ním. Bylo jí jasné, že jeho schopnosti ve vytváření i prohlédání iluzí jsou nedostižné.

„Ano, to jistě.“ řekl a mávnutím ruky nechal její šaty rozplynout. „Jsi ještě krásnější než v mých vzpomínkách, má lásko! Jako dítě jsi byla poněkud hubená a málo vyspělá. Teď se mi líbíš daleko víc!“

„Ale ne! Takové dětinské hry?“ usmála se, aniž se pokusila protestovat.

Číšnice právě přinesla kávu; servírovala ji s přesvědčivým úsměvem, aniž si nahoty dámy všimla. Julii bleskla hlavou uličnická představa...

Feroz nechal dívce zmizet oblečení. V prvním momentě se lekla, zděšeně se zakryla rukama a zaječela, avšak slyšeli ji jen oni. Rychle ji uklidnil; poučil ji, že je krásná a neměla by to zastírat. Reagovala jako podle učebnice magie: chvíli byla v rozpacích, pak se usmála, hrdě vypjala hruď a odkráčela. Zakrývat se už neměla zájem.

„Baví tě takovéhle hříčky?“ zeptala se Julka.

„Mám pocit, že to baví tebe. Mýlím se?“

Nemýlil; rozhlédl se rušnou ulicí a svlékl všechny, kdo tu byli. Zároveň na ně hodil deku, což znamená uvedl jejich mysl do stavu klidu, kdy si uvědomuje situaci, ale neshledává ji jakkoliv zvláštní. Někteří to považovali za zrakový klam, potřásli hlavou a pokračovali v cestě; jiní, hlavně bohatí a významní lidé, se (v mezích zklidnění) vyděsili, změnili plány a prchali domů se slušně obléknout. A byla tu parta mladíků a děvčat, kterým to nevadilo vůbec; dokonce když došli na roh a zjistili, že to funguje jen na omezeném prostoru, urychleně se vrátili a vesele se smáli.

„No vidíš, panno Julie. Takto vypadají lidé. Je to příjemný pohled?“

Byl; jak na koho. Třeba samotný Feroz se téměř nezměnil; byl stále stejně ušlechtile krásný, při tom však nebezpečný jako šelma. Snad mu na spáncích přibylo pár šedivých vlasů. Ale jeho tělo...

„Moje tělo jsi ještě nepoznala, panno Julie.“ připomněl.

„Mám několik námitek. Především mi neříkej panno! Už dávno...“

„Já vím, že už dávno nejsi panna. Máš několik dětí... ale já pořád ještě nemůžu zapomenout na tu dívku, kterou jsem znal v Německu. Možná...“

„Tebe to ještě nepustilo?“

Usmíval se. Julce kvapně probleskovaly myšlenky...

„Taky bych ráda, kdybys mne nečetl!“

„Sama víš, jak je to těžké; zvlášť v případě, že se tvoje myšlenky stále týkají mé osoby. Jak se jim mám bránit, když na mne stále útočíš?“

Jediné, co ji napadlo: Propadni se do horoucích pekel!

„To by asi nepomohlo. Ty sama mne podezíráš, že tam jsem doma!“

Než stihla něco odseknout, vylepšil svůj vzhled o rohy a kopýtko. Vidle podobné Šivovu trojzubci si odložil na dosah ruky. Taky ji napadlo podívat se na určitý detail jeho těla, který dle některých informací...

„Pohledem to nezjistíš. Musela bys to vyzkoušet!“

Zrudla. Rozčilovalo ji to.

„Tak dobře: je flexibilní. Přizpůsobivý ženě, kterou právě chci potěšit. Přesně takový, jaký si přeje; co se týče velikosti, tvaru, barvy, chuti...“

Měla chuť reagovat rozhořčením, vztekem...

„Iluze, dívko. Vzpouzíš se a to se mi líbí. Podrž se radši stolu!“

Jednoduchým výbojem energie jí způsobil orgasmus, jaký ještě nikdy nezažila. Chvilku se svíjela v křečích, než se vzpamatovala.

Jdi k čertu i se svou pitomou magií! pomyslela si.

„Ale to je tvoje magie, ne moje! Ty sis to přála, ne? Proč jinak by ses snažila svést každého chlapa v dosahu? V Arminu, v Egyptě, na Rhodu... pak jsi dokonce dělala tanečnici v Paříži. Pro svoji zábavu nebo proto, že máš málo energie? Teď ji vysáváš z těch mladých a pořád je to málo...“

Julka si všimla, že má rozkousaný spodní ret.

„Já ti jí můžu dát mnohem víc!“ řekl a znovu ji zahltil energií.

Neubránila se určitému obdivu. Ne že by chtěla, ale musela přemýšlet, kolik by jí dokázal emitovat. Rozesmál se.

„Nekonečně mnoho, ty hloupá! Malé představení pro krásnou dámu?“

Přelil vlnu energie po celé ulici, kam až dohlédl. Tytéž křeče, které jí kroutily útroby, zasáhly všechny, muže, ženy, koně co táhli kočáry (včetně valachů), kočky na střechách, psy pobíhající v parčíku... snad i vlaštovky a mouchy. Avšak byl přiměřeně ohleduplný; největší silou postihl mládež v rozkvětu, plnou dospělé, ale mnohem mírnější staré, nemocné a děti. Nemluvňata to nepostihlo vůbec, spokojeně si vrněla v kočárku, zato jejich opatrovatelky...

„Tak co? Už máš aspoň přibližnou představu o mé moci?“

Julii bohužel napadlo se vzepřít. Pomyslela si: Co jedna ulice...

Feroz svraštil obočí; ne že by se urazil, ale přece jen...

Začal šířit tu sílu okolo sebe, rovnoměrně do všech stran. Julie se zpočátku pokoušela ji sledovat; pak zachytila odezvu od Maryšky ze zámku, Magdy z přístavu, některých dalších, které vnímala... Potom to pokračovalo po celém Španělsku, dál do Středomoří, Itálie; se zadostiučiněním si vychutnala odezvu z Paříže i rodné Neapole, potom... Už to nedokázala sledovat.

„Mohl bych tento svět zničit vlastní energií.“ zaslechla jeho slova, „Můžu ty lidi donutit, aby prožívali tuhle slast čtyřiadvacet hodin trvale. Co si myslíš, že by z nich zbylo?“

„Proč to neuděláš?“ zasténala.

„Chceš, abych to udělal? Zničit svět pro úsměv krásné ženy?“

„Ne, u všech čertů! Nech toho a vrať všechno do pořádku!“

„Proč? Máš nějaký lepší nápad?“

Nedokázala odpovědět. Pořád měl před ní náskok, předhazoval jí myšlenky jako zákusky a ona je dychtivě konzumovala. Byla si vědoma, že musí své pocity ovládnout; jen tak ho usměrní a přinutí ji respektovat.

„Ach ano; ale kdyby to tak šlo!“ ušklíbl se.

Cítila, jak jí tečou slzy; přiznala porážku.

A Feroz zastavil svoje trýznění. Aby o nic nepřišla, zprostředkoval jí však myšlenky mladé číšnice i těch výrostků, co se potloukali kolem a marně hledali zdroj toho, co se jim stalo. Většina těch myšlenek byla: To už je konec? Já chci ještě!

„Tak vidíš,“ usmál se Feroz, „Klidně by se nechali zabít, kdyby...“

Julka si povzdychla. Tušila, co po ní chce; avšak...

„Co chceš ty?“ otázal se.

Hlavou jí probíhaly zmatené myšlenky. Skutečně zmatené; současně se bála i těšila. Už mnohokrát se vyhnula, vymluvila, odmítla... teď už to konečně přijde? Kdyby ji aspoň donutil, neměla by jiného východiska...

„Donutit jsem tě mohl už při prvním setkání. To přece víš.“

Opět vzdychla.

„Ty máš ráda, když tě někdo přemůže násilím, co? Zvykla sis na bolest... vzrušuje tě! A dokonce ponížení, bezmocnost... co ještě? Ale ne! Vlasy?“

Prsty jeho pravé ruky se změnily v čepele nůžek; vnořil je Julce do vlasů nad čelem a vyčkával, zda se odtáhne. Sice zasténala, ale ani se nehnula; ani on se však nehnul, jen se usmíval.

„Musíš říct ano!“ řekl konečně.

Zavřela oči a zašeptala sotva slyšitelně: „Ano!“

Čepele se několikrát sevřely; několik pramínků vlasů padlo na stůl.

Julka oči zas otevřela: „To je doopravdy, nebo tvoje přeludy?“

„Hádej, drahoušku!“

Teď měla v hlavě tak strašlivý zmatek, že už nemohla dál. Rozbrečela se; hlavu mu opřela o rameno a plakala jako malá. Jeho ruce ji hladily, těšily, konejšily; tichý hlas jí něco šeptal.

„Ano!“ zašeptala, „Prosím, ano!“

Políbil ji. Několikrát a na různá místa tváře i těla. Jeho rty byly žhavé.

„Můžu o něco požádat?“

Přikývl a usmál se.

„Chci, aby to bylo bez magie. Poprvé – docela bez jakékoliv magie!“

Zatvářil se mírně pochybovačně. Pak namítl: „Co tvoje šaty?“

„Myslím... půjdu s tebou někam, ale tam – chci, aby to poprvé bylo tak, jak je to ve skutečnosti. Potom se mnou můžeš dělat, co budeš chtít, ale... chápeš, jak si to představuju?“

„Asi ano.“ Pohybem ruky zrušil veškeré iluze, jež vytvořil. Přivolal číšnici a zaplatil, dokonce skutečnými penězi. Potom mávl na drožku.

„To místo, kam tě chci vzít, je hotýlek. Myslíš, že tvoje šaty...?!“

Měl pravdu, vypadala příliš jako dáma. Okamžitě změnila svoje vzezření na vzhled dívky relativně slušné, leč přesto pouliční. S úsměvem to schválil, i sám na sobě provedl určité korekce. Dopravil ji do levného hotýlku s jasným určením; u rozkydnuté madame nevyvolali sebemenší podezření.

Pokoj byl nevlídný, neútulný, i když čistý a uklizený. Typický; ale bylo tu velké zrcadlo, takže Julka se před ně postavila a zbavila se oděvu. Také Feroz nechal svůj oblek zmizet; byl výsledkem stejné iluze jako její. Avšak ve vlasech nad čelem měla několik vystříhaných míst.

„Ty ničemo!“ vzdychla.

„Chtěla jsi to ve skutečnosti, ne?“

Obrátila se k němu a chvíli si ho prohlížela.

„Řekli jsme: žádnou magii! Jak to, že nestárneš?“

„Stárnu. Možná pomaleji než ty, ale...“

„Vůbec ses nezměnil, za všechna ta léta! Zatímco já...“

„Co ti na to mám říct? Od této chvíle nebudu používat žádné iluze, leda by sis to přála. Všechno ve skutečnosti; souhlas?“

Obrátila se k zrcadlu a prohlížela se v něm. Stál kousek stranou, přesto tak, že ho viděla. Trvalo jí to dost dlouho, než se důkladně prohlédla.

„Čteš mi myšlenky?“

„Kdybys chtěla, můžu. Ale...“

„Stará utahaná kočka. Když jdu ven, nahodím vzhled, když mi bylo osmnáct. Moje krásné černé vlasy až do pasu... štíhlé pružné tělo, prsa co nepotřebují korzet... Za pár let o tuhle trosku nebude nikdo stát...“

„Tak to zas nepřeháněj!“ rozesmál se, „No dobře, už nejsi ta panna, kterou jsem zkoušel vydráždit v Německu. Neříkal jsem ti, že se změníš? Ale taky jsi za to něco dostala, ne?“

„Jo. Jsem čarodějka.“

„Ve tvém hlase cítím trpkost. Co třeba...“

„Ano, přišli jsme se sem pomilovat, že? Tak jak to chceš?“

„To ses naučila v Paříži, tenhle tón? Neříkali jsme žádné iluze? Ani ta, že jsi šestáková děvka. To by bylo zas jenom divadýlko...“

Měl pravdu a uvědomovala si to. Usilovně přemýšlela, kdy naposled jednala pravdivě a bez iluzí. Hrozně dávno. Jenže...

Najednou stál těsně u ní. Objal ji, sevřel v náručí a líbal. Potom ji odnesl na čistě povlečené lůžko, uložil a ulehl vedle ní.

Jednala pudově, jako zvíře. Vypnula veškeré pokusy o kontrolu a milovala se s ním, vášnivě a s rozkoší. Trvalo to dlouho a bylo to nádherné; až když byla tak vyčerpaná, že se nemohla ani pohnout, ochabla a rozplakala se.

Mlčel, jenom ji hladil.

„Kolik let jsem už neplakala...“ šeptala, obličej zabořený do jeho hrudi.

Jeho ruka jí přejížděla po vlasech, po horké kůži, liniích tetování. Těch barevných obrázků na její kůži bylo tolik, že kdekoliv se dotkl, způsobil jemnou, vzrušující bolest. Přečetl si v její mysli, že to má ráda?

„Splnil jsi slovo... nepoužil jsi žádnou magii!“

„Mám už začít?“

Zvedla hlavu, usmála se. „Tak jo! Můžeš...“

„Satanovi říkají Princ lží. Každý očekává, že budu lhát, podvádět... což takhle být čas od času upřímný, pravdivý... čestný? Co ty na to?“

„A co takhle trochu násilí... jak to mám ráda?“

První facka jí málem otočila hlavu do strany, druhá ji vrátila zpátky. Ani nestihla vykřiknout; pak jí surově rozpáčil ruce a nohy a brutálně se jí zmocnil. Bojovala ze všech sil, ale proti němu neměla šanci; ani nacvičená rychlost a hbitost jí nemohla pomoci. Tak to pokračovalo celé druhé kolo; už ji bolelo celé tělo, ale stejně nepřestával.

