(Charry)

Svoji ženu velice miluji a rád plním jakékoliv, třeba nejpraštěnější přání. Ale jet do Afriky byla blbost až na půdu, což jsem si plně uvědomil při promýšlení dalších možností, jak se zachránit před králem Ongangů B'Wallou, který se chystal na nás zaútočit. Komické bylo, že král byl docela chytrý chlapík, vychovaný mým drahým tchánem profesorem Garrichetem. Kromě toho byl syčák, kterýmu bych s chutí zakroutil krkem; hlavně proto, že máme dost podobný způsob uvažování.

Větší část naší výpravy se bránila proti B'Wallově armádě v provizorním opevnění na jakémsi kopci. Na nás útočil jenom jakýsi slabý oddíl, převážně mladíci toužící získat si válečnou slávu. Přesto to stačilo, protože nás byla hrstka a náš čaroděj Denis se zmítal v horečkách. A mezi námi a druhou částí leželo celé území Ongangů, mocného kmene s kvalitní armádou.

Ještě jsme mohli spoléhat na leopardy Gawíry, zvláštní kmen toho národa, vyznačující se proužky kolem očí. Jednoho objevily naše šelmy a teď jsme s nimi vyjednávali, aby nám přišli na pomoc.

Taky jsme měli zajatce, dokonce dva: prince G'Obba a jakéhosi kluka, kterého jsme chytili při útoku a vyléčili mu zranění. Ohněm, samozřejmě; Denis se na chvilku probral a zvládl to. Teď jsem ho chtěl vyslechnout; naštěstí to šlo bez Denise, starý Garrichet jejich řeč samozřejmě uměl.

„Kdo velí vašemu oddílu?“

„Mocný O'Gungu!“

„Chtěl bych s ním mluvit. Kde je?“

„O'Gungu je v táboře! Ale přijde, bude s vámi bojovat! Zabije všechny zlé bělochy! Už zabil mnoho bělochů! Sní vaše srdce! Je to statečný bojovník!“

Kluk vyrážel jednotlivé věty přeskakujícím hlasem a snažil se vzbuzovat hrůzu; nepochybně se nás strašlivě bál a dodával si sebevědomí.

„Tak poslouchej, chlapče: Já jsem Charry Guyrlayowe – ty si moje jméno asi nějak upravíš – velký bojovník a kouzelník ve své zemi. Co řeknu, to se stane. A nyní říkám, že chci přestat bojovat! Chci mír mezi námi a Ongangy! Řekni náčelníkovi O'Gungovi, ať zastaví boj a odejde domů!“

„O'Gungu nepřestane! O'Gungu vás všecky zabije!“

„Taky můžeme zabít my jeho. Je lépe nebojovat; pak budeme žít my i on. I ty! Rozumíš? Chceš snad žít; nebo ne?“

„Bagh! Nebojím se! Až mě zabijete, já půjdu do jiného světa. Tam nahoře; tam budu žít věčně a mít se dobře. Je to Nebe a tam já půjdu!“

„Garrichete?“ ohlédl jsem se na tchána.

„Inu – ano,“ přiznal neochotně starý pán, „O nebi jsem jim taky říkal. Ale já z nich chtěl udělat křesťany...“

„Tak zkus nějak účinně vyložit tomuhle idiotovi, že když bude bojovat proti nám, posype si to rovnou do pekla!“

„No, víš... oni si z toho vybrali jenom něco. Věří na nebe, ale myslí si, že se tam dostanou, když budou dělat, co sami chtějí a co nařizují jejich zvyklosti. O pekle jsem jim sice vyprávěl taky, ale tomu nějak... nechtěli rozumět.“

„Jo, chápu. Tak mu řekni, prosím tě: Teď tě propustíme. Ty půjdeš ke svým a řekneš jim, že my, lidé z daleka, jsme jejich přátelé a nechceme s nimi bojovat. Když odejdou domů, zastavíme boj a odejdeme. Jinak budeme bojovat a mnoho jich padne. Můžeš mu to i nějak rozvinout.“

Poslouchal jsem překlad a potom chlapcovu odpověď. Hádal se usilovně.

„Co se mu nezdá? Přelož to!“

„Pořád mele svou. Chtějí mne zpátky. A taky... naše zbraně.“

„Cože? To je ale hajzlík! Tak překládej: Chytré, ale na nás to neplatí! Nedostanete zbraně ani kouzelníka. A když zaútočíte, zabijeme vás!“

„Nevzdáme se svého majetku! Všechny vás zabijeme!“

„No dobře. Přesto půjdeš a řekneš vašemu veliteli, co jsem říkal. Řekni mu, že máme strašlivé zbraně, které zabijí velmi mnoho lidí. A použijeme je proti vám, když neodejdete!“

„Ha! Náš náčelník bude ty zbraně chtít! Když mu je dáte, nechá on odejít vás. My jsme silnější – my klademe podmínky!“

„Ty hajzle malej!“ vyskočil jsem a dal mu do držky. Pokusil se bránit, ale vrazil jsem mu jich pár z každé strany, až se přestal bránit.

„Teď mu zopakuj, co jsem říkal, ať to vyřídí O'Gungovi!“

Kluk upaloval, jen mu prášilo za patami. Teď jsme si mohli sednout a čekat, co na to náčelník. Klid byl několik hodin; pak jsem se začal znepokojovat, přestože nikde nebylo vidět známky útoku. Ani šelmy, které usilovně větřily, nic nezaznamenaly. Jen jsem měl divný pocit...

Útok přišel zcela náhle a nečekaně, prásklo pár výstřelů ze springfieldek a okolo nás začaly svištět šípy. Okamžitě jsme začali odpovídat; já sám zasáhl dva muže, celkem jich padlo nejmíň deset. Nakonec pochopili marnost svého úsilí a ustoupili; i ranění se odplazili, zůstali jen mrtví.

„Je mi líto, Charry,“ ujišťoval Aflargeo, „Ale vůbec jsme je necítili. No fakt, věř mi! Ani teď je necítím, a to jsou jen pár metrů od nás!“

„Nezdá se ti, miláčku můj, že stárneš a ztrácíš čich?“

Urazil se; Ao Harrap mu přišel na pomoc: „Aflargeo má pravdu, Charry. Ani já necítím lidský pach; jen pach dobytka, ale ten je cítit všude...“

Přelezl jsem k jednomu z mrtvých; až v bezprostřední blízkosti jsem poznal, proč nebyl cítit: byl celý od hlavy k patě natřen dobytčím trusem. Moc tedy nevoněl, ale hlavně nepáchl člověkem; ten trus byl starý a hodně vyčpělý, takového pachu si za normálních okolností šelma nevšimne.

„To je taky tvoje rada, Garrichete?“

„No... ano. Poradil jsem jim, aby se tak plížili ke zvěři.“

„Tak ti děkuju...“

A zas jsme dlouho čekali; nic se nedělo, jen občas nám práskl nad hlavou výstřel z pušky, abychom věděli, že jsou tady a číhají.

„Obávám se, že nás hodlají vyhladovět,“ řekl Garrichet, „Totiž, já jsem jim vyprávěl o evropské taktice boje. Budou nás tady držet, dokud nebudeme mít hlad a žízeň. Nemáme mnoho vody, to víme a oni to taky vědí. Vlastně by jim docela stačilo klidně počkat, až se vzdáme...“

„Taky už nemáme moc nábojů.“ upozornila Diana.

Chápal jsem to. Šel jsem si prohlédnout Denise, spal. Všude byl klid.

„No jo – tak budem čekat.“

Během čekání se setmělo a vyšly hvězdy; v noci byl klid, ale Gurru, který se vydal na průzkum, se musel hned vrátit, protože na něj stříleli při prvním zašustění trávy. A to šakal není moc nápadný!

Viděli jsme jejich oheň, planoucí kus od našeho ležení; ti darebáci se chovali docela bezstarostně, i se zajištěním to bylo asi chabé.

„Nejradši bych se vplížil do jejich tábora a udělal tam pořádný zmatek! Jdou mi sakramentsky na nervy! Jenže nevím, co by nám to pomohlo!“

„Třeba je to účel,“ podotkla Diana, „Chtějí nás provokovat!“

„A dost se jim to daří.“ řekl jsem vztekle.

Leželi jsme spolu ve vchodu, dokonale kryti kameny. Měl jsem první hlídku.

„Měla bys jít spát! Ráno máš hlídat a budeš nevyspalá!“

„Nechce se mi.“ řekla. Znělo to tak, že jsem se po ní musel ohlédnout.

„To snad nemyslíš vážně! Každou chvíli můžou zaútočit!“

Neřekla nic. Vzala mne zuby za prsní bradavku a začala kousat. Tuhle hru na ni obvykle zkouším já, ovšem v jiné situaci a...

„Diano, tohle ne! Víš, že musím...“

„Já ti nijak překážet nebudu!“ zašeptala a přesunula se obličejem do mého klína. Chvilku na to jsem začal vidět i to, co v reálu neexistovalo.

„To abys měl na to hlídání větší klid!“ řekla, když se vysunula a olizovala se jako mlsná kočka.

Neříkal jsem nic. Pokoušel jsem se uklidnit.

„Denis se pořád vytahuje, co dělá pěknýho s těma svejma kočičkama. Proč ty nenapíšeš o tom, co děláme my? Pak si lidi budou myslet, že jako ženská nestojím za dobrý slovo!“ kňourala šeptem.

„A dost! Teď budeš hlídat ty!“ vrazil jsem jí do ruky pušku a vyměnil si s ní místo. Spokojeně mi vrazila palce pod klíční kosti a zarývala je tím bolestivěji, čím větší slast prožívala. Mám rád, když mi někdo působí bolest v situaci, kdy se nemůžu bránit. Nepřestal jsem, dokud sebou její tělo nezačalo škubat v křeči.

„Takhle to s tebou dělali ti tví leopardi, když jsi byla malá?“

Když jsem si od ní bral pušku, kousla mě do ucha.

„Jestli to přežijeme, donuť mě někdy k něčemu takovýmu na veřejnosti! Už bych se zas někdy ráda trochu styděla!“

Provokovala; ale zaujala mě ta první část věty.

„Ty myslíš, že... To tedy ne! I kdybych je měl všechny postřílet...“

„Co ty! Jestli se neprobere Denis, tak začnu čarovat já a...“

Neřekl jsem nic, ani nemusel. Věděla, co si o tom myslím.

„Náhodou! Teď jsi mě tak perfektně nabil, že... koukej!“

Už jsem řekl, že jsme viděli jejich oheň a stíny kolem něho. Najednou ve výši zapleskala blanitá křídla a objevil se příšerný létající ještěr, zvaný mokele mbembe, zvíře z pravěku. Snesl se střemhlav doprostřed tábora, jeho zuby zacvakaly a černoši se s řevem dali na zbabělý útěk. Ještěr neulovil nic, ale ještě několikrát zakroužil nad táborem a pronásledoval, koho viděl; až potom odletěl a zmizel ve tmě.

„Tak!“ řekla Diana pomstychtivě, „Umím jen pár triků, ale ty zato... Teď si určitě až do rána nic netroufnou!“

Měl jsem tentýž názor.

„A ty můžeš pokračovat.“ dodala s úsměvem.

Hezkou chvíli uvažovala, čím mě nejvíc urazit. Konečně na to přišla:

„A stejně mají leopardi delší jazyk!“

Ráno měl hlídku Ao Harrap, takže jsem mohl klidně spát. Přesto jsem se probudil při prvním výstřelu; než jsem stihl zvednout hlavu, už mne přeskočil Denis, přikrčil se za kámen a vyhlížel, co se děje. Vypadal dobře.

Výstřely pocházely ze springfieldek, ale vůbec nebyly určeny nám; protože okolo tábora Ongangů kroužili nějací jezdci, nečekaně se vyřítili z buše, vystřelili ze zvláštních mechanismů pár krátkých šipek a zas zmizeli v křovinách. Byli to leopardi a nejezdili na koních, ale na nějakých stepních oslech, zvláštním druhu s pruhovanýma zadníma nohama, někdy až na zadek. Ty jejich zbraně nevydávaly žádný zvláštní zvuk, zato střelci ohlašovali každý úspěšný zásah zvláštním vítězoslavným zařváním. Střetnutí netrvalo dlouho; po chvíli zmatené obrany Ongangové nechali všeho a rozprchli se do stepi. Skvrnití jezdci je pronásledovali, slyšeli jsme vítězný řev a výkřiky bolesti, jak ubožáci umírali někde v křoví.

Jeden z leopardů zamířil k nám; na hrdle měl zlatý náhrdelník se spoustou zvonivých přívěsků, na hlavě cosi jako přílbu ze zlatého plechu zdobenou drahokamy; kryla mu temeno hlavy a kus krku, ale uši byly volné. Vpředu vybíhala do třech zobců, nad nosem a po stranách očí; vypadalo to příšerně. Před jeskyní zastavil osla, zavětřil a zvědavě nás zkoumal.

Usoudil jsem, že bych měl vystoupit a pozdravit ho.

„Buď vítán, bratře!“

Jeho osel při mém přiblížení sklopil uši dozadu a vycenil zuby, oči plné nenávisti. Ty uši byly dost dlouhé a zdobené zlatými kroužky.

„Zdravím tě, člověče! Bylo mi řečeno, že nás potřebujete!“

„Skutečně; jak vidím, náš bratr tě zastihl. Děkujeme ti za svůj život; ti černí lidé by nás zabili, nebýt tebe a tvých leopardů.“

„Takový je osud toho, kdo se zrodil pod žhavým sluncem,“ pravil leopard velkomyslně, „Zabíjet a nakonec být zabit. Nevíš to?“

„Přesto se mi nechce umírat – a jsem ti vděčen za pomoc.“

„Jste lidé, vám jsem nepomohl. Ale jsou tady šelmy, které si zaslouží, abych se s nimi pozdravil. Proto jsme přišli.“

Naše kočky se už samozřejmě zajímaly; jich se osel nebál. Leopard seskočil na zem, aby se mohli vzájemně dotknout čenichy.

„Jaké je tvé jméno, vznešený náčelníku?“ ptal se Artanna.

„Jsem Gawír,“ řekl trochu překvapeně leopard, „Jaká ty jsi šelma? Máš velmi zvláštní kožešinu!“

„Jsem tygr, ale mým otcem byl tento jaguár a mezi dalšími předky leopardi; jmenuji se Artanna.“

„To je správné. Slýchal jsem legendy o pruhovaných tygrech; jsem rád, že jsou ještě na světě. I mezi mými předky byli kdysi tygři, proto máme zvláštní výsadu, totiž pruhy okolo očí a bílé skvrny na zadní straně uší.“

Skutečně, měl je; když sundal přílbu, pohladil jsem ho po hlavě a on se nervózně ošil, asi se ho člověk ještě nedotkl.

„Charry je náš Vládce!“ vysvětlil Artanna, „Je šelma jako my, jen tělo mu bohové dali lidské. Všichni jsme šelmy; naši lidé se liší od ostatních, jako se my odlišujeme od Zelenookých.“

„Tak?“ zamyslel se Gawír, „Možná jsme učinili dobře.“

Přiblížili se ostatní; bylo jich asi dvacet, z toho tři samice. Přišel s nimi i Tašša, kterého jsme poslali s prvním Gawírem jako průvodce; zářil radostí, že se mu to podařilo. Leopardi sesedli a náčelník k nim pronesl krátký proslov; nejspíš že jsme přátelé a není nutné nás zakousnout.

Očekával jsem delší složité vyjednávání; a očekával jsem to právem, to se ukázalo hned na počátku. Gawír neměl žádnou chuť nám pomáhat; ale nebyl také zásadně proti, pouze si chtěl věc promyslet a prokonzultovat se všemi svými druhy. Hned jak jsem postřehl, že mají všichni společné jméno, jsem si vzpomněl na černé leopardy Sanmayraqy doma v Arminu; je to svérázné společenství, které občas přijme rozhodnutí okamžitě (a platí pro celý národ), nebo se o všem dohaduje do nekonečna a stejně nic nerozhodne. Rozhodně nikam nespěchají a neunáhlí se...

