Vítej, návštěvníku!

 (Assama)

Denis mi poradil, abych začala takhle:

Z cest po pralesích nejradši vzpomínám na několik dní, po které jsme byli hosty kmene Bambuti. Ve skutečnosti jsme si v první chvíli nebyli jistí, zda jsou to skutečně lidé, nebo se jedná o nějaké divné opice, neboť před námi hbitě prchali do křovin a neukazovali se na očích. Ale když jsme na jedné mýtině spatřili chatrče z větví poskládaných dohromady v určitém pořádku a když jsme prozkoumali stopy jejich nohou, dohodli jsme se, že se skutečně jedná o lidské bytosti.

Tito pralesní lovci měří v dospělosti průměrně metr výšky; kdo má metr čtyřicet a víc, je už považován za obra. Chodí zcela nazí, nepoužívají žádných nástrojů kromě luků a šípů s hroty z kostí či kamenů, a kamenných seker. Dlouho jsme se s nimi nemohli dorozumět, jejich řeč je příliš primitivní: samé mlaskání, kňučení a skřeky. Žádnou jinou řeč neznají a nedokážou pochopit; taky se vůbec nekamarádí s kmeny z okolí.

Živí se sběrem všeho, co se dá jíst; ale svými luky dokážou lovit i slony, hlavně proto, že znají nějaký kvalitní rostlinný jed, kterým natírají hroty šípů. Jakmile si na nás zvykli, chovali se přátelsky. Nosili nám vše, co považovali za vhodný dar, a přijímali za to dary od nás; zvláště jim chutnala sůl. Nicméně proti zvykům ostatních národů před námi chránili svoje ženy a nedávali najevo zájem o naše; zřejmě jim jde o to uchránit svoji trpasličí rasu před míšením s jinými.

V podstatě je všecko pravda. Ještě bych dodala, že jediný případ, kdy si Denis nehledal mezi místními kráskami další manželku. Mohlo by se předpokládat, že důvodem byla opatrnost, protože ty holky vypadaly jako malé děti. Ale nejsem si tím jistá; už jsem v osadách zažila velmi aktivní holčičky, které se rozhodně nedaly považovat za dospělé, a Denis ochotně, i když ze začátku hodně opatrně, vyhověl. Na případnou kritiku odpovídal, že dětem se má dělat radost.

U trpaslíků vidím problém spíš v komunikaci. Samozřejmě se Denisovi nakonec podařilo mentální spojení a naučili jsme se částečně jejich řeč, takže jsme jim dost rozuměli. Ale to neznamená chápali! Jejich svět je dost omezený, nebo spíš orientovaný na úplně jiné věci než náš.

Například: většinu jejich úvah tvoří různé lovy a boje. Loví slony, jak už bylo řečeno, a velice je překvapovalo, že máme slony jako průvodce. Sice chápali, že naše zvířata lovit nemůžou, ale nesouhlasili; kdybychom je důkladně nevarovali, že se budeme zlobit, hned by je zkusili zabít.

Rádi a často vedou války s pralesními gorilami. Vyprávěli nám řadu příhod – některé dost neuvěřitelné. V jejich podání to vypadá, že všechny opice z celého pralesa neustále bloudí kolem a koukají, kde co sebrat; dokonce jim prý kradou ženy a unášejí do korun stromů. Když se to stane, celý kmen se důkladně vyzbrojí a jde po stopě (skákat po stromech umějí stejně dobře jako kterýkoliv šimpanz). Opice se samozřejmě taky seběhnou a postaví proti nim v několikanásobné přesile; potom se střílejí šípy a házejí oštěpy. Nakonec opice utečou (ty, které přežijí). Pokud je žena nalezena, obvykle ji později zabijí, protože je oplodněná těmi opicemi a narodila by se zrůda. Ale trpaslíci vítězství důkladně oslavují, oplakávají své padlé a chystají se na další, ještě hrdinštější střetnutí.

Naši nad tím kroutili hlavou; trpaslíci popisovali opice jako gorily, ale jak každý ví, gorily se starají hlavně o svoje vlastní záležitosti: jak se najíst a pokud možno vyhnout všem lidem. Že by je vyhledávali, dokonce na ně samy útočily? Nesmysl!

Ale Charry se tvářil nedůvěřivě. Začal vyprávět o svém střetnutí v dobách, kdy žil s tygřicí Ráou a jejími mláďaty v přístřešku z větví kdesi u řeky Charraggu; tehdy je napadli tvorové, které nazýval Mussuri, velké agresivní opice. Aflargeo jeho líčení dosvědčil, i ostatní šelmy souhlasily, že takoví tvorové v Arminu žijí. Ovšem jejich názor je trochu rozpačitý – obávám se, že považují Mussuri za naše příbuzné.

Diana okamžitě začala povídat o tvorovi, kterého Tibeťané nazývají yeti, na Kavkaze almaz, v Americe sasquatch a možná ještě někde jinak; popisují ho jako něco mezi člověkem a opicí. Bohužel ho ještě nikdo pořádně neviděl, natož pak chytil a přivedl na prozkoumání. Asi si dává na lidi dobrý pozor, v čemž ho chápu. Zvlášť po diskusi, která se rozpoutala.

Totiž naši jezdci se okamžitě začali dohadovat, že uspořádají expedici do Tibetu a najdou ho, kdyby to mělo trvat léta. Co se týče jejich únosů žen, jmenovali několik kamarádek, které by to riskly i s příslušným oplodněním; proč nezkusit přivést na svět roztomilé opičátko? Určitě by se našli lidé, kterým by podobné vztahy vyhovovaly!

Pak se začali hádat o to, odkud až kam je vlastně člověk člověk; dá se to říct třeba o elfovi Avaenovi? Rozhodně je schopen rozmnožování s člověkem, i když zatím k tomu nedošlo (chyba!). Jeho fyziologické odlišnosti nemohly být prozkoumány, neboť s tím nesouhlasil. Avšak určitě existují nějací další elfové ochotnější se nechat zkoumat; co třeba uspořádat expedici...

Charry je neposlal do Ősgardu, ale do mnohem ošklivějších míst. Důrazně jim připomenul, že ještě nedokončili tuhle akci, sedíme uprostřed Afriky a cíl je v nedohlednu; nepůsobí mu to žádné trauma ani depresi, ale kruci sakra, kdyby přišel na to, kdo za to může, tak by ho...

Někdo měl chuť rozvířit diskusi o lykantropech, ale při pohledu na Vládcovu tvář urychleně zmlkl. Nějakou dobu byl klid.

Pak začal Denis hovořit o mystických zvířatech, která popisují trpaslíci. Hlavní a nejdůležitější z nich je Mokele Mbembe, Přízrak létající hlavy. Je to tvor létající na blanitých křídlech, s velkou hlavou podobnou lebce, se spoustou ostrých zubů; občas je vidět jednoho, občas mnoho. Diana se pochlubila, že si toto zvíře přivolala na pomoc, když byla zajatá Gordonovými vojáky; ne že by jí nevěřili, ale... Denis vrátil téma zpět a vykládal, jak se snažil přesně a metodicky zjistit skutečnou situaci. Podle svědectví se zdá, že Létající lebky nejsou přítomny stále; v některých obdobích se skrývají v neprobádaných částech pralesa, jindy se náhle objeví, zaútočí na vyhlédnutou kořist a zase s ní odletí.

Téma všechny zaujalo a vyptávali se na podrobnosti. Denis přiznal, že má v mentální komunikaci s trpaslíky potíže; na další dotaz potvrdil, že zhruba podobné jako se slony. Kdosi do něj zaryl, že se mu to za poslední dobu stává čím dál častěji a jestli to není příznak únavy. Denis se neurazil, přiznal problémy a řekl, že právě to ho velmi baví.

Pak nás Charry zahnal spát, neboť diskuse se začala nebezpečně podobat hádce. Denis neprotestoval proti žádnému obvinění; dokonce přiznal, že je to možná další fáze nějakého boje vyšších bytostí proti sobě, ve které je někým využíván. Pak Charry opakoval svoji výzvu, tak jsme se rozešli.

Protože ráno jsme vyrazili na cestu; trpaslíci ochotně souhlasili, že nás provedou pralesem, nejspíš chtěli, abychom byli co nejdřív pryč. Vytvořili skupinu asi dvaceti dospělých mužů (metr dvacet a víc), a využili situace k lovecké výpravě; jestliže potkáme něco vhodného k ulovení, okamžitě to zabijí a přinesou do svého tábora. Taky neustále šmejdili kolem, nikdy jsme neviděli všech dvacet najednou, leda večer při zastávkách.

Vzhledem k tomu, že naše šelmy měly přesně stejné zájmy, byli jsme zvědaví, jaké se mezi nimi vytvoří vztahy. Kočky mají nacvičeno, že když chodíme na lov, doprovázejí nás a pomáhají; trpaslíci k nim cítili (a často dávali najevo) trvalou nedůvěru. Tašša soudil, že se ve skutečnosti ještě se žádným Reortem nesetkali a nemají s nimi zkušenosti, dobré ani zlé. Oni ani Reorti neměli velkou zálibu v toulání po těchto pralesích; Tašša dával přednost stepi. Žily tu samozřejmě menší šelmy, možná i nějací leopardi jiného kmene, ale zatím jsme se nenašli.

Po třech dnech jsme se setkali s jiným kmenem trpaslíků; naši zvědové je objevili a vyvolalo to mezi nimi velké vzrušení, nebylo jasné, zda se budou chovat přátelsky nebo dojde k boji. Velitel lovců pro jistotu požádal naše muže, aby si připravili zbraně; naše pušky na ně ze začátku udělaly velký dojem a dalo se čekat, že stejně budou žasnout i ti druzí.

Dopadlo to dobře; náčelníci se sešli na jedné opuštěné mýtině a dlouho se spolu dohadovali. Nakonec nás pozvali do tábora a uspořádali dokonce velkou oslavu. Zřejmě zjistili, že ti druzí jsou nějakým způsobem jejich příbuzní, i když k rozdělení došlo před mnoha generacemi. Vydali jsme našim lovcům část odměny pro případ, že by si chtěli koupit něco užitečného do domácnosti, třeba ženu. K jakým dohodám došlo nevím, ale všichni byli spokojeni.

Náčelník (nebo šaman) té vesnice byl velmi starý a když se uklidnil, začal vyprávět různé příhody ze svého mládí. Například se zmiňoval o šelmách s velkými tesáky a šedostříbrnou srstí, které lze občas najít v pralese. To zaujalo Charryho, protože také v Arminu žijí tyto šelmy; říkají si tharrové a nikdy neopouštějí vysokohorské prostředí, protože v nížině mají zdravotní problémy. Tady je to zřejmě jinak.

Ovšem jako vždycky: když jsem byl mladý, vyprávěli mi staří, že... Takové informace jsou zajisté k ničemu; takže jsme je jen uložili do paměti pro případ potřeby a rozhodli se pokračovat. Někteří z našich trpaslíků došli k názoru, že jim dosavadní odměna stačí, pobrali co se jim hodilo a vrátili se do své vsi; nahradili je noví, kteří si taky chtěli užít dobrodružství. Což jsme jim dopřáli; starý náčelník dokonce prohlásil, že mít domácí slony není tak špatná věc a že by se v tom směru mělo něco dělat. Počkáme-li si ještě několik generací, třeba to někdo i pochopí.

Když jsme konečně dorazili na okraj pralesa a před námi se otevřela širá step, byla jsem naprosto spokojená. Přestože Armini džungle milují, já jsem v nich tedy zalíbení nenašla; a pochybuji, že se to někdy změní. Trpaslíci dostali velkou odměnu a urychleně zmizeli v bezpečném úkrytu. Přestože jsme navázali jakési přátelství, rozhodně odmítali jít s námi kamkoliv dál.

U první řeky jsme si dopřáli odpočinek. V pralesích bylo sice vody dost, všechno bylo vlhké a řekla bych dokonce plesnivé, ale vykoupat se tam nikde nedalo. Zato v tom prostředí byla spousta odporného hmyzu; Denis se mi sice posmíval, že si aspoň pochutnám, ale to je nesmysl! Nevím, které housenky a hmyz se dají jíst a které jsou jedovaté a radši nebudu moc riskovat.

Proč vlastně vy bílí nejíte všelijaké ty drobné potvůrky, které najdete na keřích a stromech? Některé mají velice zajímavou chuť; a co s nimi, když už se vám připletli do cesty? Denis nechápe, směje se a málokdy se dá na takovou pochoutku přemluvit. A kdybyste viděli, jak se tváří Mario, když nás vidí! Dokonce se pokusil mě přesvědčit, že je to hřích; jenže já znám Bibli a hravě jsem mu dokázala, že se tam o housenkách nic nepíše.

Slunce nás krásně prohřálo a dodalo nám ztracenou sílu. Byla jsem spokojená; taky sloni, koně, buvoli a vůbec všechno, co jsme měli s sebou, se rychle vzpamatovávalo. Šelmy vyrazily do stepi na lov; šla bych s nimi, ale moje dítě se už hlásí a břicho mi překáží v rychlém pohybu. Až se narodí, musím se rychle vrátit ke své dřívější štíhlosti a hbitosti...

Přesvědčila jsem Denise, aby zapálil Oheň a všechny nás omyl. Okamžitě mi bylo líp; budu to asi muset opakovat častěji. Nechala jsem si ohořet všechny copánky; až je budu potřebovat, nechám si je zas narůst. Prozatím nemám na takové dětinské věci čas ani zájem; po mně to udělala řada dalších děvčat a dokonce někteří morani.

Ještě by mi udělala radost nějaká hezká sexuální hra; pokud možno trochu drsná, mohlo by to i bolet a klidně se může přidat víc lidí, aby byla legrace. Nejvíc mě baví, když přibereme do hry nějaký mladý nezkušený holky a kluky, Denis pro ně obvykle vymyslí nějaký šokující zážitek a já se bavím jejich úžasem. Někdo by mohl říct, že je ošklivé trápit nezkušené děti; tak ale koho? Za čtrnáct dní už budou tak oprásklí, že je prostě ničím nevytočíte – takže je nutno stihnout to co nejrychleji!

Jenže Denis byl tentokrát proti a nedal se ukecat. Zacházel se mnou naopak jemně a ohleduplně jako nikdy, samozřejmě kvůli malému. No nic, líbilo se mi to i tak, ale stejně... jen počkej, až budu zase fit, za tohle se ti teda pomstím! Naznačil, abych si pomohla mentálně; jako kdybych potřebovala jeho rady! Jak si pomáhám, když řádí s nějakou jinou?

Což říkám ze speciálního důvodu. Jak jsem se ukládala a měla sice dobrou, ne však špičkovou náladu, měla jsem zjevení. Ve snu ke mně přišel některý ze synů Otce Nga a důrazně před něčím varoval. Bylo to tak naléhavé, že jsem se uprostřed noci probudila celá vyděšená. Denis spal, dokonce vedle mne; ale vůbec se neprobudil. Jenom maličký mě trochu kopal.

Otec Nga má mnoho synů. Tohle byl nejspíš Nugha, jeden z nejmocnějších. Od té doby, co se Nga stal křesťanem, začali se o to zajímat všichni, aspoň většina. Ale proč se tak mocný pán obtěžoval navštívit bezvýznamnou holku, jako jsem já? Samozřejmě neřekl nic jasně, to oni nedělají; tak jsem si nad tím lámala hlavu skoro do rána.

Wa-gah se za úsvitu vrátil z lovu a přivedl s sebou šedožlutou psovitou šelmu s jedním uchem vztyčeným a druhým svislým; byl to šakal a jmenoval se Gurru. Prohlašoval o sobě, že šéfuje všem podobným šelmám v kraji a že ho všichni poslouchají; Wa-gah při tom kroutil čenichem a později nás varoval, abychom mu nevěřili, protože je to nesmysl. Šakalové nikdy nevolí náčelníky a když, tak je neposlouchají, pokud na ně nepřikvačí nějaké velké neštěstí.