„Popros o milost, ty děvko! Dokud nebudeš prosit, tak...“

„Ani za...“ zasténala a kousla ho. Nebylo to poprvé, už měl po těle hodně stop jejích zubů a nehtů. Cítila chuť jeho krve.

„Ještě máš málo?“

„Ještě by ses na něco zmotal?“

Sarkasticky se zasmál. Zůstal s ní spojen, ale převrátil se na záda, ji přinutil usednout a detailně zkoumal její tělo. Potom začal lehkými dotyky prstů zvýrazňovat tetování transformací kůže na... jak to říct? V podstatě nedošlo k žádné změně, jen její tělo se zvolna měnilo na pevnější. Nebyla to iluze, Feroz ovládal transformační magii na úrovni blížící se dokonalosti. A neuvěřitelně to bolelo.

„Tak co, panenko?“

„Tohle kdybych ti tak mohla oplatit!“

„Nemůžeš. Ale vychutnávám si to.“

„Cos to se mnou udělal?“

Vytvořil jí zrcadlo, ve kterém se mohla prohlédnout. Byla nádherná.

„Takhle mi to zůstane?“

„Už je to součást tvého těla. Musela bys to zrušit násilím. Kdybys byla na takový úrovni. Možná bys mohla být, kdyby sis pořádně pročetla svoji vlastní mysl. A začínáš se konečně výrazně lišit od Maryšky.“

Bolest ustávala. Naopak, cítila velmi příjemný pocit, jako by omládla.

„Budeš stárnout tak pomalu jako já.“

Konečně jí to došlo. Tedy, zírala.

„Takoví jako ty tohle umějí?“

Tiše se smál. A hladil ji po vlasech.

„Ještě máš nějaké tetování na hlavě, viď?“

Zařvala. Chtěla se vymrštit a bránit, ale byl silnější a rychlejší. Jeho ruce byly svěrák.

„To bys neudělal!“ zachvěl se jí hlas.

„To zcela jistě udělám. Nebo myslíš, že tě nechám jen tak vyváznout?“

Pustil ji a vstal rychleji, než to stihla ona.

„Do vany! Můžeš si pustit horkou vodu. A pořádně se namydlit.“

„A co když ne?“

„Tak ti nařežu na zadek. Rákoskou.“

Koukla po něm nedůvěřivě, ale znělo to pravděpodobně. Určitě to udělá, pokud vycítil, jak ji to vzrušuje. Na druhé straně, stříhání ji taky dráždí až k nepříčetnosti... A co si ještě vymyslí?

Naložila se do horké vody. Skutečně jí to poskytlo rozkoš. Její pokožka byla stále mimořádně citlivá na všechno; ještě štěstí, že se nebude muset navlékat do nějakých protivných šatů!

Zvrátila hlavu přes okraj vany, Feroz se ozbrojil nůžkami a ostříhal ji, co to šlo. Doufala, že si nevšimne těch několika šedivých vlásků; ovšem když si jich všimla ona... Zajisté, pečlivě je vytrhává a když někam jde, svůj vzhled mění iluzí, ale stejně si nebyla jistá... On má dobré oči!

Ve skutečnosti od chvíle, kdy se naučila vytvářet iluze, jí vlasy spíš vadily než dělaly radost. Nebyla v Arminu jediná, většina obyvatel uvažuje podobně. Ze začátku si pohrávala se všelijakými změnami, teď už při běžném provozu kašlala na všechno a upravovala se jen na slavnosti. Tady v Evropě se musela maskovat; ovšemže, bavilo ji to, ale už začínalo nudit...

Když na to přijde, nemusel ji stříhat; ale když se její kůže při každém dotyku tak zachvěla a do prstů jej zašimraly drobné elektrické výboje! Bylo mu to stejně příjemné jako jí... Takže dokončil práci a dopřál jí, aby se prohlédla v zrcadle.

„Tak, a teď se pořádně namydli! Ale ne, ne jenom hlavu! Copak nejsi dost chlupatá i jinde? Co třeba ty nohy? A ruce? No, dělej!“

„Ale když...“ (Ale když to uděláš, jenom mě podráždíš a potom to poroste ještě víc! Budu mít srst jako lykantrop!)

Rozesmál se. Významně zašvihal ve vzduchu rákoskou; možná byla iluzorní (kde by ji tak rychle vzal?), ale určitě by to bolelo... Julka si představila, že by ji přehnul přes koleno a pořádně nasekal na zadek, ale... snad se jí podařilo to utajit.

Oholil ji břitvou od hlavy až k patám, a pak na některých mimořádně citlivých místech ještě jednou, pomalu a důkladně. Pak vklouzla zpátky do vody a Guy jí pomáhal umýt zbytky mýdla. Opět pomalu, důkladně a pečlivě. Jeho prsty byly mimořádně citlivé ke každé rozkoši, kterou pocítila.

„A teď pěkně vylepším ty kresby na hlavě. Ne, nevylézej z té vody! Protože se při tom bolestí počuráš!“

Ačkoliv byla připravená na nejhorší, ta bolest překonala veškeré obavy. Skutečně se neudržela; taky pěkně řvala a v přestávkách měla strach, že na ně někdo přijde, ale buď se postaral o izolaci, nebo zde bylo každému jedno, co hosté vyvádějí. V každém případě vypadala nádherně; když se prohlížela, napadlo jí, jak by koukali v kabaretu v Paříži. Jenže tam se už nikdy nechtěla vrátit... a pak, Maryška takhle upravená není, přece...

A dostala chuť na další kolo milování. Vlezl za ní do vany a rozdali si to, až voda cákala všude kolem; skončila docela vyčerpaná.

Když potom vypouštěla vodu a sprchovala se, postřehla náhle koutkem oka, že stojí ve dveřích ložnice a významně pošvihává rákoskou. Zděsila se:

„Proč? Vždyť jsem udělala všechno, co jsi chtěl!“

„Já vím!“ ušklíbl se, „Ale slíbil jsem ti to, ne?“

Pokusila se o odpor; ale snadno ji přemohl, přehnul přes koleno jako malé dítě a na zadku pocítila první rány. Ječela, kousala, škrábala a tloukla ho pěstmi, kamkoliv zasáhla; ale když na chvíli přestal, zeptala se: „Bude to aspoň vidět?“

„Budeš mít na zadku šrámy jako mapu Londýna!“

„Až do krve?“

Povzdychl si a začal znovu; a nepřestal, dokud skutečně nekrvácela.

„Tak, co bys ještě chtěla?“

„Ošetřit rány. Pepřem a solí!“

„Blázníš? Týden si nedokážeš sednout!“

„Myslíš?“ Dotápala k nejbližší židli – a sedla si na ni.

Chvíli se přetlačovali očima. Pak Guy s úšklebkem otevřel příruční skříňku v kuchyňce; nebyla příliš zásobená, ale našel tam kečup, hořčici a různá koření. Julie sledovala, jak je rozpatlává po prostěradle a bohatě zasypává nejdráždivějším kořením; pak ji vzal do náruče a posadil přímo doprostřed rozšlehaným zadkem. A začali se milovat; při tom zjistila, že směs je tak agresivní, že proniká do kůže všude, kde byla rozdrážděna, takže za chvíli měla tělo v jednom ohni.

„Tohle bych přála pár kamarádkám...“ vzdychala.

Nepřipomněl jí, že jim to může zprostředkovat. Neříkal nic; začínal už být trochu vyčerpán.

„To jsem si myslela, že takový démon vydrží víc!“

„Že bys četla myšlenky ty mně?“

„Není potřeba; stačí se na tebe podívat!“

Zůstali ležet v objetí a odpočívali.

A potom řekl: „Tohle bylo na rozloučenou. Odcházím.“

„Kam? Proč?“

Chvíli přemýšlel. „Víš, miláčku, není jen tento svět. Jsou některé jiné, podstatně nebezpečnější. Takové, které bys nevydržela. Ačkoliv...“

„Proč tam jdeš?“

„Do války.“

Uvažovala. Jaká to musí být válka, když...

„Vrátíš se někdy?“

„Nevím. A kdyby... i čas tam plyne jinak. Proto se zdá, že nestárnu.“

„Ty jsi tam už byl? A teď jsi přišel... jenom se rozloučit?“

„Ale ne. Měl jsem nějakou práci; a protože jsem na tebe pořád nedokázal zapomenout, přišel jsem – aby všechno bylo řádně uzavřeno.“

Při nejhorším týrání Julka ječela a bránila se, ale neplakala. Teď měla pocit, že se jí zase tlačí slzy do očí.

„Mluvíš, jako kdybys mě měl opravdu rád!“

Neodpověděl. Až po chvíli řekl:

„Moje mysl obsahuje mnoho informací. Některé dokážeš přijmout a využít. Dám ti možnost... ne, přehraju ti je sám. Nejspíš při tom ztratíš vědomí. Asi ti po probuzení bude nějakou dobu trvat, než... se vzpamatuješ; ale pak se ti budou hodit. Můžeš je zkusit předat těm svým dětičkám.“

Julka už chtěla začít děkovat, ale něco jí blesklo hlavou.

„Proč se říká o démonech, že jsou zlí? A že chtějí zničit svět?“

„Taky se říká, že dávají svou sílu čarodějnicím, které s nimi smilní.“

Julie se rozesmála. Už zas dostávala chuť na další smilnění.

„Tenhle svět nestojí za to, aby byl zachráněn. Stejně jako ten, do... Ne, to je konečně jedno. Tento svět je ztracen; lidé se sami postarají, jsou ohromně nápadití. Nějakou dobu se nám podařilo to udržet pod kontrolou, ale jejich chamtivost a hloupost... sama uvidíš. Toho se ještě dožiješ.“

„Můžu s tím něco udělat?“

„S hloupostí bojuješ celý život. A po zbytek života budeš.“

„Myslíš, že mám šanci vyhrát?“

„Ani tu nejmenší. Ale nesmíš přestat; jinak by vyhráli oni.“

Chvíli se odhodlávala k otázce: „Jak dlouho bych tam vydržela?“

Stejně dlouho trvalo, než odpověděl: „Necvičený člověk – tak půl hodiny. Ty na své současné úrovni – zhruba dva dny. Jako člen týmu, po mém výcviku a nějakých drobných úpravách – týden.“

„A šance na vítězství? Na návrat?“

„Iluzorní. I já jsem tam jen člen týmu.“

„Proč tam slouží dé... lidé jako ty?“

„Démoni. Nic jiného by to nezvládlo. Jsme odolnější.“

„Kolik je ve skutečnosti světů?“

„Nemám tušení.“

„Jsou i nějaké příjemnější? Takové, kam by se mi líbilo jít?“

„Z takového jsi zrovna přišla. Máš dobrodružnou povahu, panenko.“

„Na jakém stupni je tenhle svět?“

„Nevím, jak a s čím to poměřit. Prostě je takový. Řekl bych: ujde.“

„Proč jsi mi to neřekl... někdy dřív?“

„Loučím se. Zapomínáš? Chci v tobě zanechat nesmazatelnou stopu.“

„Myslíš... dítě?“

„I kdybych chtěl – a moc bych chtěl – nejde to. S tvým druhem ne. Možná bych to mohl dostat za odměnu, kdyby... Hloupost. Ale...“

Postřehla, že se zlomyslně ušklíbl a zazářily mu oči.

„Copak sis na mě zas vymyslel za ničemnost?“

„Správně, pěkná křivárna. Ty máš roztomilou malou dcerušku, viď? Jestli to tam přežiju, za pár let si to s ní přijdu rozdat. Počítám, že bude stejná jako ty... její tělo se bude pod mým stejně vášnivě vzpínat a bránit...“

„Ty mrcho!“ Julie se vzepjala a vrhla se na něj; ale nepochybovala, že má pravdu. Už teď je Iris pěkně divoká kočka a bolest ji spíš těší než děsí; kdo může říct, jaká bude třeba za deset let? A on bude pořád stejný...

„Tou dobou budeš ještě naživu – ty i Janek. Mimochodem, žárlí na tebe?“

„Občas. Když se mi podaří ho vytočit.“

„Až si přečte tvoje zážitky, nařeže ti ještě jednou!“

„Ani nevím, kde přesně zrovna je. Cestuje někde po Evropě...“

„Slouží, jako já a všichni ostatní. Pozdravuj ho. Míval jsem ho rád.“

Julka náhle pocítila, že se jí chce brečet. Pokoušela se ovládnout.

„Dobře, vrátíme se k věci. Slíbil jsem ti rozsáhlejší přenos informací; v jeho průběhu upadneš do bezvědomí, nevím jak rychle, ale v bdělém stavu bys to asi nevydržela. Nechám tě spát; kdy se probudíš, je taky individuální. Ale určitě už budu pryč, až...“

Dala najevo, že souhlasí. Jenom jí blesklo hlavou, že by jí mohl zanechat na těle nějakou nesmazatelnou stopu, třeba pěknou kresbu...

„Kam, prosím tě? Už na tobě pomalu není kam malovat... ale jestli chceš, zkusím to. Tak se tady měj a všechny pozdravuj...“

Potom v její mysli vybuchl plamen. Bleskově ji uchvátil a rozšířil se na celé tělo, nestíhala ani sledovat, co se s ní děje. Upadla do polomrákotného stavu, ve kterém sice vnímala všechno, ale v nějak posunutém smyslu; jen chápala, že on má proti ní víc než trojnásobný rozsah paměti. Potom přestala vědomě vnímat cokoli a stala se něčím...

