(Denis)

Charry vytvořil dvacetičlenný jízdní oddíl z nejlepších bojovníků. Kromě mne v něm byla Diana, Aflargeo, Tannarr a Ao Harrap, Artanna, Tašša, Tošio, jezdci bílí i černí. Čekali jsme jen, až nám dojde hlášení výzvědných psů.

Kníže Yamanaki vyslovil přání, aby se akce zúčastnil i Tuáreg Khassim. Po dobu naší cesty s ním často hovořil a ačkoliv mezi nimi nebyl uzavřen formální vztah mistra a žáka, učil ho své zenové filosofii. Khassim byl pro nás osobností značně neproniknutelnou; raději naslouchal než mluvil, a když jsme ho přiměli něco povídat, byly to převážně staré příběhy jeho národa, legendy, pohádky a lidová ponaučení. V podstatě jsme se o jeho osobních záležitostech nedověděli nic důležitého. Byl nucen opustit svůj kmen pro jakési vnitřní spory; tehdy je vyřešit nedokázal, teď možná ano.

Charry souhlasil. Tošia jmenoval velitelem celé akce, jak se sluší na císařova prvního samuraje. Tošio přijímal hlášení výzvědných psů, nakreslil si mapu hlavního města Ongangů a vypracoval plán útoku.

„Jejich město vypadá jako evropské číslo osm. Malý kroužek staré město, velký nové; ve spojnici je královský palác. Všechny tři části jsou obklopeny hradbami; psi mi je popsali, ale zatím nechápu, jak jsou vytvořeny. Psi je označují za nedobytné; pokusili se je podhrabat, ale nešlo to.“

Wa-gah seděl vedle něho, masivní hlavu mu občas pokládal na koleno, Tošio ho hladil a drbal za velkýma kulatýma ušima.

„Co víš o jejich vojácích?“

„Mnoho mužů. Dva a půl krát pět tlapek.“

Rychle jsem to přepočítal. „Přes tři sta mužů?“

Teď zas počítal Wa-gah a šlo mu to ještě hůř. „Asi ano.“

„Vyzbrojených?“

„Dobré pušky. Zabili bílé vojáky a vzali jim je.“

„Jak zabili ty bílé? Jaké zbraně měli předtím?“

„Oštěpy, luky s otrávenými šípy.“

„Kolik pěšáků a kolik jezdců?“

„Koní dvakrát pět tlapek. V ohradách. Jezdit jsme je neviděli.“

Tošio si prohlížel svoji kresbu. Město bylo obklopeno rozsáhlým pásmem polí, podle psů dobře obdělávaných. Viděli potahy buvolů, které prováděly nějaké polní práce; jaké jim nebylo jasno.

„Co dělali, když se o nás dozvěděli?“

„Posel doběhl do paláce. Nedělo se vůbec nic. Po několika hodinách vyběhlo několik běžců do sousedních osad. Některé jsme sledovali. Když doběhli a předali rozkaz, náčelníci osad začali svolávat bojovníky. Nezmatkovali. Své oddíly přivedli do města, v určenou dobu a určený počet.“

„Kolik mužů z každé vesnice?“ ptal jsem se.

„Jeden nebo dva na koních. Pěšáků dvě až tři tlapky.“

„Výzbroj?“

„Někteří mají pušky. Ostatní luky a šípy. Veliké štíty.“

„Vojenská organizace,“ kývl Tošio, „Tady neobvyklá. Dobrý velitel!“

„S králem B'Wallou bych si s chutí popovídal,“ souhlasil Charry, „Bohužel se nezdá, že by chtěl být naším přítelem. Co bylo dál?“

„Čekali na ostatní. Utábořili se pod hradbami, do města se všichni nemohli vejít. Přicházeli další ze vzdálených vesnic. Nařídil jsem, aby nám dali zprávu, až vyrazí. Pak jsem šel sem.“

„Správně,“ pohladil ho Tošio, „Císaři, navrhuji vyrazit, až dostaneme tu zprávu. Budou pomalejší, protože mají většinu pěchoty. A budou potřebovat zásoby... myslím, že se budou držet prošlapané cesty mezi osadami.“ ukázal na provizorní mapě zakreslená místa.

Charry kývnutím schválil postup.

„Psi vyrazí současně s nimi. Jakmile doběhnou sem, vyrazíme my; pojedeme na koních v malém počtu, budeme se krýt. Tady v tom lese se ukryjeme. Dál už začínají obdělaná pole. Oni zatím postoupí asi do poloviny trasy. Navrhuji vyčkat do západu slunce; pak přejedeme pás polí, počkáme až bude klid a přelezeme hradby do města. Osvobodíme zajatce a uprchneme.“

Charry opět přikývl.

„Oni mají několik možností. Po přepadu jistě pošlou zprávu své armádě. Ta už bude zde a zaútočí na naše postavení. Chvíli je bude dobývat, než přijde na to, že jsou fingovaná. Předpokládám, že po zprávě o přepadu toho nechají a vrátí se zpátky do města. Tou dobou už bychom měli být pryč.“

„Ten plán je dobrý,“ souhlasil Charry, „Jen mi ještě vrtá hlavou, jak se budeme vracet.“

„My se nebudeme vracet! Projedeme jejich územím napříč až sem, do horského pásma. Tam počkáme na hlavní část oddílu, který jejich území obejde. Asi takhle... Předpokládám, ale nejsem si tím jist, že po únosu jejich bílého učitele se organizace zhroutí a nastane zmatek.“

„Jestli je táta řádně vychoval, tak by to mělo vydržet!“ namítla Diana; vůbec jí nevadilo, že rozpad systému je v našem zájmu.

„Pokud je to skutečně tvůj otec!“

Nervózně potřásla hlavou. „Denisi! Mohl bys ještě jednou prozkoumat paměť toho troubelky, jestli o tom něco neví?“

Mohl jsem; jak mezi námi M'Bongo pobýval a zvykal si, bylo čím dál lehčí překonávat všelijaké jeho mentální obranné pokusy. Samozřejmě moc nevěděl, od přírody chytrý rozhodně nebyl a veškerému učení se zoufale vzpíral. Pokud je taková většina kmene, rozhodně Garrichetovi nezávidím.

Tentokrát jsem do jeho mysli pronikl bez problémů, M'Bongo klidně dřímal a měl pocit, že se mu to všechno zdá. Soustředil jsem se na jeho návštěvy ve městě; bylo jich sice hodně, pravidelně tak jednou do roka, ale hlavní pozornost věnoval zdejším ženám. Valnou část pobytu trávil v nevěstinci; na zasedání rodových náčelníků přicházel podnapilý a unavený z toho bordelu, vyslechl králův projev a schválil jej bušením svou obřadní holí do země, stejně jako všichni ostatní. Takových náčelníků tam bylo mnoho; zasedání se říkalo parlament a byl to zdejší způsob vlády.

Zaujalo mne jednak toto zasedání, jednak ten nevěstinec. V Africe to není obvyklé zařízení, že? Pokud se M'Bongo nemýlí, zřídil jej král jako mimořádnou odměnu svým bojovníkům a hodnostářům; chudí a bezvýznamní členové kmene tam museli povinně odevzdat svoje dcery. Pokud nějaký muž chtěl, mohl si takovou dívku koupit, ale od královského úřadu, ne od otce; ten za ni dostal při předání jako náhradu krávu, ale nic víc.

Jak velké byly protesty rodičů (otců, matka do toho vůbec neměla co mluvit), to nevím. Zato vím, že do nevěstince patřily královským právem také všechny ženy, které jejich manžel vyhnal, ovdověly v důsledku sežrání muže lvem či dcery, které vzbudily otcovu nelibost. Král B'Valla předvedl národu svou spravedlnost, když předal do bordelu svoje dvě nezdárné dcery; za jaký prohřešek nevím, možná jen tak.

V transu je dost těžké něco promýšlet a uvědomovat si, ale i tak mi to něco připomínalo; když jsem to řekl Dianě, okamžitě věděla co. Římský císař Caligula vynikal obdobnými žertíky vůči svým třem sestrám. Historici tvrdí, že jim to moc nevadilo, spíš se bavily; ale pro manželky a dcery senátorů, jimž se Caligula nařízenou prostitucí mstil za politické prohřešky, to bylo nepředstavitelné ponížení.

„Nojo, to je jasný,“ řekla Diana téměř spokojeně, „Africká verze tátových starořímských příběhů. V tomhle státě musí být veselo!“

„Co ví o tvém otci M'Bongo?“ ptal se Mario.

„V podstatě nic,“ řekl jsem, „Bílý kouzelník byl při každém zasedání, ale rodoví náčelníci s ním nikdy nemluvili. Sedával blízko krále, pod čestnou stráží jeho gardistů. Napřed vyvolával pozornost, ale...“

„Takže ví, jak vypadá?“

„Starý muž; má řídké vlasy a dlouhé vousy. Na začátku měl bělošský oděv, ten se postupně rozpadl, teď chodí v africké suknici jako ostatní.“

„Má na prsou jizvy po pěti drápech lva?“

„Tak blízko k němu M'Bongo nikdy nebyl. Jakési jizvy má všude.“

„A na levé ruce mu chybí polovina malíčku!“

„Možná bych ti spíš mohl popsat ty holky z králova lupanaru!“

„Nerada ti to říkám, Denisi, ale jsi prase!“

„Co já? To je všecko, o co se zajímal M'Bongo!“

Charry se drbal na hlavě: „Skvělý parlament! Začínám uvažovat...“

„To je nápad!“ řekl jsem, „Postavíme ve Městě za palácem velkej bordel a všecky mladý holky tam budou fungovat až do svatby; aby se nenudily, budou dopoledne chodit do školy. Takovej pěknej dívčí gympl...“

„Parlament funguje už tak mizerně!“ vzplanula Diana, „Kdyby ti mizerní flákači trávili ještě navíc večery v bordelu, tak...“

„Tak by nedokázali při zasedání ani přikyvovat, jenom by jim padala hlava únavou!“ souhlasil Mario, „Ovšem jako sněmovna by to nebylo špatný!“

„Všichni jste prasáci!“ obvinila nás Diana, „A ještě za to chcete činit odpovědným chudáka tatínka! Fuj, stydím se za vás!“

Charry počkal, až utichnou vášně i následný smích.

„Kdo by mohl být zástupcem krále, pokud se vypraví do boje?“

„G'Obbo, jeho nejstarší syn. Může mu být tak dvacet.“

„Kdo povede armádu, král nebo jeho syn?“

„Jednoznačně král. Syna asi nechá velet ve městě.“

„Jaký je ten mladík? Chytrý, prozíravý státník?“

Prozkoumal jsem otisk M'Bongovy paměti. „Spíš je pyšný na svou schopnost hodně sníst, vypít a obveselovat se s děvčaty. Taky se rád o holku porve, i když by mohl poručit, aby mu ji přenechali.“

„Upřesnit!?“ řekl Charry.

„Králův syn si může vzít každou holku, která se mu líbí. Ale při zasedáních, když všichni dostanou právo jít za odměnu do bordelu, si rád vybírá nějakou, kterou chce jiný, aby se s ním mohl servat.“

„Ten systém odměn mě začíná zajímat!“ řekla Diana.

To M'Bongo znal dobře. Za normálních okolností museli muži za přízeň dívek platit. Patřily králi a dohled měly staré královy ženy; usuzuji, že hlídaly pečlivě a patřičně znepříjemňovaly život každému, kdo se jim znelíbil. Na králův rozkaz směli ženy navštívit stateční bojovníci, kteří se něčím proslavili, a vesničtí hodnostáři v době zasedání. m hlouběji jeho systém poznávám, tím geniálnější se mi jeví.

Charry pohnul hlavou, něco ho napadlo.

„Hele, jestli plánuješ nějakou šílenou diktaturu...“ začala Diana.

„Teď zrovna ne. Napadlo mi, že by nám možná pomohlo, kdybychom s sebou vzali i toho následníka. Otec ho asi má dost rád, když mu dovolí...“

„Budeme ho muset přinutit násilím!“

„Ne nezbytně. Co myslíš, Denisi, zvládl bys ho?“

„Myslíš magií? Určitě!“

Mluvili dál, ale já na chvíli přestal poslouchat; měl jsem jakousi divnou vizi. Bylo tam něco divného, nepřátelského...

„To nic! Nějaký problémy s místníma božstvama.“ vysvětlil jsem.

„V co vlastně ti lidé věří?“ ptal se Mario.

„Komplikovaný systém bohů různé úrovně, duchů předků a tak. Dohromady se jim říká Yawové, otec je Ruwa Raue a...“

„To vím, to už jsi říkal; já myslím, jaký systém mají teď! Copak je otec Garrichet vůbec neučil křesťanství?“

Prošel jsem si M'Bongovy vzpomínky. „Pokud ano, tak to můj informátor moc nezaregistroval. Ví, že bílý Bu'Bura má nějaké zvláštní bohy; bojí se, že se na ně Yawové rozhněvají. Nejdůležitější pro M'Bonga jsou jeho nejbližší předkové, otec, dědeček a pradědeček. Ty uctívá a nosí jim oběti.“

„Takže nejvyššího Ruwu neuctívá?“

„Uctívat Otce Yawů je úkol zemřelých členů rodu. Proto se jim dávají oběti, aby bránili Ruwa Rauovi všímat si M'Bongy a jeho rodu.“

Diana vyprskla. „To ani nechtějí, aby je chránil?“

„Assama mi to vysvětlila takhle: Pokaždé, když někdo upoutá pozornost bohů, znamená to nějakou nepříjemnost. Duchové předků mají za úkol zabránit bohům, aby se starali o živé lidi. Že by někomu pomohli, to...“

Musel jsem počkat, až se všichni dosyta vychechtají.

„Proč se jim obětuje krev a takové věci?“

„Asi ze stejného důvodu, proč král zřídil nevěstinec. Aby se tam významní hodnostáři povalovali, chlastali, užívali si s děvkami a nepletli se do politiky. Když se božstva napijí krve, jsou spokojená, líná a přežraná, ničeho si nevšímají. Když dostanou hlad, mohli by zlobit.“

„Ale Assama uvažuje jinak!“

„Bohové Wassongů občas dělají pro někoho i něco dobrého. Samozřejmě, taky můžou být nespokojení a mstít se; ale Assama jako kněžka to nikdy nenechala tak daleko dojít. Vždycky jim obětovala krev uloveného zvířete!“

„Já tě viděla!“ rýpla si Diana, „Když jste něco zabili, vyváleli jste se celí v krvi a srdce snědli za syrova!“

„Ale bohové jsou s námi spokojení! Že tobě se to nelíbí...“

„Já jsem zvědavá, až přivedeš ty svoje strašidla do Evropy...“

„Už tam jsou! A docela se jim tam líbí...“

Naše hádka mohla trvat dlouho a být zábavná; bohužel Wa-gah náhle vztyčil uši, natáhl krk a zavětřil. „Pes!“ ohlásil.

Jeho vyzvědač dorazil strašlivě vyčerpaný. Dokonce to byla fena.

„Černí muži vyrazili! Mnoho, mnoho tlapek! Na koních i pěšky...“

„Kterou trasou?“

Fena očichala Tošiovu mapu. „Hlavní cestou podél osad.“

„Vede je král?“

„Ano.“

„Mají s sebou bílého muže?“

„Ne.“

Charry a Tošio pohlédli jeden na druhého. Charry kývl a Tošio zavelel:

„Poplach! Do sedel! A jedeme!“

Sotva jsem stačil probrat M'Bonga z transu. Všichni jsme čekali jen na tento signál; za půl hodiny už jsme byli na cestě. Wa-gah nás vedl po stopě své vyzvědačky a sliboval, že ji za odměnu zařadí mezi své oblíbené feny.

