Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willi)

Ležel jsem v lehátku na palubě a líně se protahoval na sluníčku. Měl jsem po šestihodinové službě a měl bych být unavený, ale nebylo z čeho, služba to byla mimořádně klidná. Takže jsem mohl pomalu přemýšlet.

Vedle mne odpočívala Karolína. Prohlížel jsem si ji; karmínová barva kůže jí mimořádně slušela. Je to krásná žena. Ne tak zářivě krásná jako princezny, ale taky na její kráse nemá podíl žádná magie. No – skoro žádná; všiml jsem si, že si už na některých částech těla upravila barvu tak, aby jí víc vyhovovala. Taky si umí udělat make-up, aniž se čeho dotkne. Každý, kdo je ve styku s čarodějkami, se dřív či později naučí podobné drobné triky.

Promýšlel jsem znovu události toho slavného večera. Poslední den pobytu jsem věnoval vypracování obšírného hlášení pro svoje velitelství v Berlíně; Karolína při tom spolupracovala, v podstatě každý věděl, že jsem německý agent, ale považovali to za legraci. Princeznám jsem nabídl, že jim hlášení před odesláním ukážu, ale jen mávly rukou. Jenže když jsem sám pročítal koncept, ježily se mi vlasy při představě, co tomu řeknou moji nadřízení. Jediný možný uzávěr: už jsem se definitivně zbláznil.

„Ale, jen jim to pošli,“ smála se Karolína, „Poslali tě přece, abys zkoumal neobvyklé věci, ne? Já být tvůj šéf a dostat hlášení, že se po dobu tvé služby nic zvláštního neudálo, tak se naštvu.“

„Pochop ale, Karo! Když někdo tvrdí, že se potkal s Pannou Orleánskou, že na nějakej mejdan přišli křesťanští svatí a pohanští bohové, tak ho zavřou do blázince! To se přece nemůže stát!“

„Tak tam udělej poznámku, že máš podezření, že jsme tě zfetovali a tyhle věci ti předváděli jako iluze. A máš pokoj!“

Nedělala si s ničím starosti; její bezstarostný přístup k životu se mi však docela líbil. Uvidíme, jak se jí to bude dařit v Africe!

Například teď se zvedla a šla se vyčůrat přes zábradlí. Přestože na lodi je chráněný záchod, odvážnější dívky si vybraly vhodné místo blíž k zádi, tam se chytnou zábradlí a vysunou zadeček co nejvíc. Jestli vám to nepřipadá moc nebezpečné, račte si uvědomit: loď se houpá nahoru a dolů podle toho, jak silný je vítr. V mnoha případech je zalije vlna, může se dokonce stát, že by ztratily rovnováhu a spadly do moře. Pro muže to není tak nebezpečné, přece jen se nemusí tolik vysunovat. Když je vítr silný, postupně si dívky tenhle hazard rozmýšlejí, podle míry své odvahy; některé si však nedají nahnat strach ani za bouře a vracejí se celé zmáčené.

K takovým rozhodně nepatří Priss. Její postavení na lodi se stalo snad nejprivilegovanějším, jaké si umím představit; přesto samozřejmě není spokojená, spíš ještě vzteklejší. Po svém čarodějnickém experimentu očekávala, že ji na místě zabijí nebo aspoň vypovědí zpátky do Ameriky. Nestalo se nic takového; všichni ji chválili a smáli se.

Druhý den svolala Julie oficiální poradu a Priss na ni pozvala. Pronesla procítěnou řeč, kterou trochu zkrátím. Nejdřív seřvala dceru a neteř, že se pokusily stav Priscilly utajit před ostatními; nicméně konstatovala, že asi poprvé poznaly osobu posedlou ďáblem a chtěly získat vlastní zkušenosti. Že Priss je posedlá, o tom nikdo nepochyboval; ovšem uzávěr nezněl ani upálit, ani ukamenovat, nýbrž: Buďte na ni všichni hodní!

Což v praxi znamená, že Priss každý rozmazluje jako těžce nemocné dítě; to i za situace, kdy se skutečnými dětmi nezacházejí moc jemně. Nemá nic na práci, vše jí dávají jako první, ve všem ustupují; když se zdá, že projevuje rozmrzelost, někteří dokonce nabízejí, aby jim nějak ublížila a tím si zlepšila náladu. Nejvynalézavější jsou děti; ježto na lodi nemají moc zábavy, soustavně se jí pletou do cesty a žadoní, aby jim aspoň nařezala. Pokud to v záchvatu vzteku udělá, chlubí se, jaký udělaly dobrý skutek.