„Mám další problém,“ řekl jsem náčelníkovi na rovinu, „Tito černí muži se nesnažili nás přímo zabít, pouze zdržet na tomto místě, abychom nemohli jít na pomoc našim přátelům. Ti vedou válku nedaleko odtud; potřebovali bychom se s nimi sejít a dostat se společně mimo území Ongangů. Myslím, že potom by nás už nepronásledovali.“

Gawír naslouchal a nezdálo se, že by moc chápal.

„Chceš, abychom jeli s vámi dál na území těch lidí?“

„Vyřešilo by to naše problémy.“

„Je to pro nás těžké. Už teď jsme na cizím území. Ale vaše společenství lidí a šelem mne začíná zajímat a vaše myšlení je zábavné. Kromě toho moje bojovníky baví zabíjet lidi; je tak veselé, jak snadno umírají!“

Diana, sedící vedle mne, křivila pusu a snažila se zůstat vážná.

„Slíbíš nám, že tam budeme moci zabít ještě hodně těch lidí?“ zeptal se další Gawír, který měl samozřejmě právo se do diskuse míchat.

Což už se mi přestávalo líbit. „Ne! Naším cílem není způsobit masakr, ale osvobodit svoje přátele a odejít. Byl bych radši, kdybychom už nemuseli zabít nikoho! Kdyby se s námi chtěli smířit...“

„Ale to potom nebude žádná zábava!“

Náčelník pronesl něco v tom smyslu, že se uvidí; však oni si už nějakou veselou zábavu najdou! Jeho bojovníci s tím byli spokojeni, já nikoliv. Ale znělo to, jako by s další cestou souhlasili.

„Kdy chceš vyjet?“ zeptal se.

„Co nejdřív! Jakmile se připravíme; nejsou vaši osli unaveni?“

„Vydrží víc než my; pojedeme, jen co ochutnáme kořist. Napijeme se krve, sníme trochu masa, které jsme ulovili, a můžeme vyrazit!“

Souhlasil jsem, co se dalo jiného. Leopardi se rozběhli k táboru Ongangů a zahájili hostinu, která se nám sice nemusela líbit, ale moc se nelišila od slavnostní hostiny, kterou uspořádají vítězní lovci po úspěšném lovu; to myslím mezi lidmi. Nepochybně považují lidi za nižší tvory, které je správné lovit a živit se jimi.

Diana se ke mně přišmajchlovala: „Konečně vím co dělat, aby se štěstí obrátilo v náš prospěch!“

Setřásl jsem ji; víc mě zajímalo, jak je na tom Denis.

„Jsem v pořádku a můžu vyrazit,“ usmíval se, „Ale mám strašný hlad!“

„Tak to je blbý, moc toho nezbylo...“

Balili jsme svoje věci; při tom se našly v jednom kotlíku jakési zbytky šlichty, kterou si uvařili morani. Bylo to značně nechutné, ale Denis se na to vrhl a cpal se; ani nehledal lžíci.

„Dovolíš, abych ti nabídl podíl na své kořisti?“ ozval se za ním kňouravý hlásek mladého leoparda, „Ulovil jsem také jednoho člověka; dám ti napít jeho krve a sníst jeho maso...“

Denis se ohlédl. Leopard měl na sobě přílbu ze zlatého plechu se spoustou hrotů, z nichž některé byly posázeny drahokamy. Ochotně se nechal pohladit, pokud to bylo kvůli přílbě možné.

„Ale já nemohu jíst maso lidí!“

„Proč? Chceš mne snad urazit? Jsem na svém prvním lovu a hned se mi podařilo zabít velikého člověka, který nosil čelenku ze lví kůže. Je to krásný muž a má mnoho masa; proč nechceš přijmout mé pohostinství?“

„Jsem také člověk, víš? Člověk nejí člověka!“

„Žertuješ? Lidé sežerou všechno, co vidí; když mají hlad, zabijí nějakou ženu nebo dítě a snědí, viděli jsme to. Proč ne ty?“

„No dobře, možná jsou barbarské kmeny, které lidské maso jedí. Ale já... je to zákaz bohů, které uctívám. Dokážeš to pochopit!“

„To ano! Myslíš, že se bohové budou zlobit na mne, když se najím?“

„Asi ne. Ty jsi... jak ti vůbec říkají?“

„Přece Gawír!“

„Já jsem Denis. U nás máme každý rodové a vlastní jméno; třeba já pocházím z rodu Baarfeltů, dohromady Denis Baarfelt. Můj otec je Tomáš Baarfelt a bratři Jerzy, Dimitrij, Jindřich... chápeš?“

„Nechápu. Proč mi říkáš všechna ta jména?“

„Snažím se ti vysvětlit, jak se rozlišujeme.“

„Nebojíš se, že je použiju proti tobě?“

„Ne. Proč? Jak?“

„Když někdo zná jméno někoho druhého, může ho vyslovit tak, aby mu způsobil neštěstí. To neznáš?“

„Znám. Takže ty jsi taky čaroděj?“

Gawír upadl trochu do rozpaků. „Mnoho znalostí už upadlo v zapomenutí.“

„Aha! Takže ještě nejsi, ale chtěl bys být. No dobře...“

„Ty umíš způsobit někomu škodu na dálku?“

„Já umím i něco víc: takové prokletí odvrátit!“

„Skvělé! Budu se s tebou kamarádit; dej mi poznat svůj pach!“

Diana trvá na tom, abych už konečně popisoval věci tak, jak jsou. Takže: Denis se vyčůral na zem, leopard pečlivě očmuchal louži a potom i otvor, ze kterého vytekla. Pochopitelně se také vymočil; Denis chvíli zdvořile čichal a potom si přičichl i k jeho zdroji.

Po tomto obřadném seznámení se Gawír šel nakrmit a Denis také pokračoval v jídle; byl ovšem hotov mnohem dřív. Tvrdil, že je mu fajn a že může jet třeba na konec světa.

„To je fajn; rád bych si s tebou popovídal, ale to až někde zastavíme.“

„O Assi a Nughovi? To bude dost dlouhý rozhovor.“

„Ano, správně. Víš něco... stručně: jsou na naší straně?“

„Ano. Spolehlivě.“

„Nepřátelská strana?“

„Nepozoruji žádný pohyb. Řekl bych: paralyzovaná.“

„Hm... no, jen aby to tak zůstalo.“

Takže největší problémy jsem čekal od tchána, profesora Garricheta. Taky už mi napadlo poslat ho s několika spolehlivými šelmami někam mimo, aby se nepletl; ale trval na tom, že zůstaneme v jednom oddílu. Taky by se mohlo stát, že bychom se hledali ještě s ním.

„Hlavně, abys tu jízdu vydržel. Vypadá to, že naši leopardi jsou šílení jezdci; a těm jejich oslům nevěřím ani pozdravení!“

„Správně, synku! Ale já se cítím plný síly; to ty nebeské tanečnice, co mi přivolal do snů Denis. Moc krásný holky, už dávno jsem nic takovýho...“

Zhrozil jsem se. Tak starý člověk, a on se ještě zajímá o mladé dívky! Co se to se všemi stalo, Diana je od setkání s otcem taky jako utržená ze řetězu! Začínám mít pocit, že bychom se měli rychle uklidnit!

Nejméně spokojený byl princ G'Obbo, stále ještě náš zajatec. Dospěl jsem ke zjištění, že bude nejspíš mdlé inteligence, protože na jakékoliv podněty odpovídal neochotně, hloupě až vůbec ne. Na detailní průzkum jsme neměli čas, hlavně Denis. Stejně nejasná byla otázka, co s ním vlastně chceme dělat, neboť k původnímu účelu (vlivu na otce B'Wallu) se nehodil. Garrichet soudil, že by ho otec klidně zabil za neschopnost.

Na náš příkaz si sedl na koně a jel s námi; snaze zdržovat a protestovat jsem ho odnaučil bičem. Další pobídkou byla přítomnost leopardů, kteří před jeho očima požírali jeho soukmenovce; rozhodl se neriskovat.

Přejet území Ongangů a dostat se k našim nám mohlo zabrat tak tři denní pochody; poradil jsem se s Gawírem a rozhodli jsme se jet ve vhodném terénu co nejrychleji, odpočívat za poledního žáru a nejhlubší noci a jinak hnát svá zvířata, jak nejrychleji to půjde. Jejich osli byli odolnější než naši koně, což mi nezapomněl zdůraznit; navíc leopard je lehčí než člověk, takže jeho zvíře běhá snadněji. Vlastně má osel jedinou chybu, totiž tři koníčky: kopat, kousat a neposlouchat.

Během jízdy jsem promýšlel různé varianty postupu. Nebylo nutné, abychom se přiblížili jejich hlavnímu městu, což bylo dobře. Minuli jsme z dálky nějaké osady, ale podle oblaku prachu poznali silný oddíl a rozmysleli si jakékoliv pokusy. Mohli nás také považovat za královu jízdu, Denis vytvořil určitou iluzi; už se zas dostával do formy.

Byl jsem dost zvědavý na jeho zážitky, ale když jsme zastavili o polednách k odpočinku, byl tak slabý, že ulehl na zem a odpočíval. Věrný Artanna ho přispěchal důkladně olízat, masáž jazykem považují šelmy za blahodárnou. Jeho nový přítel Gawír přihlížel jen chvilku, pak se zapojil. Mne se držel jejich velitel, ale omezil se na krátké zdvořilostní olíznutí tváře. Diana toužila po důkladnější masáži, tu jí poskytl Tannarr, je zvyklý.

Když se teplo trochu zmírnilo, opět jsme nasedli a opět jeli, dokud to šlo; naši koně už sotva pletli nohama, osli se zatím drželi. Když jsme se konečně utábořili, Denis koně obešel, hladil po nohách a nabíjel energií; to dělá odjakživa. Gawír se zájmem přihlížel, tiše si povídali a konali nějaké pokusy; taky nic nového. Dva čarodějové se sešli.

Do svítání jsem spal. Ráno jsme udělali trochu jídla; Gawírové si vezli jakési zásoby, cosi taky ulovili, ale ani se nepokusili rozdělit. Opět jsme jeli až do poledne, opět jsme tábořili. Ale Wa-gah a jeho psi se vydali na průzkum a přinesli zajímavé zprávy.

Král B'Walla obléhal naši výpravu v její provizorní pevnosti. Původně byla určena jen ke zdánlivé obraně a šikovnému ústupu, neboť se počítalo se zmatenými, nekoordinovanými útoky. B'Walla naopak ukázal, že je dokonalý stratég i taktik, skutečný vojevůdce. Začínal jsem k němu cítit obdiv, taky ke Garrichetovi, který ho tomu naučil. Jediná chyba, že je proti nám.

Denis prováděl jakési průzkumy nebeské aktivity. Byl zmaten, neboť nejvyšší bůh Ruwa Raue se nijak neprojevoval, hlavně nepodporoval svůj národ, jak je jeho povinností. Denis žasnul; jeho nejvýznamnější syny sice porazil a nahnal jim strach, ale Ruwova moc, ani jeho dalších synů (možná i dcer) nebyla nijak zasažena. Za těchto okolností se mohlo stát, že Kowange a Bebeh se budou chtít pomstít a požadovat po otci, aby je podpořil. V žádném případě Denis nemohl čekat nic dobrého.

Ale taky si nemohl dovolit žádné rozsáhlé meditace; jednak byl slabý jako moucha, jednak to vyžaduje značný čas a... prostě to nešlo. Mohl se taky pokusit přivolat Assi nebo Nughu a zeptat se jich, ale... Ani jsem mu to neřekl, nemělo cenu ho k něčemu nutit, dokud se nevzpamatuje.

Gawír přišel, lehl si vedle mne a olízl mi nohu.

„Máš nějaký plán útoku, králi?“

„V podstatě jednoduchý. Záleží na tom, za jakých okolností tam dojedeme; psi to asi okouknou a přijdou nám říct. Jestli budou útočit na pevnost, bude tam zmatek, toho využijeme, proženeme se přes jejich linie a pomlátíme co se dá. To ti jistě vyhovuje, že? Pokud bojovat nebudou, nejspíš se stáhnou do tábora a budou se v něm krýt, aby jim to naši neoplatili. Podle psů velí pevnosti Tošio Yamanaki, můj velitel armády. Velký válečník! Určitě nezaváhá a napadne je při první šanci...“

„Kolik je těch nepřátelských mužů?“

„Asi desetkrát tolik co nás. Ale některé už naši zabili.“

Tento poměr Gawírovi vyhovoval; rozhodně se nebál, čeho taky?

Naléhal jsem, abychom vyrazili co nejdřív. Gawírové souhlasili; chystali svoje šipkomety, zvláštní zbraně podobné samostřílu, ale s rychlým systémem natahování. Vyzkoušel jsem si jeden; natáhnout prsty tětivu bych snad dokázal, ale těžko tak rychle několikrát po sobě. Taky pochybuji, že bych zasahoval tak přesně cíl jako oni.

Když Tašša vedle mne nastražil uši, tušil jsem, co slyší: výstřely. Potom ke mně obrátil zrak a naznačil, že kromě springfieldek slyší také kulomety a naše pušky. Mohl jsem mu věřit, rozeznávají zvuk výstřelu jednotlivých zbraní bez problémů. Ukázal jsem to na prstech ostatním.

„Co chceš dělat?“ ptal se Gawír.

„Útok za jízdy!“

Nadšeně zařval; i jeho jezdci propadli nadšení, jak jsem viděl i vnímal. I naše kočky vynikají prudkými emocemi, ale tihle Gawírové se dokázali dostat do extáze během okamžiku; nechtěl bych s nimi bojovat.

Pak už jsem výstřely slyšel i já, viděl jsem kouř, slyšel výkřiky. Černí válečníci nepodnikali zmatené útoky, věděli o kulometech i o přesné mušce našich lidí a nehodlali zbytečně ztrácet svoje muže. Věděli, že když budou pevnůstku dostatečně dlouho obléhat, znepokojovat obránce a nedovolí jim si odpočinout, dřív nebo později musí kapitulovat; takže občas podnikli jakýsi útok, upoutali pozornost a hned se stáhli, než se boj rozvinul. Stříleli více méně bez účinku, na velkou vzdálenost a nepřesně; naši zasahovali mnohem přesněji, ale jen někteří. Byla to spíš hra nervů...

Nejdřív jsme spatřili jejich tábor; byly v něm postaveny stany a jakési přístřešky, spíš provizorní než kvalitní, ale déšť už přestal a proti ničemu jinému se nepotřebovali krýt. V táboře hořely ohně, u nich odpočívali ranění a ti, kdo se starali o potravu. Vařila se ve velkých kotlích...

„Denisi, zapal to!“ ukázal jsem.

Denis vytvořil dvě ohnivé koule a nechal je prosvištět táborem. V podstatě nezpůsobily moc škody, zapálily ty přístřešky a převrátily kotle, ale lidem neublížily, černoši jsou zvyklí rychle utíkat, když se něco děje.

A už jsme se vyřítili z buše za zády útočníků. Gawírové je začali plánovitě kosit svými šipkami, my jsme též stříleli, ale hlavně působili zmatek. Povšiml jsem si primitivních mechanismů, jakýchsi katapultů, vystřelujících asi hořící hromady větví, protože nic lepšího tu neměli; Denis si jich povšiml taky a hned je spálil. Lidi moc nezabíjí, ale techniku ničí rád.

Nastal naprostý chaos. Čekal jsem to; válečníci krále B'Wally zapomněli na svůj bojový výcvik a dali se na zmatený útěk, přičemž řvali a svolávali na pomoc svoje bohy. Gawírové je pronásledovali, my spíš hleděli hnát nepřítele od svých hradeb. Z pevnosti se vyřítili morani a sevřeli Ongangy do kleští; nastala krátká řež, v níž ti nejodvážnější padli a zbývající se dali na útěk taky.

Tošio vedl protiútok, každou ranou katany smetl jednoho nepřítele a řval: „Král! Chyťte krále B'Wallu! Má korunu z pštrosích per!“

Korunu jsme našli, krále ne. Když pochopil, co se děje, zahodil všechnu svou nádheru, kromě koruny také šarlatový plášť a náčelnický válečný kyj, a hbitě zmizel. Smrt jsem mu samozřejmě nepřál, ale útěk taky ne; určitě se pokusí nás ještě napadnout, jen co shromáždí svoji armádu.