Nicméně Gurru byl všeobecně uznán za roztomilého a přibrán do smečky. Psi si ho tedy moc neoblíbili, byl maličký, drzý a potměšilý a rád se vecpal na místa, která považovali za svoje teritorium. A to se k němu ještě postupně přidávali další šakalové, kteří šli náhodou kolem a zvědavost jim nedala, aby se nepřišli podívat. Vyhovovalo nám to; hbitě prošmejdili celé okolí a nosili nám zprávy, co objevili.

Taky nás upozornili na kmen, který tu pásl svá početná stáda; v bezprostřední blízkosti trpaslíků žili obři černí až do fialova, u kterých výška přes dva metry nebyla ničím neobvyklým. Charry si velice zakládá na své mohutné postavě; tady se cítil poněkud přehlížený, což ho netěšilo. Diana sahala děvčatům po prsní bradavky a řehnila se tomu. Byli to lidé dobromyslní a mírní, rádi se smáli a ochotně nás uvítali jako hosty.

Ta jejich mírnost a dobrosrdečnost se projevuje zejména v tom, že když se jich sejde větší počet, pořádají sportovní hry; většina disciplín jsou samozřejmě boje různého druhu. Bojují muži, ženy i děti; zbytek kmene sází na svoje oblíbence slepice, malá prasátka, kozy, krávy i ženy, takže vítězství je dobrá možnost obohatit domácnost. Naše návštěva samozřejmě znamenala skvělou záminku; ještě štěstí, že mě díky mému těhotenství nenutili se těch her zúčastnit.

Mezi muži je nejoblíbenější zápas holýma rukama či válečným kyjem; jiné jsou pouze doplňkové, jako házení oštěpem a lukostřelba. Zápas beze zbraní je pýchou každého muže a nebylo pochyb, že i naši se budou muset zúčastnit. Stejným způsobem bojují též ženy a zdárně se do toho pletou i děti, ať jsou bity jak chtějí. Před začátkem je zápasník kompletně oholen a natřen tukem, aby soupeřovy ruce klouzaly. Údery jsou povolené, ale obvykle si jimi hrdí bojovníci pomáhají pouze v bezvýchodné situaci, protože jsou považovány za poněkud nečestné. Jak jistě chápete, holé a namaštěné tělo protivníka je možno chytit za jediný významný výčnělek; což se obvykle stane a pak se s ním kroutí a mačká, oba soupeři řvou a ryčí bolestí i vztekem a diváci jim hlasitě fandí. Ale kdo vyhraje, je oslavován a uctíván.

Ženy jsou na tom o to hůř, že je není za co chytit; leda za uši, ale ty jsou beztak pořezané a rozpíchané od všelijakých ozdob. Starší, zasloužilé matky mnoha dětí, by asi šlo podržet za vytahané prsy, ale takové osoby už většinou nezápasí. Zato u dospívající mládeže je oblíbený zápas mezi chlapcem a dívkou; děvčata mají jak řečeno výhodu, ale pokud zvítězí kluk, může si poraženou hned odvést do své chýše jako manželku. Zato když prohraje, má ostudu a posměšky neberou konce.

Souboje válečnými kyji, zdobenými kamennými a kovovými bodci a už na pohled vypadajícími hrozně, bývaly způsobem řešení sporů v dobách, kdy ten národ byl podstatně mocnější než nyní. Souboje dnešních bojovníků jsou jen vzpomínkou na tyto doby a kyje, které chová každá rodina ve velké úctě, se při nich nepoužívají. Mají jen dřevěné bez bodců; i tak by plný zásah znamenal přeražené kosti, možná i smrt. Bojovníci umějí dobře uhýbat; avšak souboj skončí, až když oběma soupeřům teče krev, aspoň z nosu. Kdo ztratí kyj, má poslední možnost bránit se kovovými kruhy na zápěstích; jsou z mosazi a pořádně těžké. Ženy je nosí i na pažích, na kotnících a na krku. Zasloužilí bojovníci jsou zdobeni jizvami na těle, ale zejména na hlavě; jsou na ně velice hrdí a rádi se chlubí, v jakém boji a s kým je získali.

Jiný způsob získání jizev po těle je boj se šelmami, které přijdou krást kozy nebo dobytek. Jako u nás je střežení stáda záležitost mladých chlapců; kluci samozřejmě chodí na lvy či leopardy ozbrojeni pouze oštěpem. Ale kde berou svoje jizvy děvčátka, to skutečně nevím.

Tušila jsem, že Denis nedá jinak a bude se chtít vytáhnout. Když přišel, abych ho oholila, bylo to jasné; zeptala jsem se, zda si taky vybojuje další manželku a on se pochlubil, že už byl jednou kráskou vyzván. Naopak její bratr pohrozil, že mu utrhne koule, takže mu vítězství stejně k ničemu nebude. Toho bráchu jsem viděla: dvoumetrový kolohnát se strašlivými jizvami po celém těle. Děvčata si špitala a ukazovala nejdůležitější část jeho těla; tušila jsem, že dostaly chuť se taky vdávat.

Charry vyjednával s náčelníkem. Pokud bych měla nějak charakterizovat toho mohutného, neustále se smějícího muže s objemným břichem (důležitý fakt, tlustý tu byl jen on, jeho ženy a pár stařešinů), tak nejvíc ho vystihovala pomalá chápavost. Ať byla řeč o čemkoliv, jenom se řehtal, ukusoval z masa, které mu soustavně podávaly jeho ženy, a přikyvoval. Nechápal nic.

Velice mě zajímal jejich duchovní život, božstva a tak. Šamankou kmene byla seschlá babice vychrtlá jako smrt, téměř bezzubá a Ernaye by řekl, že má úmrtní list v kapse. Navzdory svému vzhledu byla velice hodná, věnovala se převážně léčení ran a výchově mladých léčitelek, které bych označila za dost hloupé. Božstva se mi jevila na první pokus jako typicky bojovnická, většinou se jednalo o mocné hrdiny, kteří vítězili převážně silou. Mnohdy to byli skuteční předkové jednotlivých rodů, kteří bojovali v dobách králů a hrdinů a získali si slávu. Hlubší sondy jsem nemohla provést, ale doufám, že Denis to určitě provede.

Už první jeho souboj vyvolal nadšení. Přestože je menší než ten bráška vdavekchtivé sestřičky, byl hbitější a kolohnáta přemohl, ovšem po dlouhém boji plným řevu, válení v prachu a ječení diváků. Tímto vítězstvím získal právo bojovat s dívkou; což zcela pochopitelně vyhrál, slečna zářila a diváci ho spokojeně poplácávali po ramenou. Bráška se taky vůbec nezlobil; už dělal oči na jednu z našich děvčat a ona byla jednoznačně pro.

Nebyl by to Denis, aby nepředvedl soupeřům něco ze svého pestrého repertoáru drobných zákeřností. Oni nic takového neznali a zvítězit podfukem pro ně byla děsná legrace. Na první pokus se zdálo, že jsou velice čestní; ale později vyšlo najevo, že podvodné metody chápou velmi dobře a ochotně jimi obohacují své bojové mistrovství. Zejména dívky se ukázaly perfektně chápavé a hned je vyzkoušely. Navíc se při nich vesele smály.

Měla jsem dojem, že tihle hodní a laskaví lidé nemají na světě nepřátel; i to byl samozřejmě omyl. Jedno slovo dokázalo vnést chmury do jejich věčně rozesmátých tváří: Onganga. Sousední kmen, mocný a nesmiřitelný; co přesně těm obrům udělali (a jak), bylo těžké zjistit, ale zřejmě všechno, co se dalo. Měli vlastní stát s mocným králem, vybírali daně, zakazovali jim kočovat na svém území a vůbec. Mluvili o nich neradi a pokud ano, tedy s hněvem a vyhrůžkami směrem k jihu. Bohužel, právě tím směrem jsme museli pokračovat v cestě.

Byla jsem zvědavá na Denisovu svatební noc, když už tu holku vybojoval; a bylo to přesně jak jsem myslela: v sexu taky nic moc nepředvedla, i když se jí líbilo, co s ní dělal on. Když pak došlo na mentální spojení a začal se jí procházet v mysli, byla na vrcholu blaha a přiznávala, že je nejlepší ze všech, koho zatím poznala. Malá pravda: moc jich nebylo a řekla bych, že jeden jako druhý. Jejich výrazná vlastnost je spokojenost se sebou samým; jsou přesvědčeni, že všecko dělají správně a nejlíp, žádnou změnu si neumějí představit. No, možná těm děvčatům by se praktiky našich kluků líbily; bojovníci taky chválili děvčata, ale jestli se skutečně něco změní, to teda nevím.

A to nejdůležitější: božstva. Jak už jsem řekla, samí bojovníci; čarodějové u nich mají minimální význam a omezují se spíš na léčení ran. O uctívání ve vyšším smyslu se vůbec nedá mluvit; požadují od svých bohů, aby jim ve vhodnou dobu seslali déšť, aby jejich stáda a ženy byly plodné a aby měli vždycky dost jídla. A nepotřebují k tomu ani žádného kněze, domluvit se se svými předky dokáže každý sám.

Denis na to řekl: „Jsou šťastní.“

A šťastní zůstali, i když prohrávali v soubojích díky znalostem našich kluků z karate, aikida, juda... Kdykoliv s některým někdo (třeba i holka) sekl o zem, až to zadunělo, ostatní se vesele smáli a předháněli ve výzvách k dalším soubojům. Pokoušeli jsme se něco je naučit, ale jen se smáli a nic nechtěli používat; nanejvýš přiznali, že když je někdo tak malý a slabý jako my, musí si pomáhat, jak se dá.

Dokonce ani Živý Oheň na ně moc velký dojem neudělal. Jistě, bylo jim to příjemné a všichni se jím omyli, ale že by toužili se to naučit, ani náhodou. Starší si vzpomněli, že kdysi dávno před lety bloumali stepí všelijací hosté černí, bílí i hnědí, kteří se snažili je něco učit; tak je vyslechli, pokývali hlavami, zasmáli se bílými zuby a pustili to z hlavy.

Charry se pokoušel o nějaké diplomatické jednání s jejich náčelníky. Což bylo téměř bez užitku, každý takový náčelník ovládal jen svou vesnici, tedy převážně členy vlastní rodiny. V rámci různých oslav se setkávali se sousedy, mírně s nimi obchodovali a slavnostně si vyměňovali zbraně a ženy. Jiné záležitosti společného zájmu v podstatě neměli.

Pokusy vypravit se s námi na cesty byly matné a většinou pominuly po náčelníkově zákazu. Zvláště proto, že jsme mířili na území Onganga; tento nápad se jim zdál zcela šílený, ale neměli v úmyslu nám ho rozmlouvat. Když se chceme dostat do problémů, naše věc. Dívky, které si naši vybojovali, zase vrátili rodině nebo vyměnili za nějaké ozdoby. Nevadilo jim to.

Ovšem skvěle jsme mezi nimi pookřáli. Málokdy se nám podaří setkat se s tak milými a příjemnými lidmi.

Pak jsme se hnuli dál k jihu; a hned ze začátku objevil šakal Gurru v jakémsi údolí spoustu lidských kostí a nějaké zvláštní nástroje, kterými byli zřejmě pobiti. Podle zbytků oděvu usoudil, že se jedná o Gordonovy vojáky.

O Gordonově armádě jsme už dlouho neslyšeli a mnozí se domnívali, že po prožitých utrpeních dostal rozum, vzdal to a vrátil se domů do Anglie. Ale Charry, Denis a jiní prozíravější jedinci nevěřili; teď měli potvrzen svůj názor. Kudy asi šli? Ani pralesní trpaslíci, ani stepní obři je neviděli a neslyšeli nic o žádné bílé armádě.

Šakal nás co nejrychleji vedl nepřehlednou zvlněnou krajinou, občas zarostlou křovinami nebo lesíky o několika stromech; pobíhala tu stáda žiraf, zeber, antilop, pakoňů, buvolů... Tašša se mlsně olizoval a toužil vyrazit na lov. Lidé tu nežili žádní, ani Gurru žádné neobjevil.

Ono místo byla rokle mezi pahorky o něco vyššími než ostatní; z vrcholků hor smyly deště veškerou vegetaci a odhalily holou skálu, takže svítily do daleka. Bylo logické, aby se na takovém místě nacházela vesnice, ale průzkumníci nás ujišťovali, že kromě koster tam není nic. Ani žádné cesty jsme neobjevili, leda vyšlapané zvěří.

Tu rokli bychom bez šakalů neobjevili; i sestoupit do ní byl problém. Na dně se nacházely poházené kostry, v mnoha případech roztahané po okolí od drobných predátorů. Gurru poctivě přiznal, že pokud se něco dalo jíst, nedělal si starosti a pochutnal si. Ovšem přišel pozdě, větší část už nacpali do žaludku supi a luňáci, kterým se sem chodilo daleko pohodlněji.

„Ano, se vší pravděpodobností jsou to kostry bílých mužů,“ souhlasila komise našich odborníků, „Nejspíš Gordonovi vojáci; ale zdá se, že nemají ani trosky uniforem, ani žádné zbraně a výstroj. Všechno jim vzali...“

„Někteří lidé tady nosí červené kabáty!“ souhlasil Gurru.

„Kde žijí ti lidé?“

„Tam, za kopcem. Jestli se vám podaří projít na druhou stranu...“

„Proč by nemělo?“ Charry si prohlížel hory dalekohledem, „Támhle zrovna vidím průsmyk; myslíš, že je tak neschůdný?“

„Jít se tam dá; ale je tam plno nástrah! Když je někdo malý jako já...“

„Nástrahy? Co tím myslíš?“

„Uvidíš. Nejdřív tam pusť nějaké zvíře...“

Charry se mračil a prohlížel hory ještě jednou. Neviděl nic.

„Denisi, sestav průzkumný oddíl. Ostatní na nás počkají!“

„To tam jdeš sám?“ zajímala se Diana.

Charry se tvářil velice nepřívětivě. Vypadal, že jím cloumá tichý hněv.

„No dobře, tak pojď taky!“

Šli pěšky, ale vzali s sebou dva buvoly, ty nejtvrdohlavější a nejvzteklejší, které chtěli stejně co nejdřív napsat na jídelní lístek. (To čumíte, jak jsem vzdělaná, co? Jednou si opravdu zajdu do restaurace a přečtu si...) Gurru běžel vpředu a čenichal, za ním šli Wa-gahovi psi, Artanna a Denis se svými morany; Charry a Diana uzavírali oddíl.

„Támhle, hele!“ ukázal Gurru, spokojený, že může něco předvádět.

Jeden z velkých stromů na výrazném místě byl osekán tak, že zbyla jenom koruna; na kmeni byla přibitá kostra ve vojenském kabátě a čepici, cenící zuby na každého, kdo tudy chtěl projít.

„Hele, strašáček!“ řekla zvesela Diana, jen co se vzpamatovala.

„Koukám.“ zabublal Charry jako nadurděný krocan. Kostra měla dokonce řemení s revolverovým pouzdrem, samozřejmě prázdným. Tak hloupí nebyli.

„Támhle v soutěsce je první nástraha!“

Psovité šelmy vynikají perfektním čichem; na věcech, kterých se dotýkali lidé, ulpěl samozřejmě jejich pach. Zavedli průzkumníky až do úzké soutěsky mezi skalami; před dalším postupem varovali.

„Co tam sakra je?“ Charry pořád všechno obhlížel dalekohledem a neviděl nic.

„Zkus tam pustit buvola, uvidíš!“

„Tak jo, no!“

Buvoli jsou tupá zvířata tvrdohlavé, nepříjemné povahy; tenhle byl jeden z nejhorších, většinou se snažil utéci a toulat se, kam sám chtěl. Tentokrát mu bylo dovoleno jít dopředu, ale kupodivu váhal, funěl a tušil nějaké nepříjemnosti. Až když ho někdo z moranů popohnal oštěpem, vyrazil dopředu; jak se prodíral trnitým křovím, náhle spustil jakýsi mechanismus a se skály sjelo cosi jako saně s lesknoucími se hroty dlouhých šavlí; ty šavle probodly buvola skrz naskrz a ubohé zvíře se skácelo s bolestným řevem.