Po několika hodinách této péče už Priss tekly nervy, po dvou dnech byla zralá na sebevraždu. Pokoušela se dokonce vysvětlit, že není posedlá ďáblem, jen měla hrozný vztek; každý ji trpělivě vyslechl a pokyvoval hlavou jako psychiatr při výslechu nemocného. Pak ji ujistil, že ji chápe. Tak se zavřela v kabině a tiše zuřila; jenže tam je vedro a mizerný vzduch, takže chtěj nechtěj musela na palubu. Taky ji napadlo udělat kouzlo a tuhle loď potopit i s posádkou, ale hlídaly ji, nic se jí nedařilo.

Naproti tomu její kouzlo vešlo ve všeobecnou známost; Sif a Iris si je 'opajcly' a s úspěchem používají. Totiž: koupání na lodi se dělá tak, že někdo vytáhne přes zábradlí mořskou vodu v plátěném vědru a zájemce polije od hlavy k patě. Pokud někdo žádá holky, změní v okamžiku vylévání vodu na barvu podle své libovůle. První to odnesla černá Bella, která dostala barvu zářivě žlutou, s výjimkou míst, kam se voda nedostala; nějakou chvíli je honila po palubě s lodním lanem a pak uznala, že jí to sluší. Od té doby mladí mění barvu při každém polití; někteří si sami poroučejí, jiní to nechávají na holkách. Ty se občas chovají zákeřně a zlobí lidi barvami, jaké se jim nelíbí, ale postupně se zklidnily.

Jsou však takoví, kterým zůstala přirozená barva, třeba doktorka Maureen McHillová a její muž. Plesu se nezúčastnila, o manželovi se zmíním později. Potom na to už nějak nedošlo; i když myslím, že by jim to nevadilo. Jako jedna z mála má Maureen dlouhé rezavé vlasy a její muž dokonce vousy téže barvy; ostříhat se chystají v rámci křtu při přechodu rovníku, na což děti plánují další monstrózní oslavu. Do té doby vyhlásily na jakékoliv stříhání vlasů přísné embargo, což jim ovšem není moc platné.

McHillovi mají další zvláštnost: nezúčastňují se výměn partnerů. Klidně se nechají pozvat na jakoukoliv oslavu a pobaveně přihlížejí, jak se mladí párují dle okamžité chuti; schvalují jim to, dokonce pobízejí k neobvyklým pokusům, ale když se někdy nechají ukecat k milování na veřejnosti, pak pouze spolu. Tvrdí, že se jim to tak líbí.

To říkám hlavně proto, že jsem už dávno chtěl vědět, jak posuzuje sexuální nevázanost vévodkyně Julie její manžel Jan Dunbar. S tímto pánem jsem si dlouho přál hovořit; hlavně že je Němec a býval kdysi členem téže tajné služby, co já. Někteří ho považují za zrádce, jiní jsou opatrnější.

Vévoda Dunbar přistoupil na zastávce v Gibraltaru; kde byl do té doby, co tam dělal a jaké to má důsledky, mi neprozradil. Julka a Maryška ho uvítaly ve své současné karmínové podobě, rozeznatelné jen podle barvy očí; zasmál se a obě políbil stejně vášnivým způsobem; potom s nimi zmizel ve společné kajutě a delší dobu nebylo žádného vidět. Od té doby chodil po palubě v bílých šortkách a tričku, mimo dohled civilizace nahý.

Hledal jsem záminku k rozhovoru s ním, a nakonec ji nalezl: v jedné knize jsem našel dřevoryt posledního velmistra Templářů Jakuba de Molaye a užasl: byl to ten starý pán, který s námi seděl u stolu a popíjel červené víno. To už byl důvod vyhledat Dunbara a položit mu otázku.

„Samozřejmě, mohl to být on; proč ne?“

„Ale vůbec se nechoval jako... svatý! Jen přihlížel a usmíval se, do ničeho nezasahoval...?“

„Asi bylo všechno v pořádku. Však on by zasáhl, kdyby bylo třeba!“

Promýšlel jsem to ze všech stran a nedokázal vyřešit. Dunbar trpělivě čekal; choval se vlídně a dával najevo ochotu si povídat. Vyzval mne, abych se ptal na cokoliv, žádná otázka není zapovězena.

