Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willi)

Věděl jsem, že se do Barcelony postupně sjede množství dalších příslušníků řádu z různých míst. Kromě jiných taky Američanka Gwen, se kterou jsme se seznámili v Egyptě; potom se zúčastnila akcí na Rhodu a poněkud tam zapadla, alespoň jsem o ní už neslyšel. Takže jsem byl zvědav, co všechno se od té doby naučila.

A nepřijela sama. Spolu s ní dvě dívky, obě dost zvláštní. První černá, jmenovala se Janet. Jejím úmyslem v Africe bylo obracet divochy na pravou víru, neboť byla dcerou metodistického pastora; přestože černá jako krém na boty, nikdy v životě neopustila rodný Brooklyn a příroda jí spíš naháněla strach, než by ji lákala. Samozřejmě slyšela, že v Africe je divočina; nicméně soudila, že to není nic, co by dobře vychovaná a patřičně zbožná dívka nedokázala překonat. Byla plná ideálů – otec byl doposud pyšný na veliké vítězství v občanské válce, osvobození černošského lidu od krutého otroctví a další hrdinské činy, o nichž rád hovořil při kázáních; v tomtéž duchu vychovával dceru.

Ta druhá byla ještě zvláštnější. Jmenovala se Priscilla a na rozdíl od řady jiných, kteří byli na expedici vybráni za odměnu, ona přišla za trest. Divil jsem se, jaké hrozné zločiny mohla spáchat ve svých sedmnácti letech; ale bylo toho dost, jak nás Gwen pečlivě informovala. Především: je dcerou senátora. Otec ji až do letoška vřele miloval, rozmazloval, velkoryse přehlížel její výstřelky a nevěnoval pozornost opatrným zmínkám, co všecko vyvádí. Takže slečna zneužila tatíčkovy shovívavosti a nechala se vyhodit ze školy; ředitel se senátorovi ještě omlouval a ujistil ho, že kdyby měla jen špetku chuti se učit a dodržovat ústavní řád, musela by mít při své protekci samé jedničky. Bohužel Prissy jednala vzpurně a z každého pokusu umravnit ji si dělala jen legraci.

Když ji tedy vyhodili, neutekla domů, jak se očekávalo; naopak se ještě postarala, aby se rozhodnutí o vyloučení záhadně ztratilo. Potom zmizela z dohledu, zatímco senátor byl přesvědčen, že je ve školním internátu. Když se konečně dozvěděl o pravém stavu věcí, nebyla k nalezení. Rozzuřil se a (poprvé v životě) začal starat, co se kolem něj děje. Až doposud si platil lidi, kteří to řešili za něj; ti se snažili nerušit ho nepěknými informacemi. Nakonec byl donucen požádat o pomoc policii. Na všechny, kdo umožnili Prissy zahálčivý život, se velice rozhněval, některé vyhodil či nechal přeložit; to byla odměna za to, že se snažili ho chránit.

Priscillu objevili po dvou měsících kdesi na jihu ve společnosti jakéhosi pofidérního pasáka; byla do něj zoufale zamilovaná a ačkoliv to ani nevyžadoval, sama od sebe se snažila vydělávat prostitucí. Dle vlastního tvrzení proto, aby dokázala ostatním holkám, že za něco stojí a není nafoukaná panská fiflena, co nic nedokáže. Senátor byl zhnusen, zděšen, rozčílen – pasák skončil v kriminále, plačící Priss v domácím vězení. Gwen, vzdálená příbuzná, ji v podstatě zachránila; otec usoudil, že delší cesta do odlehlé Evropy a pak kamsi ještě dál ji přivede na jiné myšlenky a postará se, aby zapomněla na „toho lumpa“.

Při pohledu na ni byl člověk na rozpacích, čím vlastně své zákazníky sváděla; že by snad dětským půvabem? Pravda, vypadala jako rozjívená puberťačka; tvářičku měla skoro dětskou, většinou staženou do nenávistné grimasy. Vlasy barvy pochcané slámy si nechala na útěku ostříhat do účesu, jaký považovala za moderní, a částečně obarvit na rezato, což už ovšem z valné části vybledlo. Zvykla si taky se přehnaně líčit, což jí Gwen zakázala. Kvůli ošacení se zpočátku krutě hádala, teď už věděla, že to nemá cenu. Na nadcházející dobrodružství se netěšila ani trochu.

A řekněme si pravdu: Priss byla zlá. Plná nenávisti ke všem a ke všemu. Nenáviděla matku, že si dovolila předčasně zemřít a nechat ji osudu. Nenáviděla otce, že o ni pro své politické funkce nedbal. Nenáviděla jeho druhou ženu, jen o pár let starší než byla sama, že vůbec existuje; zpočátku se (chudák) pokoušela s nevlastní dcerou sblížit, ale vše marno. Nenáviděla svoje chůvy, vychovatelky, učitele ve škole. Nenáviděla svého milence, že o ni víc nebojoval a nechal se (pitomec) zavřít. Hnusili se jí chlapi, které balila jako začínající prostitutka. Pohrdala všemi, kdo ji pohoršeně odmítli. Nenáviděla každého, kdo měl vůči jejímu chování jakékoliv námitky. A pro jistotu nenáviděla každého dalšího už předem.

Tahle sestava dorazila po dlouhé a únavné cestě do Barcelony okolo desáté dopolední; když přijely do zámku, nebyla tam Maryška ani Julie, velení měla Karolína a byl jsem tam taky já. Černá dívka v úhledném tmavém kostýmku se rozhlížela okolo s tichým úžasem, zatímco bílá v jakýchsi cestovních kalhotách (módní novinka) se tvářila zarputile.

Karolína Gwen sice neznala, ale já ano; odsouhlasil jsem, že je skutečně ta, za kterou se vydává, a že je nejspíš pozvaná, takže bude dobře, když se ubytuje a počká, až přijdou princezny.

„Ubytuje – kde? Všecko je plný!“

„S námi si nedělejte starosti!“ ujistila nás Gwen, „Nám stačí společná noclehárna!“ (A Priss se okamžitě zamračila ještě víc).

„Společná noclehárna jsou v našem provedení chodby.“ vysvětlila Karolína, „Přes den jsou funkční a v noci si na nich mladí roztáhnou deky.“

„To všichni ti lidé pojedou s námi?“

„Doufám, že ne! Většina jsou studenti; až skončí výcvik, vrátí se domů.“ Karolína neměla náladu vysvětlovat podrobnosti, „Já už vím, jak to uděláme: věci si zatím dejte ke mně, jděte si odpočinout, vykoupat se a tak; po obědě tu už budou holky, tak se to nějak vyřeší...“

A v téže chvíli si všimla Sif, která zrovna běžela okolo; přivolala ji tím, že na ni pomyslela. A současně Iris, která nebyla daleko.

„Mohly byste se postarat o ty holky?“

„Jasně, rády!“

Zatímco Karo udělovala pokyny, obě strany se vzájemně prohlížely. Zatímco děti byly návštěvou nadšeny, hosté nijak zvlášť; čemuž se nelze divit, protože holčičky využily ostříhání a vzájemně si vyleptaly na hlavu přepychové mnohabarevné draky, v případě potřeby ožívající s příslušnými efekty. Slovo vyleptaly používám záměrně, nevím jak lépe vystihnout techniku, kterou to provedly; žádné klasické tetování, spíš změna barvy kůže. Taky váhám nad označením drak; spíš fantastické příšery, velice krásné. Zatím nebylo jasné jak dlouho vydrží, WZ se o to hádaly. Děti trvaly na tom, že jde o trvalou a nezvratnou transformaci kůže, kterou nejde změnit. Samozřejmě se nenamáhaly, aby si cokoliv oblékly.

Holky odvedly hosty do našeho pokoje a ukázaly jim kout, kam můžou odložit svá zavazadla. Zároveň některá řekla: „Touhle dobou jsme všichni na zahradě u bazénu. Nechte tady všecky hadry, který nebudete potřebovat!“

„To jsou který?“ zeptala se zkusmo Gwen.

„No... nejlíp všecky.“

Gwen měla zkušenosti; zato Janet se vyděsila, sotva pochopila, jak je to myšleno. Priss zauvažovala, jak by působilo, kdyby se taky svlíkla donaha.

Holky se současně zašklebily. „Všichni choděj nahý!“ informovala jedna.

Gwen se rozhodla jít příkladem; odstrojila se z cestovních šatů do trička a krátkých kalhot, které používala ke sportování. Po zkušenostech přibrala velkou osušku, na kterou si hodlala lehnout a opalovat se. Janet se svlékla zdráhavě a dlouho hledala mezi svými věcmi něco vhodného, co by se hodilo; nakonec si vzala jednoduché bílé šaty. Priss, která se v průběhu cesty bavila tím, že jí všelijak ubližovala a trápila, se tentokrát rozhodla pro ty dvě podivné cácorky; svlékla se donaha, obrátila se k nim a řekla vyzývavě: „Takhle si to představujete?“

„Jo,“ řekly obě najednou a Sif dodala: „To bude dobrý.“

Priss je změřila pohrdavým pohledem a pomyslela si:

S váma budu brzo hotová, vy hnusný malý smradi!

Obě dívenky současně vybuchly smíchem. Od té chvíle se Priss stala jejich oblíbencem, což pro mne znamenalo výhodu, už mě tolik neotravovaly.

Priss neměla tušení, co je telepatie a jak funguje; její myšlenky se sice občas daly přečíst i bez této znalosti, ale to ještě nevěděla.

Iris řekla: „Gwen, ty seš dospělej kus a máš tady kámošky, asi se s nima budeš chtít pozdravit. Vy jste tu nový, holky, tak my vás provedem – jo?“

Gwen to odsouhlasila; Iris pokračovala: „Tak se nejdřív jdem vykoupat.“

Priss zaváhala, jestli by si přece jen neměla vzít něco na sebe.

„No – vem si ručník!“ poradila jí Iris.

Jediná dobrá vlastnost, kterou Priss měla: nebyla hloupá.

Jak ta holka ví, na co jsem myslela?

Když vyšly do parku, přiřítila se k nim smečka vlků. Obě nové se jich polekaly; vlci je očichali a dávali najevo pramalé nadšení, ale už si zvykli, že někteří lidé nevyhovují jejich vytříbenému smyslu pro charakter. Nastala krátká mentální hádka, které si hosté nevšimli.

„Ti psi tady můžou lítat takhle volně?“ zlobila se Priss.

„Nejsou psi, ale vlci. A chodí volně, protože k nám patří!“

Ani jedné se to nelíbilo. Janet se jich bála, Priss byli protivní.

„Cha! Co teprv až uvidíte některýho tygra!“

„Probůh! Tady jsou i tygři?“

„No – ne tolik jako na Ostrově, ale pár jich máme. Neboj, jsou milí!“

Priss chmátla po Sif a zaváhala, za co ji chytit a podržet.

„Zkus ucho!“ nabídla Sif a oči jí zablýskaly.

Priss zaváhala; ucho Sif bylo větší než normálně, nahoře zašpičatělé. Pokud si vzpomínala, ještě před chvílí bylo docela normální.

„Tys ještě neviděla elfa?“

Zmateně vzala to ucho do ruky a zakroutila jím; Sif spokojeně zasténala bolestí a ucho se ještě víc protáhlo do délky. Priss ji ulekaně pustila.

„Já myslela, že mě chceš mučit!“

Priss koukala a nechápala. Odporovalo to všemu, co až dosud znala.

„Tak dělej! Mně se to líbí!“

Priss napadlo několik variant, co by s tím drzým škvrnětem udělala, avšak žádná jí nepřipadala dost krutá. Navíc měla pocit, že ta malá o tom ví.

„Ty nemáš moc zkušeností s čarodějnicema, že?“ řekla Sif.

„Krávo! Žádný čarodějnice neexistujou!“

Obě malé vyprskly smíchy.

Priss chňapla za ucho tentokrát Iris; ta neudělala nic, ale drak na její hlavě se zvedl a vychrlil malý sloupek ohně. Priss ucukla.

„Neboj, nekouše!“

„Sakra, jak jsi to udělala?“

„Normálka – iluzorní magie. To neumíš?“

Priss se naštvala. Pohrdání nesnášela; okamžitě vymyslela deset způsobů, jak by se té drzé holce pomstila.

„Neváhej a začni!“ blýskla očima Iris.

„Co... cože?“

„Právě jsi dostala chuť mi rozpárat břicho, vyrvat střeva a omotat mi je kolem krku... a uškrtit mě na nich. Tak to udělej, ne?“

Priss neřekla nic – jenom koktala.

„Tak můžu já?“ v ruce dítěte se znenadání objevila dýka se třemi čepelemi trčícími dopředu; ty dvě krajní se však zvláštně vlnily jako hadi. Priss se pokusila dát na útěk, ale nohy jí vrostly do země; Iris přistoupila, vrazila jí dýku do břicha a rozřízla, jako když kuchá kuře. Priss vyděšeně zírala, jak jí vytahuje játra, ledviny, slezinu a další orgány, celé zakrvácené a hnusné, a pečlivě ukládá na servírovací stolek (kde se tu vzal?) Byla to hrozná bolest a nechápala, jak takhle bude moci žít; nicméně neumírala, ani když jí Iris vytáhla tepající srdce a hrála si s ním. Sif s úsměvem přihlížela, Janet dostala chuť ječet, ale nedokázala vydat hlásku.

„Co že to bylo? Jo, vytáhnout střeva a uškrtit na nich!“

Iris kývla na jednoho z vlků, který byl poblíž a zvědavě čenichal; na její pokyn popadl konec střev a utíkal s ním pryč, táhl je za sebou a už jich bylo aspoň dvacet metrů, ale pořád to nebylo dost. Priss se kdysi ve škole učila, kolik metrů střev člověk má, jenže to dávno pustila z hlavy.

Iris jí konečně přehodila jeden konec okolo krku a utáhla.

„Stačí?“ zeptala se s úsměvem.