Gawírové nakonec nezabili každého, koho dopadli; že by se unavili? Několik desítek zajatců přivedli a přiřadili k těm, které jsme chytili my. Když pochopili situaci, vzdávali se docela ochotně, a bylo jich hodně.

Krátce jsme se uvítali; Diana ze všeho nejdřív objevila Assamu a hustila jí něco do hlavy, kdežto z druhé strany do ní hučel Denis. Nezajímal jsem se co, měl jsem důležitější starosti.

Zvažoval jsem, jestli přečkat noc tady a opustit pevnost až ráno, nebo se vydat na cestu hned. Naši koně a sloni byli připraveni, leda poplašeni bojem, i lidé toužili odejít co nejdřív, ale...

Rozhodl to Denis: „Musíme zapálit Oheň. Je hodně raněných.“

Gawírové začali oslavovat, obcházeli padlé nepřátele a ochutnávali je. To už jsem zakázal dobíjet raněné; naopak jsem vyslal zajatce, aby je přinesli do trosek tábora. Denis okamžitě zapálil Oheň, jako prvního přinesl jednoho leoparda a vsunul ho do plamene zadní částí těla.

Rychle jsem pochopil důvod, proč trval na ošetření: byl to jeho přítel, ten začínající čaroděj a jak se ukázalo, jeden z náčelníkových synů. Dostal kulku dum-dum, i když jen zlehka do boku; tam vybuchla a dorvala ho, že by se z toho bez pomoci nedostal. Páteř zasažena nebyla, zato přišel o půlku ocasu, který byl dle leopardího zvyku velmi dlouhý a krásně huňatý. Teď už nebyl; což je veliká katastrofa, až se bude chtít ženit. Leopardí krasavice jsou velmi vybíravé; asi bude muset zdůraznit jiné přednosti.

Denis mu srovnal svaly i kosti a nějak zafixoval; mladý leopard sice přišel o svou nádhernou skvrnitou srst na polovině těla, ale hlava a hrudník zůstaly nedotčeny; a s Denisem měl šanci. Ostatní Gawírové sledovali jeho ošetření se zájmem a Denisovo počínání schvalovali.

Pak ošetřil samozřejmě i lidi, napřed raněné, pak každého, kdo měl chuť se vykoupat v Ohni a nabrat sil. Assama zjistila, že jsme všichni přišli o copánky, tak chtěla taky; kromě toho se chlubila, jak jí už zas narostlo břicho. Denis ji pochválil, pohladil a poslechl si, co vyvádí to dítě uvnitř. Ostatní jeho manželky se taky přišly pochlubit, jejich břicha ještě nebyla tak velká, ale určitě na ně taky dojde.

„Chtělo by to pořádný odpočinek.“ konstatovali jsme.

Ovšem nejdřív jsme museli opustit území Ongangů. Válka ještě neskončila.

„Možná by bylo dobře, Charry, kdyby ses stal jejich králem.“ navrhl mi Mario Carialti, když si prohlížel korunu a ostatní kořist, „Psychologicky by na ně taková věc dobře zapůsobila, myslím!“

Šarlatový plášť byl sice trochu špinavý a popálený, ale určitě propašovaný až odněkud z arabského území podnikavým kupcem. Pštrosí péra na koruně byla taky špinavá a trochu polámaná, ale byla to koruna z těžkého zlata. Na válečném kyji jsem neshledal závad.

„Dokážeš uspořádat takovou korunovaci?“ zeptal jsem se Maria.

„Každý řádový kněz dokáže udělat obřad, jaký si řekneš!“

Tak jsme to schválili. Dal jsem pokyn, aby Ongangy shromáždili, ale nic jim nevysvětlovali a o ničem je nepřesvědčovali. Času dost.

Starý Garrichet seděl s dcerami a povídali si. Přesněji řečeno, hovořila hlavně Diana, dost na přeskáčku. Vysvětlovala Assamě, že tohle je její otec a ona její sestra, k čemuž Garrichet akorát sem tam přikyvoval. Assama moc nechápala, i když zásadních námitek neměla.

„Nic se neboj, sestřičko! Od teďka o tebe budu pečovat a chránit tě proti všemu, co by tě mohlo ohrozit. Jsem tak ráda, že tě mám!“

„Ty... mě?“ Assama byla sice o polovinu mladší, ale o kus vyšší a cítila se jako bojovnice, kdežto Diana... je vlastně taky bojovník, jenže...

„Vezmu tě s sebou do Arminu a tam tě vychovám jako princeznu, jak se sluší! Naučím tě chodit v nádherných róbách a číst a psát, vznešeně mluvit, tančit, zpívat, hrát na piáno... chovat se pansky! Uvedu tě do společnosti jako svoji první dvorní dámu!“

„Tou je, pokud se pamatuji, vévodkyně Julie z Dunbaru!“

„No vidíš; tak Julku sesadíme. Když půjde po dobrým, tak... a když ne, tak ji z něčeho obviníme a uděláme inkviziční soud. Třeba pro veřejnou nemravnost, to zní tak krásně zkaženě!“

„To je ta černovlasá Denisova sestra? Té bych zrovna ublížit nechtěla!“

„Ona se taky nenechá. Určitě proti nám udělá povstání!“

Assama se drbala na čerstvě očištěné hlavě. „A nebylo by lepší, abys mě už nechala a soustředila se na výchovu toho mýho děcka?“

„Vidíš, že sis vzpomněla! S tím musíme něco udělat! Mít děcko za svobodna se pro princeznu nehodí; ohrozilo by to mravopočestnost!“

„Nevím co je mravopočestnost. A nechápu, co s tím dělat!“

„Samozřejmě uspořádat tobě a Denisovi řádnou svatbu!“

„A, tak to by šlo. Já sice myslím, že svatbu už jsme měli...“

„Pořádnou, povídám! Aby u toho byli všichni státní hodnostáři a celý řád Čistého srdce a všechny příbuzný jeho i naši. To uspořádáme v Arminu; třeba hostina musí trvat celý týden s plnou parádou. Do bazénu napustím šampaňský, koňak poteče jako řeka a mladý holky musí ztropit takovou ostudu, aby se pak musely všecky narychlo vdávat! Jinak nehraju, chápeš?“

„Jestli nebude vadit, že se to dítě mezitím narodí...“

„Hele, nevymýšlej blbiny. Tak velký snad nebude, aby při tom mohlo chlastat s náma. Svatbu vystrojíme a basta!“

„A ostatní naše děti?“

„Jaký zas?“

„Správná Wassongská holka rodí děti od první menstruace až do smrti každej rok jedno. Víc ne, to by se nehodilo a neuživila by je.“

„Hm... V kolika se tak normálně vdávají?“

„Otec by byl nejradši, kdyby hned, třeba v jedenácti nebo i dřív. Jenomže je nejdřív taky musí někdo chtít, takový malý děcka jsou dobrý na šoustání, ale ne na práci. A ženich musí nejdřív sehnat dostatek krav...“

Diana jí dala facku. „Princezna nikdy neříká šoustat!“

„Pokud vím, to slovo jsi mě naučila ty!“

„Tak ho zas zapomeneš. A všechny ostatní sprostý slova taky. Včetně těch, co používám já. Budeš se chovat dvorsky uhlazeně, dokud nebudeš dospělá. Jen tak pro pořádek – kolik je ti vlastně let?“

Assama chvilku počítala. „Bude mi patnáct. Měla bych mít narozeniny někdy na podzim... nebo na jaře? Já nevím!“

„To se na tebe bude dost blbě počítat horoskop. V každým případě je Denis pěkný prase, když zprznil takovou mladou holku. To si s ním ještě vyřídím!“

„Doteď jsi ho za to chválila!“

„To jsem netušila, že seš moje ségra. Zkrátka tě budu vychovávat!“

Assama si povzdechla: „Doufám, že tě to brzo přejde.“

Naši situaci mohla považovat za humornou leda Diana, a ten její humor byl dost křečovitý. Ongangů neustále přibývalo, od chvíle, kdy se podařilo Gawírům vysvětlit, že se chci stát jejich králem a tím pádem budou teď naši, z kteréhožto důvodu je zakázáno je zabíjet. Tento způsob uvažování chápali podstatně snadněji než myšlenku, že jejich životy chceme ušetřit z nějakých humanistických důvodů. Zkuste někdy vysvětlit myslivci, že je ošklivé hubit v lese lišky, když jsou tak podobné jeho oblíbenému jezevčíkovi.

Rozhodně nebyli naším velením nadšeni; pochybuji, že by nás vůbec začali kdy mít rádi, teď nás otevřeně nenáviděli. Specifickým způsobem tomu přispělo Denisovo ošetření Ohněm; zatímco naši jsou zvyklí před vstupem do Ohně odložit osobní cennosti, oni tam byli nahnáni jak byli, čímž mnozí přišli o svůj oděv, vlasy i ozdoby. Byli ranění a vyděšení, tak nediskutovali; ale Oheň je ošetřil, rány přestaly bolet a jejich nálada se pozvedla. V jejich případě: dostali chuť se vzpouzet.

Jejich sympatie k leopardům byly zhruba stejné jako naopak: leopard je potměšilá bestie, která krade kozy a zaběhlé děti, takže je nutno ho zabít na první potkání. Když ještě takový leopard nosí zlaté ozdoby, slouží nepříteli a hlídá zajatce, tím hůř. Bylo jim jasné, že... vše bylo jasné.

Garrichet, tedy Velký Kouzelník Bu'Bura, k nim pronesl dlouhou řeč. Byli zvyklí vídat ho v blízkosti krále, občas k nim mluvil, ovšem jeho projevy narážely na hranici jejich chápavosti. Mladším se pokoušel vštěpovat moudrost ve škole, na příkaz krále, takže tam chodit museli; ovšem černý kluk není zvyklý sedět na jednom místě a poslouchat, leda večer u ohně nekonečné rozpravy dospělých na téma denních událostí. Garrichet učil tak, že kluci se po chvíli začali nudit, pošťuchovat, honit si blechy a nakonec se pokoušeli odplížit. Děvčátka by byla možná trpělivější, ale o vzdělání žen nikdo nestál a nepečoval. Kluci byli naopak za neúčast ve škole trestáni, pročež Bu'Buru v podstatě nenáviděli.

Teď jim řekl asi toto: Král B'Walla uprchl, čímž prokázal svou zbabělost a ztratil království. Od teďka je králem tento mocný bojovník Charry, který je zároveň nejvyšším králem všech bojovníků Wassongů, Arminů a šelem. Král je tak laskavý, že je nechá naživu, ale musí ho bezpodmínečně poslouchat. Aby to všichni viděli, bude král nosit korunu a odznaky B'Wally, které mu budou okamžitě předány.

Načež za jásotu všech našich, kteří zrovna neměli nic důležitějšího na práci, předstoupil Mario ve svém nejlepším ornátu (bohužel taky odrbaném), já před ním poklekl a on mi zavěsil přes ramena šarlatový plášť, vložil do ruky náčelnické žezlo a nakonec (za ještě většího jásotu a zvonění zvonů, což byla iluze vytvořená Denisem) posadil na hlavu korunu. Tvářil jsem se přiměřeně a dával najevo, že si se mnou polepšili.

Jejich tupé ksichty dávaly najevo, že to moc vážně neberou. Druhá možnost: nemilovali příliš ani svého krále, zvláště když je nutil dělat věci, na které nebyli zvyklí. Že by si oblíbili cizince, který je dozajista bude nutit k dalším změnám, byl nesmysl. Samozřejmě poslechli, druhá alternativa bylo zakousnutí leopardem. Dokonce i jakž takž zajásali.

Očekávalo se, že přednesu taky nějaký projev a Garrichet bude překládat. Promluvil jsem; každý státník se rychle naučí promlouvat požadovanou dobu na jakékoliv téma, aniž by něco řekl. Slíbil jsem jim, že ušetřím jejich životy a nebudu toho po nich moc chtít, což je potěšilo, ale ne že by věřili. Řekl jsem, že je zítra využijeme jako nosiče; to konečně přehodilo výhybku na správnou kolej, na to byli zvyklí a souhlasili. Tím jim došlo, že jejich území pravděpodobně opustíme, nikoliv zůstaneme, budeme je vyžírat a nutit ke změnám. Jejich optimismus se hned zvýšil.

Při projevu jsem přecházel sem tam a gestikuloval; tím jsem zjistil, že onen šarlatový plášť je nesmírně nevhodnou částí oblečení, protože mi neustále sklouzával z ramen a když jsem jej přehodil vhodněji, přišlápl jsem si cíp a málem se natáhl. Řešení mne napadlo ihned: prohlásil jsem, že předám tento důležitý odznak svému kouzelníkovi a služebníkovi bohů Mariovi, takže by si ho měli vážit a poslouchat ho, hovoří s bohy často a mohl by jim to nahoře pěkně polepit. Plášť jsem hodil přes ramena Mariovi a poradil mu, aby si z toho spíchl nějakou slušnou sutanu. Odpověděl, že to neudělá dřív, než plášť důkladně vypere a očistí od hmyzu.

Slavnostní hostina se nekonala, nebylo z čeho. Šelmy se najedly rychle a chutně, včetně našich; všiml jsem si dávno, že jim nedělá problémy sežrat padlé nepřátele, ač vědí, že se nám to nelíbí. Pro nás ženy uvařily jakousi kaši ze zbytku zásob; bylo to zhruba stejné jako všechno v Africe, splácané bez ladu a skladu ze všeho možného. Ale když to jí Denis a Diana...

Denis seděl při jídle vedle mne; tehdy mi vysvětlil další faktor, který mi prozatím unikal. Král B'Walla se dozvěděl, že bílí lidé nechodí nikdy nazí, hlavně nedovolí, aby někdo viděl jejich pohlavní orgány. Nařídil to v rámci civilizace i svému národu a trestal každého, koho viděl nahého; po patřičném úsilí se to prosadilo, napřed ve městě, pak i na vesnicích. Černí v podstatě nechápou, proč by se měli stydět; mohutné pohlavní orgány patří ke vznešenosti muže, mocného náčelníka a plodného otce rodu. Králova vůle je ovšem zákon; takže si každý časem pořídil nějaký oděv, který nosil především při slavnostech. A také do boje; jak jistě chápete, muž vystrojený do trosek nepřátelské uniformy nahání strach větší, než nějaký ubožák jenom s hadrem kolem boků. A po této usilovné výchově se najednou stává králem člověk, který chodí nahý bez zábran a dovoluje to i svým lidem! Kromě mužů i ženám, které i když jsou hubené a nepříliš krásné, stejně vzbuzují v zajatcích všelijaké touhy a...

Diana po mém boku řvala smíchy. Když se přestala dusit, prohlásila, že by si moc ráda popovídala se ženami Ongangů a dozvěděla se, jak to vidí ony. Dále nás poučila, že ženy se rády zahalují hlavně proto, že když si chlap prohlédne celou nabídku jedním pohledem, obvykle ji vezme na vědomí, pustí z hlavy a zabývá se svými pracovními záležitostmi až do doby, kdy je pro ten den ukončí, zatouží po odpočinku, jídle a ženě. Tehdy si vzpomene, kde ji naposled viděl, zapátrá po ní a když je řádně obsloužen, ve finále se na chvíli věnuje manželskému sexu, načež spokojeně usne. Její popis manželských výkonů byl poněkud urážlivější, takže jsem jí slíbil pomstu; chvíli provokovala, ale když se nedočkala okamžitého trestu, pokračovala: žena moudrá ví, že není dobré rozptylovat chlapa pohledem na svoji krásu během práce, mohl by se zasnít a zranit tím, co zrovna drží v ruce. Je lepší chodit přiměřeně zahalená; teprve když muž dojí chutnou večeři a odpočívá v příjemném rozpoložení, má předstoupit, spustit náhle závoje a zjevit se před ním v celé své nepřekonatelné kráse; jen tehdy lze očekávat, že se v něm probudí mužná síla, vrhne se na ni a bude ji těšit dlouhé hodiny...