Druhý buvol byl poblíž a ten řev pochopil jako výstrahu; vyškubl se svým poháněčům a vyrazil zběsile svahem pryč. Po několika krocích se nabodl na dvojici oštěpů, které se samočinně zvedly ze země, když na ně šlápl.

„No teda!“ ocenil Charry.

Všichni průzkumníci se přikrčili a čekali, co bude dál. Nebylo nic, jen buvoli zvolna dodělávali.

„Nějací lidé?“

Psovité šelmy opatrně pobíhaly a větřily; bez výsledku.

„Takové mechanismy musí někdo udržovat! Kromě toho, pro tolik masa si určitě někdo přijde, ne?“

„Takových nástrah je plné údolí!“ hlásil hrdě Gurru.

Charry tedy opatrně vystoupal do průsmyku a prohlížel mechanismus.

„Použili na to dragounské šavle, Gordonovy. Dost chytrá konstrukce!“

„Zdá se, že skutečně netouží být rušeni!“

„No dobře, když nechtějí, nepůjdeme tudy. Je nějaká jiná cesta?“

Gurru se hluboce zamyslel; to se poznalo tak, že jedno ucho vztyčil, druhé svěsil a vyplázl jazyk. Ale měl chuť se chlubit, takže ochotně povídal. O kus dál na východ je další průsmyk, taky plný nástrah. Skalní hřeben se táhne dost daleko na obě strany; na západě jím protéká řeka kaňonem, který je zajištěn mnoha nástrahami a vesnicí rybářů. Co je ještě dál, nevěděl.

„Máme koně a slony,“ řekl Charry, „Tudy rozhodně neprojdou!“

„I když na svém území nechtějí lidi, určitě nemají nic proti migraci stád zeber a pakoňů,“ uvažovala Diana, „Kudy jim tam chodí zvěř?“

Gurru neměl tušení, ta věc přesahovala jeho chápání.

„Znamená to udělat velký oblouk...“

„Ještě rozumnější by bylo nelézt jim tam vůbec!“ navrhl Denis.

„Kudy chceš projít? Přeletět?“

Denis mhouřil oči, šklebil se a zjevně promýšlel něco vychytralého.

„Jak jsi povídal, tyhle systémy nemůžou zůstat bez obsluhy, někdo se musí občas přijít podívat, jestli je někdo nespustil. Počkáme si na něho s kočkami, chytíme a vyslechneme. Nejlepší je vědět, na čem jsme!“

„To zní rozumně. Vezmeš si to na starost?“

„Jistě! Zatím si můžete dole odpočinout!“

Charry pokyvoval hlavou a tvářil se jako obvykle... no, ne pořád, ale během téhle cesty dost často, nasupeně.

„Dobře. Až něco ulovíš, dej vědět!“

Nebyl to nic moc plán, spíš taková nouzovka; ale co se dalo dělat lepšího?

Zbytek průzkumného týmu se vrátil k ostatním, ohlásit situaci a vyčkávat. Já přemýšlela, čím bych jim mohla pomoci, i když jsem moc možností neviděla – a to mi pořád ještě vrtal hlavou ten nedávný sen. Kdybych se tak mohla na jeho smysl zeptat, vstoupit do meditace a...

Nojo, jenže! Samozřejmě jsem to zkoušela; ale bez úspěchu. Znáte ten nový vynález, co mu říkají telefon? Jasně, vy jo; tak víte, že se můžete třeba postavit na hlavu a nic nevyřídíte, když to na druhé straně nikdo nezvedne. Já taky volala do prázdna a nikdo neměl zájem se mnou mluvit.

Samozřejmě bych věděla, jak je přinutit; jenže to jsem si mohla dovolit, dokud jsem nenosila to maličké. Třeba Denis se krásně dostane do transu, když se dá zbičovat do bezvědomí. (Mluvil o tom? Když poprvé požádal morany o tuto službu, nevěřili vlastním uším. A očím, když nejpozději při třetím úderu dostane erekci a vydrží mu, dokud neomdlí.) Naučila jsem se to od něho, ale copak bych to teď mohla zkusit?

Další možnost: obětovat nějaké významné zvíře, ulovit vlastní rukou, dát jim napít jeho krve, potřít horkou krví celé tělo a sníst jeho srdce. Tohle Denis popsal docela určitě, dělala jsem to pokaždé, když jsem chtěla získat ochranu a pomoc ngajimů. Jenže to musí být skutečný lov, souboj s mocným divokým zvířetem; jen zbabělci zabijí něco ochočeného, co se nechá bez odporu, bez boje. Samozřejmě, na horkou krev se slétne kdeco; ale ngajimové taky mají svou čest a když vidí, že je jim obětováno něco podřadného, urazí se a nechají to mrchožroutům. Ty zrovna krmit nemusím!

Přemýšlela jsem o tom dlouho a k ničemu konkrétnímu nedošla. Není to tak lehké, jak si myslíte; staří šamani to občas řeší tak, že trans předstírají a řeknou, co sami chtějí. Já bych se to neodvážila; přece jenom mám s těmi nahoře trochu užší vztahy a nerada bych, aby se mi pomstili!

Assi. Ano, to je jediná možnost, požádat o pomoc svoji božskou sestru. Bohužel právě to se mi chce ze všeho nejmíň; nemyslím sice, že je zákeřná, jak někteří říkají, ale vždycky si něco vezme. Něco, co pro mne zatím nemá význam, ale bude mít, až... nadejde čas. Jsme si podobné, víc než bych si přála. A ona se usilovně vtírá Denisovi.

Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem upadla do transu samovolně a tak rychle, že jsem to vůbec nestihla kontrolovat. Náhle byla se mnou, dokonce v tělesné podobě a tak zřetelná, že jsem se okamžitě začala bát. Zvlášť když se usmívala a vypadala, že chce splnit, co mi na očích uvidí.

Vůbec nechápu, čeho se bojíš! Byla bys radši, kdybych se zlobila?

Začala jsem se pokoušet zformulovat otázky a taky svoje námitky vůči tomu, co mi na ně řekne ona. Až po chvíli jsem si uvědomila, že moje myšlenky vnímá zároveň se mnou a nejspíš se skvěle baví.

Ani ne. Spíš přemýšlím, jak tě zarazit, abys nezačala blbnout.

„V jakém směru?“

To je právě to. Jak to vysvětlit, abys to pochopila?

„To jsem podle tebe tak blbá?“

Kopla mě. Vlastně, spíš šlehla energií. Netvářila se moc nadšeně. Bolestí jsem začala přemýšlet, co se jí vlastně nelíbí.

„Ty víš něco, co já ne, Assi?“

Mírně přizpůsobila svůj vzhled, aby vypadala jako některá z našich moranek. Přisedla si ke mně a zazubila se.

„Zkus chápat, co ti budu povídat, jo? Pamatuješ, jak jsme spolu byly v... tuším v Paříži, ne? To evropský město, kde jsi slavila svatbu!“

„Jo. Ty a... tvůj otec.“

„No právě. Tak vypadá to, že některý jiný nám to začali závidět.“

„Který jiný?“

„Yawové. Starý Ruwa Raue a jeho děti. Bohové Ongangů.“

Chtěla jsem položit ještě spoustu dalších otázek, ale pak jsem si uvědomila smysl jejích slov. Tak jsem zavřela pusu a jen uvažovala.

„Jo, tak nějak.“ mluvila nahlas, ale slyšela jsem to asi jenom já, „Ještě trochu jinak. Ruwa Raue je ostře proti. Jeho děti... dvojčata. Asi víš, že narození dvojčat přináší u Ongangů neštěstí?“

Nevěděla jsem. A nechápala proč.

„Když jedna z jeho žen porodila dvojčata, Ruwa Raue se velmi rozhněval. Vyhnal ji do stepi, aby tam zahynuli všichni tři; jenže jsou bohové, takže dvojčata přežila. Jejich matku sežral Wašoriwe, démonský lev. Dvojčatům se taky říká Lvíčata.“

„Myslíš, že se s nimi... setkám?“

„Zatím jsem se s nimi setkala já. Nemám z toho moc radost.“

„Mohli by ti ublížit?“

„Ani nápad! Taky nechtějí, spíš se vetřít. Závidí, že od té doby, co jsem křesťankou, můžu do Evropy a jsem tam vítaná. Chtěli by taky, ale... nějak se tam musejí dostat. S někým nebo... Navíc jim to starý Ruwa Raue nechce dovolit. Zlobí se ještě víc.“

„Co já s tím?“

„Doufám, že nic. Snad se mi podaří zabránit, aby otravovali i tebe. Zatím stačí, že je mám pořád za patama já.“

„Znáš se s nimi? Dobře?“

„Nějakou dobu jsme byli kamarádi. Nevím, jak teď; zatím jsme se natvrdo nepohádali, ale snažím se nedat jim příčinu. Vadí jim, že jsem křesťanka.“

„Co mají proti křesťanům?“

Assi chvíli uvažovala, kolik mi toho říct. „Bylo by nejlepší, kdybyste se vůbec nikdy nesetkali. Mohli by ti dost ublížit. Jsi klíčem... jsi velmi důležitá osoba. A Denis ještě důležitější.“

Chtěla jsem jí říct, kde je Denis a co dělá; ale asi to věděla.

„Jasně že vím. Strkáte šňupák do věcí, od kterých byste měli radši zdrhat co nejdál. Co myslíš, dokázala bys přinutit Denise, aby tam nechodil?“

„Kam? K Ongangům?“

„Ano. Způsobí to spoustu problémů! Teď i v budoucnu!“

„Když tohle řeknu Denisovi, nedá pokoj, dokud to neprozkoumá. On se nikdy nevzdá před cílem!“

„V tom je ten problém. Právě že to vím...“

„Jenomže já...“

„Budeš mít dítě, Assamo! Nebojíš se o ně?“

„Kdo mu chce ublížit?“

Už když jsem to vyslovila, chápala jsem, že problém je jinde.

„Kdyby mu chtěl někdo ublížit, zničila bych ho.“

Uvažovala jsem. To jsem tak důležitá?

Víc než myslíš.

Co tedy chtějí?

Chtějí tvoje dítě získat. Mít na ně vliv. V budoucnu.

To nedokážou! Denis je mocný čaroděj a já taky něco umím!

Assi zaváhala; tvářila se záhadně.

Ty myslíš, že by mohli? Jak by pronikli naší obranou?

Konečně řekla: Jsou tvoji příbuzní.

Zamotala se mi hlava a chvíli jsem na ni tupě zírala.

Řekla jsi moji příbuzní? A tvoji také?

Ne. Moji ne.

Kde jsem k nim přišla?

Assi se skutečně naštvala. „Už jsem ti řekla dost. Připravte se na veliký nepříjemnosti, jestli překročíte hranici Ongangů. Já tě varovala!“

„Ale ne jasně! V čem to je, neřekneš mi?“

Neodpověděla. Začala zvolna mizet; chtěla jsem ji zadržet, ale...

A tak zmizela, já zůstala a byla jsem v ještě větším zmatku než předtím. Obešla jsem tábor, prohodila pár slov s několika lidmi a snažila se uklidnit, ale marně. Najedla jsem se, vrátila do svého stanu, ulehla a pokusila se usnout. Nešlo to, samozřejmě. Přemýšlela jsem nad tím, co řekla.

A hlavně nad tím, co neřekla. Vyplatí se zamyslet, co znamenají slova takových jako ona. Vždy se něco skrývá pod povrchem, něco důležitého...

Takže: objevily se nové osoby. Pochopitelně, vstoupili jsme na nové území a vládnou tu noví bohové. Ruwa Raue a jeho děti, ta dvojčata. Nemyslím, že jsou zlí, jenom prozatím naši nepřátelé. Budeme s tím muset něco udělat; nejspíš se to vyřeší, až vyřešíme problém s jejich národem. Denis si vezme za ženu některou z dcer jejich náčelníka, přinese oběť Ruwa Rauovi, spřátelí se s dvojčaty a pomůže jim do světa bílých. Všechno bude v pořádku.

Nebo ne? Když tohle dělal dřív, Assi to nevadilo, spíš se smála. Žárlivá není, rozhodně ne ve smyslu Jezerní kotlina není pro třetího; navíc ty dva asi dobře zná. Takže... je tu ještě něco.

Co brání africkým bohům zúčastnit se akcí v Evropě? Jejich pohanská víra? Neřekla bych; Templáři rozhodně nebrali moje představy vážně, když jsem byla pohanka, spíš se jim smáli. Otce Nga a jeho děti přijali bez problémů, na první pokus je zařadili mezi svoje kamarády. Lvíčata by klidně vzali taky, jen co by je někdo představil a...

Bacha, tady je ta zrada! Někdo je musí přivést a zaručit se za ně; sami od sebe nesmějí vstoupit do žádného domu. Není to jejich území! Proto že by potřebovali mě nebo moje dítě? Jen abych je uvedla do řádu? Připadá mi to jako nesmysl, ve skutečnosti jsem tam sama nebyla, jenom Denis mě propojil se svými příbuznými a... Co že to řekla Assi? Že i oni jsou moji příbuzní? Další nesmysl; kde bych k nim přišla?

Aniž jsem to postřehla, v průběhu přemýšlení jsem usnula. Ze zmatených snů mi zbylo jen nejasné povědomí, že chvíle našeho vstupu na území Ongangů pro nás bude znamenat další nepříjemné komplikace. Jaké? Kdo ví? Uvidíme, s čím se vrátí Denis...

Denis se vrátil se zajatcem, černým bojovníkem okolo třicítky, na první pohled významným mužem. Byl vysoký, štíhlý a svalnatý; přes levé rameno měl přehozenu špinavou a vypelichanou gepardí kožešinu, jinak byl nahý až na bederní roušku, bronzové ozdoby na rukou a žíněné ozdoby na kotnících. Téměř celé tělo měl zdobeno hlubokými zářezy, někdy téměř ke kosti; v průběhu hojení vtírali do ran barvivo, takže vytvářely na černé pokožce bílé ornamenty. Tvář byla hrubá a vypadala divoce; částečně ovšem pro ozdoby, označující jeho postavení: bronzové jehly vbodnuté do tváří, dřevěný kolík ve spodním rtu, kroužek v nose a velké kruhy v uších. Hlavu měl vyholenou až na kštici kudrnatých vlasů na temeni, z nichž byl vytvořen uzel a v něm vraženo několik pštrosích per. Jeho zbraněmi byl luk téměř tak velký jako on sám, toulec dlouhých šípů s opeřenými konci a kovovými hroty, oštěp se špicí z výtečné oceli a puška springfieldka, zřejmě od Gordonovy armády. Zásobní náboje nosil v toulci spolu se šípy.

„Nebyl to problém!“ chlubil se Tašša, „Oni všichni nosí oděvy z našich kožešin; tak se jim Aflargeo na chvilku ukázal a už po něm šli. Jako kdyby ztratili všechen rozum, docela snadno jsme je přemohli...“

Morani se smáli. Když je někdo tak hloupý a touží získat nádhernou tygří kožešinu, nezaslouží si nic jiného, než aby byl sám uloven. Zajatec na nich samozřejmě poznal, že se mu pošklebují, vztekle koulel očima a toužil je za tu drzost potrestat, ale byl spoután a hlídán; ve své vesnici byl zřejmě velmi důležitým mužem, kterému se nikdo vysmívat netroufal.

Charry přišel ozdoben odznaky své královské moci, aby na zajatce udělal dojem; to mu poradila Diana a osobně vybrala vhodné ozdoby do uší, do nosu a tak. Litovala, že si doposud nenechal víc propíchat obličej a tělo, jako to s oblibou činí Denis; od chvíle, co nosí ozdoby v prsních bradavkách, ji už ani netrápí, že má prsa poněkud menší než většina žen. Ale o výzdobě Diany budeme mluvit jindy, teď chodila o půl kroku za Charrym a tvářila se jako slušná a pokorná africká manželka. Denis se postavil za zajatce a neměl za úkol plést se do jednání, ale sledovat černochovy odpovědi a případně dát signál, kdyby v nich našel nějakou čertovinu.

