Vítej, návštěvníku!

 (Willi)

Palmiro usedl do čela stolu; vedle něj sestry Baarfeltovy. Já seděl téměř na opačném konci, spolu s Karolínou. Dětem vůbec nebyl dovolen přístup.

Palmiro řekl: „Ach jo. Má někdo nějaký návrh, co budeme dělat?“

„No... já bych zůstala klidná.“ řekla Maryška.

Nikdo to nekomentoval. Palmiro chvíli klouzal pohledem z jednoho účastníka porady na druhého; pak se zašklebil a pokrčil rameny.

„Koukej, my tě vidíme nesmírně rády,“ řekla Julka, „Ale výraz tvý tváře mi dělá trochu starosti. Jako kdybys přijel za nějakým účelem.“

„Původně jo. Ale když vidím, co se tady děje, váhám...“

„Ale kdež! Jenom do nás, my něco snesem! Tak v čem je problém?“

„No... ono je jich trochu víc. Nevím, s kterým... tak snad tohle:

Požádal mne o službu přítel z řádu Maltézských rytířů. Máme s nimi družbu už nějaký čas, jistě to víte. Jeho blízkému příteli unesli malou dcerušku, moc ošklivá záležitost. Sloužil u mne jeden leopard, objevil nějaké stopy a nakonec i tu holku...“

„Slyšela jsem,“ řekla s úsměvem Maryška, „Spustil se uprostřed noci stropem do místnosti, kde byli hlídači, a roztrhal je na kusy.“

„To by Marrco neudělal!“ zděsil se Palmiro, „Ta malá holka se na něm vozila jako na koníčkovi, tahala ho za uši a za ocas...“

„Kde máš toho svýho miláčka?“

„Bohužel, další drobná nepříjemnost... taková malá válka. Padl v boji.“

„O žádným boji jsme neslyšeli!“

„Maltézáci to ututlali. Jim taky padlo pár lidí, ale vyhráli jsme. Pak mě pozvali zotavit se k nim na Maltu; přesněji ostrov Gozo. V tom je právě ta potíž... potkal jsem tam jednu slečnu.“

„Takže jsi nás vlastně přišel pozvat na svatební hostinu?“

„No... kdyby to šlo, tak bych rád. Ona je Callipso moc krásná a milá...“

„Ale...?!“

„Začínám se obávat, že je to... tamta Kalypsó.“

„No fajn! Kde ji máš?“

„Když mi to došlo, tak jsem malinko zbrzdil. Dostal jsem strach. Vy přece víte, jak to bylo na Rhodu s Ditou a jinejma...“

„Dita byla vtělení bohyně; Kalypsó je obyčejná nymfa, tak snad...“

„Nebyl bych tak klidnej. Jediný, co uklidňuje mě, je naděje, že snad tak snadno nemůže opustit svůj ostrov. Jinak...“

„Tak to dopověz! Co by ti mohla doopravdy udělat?“

„Ona mi nechce ublížit! Ona chce, abych ji vzal s sebou do světa. Chtěla žít jako normální člověk někde... někde. Zatím jsem to zatrhl. Doufám.“

„Hezký. Kdy ji tady můžem čekat?!“

„Maryško, nezahrávej si. Nevím!“

„Bezva. Jen ať přijde, bude vítána jako každej jinej host. Už tady pár takovejch máme!“

„Jo, viděl jsem. Dokonce z Afriky! Jak se vám sem dostali?“

„Pokud vyšetřování nelže, využili tý nejpitomější holky, která jim řekla, ať jdou dál. A už tam byli. Bohužel, Cat se dostala do zahrady, která je taky chráněná. Poprvé ji viděli u bazénu, kam může kdekdo...“

„Čili, celá vaše ochrana je na baterky.“

„Zdá se.“

„Co s nima budete dělat?“

„Otázka zní jinak: Dá se s nima vůbec něco dělat? Když chtějí, zůstanou. Na první pokus slíbili, že se budou chovat slušně. Bohužel, jediná záruka je ten jejich slib. Připadá mi to dost málo.“

„Jo, je mi jasný. To snad abych radši ani...“

„Ale ne, klidně povídej. Co máš ještě na srdci?“

„Jsem jedním z manželů proslavené Blanche de Graccy, té bankéřky, víš? Už jsem ji teda nějakou dobu neviděl, ale slyšel jsem, že utěšeně bohatne a je čím dál větší dáma. Princezna...“

„Jistě, Známe Blanche.“

„A znáte Lucille des Merveilleux, její blízkou přítelkyni.“

„S Luckou dokonce kamarádíme!“

„Jo, o tom taky vím. A co dělají ty dvě spolu, víte taky?“

„Copak? Nějaký zajímavý druh lesbického ukájení?“

„Na to bych se jim vykašlal! Chystají rozsáhlé obchodní podnikání za peníze řádu a se všeobecným souhlasem; hotely, obchodní domy, síť jídelen...“

„A co my s tím?“

„Velmistr Maltézáků tomu říká Satanovy chrámy.“

„Co když bratru velmistrovi maličko hrabe?“

„Nedivil bych se, je toho na něj dost. Ale podle mýho názoru je v pořádku a ví, co povídá. Vaše Lucinka, kočička nevinná, je totiž démon.“

„Neříkáš nám žádný novinky. Ostatně, na Rhodu nám tím pomohla.“

„Nepochybně. Maltézáci ji nepodezírají, že chce ublížit nám! Naopak, nám bude za všech okolností pomáhat, jak se sluší a patří. Démon nikdy neublíží zbožnému člověku...“

„Ale? Ohrožuje koho?“

„Zbytek lidstva. Bezbožné ateisty.“

Maryška se ušklíbla a trhla jedním ramenem.

„Ty, které máme chránit!“ zvýšil hlas Palmiro, „Oni nám pomáhají, aby nás dostali z Evropy, abychom odešli a nechali lidstvo bez ochrany! To je záměr té vaší skvělé kamarádky Lucky, chápete?“

„Přeháníš!“

„Co přesně jste pro ni dělaly v Paříži?“

„Výzvědnou službu, nic moc. Pár politických a obchodních informací.“

„Pár informací! Ona to říká tak klidně! No samozřejmě, vznešeným princeznám přece nemůže záležet na záležitostech pokleslé kasty kupců, že! Jen ať si je vezme ďábel, nic lepšího si nezaslouží!“

„Přeháníš čím dál víc! Těch pár maličkostí...“

„Viděly jste u ní nějaké projekty na něco, čemu říkají obchodní centra? Přestavba měst, výstavba... supermarketů, velkých hotelů, sítě bank...?“

„Jo! Docela pěkný projekty! A výnosný, řekla bych!“

„To jistě. Vytvoření světa, který se honí jen za penězi a nevšímá si ničeho dalšího. Lidé, kteří nedokážou myslet na nic vznešenějšího než na nová auta, prací prášky, zubní pastu a karbenátky v housce! A šílená reklama, která je k tomu všemu nutí!“

„Blbost! Na to nikdo nenaletí!“

„Náhodou, je to propracovanej systém. Znáte termín 'střední vrstva'?“

„Jasně. Živnostníci, řemeslníci a tak. Slušný lidi se slušným příjmem, ale žádný boháči ani šlechta. Deset procent lidí.“

„V budoucnu se rozroste na šedesát až pětasedmdesát. Ne prosím, projevy nevole či vole později. Většina si to bude jen myslet; zdánlivě budou odstraněni chudí a bohatí izolováni... tiskem a tak. Nejvyšší třída: šlechta, boháči, herci, zpěváci, přední sportovci. Všichni neustále pod veřejnou kontrolou s cílem, aby se jejich životní styl stal obdivovaným. Ostatním budou dáni za vzor k následování. Ovšem současně jim bude bráněno, aby to realizovali. Myšlení lidí bude rozpolcené.“

„Připadá mi to jako šaškárna.“

„O důvod víc vás vyhnat za moře. Asi byste se nepodřídili.“

„Skutečný šlechtic se...“

„V případě potřeby udělají šlechtice z kdejakýho blba. Nebudou žádní bojovníci; nikdo nebude vzdělaný, nikdo nebude zbožný. Kdo takový bude, toho budou zesměšňovat jako blázna. Ideálem bude šedivý průměr.“

„Za jak dlouho toho chtějí dosáhnout?“

„Během sto let. Pro démona zanedbatelný okamžik.“

Sledoval jsem tváře okolo stolu. Byli přítomni i vzdělanci: Matvěj Lichokopytov a don Bartolomeo Sed?ra. Nikdo se netvářil moc povzbudivě.

„Pořád ještě jsem nepochopil, jaký to všechno má účel.“ řekl don Bartolo.

„Přesně stejně jsem se ptal já, když mi to bratr velmistr vysvětloval. Je to velmi zvláštní; jsme zvyklí vidět Satanovy útoky jako přímé nepřátelství zlých sil, nějaké drápy a kopyta. Ne jako prosté opuštění Boha, upadnutí do zapomenutí. Představte si... dejme tomu Kalypsó. Když jsem vyslovil její jméno, všichni jste věděli, o koho jde – ne?“

„Já ne.“ řekl Matvěj.

„No dobře, ty; ale možná víš, kdo je to drak Gorynyč!“

„No samozřejmě!“

„To zas nevím já.“ namítl don Bartolo.

„Bezva; tím můžeme dokázat rozpad jednotné evropské kultury. Tedy: cílem té snahy je postavit Boha na místo, kde je dnes Kalypsó a drak Gorynyč.“

Všichni se rozesmáli. Reakce byly víc než odmítavé.

„Jistě, vám to připadá jako nesmysl. Naše myšlení je prosyceno vírou; je nám nepředstavitelné, že bychom svoje jednání neustále nepoměřovali morálkou, vyplývající z lásky a oddanosti k Bohu. Ale oni budou myslet jinak. Průměrný člověk: základní vzdělání, nesoustavné, v podstatě zbytečné. Škola bude sloužit hlavně k tomu, aby se mládež celý den netoulala po ulicích. Devadesáti procentům lidí to bude stačit. Devět zbývajících bude zneužívat svých schopností ke ždímání peněz. Jedno procento inteligentních bude žít v osamění s pocitem, že je společnost nechápe a nedoceňuje, že skutečné schopnosti budou... nepotřebné.“

„Vzdělaní a moudří se budou bránit!“

„Nedostanou příležitost. Postupně budou vytěsňováni; zatímco oni budou své názory šířit přímým vlivem na žáky v počtu maximálně deseti, nepřítel má možnost ovlivnit naráz většinu populace...“

„Jak?“

„Víte co je film? Pohyblivé fotografie...“

„Hračka!“ řekl pohrdavě don Bartolo.

„To ne!“ namítla Maryška, „Náhodou, to by se dalo využít!“

„Napřed vznikne filmový průmysl. Všechny důležité knihy se natočí, aby se daly zhlédnout naráz a nemusely se číst. Vzdělanci to budou podporovat, jak jistě chápete; bude se tak šířit kultura. Pak se natočí zjednodušená verze pro méně bystré diváky. Potom různé varianty; třeba verze, ve které Romeo a Julie nezahynou, ale nakonec se vezmou a mají čtyři děti. Nebo kde Hamlet pochopí, že je psychicky nemocný, rozhodne se léčit a po čase se vrátí ke své šťastné rodině, ožení se s Ofélií, budou šťastní a...“

„To mi připadá jako verze našeho dvorního divadla!“ řekla Julka, „Tam si občas takhle vymýšlíme.“

„To ještě není všechno. Nejdokonalejší je televize; malý přijímač, který bude mít každý doma a kam se bude vysílat každý večer jiný program.“

„To si děláš legraci! Taková věc není technicky možná!“

„I ano, velmi snadno. Technické řešení zatím v nedohlednu, ale ten nápad je skvělý. Prostě se vymyslí taková spousta filmů, aby se v nich běžný člověk nevyznal. Nakonec zapomenou, co už viděli a co ne, co se jim líbilo, co ne; budou koukat každý večer na všechno a všemu věřit.“

„Cha cha cha!“ řekla Julka; „Naši lidé nevěří ani tomu, co vidí!“

„Náhodou, já si to představit dokážu,“ řekl Matvěj, „Docela dobrý nápad!“

„Pořád zapomínáte na to hlavní: není to pro nás, ale pro masu hlupáků. Já nevím, jak nás dostanou ze hry; třeba pro nás vyhradí jeden program, kde se budou vysílat programy jen pro chytré. A bez reklam, protože chytrý člověk si jich stejně nevšímá, nebo ho rozčilují.“

„Co pořád máš s těmi reklamami? Já se podle nich řídím, když si potřebuju vytvořit nové šaty. Je to docela fajn věc!“ řekla Maryška.

„Dík za přihrávku! Takže: ta reklama je nějaký obrázek, že? Ty ho vezmeš, vymyslíš si podle něj šaty a předvedeš se v nich světu. Reklama si udělá tvůj obrázek a spustí: Podívejte, jak vévodkyni Marii šaty nádherně sluší! Chcete vypadat tak krásně jako ona? Tyhle šaty si můžete koupit! Pro náročné základní verze za sto zlatých; případné aplikace a další ozdoby můžete dokoupit! Pro širší vrstvy máme šaty v téže kvalitě, avšak poněkud jednodušší, za padesát zlatých; ale pokud si to nemůžete dovolit, je tady lidový model za pouhých deset... ne, devět zlatých devadesát krejcarů! Každá žena může být stejně krásná za pouhých 9,90! Neváhejte, kupujte ihned!“

„Ale... to přece nebude fungovat!“ namítla Magda, „Maryška ty svoje róby dělá iluzí! Tomu se nic reálného nemůže vyrovnat!“

„To víš ty; těm lidem se to samozřejmě vykládat nebude. Reklama předvádí vždy idealizované věci, ne realitu. Ty řekneš: je to podvod, na to přece musí lidi přijít, když to vezmou na sebe. No ovšem, ale budou si myslet, že jim to nesluší proto, že nemají tak krásnou postavu. Na to bude zase jiná reklama: prášky na hubnutí, zdravotní čaje, tělocvičny...“

„No dobře; dejme tomu, že si to dokážu představit. Ale co to má společného se Satanovými úklady?“

„Ještě to nevidíš v úplnosti. Tak si představ: posadíš se do křesla před obrazovku. Po náročné denní práci, pochopitelně, takže přiměřeně unavená. Napřed ti dají film, ve kterém Tři mušketýři bojují s tlupou samurajů, jako je Tošio Yamanaki. Máš sice pocit, že je to nějaká blbost, ale zároveň tě zajímá, jak se mezi sebou srovnají. Potom film, jak skupina policejních detektivů bojuje v současné Paříži proti oživlému upírovi. A mezi to se vloží filmová verze nějakého biblického příběhu; třeba jak Mojžíš vyvedl svůj lid z Egypta a dostal Desatero. Budeš to brát vážně?“

„Nebude třeba někdo protestovat?“

„Kdo a proč? Budeš protestovat proti zmršeným Mušketýrům, proti upírům nebo proti nedůstojné prezentaci Bible? A ještě: ve správnou chvíli se Mojžíš přeruší reklamou na prací prášek a hygienické vložky. Čímž běžný člověk dojde k názoru, že víra v Boha je stejná blbost jako všechno ostatní.“

Nastalo ticho. Konečně řekla Maryška: „Za těchhle okolností asi jo.“

„Lidé povedou nudný, nezajímavý, ubohý život. V televizi budou vidět příběhy nádherné, dobrodružné, nazdobené; a zároveň s tím všelijaké věci. Když si nebudou moci dopřát upíry a boj se samuraji, dopřejí si aspoň ty věci; aby se měli stejně skvěle jako ty, která v tom filmu budeš hrát.“

Opět chvilku uvažovali. Pak řekla Julka. „To vymyslel ten tvůj přítel, velmistr maltézáků?“

„Ne. To vymyslela vaše kamarádka Lucille des Merveilleux a její přátelé.“

„Přeháníš!“ řekla Magda.

„Nepřehání,“ řekla Julka, „Jednou jsme si povídaly; byla jsem trochu unavená, Maryška pryč, tak jsme se trochu mazlily. Lucka umí pěkně rozdráždit. Bavila mě nápadem, že by nás při tom někdo filmoval a rozposílal to naráz do všech domácností v Paříži. Aby nás všichni viděli...“

„A co ty?“

„Co by? Dostala jsem orgasmus jen z té představy.“

„Jsi hrozný zvíře, Julko! Budeš ta správná hvězda do takových filmů!“

Maryška zaklepala klouby prstů o stůl: „Prosím, laškování až po poradě! Já souhlasím, Lucka nám ukazovala všelijaké svoje projekty, ale já to brala jako fantazie; takové co vymýšlí pan Verne a André Laurie. Možná jsem hloupá, dejme tomu. Ale... co jiného se dá dělat?“

„Neodjíždět z Evropy.“

Nastalo ticho; po chvíli do něj řekla Magda:

„Ale naše plány mluví právě o tom! Chystáme expedici do Afriky, už jsme to slíbili, čekají nás tam! Jestli teď nepůjdeme... co budem dělat?“

„Ano, správně. Co dělat. Nevím; kdybych to věděl, nechodil bych škemrat. Nevědí ani Maltézáci, proto se obrátili na nás jako na zkušenější. Římská kurie částečně nechápe situaci, částečně si neví rady. Jsme v koncích.“

„Jde udělat něco, co by zastavilo... Lucku a ty ostatní?“

Palmiro zaklepal na stůl. „Lucka není náš nepřítel. Jede v tom taky, ale není hlavní velitel. Bojujeme s něčím co přesahuje naši i jejich rasu. A to něco se nás pokouší zničit všechny. Oni... zřejmě bojují taky.“

„Feroz... když se se mnou loučil, říkal že jde do války!“ řekla Julka.