Sestry Baarfeltovy jsou, jak známo, bytosti telepaticky propojené. Kromě nich řada dalších lidí; což jsem poznal podle toho, že někteří mladí, dosud vesele řádící v bazénu, na hřišti a v jeho okolí, náhle zpozorněli, přestali se zajímat o místní záležitosti a naopak projevili snahu, aby je nikdo nerušil; někteří dost nepřívětivým zavrčením. Kromě jiných Cabrita; ta se zřítila do lehátka, zavřela oči a co sleduje, se dalo poznat jen podle křečovitých záškubů tváře či celého těla.

Já nevnímal nic, ani jsem se nedokázal napojit. (Ve skutečnosti jsem se ani nepokoušel, znám své možnosti.) Když jsem usoudil, že mě to začíná nudit, šel jsem se podívat do zámku, ale ani tam mi nikdo nevěnoval pozornost. Zmizely i děti; kdo zůstal, nervózně pročítal skripta nebo se bavil se spolužáky. Vzal jsem si nějakou knížku, ale moc jsem nepřečetl, spíš sledoval, co se vůbec děje.

Nedělo se v podstatě nic. Kdo byli schopni vnímat, leželi v transu a sledovali zajímavé představení; ostatní jim tiše záviděli. Přišla též Karolína a sháněla se po Maryšce s úmyslem podat jí hlášení, ale když zjistila co a jak, taktně se stáhla a začala si stěžovat mně, jak jsou kupci vychytralí a chamtiví na peníze. Odpověděl jsem, že i ona je vychytralá a chamtivá na peníze; zasmála se, považovala to za lichotku.

Nakonec všichni upadli to transu, z něhož nebylo možno je probudit. To tvrdila Karolína; taky mi sdělila, že se mám jako jediný schopný ujmout velení a postarat se o všechno. V této funkci jsem byl rovněž nucen přijmout jakéhosi policejního důstojníka, který chtěl mermomocí hovořit s Maryškou; sice jsem mu vysvětloval, že je mimo zámek, ale delší dobu mi odmítal věřit a pokoušel se mě ohromit svou důležitostí. Nakonec jsem ho ukecal, aby přišel jindy, až tu paní domu bude.

Pak se podával oběd a po něm se díky bohu většina lidí probrala. Krátce jsme pohovořili; většinou reagovali poněkud nepříčetně. Nic lepšího jsem od nich ani neočekával, nechal jsem všechno být a nadále bloumal zámkem a pokoušel se najít někoho, s kým bych se domluvil. Ještě že jsem dlouholetý štábní důstojník, uvyklý podobným problémům i z domova.

Obrat nastal ve chvíli, kdy se vrátila Magda Wulffssonnová. Okamžitě začala vydávat příslušné rozkazy, kromě jiného aby v kuchyni vyrobili posilující čaj. Musím konstatovat, že zatímco na mě působil jako rána kladivem, ostatní se po něm rychle vzpamatovali a začali fungovat; samozřejmě až na Julii, ta ležela v kómatu kdesi v hodinovém hotelu. Ostatní svolali poradu štábu, na kterou jsem byl samozřejmě přibrán; a začali projednávat nějakou fantastickou válku, která se vede už nějakou dobu a pořád nemá konce.

Konečně jsem vyrozuměl, o kterou válku jde: zřejmě o tu, do které jsme se zamíchali také my na Rhodu a ve které padla Dicky. Netušil jsem, že ještě pořád probíhá; když jsem to řekl Karolíně, považovala to za vtip a ujistila mne, že bude probíhat ještě pár set tisíc let, než dojde k rozhodnutí. Celé mi to připadalo značně nesmyslné, ale ostatní...

Neřešili vůbec věrohodnost či smysluplnost té věci, naopak; měli v plánu nějak pomoci svým spojencům. Jistě, jejich spojenec Feroz je démon; no a co na tom? Taková maličkost, jako že někdo z kamarádů je obluda pekelná, přece princezně nemůže vadit! S Julií udělal něco značně nejasného, zřejmě v rámci přenosu znalostí, který má ona za povinnost předat ostatním. Tušil jsem, jakým způsobem.

Oni diskutovali na téma: jak pomoci. Každopádně to nešlo běžným způsobem, vypravit se na to místo a rozsekat nepřítele na drobné kousky. Feroz řekl Julii, že člověk bez speciálního výcviku by tam neobstál, a jeho slovům je radno věřit. Shodovali se více méně v jednom: šanci tam má bojovník nebo čarodějka na vysoké úrovni. Je tedy nutné soustavně zlepšovat svoje schopnosti po všech stránkách; a průběžně cvičit další, mladé kusy. Což výrazně těšilo například Cabritu.

Pro zajímavost, její plány v současné chvíli, jak jsem je přečetl: Projít komplexním výcvikem. Po našem odjezdu do Afriky se vrátit domů a pokud možno předstírat, že se nic nezměnilo. Poslouchat rodiče a postupně se stát jejich hodnou dceruškou, oblíbeným miláčkem, ťuťu ňuňu. Ve vhodné chvíli převzít iniciativu a vštípit jim mentálním přenosem myšlenku provdat ji za nějakého vhodného manžela. Požadavky: bohatý, vlivný, starý, ovladatelný. Neuškodí, bude-li šlechtic ze starého rodu. Překonat odpor rodičů, příbuzných z obou stran, veřejnosti, případně samotného ženicha. Vyskytne-li se osoba neovlivnitelná běžným (bezkontaktním) mentálním přenosem, tuto taktně zlikvidovat. Upevnit svoje postavení ve společnosti.

Fáze druhá: vybrat geneticky vhodného muže k početí dítěte. Požadavky: mládí, fyzická přitažlivost, vysoká inteligence, příjemné chování. Zklidnit protesty manžela, případně dalších osob (a veřejnosti). Prozkoumat jeho finanční situaci, v případě potřeby vylepšit. Propojit finance se spolehlivými bankami (řádu). Porodit (jedno až tři) děti; není nutno, aby otec byl pokaždé stejný. Průběžně se vzdělávat v oboru (magie), aby příliš nezaostala za vývojem, ale nesnažit se o špičkové výkony.

Fáze třetí: v době, kdy dětem bude od deseti do patnácti, důkladně otestovat jejich schopnosti. Pokud je manžel doposud naživu, odstranit na neškodné místo, třeba do vhodného ústavu. Nepředpokládá se, že rodiče budou ještě dělat problémy, jinak dtto. Změnit místo pobytu, vzhled a jméno. Začít intenzivně studovat, bez ohledu na průvodní potíže. (Cabrita už věděla, že v určité fázi vyžaduje magie mimořádně velký příjem energie, což může na okolí působit podezřele. Vypracovat se na špičkovou členku cowenu. Ukáže-li se to zapotřebí, vytvořit vlastní cowen z nadaných kamarádek. Prosadit se mezi čarodějkami světové úrovně.

Fáze čtvrtá: předat veškeré iniciativy nejstarší dceři (případně té nejchytřejší). Přetvořit sama sebe na absolutně dokonalou. Opustit tento svět a odejít (s ostatními) do zmíněné války. Nepochybně bude ještě pokračovat.

Svěřila se se svými úvahami Maryšce. Reakce:

„No... je to lepší než ta blbost, cos vymýšlela ráno. Ale...“

„Chápu, budou v tom nějaký chyby. Co bys mi poradila?“

„Nech to na nějakou dobu uležet. Pak si o tom promluvíme.“

„Fajn. Stačí dvacet let?“

Diskuse pokračovaly, ale já se jich nezúčastnil, rozbolela mě hlava. Asi jak jsem si četl Cabritu, přece jen to tolik neumím. Omluvil jsem se a šel se projít do parku, abych se uklidnil. Ach, to jsem si dal!

Kde se vzala tu se vzala, náhle se přede mnou zjevila Iris. Po jejím boku samozřejmě Zlatovláska Sif, Michal Escambrray, Rudi Aussengraben a španělský kluk Pedro, aby to byl pentagram. Vlastně ne, pletli se tu i vlci.

„Tak co se děje?“ zeptala se Iris, s mimořádně vážnou tváří.

„Proč myslíš, že se něco děje?“

„Máma něco hraje a nechce mě k tomu pustit. Co to je?“

„Proč myslíš, že tě k tomu pustím já?“

Princezny po sobě mrkly a obrátily oči v sloup. Pane Bože, jak jsou ti dospělí tupí a neochotní!

„Udělala jsem kolem nás nepropustnou zeď. Tak neblbni a mluv!“

Zapřemýšlel jsem, kolik toho ví a jak před ní nejlépe utajit to ostatní. Vyčkávala; až po chvíli jsem si uvědomil, že mi čte myšlenky možná stejně rychle, jako mně procházejí hlavou. No ovšem, ostatní taky.

Představa: Julie leží na nějaké posteli, je v bezvědomí, po těle krvavé šrámy. Lůžko, původně konvenčně elegantní, je špinavé a zakrvácené, polštáře a pokrývky rozervané od démonských drápů. Julčino tetování září nádhernými barvami, i na oholené hlavě.

Iris hlesla: „Senzace!“ Okamžitě začala stejným způsobem probarvovat tetování na vlastním těle a křivila při tom obličej, asi to bolelo.

Sif: Budeš muset večer zapálit Oheň!

Iris: Nesmysl, takový maličkosti si máma opraví sama. Rychle se regeneruje; zrovna likviduje vnitřní zranění. Automaticky...

Sif: Škoda, já se těšila...

Michal: Stejně by ti nic nedovolili! Já je znám...

Pedro, pátý hrot pentagramu, dosud zaraženě mlčel. Chápal vůbec něco?

A mně bleskla hlavou myšlenka, o níž si nejsem jist, odkud přišla:

Nevyhnem se tomu! Nejbližší bitva se odehraje v Africe!

Všichni naráz: Víš to jistě?

Nevěděl jsem. Kdybych si mohl být jist, tak... ale to je nesmysl. Jenom jsem měl pocit, že jsme ještě neskončili. A vůbec nikdy to neskončí.

Tak se rozesmáli a utekli pryč.

Pak jsem měl nějakou chvíli klid. Až do doby, kdy mne vyhledala míšenka Bella a žádala, abych okamžitě přišel na výslech k Maryšce. Neřekla to přesně takhle, ale použila naléhavého tónu a tvářila se jako eskorta. Nevím, možná bych se jí ubránil, ale... Šel jsem s ní, ze strany ji pozoroval a přemýšlel, zda se mi líbí nebo ne. Jistě, je krasavice, ovšem...

Maryška chtěla přesně vědět, o čem jsem jednal s tím policajtem. Slovem přesně mínila, že předvedu slovo od slova s přesnými gesty, co povídal; měl jsem dojem, že se jednalo o bezvýznamnou lapálii a taky jsem to řekl, načež se přítomné dívky podívaly jedna na druhou a v očích měly psáno cosi o pitomcích. Nakonec to Magda vyřešila tak, že se přitiskla čelem a přečetla si moji paměť; což okamžitě předala i ostatním.

Pak po sobě chvilku koukaly a asi rozmlouvaly mentálně. Konečně promluvila Magda nahlas: „Tys včera povídal cosi zajímavýho! Že by naši rozlúčkovou oslavu měl zatáhnout ministr vnitra z radosti, že jsme pryč!“

„No... to jsem říkal, ale... samozřejmě to nemyslím vážně!“

„Proč? Neprokazujeme mu tím dostatečné dobrodiní?“

Začal jsem se děsit, zatímco ostatní nadšeně plánovali, co napsat. Bella ochotně usedla k psacímu stolu a začala kroužit ozdobná písmenka:

„Panu ministrovi vnitra, Jeho Excelenci maršálovi X.Y.Z.

Milý pane bratránku,

My, evropská část řádu Čistého Srdce, reprezentovaná vévodkyní Marií d'Escambrray a její společností, shromážděnou na jejím zámku v Barceloně, oznamujeme Ti tímto, že jsme se rozhodli prokázat španělskému království tu laskavost a opustit toto území; a to částečně navždy, částečně na dobu blíže neurčitelnou, avšak určitě delší jednoho roku. U vědomí, že Tě toto naše rozhodnutí zajisté potěší a způsobí ti nevýslovnou rozkoš, zveme Tě na naši slavnost na rozloučenou a žádáme Tě, abys za tímto účelem zaplatil z reprezentačního fondu království náklady na tu slavnost, dle naší útraty, kterou ti laskavě oznámí dodavatelská firma. Jedná se o pohoštění pro cca 500 lidí, vesměs alkoholické nápoje.

Věříme, drahý bratránku, že přijmeš toto naše pozvání stejně upřímně, jak bylo od nás míněno, a nepohrdneš naší skromnou společností. O dalších podrobnostech tě upovědomí náš kurýr, který ti rovněž podá toto psaní.

Pro případ, že bys dal najevo nezájem o náš odchod a nevyhověl tomuto zdvořilému a přátelskému pozvání, cítíme povinnost upozornit Tě na vážné nebezpečí, které by Ti mohlo vzniknout, kdybychom se včas nepostarali o odstranění tajemných piklů osob vládě nepřátelských, jež by mohly vést k ohrožení Tvého postavení v úřadě, případně k pádu celé vlády.

Děkujeme Ti za prokázaná dobrodiní a znamenáme se s veškerou úctou:

vévodkyně María d'Escambrray + + +.“

„Ty se s ním znáš, Maryško?“ ptal jsem se.