Charry si chvíli zajatce mlčky prohlížel, pak řekl: „Rozumíš řeči swahili?“

Černoch nepatřil k nejbystřejším, ale uznával pro začátek za rozumné chovat se vstřícně. Zakoulel očima a řekl: „M'Bongo rozumí.“

„Jak se jmenuje váš kmen?“

„Onganga. My nejmocnější na světě!“

„Těší mě. Jsem Charry, král těch mužů kolem. Přicházíme v míru jako přátelé a chceme projít vaším územím.“

M'Bongo si to pečlivě promyslel. Konečně řekl:

„Cizí lidé ne přátelé Ongangů. Cizinci nepřátelé. Jděte pryč!“

„Chceme projít vaším územím,“ opakoval Charry; už si zvykl, že v Africe je nutno každému všechno opakovat nejméně dvacetkrát a počítat s tím, že to pochopí až po jedenadvacáté, „Hledáme průvodce, který by nás provedl vaším územím. Samozřejmě mu dáme četné bohaté dary pro něho i jeho rodinu...“

M'Bongo opět dlouhou dobu přemýšlel. Denis naznačil, že nabídka darů mu v hlavě přehodila výhybku na správnou kolej; přesto odpověděl:

„Cizinci ne přátelé Ongangů. Nechci vést cizince. Nechci dary!“

Zkušenost Charrymu napovídala, že ta poslední věta mu nejde tak úplně ze srdce; nejspíš to bylo oficiální stanovisko, které musel hájit.

Charry dal pokyn, aby mu předvedli naše věci na výměnu: ozdoby, zrcátka, látky a tak. Předváděl to jeden z Jezdců a maličko to magicky nazdobil, aby to vypadalo líp. Denis se na něj zašklebil, pokynem prstů ho pochválil.

M'Bongovi se ozdoby samozřejmě líbily, takže v jeho hlavě nastal svár nařízených pokynů s vrozenou chamtivostí. Ale přišel na správné řešení:

„Zabijeme vás všechny a ty věci vám vezmeme! Pak je budu mít já!“

„Obávám se, že to se ti nepodaří.“ smál se Charry.

„Onganga nejmocnější na světě! My zabili už mnoho lidí! Zabili a snědli jsme i bílé muže, kteří měli pušky! I vás zabijeme a sníme!“

To byl obrat, který se Charrymu moc nelíbil. Nicméně se nezlobil; potkali jsme už všelijaké lidi a zatím jsme se s nimi vždy dohodli.

„Zdá se, že jsi mocný bojovník a jsi pyšný na svou sílu a moc! Také já jsem mocný bojovník a doposud nikdy jsem nebyl poražen! (To sice nebyla tak úplně pravda, ale v Africe se to tak přísně nebere) Chci s tebou bojovat! Když tě porazím, přijmeš nás jako přátele?“

To byl pochopitelně pro M'Bonga další nápor na myšlení, ale nevyvedl ho tak z rovnováhy, jak se dalo očekávat. Reagoval pomalu; když ale Charry nabídku opakoval, došlo mu to.

„M'Bongo nejsilnější! Přepadli jste mě odzadu, jinak byste mě nechytili!“

„Budeš mít možnost to dokázat!“

Nakonec se dohodli. Denis taky souhlasil; naše zkušenosti s obry ze stepi byly v tom směru velmi dobré, proč to nezkusit i tady? Okamžitě M'Bongovi sňali pouta a dali mu možnost se rozcvičit; když ho čekal významný zápas, neměl důvod pokoušet se o útěk.

Denis radil, aby Charry hned na začátku rozbil soupeři nos a způsobil mu krvácení z několika povrchních, ale bolestivých a krvavých ran; stepní obři taková zranění přímo milovali. Charry obřadně odložil všechny svoje ozdoby a předpokládal, že to M'Bongo udělá taky, ale očekávání se minulo účinkem, bojovník netušil, proč by to měl dělat. Když dal najevo, že je připraven, Charry pokynul aby začal; M'Bongo se na něj vrhl a přímo mu naběhl na zaťatou pěst, takže dostal jednu do břicha, druhou do nosu a třetí přímo mezi oči, načež se složil jako prkno. Charry vyčkal, až se zvedne; mezitím Denis přišel na to, že bojové schopnosti Ongangů asi nebudou nejlepší, nebo tento muž nepatří k význačným bojovníkům. Poté se nějakou chvíli otloukali; Charry se na Denisovu radu držel zpátky a do soupeře sice bušil, ale nesnažil se ho zlikvidovat na první pokus. Takže ho zmlátil strašlivě, ale nedosáhl toho hlavního: aby se náš host bavil.

Mezitím ženy připravily pohoštění; takže když M'Bongo poněkud zdráhavě přiznal porážku, pomohly mu moranky se ošetřit (při tom se velmi příjemným způsobem dotýkaly jeho těla a naznačovaly, že kdyby měl zájem, mohl by si s nimi užít). Reagoval dost zdráhavě, rozhodně pomalu. Ponechaly ho tedy, aby si to rozmyslel, zatím přinesly jídlo a domácí pivo, které na všechny dělá dobrý dojem. M'Bongo se najedl (nacpal k prasknutí), vypil pár džbánků a měl dost, nicméně pořád ještě to nebylo v pořádku.

Nakonec Denis nevydržel a zhypnotizoval ho, aby usnul. Velitelský sbor se sešel vzápětí, aby projednal situaci.

„Je to blb,“ konstatoval Charry, „Poslouchali jste, co jsme si povídali při hostině? V podstatě na nic nereaguje!“

„Budu mu muset pořádně prosondovat mysl,“ řekl Denis, „Teď, když spí, by to mohlo jít líp. Zatím to vypadá divně.“

„Co dělali jeho lidé, když jste ho chytili?“

To věděl Wa-gah a jeho psi: „Chvilku ho hledali. Potom našli stopy; nějakou dobu se dohadovali, pak se stáhli do vesnice. Poslal jsem několik zvědů obhlídnout situaci. Kdyby vyslali posla, půjdou psi za ním...“

„Výborně, jsi chytrý. Až se vrátí, chci vědět, co zjistili.“

Denis udělal, co měl v úmyslu: pokusil se proniknout do hostovy (zajatcovy?) mysli a prozkoumat ji. Jsem na něj trvale napojená, takže do jisté míry vnímám jeho pocity; tentokrát převládalo rozladění. Stává se, že se propojení na první pokus nedaří, tak jsem si nedělala starosti, nechala to na Denisovi a čekala, až pronikne jeho mentální obranou.

A byla jsem při tom, když Denis přišel za Charrym podat hlášení. Byl unavený a tvářil se protivněji než obvykle; Charry jej vyslechl a mračil se taky. Jejich diskusi jsem moc neposlouchala, až když zvýšili hlas.

„Asi to budeš muset zkusit!“ řekl Charry a znělo to naléhavě.

Denis to skončil, přešel ke mně a sedl si.

„Povídej mi ještě jednou, jak to bylo s tím... ngajimem!“ zavrčel.

„Myslíš mou diskusi s Assi, o těch místních...“

„Ne. Povídala jsi, že tě navštívil nějaký její bratr.“

„Nechceš si to třeba přečíst přímo?“

Naprosto pravdivě: těšila jsem se na spojení myslí – mé rozpolcené, slabé a tápající s jeho mocnou, trvale propojenou s celým jeho klanem, sestrami a bratry živými i mrtvými. Jenže Denis skutečně nebyl v nejlepší náladě; on si našel můj kontakt s Nughou, já jsem si osáhla jeho průzkum M'Bonga. Ani se nedivím; chápala bych, že je pitomec, ale ne že bude takhle zablokovaný. Ať se jednalo o co chtělo, všude nějaké mentální bloky; za normálního stavu odmítal na takové věci myslet. Jenže proč?

Denis se kontaktem se mnou trochu vzpamatoval. A odpověděl:

Takhle reagují bílí; převážně ženy v bezvýchodné společenské situaci.

Což pro mne byla další zajímavá oblast činnosti; Denis začal vzpomínat na akci na Rhodu, kde se nakontaktoval na kolegyni, pracující jako klinická psycholožka na několika významných ústavech. Jak se dalo předpokládat, byl jejich kontakt mohutně sexuální a dotyčná dáma dvakrát starší než Denis; je mi jasné, že jí to udělalo radost. Její zkušenosti byla souvislá řada případů žen ze středních až vyšších vrstev, které měly spoustu problémů: značnou inteligenci, kterou neměly na co použít, nechápající partnery, okolní společnost, která jim nedovolovala cokoliv nepřijatelného. Protože jejich společenské předpisy nechápu, bylo to pro mne zajímavé a směšné; když jsem se s tím seznamovala, Denis se uklidnil a začal se bavit.

Pak se se mnou rozpojil a vyrazil na Dianu. Šla jsem s ním.

„Diagnóza M'Bonga je jasná: frustrace z rozporu mezi vlastním přesvědčením a příkazy nadřízených. Někdo mu předkládá požadavky, které není schopen splnit, odporují jeho celoživotním zkušenostem a vlastnímu přesvědčení, ale považuje za svou povinnost udělat vše pro jejich realizaci. Zřejmě rozkazy toho krále B'Wally...“

Diana vypadala, že to chápe. Charry řekl: „Eggr?“

„Mají nějakého krále B'Wallu. Kdykoliv si na něj M'Bongo vzpomene, cítím o to větší frustraci a nespokojenost.“

„Hm. S čím?“

„Se vším, co s tím souvisí.“

„Chápu.“ řekl Charry a nechápal.

Diana požádala o upřesnění; oči jí blýskaly a jevila živý zájem.

„Typická společenská frustrace; někdo mu svými příkazy přetváří život. On s tím bytostně nesouhlasí; běžný způsob života v evropské společnosti.“

„Ovšem to by znamenalo...“ přimhouřila oči Diana.

„V Africe jediná možnost: velí jim nějaký běloch a snaží se změnit jejich staleté zvyklosti. Navíc to dělá krajně podivným způsobem.“

„Gordon?“ dal Charry najevo, že přece jen něco chápe.

„Ne. Působení je dlouhodobé.“

Diana blýskla očima. „Jak dlouho?“

„Několik let; může to být deset i víc. Tuším nač myslíš, Diano.“

„Podrobíš ho další sondáži?“

„O tom nepochybuj! Teď jsem se trochu srovnal s Assamou, takže...“

„Ooh?“ řekla Diana a zatvářila se potměšile.

„Rozhodně ne tak, jak si ty myslíš!“

„Chápu; ale můžu za to, co mě napadlo?“

„Kdybys nebyla moje císařovna, nazval bych tě... něčím vepřovým!“

To už blýskaly oči oběma, jen se dát do hádky; možná by se i porvali, ale promluvil Charry: „Vysvětlíte mi, o čem je řeč?“

„O mém otci, drahý. Napadlo mi, kde se asi zadrhl.“

„To nemyslíš vážně! Ty myslíš, že jim tu dělá krále?“

„To mě tedy skutečně nenapadlo; ale králova poradce by klidně mohl. A jak to tak odhaduji, nejsem si jistá, zda dobrovolně. Mohl by být zajatcem!“

„Zrovna u toho nejprotivnějšího kmene?“

„Obávám se, že i to zvláštní chování je výsledek jeho práce.“

„Ale proč by to dělal?“

„Určitě ne schválně. Ale možná jim poradil.“

Charry chvíli usilovně přemýšlel. „No, svého otce znáš nejspíš ty, ne já. Pokud takhle vypadají jeho výsledky, tak je... pěknej cvok!“

„To o něm říkal každý, kdo ho poznal. Zkus hádat podle dcerušky!“

Charry otevřel pusu a chtěl cosi říct; pak ji zase zavřel.

„No, v každém případě mám plán, co dělat,“ konstatoval Denis, „Mohl bych požádat, abyste mne několik hodin neotravovali? Budu dělat pokusy...“

Ochotně jsme mu to všichni slíbili. Odešel s dobrou náladou.

Chtěla jsem Denise šmírovat; ne že bych si to netroufla, ale v mém těhotenství by nám to nemuselo být zdrávo. Takže jsem se nijak nesnažila, šla jsem si radši lehnout. To jsem si teda dala! Když jsem se potřetí probudila vyděšená k smrti a zbrocená potem, radši jsem vstala a šla k ohni. Hlídku měl Ao Harrap, zježený a vzteklý málem k nepříčetnosti. Prohlásil, že se ostatní kočky vydaly raději na lov; seděl s ním Wa-gah a povídali si o příšeře z centrální Evropy, které se říká Radegast a patří k Denisovým Ochráncům. Něco mezi člověkem a šelmou, starodávný bůh jeho kmene. Po celou dobu jsem nepochopila, jakou to má souvislost.

Jaguáří bůh Quantá Chilcox mi poskytl ochranu aspoň natolik, abych mohla v klidu spát. Lehla jsem si hned vedle obou šelem; jejich hlasy mne krásně uklidňovaly. O tom Radegastovi se mi zdálo; má obličej jako šelma, které se říká medvěd, ale k tomu lidské tělo. A nosí zbraně, meč a roh s medovinou. Nekomunikoval se mnou, ale byl na mě hodný; neublížil mi.

Když přišel Denis, probrala jsem se. Připotácel se a požádal, aby ho olízali; byl strašlivě vyčerpán. Když jsem vstala a chtěla pomoci, potěšilo ho to, usmál se na mne; pak upadl do bezvědomí a probíral se jen chvílemi.

Charry vylezl z pelechu, mohutně zíval a měl viditelně hroznou náladu. Diana na tom byla o chlup líp; přišla se podívat na Denise a když se ujistila, že je jakž takž naživu, uklidnila se. Podojila krávu, aby získala mléko na snídani, ale s krví je nesmíchala.

Když jej slunce prohřálo, Denis se přestal klepat a začal reagovat.

„Tohle, co jsem se dozvěděl, je prozatímní varianta; určitě ne celá. Jsou na nás pěkně naštvaní a ani se jim nedivím. Ve hře je starý bůh Ruwa Raue a jeho děti, dvojčata; syn a dcera, dohromady Lvíčata. Ruwa Raue vládl tomuto kraji mnoho staletí a jeho moc byla bezbřehá. Pak přišel starý muž; je pod ochranou cizích, podivných bohů. Mocnějších než Yawové... ne, to je špatně. Jejich vztahy nejsou nepřátelské, spíš... mimoběžné. Chápete? Zatím se nestřetli, protože se neměli kde sejít. Neznají se, nechápou...“

„Jaká božstva chrání toho muže?“ zeptala se Diana.

„To Yawové nevědí. Vůbec spolu nejednali.“

„Hm. Pokračuj!“ řekl Charry.

„Starý král nařídil tomu muži, aby vychoval mladého, jeho syna. B°Wallu. Šlo to ztuha, B°Walla měl chuť do všeho, jen ne do učení. Ale starý muž byl vytrvalý; zřídil školu a přinutil prince i jeho společníky, aby se učili. Nakonec pochopili a když se dostali k moci, rozhodli se změnit svou zemi. Až tehdy si toho všiml Ruwa Raue. Přestal dostávat oběti.“

„Eggr?“ zeptal se Charry.

„Pravidelně dostával lidskou krev. B°Walla to sice nezrušil, ale zvláštně omezil: Od teďka jen za zásluhy. Ruwa Raue a všechny jeho děti se naštvali; kromě Lvíčat, ti krev nedostávali, protože je nikdy nikdo neuctíval. Jsou to prokletí bohové, narušovatelé řádu. Ruwa Raue je z jejich hlediska ten dobrý, ochranitel a pomocník. Místní morálka, chápejte. Tedy: Lvíčata občas taky ochutnala trochu krve, když někdo chtěl spáchat něco podlého a ničemného, na co potřeboval jejich ochranu.“

„Musí to být pěkný parchanti!“ řekla Diana.