O cestě nemohu moc říct; jeli jsme co nejrychleji nejvýhodnější trasou, ničeho si nevšímali a promyšleně odpočívali ve vhodných úkrytech. Lidé nás viděli zdálky a já se pokusil předstírat, že jsme stádo zeber. Samozřejmě dobrý čaroděj nebo pozorovatel, který ví co hledat, by nás objevili, ale prostí rolníci neměli šanci.

Po šílené jízdě jsme skončili v lese, směsi stromů a pichlavých keřů, na dohled od města. Tam jsme přečkali větší část dne, sledovali práci na polích a uprostřed lánů pyšně se vypínající město. Mělo mohutné hradby z podivně upravené hlíny, připomínající hradní cimbuří, ale špičaté. Do hradebních zdí byly zasazeny veliké balvany, obalené tou hmotou. Usoudil jsem, že běžná dobývací armáda by potřebovala dělostřelectvo a spoustu vojáků.

Zajímalo mne, kde se nacházejí a jak vypadají brány; nebylo tu nic podobného, namísto bran šnekovité bludiště, obtáčející několikrát královský hrad a snadno ovladatelné z hradební zdi. Jestli se uvnitř dá cesta zatarasit, nechtěl bych to zkoušet dobývat.

„Mně se to město líbí!“ prohlašovala Diana.

„Tobě se líbí všecko, co vymyslel tvůj táta! Ale co když to vůbec není on? Co když zjistíme, že je to nějaký docela cizí chlap?“

„Nesmysl! Kde by se tu vzal?“

„Trčí tady deset let, možná i víc! Myslíš, že tě vůbec pozná?“

„Já poznám jeho, to se spolehni!“

Charry mávl rukou a šel si lehnout. V lese nás čekali další psi, takže jsme se mohli klidně uložit k odpočinku.

Před usnutím jsem měl nesmírně vznešené myšlenky: uvažoval jsem, co bysme tu mohli šikovně ukrást. Nešlo mi ani tak o hodnotu, jako o to, čím krále B'Wallu nejvíc naštvat.

Za soumraku mne probudil psí čenich. I ostatní vstávali, protahovali se, prohlíželi zbraně. Opatrně jsem došel na okraj lesa a díval se k městu.

Tam nastával večer, doba odpočinku, jídla, popíjení a oslav. Afričané mají ve zvyku sejít se u ohňů, důkladně prodebatovat všechny události dne, zatančit si s děvčaty a jít spát. Tato činnost trvá někdy dost dlouho, ale doufal jsem, že v nepřítomnosti krále usnou brzy. Na druhé straně, když kocour není doma, myši mají pré...

Setmělo se rychle. Charry dal pokyn psům, aby prozkoumali terén; za chvíli se vrátili a hlásili, že všichni se stáhli do města, kde zůstaly pouze hlídky na hradbách a u vchodu. To jsme očekávali.

„Jdem!“ rozhodl Tošio.

Nejdřív jsme jeli na koních, až tam, kde nás mohli zaslechnout. Tam jsme sestoupili a šli pěšky, poslední úsek se plížili. Samozřejmě máme lepší sluch i zrak, takže jsme nevzbudili pozornost. Hlídky, jež přecházely po vnitřních ochozech, jsme viděli velmi dobře, i záblesky ohně na hlavních jejich pušek. Střídali se po několika hodinách, ale nepravidelně, zřejmě kvůli horší schopnosti velitelů odhadovat čas.

Naším plánem bylo vyčkat, až se vystřídají. Potom jsme chtěli vyšplhat po hradbách a uspat je. Už jsme věděli, z čeho ty hradby jsou: mimořádně velká a účelně využitá termitiště. Geniální nápad! Termití stavby se obvykle nacházejí uprostřed stepi a vytvářejí velmi tvrdé, téměř nezničitelné jehlany, o které se drbe zvěř. Kdo jiný než profesor Garrichet mohl přijít na myšlenku usadit kolonie termitů tady a nechat je vystavět svoje jehlancovité věže dokola; a ještě do nich zasadil veliké balvany! Jak potom mravence přinutil přestat stavět a vystěhovat se, to nechápu; nechat si je určitě nemohl, to by sežrali celé město.

Po termitištích se dalo docela dobře lézt, alespoň šelmám to šlo skvěle. Artanna a Tašša vylezli první a umlčeli hlídky; takový nečekaný úder tlapou zezadu dokáže uspat i pořádně silného chlapa. Vzápětí jsme vylezli taky a rozhlíželi se po usínajícím táboře.

Byly tu dobře známé chýše bez stěn, s rákosovými či slaměnými střechami. V každé chýši bydlela jedna rodina, tedy jedna žena se svými dětmi; pokud byla jedinou ženou svého muže, bydlel s ní, měl-li jich víc, přistavěl pro každou extra přístřešek. Většina mužů však byla na válečné výpravě.

Artanna nás vedl směrem k hradu, ovládajícímu průsečík hradeb mezi novým městem a starým, kde jsme byli my. Ani jsme neslezli dolů, šli jsme po hradebním ochozu; byl docela kvalitní, zřejmě další profesorův vynález. Rychle jsme se dostali k systému žebříků a visutých můstků, který tam vedl; jistě, bylo to trochu o život, ale černoši jsou velmi šikovní, hlavně mladí.

V místě, kde začínal vstup do hradu, jsme mohli očekávat další hlídku. To nám potvrdil Tašša; zarazil nás a opatrně se plížil až na místo, odkud viděl do přístřešku, sloužícího jako strážnice. A hlavně jsme slyšeli: všelijaké sténání, výkřiky, taky smích. Důvod mi byl jasný ještě dřív, než jsem se tam dostal a podíval se.

Dva strážní měli odložené pušky a užívali si s děvčaty, jimž se to zjevně líbilo. Ale byla tam ještě třetí holka, postávala nad nimi a občas jim radila. Že by si ji vzali na střídání, se mi nezdálo, takže jsem radil ještě počkat; zcela správně, za chvíli se ozvaly kroky a přišel třetí, asi velitel stráže. Holka už se klepala dychtivostí, tak hodil svou pušku vedle ostatních, strhl ji na zem a začal se snažit, aby dohnal ostatní.

Tošio se nad takovou nedbalostí ve službě mračil, ale Charry se smál.

„Zkus je uspat!“ ukázal mi na prstech.

Sexuální vytržení je nejlepší možná situace pro zhypnotizování kohokoliv, člověk je v tom stavu fyzicky i mentálně bezbranný. Vytvořil jsem vhodnou situaci a převedl je rovnou z extáze do ideálního snového světa, který jim vydrží i několik hodin. Jestli se další hlídce podaří je probudit, bude to kratší; ale možná budou spát až do svítání.

Teď jsme mohli bez problémů projít do paláce. Byl dost složitý, stavěný systémem bludiště; určitě to nebyl vynález domorodců. Bylo tam poměrně dost lidí, různé královy ženy a děti, ale mužů málo. Aspoň šelmy to tvrdily; rozeznají čichem leccos, taky bělocha od černocha. Zavedly nás k jedné kobce, opatřené masivními dveřmi a zvenčí zavřené na petlici. Bylo jasné, že taková opatření se dělají kvůli velmi důležitému zajatci.

Charry odsunul petlici, otevřel dveře a Diana jimi vklouzla. Uvnitř byl nějaký muž, ležel na rohoži a klidně spal. Byl nahý, jeho tělo bylo hubené, zjevně mizerně živené; bílé vlasy měl prořídlé a upravené do jakéhosi místního účesu, zato vousy dlouhé až na břicho, což mu dodávalo vzhledu starozákonního proroka. Neprobudil se.

Diana si tiše povzdychla. Poklekla k němu: „Tati...“ zašeptala.

Při jejím dotyku se probudil, zvedl hlavu a zeptal se na něco místním nářečím. Dlouholeté zajetí naučí člověka reagovat automaticky.

A Diana zakňourala jako malá: „Tati, vstávej! Slíbil jsi, že si spolu budeme hrát!“

Starý muž zasténal: „Co... Diana? Kdo... co?“

„To jsem já, tvoje dcera! Di-Cléo jsi mi říkal...“

Ve tmě toho moc neviděl, vztáhl ruce a přejel po obrysu před sebou. Těžko mu mohl připomínat dospívající dceru, kterou viděl před mnoha lety.

„Rychle, tati! Přišli jsme tě zachránit! Vstávej a padáme!“

Vyskočil na nohy a začal zmateně pobíhat po své cele; přestože tu nic neměl, na čem by mu mělo záležet. Jakýsi hadr, který asi tvořil celé jeho oblečení, si omotal kolem pasu. Sklouzl mu, nedokázal ho kloudně uvázat.

„Dobrý večer, pane.“ řekl Charry, „Prosím, pospěšte si!“

Starý vyškobrtal ven na ochoz a prohlédl si mluvčího: „Vy jste kdo?“

„Manžel vaší dcery. Máte tu něco cenného?“

„Ne – ty ses vdala?“

„Na svatbu jsme tě pozvat nestihli,“ řekla rázně, „Prosím, nezdržuj!“

Udělal dva kroky, vrazil do Aflargea a málem upadl.

„Co to je, proboha? Lev?“

„Tygr, ale to je fuk. Hlavně pojďme!“

Usoudil jsem, že vše je v pořádku a teď se beze mne obejdou. Pocítil jsem totiž blízkost zlata a posvátných předmětů; no jo, takové věci mívají auru jako živé bytosti. Budou nejspíš v králově obydlí a nebudou moc velké, aby se daly přenášet. Byla tam taky závora, a ještě jakýsi důmyslný systém, spouštějící oštěpy se špicemi jako jehly. Pootevřel jsem dveře, nechal ty všechny nástrahy dopadnout a vlezl dovnitř.

Sošek bylo šest, některé zlaté, jiné z tvrdého dřeva; kupodivu ty byly ze všech nejstarší. Posbíral jsem je do kusu látky, sbalil a pověsil přes rameno. S náležitou úctou, samozřejmě; jsem čaroděj, ne pitomec.

Mezitím se ostatní dostali na strážnici; hořel tam oheň, takže se profesor Garrichet mohl přesvědčit, že je s námi skutečně tygr. Zíral s úžasem, hlavně na Dianu. Když mi to došlo, nedivil jsem se mu.

Co viděl: vyhublou ženu spíš menší postavy, nahou a opálenou, takže její kůže měla šedožlutou barvu; místy vystupovalo tetování. Vlasy měla upravené jako moranka, tedy copánky a mezi nimi vyholené pruhy. V uších, nose a bradavkách měla drobné ozdoby, na řemenu přes záda katanu, na prsou tantó. Asi nevypadala moc jako kultivované francouzské děvče.

Že její údajný manžel má taky zvláštní účes, svaly jako zápasník a pohlavní orgány pomalované barvou, ho už nemohlo překvapit; nedůvěřivě si ho prohlédl, potřásl hlavou a nechal to, jak to je.

„Ještě potřebujeme toho kluka,“ řekl Tošio, „Vznešený pane, mohl byste mi ozřejmit, kde se v této chvíli nachází princ G'Obbo?“

Garricheta jeho existence samozřejmě překvapila. „Vy jste Číňan?“

„Japonec,“ řekla Diana, „Kde je ten kluk?“

Garrichet udělal pár kroků; zarazil se a pohlédl na strážné, kteří pořád ještě obšťastňovali svoje partnerky. „Tenhle!“ ukázal na velitele.

„Ale!“ řekla Diana s potěšením, „No co se dá dělat! Prober ho, Denisi!“

Právě když jsem přemýšlel, jak to nejlíp udělat, se zvenku ozval výstřel, potom hlasitý křik. Někdo zřejmě našel omráčené stráže.

„Blbost!“ řekl jsem a vsugeroval tomu klackovi, že je ochočená opice. Asi to pro něj byl šok, ale když jsem mu nařídil mne sledovat, nechal tu holku a rozběhl se za mnou; po čtyřech, opíraje se klouby prstů o zem.

Garrichet si mne prohlédl a nelíbil jsem se mu o nic víc než druzí.

„To je Denis, moje páže.“

„Co že je? Nač proboha ty potřebuješ pážata?“

„Jsem arminská císařovna. Ale teď poběž!“

Charry vypálil z revolveru po několika strážných, kteří se odkudsi sbíhali; pochopili správně a zas se rozprchli. Běželi jsme po hradbách.

„Dokázal bys sešplhat po provaze, tati?“ ptala se Diana.

„Hravě! Jednou jsem jim takhle utekl!“

„Tys utekl? Ale oni tě chytili...?“

„Třikrát. Teď mě hlídají na každým kroku...“

„Tak teď už je to naposledy.“

„Jo; díky Bohu!“

Charry držel nahoře provaz, první po něm sklouzla Diana, po ní Tošio, aby dávali starému záchranu. Nešplhal sice jako veverka nebo školený námořník, ale dostal se dolů poměrně pohodlně. Šelmy slezly obvyklou rychlostí, včetně prince G'Obba. Já šel jako poslední.

Dole nás očekával Wa-gah; očichal nové přírůstky a pro výstrahu zavrčel. Garrichet znepokojeně ucouvl, G'Obbo si ho nevšímal, byl v transu.

„Ten poběží sám,“ ujistil jsem je, „Pro tátu máme koně...“

Garrichet si prohlédl to zvíře, potřásl nad ním hlavou, ale nasedl.

„Dovolte jednu otázku! Zdivočeli v Evropě všichni, nebo jen tahle parta?“

„My už dávno nejsme z Evropy, táto,“ smála se Diana, „Ale máš pravdu, můžeš nás mít za divochy. A většinu jsem toho vymyslela já!“

„Tak to jsem klidnej.“ řekl a skutečně byl.

Nepřekvapilo ho, že šelmy naskákaly rovněž na koně a vyrazily před námi; nedivil se africkým psům, našim černým válečníkům, ničemu. Napadlo mi proměnit se před ním v draka, ale možná by ho ani to nevyvedlo z klidu.

Vzali jsme to přes pole zpátky k lesu, kde jsme se ukrývali, avšak rychle jsme udělali obrat a zamířili opačným směrem. Tam jsem vytvořil větrný vír, kterým jsem za námi zametal stopy.

Než začalo svítat, byli jsme už hodně daleko; ale rozhodli jsme se jet co nejdál, a odpočinout si na nějakém výhodném místě. Někteří psi se rozběhli zpátky ohlásit náš úspěch, jiní nám hledali cestu; jeden z nich objevil polovyschlé koryto řeky, kde však zůstala ještě stružka vody. Na jednom místě se rozšiřovala v tůňku a kolem bylo dost porostu, abychom se tam mohli přes poledne schovat.

„Jasný, odpočinek!“ rozhodl Charry.

Garrichetovi jízda rozhodně neprospěla; Charry mu musel pomáhat sesedat. Slíbili jsme mu léčebnou pomoc, ale nejdřív jsme napájeli koně i sebe. Tak si starý pán lehl na břehu na bok a přihlížel, jak se staráme. Když jsme koně opatřili a pustili na pastvu, začali jsme se starat i o sebe; tak jsem objevil ložisko bahna, složil se do něj a pořádně se jím napatlal.