„Feroz je prý otec Lucky!“ řekla Karolína.

„Já slyšela, že bratr!“ namítla Magda.

„Je její otec i bratr, ale to je fuk. Náš problém je, že v něčem lítáme, ale nejsme schopni se tomu postavit. Kolik nás vůbec zůstalo za posledních pár let? Někteří zemřeli, jiní odešli, zbytek zahynul za podivně neobjasněných okolností. Obávám se, ani já dlouho nevydržím.“

Julka zakašlala. „Když jsem přišla poprvé do řádu... do Granady na volby velmistra, byla tam spousta lidí. To ty, Maryško, jsi ještě lítala v Polsku po lesích a lovila jeleny. Pak přišla Zimní válka; padlo v ní hodně kamarádů, ale většinou níže postavených. A spousta se jich přidala. Myslela jsem, že je to bezva. A těšila se do Arminu.“

Palmiro ji nechal mluvit, i ostatní.

„V podstatě jsem si neuvědomovala, jak se měním. Bavila jsem se. Víte, že si vůbec nedokážu vzpomenout, kdy a kde jsem přišla k Lucce? Když to promýšlím, byla tu pořád, taková skvělá kámoška, která všecko chápe, nikdy nic nechce, ve všem pomůže...“

„Akorát ta maličkost, že je démon; stvůra pekelná.“

„To jsem věděla od začátku, a víš, že mi to lichotilo? Takový nebezpečný stvoření, a ono se se mnou kamarádí! Jenže Lucka málokdy a nerada předvádí rohy a kopyta a blanitá křídla. To moje dcera se vytahuje daleko víc!“

„Démoni se musí snažit, aby nevypadali jako démoni. To chápu.“

„Víš, že... ale co, já se jí nikdy nebála! Jen jako závodního koně nebo velblouda nebo slona... prostě něco velkýho nebezpečnýho, s čím se musím srovnat. Kope, kouše, trká, ale já to zkrotím a ovládnu...“

„A ona se s chutí nechá. Dokonce si hraje s tvými dětmi.“

„No jistě! Podívej se realisticky, Palmiro: Já věřím tomu, co jsi říkal. Jenže to vůbec neznamená, že bych se na Lucku zlobila. Spíš se bavím.“

„Jistě. Tobě slouží, tebe neohrožuje. Ohrožuje pitomé šúdry, na takové ty s převahou kašleš. Když jsou blbí, ať trpí!“

„Zatím si ani nemyslím, že budou tak hrozně trpět. Kdo nebude chtít zůstat šúdrou, ten si cestu určitě nějak najde!“

„Když zůstane někdo, kdo mu pomůže cestu najít. Ale účel téhle války je, aby jich zůstalo co nejmíň. Vy, jak jste tady, už to nebudete.“

„Tím chceš říct, abychom neodcházeli?“

„Kdo neodejde, pro toho mám taky radu: pořádně si krýt záda. Protože může být znenadání napaden a zničen.“

„Démonem?“

„Ne. Jiným člověkem. Někým hloupým, neschopným, závistivým...“

Přítomní zašuměli. Někdo řekl: „Učíme se bojovat a předcházet útoku.“

„Já bych poznamenal: Pan Conan Doyle píše příběhy Sherlocka Holmese, kde jsou zločinci rafinovaní a vymýšlejí geniální léčky. Z praxe vím, že téměř všichni zločinci jsou hloupí, zfrustrovaní, trpící víc než jejich oběti. Ti lidé si prostě neumí jinak poradit se životem.“

„A ti, kteří jsou geniální?“

„Na ty nikdy žádný detektiv nepřijde.“

„Jako Lucka?“

„Přesně. Hlavní problém: ona nikdy nikomu neublížila. Nikdy nespáchala žádný zločin, naopak každému pomáhá. Není za co ji odsoudit.“

„Ubližují vůbec démoni lidem?“

„Nevím o takovém případu. Nejhorší co dělají je, že plní jejich přání. Je to jako třeba dát malému dítěti na hraní sirky.“

„To jsem nikdy nezkusila,“ povzdychla si Julka, „Já měla problém, že Iris zapalovala ohníčky výbojem z prstů.“

Palmiro ji zarazil pokynem ruky. „Prosím, sledujte mě: Bůh plní lidem jen taková přání, která jim prospějí. Démoni plní přání hloupá a pošetilá, aby si lidé ublížili sami. Totéž dělá vaše Lucka; zatím plnila vaše přání chytrá a rozumná, ale vyplnila by i nějaké nesmyslné.“

„To asi jo.“ souhlasila Maryška, „Když uvážím, co dělal Feroz s Julkou...“

„Bledá závist, co?“ zasyčela Julka.

„Já si s ním náhodou užívala dřív než ty! Před několika lety...“

„Dámy, nechcete se proměnit v husy, abyste si pořádně zaštěbetaly?“

„A ty se proměň v sýčka a uleť na nejvyšší větev!“

„Jé, pojďte se porvat!“ protahovala se Maryška.

„Po poradě!“ zvýšil hlas Palmiro, „Máte minutu na meditaci, potom...“

„Nesmysl, jedem dál. Povídej nám o Kalypsó!“

„Co povídat – zavolej ji sem! Už tu máme ty černý dvojčata...“

„To vážně chcete?“

„A proč ne? Není to jedno? Ať je nás víc, nebudem se bát vlka nic!“

Palmiro byl chvíli na rozpacích; potom se začal vymlouvat:

„Podívejte, já v podstatě nevím, jestli... já nevím, jestli je skutečně nymfa Kalypsó, nebo se tak jenom jmenuje! My jsme se tak nějak...“

„Spal jsi s ní? Máš od ní nějaké dárky? Tak má na tebe kontakt!“

„No jo, ale já nikdy nic takovýho nedělal!“

„Tak to zkus teď! Pomůžem ti!“

Palmiro se zhluboka nadechl. „Tak dobře. Přesvědčíme se!“

Sňal z krku svůj kříž a položil před sebe na stůl. Z kapsy vytáhl několik kamínků, mušliček a pecek z ovoce a vytvořil z toho všeho obrazec, jantru. Důkladně si promnul prsty, rozhlédl se po přihlížejících a řekl:

„Opravdu si myslíte, že...“

„Chceš energii? Propojte se!“

Jak jsme seděli kolem stolu, každý podal svému sousedovi ruce. Dva krajní položili ruce Palmirovi na ramena. On měl dlaně vztažené nad jantrou.

„Tak – teď!“ řekla Maryška a přivřela oči.

Viděl jsem, jak se vzduch zavlnil. Když se opět ustálil, seděla uprostřed stolu krásná dívka a překvapeně se rozhlížela. Když poznala Palmira, vrhla se mu kolem krku, až rozházela jeho obrazec. Něco povídala v cizí řeči.

„Jo, my tě taky pěkně vítáme.“ řekla Julka.

Dívka se kvapně rozhlédla. Usmála se. Byla nesmírně krásná, světlovlasá, oblečená do jednoduché bílé blůzičky a sukně snad fialové, chvílemi měnící barvu od tmavě rudé do tmavě modré. Bosé nohy zhrublé chůzí naboso. Nejvíc mě překvapilo, že nebyla vůbec opálená, její pleť byla skoro bílá.

„Já jsem Callipso.“ řekla s lehkou úklonou, „Tady jsem... kde?“

„V Barceloně, v paláci vévodů d'Escambrray. Já jsem vévodkyně Maryška, mé sestry Julie a Magda... a naši hosté. Palmira znáš. Jsme Templáři.“

„Velká čest pro mne.“ usmála se.

„Palmiro nám vykecal, že jsi nymfa nebo tak něco. Kdybys nebyla, asi by nešlo tě přivolat takovým způsobem. Takže si nedělej násilí předstíráním, že jsi člověk. Nějací z tvého rodu už tady jsou.“

Kalypsó zlehka pohnula hlavou. „Cítím je, ale nejsou z mého rodu. Hodně vzdálení příbuzní. Palmiro, ca kéa va gáa?“

Palmiro ji zarazil pokynem ruky. „Ano, můžeš si dělat, co chceš. Ale buď tak laskavá a mluv, aby ti všichni rozuměli.“

„Já jsem jí rozuměla!“ řekla Maryška.

Kalypsó nejdřív ze všeho nechala rozplynout svoje šaty; jejímu tělu bylo lépe, když k němu mohl vzduch. Potom uvolnila vlasy, takže se jí rozvlnily až k pasu; zároveň změnily barvu ze zlaté na bledě zelenou. Skoro současně změnila barvu pleti: byla bílá, modrá a zelená, vše v jemných pastelových odstínech; kromě výrazně zelených prsních bradavek a rudozlatého ochlupení v klíně. A co se týče štěrbinky, i ta byla temně zelená.

„To je proto, abyste dostali chuť se se mnou milovat.“ vysvětlila.

„Koukám, tvoje kámoška je taky pěkná potvora!“ řekla spokojeně Julka.

„Reaguji na to, co si myslí tvoji hosté, sestřičko!“

„Bezva,“ řekla Maryška, „Co umíš ještě?“

„Jestli správně rozumím, chceš, abych předvedla zbraně. To bude problém; jsem mořská, mé schopnosti souvisí z valné části s vodou. Potřebuji se často koupat, bez vody slábnu a mohla bych uhynout. Dobře plavu, možná bych se dokázala změnit v různé mořské potvory. Trénuju to ve vašem počítání... pár tisíc let. Když nemám co dělat, spím. Z vašeho hlediska to vypadá jako rozplynutí v pěně. Tohle tělo jsem si vytvořila kvůli Palmirovi.“

„Jak vypadáš ve skutečnosti?“

„Co je skutečnost? Jak vypadá voda?“

„Ty přece nejsi voda! Můžu se tě dotknout a...“

„Mám se rozplynout a zase složit dohromady, abych tě přesvědčila?“

„Neblbni, mám tady perské koberce! Zůstaň už takhle! Radši nám řekni: to je totéž tělo, které viděl Odysseus?“

„Na to se vyptával Palmiro, když se se mnou miloval. Odpovím stejně: je to tatáž voda. Dala jsem svoji vodu Odysseovi. Dala jsem ji Palmirovi. Dám ji i vám, budete-li chtít. Ale zůstanu tatáž voda. Navždy.“

„Dobře. Můžeme ti pokládat otázky ohledně... vědomí?“

„Ano, vědomí. V současné době je zkoncentrované, aby mohlo reagovat na vaše podněty. Až mne nebudete potřebovat, rozplyne se. V moři.“

„Jsi jediná taková bytost, nebo je vás víc?“

„Jsem jediná i mnoho zároveň.“

Promluvila Magda: „Jsem Wulffssonnová; můj rod jsou Vikingové, mořeplavci a bojovníci. Řeknu ti jméno: Midgardson, mořský had.“

„Ano, to jsem taky já.“

„Bůh Thor s tebou bojoval a zabil tě?“

„Uvolnil strukturu. Midgardson se rozplynul ve vodě.“

„Ale může se zase spojit? Vytvořit? Dokázala bys to?“

„Nevím; je to zapotřebí?“

„Kdyby bylo, co bys dělala?“

Kalypsó se usmála. „Kdybychom uznali za potřebné, vytvořili bychom ho. Já bych ho také mohla vytvořit, třeba sama; ale proč?“

„Midgardson byl tak mocný a nebezpečný, že byl schopen zničit svět!“

„Ano.“

Do rozpaků řekl Palmiro: „Povídej mi to... o Andersenově mořské víle!“

„Ano. To jsem taky já.“

„Takže ona nezemřela?“

„Ta pohádka je lidská. Malou mořskou vílu už nebylo potřeba; tak proč by se neměla rozplynout? Přisuzujete mi moc lidské city.“

„Takže jsi prince nemilovala?“

„Jakého prince? Možná ano, možná ne; copak si všechno pamatuju? Miluji se s každým, kdo se ponoří do mé vody. Láska a nenávist jsou lidské city...“

„Mluvíš, pohybuješ se, reaguješ na nás. Jaké jsou tvoje city?“

„Odrážím vaše. Cítím přátelství, tak jsem přátelská. Cítím lásku, tak ji dávám. Když pocítím bolest nebo nepřátelství, budu nepřátelská.“

„To se ti líbí?“

„Já sama nic nechci. Protékám. Srovnám se do každého tvaru, jaký chcete.“

„Ovšem jen dočasně!“

„Vy jste dočasní. Já jsem věčná.“

„Jaký je tvůj poměr k Bohu?“

„Myslíš asi Nejvyššího. Je příliš daleko a málokdy se dotýká mé vody. Mám častější styk s nižšími božstvy; ti si se mnou hrají.“

„Poseidón nebo Neptun?“

„Ano, to jsem já. Jiný tvar.“

„Tak nám ho ukaž; prosím, aspoň tuhle podobu!“

Kalypsó se s úsměvem proměnila v krásného mladíka; měl stejnou tvář, tutéž barvu pleti, ale velmi přitažlivé mužské tělo. Dokonce si vytvořila ten slavný trojzubec se zlatými špicemi. „Spokojená?“

„Velice! Proč jsi nymfa a ne sám bůh moře?“

„V této podobě se budu milovat se ženami.“

Palmiro požádal: „Mohly by obě podoby existovat současně?“

„Mohu být tolik bytostí, kolik je zapotřebí. Vody je hodně.“

Maryška řekla: „Tento večer bych chtěla uspořádat slavnost na tvou počest – můžeš tam tohle všechno udělat?“

„Ovšem, s radostí. Cítím, že si to všichni přejete.“

„Proč jsi to neudělala nikdy dřív pro nikoho jiného?“

„Udělala jsem to už mnohokrát. Ale dlouho si to nikdo nepřál.“

„Má Palmiro nějakou výjimečnou schopnost, kvůli které jsi to udělala?“

Ohlédla se na Palmira a neurčitě zatřepala prsty.

„Vstoupil do mé vody a projevil mi svou úctu. Dokázal mne přivolat.“

Jejich oči se přenesly na Palmira; byl trochu v rozpacích.

„No, zkusil jsem to! Vůbec mi nenapadlo, že to bude fungovat!“

„A ono jo,“ řekla spokojeně Julka, „No co, jsi mezi námi vítána, děvče. Já bych teď udělala malou přestávku, během které tě provedeme palácem. Po obědě se zase sejdeme a budeme pokračovat v poradách, co dál.“

„Moudrá myšlenka,“ řekl Palmiro, „Miláčku Kalypsó, nechceš si přece jen něco hezkého obléknout?“

„Proč? Princezny chodí nahé; nebo ne?“

Palmiro roztržitě přikývl; pak se praštil do čela a na chvíli zamyslel: „Konečně jsem pochopil, proč se vás Lucka tak drží a dělá pro vás všelijaké dobročinné skutky! Ona je pekelná princezna; ale zřejmě nebyla, dokud se nesetkala s váma! Nebýt vás, je jen obyčejná démonka!“

Zarazily se a promyslely to.

„Asi máš pravdu. Vůbec nás nenapadlo... Taky má nějaké nadřízené, i když jsou démoni. Asi si u nich dost šplhla!“

Všichni jsme vyšli ven z paláce. Byl jsem trochu rozhozený; dneska už se stalo hodně věcí, a to ještě nebylo poledne.

Lvíčata byla u bazénu s ostatní mládeží. Když vyšla najevo jejich totožnost, stali se okamžitě miláčky všech; tak se mohli přestat přetvařovat. Všechno přepychové oblečení, které bylo výsledkem magie, mohli zrušit, taky okna do prostoru, v nichž měli svá apartmá. Ale taky nemuseli; prozatím se jednalo o tom, zda otevřou vlastní pokoj pro každého, kdo bude chtít.

Chodili samozřejmě nazí; a není divu, jsou neobyčejně krásní. Podle přání kamarádů se různě měnili, posilovali buď svou lidskou nebo lví podobu; taky se uměli změnit zcela ve lvy, ale s černou kůží a zlatou hřívou, ježto tak se všem líbili nejvíc. Že takové zvíře na světě neexistuje? Co na tom?

Když s nimi Julka vyjednávala, zformovala požadavky tak, že jim dovolí ozřejmit místní mládeži své zvyklosti. Nebyla si jistá, jaké mají ve společnosti postavení, předpokládala že vysoké, ale vztahy mezi bohy bývají obvykle pro smrtelníky nepřehledné. Nějaké rodinné potyčky tam jistě budou, ve všech nesmrtelných rodech byly. No a co? První formulace byla: zvyklosti vašeho národa. Ve všech dalších větách už říkala vaše zvyklosti; nenapadlo ji, že by v tom mohl být rozdíl.

Mládež u bazénu si s formulacemi nedělala starosti; bavili je noví veselí kamarádi. O vztazích v Africe měli jen matné ponětí, ale velmi se zajímali. Téměř všechny hry Lvíčat se týkaly sexu; mladí se připojovali s nesmírným nadšením. Kdyby to sledoval nezaujatý pozorovatel, možná by mu jejich ochota provádět cokoliv připadala podezřelá – ale nikdo takový tam nebyl.

Nickovi byla ovšem neustále nablízku dívka lykantropka. Od chvíle, kdy se jí ve lví podobě poprvé zmocnil, se do něj vášnivě zamilovala a pozorně sledovala, zda se okolo něj nemotá žádná jiná. Mezi zvyklosti tygrů sice nepatří žárlivost, ale tentokrát rozhodla dle vlastní hlavy. Nebylo vyloučeno, že by případnou konkurentku napadla a patřičně ztrestala. Nick nad tím nejásal, ale zabránit jí kupodivu nemohl. Občas si odlákal některou ochotnou dívku stranou, ale ta se rozhodně necítila dobře, když ji sledovaly zlaté šelmí oči lidské tygřice – takže si moc neužil.