„Nevadí ti trochu, že tvoje žena... dělá ty čarodějnické pokusy?“

„Ano; moje manželky jsou čarodějnice. Byl jsem trochu na rozpacích, když to začínalo; pak jsem si byl nucen zvyknout. Přijal jsem realitu.“

„Ale... říkáš manželky? Ty bereš...?“

„Společné vědomí Baarfeltů. Zajímavá věc, že? Nepřeju ti, aby tě někdy něco takového potkalo, ale... je to zábavné. Spal jsi s některou z nich?“

„Ne... nemyslím. Rozhodně ne s Julií!“

„Hm. Asi tě prosondovala jiným způsobem. Zkus to někdy, je to příjemné. Za ta léta, co ji mám, se fantasticky změnila. Víš o ní něco?“

Věděl jsem, co říkaly archívy naší služby. Protichůdná fakta.

„Klidně ti to řeknu znovu. Julietta la Venzini, narozená v Neapoli. Matka Gina la Venzini, hraběnka. Otec Tomáš Baarfelt. Vychovatel: hrabě la Venzini, větší část života nešťastný z manželky i dcery, později zavražděn Ginou pro persekuci Julietty. V té době vášnivá bojovnice proti rodičům, kteří se řádně nestarají o svoje děti; nevlastní sestru Janu von Gremis vysvobodila z kláštera, kam ji zavřel její... oficiální otec.“

Všechna tato fakta souhlasila s mými údaji.

„Když jsem s ní poprvé spal, byla panna. A byla na to hrdá; odmítala každou možnost milovat se s někým jiným než se mnou. Jediný vážný soupeř: Guy Feroz. Dobýval ji zvláštním psychologickým nátlakem; ona ho nenáviděla, bála se, snad jako jediné osoby na světě. Drby říkají, že je démon.“

Drby říkají, že právě s tímto Ferozem strávila Julka před pár dny několik mimořádně vášnivých hodin; taky se jí to moc líbilo.

„V téže době navázala úzké přátelství se svými sourozenci, zejména sestrami. Zda již v té době došlo k erotickým výměnám, nevím jistě; určitě však konaly všelijaké pokusy s propojováním mysli a vzájemně se chlubily zážitky s muži. Maryška se v té době vdávala za Estragona, May-Britt dokonce za tři muže naráz, otce a dva syny Aswastarry. Julie to... spoluprožívala.“

„Ano, o kolektivním vědomí něco vím. Ale neumím si to představit v praxi.“

„To snad nikdo; leda mravenci a včely. V každém případě mě tehdy značně rozčilovalo, že Maryška, May i další znají do detailu mé sexuální chování. Do té míry, že o něm mohly hovořit, jako bych s nimi měl styk. Ponižovalo mne to... a znepokojovalo. Ony jsou všechny velice krásné ženy.“

Dunbar se napil, usmál a pokračoval:

„Vztek jsem dostal, až když jsem zjistil, že totéž zná i Denis. Nějakou dobu jsem myslel, že mu to prozradily; chlubit se tak malému dítěti, to je zvrhlost! Ale mýlil jsem se, ony mu neříkaly nic; pouze to vnímal. Byly to počátky jejich telepatických vztahů. Složitá věc; víš o tom něco?“

„O telepatii? Dost; moje Dicky byla pasivní telepatka.“

„Rozumím. Baarfeltovy dcery jsou aktivní telepatky, k jejich etice patří předávat všechny zábavné vjemy ostatním. Má to jednu výhodu: zvykneš si na cokoliv. Ale zpět k chronologii: v boji zemřel Estragon a Maryška z toho upadla do hluboké deprese. Ostatní WZ se rozhodly ji léčit tím, že ji předhodily smečce ožralých jezdců. Někteří říkají, že při tom znásilnili taky Julku. Jiní to popírají.“

„Co říká ona?“

„Směje se. Říká, že je to jedno. Hlavně, že se Maryška vzpamatovala.“

„A stala se z ní děvka.“

Dunbar se ušklíbl koutkem úst. „Od té doby žily odděleně, Julka se mnou v Arminu, Maryška na sídlech rodu Escambrray. Zdědila velké množství knih, také o magii; a neměla žádného stálého partnera. Nedivím se, že se začala vážně zajímat. Protože byly telepaticky propojeny, každé její hnutí mysli vnímala i Julka. A s potěšením mi o něm vyprávěla.