„Namažte se taky, je to léčivý!“ poradil jsem jim.

„Ty považuješ za léčivý každý bláto!“ odtušila Diana, plácla sebou vedle mne a převalovala se jako prase v kališti. Schválně si vetřela bahno i do vlasů a nedala pokoj, až měla hlavu jako blátivou kouli.

Garrichet uznal naši radu za dobrou, sklouzl ze břehu do bahniska a ponořil do něj hlavně zadek; inu, jízda na koni je náročná.

„A teď, dceruško, jestli tě můžu obtěžovat, bys mi mohla vysvětlit, co je tohle za partu, kde ses tu vzala, jak jsi mě našla a tak.“

„Bezva nápad! Tak začnu od manžela: Charry de Guyrlayowe, císař ostrova Arminu. Jak jsem k němu přišla, to je dlouhý vyprávění...“

„Počkej! Kde je ten ostrov?“

„Uprostřed Indickýho oceánu. Víš, já jsem za těch pár let tak trochu objela svět. A dost jsem toho zažila...“

„Pozoruji. Podle těch šelem... vy jste objevili Simbabwe?“

„Ne, tam teprve jdeme. Ty jsou naše, z Ostrova. Ale měl jsi pravdu!“

Garrichet si prohlédl naše kočky a bylo vidět, že se mu líbí. On jim taky.

„Tak dál: Denis Baarfelt, syn našeho prvního ministra a nejlepší čaroděj v kraji. Kníže Tošio Yamanaki, první samuraj a velitel armády. Kwenzori, syn náčelníka Wassongů...“

„Ach... taky jste je navštívili? Tam se mi moc líbilo!“

Diana zaváhala, něco jí blesklo hlavou. „Tak před patnácti lety?“

„No... já nevím přesně, který rok je teď. Možná...“

„Jak ses tam dlouho zdržel?“

„No... několik měsíců to bylo. Léčil jsem je a přátelil se s jejich náčelníkem. Příjemný muž, velmi inteligentní...“

„A měl hezkou dceru...?“

„Jak to můžeš vědět?“

„A když jsi odcházel, čekala dítě...?“

Starý Garrichet se zarazil, rozhlédl se po ostatních a potřásl hlavou.

„Mám se ti za to omluvit? No, tak máš někde ve světě bratříčka!“

„Sestřičku,“ řekla Diana, „A tenhle prasák ji zprznil!“ Přiskočila jako tygr ke mně, chytila mě za provinilý orgán a surově mi s ním zakroutila, až to zabolelo. Zařval jsem; přece nepřiznám, že se mi to líbí!

„Ale to snad...“ řekl starý překvapeně.

„Tvoje dcera, jediná se světlejší kůží v kmeni, se jmenuje Assama, právě teď je pár mil odtud na jih v hlavním táboře a čeká dítě s tímhle zmetkem! Já věděla, že máme něco společnýho!“

„No ne! Takže já budu dědečkem?“

„Už to tak vypadá! No, to jsme se dočkali věcí!“

„A vy dva... máte taky nějaké děti?“

„Ne, my bohužel ne!“ řekla tak vztekle, až se podivil.

„Ale to je snad škoda, ne?“

Dianu chytil její obvyklý vztek; už dlouho si nikdo nedovolil jí vyčítat neplodnost. Vydala ošklivé leopardí zavrčení.

„No, snad jsem toho tolik neřek!“ bránil se.

Diana se snažila uklidnit. „Máš ještě nějaký další děti?“

Zašilhal po ní potměšilým úsměvem. „Lhát ti nebudu, děvče; jsme v zemi, kde děvčata nedělají tolik cavyků jako v té studené Evropě. Když mi některá dala, tak jsem se nebránil. Ale jestli z toho něco bylo, to nevím.“

„No že se nestydíš! Ve tvým věku? Já tě vždycky měla za morálního...“

„Drahá dceruško, koukám že všichni chodíte nazí a na kůži máte vytetováno tolik obrázků, že je určitě rádi ukazujete!“

Diana se naštvala a začala vřískat. Byly to ošklivé urážky, ale zřejmě mu nevadily, protože se smál; a Diana přímo zářila spokojeností.

Charry tomu nasadil korunu: „Diano, jestli se budeš chovat ke svému otci takhle neuctivě, tak tě přehnu přes koleno a dám ti na zadek!“

Zaječela jako fúrie a vrhla se na něj; no tak dobře, my poučení víme, jak dopadají slavné veřejné výprasky císařovně, ale její otec...?

Tak ji přehnul přes koleno, já ulomil nejbližší klacek a podal mu ho. Při prvním úderu začala ječet; při třetím dostal Charry silnou erekci. Svíjela se, ječela, hryzala a škrábala; nepovolil a mlátil ji, dokud nedostala první orgasmus. Až pak se jí zmocnil a se zvířecí divokostí se milovali v bahně, přímo u Garrichetových nohou. Smál jsem se; ale nešť, bude s námi pár měsíců bydlet, jen ať si zvyká.

Všechna čest jeho chápavosti; jakmile postřehl, že nikdo kolem se nediví, snad jen se zájmem a souhlasem přihlíží, přestal jevit známky zneklidnění a klidně sledoval, jak jeho milovanou holčičku týrají. Po chvíli si všiml mého výrazu, usmál se a řekl: „Nějaký obřad?“

„Šelmy to mají rády. Považují tance za požehnání.“

Spokojeně přikývl. „Doufám, že o mou druhou dceru taky řádně pečuješ!“

„Teď ne, už to nejde. Ale když ještě mohla...“

Bylo na něm vidět, že plně souhlasí.

„Takové věci se v té vaší zemi dějí často?“

Zaváhal jsem, jak popsat situaci. „O velkých svátcích. Postaráme se, aby propukalo... davové šílenství.“

Diana dokázala, že i v této náročné situaci si udržuje přehled.

„To vymýšlím já!“ zavřeštěla.

„To víš, že jo.“ řekl Charry a potopil jí hlavu do bahna.

V ten moment jsem poprvé pocítil jakýsi nejasný náznak, že se něco děje. Ještě jsem netušil co; nebylo to nic hmotného, spíš něco mimo tento svět. Pro jistotu jsem aktivizoval obranná opatření...

Napadlo mi prohlédnout si konečně, co jsem sebral králi B'Wallovi v jeho svatyni. Poodešel jsem, rozvázal uzel a rozestavěl sošky zhruba v té sestavě, jak jsem si pamatoval. Samozřejmě s veškerou úctou! Garrichet se přišel podívat, co to dělám.

„Ale ne! Tys ukradl B'Wallovi jeho vešebty?“

„To je takový malý trest, že tě věznil. Nesouhlasíš?“

„Copak já! Ale král bude zuřit! Velmi si na nich zakládá!“

„Taky jsem mu unesl syna.“ ukázal jsem na G'Obba, který po dlouhém běhu vyčerpaně spal pod stromem.

„To je skoro dobře; král by ho mohl v prvním návalu vzteku nechat popravit, že řádně nehlídal. Vypadá to, že čekáš nepříjemnosti!“

„Vždycky čekám problémy. Poslyš, který z nich je Ruwa Raue?“

Garrichet ukázal na sošku z ebenu, ale nedotkl se jí.

„Ty znáš dokonce jejich náboženství?“

„Snažím se. Kdo jsou ti ostatní?“

„Tenhle je Bebeh, bůh vichřic a mizerného počasí. Tenhle Kowange, bůh pálícího slunce. Ty ostatní neznám, asi jeho osobní předkové.“

„Jestli tenhle pán může za to, jak pálí slunce dneska, tak ho...“

Stařík po mně podezíravě zašilhal. „Podle jejich víry tenhle chlapík umí pěkně znepříjemnit život, když nedostane patřičné oběti. Ty jsi křesťan, jak vidím podle těch znaků na tvé kůži. No, já taky...“

„Já jsem Templář, táto. Beru v úvahu i nepříjemný faktory...“

„Hm... možná děláš dobře. Co s těmihle...?“

„Zatím nic. Slyšel jsi někdy označení Lvíčata?“

Byl dost chytrý, aby se zamyslel. „Ne. Nevím... Tedy...?“

„Hm? Přece něco?“

„Někteří mladí občas tvrdí, že existují nějací zlí bohové...“

„A čím jsou nebezpeční?“

„Nemám tušení. Ty něco víš?“

„Drby, nic než drby. Jedna... holka tvrdí, že jsou příbuzní Assamy. Ale ne z národa Wassongů. Vypadá to na tebe.“

„Co bych s tím já mohl mít společnýho?“

Mlčel jsem. Napadaly mě samé nesmyslné spekulace. Některé tak hrozné, že jsem si netroufal je říct nahlas.

Když jsem dospíval, měl jsem jako každý kluk problémy. Samozřejmě jsem je řešil masturbací; ale dočetl jsem se v kterési knížce, že to způsobuje jakési obtíže. Nějaký čas jsem se ostýchal a pak se zeptal otce.

„Samozřejmě, že se tvé tělo musí zbavovat nežádoucích hormonů; dělali to všichni a já to dělám doposud. Nevím, jak moc vážné problémy to může působit. Ovšem pro jistotu... dbej, aby tvé semeno nebylo živé, když se ho zbavuješ. Existují určité... echm, bezpodstatné pověry.“

„Schválně jaké?“

„No, existují... démoni ženského rodu. Taková by se mohla zmocnit volně vypuštěného semene, oplodnit se jím a porodit... příšeru. Něco, cos v žádném případě nechtěl přivést na svět, ale... zároveň tvoje. Chápeš?“

Nebyl jsem si jist, jestli jen nestraší, bylo to příliš fantastické. Pro jistotu jsem si nějaký čas dával pozor, ale nic nezaregistroval. Asi se mnou žádná běsice nechtěla mít malou příšerku.

Ovšem co když... Garrichet umí číst ve tvářích tak dobře, že okamžitě poznal, že na něco myslím. Chvíli naléhal, pak se připojila Diana a rázně velela, abych to řekl. Tak jsem to vysypal i s varováním Assi.

„Hele, to je nějaká tvá pomsta, žejo?“ napadlo Dianu.

Říkala to mně, ale Garrichet to vztáhl na sebe – zrozpačitěl, ale úplně tu možnost nezamítl.

„Co vaše učení říká o... hm, soukromých modlitbách?“

Neřekl jsem, že nemáme žádné vlastní učení. Vlastně jsem neřekl nic.

„V době po mém prvním pokusu o útěk... no, dost jsem zuřil. Dost vážně jsem uvažoval, jak se jim pomstít. Taky jsem se snažil modlit... aby se jim pomstili. Kromě křesťanských svatých i k... pohanským bohům.“

„Přesně – ke kterým?“

„Asi ke všem, které jsem znal. Víš, drželi mě v kobce několik měsíců, vůbec mě nepouštěli ven! Taky jsem se bál, že mě upečou a snědí, tehdy ještě byli lidožrouti. Teď možná taky, ale král to přísně zakazuje! Nedokážu si už vzpomenout, co všecko jsem říkal a prováděl. Ale prosil jsem o pomoc každého, na koho jsem si vzpomněl!“

„Zdá se, že některý ten pokus byl účinný.“

Diana si mě podržela za copánek. „Takže ty říkáš, že kromě sestry Assamy mám ještě sourozence, božská dvojčata Ongangů? Neděláš si srandu?“

„Jsi Pastýřka Draků, Diano. Neříkám ano, neříkám ne, ale...“

„Na tvý slova dojde, já vím! Já bych ti nejradši ukroutila...“

„Proč mně? Zavinil jsem to snad já?“

Obrátila oči k nebi. „Zatímco národ Wassongů jsem si oblíbila na první kouknutí, Ongangy ani trochu. Jestli se mi budou plést...“

„Necháš mě aspoň, abych o tom něco zjistil?“

Zatvářila se znechuceně, ale už se vybouřila a nechtěla se hádat.

Nechali mě a odešli. Pokusil jsem se vstoupit do transu a meditovat o jejich bozích, ale jak jsem očekával, nechtěli odpovídat. Poznal jsem jediné: skutečně nejsou hodní. Ani ke svým, ani ke mně.

Nakonec jsem usnul a zdály se mi podivné, nesmyslné a zmatené sny. Když jsem se probudil, chýlilo se k večeru, na ohni se opékala antilopa a naši posedávali kolem ohně.

Diana po mně loupla okem. „Doufám, že neřekneš, že to nejíš!“

„Ale ne! Jen jste mi měli dát krev, abych ji obětoval!“

Něco zabručela, ale nic srozumitelného. Přestože si odpočinuli, vypadali všichni dost zdrchaně. Přistihl jsem se, že mi taky není moc dobře.

Mimořádně špatně na tom byl G'Obbo. Když se probudil a zjistil, že se bez výstrahy stal z korunního prince bezprávným zajatcem, rozzuřil se a měl jakési protesty. Charry ho zmlátil. Ježto přesně stejně s ním zacházel vlastní otec, princ přestal protestovat, jen tiše nadával.

Slunce zapadalo do rudých červánků přes celý obzor. Měli jsme v úmyslu se v noci dostat co nejdál odtud, ačkoliv nechápu, proč jsme nevyjeli dřív. Když jsem se rozhlížel a zjišťoval situaci, překvapila mě celková skleslost a rozladěnost; po dopolední euforii ani památky.

Když jsme se najedli a zlikvidovali veškeré stopy, dal Charry pokyn nasednout a vyrazit. Po hodině cesty však začal foukat nepříjemný vítr, obloha se zatáhla a byla zima. Počasí se znatelně měnilo k horšímu.

Nebyl jsem jediný, kdo si všímal a tušil, čím to je. Když jsme přejížděli jakousi kamenitou rokli a museli koním pomáhat přes balvany, slyšel jsem zřetelné Charryho nadávky. Nicméně přímých výtek se zdržel, aby nezavdával ostatním důvod k morálnímu rozkladu.

Koně byli odpočatí a při síle, takže jsme přes veškeré problémy jeli až do svítání. Naším cílem bylo horské pásmo, o kterém jsme věděli; táhlo se přes celý obzor a nikdo o něm neměl kloudné informace, ale rozhodně tam bylo kam se schovat. Charry naléhal, abysme jeli co nejdéle tím směrem; že nikdo nebyl proti, pokračovali jsme, dokud budou koně stačit.

Ovšem slunce, na které jsme se těšili, nevyšlo. Rozednilo se, ale obloha zůstala zatažená, vál studený vítr a když na chvíli rozfoukal mraky, mělo nebe kovově šedý lesk. Chvílemi se strhl prudký liják, netrval však víc než čtvrt hodiny, pak se přece jen ukázalo slunce, ale na obzoru se kupily další mraky. Zlepšení se nedalo tak snadno čekat.

Nečekali jsme to; do období dešťů chyběl ještě víc jak měsíc. Nepočítali jsme s takovým počasím a nevzali ani stan, ani moc oblečení; třeba já byl úplně nahý, jak jsem si zvykl. Kdyby bylo třeba, mohu snadno vytvořit iluzorní vzhled, jaký chci; ale ten samozřejmě nechránil před počasím.

Charry jenom mávl rukou a zavrčel: „Jedem dál! Žádný zdržování!“

Jeli jsme; ale po několika hodinách jsme zabloudili. Přesněji řečeno, naši psi ztratili v nepřehledném terénu orientaci, chvíli zmateně pobíhali a pak přiznali, že nevědí. Požádali, abychom zůstali na místě, dokud neproběhnou okolí a nezjistí, jak dál. Charry vztekle slezl s koně a pustil ho na pastvu v místě, kde téměř nebylo co žrát. Leda vody bylo dost, ta padala v nepravidelných intervalech z nebe.