„Ne, nikdy jsem ho neviděla. Proč?“

„Že ho oslovuješ 'milý pane bratránku'!“

„Všichni lidé jsou bratři, ne? Ministr vnitra sice stojí z titulu funkce trochu pod úrovní člověka, ale myslím, že oslovení 'bratránku' by se pro něj mohlo docela hodit...“

„A myslíš, že to skutečně udělá?“

„Pokud chce zůstat ministrem, tak určitě. Děvčata, koho s tím pošleme? Nejlepší by bylo některého důstojníka...“

„Nepřichází v úvahu, všechny potřebujeme. Musí některá z nás!“

„Já!“ hlásila se okamžitě Bella, „Po cestě ho svedu, aby byl přístupnější našim návrhům. Bude to legrace!“

„Nebo Juanita,“ řekla Magda, „Má dokonce vojenský stejnokroj na míru!“

„Juanita nebude nikdy vypadat jako voják! Při její postavě...“

„Nemusí! Ale bude to vojáček jako malovanej!“

Juanita samozřejmě fungovala na mentální přivolání. Vletěla dovnitř a oči jí jenom hořely: „Jasně, za chvilku jsem oblečená a hned jedu!“

„Tak pomalu! Já se hlásila první!“ protestovala Bella.

„Rozdáme si to?“ vycenila Juanita zuby.

Vzápětí už se rvaly jako divoké kočky. Ostatní v klidu přihlížely; jenom já jsem se děsil, ta jejich rvačka vypadala skutečně nebezpečně. Je snad normální, aby dvě něžné dívky používaly zuby a drápy až do krve?

Podle mého skončila rvačka nerozhodně; každá odskočila do svého rohu, tam na sebe vrčely a vyměňovaly si urážlivé posunky. Taky něco povídaly, čemuž jsem nerozuměl, ale bylo to dost sprosté. Maryška taky řekla něco nepříliš slušného, z čehož jsem vyrozuměl, že pojede Juanita a Bella půjde s ní, aby ji pomohla se parádně vystrojit. Ne že bych je chápal.

Bella se na mne ohlédla, smázla špičkami prstů trochu své krve a otřela mi ji o rty. „Dík, seš milej!“ řekla a oči jí zasvítily.

Odběhly a já vyjeveně zíral. Jestli mi čte myšlenky, jak může považovat moje úvahy za lichotku? Pomyslel jsem si o ní, že je jako divoké zvíře a že bych měl strach strávit noc s africkou dívkou! Ne, to není strach; spíš odpor, hnus... kdybych se musel dotknout toho černého těla!

Ale její krev chutná jako lidská.

Juanita se vrátila vystrojená do těsných mužských kalhot, vysokých jezdeckých bot s ostruhami, husarského kabátku a se šavličkou po boku. Na dlouhých vlnitých vlasech měla naraženou důstojnickou čapku a vypadala, jako by zrovna vystoupila z nějaké nepodařené operety.

„Takhle chceš cestovat po Španělsku?“ žasl jsem.

„No a proč ne? Komu se to nelíbí, ať mi botu políbí!“ smála se, „Pojedu rychlovlakem v uzavřeném kupé. A v Madridu si budou muset zvyknout!“

Už jsem jí nic nevymlouval, ani to nemělo smysl. Začaly ji prohánět, že jí za chvilku jede vlak a nakonec rozhodly, že ji sveze Magda, která míří do přístavu na naši loď. Ani nevím, proč jsem jel s nimi; snad kvůli Karolíně, která tam zrovna byla něco vyřizovat. Sotva jsem se stihl ustrojit, zatímco Magda si vytvořila elegantní cestovní oblek námořnického střihu čistě iluzí. Jak pohodlné!

Výletní jachta Tajfun, kterou jsme se měli plavit, byl křižník podezřele vojenského vzhledu. Mátla mne spousta děl a různých velmi moderních válečných vynálezů; přestože celý Tajfun byl natřen mírumilovně na bílo, jak je zvykem u arminských lodí.

„Ano, je z Německa,“ řekla Magda, aniž jsem řekl své podezření nahlas, „Té firmy, co ses chlubil jejím generálním zastoupením. To víš, s tebou nic nebylo, tak jsme ji koupili přes jednu švédskou firmu...“

„Přes kterou? Takové lodi může kupovat jen jejich ministerstvo války!“

„Ta firma je ministerstvo války. Dostali menší úplatek a hned byli plní ochoty nám vyjít vstříc. Ostatně, škodní nebudou a my taky ne. Ty kanóny jsou samozřejmě od Kruppa – znáš se s panem von Bohlen osobně?“

„Neměl jsem to potěšení...“

„Škoda. Že bys mu řekl, jak jsme s ním spokojeni. To nám zas zprostředkoval jeden chlapík přes švýcarskou banku...“

Na můstku nás přivítal mladík v kapitánské uniformě, s hřívou rudých vlasů: Arnold Wulffsson z rodu Lasse. Na levé tváři měl stejné tetování jako Magda, snad jen ještě výraznější. Když ji objal a přitiskl k sobě, nechala okamžitě zmizet svůj cestovní oděv a nadšeně se mazlila.

Moje myšlenky vnímali (bohužel) oba.

„Jo, než vyplujeme budeme muset udělat nějaký obřad pro šťastnou plavbu! Jinak by se bohové moře mohli rozzlobit, to bys přece nechtěl!“

Neřekl jsem nic, jen jsem si to začal představovat.

Magda vyprskla: „No, docela dobrý! Koukám, že seš taky Germán!“

Zcela konsternován jsem se začal zajímat o vybavení lodi. Arnold mne velmi ochotně provedl; a byla to pro mne trpká cesta! Vše co tu měli, bylo vyrobeno poctivou prací německých rukou a potom zašmeleno nezodpovědnými podvodníky až sem, aby sloužilo ztřeštěným úmyslům těchto dobrodruhů! Ó Bože, kdyby tak o tomhle věděli moji nadřízení, kdyby znali jména viníků! To by se vojenské vězení ve Spandau naplnilo až po okraj!

Ale přes všechny opatrné dotazy mi nikdo neprozradil jména lidí, s nimiž byli ve spojení. Maximálně nějakou přezdívku nebo křestní jméno; připadalo mi, že jejich dlouhé prsty dosahují až na nejvyšší místa. Zde v řádu považují za zcela přirozené provádění podvodných operací – a ještě se tím chlubí pruskému důstojníkovi! Dokonce si ze mne dělali legraci, že se mnou se spolupráce tak nedařila; jako bych já měl zrazovat svou vlast!

Karolína prolézala skladiště a tam kontrolovala, co už je naloženo; stále sem proudili nakladači s pytli a bednami, důstojníci a námořníci ukazovali, kam co patří, ženy a děti se všude pletly. Samozřejmě předstíraly, že pracují; ale ještě jsem nezažil, aby žena něco organizovala a nevěřím, že by toho byla schopna k nějakému užitku. Karolína například vyvolává svým zasahováním do dění jen zmatek; to ještě chce, abych jí při tom pomáhal?

A nesmírně nesnáším to jejich věčné čtení myšlenek! Ať mi napadne cokoliv, čarodějky se všemu chechtají. Nejvíc hrubým urážkám, které by skutečná dáma považovala za neodpustitelné a jejich autora vyzvala... Ach ne!

„Ty vážně chceš, abych tě vyzvala na souboj?“ zablýskla očima Magda, „To by sis troufal? Ale já to s mečem docela umím, víš?“

Naštval jsem se. V rychlém sledu mi blesklo myslí, co bych s ní všechno udělal: od pár facek až po znásilnění. To už se smála, až se ohýbala.

„Souhlasím, ve stanoveném pořadí!“

Vzdal jsem to, nemělo to smysl. Koukla po mně, jako že sliby chyby, a už se k věci nevracela.

„Mám dojem, že dřív jezdila Maryška s jinou lodí, takovou plachetnicí!“ řekl jsem jednu chvíli Karolíně, „Kde je ta loď teď?“

Karo se zarazila. „Myslím, že někam odjela. Nevím kam.“

„Do Arminu?“

„Možná i tam. Proč se o to zajímáš?“

„Jen tak – ta loď se mi dost líbila, byla by jí škoda...“

„Třeba se s ní potkáme někde cestou!“ zasmála se.

Neodpustitelná lehkomyslnost v jednání se zjevně týkala i loďstva; kdo by jinak dopustil, aby se nějaká loď ztratila a nikoho ani nezajímalo, kam? Karolína to neví, to by mi řekla – ačkoliv má v oblasti morálky řadu chyb, je mi svým způsobem nakloněna a snad mě má i trochu ráda.

Že jsem mluvil o dětech, má svůj důvod; pobíhaly po lodi i se svými vlky, převážně však soutěžily ve skocích do vody z ozdobné nástavby na přídi. Karolinin Rudi za námi přiběhl, měl odřené rameno a dostal za to vynadáno.

„Ale mami! To není schválně, jenom jsem uklouzl na kamenech, támhle vzadu u břehu... Sif slíbila, že mi to ošetří...“

„Ošetří? Kdy – a jak?“

„No...“ pokusil se narychlo něco si vymyslet.

„Vypálí a udělá z toho nějakou ozdobu?“ odhadovala Karo.

„No...“ Rudi usilovně přemýšlel; tušil, že tato varianta matku nenadchne.

„Zmiz mi z očí! Urychleně!“

Rudi vydechl ulehčením a hotovil se splnit příkaz.

„Hej, stůj! Co to máš na zadku?“

„To nic... to bylo jenom... taková hra!“

„To byl výprask. Od koho – za co?“

„Vsadil jsem se, ne? Tak když jsem prohrál...!?“

Karolína se po zralé úvaze rozhodla nepátrat po detailech.

„Drahý synáčku, když jsem ti slíbila, že můžeš jet s námi do Afriky, byla jedna z podmínek, že to přežiješ ve zdraví. Zajisté jsi nezapomněl...?“

„Sif řekla, že všichni přežijem ve zdraví.“

„Dík, tos mě uklidnil. Tak zmiz!“

Rudimu spadl kámen ze srdce, rozběhl se na příď a v okamžiku už letěl do vody nejširším možným obloukem. Karolína jej okouzleně sledovala.

„Měla bys syna líp vychovávat. Chybí mu otcovská ruka.“ poznamenal jsem.

„Co se ti na něm nelíbí, prosím tě?“

„Je drzý a nevychovaný. Vyroste z něho neotesaný klacek.“

„Hm. No, něco z něj určitě vyroste. Nepozorovala jsem... ke mně se chová velice mile. Myslím, že jsem s ním spokojená.“

„Já tedy moc ne. Jistě uznáš, že jako člen rodiny mám právo mít na to taky trochu vlastní názor!“

„Že bys ty byl člen rodiny? No prosím, když chceš... Máš-li chuť, můžeš ho vychovávat, jak umíš. Ale můžu-li prosit, poraď se vždycky napřed se mnou, aby ses před ním nezesměšnil.“

„Jak se můžu zesměšnit před takovým klukem? To je nesmysl!“

„Nemysli si. Děti si dovedou dělat legraci z dospělých; kdybys je někdy slyšel! A zrovna ty...“

„Co já? Jsou se mnou nějaký potíže?“

„Ale, v podstatě ne! Jenom nechápu, že tě ty děti mají tak rády!“

„Takže nějakej problém tu přece jenom je?“

„Ty se chceš hádat, žejo? Já teda ne, rozumíš! Já se s tebou vůbec nemám chuť o ničem dohadovat! Když nevadíš nikomu jinýmu...“

„Komu vadím? Nikdo nic neříkal!“

„Ale říkal! Jenže ty sis toho neráčil všimnout!“

„Všiml bych si, kdybych... jenže, o co ti jde?“

„Ty se fakt chceš hádat! Sakra, neštvi mě! Prosím tě, jenom mě neštvi!“

A po těchto slovech se Karolína, viditelně rudá vzteky, otočila a odešla, přičemž si bručela pod nos nějaké sprosté nadávky. Já zůstal, nechápal a zíral. Nebyl jsem si vědom žádného provinění; snad že jsem měl tu drzost kritizovat jejího miláčka?

Začal jsem promýšlet situaci. První co jsem si uvědomil bylo, že silně překážím námořníkům, kteří stěhovali sem tam výše zmíněné bedny, pytle, koše a jiné objemné a neforemné předměty. Samozřejmě jsem jim uhýbal, jak se dalo, kdykoliv jsem si všiml, že míří mým směrem, ale... přemísťovali věci podle jim známého systému, dohadovali se posunky nebo krátkými výkřiky. Taky bych jim mohl zkusit pomoci, ale byli viditelně sehraní a pomoc člověka, co se ve věci nevyzná, byla spíš na překážku.

Kupodivu jim nevadily děti, které se pletly skoro záměrně, pobíhaly sem a tam a většinou skončily na přídi, kde skákaly do té vody. Občas se někdo pokusil je nakopnout, to je fakt; uhnuly dost čiperně, ale schytaly nespočet nadávek a různých nepřívětivých označení, aniž to mělo na jejich duševní rovnováhu jakýkoliv vliv. Často jim rovněž bylo vyhrožováno výpraskem; a to bez ohledu na něžnost a křehkost, kterou vynikaly zvláště dívky. Sice žádný výprask nedostaly, ale to jen proto, že včas utekly.

Což se netýká Sif a Iris, ty se vyrovnají klukům ve všech směrech, ale místních španělských děvčat; byly tu tři a chovaly se jako kluci: koupaly se v moři, šplhaly po provazových žebřících, houpaly se na lanových úvazcích a skákaly do vody. Na rozdíl od ostatních měly dlouhé vlasy, které jim poněkud překážely, ale...