Maryška samozřejmě věděla, že Julka cítí k Ferozovi vášnivý odpor. Proto využila první šance, aby ho svedla; a Julka byla nucena to procítit. Strašně se pohádaly, jako už dlouho ne; ježto se obě hádaly rády, trvalo to dlouho a já to odnášel. Feroz Maryšku učil; kromě magie také vyhledávat potěšení v nejohavnějším sebeponižování. Přestrojil ji za děvku, vodil do přístavu a nutil oddat se odporným lotrům. Julka hrozně vyváděla...“

„A Maryšce se to určitě líbilo!“

„Julce taky. Všechny princezny milují zážitky, když je přežijí. Mnohokrát jsem slyšel, jak touží prožít si smrt některé z nich. Jenže zatím zahynula jen Jana a to tak rychle, že jim to moc trýzně nepřineslo. Ano, sebetrýznění; jejich oblíbený koníček. Jistě sis toho všiml.“

„Nedalo se nevšimnout.“

„Pojem energetická bilance a její vyrovnání taky znáš?“

„No... mlhavě.“

„Čarodějky v určité fázi vývoje potřebují přijímat víc energie, než může mít kterákoliv lidská bytost. Často ji vysávají z jiných osob, mnohdy ne zcela čistými prostředky. Nemluvím o násilí, spíš... iluzi. Ze středověku jsou o tom zajímavé záznamy. Inkviziční.“

„Myslíš, že by Julii v těch dobách upálili?“

„Myslím, že by z nich Julie nadělala krmivo pro psy. Kterákoliv z nich. May si našla jako milence elfa, ti jsou přece jen odolnější než lidé. Marie to všelijak střídala, nakonec si vzala toho kluka Ernaye. Julie tehdy spala jen se mnou, ale stěžovala si na deficit; a já pomalu ztrácel sílu. Nakonec začala učit ještě Janu a vyžadovala, abych dodával energii taky jí.“

„Copak nemá žádnou morálku?“

„A ty nějakou máš? Neodpovídej podle toho, co si přeje slyšet veřejnost; zamysli se, co skutečně chceš ty. Já se klidně přiznám, že mít zároveň dvě téměř totožné ženy se mi líbilo. Jana byla mladší vydání Julie, hodně stejná a trochu odlišná. A když jsem nestačil, pomáhaly si navzájem.“

Musela na mně být vidět nechuť a pohrdání; Dunbar se rozesmál.

„Nedělej že nevíš, co vyvádějí mezi sebou. Valérie ti řekne naprosto bez zábran, že ráda vysaje nějakou kamarádku. Pokud pozná, že to v tobě vzbuzuje prudké emoce, předvede ti to názorně, nejlíp s někým, na kom ti záleží. Julku navštěvovala ráda a často; odmítal jsem s ní spát, tak se za Julii přestrojila. Obě se smály, jak zuřím...“

Uměl jsem si to docela představit.

„Valérie mi vysvětlila mentálním přenosem, co považují za morální. Stručně: vše, co jim přinese energii. Jejich emoce jsou slabší než u lidí, takže milují citové vzněty partnerů. I když je to bezmocný vztek. Bohužel, také moje citové záchvěvy byly stále slabší. Až k nule.“

Nepochyboval jsem o tom. Za celé vyprávění nezměnil barvu hlasu.

„Nakonec jsem poslechl a dělal, co si přály. Tím jsem pro ně ztratil značnou část užitečnosti; Julka mi ještě párkrát demonstrativně zahnula, ale když reakce byla slabá, rozhodla se, že chce do Evropy. Po nějakém čase jsem to zařídil. To už jsem v muslimských zemích souhlasil, že Jana je moje mladší manželka. Záviděli mi, že na takové dvě krásné ženy stačím.“

Ani jsem se neptal, jaká byla realita.

„Na Rhodu jsi byl, tak víš, jak to vypadalo. Pak odjely Maryška s Julkou do Paříže. Co tam dělaly, jsi taky viděl. Tehdy jejich potřeba energie vrcholila. Další fáze byl zámek v Barceloně; teď se postupně přesouvají do fáze, kdy přestanou potřebovat cizí energii vůbec. Počítám, že to bude tak rok dva; a už si neškrtnu. Možná, když bude některá chtít udělat laskavost. Nebo zavzpomínat na staré časy.“

Zase se napil a já usoudil, že přemýšlí, jak rozhovor ukončit.