Psi se vrátili s hlášením, že budeme muset kus zpátky a pak obcházet; tou dosavadní trasou bychom neprošli. Kromě jiného se polovyschlé říčky náhle a nečekaně naplnily přívalem vody, takže bude nutno brodit. Přijali jsme to; nikdo netvrdil, že cesta bude snadná.

Profesor Garrichet se držel dobře, i když byl rozechvělý zimou a nezvyklou tělesnou námahou. Přiznal se, že léta nebyl mimo město Ongangů; napřed jezdil s bývalým králem na inspekce osad, ale za B'Wally už nesměl, obávali se jeho útěku. A kdo ví, čeho ještě!

Kolem poledního jsme se doškrábali do předhůří a tam psi znovu ztratili veškeré ponětí, kam bychom měli jít. Charry se pohádal s Wa-gahem, vyčítali si vzájemně všechno možné. Pokoušeli jsme se je uklidňovat, ale také všichni ostatní cítili nepříjemné napětí. Koně už sotva pletli nohama; objevili jsme jakési místo s dostatkem pastvy, pustili je a sami vytvořili z větví a všech dostupných hadrů jakýsi přístřešek, pod který jsme se jakž takž vešli. Podařilo se nám zapálit oheň a kočky jsme poslali na lov.

Charry mne zcela nespravedlivě napadl, že jako kouzelník stojím za prd, ježto nedokážu zajistit ani teplo a klidné místo k odpočinku. Pokusil jsem se vysvětlit, že magie je z větší části iluze; on na mne křičel, že máme (my bráhmani) jenom nos nahoru a sami nic nedokážeme, když je potřeba se doopravdy postarat o smečku, leží to zas na něm. Diana se postavila na jeho stranu, hlavně proto, že Garrichet se klepal a bylo s ním zle. Do toho ještě vpadl G'Obbo se svými protesty a výtkami. Charry ho praštil do ksichtu pěstí, čímž diskusi rázně přerušil.

To už jsem samozřejmě věděl, co se děje: soustředěný protiútok ochranných duchů Ongangů proti nám, zejména naší psychice. Ovšem vysvětlit to císaři jsem dost dobře nemohl; Charry není hloupý, ale dlouhá léta vlády ho poučila, že občas je dobré seřvat podřízené a neposlouchat jejich námitky, oni pak dělají někdy i zázraky. Prozatím jsem opatrně zkoušel odhadnout rozložení sil přátelských a nepřátelských. Pokud jsem dokázal posoudit, všichni Yawové bojovali v jednom šiku proti nám, zatímco na ně zvenčí dotírali nepříliš rozhodní Ngajimové. Nevypadalo to dobře.

Kočky se vrátily bez kořisti. Zato se vztekem; Artanna líčil, že pokud se mu podařilo objevit nějakou stopu zvěře, vždy ji něco vyplašilo a neměl vůbec žádné štěstí. Stejně se vedlo ostatním; psi dosud hledali cestu, lidé se hladoví a promrzlí krčili pod přístřeškem.

Charry se nějakou dobu dohadoval s Tošiem. Nevyřešili nic, ani jsem to neočekával; Yamanaki je velmi inteligentní a na výši, ale podvědomě se neodváží kritizovat svého pána. Přibrali psychicky rozhozenou Dianu a když ani ta nic chytrého nenavrhla, byl jsem na řadě já. Už to znám, takže...

Takže se Charry přiřítil rázným krokem; nebyl naštvaný, spíš jen zodpovědně hodnotil problémy. Jeho výraz tváře byl docela chápavý.

„Tak se pochlub, jak v tom lítáme! Jdou po nás, co?“

Byl jsem nucen přiznat, že má pravdu.

„Co je štve? Že jsi ukradl ty sošky?“

„To je to nejmenší! Vstoupili jsme na jejich území, osvobodili zajatce, zneuctili jejich sídlo. Že mám podoby těch bohů, nám spíš pomáhá; neodváží se být na nás moc zlí, abych se jim nepomstil!“

„Myslíš, že z tebe mají strach?“

„Asi jako když hyeny obcházejí náš oheň a koukají něco ukrást. Bojí se, ale jakmile na chvíli ochabne naše pozornost...“

„Hm. Můžeš s tím něco dělat?“

„Chtěl jsem je nakrmit krví; prý je to občas uklidní. Myslím, že si nejsou jistí, zda nepřešli do našeho... majetku. Totiž, oni...“

„Máš o sobě vysoký mínění, co, kluku? Takže tvá magie pořád funguje?“

Pokusil jsem se vysvětlit, jak funguje magie na cizím území a proti cizím bytostem. Nejdřív musíme být silní; potom nalézt komunikační rovinu, na které bychom stanovili společné zájmy a...

„Takže v podstatě nedokážeš nic, co? Hezký! Můžeš nám aspoň dodat energii na cestu až tam do těch hor? Pokud možno dřív, než padne tma?“

Zaváhal jsem. Jistě by to šlo, ale...

„Co třeba Živý Oheň? To bys přece mohl!“

„To vážně chceš, Charry?“

„Chci támhle do toho pohoří, rozumíš? Potřebujeme tam – je to hranice jejich území, aspoň myslím. Až tam budem, utáboříme se a můžeme začít něco jinýho; ale teď jsme pod přímým ohrožením a já...“

„Charry, dokážu udělat Oheň, ale nějaký srandičky a speciality...“

Vmísila se Diana: „Tak natvrdo a bez váhání! Tyhle serepetičky...“ zatahala se za copánek, „...pryč a energii do těla! Hned!“

(Že by se chtěla pochlubit tatínkovi, co všechno dokážeme?)

Zapálil jsem Živý Oheň. Diana se do něj vecpala první a s rozkoší sledovala, jak na ní hoří vše neživé, hlavně ty copánky. Oheň vdechovala, pila, dokonce nechala vniknout do ioni a konečníku, jak učí Valériina aplikovaná jóga. Snad dokonce cítila, jak se v ní vzlíná hadí síla.

Hned po Dianě se hrnul Charry. Taky umí zacházet s energiemi; načerpal jí do sebe tolik, že se mu okamžitě vylepšila nálada. Během jeho koupele starý Garrichet ohmatával Dianě dokonale vyholenou hlavu, obdivoval naše metody a moc je nechápal, ale byl ochoten k experimentu. Ohořely mu vlasy i dlouhé vousy, ale to mu nevadilo. Byl naprosto spokojený a nevypadal už tak starý; žádná škoda.

Koupelí v Ohni prošli všichni lidé; já jako poslední, musel jsem Jej hlídat a nikdo mne nemohl nahradit. Ale vše se skvěle podařilo, dokonce jsme mohli předávat svou energii zvířatům. S novými silami jsme vyrazili na cestu, kterou už psi aspoň zhruba prošli a věděli, jak dál.

Tak trochu jsem zhypnotizoval i sám sebe. Což bylo dobře, protože během odpoledne se na nás vrhly všechny deště a bouře, jaké byli Yawové schopni vytvořit. Jestli předtím pršelo, teď přímo lilo, přívaly deště nám unášely pod nohama hlínu i drobný štěrk, naši koně klouzali a padali. Nedovolil jsem však žádnou beznaděj a neochvějně směřoval do skal; pokud se za námi řeky vylejí z břehů a zaplaví celý kraj, žádná škoda, aspoň nás král nebude moci sledovat a dostihnout.

Do skal jsme se dostali těsně před večerem. Okamžitě jsem začal zkoumat jejich telurickou síť, rozložení dračích čaker a případné úkryty. Pokud by tu žádné nebyly, byl jsem ochoten je třeba vylámat násilím, ale psi rychle objevili jakousi jeskyni, do které jsme se vešli všichni i s koňmi. Vyhnal jsem všechny zdejší živočichy i zlé duchy jedním výbojem energie, a už jsme zalezli dovnitř a začali se zabydlovat.

„Druhou vlnu!“ poručil Charry.

Dvě koupele v Ohni v jednom dni jsou dost. Ne že by byly škodlivé, vlastně neškodí jakýkoliv počet; ale u člověka vzniká určitý posun psychiky. No, udělal jsem to, samozřejmě; a že jsem už neměl před sebou žádnou důležitou práci, dovolil jsem si nechat se prosáknout energií tak, abych vydržel až do rána. Všechny nás ovládla euforie; sesedli jsme se kolem normálního fyzikálního ohně, povídali si a žertovali. Morani (bez copánků, avšak s mohutným příbytkem sil) požadovali čím dál naléhavěji, abych jim přizval k potěšení nebeské tanečnice a oni s nimi řádili až do rána.

Čím dál víc jsem byl ochoten vyhovět. Konečně proč ne? Zaslouží si to za vítězství, nebudu s nimi mít několik hodin problémy a... vlastně ani mně není proti mysli taková bytost. Ovšem budu muset...

Garricheta euforie zcela ovládla. Nedivím se, hlad a strádání ho posunuly výrazně do mínusu a dvojitý úder kladné energie vyhodil na druhou stranu. Bude chvilku trvat, než se naučí s vlastní energií hospodařit. Nyní se nekontrolovatelně rozpovídal a líčil své zážitky za celá léta tady, pochopitelně bez ladu a skladu a na přeskáčku, takže jim šlo rozumět jen velice obtížně. Nicméně většina z nás vnímala přímo jeho myšlenky.

Tak to trochu srovnám: odjakživa necítil velký obdiv k současné civilizaci bílé rasy a dával přednost starým, hlavně antickým kulturám. Jeho lásky byli Řekové, Egypťané, národy Palestiny, Keltové; méně už Římané, byli na něj příliš civilizovaní. O velkých civilizacích Indie a Číny slyšel, nechal se jimi okouzlit, ale důkladně je neprozkoumal. No a teď...

Vypravil se do Afriky s úmyslem zůstat tady tak rok, najít staré město Simbabwe a kulturu inteligentních lvů. Počítal s návratem domů, kde zatím dcera dokončí školní vzdělání a bude schopná jej příště doprovázet; co s ní dál, o tom neměl představu. Ve skutečnosti si ze všeho nejvíc přál, aby se stala kněžkou starých pohanských kultů; ovšem co s takovou specializací ve století páry a železa? Netušil a bylo mu to líto.

Značnou část Afriky procestoval rychle, měl dostatek peněz i ochotných průvodců. Pak mu peníze došly, průvodci se rozutekli a po cestě sebrali ledacos z vybavení. K Wassongům dorazil už značně vyčerpán a bez vybavení, ale přijali ho vlídně, včetně aféry s místní princeznou. Kdyby zůstal a nechtěl pokračovat, mohl tam mít ráj na zemi; bohužel toužil objevit svůj sen, tajemné město Simbabwe. Od Wassongů tedy odešel ve zlém, prošel pralesy a savanu, aby nakonec skončil u Ongangů.

Také tady se mu zpočátku líbilo; jediný problém byl s chápavostí domorodců. Jejich král, kterému už kdysi kdosi cosi vyprávěl o nadřazenosti bílých lidí, si přál vybudovat moderní civilizovaný stát; a Garrichet přijal, aby nezemřel hlady nebo ho nepřipsali na jídelníček. Jeho hlavním úkolem bylo vychovávat a školit dospívajícího králova syna B'Wallu.

B'Walla se stal králem o dost dřív, než se čekalo a bylo žádoucí, přesto však ne státním převratem. Všemi (povinně) milovaný král zemřel po krátké chorobě nejasného původu a byl pohřben se všemi poctami. Nový král B'Walla, jak se slušelo, nechal při jeho pohřbu podřezat a sníst všechny jeho staré ženy kromě své matky, ty mladší si pak ponechal pro sebe. Garrichet se nějaký čas obával, že ho dá taky zabít, měl toho proti němu dost z dob učení. B'Walla ho naopak učinil svým nejvyšším rádcem a převzal otcovu myšlenku vybudování moderního státu; taky potvrdil jeho postavení vychovatele všech královských princů, nyní svých synů.

(Řekněme si o králi něco hezkého: zdaleka ne všechny nevlastní bratry nechal povraždit; někteří se k němu přidali a za odměnu byli odměněni důležitým postavením ve státní radě. Své děti ovšem miloval a jen velice výjimečně je nechal umučit. Hlavním prostředkem výchovy byla rákoska a bič.)

Garrichet se usilovně snažil poučit B'Wallu o civilizaci. Král chápal velice rychle, občas však svérázně; občas si vybral to řešení, které mu učitel řekl jako odstrašující příklad. Zatímco rady technické přebíral bez výběru a souhlasil se vším, v otázkách sexu a brutality mu jasně řekl, že ho považuje za příliš naivního. Názor B'Wally byl jasný: souložit bude ten, komu to král dovolí za odměnu, hlavně pak on sám; pokud se cokoliv nebude někomu líbit, bude dotyčný popraven. Míra krutosti byla zvolena dle královy nálady, případně z důvodu odstrašení případných spolupachatelů. Nic tak dokonale neobjasní královy zákony jako části přestupníků rozvěšené po hradbách a postupně rozklovávané dravými ptáky.

Nelze říct, že by lid krále nenáviděl. Zvykl si; podobné metody uplatňovali králové Ongangů dlouhá staletí k všeobecné spokojenosti. Běžnému chudákovi moc zlého neudělal, bohatým a významným to patřilo. Že nutil většinu dřít na polích? To je prostě osud! Že sebral rodině dospívající dceru, měl ji pár dní ve svém harému a pak zahnal do královského nevěstince? Však se holce tolik nestane, králova láska je pocta a dostali za ni tučnou krávu, tak co? Třeba tam ještě udělá štěstí!

Někteří šťouralové by třeba mohli říct, že takhle to v moderním státě nefunguje. Inu, pokud by šťouralové svoji kritiku přežili... Garrichet se to zpočátku B'Wallovi pokoušel vysvětlit taky. Ten ho sice nedal popravit, ale ani na něj nebral ohled. Zajímal se hlavně o technická vylepšení; takže se bílý učitel snažil je vysvětlit a čekal, až král dostane dost rozumu, aby se staral i o otázky morálky a filozofie.

Jenže už dospíval nejstarší syn G'Obbo. Narodil se ještě před Garrichetovým příchodem a jeho matku B'Walla miloval víc a déle než jiné ženy, takže kluk byl pěkně rozmazlený, věrný obraz svého otce. B'Walla si pochopitelně přál, aby byl důkladně vzděláván, Garrichet se snažil a rákoska tančila na zadku malého prince častěji než na ostatních. Taky bylo proč, kluk byl mimořádně vzpurný a přímo geniální na vyhýbání se svým povinnostem. Jak bral rozum, změnila se výchova na čím dál nenávistnější soupeření, kdo koho přemůže a donutí poslouchat. Vyhrávalo samozřejmě královo přání; ale Garrichet nepochyboval, že kdyby B'Wallu ve válce zabili, G'Obbo ho při nástupu na trůn nechá zcela jistě slavnostně umučit. Slíbil to mnohokrát.

Takže vývoj situace právě teď byl docela zábavný: G'Obbo je naším zajatcem a při sebemenším protestu vůči Charrymu dostává výprask. Garrichet je naopak konečně svobodný, jedna dcera mu sedí po boku, druhá i s vnoučetem je nedaleko, jeden zeť císař a druhý čaroděj. Co si ještě mohl přát?