Její projev byl zjevně určen k poučení Assamy, která seděla vedle a moc se nezapojovala. Každý ví, že Diana chodí ráda nahá a že ji každé oblečení škrtí a obtěžuje. Na svůj vzhled téměř nemyslí, představa že by chtěla někoho svádět, jí nepřijde na mysl. Naopak dostane-li do spárů nějakou mladou nezkušenou holku, ráda ji poučuje, jak sbalit kdekterého chlapa a každý její úspěch prožívá víc než svůj vlastní. Africké mravy se jí velice líbí, zejména varianty, jež doposud neznala.

Mario, otec arcibiskup, nepřispěl k diskusi v podstatě ničím.

Denis už svoje řekl. Byl po všech událostech doposud silně vyčerpán, na sexuální hrátky jakkoliv a s kýmkoliv neměl chuť, spíš by si odpočinul. Jak to vím? Denis víc jak jiní ovlivňuje svou aurou okolí a zkušenější kamarádi fyzicky cítí, jak na tom je. Jakmile se jeho vyzařování energie zvýší natolik, že posiluje erotické nálady okolí, dívky se okamžitě začnou snažit. To mluvím o neutrální situaci, kdy na to nemyslí; když se rozhodne uspořádat nějakou zábavu, neubrání se nikdo. Teď byl unavený, chtěl spát a sám.

Diana došla k názoru, že přes veškeré žvanění se ode mne ničeho nedočká. Mrzelo ji to; plynule přešla na otázku, jak zajistíme noční klid, abychom si na zítřek dostatečně odpočali. Jediným rozhlédnutím zjistila správnou osobu, která to zajistí: Tošio Yamanakiho. Byl tu s námi, ale ani od něho jsme se nedočkali žádného názoru; správný je vždy názor jeho císaře. Když ho Diana vyzvala, odpověděl: ano, rád převezme velení na noc. A bude spolupracovat s Gawíry, jejich morální kodex se mu líbí. Také on jim se líbil, jeho zvyklosti obvykle šelmám vyhovují.

Po tomto rozhodnutí jsme se odebrali spát. Wassongové se potřebovali na zítřek vyspat, Ongangové ulehli na místě, kde zrovna byli. Diana přichystala pro nás dva pelíšek, zatímco já jsem obešel s Tošiem tábor a projednával detaily. To v našem soužití vypadá tak, že obcházíme prostor a Tošio podává krátkými větami hlášení a návrhy; já je buď schválím nebo rozšířím, občas něco navrhnu sám a on to schválí. Pak mu poděkuji a jdu spát, zatímco on se ujme velení s příjemným pocitem, že jeho pán na něj spoléhá.

Na speciální Dianinu žádost uvádím rozpis našeho manželského sexuálního rituálu. Na úvod jedno dynamické číslo na rozdráždění; pak podle chuti všelijaké hry, pokud možno rozmanité, v jejichž vymýšlení vyniká hlavně ona. Podle toho, co si vymýšlí a jak používá ruce a ústa, lze zjistit, co zrovna četla nebo co jí kdo vyprávěl. Když nám dojde fantazie a energie, následuje otevřený přátelský rozhovor; ten se mi líbí nejvíc, protože málokdy lže či si na něco hraje. Na závěr ještě jedno číslo a usneme, nejlíp ve spojení.

Říkám to proto, že při rozhovoru jsem se jí svěřil se starostmi, které mě napadly při večeři. Vyslechla mě bez vtipkování a přiznala, že mám pravdu. Položil jsem otázku, zda je správné, co děláme.

„Nevím, jak ty. Já dělám, co mě baví. Nebudeme na světě dlouho, tak proč si komplikovat život ještě přemýšlením...?“

„Jsi císařovna! Tvůj příklad je vzorem pro celý národ!“

„No právě! Taky bych se pěkně vztekala, kdyby nebyl!“

„A schválně nutíš lidi, aby dělali vylomeniny.“

„Ano. Občas se sama divím, jaký nesmysly mi sežerou. Nemluvím o holkách ze štábu, ty vědí o co jde a hrají to se mnou; ale někteří jiní...“

„Kam až chceš dojít?“

„Jsou dvě možnosti. Jedna, že se nám podaří být jednou rodina. Uvědomila jsem si to, když jsem zjistila, že Assama... ségra prostě roztáhne nohy, nechá se opíchat a už jí roste břicho. Já celý léta šoustám jako vzteklá, podle doktorů jsme oba dokonale zdraví, přináším oběti kdejakým božstvům... klidně bych to děcko měla hned tady v Africe, a...“

Na tohle jsem neřekl nic.

„Zapříčinila jsem narození tolika dětí, že už... a ještě se postarám! Za dobu co jsme mimo, určitě zas pár holek vyrostlo do vhodnýho věku. Ty naše moranky k tomu mají správnej přístup, budou naší zemi posilou. Chceme mít silnej stát s kvalitním obyvatelstvem, že jo?“

„A Ongangové?“

„Ty je vážně chceš? Myslela jsem, že vypadnem a vykašlem se na ně!“

„Já je nechci; jenže co když budou chtít oni?“

„Teda, takhle daleko ani já nemyslím! Kašli na ně a pojď spát!“

Měla pravdu. Moje obavy bohužel nezahnala.

„A co Bůh? Sedmé přikázání: nesesmilníš...“

Dlouho mlčela a nehýbala se; už jsem myslel, že usnula bez potěšení.

„Funkční rodina jsou dva lidé a jejich děti,“ řekla konečně, „Zavedli jsme na čas ideál velkorodu, kdy v čele stojí mocný muž a jeho děti k sobě volně přibírají další, zetě a snachy... nekontrolovatelné množení. Pěkný... jestli životaschopný, se ukáže. Nakonec to vždycky někdo odnese. A naši lidé nežijí ve správných rodinách. Jsou sami. A je mi jich líto.“

Teď jsem zase já přemýšlel, co říct.

A nepřišel jsem na nic. Tak jsme si dali dobrou noc a usnuli.

Ráno nastal blázinec: sestavování karavany. Každý dostal přesně určeno, kde bude, odkud se nehne a o co se bude starat. Vpředu a vzadu jízda, psi na propátrání křovisek, leopardi na likvidaci případného útočníka. Několik variant zapojení Ongangů jsme zavrhli, nakonec jsme rozhodli přidělit každému našemu bojovníkovi několik zajatců jako osobní otroky. Naši morani se nafoukli pýchou a ujistili mě, že se o ně postarají a soustavným šikanováním je naučí pracovat podle své potřeby.

Přestože Tošio měl celou noc velení a měl právo si odpočinout, nenechal si ujít, aby chodil o půl kroku za mnou a pomáhal velet. Byl jsem rád, jeho střízlivě analytický mozek je vždy přínosem. Navíc si před ním netroufám se chovat příliš unáhleně či agresivně, spíš si dávám pozor, co řeknu a kdy. Nikdy by se nesnížil k tomu mne kritizovat, ale všechno si pamatuje.

Ještě pořád se mi honily hlavou včerejší myšlenky. Křesťanská morálka... co si o ní myslí on? Zajisté to, co si myslím já. Ale co si myslím?

Kníže Tošio Yamanaki, Zenový mistr, můj první samuraj, v podstatě ministr války Arminu. Uhlazený, zdvořilý, moudrý, předvídavý. Vždy souhlasí se svým nadřízeným. Představu, že já nebo Diana můžeme udělat chybu, by nikdy nepřipustil. Ani ve stavu těžké opilosti neudělá nic neuváženého; vlastně, on se i do té opilosti dostane pouze na naše přání.

Jeho první manželka, paní domu Kamiči je zhruba stejná jako on, až na to, že se k věcem vyjadřuje ještě míň. Kdybych jej navštívil a požádal, abych mohl strávit noc s ní či jinou z jeho žen a konkubín, považoval by to za vysokou poctu. Protože ví, že takové věci nedělám, nikdy nic takového nenavrhne, ani se o tom nezmíní. Naopak když ho navštívil Denis, věnoval mu svoji oblíbenou dívku, se kterou se do té doby těšil jenom on. Další manželky a konkubíny vybírá paní Kamiči, pokud jeho sídlo navštíví některá dáma ze vznešené šlechty, věnuje se po dobu pobytu jí. Svou nejstarší dceru slíbil Denisovi s přáním, aby s ní zplodil vnuka. Denis to samozřejmě slíbil nejen jemu, ale i té holčičce.

Když s námi byl v Evropě (a nikdo si nevšiml, že má nějaké potřeby), dokázal vydržet rok bez ženy; nechodil ani do nevěstince, ježto ho tam nikdo neposlal. Pak jsme mu vysvětlili, že momentálně nezadané evropské dámy jsou zvyklé navrhnout občas někomu sympatickému, aby jim dělal společnost; zdálo se mu to zvláštní, ale souhlasil. Dále jsme řekli, že se sluší, aby tak vysoce postavený šlechtic jako on občas navrhl společnou noc některé ženě, která se mu líbí a nemá právě co dělat. Od té doby to dělal a začalo ho to bavit; co se týče oněch dam, byly překvapeny jeho kultivovanou, rafinovanou a přitom zvířecky násilnou smyslností. Lze říct, že se stal na nějakou dobu miláčkem paní a dívek. Vyhověl každé v jejích přáních; co se však týká jeho vlastních zájmů, vyprávěla každá něco jiného a nemohly se shodnout.

Maryška se mu jednou svěřila se svou touhou po bolesti. Na příští návštěvu si přinesl svoje stříbrné a zlaté akupunkturní jehly, které jí nečekaně vrážel do nejcitlivějších míst a ještě aktivoval bioelektřinou; její zoufalý řev poslouchaly služky a třásly se strachy. Ve chvílích, kdy odpočívala (vzpamatovávala se), ji učil nacházet uzlové body čaker na vlastním těle a přičinlivě sténal, když se trefila. Přestože ho od té doby všude chválí, žádná jiná si netroufla požádat, aby to předvedl.

Ale po čem skutečně touží on? Je jako zrcadlo; splní každému jeho přání v nejdokonalejší možné formě a v té míře, jaké je schopen. Ale neudělá nic, co by si jeho partnerka nepřála. Nebo jeho pán, nebo... Musím se někdy na něho vyptat šelem, jak ony jej vidí. Obdivují ho, je stejná šelma jako oni. Jestlipak by byl schopen dodržovat leopardí etiketu a očichávat při seznámení intimní místa svého partnera? Denis klidně, a rád.

Důležité je, že tento muž vrcholně ovlivňuje morální klima celého státu. Je jedním z nejvyšších představitelů země, mým zástupcem. Kolikátý v řadě? A vůbec, jsem já první nebo druhý? Každý říká první; ale kolikátý je potom Tomáš Baarfelt? A co Denis, na kterého spoléhám a jehož ochabnutí či nemoc je pro nás katastrofou? V jedné pohádce byl kouzelník, bez něhož byl mocný král takřka bezmocný; jsem ve stejné situaci?

V této fázi jsem nějak přestal vnímat okolí; a Tošio promluvil:

„Můj pane, smím ti podat návrh?“

„Samozřejmě!“ (Dokonce to má v popisu práce).

„Ideálním vůdcem karavany by byl Khassim.“

No jistě! Khassim Rafájí-al-Barúdí ben Wallah As-saffar, princ Tuáregů, po nějaké nepochopitelné rozepři vyhnaný od svého kmene; Tošio si ho velmi oblíbil a učí ho své filozofii. Není mi jasné jak; ani Khassim není příliš otevřený a jeho zájmy se týkají téměř výhradně starých maghrebských legend. Že by je pojilo něco víc než přátelství?

„Samozřejmě, skvělý nápad! Můžeš ho zavolat?“

Vyřizovat vzkazy je činnost, kterou má Tošio (v mezích své lhostejnosti) rád; působí při tom dojmem, že to rozhodl on. Odběhl a já pokračoval v úvahách, tentokrát na nové téma.

Khassim nepochybně odejde s námi na Ostrov. Ožení se a stane se významným členem dvora. Tošio mu třeba věnuje některou ze svých japonských konkubín. A budou mít spoustu dětí...

Pokud nezvítězí jeho náklonnost k chlapcům. To vysvětlil hned na začátku, když z něj tahala rozumy Diana a vesele se smála jeho výkladům. Pro nás Evropany mají slova homo a heterosexuál zcela jiný význam než pro Afričany či Asijce. Arabové nemají změněnou sexuální orientaci, pouze nemají tak často příležitost najít odpovídající partnerku; tak používají jako náhražku mladé poháněče velbloudů. Nejlíp kluky v pubertálním věku.

Další problém Evropanů: příliš přemýšlíme o tom, co je vhodné a co ne. Na rozdíl od Afričanů a Asijců, kteří mají jednoduché heslo: Pán má pravdu! My si děláme starosti s dopadem na psychiku dospívajících dětí, v tomto světě se s nimi jedná jako s otroky; oni to přijímají jako postoupení na společenském žebříčku. Už stojím pánovi za to, aby se mnou sdílel lože! Až se já stanu pánem, budou další děti stejně obsluhovat mne – tak co?

Pro Khassima není problém skočit na kdekterou černou holku, která se na něj zaculí; ani pro Tošia, když zjistil, že s tím souhlasím. Na dlouhých karavanních cestách používá mladé poháněče; tomu jsme se smáli my bílí, ale ochotně souhlasil arabský zlodějíček Alí, kterého Denis kdesi sebral a už se nám nepodařilo ho zbavit. Toho naopak překvapuje, že se k němu Denis nesnížil ani v době nejvyšší nouze. Nemá proti němu něco osobního?

Khassim vysvětlil: ženu je nutno si koupit, pečovat o ni, ctít a milovat, nosit jí dárky a projevovat přízeň jejím příbuzným. Se sluhou nemusí dělat nic z toho, stačí mu občas odpustit výprask. Když kluk přestane být roztomilý, vyplatíme ho za jeho služby a pošleme pryč; v příznivém případě získá dost, aby obsadil významnější místo. Když se nám znelíbí, vyženeme ho bez odměny, ať si zkusí někde stěžovat. Pak můžeme koupit jiného otroka, případně přijmout pod ochranná křídla nějakého sirotka, který bude vděčný, že neumře hlady. Přízeň bojovníka tak mocného jako Khassim je vyznamenáním!

Ano, tento pán bude pro můj stát skutečně ozdobou.

Přiběhl v okamžení, svůj dlouhý karabáč v ruce. Z modrého šátku vyhlížely jen pozorné oči. „Co si přeje můj pán?“

„Máš rozsáhlé znalosti ve vedení karavan, Khassime. Ujal by ses laskavě velení a obrany, dokud neprojdeme nebezpečným územím?“

„Ano, pane.“ zaznělo zpod šátku. Zlehka se uklonil na znamení poslušnosti.

„Dobrá. Od této chvíle jsi velitelem a tvým rozkazům se každý podřídí.“

„Děkuji, pane.“ řekl, otočil se a rozběhl se dopředu vydávat další rozkazy. Za pár okamžiků už jsem slyšel jeho rázné povely; muži si všimli, že se mnou hovořil a nepochybovali, že jedná v mém jménu.

Zdalipak je to tak snadné v jiných oblastech velení? Vydám stručný pokyn a oddaní podřízení začnou jednat, jak nejlépe umějí. Pán má pravdu! Ale co když pán netuší, jakou pravdu by měl mít?

„Tvé místo, pane, je v čele karavany hned za strážním oddílem.“ sdělil mi s úctou, leč rozhodně, „Samozřejmě se můžeš přemístit na kterékoliv jiné, bude-li to zapotřebí, ale byl bych šťasten, kdybych tě tam nalezl v případě, že nastanou problémy a budu potřebovat tvoje rozkazy!“

Tak krásně diplomaticky mě ještě nikdo neumístil; kromě jiného budu mít přehled, zatímco on bude jezdit sem tam a hlídat přední i zadní konec kolony. Může se stát leccos, třeba se nepohodne s leopardy ze strážního oddílu; tehdy by mou pomoc velice potřeboval. Diana jako zkušený bojovník může být v mé blízkosti; ostatní ženy však budou ve středu karavany, pod ochranou. Není to diskriminace, tam bude taky starý Garrichet a všichni ranění. Kde by měl být Denis, v tom zatím neměl jasno. Čaroděj má svá privilegia.