„Jednu věc jsem neřekl: vazba na osoby. Každá čarodějka má svůj osobní žebříček lidí, od kterých získává energii. Otestuje každého a zařadí na tu příčku, kterou odhadne. Opakovaný kontakt znamená povýšení, nežádoucím se vyhne. Nejvýš stojí blízcí přátelé a... příbuzní. Také Denis a Tomáš Baarfelt, jejich otec.“

Dunbar pečlivě pozoroval, jak se na mé tváři objeví výraz zhnusení.

„Jejich otec je Mistr čaroděj; muž, který jim dokáže dodat nejvíc energie ze všech lidí. Ovšem nedělá to rád a obelstít se taky nenechá; jeho dcerky se musí nějak snažit, a většinou zbytečně. Leda jako mimořádnou odměnu...“

Neřekl jsem nic. Přemýšlel jsem a nebylo lehké rozhodnout.

„Já jsem pro Julii číslo dvě. Nějakou dobu jsem myslel, že proto, že jsem její manžel. Je to složitější: zůstává ve mně část energie z výměny, nejen s Julkou, ale i s Janou, Maryškou, Magdou, May... naučil jsem se, jak jim to udělat nejlíp. Pokud delší dobu nemám styk se žádnou, narůstá ve mně silná energie, využitelná pro tu první, která přijde. Kupodivu, když spím s nějakou jinou ženou, nevyčerpává se, ale narůstá. Tvrdí Julie. Pochopitelně požaduje, abych se často nabíjel.“

Mohl jsem zas promluvit o morálce. Ale asi to nemělo smysl.

„Od té doby se bojím jedné věci: kdy a jak začne Iris. Mám dceru čarodějku; spoustu věcí získala od matky a tet, aniž je prostudovala. Bude pokračovat rychleji a... nelítostněji než ony. Tvrdě za svým cílem, už teď je to vidět. Obávám se, že také mne použije jako... stavební kámen.“

Natočil jsem uši směrem k zádi. Holky tam zase někoho vyhecovaly, aby je honil a zkoušel ztrestat za jakousi drzost. Dětská hra; ale...

„Ano. Za několik let bude má dcera navazovat známosti s muži a oddávat se jim. Už jen to pomyšlení ve mně vzbuzuje vztek. Jenže to je silná emoce; až na to přijde, bude si vybírat ty, kteří ve mně vzbudí největší odpor. Je telepatka, nic před ní neutajím. Ona přede mnou snadno...“

Zvedl sklenici, ale byla prázdná; tak naplnil svou i moji.

„Chápeš? Ona bude chtít, abych s ní spal! S vlastní dcerou! Moje výhrady bude brát jako výmluvy, stejně jako všechny příkazy a zákazy, jedním uchem tam a druhým ven. Můžu očekávat nejrůznější vychytralé pokusy, třeba se přestrojí za matku. To už předvedla, vytvářet iluze umí dokonale.“

Věděl jsem, co dokážou. Díky Bohu, že nejdou po mně.

„Abych nezapomněl: mou povinností je pomoci každému, kdo to potřebuje. To je řádová služba; moje žena potřebovala právě tohle. Nakonec budu muset pro svoji dceru taky udělat, co bude chtít. I kdyby se mi to nelíbilo.“

„Třeba bude... opatrná. Nebude ti chtít ublížit.“

„To by mi tak ještě scházelo, aby mě šetřila! Copak jsem tak starý? Ještě dokážu zvládnout Julku i Maryšku naráz, člověk má deset prstů a jazyk! Snad si Iris vybere někoho, kdo bude jejím rozmarům umět aspoň trochu vyhovět!“

Tehdy mi napadlo, že by to třeba chtělo občas pár na zadek.

„Na to ani nemysli! Čím bolestivější výprask, tím jsou víc rozdrážděné! Mám strach, že Iris už taky začíná mít ráda bolest; občas zlobí jen proto, abych jí nařezal. A ty její hry, tetování, vypalování...“

„Manipulace...“ řekl jsem.

„Co?“ zeptal se Dunbar, přestože četl i nevyslovené myšlenky.

„Manipulují s lidmi. Hrají takovou hru; občas mi připadá, jako by si nakreslily velikou mandalu a snažily se dostat každého člověka do místa, kde jim nejvíc vyhovuje. Zkus si to představit prostorově...“

Poprvé za celou dobu se v jeho očích objevil zájem; a obdiv.