Taky Janet se Nick líbil, ale ještě se trochu zlobila, že ji podfoukli. Už však byla ochotna jim odpustit, jakmile dostane možnost... co? Netušila, ale určitě se ještě něco strhne.

Cat obletovali všichni kluci; Templáři jsou tvrdí rasisté, takže děvčata jiné barvy pleti je neodolatelně přitahují. Zatím nepřekročila meze hry, avšak určitě nezůstane v noci sama. Občas naznačila ochotu, možná by ji ráda uvedla i ve skutek, ale...

Jenže zůstala poslední nepříjemnost: děti. Pozorně sledovaly Lvíčata na každém kroku; dvojčata byla jen dvě a jich pět, takže se jich nedokázali zbavit, ani se svou božskou mocí. Okamžitě, jak Lvíčata předvedla nějaké kouzlo, to děti začaly zkoušet po nich, a po chvíli snahy uspěly. Už se taky dokázaly proměnit ve lvy, i když docela maličké. A ještě: ježto Pedro musel být doma, doplnila Pentagram Cabrita, sice trochu starší, ale tím nadšenější. A učila se nesmírně rychle.

Cabrita se mnou v rámci nočního uklidňování vstoupila také do interakce; povídala si se mnou i s Karolínou. Tu obdivuji, je to rozhodně nestandardní situace a ona ji zvládá dokonale. Cabrita (i většina mladých) vidí palác jednoznačně: tady platí jiné zákony než kdekoliv na světě. Zvykli si vidět svět teritoriálně; co by nepřijali jinde, tady klidně dělají. Lvíčata vzali jako další jev oddělený od jiných; proč by s nimi nemohli bezuzdně řádit? Až se vrátí domů, určitě už nebudou.

Když se mezi nimi objevila Kalypsó, nastalo okamžitě pozdvižení; její barva je ještě exotičtější než černých. Pochopitelně to věděla a byla patřičně pyšná; začala se nakrucovat a předvádět, žertovala se všemi, ale pozornosti projevovala hlavně Palmirovi.

Lvíčata okamžitě poznala tvrdou konkurenci; ještě se ani neuchytili, a už zas jsou druzí. Navíc oni tu jsou se svolením řádu, kdežto Kalypsó na pozvání; to je rozdíl. Nebyli hloupí, aby mysleli, že se jí dokážou zbavit; navíc by si jakýmkoliv neuváženým činem značně pošramotili reputaci.

Samozřejmě ji to táhlo k vodě; skočila do bazénu, ale po pár tempech se přesvědčila, jak nevýhodné je mít dlouhé vlasy. Třepla hlavou a zrušila je; všichni se naráz rozesmáli. Když je bude potřebovat, nechá je opět vytvořit. Tvrdila, že jsou z vody jako všechno na ní.

Palmiro Corsi obohatil znalosti mládeže o ukázku, jak vypadá řádový komthur. Neudělal nic převratného, složil se do lehátka a odpočíval; ale mnozí si s ním chtěli popovídat, aspoň opatrně. Byli hlavně zvědaví na jeho znalosti magie; jednoznačně odpověděl, že nemá žádné.

Tak se zeptali Kalypsó. Odpovídala ochotně, leč čím dál míň srozumitelně: moc toho neumí, leda drobnosti související s vodou. S Lvíčaty se nemůže měřit, ti mají velkou moc jako všichni afričtí bohové. Neposuzuje jejich jednání, ani se v něm nevyzná. Vyzná se sotva ve svých věcech.

A co na to Lvíčata? Čím dál obtížněji nacházela odpověď. Dokud byli středem pozornosti a cokoliv plácli, bylo bráno jako zdroj zábavy a obdivu pro celou partu, byli šťastní; ale když měli říct nebo udělat něco konkrétního, měli problémy. Navíc mnozí kolem si pamatovali jejich výroky, často značně neuvážené. Když si to srovnali, vycházely najevo pořádné rozpory.

Tak jak je to doopravdy? Lvíčata neměla o životě ani tušení. Možná někde v Africké buši, ale jejich představy o Evropě, o řádu, křesťanství a vůbec byly naivní, pošetilé a povrchní. Vpadli do hry, byli přijati pro svou krásu a příjemné způsoby, ale...

Mohou být bohové hloupí? Ale klidně, když jsou mimo svoje teritorium. Což se právě stalo; nastala vzrušená diskuse, přecházející v hádku s osobními invektivami. Lvíčata se občas pokusila vmísit nějakou opravou názoru, ale nikdo je neposlouchal. Kalypsó se nevměšovala vůbec, Palmiro prohlásil, že je tu příliš rušno a šel si lehnout na druhou stranu bazénu. Pentagram nebyl vůbec k dostižení.

Diskuse dopadla... No ano, jsme v řádu. Výsledkem diskuse bylo rozhodnutí pomoci Lvíčatům získat moc na svém vlastním teritoriu, to jest v kmeni Onganga. Jak? Tím, že získají patřičné vědomosti, to je samozřejmé. Všichni se rozhodli jim je předávat pod zhuštěným tlakem všemi myslitelnými způsoby včetně Propojení, budou-li toho schopni. To bylo důležité: až doposud žádná bytost vyššího řádu nedovolila, aby byla důkladně prozkoumána lidmi. Takže nebylo jisté, zda se to podaří.

Kalypsó nijak nepřispěla; plavala si v bazénu a když nechtěla či neuměla odpovědět na nějakou otázku, potopila se a zmizela. Není divu, že zapochybovali o její božské moci; zastal se jí Palmiro a objasnil, že Kalypsó není bohyně, ale vodní nymfa, minimálně o řád nižší. Umí tedy vůbec kouzlit? Na to se jí nejdřív musel zeptat. Konečně ji uprosil, aby něco předvedla.

Reagovala zcela nečekaně: zvětšila bazén o dvě třetiny, takže se okamžitě stal větším než zahrada v tom místě. Zahradě to ovšem nijak neublížilo, ani ulici za plotem; Lvíčata to sice dokázala provést, ale ne vysvětlit, podle Palmira prolomila prostor do jiné dimenze. Když si Lvíčata mohla v paláci přistavět vlastní pokoje, proč by ona nemohla?

„Mohla by tenhle bazén spojit i s mořem? Není to daleko!“ ptali se.

„Nevylučuji to,“ odpověděl Palmiro, „Ale moc nahlas to neříkej; taky by se mohla urazit, proměnit se v delfína a zmizet v moři!“

Neřekl nahlas, že to zcela jistě neudělá, protože se jí tady líbí; avšak mladí zapochybovali a pro jistotu přestali otravovat.

Kromě Iris; ta si nejdřív změnila barvu kůže podle Kalypsó, pak si s ní v bazénu zahrála na schovávanou a nakonec položila otázku: má něco společného s mořskou bohyní Excatli, kterou uctívají v arminském městě Indiopolisu? Kalypsó přiznala, že do jisté míry ano, ale taky ne; Excatli je poněkud vyšší bytost, stejně jako je delfín víc než ryba. Přesnější rozlišení ovšem nebyla schopna poskytnout.

Nakonec se vytvořily diskusní kroužky, které usilovně projednávaly různé aspekty vzdělávání Lvíčat. Zúčastnil se jich kdekdo, avšak nejdřív to přestalo bavit hlavní osoby. Cat se potichu vytratila, brášku v tom nechala plácat a sama se pokoušela najít klidné místo k odpočinku.

Starý, tlustý a plešatý pán v černých brýlích jí nepřipadal nebezpečný; když se na ni usmál a nabídl jí místo v lehátku vedle sebe, ochotně přijala. Snad aspoň tady bude mít chvíli klidu.

„Ty jsi... to lví koťátko, že?“ zeptal se.

„Jo, já jsem Cat. Říkají nám Lvíčata.“

„Máš asi taky nějaké africké jméno?“

Neodpověděla. Samozřejmě měla, ale to by neprozradila ani při mučení; kdo zná něčí skutečné jméno, může ho ovládat. Jenom blázni prozrazuji svá tajná jména případným nepřátelům.

„Jak moc jsi lev, děvče? Umíš například taky lovit?“

„To umím ze všeho nejlíp!“ pochlubila se, „Lovíme často; ve lví smečce samec zvěř nadhání a samice zakousne. Divil by ses, jak jsem dobrá!“

„Skvělé! A co – dokázala bys ulovit člověka?“

Cat zvedla hlavu a naježila hřívu. „Člověka?“

Don Lucio se přívětivě usmál. „Víš děvče, jsem v téhle zemi ministrem; to je něco jako velkovezír. Ale mám nepřátele, které potřebuji zabít.“

„Nabízíš nám jejich krev?“

„Když je dokážete ulovit...?“

Zaujalo ji to; měla hlad. Afričtí bohové se dokážou živit ledasjak, ale pach krve je vzrušuje vždycky. Cat pocítila, jak se samovolně olizuje.

„Dokážete vy prolomit prostor a vstoupit na jiné místo?“

„Nemůžeme vstoupit do prostoru, který někdo chrání. Třeba... do chrámů vašich bohů. To bychom se s nimi ocitli v boji.“

„Ujišťuji tě, že ti lidé jsou bezbožní ničemové. Jejich dům určitě není nikým chráněn; možná kromě tělesné stráže. Ta ti nevadí?“

Mávla bezstarostně tlapou. „Když nám ty jako pán země dovolíš tam vejít, můžeme to udělat! Ale musel bys nám přesně říct, kde to je!“

„Výtečně! Můžeme udělat zkoušku?“

„Teď hned?“

„Ne. Nejlepší to bude v noci; to všichni spí a nic nečekají. Tyhle děti budou večer samozřejmě všelijak řádit; přijměte jejich hru a zúčastněte se. Až všichni usnou, přijďte do mého pokoje a já vám řeknu, co dál.“

„Přijdeme. Slibuji!“

„A tvůj bratr?“

„Už to ví a souhlasí.“

„Jestli to provedete k mé spokojenosti, ukážu vám další oběti!“

Cat neodpověděla; jen se mlsně olízla.

Palmiro se nepřijel pochlubit exotickou přítelkyní; přivezl loď, na které měly být do Arminu přepraveny poklady rodu Escambrray. Na jejich nakládání, převozu do přístavu a překládání na loď jsme spolupracovali všichni, hlavní dozor měli členové posádky z Ostrova. Konečně se prokázala důležitost vytetovaných klanových znaků; jen ti, kdo je měli, byli uznáni za důvěryhodné. Ostatní směli do paláce i na loď vstoupit jen pod jejich dozorem.

Při téhle příležitosti se Magda Wulffssonnová rozhodla ukázat se poprvé ve své přirozené podobě Kapitánky. Myslím na veřejnosti, v přístavu a jeho různých orgánech, my jsme ji samozřejmě už viděli. Tak stručný popis:

Velmi krásná žena, silně se podobá Julii Dunbarové, pouze je o nějaký kousek menší. Černé vlasy zapletla do těžkého copu, který nechává viset přes některé rameno a občas elegantně přehazuje. Na levou tvář jí vytetovali stylizovanou vlčí hlavu; velice jí sluší. Dále obličej zdobí několik barbarsky vypadajících náušnic a ozdoba do nosu s velkou perlou. Taky si nechala nasadit kroužky do obočí a uvažuje o dolním rtu; už dávno by to udělala, jen nemá vhodný šperk.

Její oblečení je čistě z kovu, nepodložené žádnou látkou. Především podprsenka: puklice svírají vznosná ňadra a drží je vztyčená jako nárazníky. Zbytek horní části tvoří trojúhelníky, kosočtverce a jiné kusy plechu pospojované řetízky. Při pohybu to všechno mírně řinčí a viditelně se zarývá do kůže, takže majitelka pociťuje dráždivou bolest. Magda není tak posedlá po týrání jako druhé dvě sestry, ale občas si je také dopřeje.

Též sukýnka je kovová, na kovovém opasku visí podobné útvary jako na vestě. K odrazení případného zájemce, co je pod sukýnkou, jsou na různých místech nasazeny ozdobné bodce. Na opasku visí samozřejmě meč a dýka, avšak také brašnička s penězi; ta jediná je kožená. Doufám, že některé ty bodce netrčí také dovnitř – možné by to bylo.

A má ještě boty, pochopitelně kovové, s vysokými chrániči jako starořímské koturny. Boty mají vysoké podpatky, takže chodit v nich po palubě lodi není vždy bezpečné. Kdyby upadla, to její chodící železářství by ji mohlo pěkně pohmoždit, ale buď se nebojí, nebo se jí to dokonce líbí.

Rozhodně dosáhla, čeho chtěla: každý si ji prohlížel. Ostrované se sympatiemi, místní úředníci s hrůzou. Nekomentovali to, zvláštních bytostí bylo na Palmirově lodi víc, ale nepochybně žasli.

Mládež (v čele se Lvíčaty) byla zvědavá na převážené poklady; mnozí však byli zklamáni zjištěním, že za nejdůležitější je pokládána knihovna. Zaujímala tři sály paláce, a to ještě nebylo všechno, i na pokojích byly příruční knihovničky. Navíc po vynesení tak tří čtvrtin obsahu knihovny otevřela Maryška nějakým tajným systémem skryté padací dveře a pod podlahou se objevila další místnost s plnými regály. Tam dohlížela na nakládání Maryška osobně a každý spis kontrolovala podle seznamu. Byly to zakázané tisky, nashromážděné v průběhu staletí: čarodějnická grimoria ručně psaná, rukopisy heretiků, bludařů a napravovatelů církve, vzácná evangelia a kancionály, prvotisky dílny Guttenbergovy, řada knih arabských a tureckých, svitky z éry římské, řecké i egyptské. Cena toho všeho byla nepředstavitelná, ale kulturní hodnota ještě vyšší.

Také klenotnice byla značně rozsáhlá; rovněž z tajné místnosti pod podlahou. Obsahovala jednak šperky v okovaných bednách z různých období, jednak zlaté cihly ložené volně. Maryška prostřednictvím advokátů prodala většinu jmění, pozemků i cenných papírů, a vše proměnila ve zlato. Hodně jsme se zapotili, než jsme je složili do transportních beden a převezli do přístavu. Podle arminského zvyku bylo uloženo do podpalubí jako zátěž.

Don Lucio se nakládání nezúčastnil, ale samozřejmě přihlížel. Možná v této chvíli zalitoval, že takové bohatství jen tak opouští jeho zemi; ale měl řadu jiných starostí, které považoval za důležité.

Zbytek nákladu tvořily obrazy, většinou staré a velmi cenné; ale též díla moderních malířů, o kterých experti soudili, že za několik desítek či stovek let budou mít cenu. Maryška ani její manžel se v malířství příliš nevyznali, ale mohli si zaplatit odborníky. Pak různé kuriozity: slonovina, stříbrné sošky, starodávný porcelán, sbírka arabské, židovské i jiné exotické kultury. Sbírky naloupené předešlými příslušníky rodu za mnoho staletí. Byzantské ikony, ukradené při dobývání Konstantinopole. Většina už byla důkladně zabalena, stačilo jen odvézt na loď.

Kalypsó projevila překvapivý smysl pro krásu a umění; ale štvala ostatní vzpomínkami na nejrůznější poklady, potopené na dně moře, zřejmě navždy. Že tato loď dopluje v pořádku k cíli, za to se zaručila svou láskou; ale různé výsměšné řeči si neodpustila.

Netvrdím, že absolutně všichni přítomní se dobře bavili; ale najisto byla jedna osoba vrcholně nespokojena: Priscilla. Démon našeptávač jí seděl za krkem a usilovně přesvědčoval, že má být uražená. Čím? Vším! Přesvědčila se, že dokáže jednoduché kouzlo, třeba přeměnit iluzorní bahno v iluzorní krev. Bohužel to nikoho nezaujalo, protože tu byli ti odporní černí šašci. Priss nesnášela černochy a nechápala, jak někdo může obdivovat jejich mrštná svalnatá těla, černou pokožku, agresivní pach potu; kdyby se jí měl nějaký negr dotknout, zhnusila by se. Pokusila se opatrně s někým na to téma promluvit, oni sice souhlasili, ale oči jim zářily při takové představě. Ano jistě, černoši jsou zvířata; to by byla paráda, kdyby se takové černé zvíře zmocnilo mého těla a... Priss se naštvala a utekla.

Janet taky nesnášela; pochopitelně musela, na příkaz Gwen, ale... Zlobila se, že v pohodě zapadla mezi ostatní, i když je ošklivá, hloupá, černá a vůbec. Proč ne krásná, inteligentní, bílá Priss? Sledovala zdejší kluky; každý z nich měl něco na práci, a při tom se ještě stačili domlouvat na zábavách na večer. Všichni byli krásní, veselí... na zakomplexovanou holku ze Států neměli čas.

A když už myslela, že horší to být nemůže, objevila se Kalypsó a docela ji rozhodila. Nebyla bílá ani černá, byla modrozelená! A všem se líbila; stejně jako ta malá pruhovaná potvora, co se vždy znenadání objeví, zablýská zlatýma očima a zase zmizí. Priss se chvíli bavila s Cabritou, která jí připadala jako vhodný spojenec, ale za chvíli ji znudilo, jak je bytostně optimistická a na všechno se těší. Skutečně tu nebyl nikdo, kdo by byl stejně otrávený, vzteklý a nenávistný jako ona.