Opět jsem byl někomu v cestě. Přemístil jsem se na místo, kde jsem podle vlastního názoru nikomu nepřekážel a při tom se zabýval úvahami, jaké bude mít důsledky tento vpád řádových dětí mezi ty... normální? Co všechno se doopravdy stalo a co se ještě stane? Až naši odejdou...

Sif, Iris, Michal a Rudi přijeli do Barcelony před několika týdny. Bavit se mezi sebou jim ani zdaleka nestačilo; řádové děti jsou vychovány, aby si hledaly kamarády mezi domácím obyvatelstvem. Kromě toho nemohly strpět, že ty děti žijí v bídě a nevědomosti; jak skvělý úkol udělat pořádek, zasáhnout a nenechat kámen na kameni! Rychle se seznámili; předali jim nejen spoustu informací (třeba cizí jazyky), ale taky náležité sebevědomí a chuť pouštět se do sporů s vlastními rodiči i cizími lidmi. A to všechno nikoliv nepřátelským, vzdorovitým způsobem, ale jako obrovskou legraci.

A několik nepatrných, leč důležitých drobností: Čarodějka je nadřazená všem ostatním. Vždy si ví rady; možná nemá pokaždé dost schopností situaci vyřešit, v tom případě si vyžádá pomoc bojovníků a ti jí ihned přijdou na pomoc. Když nestačí kluci, pomohou vlci; když ani vlci, přijdou na pomoc tygři, leopardi... pak dospělí muži a nakonec drtivá vlna řádových rytířů, kteří se možná budou chvilku zlobit, ale pak zcela určitě udělají, co je třeba; přece by nenechali své děti ve štychu!

Ať tyhle děti zapomenou v životě na cokoliv, na toto nikdy: Templáři jsou nejmocnější. Jsou skálou jistoty v bouři zmatků; kde se vyskytne jeden, je spolu s ním celý řád a v případě potřeby pomůže a zasáhne. Jistě, někdo při tom může zahynout; ale jeho krev očistí deset dalších, a ti po nějakém čase nastoupí na jeho místo. Troufnete si zabít člověka s tímto darem?

A ještě: je tu Bůh. Svému řádu očividně fandí; ne že by ho tolik prosili, oni prostě plní jeho přání. Kdežto jejich nepřátelé myslí na své nízké, sobecké zájmy: jak je to pokleslé! Ti mladí ještě stále touží po činnostech vznešených a ušlechtilých; až někdy později je zlomí touha po penězích, moci a slávě. Pak možná sejdou ze stezky služby Bohu a začnou sloužit... sami sobě – nebo někomu jinému?

Jenže: co vlastně dělám já? Když to posoudím střízlivě, přesně totéž, co na palubě téhle lodi: překážím. Stojím, koukám, účele nemám. Proč mě vůbec pozvali? Proč stojí o mou účast v téhle hře, když mám podstatně méně schopností než kdokoliv jiný? Je snad tohle důvod, který vadí Karolíně? Dokázal jsem vůbec někdy v životě něco významného, dobrého... Bohužel, nevzpomínám si na nic. Jsem dokonale zbytečný...

„Willi? Kde se schováváš, sakra, když tě potřebuju?“

Karolínino ječení mě okamžitě probralo k životu. Sháněla mne a měla pro mne úkol: navštívit nějakého obchodníka a vymoci od něj dodávku, kterou nám slíbil a doposud nedodal, ačkoliv jsme mu už dali zálohu. Dostal jsem jeho adresu a kopii smlouvy, drožka mě čekala na molu.

Ale vecpala se ke mně Cabrita, dokonce elegantně ustrojená a nalíčená.

„Můžu si s tebou popovídat?“ lísala se.

Zajisté mohla; byl jsem zvědav, co potřebuje.

„Mohl bys zjistit, jak to ty holky dělají, když čtou knížky?“

„?“

„To nevíš? Mají nějakou takovou metodu... Když jdou spát, strčí knížku pod polštář a ráno znají obsah. Jako že se jim o tom zdálo, nebo...“

„Pokud vím, zatím mi vysvětlili jinou metodu: vytáhnout si obsah z paměti někoho, kdo to četl. Ale to už asi umíš!“

„Jo, jasně!“ zatvářila se otráveně, „Určitě víš, že ke každý věci existuje víc než jeden postup. Nás to princezny naučily takhle; ale jejich děti to dělají úplně jinak! Vůbec všecko dělají jinak; třeba jak naučily ty děti jazyky a fůru jinejch věcí?“

Tohle už mě taky zajímalo; určitě jinak.

„No... kdybych to chtěl vědět já, tak bych se zeptal.“

„Tak se jich zeptej, ne? Tebe mají rádi a váží si tě, tak...“

„Nechápu proč. Myslíš, že mě mají radši než tebe?“

„No zdali! Cos těm holkám udělal tak dobrýho, že se v tobě viděj?“

Nechápal jsem. Zamyslel jsem se nad tím; Cabrita mě zřejmě sledovala. Ať jsem přemýšlel jak chtěl, přišel jsem na jediné, co těm dětem chybí: otec. Žádný z nich nemá tátu, který by k něčemu byl. Třeba Karolína: ví vůbec, kdo byl pachatelem jejího syna? Určitě to neví Rudi; a řekl bych, že ho to nijak netrápí. Michal Escambrray to ví přesně; ovšem náhradníka Ernaye Lasquiera může brát maximálně za staršího kamaráda, za otce určitě ne. Navíc Ernaye je momentálně v Africe s císařem Charrym; kdy se asi vrátí? Sif má otce hned tři, přičemž její matka May-Britt považuje otázku, který z rodu Aswastarrů ji přímo oplodnil, za záležitost vůle boží. Kde ti tři jsou teď, neví asi nikdo; May si hbitě našla náhradu, elfa Awaena – už jsem s ním měl to potěšení. Že by mohl být Sif k jakémukoliv užitku, silně pochybuji. Takže pouze Iris svého otce zná a často s ním mluví; ale že by bylo všechno v pořádku? Vévoda Dunbar má tolik různých povinností ve světě, že s rodinou tráví jen chvíle svého odpočinku; a pokud to můžu posoudit, nevšímá si ani erotických dobrodružství své manželky, natož dětí.

Pochopím vůbec někdy, jak si to ti lidé představují? Samozřejmě, vysvětlovala mi to Dicky i řada jiných; ale jak vypadá praxe? Zřejmě tak, že děti jsou plně v kompetenci matky; ta, pokud je mladá a krásná, se snaží jim co nejdřív dát co největší volnost, aby se mohla bavit podle svého. Nejsou ty děti nakonec zcela osamělé?

Což chápu; ale ať mi někdo vysvětlí, proč si vybraly za dospělý vzor právě mě! Copak jsem si to něčím způsobil? Neublížil jsem jim, v podstatě se snažím si jich zbytečně nevšímat. No ano, když se vtíraly příliš, tak jsem jim vyhověl, udělal co chtěly. Ale... jaký to všecko má význam?

Cabrita sice chtěla jít se mnou, ale ubránil jsem se a vyhodil ji ve městě. Obchodník byl postarší a velmi žoviální, nalil mi několik sklenic místního červeného vína a dlouze mi líčil své těžké začátky a potíže při obchodním podnikání. Jeho víno bylo velmi kvalitní a přiznávám po pravdě, že závěrečnou část jeho stesků jsem vyslechl už trochu nepozorně; ale byl natolik laskav, že poslal svého příručího, aby mne spletitými uličkami Barcelony doprovodil domů. Možná bych trefil i bez něho, ale...

„Všichni chlapi jsou dobytek.“ komentovala to Karolína, „Já myslela, že ho přinutí urychlit dodávku, a on se s ním zatím ožere jako zvíře! Já tam půjdu sama a udělám z toho chlapa třísky na podpal! Napřed nám hodí nabídku a když ji má plnit, má najednou potíže! Dám mu čtyřiadvacet hodin a jestli to nesplní, zruším zakázku!“

Její nedůvěra mne hluboce urazila. V náladě, v jaké jsem byl, mě každá kritika dokázala rozčílit; navíc jsem měl chuť vyřešit veškeré problémy rodiny, řádu i celého světa. Vysvětlil jsem každému, koho jsem potkal, jaké dělá chyby a jaké to v budoucnu může přinést špatné důsledky; povětšinou se smáli, což mi za normálních okolností nevadí, ale právě v tomto okamžiku mě to příšerně naštvalo. Urazili jste mě? Tak na oplátku urazím já vás a řeknu vám, co si o vás myslím! Můžete mě za to třeba vyzvat na souboj!

Ne, nikdo mi neublížil. Akorát odpovídali posměšky a tím provokovali k ještě větší otevřenosti. Nezatajil jsem jim, co si myslím o celém tom jejich řádu a státě, který kdo ví zda vůbec existuje! Nikdo ten jejich ostrov Armin nikdy neviděl a povídat můžou konec konců cokoliv, kdo jim má věřit? Možná někde nějaký ostrov mají, to nepopírám; ale je skutečně tak mocný a bohatý, nebo jsou to jen fámy jako vždycky? Já jsem totiž moderní člověk dvacátého století a dobře vím, že všechno je jenom lež a podfuk!

Nakonec mě přemohla únava a šel jsem spát. No, po pravdě mě uložila spát Karolína; ale ještě předtím se se mnou krásně pomazlila, takže...

Takže jsem se ráno probudil s poněkud schizofrenním pocitem, že mi někdo oddělil hlavu od těla a připojil ji buď na cizí tělo, nebo nějaké záhadné přístroje. Cítil jsem jak své tělesné funkce, tak bolest v hlavě; jen jsem to nedokázal spojit dohromady.

Samozřejmě jsem dokázal vnímat natolik, že jsem propátral okolí a seznal, že Karolína už odešla a mě nechala spát. Pozvolna jsem se pokoušel rozhýbat se, abych došel aspoň do koupelny; bohužel mi přestala fungovat koordinace svalů a zejména jejich propojení s mozkem. Chvíli jsem uvažoval, zda nemám zavolat o pomoc. Potom, koho bych měl konkrétně požádat. A potom...

Potom se opatrně otevřely dveře a nakoukl Rudi. Nejdřív prozkoumal místnost zrakem i čichem, pak vklouzl dovnitř a nasadil přátelský úsměv. Druhý vstoupil Michal, samozřejmě taky Iris a Sif, ale ty zůstaly u dveří. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na pár výroků o jejich mravech, které jsem včera neuváženě pronesl. Ovšem dneska...

„Tak mu pomozte, kluci!“ navrhla Iris.

Byl naprostý nesmysl, aby mi ti dva skřeti byli něčím užiteční, neměli na to sílu ani šikovnost. Ale kupodivu mě popadli každý z jedné strany a podpírali, dokud jsem nedoklopýtal na záchod. Při konání tělesné potřeby stáli po mém boku a pečlivě na mne dohlíželi, abych to zvládl. No jistě, bylo to poněkud ponižující; naštěstí dívky měly tolik vkusu, že přišly až když jsem se očistil.

„Co dál?“ ptal se Rudi.

„Osprchovat, oholit, obléknout, nasnídat!“ vydala příkazy Iris.

„Já to udělám sám!“ bránil jsem se.

„No – uvidíme!“

Vlezl jsem do sprchy a myl se; samozřejmě za jejich pečlivého dozoru. Při té příležitosti se o něčem dohadovali, naštěstí jsem je neslyšel. Pochopil jsem, až když Rudi enormně zvýšil hlas a posílal je do ošklivých míst.

„Nekecej, je to tvůj táta, tak se od něj musíš starat! Možná nepocházíš z jeho semene, ale teď chodí s tvou mámou, tak ho musíš brát!“

„Jak může bejt můj táta, když je úplně neschopnej?“

„Příbuzný si nepořizujem proto, abysme z nich měli užitek!“

„No jo, ale mělo by to mít nějaký meze! Zatím z něj mám akorát že mně máma dala kopačky z pokoje, takže jsem přestal bejt pod dozorem! Jinak je naprosto ujetej; občas kecá, jako kdyby spadnul z Měsíce!“

„No jasně, je jak malý dítě; ale to dospělý všecky, ne?“

„Nejlepší by udělal, kdyby zbouchnul mámu a vypad! Stejně mi už dávno slíbila sestřičku nebo brášku; jenže čas letí a furt nic!“

„Jestli to nebude tím, že není blbá! Mít něco jako ty ještě jednou...“

„Že ty seš tak chytrá! Kdo může za to, že vás je jako blech?“

„A co? Jsme prostě rozvětvená rodina!“

„Ani nevíte, kterej je čí!“

„A co? Bůh má přehled, ať si to pamatuje!“

Konečně jsem se odhodlal jim do toho vpadnout:

„Rudi, nechtěl bys pár facek? Vůbec, vy všichni?“

Zarazili se, jako by jim připadalo divné, že opice umí mluvit. Prohlédli si mne značně kritickým zrakem a Iris řekla:

„Že bys byl zrovna teď schopnej někoho zpráskat? No ale jestli chceš, tak si to rozdáme po svačině. Zatím si vyber, v jakým pořadí tě máme zmlátit!“

„Bacha, on umí boxovat!“ připomenul Michal, „Na Rhodu vedl instruktáž!“

„Fakt, jo? Tak to se začínám těšit!“

Mávl jsem nad nimi rezignovaně rukou. Přistoupil jsem k zrcadlu, namydlil si tvář a zaváhal, neboť vzít do ruky břitvu jsem se neodvážil, příliš se mi klepala. Moje váhání trvalo dost dlouho, aby si toho Iris všimla.