„Jsou zlí a zákeřní. A co horšího: velmi příjemní na první dojem. Z toho důvodu získali přízeň a přátelství Assi a dalších ngajimů. Nekruťte hlavou, jsou to sousedi, takže proč ne. No a když se Nga a jeho děti rozhodli dát ke křesťanům, Lvíčata byly při tom. Takže...“

Promluvil (zcela nečekaně) Mario Carialti: „Já je nechci!“

„Myslím, že je nechce vůbec nikdo. S ngajimy jsou taky potíže, ale aspoň ne tak strašné. Lvíčata jsou ještě horší.“

„Zkus říct taky něco dobrýho!“ řekl Charry.

„Zatím se k nám ještě nevetřeli. Existují ochranné systémy...“

„No – tos mě zrovna neuklidnil.“

„Je nějaké řešení?“ zeptala se Diana.

„Příčinou problémů je ten starý muž. Obávám se, Diano, že tvůj otec. Bude třeba dostat jej co nejdál od Ongangů. Osvobodit a... odejít.“

„Myslíš, že by nám v tom stará božstva Ongangů chtěla pomoci?“

„Ne. Yawové nás chtějí zničit. Jen co dostanou šanci.“

„Proč jim nestačí, že odejdeme?“

„Protože jakákoliv situace znamená, že jsme mocnější. Oni potřebují dokázat, že nejmocnější je starý Ruwa Raue. Všechno ostatní je špatné.“

„Ale on přece není!“

„Vidím, že chápeš podstatu problému.“

Ostatní sledovali diskusi v podstatě mlčky, bez komentářů; řekla bych, že se ve věci moc nevyznali. Já už měla náskok díky Assi, která mne varovala; a možná ovlivnila taky řadu Denisových názorů. Nakonec začal mluvit někdo, od koho jsem to nečekala: Mario. Já proti němu samozřejmě nic nemám, stejně jako ostatní; zvykli jsme si, že se k zapojování jiných národů do vlastní církve staví s velkou nedůvěrou, občas má závažné protiargumenty. Podle Denise jsou to nějaké staré záležitosti, snad z minulých životů, oni to chápou a považují za důležité.

Jenže teď promluvil: „Nakolik věříš tvrzením toho muže, Denisi?“

„To nejsou jeho tvrzení!“ opravil Denis, „Prošel jsem se jeho vzpomínkami a musím všechny upozornit: je to fuška. Hlavní problém je, že je strašný pitomec. Nic si nepamatuje, jeho vzpomínky jsou plné neprojetých míst. Ty jsem se musel pokusit obnovit... hlavně v případech, že se jedná o něco důležitého. Víte přece, jak uvažuje šúdra: ty nejbezvýznamnější věci jsou pevně zafixovány, ale to důležité, co přesahuje jeho chápání, je přemazáno nebo uloženo tak hluboko, že se k tomu dá těžko proniknout. Navíc chráněno spoustou bloků; co se mu nelíbí, prostě vytěsňuje z paměti.“

„Opakuji otázku,“ řekl Mario, „Nakolik se tomu dá věřit?“

„Myslíš, že si něco přizpůsobil podle svého? Nebo dokonce, že jsem si to přizpůsobil já a podvědomě... že jsem to tam nejdřív sám zapsal a pak automaticky přečetl?“

„Ne že bych tě obviňoval, ale umím si to představit.“

Denis se na pár okamžiků zamyslel. „No, možné by to bylo. Je pravda, že jsem ty věci procházel několikrát po sobě. Ještě jsem nezdůraznil, že každá informace je roztrhána do několika útržků... Řekl bych: při každém novém příkazu se uložila jen část, kterou M°Bongo v podstatě nepochopil. Ovšem je samozřejmé, že uposlechl; je to přece králova vůle!“

„Proč je takový pitomec vůbec náčelníkem vesnice?“

„Nejspíš nemají nikoho lepšího. Ba ani snahu nějakého hledat.“

„Takže, pokud chápu: jejich bohové byli po celá dlouhá staletí aktivní, zasahovali do dění kmene a plnili vůli svých poddaných. Teď se bojí, že je někdo odstaví a odešle do zapomenutí?“

Denis se zamyslel; cítila jsem, jak rychle uvažuje. Než se odhodlal něco odpovědět, promluvila Diana: „Ty myslíš, Mario, že se proti nám budou bránit?“

„No... nemyslím to tak docela. Já bych jako první požadoval nějaký důkaz, že ti bohové skutečně existují. Že nejsou jen představou toho... M°Bonga.“

Dalo se čekat, že to vyvolá nepřátelskou reakci; ta se však nedostavila, alespoň ne z Denisovy strany. Tvářil se spíš... vyčkávavě.

„Assama...“ usmál se na mne, „Si včera večer vzpomněla taky na jednoho ze starých bohů: jistého Radegasta. Denis ví, o koho jde, já to vím taky, ale vím rovněž, že dotyčný dávno upadl do zapomenutí a kromě několika odborníků na dávné kultury o něm nikdo neví. Takže pochopitelně nemá ani žádný vliv na hmotné věci; nemyslíte?“

„Může být aktivován.“ řekl Denis, ale v jeho hlase nebyl žádný citový náboj.

„Možná,“ připustil Mario, „Nepochybuji, kdyby ses ty pokusil, mohl by se probudit a začít se o něco snažit. Ovšem za běžných okolností tahle stará božstva po nástupu křesťanství postupně... zmizela ze scény. V některých případech násilím, ve většině prostě... zapomenutím. Ztratila sílu.“

„Ano, dejme tomu.“ řekl Denis.

„Myslíš, že se totéž stane i v Africe?“

„No... Očekáváš ode mne odpověď rychle? Jako třeba... v tomto století?“

Mario se ušklíbl. „Vlastně nečekám odpověď vůbec. Vím několik věcí. Například že i křesťanství se šíří ve variantách; africká vůbec není totožná s evropskou, a ještě méně třeba... jihoamerickou. Do různých verzí se mohou zapojit ochranná božstva domorodců, pokud... přijmou nadřazenost Ježíše Krista. Třeba jako starý Nga, kterého Assama tak obdivuje.“

Všimla jsem si, že pečlivě sleduje můj výraz. Dala jsem si záležet, aby nebyl pokud možno žádný.

„Tak jo.“ řekl Denis klidně.

„Proč nám tedy vadí, když se chce zapojit Ruwa Raue a jeho děti?“

„Ruwa Raue se zapojit nechce. Jenom Lvíčata.“ upozornila jsem.

„V první fázi. Potom jistě dojde ke změnám.“

Denis řekl: „Ne. Ruwa Raue je zřejmě proti. Nejspíš má závažný důvod.“

„Ale ne! Jaký?“

„Špatné zkušenosti.“

Denis a Mario se chvíli přetlačovali očima. Pak se Mario usmál.

„Se starým mužem, kterého považuješ za Dianina otce?“

„A s jeho ochránci. Ten muž umístil svoje posvátné kameny na území Yawů. Za celá léta je nedokázali dostat pryč. Je mocný.“

„Je zajatec! Sám jsi řekl...“

„Ano, jistě, jeho tělo je v zajetí. Ale jeho duch je příliš mocný, aby se dal přemoci. Opakuji: postavil svoje kameny na jejich území.“

„Teď jsme na hranici čeho?“ řekla Diana.

Denis zaváhal: „Podle M°Bonga patří toto území Yawům. On Yawy stále ještě uctívá, bez ohledu na to, že jejich nadvláda je zpochybňována králem.“

„A král je co? Křesťan?“

„Král... zřejmě více méně atheista. Člověk, který předpokládá, že bohové nemají žádné právo zasahovat do hmotného světa.“

„A mají?“ řekl kdosi.

„Na to by se Templář snad ani neměl vážně ptát!“

„A mají schopnost zasahovat?“ zeptal se Mario.

„No... to bych právě rád věděl.“ řekl Denis, „Jednoznačně měli, dokud byli při síle. Teď byla proti jejich síle postavena jiná. Oni tu situaci řeší podle svých možností; Ruwa Raue se drží tradiční moci, Lvíčata hledají něco nového. Kdo vyhraje, si netroufám odhadnout.“

„Do třetice stejná otázka: dá se tomu věřit?“

„Slovo věřit je příliš silné. Dá se to odhadnout. Přečetl jsem si vzpomínky M°Bonga, jednoho náčelníka jedné vesnice. Pokusil jsem se je vyhodnotit a zjistit nějaká fakta. Je v tom samozřejmě fůra dezinformací, všelijakých šumů, mimovolných i záměrných chyb. Abych k tomu všemu ještě posuzoval pravdivost, to ode mne chceš moc.“

Charry si odkašlal: „Tak schválně, jestli tomu rozumím: Zdejší král tvrdě zavádí ve své zemi reformy. Pomáhá mu při tom bílý zajatec, kterého můžeme považovat za starého Garrichetta. Ať je to jak chce, určitě nebude rád, že mu ho budeme chtít odvést. Pošle proti nám svou armádu, kterou taťka naučil bojovat po evropsku. Diano, věděl něco o Napoleonových taženích?“

Diana bystře prošla svoje vzpomínky. „Nebyla to jeho specializace, ale na egyptské tažení byl hrdý. Vlastně... myslím ano, věděl dost a když mluvil s cizinci, rád se tím chlubil. Mně vyprávěl o jiných věcech...“

„Grr! Berme za prokázané, že o tom věděl dost a jako správný bráhman bez váhání vysvětlil komukoliv cokoliv. Takže král B°Walla bude mít dokonale vycvičenou armádu vyzbrojenou nejmodernější technikou, kterou se mu podařilo ukrást. Jedině snad že by to nepochopil, ale tolik důvěry v Prozřetelnost nemám. Černoši rozhodně nejsou hloupí, když jim o něco jde!“

„No tak promiň, no!“ řekla Diana, aniž by se skutečně omlouvala.

„Pokud se nám podaří tu armádu porazit, čeká nás vrcholná nepřízeň jejich bohů; snad kromě těch Lvíčat, jejichž záměry jsem nepochopil. Co na nás oni můžou seslat? Počasí, nemoci, nepřízeň osudu – a co dál?“

„Tak daleko jsem to ještě nepromyslel.“ přiznal Denis.

„Hm. Mario, co si myslíš ty?“

„Zhruba totéž, císaři.“

„Aha. Je tu někdo, kdo má jakkoliv pozitivní názor?“

Pokud někdo takový byl, chránil se ozvat.

Charry pokýval hlavou. „Aha. No nic, zamyslíme se a... Denisi, mohl bys zkusit upřesnit situaci... zkrátka, abysme věděli, na čem jsme?“

„Určitě se pokusím. Chystám se k tomu. Ovšem...“

„Assamo, ty jsi taky velekněžka. Nepokusíš se zjistit, co si o tom myslí starý Nga, Assi, případně ten... Nugha?“

Upadla jsem do rozpaků. Assi bych si troufala zavolat, ale Otce Nga? Jak se spojit s Nughou, to už vůbec nemám tušení, viděla jsem ho jednou a nemám pocit, že bychom si padli do oka. Ale když si to přeje císař...

Charry spokojeně kývl hlavou. „Pro všechny ostatní mám úkol: vybudovat na nějakém výhodném místě opevněný tábor, dostatečně nápadný, aby králi stálo za to poslat svoji armádu na jeho dobytí. Žádné skrývání, naopak co nejvíc bezúčelných přesunů sem a tam.“

Mario se zasmál: „Jestli jsem uhodl, co plánuješ, uděláš mě tam velitelem?“

„No, tak schválně!“

„Malý oddíl, který pronikne obchvatem do jejich hlavního města, osvobodí zajatce a zmizí s ním, zatímco král bude dobývat tábor. Potom zmizíme, jak to nejrychleji půjde – co říkáš?“

„Přesně. Myslíš, že by to mohli prokouknout?“

„Budeme s nimi muset svádět věrohodné boje. Dovolíš prostě moranům, aby se po chuti vyřádili při nočních přepadech.“

Mario se neprojevil, zato můj bratr a jeho bojovníci viditelně ožili.

Začali plánovat bojové střetnutí a postupně se zabrali do detailů, kterým jsem nerozuměla, ani mě nezajímaly. Sice mi problesklo hlavou, že ještě nedávno bych se do bojů s potěšením zapojila, ale teď se mi spíš chtělo spát. Není divu, v noci jsem se pořád budila a rozhodně jsem nebyla odpočatá. Tak jsem se šikovně vytratila, zalezla do svého přístřešku a...

Assi vypadala, jako by se na naše setkání těšila.

Neříkala jsem ti, abyste do toho nestrkali nos? A to je jenom začátek; co se na vás chystá dál, to ti ani nebudu povídat!

Vyčítala, ale vůbec ne rozzlobeně; spíš jsem postřehla spokojenost, že se věci vyvíjí podle jejího předpokladu. V jejím hlase bylo něco, co by méně bezstarostné holce mělo nahnat strach, kdyby... kdyby nebyla úplně blbá.

Samozřejmě bych vám mohla poradit; jenže jedinou rozumnou radu neposlechnete a všechny ostatní jsou pitomé. Ta rozumná je otočit koně a mazat odtud jak nejrychleji můžete. Jinak ohrozíte vše, co existuje. Jenže vy jste lidé a stejně neposlechnete.

Pokusila jsem si to rozmyslet. Šlo to ztuha, zvláště když byla při tom.

No jasně, kdybys nečekala to děcko, šla bys do toho taky. Jako splašený pakůň! Proč my bohové vůbec pečujeme o něco tak hloupého, jako jste vy! Tak co máš chytrého v úmyslu teď, no?

Opět jsem zkusila soustředit myšlenky, ale...

Nemusíš říkat nahlas, kam bych měla jít, stačí si to pomyslet. Co bys udělala, kdybych ti opravdu vlezla do řitního otvoru a začala si tam hrát? On by se nikdo ani moc nedivil, nastávající matce přece bývá špatně! Taky bych ti mohla pěkně obrátit žaludek, až bys vrhla bez přestávky tři dny...

Rozbrečela jsem se. Proč mi tohle děláš, Assi?

Naráz byla u mne, docela fyzicky mě objímala a konejšila. Přiznala jsem porážku, to jí stačilo.

Tak klid, žádná hrozná tragédie to ještě není. Taky to může dopadnout docela dobře; Denis už aktivuje, kde co zná. Yawové se mají na co těšit! Taky si pěkně zastřílím z luku; však to znáš! Jsem ještě lepší než ty!

Kdybych byla při smyslech, asi bych se s ní hádala, ale...

Pořád ještě to nejsi ty! Tak co by ti udělalo radost?

Zamyslela jsem se. Únava a rozladění, jaké jsem cítila před chvílí, jejím dotykem pominuly, ale... Asi bych se chtěla bavit. Ovšem jak, s kým...

Chtěla jsi mluvit s mým bratrem.

Nugha nepřišel ve stejné podobě jako minule. Měl nádherné, svalnaté lidské tělo bojovníka, ale k němu obličej trochu lidský, trochu lví a trochu... člověk by použil slova příšera. Čišelo z něj nebezpečí a utajená síla.

Tak povídejte, holky, co tady pro mě máte zajímavého!

Zauvažovala jsem, co a jak mu říct. Stejně všechno ví, je bůh!

Mám chuť někoho znásilnit, roztrhat a sežrat. Řekněte koho a já jdu na to!

Assi se ušklíbla. Troufl by sis na to na cizím území?

Lví tvář oživla, v očích zaplál zelený oheň.

Ta malá nás může vzít někam, kam normálně nesmíme!

Nugha obrátil oči ke mně; oceňoval a hodnotil, co dokážu.

Pamatuješ, jak jsme byli s tátou v Evropě... na řádovém plese?

Nugha blýskl očima a vycenil lví tesáky.

A tehdy mne napadlo, kam bych mohla zkusit vejít: do samého srdce světa, na ostrov Armin. Byl to jen okamžitý nápad, takový neurčitý... vzpomínala jsem na Denisovo představení Romea a Julie, na rozzářená světla Velkého Divadla a na tu dívku, která...