Diana z něj opatrně začala páčit, jak si představoval její kariéru barbarské velekněžky. Přesně tohle si přála, když začala dospívat; dokonce se pochlubila, že si to představovala jako postavení, jaké má u nás Valérie: čarodějka nedotknutelná nebem i lidmi, která si dle své nálady volí milence, prožívá s nimi různá zábavná dobrodružství a zas je opouští. Hlavním atributem Valérie je nepřipoutanost; necítí se být vázána zákony ani Písmy, dokonce ani svým předchozím rozhodnutím.

Garrichet měl tisíc upřesňujících otázek, Charry pouze jedinou: proč to tedy nedělá, když by mohla. Nechtěl se s ní hádat, chtěl vědět pravdu. Mají mezi sebou zvláštní nepsanou dohodu: jakmile jeden z nich poruší svůj slib věrnosti, druhý mu to vrátí a bude se snažit ho předstihnout. Zatím však to žádný neudělal, hlídají se navzájem a nikdo nechce být první.

Garrichet se zeptal Tošia. Ten jako obvykle mlčel a do ničeho se nepletl; rychle ze mne vymámil slib, že mu přivolám jako noční společnici nebeskou krásku z jeho legend, dokonce si ji sám vybere. Nevyznal se v magii, avšak velmi dobře se dostával do meditace a nenechal se rušit.

Když byl přímo osloven, krátce se zamyslel, pak řekl:

„Zřejmě jsi tuto zkušenost prozkoumala v minulém zrození.“

Diana se zajíkla: „Pak bych to měla dělat i teď, ne?“

„Zřejmě jsi poznala, že to nikam nevede.“

Na rozdíl od jiných duchovních učitelů Tošio Yamanaki, když už se rozhodne odpovědět, odpovídá stručně a výstižně.

„Proč to tedy dělá Valérie? Má snad méně zkušeností než já?“

„Zřejmě je přesvědčena, že to někam vede.“

Již třetí odpověď během jedné rozpravy způsobila, že se někteří začali smát.

„Co si o tom myslíš ty sám?“

„Nemám tušení, která cesta je správná. Možná obě.“

„Spojil ses s Valérií?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Víckrát než jednou?“

„Pokaždé, když jsem měl tu čest být jejím hostem.“

„Přál sis to ty nebo ona?“

„Oba.“

„Požádal jsi ji?“

„Pozvala mne do lázně a tam mne vydráždila.“

„Zdůvodnila to nějak?“

„Její čest jí velí poskytnout mi to nejlepší pohostinství.“

Kromě Tošia zachovával v tu chvíli vážnou tvář jen Tuáreg Khassim. Co mu táhlo hlavou, nevím. Tošio vlastně nebyl vážný; byl zdvořilý a ohleduplný.

„Ví o tom můj otec?“

„Zajisté. Řekl, že mu působí zábavu, když Valérie prožívá dobrodružství.“

O tom bych nepochyboval, otec si v takových hříčkách libuje.

„Ta žena je tvoje kamarádka?“ ptal se Garrichet Diany.

„Jedna z nejlepších! Pak jsou tam Denisovy sestry a spousta dalších...“

„Je pravda, že pro ně vymýšlíš speciální morální systém?“

„Jo, občas ráda!“ zasmála se.

S rozkoší ji hladil po hlavě. „Připadá ti to jako legrace, viď?“

„To bylo ze začátku. Teď už si vymýšlejí sami, aby mě pobavili...“

Byl na rozpacích. Viděl kolem sebe, že nejvyšší hodnostáři státu nápady jeho dcery oceňují; na druhé straně ho mátlo, že se jedná o tlupu poněkud zdivočelou. Když to řekl nahlas, všichni se potěšeně smáli.

Tak nás seznámil se svou Velkou Teorií: lidská společnost postupně divočí, zvláště v Evropě. V průběhu nadcházejícího století to dojde tak daleko, že se ztratí veškerá filosofie a náboženství změní v ohavný paskvil. Pokud budou existovat nějací lidé s ponětím o morálce a zbožnosti, potom se budou společnosti stranit a vyhledávat osamělá místa, kde by přežili, neboť veřejností budou považováni za hloupé a zaostalé. Líčil nám všelijaké příšerné vize a očividně se v tom vyžíval.

„No – máš asi pravdu.“ řekla po zralé úvaze Diana.

Čímž dosáhla zvláštního efektu: uvolnila stavidla jeho nekontrolovatelné žvanivosti. Docela ho chápu; mnoho let musel mlčet, nebo hovořil k naprosto nechápajícím posluchačům. Navíc jazyk Ongangů je silně primitivní, nezpůsobilý k vyjadřování vyšších stavů vědomí. I podstatně jednodušší věty bylo nutno několikrát opakovat, než posluchačům došly.

První to vzdali naši morani; uložili se ke spánku a já jim přivolal ty nejkrásnější sny s mnoha ochotnými kráskami. Pak šli spát Tošio a Khassim; o Tošiově přání jsem už mluvil, Tuáreg měl zvláštní osobitý vkus, v němž se nevyznám. Jednalo se o iluzi, takže si ji řídil sám. Charry už zíval, pospával a naznačoval chuť jít spát, ale Diana oddaně naslouchala otcovým teoriím a zřejmě je oceňovala. Tak jsem zasáhl násilím, trochu mu přiškrtil energii, on začal taky zívat a plést se v řeči. V tu chvíli sama Diana požádala, abych ho citlivě uspal.

Pak jsem se konečně mohl uložit také. Těšil jsem se, neboť jsem věděl, že za mnou přijde Assi. Taky se objevila, téměř v okamžiku. Zajásala nad mou proměnou, důkladně mne ohmatala všude, kde jsem pozbyl srsti, potom odstranila svou. Změny vzhledu miluje, i drastičtější než tuhle. Objali jsme se, ale naše milování bývá vždy jen počátkem mnohem zábavnějších věcí.

Tak už víš, jaká je pravda o Assamě? posmívala se mi.

Nejen o ní. Taky o Lvíčatech, možná spoustě dalších věcí. Jsi pěkná mrška, že jsi to utajila! Nebo nejsi vševědoucí?

Nejsem vševědoucí, ale tohle jsem věděla. A jsem větší mrcha než myslíš.

Jsi na to hrdá?

Taky víc, než myslíš. Jsem pro tebe v každém směru dokonalá žena.

Poslouchala jsi, o čem jsme mluvili u ohně?

To nemusím. Rychle si přečtu tvou paměť. Vnímám každou změnu.

Rychle jsem zavzpomínal na některá naše předchozí setkání. Taky jsem měl nějakou otázku a netušil, jak ji správně formulovat.

Odpověděla: Ano, navštívila jsem tvého otce; i jeho vzrušují ženy s černou kůží. Pro jeho zábavu jsem vklouzla do snů jeho přátel i přítelkyň. Ale ještě ne všech; jestli chceš, dej mi jména a já to zkusím!

Dokážeš tak snadno vstupovat do mysli smrtelných lidí?

Rozesmála se: Naučil jsi mne měnit svoji podobu. Dokonale, včetně aury. První byly dívky, které jsi kdysi miloval. Způsobila jsem, aby se jim zdálo o tobě; v průběhu kontaktu jsem se proměnila. Byly nadšené; poslaly mne za chlapci, kterým chtěly udělat radost. Ti pak zase za dalšími...

Rozumím. Jsi chytrá holka a rychle se učíš.

Naučila jsem se v průběhu kontaktu osáhnout jejich mysl a naučit se všemu, co umějí. Za odměnu je naučím zas něco svého.

Ještě jsem měl určitou pochybnost. Týkala se jejího práva vstupu na cizí teritorium; měl jsem za to, že nesmí vstoupit na chráněné místo, pokud...

Ale můj milý! proměnila se v bytost mezi člověkem a šelmou a počala mne zcela po kočičím způsobu olizovat, zejména na nejcitlivějších místech, Tys zapomněl, že jsi nechal svůj otisk na jejich tělech? Pak jsi přitiskl mne jako pečeť na srdce své; tím jsem se stala tvojí součástí. Takže mohu vejít do sna každého člověka, který ji dosud nosí. Samozřejmě tam nemůžu vstoupit v hmotném těle, na to je ta aura příliš slabá...

Chytrá panenka! Přiznala ses, kdo jsi?

Samozřejmě, nemám se za co stydět! Všichni byli nadšení! Říkám, že mě posílali za dalšími, kteří nesli zas jejich auru!

Kolik jich takhle můžeš vystřídat?

Ještě jsem neskončila. Nevím.

Má tvoje hra nějaké meze?

Nechtěla bych někomu ublížit. Kdybych zjistila, že mu škodím a on si to nepřeje, stáhla bych se.

Jsi ohleduplná...

Chci, aby se ti moje hry líbily. Jsem taková jako ty.

Líbilo se mi to. Assi se mi vždycky líbí. Ale měl jsem na mysli něco...

Dal ses do boje s Yawy. To už ti nestačí smrtelní lidé?

Oni napadli nás, ne my je! Kdyby neprovokovali...?!

Zkus to! Když tě budou zlobit, srovnej je ve hřbetě; konec konců, jsou to jenom obyčejní hloupí démoni! Ukaž jim, kdo je tu pánem!

Udělala bys to ty?

Dost ráda; ale oni se vyhýbají kontaktu. Vědí, že jsem silnější.

Silnější – i než Ruwa? Bebeh a Kowange...

Ještě jsme spolu nebojovali. Otec kdysi válčil s Ruwou, ale nedokázali se přemoci, tak se každý vrátil na svoje území.

Fajn, to mi vysvětli. Teď jsme na jakém teritoriu?

Na hranicích; ale tobě to může být jedno. Mně už taky.

Copak? Můžeš do teritoria Yawů?

Jejich prostor je malou součástí mého. Kašlu na jejich mínění. Když budu chtít, vyčůrám se jim na hlavu!

Ale! Copak že ses tak vyšvihla?

Nedělej, že nevíš. Sám jsi mě tam dostal!

Smál jsem se. Bavilo mě ji štengrovat.

Jsem zasvěcená služebnice Nejvyššího! předvedla mi rudé osmihroté kříže, vyžíhané do černé kůže. Na můj vkus jich bylo zbytečně mnoho, ale...

Už jsi Ho někdy viděla? Nebo tě dokonce vpustil do Své blízkosti?

Blázníš? Možná až zanikne tohle tělo, dostanu právo... No jasně, z tvého hlediska jsem hodně ponížená služebnice. Ale patřím ke smečce!

Smál jsem se. Assi je moc milá holka.

Už za nás jezdí i Nugha! Víš o tom?

Věděl jsem. Že bychom zapojili i Ruwu a jeho syny?

Zamračila se. Konečně jsem objevil její citlivé místo.

Prosím tě! To se chceš s těmi pitomci otravovat?

Nechci, neboj se. Konečně, brzo budeme pryč z jejich území. Ještě až sem dojede zbytek výpravy, Assama a ostatní...

Zvážněla. Hlídej je pro jistotu; ten svatý muž není na nejvyšší úrovni. Nerozumím mu; pokusila jsem se s ním spojit, ale zahnal mě!

Ale! Chudáčku malinkej! Ono se to nepomazlilo...

No tak jo, posmívej se! Za trest ti budu nevěrná s někým v nízkých hladinách!

Nízké hladiny, to je svět démonů? Taky by mě zajímal!

E! Nic moc; horší než zvířata. Ale jako pomsta...

Napadlo mě, jak vznikla Lvíčata. Zareagovala okamžitě:

Až budeš mít náladu a vzpomeneš si na mě, vypusť občas trochu semene jen tak do prostoru! Já si ho chytím a něco s ním udělám!

A copak, kočičko moje?

Nebuď zvědavej, budeš brzo mrtvej!

A stejně jsem byl zvědavý. Třeba i na to, jestli mají Yawové nějaká mladá hezká děvčata. Správně jsem tušil, že ji to okamžitě nadzvedne.

Tak po tom ty jedeš! No počkej... Já tě asi přestanu chránit!

Před nebezpečím nebo před holkama?

Myslíš, že je to rozdíl?

Zamyslel jsem se. Yawové měli určitě dvě ženy; jedna je ta holka z Lvíčat a druhá její matka, co ji sežral lev-démon. Wašoriwe mu říkají. Dokáže zabít i ženu z rodu bohů; nebezpečná kočička! Jaké bohy mají Reorti?

Wašoriwe není Reort.

Tak ty ho taky znáš? Je démon?

Assi si málokdy rozmýšlela odpověď. Teď to asi bylo zapotřebí.

Svět není jenom nahoře a dole. Svět je i jinde. Odtamtud přišel.

Neumíš to místo vysvětlit?

Ty nedokážeš rozumět. Znáš jenom váš svět; čtyři rozměry.

To vzbudilo mou zvědavost; chtěl jsem se vyptávat, ale Assi neodpovídala tak, abych byl schopen chápat. Narazil jsem na hranice svého vnímání; to se stává častěji, než si myslíte, ale je těžké dát nějaký příklad. Tak jsem se vrátil zpátky k problému s Yawy.

A, vykašli se na ně! Když tě některý bude otravovat, prostě ho zruš a je to!

Potom jsme se proměnili v černé panthery a šli si zalovit.

Ráno pokračovalo mizerné počasí; kdyby to šlo, bylo by ještě hůř. Z nebe se lily přívaly vody, foukal studený vítr, rozvodněná řeka pod skalami nesla každou chvíli mršinu nějakého utopeného zvířete. Trpěla celá příroda (kromě nás, my jsme byli dobře schovaní).

Charry vyhlížel z jeskyně a mračil se. Ještě že mu ohořelo obočí, nevypadá tak zlověstně. Ovšem rozhodně ne spokojeně.

„To je kvůli tobě?“ zeptal se; byla u toho i Diana, Tošio...

„Mluvil jsem o tom v noci s Assi. Poradila mi, abych se na ně vykašlal a kdyby zlobili, tak je zrušil. Že prý nejsou tak silní, jak se cítí.“

Očekával jsem, že vztekle zavrčí; neudělal ani to.

„Jaký zvolíš postup?“

„Další rada byla, abych hlídal druhou část výpravy. Nevěří Mariovi.“

Charry se ohlédl na Tošia.

„Předpokládám, že král B'Walla už dostal zprávu o našem útoku na město. Měl by nechat výpravu a rychle se vrátit, aby zajistil svoje sídlo, případně nás pronásledoval a potrestal. Nemyslím, že by se mu to podařilo...“

Charry se teď obrátil k našim psům. Na rozdíl od lidí byli nakrmení; stačilo jim seběhnout k řece a nažrat se kterékoliv mršiny, kterou voda vyhodila na břeh. Samozřejmě jsme mohli udělat totéž, byly ještě čerstvé, ale právě jsme se probudili a cítili ještě energii Ohně.

„Půjdeme, můj pane,“ řekl za celou smečku Wa-gah, „Ale řeku budeme asi muset obejít. V téhle vodě by se někteří utopili.“

Charry mávl rukou. „Denisi, zajistíš to ty. Dokážeš to?“

„Ano. Už jsem vymyslel plán. Zkusím tam zaletět jako orel...“

Císař zkřivil koutky úst, potřásl hlavou, pak se podíval na zmáčené psy, potřásl hlavou podruhé a pokrčil rameny.

„Co jste ještě dohodli s Assi?“ zajímala se Diana.