„Počkej, vydrž. Já to zvládnu.“

Břitvou pohrdla; přiměla mne, abych se k ní ohnul, a začala mi přejíždět po tváři prstem. Pocítil jsem jemné mravenčení a mrknutím do zrcadla zjistil, že stírá mýdlo včetně vousů a za ní zůstává čistá kůže. Pracovala dost rychle a když jsem se dotkl tváře, užasl jsem: tak dokonale oholen jsem doposud nikdy nebyl.

„To je finta!“ prozradil Michal, „Jednoduše přeruší chlup těsně pod kůží a stáhne. To se naučila od tety Valérie, ta to vymyslela v Německu!“

„Měl bys nosit knírek, byl bys hezčí.“ konstatovala Iris, „Nebo rovnou vousy. V Africe se stejně holit nebudeš!“

„Co víš, třeba se budem koupat v Ohni!“

Mně napadlo něco jiného: když to tak dokonale umí, proč tak neústupně vyžaduje, abych jim hlavy oholil břitvou? Není to taky nějaký podraz?

Ve chvíli, kdy mi to došlo, se všichni rozesmáli; na jejich výrazu jsem poznal, že to věděli od začátku a teď konečně...

Vymrštil jsem ruku a popadnul Iris za vlasy, aby mi neutekla. Její černá srst byla akorát tak dlouhá, abych ji udržel.

„Co jste si na mě vymysleli? Co je v tom za podraz?“

Iris se mi výsměšně ušklíbla do obličeje; cukla hlavou a chomáč jejích vlasů mi zůstal v ruce. Na hlavě to bylo vidět, ale to jí nevadilo.

„A co?“ zeptala se vzpurně.

„V čem je ten podraz? Zkuste mi to říct na rovinu!“

Nepromluvili, jen stáli a koukali. Tak jsem se musel pokusit objevit správný důvod v hlubinách své paměti; určitě tam je ukryt, ale... Pokud můžu věřit tomu, co mi říkala Dicky a někteří jiní, tak stříhání vlasů má spojitost s magií a vždy znamená nějakou oběť: bohu nebo démonům. Má velkou spoustu složitých pravidel a zúčastnění ne vždy znají všechny příčinné souvislosti; jak ten, kdo stříhá, tak ten, kdo se zbavuje hřívy. Skutečnou pravdu znají jen kněží...

Ale tyhle děti jsou kněží! Od narození patří do čarodějnického cowenu, do řádu Templářů a ledaskam jinam... že by důvodem jejich počínání bylo, abych na sebe stáhl veškerá nebezpečí hrozící jim od zlých démonů a ochránil je od důsledků? Obětovat mne namísto nich... jistě bych to udělal, kdybych měl pocit, že jim něco hrozí, ale přesto...

Ti čtyři stáli proti mně a jejich oči byly velmi vážné. Promluvila Iris:

„To si o nás vážně myslíš? Hele, jasně si hrajem, jsme přeci děti; ale že bysme tě nastrčili místo sebe, to... naopak, my chceme chránit tebe! Kdybys věděl, co všecko ti hrozí... a že ti občas dáme udělat nějakou ponižující práci, no tak... mysleli jsme, že ti to nevadí!“

V tom okamžiku bych se měl zastydět, a taky jsem to skutečně udělal. Jsem skutečně takový ničema, že jim přikládám až tak zlé úmysly? Zatoužil jsem pro ně udělat něco dobrého... ale co bych tak mohl...? Třeba zase oholit, když už o tom mluvíme?

Přímo zařvali smíchy. „Já bych moc ráda!“ vyjádřila obecné mínění Sif, „Ale zrovna teď, když se ti tak klepe ruka?“

„Já bych měl řešení!“ ozval se Michal, „Nechceš si spravit chuť?“

Vztáhl před sebe ruku a na ní se ze vzduchu vytvořila láhev. Nepřipomínala žádnou konkrétní značku alkoholu, ačkoliv měla zajímavý tvar a pestrobarevnou nálepku s nějakými nápisy v cizí řeči. Zjevně se jednalo o Michalovu iluzi, ovšem založenou spíš na představě než na zkušenosti.

„Dost dobrý!“ ocenili ostatní, dokonce nahlas.

„Myslíš, že se toho mám napít?“

„Zkus to! Třeba ti to udělá dobře!“

Když jsem tu láhev bral z jeho ruky, opakoval jsem si: Ta věc ve skutečnosti neexistuje. Je to jen iluze, kterou pro mne vytvořil; dětské cvičení z předmětu iluzorní magie, což je součást jejich výuky. Právě proto na mne všichni tak pečlivě zírají a kontrolují účinek. Samozřejmě nebude mít žádný, ani nemůže, když neexistuje. Ale abych mu udělal radost...

Tekutina ostře pálila, až mi slzy vhrkly do očí, ale byla velmi kvalitní. Pochybuji, že bych v životě kdy pil něco lepšího. Pochopitelně, při iluzi spolupracují moje myšlenky, je to moje ideální představa, kterou Michal ani přesně nevnímá, protože nemá zkušenosti...

(Ty blbe; to myslíš, že jsme se v životě nenapili?)

„Dej si ještě, je to tvoje!“ poradil Rudi.

„Stejně to nebude mít žádný účinek!“ řekl jsem, když jsem se napil.

„To právě chceme vyzkoušet!“

První: přestal jsem se cítit mizerně. Moje nálada se okamžitě o poznání zlepšila, dokonce jsem začal chápat a přijímat, že děti si potřebují hrát. Druhý: tělem se mi rozlilo příjemné teplo. Dostal jsem trochu hlad, ale ten mě hned přešel. Třetí: přestal jsem si dělat s čímkoliv starosti.

Iris konstatovala: „Fajn! Teď nám to můžeš klidně udělat!“

Blesklo mi hlavou, jaké další významy má slovo udělat; Iris mi věnovala zkoumavý pohled, ale neměla zřejmě chuť mě k něčemu donutit. Nejsem si naprosto jist, zda bych se dokázal bránit. Radši jsem řekl:

„Tak jo, udělám to! Ale Michala prvního, za tu flašku!“

„Jak to? První mají vždycky nárok holky!“

„Tak tentokrát ne! Mám přece taky nějakou svobodnou vůli, ne?“

Přiznali mi, že skutečně mám. Začali napouštět do vany horkou vodu, vlezli do ní všichni čtyři a děvčátka začala Michala usilovně mydlit. Zřejmě mu to bylo velmi příjemné, aspoň jsem to vycítil z jeho myšlenek.

A překvapilo mne, že ho natíraly mýdlem od hlavy k patě, nikoliv jenom hlavu, jak jsem očekával. Vlastně ne, zas tak divné mi to nepřišlo... je to přece běžné čarodějnické opatření!

Než to zvládli, dal jsem si ještě dva loky z té flašky. Nemůžu říct, že mi v té chvíli bylo všecko jedno; spíš mi tělem procházelo tolik energie, že moje vlastní osobnost se v ní téměř ztratila. Byl jsem výslednicí mnoha roztodivných, často protichůdných úmyslů, přání a vášní; plnil jsem impulsy jiných bytostí, některých z minulosti vlastní i cizí, jiných třeba z vyšších (nebeských) či nižších (infernálních) regionů. Chápete to? V tom okamžiku jsem byl anděl i démon; téměř vůbec Willi von Lehndorff.

„Moji mámu oholil Satan Ďábel vlastním spárem!“ pochlubila se Iris.

„Kdybys nekecala! Feroz není Satan osobně, nanejvýš částečná expanze!“

„Ale byl to souboj anděla s démonem!“

„No – že by teta Julka byla zrovna anděl?“

Dal jsem se do práce a skutečně Michalovi vyholil celé tělo. Cítil jsem, jak se pod mýma rukama svíjí rozkoší. I ostatní to vnímali.

„Teď já!“ rozhodl Rudi, „Iris půjde tentokrát poslední!“

Jak jsem očekával, začala se bránit.

„Ty sis užila včera, když jsi přebírala vjemy od mámy!“

„Kdybys nekecal! Všichni jsme je chytali!“

„Ale ty víc! Kromě toho ti Feroz slíbil...“

Iris neřekla nic, ale aspoň pyšně odfrkla a zablýskala očima.

Když jsem holil Rudiho, přemýšlel jsem, co všechno ty děti vnímají. Nepodařilo se mi přijít na nic, co by nedokázaly přijmout. Všechno.

Holkám trvaly přípravy podstatně déle. Trvaly na tom, že jim dělá mimořádně dobře, když je někdo masíruje a vtírá jim do kůže voňavé mýdlo. Možná taky leccos jiného; vzpomněl jsem si na přednášku o čarodějnických mastech, které si ve středověku vařily, aby s jejich pomocí mohly lítat. Okamžitě ta vzpomínka zmizela, snad ji někdo potlačil, ale stejně...

Než se přichystaly, dal jsem si ještě dva loky. Účinek? Nejsem si jist. Vzpomínám si, že jich buď bylo víc, nebo jsem každou oholil několikrát. Asi se jim to líbilo; ale zcenzurovaly svoje výstupy na ty společensky únosné. To musím zdůraznit, protože já sám jsem bohužel propadal nejrůznějším pocitům a vášním podle toho, co mi zrovna blesklo hlavou, nebo co mi tam někdo nasadil. Jestli jsem do té chvíle měl velmi omezenou volnost rozhodování, tak nyní vůbec žádnou; fungoval jsem jako automat. Oni pro to mají dokonce přiléhavý výraz: být mávátko.

Ale bylo mi v tom stavu fajn. Připadalo mi směšné, že všichni kolem mají tmavé obličeje i těla a mrtvolně bílé lebky; z tváří jim zíraly velké oči, které se mi propalovaly až do hlubin duše. Napadlo mi vytvořit kosmetický olej, který bych jim vetřel do kůže hlavy, aby taky zhnědla. Líbilo se jim to, s potěšením si olej nechali vtírat do kůže.

Potom došli k názoru, že to mírně přehnali a že bych to mohl nějakým (nepopsatelným) způsobem odskákat. Osprchovali mne a odtransportovali do postele, abych se prospal. Sami uklidili koupelnu a odstranili veškeré stopy po svém řádění; nebo snad odsunuli do nějakého jiného prostoru, společně se svými podezřelými kamarády. Nějakou dobu se mi o nich ještě zdálo; ale co konkrétně, to jsem (naštěstí) okamžitě zapomněl.

Takže jsem se probudil odpoledne, měl jsem strašný hlad a bylo mi dobře jako nikdy. Rychle jsem se oblékl a šel na oběd. Pečovali o mne dokonale, kuchařky pro mne měly připraven plný tác a já se cpal jako hladový vlk. Kdo šel kolem, se na mne usmíval a dával mi najevo lásku a obdiv.

Nejdokonaleji snad vévodkyně Julie. Od včerejška jsem ji neviděl; prošla kolem ve své zářivé nádheře a byla tak krásná, že jsem... že mi... no, prostě jsem se do ní okamžitě zamiloval. Ona se jen usmála: „Ty naše děti s tebou pěkně cvičej, co? Mám se ti omluvit?“

„Ani ne. Mně se to líbí.“

Položila si moji ruku na levý prs a přejížděla po těle z jednoho místa na druhé. Ve chvíli, kdy jsem se dotýkal jejích rozšlehaných zad a zadečku, mě zalila prudká vlna vášně; měla tělo do krve zbičované a moc jí to slušelo. Když jsem pocítil chuť její krve, málem jsem přišel o rozum; jenomže mi položila ruku na čelo a zklidnila mě na přijatelnou úroveň.

„Iris je praštěná. Mám ji seřezat?“

„Klidně. Asi by se jí to líbilo – jako tobě.“

Chytře mě zrentgenovala očima. „No... asi jo. Seš chytrej.“

Potom odešla a já se pozvolna uklidňoval.

V odpoledních hodinách jsem byl dokonale při smyslech a měl dobrou náladu – takže jsem byl naprosto vhodný, abych se zúčastnil uvítání významné návštěvy: pana ministra vnitra, který se dostavil osobně v doprovodu Juanity. Byl to pán okolo padesátky, uhlazený, inteligentní, mírně prošedivělý a velice elegantní; bylo na něm vidět, že nikdy nepracoval a tím pádem se udržel ve vynikající kondici. Juanita měla v uších zbrusu nové briliantové náušnice, na ruce platinový náramek a na sobě přepychový kostým; sluha pana ministra za nimi nesl dva kufry, z nichž jeden obsahoval dary jen pro ni. Přijeli posledním modelem automobilu, který se Juanita během cesty učila řídit a promýšlela, jak si o něj nenápadně říct.

Maryška jim přišla vstříc. „Pěkně vítám, drahý bratránku...“

„Velice mne těší...“ pravil ministr poněkud překvapeně, „Nejsem si jist, zda jsme se už někdy setkali...“

„To je vévodkyně María d'Escambrray,“ představila rychle Juanita, „Ona je velitelkou expedice. Maryško, to je don Lucio... je strašně milý...“

Ministr políbil Maryšce ruku. „Jsem nesmírně potěšen, že se konečně setkávám s dámou tak proslulou svojí krásou a ušlechtilostí! Jak zajisté ví celá vyšší společnost...“

„Já jsem taky ráda.“ řekla Maryška úsečně, „Juanito, nemáme pro něj samostatné apartmá; bude bydlet u tebe. Zaveď ho tam a trochu ho pouč, co a jak. Potom přijďte na svačinu.“

„Jasně. Pojď, brouku...“

Ministr šel velmi ochotně; ale ježto Juanita spatřila Karolínu, pospíšila k ní, tudíž jsme se ocitli tváří v tvář.