Kde je teď? zeptala se Assi.

Najít v prostoru někoho, koho chceme, mě Denis učil v počátcích výcviku. Protože na děvčata měl nejživější vzpomínky, používal je často, především rudovlasou Sentu Wulffssonnovou. Dá se říct, že nás spojil...

Žena s rudou hřívou? Z rodu bojovníků? zajímal se Nugha.

Proboha, přivést jí něco takového...!

Chci ji! zavrčel a oči mu planuly jako zelené ohně.

Počkej! uklidňovala ho Assi, Nejdřív nám ji musí najít a...

Chystal se k nějakým protestům, ale Assi ho rázně zakřikla:

Mlč a čekej! A zkus se trochu zcivilizovat, vypadáš jako strašidlo!

Spletl si hřívu do moranských copánků; jiné úpravy zřejmě nepotřeboval.

Jenže já už cítila, kde je Senta a co dělá. Kojila dítě a přemýšlela při tom, že se nudí a nic ji tady nebaví; z řady příčin, z nichž to malé nebyla hlavní, nicméně podstatná. Další problém byl, že všichni zábavní lidé byli mimo dosah a Senta nemohla s nimi; a bylo toho víc...

Nalákej ji k zrcadlu! radila Assi, Tam nás může vidět... Je čarodějka?

Rod Wulffssonnů, z něhož Senta pochází, jsou bojovníci i čarodějové. Sice trochu jiného zaměření než my, ale...

Je krásná! ocenil Nugha.

Senta začala jevit jakési znepokojení. Její holčička pustila prs a rozhlédla se kolem zelenýma očima. Ještě že nezářily. Senta ji mechanicky přiložila zpátky, hladila po hlavičce a tiše zpívala.

Je krásná! opakoval Nugha, Já ji chci!

Opovaž se na ni sáhnout! zavrčela Assi; žena nikdy nedovolí...

Senta zvedla hlavu a rozhlížela se. „Je tady někdo?“

Dítě opět přestalo sát a ohlédlo se. „Ťiťa!“ řeklo.

Nughu to zaujalo, začal větřit.

„Ťiťa!“ opakovala malá, „Ci ťiťu!“

„Žádná číča tady není,“ uklidňovala ji Senta, „Všechny čičinky jsou pryč!“

„Ťiťa veiká!“ trvala na svém ta malá.

Senta vstala. Znovu se rozhlédla. Prsty přejela po znacích, vytetovaných různě po těle, potom roztáhla prsty do stran, jako by po něčem pátrala. Ve tváři měla výraz napjatého soustředění.

„Kdo je tady, ať se projeví!“ řekla vážně.

Pokusila jsem se jí naznačit, ať přejde k zrcadlu. Nevím, jestli to bylo mým přičiněním, ale vydala se na okružní cestu místností. Zrcadlo bylo na stěně blízko dveří, zastavila se před ním.

„Ach tak,“ řekla, „Co jste zač?“

Vůbec se nepolekala. V jaké podobě viděla Assi a Nughu?

„Jsem Assama, Denisova žena.“ řekla jsem.

„Ahoj, ségro.“ řekla opatrně. Zašilhala po jedenapůlručním meči, který visel na stěně, ale nesáhla po něm. Zajímali ji moji společníci.

„Nelekni se, Sento. Tohle jsou... afričtí bohové. Moji Ochránci.“

Její dcera byla ještě příliš malá, aby mohla chodit, ale lézt už dokázala. Popolezla po podlaze a koukala na Nughu.

„Ťiťa!“ řekla naléhavě, „Ci ťiťu!“

„Proč nejdete dál?“ zeptala se Senta, „Jo tak – vy nemůžete?“

„Musíš nás pozvat.“ řekla jsem na rovinu.

Senta se nad tím zamyslela. Přistoupila k osobnímu oltáři v koutě, který ovládal celý prostor. Byla na něm spousta sošek, fotografií, zvířecích kostí, předmětů jejichž účel jsem nechápala. Taky Denisův obrázek.

„Pojďte dál!“ řekla, „Nebojím se vás.“

„Neublížíme ti.“ řekla Assi.

„To chci slyšet od tohohle!“ ukázala na Nughu.

Bez problémů jsem prošla zrcadlem do pokoje. Cítila jsem všelijaké změny: bylo tu chladněji, jiné pachy a vůně, změněný energetický potenciál. Druhá prošla Assi, potom Nugha. Natáhl ruku k Sentě a dotkl se jejích ňader.

„Budu tě chránit.“ pronesl vážně.

„Ci ťiťu!“ trvala na svém dcera.

Senta ji zvedla. Nugha ji očichal, pak olízl jako šelma. Spokojeně zavrněla.

„Jsi lev nebo člověk?“ zeptala se Senta. Ani teď se nebála.

„Obojí. Co bys radši?“

„Spíš bych ráda, co chcete vy. Chodíte takhle na návštěvy často?“

„Ne. Ale možná...“

„Co se nabízí hostům, jako jste vy? Nějaké pohoštění?“

„Jsi čarodějka nebo bojovník?“ zeptal se Nugha.

Senta se dotkla prstem znaků na svém těle. „Znáš znamení Templářů? Bojuji mečem a ovládám taky magii; obojí ne moc dobře, ale tak, abych se ochránila proti běžnému soupeři. V našem rodu nejsou ženy cvičeny, aby zabíjely; musí však umět ochránit svoje děti.“

Držel se blízko ní, nasával do čenichu její vůni a tvářil se spokojeně.

„Můj rod uctívá svoje bohy a váží si jich,“ pokračovala Senta, „Přátele z dálky vítáme a poskytneme jim vše, co se jim líbí. Jste v paláci Wulffssonnů v Kingtownu; jsem princezna, mám právo vám poskytnout ochranu, i když nemluvím za celý rod. Slibuji, že vám neublížím a budete-li chtít, představím vás starším rodu, aby vás uvítali se vší úctou...“

„Ochranu – ty nám?“ pronesl Nugha překvapeně.

Senta se postavila zády ke svému oltáři, vztáhla ruce a naznačila přenos energie. „Jste mými hosty a já vám poskytnu pohostinství a ochranu v míře, které jsem schopna.“

Nugha počal vrčet (smát se?), ale Assi jej zarazila.

„Přijímáme tvoje pohostinství, Sento Wulffssonnová. Jsme ti vděční.“

Mezitím holčička přilezla k Nughovi, objala jeho mohutnou nohu a pokusila se po ní vyšplhat. Nepodařilo se jí to, ale máma ji zachytila a zvedla.

„To je Danae, moje dcera. Zdá se, že se jí líbíš.“

Dítěti bylo asi rok a půl, připadala mi trochu velká, aby pila od matky; slyšela jsem, že bílé ženy odstavují děti mnohem dřív. Hlavičku vyholenou až na jediný pramen rezavých vlasů, vytetované ochranné znaky: osmihrotý kříž, vlčí hlavu, něco nedefinovatelného. Tvářila se spokojeně.

Nugha ji vzal do náruče, očichal a olízl. Vztáhl ruku a změnil ji na lví tlapu; vysunul jeden z drápů ostrých jako nože, zlehka škrábl holčičku na předloktí a počkal, až vyteče pár kapek krve; ty pak olízl. Kupodivu vůbec nezačala brečet; broukala si stejně spokojeně jako předtím.

„Kdykoliv budeš v nebezpečí, přijdu.“ řekl.

Senta přistoupila blíž; usmívala se. „Mně taky ochutnáš krev?“

Jeho oči zaplály zeleným ohněm. „Tebe si vezmu celou!“

Senta se ušklíbla a vycenila zuby: „Leda bys mě přemohl!“

„Co? Ty chceš se mnou bojovat?“

„A cos myslel? Že princezny podléhají jen tak?“

Dítě mu překáželo, podal je Assi a chystal se po ní skočit.

„Tak to ne! Abys mi tady všechno rozmlátil? Venku, v přírodě!“

„Grrrááá!“ zařval vztekem, mávl rukou a otevřel ve zdi okno do džungle; byla to Afrika, tekla tam řeka a z křovin visely omamně vonící květy.

Senta vydechla nadšením; proskočila oknem a v saltu se změnila v rudého tygra, či jinou zvláštní kočkovitou šelmu. Zaprskala, zamávala ocasem; to už po ní šel, střetli se zuby a drápy, až z nich chlupy lítaly. Chvilku se honili po pasece, ve křoví, v řece, pak nám zmizeli, ale jejich řev bylo slyšet pořád, otřásal celou džunglí.

Danae zůstala naprosto klidná a spokojená; poradila si, popadla jeden prs Assi, strčila bradavku do pusy a sála. Assi upadla na chvíli do rozpaků, žádné děti neměla a chvilku jí trvalo, než zajistila, aby něco teklo. Danae to chutnalo, zavřela oči a krmila se.

Zachvátila mne prudká touha, aby mé dítě už bylo venku a já mu mohla dávat pít; Assi se usmála a bylo jasné, že to vnímá. Půjčila mi Danae, já se chvíli bránila, ale doporučila mi, abych trénovala. Malá se od Assi napila dost, takže se jen přisála a usnula. Ani ten řev jí nevadil.

Nugha a Senta se vykoupali v řece a přišli v lidské podobě, dokonce i on. Připadala mi maličko orvaná, ale oči jí zářily. Nugha byl spokojený, klidný a připadalo mi, že se nafukuje pýchou. Zrušil okno, usadili se na zem, Senta zkontrolovala dceru a pak se k němu přivinula.

„Přijďte zas někdy; ráda vás kdykoliv uvítám!“

„To věřím,“ řekla Assi, „Koukám bráško, že teď už s tebou vůbec nic nebude!“

Rozhodně jí něco odpověděl; něco v tom smyslu, že svoje povinnosti vždy splnil a vždycky plnit bude. Bohužel to bylo promíseno řadou velmi hrubých a sprostých urážek vůči sestře i celému vesmíru. Doufala jsem, že jim Senta neporozumí, ztratila by veškeré iluze. Marně; zařvala smíchy a myslím, že ty výrazy byly určeny hlavně jí.

„Tak nevím,“ řekla Assi, „Předvedli jsme se jako zdvořilá návštěva?“

„Rozhodně!“ smála se Senta, „Já jsem vrcholně spokojená.“

Assi naznačila, že má chuť ji kousnout. Senta hodila další úsměv:

„Jo, a proč jste vlastně přišli?“

Nugha změnil pozici; položil jí hlavu do klína, čímž myslím skutečně do klína, nasával její vůni a spokojeně odpočíval; ale vnímal všechno.

Ujala jsem se slova: „V podstatě: máme potíže a sháníme spojence.“

„Jste na správným místě. V čem všem lítáte?“

„No... začneme tím, jestli už víš něco sama!“

„Vím, že se s tebou Denis oženil, vidím že čekáte dítě a nevypadáte, že by vám něco chybělo. Kromě zábavných potyček s domorodci.“

„Právě o ty jde. Narazili jsme na národ Ongangů; jsou silní, nebezpeční a dokonce i jejich božstva... no, ne že bysme se jich báli, ale...“

Nugha zafuněl ze své skrýše: „Umíš Propojení? Tak se všichni spojte...“

Assi se ujala velení; spojila nás všechny dohromady (obávám se, že vnímala dokonce i malá Danae, naštěstí nebyla schopna se do věci míchat). Takže jsem ze všeho nejdřív dostala přepychovou reportáž z jejich milování, Senta na to pořád ještě vzpomínala a těšila se na další, co nejdřív. Ale jakmile pochopila, co se děje, začala se těšit do boje.

Zklidni se! Sama bys tam moc nezvládla! konejšila ji Assi.

„Kdo ti říká, že půjdu sama? Hodně Wulffssonnů je rozběhanejch všelijak po světě, ale určitě se pár mladých bojovníků sejde! Já je svolám a...“

Mohla bych trochu vyjasnit situaci? Přišli jsme zrcadlem a tím zase odejdeme; ale obávám se, že ty to nedokážeš, natož pak tvůj rod. Ve skutečnosti tady vůbec nejsme, Assama spí ve své chatrči a my jsme... z vašeho hlediska vůbec nikde. Takže se uklidni...

„Teda, pěkně sprostý od vás! Napřed nás vyzvete do boje a pak...“

Nečekali jsme tak rychlou a příznivou reakci. Co tamti? Assi ukázala na oltář, kde kromě Denise nikoho neznala.

Senta se trochu zarazila. Svoje myšlenky nám asi adresovat nechtěla, ale vnímali jsme je velmi jasně: Jen co vypadnou, zkusím meditovat a spojit se s Thorem a Freyou. Jenže, jestli se dozví, co se mnou Nugha dělal, tak mi ho svede, ta zákeřná mrcha! No jo, ona to určitě ví, přece je moje paní! To teda, já bych ji zakousla, potvoru proradnou!

Assi se rozesmála a Nugha zavětřil: Co je s ní?

Sakra! A je to tady!

Nezdržovat! Ukázat!

Freya je nebeská kočka. Taky holka, samozřejmě, ale... něco pro tvoje divoký mlsný tělo. Já vím, že s ní nemůžu soutěžit, ale...

Poprvé se Nugha začal skutečně zajímat o božstva na oltáři. Objevil na první pokus tu správnou sošku, ze zlata a drahokamů; chňapl ji do ruky, sevřel a z dlaně mu začal stoupat dým; otiskl si ji do kůže. Pak si spálenou dlaň olízal a spokojeně předl.

„Tak koukám, že jsem tě definitivně ztratila!“

Myslíš, že nezvládnu jednu na zemi a druhou tam, kam mě pozve? Když jste obě jedna a ta samá?

Cože?

Copak nevidíš? Assi a Assama jsou obě jedna a tatáž holka! Takže když se Denis miluje s jednou, cítí to i ta druhá. Assama za pár let zestárne, pak ji někdo konečně zabije a osvobodí z těla, takže se vrátí domů – do Assi. Až někdo vyrve duši z těla tobě, budeš zas součástí své Freyi.

Senta moc nevěřila, ale chápala velmi rychle.

„A co takhle, kdyby ses ty zjevil jako hezký mladý bojovník? S takovouhle nádhernou černou kůži, která voní jako...“

Nugha přimhouřil oči. „To bys musela přijet do Afriky!“

„Jestli tě tam potkám, tak přijdu!“

„A co když nebudu vypadat tak, jako teď?“

„Najdu si tě! Vyzkouším všechny vhodné kandidáty a...“

Zírali si do očí z bezprostřední blízkosti a jejich těla už opět začínala pociťovat touhu. Cítili jsme to i my.

„Jsi rudá kočka a máš nádherné zelené oči! Tak abys na mě nezapomněla!“

Natáhl se k ní a olízl jí oči jazykem. Zůstala jim stejná barva, ale teď s nimi dokázala zasvítit jako skutečná kočka. Vydechla úžasem.

„To nic – takový dárek za to, jak dobře jsi bojovala!“

Danae zakňourala a připoutala na sebe pozornost.

„Jo! Udělej jí to taky!“

„Tak pozor! Jestli si ji poznačím, tak si pro ni za pár let přijdu!“

„A co když se bude bránit?“

„To doufám! V kolika tak lidské dívky dospívají?“

„Ne, takhle ne! Slib mi: až tě sama zavolá!“

„Souhlas. A dodám: Ani o chvilku dřív, než bude skutečně chtít! Bojím se, že bude jako její matka a otec. Oba mám moc rád, tak...“

„Vznešený Nugho! Myslíš, že ti od teďka patříme?“

„Ano. Vy mně, já vám. Je to čestné?“

Odpověděla Assi: „Je to v pořádku. Ale teď si sedněte a napřed domluvíme to spojenectví. Takhle bysme se daleko nedostali!“

„Moje sestřička totiž už dlouho nikoho neměla!“ zavrčel Nugha posměšně.