V takové chvíli přichází vhodný čas pro ďáblíky našeptávače. Čím těmhle všem pokazit náladu? Jak připoutat jejich pozornost k faktu, že je tu taky Priscilla, krásná a žádoucí, která jimi všemi okázale pohrdá? Nedokáže se jim sice v ničem vyrovnat; ale však na něco přijde, čím ublížit!

Ve chvíli, kdy došla v úvahách až sem, postřehla za svými zády pohyb, tak se otočila a zařvala leknutím, protože to byl lední medvěd. Stál na zadních nohou, mírně se pohupoval, bručel a otvíral tlamu plnou ostrých zubů. Priss se dala na panický útěk a při tom vřeštěla hrůzou, čímž upozornila všechny ostatní. Kupodivu zůstali vcelku klidní a zajímali se, co se to děje.

První pochybnost: ten lední medvěd nebyl moc velký, spíš maličký. Druhá: když si ho všichni začali všímat, změnil se elegantně v Sif. Kupodivu ani všeobecný smích nebyl tak hrozný; spíš oceňovali, jak se povedla.

„Já chtěla vědět, jestli se umím proměnit i v bílé zvíře!“ vysvětlila.

Většina lidí řekla: „Hm!“ a zabývala se zas svými věcmi. Co je zvláštního na tom, že si děti hrají? Skutečný zájem projevili: Iris, Cabrita, Kalypsó a Cat. Priss byla přítomná, ale nikdo si jí moc nevšímal.

Kalypsó totiž rozvinula diskusi na téma významu barev živých bytostí. Sif a Iris nadšeně zodpovídaly její otázky s pocitem, že je někdo zkouší. Měly řadu kamarádů, kteří chodili do školy, a záviděly jim hlavně zkoušení, ježto by rády odpovídaly, ale nikdo se jich na nic neptal. Priss školu po celý život nenáviděla a učitele by změnila na šváby a rozšlápla, kdyby to uměla. Její názor byl vzat v úvahu a všichni se mu smáli.

Cat si nemohla nevšimnout, že je černá, zatímco ostatní bílí, takže vyvolává nežádoucí pozornost. Zatím řešila situaci zklidněním: lidé sice viděli její barvu, ale pro tu chvíli to považovali za normální. (Pak se sice možná divili, ale už bylo pozdě). Teď chtěla vědět, jak to dělají děti, aby tuto techniku mohla vyzkoušet.

Kalypsó své barvě nepřikládala velkou důležitost. Její dvě přirozené podoby byla současná modrozelená nymfa a velmi světlá lidská dívka, v podstatě albínka. Zda dokáže být černá, nevěděla. Ale uměla být rybou.

Cabrita byla ochotná naučit se cokoliv. Priss se snažila být nenápadná.

Nejdřív se Cat zkusila změnit na bílou. Netrefila to, byla příliš bílá, beze stopy růžové či jakékoliv jiné. Ostatní ji trpělivě opravovali, dokud ta barva nezačala být přirozená. Pak se začali hádat o jejím účesu; nosila podivné copánky s vyholenými proužky, které byly v jejím národě přirozené, ale u bělošky dost rušily. Také jejich struktura byla negroidní; děvčata se pohádaly ohledně otázky, zda přirozené struktury měnit nebo ne, kdežto Cat obdivovala jednoduché řešení Sif a Iris. Oholit si hlavu je nejjednodušší, ale u Ongangů to je magický rituál nejasného významu, takže měla jakési vnitřní zábrany.

Priss dala jen jedinkrát najevo, co si myslí. Bohužel to vedlo k půlhodinové, čím dál vzrušenější diskusi o významech pojmů přirozené, umělé, skutečné, iluzorní a tak. Každý z těch termínů má pro různé lidi různý význam, pro Kalypsó v podstatě žádný. Fakt, že pro bohy (částečně i pro čarodějky) je všechno zábava a nic není smrtelně důležité, přiváděl Priss k zuřivosti. Ve vzteku obvinila ostatní, že ji chtějí zabít, kdežto oni ji přesvědčovali, že se bohové snaží vší mocí udržet lidský rod při životě, přes jeho vlastní snahu se vyhubit. Ta hádka neměla a nemohla mít řešení; všichni byli dost silní, aby svoji pravdu obhájili, až na...

„Nejslabší z nás je Cabrita,“ řekla Kalypsó, když už to nešlo dál, „Můžu tě požádat, aby ses ujala velení?“

„Proč já?“

„Jo, proč ona?“ běsnila Priss.

„Jsi tady nejkřehčí; kdyby tě někdo napadl, neubráníš se. Takže abychom spolu mohly koexistovat, musíme vzít za normu tebe. Navíc tě nikdo nechrání jako holky. Já a Cat bysme se mohly chovat... neuvážlivě.“

Priss cloumal vztek; zase ji nevzaly vážně!

Cat řekla: „Pojďte si hrát! Já pořád chci vědět, co to bylo za zvíře...“

„To bylo za zvíře lední medvěd, thalarctos maximus.“ odpověděla Sif, „Tys asi nic takovýho nikdy neviděla, v Africe nežijou.“

Cat se už naučila stahovat informace z mysli, takže byla v obraze.

„To musí být krásný svět! Pojďte se tam podívat!“

„Na sever? Brrr! Tam všichni černí lvi zmrznou!“

„Proto chci být ledním medvědem, ne?“

„Jak se tam chcete dostat?“

„Můžu tam otevřít prostor a přejít, ale musím vědět, kde to je a jak to tam přesně vypadá! Sif, můžeš to nějak...?“

Bohužel, Sif narazila na svou hranici: byla dítě a o co se nezajímala, to nevěděla. Priss se o severu učila ve škole, ale nedávala pozor. Takže zbývala Cabrita; dělala, co mohla. Kalypsó uznávala, že severní moře patří do jejího světa, ale kdyby tam chtěla, změnila by se v tuleně a usilovně plavala, až by tam došla.

„Tuleně? Pozor, lední medvědi tuleně loví!“

„Tak v rybu, no!“

„Ale medvědi loví i ryby!“

„Existuje něco, co takovej medvěd nesežere?“

„Medvěd sežere všechno!“

„Lev taky!“ zavrčela Cat a vytasila drápy.

„Prosímtě, až tam a až budem... Ne holky, to by nešlo!“ křičela Cabrita.

„Dobře! Tak lední medvědi a všichni musíme projít najednou!“

Takže šest medvědic zmizelo ze zámku a prošlo kamsi na sever. Zůstaly tam naštěstí dost dlouho, aby od nich byl po zbytek odpoledne pokoj.

Maryška a Palmiro leželi v objetí a odpočívali.

„Myslíš, že je to naposledy?“ zeptala se, pohrávajíc si s jeho vlasy.

„Nic není poprvé, nic není naposled,“ odpověděl příslovím, „Leda jestli některý z nás tam, kam odchází, zahyne. Jinak...“

„Když to říkáš, jistě víš proč. I když tvá cesta po moři bude bezpečná?“

„To mi slíbila Kalypsó.“

„Neurazí se, až se tohle dozví?“

„Zatím nepochopila, proč na sebe lidé žárlí. Ostatně, jistě nevynechá tu příležitost a pomazlí se s tebou taky.“

Maryška neřekla nic.

„Došli jsme daleko od svých pramenů, co?“

Ani teď neodpověděla.

„Kde je ta polská dívka se šavlí a v bílém kožíšku?“

„To chceš mermomocí vzpomínat?“

„Přišel jsem k Charrymu a nabídl mu svůj meč. Byl jsem řádový jezdec; teď jsem komthur, mám na svědomí spoustu mrtvých a brzy zemřu.“

„Takže přece jen s tím počítáš!“

„Když mi bylo dvacet, bylo mi to jedno. Smrt byla kdesi daleko. Teď ji cítím až příliš blízko. I když teď svírám tvoje nádherné tělo...“

Maryška si vytvořila na stropě zrcadlo a prohlížela se v něm.

„Uteč, děvče!“ zašeptal jí do ucha, „Utíkej jak nejrychleji můžeš!“

„Jim neuteču, jsou všude. Ničemu neuteču. Ani smrt není řešení; tomu věří jen ti, co nevědí, co je na druhé straně.“

„Tak vidíš.“ řekl a zavřel oči.

„Myslíš, že jsou až tak nebezpeční?“ zeptala se a pořád se prohlížela.

„Jsi dost stará, abys věděla, že cokoliv řekneš, může se stát. A že každé nebezpečí je jenom začátek. Jdi do Afriky, Marietto. Tam tě aspoň může sežrat jenom lev...“

Zkusmo se proměnila v černého lva se zlatou hřívou. Palmiro se usmál.

„Jsou milí, co? Taky se mi ta holka líbí. Kdybych měl víc času...“

„A kdyby tvoje tělo víc vydrželo...?“

„Hele, neprovokuj! Nebo tě...“

„Protože se neumíš proměnit ve lva!“

„Ne; protože máš hedvábný povlečení a já nechci...“

„A co? Když to tu nechám, stejně to rozkradou!“ rozervala drápy polštář, foukla do něj a smála se závoji peří, který je zahalil.

Vyskočil a vrhl se na ni. Cítil svoje lví tělo a bavilo ho, ještě je dost dobře neuměl používat. Ale vyzkoušeli všechny hry, které je napadly.

Maryščina ložnice byla ovšem na cancoury.

„Jaký má smysl ničení věcí?“ zeptala se Kalypsó.

„Nechápu, na co se ptáš!“

„Lidé vytvářejí věci. Váží si jich, jsou pro ně cenné. I když se potopí na dno moře, jsou stále krásné. Voda je obtéká a neublíží jim, dokud se samy nerozpadnou. Ale vy rádi záměrně ničíte věci. Proč?“

Iris a Sif neměly tušení. Znaly případy, kdy něco rozbily neúmyslně a pak se snažily to zatajit, aby nedostaly vynadáno nebo se jim někdo nesmál. Cat si vzpomněla, že lidé házejí do ohně různé cennosti jako oběť, aby uctili svá božstva a přiměli je něco udělat či strpět. Priss se nikdo neptal. Cabrita byla v podivném rozpoložení, kdy chtěla něco říct, ale...

„Tak se pochlub! Vidíme na tobě, že nám chceš něco vyprávět!“

Cabrita pochybovačně koukla na Sif a Iris; pak si uvědomila, že zatajit před nimi cokoliv je technicky nemožné. Zato její verze může být...

Tak: spolupracovala při nakládání těch věcí na loď. Jednu chvíli pocítila únavu a energetický deficit; pomohla si jako čarodějka: ve vhodnou chvíli svedla sympatického lodníka, který se naopak potřeboval přebytku síly zbavit. Jmenoval se Dimitrij, měl příjemnou tvář a svalnaté opálené tělo; když na něj použila jednoduché kouzlo, okamžitě si jí všiml, vzplanul k ní prudkou vášní, odmanévroval si ji do komory na lana a tam s ní provedl všechno, co jí přišlo na mysl. I několik vlastních nápadů.

Samozřejmě mu (jako správná WZ) prosondovala mysl. Jeho vzpomínky nebyly příliš komplikované: narodil se v chudé rodině kdesi v malém ruském městečku, otec pomocný dělník, matka třela bídu. Vzdělával se občas, když se věčně opilý učitel uráčil přijít do školy. Později chodil namátkově do vzdělávacího spolku, kde ho starší kamarád naučil čtení, psaní, počtům a základům anarchistického přesvědčení. Míťa byl hodný chlapec, který vždy udělal, co mu řekli starší kamarádi.

Ze všech žen na něj největší dojem udělala jeho první láska, o něco starší studentka vyhozená z právnické fakulty; stříhala se na ježka, kouřila a přesvědčovala ženy, že jejich jedinou šancí je rozbít okovy měšťácké morálky. Vykuleného zámečnického učně svedla jen tak mimochodem, nechala se od něj ukájet několik týdnů a pak zmizela, aby ji nesebrala policie.

Míťa měl jednu skvělou znalost: vrozené nadání pro otvírání zámků. Co se týkalo původních majitelů, nad jejich problémy se nezamýšlel; byli to bohatí buržujové, určitě své peníze vydřeli z mozolů pracujícího lidu, tak proč jim je nesebrat? Na akce chodili v partě a jak řečeno, Míťa vždy udělal, co mu řekli kamarádi.

Soudili ho taky jako člena party. Na policii přiznal, co mu dokázali a co nevěděli, usilovně zatloukal. Kriminál ho neminul, ale i tam byl všeobecně oblíben a poznal řadu zajímavých kamarádů; s nimi taky utekl a po cestě zakroutil krkem jednomu práskači a rozbil hlavu strážnému. Potom zdrhal až do Vladivostoku, kde mu kamarádi poradili odjet kamsi do horoucích pekel, kde bude moci žít v klidu. Co je to žít v klidu, neměl Míťa tušení, takže zůstal na lodi a spokojeně dělal, co mu řekli. Služba se mu líbila, poznal řadu cizích zemí a měl dostatek příležitosti využít svou sílu, přirozenou inteligenci a tvrdé pěsti. Dlouhodobý odpočinek nesnášel; to se pak nudil, popíjel vodku a zpíval teskné ruské písně.

Hubená, nohatá Cabrita nebyla zrovna jeho ideálem ženy, ale nevybíral si, během svých cest poznal řadu žen a měl v každém přístavu nějakou oblíbenou. Oceňoval na nich zejména existenci příslušného tělesného otvoru; nad duševními problémy se nezamýšlel, ani je moc nevnímal. V každém jazyce uměl pár jednoduchých vět, což mu stačilo a někdy bylo víc, než znali jeho kamarádi. S Cabritou si pěkně užil a nebyl by proti, kdyby to chtěla opakovat; navíc ho za odměnu naučila španělsky. O existenci čarodějek věděl, ale přijímal je stejně jako všechno ostatní, co ho kdy potkalo. Když skončili, natáhl si kalhoty a šel spokojeně zas do práce.

Když to poněkud zdráhavě líčila kamarádkám, Sif a Iris se tvářily neproniknutelně (jako vždy, když byly při něčem nevhodném), Cat a Kalypsó řvaly smíchy a Priss... zuřila. Uvědomila si jednu věc: nikdy po žádném ze svých milostných zážitků nebyla tak v pohodě. Zatímco ta malá coura jen tak pro zábavu sbalí hezkého námořníka a pěkně si s ním užívá, chudinku Priss hnusní chlapi vždy jen využili a odkopli; nanejvýš profackovali, že to za moc nestálo, jako ten mizera Armando. Ach Bože, pomstít se jim!

„A proč jsi to neudělala?“ ptala se Cat nechápavě.

„A co jsem s nimi měla dělat?“

Názory nebyly jednoznačné. Cat navrhovala roztrhat spáry a sežrat srdce, Kalypsó utopit a Cabrita vyhodit do povětří bombou. Totiž, Míťa měl ve vězení kamaráda, který sestavoval pekelné stroje a vyhazoval jimi do vzduchu objekty a lidi, kteří se mu nelíbili. Dmitrij to nikdy nezkusil, ale ten koníček mu byl sympatický a rád by to někdy vyzkoušel. Další jeho touhou je vyzkoušet si v chodu velkorážní kulomet Wickers; koupili ho v Hongkongu pod rukou od Američanů, ale zatím na nikoho nepoužili.

Priss prohlásila, že Míťa je blbec; Cabrita jí to nevyvracela.

Iris přednesla krátký, opatrný projev. Zdůraznila, že jsou se Sif nevinná dítka a prosily by o trochu výchovy: třeba vysvětlit, jaké jednání je morálně správné a jaké hříšné, pokud možno s hodně zajímavými detaily. Cabrita nějak nechápala, proč to chtějí vyprávět, když by si to mohly snadněji vyčíst přímo z mysli; dozvěděla se, že takhle je to zábavnější.

Priss povolily nervy. Zoufala si, že musí trávit život s takovými blbými krávami; ty rozmazlený odporný škvrňata už měl dávno někdo utopit, Cabrita je obyčejná debilní kurva a bohyně si vždycky představovala ušlechtilejší, vznešenější, chytřejší a vůbec; pokud vůbec jsou to, co říkají. Nedokázala ani vyslovit, jak je všecky nenávidí, zalykala se zoufalým odporem; ony ji pozorně sledovaly a řepily se, jako by řekla dobrý vtip.

Tak s náma něco udělej! pobídla ji Sif, Třeba šikovně umučit...

Priss vnímala, ale nepochopila, že je to záměrný pokyn; považovala všechny hlasy ve své hlavě za vlastní myšlenky. Uvažovala, čím by mohla ostatním uškodit; už se přesvědčila, že jsou schopnější než ona a jednoduché útoky dokážou rychle a úspěšně odvrátit.

Hele, Cabrita a Cat mají ještě vlasy! Ostříhej je! dorážela Iris.

Mrcho! sekla ji Cabrita.

Priss kupodivu nebyla úplně blbá; taky ona měla vlasy a tušila, že by jí jakýkoliv pokus dokázaly oplatit.

Kalypsó cvičně změnila svou hřívu na klubko hadů; Priss se lekla, Cabrita štítila, Sif a Iris se začaly dohadovat, jaký je to druh a jak moc jsou jedovatí. Byli to hadi strašliví fantastičtí, v reálu neexistující.

Priss zmalomyslněla a rozhodla si jakoukoliv pomstu důkladně promyslet.

Cat položila otázku: „Kdo z vás ví, kdo byla Jeanne d'Arc? Panna Orleánská!“

Něco věděly všechny, kromě Priss; ta věděla taky, ale nesouhlasila.

„Co o ní potřebuješ? A vůbec, jak ty o ní víš?“

„Náš otec o ní vyprávěl rád a často. Ona taky slyšela hlasy, že jo? Potom bojovala za nějakého krále a nepřátelé ji za to upálili!“

Iris a Sif vyjádřily ochotu napojit se na kolektivní vědomí Baarfeltů, objevit někoho s patřičnými znalostmi a předat je. Ale to Cat nechtěla.