„Ty seš chytrej chlap, Willi! Když jsme učili Iris, co je mandala a jak se dělá, skoro nereagovala; docela chápu, že ji nebavilo sypat písek, doplňovat korálky a zaplétat barevné stužky, když... jak je asi veliká?“

„Neumím si představit. Řekl bych... že to nehrají samy. Jsou zodpovědné za tu součást, která je...“ zmlkl jsem, to bylo příliš fantastické.

„V našem prostoru.“ doplnil Dunbar.

Dopil na dva hlty sklenici vína; pak se zvedl, krátce kývl a odešel. Já pocítil, že je mi vedro, takže jsem šel k zábradlí se ochladit.

„Osprchovat?“ zeptal se karmínový skřítek; černé oči, Iris.

„A jakou barvu?“ ptal se druhý; modré oči, Sif.

„Jakou chcete, holky. Mně je to fuk!“

Zklamaně koukly jedna na druhou, potom Iris nabrala vodu a polila mě. Má kůže nabrala barvu uniformy, jakou nosím v Německu: feldgrau, šedozelenou. Zasmál jsem se a šel si zase lehnout.

Po palubě přešla Julie, zářící svou oblíbenou oranžovou. Nechala se polít, změnu barvy nechtěla, tak ji nechaly. Sedla si na svazek lan a přivolala holky, aby jí vlezly na klín. Udělaly to s nadšením. „Tak co, kočičky moje, jak se těšíte na rovníkový křest? Jakpak vám rostou vlásky, abyste si měly co oholit?“

Její hlas byl vlídný jako málokdy, otázka blbá. Na první pohled viděla, že mají tak leda drsnou kůži na hlavě. Mluví-li Julie s dcerou a neteří, pak většinou zběsile ječí a nadává; jsou-li její slova vlídná až mazlivá, je na čase se znepokojit. Málokdo to ví tak dobře jako děti.

„Ty toho taky moc nemáš, mami!“ přesvědčila se Iris dotykem.

Julka je přitulila a začala hladit po hlavičkách.

„Tak jsem si uvědomila, slečny, že jsem vás ani nepotrestala za ten podraz s Priscillou. Takže: je to kouzlo, který neznáte, a...“

„To je sprostej podraz, mami! Slíbila jsi, že nás nebudeš trestat?“

„Fakt? Tak to jsem lhala. Mějte se a hezky tu zlobte!“

Hrdě odešla a holčičky se chvíli mentálně dohadovaly, co to má znamenat. Pak zkoušely rozlousknout to její kouzlo; jenže Julie s nimi má zkušenosti.

„Já vím, co to bude!“ uzavřela Sif, „Určitě nám narostou vlasy!“

„Jenže iluze to není; transformace? Taky ne! Nezachytnu to!“

„Budeme muset počkat, až to začne účinkovat.“

V každém případě měly po zbytek odpoledne nad čím přemýšlet. Večer, když se ukládaly ke spánku, si pečlivě prozkoumaly hlavu a byly spokojené: něco jim tam rostlo. Když to dobře půjde, budou mít na rovníku srst aspoň tak dlouhou, aby bylo co holit.

Když se probudily, bylo jejich první starostí zjistit, jak se to daří. Mohly být spokojeny, měly už zřetelné strniště. Jenže Sif si zaraženě prohlížela sestřenku a nedůvěřivě mhouřila oči; pak jí přejela prsty po tváři, sklouzla na krk a hrudník. Tak ty oči zas vykulila.

„Schválně si na mě sáhni!“ požádala nejistým hlasem.

Iris to samozřejmě udělala; vnímala její zmatek.

„Srst?“ řekla nevěřícně; pak obě naráz zařvaly, skočily na sebe a začaly se válet klukům pod nohama; ječely při tom jako sirény.

Kluci zůstali nad věcí; už zas ty dvě tak vyvádějí! Všichni vylezli ze své myší díry na palubu (měli vyhrazeno bývalé skladiště, prostor tak malý, že se do něj sotva vešli) a holky se důkladně prohlížely. Kluci se podívali taky a byli nuceni konstatovat, že jim tam opravdu cosi roste.

„Máma vždycky něco vymyslí!“ jásala Iris.

„A co my? Copak jsme u toho nebyli?“ urazili se kluci.

Při snídani spustili vodopád stížností; Maryška jim zmanipulovala kůži, přičemž holky bedlivě přihlížely, co dělá, ale stejně nepřišly na to, jak. Štvalo je to a princezny se jim smály.