Rozhodně srovnal karavanu rychleji než kdokoliv jiný; ještě jednou přecválal od předku dozadu a zpátky, přesvědčil se o její kompaktnosti a zavelel, abychom vyrazili. Nejdřív se vyřítili psi, pokud už nebyli na cestě, pak Gawírové, s nimi i Artanna a Tašša. Pak se Khassim pozvedl v sedle, zatočil nad hlavou karabáčem a zazpíval súru z Koránu:

„Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!

Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní!

Povzbuzuj věřící a možná že Bůh zadrží nápor nevěřících – a Bůh je mocnější v náporu a silnější v trestání...“

A karavana se pohnula vpřed.

Nejeli jsme rychle, protože hlavním cílem bylo dopravit celou karavanu na druhou stranu země Ongangů. Několikrát jsme zaslechli výstřely, to jak se leopardi střetli s nepřítelem; nikdy ho nepustili dost blízko, aby na nás mohl zaútočit. Zprávy jsme dostávali neprodleně.

Jelikož byl klid, mohl jsem nerušeně přemýšlet. Několikrát jsem probral všechny svoje úvahy; avšak každý ten řetězec úvah končil jedinou myšlenkou: Jsem přece císař křesťanského státu, komthur křesťanského řádu! Jsou moje činy a slova v souladu s křesťanskou morálkou?

A vzápětí dodatek: Co to vlastně znamená být křesťanem?

Meditoval jsem na téma: co vlastně doopravdy jsem. Jistě, pokřtili mne, nějakou dobu vychovávali. Znám základní události Starého i Nového zákona. Neznám všelijaké speciality, ale to ani většina křesťanů. Nemyslím, že jsem tak moc daleko od křesťanství a jeho morálky; ale věřím a spoléhám se na buddhistu, muslima, vyznavače afrických kultů. Je tady vůbec nějaký správný křesťan? Leda Mario Carialti; v posledních dnech se aktivizoval, ale stejně mi nepřipadá, že by převyšoval ostatní...

Je křesťanství o tom, být lepší než druzí? Odvážnější, laskavější, nebo v jakém směru? Morálnější, jistě; ale co je opravdu morálka?

Zen-buddhista Tošio má svoji morálku a té se striktně drží. Diana neudělá krok přes povolenou toleranci svého hinduismu. Khassim... a Assama... No, ale co třeba Denis? Jaká je jeho víra? Uctívá všechny bohy, snad dává přednost těm, kteří vládnou v určitém regionu. A spojuje je dohromady...

V hlavě se mi líhla divná myšlenka: v posledních dnech se dějí divné věci. Lidé se zamýšlejí nad věcmi, nad kterými jindy mávli rukou. I já sám se cítím nesvůj; jako by v mé mysli bojovala křesťanská bož... křesťanští svatí s pohanskými božstvy. Nesmyslná představa, já vím. Ale proč potom myslím na všechny ty věci? Proč se mi ve snu zdá o malovaných oknech našeho kostelíka, se svatými, jejichž jména už jsem zapomněl?

Samozřejmě jsem mohl opustit svoje místo v karavaně a jet na obhlídku. Khassim jel v čele, ohlédl se po mně, ale neřekl nic. Zamířil jsem k Mariovi, kterému bylo vykázáno místo v blízkosti žen, tedy uprostřed. Pohlédl na mne a unaveně se usmál.

Zeptal jsem se: „Co znamená být křesťan, Mario?“

Neodpověděl rychle; zejména ne nějakou hloupou frází. Řekl:

„Nemám tušení. Jednou bych na to chtěl přijít.“

Zařadil jsem se po jeho bok a čekal, co bude říkat dál. Až po chvíli:

„Před pár lety jsem si byl jist, že to vím; dokonce i že co dělám, je správné. Ostatní jsem považoval za zabedněné pohany. Teď... všechny pevné jistoty se zhroutily. Kdykoliv se na něco podívám, začne se mi to hroutit pod rukama. Dřív mi bylo všechno jasné; teď už jen to, na co jsem se ještě důkladně nepodíval.“

„Co s tím budeš dělat?“

„Budu se ještě víc trápit a ještě míň vědět, Charry. A co ty?“

„Taky nevím. A to jsem císař.“

Hodnou chvíli jsme jeli mlčky vedle sebe. Pak řekl:

„Jestlipak víš, že je to vůbec poprvé, cos mi položil nějakou otázku?“

Chtěl jsem se začít bránit, rozmlouvat mu to, ale dodal:

„Myslím ne posměšnou nebo předem jasnou. Otázku pro kněze. Buď jsem se natolik zlepšil, nebo už nikdo jiný nezbývá.“

„Nevím z jakého důvodu, ale začal jsem tě považovat za kněze. Dokonce za svého duchovního rádce. Odpusť, pokud se tě to dotklo.“

„Dotklo. Začínám mít pocit, že má smysl, abych žil.“

Ohlédl jsem se dozadu, po Denisovi. Jel kousek za námi, blízko nosítek, do kterých uložil svého raněného leoparda. Nevypadal moc dobře, kymácel se v sedle a vyhlížel, že bych ho nejradši taky uložil do nosítek.

„Denis svedl tvrdý boj s pohanskými bohy.“ řekl jsem.

„Vím, slyšel jsem. Jak jsi to viděl ty?“

„Mluvil jsem s... Assi a Nughou. Černými panthery Wassongů.“

„A řekli ti co?“

„V podstatě nic. Jenom že porazil ty Yawy. Jejich nepřátele.“

„Zapletli jsme se do potyčky mezi dvěma skupinami pohanských bohů?“

„Přesně. Bohužel, jejich vzájemné vztahy jsou značně nepřehledné. Nevíme, kdo je dobrý a kdo zlý. Nebo zda vůbec...“

„Typické. Ještě tak aby se spojili a vrhli se na nás!“

Nekomentoval jsem to. S nemocným čarodějem a bez jasného přehledu...?

„Budu se modlit, Charry. Volat svoje svaté patrony na pomoc.“

Zauvažoval jsem, zda se vůbec ještě umím modlit. A kdo je můj patron? Na těch barevných oknech byli Svatý Jiří zabíjející draka, Svatý Jan Evangelista, Svatý Petr s klíči od nebeské brány a Svatý Pavel s mečem. Po stranách oltáře Archanděl Gabriel a Archanděl Michael. V boční kapli Svatá Kateřina, Svatá Barbora, kterou sťali pro odmítnutí sňatku s pohanem... Opakoval jsem si ta jména a jejich životní příběhy, a bylo mi jako bych se vracel do dětství...

„Měli bysme se utábořit; spíš v sedle!“ vrátil mě do reality Mario.

„Ani ne. Jenom jsem si opakoval životy svatých.“

Vůbec se nezasmál. Zřejmě to chápal.

Vrátil jsem se na své místo a pokračoval v meditaci.

Karavana postupovala pomalu, leč pravidelně. Jejím cílem bylo tábořiště u řeky, které vybrali psi a důkladně propátrali Gawírové, takže nebylo žádné nebezpečí, že by se tam někdo ukryl. Khassim se postaral, aby se vytvořil relativně opevněný tábor, ve kterém bychom se mohli ubránit útoku. Při jeho výstavbě vzorně spolupracoval s Tošiem, který se během dne prospal a nyní se chystal držet stráž v noci. Mě na nic nepotřebovali, pouze mi s veškerou úctou podali hlášení, jak vše skvěle zařídili.

Takže jsem neměl jinou povinnost, než sedět u ohně a sledovat, jak se pro nás vaří večeře. Staraly se o to především ženy; Diana se s nimi pro osvěžení pohádala, zvláště Denisovými mladšími manželkami Kayou, Kissou, Naqi a do jisté míry i Aysim. Tím na ně upoutala moji pozornost.

Tyhle čtyři jsou první moranky, které se k nám přidali po návštěvě kmene Wassongů. Jsou nějakým způsobem příbuzné a rozhodně kamarádky; nikoliv ale s Assamou, která je jednak z královského rodu a potom starší než ony. Ne že by s ní byly na válečné noze, to bychom přeháněli; spíš z ní mají trochu strach jako z nadřízené a poslední připomínky života, který opustily doma.

Denis se jejich popisováním moc nezdržuje, takže to řeknu já: ty čtyři jsou děti. V evropských podmínkách takové holky chodí do školy, rodiče se pokoušejí je vychovávat a přemítají, co z jejich holčiček vyroste, až budou velké. Kdyby jim někdo řekl, že by se měly vdát a mít děti, smáli by se mu; a pokud by poznaly vážný zájem, hnaly by ho jako úchyla. Pokud by začala podobné tendence jevit holčička sama, byla by rázně zakřiknuta, že na takové věci má ještě pět až deset let času.

Jenže tady je Afrika. Proč živit zbytečně holku, která je dost velká, aby vypadla z domu (chatrče) a přestala překážet? K čemu vůbec je ženská? Může pracovat na poli, sbírat dříví, starat se o dobytek a děti; to dítě jí nějaký chlap ochotně udělá, jakmile si všimne, že už dost vyrostla. Pokud je příliš mladá, dítě se narodí neduživé a zemře, je to vůle bohů; vyneseme je před ohradu, však se lvi postarají – a za čas to zkusíme znovu.

S tímto systémem souhlasili všichni kromě Assamy; ani ona však nevěděla proč. U Wassongů to funguje takto: když kluci začnou být dosti velcí, aby se mohli starat o dobytek, stanou se morany, mladými bojovníky; potulují se se stádem v okolí stálé vesnice, hlídají ho před divokými zvířaty a učí se bojovat. Někoho občas sežere lev či leopard, utopí se v řece nebo ho kráva nabere na rohy a pošlape; inu co, byla to vůle bohů. Aby měli ti kluci co jíst, se starají jejich sestry; oproti povinnostem dospělých žen to není těžká práce, takže mají dost času na všelijaké zdobení, splétání copánků a výrobu náhrdelníků z perliček. Je samozřejmé, že noci tráví milováním; je to pro některé poslední možnost být zamilovaná, jak se k jejich věku sluší, vybírat si partnera dle vlastních představ. O tom, koho si vezme, rozhodnou rodiče, přesněji otec. A to podle toho, kdo za ni dá víc krav.

Z lásky, i nedospělých, vznikají děti. Dospělí o tom většinou nevědí; asi vám není jasné, jak se před nimi dá utajit těhotenství holky, která chodí v podstatě nahá, snad jen v ozdobné sukýnce z trávy; mně taky ne. Jediná možnost je, že si jí prostě nevšímají. Afričtí rodiče samozřejmě musí vědět, že děti vznikají v důsledku sexu, ale chovají se, jako kdyby se jim ta škvrňata vylíhla náhodou. Snad ještě matka, ale otec? Když má chuť, pomazlí se s nimi nebo si pohraje, když má špatnou náladu, nakopne je, aby mu šly z cesty. S duševními problémy si rozhodně starost nedělají.

Takže: holka otěhotní a posléze porodí, v primitivních podmínkách odlehlého tábora, kde nejzkušenějším kamarádkám je tak patnáct. Pozor, té mladé mamince je dvanáct a šťastnému otci... nojo, ale který to vlastně byl? Kdo si to má tak dlouho pamatovat? Prostě, holce se narodilo dítě. Pokud se něco nepodaří a není to zdravé, hodí je hyenám a jsou rády, že nebudou muset doma nic vysvětlovat. Pokud porod nepřežije ani matka, sežerou ji hyeny také; no, co se dá dělat. Větší problém je, když je to silné a životaschopné; to se utajit nedá, takže se při první příležitosti (za pár týdnů až měsíců) vrátí domů i se škvrnětem. Otec ji zmlátí klackem, ale co může dělat, přidáme mimino k ostatním a pochlubíme se, jak je dcerunka pěkně plodná. Až ji bude vdávat, bude mít aspoň ženich jistotu, že je zdravá.

Možná to popisuju poněkud cynicky, ale takhle situaci líčila Assama, která je z pochopitelných důvodů k těmto zvykům dost kritická. Denisovi tehdy vybrala ty čtyři jako mladší manželky více méně z legrace; ony ovšem zajásaly, sbalily si svoje věci do uzlíčku a odešly s námi, aniž se příliš loučily. Netušily, kam vlastně jdeme, ale bylo jim to fuk; prostě se staly manželkami mocného náčelníka a kouzelníka, kdy se to které povede? Okamžitě s ním otěhotněly a chystají se přivést na svět děti. Jsou spokojené, jen občas tropí kravál mezi sebou či s ostatními, aby nevyšly ze cviku.

Kromě Aysim, té nejmladší. A řekl bych nejhezčí; nebo nejparádivější? Ať je to jak chce, tráví nejvíc času vlastním zdobením, takže už teď se od ostatních liší třeba účesem: místo spousty drobných copánků má dva tlusté, za ušima, splývající na ramena a propletené perličkami. Zbytek hlavy si holí, zvlášť pečlivě od čela k temeni, kde se vidí v zrcátku. Od obočí přes čelo až kam vidí, si udělala ozdobné zářezy a tak dlouho do nich vtírala různé rostlinné extrakty, až na černé kůži vznikly bílé jizvy s poněkud rozchlípenými okraji, výrazné už na pohled a nepřehlédnutelné na dotek. Uši má nahoře všelijak propíchané, v lalůčcích těžké přívěsky. Nos má propíchnutý na třech místech a vlastní několik dost velkých, na kouknutí nešikovných ozdob, které si tam zastrčí podle toho, jaká je slavnost. Výrazné rty jako každá černá holka, ale teď si spodní propíchla a nosí tam rozměrnou ozdobu; i těch bude časem víc. Na tvářích samozřejmě šikmé ozdobné jizvy, zvýrazněné jako na hlavě. V prsních bradavkách zvonečky (a mírné trauma, protože zatím má větší prsa než ona kdekterý muž). Po těle speciální řádky tetování na africký způsob; to se dělá tak, že se pod kůži zapíchnou jedovaté ostny akácií a počká se, až pustí šťávu. Rána se zanítí a příšerně svědí, takže si ji chtěj nechtěj rozškrábe; když se uzdraví, vznikne ornament ze řádky malých boulí, tak rozsáhlý, jak moc holka vydrží. Aysim je opletená celá. Všechna tahle výzdoba jí sluší a je při tom dětsky roztomilá; nedivte se, stihla to do třinácti let.

Znovu opakuji: jsme v Africe. To roztomilé děcko je dospělá žena, kterou její otec údajně od pohledu nesnášel a chystal se co nejdřív provdat co nejdál od sebe, nejlíp do hodně vzdáleného kmene. Co mu udělala, bůh suď; snad že nemá sebemenší smysl pro povinnost, zato ráda fantazíruje, miluje pohádky a různá vyprávění. Podle Denise má magické schopnosti vyššího řádu, které začne prohlubovat, jakmile porodí; dítěti v jejím bříšku by to mohlo škodit. Když přišla na to, že je těhotná, jásala ještě víc, než když se s ní poprvé miloval jako s dospělou; konečně ji někdo bere vážně! Dokázala se s Denisem dostat do meditace a zamilovala se do indického boha Šivy; tím u Denise i všech ostatních značně získala na významu. Neznám nikoho, kdo by ji neměl rád; a pokud ji chcete urazit na nejvyšší míru, zkuste jí naznačit, že je ještě malá holka a v něčem se nevyrovná dospělým; umí vřískat, hádat se a štěkat jako pavián.

Diana je souhrnně označuje jako „Denisovu mateřskou školku“. O Aysim se předpokládá, že bude mít dcerku; jestli bude tak přičinlivá a čiperná jako maminka, mohla by být v šestadvaceti babičkou, což je svého druhu rekord. Mně tyhle holky jdou pro jistotu z cesty (jako nejvyššímu náčelníkovi!), leda snad Aysim se občas přijde pomazlit; jenže její představa mazlení zahrnuje dráždění v intimních oblastech, v čemž jí nemám chuť vyhovět.

Tohle je jakýsi úvod k jednání s mužem jménem Gwa~Gwa, který se ohlásil a žádal o slyšení. Už když jsem slyšel jeho jméno, blikla mi kontrolka: to není obvyklé jméno Ongangů. Denis se zasmál, když je slyšel, v jeho vesnici takhle kejhají husy. Přesto byl zvědav, co nám nese, a nabídl pomoc, abych nemusel obtěžovat Garricheta, unaveného po cestě.