„Kde je teď ta holka?“ zeptala se.

Sif a Iris se bleskově poradily. Jako první fakt uznaly, že toho o svaté Janě vědí velmi málo, nemají na ni žádný kontakt a předpokládají, že se za své zásluhy dostala do křesťanského nebe. Co to je, kde a jaká je možnost se odtamtud dostat do hmotného světa, neměly tušení.

„Vy nejste moc velký křesťanky, co?“ ptala se Cat.

Další porada. Pak vysvětlily, že jsou křesťanky v templářské verzi, která má k extrémnímu katolicismu nepříliš vřelý vztah. Pokud v minulosti kladly podobné otázky, dozvěděly se, že na tohle jsou přece jen příliš malé. Není jisté, jak moc od té doby povyrostly, ale...

„Co je na tom tak nebezpečnýho?“ zajímala se Kalypsó, která nechápala nic.

„Oficiální templářský názor: nenarušuj víru druhých!“ řekla Iris, „Pravda jejich světa je poněkud jednodušší; kdyby se dozvěděli všechny souvislosti, mohlo by dojít ke kulturnímu šoku.“

Cat nechápala, ale přiznala, že podobnou jednoduchost postřehla u Janet.

Priss projevila konstruktivní názor: „A co by to s tou Janou udělalo?“

Cabrita: „Proboha – vy ji chcete zavolat sem?“

Iris: „Rozhodně ne!“

Cat: „Rozhodně ano!“

Cabrita: „Mějte rozum! Byla to příšerná holka, rvala se a zabíjela...“

Cat: „Právě! Proto ji chci poznat!“

Cabrita: „A nenáviděla nevěřící! Určitě i Maury...“

Cat: „To Priss taky. A zlobím se snad na ni?“

Iris se drbala na hlavě a její draci potěšeně syčeli.

Kalypsó požádala: „Řekni to nahlas! Nějak nechápu...“

Iris: „Kde jsme teď? Podle mýho někde v exteritorialitě... mimosvětě, co?“

Cat: „Z hmotnýho hlediska nikde.“

Iris: „Možná by to šlo. Ale nesmí se to dozvědět máma!“

Sif: „Ty myslíš... rychlý průnik, nabídka kontaktu a vyklouznout?“

Iris: „Musela by to přijmout a moc se nerozmýšlet.“

Sif: „Kdo nás dostane dovnitř?“

Obě hbitě probraly registr svých známých, kteří se mohli dostat do křesťanského ráje. Jednoduchou úvahou usoudily, že jich moc nebude.

„Cabrito, ty nějaký svatý patrony nemáš?“

Cabrita se prozatím odmítla do hry zapojit. Nezdála se jí bezpečná.

Sif nadhodila: „Bráška Jerzy?“

„Ten je někde v Africe a bojuje tam... hlídá Denise.“

Cat se nervózně ošila. „Proti nám, že jo? Já se teda nezlobím, ale...“

„Třeba by nevadilo, kdyby odtamtud na chvilku vypadl; ale bojím se, že by kvůli nám nechtěl. Někoho jinýho...“

Sif a Iris náhle koukly jedna na druhou a řekly současně: „Teta Jana!“

„Kdo?“

„Jana von Gremis, sestra Julie a Maryšky; s mámou se měly moc rády. Taky čarodějka, dost dobrá. Co myslíš, kde teď může být?“

„Holky, neblbněte!“ varovala Cabrita.

„Jeden pokus!“ řekla Iris, „Já teda... já nezaručuju, že to vyjde! Musíme udělat složitý kroky: najít tetu Janu, říct jí, co chceme a zjistit, jestli může na to místo. Je křtěná katolička, dokonce byla nějakou dobu v klášteře, ale zahynula na Rhodu při templářský akci a...“

„Ona je mrtvá? Dokonce duch?“ zděsila se Priss.

„Jenže od tý doby se neozvala! Nevíme proč...“ řekla Sif.

„Asi proto, že je mrtvá, ne?“

„Když se to povede,“ pokračovala Iris, „Ona projde do tý zahrady a zkusí Janu vylákat ven. Konečně, mohla by být její patronka, ne? Potom by přišla sem; ale co udělá dál, netuším...“

„Zkusíte to, holky? Kvůli mně!“ lísala se Lvíče Cat.

„Konečně, máma pořád vykládá, jak lezla do cizí zahrady na jabka!“

Cabrita a Priss sice měly spoustu dalších námitek, ale Sif a Iris už se chystaly; sedly si zády k sobě, opřely o sebe hlavičky a vytuhly. Ostatní se chránily je znepokojovat. Trvalo dlouho, než se probraly.

„Jak to dopadlo?“ zajímala se Cat.

Sif kroutila nechápavě očima; Iris byla pohotovější:

„My jsme jen nakoukly. Zvláštní situace... Jana šla dovnitř, ona může. My ne, prý že jsme ještě živý. Teda, v životě bych neřekla, že tam mají takovou diskriminaci. Jestli to vyjde, tak...“

„Přijde?“

„Pro jistotu se trochu zcivilizujte, ať se nelekne!“

Moc toho nestihly. Na jednom místě se zhmotnila mlha, ztmavla a nabírala tvar. Nakonec z toho byla dívka nevysoké, leč rozložité postavy v železném brnění, dost omláceném a špinavém. Ani obličej neměla moc čistý; modré oči posazené daleko od sebe, světlé vlasy nahrubo přistřižené na krátký klukovský účes. Sotva si prohlédla svoje společníky, uskočila stranou a kryla se důkladným mečem s ostrou čepelí.

„Ani se nehněte, psi pohanští!“ mluvila starou francouzštinou, které nikdo moc nerozuměl; naštěstí vnímali mentálně.

„Vítáme tě,“ řekla Iris, „Ty jsi Johanka z Arku?“

Neodpověděla; její oči bystře klouzaly z jedné na druhou.

„Divná společnost!“ konstatovala, „Pohanská Maurka, dvě malé čarodějnice... dokonce tři, jedna dospělá! Mořská víla a... co jsi ty?“

„Já jsem... z Ameriky!“ pokusila se vyjasnit Priss.

„Co je Amerika?“

„Země za mořem... na druhé straně Atlantského oceánu.“

„Lžeš! Nic takového neexistuje! Jsi Satanova stvůra!“

Iris nakročila blíž. „Koukni Janičko, v tomhle světě nás stejně nemůžeš zabít; tak přestaň blbnout a zkus se chovat přátelsky!“

„Děti nezabíjím!“ odsekla Jana, „Ale řekni, co jsi zač, ve jménu Páně!“

„Jsem Iris Dunbarová, opravdu čarodějka, jak jsi řekla. Tohle všechno kolem jsou moje kamarádky; přivolaly jsme tě, chceme si popovídat...“

„Je třeba bojovat? S nevěřícími?“

„Vůbec ne, žádní tu nejsou. Uklidni se a schovej to párátko!“

Jana zůstávala ve střehu. Prohlédla si Iris důkladněji.

„Máš na těle maltézské kříže. Proč, když jsi pohanka?“

„Templářské, když už...“

„Cože? Templáři zradili víru Kristovu! Jsou to modloslužebníci, kacíři!“

„Asi jo, když to říkáš. Hele, chceš s náma mluvit, nebo to zabalíš a zas se půjdeš nudit tam, co jsi byla pět set let?“

Dívka chvíli přemýšlela. „Měla bych vás všechny zabít...“

„To můžem zkusit,“ řekla Cat, „Bojovala jsi někdy se lvem? Tak koukej!“

Že se před jejíma očima změnila v černou lvici se zlatou hřívou, na Janu moc velký dojem neudělalo. Už asi leccos viděla.

„Proč se mnou chceš bojovat? Máš něco proti mně, lve?“

„Chci si jenom hrát; každý říká, že jsi v boji dobrá!“

„Ale ty jsi nahá a já zakovaná do železa! Nebude to čestný boj!“

„Myslíš?“ Cat udělala mohutný lví skok, mávla jí drápy před obličejem a uskočila dřív, než po ní Jana stihla seknout, „Ještě myslíš, že proti tobě nemám žádnou výhodu? To tvoje železářství je jen k smíchu!“

Kupodivu, Jana se začala smát. „Zkus to ještě jednou!“

Cat skočila; dopadla předními tlapami na její pancíř a srazila ji na zem, ale Jana ji odhodila a ještě po ní sekla mečem. Když se zvedla, dotkla se tváře a zjistila, že ji Cat poznamenala drápy; ale krvácela taky, ostrá čepel se jí určitě dotkla.

„Ještě!“ vykřikla Jana, „Dělej, tohle mě baví!“

Tentokrát sekla pořádně, až ji krev zacákala; ale Cat ji opět drápla, málem utrhla kus skalpu. Teď krvácela ve vlasech a krev jí tekla do očí.

„To je nádhera! Já tě zabiju!“ ječela.

„Hele, proměň se v něco míň křehkýho! Nebo neumíš?“

„Neumím se v nic proměnit! Nejsem žádná... čarodějnice!“

Cat se oklepala jako pes, čímž zmizela všechna její zranění.

Johanka se krátce zamyslela. Potom se oklepala taky; zmizely její šrámy, pak to mohutné těžké brnění. Bez něj byla docela útlá dívenka v hrubém vojáckém kabátci; dokonce i meč vyměnila za lehčí a šikovnější model.

„Tak co, černá kočko? Už jsem pro tebe rovný soupeř?“

„Cha! Pak že neumí čarovat!“ řekla spokojeně Sif.

„To byla vůle Boží, ty...“

„A my sloužíme podle tebe komu?“

„Co já vím? Třeba knížeti pekel!“

„S tím se kamarádí moje máma!“

„Ale! Nepovídej, že jsi jeho dcera!“

„Náhodou ne, můj táta je vévoda Dunbar. Chtěla jsem, aby mi udělali brášku nebo sestřičku, ale prej to nejde. Podezřívám je, že se vymlouvají.“

„Tak přece jen pikle s ďáblem! Vem si zbraň!“

Iris zazářily oči: „Fakt můžu?“ A už držela v ruce katanu.

„Co bude se mnou?“ ptala se Cat.

„Ty počkej; tohle škvrně vyřídím hned a bez milosti!“

Souboj to byl zvláštní – Jana sekala, Iris uskakovala, jen občas odrazila nebezpečnější ránu. Nakonec se vymrštila, v přemetu zasáhla Janu bosým chodidlem do nosu, až vystříkla krev – a zase včas utekla.

„No to snad není možný!“ Jana popotáhla, aby zastavila krev, ale nos si pořád ještě ohmatávala, asi ji bolel, „Taková malá holka?“

„Mám proti tobě výhodu; jsem nahá, zato tobě překáží ten vaťák!“

Jana se rozhlédla kolem po sněhové pláni. Byly pořád ještě tam, kde si hrály na lední medvědy, a svítilo slunce, takže jim nebyla zima. Nechala na sobě rozplynout všechen oděv, pak i meč. Zůstala stát nahá ve sněhu.

„A co dokážete teď, holky?“

Vrhly se na ni Iris a Sif, každá z jedné strany. Smetla je kopanci; potom na ni skočila Cabrita, tu přehodila přes hlavu do sněhu, a už se zodpovědně chystala na Cat. Černá dívka útočila ve zcela lidské podobě, stejně tak Kalypsó. Tentokrát skončila v závěji sněhu Jana, ale černá i modrá se začaly prát mezi sebou. Priss se nezmotala vůbec na nic, netroufala si. Připletla se až do společné rvačky, která nastala k jejich nemalé radosti potom.

„Bezva, holky, s váma se mi líbí!“ vřískala Jana, po níž se válely nejvíc a nejraději, „Konečně jednou někdo, kdo...“

Sif jí nacpala sníh do pusy, aby ztichla.

Když ji pustily, natáhla se vyčerpaně na sníh; víc smíchem než námahou.

„Ty umíš něco taky, mořská vílo?“

„Řekla sis o to!“ upozornila ji Kalypsó. Potom rozpustila sníh a všechny se propadly do širokého pruhu volného moře mezi ledovci. Nebylo studené ani teplé, tak akorát. Jana neuměla plavat a začala se topit, ale rychle se to naučila od ostatních.

Když si parádně zaplavaly, vylezly na ledovou kru a opalovaly se.

„Aspoň nebudeš tak špinavá,“ posmívala se Sif, „V tom vašem světě ještě nevynalezli mýdlo a šampón na vlasy?“

„Jaký vlasy?“ Jana jí rejdila po hlavě a marně hledala aspoň jeden chlup.

„Hele neprovokuj, nebo udělám kouzlo a seš taky ostříhaná!“

„Tak schválně! Jak to, že vám všecko prochází? Víš, jaký mně dělali problémy, že jsem nosila kalhoty a ostříhala se?“

„Jasně, že vím. Dali tě dokonce upálit... bolí to?“

„Ty se přece taky koupeš v ohni, ne? Akorát to... trvalo trochu dýl.“

„To bych si jednou chtěla zkusit!“ řekla Iris.

„Radši nechtěj, holčičko. Bolelo to... a bála jsem se umřít. Nebyla jsem si jistá, že... mě vzkřísí. A že to bude takový.“

„A jaký to teda je?“

Jana si je kupodivu přitáhla blíž a přitiskla si jejich hlavy na prsa.

„Já jsem nechtěla zemřít tak brzo! Chtěla jsem... chtěla jsem se vdát, za nějakýho správnýho muže... mít děti – třeba takový jako jste vy!“

„To máš ještě teď hmotný touhy?“

„Používáš pěkně blbý slova, dítě. Já jsem jenom holka z vesnice...“

„Ale nelituješ toho, cos udělala?“

„To jsem musela. Někdo to udělat prostě musel.“

„Proč zrovna ty?“

„Protože všichni ostatní byli posraný až za ušima. Nikdo si netroufal nic proti Angličanům; hovno by po nich sežrali! Tak jsem se naštvala...“

„A ty hlasy?“

„No jo, radily mi. Svatá Kateřina, Svatá Markéta...“

„Teď jsi v ráji, jako ony. Co ti řekly, když jste se setkaly?“

„Že jsem se měla víc bránit. Dýl vydržet. Ale lidský tělo je křehký.“

Cabrita cítila, že jí tečou slzy. Ani nevěděla, jak řekla:

„Pojď s náma aspoň na chvilku k nám!“

„Kam? Co je vůbec tohle za místo?“

„Tady jsme v mimosvětě. Postavily jsme si tunel z templářského zámku ve Španělsku, v Barceloně. Mohla bys nás navštívit?“

Jana se zamyslela. „Mám čas čtyřiadvacet hodin. No... třiadvacet.“

„Tak pojď! Zveme tě!“

Jana chvíli váhala; pak kývla. Cabrita ji vzala za ruku, všechny se přiblížily a prošly rovnou do parku. Nikomu nevadilo, že se místo šesti děvčat vrátilo sedm; nikdo si jich nevšímal.

Jana se okouzleně rozhlížela; pak ji zaujala mládež u bazénu, která se už zas kvůli něčemu prala. Zamířila tím směrem a pozorovala je, slzy v očích.

Sif ji pohladila po ruce. „Jaký je to – tam u vás?“

„Pěkný,“ řekla Jana mechanicky, „Hlavně – je tam klid.“

„No – to já bych radši nějakou zábavu!“

„Já taky. Jenže...“ Jana chvíli váhala, jak se vyjádřit, „Ze začátku to bylo docela náročný. Jsem patronka celý Francie a vedla se tam válka, každou chvíli jsem musela zasahovat. Spousta lidí po mně jmenovala děti, byla jsem jejich patronkou, modlili se ke mně, chtěli zázraky... Jenže postupně to ustávalo. Zrovna v momentě, kdy jsem se to naučila. Chápeš?“

„Pěkně nespravedlivý, ne?“

„I tak se to dá říct. Teď už... lidé si mne přestávají pamatovat. Občas si vzpomenou, na můj svátek nebo při nějaké slavnosti; ale většinou ani nic nechtějí. Ode mne ani od Boha. Cítím se dost nevyužitá.“

„A jinou zábavu si najít nemůžeš?“

Jana dráždila prstem draka na rameni Sif. Syčel a plival oheň.

„Kde – jakou?“

Sif a Iris stály každá z jedné strany a radši mlčely.

„Já bych nechtěla, aby to znělo tak nějak... My máme důležitou práci, tam nahoře. Staráme se o lidi... především o svoje. Sloužíme Bohu. Někdy to bývá náročná služba, věřte mi! Třeba se rouhám, když chci, aby byla ještě... aspoň o trošku náročnější!“

„Zkrátka se nudíš,“ řekla Cabrita, „Já to tušila.“

„A co? Mám snad pomáhat tobě?“

„Spíš těmhle dvoum cácorkám. Chystají se do Afriky! Kvůli tomu se dneska večer koná slavnost – jako na rozloučenou. Jedna loď odplouvá zítra, druhá během několika dní.“

„Do Afriky? Proč – do války?“

„Možná taky, nevíme. Vypadá to tam dost divoce.“

„Třeba bych vás mohla chránit, ne?“

„Dík, seš kámoška! Můžem tě zavolat, kdyby něco?“

Smály se. Iris pozvala Janu do pokoje, kde bydlela s mámou; prošly parkem a nádvořím k zámku, Jana si tu stavbu prohlížela a žasla.