„Jak... jak to děláš, sakra?“ pípla Priss, ačkoliv se dusila.

„Iluzorní magie. Jak jinak?“

Priss napadlo: Tohle se naučím! A až budu lepší než ty, tak tě...

„Fajn! Vsadíme se?“

Iris demonstrativním pohybem prstů zrušila iluzi. Priss si pozorně ohmatávala břicho, ale nenašla na něm sebemenší jizvu.

„Kdybys mermomocí chtěla trvalý stopy, to umíme taky!“

„Dík, není třeba...“

Pokračovaly v cestě; když Priss mlčela (a usilovně přemýšlela, jak se to všechno dělá a jak se to naučit), odvážila se zeptat Janet:

„Nemá to něco společnýho se Satanem?“

Holky se na ni soustředily a Iris řekla: „Nevím... proč by?“

„Všechna kouzla jsou Satanovy nástrahy!“

Chvíli se beze slov domlouvaly. Pak řekla Sif: „Nemyslím. Pokud vím, teta Lucka nevymyslela ani jedno pořádný kouzlo.“

„Teta Lucka?“

„Luciferella des Merveilleux. Kamarádili jsme s ní v Paříži.“

„Ve Švýcarsku mi pomohla. Snesla mě na křídlech, když jsem byla zraněná!“

„Na křídlech?“

„Ona je démon, víš? Povídá se, že Satanova dcera.“

Janet byla zbožná, ale nikoliv hloupá. Odpověděla:

„To ona jenom tak říká, aby byla slavná! Satan nemá žádnou dceru!“

„Jo. To říkala taky, když jsme se jí ptaly.“

„Jak jste na to teda přišly?“

„Občas na sebe vezme přirozenou podobu. Rohy, kopyta, ocas, křídla...“

Janet zaváhala. „Uměla bys to taky?“

Obě holčičky se současně začaly měnit do podoby Lucille. Vzápětí si uvědomily, že to není dokonalé – takže se vrátily do své vlastní podoby, ale v démonské variaci. Zvlášť se jim líbily dlouhé pružné ocasy.

Kupodivu se polekala Priss, zatímco Janet zůstala téměř klidná.

„Tak vidíš! Když to dokážeš taky, jak víš, že to není iluze?“

„Hm... mohla by být, samozřejmě. Démoni jsou prolhaní, to ví každý.“

„Démoni neexistují vůbec!“

Holky zaváhaly. Na takový argument těžko hledaly odpověď.

Janet si taky uvědomila, že to přehnala. „Tedy, démoni samozřejmě existují: Satan Ďábel a jeho přisluhovači. Ale nevyskytují se takhle běžně...“

„No... službu v řádu těžko označit za běžný výskyt!“

„Ona... ta žena je členkou řádu?“

„Vlastně ani nevím... Funkci žádnou nemá, to vím jistě, ale jezdí na každou akci; nevím proč není na týhle, ale...“

„Feroz je taky démon!“ vzpomněla si Iris, „Miloval se s mojí mámou... pak mi vzkázal, až vyrostu, že si mě vezme taky!“

Nějakou chvilku na ni obě dívky s úžasem zíraly.

„Poslechni malá, ty přece tak kecáš!“ řekla potom Priss.

„Ani ne. Vnímala jsem, co spolu vyváděli!“

„Jenže já ani jedný z vás nevěřím jediný slovo! Vymýšlíte si to; a ničím mě nepřesvědčíte, když vím, že umíte čarovat!“

„Správně! Toho se drž!“ smály se.

To už docházely k bazénu; zdálky slyšely křik a ječení, zejména z hřiště, kde pár mladých hrálo volejbal. Sif a Iris ještě víc milovaly basket; mohly se při něm rvát a ubližovat soupeřům. Navíc koše byly vysoko a holky malé, takže musely vysoko vyskakovat. Občas našly i soupeře, který je překonal, například vysoká Bella si dělala s míčem, co chtěla.

Holky našly kus volného místa na trávníku, roztáhly tam deku a odložily na ni těch pár věcí, co měly. Pak pospíšily do vody; Priss neměla problémy, zato Janet zůstala stát na kraji a zírala.

„Ty neumíš plavat, co?“ vřískla Sif, ležela na zádech a kopala do vody.

Janet neodpověděla; zato Iris vylezla z bazénu a řekla:

„Klídek, to mám natrénovaný!“

Bez výstrahy vzala Janet za krátké kudrnaté vlasy a přitáhla si její hlavu; dotkla se jí čelem, spojila s ní mysl a rvala do ní pod tlakem nejrůznější dovednosti, které se mohly hodit španělským dětem. Janet chvíli zkoušela se bránit, ale neměla sebemenší šanci.

„Dobrý?“ zeptala se potom.

Janet potřepávala hlavou a nic nechápala.

„Jo, promiň. Chvilku si lehni a počkej, ono se to ustálí...“

„Tohle bylo co?“ ptala se Priss.

„Spojení myslí. Přímý přenos informací.“

„Mohla bych taky...?“

Iris počkala, až vyleze z vody a sedne si na deku. Potom se s ní spojila; ale okamžitě poznala, že tohle je nový druh uvažování, odlišný od všeho, co dosud poznala. Fascinovalo ji to; mysl Priss byla tak prosycená zlem, že Sif přestala řádit ve vodě, vylezla a přišla blíž.

Zajímavá, co? Připoj se! upozornila Iris.

Sif ji zkoumala jen velmi krátce. Hoď na nás deku! Hned!

Priss si pomyslela něco velmi ošklivého o obou dvou. Nestihla...

Obě zároveň ji šlehly tvrdým úderem, téměř ji ochromily a zneschopnily. Zároveň vytvářely jakousi konstrukci a střelhbitě se dohadovaly:

Myslíš, že to bude stačit?

Jestli nám na ni přijdou, tak nám ji seberou! Víš, jaká je máma...

Kvůli každýmu blbýmu démonovi dělají randál, a tahle...

Musíme ji prostě ochránit! Je fantastická!

Priss se konečně zmotala na vlastní myšlenku. Poněkud neurčitou; zajímalo ji, co se vůbec děje a co s ní dělají. Nedokázala rozlišit, která z holek s ní komunikuje a která vytváří ten oddělený prostor. Stejně vypadaly, stejně se usmívaly, stejně uvažovaly...

„Co to se mnou děláte?“

Tak jo, já ti to vysvětlím. Hele, seš moc zajímavá! Bezva, chápeš? Kdyby někdo přišel na to, jaká seš mrcha, tak nám nedovolej tě testovat; takže se ve vlastním zájmu postarej, aby na to nikdo nepřišel!

A co vy? Chcete, abych se polepšila?

Seš blbá? Ani náhodou, zůstaň tak! Budem ti pomáhat!

Taky jste koukám pěkný mrchy! Ani bych to do vás neřekla!

Ušklíbly se, jako kdyby je pochválila.

Kdo je Armando?

Ať chtěla či ne, musela začít vzpomínat. Na jeho žhavé polibky, krásnou, poněkud zlotřilou tvář, okouzlující úsměv, pach doutníků, milování za horké noci v laciném hotelu... nádherné noci, kdy jim v baru vyhrávala černošská kapela, všichni byli opilí a smáli se každé pitomosti, děvky i jejich zákazníci, pak se někdo porval a ráno ho našli s nožem v zádech...

(Holkám zářily oči a kroutily se nadšením.)

Kde je ten chlap teď?

Priss neměla tušení. Sice ji předvedli k soudu jako svědka, ale nedovolili jí téměř nic říct, tatíčkovi advokáti hlídali každé slovo. Odsoudili ho, to věděla, ale kam ho poslali potom...?

Vzpomeň si na jeho auru! Zkusím ho najít!

Priss neměla tušení, co je aura, ale představit si svého krásného milence dokázala bez problémů; nějak potlačily její vůli a pátraly, obtížně a dlouho, ježto to bylo na druhém konci světa. Taky byly na rozpacích; proč?

Tenhle? Je to on?

Pozvolna začínala vnímat jakési místo: šedivé oprýskané zdi, strážní věže kolem, ostnaté dráty; kolem odporní chlapi hrubých a zlých tváří, strážníci s puškami, zápach a špína, vším pronikající aura zla. Ohavné místo!

Ukaž ho ze strany!

Armando nebyl žádný krasavec. Nakadeřené vlasy mu ostříhali na kratičkého ježka, švihácký knírek oholili, obličej měl hrubý a primitivní, snad trochu vychytralý, ale... A nejmenoval se vůbec Armando, nýbrž Toni Maccuso, italský emigrant. Pokud někoho vřele miloval, nebyla to Priscilla, nýbrž jeho máma, tlustá a ošklivá stará štěkna, která se živila prodejem pašovaných cigaret a překupnictvím kradených věcí; většinu času trávila spíláním svým zbývajícím dětem, že jsou k ničemu i jako zloději a děvky.

„To není pravda!“ zaštkala Priscilla dokonce nahlas.

Holčičky se tiše řehnily. Tak tohle má být ten slavnej krasavec?

Priss pozvolna docházelo, že se zamilovala do flákače a podvodníka, který šel hlavně po jejích penězích. Samozřejmě mu dala vše, co sebrala otci; jak jinak, když jej tolik milovala? Závěr jejich vztahu nebyl zcela ideální, to je fakt; jednou ji dost ošklivě zbil, ale to byl opilý! Na ulici ji ovšem neposílal, to si vytrucovala sama!

Holky se dohadovaly, Priss je vnímala, ale nemohla zasáhnout. Domlouvaly se, že jí už vytáhly z mysli příliš mnoho informací, některé překvapující. Teď je musejí pečlivě promyslet, několikrát přehrát, soustředit na detaily, vyměnit dojmy a nakonec určit směr dalšího postupu. Při tom by rušila, takže je potřeba ji vypnout.

Matně se pokusila bránit. Nebo aspoň něco k tomu říct.

Necháme ji spát, stejně je vyčerpaná. Může se opalovat...

A nezapomeň se každou půlhodinu obrátit, aby ses nespálila!

Neboj, namažem ji olejem! Důkladná masáž jí udělá dobře!

Jejich malé, ale šikovné ručky ji začaly vtírat do kůže olej. Zpočátku to bylo příjemné, potom přitlačily, zvlášť na citlivých místech. Domlouvaly se na bodech, kde našly závadu; občas projely energií některou čakru a sledovaly, co to udělá. Sem tam to zabolelo, což pro ně byl signál, aby se na to místo ještě víc soustředily. Jindy působily bolest záměrně, byla léčivá.

Dobrý, ne? Máma by nás pochválila!

Priss odhadovala, že obě chodí do nějaké školy, kde se tohle učí; kromě věcí povolených taky přešlapy, třeba to hození deky: oddělení od ostatního světa, aby je nemohli sledovat jiní telepati. Zakázané to nebylo; tedy ano, ale pouze dětem ve výcviku, dospělé čarodějky se oddělovat mohly. Paradoxně studentky získají malé bezvýznamné plus, když dokážou něco, co je zakázáno. Máma je sice potrestá, ale je na jejich výkony pyšná.

Proč vás tedy trestají? podařilo se jí předat otázku.

Patří nám to! Škoda rány, která vedle padne!

Priss se pokusila proniknout do větší hloubky. Nejdřív jí v tom bránily, pak se rozhodly umožnit jí pochopit, aspoň částečně.

Povinností WZ je konat dobro pro všechny ostatní; ovšem většina lidí je tak pitomých, že nechápou, v čem jejich dobro je. Proto je nutno na ně občas použít i násilí. Rozhodně se nezdržovat žádnými ohledy...

To se týká hlavně Sif; její svět je ještě nebezpečnější než náš. Iris má do vážného střetnutí ještě pár let čas. Alespoň doufáme.

Priss vykrystalizovala myšlenka: Já teda rozhodně žádný dobro konat nebudu! Naopak, budu ta nejzlejší čarodějnice na světě! A všem se pomstím!

Holky to okamžitě uvedlo do mohutného nadšení. Slíbily jí pomoc; pak na ni seslaly příjemnou odpočinkovou letargii, během níž usnula, občas se probouzela, aby změnila polohu, dvakrát si šla dokonce zaplavat do bazénu. Bylo jí velice příjemně.

Kam zmizely ty dvě, neměla tušení.

Janet si moc nevšímaly; zato si jí všimla Bella a zapojila ji do hry. Janet se pokusila jí vysvětlit, že je hluboce věřící a z toho důvodu se přece nemůže koupat nahá a hrát s nimi volejbal; Bella koukala překvapeně. Potom vysvětlila, že se v řádu narodila, strávila v něm celý život a nedokáže si představit jinou možnost než být fanaticky zbožná, dokonce za svou víru bojovat; na to je však zapotřebí být zdravá, silná a mrštná, což jí zajistí sportovní průprava. Janet se zpočátku hlídala; postupně si zvykla a když šly na oběd, už nebyla od ostatních k rozeznání.

U bazénu se spokojeně povaloval též don Lucio s Juanitou. Cítil se skvěle jako už dávno ne; odpočatý, dobře nasnídaný, ve společnosti krásné ženy. Už si zvykl na nahotu a spokojeně nastavoval tělo slunečním paprskům. Juanita, oblečená jen do šperků, se cítila naprosto skvěle. V současné chvíli zkoumal její inteligenci a znalosti; ta první vlastnost na moc vysoké úrovni nebyla, ale nelze říct, že by mu to příliš vadilo. Rozhodně mu byla sympatičtější než princezny, o jejichž úrovni se nedalo za žádných okolností pochybovat. Ovšem taky je šlo těžko přelstít.

„Zaujala mě taková... maličkost. Co ty víš o... řádové inkvizici?“

Juanita se zamyslela. Téma bylo poněkud ožehavé, ale měla příkaz předat mu veškeré informace, které znala.