Gwa~Gwa byl vysoký silný chlap s majestátními svaly. Přes celou hlavu se mu táhla jizva po šavli, zřejmě památka na střetnutí s Gordonem. Boj s námi přežil relativně ve zdraví, nanejvýš ho pokopal osel. Proto byl ošetřen Ohněm a tím přišel o vlasy i oděv, leč nelitoval.

Hovořil velmi zdvořile a oslovoval mne „králi“; běžní Ongangové sice byli nuceni vzít změnu na vědomí, ale nejradši by mne viděli v hodně hluboké díře. Další příjemný fakt: Gwa~Gwa mluvil lámaně anglicky, swahilsky, několik slov znal wassongsky. Čaroději Garrichetovi moc nedůvěřoval, ohledně krále B'Wally se vyjadřoval s krajní obezřetností. Jako obvykle, vedl opatrné, k ničemu nevedoucí řeči; ale Denis potvrdil, že hodnotí každé slovo.

Zkrátím to: poznal podle krajiny, že se blížíme k jeho vesnici, a rád by nás tam náležitě uvítal. Je vesnickým náčelníkem, otcem a majitelem spousty mladších mužů, z nichž mnozí jsou také našimi zajatci. Byl by moc rád, kdyby se mu podařilo se se mnou nějak dohodnout, abych jim... Víš, králi, náš život je už tak dost těžký a nesnadný a já...

„Ty jsi byl králem tohoto území.“ řekl jsem, když mi to došlo.

Gwa~Gwa se zarazil, když jsem to řekl tak naplno; rozhlédl se, jestli ho neposlouchá někdo z jeho druhů. Rozhodně tu možnost neodmítl.

„B'Walla tě porazil a připojil ke svému území,“ pokračoval jsem, „Ponížil tě na úroveň pouhého náčelníka vesnice, jednoho z mnoha. Poslechl jsi, ale nezapomněl, že jsi byl pánem všeho kolem...“

„Tvoje moudrost ví všechno!“ zavrčel téměř vztekle.

„A teď chceš po mně, abych obnovil tvoji moc?“

Samozřejmě chtěl; ovšem natolik měl smysl pro realitu, že tušil obtíže.

„Poslouchej dobře, Gwa~Gwa: Nemůžu ti dát žádný slib, který by pro tebe měl dlouhodobý význam. Nechci zůstat v tomto kraji; odejdu, král B'Walla zůstane a bude dál vládnout. Mohl by tě i potrestat...“

Gwa~Gwa to zvážil. „Neporazil nás B'Walla, ale jeho otec. B'Wallova moc je válkou s tebou krutě otřesena; a jestli se stane následníkem támhle ten blbec...“ (to platilo na G'Obba), „...neodváží se s námi bojovat!“

„Hraješ odvážnou hru, náčelníku!“ uznal jsem.

„Poslyš, králi: nežádám tě o žádnou pomoc. Chci jenom, abys mne a moje muže propustil ze zajetí a dovolil nám jít domů. Než tvoje karavana opustí území Ongangů, stačíme se připravit na cokoliv!“

„Pustil ze zajetí? Jen tak, pro nic za nic?“

Chytře zablýskal očima: „To ne! Chci s tebou udělat obchod; chceš?“

„Povídej!“ vybídl jsem ho a chápavě se usmál.

„Dám ti za každého našeho bojovníka jednoho otroka! Mladého muže či dívku ze svého rodu, nebo z jiného předního rodu mého kmene. Všiml jsem si, že tu máte málo dívek pro všechny tvoje statečné bojovníky...“

Denis se zatvářil nedůvěřivě a ukázal na prstech: „Podraz!“

„Tvoje nabídka, králi, je tak nesmírně velkomyslná, až se divím.“ pravil jsem a snažil se nedat najevo nedůvěru, „Abys osvobodil své bojovníky, nabízíš mi do otroctví svoje vlastní vnuky a vnučky?“

„Ano, to jsem řekl a to platí!“

„V tom případě nechápu účel! Víš, že je odvedu do daleké země a už nikdy se k tvému kmeni nevrátí?“

„To skutečně uděláš, pane? To jsem rád; to chci!“

„Takové přání je pro mne velkým překvapením, králi. Proč to chceš?“

Řekl něco značně složitého, čemu jsme nerozuměli; pochytil jsem pouze výraz 'zkažená krev'. Ale už jsem začínal tušit...

„Mají v sobě krev Ongangů? Krev krále B'Wally?“

Teď z jeho očí sálala čistá nenávist. Uhádl jsem, co ho žere!

Král B'Walla je skutečně geniální státník! Rozhodl se (možná pod vlivem Garrichetových pouček) spojit svůj rod s nejvýznamnějšími rody podřízených království; vyžádal si královy dcery jak při svých návštěvách, tak do svého města jako společnice. Těhotné je posílal domů; mezitím vyrostla generace náčelníkových vnoučat, která nijak nemiluje, protože mají nepřátelské genetické znaky (což já nepoznám), ale taky jim nechce ublížit. Co s nimi?

„Přece je nepodříznu!“ vysvětlil dost jasně.

Občas se rozhodnu rychle; kývl jsem na nejbližšího psa: „Tošia a Khassima!“

Než přišli, uvažoval jsem, co se stane s mladšími královými vnoučaty; ta nabídka se týká nejspíš dospívající generace. Možná potom král přestal se svými genetickými pokusy, nebo se Gwa~Gwa domnívá, že menší děti přecvičí. Nebo vůbec tak daleko neuvažuje; už tahle politická úvaha je na hranici pochopitelnosti pro černého vládce.

Tošio, znalý jemných fines mezinárodní politiky, pochopil ihned; Khassim o chvíli později, ale taky rychle. Projednali jsme změnu zítřejší trasy; za příznivých okolností bychom na náčelníkovo území mohli dorazit do večera, do hlavního města (vesnice?) snad pozítří. V každém případě Gwa~Gwa s Tošiem obešli zajatce a vybrali čtyři muže, které okamžitě propustili. Náčelník jim dal pokyny a oni se chystali na cestu.

„Teď v noci? Nebojíte se divokých šelem a zlých duchů?“

„Můj pane,“ Gwa~Gwa se křivě usmál, „Ty nejdivočejší šelmy máš v tomto táboře a poslouchají tě. A duchové našeho kmene se potěší, až poznají, jak se situace změnila!“

Nemohl jsem si nevšimnout, jak se potěšeně šklebí Denis.

„Ty už se těšíš, jak si zase užiješ s novou holkou! Styď se!“

Neodpověděl; jenom udělal ještěrčí ksicht.

Čtyři běžci vyrazili, sotva se najedli. Pro jistotu jsem za nimi nenápadně poslal výzvědné psy; co kdyby šlo náhodou o zradu?

Potom jsme se uložili k zaslouženému odpočinku.

Noc minula klidně. Příštího dne jsme pokračovali v cestě; ale Gwa~Gwa už nepracoval jako otrok, nýbrž pohyboval se v blízkosti náčelníků a občas nám radil, kudy jít. Nakonec jsme mu přidělili koně, takže jel vpředu s Khassimem a projednával s ním trasu. Ta změna měla vliv i na postavení ostatních členů jeho kmene, Am~ahů; dělali sice to co předtím, ale dobrovolně, ve spolupráci s našimi morany. Nenápadně zvyšovali svoji důležitost na úkor Ongangů, kteří se mohli jenom vztekat.

Tošio hlásil, že se v noci několik Ongangů pokusilo uprchnout; všimli si toho psi, takže než se dostali z dohledu, byli obklopeni vrčící smečkou. Po krátké úvaze to vzdali a pokorně se vrátili zpátky.

Denisovi jsem dal za úkol zjistit, kde je král B'Walla, co dělá a jak se na jeho eventuální pokusy tváří jeho božstva. Byl víc při síle než včera, kromě toho jsem mu slíbil na hraní nejkrásnější dívku z Gwa~Gwových vnuček. Té odměně se smál, zato ji brala vážně Assama; pokud Denis veřejně přijme za další manželku dívku s krví obou králů, bude s nimi spřízněn a mohl by v případě potřeby sjednat mír. Ovšem po dlouhém jednání...

Diana se s ní pohádala. Vytýkala jí, že tak beze všeho dovolí Denisovi se pelešit s kdejakou děvkou; copak není ani trochu žárlivá? Assama namítla, že se na Denisovo přání spojila s většinou členů výpravy, Denis to sledoval a chválil ji za to. Když to dělala, Diana se skvěle bavila a pobízela ji; tak co se jí teď nezdá? Diana jí slíbila pár facek a přednášku o slušných mravech princezny; pak jsem je přestal sledovat.

Denis po dlouhém průzkumu sdělil: Yawové mají velké potíže. Oslabením jejich nejvýznamnějších bohů došlo ke změně poměru sil; Ruwa Raue přivolal sice další četné syny a dcery, ale neštěstí už je hotovo. Napadli ho všichni sousedé, kterým za dlouhá léta ublížil; kromě jiných nějaká mocná síla, se kterou spolupracuje i starý Nga, dokonce jim poskytl svoje území jako základnu. Assi a Nugha jim slouží jako průvodci a baví je to natolik, že se pokorně omlouvají, ale nemají čas a chuť se bavit.

Položil jsem otázku: je to ještě hra, nebo už vážná válka?

Denis: Zatím snad ještě hra. Bohové jsou v našem smyslu slova nesmrtelní; ale není to vyrovnaná potyčka, jako když se prali předtím. Je to brutální nájezd, který vyvrací trůny a obsazuje území. Yawové mohou být zotročeni; a nikdo jim nepřijde na pomoc.

Bylo mi jasné, že v této situaci králi B'Wallovi moc pomáhat nebudou; už mi ho začínalo být líto. Projížděl to na všech frontách; nejvyšší čas připlazit se k mému trůnu a škemrat o milost. Ale to ještě nepochopil.

Večer jsme po klidné cestě dorazili k osadě, která bývala hraniční; tam nás uvítalo veškeré obyvatelstvo v čele se stařešiny, šmaťchavými dědoušky, opírajícími se o dlouhé hole. Za nimi kráčeli bubeníci a pak dav žen a dětí, který vyhlížel svoje muže. Ti se bez ohledu na to, že byli doposud formálně zajatci, rozběhli ke svým a vítali se s nimi; pak předjel Gwa~Gwa a byl vítán jako král, vracející se z vítězného tažení. Také nás vítali; karavana se rozložila v blízkosti vesnice a obyvatelé už nám nosili kdeco, čím nás chtěli pohostit.

Nebyli tak chudí, jak by se zdálo, v každém případě jsme měli co jíst. Že se okamžitě navázaly přátelské vztahy a zahájil výměnný obchod, nemusím ani dodávat. Ale měl bych říct něco o tom, co podnikal Denis.

Na návsi totiž stály dřevěné vešebty, sochy místních božstev, staré snad několik století. Přes veškerou péči byly prožrané červotočem a opadávaly z nich kousky, takže bylo téměř nemožné poznat, co představují. Denis se dal starci zavést k těm sochám, podle příkladu stařešinů se jim poklonil, pak si vypůjčil od jednoho z bubeníků jeho nástroj a začal okolo vešebtů tančit a zpívat. Postupně se k němu přidávali ostatní; král Gwa~Gwa se najednou vynořil z jedné chýše, ozdoben korunou méně honosnou, ale se zcela novým chocholem z peří, a za jásotu svých poddaných se připojil k tanci.

Říše Am~ah právě povstala z mrtvých.

Hostina se protáhla do pozdních nočních hodin. Nikdo z našich hodnostářů nic nenamítal, Tošio dokonce přiznal, že se mu nové spojenectví zamlouvá. Ženy si vypůjčily moji korunu a vyzdobily ji novým pštrosím peřím. Diana se zabrala do dlouhého rozhovoru s významnými místními ježibabami a přesvědčovala je o ženské emancipaci. Denisovi vnutili dospívající dceru některého z místních významných mužů.

Druhý den jsme sice pokračovali v cestě, ale jen k další osadě, kde nás už čekali s další hostinou. Všichni Am~ahové už byli svobodnými muži, ovšem ani nápad, že by nás opustili; naopak se přidávali další, teď už plně vyzbrojení a ochotní bojovat za naše zájmy. Ongangové měli smůlu, byli bezprávnými otroky a sklízeli všeobecný posměch.

A ještě taková drobnost: v rámci oslav bylo popraveno pár předáků, kteří dost rychle nepochopili situaci, něčím se provinili nebo se jich král Gwa~Gwa potřeboval zbavit. Protože správně odhadl, že by se mi to nemuselo líbit, nebyly to popravy veřejné a dozvěděli jsme se o nich se zpožděním; majetek popravených propadl králi, ženy a děti byly dány do otroctví.

Do té druhé vesnice se dostavilo několik významných mužů z okolí, kteří se hleděli vlichotit králi Gwa~Gwovi, stejně jako se předtím vnucovali králi B'Wallovi. Protože přinášeli četné dary, byli přijati vlídně a bylo jim přislíbeno, že jejich dosavadní privilegia zůstanou zachována.

Říše Am~ah vskutku vůčihledně nabývala na síle.

Náš triumfální vjezd do města Gom-aha už byl úplná oslava; tanečníci, bubeníci, stařešinové v čele s kouzelníky, za nimiž vláčeli mladí muži sochy bohů bez ohledu na jejich neforemnost. Král Gwa~Gwa vítal ve svém sídelním městě významného spojence, arminského císaře; rád by ho ještě zdržel a přiměl zaútočit na oslabený kmen Onganga, ale arminský císař není úplný blbec a ještě si pamatuje, co bylo před třemi dny. Pořád mi táhlo hlavou, jak asi vypadaly oslavy, kterými starý lišák uvítal kdysi krále B'Wallu; řekl bych, že se moc nelišily.

Díky všem těmto zmatkům se karavana roztáhla do neúnosné dílky a organizace tak rozvolnila, že jsem mohl uskutečnit jednu maličkost: propuštění větší části zajatých Ongangů. Vzal si to ochotně na starost Tošio, který si kvůli tomu odepřel i odpočinek. Ponechali jsme si významnější velitele, ale všechny obyčejné bojovníky jsme zbavili jejich povinností, poslali napřed do zadní části karavany a pak ke všem čertům. Nepochybně zdrhli co nejrychleji na vlastní území a podle chuti buď domů do vesnic, nebo ke králi, aby ho informovali o situaci. Pro jistotu jsem jim poskytl ochranu leopardů.

Gawírové se skvěle bavili, zvláště různými změnami situace; hlavně když jim naše záměry vysvětloval Tošio. Má různé přednosti, ale že by byl taky vtipný? Leopardi se při jeho výkladech skvěle bavili a připadlo mi, že začali studovat Zenový buddhismus.

Oslavy v hlavním městě trvaly tři dny a král se staral, abychom po celou dobu nevyšli z opilosti. Ty slíbené děti nám skutečně daroval a my je rádi přijali; byli to sympatičtí kluci a holky v pubertálním věku a bůh ví, jaký by je doma čekal osud. A nebylo jich naštěstí tolik, jak jsem se ze začátku obával; snad je zvládneme.

Třetí den oslav za mnou přišel vyjednávat Kwenzori. Doprovázely ho dvě místní holky, zpité a všemu se chechtající; on byl kupodivu napitý jen mírně a zvědavý, jak jsem na tom já. Když zjistil, že se nemotám a vnímám, požádal o vážnou a zodpovědnou rozmluvu.

Nejdřív se zeptal, co zamýšlím s ním a jeho morany. Když opouštěli kmen Wassongů, představovali si krátkou zábavnou cestu, jakou bývá obvyklé doprovázení různých obchodních karavan, možná ve větším měřítku. Do té zábavy se počítají i různé boje s lupiči i místními osadníky, to se rozumí. Jenže cesta nekončí, je čím dál zábavnější a Kwenzorimu i všem moranům se líbí. Taky už nejsou jen Wassongové; cestou mezi sebe přibrali Massáje, usedlíky z osad, teď Am~ahy a všelijaké tuláky, kteří vůbec nejsou schopni říct, ze kterého kmene pocházejí. Kromě toho Kwenzori, který je přece z královského rodu, považuje za správné být samostatným králem pod mým velením.