„Jak dokážete takové místo bránit před nepřítelem?“

„Těžko, kdyby nějaký přišel. Ale málokdo si troufá... a máme stráže!“

Sif hvízdla na prsty; ze zámeckého portálu se vynořil tygr, z parku přiběhli dva z jejích vlků. Zarazili se a nedůvěřivě Janu očichávali, ale pak se dali pohladit. Ona okamžitě upadla do fantastického nadšení, mazlila se s nimi a přátelsky na ně hovořila. Tygr jí olízl nos.

Tato hra neušla pozornosti Julky, která právě procházela.

„To je dost, že se ukážete! Kde jste byly celý odpoledne?“

„Hrály jsme si na medvědy, maminko!“ pochlubila se Iris.

„No, jen aby! Tohle je kdo?“

„Jana, naše kamarádka. Ona je Francouzka.“

Jana neurčitě pokynula hlavou.

„Hm... no dobře. Tak už se nikam neztrácej a nic nevyváděj!“

Julka zamířila někam pryč. Iris hbitě vyrazila po schodech k jejich komnatě, Jana ji následovala a žasla nad tou nádherou.

„Vy jste asi hodně bohatí, co?“

„No... tak moc zas ne. Ty seš z patnáctýho století, co?“

Nejvíc užasla, když vstoupila do pokoje; to nad zrcadly přes celou stěnu, dokonce i na stropě. Nejspíš se poprvé viděla celá.

„Proč tady všichni chodíte nazí?“

„Někteří ne. My už jsme si zvykli. Na Ostrově je teplo, víš?“

„No ale... lidé se obvykle zahalují!“

„To skončilo, když si první holka nechala udělat tetování a zvonečky do bradavek. Když má takovou ozdobu, musí to být vidět, ne? Jistě, některý si stěžovali; císařovna se zeptala mámy a ta řekla: To je v pořádku. Když některá ženská nemá moc hezkou postavu, ať chodí klidně oblečená! No a od tý doby se oblíkají opravdu jen ty nejošklivější!“

Jana se prohlížela v zrcadle. Nezdálo se, že by byla moc spokojená.

Cabrita se odvážila otázat: „Poslouchej, tys vážně nikdy se žádným klukem nic neměla? Já vím, tady na zemi jsi zůstala Panna, ale potom... to tam není nikdo, kdo by za to stál?“

Jana vypadala trochu utrápeně. „Víš, ono... tam u nás není moc veselo. Já nevím, jak ti to vysvětlit... když už je někdo svatej, tak...“

„Tak je svatej, chápu. Většinou starší ročníky a studijní typy?“

Jana se ohlédla na Iris: „Poslechni malá, co říkají vaše Písma o nebi? Je taky nějaký takový... nebe pro Templáře? A jiný heretiky?“

„No... já o tom vím jenom, co jsem tak leckde pochytila!“

„Tak jí odpověz, ať netápe v temnotách!“

„Templář může všude, kam ho pozvou, takže i do nebe. Ať kterýhokoliv; jen když tam má nějaký kontakty. Ale většina bratří do nebe netouží.“

„Tak do pekla?“ vykulila Jana oči.

„Leda kdyby tam měl nějakou práci. Ale bratři neodcházejí; prostě se zrodí znovu v jiným těle. Slouží život za životem.“

„Ale to by bylo bezva, ne?“

„Možná. Jenže pak těžko může být svatým patronem a chránit svý lidi.“

Jana se drbala na nose. „Ono se povídá, že existují ještě jiný... části ráje. Dokonce jeden říkal, že i nevěřící mohamedáni mají svůj ráj; jenomže je strašnej, holky tam musí dělat všelijaký věci s chlapama...“

„Janičko, nebuď zvědavá! Myslíme si to taky, ale nevíme to jistě.“

Iris probírala matčiny šperky a vybírala z nich.

„Musíme tě na ten večer pěkně vystrojit! Tohle si dáš do uší... jejda, ty nemáš vůbec propíchnutý uši! Tys nikdy neměla náušnice?“

„A co myslíš? Šperky nosily jenom princezny!“

„Teď jsi taky princezna. Mám ti je píchnout? A co třeba nos?“

Jana se kroutila před zrcadlem a viditelně se chystala k něčemu odvážnému.

„Holky... mohly byste mě ostříhat?“

„No... mohly, ale bude to průšvih!“

„Proč? Tady tak chodí kdekdo!“

„Jenže ty... poslouchej, rostou vám tam vůbec vlasy?“

„No... rostou, ale pomalu. Horší je, že nějaký úpravy se moc nedají... většina žen je schovává pod čepcem. Aby nevzbuzovaly pohoršení, víš?“

„Co ti řeknou, když přijdeš ostříhaná?“

„Na to se právě těším, až mě uviděj. Tak dělejte!“

Iris ji natlačila do křesla a chopila se nůžek. Janiny vlasy byly jemné jako ovčí rouno a stříhaly se snadno; Jana se pozorovala v zrcadle a byla čím dál nadšenější. „A ještě oholit!“

Sif už míchala pěnu v plechové misce. Namydlily jí hlavu a dvakrát přelízly břitvou, až se leskla. Dokonce jí pro legraci oholily i obočí.

„To je skvělý! A bude mi teď krásně sedět přílba!“

„Tak teď já!“ hlásila se Cat o svoje práva.

Ostříhat a oholit její kudrny, tuhé jako drát a ještě zpevněné kdovíčím, bylo o poznání těžší. Během té práce nenápadně vyklouzla Priscilla; správně tušila, že by ji to neminulo. Zatímco Jana při holení mlčela, Cat dávala najevo, jak je to příjemné a jak se jí to líbí; jásala nadšením.

Pak byla hotová a zraky všech se samozřejmě obrátily na Cabritu.

„Nechceš taky trochu slavnostně přistřihnout?“

Chtěla, a moc chtěla; ale bála se následků. Zaváhala; pak přistoupila k zrcadlu a žádala, aby ji kontrolovaly. Pokusila se vytvořit iluzi: blondýnka se světlou pletí a modrýma očima, rusovláska, nakonec černoška. Vše se jí dokonale povedlo; rozesmála se, usedla do křesla a řekla: „Dělej!“

„Můžu si to zkusit já?“ zeptala se Jana, „Já nikdy takový nástroje neměla v ruce... nůžky leda na ovce a břitvu... spíš meč!“

Ochotně ji nechaly; Cabritě se to taky líbilo a cítila se spokojená. Taky se nechala vyholit po celém těle, což se jí líbilo ještě víc.

„Když ti to tak jde, tak nás přelízni taky!“ přála si Sif.

Sice na sobě nic neměly, leda mírné strniště, ale Janu to bavilo. Trochu v ní sice vyvolávala nedůvěru barevně vytetovaná zvířata, která se plašila a vydávala všelijaké zvuky, ale...

„Taky bych chtěla mít takovýho draka!“ vzdychla.

„To myslíš vážně? Co když už tě nepustěj zpátky do nebe?“

„Tak se vrátím sem a dám se do řádu!“

„Teda holka, ty to bereš hopem! Ale byla by to strašná bolest!“

„Tak poslouchej, ty usmrkanče: Poslední bolest, kterou jsem v životě zažila, bylo když mě upalovali! A jak vidím, vy jste to přežily!“

„Tak provokovat budeš, jo? Sedni si! Kolik chceš mít hlav?“

„???“

„Ale na drakovi, ty! A kolik barev šupin?“

„Co nejvíc! Chci, aby tělo měl na temeni, přední pracky tady před ušima, ocas dolů na krk; a ty hlavy takhle dopředu, aby se mohly zvednout a chrlit oheň! Kolik hlav má takovej drak nejvíc?“

„V Rusku až čtyřiadvacet; ale tobě stačí sedm, to je šťastný číslo!“

„Tak jo. Krásnýho barevnýho draka přes celou hlavu!“

Iris si půjčila matčinu rtěnku a nakreslila hrubé obrysy. Potom se krátce soustředila a začala z prstů pouštět energii do kůže. Při prvním dotyku Jana vytřeštila oči a začala lapat po dechu; i druhý vydržela, při třetím už začala sténat. Nakonec řvala, ale hlavou nepohnula.

„Chceš přestávku?“ ptala se Sif, které jí bylo líto.

Chtěla. Prohlédla si rozpracovanou práci v zrcadle a spokojeně se usmála.

„Jak to děláš?“

„Transformuji kůži, vpaluji do ní barvu. Proto to tak bolí.“

„Budu mít na co vzpomínat. Děkuju!“

„Seš kurážná holka!“

„Proto jsem vyhnala z Francie Angličany.“

Další etapa; když došlo na pauzu, měl už drak tělo i s kostěným hřebenem, přední pracky s drápy málem na spánky a ocas vinoucí se dolů po šíji.

„Napoj jí ten ocas na páteř!“ radila Sif, „Budou jedno tělo...“

Iris zaujalo něco jiného: „Všimla sis někdy, jak ti odstávají uši? Kdybys je prodloužila, mohl by ten drak krásně mávat křídly!“

„Tím chceš říct, že mám takový plachťáky?“

„Říkám, že je máš prodloužit!“

Jana se tvářila podezíravě. „Jak děláte, aby se ty zvířátka hýbaly?“

„Ty neumíš docela nic z magie? Jak jsi dělala to brnění a zbraně?“

„Jako tohle tělo! Všechna moje moc pochází z Boha!“

„Naše taky; jenže my energii nasáváme a uschováváme v těle; když ji potom potřebujeme, tak ji prostě uvolníme. Dokázala bys to taky?“

„Možná; ale brát si Pánovu energii jen tak?“

„Hospodařit s ní! To je přece tvoje práce, ne? Když to potřebuješ...?“

„No... ale já nevím, jestli můžu!“

„Nejlíp, když se zeptáš.“

Jana na moment zavřela oči. Chvíli tak zůstala; potom její drak mírně zavrtěl ohonem. Jana oči vykulila, jako když ji Iris žíhala kůži.

„Cítila jsem teplo! Spoustu dobré energie; je možný, že by souhlasil?“

„Proč ne? Bůh je nepředstavitelně dobrý a laskavý, to nevíš?“

Jana chvíli mlčela. „Když někteří říkají... taky přísný soudce!“

„Ano, to je. K nám ještě přísnější než k bezbožníkům. Ale přes to všechno nás má rád. Tak se neboj; nadechni se a leť!“

Iris se zas dala do práce. Po celou dobu Jana mlčela, jen občas zasténala bolestí. Byla to poslední etapa; po jejím skončení vztyčil nádherný barevný drak své hlavičky a vychrlil oheň, křídla mu pleskala, dlouhý ohon se vlnil jako had. Jana hrdě vztyčila hlavu a cítila se krásná.

„Až budeš zas někdy bojovat, použij jeho zbraně,“ řekla Sif, „Na hřbetě má kostěný hřeben, ten ti bude chránit hlavu. A v ocase jedovaté žihadlo!“

„Já že bych ještě někdy bojovala?“ vzdychla Jana, „Ale vždyť...“

„Ale jo! Jen co tě někdo zavolá na pomoc!“

Po celou dobu trýznění sténala, ale nebrečela; teď jí tekly slzy:

„Zase jít do boje? Držet v ruce meč, sedět na koni a nade mnou standarta s křížem? A jezdci, kteří se řítí za mnou na nepřítele?“

„Copak není na světě žádné zlo, proti kterému by ses měla postavit? Nemáš snad koho chránit a pomáhat? Snad nechceš říct, že jsi dostala strach?“

Vyrazila vysoký bojový pokřik a sevřela je v náručí.

„Nepřeju si nic jiného! Kdybych ještě jednou směla jít do boje...“

„Vydrž, Janičko. Ještě to neskončilo!“

Když si otřela slzy, všimla si, že Cat a Cabrita před ní klečí.

Cat promluvila: „Jsem Karya'taqi, bohyně afrického kmene Ongangů; půlka dvojčat, kterým se říká Lvíčata. Vůbec ne křesťanka, to jsem lhala; nevím nic o tvém Bohu a tvé víře, ale vkládám ti do rukou svoje jméno a tím svůj život – a přísahám: Kamkoliv půjdeš, půjdu za tebou a budu bojovat! Věřím ti, chci stát po tvém boku a zabíjet tvoje nepřátele!“

Cabrita neuměla mluvit tak vznešeně: „Já jsem Gabriela Moreno; Cabrita je moje přezdívka, znamená Kůzle a... asi nemám moc rozumu. Vlastně jsem tu asi náhodou. Ani nejsem moc silná ve víře; teda, křesťanka jsem, ale nikdy jsem si nemyslela, že to něco znamená. A neumím bojovat, kluci si ze mě jen dělali legraci. Ale kdybys chtěla... já bych třeba něco... zvládla!“

Janě svítily oči. Mávla rukou a nastavila jim čepel zářícího meče. Když se jej dotkly, měly pocit, že se pod nimi země zavlnila.

Iris udělala dva kroky vpřed: „Jsem Iris, princezna z Dunbaru, učednice magie z ostrova Arminu. Slibuji ti přátelství svoje, rodu Dunbarů a tolika členů řádu Templářů, kolik jich dokážu přesvědčit. Jsem ještě dítě, víš? Ale jednou vyrostu!“

„Já jsem Sif Zlatovláska z rodu Aswastarrů, Stříbrný Jednorožec. Slibuji ti přátelství; co ještě k tomu, to se uvidí. Sama nevím, co ze mě bude.“

Johanka vztyčila uši; kdesi ve výši nad nimi zvonily zbraně princezen, které je předešly na cestě do vyššího světa. A bylo jich hodně.

Jana si utřela nos. Potom oči: „Holky, já... nevím! Mám se tam vůbec vracet? Už se mi pomalu... ani nechce!“

„Ale teď se tam právě musíš vrátit! Musíš tam být, abys jim řekla, že my jsme tady a čekáme! Že nás můžou zabít, ale ne porazit!“

„Jo... tak jo. Ale dneska večer mě tu ještě necháte, ne?“

Teď se rozesmály; Iris koukla na hodiny. „A teď jdeme na večeři! Nebo ty vůbec nemíváš hlad?“

„Strašnej; nejedla jsem pět set let!“

Hnaly se po schodech dolů do jídelny jako povodeň; málem porazily Julku, která mířila opačným směrem. Bleskově přehlédla situaci a podržela si dcerku za ucho: „Neříkala jsem, že se máte chovat slušně?“

„Já byla hodná! Dokonce jsem po nás uklidila koupelnu!“

„A tohle je co?“ pohladila Julka Janina draka, bez ohledu na jeho syčení.

„Nelíbí se ti?“

„Krásnej, což o to, ale... Heleď Jano, já tě odněkud znám, jen si nemůžu vzpomenout, kde jsme se potkaly. Nevzpomínáš si?“

„V bitvě, čarodějko. Kde jinde jsme se mohly setkat?“

„Aha, jistě. A bojovaly jsme spolu nebo proti sobě?“

„Při prvním setkání proti; potom už spolu.“

„Taky mám ten dojem. Nech mě, já si časem vzpomenu. Určitě tě znám...“

Rozešly se; Iris naklonila k Janě: „Opravdu se znáte?“

„Jo. Ani nechtěj vědět, odkud.“

V jídelně bylo narváno; byl tu taky Nick a tvářil se divně:

„Kde jsi celej den byla? Odpoledne jsem tě hledal a...?“

„Taky jsem tě hledala; kdepak jsi byl ty?“

„Sháněl jsem užitečný kontakty. Vyrazíme o půlnoci na lov, sestřičko?“

„Já už ne. Složila jsem přísahu. Od teďka zabiju jen toho, kdo si to zaslouží. Nevím to jistě, ale asi jsem Templář.“

„Ale to je krásný! Myslíš, že by mě vzali taky?“

„Kdybys slíbil, že budeš dodržovat zákony...?“

„Nebudu! Copak oni je dodržujou?“

Kluci, co byli s ním, se rozesmáli. „Černý lvy berem! Jdeš s náma do Afriky?“

„No... odtamtud jsme zrovna přišli. Neznáte nějakou lepší hru?“

„Určitě, akorát ne zrovna teď. Ale vydrž, něco se určitě najde...“

Don Lucio se netvářil nijak nespokojeně, i když měl důvod.

„Hezký večer, viď? Tak se můžeš uklidnit, Willi; přišel jsem o svou černou kočičku i o šanci si vyřídit účty. Vyfoukli mi ji před nosem...“

„Kdo měl tu drzost?“

„Kdybych to věděl, vyřídil bych si to s ním. Obávám se, že někdo s vyšším postavením než já. To víš, svět je samej podraz.“

Sál byl plný hostí, starých i mladých, vznešených i pochybného původu. Ti všichni se bavili, smáli, tancovali, navazovali známosti. Každou chvíli se nějaká dvojice vytratila mimo dosah ostatních.

„Kdy že to odjíždíte?“ ptal se Lucio.

„Nevím. Během dvou tří dnů. Už se rozhodlo, co bude: Maryška nechá zámek profesoru Sed?rovi. Matvěj Lichokopytov bude vědeckým vedoucím...“

„Každému po zásluze; inu, jak chtějí. Ale už tu nebude tak veselo!“

„Nic není věčné...“

Don Lucio chvíli hleděl na hemžení v sále.