„Vlastně nic. Jen jsme si tak hráli.“

„Nepochybuji,“ řekl Charry, „Ale stejně bych rád slyšel nějaký plán!“

„Plán... teď zkusím meditovat. Jestli se mi to povede, doletím tam jako orel... ještě líp orlosup, ten se mi moc líbí. Prozkoumám situaci a kdyby bylo třeba, spojím se s Assamou a řeknu jí, co má dělat. Pak se vrátím.“

„Co máme dělat my?“

Zamyslel jsem se. Jak odstranit zimu, déšť, vítr... to všechno dělá rozhněvaný domorodý bůh, podle Assi slabší než já, ale tomu moc nevěřím...

„Mohl bych... izolovat toto místo. Vytvořit stěnu, přes kterou nemůže nic projít. Ale musel bych ji udržovat.“

„Předveď!“ přála si Diana.

Vytvořil jsem průhlednou stěnu, která zavírala vchod do jeskyně. Vzduch dovnitř mohl, ale ne zima nebo déšť. Oteplit zdejší prostředí bych uměl taky, ale znám mnohem snazší metody. Jedna mne právě napadla...

„Taky bych mohl všechny uspat na tak dlouho, než příteli Bebehovi dojde síla. Pochybuji, že by tohle dokázal dlouhodobě...“

„A co zvířata? Koně, naše šelmy...?“

„To, co jsem udělal dneska v noci s námi, můžu udělat i s nimi. Nenapadlo mi to, až teď. Docela se těším, ještě jsem to nezkusil...“

„Včetně těch... milostných zážitků?“ Charry se zatvářil téměř pohoršeně, ale zároveň se začal zcela jednoznačně drbat v rozkroku.

„Právě na to se těším!“

„Jak dlouho to může trvat? Nebudou třeba koně potřebovat pastvu?“

„Promýšlím to ze všech stran. Když se to udělá správně... řekněme, že teď jsme si to zkusili nanečisto. Teď uspím všechny pořádně a...“

„Ale říkal jsi, že nás opustíš! Nemůže se zatím něco stát?“

„Neodejdu, dokud nezajistím zodpovědnou stráž!“

Diana se zářivě usmála: „Tak dělej! Dneska v noci to bylo nádherný; občas trochu nevěrohodný, to se mi líbí! Klidně to udělej ještě víc fantasy!“

„Abych tě nevzal za slovo, drahá švagrová!“

Skočila po mně. Chvilku jsme se prali, ale oba jsme se drželi v mezích.

Nakonec mě napadl Charry zezadu středně silným výbojem energie. Odvrátil bych to, ale od něj jsem to nečekal. Ani on si nebyl jist výsledkem.

„Nepřeháníte to trochu, mládeži?“

„Ty chceš, abych se ti pomstil – že?“

„A dokázal bys to?“ zeptal se tím nejpohrdavějším možným tónem.

Dokázal jsem, že se umím ovládat podstatně líp než oni. Oči jim v přítmí jeskyně samou nedočkavostí svítily jako kočkám.

„Předveď se!“ řekl jsem, „Když jsem ti ji tak pěkně rozdráždil!“

Skutečně se začali milovat jako o velkém státním svátku. Přenesl jsem je do vize tak opatrně, že si toho ani nevšimli; a pak jim namíchal fantastický koktajl z různých lidí dosud existujících i známých jen z legend, šelem, příšer, démonů i zcela neuvěřitelných bytostí. Postaral jsem se, aby ani na chvíli neměli pochybnosti, že je to jen iluze.

A když se mi to tak krásně povedlo, neměl jsem to srdce nepředvést své mistrovské dílo i druhým. Uspával jsem jednoho po druhém a čím dál víc mi bylo líto, že já jediný si nic neužiju; leda snad nějakou mírnější formu, ze které bych se mohl kdykoliv probudit. Musím přece hlídat!

Taky koně jsem šetřil, jejich psychika není tak odolná a nechtěl jsem je ohrozit. Zato svým milovaným šelmám jsem to dal vyžrat v plné dávce!

A úplně na závěr jsem dostal ještě jeden skvělý nápad: jako vyvrcholení každému poskytnout styk se sebou samým v opačném pohlaví a iluzorní dokonalosti. Což znamená: samozřejmě třeba Garricheta neoblažovala žádná stará babka, nýbrž mladá krasavice předem ochotná mu nejen splnit, ale sama ho provokovat k činům, kterých by se třeba v reálu neodvážil. Proč ne?

Když jsem se spokojeně procházel jeskyní a kontroloval jejich spánek, ve vchodu se zhmotnila lehká mlha a vzápětí princ Nugha ve své nejvznešenější podobě. Nafukoval se pýchou, že mu dám tak důležitý úkol.

„Jen ať se tady odváží objevit některý z těch malých zmetků! Roztrhám ho na malé kousky, vypiju mu krev a sežeru jeho srdce! Žádný Yawa si netroufne ani tak blízko, abych cítil jeho smrad! Konečně, jsem Templářský rytíř!“

Vypadal poněkud směšně, když se zjevil zcela vyholený a v bílém rouchu s rudým osmihrotým křížem. Po tvářích mu stékala krev.

„Co to vyvádíš, prosím tě?“

„Někteří Jezdci mají na tvářích jizvy po propíchnutí jehlicemi!“

„Jo tak! Kluci si zvykli o velkých svátcích nosit kawadi, takový přenosný oltář; připíná se dráty s háčky a taky se propichují tváře a jazyk. Ale to není povinné, nemysli si!“

„Ty je máš taky! Dokonce i některá děvčata, tvoje manželky...“

„A hleďme! Taky chodíš po návštěvách, jako Assi?“

„A co? Když ty můžeš šoustat mou sestru...?!“

„Ale! To se hodí, aby bůh používal taková slova?“

„Naučila mě ho tvá žena Senta; a ještě spoustu daleko horších! Vypadá to, že čím sprostší řeči, tím víc se jim líbí. To jsem vyzkoušel!“

Nedalo se nic dělat, musel jsem se smát. (Měl pravdu!)

„Proč bych si nemohl zkusit zatančit s tím... kawadi na ramenou?“

„Protože jako bůh necítíš bolest, ty truhlíku!“

„Co to kecáš? Já že necítím bolest? A co Assi, když jsi jí vypaloval cejchy na nejbolestivější místa? A když jsi ji pokousal, až z ní tekla krev, řvala a prosila o milost?“

„No dobře, tak cítí bolest, předstírá že křičí a krvácí; ale...“

„Teda, co ty o nás máš za představy! Předstírá? To odvoláš!“

„Nugho, nelži! Bohové nemohou jíst, pít, vyměšovat, krvácet...“

Chytil mě pod krkem a začal se mnou cloumat. „Já teda nevím, koho znáš ty a jaký máš zkušenosti! Ale já a Assi hrajeme poctivou hru, a když bojujeme nebo milujeme, cítíme všechno ještě víc než lidé! Proto to děláme; kdybychom nic nevnímali, jaký by to mělo smysl?“

„Ale nemůžete zemřít! A se zrozením je to taky nejisté...“

Nugha zavrčel jako lev, naježil hřívu a oči mu zeleně blýskaly.

„My můžeme zemřít, a ty to dobře víš! Právě ty ses už dostal tak daleko, že můžeš kteréhokoliv z nás ohrozit, dokonce zabít! A ohledně stvoření... že s tebou Assi chce mít dítě, ti asi řekla. Stvořit snad nedokážeš nikoho, ale přivolat z nebytí bys dokázal!“

Pocítil jsem touhu ho obejmout. Okusoval mi ucho, ale nebolelo to. Snažil se, abych nevycítil jeho touhu po mé blízkosti; strašně záviděl Assi, že se s ní miluji a s ním ne. Byl dokonce ochoten vytvořit nějakou dívčí podobu, ačkoliv jindy by se tak rozhodně neponížil.

Jenže, taky já mám dívčí verzi; vzpomínáte, jak si nás proměnila Dita na Rhodu? Nevím jak druzí, já si ji zapamatoval a občas ji rád používám. Tak jsem mu ji předvedl i se zlatými vlasy až po pás a všemi parádními dívčími ozdobami nad pasem i pod ním. Okamžitě vzplál milostnou touhou, málem mě na místě znásilnil.

„Tak bacha! Pozval jsem tě, abys tu hlídal, protože mám práci jinde!“

„Kašlu ti na tvou práci! Teď tě chci ošoustat! A žádnou blbou iluzi, pěkně natvrdo a hned!“ (A zároveň mi drápy rval kůži na zádech).

Odněkud z daleka jsem zaslechl škodolibý smích Assi.

Mohla jsem ho zamést jako smetí z chodníku. Mohla jsem se mu bránit. Ale je to nádherný, mocný bojovník a krásný muž. A já už tak dlouho necítila, jak do mě vniká lingam silného muže a celou mě rve na kusy... Konečně, stane se něco, když mu dovolím jedno číslo? No dobře, tak tři... snad si můžu dovolit ztratit půl hodiny, když si potom pospíším...

Po třech hodinách už jsem ho musela zarazit. Taky začínal být trochu vyčerpaný a těžce oddychoval: „Už chápu ségru, že za tebou dolejzá! Zkusím se teď změnit na holku, jo? Chtěl bych to taky zkusit!“

„Ne! Z toho koukají další tři hodiny! Ty tady zůstaneš hlídat a já poletím na výzvědy; až se vrátím, můžeme pokračovat!“

Souhlasil bez připomínek. Že by už taky začínal mít dost?

Vykašlala jsem se na orly i orlosupy; proměnila jsem se v draka! Blanitá křídla a ohnivý dech, to je ono! A nepokoušejte se mě nasrat, nebo vám to městečko spálím jediným plivnutím, se vším co tam máte! Přeletěla jsem celé území bez ohledu na déšť, zkontrolovala situaci a zjistila, že jsme docela v bezpečí, rozvodněné řeky nepřejde nikdo živý, natož armáda krále B'Wally! Ovšem co uděláme se zbytkem výpravy, to nevím; v té dračí podobě se sakra blbě přemýšlí! Že bych to nechala být, postavila si někde ve skalách hnízdo, snesla dvě tři vejce a odchovala maličké draky?

Vzpamatoval mě bratr Jerzy: Neblbneš už trochu moc, Denisi?

Urazila jsem se. Není to k vzteku? Konečně si najdu ideálního partnera, se kterým bych chtěla žít a mít mláďata, a on mi to pokazí! Jenže byl nesmiřitelný, připojil se ke mně a tak dlouho mě uklidňoval, až jsem se zase srovnal a ujasnil si, kdo jsem a co tu dělám.

To nic! Moc jsi se do toho kontaktu vžil; ale nemusíš to rušit, příště už to bude lehčí. Hapruje ti psychika, bráško...

Bylo mi to trochu líto. Proč má člověk v hmotném těle jenom jednu možnost a nemůže si prozkoušet i ty ostatní? Já bych samozřejmě nechtěl být holkou, ale proč si to nemůžu zkusit aspoň na rok dva, než se mi narodí dítě a...

A pak s ním uděláš co? Zakousneš?

Přestal jsem se urážet a začal uklidňovat. No dobře, tak ne! Zcenzuroval jsem i svoji velikost a vzhled, nemusím být nápadný, jsem na výzvědách. Tak jsem se dostal k táboru krále B'Wally a našemu opevnění. Král zůstal, kde byl; jestli nechtěl nebo nemohl, netuším. Jeho zmoklí bojovníci se choulili pod provizorními přístřešky a klepali se zimou. V našem táboře to nebylo o moc lepší; dostal jsem dokonce strach o Assamu.

(Mohl bych je třeba posbírat do drápů a všechny přenést k nám! No nemohl, však já vím. Motám se ve vlastních iluzích... Mám se zjevit Assamě a říct jí to? Nesmysl, ještě by se vyděsila...)

Pozitivní věci: na rozdíl od nás měli co jíst a kde se schovat. Postavili jsme to opevnění na kopci, kam se voda nedostane, pokud Bebeh neumí potopu světa. Není jim nejhůř, nějakou dobu vydrží. Negativní: všecko ostatní. Mám strach, že Mario si s tím neporadí. Nápad: pošlu jim na pomoc Nughu, po tomhle mi nedokáže nic odmítnout. A je to zvíře!

Tak jsem zas odletěl, aniž bych je rušil. Vrátil jsem se zpátky do naší jeskyně, dokázat Nughovi, že jestli on se dokáže proměnit v holku, dokážu já mu oplatit tu tříhodinovou extázi.

Nechal jsem Bebeha řádit tři dny, aniž bych se pokoušel ho zastavit. Celý ten čas strávili moji přátelé v transu; já ostatně taky, ačkoliv ne tak hlubokém. Čas od času jsem se probral, prohlédl jejich zdravotní stav, zkontroloval, zda se jim stále ještě zdají příjemné sny, a zase ulehl.

Mně se zdály samé blbiny. Trochu jsem litoval, že jsem v dračí podobě nezaletěl domů na Ostrov, pozdravit se s tátou a třeba trochu načechrat peříčka Sentě za její hry s Nughou. Už by si zase zasloužila trochu vzrušení, jistě se doma sama nudí... A je šikovná holka, dělá mi radost!

Čtvrtý den jsem měl pocit, že už je toho dost. Vyhlédl jsem z jeskyně; je možné, aby pořád ještě lilo? Ti Yawové nemají rozum!

Přiletěla harpyje, usedla na kámen, složila křídla a čistila si promáčené peří. Když pochopila nesmyslnost takového pokusu, změnila se v Assi a otřepala se jako pes. Tvářila se znechuceně.

„Pěkně vítám, má nejdražší!“ oslovil jsem ji.

„Sviňáku!“ odpověděla, „Jseš hnusný prase! Smilnil jsi s mým bráchou!“

„Ty taky.“ řekl jsem klidně.

„U nás je to národní zvyk! Posvátný obřad!“

„U nás taky.“

„Nekecej! Prozkoumala jsem vaše zvyklosti, nikdy to neděláte!“

„Kromě slavnostních obřadů. Zeptej se mých sester!“

Těšil jsem se, že se náš spor zvrhne v hádku a třeba i rvačku, ale neměla náladu, nechala toho sama. Kriticky se rozhlédla po zátopě.

„Ještě tě to baví?“

„Já to nedělám!“

„Ale mohl bys to zastavit! Řekla bych, už je na čase!“

Stejně dobře to mohla zastavit sama, ale neudělá to; bylo by to neetické. Netouží se dostat do boje s příbuznými kvůli hmotnému světu.

„Oni nejsou moji příbuzní!“ vyštěkla vztekle. Celou dobu mluvila nahlas.

„Tak příbuzní Assamy.“

„To leda. Já s nimi nemám a nechci mít nic společného!“

„A s Assamou?“

„To ty na ně kašleš! Už bys měl začít něco dělat; je jim zima a docházejí zásoby. Poslali psa, ale nečekej ho, utopil se.“

„Co dělá král B'Walla?“

„Nic, co může dělat? Našli někde nějaký kopec, sedí tam a klepou se. Asi jich pár dostane zápal plic, v tom mokru a zimě!“

Neřekl jsem, že král B'Walla se pro mě za mě může propadnout do horoucích pekel, já ho litovat nebudu. Neřekl jsem nic, jen jsem se zlobil.

Assi mlčela, jen koukala.