„Moc toho nevím. Nikdy jsem v tom oboru nedělala. A mám dojem, co odjel Mario Carialti, nikdo na ni moc nedohlíží...“

„Zkusím ti říct, co vím já. Je oddělení, které sleduje lidi, co se nějak provinili proti božím zákonům. Když jejich hříchy dostoupí určitého stupně, tak je najde a... potrestá. Zlikviduje.“

„No... tak nějak asi.“

„Co všechno se považuje za hřích?“

„Toho je moc, já všecko nevím! Nikdy se mě to netýkalo!“

„Inkvizice se nestará o hříchy členů řádu?“

„Snad kdyby něčím škodily celému společenství. Samozřejmě když inkvizitor zjistí, že některý bratr potřebuje pomoci, tak s ním promluví...“

„A když to nemá správný účinek?“

„Tak ho přesvědčuje.“

„A když se nenechá?“

„Musí se rozhodnout. Jestli chce být nadále služebníkem Božím...“

„A když nechce?“

Juanita se křečovitě usmála. Bylo na ní vidět, že toto téma jí vůbec není příjemné, jen se podřizuje nutnosti.

„Zabije ho?“

„V tomto případě bývá zvykem vyzvat jej k souboji.“

„Proč?“

„Je šlechetné, když hříšník padne v boji. Jeho duše se očistí a v příštím zrození bude alespoň bojovníkem. Když nic...“

„Fajn. Co když hříšník není členem řádu?“

„No... postupuje se zhruba stejně.“

„Zabít bez varování ve zvyku nemáte?“

„To rozhodně ne!“

„A někteří jiní?“

Juanita se opět usmála; tentokrát neřekla vůbec nic. Koukala na druhou stranu bazénu, kde kluci učili Cabritu šermovat a hrozně u toho řvali.

„Dobře, budu pokračovat. Kromě zbožných Templářů jsou v řádu taky různí uctívači démonů... starých bohů. Třeba Wulffssonnové.“

Juanita se pokusila naznačit, že v dosahu se nacházejí členové rodu, kteří by mohli poskytnout podstatně rozsáhlejší informace. Don Lucio to věděl, ale taky tušil, že by nebyli tak otevření.

„Ti lidé mají zvyk přinášet svým bohům lidské oběti. Je zvykem, že s nimi při tom členové řádu spolupracují?“

„To rozhodně ne!“ předvedla Juanita přesvědčivé rozhořčení.

„Slyšel jsem nějaké zvěsti!“

Chvíli to promýšlela ze všech stran. „Rozhodně ne oficiálně.“

„V rámci přátelství někoho z řádu s někým...?“

Neřekla nic.

„Můžeš říct, že se to nikdy nestalo?“

„No... já u ničeho takovýho nebyla. Jenom slyšela.“

„Víc než jednou?“

„Zemřít jako oběť bohům je... přínos pro toho nešťastného hříšníka. Stane se očištěným... získá právo sloužit služebníkům služebníka Božího...“

„Takže s tím souhlasíš?“

„Když někdo žije v hříchu... je to s ním blbý. Každým dalším dnem přidává ke svým hříchům další; je mi ho líto. Je lepší, když...“

„Přestane hřešit co nejdřív, že?“

Juanita se opět usmála a tentokrát to byla zvláštní grimasa.

„A těm pohanům to neublíží?“

„Učiní to způsobem předepsaným v Písmech. Takže trest sice dostanou, ale minimální. Dá se říct... oni s tím počítají. Chtějí tak žít.“

„Předepsaným způsobem... co to znamená?“

Juanita udělala obličej, jako že nikdy ani náznakem...

„Proslýchá se cosi o rafinovaně krutém mučení!“

„To určitě ne! Leda... když někdo trpí ještě v tomto životě, než opustí tělo, nemusí už tolik trpět v příštím. Bohužel většina hříšníků těžko chápe. Málokterý souhlasí s odpykáním hříchů...“

„To je taky příčinou sebetrýznění vás samotných?“

Tentokrát Juanita asi skutečně nechápala.

„To všelijaké tetování, ozdoby v kůži...?“

„Ale ne, to je jen taková legrace!“

„Jak u koho. Vévodkyně Julie má po těle takové zvláštní... stopy?“

„To je zas jiný případ! Princeznám se to líbí, baví je nechat se mučit. Julka se těch jizev může snadno zbavit, ale tvrdí, že jí sluší.“

„Sám se tomu divím, ale má pravdu. Ty to máš taky ráda?“

„No... zvykla jsem si. Ale že bych na tom trvala...“

Don Lucio se chvíli smál, chvíli s ní laškoval. Pak se zamyslel: „Co kdyby těm lidem někdo... dal doporučení? Poukázal na někoho, kdo by zasloužil... vysvobození ze strastiplné pozemské existence?“

„Když ono... teď už tady nikdo takový není. Většinou odešli.“

„Kam?“

„Do Arminu. Tam můžou žít v klidu a...“

„Ale stejně v klidu nejsou. Chybí jim to nadšené uctívání.“

Juanita neřekla nic. Až po chvíli: „Už svoje oběti vykonali!“

„Aha. A co mladí a odvážní, kteří tu příležitost neměli?“

„No... slyšela jsem, že i takoví se najdou. Jenže...“

„Jenže ty žádného osobně neznáš. Tady v zámku žádný takový není?“

„Určitě ne!“

„A co támhleta? S těmi pruhy a skvrnami po těle?“

„Je lykantropka. Žije jako šelma.“

„Pokud vím, šelmy zabíjejí často a rády.“

„Ale tvoje stopa není její stopa. Je tady, protože tu má nějakou službu. Ale vrátí se domů na Ostrov, až ji skončí.“

„Byla by ochotna si ve volném čase trochu zalovit?“

„Nevím. To by ses s ní musel dohodnout sám.“

„Nemám pocit, že by si mne všimla.“

„Všimne si všeho. Absolutně všeho; ovšem nedává to najevo.“

„Od koho přijímá příkazy?“

Juanita udělala nejistý pohyb rukou dokola. Bylo vidět, že nad tím usilovně přemýšlí, ale neví. Don Lucio ji trápil a věděl to; vybral si ji jako informátorku právě pro ty specifické vlastnosti.

„Mám mnoho nepřátel, víš?“

Věděla; četla si v jeho paměti.

„Vím, že umíš bojovat. Dokázala bys i zabít?“

Další rozpačitý úsměv; dokázala, ale zatím nebylo zapotřebí. Dokázala by to, kdyby na ni někdo zaútočil. Nebo kdyby jí to nařídila princezna. Nebo za nějakých dalších vhodných okolností. Rozhodně nehodlala zabíjet sólově.

„Učila ses to!“ usmál se don Lucio.

To připustila. Kývnutím hlavy, ale jasným.

„Jak se hledá dobrý lovec?“

„Těžko. Já žádnýho osobně neznám.“

„A co kdyby ses poptala? Kvůli mně...“

Její výraz rozhodně nebyl příjemný; nicméně kývla.

„Tak jo, pozeptám...“

Tak ji přestal trápit.

Janet se tady v podstatě nelíbilo. Byla tu většina bílých a měla pocit, že ji mezi sebou moc nechtějí. Ne že by jí nějak ubližovali; vlastně si jí nikdo nevšímal, rozhodně míň než Prissy. Kdyby aspoň měla nějakou kamarádku, se kterou by si mohla popovídat...

V tom momentě si všimla, že ji někdo pozoruje. Rozhlédla se; ano, vskutku zachytila přátelský pohled, dokonce úsměv. Byla to dívka ještě černější než ona, s pečlivě spletenými copánky, dokonce mezi nimi měla vyholené cestičky – vypadala zvláštně barbarsky, což na Janet udělalo dojem.

Janet se zvedla a šla do vody. Cizí holka dostala tentýž nápad o pár okamžiků později; dokázala jí náklonnost tím, že jí skočila málem na záda, celou ji zalila vodou a ještě potopila. To si Janet nemohla nechat líbit – podařilo se jí chytit jeden copánek a narvala jí hlavu pod vodu. Po chvilce rvačky toho nechaly, jen se na sebe šklebily.

„Ahoj, já jsem Janet!“

„Kateřina. Říkají mi Cat. Tys zrovna přijela, co?“

„No...“

„Já předevčírem. A seš Američanka, opravdu?“

„Jo, to jsem...“

„Fakticky? Tos někdy ochutnala Coca-Colu a hamburgry?“

„Nemáš čeho litovat. Obojí je dost... nechutný.“

Kateřina blýskala bílými zuby a smála se. Vylezly z vody a natáhly se na deku vedle sebe. Janet si všimla, že nová kamarádka má krásné sportovní tělo s vypracovanými svaly. A na první pokus vyvolávala sympatie.

„Jedeš taky do Afriky?“ ptala se Janet.

„No, měla bych; jenomže co tam? Nic tam není...“

„Tys tam už někdy byla?“

Cat udělala neurčité gesto, jako že jí Afrika může být ukradená se vším, co by tam mohla vidět a zažít. Janet se rozhodla vysvětlit situaci:

„Rozhodla jsem se obracet tam divochy na křesťanskou víru!“

„Fakt, jo? To je nápad! Já jsem taky křesťanka!“

Janet se na chvíli zamyslela; nechápala její hrdost nad tímto faktem, řád je přece křesťanská organizace. Ačkoliv, Cat říkala, že přijela včera...

„Ty nejsi odtud?“

„Z Anglie. Bylas někdy v Londýně?“

„Ne. Nikdy jsem neopustila New York.“

„Páni! Já mám moc ráda velký města!“

A tak začaly nezávazně žvanit. Pak je někdo pozval hrát volejbal; Cat je přesvědčila, že basket je lepší, zvlášť pro ni, protože byla vysoká, štíhlá a vysoko vyskakovala. Přestože tu byla třetí den, znala každého a každý znal ji; Janet jí byla vděčná, protože se díky tomu seznámila.

U oběda si začaly povídat o klucích. Cat se pochlubila, že s někým chodí, ale dotyčný je zrovna kdesi daleko, takže ho nepředvedla. Že ho tak chválila, začala Janet zhluboka přemýšlet a nakonec se zasnila; jednou její touhou bylo taky najít si chlapce, mladého, hezkého...

„Kolik je hodin?“ zavřískla Cat, „O půl třetí má přijet můj bráška, mám mu jet naproti... Nerada bych to zmeškala!“

„Klid, času dost; teď je jedna, to tady drží siestu...“

„Tak to abysme se hezky načančaly a jely na nádraží! Jdeš se mnou, ne?“

Janet souhlasila; Cat měla vlastní pokoj a plnou skříň šatů, jaké ještě neviděla, takže se hned začaly strojit. Bylo tu velké zrcadlo s plným stolkem přepychové kosmetiky; musely se namalovat a všelijak vylepšit, též vlasy bylo třeba upravit. Cat to všecko dělala s nesmírným potěšením, na Janet se potom přímo vyřádila, protože ta na takový luxus nebyla zvyklá.

„Ty máš peněz, to teda zírám!“

„E! Co záleží na penězích!“

Janet na penězích záleželo, to tedy ano. Cat zacházela se svým majetkem tak bezstarostně, jako by si ho dokázala vyčarovat. Janet ta možnost napadla taky, položila jí v tom smyslu opatrné dotazy, ale Cat nereagovala. Její specializace bude nejspíš jiná.

Strojily se dlouho, na nádraží přijely na poslední chvíli; jenže vlak měl zpoždění, takže měly čas si ještě sednout na zmrzlinu. V pouliční kavárničce; číšnice se na ně přátelsky netvářila, zřejmě kvůli jejich barvě pleti, ale když Cat vytáhla peněženku, byla hned ochotnější.

Potom přijel vlak, ale žádný černý muž se neukázal; Cat byla v rozpacích a netušila, co dál. Ale právě v té chvíli si Janet všimla nádherného sportovního auta, které se řítilo rovnou k nim; za jeho volantem seděl nejhezčí černý mladík, jakého kdy viděla, zubil se na ně a troubil na klakson.

„Neblázni – kde jsi tohle vzal?“ vykřikla Cat překvapeně.

„Myslíš, že jenom ty umíš utrácet peníze? Koupil jsem to v Marseilli!“

Černoch zastavil u chodníku, vyskočil z auta a objal nejdřív Cat, potom s jistými ohledy Janet; ta se červenala, ale na její kůži to nebylo vidět. Cat mezitím vysvětlovala, kdo je Janet a kde k ní přišla; chvíli mluvili všichni najednou, pak Nick zjednal pořádek, nacpal děvčata do auta a vyrazili. Řídil... no, hlavně odvážně. Když se Janet dozvěděla, že mu řízení ukázal v Marseilli ten chlapík, který mu to prodal, a že od té doby jede až sem jen s krátkými přestávkami na jídlo, málem se začala bát.

„A víš, že bych se někde najedla?“ řekla se smíchem Cat, „Spěcháš moc do zámku, Janet? Že bysme se stavili na svačinu...?“

Janet žádný hlad neměla, bylo ostatně krátce po obědě; taky měla starost o peníze, ale to byla zřejmě věc nových kamarádů. Její matné námitky smetl Nick mávnutím ruky a okouzlujícím úsměvem; zastavili před restaurantem, do jakého by si v životě netroufla vstoupit a který by označila jako luxusní. Personál na ně zíral s úžasem; Nick popadl každou dívku z jedné strany a veplul hlavním vchodem, blýskaje nádhernými zuby v mohutném úsměvu. Když viděli to jeho auto, podlehli.

Jejich svačina se skládala převážně z alkoholu a pochoutek, jaké by Janet v templářském paláci nikdo nepředložil. Celý život slýchala, jaké podivnosti mají lidé ve zvyku připravovat k jídlu; matně vzpomínala, že otec takové drahé až nemravné zvyklosti zásadně odsuzoval, ale kde byl teď starý dobrý pastor? A ti dva sourozenci byli tak okouzlující! Neustále něco povídali, jeden jak druhý; vyzývali Janet, aby si nedělala násilí, odvázala se a chovala se bezstarostně, a když se jí podařilo něco říct, vybuchovali smíchem a chválili ji. Víno jí lezlo do hlavy a měla pocit, že se do Nicka na místě zamilovala. Bylo by to možné? Určitě ano, i když...