Souhlasil jsem. A co jako?

„Co bude, až dorazíme k cíli?“

To byla další otázka, na kterou se mi těžko odpovídalo. Ani Gawírové nedokázali říct, kde vlastně leží Simbabwe a jak se tam dostaneme; věděli, že se musí pokračovat na jih, ale jak ještě dlouho? No, blízko to není. Za tu dobu určitě ještě leccos zabijeme, mnozí morani zahynou v boji. Kdyby se chtěli vrátit domů, nebudu se hněvat...

„Ale my se nechceme vrátit! Já chci vědět, jestli nás nevyženeš, když...“

Ujistil jsem ho, že nevyženu. Naopak hodlám je odvézt na svůj ostrov, tam jim dát možnost se usadit a žít jako významní náčelníci. Až vyrostou jejich mladí muži, mohou sloužit v mé armádě a konat hrdinské činy, případně slavnostně padnout; vím, že jim to pomyšlení působí radost.

A tak Kwenzori konečně přešel k jádru věci: obrátilo se na něj pár mladých mužů, kteří nejsou právě nadšeni vládou krále Gwa~Gwa. Očekávají, že se z něj postupně stane krutý tyran, který bude svoje obyvatele utlačovat a všelijak jim škodit; na to rozhodně nechtějí čekat. To už radši utečou za námi a půjdou s králem Kwenzorim...

Napřed jsem se dlouho smál. Pak jsem řekl: „Tak jo!“

Rozzářil se: „A... když mi budou říkat král?“

„Jsi přece králem, ne?“

Spokojeně přikývl. „Tak děkuji, pane!“

Potom bafnul svoje podnapilé kámošky a odvlekl je pryč.

Nedalo mi, abych se nevyptal Denise na zdejší náboženství. Jedním slovem: zmatené. Velký počet bohů, kteří kdysi dávno zavraždili společně svého otce a od té doby bojují o jeho trůn; oblíbenou metodou je zrada a licoměrnost. Denis varoval, abychom žádnému z místních hodnostářů nevěřili ani náhodou, včetně krále. Přátelí se s námi jen proto, že jsme je osvobodili od Ongangů a je naděje, že brzo odejdeme. Jejich bohové mají jediný společný zájem, totiž nenávist k Yawům. Ti jsou sice oslabení, ale stále ještě mocní, navíc jejich soupeři vyvolávají ještě větší děs než oni. Prostě, na této frontě je zatím nejasno a čeká se, kdo vyhraje.

O důvod víc, abychom se pohnuli. Král Gwa~Gwa souhlasil; vytáhl společně s námi a vyhlásil, že nás doprovodí na hranice území a při tom jen tak mimochodem převezme vládu ve zbývajících osadách, které se mu prozatím nepodrobily. No prosím, jak chce.

V těch osadách nás sice vítali a hostili, ale měl jsem čím dál jasnější dojem, že jejich láska k nám je vynucená. Zajímal jsem se, co nového se proslýchá o králi B'Wallovi; dozvěděl jsem se, že zmizel a není po něm vidu ani slechu, co je nám vůbec po něm? Asi strachy zalezl do nějaké smradlavé krysí díry! Když jsem to slyšel počtvrté, bylo mi jasné, že se nic moudrého v tom směru nedozvím.

Wa-Gah přinesl kvalitnější zprávy: B'Walla shromáždil svoji armádu, jakž takž ji sešikoval a nyní nás sleduje v bezpečné vzdálenosti; spočítal si, že ve spojenectví s Am~ahy nás napadnout nemůže. Takže krouží po hranicích a čeká, až se rozdělíme; jestli nás bude pronásledovat na cizí území, nebo se pokusí připojit zpět odtrženou provincii, se neví.

Na hranice jsme dorazili poněkud západněji, než kde jsme se skrývali v té jeskyni. Gawírové kraj znali a slibovali, že nás provedou přes hory někam do bezpečí. Už jsem toho měl dost; uspořádali jsme poslední ožrávačku, tentokrát v našem táboře, a rozloučili se.

Král Gwa~Gwa očekával, že mu na rozloučenou vydáme prince G'Obba a další hodnostáře Ongangů, které jsme zajali. To jsem odmítl; na jeho naléhání mu Denis prozradil, že je možná chci obětovat svým bohům nebo nechat sežrat leopardům. Zda tomu věřil, nevím; rozhodně to diskusi ukončilo.

Když jsme opustili jeho území a přesvědčili se, že skutečně odtáhl domů, propustil jsem Ongangy a poslal je pod stráží na jejich území. Doporučil jsem jim, aby se koukali vyhnout Am~ahům a už nikdy nevedli válku ani s nimi, ani s námi; nejlíp vůbec s nikým. Jestli radu přijali nebo ne, to taky nevím; něco sice slibovali, ale čert jim věř.

Když to bylo konečně za námi, oddychl jsem si.

„V životě už o tomhle kraji a jeho obyvatelích nechci slyšet! Co teď?“

„Jste našimi hosty!“ ujistil mě Gawír.

Což znamenalo, že nás zavedou do srdce svého kraje, kterému říkali Údolí nebo Sídla; popisovali to místo jako nejkrásnější, jaké jsme kdy viděli. Cesta bude trvat čtyři dny; není důvod spěchat, terén je hornatý a pro tak velkou karavanu obtížný.

Měl pravdu; putovali jsme horami, průsmyky, roklemi, brodili řeky a tak, konce to nemělo. Občas jsme sestoupili do pralesa, občas přecházeli skalní hřebeny. A měl pravdu, kraj je to nádherný.

Kwenzori mi předvedl svoje nové občany. Byli to mladí Am~ahové, Ongangové i příslušníci jiných národností, vesměs dobrodružné nátury, které nelákalo čekat, až jejich pantatínkové zestárnou a uvolní jim místo. Radši sebrali zbraně a co pobrali a přidali se k nám; návrat nežádoucí. Jejich náklonnost k vlastnímu kmeni byla nevalná, ovšem jednalo se o výjimečné jednotlivce.

Wa-gah se setkal se spřáteleným kmenem divokých psů. Setkání to nebylo moc přátelské do chvíle, kdy místní náčelník pochopil, že ho nechtějí vytlačit z jeho lovišť, naopak mu dávají možnost si k něčemu pomoci. Mezi psy existuje problém: vůdčí samec si dělá nárok na veškeré feny v dosahu, kdežto mladé samce (svoje syny) vyhání. Ve Wa-gahově smečce bylo samic minimum, asi dobrodružně naladěné dívky; teď přibral mladé samce a některé starší poslal domů. I on byl nějakým zvláštním způsobem král.

Díky rušným okolnostem mne přestaly trápit pochybnosti a všelijaké úvahy, ani ostatní nejevili žádné výkyvy v chování. Usoudil jsem, že to mohla být nějaká mimořádná náhoda a je dobře, že skončila. Denis mě ujistil, že nikdy nic nekončí, vše trvá.

Gawírové měli pravdu, Údolí bylo vskutku nádherné místo. A ne jedno, celý labyrint kaňonů mezi skalami, které se všelijak proplétaly a křížily, tekly tudy potoky a z výšky padaly vodopády. Některá údolí se rozšiřovala, rostly tam celé lesíky stromů; jinde rostla spousta kvalitní trávy pro koně. Byla tu místa, kde se nacházelo divoké obilí, snad pozůstatek dávných polí? Ale nejvíc nás zaujalo místo, kde tryskalo ze země několik gejzírů, od vařícího až po vlažnou minerálku. Ten největší vybuchoval po šesti hodinách, zato do značné výšky; tehdy se země třásla a zachvívala, ale Gawírové tvrdili, že to tak je dlouhá staletí a není to nebezpečné.

Nahoře ve skalách se pak nacházely zříceniny. Ne na jednom místě, bylo tu mnoho všelijakých skalních hnízd, opuštěných a v ruinách; pocházely zřejmě z různých dob a měly různou architekturu. Gawírové se k nim neznali, aniž měli tušení, kdo je postavil, kdo opustil, kdy a proč. Navrhli, abychom je důkladně prozkoumali, jestli nás to zajímá.

Jenomže my jsme dávali přednost něčemu lepšímu: upadli jsme do horké vody jezera a odpočívali. Černoši, kteří s horkou vodou neměli zkušenosti, se ze začátku báli a nebylo jim to příjemné, ale Denis, milovník všelijakých lázní, jim šel příkladem a brzy je strach přešel. Assama pocházela od Jezer, ráda plavala a potěšilo ji, jak je i v těhotenství ve vodě pohyblivá.

„Zůstaňte tady, dokud se tvá mláďata nenarodí.“ navrhl jí Gawír.

Ve skutečnosti jsme si nic jiného než delší odpočinek nepřáli; mohli jsme si odpočinout, opravit všechno, co se rozbilo a roztrhalo, dovolit koním se trochu napást a vykrmit před další cestou. Byli bychom blázni, kdybychom tu příležitost nevyužili.

Tak jsem to ohlásil jako rozkaz.

A nemuseli jsme bydlet v přístřešcích; zříceninám sice většinou chyběla střecha, ale byly postaveny pod převisem, takže i kdyby přišly další deště, ničemu by to nevadilo. Obsadili jsme nejbližší shluk zřícenin, rozdělili se podle rodin a zájmových skupin a rozhodli se bydlet.

Gawírům se to líbilo; nečinili si na tento kraj větší nárok než na cokoliv jiného. Oni sami se většinou toulali daleko po kraji, kde lovili; jenom občas se setkávali, když se dělo něco zábavného. Pravda, naše návštěva je bavila velice; přijížděli a odjížděli, povídali si s námi a naslouchali našim příběhům. Byli nesmírně přítulní.

Zůstával jen jediný: ten mladý, kterého v boji postřelili a Denis ho dal dohromady svým Ohněm. Za normálních okolností by bezpochyby nepřežil; ale přinesli jsme ho v nosítkách a v Údolí se zvolna uzdravoval. Začal chodit, narostla mu nová srst a i když se nepohyboval tak pružně jako ostatní, už mohl chodit s Denisem po zříceninách a pomáhat mu v pátrání.

Denis totiž víc než druzí neúnavně prolézal shluky bývalých obydlí, zůstával tam dlouhé hodiny a meditoval. Zkoušel přijít na to, kdo tam žil, jak se mu dařilo, jaké bohy uctíval... Neměl štěstí a nic se nedozvídal, avšak byl trpělivý a zkoušel najít ten správný klíč. Občas našel nějakou figurku, zašlou skalní kresbu a podobně; to nám řekl a my se tam vypravili podívat, čistě ze cviku, abychom se procvičili ve šplhání po skalách.

Skutečně jsme odpočívali a nedělali nic; kromě zábavy, kterou si vzal za úkol král Kwenzori. Náš mládenec se totiž učil být králem, a za poddané si vzal všechny, kdo byli ochotní ho poslouchat. Aby se tento vztah utužil, pořádal večerní posezení s hudbou a tancem; pochopitelně s následnými sexuálními dozvuky.

Když už jsem tak důkladně rozebral Tošia a Khassima, klidně popíšu i jeho praktiky. Není to obtížné, protože byl v první řadě příznivcem tradičního modelu africké společnosti. Samozřejmě, vzbouřil se proti nadvládě starých a zasloužilých, odešel od svého kmene a připojil se ke mně; také většina jeho podřízených se pyšně vzbouřila, jen proto, aby se stali předáky rodů v jeho království a pak deptali a utiskovali jiné. To myslím doslova, neboť Kwenzori a jeho muži dávali svou nadvládu pocítit hlavně ženám a dětem.

My, příslušníci vyšších kast, jsme si už příliš zvykli považovat ženu za samostatně myslící bytost, s vlastními názory a právy. Na nejvyšším vrcholu stojí čarodějka, osoba znalá přírodních zákonů i společenských vztahů, schopná je řídit a ovlivňovat. Tento ideál se stal všeobecně známým a mladší ženy se snaží mu přiblížit, hlavně usilovným studiem. Popisoval jsem Tošiovo chápání milostného vztahu, kdy se snaží především vyhovět své dámě, a téměř nemá vlastní požadavky. Khassim má jistý ideál všestranně dokonalé manželky, paní svého stanu, stád i dětí, kterou bude milovat a uctívat; dokud takovou nenajde, spokojí se s lecjakou náhražkou.

Afričan uvažuje jinak. Žena má povinnost ho uctívat a bát se ho; ne kvůli nějakým osobním přednostem, prostě proto, že je muž a má velký penis, který jí může vrazit mezi nohy a působit jí bolest, i když se jí to nelíbí, brání se a brečí. Tohle nejvíc funguje, když si k tomu vybere dítě, docela hloupé a překvapené tím, co s ním dělají, neprožívající žádnou či jen minimální rozkoš. Mnohé kmeny, aby zachovaly děvčatům tuto programovou nechuť a zmenšily jejich sexuální touhu, praktikují ženskou obřízku, v podstatě barbarské znetvoření a okrájení pohlavních orgánů. Diana zuřila, když se s tím setkala poprvé, pak se mírně uklidnila, ale jen proto, že to je běžný postup většiny kmenů. Wassongové to nepraktikují, takže Assama ani ostatní moranky obřezané nebyly; zato Ongangové a příbuzné kmeny ano.

Zkuste si představit dítě, jehož první zkušenost s vlastní sexualitou je bolestivý barbarský obřad, kdy mu stařeny opižlají část stydkých pysků a uříznou klitoris. Může taková holka ještě někdy očekávat, že jí někdo na to místo sáhne, aniž by způsobil nějakou bolest? A samozřejmě, sotva se rány uzdraví, nějaký muž jí tu bolest způsobí; pak pokaždé, když si usmyslí. Když nechce, dostane výprask. Po pár zkušenostech si navykne očekávat svého muže jako životní neštěstí, ochotně mu udělat všechno, co mu působí potěšení, a utéci do bezpečí. V důsledku jeho ubližování otěhotní; divíte se, že svoje dítě moc nemiluje a když jí zahyne, brečí jen po zvyklostmi určenou dobu? Však brzy bude mít jiné! Ani jí nevadí, když muž má více žen a vybere si pro dnešek nějakou jinou; patří jí to, holce nezpůsobné! Navíc v pozadí stojí mohutný chór starých žen a usilovně přesvědčuje: Ano, tak to má být, tak bylo od věků a bude do konce světa, žena musí trpět, neboť tak si přejí bohové.

Já netvrdím, že Kwenzori je naprosto tupé hovado, které se vyžívá v ponižování a ubližování nedospělým děvčátkům; ale toužil, aby si ho všichni vážili a považovali ho za významného. U moranek si toho moc neužil; byly to bojovnice pod bezprostředním vlivem Assamy a ocenily výkon, jenom když skutečně byl. Dalším jejich vzorem byla Diana; aby se udržela v kondici, často cvičí se zbraní i holýma rukama, ráda přijme výzvu, i sama vyzve některého muže k boji. Jestli vyhraje či prohraje, je při tréninku jedno; vlastně nikdo nevyhrává, počítají se body. Při tom je samozřejmě bita; vysvětlovala morankám, že správný nářez přispívá k utužení tělesné zdatnosti a někteří bojovníci se nechávají bít schválně, aby si zvykli a snížili práh bolestivosti pro budoucí vážné boje. Do dokonalosti to uvedly princezny Baarfeltů, kterým bolest působí sexuální vzrušení.

Africké dívky jsou stejně učenlivé a chápavé jako kdokoliv jiný; jenom je zapotřebí je trochu učit. Diana považuje výuku mladších kusů za samozřejmou povinnost; vlastně na to ani nemyslí, když vidí, že někdo něco neví, prostě mu to vysvětlí nebo předvede. Třeba pár hmatů, kterými dívka může zkrotit i velikého brutálního muže; takové akce dělá dokonce s potěšením. Assama se to bystře naučila od ní a Denis jí potvrdil, že je to správné; potom další dívky. Za těchto okolností si ovšem s kluky užívaly rády; Kwenzoriho to taky bavilo a nad ničím dalším neuvažoval.