Předběhnu: od té doby dětem postupně narůstala srst po celé ploše těla kromě chodidel a dlaní, takže za pár dní vypadaly jako podivné opice. Další vtip: barva srsti kopírovala jejich původní barvu vlasů a nedala se nijak změnit. Dokazovala, že jsou ještě pořád bezmocné proti rodičům, což je přivádělo k zuřivosti a vzbuzovalo touhu po odplatě.

Proč ne; princezny si nechaly narůst aspoň pěkného ježka, aby na nich děti měly co holit.

Jenže to jsem nedodržel chronologickou posloupnost. Nejdřív bylo loučení a odplutí. Potom Gibraltar, kam jsme svezli Cabritu; procházela se s námi po městě pod skálou a žasla, byla poprvé na cizím území. Angličané viděli mladého muže se šviháckým knírkem, ve sportovním obleku; my jsme věděli, že je nahá, vyholená a s kůží karmínové barvy. Jednomu chlapíkovi, který si zrovna přihýbal z láhve, se ukázala v přirozené podobě; okamžitě přestal chlastat a rozhodl se polepšit, jinak nepřežije.

Když nastal čas se loučit, rozbrečela se.

„Dokážeš se od nás vůbec odtrhnout?“ ptal jsem se.

„Já nechci, tati!“ škytala, „Já nechci! Už budu sama – proč?“

„Chceš jet s námi? Do Afriky?“

„Do Casablancy.“

Pak tedy byla Casablanca. Cabrita s námi chodila po úzkých uličkách toho města; tentokrát nepoužila magie, ale oblékla si džubbu, arabský ženský oděv, z něhož vyhlížela jen úzkým páskem pro oči. Pod džubbou byla docela nahá a karmínová; bavila se při představě, že by ji najednou strhla uprostřed náměstí plného domorodců. Vůbec se skvěle bavila.

Já a Karolína jsme byli chráněni iluzí. Ne že bych to uměl, ale Julie nám dala náhrdelník s kamenem, na který iluzi fixovala, takže jsme se mohli odpojit a chodit kamkoliv. Jak dlouho to vydrží, nevím, moc asi ne.

Došli jsme nakonec až k hradbám, prošli bránou do pouště a zastavili se v horkém písku. Poušť se táhla až k obzoru, do nedohledna; přicházela odtamtud karavana velbloudů, pomalým stejnoměrným krokem, jakým tihle hrbatí vytrvalci chodí světem od počátku věků. Lidé pospíchali, už viděli město a byli šťastní, že brzy dorazí k cíli. Za našimi zády šumělo město, z minaretů se ozýval zpěv muezzinů a nade vším ohnivě pálilo slunce.

„Myslím, že jsem tohle musela vidět,“ řekla Cabrita, „Abych se dokázala vrátit domů. Teď už to dokážu...“

„Co jsi potřebovala pochopit?“ zeptal jsem se.

„Že už nikdy nebudu nikde doma. Nikde nebudu mít nic svého. Všude budu už jenom hostem, všechno budu mít propůjčené na chvíli.“

Neměl jsem, co na to říct. Pochopila profesi čarodějky dokonale.

„Budu hledat místo, kde chci být doma. Až je najdu, usednu tam a zestárnu.“

Najednou jsem věděl, že ji už nikdy neuvidím. I kdybychom se jednou někde setkali, budou to už jiní lidé na jiném místě. Už nikdy nebude tohle...

„Tak sbohem, táto.“ řekla o několik hodin později a políbila mne na tvář. Pak přešla můstek na malou dopravní loď a tím odešla z mého života.

Kapitán Arnold mne zastavil pokynem ruky a chvíli si mě prohlížel.

„Já sice vím, že jsi důstojník německý tajný služby, ale... dokázal bys zvládnout chlapskou práci? Potřebuju pořádnýho maníka do kotelny; Gille musí opravovat táhla a nemůže nakládat!“

„Většinou bývám považován za muže.“ řekl jsem poněkud uraženě, „Nebo snad myslíš, že jsem cukrová panenka?“

„No... uvidíme. Hlas se dole u Maurice, on ti řekne. Trefíš tam? Rudi, ukaž mu, kde je kotelna!“

Malý Rudi si mne pochybovačně změřil, odplivl si přes zábradlí a pokynul, abych ho následoval. Vyznal se na lodi skvěle; pověsil se na těžké dveře kotelny, ale zřejmě neměl sílu je otevřít, tak jsem mu pomohl. Za odměnu kopl do plechové skříňky u vchodu: „Sem si dej tričko a šortky!“

„Dostanu pracovní oděv?“ ptal jsem se.