„No jo, co se dá dělat! Jinak asi ten pazneht rozum nedostane...“

To, k čemu se chystám, jsem promýšlel od začátku, co jsem si naplno uvědomil, že toto střetnutí budu muset podstoupit. Žádný čaroděj nebojuje rád; když je donucen to udělat, zápasí s vědomím, že prohra znamená smrt, případná výhra pak těžkou urážku někomu silnějšímu, než je sám. Bytosti, proti kterým se chci postavit, stojí minimálně o jednu až dvě úrovně výš; vědí to a chtějí mne zničit. Nemohou si dovolit porážku, protože by tím mezi svými ztratili všechny šance. Na takovou chvíli jejich nepřátelé čekají.

Například Assi. Už umístila svoje hraniční kameny do jejich území. Jsou to významné znaky, vylepšené navíc templářskými kříži. Assi nebojuje jenom za sebe, bojuje za řád a má... pokud uspějeme, budeme mít za sebou sílu řádu. Pokud ne, politují nás, leč nepomohou. Několik rytířů, v podstatě lehkomyslných dobrodruhů, si zkusilo zahrát – a prohráli.

Vybalil jsem sošky a postavil je před sebe na kámen. Bebeh byl ošklivý zpotvořenec s potměšilým výrazem; jestlipak tak opravdu vypadá...

„Ještě hůř. A má mizerný způsoby!“

Zapálil jsem Oheň a očistil si v Něm ruce. Mohl jsem se očistit celý, ale na to určitě přijde čas později. Oheň jsem nechal hořet pro případ, že bych nutně potřeboval Jeho ochranu. Pak jsem se chvíli koncentroval; ruce jsem přiblížil k sošce tak, aby přes ni procházela má energie. Potom jsem to do toho lotra začal hustit.

Nějakou chvíli se nedělo vůbec nic. Pak strašlivě zahřmělo a do vrcholku nejbližší hory udeřil blesk, až se všechno otřáslo.

„Zastav ten déšť a zimu!“ řekl jsem klidně a pokračoval v činnosti.

Vedle Assi se zjevil Nugha. Když obhlédl situaci, změnil se v dívku krasavici, s níž jsem si minule tak pěkně užíval.

Uvědomil jsem si, že žádný z nich se nikdy neodvážil vstoupit do Ohně, dokonce se k Němu ani nepřiblížili. Občas jsem je žertem vyzýval a sliboval jim ochranu, ale ani tak ne. Pobavilo mne to.

Z nebe sjelo několik dalších blesků; každý následující však byl slabší než předchozí. Nereagoval jsem vůbec nijak, jen dál pouštěl energii.

Ze sošky se pozvolna začalo kouřit.

Nughovi se zřetelně začaly protahovat čelisti a vysunovat zuby. Vypadal, že se chystá někoho zadávit. Co asi cítí bůh, který se stává bezmocným?

„Hele!“ řekla Assi, „Přestává pršet!“

Neřekl jsem nic. Zdálo se, že se pod mými prsty soška křiví a hroutí.

„Už docela přestalo! Vítr taky! A... mraky se trhají!“

Bylo na čase. Byl jsem na pokraji sil.

„Doraz ho, hajzla!“ vrčel Nugha.

„Nesmysl!“ Přestal jsem ho trápit, opřel se rukama o skálu a odpočíval. Napadlo mi vysvětlit Nughovi, že až dosud jsem pouze odvracel Bebehův útok proti našemu světu; kdybych pokračoval, musel bych vyslat svou energii do jeho světa, zatímco on by se zuřivě bránil. Možná s pomocí ostatních. Ale neřekl jsem nic, Nugha určitě ani nechtěl nic vědět. Je šelma a pocítil, že jeho nepřítel ztratil sílu, takže... Očistil jsem sošku a opatrně vrátil do toho hadru. Třeba ji budu ještě někdy potřebovat...

Ale to nebyl ještě konec; teď jsem postavil na kámen Kowanga. Assi se co nejopatrněji přiblížila, očichala mě a když viděla, v jakém jsem stavu, začala mne olizovat vzadu na krku a po šíji až na hlavu. Drsný lví jazyk je perfektní masáž; cítil jsem, jak mi dodává energii.

Když ten na druhé straně pocítil můj útok, zpočátku vůbec nechápal, co se mi nelíbí, nebo co po něm chci.

„Chci, aby slunce vysušilo step. Aby se zas dalo chodit.“

Velmi se rozhněval; nechápal, jak si můžu dovolit ho k něčemu takovému nutit, když jeho bratr způsobil tuhle pohromu. Dle jeho názoru bylo jejich právem ničit hmotný svět a trestat lidi podle své libovůle. Nepřinášeli jim přece oběti! Ten mocný pán se živil krví a příjemně ho vzrušovalo utrpení lidí. Pokusil se mi ukázat příklad jakéhosi krále, který mu před započetím války obětoval čtyřiadvacet panen, v čele s vlastní dcerou. To se pak mohl spolehnout na Kowangovu přízeň, ale...

Jeho pokus byl vychytralý: pokusil se mne zaplést do nesmyslné diskuse, rozptýlit koncentraci. Varianta b: začnu se proti jeho vizím bránit, také tím zbytečně ztratím sílu. Nereagoval jsem nijak, nechal jeho iluze projít bez povšimnutí a rozptýlit do prostoru. Zato jsem pokračoval v útoku; i když jsem cítil, jak má tělesná teplota pozvolna klesá. Už jsem se ze čtyřiadvaceti stupňů dostával na dvaadvacet, možná i míň. Člověk už by byl v těžkém ohrožení života, i pro čaroděje je to nebezpečné! Ještě chvilku a zhroutím se vyčerpáním!

A tehdy vyšlo slunce.

Přestal jsem ho trýznit. Padl jsem na všechny čtyři, hroutil se a klepal zimnicí. Assi mne podpírala, já se připlazil k Ohni a ponořil se do Něho.

„Ještě zbývá starý Ruwa Raue!“ upozornil Nugha.

„A ty seš pitomec!“ řekla mu Assi.

Přestože jsem se vnořil do Ohně a On mi ohříval kůži, uvnitř mne drtil strašlivý chlad. Moje tělo umíralo; možná jsem zvítězil, ale nestihnu si to vychutnat, když budu to tělo muset opustit, neboť přestane být životaschopné. Nikdy jsem nedělal nic tak náročného...

Assi věděla, co se děje. Držela mne v Ohni; možná tam byla se mnou. Nevím přesně; vidět jsem přestal už před chvílí, když mi oči zmrzly na kámen.

„Proměň se!“ ječela mi do ucha, „Musíš být žena! Muž to nepřežije...“

Udělal jsem to. Bez přemýšlení; zamrzaly mi neuronové spoje. Určitou částí mysli jsem dokázal na sobě provést drobnou tělesnou změnu, ale tím jsem vyčerpal poslední energii, která mi zbyla. Teď už jsem byl docela bezmocný; jen s obtížemi jsem vnímal, co se mnou dělají.

Assi se položila na záda, mne si přitiskla na břicho a celou ovinula svým horkým tělem. Ležela jsem nehybně; jen jsem cítila, jak ke mně zepředu přistoupil Nugha a zanořil do mne svůj horký lingam. Ještě nikdy si nepočínal tak opatrně; obvykle se mnou zacházel s rafinovanou krutostí, pásl se na mé bolesti. Ani jsem nevěděla, že umí být takhle něžný.

Jeho lingam do mne vnikal každým bodnutím stále hloub, propracovával se do těla, pronikal všemi útrobami. Šířilo se z něj teplo, mocná povzbuzující energie; mohla jsem to sledovat, ale ne reagovat. Cítila jsem, jak do mne poprvé vystříknul své semeno; to se začalo šířit po celém těle, pravděpodobně krevním oběhem. A pokračoval dál, se stejnou opatrností.

Tato technika je zdrojem síly čarodějek i důvodem jejich neustálé sexuální neuspokojenosti. Není to žádné tajemství, ač většina lidí (včetně začínajících WZ) si to myslí; pouze to málokdo dokáže realizovat. Mne se to pokusila naučit Valérie; nebyla zklamaná, když jsem to hned nezvládl, pouze doporučila, abych poctivě trénoval. Zkoušejí to s každým, koho dostanou do spárů, bez ohledu na postavení, kastu a jeho osobní mínění; většinu odmítnou jako neschopnou, slibné talenty podporují. Důležitý faktor: může to udělat pouze muž ženě, nijak jinak. Valérie tomu říká Světelný Meč.

Podstatou je vrazit lingam do posledního článku kostrče (některé WZ mají páteř prodlouženou do krátkého ocásku) a pak postupovat článek po článku páteří až do mozku. Při tom se ohřívá mícha a energie se šíří do celého těla; prostup jednotlivými články však působí strašlivou bolest. Když se to podaří, může i sebemenší neopatrnost zapříčinit smrt; avšak dokonalé provedení dodá energii na dlouhou dobu, může vytvořit zásobu, dokonce oživit mrtvé tělo. I jemnější formy jsou velmi účinné; občas jsem předváděl kamarádkám, že jim dokážu zevnitř spálit chloupky na nohou, aby si je nemusely holit. Drobná nevýhoda: obvykle jim to nestačí a chtějí pokračovat. Mnohým tyto pokusy definitivně spálily vlasy tak, že jim už nikdy nenarostou. Včetně Valérie; pokud ji někdy uvidíte s hřívou, je to vždycky iluze.

Tyto dva odstavce nejsou pozdější vsuvka, nýbrž záznam myšlenek, které mi procházely hlavou ve chvíli, kdy do mne vnikal Nughův Světelný Meč. Věděl jsem, že mi Valérie tu znalost zapsala do paměti, ale netušil, že ji Ngajimové dokážou přečíst a využít. Nejsou tak primitivní, jak se usilovně snaží předstírat; když chtějí, jsou velmi prozíraví.

Bez pochyby, Nugha mi zachránil život. Začínala jsem se probírat; ještě to však nebylo dost, tak si vyměnili role. Kdy a jak se to stalo, si nedokážu vybavit; asi jsem v tu dobu nebyla živá. Assi také umí být mužem; jeho Světelný Meč mne pronikl se zcela novou silou a semeno plné energie začalo cirkulovat mým tělem. Postupně se do mne vracel život.

Když jsem se probral, ležel jsem na zemi a z každé strany mě hlídal jeden černý panther; jejich zlaté oči zářily v příšeří. Kromě mne byli vzhůru též ostatní, lidé, šelmy i zvířata. Když Diana postřehla, že jevím známky návratu vědomí, přišla se přesvědčit, že jsem v pořádku. Nughu při tom mírně odstrčila, on výstražně zavrčel a Diana ho začala mechanicky drbat za ušima, jak to dělá s kteroukoliv jinou kočkou.

Byl bych se tomu zasmál, kdyby mne tak nebolelo celé tělo. Cítil jsem se jako rozšlápnutá myš; umíte si představit, když vás bolí každá buňka, každá molekula vašeho těla? Pokud ne každý atom...

„Ještě si stěžuj!“ řekla Assi, „Chceš říct, že se ti to nelíbilo?“

Nechtěl jsem říct nic; ani bych nedokázal pohnout jazykem. Prozatím jsem se pokoušel zjistit, v jakém jsem stavu a zda mi nic nechybí. Nezdálo se.

Assi vklouzla do dívčí podoby, ježto v pantheří se nedokázala tak upřímně smát. Diana není na podobné změny zvyklá, ve většině případů se chová ostražitě; navíc jí Assi připomínala sestru, která ještě netuší, že je její sestra a... prostě, černá bohyně a Pastýřka draků si chvíli pozorně hleděly do očí, než se rozhodly, že v sobě naleznou zalíbení.

„Ano, skutečně tady začíná být trochu husto.“ řekla Assi všem přítomným, „Klidně vám to řeknu: Denis bojoval s Bebehem, jejich bohem špatného počasí a pak Kowangou, bohem slunce. Bebeha donutil přestat působit déšť a záplavy, Kowangu donutil, aby vyšlo slunce a prohřálo step. Obávám se, že je nedokáže přinutit, aby přestali zuřit.“

Moji přátelé se dívali jeden na druhého a nevěřili vlastním uším. Nakonec promluvil profesor Garrichet: „Jestli ti dobře rozumím, děvče, tak... Denis přemohl bohy Ongangů?“

„Ano. Tak nějak.“

„Ale... bohové Ongangů jsou nepřemožitelní!“

„Jo. To si mysleli.“ řekl Nugha, který nevydržel mlčet.

„To... to nějak nechápu.“ řekl starý Garrichet.

„Já jo, tati.“ řekla Diana.

Také Charry už dlouho mlčel. „Hm... no, a co bude teď dál?“

„Pokud ti to dělá radost, Vládče světa, tak zbývá ještě Ruwa Raue, jejich otec a nejmocnější síla tohoto území. Možnosti jsou dvě: buď se neodváží nás napadnout, aby nedopadl jako jeho synové, nebo s ním budeme muset bojovat taky. Na jeho uvážlivost moc nevěřím; je to pitomec.“

„Pokud správně rozumím: bojovat bude muset Denis.“

Zasténal jsem. Nebyl jsem schopen čehokoliv, natož boje.

Charry dodal: „A vy potom v klidu zaberete území Ongangů?“

Tohle byla jistým způsobem zákeřnost. Ngajimové mu ničím neublížili.

Nugha promluvil státnicky: „Máš částečně pravdu. Ongangové jsou připoutáni ke svému území. Stejně tak Yawové jako jejich bohové jsou připoutáni ke svému kmeni; mohli by jej sice změnit, ale není jisté, jestli by se jich někdo jiný tak bál a tak je uctíval. Myslím, že nebudou riskovat.“

„Ale my jsme už za jejich územím! A vy jste na ně vstoupili...“

„Správně. Byli jsme vždy kočovníci, na území Yawů jsme vstupovali, ale nezdrželi se a nekladli tam svoje znaky. Pokud jsme se vůbec pokoušeli někde získat území. Teď jsme to udělali; Yawům se to nelíbilo, ale nezasahovali proti nám, protože očekávali, že opět jen projdeme. Teď je Denis porazil a oni mají na svém území jak nás, tak čaroděje Templářů. Nemůže se jim to líbit.“

„Nemohli by si třeba zvyknout?“

„Zvykne si prase bydlet na jatkách?“

Diana vyprskla. Charry nesouhlasně potřásal hlavou: „Na jatkách mívají ohrady pro dobytek, který zrovna... Já vím, že se jim tam nelíbí, ale nakonec si zvyknou, jinou možnost nemají...“

„No – právě o tom mluvím.“ potvrdil Nugha.

Tošio promluvil: „Také by mohli sjednat mír!“

„Na to jim chybí inteligence.“ řekla Assi pohrdavě.

Pomyslel jsem na to, že jedněm z jejich rodu ne: Lvíčatům.

Nojo – ale kde jsou Lvíčata? Zmizeli a není po nich stopy!

Připadalo mi to zajímavé; dokonce jsem se pokusil promluvit.

Zmizeli a není po nich stopy, opakovala Assi, Myslíš, že jsem je nehledala? Nevěřím jim a čekám od nich všemožné zákeřnosti!

Zauvažoval jsem, proč. Zatím nám nic neudělali.

Kde tedy jsou? Když je nedokážu najít, tak v nějakém chráněném prostoru! Na posvátné půdě někoho mocnějšího než já; kolik je takových míst?

Jak by se tam tak rychle dostali?

Copak já vím? Vnutili se, někoho podvedli, vlezli kam nemají... je spousta možností! Samozřejmě ne moc čestných, ale oni...