„Ty sis užil, tak mlč!“

„Sento, nenašel by se mezi tvými Ochránci pěknej kluk pro jednu divokou černou holku? Ale ať počítá s pořádným bojem, než ji dostane, ona se Assi umí bránit ještě líp než ty!“

Senta zapřemýšlela. Tentokrát určitě nechtěla, abychom ji vnímali.

Z vás teda Ásové určitě radost mít nebudou! Tak jak vypadáte, si přesně představujou čerta! Ještě tak mít rohy a...

Oba začali okamžitě jevit živý zájem.

„Co je čert a jak vypadá?“

Takže zase trvalo nějakou chvíli, než si přečetli její poněkud zdráhavé vysvětlení. Přece jen v ní zůstala stopa křesťanské morálky, která považuje bytosti černé barvy za všestranně špatné. Což chápali, ale bylo jim to spíš k smíchu, než aby se urazili. Okamžitě si začali zkoušet rohy a ocas, takže Senta překvapeně zírala.

„Radím vám dobře, nezkoušejte se vetřít Ásům! Někdy bývají nedůtkliví!“

Pokusila jsem se přispět k vysvětlení: nejen u Wassongů, i u jiných kmenů není mezi bohy a démony žádný rozdíl, zlý démon je tentýž laskavý bůh, když má špatnou náladu. Třeba nedostal patřičnou oběť nebo byl něčím uražen; je tedy teoreticky možné, že i já něčím naštvu ty dva, oni se obrátí proti mně a budou vystupovat jako moji nejhorší nepřátelé; chápeš, Sento?

„To ani není potřeba!“ ušklíbla se Assi, „Ty se umlátíš sama!“

Senta vcelku chápala, ovšem váhala, jak to přijmou její božstva.

„Zkontaktuj nás, my jim to vysvětlíme sami!“

Zaregistrovala jsem, že napětí opět citelně stoupá.

„Zasahují tvoji Ochránci do lidských dějů často?“

Senta zaváhala a začala vzpomínat, kdy se to stalo naposledy. Dalo by se říct, že to často nebývá; díky bohu. Ale když, tak to stojí za to.

„My si hrajeme s lidmi rádi.“ řekla Assi.

„Jo, to vidím. Doufám, že se Ásové do vaší války nezamotají!“

„My právě doufáme, že ano!“

„Ale... to by nezůstal kámen na kameni!“

„Výborně! Jen tak na ně! Yawové budou zírat!“

„Co vám vlastně udělali, že je tak nenávidíte?“

„Ještě nic, ale chystají se. A jsou pěkně protivní!“

Senta usoudila, že by ji docela zajímal názor druhé strany.

„To si radši nepřej! Jsou to zákeřní darebáci!“

„Zabili by mě?“

„Pro začátek by se snažili se ti vetřít... Potom... podle situace.“

Senta se usilovně snažila nedat najevo, že přesně totéž děláme my. Velice ji zajímalo, jak by se od nás Yawové lišili.

Oba Ngajimové se poněkud naježili. Chystali se něco vysvětlovat, ale...

Řekla jsem: „V podstatě máš pravdu, jsme stejní. Jde hlavně o to, že jsme se rozhodli tě kontaktovat dřív. Aby sis vybrala nás a ne je.“

„Bezva, to chápu.“ řekla Senta, „Jenže co když se po nějakém čase spojíte a budete se vztekat, že jsem vám do toho rejsnila. No co – můžete zaručit, že je to absolutně vyloučené?“

Byli poctiví; museli přiznat, že zcela vyloučené to není.

„Takže, jestli chápu: zatím se chystáte mlátit mezi sebou a sháníte dobrý spojence. Zalíbili jsme se vám, takže nás lanaříte na pomoc; ale nebylo by dobrý se do toho moc vžívat, protože dřív nebo pozdějc to odpískáte. Je to výstižný, nebo jsem něco přehlídla?“

Nugha se zasmál: „Přesně. Zastavíme to ve chvíli, kdy dosáhneme rozhodné převahy a oni se nám podřídí. Potom budou patřit k nám, takže proč jim dál škodit, že?“

„Dělá to na mě dojem hry. Dobře, jste první a moji příbuzní, takže vás podpořím. Možná by bylo dobře, kdybyste umístili svoje znaky na moje území. Ale ještě jednou vám zopakuju: nejsem jediná paní na Wulffborgu.“

„Yawové jsou prý taky naši příbuzní.“ řekla jsem.

„Aha! Ještě líp. Zdá se, že jsem vás dokonale pochopila.“

„No, tak dík. Nejlíp uděláme, když radši půjdem. Nebo se ještě zdržíš na návštěvě, bratříčku?“

„Dneska ne. Ale dovolím si co nejdřív zas přijít.“

„Budu se těšit! Dej si sem něco, ať nemusíš příště žádat o vstup!“

Nugha si promnul ruce, sevřel pěsti a pak je rozevřel. Na každé dlani mu ležel nádherný veliký diamant. Jeden položil před sošku Freyi, s druhým malou chvíli zaváhal, pak přešel k Sentině meči a zatlačil jej do jílce. Byla to mistrovská práce, bez násilí by ho nikdo nevyndal.

Assi přistoupila k oltáři a chvíli si prohlížela předměty, které tam byly rozloženy. Vytvořila dva nádherné rubíny; jeden darovala bohu Thorovi, ale u druhého váhala snad ještě déle; pak jej položila k Denisově fotografii.

„Teď sem můžete vy dva vstoupit, tímhle zrcadlem. Myslíš, že byste mohli vyjít z pokoje a volně chodit po paláci?“

Sourozenci pohlédli jeden na druhého a domlouvali se, který odpoví. Padlo to na Assi: „Jsi čarodějka, tak asi něco málo víš. Každý prostor, kde žijí lidé, je chráněný. Není pravda, že tam nesmíme vstoupit; ale neměli bychom vyvolávat pozornost Ochránců. Taky my si chráníme svoje území, neradi tam pouštíme někoho, kdo je nepřítel nebo... koho neznáme. Umíme bojovat, to ani nedejchej! Když je nám někdo sympatický, uzavřeme s ním spojenectví – a občas taky ne.“

„Tak teda jak? Můžete nebo nemůžete?“

„Můžeme. Ovšem kdyby proti nám někdo vystoupil...“ udělala povšechné gesto směrem k oltáři, a větu nedokončila.

„Aha.“ řekla Senta a vypadala spokojeně.

Nugha řekl: „Teď tam leží naše kameny. Nabídli jsme dar; teď je to na tobě a tvém rodu. Budou-li přijaty, budeme vítáni.“

„Jak to já můžu poznat?“

„Hm... jde o to, že váš čas je jiný než náš. My můžeme... odpověď může přijít za tisíc let nebo za zlomek vteřiny. Mohla by přijít dokonce dřív, než byla položena otázka. U tebe to...“

„Jo, rozumím. Takže co bude? Ty šutry budou ležet na oltáři a...?“

„Dokud budou zářit, je to v pořádku.“

„A kdyby ne?“

Opět si vyměnili pohledy; tentokrát se zdráhali odpovědět oba.

Tak jsem řekla: „Mohla bys ty někoho přivolat?“

„Ještě nikdy se mi to nepovedlo. Ani nikomu jinýmu, kromě... dvou. Jedna je Agnes/Freya, moje teta, sestřenice a... prostě členka rodu. Nevím, kde teď je. Druhá May-Britt, dcera Tomáše Baarfelta. Odešla do Ősgardu, žije tam s nějakým elfem a kdesi po Evropě se toulá její dcera.“

Assi řekla: „Tu malou znám. Má něco společného s koněm s rohem na čele.“

„Jednorožec, Aswastarr. Jejich rodový znak. Odkud ji znáš?“

„To je dost těžký vysvětlit. Jednou nám vlezla do prostoru. Hledala nějakou pomoc. Měla problémy, ale nechápu jaký. Než jsem ji stihla osáhnout, už byla zas pryč. Ale slíbila, že se ozve.“

„A ty bys jí fakt přišla na pomoc?“

„No... to je trochu... já se ani nestihla zeptat, co chce!“

Senta se rozesmála: „Teda, vy se mi taky líbíte! Myslíte, že někdy vůbec pochopím, jak se to mezi váma hraje?“

„Určitě, za pár životů...“

Nugha, s jehož lvím ocasem si hrála malá Danae, (usilovně za něj tahala), upozornil: „Ona nás bude znát od malička. Budeme jí pomáhat.“

„Bude nás umět přinutit, abysme jí pomohli.“ dodala Assi.

Senta zaváhala, zda nemá dceři zakázat zlobit. Pak to nechala být.

Assi se kočkovitě protáhla: „Nojo, asi půjdem. Už jsme tu dost dlouho.“

„Není problém,“ mávla Senta rukou, „Beztak je tu nuda. Přijďte někdy!“

Bylo nám to jasné, přečetli jsme si v její paměti, v čem je problém. Pro vás to trochu urovnám: Denis jí udělal dítě, čímž považoval své povinnosti prozatím za splněné. Milovala ho a nic jiného od něj neočekávala; bylo jí od začátku jasné, že se bude toulat za svými záležitostmi a pokud ji občas navštíví, tak jen aby zavzpomínal, případně vyrobil Danae bratříčka. Ta myšlenka ji docela lákala.

Odjezdem císařského páru z Ostrova skončil postupně veškerý společenský život. Vládu převzal Tomáš Baarfelt, který se převážně zdržoval v ústraní a o zábavu se nestaral. Většina šlechty to vzala jako signál, aby si zajeli vyřídit různé záležitosti v Evropě i jinde, kde nechali příbuzné a přátele. Vzali s sebou též některé mladé, kteří tam buď nikdy nebyli, nebo tak dávno, že si moc nepamatovali. Další tam odjeli porůznu sami, buď někde přijali místo, nebo... zkrátka zmizeli a nikdo netušil, kam.

Odjezdem císařovny utichla také mohutná kampaň rozvoje obyvatelstva. Asi víte, že Diana přes opakovanou snahu nemůže mít děti; z toho důvodu tvrdě podporuje každou možnost, aby se něco mohlo narodit. Do jisté míry je Senta a Danae důsledkem této kampaně; a nejen ony, takových je spousta. Císařovnu podporuje veškerá šlechta, takže pořádala nejrůznější akce, v jejichž důsledku přítomné ženy otěhotněly a porodily. Bavilo to hlavně mladé dívky, které tím získaly možnost se předvádět.

Problém je, že kluků je méně než děvčat. Proč? Většina patří do bojovnické kasty a má spoustu povinností, kvůli kterým musí na dlouhou dobu odjíždět; mnozí tam i zahynuli. Některé holky, které pochopily situaci rychleji a líp, odmítly císařovně rodit děti a vypadly taky. Zbývající zůstaly a pečovaly o rozvoj státu.

Konkrétně Senta: mít dítě s Denisem bylo v pořádku, rod to schválil. Co s ní bude dál, nikoho nezajímá; pravidelně jíst dostává, nic dalšího nepotřebuje. Wulffssonnové mají rozsáhlé pozemky, na nichž pěstují potraviny; totéž dělali doma na severu, kde to vyžadovalo značné úsilí bez odpovídajícího efektu, takže v Arminu žasli nad snadností věci. Cokoliv se rozhodí po poli, během dvou tří měsíců vzejde a dá úrodu. Samozřejmě to je nutno rozesít, vyplet a později sklidit; těch akcí se Senta zúčastňuje ráda, sejde se při nich řada lidí a bývá legrace. Mimo dobu kampaní na údržbu polí pohodlně stačí ti, které to baví a zajímá, takže jiné členy rodu v podstatě neobtěžují.

Jaké tedy jsou její povinnosti? Pečovat o Danae a neotravovat starší žádnými problémy. Tím nemyslím, že by každým připomenutím své existence někoho naštvala; reakce byla obvykle ve smyslu: Počkej, teď na tebe zrovna nemám moc času, ale hned jak vyřeším tyhle věci... Zakrátko pochopila a přestala jim chodit na oči. Zúčastňovala se přednášek a školení, pokud se něco konalo; vzdělávání v Arminu je bohužel dosud velmi nesoustavné. Byla sice chytrá a přičinlivá, ale neměla možnost to nějak dokázat.

Správná holka potřebuje chlapa. Během času chodila krátkodobě se dvěma, náhodné známosti na jednu noc nepočítala. Oba byli z kasty bojovníků: krásní, inteligentní, tělesně zdatní a ochotní vyrazit do jakékoliv akce na první výzvu. Žít v rodině a pečovat o ni je ještě nenapadlo; Senta naštěstí nebyla tak hloupá, aby s nimi chtěla mít další dítě. Ačkoliv rodina by určitě nebyla proti, možná by ji i pochválili. Nestěžuje si; takhle žije většina jejích kamarádek.

Perspektivy: dokud nějaká zlá moc nevyhladí rod Wulffssonnů, bude vždy mít střechu nad hlavou, pravidelné jídlo a vše, co hlava rodu uzná za potřebné. Tyto výhody má i kdokoliv jiný, kdo k nim patří; možná by mě přijali taky, kdybych přišla a prokázala se jako jejich příbuzná. Povinnosti? Zúčastňovat se společných akcí, držet služby v kuchyni a... dost. Samozřejmě nedostává žádné peníze; možná by jí dali kapesné, kdyby si řekla, ale za co by je tak mohla utratit? Obchod zatím funguje velice opatrně a dělí se striktně na věci potřebné a nepotřebné; ty první má každý, ty druhé jsou téměř nedostupné. V podstatě se peníze nedají ani propít; v každé hospodě ji snadno identifikují jako členku rodu Wulffssonnů a útratu připíšou na otevřený účet. Hostinští se nepokoušejí o podvod, i kdyby měli chuť; nebylo radno provokovat mocné šlechtice.

Když jsme přišli, byla nahá a vůbec ji nepřekvapilo, že ani my nemáme nic oblečeného. Oděv, který rod uzná za potřebný, dostává okamžitě; parádu si může koupit, ale většina mladých to nepovažuje za nutné. Starší lidé postupně odkládali části oblečení, které jim přestalo vyhovovat, až došli ke standartu: lehká tunika, případně průsvitný barevný šátek okolo boků. Od chvíle, kdy některé dámy začaly nosit v bradavkách různé ozdoby, zvonečky, rolničky a tak, nešlo jinak, paráda musí být vidět. Vymyslely to Denisovy sestry, ty mají od přírody krásné poprsí, přidaly se další a která tak pěknou postavu neměla, snažila se ji vylepšit. Za nejúčinnější se považují různé masáže; používají se vonné oleje a bylinné koupele, kterými si dámy pěstují pleť. V poslední době se stávalo módou malování po těle, zvláště u zamilovaných dvojic. Má to tu výhodu, že dívka má na sobě pokaždé něco nového a nikdo ji nestíhá napodobit.

Mladí šaty nenosí vůbec; strojí se na zábavy, ale víc si potrpí na tetování a šperky. Šperky dostanou darem, k tetování mohou přijít zábavnou hrou, když jim je někdo udělá násilím. To se týká hezkých dospívajících dívek; ty ostatní aspoň sní, že se do nich někdo zamiluje, unese je někam na neznámé místo a za půl roku je vrátí vyzdobené svými znaky a vzdouvajícím bříškem. Senta se nad tím jen usmívala; věděla svoje.

Zauvažovala jsem, kolik je vlastně Sentě let, když používá slovo „mladí“; vyšlo mi necelých sedmnáct. Mladé pro ni jsou třináctky a čtrnáctky, v širším smyslu holky, které ještě neměly děti. Na druhé straně dosud nepřijala myšlenku provdat se za někoho, kdo už dostal rozum a přestal se chtít toulat po světě; možná proto, že všichni případní partneři byli dávno odloveni bystřejšími děvčaty. Mít solidního manžela je terno a manželky si je patřičně hlídají. Senta si ovšem partnera představuje spíš zábavného a sexuálně výkonného; momentálně se silně zamilovala do Nughy.