„Ahoj Karo! Dovolíš, představila bych tě svýmu miláčkovi! Lucio, tohle je baronka Karolína von Aussengraben a její kámoš pan Willi... von...“

„Wilhelm von Lehndorff!“ srazil jsem podpatky.

Ministr políbil Karolíně ruku a mně ji stiskl.

„Koukám, máš krásný šaty.“ ocenila Karolína, „A ty šperky!“

„To mi dal Lucio!“ vycenila zoubky Juanita, „A ještě spoustu jinýho ošacení; co s tím budu dělat, ví sám pámbu. Ale von je strašně hodnej...“

„To si povíme,“ zasmála se Karo, „Přeju ti hodně štěstí; a tebe mezi námi pěkně vítám, Lucio!“

„Je mi velikým potěšením.“ řekl trochu rozpačitě a nechal se odvléci zas k další skupině. Chápal jsem, že pravděpodobně prvních čtyřiadvacet hodin nevyjde z překvapení.

Juanita se vrátila během chviličky, už převlečená; a sice do bílých šortek a trička bez rukávů, které ustřihla v polovině břicha, aby bylo vidět drahokam v pupíku. Bleskem se kolem ní sběhlo veškeré šéfstvo v čele s Maryškou, Magdou, Karolínou... nějak jsem se k nim připletl také, takže jsem slyšel diskusi z první ruky.

„Kde ho máš?“ ptala se Maryška.

„Zůstal nahoře, vybaluje se. Jemu trvá převlíkání dýl než nám. Ale jinak je skvělej; má perfektní vychování. Nabídl mi, kdybych se stala jeho stálou milenkou, byt v Madridu, kočár s koňmi a dvacet tisíc reálů roční renty...“

„To zní docela slibně. Vzala jsi to?“

„Blázníš? To bych s váma nemohla jet do světa! Přece se k němu neuvážu!“

„Jak koukám, nezlobil se – dokonce ti dal dárky...“

„No! Koupil mi spoustu šatů; já mu to rozmlouvala, ale copak si dá říct? On je hroznej materialista a pořád mi vnucuje nějaký předměty!“

„A ty sis je vnutit nechala. Ani ses nebránila!“

„No, vysvětlovala jsem mu, jak to je; jenže on nebere nic vážně, když mu to říká ženská. Je hroznej samec, pyšnej na svý výkony a...“

„Fakt je tak dobrej?“

„Když se mu trochu pomůže, tak docela jo.“

Maryška ji chytila za ucho a začala jím kroutit.

„A tys pomáhala ze všech sil, že?“

„Chtěla jsi, aby byl šťastnej, ne? Říkala jsi to!“

„Ale ne, abys ho zblbla k nepříčetnosti! Má nějakou ženu, ne?“

„První žena mu umřela, byla o dost starší. Druhou si vzal z politickejch důvodů, on ji má rád, ale ona jeho nikdy; tak mu utekla a žije střídavě na Riviéře, v Monte Carlu, v Paříži a Římě; je úžasně zbožná, chodí na audience k papeži a střídá milence. On to má chudák horší...“

„Koukám, že je ti ho líto!“

„Slíbila jsem mu, že mu pomůžu nastartovat novej život.“

Maryška opět zakroutila uchem. „Kolik jsi do něj napumpovala?“

„Au! Já byla opatrná, vážně! Nemůžu za to, že ho to tak bere!“

„Mrcho! Zasloužíš, abych tě prodala někam na plantáž!“

Juanita se nezačala hádat; naopak se tvářila, jako že ji to mrzí.

„Nebo tě tady nechám a pečuj si o něj!“

„To ne! Já už budu hodná – ale co bych tu dělala sama? Bez kamarádek!“

To už se blížil Lucio – v bílých kalhotách a košili se saténovou vestou, jako kdyby šel na tenis, ale raketu neměl. Rozhlédl se, přistoupil a tvář naladil do profesionálního úsměvu.

„Doufám, že ctěné dámy a pánové dovolí, abych se připojil?“

„Hele, víš co?“ řekla Juanita, „Už jsem ti říkala, abys mluvil jako normální člověk a ne jako zblblej diplomat! Tady ti to nikdo nežere!“

„No... prosím. Ale jak to myslíš?“

„Těžko bych ti to povídala. Poslouchej cvrkot, zvykneš si. Napřed nám ale řekni, jestli se ti tady vůbec líbí...“

„Abych tak řekl... prostředí je poněkud nezvyklé.“

„Vážně? Ani bych neřekla, že je to tak zlý!“

„To jsem neřekl. Slyšel jsem samozřejmě o templářských zámcích nejrůznější zvěsti... různé neoprávněné pomluvy, jako by zde bylo sídlo výstřednosti a jisté... frivolnosti. Jsem rád, že jsou to přehnané dezinformace...“

„No počkej, to bys nás urazil! Jaký přehnaný? Jestli se ti to nezdá dost výstřední, tak my můžem něco nastartovat...“

„Ne ne, kvůli mně se neobtěžujte! Líbí se mi to tak, jak to je; cítím se mezi vámi velice uvolněně...“

„Koukám, seš značně přizpůsobivej. Budeme moci začít s těžšími kalibry. Co ty na to, Maryško?“

„Mě do ničeho netahej! To je tvá soukromá hra; mně by stačilo, kdyby nás poctil účastí na tom večírku na rozloučenou. Co tomu říkáš, Lucio?“

„Byl jsem trochu na rozpacích, když jsem ten dopis obdržel. Ale Juanita mne přesvědčila, že to bylo míněno jako žert.“

„Jakejpak žert? To je míněný vážně, skutečně tě necháme to zaplatit!“

„Ovšem, s tím souhlasím. Reprezentační fond počítá s podobnými mimořádnými případy. Ale ty skryté narážky a vyhrožování...?“

„Cože? My jsme ti nevyhrožovali skrytě! My ti vyhrožujeme docela otevřeně a jasně! To bys nás teda urazil!“

„Copak to bylo míněno vážně? S tím ohrožením mého postavení?“

„Samozřejmě! Kdybychom chtěli, už zítra ministrem nejsi; a vykopnou tě s pořádnou ostudou! Máme kopie tajných dokumentů, jak jsi se obohacoval ze státních prostředků, kamaráde. A případně můžeme opatřit další...“

Ministr se zatvářil znechuceně. „Jestli se to týká nějakých afér, které si vymysleli novináři, tak lituji...“

„Akcie oceláren. Vykácení státních lesů. A podvodné obchody s brazilskou kávou, pokud to chceš skutečně vědět.“

Ministr zamžikal a trochu zrudl v obličeji. Maryška se tiše usmívala; zato Juanita vyvřískla: „Miláčku! Ty seš ke všemu ještě zloděj? Tak to tě mám hned radši! A nakradl sis aspoň pořádně?“

Don Lucio těžce dýchal a chvíli nevěděl co říct; konečně se trochu uklidnil, pohladil Juanitu po vlasech a řekl vlídně:

„To víš miláčku, obchodní podnikání není jednoduché. Copak bych měl na ty hezké dárečky pro tebe, kdybych si vydělával vždycky jenom poctivě?“

„My se na tebe samozřejmě nezlobíme. Když s tím nemáš morální problémy...“

„Jak se zdá, leccos jsem zmeškal; nenapadlo mě, jak je prozíravé udržovat s řádem dobré vztahy. Škoda, že jsme se nespřátelili dřív. Ovšem je to taky trochu vaše vina; proč jste mi neřekli, že jsou tady tak krásné ženy jako slečna Juanita?“

„Člověk nikdy nemůže vědět všecko.“ řekla filosoficky Maryška.

Juanita se nádherně protáhla. „Hele, baví vás dělat politiku v tom vedru? Já bych se třeba šla vykoupat do bazénu, co vy na to?“

„Do večeře spousta času, proč ne?“

„Alespoň poznám, jak ti to sluší v koupacím úboru!“ řekl don Lucio.

„V čem?“ vyprskla Juanita smíchy.

Z přijímací haly, kde jsme byli, to je k bazénu pár kroků; ječení mladých bylo slyšet až sem. Během cesty předvedla Maryška svoje kouzlo s oblečením, nechala je rozplynout do ztracena; don Lucio jen vytřeštil oči. V bazénu se cachtala spousta mladých, kluků i holek; málokdo na sobě něco měl, většinou že ho tam z legrace hodili.

„Tedy... není trochu zvláštní...“ vyjektal Lucio a styděl se až za ušima.

„To se dělá takhle:“ Juanita se rozběhla a skočila do bazénu v těch šortkách a tričku. Rychle proplavala pod vodou na druhou stranu, tam se odrazila od stěny, po cestě stáhla za nohu nějakou kamarádku pod vodu a utekla jí, než stihla být potrestána. Pak vystrčila hlavu a křikla:

„Tak co je s váma, zarostli jste do země?“

Maryška si skočila elegantní šipku. Karolína měla šaty sice lehké, avšak skutečné; nechala si je ode mne rozepnout na zádech, vyklouzla z nich a ve spodním prádle skočila do vody. Já měl tričko a šortky, o nic mi nešlo.

Don Lucio se konečně rozhodl; přistoupil k okraji, mírně se usmál a skočil do vody ve svém tenisovém obleku; skákal po nohou, asi to s jeho plaveckým uměním nebylo valné. Tvářil se jako člověk, který sice pochybuje o smyslu svého konání, ale nechce kazit ctěné společnosti její záměry.

Juanita šlapala vodu a smála se. „Umíš plavat? Jestli ne, tak se těš, já jsem se právě rozhodla tě utopit!“ Připlavala k němu, objala ho jednou paží a tlačila pod vodu; don Lucio se bránil napřed naoko, ale rychle přešel na opravdovou obranu, ta holka má strašnou sílu a ve vodě byla cvičená; nejsem si jist, zda by dokázal vydržet s dechem, kdyby ho nešetřila.

Host vyvolal pozornost i u dětí; objevily se zcela nepostřehnutelně, zůstaly v útěkové vzdálenosti a pobaveně nás pozorovaly. Žádný z nich nedával najevo překvapení; jen byly zvědavé, co se bude dít dál.

„Chápu, má drahá, že pro tebe je to pohodlné!“ Don Lucio se zachytil okraje a vytáhl se nahoru, „Předvídavě ses oblékla tak, aby ti oděv nepřekážel při plavání. Jak je vidět, ostatní byli ještě předvídavější...“

„No bodejť!“ Juanita se vymrštila z vody a udělala delfíní překrut, „Kdo by taky byl tak blbej, aby lezl v hadrech do vody? To jen na tvoji počest, víš? Chtěla jsem vidět, jak se budeš tvářit!“

Při plavání rozepjala šortky a vyklouzla z nich; tričko stáhla během dalšího přemetu, tentokrát pod vodou. Obojí vyhodila na okraj bazénu.

Ministr ji pozoroval okouzleným pohledem. Pak se obrátil na Maryšku:

„Jak pozoruji, slečna také fantasticky plave. Co umí ještě?“

„Co z jejích znalostí už znáš?“

„Pokud můžu soudit, je schopna být současně dokonalou milenkou, zábavnou společnicí, tělesným strážcem a naučným slovníkem. Během cesty se naučila řídit auto... jediné pochybnosti mám o jejích intelektuálních schopnostech, a pak také o společenském vychování.“

Maryška se usmála. „Nepředpokládali jsme, že by to bylo zapotřebí.“

Don Lucio se svlékal; mokré součásti oděvu odkládal vedle sebe.

„Neodpověděla jste... jsi mi na otázku. Co ještě umí?“

„Už moc ne. Trochu hrát a zpívat, běžně léčit... masérka je výborná. Už ti to předvedla? Řekla bych: je na dobré tělesné úrovni.“

„Co to u vás znamená? Je špičková, průměrná...?“

„Začátečnice. Pomocná síla.“

„Z čehož vyplývá, že ostatní jsou ještě lepší?“

Maryška pokrčila rameny. „Slova jako vyšší a nižší nemají přesný význam. Jsou spíš orientační... je členka party. Chápeš?“

„Jistě, chápu.“ Don Lucio už měl na sobě jen spodní kalhoty; zaváhal, ale rozhlédl se kolem a pak je spustil. Rozhodně neměl ideální tělo, ani se to při jeho věku a postavení nedalo očekávat. Ale nikomu to nevadilo. „Do jaké míry mohu... a s kým? – tady hovořit otevřeně?“

„Opět terminologický nesoulad. Otevřenost je iluze; před námi nedokážeš nic utajit. Soukromí je iluze. Ale budeme se snažit tě šetřit.“

„Ty jsi vrchní velitelka?“

„Jsem jedna z velitelů, ano. Telepaticky propojená s většinou ostatních.“

„Co to přesně znamená?“

„Většina vyspělejších osob se umí napojit na společnou paměť. Juanita to umí také, ale většinou pasivně; aktivní propojení se učí.“

„Jak dlouho by trvalo, aby se dostala na špičku? Třeba jako ty?“

„V tomto zrození se jí to nepodaří.“

„Proč si to myslíš?“

„Já si to nemyslím. Já to vím.“

„Juanita to ví také? Necítí se... diskriminovaná?“

„Ano. Ne. Vnímá vše, co se jí týká. I tento rozhovor.“

„Vnímala jsi ty, co... co jsme dělali v Madridu?“

Maryška zaváhala. „Okamžik, to musím převést do srozumitelné řeči. Mohla jsem vnímat. Okrajem pozornosti jsem sledovala, zda nemá potíže se splněním úkolu. Konkrétní detaily jsem nesledovala, protože jsem neměla čas. Tady se děla řada mnohem zajímavějších věcí.“

„Může Juanita takhle sledovat tebe?“

„Když chci, tak ano. Běžně ne. Neumí rozdělit svou pozornost na několik částí a každou sledovat něco jiného.“

„Což ty zřejmě dokážeš. Je možné se to naučit? Přesně: zvládl bych to já?“

Maryška opět chvíli váhala. „Ano, jistě. Je otázka, jak rychle. Základní výcvik ti poskytneme v rámci našeho pohostinství. Rozvíjení bude... nevím, zda ti na to bude stačit zbytek života.“

„Říkají o mně, že chápu rychle.“

„Vím. Narychlo jsem si tě oskenovala... propátrala tvou paměť, když ses spojil s Juanitou. Říkám narychlo, víc jsem neměla čas...“

„Dokonale mne propátráš kdy?“

Maryška se usmála. „Stojíš o to?“

„To, co mi předvedla Juanita, bylo nádherné. Zároveň jsem zjistil, že je to jenom začátek. Chci všechno, co můžu mít.“

Postřehl jsem, že mezi nimi začíná narůstat interesantní jiskření. Oba se usmívali, zřejmě se chystali k boji. Juanita to cítila taky, vylezla z vody a přispěchala svému milenci na pomoc.