Jaké když? Celý život se omezuješ, držíš se zpátky, jsi slušné děvčátko, hodná dcera počestného kazatele, mravného až k askezi. Černoška, která do slušného domu vstupuje jen vchodem pro služebnictvo. Protože samozřejmě ví, co je její povinnost a nikdy by... Jenže teď vešli hlavním vchodem a všichni ti bílí sluhové jim musí sloužit, ať chtějí či ne! Protože Nick a Cat mají peníze, spoustu peněz – tak kde je problém?

Co kdyby se do zámku nevrátili? V tomto hotelu jim klidně zajistí nocleh – samozřejmě půjdou domů, ale až je to tu přestane bavit, až se dostatečně najedí a napijí, až... Ano, Janet správně tušila, že to skončí nějakým převratným činem, jakého si zatím netroufla se dopustit. Ten krásný, milý Nick by se přece určitě nechtěl zmocnit jejího neposkvrněného těla, alespoň ne v přítomnosti své sestry; Cat je zárukou, že... Jenže na druhé straně, Janet toužila čím dál víc hodit za hlavu celoživotní výchovu, na jeden večer na všecko zapomenout a vrhnout se mu do náruče, aby s ní udělal vše, co si přeje... aby s ní už konečně něco udělal! Ať si je Cat klidně u toho, kdoví co by s ní udělali tam v zámku a... Nick je přece tak krásný, inteligentní, bohatý, mocný... Ach Bože!

Priscilla ležela na lehátku u bazénu a opalovala se. Děti někam zmizely, měly jakési svoje povinnosti – zaplať pámbu, už ji pěkně otravovaly. Musela si něco promyslet... Slunce ji příjemně hřálo do nahého těla; celý život si přála opalovat se nahá. Problémy s tím byly celkem dva: jednak se to nikdy a nikde neslušelo, jednak její tělo nepatřilo k těm výstavním. Když utekla s Armandem, občas se stávalo, že se mohla někde svléknout s ostatními děvčaty; ale tehdy sama viděla, že ty druhé (starší) holky vypadají podstatně líp. Ujišťovaly ji sice, že někteří zákazníci touží po jejím dětském půvabu a ona je tu právě pro tento druh; jenže Priss se okamžitě naježila nenávistí a nepřátelstvím. Ne že by jim nevěřila, jen ji to štvalo.

Po důkladných úvahách si byla jistá, že Armando, ten mizera, ji donutil k útěku z domu jen proto, aby na ní něco vydělal. Právě ho přestala milovat – nenáviděla ho ovšem pořád, čím dál víc. Zkusila ho ještě jednou vyvolat před svým duševním zrakem; pak promýšlela, jak se mu co nejvíc, co nejrafinovaněji pomstít. Dokonce velmi rychle přišla na správný způsob: udělat z něj ženskou. S potěšením si představovala, jak jeho spoluvězni, ti brutální ničemové, náhle přijdou na to, že ten nevýrazný mládenec je vlastně holka; určitě by se jim neubránil, nebyl žádný svalovec a stačil tak nanejvýš na ni, po první facce se rozbrečela a přestala se bránit, jen kvičela a zakrývala si obličej. (To ji taky štvalo; když viděla lykantropku rvát se s jinými rychlými údery rukou i nohou, dokonce se smíchem!, pohrdala svou slabostí, svým neobratným tělem, svým strachem...)

Někde v hloubi její mysli se vynořil drobný zákeřný démonek našeptávač. Ta věc se dá provést! Tady v zámku se koncentruje velké množství volně cirkulující magie; šikovná čarodějka by ji mohla stáhnout, usměrnit a vymrštit jako oštěp žádoucím směrem, kde by vykonala požadované dílo. Ještě štěstí, že Priss nemá tušení, jak to udělat! V podstatě to není žádný velký zázrak, už to určitě mockrát dělala... ona nebo někdo jiný? Propojení je pěkně nebezpečná hra, taková holka přestává být sama sebou a stává se něčím... čím? Ten oštěp se zářícím hrotem je v podstatě realita; Priss ji v té chvíli viděla, mohla ji uchopit do ruky, zformovat a nasměrovat. Samozřejmě se ani nehnula, leda snad protáhla na svém lehátku a převrátila na druhou stranu, aby se nespálila... To nějaká jiná ruka všechno ovládala, od Priss pocházela jenom vůle, ten nápad na pomstu... Ale někdo jiný...

Náhle se zprudka probudila. Před jejím lehátkem stál obrovský tygr; zíral na ni velkýma pozornýma očima, srst na krku měl zježenou a tiše vrčel kdesi v hloubi hrdla. Na okamžik jí blesklo hlavou poučení tety Gwen: tygry a leopardy si Templáři chovají na ochranu svých sídel. Před lidmi i před strašidly; taková šelma dřív než kdo jiný zjistí vše špatné a okamžitě zasáhne, zakousne rušitele nebo na něj upozorní...

Vedle lehátka se zjevily Sif a Iris, každá z jedné strany. Vyslaly k tygrovi vlnu přátelské energie: všechno v pořádku, tahle holka je sice poněkud nevycválaná, ale je ve výcviku, určitě se srovná... Tygr zaváhal; znal je a věděl, že mají důvěru velitelství. Začaly ho hladit a mazlit se s ním; Priss okamžitě zahnala všechny špatné myšlenky a převedla na něco neutrálního, třeba: Proč vůbec Sif říkají Zlatovláska, když nemá ale vůbec žádné vlasy? Holčičky zařvaly smíchem a pokoušely se vysvětlit, kdy a za jakých okolností o svoje hřívy přišly. Pak začaly dorážet a vyhrožovat ostříháním při nejbližší příležitosti; Priss se dle očekávání naštvala, ale zároveň si uvědomovala, že se to stejně stane a zas tak moc jí to vadit nebude, beztak by si ráda nechala vyzdobit hlavu nějakou parádou... Všichni se smáli, tygr se uklidnil a odběhl a Priss si oddychla. Opatrně zkusila vrátit představu trpícího Armanda, ale zároveň kontrolovala, zda si toho nevšimnou. Nejevily zájem, cosi žvatlaly a probíhala mezi nimi i mentální komunikace, ale tu nevnímala. V každém případě nejsou ani zdaleka tak chytré, jak se zdálo; no vida, zas to byly žvásty! Ty dvě cácorky Priss oblafne, kdy si vzpomene!

Tak zase klidně usnula.

Měl jsem kocovinu a vztek. Obojí nebylo radno dávat najevo; smáli by se mi. Leda že bych si dal pivo a s někým inteligentně pokonverzoval; třeba s tím jejich ministrem? Slušelo by se to, kdosi mi naznačil, že je nutné ho bavit a rozptylovat. Což o to, po tělesné stránce ho dostatečně rozptýlila Juanita; ale po stránce intelektuální...

Když jsem k němu došel, don Lucio se na mne přátelsky usmál, zvláště když v mé ruce uviděl láhev s pivem. Předvedl jsem, že druhou nesu jemu.

„Skvělý nápad! Vy Němci se v pivu vyznáte, co?“

Lehli jsme si vedle sebe, přiťukli a spokojeně popíjeli. Z jeho poznámky vyplývalo, že ví, kdo jsem a co tu dělám. No, hlavně že je jasno.

„Ty se znáš osobně s panem Nietzschem?“

„Ne!“ řekl jsem okamžitě a bez rozmyšlení.

„To se divím. Prý byl na tom vašem shromáždění na Rhodu!“

Zarazil jsem se. No jistě, byla tam spousta všelijakých lidí, ale kdo byl kdo, v podstatě nemám tušení. Určitě ne pod svým jménem...

„Taky bych se zúčastnil; škoda, že jste mi nedali včas vědět! Kdybych byl tušil, že mě tak beze všeho vezmou... Taková léta slýchám, jak je těžké se dostat mezi Templáře, proniknout do jejich organizace... a teď najednou mě přivede černá otrokyně a nikdo se nediví...“

Neřekl jsem na to nic. Mně se to vlastně stalo taky.

„Nebo je to složitější?“ otázal se don Lucio.

Obrátil jsem hlavu a pohlédl mu do očí. Byl to starý, tlustý a plešatý děda s dobromyslným výrazem na kulaté tváři. Zvláště když byl nahý a vystavoval tučné tělo slunečním paprskům; vypadal na bohatého penzistu. Zejména ve společnosti nádherné tmavé Juanity... Ale ty oči byly vychytralé.

„Jak funguje ochrana tohohle místa?“ zeptal se s úsměvem.

„Proč... proč se ptáš?“ řekl jsem, abych něco řekl.

„Ale, tak mi to napadlo. Víš, mám spoustu politických nepřátel; nelíbilo by se mi, kdyby sem některý pronikl tak snadno jako já.“

„No, pokud vím... funguje tu jakási ochranka. Tím nemyslím ty frajírky na bráně, těm jde hlavně o to vypadat dobře v uniformě, zvlášť holky... máme tu svoje vlastní systémy. Můžu tě ujistit, že je to bezpečné.“

„Tygry?“

„Jo, taky. Kočičí i lidské.“

„Myslíš tu krásnou holku s pruhy po těle? Vypadá...“

„Ano, to je taky jedna. V podstatě nevím přesně, co je zač a jaké tady má úkoly. Chodí kam chce, dělá co chce...“

„Spal jsi s ní?“

„S touhle ne. Ale s jednou takovou... na Rhodu.“

Moje rozpaky byly zřejmě jasně vidět, protože ho to zaujalo.

„Je to poněkud... neuvěřitelný zážitek.“ řekl jsem.

„Ptal jsem se Juanity, zda by to šlo. Řekla, že se to ode mne čeká.“

Neřekl jsem nic.

„Je normální, aby mi moje milenka domlouvala rande s konkurencí?“

Zamyslel jsem se nad tím. Karolína nemá nic proti tomu, ale nepodněcuje mě. Zato Dicky... je možné říct, že jí dělalo radost, když jsem se spojil s nějakou jinou? Jistě, vnímala má Propojení, byla se mnou spojená natrvalo a někdy mě napadá, že snad ještě je, ale... jak to vysvětlit jemu?

Vyřešil mé pochybnosti: „Jaký mají důvod se propojit úplně s každým, koho znají? Jde o propátrání jejich paměti, nebo ještě něco jiného?“

Čímž nechci říct, že by bylo snadné mu odpovědět.

„Říká se, že princezny jim vysávají energii.“ nadhodil zkoumavě.

„No...“ řekl jsem a v rozpacích umlkl.

„Je příjemné být prozkoumán a vysát?“ usmál se.

Na to se odpovědět dalo: „Ano.“

„Umíš to?“

„Ne. Tedy... ještě jsem to nezkoušel, ale... asi ne.“

„Takže mi to doporučuješ jako zajímavý zážitek?“

Opět jsem zmlkl. Jeho otázky byly toho typu, který...

„Vraťme se k ochraně tohoto místa. Jaké přesně činnosti dělají šelmy?“

„Hlídají, aby se sem nedostalo nic zlého.“

„Jak to souvisí s tezí, že neexistuje Zlo a Dobro?“

Jediné co mě napadlo bylo, že toho ví podstatně víc, než říká.

„Negativní energie.“

„Co přesně dělá, když nějakou zjistí?“

„Podle předpisu to ohlásí nadřízenému.“

„Nezasáhne osobně? Myslím zuby a drápy?“

„Leda kdyby hrozilo nebezpečí z prodlení.“

„Aha. Sleduj, jestli správně rozumím: Kdyby například sem za mnou přišel někdo z mých nepřátel. Přestrojil by se za... běžného návštěvníka, třeba za studenta a chtěl mě zabít. Co udělá tygr?“

„Bude ho sledovat a podávat informace.“

„Nezasáhne?“

„Leda by mu tvůj život připadal důležitý.“

„Což nehrozí, že? Jsem důležitý – jako člověk?“

„Pro některé určitě. Rozhodně by nebylo dobře, kdyby tě zabili tady.“

„Co by udělali v takovém případě?“

„No... já bych to udělal tak, že bych tě tiše převezl někam jinam a tam zajistil nalezení mrtvoly. Třeba i v případě, že by tě postihl infarkt při milostném laškování s Juanitou...“

„Juanita mi slíbila, že kdybych dostal infarkt, vyléčí mě. Myslíš, že ano?“

„Nepochybuji o tom.“

„Co tam ta... tygřice? Myslíš, že by mě bránila, kdyby mě někdo napadl?“

„Určitě. Zabíjení jí pravděpodobně činí potěšení.“

Don Lucio se zatvářil udiveně, ale nikoliv pohoršeně.

„Zpět; špatně jsem se vyjádřil. Přesná formulace: Čestnou povinností tygrů je zabíjet nepřátele. Berou to jako oběť Zářícím duchům svých předků. To je ovšem taky dost přibližné... do detailu to vědí snad jen oni.“

„Myslíš tygry tygry nebo tygry lidi?“

„Obojí. Myslím, že v tom není rozdíl.“

„Jak na to pohlíží jejich císař?“

„Císař je Tygr. A císařovna Diana Leopard.“

„Pokud vím, vypadají... relativně normálně.“

„Pokud vím já, nějaké znaky na těle nosí.“

„Jak se to srovná s lidskými zákony?“

„Nemám tušení. Snad takhle: šelmy jsou pro císaře policie a vojsko. Taky svého druhu soudní orgán. Když je třeba posoudit vinu, otestují ho a...“

„Jakým způsobem?“

„Čichem. Dokážou odlišit pach strachu od pachu zla.“

„Mám tomu rozumět tak: když císaře někdo naštve, poštve na něj svoje šelmy. A oni po něm jdou, až ho dostanou a zakousnou. A sežerou?“

„Ne pokaždé; ale už jsem slyšel o lidech, kteří ukončili život tak, že se dali zabít některou šelmou. A samozřejmě, je to oblíbený způsob pohřbu. Už hodně lidí si to poručilo v závěti.“

„Hm... pohřeb. Zvláštní věc... já jsem kupříkladu křesťan. Co ty?“

„Samozřejmě také. Ovšem španělská katolická zbožnost je poněkud odlišná než naše protestantská. Uměřená, řekl bych.“

„Kdežto my jsme komedianti?“

Zdržel jsem se komentáře. Byl ministr vnitra, i když na dovolené.