Pomyslel jsem si, že bych ta Lvíčata někdy rád poznal. A byl jsem si vědom, že se to Assi nebude líbit. Ta holka je jistě hezká...

Assi zareagovala výbuchem vzteku, ale Nugha moje mínění potvrdil; a hned dodal, že by si to s tou malou rád rozdal.

Tehdy mi napadlo, jak by bylo krásné, kdyby se všichni čtyři...

Assi využila toho, že se nedokážu bránit; projela mi každou buňku těla tak divokým výbojem E+, že jsem se klepal ještě hodnou chvíli.

Už je zas v pořádku, ten malej hajzlík! To tě baví, nutit svý holky, aby se pelešily s tím nejodpornějším hnusem, jakej...?

Komické bylo, že Nugha nepovažoval tu holku ani trochu za hnusnou. Zkusil jsem promyslet, proč se Assi tak zuřivě brání. Napadl mi jediný důvod: ráda se pere a dělá jí dobře, když je přemožena a přinucena.

Jak se ty dvojčata vlastně jmenují?

Kdybych znala jejich jména, našla bych je snadněji! Tam, co jsou, si dali jistě nějaká jiná; jsou pěkně zákeřný!

Zkusil jsem se opět zamyslet, ale bylo toho na mne moc. Upadl jsem napřed do transu a pak do bezvědomí; Assi ulehla vedle a zahřívala mě svým tělem.

Co jsem prožíval ve snu, dokážu dost těžko popsat. Vnímal jsem kontakty celého klanu Baarfeltů a spřízněných rodů. Většinou blahopřáli a posílali pomoc, jak byli schopni. Jednotlivce jsem rozeznával jen v případě, že šlo o významné osoby: otec, sestry, moje manželky. Ostatní hlasy se slily do nezřetelného šumu, který mi pomáhal, ale nedal se rozeznat.

Otcova reakce byla zvláštní: vynadal mi přesně tím pyšným způsobem, jakým rodiče vždy hodnotí potomka, který se odvážil nebezpečného pokusu a přežil ve zdraví. Nepochybně i on by to zkusil, kdyby měl šanci; ačkoliv si nebyl jist, zda by nezahynul. Projevil přání důkladně mi prozkoumat mysl a stáhnout si moje vzpomínky včetně zábavných detailů.

Víc než vše ostatní jsem vnímal ty, co mi aktivně pomáhali. Třeba Valérii; nejlepší propojení mezi mnou a otcem. Navíc ovládá celý cowen dívek i chlapců, který mne podpořil s nadšením úměrným svému mládí. Někteří se na hrdinskou smrt při nějakém pokusu netěší, ale většina očekává po takto uskutečněném opuštění těla velmi kladné zážitky. Někteří z toho časem snad vyrostou; ale v patnácti se umírá tak snadno a krásně!

Čímž přejdeme o kategorii výš: zesnulí členové rodu a řádu. Někteří se zdrželi v blízkosti našeho hmotného světa a zasahují do něj; jejich mluvčím či velitelem je bratr Jerzy. Někteří se na naše přání nebo vyšší příkaz už umístili do dalšího těla. Jsou však i případy, kdy nějaká osoba existuje v nehmotné podobě v duchovním světě a současně v nějakém těle na Zemi; toto neumím vysvětlit, ale už jsme to zjistili.

A potom... už jsem se zmínil, že mám velké množství Ochránců. Není jisté, nakolik si to uvědomili Assi a Nugha, než se setkali s konkrétními projevy jejich existence. Teď dostali přímo záplavu pozdravů, vzkazů a pozvánek na různé zábavné akce bojového charakteru; většina mých miláčků je nebezpečně hravých. Představte si třeba setkání bílé klisny Eponé s černou panterkou Assi; připadá vám, že může být přátelské? Nebo zaúčinkovaly spáry a kopyta? Přitom jsou obě nesmrtelné a nerady prohrávají...

Moje dívky mě občas obviňují, že se nezřízeně vytahuju. Ano, kvůli mně se skutečně čas od času servou nebeské princezny; ovšem ony by se servaly tak jako tak, jen by se neměly kde a jak sejít. Drobná poznámka: Assi je podstatně mladší než všichni ostatní, méně významná, avšak na vzestupu, takže má jedinou šanci, vybojovat si pozici. Ostatní se doposud poněkud nudili, takže ji uvítali s potěšením.

Kde a jak účinkoval Nugha, přesně nevím. Jako kluk má lepší možnosti. Já v podstatě nijak nestál o to sledovat jejich úspěchy, pouze jsem je vnímal a pociťoval. A nešlo nijak zasáhnout; i kdybych byl zdráv a při smyslech, nedokázal bych jejich hry nijak ovlivnit.

Ale jednu návštěvu musím zmínit: vysoký mocný muž, polo člověk polo šelma nejistého druhu, v helmě podivného tvaru, s mečem a rohem, snad na víno, snad na výzvu k boji. Tady v Africe byl zcela mimo své území; pochází z mé vlasti, kraje mého dětství; když jsem si to uvědomil, vzpomněl jsem si taky na jeho jméno: Radegast.

Něco mi naléhavě vysvětloval; bylo to důležité, ale já mu nerozuměl a byl příliš slabý, abych s ním zkusil jednat. Zkusil jsem přivolat Assi či Nughu, třeba by se dorozuměli; ale teď právě měli svoje hry a nevnímali. Když pochopil, předal mi svůj úder energie a rozloučil se. Ta jeho energie byla velmi mocná a kvalitní; pomohla mi.

Pak se mi podařilo odpojit mysl od zbytku světa; jediná možnost, jak se aspoň trochu uklidnit a odpočinout si. Upadl jsem do bezvědomí a tak zůstal po velmi dlouhý čas.

„No to je dost, že ses probral.“ uvítala mě Diana, když jsem otevřel oči a zjišťoval, co se kolem děje. Hned mi přinesla nějaký bylinný odvar, který hnusně páchl i chutnal, ale dodal mi sílu.

„Jak dlouho jsem spal?“

„Zkus hádat! Víc než dva dny!“

„No nazdar! Co je zatím nového v kraji?“

„No... válčíme. Charry prohání jakousi bandu Ongangů, která na nás přišla z jedné zdejší vesnice. Mysleli, že jsme bezbranní, když je nás málo!“

„Bylo to náročný?“

„Ani ne; když viděli naše šelmy, otočili to a zdrhali. Charry je prožene a nechá být, jen tak pro jistotu. Horší problém je s Mariovým oddílem, tam se bojuje dost tvrdě. Tošio se tam vypravil, snad ho psi dobře zavedou. My zůstaneme tady a počkáme na ně; mohli bysme se do toho taky zamíchat, ale tím by se to jenom zkomplikovalo. Vlastně... už tak je to na prd!“

„Jo, jistě.“ ohlížel jsem se kolem, kdo tu je a kdo není. Byl akorát starý Garrichet, dva morani a zcela cizí leopard. Z kouta zavile zíral zajatec G'Obbo, na rukou měl pouta a v očích nenávist.

„Jestli hledáš ty svoje kočky, tak ty zmizely hned jak jsi usnul.“ informovala mě Diana. Vypadala jako že tuší, kdo to byl.

Zdržel jsem se komentáře.

„A tohle je Gawír.“ představila Diana leoparda, „Nový spojenec. Tašša se s nimi někde potkal, tak se rozhodli nám pomáhat.“

Řekl jsem „Hm...“, ale pohladil leoparda a povšiml si zvláštní kresby jeho tváře; místo teček měl kroužky okolo očí a uší. Vypadalo to hezky.

Diana mi strčila misku s nějakou ohavnou směsí všeho možného. Bylo v tom maso, samozřejmě. Co dalšího, si netroufám odhadnout. No jo, já vlastně už delší dobu maso jím...

„Netvař se takhle, prosím tě! Nic lepšího nemáme!“ omlouvala se.

Snědl jsem to. Měl jsem hrozný hlad. Potom se mi udělalo špatně, posadil jsem se ke vchodu a zíral do dálky. Chtělo se mi vrhnout, ale podle Diany je potřeba, abych udržel potravu v žaludku co nejdýl. Asi jo.

„Assi říkala, že nezná nikoho silnějšího než tebe,“ řekla Diana, posadila se vedle mne a taky zírala do dálky, „Jak jsi to dokázal?“

Dlouhou dobu jsem přemýšlel. „Někdo to udělat musel.“ řekl jsem.

Diana se ohlédla na tátu a leoparda, který složil packy, na ně si položil hlavu a podřimoval. Nejrozumnější, co mohl udělat.

„Až se vrátíme do Arminu,“ řekla a ťukala si prstem po lícních kostech a okolo očí, „Nechám si udělat na ksicht tetování; co říkáš?“

„Charry bude zuřit. Nemá to cenu...“

„Bude mi to náhodou slušet. Jenom tečky a proužky, žádný blbiny.“

Neřekl jsem nic.

„Začala s tím Veronika. Tečky pod očima, moc jí to sluší. Že jo?“

Řekl jsem: „Hm...“

„A spousta dalších! Prej už i Maryška a Julka...“

„Ty ne. Jenom Magda. Vdala se za Arnolda Wulffssonna.“

„Tak vidíš.“

Natáhl jsem ruku a přejel jí po obličeji.

„Jau! Cos mi to udělal?“

„Jenom iluzi; abys měla šanci si to vyzkoušet. Uvidíš, co na to Charry.“

Začala se osahávat a prohlížet v misce vody, zrcátko žádné neměla. Potom se šla pochlubit tatínkovi; nezdálo se, že je nadšen.

To už mě přemohlo vysílení a bolest v žaludku. Vyvrhl jsem všechno, co do mne tak pracně nacpala. Pak jsem se odpotácel na svoje místo a usnul.

Příští probuzení způsobily Charryho nadávky, řinčení zbraní a hluk našich moranů. Taky na mne šlápl pes, tak jsem se probrat musel.

Charry měl dalšího zajatce, ale chyběli dva morani; už jsem věděl, že zahynuli, a spolu s nimi jeden pes. Celý den sváděli ve stepi poziční bitvu, stříleli po sobě, ale vyhýbali se přímému střetnutí. Dá se říct, že nikdo nevyhrál, obě strany se stáhly na svoje pozice.

„Už seš vzhůru?“ zeptal se Charry, „Na tohle se mi můžeš podívat?“

V rameni mu trčel krátký opeřený šíp. V dost divném úhlu.

„Všiml jsem si toho, ale pozdě, no! Šel mi na krk! Ještě že není otrávený, to už bych neskákal!“

„Zkusím udělat Oheň,“ řekl jsem, „Taky to potřebuju!“

„Já taky!“ pípla Diana a předvedla kresbu na obličeji. Charry si jí samozřejmě všiml, přitáhl si její hlavu za ucho (za nic jiného ji nešlo chytit) a prohlížel. Zamručel: „Hezký! Udělej mi to taky!“

Zajímal mě taky zajatec; na první pohled bylo vidět, že je to ještě kluk, určitě žádný bojovník. I ozdob měl míň, než jsme viděli u Ongangů. Vypadal na smrt vyděšený a já se mu ani nedivil. Taky měl několik lehkých zranění.

„Takhle vypadají všichni,“ řekl Charry, „Usmrkaný kluci! Ale útočej jako blázni, asi chtějí mít nějakou zásluhu!“

Kluk si všiml, že je o něm řeč. Vykřikl přeskakujícím hlasem:

„Všechny vás zabijeme! Až přijde král B'Walla, všecky vás zabije!“

Charry mu nevěnoval pozornost. „Nemohl bys mi vyčarovat trochu rumu?“

„Není to trochu ponižující, mást tě iluzí?“

„Tak buď rád, že máš jednou legální možnost!“

Proměnil jsem mu vodu v ešusu na rum, on se napil a vydechl úlevou. Když ešus postavil, zmocnila se ho Diana; sotva jsem to stihl.

Oheň jsem skutečně zapálil. Omyl jsem si v něm ruce a tvář, ale vstoupit do plamene jsem chtěl až nakonec. První šel Charry, Diana mu rozevírala ránu, aby Oheň mohl řádně vypálit šíp i s hrotem a vší nečistotou. Když Charry vystoupil, škubal ramenem a pronášel nejasné kletby.

„Teď já!“ přála si Diana.

Zajatec sledoval naše počínání, oči rozšířené údivem a hrůzou. Pokynul jsem, aby to přišel zkusit; samozřejmě nechtěl, ale Aflargeo na něj zavrčel a tak musel. Oheň mu opálil účes a špínu, ale vyčistil i rány.

„To je... nějaké kouzlo?“ ptal se.

„Jen taková maličkost. Neboj se!“

„Nebojím se vašich kouzel!“ vyjekl, „Mocný Kowange mě chrání!“

Nekomentoval jsem to. Motal jsem se jako opilý. Oheň mne trochu vzpružil, ale v pořádku to ještě ani zdaleka nebylo.

Diana mi zase dala najíst; tentokrát jsem to pořádně udržel v žaludku, dokonce se mi udělalo líp. Seděl jsem u ohně a pozvolna se vzpamatovával.

Charry usedl naproti mně. Občas škubal ramenem, asi ho bolelo. Jedl směs, kterou dostal; občas znechuceně vyplivoval zcela nejedlé kousky.

„Víš, jak to vypadá s válkou?“

„Ne... nevím. Nějaké problémy?“

„Dost. B'Walla oblehl Maria a nechce ho pustit. Přepočítali jsme se, že půjde po nás; nejspíš pochopil, že je tam nenecháme a vrátíme se pro ně. Je to první případ, kdy černej náčelník projevil předvídavost a smysl pro vyšší strategii. Ani se neptám, komu za to poděkovat!“

Profesor Garrichet si odkašlal. „Inu... učil jsem ho strategii! Ale tehdy jsem netušil, že jednou bude bojovat proti nám!“

„Ani ti nic nevyčítám. Cos ho ještě naučil?“

„Těžko říct. Já mu toho za ty léta říkal hodně, jenže... kdo ví, co si z toho všeho zapamatoval a co ne!“

Mlčel jsem. Už mi sice nebylo špatně, ale...

„Ta hezká černá čičina tvrdila, žes nadělal trhací kalendář ze dvou jejich bohů,“ obrátil se Charry na mne, „Boha slunce a špatného počasí.“

„No... reálněji řečeno, trochu jsem je zahnal do rohu.“

„A že ještě jeden zbejvá. Ruwa Raue, ten nejhorší.“

„Charry, porazit jejich nejvyššího boha nedokáže nikdo!“

„Hm. Proč?“

„Pochopitelně proto, že je nejmocnější!“

„Mocnější než my?“

„My dva určitě.“

„Myslel jsem řád!“

„Neumím si představit, jak bychom sem řádovou armádu dostali!“

Císař chvíli přemýšlel. Drbal se na hlavě a líbilo se mu, jak je holá.

„A nějako oblafnout by nešel?“

Ani jsem neodpověděl. Proboha, jak si to představuje?

„Začal bych s inventurou spojenců. Pak bych zauvažoval, kterej z nich by se mohl ukázat tady v Africe. Potom bych ho...“

Přestal jsem ho poslouchat. Začínala se mi točit hlava.

Když jsem se mu svezl do náruče, chvíli smutně zíral. Pak si povzdychl:

„No jo, chlapče. Nedělej si starosti. My si už nějak poradíme.“

Errata:

30.05.2021 11:13