„Troufáš si! Kdy?“

„Co nejdřív. Třeba už dnes večer?“

Dívky si vyměnily pohledy. Usmívaly se.

„Ano, souhlasím.“

Don Lucio si oddychl. „Ani jsem nečekal, že to půjde tak rychle. Teď... k podrobnostem. Každou věc je nutno zaplatit. Co budu muset dát já?“

„Nic.“

„To snad ne! Přece... každý žádá nějakou odměnu!“

„Já ne.“

„Aspoň něco slíbit... třeba politickou ochranu nebo...“

„Sám si vybereš, jakým způsobem budeš řádu sloužit. Sám rozhodneš a sám vykonáš; stojíš tak vysoko, že ti nebudeme dávat žádné pokyny.“

„Sloužit řádu? Tím chceš říct, že... mám do něj vstoupit?“

„Myslím, že jsi to už udělal.“ Maryška pohladila Juanitu po vlasech.

„Tím, že jsem...?“ don Lucio se rozesmál, „Tedy, zajímavější způsob vstupu do nějaké organizace jsem ještě nezažil! Víš, že jsem svobodný zednář? Tam se při vstupu koná jistý rituál...“

„Já vím. Potěšilo by tě, kdybychom ti taky nějaký uspořádali? Jestli ti to udělá radost, můžeme; ale není to bezpodmínečně nutné.“

„Hm... zábavné! Co kdybych třeba... teď řekl, že Templářem být nechci?“

„Jednoduše počkáme, až začneš chtít.“

„Ano, to je řečeno velice jasně. Myslíš, že mám nějakou svobodnou vůli?“

„Ne. Nemyslím a nemáš.“

„To snad...“

„Tak abys věděl: poslali jsme tuhle roztomilou kočičku...“ Maryška během řeči Juanitu nejen hladila, ale mírně dráždila na vhodných místech, „Aby tě svedla a přivedla sem. Během prvního kontaktu zjistila, že i ty si to vřele přeješ, jen sis netroufal začít sám a nikdo ti nehodil lano. Což je oboustranná chyba, spíš naše než tvoje. Poslala nám o tom zprávu; v podstatě hlášení o splnění úkolu. Odpověděli jsme, aby tě přivedla, tak jsi tady. Zůstaneš, jak dlouho budeš chtít. Nebo odejdeš. Podle své svobodné vůle.“

„Jsem ministr tohoto státu; víš o tom?“

„Kdybys přišel před pěti lety, mohls být ministerským předsedou. Před deseti lety: místokrálem. Před dvaceti lety: už by ti bylo jedno, čím jsi. Tak bezvýznamné věci jako politika by tě už nezajímaly.“

„Ty považuješ politiku za bezvýznamnou?“

„Na materialistické úrovni samozřejmě ne; ovšem když člověk dosáhne vyšší úrovně vědomí, pochopí také, že je to jen iluze pro nevzdělané masy.“

„To je jen tvůj názor, nebo všeobecný?“

„Nemám tušení. Navíc tě přestane zajímat, kdo má jaký názor. Všechno jsou jen různé druhy iluzí.“

„Co je tedy podle tebe realita? To, co říkáš a čemu věříš ty?“

„Ne. Až se plně zbavím iluzí a pochopím realitu ve všech jejích souvislostech, nebudu už asi moci žít mezi lidmi. To nevím ze zkušeností; je to varování, které nám bylo sděleno vyspělejšími.“

„To znamená kým?“

„Existují lidé, kteří tímto vývojem prošli. Buddha, Ježíš...“

„Ale to mluvíš o náboženství! To je podle tebe reálné?“

„Náboženství je iluze jako všechno ostatní. Ale duchovní cesta, po které oni šli a prošli ji, je reálná. Na lidské úrovni vědomí.“

„Opět podmínka, opět se věci mění dle úrovně vědomí. To neexistuje nic, co by platilo absolutně?“

„Nevím. Tak hluboko jsem se ještě nedostala.“

Don Lucio na ni zíral se směsicí strachu a nepochopení.

„Ty jsi řekla, že všechno je iluze; to znamená, že všichni věříme lžím?“

„Ano.“

„A ty ne?“

„Já také. Dokonce to, co říkám, je iluze. A kdybych měla pocit, že jsem se iluze zbavila, byla by to jen další iluze.“

„Jak s takovým vědomím vůbec dokážeš žít?“

„Zvykneš si. Není to tak těžké, jak se zdá.“

Don Lucio se obrátil nikoliv na Maryšku, ale na Juanitu: „Ty tohle taky znáš? Dokázala bys to vysvětlit jako vévodkyně?“

„No – znám to, ale že bych si s tím dělala hlavu, to teda ne. Mně stačí, že jsem zdravá a chutná mi jíst.“

„A to ti nevadí?“

„Vůbec. Proto jsem taky obyčejná laborantka a ne čarodějka.“

„Neříkej, že bys nechtěla být!“

„No... takhle: jednoduchý iluze umím a stačej mi. Abych někomu pobláznila hlavu, na to není potřeba velký umění. Kdyby bylo třeba, určitě by mě holky naučily, ale nezačnou s tím, dokud si neřeknu. To je takovej zvyk.“

Don Lucio zaváhal, jak se vyjádřit. Zeptal se Maryšky:

„Nevadilo by, kdybych trochu vyslechl Juanitu... v tvé přítomnosti? A nebudeš se na ni zlobit, když její odpovědi budou poněkud... prostomyslné?“

„Určitě ne. Vím, jaká je Juanita a necítím potřebu ji nějak měnit.“

„Tak dobře. Takže ty říkáš, že nechceš být čarodějkou.“

Juanita se zatvářila poněkud nejistě. „Chci...? Jsem si vědoma svých mezí. Nejsem tak dobrá, abych byla na špičce.“

„Nelži.“ poznamenala Maryška.

„Tak jo: jsem moc líná se učit. Radši něco hraju nebo si plavu v bazénu.“

„Bez učení to nejde?“

„To je těžký...“ viditelně narazil na téma, které Juanitě nebylo po chuti a o kterém měla už pár sporů s ostatními, „Veškerý potřebný informace samozřejmě mám, předali mi je automaticky. Ale ono to je něco víc... možná kdyby bylo potřeba, že bych si vzpomněla. Ale jen tak, sama od sebe...“

„Trápíš ji.“ řekla Maryška.

„To bych nechtěl. Ale můžu se vyptávat dál?“

„Jistě!“ Juanita byla očividně potěšená, že s ní mluví.

„Většina děvčat... i chlapců je tady sportovně velmi vyspělá. Je to podmínka, aby čarodějka byla dobrá?“

„Rozhodně ne. Ale mezi učením rádi relaxujeme.“

„K té relaxaci patří i bojový výcvik?“

„Jistě. Většina lidí cvičí; leda staří a nemocní ne.“

„Rádi chodíte nazí. Je to nějaká podmínka?“

„Ne... i když, slyšela jsem... někteří to za podmínku považují. Já nevím. Je mi to příjemnější.“ Juanita se ohlédla na Maryšku, ale ta mlčela.

„A všude po těle máte tetování.“

Tentokrát neodpověděla žádná z nich.

„Ty ho máš mnohem méně než ostatní. Má to nějaký důvod?“

„Zatím jsem si ho nenechala udělat. Totiž... no, princezny se rády dávají všelijak mučit. Některé techniky jsou dost bolestivé.“

„Tobě bolest vadí?“

„Ne že by mi vadila; ale nedělá mi tak dobře jako jim.“

„To je pravda?“ obrátil se Lucio na Maryšku.

„Ano. V podstatě. Bolest je vzrušující. Stimulující.“

„Týká se to všech čarodějek, nebo jen tebe?“

„Ne úplně všech, ale většiny. Těžko říct přesně.“

„Dobře, pokračujeme. Některé mají oholenou hlavu. Dokonce i děti. Proč?“

„Protože je někdo v rámci očištění ostříhal.“

„Proč ty nosíš dlouhé vlasy?“

„Taky mám strach, kdy mě ostříhají! Už to asi nebude dlouho trvat...“

„A ty nechceš? To se tomu nemůžeš nějak vyhnout?“

„Až doposud jsem se vyhýbala. Nechtěla bych...“

„Nemůžeš odmítnout? Měla bys kvůli tomu problémy?“

Juanita upadla do značných rozpaků. Ohlédla se na Maryšku a když začala odpovídat, lezlo to z ní jako z chlupaté deky:

„No, vadí mi to dost, ale zas ne tolik, abych z toho dělala aféru. Kdyby to vypadalo, že mi na tom záleží mimořádně moc, někdo by si toho všiml; to bych pak s nimi nevydržela, pořádaly by na mě hon a snažily se nějak mě donutit nebo zblbnout. Hlavně děcka – oni jsou takový hravý...“

„Jak je možno někoho donutit k něčemu, co nechce?“

„Všelijak. Násilím, zhypnotizovat, vsadit se... různě. Já neříkám, jednou mě určitě dostanou, ale zatím se můžu bránit... je to bezva hra.“

„Myslel jsem, že je to nějaká vážná věc! Obětování nebo tak něco...“

„Jo, samozřejmě. Ale taky zábava. Já nevím, jak to vysvětlit...“

„V převážné většině je to hra.“ řekla Maryška.

„Pokud můžu odhadnout z tvého účesu, byla jsi ostříhaná nepříliš dávno. Ale umíš udělat, abys měla vlasy dlouhé až na záda?“

„Umím. Taky umím změnit barvu a... vlastně cokoliv. To není těžké... tím myslím, že to umí spousta děvčat. I malé děti.“

„Zvládla by to Juanita?“

„Určitě, bez problémů.“

„Je pohodlnější nosit vlasy dlouhé nebo krátké?“

Maryška se hluboce zamyslela. „Z té strany jsem o tom... Složité otázky. Neuvažujeme přímo takhle... Většinou se něco stane a tak...“

„Konkrétně: co se stane?“

„No... zkrátka nějaká vhodná příležitost. Neumím dát žádný příklad... to se prostě najednou tak schumelí!“

„Slyšel jsem, že jednáte vždy promyšleně, na základě dlouhodobých plánů; tvoje řeč ale vypadá, jako kdybyste jednali spontánně a bez rozmyšlení!“

„Jak kdy. V důležitých věcech se rozmýšlíme víc. Ale tohle...“

„Vlastní vzhled není důležitý?“

Maryška si zhluboka povzdychla. „Když ty kladeš tak nesmyslný otázky! Copak já vím, jak bude kdo z nás vypadat za pár týdnů? A můžeš ty říct, jaký budeš za pár dní?“

Don Lucio se naopak usmíval. „Takže ty předpokládáš, že se změním. Proč?“

„Protože jsi sem kvůli tomu přišel. Naučíš se spoustě věcí! Třeba nebýt příliš pyšný na svoje postavení a funkci; dneska jsi ministr, zítra možná nebudeš. Je důležité, abys tím nebyl zmaten; naopak byl připraven na každou eventualitu. Jsi lidská bytost jako ostatní. A ani to není nic moc; nejsi nic lepšího než pes, osel, strom, stéblo trávy...“

„Náboženská teorie, samozřejmě. Nejen že to znám, umím to i citovat.“

„A uvést do praxe?“

„K čemu? Řekla jsi, že bych s vaší pomocí mohl upevnit své politické postavení; jestli budu kvůli tomu muset provést nějakou demonstrativní akci pokory a oddanosti, udělám ji – ale jaký budete mít důkaz, že je to skutečně výraz přesvědčení a ne šaškárna pro oblafnutí diváků?“

Maryška se zasmála a mávla rukou. „No dobrá, jak chceš. Máš chuť diskutovat o každé hlouposti jako ve vaší vládě, parlamentu a jak se všem těm nesmyslům říká. Zkusíme to obráceně: nejdřív se s námi pobavíš, třeba se můžeme i trochu napít... Potom... ale proč bysme se na něčem domlouvali! Necháme to všechno osudu – souhlasíš?“

„Jistě, proč ne?“ smál se ministr.

„Tak fajn. Až zítra se budeme dohadovat dál!“

S tím všichni plně souhlasili.

A jak to dopadlo? Okolo půlnoci jmenovala Juanita dona Lucia svým koněm, jezdila na něm po sále a švihala ho po tlustém zadku jezdeckým bičíkem. A pan ministr? Inu, řehtal a škemral o cukr.

Errata:

30.05.2021 11:13