„Jakou víru mají šelmy?“

„Složitou. Detaily jsem nikdy nepochopil. Zhruba: když opustí kožešinu, stane se z nich Zářící duch, bydlí v té kožešině, ale většinu času krouží kolem a koná dobro, v tygřím smyslu slova. Může se vrátit na svět v hmotné podobě, ale nemusí. Taky může existovat v lecjaké jiné formě...“

Zkontroloval jsem, zda naslouchá; ano, pozorně.

„Další podmínka je, že existují různé úrovně dokonalosti. Touhou každého tygra je, aby stihl do smrti být co nejdokonalejší; potom toho i ten jeho Zářící duch víc zvládne. Dokonalosti dosáhne, když bude čím dál lepší. Zase v tom jejich významu; s naším názorem to nemá co dělat.“

„Dá se říct: je tím dokonalejší, čím víc zakousne lidí?“

„Ne. Kdyby zabil nevinného, poklesne. Smí zabít jen špatné lidi. Přesně: ty zabít musí.“

„A pozná to čenichem. Sympatické.“

„Chápu, že ty jako ministr vnitra...“

Mávl rukou. „Teď nejednám jako ministr. Spíš jako... soukromá osoba.“

Neřekl jsem radši nic.

„Už jsi to pochopil, Willi? Hledám prostě někoho, koho bych poslal vyřešit některé svoje problémy. Nevím zda tygra nebo člověka, ale potřeboval bych se zbavit několika přebytečných lidí. A vůbec by mi nevadilo, kdyby to padlo na hlavy někoho, kdo odejde a už se nevrátí.“

Mluvil vzácně otevřeně. Ovšem na druhé straně: oba jsme byli nazí, leželi na lehátkách u bazénu a určitě se v blízkosti nenacházelo žádné záznamové zařízení. Mohl bych to samozřejmě někde povídat; ale jaké bych měl důkazy? Navíc u pracovníka tajné služby se předpokládá, že podá zprávu svým nadřízeným, ale určitě nikomu jinému. A tajná služba...

„Uvažoval jsem požádat o to někoho z tvých kruhů. Jenže takoví lidé mají spoustu požadavků: hodně peněz, závazky do budoucna... samozřejmě by mi to nevadilo v případě Německa. Německo je daleko. Ale...“

Mluvil zatraceně otevřeně. Až jsem se divil...

„Někdy je lepší říct věci na rovinu. Usnadní to vyjednávání. Stejně každý ví, co a jak. Moji nepřátelé se už třesou; od chvíle, kdy jsem dostal vaše pozvání. Oficiálně jsem ochořel lehkým nachlazením z přepracovanosti a teď trávím rekonvalescenci na svém sídle. Tam si nikdo netroufne.“

„A co s nimi uzavřít... nějakou dohodu?“

Don Lucio se nad tím demonstrativně zamyslel.

„Uvažoval jsem o tom. Ale... jsou to mizerové, nemám je rád. Štvou mě tak dlouho, že bych je radši... Chci se jich zbavit. Definitivně.“

Mlčel jsem. Taky mám pár nepřátel, kterých bych se rád zbavil.

„Vyměnit pár nepřátel za přátele. Nebude jich muset být moc. Jakmile se to roznese, ostatní se připlazí po břiše. Bude to pro ně výhodné.“

„Myslel jsem, že nechceš, aby se o tom vědělo!“

„Nemyslel jsem, že věříš na utajení. Vždycky se každý všechno dozví. Ani není v mém zájmu něco tajit; nejlepší by pro mne bylo, kdyby každý věděl, že jsem dal ty lidi zabít a že se mi za to nic nestane. Chápeš?“

Chápal jsem. Vykonavatel rozsudku zmizí v nedohlednu; ale ten, kdo vydal rozkazy, bude dál sedět ve své kanceláři. Jen ještě obávanější...

Správně by ho měli tygři zakousnout hned teď.

„Správně by mě měli zabít prvního, že?“ usmál se.

„Ty ses naučil číst myšlenky? Od Juanity, nebo...?“

„Ne. Jenom přemýšlím. Ale to dělám celý život.“

Povzdychl jsem si. Don Lucio mě upřeně pozoroval.

„Jak se postaví k mým záměrům velení řádu?“

Mlčel jsem. A uvažoval.

„Řekni, co tě zrovna napadlo.“

„Když jsme tě pozvali, šelmy dostaly příkaz... tě chránit. Bez ohledu na to, jestli z tebe ucítí něco zlého. Jsou zvyklé na takové příkazy.“

V téže chvíli jsem si uvědomil: Něco zlého se stane. Už se to stalo, jen my ostatní jsme to ještě nepochopili. Někde je něco pod povrchem....

„Tohle taky řekni nahlas.“ požádal don Lucio.

„Něco zlého se stane. Už je to tady, všude ve vzduchu. Oni už to cítí.“

„Souvisí to se mnou?“

„Ne. Ty jsi jenom součást. Něco ještě horšího.“

Neurazil se. Řekl: „Aha.“

A já začal uvažovat a pátrat. Myslím způsobem, jakým se zjišťuje negativní energie; objevil jsem několik zřídel, ale žádné nedokázal přesně identifikovat. Tím horší to bylo. Uvědomuje si to někdo kromě mne?

A šelem? Jenže těm jsme nařídili poslouchat rozkazy.

Náhle jsem pocítil prudkou chuť promluvit si s tou dívkou. Když jsme se milovali, vydávala všelijaké zvuky, ale moc jsme toho nenamluvili; možná by mi udělalo radost opět se dotýkat toho nádherného pružného těla, ale ještě víc jsem s ní chtěl hovořit. Jako člověk s člověkem.

Ohlédla se na mne, když (náhodně?) kráčela kolem. Z mé strany to rozhodně náhoda nebyla, vyslal jsem k ní mentální signál. Don Lucio to samozřejmě nevěděl, alespoň doufám. Ještě chvíli jsem s ním nezávazně konverzoval, pak jsem se na něco vymluvil a zmizel. A zašel dál do parku, kde bylo víc starých stromů a křovisek, a kde jsem doufal, že bude klid.

Přišla. Vynořila se ze stínů, jako to dělají šelmy. Zůstala stát na dotek přede mnou a nic nedělala, jen se dívala. I tak se chovají tygři.

Prohlížel jsem si ji. Nepokusila se mne okouzlit svou krásou, ačkoliv mi stále ještě připadala tak nádherná; naznačila, že nepoužije žádnou magii, dokud si sám neřeknu. Trochu jsem se ostýchal, ale požádal ji, aby na chvíli zrušila všechny magické změny, které se sebou provedla (pokud to je možné). Zaváhala, ale pak to udělala a zůstala, jak skutečně byla.

Byla krásná, pružná, štíhlá. Tělo pokryté na zádech tygřími pruhy, na pažích a nohou leopardími skvrnami. Váhám, jak nazvat techniku, kterou to bylo provedeno; snad leptání, transformace kůže? Rozhodně to muselo být příšerně bolestivé; když jsem si to pomyslel, přikývla a na okamžik otevřela svoji vzpomínku na bolest, kterou při tom prožívala. Nestalo se to najednou, vytvářela tu kresbu postupně a pokaždé si vychutnávala bolest; teprve když se zklidnila a pozapomněla, pokračovala. Nejbolestivější byla hlava a obličej; to si nechala nakonec, zároveň se těšila i bála.

„Kolik ti bylo, když jsi to udělala?“

Odpověděla nahlas: „Čtrnáct.“

„A teď?“

„Sedmnáct.“

Bylo zbytečné se ptát, zda se nebála. Bála se strašně; právě na překonání strachu je nejvíc pyšná. Stejně nesmyslné je položit otázku, jestli nelituje změny, kterou by člověk mohl nazvat zohavením. Pochopitelně o tom věděla, ale smála se tomu; vnímala obdiv i zděšení svého okolí. Jaký má na to skutečně názor?

A ještě jsem byl zvědav na zlaté kočičí oči a prodloužené špičáky. Velice ochotně se nechala prozkoumat, nebylo to poprvé. Obě transformace jí provedly čarodějky, ale ne Valériin cowen na Atanoru; řídila to nějaká potulná čarodějnice, jejíž původní totožnost lykantropka vůbec neznala, ani se o ni nezajímala. Jak jí mohla věřit? Právě proto.

Důkladně jsem ji prozkoumal; podrobila se tomu se vstřícnou ochotou. Když jsem se zajímal, jaké to v ní vzbuzuje pocity, neřekla nic, ale cítil jsem, že důležitější jsou pro ni moje pocity, má spokojenost. Ráda se mazlí; také to je výsledek nějaké magie? Kočky jsou mazlivé, to vím...

Jak ale mohlo čtrnáctileté dítě přijít na myšlenku tohle udělat? Co jí na to řekli dospělí, ke kterým patřila? Cožpak neměla nikoho, kdo by jí takový čin rozmluvil, případně zakázal? Což WZ, ať jakkoliv potulná, jen tak beze všeho vyhověla pošetilému nápadu někoho, kdo nemohl do důsledků domyslet, co všechno se s ním stane? Tyto myšlenky mnou cloumaly, snažil jsem se nějak je zformulovat do jasných výroků a ona...

Ona se usmívala. Zlaté oči jí zářily.

„Jediný člověk, ke kterému jsem měla vztah, je sestra. Čarodějka. Ona mne vzala ze sirotčince, když jsem byla ještě malá. Odvedla na Ostrov. Tam jsem si našla Cestu.“

Mluvila mírně a přívětivě, s větší ochotou, než bych čekal.

„Sestra?“ opakoval jsem.

„V některém z minulých zrození jsme byly sestry.“

To si samozřejmě mohly jen myslet; věřím v reinkarnaci, ale netvrdím, že každý nápad blesknuvší hlavou v hypnóze, musí být absolutní pravda.

Opět jsem váhal, jak se zeptat, zda nikdy nelitovala.

„Jsem raději šelmou než člověkem.“ řekla.

Tak tohle jsem jí věřil. Dokonce i to, že nelituje té změny. Ovšem nevím, zda nebude litovat někdy v budoucnu. Až se bude chtít vdát a mít děti...

„Dám svým dětem možnost zvolit si, co budou chtít.“ řekla.

No samozřejmě, telepatka. Nejspíš aktivní. Ach, Bože můj...

„Ano, chci se s tebou milovat. My kočky se rády mazlíme, to snad víš!“

„Dokážeš to udělat tak, abych ztratil všechen rozum?“

Odpověděla jen úsměvem. Samozřejmě to dokáže; líp než cokoliv jiného. Ale snad mi aspoň na chvíli zastaví tu bouři v lebce...

Zastavila. Byla to chvíle čistě zvířecího zápasu šelmy se šelmou; ale pak mi dovolila opět nabýt vědomí. A ještě víc: pustila mě do svých vzpomínek. Jako kdyby toužila, abych ji pochopil.

Byla to sběrná loď. To znamená, že plula z jednoho evropského přístavu do druhého, všude někoho nabrala, vracela se, možná dokonce občas měnila jméno a vlajku. Nakonec zakotvila na jednom z Želvích ostrovů nedaleko Splitu; to je v Dalmácii, místní jim říkají Kornati. Tam čekala delší dobu; zatím dojížděli různí lidé z různých míst v Rakousku i jinde. Někteří byli nemocní, zranění a tak. Ostatní čekali a koupali se v moři.

Předtím byl sirotčinec; matka zemřela, otec zmizel v neznámu a vzpomínky na něj byly rozporuplné. Ústavní uniforma, přísné jeptišky, společné jídlo s povinnou modlitbou, ložnice pro dvacet dívek. Tresty: půst, mlčení po dvacet čtyři, třicet šest, čtyřicet osm hodin, samotka, výprask. Zima, hlad a přísnost všude, kam se podíváš.

Potom: krásná mladá žena, které ustupovala z cesty i abatyše, která se za žádných okolností nikomu nepodřizovala. A jiné dívky, rozesmáté a bezstarostné. Jedna z nich na ni ukázala; položila jí ruku na hlavu a mluvila na velitelku cizí řečí. A pak si děvčátko sbalilo svůj malý kufřík a odešlo za tou dívkou, protože podepsala papír, že je její sestra. Žádný příčetný člověk by tomu asi neuvěřil, jeptišky kupodivu bez námitek.

Začala se dít spousta věcí. Jedna z nich první Propojení, pokusné a testovací; jako první věc se naučila několik jazyků slovem i písmem. V té samé chvíli spatřila první šelmu, tygra střežícího jakýsi zámeček, kam stále někdo přijížděl a zas odjížděl. Páchl tam olej na zbraně a koně. Takové vůně se jí líbily. Nikomu nevadilo, co dělá. Byla jednou z holčiček, co tam byly. Nebyla důležitá, ale bude, až dorazíme k cíli. Jednou dá děti nové vlasti; proto je třeba ji chránit a učit, aby byla co nejlepší.

Jenže: byla vzpurná a odmítala se učit cokoliv. V dosavadním životě nikdy nepochopila souvislost mezi školní výukou a čímkoliv užitečným; byla ostře proti všemu, k čemu ji kdo chtěl donutit. Prvních pár dní jí to procházelo, pak na lodi nastaly problémy. V podstatě proto, že v ní přece jen přetrvalo něco z poučení v sirotčinci: třeba zásadní nechuť se svléknout. Zoufale se styděla, že by ji někdo viděl nahou; propadala hysterii, když viděla nahého kohokoliv jiného. A mezi těmito lidmi to byl standart.