Teď se dostal do situace, kdy byl obdivován a uctíván; komu by to neudělalo radost? Nemusel se snažit, aby partnerku uspokojil, ona o rafinované hry nestála a byla v podstatě ráda, když z ní slezl. A neoplácela; když dostal do ruky holku po Denisovi, byla navyklá přijímat v podstatě cokoliv jako hru a rozkoš, čím častěji ji Denis podroboval svému rafinovanému výcviku, tím míň jí stačil kdokoliv jiný. Pro Afričanku dost nepraktický stav, ale i Denis je ve svých požadavcích bezohledný; však uvidíte.

Navíc byl Kwenzori ještě ke všemu král! Takže dívenky, které se v podstatě sexuálních vztahů obávaly, zkoušely se mu vtírat a nabízet. Předstíraly radost, chválily ho, oceňovaly jeho mužnost, protože jim matky a tety řekly, že to chlapi mají rádi. Zakrátko usoudil, že je skutečně nepřekonatelný chlap a jeho penis je obrovský a nevyrovnatelný; pouze ty hloupé holky jeho kmene ho nedokázaly správně ocenit. Dívkami z usedlických osad v podstatě pohrdal, jako ostatní Wassongové; právě proto, že ho tak snadno obdivovaly. Když se to tak vezme, i on byl nezralý mladík a potřeboval si spoustu věcí ujasnit a zvyknout.

Král má právo své poddané rozdávat oblíbencům. Kwenzori by hrozně rád rozdával dary; jenže zakrátko pochopil, že ženy to nebudou. Mně nemohl dát nic, to mu bylo jasné; stejně tak Mariovi, který se jako kněz za svoje sexuální potřeby v podstatě styděl a když to na něj přišlo, navštěvoval jednu z moranek, citlivé a chápavé děvče diskrétních mravů, která ho měla ráda a intenzivně se zajímala o křesťanství. Co ji učil nevím; kdyby chtěl situaci rozumně vyřešit, bude nejlepší, aby ji přijal za stálou partnerku a žil s ní v jednom stanu. Cítil se však knězem povinným dodržovat celibát, takže žil sám a k dívce chodil pokud možno nenápadně, na veřejnosti se jí vyhýbal. Nešťastní byli oba dva; ale asi jim to tak vyhovovalo.

Zbýval Denis, Khassim, Tošio. Kwenzori každému z nich nabídl krásnou pannu dle vlastního uvážení, co by jim mohlo vyhovovat. Khassim ji přijal jako jednu z dočasných náhražek, v podstatě lhostejně. Choval se k ní slušně, nebil ji, nechal si od ní vést domácnost (po dobu odpočinku v Údolí) a brzy ji oplodnil. Co s ní bude dělat potom, nepromýšlel.

Tošio byl ze svého dárku značně zmatený. Byl Kwenzorimu vděčný a nechtěl ho zklamat, protože ho považoval za přítele. Nechtěl ublížit ani té dívce; měl zkušenosti s morankami, které s ním přes den rády bojovaly a v noci se rády milovaly. Neměly tu citlivost a rafinovanost jako Japonky, nebyly ani vzdělané jako Evropanky; ale Tošio se umí přizpůsobit i poněkud tvrdším a brutálnějším vztahům. Tady se ovšem přizpůsobit nemohl, nebylo čemu. Dívka byla navíc mimořádně hloupá a bála se ho za všech okolností. Zkusil to několika způsoby, ale nedočkal se žádné reakce kromě strachu; tak se šel poradit za Denisem a ten mu vysvětlil, že holka je ještě dítě a bude nejlepší počkat, až vyroste a dostane rozum.

Čímž se dostávám k Denisovi. Náš čaroděj je v podstatě rozmazlený klacek; za svůj krátký milostný život si příliš zvykl, že je miláčkem žen. Má pevnou zásadu: holka se musí nějak snažit, aby ho získala; pokud se patřičně nesnaží, kašle na ni, má vždy spoustu jiných možností. A kdyby náhodou ne, díky Bohu za to; aspoň si odpočine. Případy, kdy se musel snažit on, jsou tak vzácné, že by měly být zaznamenány do kronik. Významná je v tom směru Assama; kvůli ní udělal hodně neobvyklých věcí. Taky spolu s ní získal přízeň Assi, mocné bohyně.

Kwenzori mu daroval holku, kterou považoval za ideální: hodně mladou, aby si zvykla být poslušná a obdivovat svého pána. A krátce po obřízce; když si představila, že by se jí vůbec kdokoliv dotkl, klepala se hrůzou. Normálně by o ni ani nezavadil pohledem; ale uvědomil si, jak strašně by jí ostatní ubližovali, kdyby si ji nenechal. Prozkoumal jí (s náležitou opatrností) mysl; při tom provedl první mírnou korekci, aby se uklidnila a přestala bát každého šustnutí. Představa, že by si ji chtěl vzít násilím, je naprostý nesmysl; kromě jiného by tím urazil její Ochránce. Nevěděl jaké; usedlická božstva neznal a netoužil poznat, když od něj budou něco chtít, ať si přijdou sama. Nebyl proti tomu přijmout jako dar jejich svěřenkyni, ale až bude sama mít zájem. Zatím ji daroval Assamě a pustil z hlavy.

Použil jsem o Denisovi slovo bezohlednost. Při vší své citlivosti je dost bezohledný: nedobývá pevnosti, které nechtějí být dobyty. Je mnoho dívek, které sní o tom, že by si je vybral a povznesl do stavu princezny; avšak jeho zrak po nich sklouzne lhostejně a on je nevšímavě mine. Aby si s dívkou něco začal, musí být významná; musí na ní být něco, co ho přiláká. Jsou to obvykle věci iracionální; nejvýznamnější je schopnost být čarodějkou. Je mnoho takových, ale ještě víc bezúčelných; je-li požádán a má právě náladu, je ochoten strávit noc i s takovou dívkou, ale pochybuji, že by si zapamatoval barvu její aury. Když na tom dotyčná trvá, udělá jí dítě; ovšem vzápětí na oba zapomene a víckrát nemyslí.

Líčil mi, jak ho sestra Magda pozvala na Wulffborg, aby tam provedl plošné vylepšení genofondu rodu Wuffssonnů. Bylo to po poradě a na vyžádání celého rodu, takže Denise požádali, aby po dobrém či po zlém oplodnil každou holku, která zrovna není těhotná s někým jiným. Rozdíl byl, že rudovlásky, odkojené severskými ságami o hrůzostrašných bozích Vikingů, si to přály a těšily se. Zároveň samozřejmě trochu bály; je to přece vstup do světa dospělých, a některé byly podle vnějších měřítek ještě děti! Ale jaká by to byla urážka, kdyby některou nepřijal a vrátil nedotčenou? Jak by se na ni rozzlobili všichni bohové, jak by se jí posmívali ledoví démoni, kdyby její bříško zůstalo prázdné jen proto, že dostala strach a couvla před mocným hrdinou? To nemohly riskovat; dokonce se vtíraly i takové, které skutečně neměly nárok a Denis je odmítl jako nedospělé. Naštěstí u dívky je jasné, kdy je dostatečně dospělá, takže se uražená cítila jen ta holčička; některé se na něj možná zlobí ještě teď.

Moranky uvažovaly podobně a taky přesně stejně dopadly. Černé dítě, které mu dal Kwenzori, bylo prozatím odloženo do nepaměti; a přesně stejně všechny další podobné, které mu byly nabízeny. Kwenzoriho to mrzelo, jeho přední bojovníci se hněvali. Pohrdá snad čaroděj jejich kmenem, že nechce přijmout jeho dceru? Problém byl, že si netroufali mu to říct; když na ně pohlédl těma strašlivýma modrýma očima, ztráceli schopnost promluvit o čemkoliv, jen se klepali a uhýbali mu z cesty. Navíc se o něm povídá, že dokáže číst myšlenky; několikrát odpověděl i na nevyslovenou otázku. Je vůbec možné se před takovým člověkem otevřeně projevit?

Denis zbabělce nenávidí, pohrdá jimi. Snad ani ne vědomě; řadí je do kategorie hlupáků, kteří nedokážou promluvit s bráhmanem. Když se někdo bojí, ostýchá nebo stydí před čarodějem, ať táhne do své díry a tam počká, až sebere odvahu! Čaroděj se mu nehodlá mstít; ale taky se nehodlá zaobírat jeho pitomými problémy. Má dost svých vlastních.

 (Denis)

Nedá mi to, abych k Charryho vývodům něco nepodotkl. O bráhmanské nadřazenosti, nedůtklivosti a dalším špatným vlastnostem, které se nám přisuzují. Prosím, pokud jsem se někoho dotkl, berte to jako hromadnou omluvu.

Pravda je, že každý čaroděj si časem vypěstuje averzi na pitomé šúdry, kteří ho obtěžují. Je to jejich vina, ale oni to nevědí.

Především, šúdra nikdy nepřijde ve vhodnou chvíli, vždy obtěžuje, když má čaroděj zrovna nejvíc práce. Poučení lidé namítají, že čaroděj nikdy nemá dostatek času; no, možná. Za druhé: šúdra neumí jasně říct, co chce. Namísto toho vede spoustu zbytečných a nesmyslných řečí o věcech nízkých, které nás nezajímají. Čaroděj už obvykle ví, co ho trápí, i když neovládá telepatii; ale šúdra považuje za zdvořilé, aby Mistra ujišťoval o svém hlubokém obdivu, neskonalé vděčnosti celé své rodiny a... Ach Bože! Šúdrové považují svoji verzi zdvořilosti za závaznou, nejspíš žádnou jinou neznají. Některé čaroděje to velice obtěžuje.

Když mne přijde navštívit bojovník, jsem vždycky rád a okamžitě si na něj udělám čas, neboť je to příjemná chvíle. Je-li můj přítel, tím lépe. Pokud ho dosud neznám, bývá obvykle někým doporučen; je zcela jedno, zda slovy „To je můj starý kamarád, je velmi moudrý a měl bys ho vyslechnout.“ či „To je mladý perspektivní kluk, měl bys ho poučit.“ Obojí mi dělá stejné potěšení a věřím, že se ten nový zařadí mezi mé přátele. Mnohdy stačí k doporučení, že se s někým setkám v určitém čase a na určitém místě, či že je označen vhodnými kastovními znaky. Ti z nás, kdo věří na předurčenost, jsou dokonce náchylní prokazovat přízeň i lidem, označeným příznivými znaky náhodně, buď že se jim líbily, nebo jim je někdo daroval. Není vyloučeno, že setrvaly v mysli na základě zážitků z minulého života.

Tento problém čaroděj vyeliminuje dodatečnými testy. V průběhu rozhovoru nováčka neustále zběžně testuje, zda neudělá chybu. Nezáleží na tom, zda s Mistrovými slovy souhlasí; kladná reakce je následná smysluplná otázka. Čím víc položí rozumných otázek, tím výš je Mistrem hodnocen.

Je-li mladý bojovník ještě ke všemu hezká holka, tím líp; dá se čekat, že spolu brzo skončíme v posteli, k oboustranné spokojenosti. Dívky-bojovníci se obvykle milují rády a mají řadu zábavných požadavků, co se sebou chtějí nechat dělat. A budete se divit, mám dokonce rád ženy z kasty vaišjů, tedy podnikatelů. Že nemají ponětí, co je to morálka? V tomhle případě to snad ani tak nevadí. Inteligence mají dost, sice zvrhlou na peníze, ale zvrhlost mi taky nikdy nevadila. A kdyby náhodou, mají dost peněz na to, aby našemu děťátku zaplatily slušné studium.

Že jsem ale bezcitné prase, což?

Ovšem šel jsem do sebe a slíbil, že si na tu malou udělám čas a trochu jí spravím psychiku; samozřejmě až bude schopná vnímat. Assama slíbila, že se o ni bude starat a nedá jí ublížit. Taky se budu muset podívat na Kwenzoriho; je to hodný a slušný kluk, jenom se dal zblbnout hloupými kamarády. Asi budu muset použít nějaké magie... Že bych se přestrojil za holku a objasnil mu patřičně situaci? Nesmysl; má zkušenosti s morankami a vyhýbá se každé holce, která projevuje vyšší inteligenci než patník. Promluvit si s ním jako chlap s chlapem a vysvětlit mu, že s blbými holkami není žádná zábava? O chlup lepší, ale ne zaručené. Způsobit, aby se zamiloval do nějaké správné kočky z bojovnické kasty? Snad; ale kde ji vezmem?

Rozhodl jsem se poznamenat si tento úkol do paměti.

Namísto toho jsem začal dělat pokusy se zdejší jedlou hlínou. Zjistil jsem, že na okrajích některých gejzírů se usazuje jakási pozvolna tuhnoucí pěna, která se postupně změní v mazlavou hlínu plnou minerálů. Ta hmota je tak jemná, že ji lze bez problémů přidávat do pokrmů; je příjemně slaná, má některé další příchuti a vůbec. Kdybych chtěl někdy zbohatnout, tak ji budu sušit a prodávat jako léčivou vřídelní sůl.

I když musím přiznat, že jsme si v Údolí nežili špatně. Potravy bylo dost v rozmanité kvalitě, z toho divokého obilí se daly dokonce uvařit chutné vegetariánské pokrmy. Kdo má rád maso, tomu leopardi nalovili, co chtěl. Až nám z toho postupně začala zarůstat žebra a přestali jsme se podobat chodícím kostlivcům. Stejně dobře se vedlo koním, buvolům a slonům.

Jednoho večera jsem se s Gawírem toulal po zříceninách dlouho do noci. Vůčihledně se zotavoval, už na tom byl tělesně tak dobře, že jsme se mohli každou chvíli porvat; honili jsme se a skákali po skalách, až mě chytil, lehl si na mne, abych se nemohl hýbat, zaryl mi do těla ostré drápy svých předních pracek a ještě jimi škubal, aby zvýšil citlivost. Víte přece, že bolest a její překonávání se mi líbí, ne? Nechal jsem rány otevřené, aby je krev vyčistila, a těšil se na další potěšení, až si večer lehnu do horké minerálky. Sůl pronikla do ran a příjemně pálila...

Ale dnes nás víc než hra zaujalo prolézání zřícenin. Řekl bych, že to za dávných časů byl chrám, nebo ještě spíš astrologická observatoř. Ta druhá možnost mne zaujala, tak jsme zůstali až do chvíle, kdy se objevily první hvězdy; pak jsem je pozoroval různými škvírami a přemýšlel, zda by se tímto způsobem daly vypočítat polohy planet v určitém okamžiku.

„Víš, ty si možná představuješ, že hvězdy jsou jenom nějaká světýlka na obloze,“ vykládal jsem mu, „Ale není to tak, jsou to důležité faktory...“

„Hvězdy nejsou svítící body.“ odpověděl, „Jsou to světy jako je ten náš. Každá hvězda je slunce; jako to, které uctíváme.“

„Vážně? Jak jsi na to přišel?“

„My to víme. Mezi hvězdami se dá létat na ocelových ptácích.“

„Pohádky! Jak by to bylo možné?“ štengroval jsem ho.

„Můj rod připlul kdysi z hvězd na ocelovém ptáku. Rod Gawírů odedávna znal tajemství cest mezi hvězdami...“

„Tak jak to, že je dneska nezná?“

„Kdysi dávno Vládce Reortů měl spor s našimi náčelníky. Chtěli odletět; Vládce je nechtěl pustit, tak uvěznil ty, kteří znali tajemství ocelových ptáků. Dal je zaživa stáhnout z kožešin a oni zemřeli. Od té doby nikdo nezná cestu do nebes. Ale cesta existuje, stejně jako lístková ocel, která chrání poutníky před zlem venku. My Gawírové to víme...“

Pohladil jsem ho. „Zdají se ti divoké sny...“

„Ne, je to pravda. Předtím jsme i my měli jména, která směli znát jiní... Tehdy jsme byli silní a slavní a každý si nás vážil. Tak to bylo...“

Znovu jsem ho pohladil po kožešině. „Půjdeme spát, ne?“

Zvedl jsem se; ale Gawír mne zadržel tlapkou:

„Počkej. Nevyprávěl jsem to jen tak. Chci, abys znal moje jméno. Chci, abys pochopil, proč zní Ten, který se narodil, když z nebe padala hvězda. Abys věděl, že ti věřím...“

Errata:

30.05.2021 11:13