„Stejně to ještě jednou zkusím. Koukám, Nick sedí u baru a kluci do něj lejou kořalku po decákách. Až bude pěkně v lihu, třeba bude ochotnější!“

„Zkusit to můžeš. Hodně štěstí!“

Pro zajímavost jsem se přiblížil na dosah, abych slyšel, co se tam děje. Nick se zrovna pokoušel ostatním vysvětlit situaci:

„Já jsem bůh, ty vole! Africkej; nevěříš? Jsem nejmladší potomek mocnýho Ruwy Raue, nejvznešenějšího z Yawů! Můj strejda Bebeh ovládá vítr, déšť a blesky a strejda Kowange se stará, aby vyšlo slunce! Nikdo je neporazí!“

Otázku nebo námitku jeho spolubesedníka jsem neslyšel, jen odpověď:

„Ten Wašoriwe je jen blbej démonskej lev z jinýho prostoru! No dobře, tak je velikej – a co? Jednou si ho vyčíhám a umlátím ho svým válečným kyjem! No jasně, že vás tam všecky pozvu, na ten lov i na hostinu! Na zdraví!“

Vytratil jsem se. Ať to tu dopadne, jak chce.

Palmiro přišel doprovázen svou krásnou Kalypsó.

„Cítíš, co se děje? Vychýlila se rovnováha... je tady někdo tvrdě kladnej a zvedá to. Mám dojem, že se můžu přestat bát odejít!“

„Odcházíš zítra?“

„Odplouvám. Jsem zodpovědný za tu loď. A za svoji krásku...“

Kalypsó se usmívala. Měl jsem podezření, že ví víc než říká.

„Dáme si pivo?“ zeptal se Palmiro.

Dali jsme si. Přisedli jsme k postaršímu pánovi s bílým vousem, který se spokojeně usmíval a popíjel červené víno z objemného poháru.

„Začíná tu být spousta lidí, který neznám,“ konstatoval Palmiro, když se napil a otřel bradu, „Některý podezírám, že nejsou tak docela lidi.“

„To už jsem zažil. Odtamtud, nebo odtamtud?“ ukázal jsem napřed nahoru, potom dolů. Palmiro se jenom zasmál a mávl rukou.

„To znáš jenom dva možný rozměry? Ber to ze všech směrů...“

Kalypsó potřásla hlavou a zvedla se: „Začínáte nabírat moc smutnej směr debaty, pánové. Já bych si šla radši zatančit. Co říkáš, Palmiro?“

„Jdi, miláčku. A nešetři nikoho!“

Odskotačila a on ji sledoval pohledem. „Je mladá...“

„Kolik je tobě, prosím tě? Vypadáš jako student!“

„Děkuji za uznání, ale nelži. Když jsem se nabízel Charrymu, to jsem byl mladej kluk; žádný starosti, dluhy kam se podíváš a...“

„Lituješ, že ses dostal výš?“

„E! Udělal jsem jen to, co jsem chtěl. Jenom když se občas kouknu na tu mládež, jak se bezstarostně baví. Mně už to tak nejde...“

Mládež se skutečně bavila. Parta muzikantů se dostávala do extáze, jejich hudba vibrovala sálem a strhávala kdekoho. Na parketu nebylo k hnutí, a to ještě děti klouzaly mezi tanečníky, zlobily, provokovaly a těšily se, že se někdo pokusí je nakopnout. Většinou byly rychlejší.

„Dneska večer to zas bude správná zábava. Všiml jsem si, že většina mladých pije jenom ten jejich čaj. O půlnoci budou bez sebe; kdyby tady byla Diana, už by ukecávala čarodějky, aby se z toho narodilo hodně dětí...“

„Myslíš, že na to mladí nepřijdou sami?“

„Určitě! Ale Diana má zákeřný metody, jak překonávat jejich ochranu. Pár holek si už stěžovalo, že do toho vlítly a netuší jak...“

„Zajímavá informace! Jak to dělá?“

„V tom případě jí magie jde o poznání líp než jindy. Někdo říká, že dokonce jmenovitě určuje, která z volných duší se má který holce narodit.“

„To by si měla otevřít kliniku v nějakých lázních, kde léčí ženskou neplodnost. V Rakousku u Egeru jsou lázně Franzesbad...“

Palmiro se smál. „Nejlíp nechat přírodu, ať si sama dělá co chce!“

„Souhlasím; tak se na to napijem!“

I starý pán si s námi přiťukl vínem; ač jsem měl pocit, že naší němčině moc nerozumí. Palmiro mluví všemi jazyky, a všemi mizerně.

Zatímco se celý palác bavil, Priscilla chystala pomstu. Strašlivou, neodvratnou a bezpochyby krutou, aby si to všichni dlouho pamatovali. Za co? To je snad jedno, ne? Za to, že žije!

Byla na plese od začátku a zatím nezpozorovala nic, co by jí zlepšilo náladu. Vše bez výjimky tu bylo trapné a debilní; všichni kolem se smáli, tančili, zpívali, líbali se, zlobili své partnerky i sebe navzájem, vymýšleli hlouposti. Kluci občas vyklouzli do šermírny nebo na nádvoří, aby se tam servali a vyjasnili si, kdo je v čem lepší. S děvčaty naopak odbíhali do vedlejšího sálu; říkalo se mu šatna, ale jak většina přítomných neměla co odložit, využívala se k intimním schůzkám. Bylo tam příjemné šero a nějaký dobrák natáhl na zem rohože, aby to bylo příjemnější. Priss nic takového neuznávala. Pro ni bylo všechno trapné.

Vypila několik skleniček alkoholu, ale ten jí náladu, pokud možno, ještě zhoršil. Taky jí dali napít ten jejich čaj; okamžitě postřehla, že je magicky otráven, a před napitím ho zneutralizovala. Kdybyste nebyli blbí, tak byste to udělali taky; aspoň byste se nemuseli motat jako můry kolem lampy a blbě se tlemit. Pitomečkové; jak malý děti!

Nějaký kluk (docela cizí) ji taky zavlekl do té šmajchlcimry. Nechala se, proč ne? Dělal to amatérsky, neuměle a bez fantazie, a ještě pořád blábolil cosi, jako jak se mu líbí a jaká je skvělá holka. Nechala ho; když skončil a pořád ještě ji nechtěl pustit, zakřikla ho, aby odprejskl.

„Tobě se to nelíbilo?“ vykulil nechápavě oči.

„A co se mi na tom mělo líbit? Seš trapnej puberťák, nic neumíš a kecáš voloviny. Radši zalez někam do díry a styď se!“

Chvíli na ni nechápavě zíral; potom potřásl hlavou, zasmál se a zmizel.

Priss ještě chvíli zůstala a pozorovala jiné dvojice kolem; hnus! Všichni si perfektně užívali; jedna z nich byla Cabrita, oddávala se svému klukovi s veškerou myslitelnou vášní a energie z ní přímo sršela. Cat tu nebyla, ta si otevřela pro sebe a svou partu nějaké okno a tam jim dokazovala, že správná lvice vydrží všechno. Někteří přítomní i v extázi dokázali sledovat, co dělají ostatní; dokonce s nimi komunikovat a radit. A to ten večer teprve začínal!

Priss zas vypadla; proklouzla sálem, našla si vhodné místo, odkud mohla vše pozorovat, a sledovala známé. Mírně zvědavá byla na Janu; zdalipak ta nafoukaná panenka taky podlehne a pozbyde svou svatost? Jana tančila, to je pravda; nejspíš poprvé v životě. Nenechala se však moc líbat a nedovolila klukům ani ji osahávat, což většina děvčat přímo vyžadovala. Avšak dovolila jim, aby hladili a dráždili draka na její hlavě; občas někoho kousl nebo popálil ohněm, kamarádi se smáli a vzájemně povzbuzovali, kdo to zkusí beztrestně. Někteří chlapci kouřili, dokonce i děvčata si daly říct; Jana se naučila plivat oheň na dálku, takže stačilo dát k ústům cigaretu, drak zvedl některou hlavičku a plivl plamínek i několik metrů daleko.

Priss byla znechucena. No ovšem, však si to myslela; svatá a hraje si jak malá holka! Cítila jisté uspokojení, že ta slavná bojovnice není lepší než kterákoliv jiná tady. Nakonec ji stejně někdo svede, a do nebe se už nebude smět vrátit; to bude na ni dobře, že se tak vytahuje!

Nějaká veselá parta ji obtěžovala, aby si s nimi šla zatančit; chvilku se bránila, potom je poslala do prdele a zmizela. To by tak ještě scházelo! Tančit s nimi, poslouchat jejich blbé vtipy, nakonec ji některý kluk začne omatlávat zpocenýma rukama a lákat do šmajchlcimry! To víš, blbečku!

Kdyby tu byl její miláček Armando, už dávno by dostala pár facek a konkrétní úkol, na kterého chlapa se má přilepit a co s ním dělat. Nelíbilo se jí to, ale Armando kasíroval a tvrdě vyžadoval poslušnost. Ze začátku tedy ne, to se spíš lísal a rozmazloval ji; fackoval ostatní děvčata a Priscilla se smála, však jim to patří, děvkám! Správná kurva nemá být líná, to je Armando učil a Priss s tím souhlasila. Až potom, když se jim už nevedlo tak dobře a docházely peníze, začal být protivný a hrubý. Nakonec ji zfackoval a zkopal preventivně, jen ji uviděl. Kdyby nepřišli ti policajti a všechny zatkli, možná by ji v záchvatu vzteku zabil.

A jak ošklivá jména jí dával! Nejčastěji že je frigidní, studená jako led, v posteli se válí jako kráva a blbě čumí, lemra. Nespravedlivé výčitky ji vždy rozbrečely; copak mu nedala vše, co měla? Nakonec byla nucena se opít, aby jí jeho chování přestalo vadit. Anebo se přemáhala, měla se k němu i k zákazníkům, aby jí něco píchl, aby přišly ty krásné, bezstarostné sny... Jenže to bylo málokdy, šetřil na ní a měl kecy, že ji nenechá chcípnout nebo upadnout na úroveň trapných feťáků...

Kdosi jí položil dlaň na rameno. „Co brečíš? Stalo se ti něco?“

Možná to byl hezký kluk, ale přišel krajně nevhod.

„Jdi do hajzlu!“ zaječela na něj a zdrhla.

Teď se v ní vzmáhal vztek. Však já se vám všem jednou pomstím! Za tenhle zpackanej život! Proč mě Bůh vůbec stvořil, když... No jasně, Bůh za to může! Teprve teď to chápala; Bůh mě nenávidí, udělal mě takovou jaká jsem, a tihle kolem se nafukují, že jsou jeho služebníci! No jen počkejte!

Něco jste mě naučili: tu vaši magii. Ta funguje bez ohledu na to, jestli ji používá svatá Jana nebo já, zákeřná hnusná potvora. Umím ji zkoncentrovat a použít, udělat z ní zbraň a tu zapíchnout do nejcitlivějšího místa. Ovšem že to musím důkladně promyslet, aby to zasáhlo co nejvíc lidí a nedalo se proti tomu bránit. Vybrat vhodnou fintu, vhodný čas...

Ten čas je jasný: půlnoc. To už budou všichni tak opilí, že nebudou vůbec chápat, kde jsou a co dělají. Ty jejich kočky hlídají venku, nebudou překážet. Do půlnoci zbývá víc než tři hodiny, to mě něco napadne...

Starý pán u našeho stolu postřehl, že svíčka dohořívá, přesněji knot se topí ve zbytku rozpuštěného vosku. Nepožádal o novou; sáhl do záhybu svojí bílé tuniky a svíčku vytáhl. Pak se rozhlédl a kývl na Janu, který zrovna s někým tančila, ale vnímala všechno. Bylo to přes půl sálu, přesto její drak zvedl hlavičku, plivl a přesně zasáhl knot. Starý pán se zasmál, poděkoval kývnutím a zasunul svíčku do stojanu. Pak nad ni vztáhl ruce a něco šeptal; hleďme, zdá se že taky něco umí!

Janet se protlačila k Janě a zatáhla ji stranou.

„Tak ty mi chceš tvrdit, že seš svatá, jo? Dokonce moje patronka! A můžeš to nějak dokázat? Já totiž o tom něco vím, jsem dcera kazatele!“

„Dokázat to nemůžu. Ale je to pravda!“

„To leda z toho Pochodu svatejch; znáš? When the Saints Go Marching On!“

„Neznám. Ale anglicky rozumím dobře!“

„Já jsem náhodou hrála...“ Janet se zarazila a ohlédla na pódium. Potom vzala Janu za ruku a táhla ji tam. Obrátila se na pianistu:

„Hele, nechceš si udělat přestávku? Mohla bych si zahrát já?“

Kapelník se ohlédl: „Ty umíš na něco hrát?“

„Od malička hraju na harmonium v našem sboru. Tohle bych zvládla!“

„Proč ne? A co chceš hrát?“

„Znáš třeba Svatí pochodují? Ten americkej jazz!“

Znal; rychle se dohodli, Janet sedla k piánu, ale muzikant neodešel, naopak se chopil saxofonu. Rychle se sehráli, nový rytmus ovládl sál a všichni mu podlehli. Jana se smála, kdosi ji chytil za ruku a odtáhl tančit.

„Bezva,“ řekl kapelník, když dohráli, „Co umíš ještě?“

„No... hlavně spirituály. Jak vidíš, jsem černá holka...“

„Taky zpívat?“

„Jasně; černoška, která nezpívá, by se měla stydět!“

„Ten váš jazz mě docela zajímá; co třeba Rivers of Babylon?“

„Jo, ráda!“

Přisunuli jí ke klavíru mikrofon. Zazpívala Babylon a nálada v sále ještě o něco stoupla; všichni tleskali a povzbuzovali ji, aby zpívala ještě něco. Vyhověla; v průběhu písně ji přišel povzbudit Nick, přinesl si velký africký buben a pomáhal jí. Dokonce i muzikantská parta zářila nadšením.

„Ty umíš dobře bubnovat,“ pochválil Nicka kapelník, „Ale co to máš za dřevo?“

Nick se zasmál a lusknutím prstů změnil buben za moderní bicí soupravu.

„Už se ti to líbí víc?“

Kapelník byl zvyklý na šoky, takže se jenom rozesmál. Ale Nick přistoupil k Janet a políbil ji na krk: „Tak si říkám, že jsem ti ještě ani nedal žádný dárek! Jak by měly vypadat varhany, aby se ti líbily?“

„To snad ani nemusí být!“ bránila se, ale trval na svém:

„Představ si je! Mysli na nejkrásnější varhany, na jaký bys chtěla hrát!“

Skutečně si představila. Když otevřela oči, spočívaly její ruce na jednom ze tří rejstříků obrovských varhan se spoustou píšťal. Vypískla.

„Na tohle přece nebudu umět hrát!“

„Ale budeš! Jenom to zkus!“

Zkusmo projela manuály a začala hrát. Melodie se zmocnila všech v sále; bylo to blues, táhlé a vášnivé. Chlapci a dívky se k sobě přitiskli, ovinuli se vzájemně pažemi a jen se mírně vlnili. Přes celý sál se přelila vlna vášně a mnozí jí s potěšením podlehli.

Příjemné melodie přilákaly i Cat; chvíli přihlížela a pak nevydržela.

„Mohla bych si půjčit tu... drnkačku?“

„Kytaru? A umíš na ni vůbec?“ zapochyboval majitel.

„Jenom mi ji půjč do ruky!“

Půjčil, proč ne. Cat ji prozkoumala, potom vrátila a vytvořila si podobnou, i když v detailech přizpůsobenou jejímu vkusu. A jen co Janet začala hrát, suverénně se připojila, k nemalé radosti posluchačů.

Jana už nějakou chvíli cítila, že by měla něco provést. Ne že by tu nebylo dost veselo, ale měla chuť udělat... tak třeba co? No ano, ovšem!

Na chvíli zacouvala za sloup a vytvořila si chráněný prostor. Pak vyslala signál; po nějakém čase se objevily dvě dívky v zářících řízách, dlouhé vlasy zavinuté šátkem. Překvapeně se rozhlížely.

„Och ne, Jano! Jak to vypadáš?“

„Jak se tady chodí. Zavolala jsem vás, je tady veselo; nezlobíte se?“

„Ti lidé kolem – jsou křesťané?“

„Většina. Ale někteří taky mohamedáni, buddhisté, svědci Jehovovi... tam ti dva Mauři na pódiu jsou dokonce afričtí bohové.“

„Myslíš, že je správné sdružovat se s takovými lidmi?“

„Ať jsou cokoliv, Kateřino, jsou dobří. Lepší než mnohý křesťan. Chci být s nimi, protože jsou služebníky Hospodina. Vyzkoušejte je!“

„Ale někteří dobří nejsou!“

„Zatím ne, Markétko. Ale možná je dokážeme získat!“

„V každém případě, hudba je skvělá; líbí se mi tu. Chvilku zůstaneme.“

„Ale možná byste se mohly trochu... přizpůsobit. Oblečením a tak!“

„To se máme svlíknout donaha?“

„Není třeba; všimni si, spousta děvčat má všelijaké parádní kostýmy. Sice je rády svlékají...“

Přizpůsobily se; přesto vypadaly dost exoticky, když je přivedla do sálu.

„To je Catherine a Margareth, moje kamarádky. Taky už dlouho netančily, tak se jim nesmějte, kdyby něco nešlo...“

Kluci se nedali pobízet, aby je vzali tančit; fascinovala je především jejich nadpozemská krása. Tančily zlehka jako vánek a že se nenechaly hned osahávat a nevyžadovaly lechtání v kožíšku, svědčilo spíš o jejich vznešené nedotknutelnosti. Zakrátko roztály, začaly se smát a odpovídat na vtipy, ale nedovolily nikomu nic.

Palmiro se tvářil nejistě, až nedůvěřivě; na chvíli sundal z krku řádový kříž, aby jej roztočil jako siderické kyvadlo. Výsledek, ke kterému došel, se mu zdál ještě neuvěřitelnější; potřásl hlavou a radši mlčel.

Kateřina a Markétka byly naopak plné nadšení.