Přišla čarodějka; hlavu měla vyholenou a na ní barevné tetování. Probodla ji pozornýma očima a chvíli zkoumala; pak ji zhypnotizovala a zadala jakýsi program. Nebyl to žádný posthypnotický příkaz, spíš odblokování, vysvětlení souvislostí. Přesný obsah neznala; ale později byla při jiných případech, kdy byly odstraňovány bloky jiným lidem.

Od té chvíle ji už nikdy nenapadlo se stydět; naopak, začala se aktivně zajímat jak o svoje tělo, tak o jiná těla v okolí. Co jí ve skutečnosti ta žena vložila do hlavy? Taky ji při první příležitosti omyly ohněm, čímž přišla o vlasy. V sirotčinci musely o vlasy pečovat co nejlépe; musely být dlouhé, rovné, čistě umyté a učesané. Nenáviděla to; zejména dohled vychovatelky, která přísně sledovala, zda se řádně myjí, češou, pečují o svůj vzhled... když si sáhla na hlavu a shledala ji holou, docela si oddychla. Už nikdy jí nenarostly.

Tam na Kornatech se původně měly zastavit jen na otočku; vlastně ve městě Hvaru, případně na ostrově Šolta, kde je měl kdosi čekat. Nečekal, zato tam byl vzkaz, aby se zdrželi, nanejvýš týden. Po třech dnech došel další rozkaz, že to bude trvat nejmíň tři týdny; zato přivezli několik raněných mužů. Vojáků? Možná, v každém případě byli mladí a jejich rány byly od kulek. Dospělí to asi věděli, ale dětem neříkali. Bylo nutno o ně pečovat; starší dívky byly použity jako ošetřovatelky, kdežto ty malé...

Pro ty malé měli dvě typické věty: Proboha, ještě ty se tu pleť! a Copak nemáme dost starostí i bez tebe? Takže se děti celé dny potulovaly po plážích, koupaly se v moři, opalovaly, šplhaly po skalách, chytaly ještěrky, potápěly se... a divočely. Aby se neztratily, hlídaly je šelmy. Plavat je naučila WZ tak, že jim vsugerovala pocit delfína. Některé ani nestačily pochopit, že by se ve vodě měly něčeho bát. Zato dokázaly chytat ryby, občas je jíst i syrové.

Ty starší viděli, jen když si přišli odpočinout po práci. Koupali se na té samé pláži, občas si s dětmi hráli či povídali. Děti se nudily až tak příšerně, že samy od sebe požadovaly nějakou práci; tak jim potměšilá WZ dala za úkol stříhat vlasy nově příchozím. Děti to bavilo, dospělí proti tomu měli jakési námitky. Čarodějka dokonce uměla spálit vlasové kořínky v kůži a nechat je vypadat; když jednou měla dobrou náladu, někomu to ukázala. Děti se to naučily tak rychle, jako nikdy nic užitečného; nejdřív to vyzkoušely na sobě navzájem, pak na jiných. Byla to legrace.

Pokud můžu soudit podle vzpomínek, nebyla ta jejich čarodějka rozhodně na nejvyšší možné úrovni. Spíš mi připadala poněkud rychlokvašená; naučily ji, co se v rychlosti dalo, a vypustili do praxe. Věřím, že dělala co uměla; bohužel její činy byly spíš experimenty začátečníka. Soudím tak ze způsobu, jak vedla nemocnici a bojový výcvik. Bohužel, pro všechny ostatní byla jedinou autoritou v dosahu, takže ji poslouchaly.

Když se o moji lykantropku nezajímal nikdo jiný, kamarádila se tím víc se šelmami. Byly k dětem laskavé svým kočičím způsobem; pečovaly o ně jako o vlastní mláďata. Například pečlivým olizováním; to se jí líbilo čím dál víc, prožívala při tom velice slastné pocity. Kočky to vnímaly a snažily se tím usilovněji.

Taky přišla k první sexuální zkušenosti: dostala za úkol vyholit jednoho mladíka, co přišel o pravou ruku v zápěstí. Jinak už byl klidný; se ztrátou se smířil, dokonce uvažoval, jak ji vyřešit. Když ho s patřičnou pečlivostí zbavovala chloupků v klíně, dostal erekci; byla tím překvapená, ale ani zdaleka ne tak zděšená, jako ještě před časem. Všimla si toho sestra, rozesmála se a předvedla vykuleným dětičkám, co se s tím dělá. Mladík částečně žasl, částečně se bavil. Ale nenamítal nic a dokonce souhlasil, aby si to na něm vyzkoušeli. Jeho příklad podnítil ostatní...

Tak děti získaly další pracovní náplň. Nechápaly, proč by to neměly dělat – rukama, ústy... Vzaly na vědomí, že dokonalý styk je vyhrazen pouze pro dospělé; ale všechno ostatní dělaly s ochotou. Nepřemýšlely nad tím, jak se postupně mění; ale už tehdy byly blíž šelmám než lidem. Ještě se ani nepřiblížily nové vlasti, a už přestávaly být lidmi.

Než dospěla do těch čtrnácti, už si ani nepamatovala na ten bývalý svět. Obdivovala jen šelmy, toužila být jako ony. Pruhy a skvrny po těle nosí kdekdo, s tím nebyly problémy; až když si přála kresbu na tváři, někteří se pokusili jí to rozmlouvat. Nechápala; lidská tvář ji zdržovala na cestě k Nejvyšší Dokonalosti. Když se poprvé spatřila v nové podobě, cítila se očištěná, zbavená všeho špatného z minulosti.

„Proč jsi tedy přišla sem, mezi lidi?“

„Požádali mě. Chráním ostatní. Jako jiné šelmy.“

Věděl jsem, že je skutečně jako ony; má dokonalý zrak, sluch a čich, pozná okamžitě sebemenší změnu. A nejspíš okamžitě zaútočí; ještě jsem ji při tom neviděl, ale nepochybuji o tom. A ráda se miluje; etiketa šelem považuje za chybu neudělat něco pro druhého, když to je možné.

Něco lidského jí zůstalo: schopnost bleskurychle prosondovat vzpomínky, vytáhnout vše zajímavé a reagovat. V mém případě to byly záležitosti dona Lucia; prošla je a zeptala se, dokonce nahlas: „Proč chce, abych mu dělala kočku zrovna já?“

„Asi se mu líbíš. Není divu.“

Promyslela to. Lichotilo jí pomyšlení, že si ji zvolil za Lovce; v jejich kultuře to znamená něco důležitého. Na druhé straně nemá důvod položit krev mezi jeho nepřátele a svoji smečku. Ani jsem netušil, jak pečlivě se šelmy chrání přidávat další spory a hádky k těm dosavadním.

Konečně řekla: „Promyslím to. Nenajde-li někoho lepšího... Ale nejdřív ať hledá. Mám svoji službu a stačí mi.“

Pak odešla a zmizela ve stínech.

Janet se rozvalovala na zadním sedadle automobilu a bojovala s únavou. Po dlouhé cestě, spoustě rušných událostí toho dne, různých dobrotách, alkoholu a především po nádherném milování už neměla jiný zájem než padnout do peřin a spát a spát. Nick byl kupodivu plný síly a bavil se: učil sestru řídit. Janet slyšela, jak se smějí každému jejímu nepovedenému pokusu.

„Vstávej, jsme tady!“

Strážní na bráně se seběhli včetně šelem, a nebylo divu, takové auto tady ještě neviděli. Každý považoval za potřebné vyjádřit svoje mínění.

„Kam to mám teda strčit?“ vyptával se Nick.

„Vzadu máme parkoviště... no, je to kus místa, kde se nechávají stát...“ strážný viditelně nevěděl, jak takový vůz nazvat.

Nick tam zajel, zaparkoval, popadl svá zavazadla a nesl je ke vchodu. Tam se zastavil, zvrátil hlavu a prohlížel si nádherný portál; Cat mu něco vykládala a Janet došla trpělivost:

„Tak co je s váma? Pojďte dovnitř, prohlídnout si to můžete potom!“

Zatímco vstupovali, táhlo jí hlavou, co mají za pitomý zvyk otálet před branou, než je někdo pobídne. Když se odpoledne šla s Janet převléci, taky okouněla a váhala, jako by se bála vejít. Jakmile ji však provedla, už rejdila po chodbách jako motorová myška. A ten její pokoj! Karolína jim říkala něco jako že v paláci není volná ani chodba, přitom Cat si bydlí jako princezna! Kam asi ubytuje Nicka?

Nebyly s tím problémy, než se Janet stihla rozhlédnout, otevřela Cat další dveře ve zdi a ukázala mu krásný pokoj, dokonce s vlastní koupelnou. To si někteří žijí! Janet se ani nechtělo odejít...

„Tak zůstaň! Můžeš si tu koupelnu zrovna vyzkoušet!“

„Fakt bych mohla?“

Jen se smáli. Napustila si plnou vanu horké vody, uložila se do ní a Nick s úsměvem navrhl: „Kdybys potřebovala namydlit záda, zavolej!“

Něco bezvýznamného řekla. Neusnula, ale podřimovala a bylo jí krásně.

A byla večeře. Ještě předtím jakýsi obřad, ale vedl ho někdo, koho jsem ani neznal a specifickým způsobům uctívání nerozuměl. Na jídlo jsem se samozřejmě těšil. Ale sotva jsem začal jíst, objevila se Cabrita. „Můžu přisednout?“

Nechápal jsem, proč by nemohla. Usadila se a začala lžící přehrabovat, co jí naložili na talíř. Měl jsem pocit, že je v rozpacích.

„Mám problémy, táto. Totiž... ne tak docela moje problémy, ale...“

„Začni, dcerunko. Celý den jsem tě neviděl, tak se těším, co zas!“

„No, to je... mám pocit, že někdo se pokouší z nás udělat Mávátko.“

„Hm. Nechápu. Vysvětli!“

„Kdybych to uměla vysvětlit, dokážu to i vyřešit.“

„Bezva. Tak řekni cokoliv. Třeba to rozeberem.“

„Dostávám chuť něco provést. Nějakou darebačinu. Nějakou blbost, která by mě potom dost mrzela. Ostříhat se, nechat si vytetovat tygří pruhy, vyspat se s každým, kdo jde kolem... a občas někoho zakousnout.“

„Myslel jsem, že takové nápady máš pořád!“

„Ještě včera mě občas takové věci napadaly, ale jako vtip, neměla jsem chuť to okamžitě realizovat. Teď cítím... je to trapný, víš? Dostanu třeba chuť na některýho kluka. To se stává každý holce, ale když tu myšlenku jako obvykle zaženu a jdu dál, cítím... fyzickou nevolnost. Kroutí mi to útroby. Dokážeš si to představit?“

Nejen to. Právě jsem si uvědomil, co mi celý den nečekaně napadá.

„Máš nějakou stopu, čím by to mohlo být?“

„Mám pocit, že nám to někdo dělá. Odpoledne jsem si na chvilku sedla, pokusila se meditovat a nějak... zharmonizovat. Cítila jsem znepokojení. Něco tady je a pokouší se nás zblbnout. Schválně se porozhlídni!“

„Co to je?“

„Netuším. Všimni si koček, jak jsou neklidné. Takhle se ježí při nebezpečí!“

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Nejsem blbá. Zkrátka, něco tady je!“

„Myslíš, že to zamýšlí nějaký útok?“

„Není to venku. Už se to dostalo dovnitř a já nevím, jak!“

„Víš o tom jen ty, nebo ještě někdo další?“

„Kočky to cítí, ale ještě neobjevily zdroj. Možná by zaútočily!“

„Myslíš, že mám něco udělat?“

„No... nevím. Ale měl bys o tom vědět.“

„Měla by o tom hlavně vědět Julie a Maryška. Kde vůbec jsou?“

„Vím já? Mají spoustu práce s přípravou odjezdu. Navíc Julka se chová... je nějaká zblblá po tom posledním kontaktu. Než se z toho dostane...“ Cabrita náhle rozostřila oči, pak se praštila do čela: „Nojo!“

„Copak!“

„Už mi došlo, co to chce! Obsadit území, až princezny vypadnou! Potřebuje se to tady zahnízdit a počkat... převzít kontinuitu! Chápeš?“

„Obávám se, že začínám.“

„Sranda! Tohle by rozhodně měl někdo z řádu vědět! Kdo je tu nejvyšší?“

„Abych řekl pravdu... po princeznách – nevím!“

„Někoho najdi a řekni mu to. Pro jistotu co nejvíc lidem.“

„Myslíš, že...“

„Taky by to mohlo někoho zakousnout.“

Teď jsem o tom začal vážně přemýšlet, zatímco jsem pomalu jedl. Cabrita se taky krmila, docela s chutí. Uvažoval jsem, nakolik můžu věřit jejím instinktům; samozřejmě je citlivá, ale...

„Upřesni: dala jsi všelijaké příklady, co tě napadá. Můžeš podrobně popsat, v jaké situaci jsi co postřehla?“

Zamyslela se zodpovědně; až po chvíli řekla: „Možná... když se dostanu do blízkosti někoho, kdo to už zažil. Třeba když jsem viděla tu malou pruhovanou, dostala jsem hroznou chuť vypadat taky tak. Nebo jsem plavala s holkama v bazénu a najednou jim začala závidět, že rejděj jak vydry, žádný vlasy, nic je nezdržuje... a tak.“

„Na tom neshledávám nic divnýho. Takový věci se mi stávají taky.“

„Jasně; ale tohle byla prudká touha, chápeš? Úplně jsem se rozklepala; je jasný, že jsem to zkoušela zahnat, ale to bolelo, víš? Jo, bolest! Jednou jsem cítila hroznou chuť nechat se zmučit, zbičovat do krve, pálit ohněm...“

Ohlédl jsem se na ni; její tvář se zkřivila náhlou vášní, málem upustila lžíci, kterou si něco vybírala na talíři. Vzal jsem ji okolo ramen.

„Teď to bylo zas.“ řekla, když zase popadla dech.