Její problémy jsem ovšem rozhodně neměla chuť řešit, dokonce ani nad nimi moc přemýšlet; jsem v přesně stejné situaci a mohlo by mě to vyděsit. Teď usilovně hledala, na co nás pozvat; významné akce se nepořádají nebo hodně omezují, každý čeká na návrat vysoké šlechty. Naše účast by mohla být docela pozoruhodná, ne? Nugha a Assi byli pro, ovšem...

A už na to přišla: někdy za měsíc oslaví narozeniny jakási další princezna, oblíbená dcera někoho významného. Rod hodlá sezvat všechny přítomné, předhodit jim dospívající panenku a nechat je, aby se na ní vyřádili jakýmkoliv způsobem. Pro člověka z ciziny to zní příšerně, ale ta malá se na to už půl roku těší a chystá svůj velký den. Vlastně několik dní a nocí; jistě dostane všelijaké dárky, ozdůbky do uší, do nosu, prsních bradavek, možná i jinam, vše s patřičně bolestivým propíchnutím. Jistě jí budou zdobit tělo tetováním; možná u toho bude brečet, ale hrozně by se urazila, kdyby to neudělali. Chlapci jí projeví úctu a obdiv sexuální hrou; se kterým se jí to bude nejvíc líbit, s tím si to později zopakuje v soukromí, bez účasti veřejnosti. V tom směru neexistují závazné předpisy, naopak se doporučuje co největší fantazie a rozmanitost.

„Toho se taky můžeme zúčastnit?“ zajímal se Nugha ochotně.

„Právě ty bys mohl být hlavní atrakcí! Slyšela jsem, že takoví jako vy tam můžou udělat parádní rozruch!“

„Netuším, o čem je řeč!“ bránil se, ale nijak přesvědčivě.

„Slyšel jsi, co se dělo na Rhodu?“

„Jen zprostředkovaně! A nikoho z těch... ani neznám!“

Senta měla naopak o zábavách řeckých bohů docela přehled. Pohlédla na něj úkosem a usilovně se snažila utajit, co ji napadlo. Je však nutno přiznat, že nemyslela ani tak na sebe jako na to, co provedou ostatním. Což je mírně rozporuplné; třeba mladičké oslavenkyni přála, aby si užila, jak si přeje, ale zároveň se obávala o její zdraví.

„To nám teda hodně málo věříš! Stalo se něco špatnýho tobě?“

„No... ještě nevím. A vůbec: vysvětli mi znovu, jsi skutečně schopen oplodnit lidskou ženu?“

(Utajená myšlenka: Sentě se ježila hříva nadšením při pomyšlení, že by z ničeho nic porodila klanu Wulffssonnů dítě s černou pletí).

Nejdřív bylo nutné, aby to Nugha s Assi projednali a domluvili se.

„V zásadě to možné je; jsme pouze nižší bohové. Tím nemyslím, že ti vyšší by nemohli, ale dělají to neradi, ty děti pak bývají příliš... výjimečné. My svým potomkům samozřejmě můžeme předat některé výhody: krásu, inteligenci, zdraví, odolnost... ale taky potíže v životě. Vznikají různí hrdinové, ti pak vstupují do legend a...“

„Fajn. To se stane taky mně?“

„Tímto způsobem rozhodně ne. Nejsme tu fyzicky, je to jenom vize. Takhle určitě dítě mít nebudeš; ačkoliv, možná by to šlo, kdyby...“

„Ne!“ řekla Assi rázně, „To už bysme blbli příliš!“

„Já zas tolik nespěchám, Danae je ještě maličká...“

„Všimla jsem si, že ji ještě kojíš,“ řekla jsem, „Ale já slyšela, že bílé ženy odstavují děti velice brzy!“

„Dokud jí to chutná, proč ne? Samozřejmě Danae jí všecko, jen dětem dáváme míň koření než dospělým. Ale napije se ráda...“

„Všimla jsem si.“ zasmála se Assi a přejela si po bradavkách.

„Mimochodem, cos jí to dala na pití?“ zajímal se Nugha.

„Co je ti po tom? Hlavně, že jí to chutnalo!“

„Hlavně aby to ve zdraví přežila!“

„O to se ty nestarej!“

„Tak klid; domluvíme se na tu oslavu? Fakt přijdete?“

Chvíli se dohadovali; nakonec dal Nugha přednost Assi, aby řekla:

„Jsi čarodějka, i když mladá a začínající, tak budu říkat pravdu:

Byla jsem ničím, když mě poprvé kontaktoval Denis Baarfelt, mocný čaroděj vašeho světa. Žila jsem v tichém nebytí jako jedna z dcer a synů Otce Nga, bezvýznamná přírodní síla ve svém světě a neznámá v kterémkoliv jiném. Otec Nga je kmenovým bohem Wassongů; muži a ženy z rodu Assamy jej uctívali jako svého pána, sousedé považovali za zlého démona, který ohrožuje jejich stáda a mladé ženy. To je skutečná pravda do chvíle, kdy se zrodila Assama; možná jsem se tehdy zrodila s ní a dostala povinnost ji chránit na jejích cestách. Zpočátku to nebylo těžké; mnohé sestry a bratři, jejichž svěřenci nemají štěstí a zahynou ještě jako děti, zas odejdou do nebytí, sní tam svůj dlouhý sen a čekají na další příležitost. Je pravda, že rosteme a získáváme sílu jen kontaktem s bytostmi, které ochraňujeme. Tak jako já chránila Assamu a pomáhala jí.

Když si přečteš její vzpomínky, budeš vědět, že Assama nebyla nikdy příliš oblíbená ve svém rodu; aby se jí zbavili, chtěli ji provdat za nějakého prince z jiného kmene. Byla bych s ní musela odejít mezi jejich bohy; tehdy jsem se jich bála a věděla, že s nimi budu muset bojovat. Nevěděla jsem nic o nich ani o jejich síle, naháněli mi hrůzu. Kdybychom se setkali dnes, asi by se snažili se mi vlichotit a rozhodně by si netroufli se mnou bojovat, ale tehdy to bylo jiné. Ale přišli bílí muži, došlo k boji a Assama zabila několik cizích bojovníků a obětovala mi jejich krev. Tehdy vzrostla má síla a já získala schopnost ji ochránit.

Živíme se krví, dívko s rudými vlasy. Assama mi dávala krev každého zvířete, které ulovila; pak i těch mužů. Ale potom přišel Denis; moje Assama k němu pocítila lásku a já samozřejmě s ní. I když jsem se ho zpočátku bála a pokoušela se svou paní ochránit před ním i jeho bohy; cítila jsem, že jsou o mnoho úrovní mocnější než já. Když zjistil, že piju krev, smál se; naučil mne brát sílu tisíci lepšími způsoby, takže nyní jsou zvyky Wassongů pro mě jen romantickou vzpomínkou. A co víc: v té chvíli jsem se odvážila předstoupit před Otce, a on mne musel vzít na vědomí! Už jsem nebyla jen jedno z jeho dětí; mohla jsem mu pomoci, ochránit ho před těmi, kdo přišli!

Jestli ti připadám pyšná a tvrdá, potom je to tak: jsem šelma, princezno! Jsem z rodu divokých božstev divokého loveckého kmene, bojuji a zabíjím; já vím, že se bílí lidé plazí po zemi před svým bohem, uznávám jeho sílu a moc a obdivuji ho, ale... Řekla jsem Mu: přijmi mě takovou jaká jsem, polozkrocenou kočku z džungle! Jestli takovou potřebuješ, budu tě milovat a budu ti sloužit. Jestli mne odkopneš, bude mě to možná mrzet a budu po nocích zpívat měsíci o svém žalu; ale nebudu tě prosit. My kočky se umíme lísat, ale umíme taky vytasit drápy!

Denis mne takovou přijal a jeho Pán mu to dovolil; jinak bych asi nežila. Taky se pochlubím, že se učím rychle; kdybys věděla, jak jsem se dokázala bleskově dostat o dvě... o tři úrovně výš! Teď jsem nejmocnější z Ngajimů, možná mocnější než můj otec; teď jsem já ta, která otvírá brány a dovoluje ostatním vstoupit! Denis mne pozval do sídla řádu; já a můj otec jsme tam vstoupili bránou jako hosté, a jejich Ochránci nás uvítali! Tehdy jsem složila přísahu služby řádu; je ohrožen tisíci nepřátel, ale já je objevím a zakousnu dřív, než si jich všimnou! Oči mi svítí a srst se mi ježí, když na to pomyslím; těším se, jak půjdu do boje a na mé černé kůži bude svítit jejich rudý kříž! A všichni mí bratři a sestry půjdou se mnou, pokud je ještě vzrušuje prolitá krev nepřátel!

A teď k tobě, princezno: jsi sestra mé sestry Assamy, žena Denise a matka jeho dítěte. Pozvala jsi nás; jsme na cizí půdě, ale zdejší bohové mají také rádi šelmy z pralesa, že? Cítím, že tvá paní je šelma jako já; chci se s ní setkat a chci s ní bojovat, napít se její krve a dát jí ochutnat svou. Budeme se rvát jako kočky a nebudeme se šetřit; jsme nesmrtelné! Ačkoliv si tím nejsem zcela jistá, ona je starší a určitě zkušenější než já; ale já už toužím bojovat jen se silnými soupeři! A je tu taky můj bratr; možná mi ani nedá příležitost k boji, vybojuje to sám jiným způsobem a já budu moci jen přihlížet. Nic není dáno předem, všechno je hra!

Takže poslouchej: Přijdeme, jestli nás pozveš. Přijdeme v hmotné podobě, budeme se podobat lidem a budeme se snažit... neublížíme svým přátelům. Ale naše hry budou mít důsledky, jako bychom byli skuteční lidé. To si rozmysli, radši třikrát a pořádně. Ale teď to hlavní: přijdeme jen tehdy, jestli s tím budou souhlasit vaši Ochránci. Stačí jeden, ale dostatečně mocný, na úrovni jakou mám já a Nugha. Může to být Freya, cítím k ní sympatie. Nemůžu však vstoupit na místo, které chrání a vnucovat se jí. Ty můžeš; takže bude nutné, abys ji zavolala a požádala o souhlas.“

Ani jsem neměla tušení, že Assi dokáže pronést tak dlouhou a vážnou řeč. Postřehla to, usmála se na mne a řekla: „Něco jsem se taky naučila, viď?“

A teď promluvil Nugha: „Vidím, že máš strach, Sento. Přestože máš v sobě sílu vlastní, a teď i mou. Máš důvod, odvažuješ se na neznámou cestu. Nazýváme tě čarodějkou, ačkoliv jí nejsi; ještě ne. Ale budeš, když to správně vykonáš. Počítám, že si tě tvá Paní bude dlouho pamatovat!“

Postřehli jsme u Senty jakési obavy; Nugha se ušklíbl.

„Assi toho dost namluvila; teď zas já. Jsem Nugha a už dávno jsem nepečoval o žádného člověka tak, jako ona. Můj poslední svěřenec byl mocný bojovník a kouzelník; to bylo před mnoha lety. Počítat je neumím! Zvolil jsem si život v nebytí, volné toulky a příležitostné lovy a boje. Dokud jsem ve své vznešené osamělosti nezaslechl vítězný řev své sestry a ucítil krev, kterou prolila. Přišel jsem se podívat a začalo mě to bavit. Tak jsem tady!

Řeknu něco... jako vtip. Nejsem k nikomu vázán, nikomu jsem nic neslíbil. Můžu jít kamkoliv, dokonce i do sněžných plání severu. Směšná představa, že? Lev ve sněhu, kde se potulují bílí medvědi! Ale troufl bych si!

Tak ještě jednou, čarodějko, dobře poslouchej: Jestli dokážeš promluvit s Freyou a spojit nás, získáš moc, jakou si zatím neumíš představit. Jsi ještě dost mladá a čeká tě asi hodně vašich let života. Co ti dá tvoje Paní Freya, to nevím; ale nás budeš mít na své straně. Ať půjdeš kamkoliv, poznáme tvou stopu a půjdeme po ní, když nás zavoláš. A ještě: tvá dcera je docela bezbranná; zatím. Ale už teď se k nám může obrátit zády.“

Senta zírala z jednoho na druhého; oči jí zářily zlatým leskem. Objala napřed Nughu, pak Assi a nakonec i mne. Danae se taky lísala, samozřejmě; Nugha ji začal olizovat jako šelma.

„Udělám, co si přejete!“ řekla Senta. A pak jí něco blesklo hlavou: „Jen ještě... kdo je to Wašoriwe?“

Oba zvážněli, Nugha dokonce zvedl hlavu. Odpověděla Assi:

„Nepřítel. Nejmocnější, démonský lev. Je starší než my, pochází z dávných časů. Otec Nga s ním kdysi bojoval, ale pak mu šel raději z cesty. Nevím, zda bychom mu dokázali čelit.“

„Je zlý a nebezpečný?“

„Nevíme. Nikdo se k němu nedostal dost blízko, aby to zjistil.“

Nugha dodal: „Přesněji: nikdo se nevrátil.“

„Lvíčata se s ním znají?“

„Ne. Zabil jejich matku. Asi šel i po nich, ale... nevíme přesně.“

„Co mám dělat, kdyby mne vyhledali?“

„To by si snad nedovolili! Rozhodně ne, když jsou tu naše kameny!“

„Hm. A kdyby přišel Wašoriwe?“

„V tom případě nemůžeš dělat nic.“

„Skvělé. Když se dám do spolku s vámi, znamená to taky, že jsem v nepřátelství... v boji s ním?“

„Snad ne. My jsme se s ním ještě nesetkali!“

„Co když se mne na totéž zeptá Freya?“

Sourozenci si vyměnili pohledy. „Ty jsi skutečná čarodějka, děvče. Myslíš i na to, co nás ještě nenapadlo. Jsme asi jen hloupé kočky z pralesa. Ano, takové spojenectví by mohlo vyvolat jeho pozornost.“

„Fajn, tak jestli správně chápu: Zatím si vás nevšímal, protože jste mu nebyli nebezpeční a utíkali jste před ním. S Freyou a celým rodem Ásů budete mnohem mocnější a významnější. Mohlo by se stát, že získáte taky mnohem významnější nepřátele.“

„Ano; to jsme nedomysleli.“

„Nevadí. I my máme mocné nepřátele. Draky, mořské hady... a Vany. To jsou lidé jako my, naši příbuzní... Totiž jejich, Ásů. Poslouchala jsem od mládí o nich pohádky, tak je cítím jako...“

„Jsi jejich součástí jako je Assama součástí nás.“

„Fajn. Začínám si myslet, že se to Freye bude líbit. Slíbím jí toho démona jako nepřítele; co vy na to?“

„Možná by bylo lepší, kdybychom to radši odvolali.“

„Něco jí slíbit musím! Hra s vámi ji bude bavit, ale nezpůsobí jí zježení srsti na krku ani mrazení v zádech. To musí být něco silnějšího!“

Teď opět chvíli váhali. Až řekl Nugha: „To by mohlo znamenat... změnu rozložení sil. Víc moci pro nás, míň pro... nevím koho.“

„A co jste chtěli?“

„Ano!“ řekla Assi.

„Ano!“ opakoval Nugha.

Senta k nim natáhla ruce a oni je sevřeli.

„Teď je to konečně v pořádku.“

Pak jsme konečně její pokoj opustili. Stejným způsobem jakým jsme přišli, zrcadlem. Byla jsem pochopitelně vyčerpaná k smrti; myslím, že mi Assi musela pomáhat. Sotva mne dopravili do toho přístřešku, zmizeli; já se jakž takž zmátořila, vylezla ven a ptala se po Denisovi.

Než ho ke mně přivolali, usnula jsem. Chtěli mě nechat spát, ale já považovala za svou povinnost podat mu hlášení; ta věc byla důležitá a měl by to vědět. Naštěstí Denis umí číst i v mysli napolo spícího člověka; dokonce mi dodal sílu, aby mi nebylo tak zle.

A řekl: „Hm. Pěkný. Měl bych ti poděkovat.“

A já řekla: „To jo. Sice jsme nic nevyřídili – ale Lvíčatům jsme tam pěkně namydlili schody!“

Errata:

30.05.2021 11:13