„Je to tu skvělý!“ smála se Kateřina, „O tom bysme měly říct holkám! Koho ještě pozvem? Barču... a Aničku, ta je taková hodná...“

„Hele, co kdybysme to řekly taky klukům? Jirka by určitě přišel; a možná Sebastian, nebo dokonce Tomáš a Honzík...?“

Jana držela v ruce sklenici vína a zvolna upíjela.

„Mám jinej problém. Víte, kdo je královský pronotor Jean d'Estivet?“

„No... myslím jeden z těch, co tě dali upálit.“

„Ano! A Cauchon, Le Courcelles, Ladvenu? Pamatujete si ta jména?“

„No ano, tvoji soudci. Já myslela, že už jsi zapomněla...“

„Jenom jsem na ně přestala nadávat. Víte, kde jsou? Jsou tam s námi! Sice ne v nějakém vysokém postavení, o svatořečení si nemůžou nechat ani zdát, ale jsou s námi v ráji! A ještě se chlubí, jak mi pomohli ke svatosti!“

„A co s tím chceš dělat?“

„Dělat... snad nic. Ale aspoň jednou za život jim to říct! Že jsou mizerové, kteří se sprostě vetřou všude, dokonce i do ráje!“

„To zní, jako bys pochybovala o Boží spravedlnosti!“

„To mluví jen o Jeho laskavosti; a jejich drzosti, se kterou se vtírají! Moc ráda bych věděla, za jaké zásluhy! Že lezli někomu do zadku?“

„Vykašli se na ně, Janičko!“ řekl mladý muž, který právě přistoupil, „Co je ti po takových šmejdech? To nemáš lepší zábavu než se vztekat?“

„Jiří?“ zeptala se překvapeně, „Jak tě napadlo sem přijít?“

Přišel ještě blíž a políbil ji na pleš. „Hele, pěknej drak! Takovou potvoru jsem jednou zabil... Chtěl sežrat jednu holku, co jsem měl dělat?“

„Nechat ji sežrat! Mohla tady bejt s náma!“

Smáli se, Jiří i jeho společníci. Snědý muž v turbanu byl Tomáš, rozesmátý světlovlasý mladíček se jmenoval Sebastian a protože se po obhlédnutí situace okamžitě svlékl, bylo vidět všude po jeho těle stopy po šípech.

„Jestli o tom nevíš, Janičko, nahoře je kvůli tobě pěkný poprask. Ne každý souhlasí s tím, že jsi dostala vycházku!“

„A jé! Poslali vás, abyste mě přivedli zpátky?“

„Ale vůbec ne! Ty seš nějak mimo, ne? Naopak, leckdo se sem chystá. A ne jenom sem, ledaskam do lidskýho světa. Diskutuje se o tom, jestli sem smíme bez pozvání nebo ne. V současný chvíli vítězí strana, že jo.“

„Počkej, Jirko, to nějak nechápu. Existuje zákaz vměšování, ne?“

„A kdopak to řekl? Slyšelas někdy, že by to někdo oficiálně vyhlásil?“

„Ale... vždyť přece každej ví, že Pán zakázal...“

„Pán nezakázal nic! Zakázali to některý lidi; vlastně nezakázali, jenom řekli, že by se to Pánovi nelíbilo. Ještě jednou pomalu pro méně chápavý: nějaký lidi řekli, že by se Pánovi nelíbilo. On sám neřekl nic!“

„Takže... co?“

„Takže koťátko moje, je to na tobě! Přečti si Písma, nic tam není povoleno ani zakázáno; sama si můžeš rozhodnout, co chceš!“

„Dobře víš, že neumím číst!“

„Tak si podej rákosku, já ti nasekám na holou! Za ty léta už ses to dávno mohla naučit! Jenže to bys nesměla bejt líná, co?“

„Nenadávej mi! Jsem ještě mladá, skoro dítě!“

„O důvod víc, abys dostala na zadek.“

Jana si pro jistotu přejela rukou po zadečku. „Hned teď?“

„Příležitostně. Teď máme jinší starosti. Vlastně, náš příchod prosadil tenhle kamarád; znáte se?“

„Ty jsi... tuším Vašek, ne?“

„Václav Český.“ řekl mladý muž s přímou tváří bojovníka, který se bez své zbroje cítil poněkud nesvůj, „K tvým službám, Panno.“

„Tvoje služebnice, kníže!“ oplatila mu úklonou.

„Jde o tohle: mám v Africe jednoho... kluka. Hrozně vzdálený, přesto můj potomek; několikanásobný levoboček Přemyslovců. Možná dědic trůnu.“

„Denis Baarfelt?“

„Znáš ho?“

„Znám jeho sestru Janu. Moc milá holka; vytáhla mě sem.“

„Zahynula na Rhodu v boji s obludami z jiného světa. Vím.“

„O Denisovi a tom všem vědí támhle ti; jsou z rodu Yawů, kmene Onganga.“

„Promluvím s nimi. Jenom jsem chtěl... ten kluk má potíže a měli bychom mu pomoci. Trochu zklidnit ty místní lví božstva...“

„Jasný! Jedem hned?“

„Počkej, nespěchej. Nechceme je zlikvidovat; chceme je získat!“

„Získat – jako spojence? Proti komu?“

„Tomáši! Prosím, vysvětli to!“

„Před nějakým časem zahynul kdesi v Evropě Miguel d'Escambrray, pán tohoto paláce. Manžel vévodkyně Marie; taky příbuzná Baarfeltů. A jeho armáda, samozřejmě. Jeho duchovním učitelem je Guy Feroz; možná ho znáte.“

„Démon?“ Jana vztyčila všech sedm dračích hlaviček.

„Když myslíš... v každém případě velký bojovník. Teď odešel do války do Inferna. S návratem se nejspíš nepočítá.“

„A co? Máme mu tam snad jít na pomoc?“

„No – jestli nechceš, tak nemusíš.“

Nastala chvíle ticha. Jednotliví přítomní koukali jeden na druhého.

„Jo tak,“ řekla potom Jana, „Pěkný! Kdo všechno se tam chystá?“

„Počkej, brzdi!“ řekl Jiří, „Problém je, že my tam nemůžeme. Maximálně do prostoru před jejich branami. Asi nikdo z nás, jak jsme tady.“

„Tak teda...“

„Oni jo.“ ukázal na Lvíčata.

Jana uličnicky hvízdla. „No páni!“

„My jim samozřejmě poskytneme podporu; otevřeme bránu a budeme ji držet, aby ji někdo nezavřel. Dál do Inferna budou muset sami; pokud se vytvoří dost silná jednotka, aby to mělo nějaký smysl.“

„Jo, už chápu. A tu jednotku má zkompletovat tvůj synáček Denis.“

„Chytrá holka! Já vždycky věděl, že ti to... zapaluje!“

Jana vychrlila oheň z dračích hlaviček.

„Tak teď mi řekni pravdu, Jirko: žádný křesťan nesmí do Inferna. Ale kdejaký pohan klidně může; není to nespravedlivý?“

„Každý pohan taky ne. Ale dobrý bojovník... a Vašek jednoho zná.“

„Můžu ho sem zavolat; ale nesmíte se leknout!“ řekl Václav.

Především dívky byly značně zvědavé.

„Dobrý večer.“ řekl příchozí a zdvořile se uklonil.

„Fuj, to je příšera!“ ujelo Janě.

„Děkuji za uznání. Radegast, bůh války Slavěnů.“

„Těší mě... máme se představovat, nebo o nás něco víš?“

„Speciálně o tobě vím dost, Johanko z Gallie. Mohl bych tě zakousnout, nebo bych tě mohl svést, po dobrém či násilím. Ale vážím si tě...“

„Jseš nesmírně milej, ani si to nezasloužím! Ten meč u pasu máš na ozdobu nebo s ním něco umíš? Že bysme vyzkoušeli, jak ti jde to násilí!“

„Vsadíš se?“ vycenil tesáky.

Václav udeřil pěstí do stolu. „Hádky si nechte na jinou část věčnosti! Já bych rád připomněl, o čem jednáme: Radegast slíbil, že jestli dáme dohromady reprezentační oddíl, povede ho do Inferna. My je budeme krýt...“

Radegast udeřil dlaní do svého meče a kývl.

„Takže přece jen nějaká naděje, že si zaboucháme?“

„Speciálně na tebe jsem zvědavej, Panno!“ vrčel Radegast.

Jana mrkla na Markétku a Kateřinu. „To mě tak mrzí, holky, že nejdete do akce s náma! Speciálně vás dvě bych chtěla vidět ostříhaný a v plechách!“

„Heleď, jestli myslíš, že jsem v životě nedržela v ruce meč...!“

Václav podruhé udeřil pěstí do stolu.

„Aha, nojo. Tak kde to ještě vázne?“

„Na Denisovi. Trčí kdesi v Africe a líže si rány po minulým boji. Zkusil jsem ho kontaktovat, ale vůbec mě nevnímal. Asi mu není dobře...“

„Až tak, že přijde brzo posílit naše řady?“

„Jeho karma zní jinak,“ podotkl Tomáš, „Má žít ještě dlouho a zplodit velikou řadu dětí; všechny mají určitý význam...“

„Jeho co? Co je karma?“ ptala se Jana.

„Jak ta holka je nevzdělaná! Jak tys mohla vyštudovat, prosím tě?“

„Mě naučili akorát malovat svůj podpis! Nemám žádný školy...“

„Vy Evropani jste všichni barbaři!“

„A vy v Indii žerete myši!“

„Co je to za blbost? Třeba já jsem přísnej vegetarián!“

„To je co?“

Václav zvedl ruku, aby udeřil do stolu, ale všichni ztichli sami od sebe.

„Tak a dost! Vidím že nepůjde jinak než začít rozkazovat. My vytvoříme oddíl a podpoříme Denise v Africe. Chci vidět ukázkovou, naprosto špičkovou akci, aby se o ní mluvilo po celým vesmíru; jasný?

Jano, ty uděláš nábor mezi holkama. Pro jednou překonáš svou omezenost a nechuť vůči nekatolíkům, možná i pohanům; tam je taky fůra děvčat, který by do toho možná šly. Taky nás bude krejt jeden anděl; Denisův bráška Jerzy, ovšem on je tak trochu... hm, zvláštní anděl. Sestavuje si oddíl.“

Jana si nedala ujít, aby neřekla: „Provedu!“

„Do čeho se nastrojíte a jak se učešete, je váš problém; ale pamatuj si, potřebujeme vás jako... jako kamarádky, kterým věříme. Chceme vás tam mít!“

Jana se ohlédla po ostatních děvčatech. „My tam budem!“

„No... to je tak asi všecko. A teď se můžem jít bavit, ne?“

„Správně!“ zaduněl Radegast a pozvedl svůj roh, „Jdeme se ožrat! O co se vsadíš, Vašku, že vydržím víc než ty?“

„Abys nelitoval! Jsem Čech, my něco vydržíme!“

Chytili se kolem ramen a hrnuli se k baru; mnozí další za nimi.

Jana se v rozpacích podrbala na hlavě. Vyleptaný drak ji dost svědil.

„Co asi na to řeknou Cauchon, Ladvenu a d'Estivet?“ uvažovala.

„Co by?“ zasmál se Jiří, „Poruč jim vyleštit to tvoje brnění!“

Priscilla koukla na hodiny a potřásla hlavou. Blížila se půlnoc a ona se pořád ještě nerozhodla, čím pokazí náladu tomu davu, který se vlnil sem tam po celé hale, tančil, zpíval, popíjel, smál se... Všichni byli šťastní, jen ona se žrala bezmocným vztekem. Kdyby nebyla čarodějka, snad by si toho večera musela hodit mašli.

Procházela jednotlivými úrovněmi haly; odhadovala, že je tu několik tisíc lidí. Většinu z nich neznala, jejich řeči nerozuměla a nedokázala odhadnout ani jejich původ; občas jí dokonce napadlo, zda to vůbec jsou lidé. Taky jí nebylo jasné, jak se sem všichni vejdou; ten palác se musel neuvěřitelně nafouknout! A co bazén, do kterého si každou chvíli někdo odskočil zaplavat a osvěžit se! Zabíral snad půl hektaru; určitě nějaká magie!

A právě ve chvíli, kdy pozorovala bezstarostně se koupající kluky a holky, se ozval démonek našeptávač. Už věděla, co udělat, aby si na ni dlouho pamatovali. Nedělala si iluze, že její kouzlo vydrží věčně, ale mohlo by aspoň tak... čtrnáct dní, možná dokonce měsíc. Aspoň všichni pochopí, že jejich pošetilý obdiv k černochům je pitomost! Když zčernají všichni...

Ale vlastně, proč by měli být černí? To by bylo ještě málo! Je potřeba vybrat barvu, jakou nemá nikdo na celém světě. Modrou, zelenou? Kalypsó je modrozelená a moc jí to sluší, všichni kluci na ni letí! Tak jakou?

Přehlédla bazén. Děti samozřejmě řádí ve vodě, a je jich nějak víc než obvykle. Támhle plave Julie... Maryška leží na lehátku a žvaní s nějakým frajerem, to je škoda, ale támhle je Cabrita a... Co Jana? Nebylo ji nikde vidět, ale půlnoc se kvapem blížila, jestli to nespustím, tak už nedostanu příležitost, všechny mocnosti jsou na mé straně...

Půlnoc je za okamžik! Jakou barvu vybrat? Tři, dva, jedna...

V posledním okamžiku zvolila karmínovou.

Zavřela oči a uvolnila Sílu, které byla plná až po okraj.

Když oči otevřela, vlnila se jí u nohou voda tak temně rudá, jako by to byl oceán krve. Kdo byli ve vodě, překvapeně zírali jeden na druhého, potom na svou vlastní kůži.

Pak nastal obrovský poprask. Všichni najednou cosi křičeli; jen Priscilla stála klidně a kochala se svým vítězstvím. Abyste věděli, vy!

K bazénu doběhla Jana, dračí hlavy vztyčené, mávala blanitými křídly.

„Páni! To je nádhera!“ vykřikla a skočila tam šipkou.

Užaslá Priss zírala, jak se Sif a Iris potápějí až na dno a cachtají se, aby si byly jisté, že budou mít správnou barvu. Maryška se zvedla z lehátka a skočila za Julkou; přiběhla i jejich sestra Magda se svým mužem Arnoldem. Uprostřed bazénu plavala Kalypsó a okouzleně sledovala, jak se její pokožka mění z modrozelené na karmínovou a zpátky.

„Kdo to udělal?“ vyzvídala Cat, která nechala kytaru hrát samotnou, „Jak to bude asi vypadat na černé kůži?“

„Tohle nesmíme zmeškat!“ Nick popadl Janet do náruče a skočil s ní do vody.

V bazénu začalo být na chvíli přeplněno; až někteří byli vyhnáni ven, aby se tam vešli další. Jen málokdo se odmítl přidat, třeba don Lucio, který prohlásil, že je na to příliš starý. Jeho družka Juanita ho prohlásila za starého páprdu a šla změnit barvu sama.

„Tohle je konečně správná barva pro boha války!“ hřímal mohutný obr, něco mezi člověkem a šelmou, a tloukl se pěstmi do objemných prsou, „Koho to napadlo? Skvělej nápad, vy nejste tak blbý, jak vypadáte!“

K Priss přiběhla Cabrita, oči rozzářené; v podstatě už nebyla k poznání, třeba proti dnešnímu ránu. „Ty se nejdeš vykoupat? Tak půjdeš!“ vykřikla a strčila do ní; Priss ujely nohy a už byla ve vodě. Cabrita okamžitě skočila za ní a ještě se několikrát potopila.

Vylezla, zůstala sedět na okraji a pozorovala ten blázinec. Přicházeli se vykoupat další zájemci; dlouhovlasé krasavice (Janiny kamarádky?) se na to dokonce obnažily. Priss měla dojem, že i v karmínové verzi se kolem nich vlní jakási podivná záře; a takových tu bylo víc.

Cat přiběhla k bratrovi a něco mu pošeptala. Chvíli naslouchal; vyplazoval při tom jazyk, olizoval se a koulel očima. Konečně se rozhodl; vylezl si na skákací prkno, vztyčil se tam a zjednal si ticho.

„Poslouchejte mě všichni! Jsem Ny?ri'quai'ongh, Černý lev Yawů, vnuk Ruwy Raue, nejvyššího boha národa Ongangů. V této chvíli jsem v nemilosti jak u svého děda, tak u všech ostatních Yawů; ale moje moc vzrostla natolik, že se odvažuji k vám promluvit.

Chci vám říct, že já a moje sestra dvojče jsme nikdy nepoznali lepší lidi, než jste vy. Nikdy jsme se tak nepobavili, nestrávili tak skvělý večer. Chtěli bychom se vám odvděčit; ale naše ruce jsou prázdné, nemáme nic než to, co teď vidíte. Ale slibuji, že jednou, až si vybojuji důstojné místo ve svém kmeni a dokážu ostatním Yawům svoji převahu, postavím na vrcholu hory Gaadqa, jenž je naším sídlem, zlatý palác a vás všechny tam pozvu na oslavu svého nástupu na trůn! Vím, zatím jsem a ještě dlouho budu odkázán na vaši velkomyslnost; ale věnuji celý život tomu, abych se vám jednou mohl náležitě odplatit!“

Není jisté, kdo z přítomných mu věřil a kolik jich považovalo jeho slova za prázdné opilecké žvanění; ale provolávali mu slávu, objímali ho a dávali mu všelijaké sliby, někteří moudré, jiní pošetilé. Potom se vrátili zpátky k baru a zapíjeli svoji krásnou novou barvu.

A opuštěná Priscilla se tiše rozbrečela.

Errata:

30.05.2021 11:13