„Vypadalo to hrozně,“ souhlasil jsem, „Ale nevšiml jsem si ničeho, co by to vyvolalo. Připadá mi, že je to spíš v tobě!“

„Jasně, to musí. Kdyby to bylo zjevný, tak by si všimli...“

Přitulila se ke mně a chvěla se jako v horečce. Objímal jsem ji a hladil; někteří kolem si všimli, že se něco děje, ale uklidnil jsem je pokynem ruky. Naštěstí se Cabrita za chvíli uklidnila a bylo zas dobře.

Žádná důležitá akce se toho večera nekonala. Kdo chtěl, poseděl nějakou dobu, hrálo se a zpívalo, povídalo, bylo veselo. Kdo chtěl, šel postupně spát, až zbyli jen největší vytrvalci. Pochopitelně, pokud se někdo dostal chuť s někým pomilovat, nikdo mu nebránil.

Já s Karolínou jsme odešli tak v polovině. Zajeli jsme do společného pelíšku a pomazlili se na dobrou noc. Rudi se naštěstí vystěhoval, (netuším kam) nebo aspoň zmizel, takže jsme měli klid. Díky bohu.

Pentagram se sešel, jak se sluší a patří, o půlnoci v malé palácové kapli, kterou kdosi z majitelů kdysi zrušil a od té doby využíval jako skladiště nejrůznějšího harampádí. Taková maličkost nemohla dětem vadit, dokonce si udělaly krásné pelíšky, kam se vešli i vlci, pokud nedali přednost pobíhání po parku. Z těch pěti byl nejnervóznější Pedro, ačkoliv tu byl jen do počtu a nic na něm nezáleželo; ale odpoledne přinutil holky, ať mu vyholí hlavu, aby vypadal jako ostatní – a teď se bál domů.

„Tak jaká je konfigurace?“ zeptal se Rudi.

Promluvila Iris. Kvůli Pedrovi hovořila nahlas, ačkoliv co nejtišeji:

„Zatím to nevypadá tragicky. Vplížili se nám sice do domu, ale zatím ještě nestihli nic udělat a nevím, co vlastně chtějí. Je to trochu záhadný.“

„Priscilla je jasná. Otestovali jsme ji všichni a nemáme pochyb.“ přikývl Michal, „Co ta druhá, ta černá?“

„Ta ne! Ta funguje jako příjemce... je trochu míň bystrá a dá se snadno ovlivnit, asi si taky nikdo nedal práci, aby jí něco vysvětlil. Mohli by ji použít jako předsunutej hledač min...“

„Hm. Co jejich velitelka, Gwen?“

„Totéž, o něco starší. Zkoušeli ji něco naučit v Egyptě, ale...“

„Hm... co třeba Cabrita?“

„To je super zajímavý kůzle, z tý něco bude. Fantastickej zesilovač na všecko, ideálně chytá každý šustnutí. Zkoušela jsem ji...“

„Ale od nich není!?“

„To ne. Aspoň zatím; mohli by ji snadno ovládnout. Jestli jich bude víc, přemůžou ji a bude jejich. Možná dost nebezpečná.“

„Dobře, znamenám si ji jako potenciální nebezpečí. Ale někdo nám sem pronikl, to vím jistě! Ale kdo a kudy sem vlezl?“

Nějakou chvíli všichni mlčeli. Až Pedro otevřel pusu – a zas ji zavřel.

„Cos chtěl říct, schválně?“

„No... co jsou zač ty, co dojeli v tom autě?“

Ačkoliv vnímali jeho myšlenky, byli na chvilku zmatení.

„Jaký auto? Jaký tři černoši?“

„Viděl jsem je, jak vylejzali a šli dovnitř. Dvě holky a kluk, v parádním panským vohozu. Říkal sem si: určitě řádový otroci...“

Na pokyn Iris se k sobě nahnuli hlavami a propojili se. Přečetli si jeho vzpomínku a vzájemně se ujistili, že ty dva nikdo nezná.

„Zkusíme je najít!“ řekla Sif a ponořila se do transu. Iris ji hlídala; za moment Sif otevřela oči a potřásla hlavou: „Nejsou nikde.“

„Někde být musejí! Ta třetí byla Janet; kde je ona?“

Sif znovu zkusila hledat. Když otevřela oči, jenom zírala.

„Nedokážu ji najít. Je v paláci, ale není v žádném pokoji; dokážete mi to někdo vysvětlit? Prošla jsem schválně všechny místnosti, ale...“

„Není někde schovaná kvůli tomu klukovi? Prošla jsi i kuchyně a kůlny?“

„Prošla jsem sklepy, podkroví, věžičky, velkou kapli. Prošla jsem ze zoufalství i tuhle místnost a koukala na sebe shora. Není nikde, povídám!“

„Někdo nás oblbuje!“ řekl Rudi téměř spokojeně.

„A sprostě!“ řekla Sif, „Já snad budu hlídat, odkud vyleze!“

„Jasně, odněkud přece vylézt musí! Je v krytým prostoru, dokonalejším než dokážeme my. Kdo umí hodit lepší deku?“

„Máma. A teta Maryška. Samozřejmě řada jinejch, ale žádnej tu není. Navíc myslím, že by to nikomu nestálo za to...“

„Nikomu z lidí.“ upřesnil Michal.

„Chcete říct, že to... není člověk? Co teda?“ zachvěl se Pedro.

„To bysme právě rádi věděli.“

„El Diablo?“ teď se mu zachvěl i hlas.

Michal pokrčil rameny. „Nezdá se mi. Nějaký démon v tom je, ale nemyslím, že zrovna tenhle typ. Ty asi nevíš, že je jich víc druhů.“

„Chm! A který druh je tohle?“

„Něco z Afriky. Něco, co nechce, abysme tam odjeli.“

„Zajímavý. Může nám nějak ublížit?“

„Třeba navrtat loď!“

„To bysme poznali. Bude to něco jemnýho zákeřnýho.“

„Budu ještě jednou hledat.“ rozhodla se Sif. Po chvíli transu řekla:

„Nic. Ať hledám jak hledám, je to krytý. A pořádně mocný.“

„Jsou to ti dva černoši?“

„Myslím, že všechny ostatní jsem identifikovala. Když všichni jsou zcela jistě lidé, tak je podezřelý ten, kdo zůstal.“

„Hm... co s nimi uděláme?“

„Obávám se, že nemůžeme nic. Jsou mocnější, sami jsme to zjistili.“

„Takže nebudeme vůbec bojovat?“

„Nejdřív se porozhlídneme. Dokud nevíme, o co jde...?“

„Takže... zítra na ně uspořádáme hon?“

„Dobrej nápad! Ale koukejte bejt nenápadný!“

Pedro se ještě jednou zeptal: „Když my je nemůžeme najít, myslíte, že oni nás dokážou? A třeba poslouchat?“

„No... jsme v kapli! Byla sice odsvěcená, ale udělala jsem si tu ochranu!“

„Tak fajn. Já jenom, aby...“

„Teď já!“ řekla Iris a ponořila se do transu. Po chvíli se probrala:

„Je to v pořádku. Nikdo nás nesleduje, ale taky nejsou k nalezení.“

„Takže zítra?“

Všichni souhlasili. Jenom Michal se zeptal:

„Neřeknem to radši mámě? Necháme si to pro sebe?“

„Hele, jen když bude potřeba! Jedině s démonama se dá něco zažít; všecko ostatní je hrozně nudný! Já myslím, že nějaká legrace ještě bude!“

S tím se rozešli spát.

Já se naopak zcela nečekaně probudil; někdo byl v našem pokoji. Otevřel jsem oči a spatřil Cabritu v bílé noční košili, rozklepanou a zděšenou.

„Co je? Stalo se ti něco?“

„Já... já se bojím sama. Můžu... můžu si zalézt k vám?“

„K nám do postele?“ nadzvedl jsem se.

To už se probrala taky Karolína. Ospale mžourala a nechápala.

„Nejlíp mezi vás. Snad tam to nebude...“

„Co se ti stalo? Někdo ti chce ublížit?“ ptala se Karo.

„Nevím. Hrozný sny. Něco po mně jde. Něco mezi člověkem a lvem.“

Připadalo mi to jako příšerný nesmysl, ale Karolína se už probrala. „A vážně se tolik bojíš?“

„Jestli budu sama, tak se to vrátí. Jsem úplně vyčerpaná; bere mi to skoro všechnu energii. Málem bych potřebovala...“

„Tak pojď.“ Karolína rázně odhrnula deku. Cabrita zjistila, že jsme nazí, stáhla košili a zahodila ji do kouta. Až potom vlezla mezi nás a dovolila, aby se k ní Karo přitiskla.

„Jseš opravdu pěkně vyděšená! Asi s tím budeme muset něco udělat!“

Cabrita neříkala nic, jenom se klepala.

„Willi, budeš muset dneska večer zvládnout ještě jednu.“ řekla Karolína rozhodným tónem, „Vždycky jsem měla chuť poznat, jaký je to ve třech. Tebe to bude určitě taky bavit; tak do toho!“

„Ale já...“ řekl jsem dost nechápavě.

„Ty teď uděláš všecko co umíš, aby se ta malá přestala bát a zlepšila se jí nálada; já vám budu všestranně pomáhat. Sama se na to těším!“

Usnuli jsme asi za dvě hodiny, vyčerpaní do bezvědomí.

Když jsem se ráno probudil, na kupě kufrů v rohu seděl Rudi, kýval nohama a se zájmem přihlížel našemu probouzení. Karolína jen zvedla hlavu, pohlédla na syna, zamračila se a zas ulehla. Cabrita se vzbudila taky, rozhlédla se kolem a začala se chechtat.

„To nic,“ řekl Rudi, „Já se přišel jenom přesvědčit, že jste v pořádku.“

„Díky za účast,“ řekl jsem, „A co, spokojenej?“

„Nojo. Tak já zas jdu.“

„Počkej! Musím si něco vyřídit s touhle malou!“ Stáhl jsem z nás všech deku, „Jestli sis ji chtěl prohlídnout, tak máš možnost!“

„Děláš, jako kdybych v životě neviděl nahou holku! No a co?“

Cabrita dostala hysterický záchvat smíchu. Během něj vylezla z postele, objala Rudiho a dala mu pusu na plešatou hlavičku.

„Díky za všecko, bráško.“

„Ale jo,“ řekl a důstojně si utřel pleš dlaní, „Hele, přihlas se, až mi bude tak... třináct, čtrnáct, jo? Potom bych ti byl možná vděčnej, ale teď mě sakra nech!“

Jeho hlas zněl uraženě, ale Cabrita smíchy nemohla. Řekla několik nesrozumitelných slov, sebrala svoji košili a vypadla, aniž si ji oblékla.

A já řekl: „Pane bože, to zas bude dneska den!“

Nejkrásnější ráno prožila Janet. Předcházel mu nádherný večer; sourozenci ji hýčkali a rozmazlovali, splnili jí na cokoliv jen pomyslela, až ji občas přepadaly pochybnosti, je-li to vůbec technicky možné. Celý život ji rodiče vychovávali v přísném odporu proti svodům světa; od malička si představovala, jak asi vypadá neřest, zpočátku s hrůzou a nenávistí, později čím dál častěji se zvědavostí. Teď byla její zvědavost dokonale ukájena.

Výchova říkala, že tělo je hříšné, ohavné, špinavé, všestranně prokleté, pramen neřesti a důvod věčného zatracení. Cat o tom v životě neslyšela, nebo jí to bylo fuk; s bezstarostným úsměvem jí předvedla, co příjemného může provádět dívčí tělo s jiným dívčím tělem. Janet byla příjemně zděšená; nejvíc ji dráždilo, že Nick se zájmem přihlížel a ve vhodných místech se přidával. Na Janet byl něžný, ale sestřičku nešetřil; Janet napřed ztuhla v šoku, ale čím déle jejich brutální laškování trvalo, tím víc ji lákalo. Až nakonec dostala chuť si to taky vyzkoušet.

Na to asi sourozenci čekali; rozjeli s ní hru, která ji okouzlila a ohromila. Ale všechno, co s ní prováděli, byly její vlastní nápady a přání, nic nedělali proti její vůli. Uvolnili jen její Beast Within, Vnitřní Zvíře, před kterým ji vždy varoval otec. V každém z nás se skrývá ohavná bestie, která nás ponouká k hříchu; to zvíře je třeba zkrotit a zahnat do jeho špinavého brlohu. Sourozenci je naopak s potěšením vypouštěli ven.

Nad tím uvažovala, když se probudila a pokoušela si vzpomenout, co se všechno včera dělo. Taky měla pořádný hlad; je na čase vstát a jít na snídani. Pak byla řeč o nějaké rozcvičce a ještě...

Jenže to už se probudila taky Cat, krásná a okouzlující od první chvíle. „Dobré ráno! Vstávej, hostina je připravená!“

Jako večer tu byl stůl plný jídla; nejpřepychovější věci, jaké kdy Janet jedla. Zase divná věc; přece včera mluvili něco, že jsou chudí a s obtížemi zvládají výživu tolika lidí. A teď...

„Nebo nejdřív trochu ranní hygieny?“ přišmajchlovala se Cat, „Kočky se myjí tak, že se celé olížou... o co, že to dokážu s tebou taky!“

Janet chtěla protestovat, aspoň vlažně a na oko, ale Cat už byla u ní a její jazyk... Ach, ten její jazýček! No a potom se přidal Nick, a už to šlo zas jako večer, jedna vlna rozkoše za druhou. Do toho jídlo a omamné nápoje a všechny ty příjemné věci, které...

Priscilla vstávala naopak vzteklá a nespokojená. Ta mrcha Janet si někde užívá a já tady musím chrápat na zemi jako zvíře! Sice mám pro sebe oba naše spacáky, ale... Teď bych měla chuť se s někým pomilovat, jinak budu mít celý den zkažený a pak běda každému, kdo mě naštve! Já bych jim... co bych jim tak mohla nejhoršího udělat? Co bych tak...?

„Karolíno,“ řekl jsem s veškerou možnou rázností, „Nedá se svítit, asi se budeš v nepřítomnosti princezen ujmout velení ty!“

Už nespala, ale odmítala se hýbat. „Jdi do prdele!“ řekla.

„Vstávej a nekecej!“

„Taky bys mi mohl vlézt do jiného otvoru,“ řekla o něco čiperněji, „To, cos prováděl v noci s tou malou, bylo docela hezký!“

„Tys taky zdatně pomáhala, jen se nedělej!“

„Jo. Musím ji zavolat zpátky, nebo se na něco zmotáš i bez ní?“

„Tak dobře – udělám co chceš, ale potom vstaneš a začneš velet!“

Karo se posadila. „Ale to je vydírání!“

„Jo. Přesně tak to myslím.“

„Fajn. Kvalita mýho velení bude odpovídat kvalitě tvýho... Ne! Au! Já...“

A tak se baronka Karolína von Aussengraben ujala velení v paláci.

„Já bych teď chtěla jít ven!“ řekla Janet se vším důrazem, který v sobě dokázala objevit, „Nehodlám strávit celý den s vámi v tomhle pokoji!“

„To je fajn nápad,“ nadchla se Cat, „Jdem takhle nebo si něco oblíknem?“

„Já se rozhodně obleču; co vy, nevím.“

Cat se začala přehrabovat ve svých šatech; Janet opět užasla nad jejich množstvím a nádherou. Do čeho se strojí Nick, neviděla.

„Jak to, že máte tolik věcí? Já myslela, že řád je chudý!“

„No víš... to nejsou všechno naše věci. Jenom tak...“

„Vy dva mi vůbec připadáte zvláštní! Například že se tak... mazlíte!“

„To nic; tak jsme se mazlili už u maminky v bříšku. My jsme dvojčata, víš?“

„Vážně? To z vás maminka má určitě radost!“

„Bohužel, už nežije.“

„Ach... škoda! A otec?“

„Ten jo. Ale je daleko odtud, až v Africe.“

„Vy jste z Afriky? Já myslela... pozoruhodně znáte bílou civilizaci!“

„Náš otec je bílý muž. Vznikli jsme z jeho...“ Cat se zarazila, protože vstoupil Nick v bílém sportovním obleku, perfektně ladícím s černou kůží.

„Tu vaši rodinu bych moc ráda poznala celou!“

„Spolehlivě! Představíme tě...“

A tak šli na rozcvičku.

Karolína si oblékla bílé tričko a šortky, a aby dala najevo své nadřízené postavení, nasadila si rakousko-uherskou důstojnickou čepici. Slušelo jí to – když vydala rozkaz, všichni se sice smáli, ale ochotně poslechli.

„V každém řádovém sídle je zvykem po ránu hodit rozcvičku!“ rozkřikla se, „Takže bych všechny prosila: ven na zahradu a bude se cvičit! Cvičení jako nejzkušenější povede Willi Lehndorff, a kdo ho neposlechne, toho přerazím!“

Všichni se vyhrnuli na zadní dvůr; tam bylo dost prostoru. Děti zaujaly místo v první brázdě, ostatní za nimi; já jsem začal předcvičovat, všichni se snažili dělat to po mně. Sledoval jsem známé tváře: Priscillu, Cabritu, Janet i černého kluka a holku, kteří tam byli s ní a pozoruhodně nezapadali luxusním oblečením mezi ostatní, polonahé nebo otrhané.

„Tohle všecko nic není!“ rozkřikla se Priss, když do ní někdo nechtěně vrazil a ona se složila na zadek, „Já bych chtěla pořádný cvičení!“

„To si představuješ jak?“ zeptal jsem se.

„Nevím... nejradši bych někomu rozbila hubu!“

Bohužel sklidila bouři smíchu. Nikdo jí nevěřil, že by to dokázala.

„Kluci mě včera učili šermovat s tyčí!“ řekla Cabrita.

„Tak to by nešlo! Tolik tyčí tu ani nemáme!“

„Julka nebo Maryška by je sehnaly!“

„Julka nebo Maryška by použily magie. To já bohužel nemůžu...“

Pod ruku se mi nasunula Iris, šklebící se jako opičák:

„Mohly bysme to zkusit my?“

Představil jsem si to a polekal se už dopředu. Ovšem, vrchní velení měla Karolína, a ta nedokáže nic odepřít svému nadějnému synáčkovi.

„Zkus to, Iris!“

Iris vztáhla ruku do prostoru, luskla prsty a v dlani se jí objevila tyč zvaná bo, z jakési plastické hmoty červené barvy. Samozřejmě iluze, ale...

„Pěkný!“ Sif si udělala podobnou, jenže zlatou. Někteří to dokázali taky, jiným vytvořily zbraně děti. Netuším, jak přišla ke zbraním černá dvojčata, najednou je prostě měla. Janet ne, ta měla hlavně strach.

„Předcvičovat budeš ty!“ ukázala Iris na lykantropku. Ta neprojevila ani souhlas, ani odpor; prostě mne vystřídala a začala předvádět katy. Uměla to absolutně dokonale, její pohyby byly orientální balet; na chvilku mi blesklo hlavou, že je v boji stejně dokonalá jako v lásce.

Ostatní se snažili dělat to po ní; některým to šlo, jiným hůř. Karolína není šikovná ani dokonalá, ale tohle jí šlo líp než mně, tyč je tu obvyklým nářadím. A úplně marné byly pokusy vyrovnat se dětem, ty jsou snad gumové a dokážou přímo zázraky.

Když byli všichni unaveni tak, že se jim málem podlamovala kolena, pot z nich stékal potůčkem a nešlo to dál, LC zvedla tyč a zastavila to. Pak promluvila: „Kdo je vyčerpaný, odchod. Ostatní do dvojic; budeme cvičit bojový kontakt. Budu vyřazovat; koho nahlásím, odejde!“

Začátečníci odešli dobrovolně; měl jsem sto chutí vypadnout taky, ale Karolína zůstala, tak jsem přece nemohl! Pruhovaná dívka procházela mezi dvojicemi, vydávala povely a kontrolovala případné zásahy. Po několika střetnutích si všimla i mne a poslala mne pryč; díky Bohu!

Takže jsem mohl sledovat ty, co zbyli. A bylo jich kupodivu dost; černá dvojčata mezi nimi. Jejich oděv už nebyl elegantní, několikrát se vyváleli po zemi, ale byli pořád při síle. Z jedné strany je sledovala Janet, z druhé Priscilla; v jejích pocitech jsem se nevyznal.

Lykantropka se zastavila a upřela zrak do očí Nicka. Chvíli se zkoumali, pak ukázala, zda si troufne s ní bojovat. Gestem si zjednala místo; pak se do sebe dali, vypadalo to dost vážně. Několikrát odrazili; pak ji Nick nabral holí a odhodil daleko od sebe, dívka udělala přemet, kryla se holí, zuřivě zavrčela a ukázala zuby. Z jeho hrdla se ozvalo podobné zavrčení; to bojoval lev s tygrem! Ještě několikrát se střetli, vzájemně se odráželi, až se dívce podařilo jej zasáhnout. Nick padl na záda a ona triumfovala, ale v téže chvíli se na ni vrhla z druhé strany Cat. Byla to zákeřnost, LC to nečekala a než se stihla bránit, chytila dvě tvrdé rány. Potom to zvládla, ale dvojčata po ní šla každé z jedné strany a...

Jako vířící blesk se před Cat náhle objevila Iris. Zadržela její tyč svou červenou, samozřejmě ji díky rozdílu vah nedokázala porazit, ale odlákala ji; a už z druhé strany zaútočila Sif, oddělily Cat od bratra a zlobily ji každá z jedné strany; protože byly chytré, nesnažily se bojovat, spíš dráždit a znepokojovat. Kluci měli možnost provést totéž Nickovi, ale toho bez problémů zvládala tygří dívka.

„Já bych... já bych to stopnul!“ vzdychl jsem a sevřel Karolíně rameno.

„Zkus to! Jak, prosím tě?“

Cat propadla vzteku a přestala se ovládat. Když se nemohla holkám pomstít tyčí ani drápy, pozvedla ruce a mrštila po nich výbojem energie; smetlo je to a srazilo na zem, ale urychleně se zvedly a odskákaly z dosahu.

„Tak to už je moc!“ zařval jsem, „Tohle je proti...“

Do prsou mi narazila žhavá koule a narazila mne na ozdobný sloup portálu. Svíjel jsem se a lapal po dechu, ale... Karolína mne podepřela a odvlekla stranou, aspoň za ten sloup.

„Co jsou zač?“ ječel kdosi mimo můj dohled, „Co jsou sakra zač?“

LC přinutila Nicka ustupovat; z očí jí sršel zelený oheň. Nick už nevěděl co, tak si taky pomohl magií: z obou konců jeho tyče vyjely blyštivé čepele, a těmi zaútočil. Teď ustupovala tygřice.

Do boje vyrazili vlci; všichni najednou a z různých stran, jeden v běhu roztrhl Cat lýtko a než mu stihla ublížit, už byl pryč. Útočili a prchali, zřejmě se pokoušeli krýt ústup dětí. Jenže děti nehodlaly ustupovat.

Sif Zlatovláska (skutečně se jí už zas po ramenou vlnila zlatá hříva) stanula uprostřed bojiště, rozpřáhla ruce a zamávala jimi jako křídly. Namísto co by se vznesla, se však začala propadat nohama do země; ne, do bahna! Bylo řídké, mazlavé a Sif do něj zajela až po pás. Ještě se smála.

Hůř se vedlo větším a těžším dospělým; klouzali, padali a bořili se do bahna. I dvojčatům bahno spoutalo nohy; ačkoliv prokoukli, že je to jenom iluze, nedokázali jí dost rychle čelit.

Lykantropka vyrazila vítězný leopardí řev; zahodila hůl a ukázala Nickovi holé ruce. Pochopil a zrušil zbraň; pak se na ni vrhl a začali se převalovat v bahně. Odhadl jsem, jak to může skončit.

Zlatovláska se vrhla do bahna nosem napřed, dvakrát se převalila a zvedla se celá olepená; její vlasy se změnily v klubko hadů. To si Iris nemohla nechat ujít, a kluci ani náhodou; vlkům se to moc nelíbilo, ale zůstávali poblíž pro případ dalších problémů.

„Tak tohle si vychutnám!“ řekla Karolína a šla se taky zmazat. Připojil jsem se, ale až jako jeden z posledních; mladí šli naopak do bažiny s nadšeným řevem a snahou vyřídit si to s těmi, kdo byli v boji lepší než oni. Už to nebylo a ani nemohlo být vážné; leda by v tom bahně někoho utopili. Zíral jsem, jak fantasticky řádí Cabrita; zlobila každého, dokud ji nechytili a pořádně nevyváleli v bažině, pak na chvíli utekla, ale stejně se pošklebovala a vyhrožovala.

Jenže vždycky se najde někdo, komu se ani nejlepší hra nelíbí. Taky tady byla jedna taková: Priscilla. Dokud z bojovníků stříkala krev, byla docela spokojená; teď cítila jen pohrdání ke každému, kdo se vrhal do bahna, potápěl tam kamarády (hlavně kamarádky) a všelijak žertoval. Stáhli ji s sebou, vyváleli a zmazali; jenže když se pokoušela vstát, kdosi jí nešťastnou náhodou nastavil koleno, až jí zajiskřilo před očima. Z nosu vytryskla krev, z očí slzy: sakra, proč zrovna mně se vždycky musí něco stát?

A v té chvíli zasáhl maličký démon našeptávač. Jako by jí v hlavě zazněl tichý hlásek: Tak si to s nimi vyřiď! Nemáš chuť se pomstít?

Jak?

Máš přece Sílu! Stačí jenom chtít...

Utřela si nos, ze kterého jí pořád ještě tekla krev.

Krev! Vyslov to! Stačí jenom chtít!

Zavřela oči a řekla: „Krev!“

V té chvíli se všechno bahno začalo zvolna měnit na hustou krvavou kaši. Nejdřív ze všeho její pach ovládl šelmy; vlci ucouvli, lykantropka nakrčila nos a temně zavrčela. Dvojčata se díky rvačce v bahně podobala spíš lvům než lidem; z nánosu krve a špíny zářily jen zelené oči.

Byl jsem na kraji; přebrodil jsem se k portálu, vylezl ven a pokoušel se dostat ten hnus ze sebe. Tričko a šortky jsem mohl klidně zahodit...

„Tady je dneska veselo!“ řekl muž, který se zastavil v portále a sledoval hru; na prsou mu zářil kříž komthura. Poznal jsem ho: Palmiro Corsi.

„Máme... trochu potíže.“ přiznal jsem.

„Ty jsi Willi Lehndorff, ne?“

Ani jsem neodpověděl. Palmiro zůstal klidně stát, jen přihlížel.

Konečně Sif, Iris a kluci zvládli situaci; všechny iluze se začaly zvolna rozplývat. No, všechny ne; oblečení bylo tak zničené, že bylo lepší je ze sebe strhat a spálit. Někteří se dokázali špíny a krve zbavit magií, jiní se šli radši důkladně osprchovat.

Nick, Cat a lykantropka přišli společně, nazí, očištění a krásní. Smáli se a chválili Sif a Iris za skvělou zábavu. Holčičky se k nim chovaly s náležitou úctou, ale taky s opatrností. Přátelství v tom nebylo.

Palmiro Corsi se konečně pohnul a vyšel jim vstříc. Důkladně si prohlédl oba dva, pak si povzdychl a podal jim ruku.

„Tuším, co jste zač a nemám chuť po tom pátrat. Dobrá, vítám vás mezi námi. Doufám, že nám nezpůsobíte moc problémů.“

Nick elegantně kývl hlavou. Cat vycenila špičáky:

„Taky si to myslíme.“

Errata:

30.05.2021 11:13