„Na co by ti byl? Ani bys v něm nevydržel, je tam vedro!“

Tričko a šortky byl obvyklý oděv těch, kdo se vůbec obtěžovali oblékat; bílé barvy s rudým osmihrotým křížem na srdci. Kotelna byla špinavá už na první kouknutí, tak jsem se rychle svlékl a strčil hadry do kastlíku.

Pak Rudi otevřel další dveře a já myslel, že padnu v tu chvíli, neboť tam bylo hrozné vedro. Ve stávající tmě jsem viděl jenom otvor, pod ním hromadu uhlí, na protější straně rudě žhnoucí otvor topeniště a člověka, který se tu pohyboval. Byl to obludně velký negr, nahý jak Adam a celý mokrý potem.

„Ahoj, Maurici!“ zaječel Rudi, aby překřičel hukot plamenů a rámus od parního stroje, „Vedu ti helfra...“

„To máš bejt ty nebo tenhleten?“ zabručel dobrácky černoch. Rudi přišel blíž a překážel, dokud ho negr nepohladil ohromnou prackou, zamazanou od šmíru, „Koukej mazat, nebo tě zmažu celýho! Dávej si moc bacha, malej!“

„O co, že ne?“ vlezl mu Rudi do cesty a nehodlal uhnout.

Maurice zablýskal bílými zuby; namočil tlapu do oleje v plechovce v rohu, podržel si kluka druhou rukou a začal ho s nejvyšší možnou surovostí masírovat, až Rudi řval, kopal a snažil se vytrhnout. Nepodařilo se mu to, dokud nebyl celý důkladně promazán a promasírován.

„Tak padej! A holkám vyřiď, ať se tu radši neukazujou!“

Rudi poodstoupil ke stěně. „Ukaž mu, Maurici, jak se nakládá...“

Negr uchopil ohromný železný hák, zachytil dvířka topeniště a otevřel je. Pokud tu předtím byl nesnesitelný žár, nyní nastalo pravé peklo. Z topeniště vyšlehly plameny, taktak že jsme stihli uskočit; ovšem Maurice se jim dokázal obratně vyhýbat, nabral plnou lopatu uhlí, kousek ji poponesl a hodil do otvoru, který se mu odměnil oblakem jisker. Rudi okouzleně zíral; odněkud přivlekl podobnou lopatu a vrazil mi ji do ruky.

„Tak dělej, dělej! Musíme to rychle naplnit...“

Zkusil jsem nabrat na lopatu polovinu dávky, kterou zvládl Maurice. Chyba lávky, nemohl jsem ji ani uzvednout; těch pár kroků k topeništi jsem se přímo potácel a uhlí hodil jen na okraj. Maurice neřekl ani slovo, popadl hák a postrčil jím uhlí dál do ohně.

„Nemám to radši udělat sám, Maurici?“ poškleboval se Rudi, „Aby tady bylo aspoň jeden a půl chlapa...“

„Koukej, vypadni! Nebo rozžhavím pohrabáč a otisknu ti ho na zadek! A ty se nenech odradit, za čtyři hodiny nás vystřídá další směna...“

Zatočila se mi hlava; čtyři hodiny v tomto pekle! To snad zvládne obr jako Maurice, ale ne kulturou zhýčkaný obyvatel Evropy, důstojník německé armády! Nadechl jsem se, abych jim řekl svůj názor, ale horký vzduch mi téměř spálil jícen.

Donesl jsem druhou lopatu; podařilo se mi to líp, nicméně Rudi se přesto sarkasticky zasmál. Maurice ho obratně chytil a zatřepal jím jako kuřetem:

„Neslyšel jsi, že máš mazat?“

„Dyť já du...“ zakňučel Rudi a skutečně šel.

Maurice vyhrabal odněkud menší lopatu a podal mi ji: „Vem si tohle, pro začátek. Neboj se, brzo si na to zvykneš...“

Snažil jsem se, seč jsem byl, mu stačit; ale ten chlap makal jako přístavní bagr. Po chvíli práce zavřel otvor pece a já mohl opět trochu dýchat; Maurice sáhl za uhlí a podal mi nějakou láhev s ostrou pálenkou. Napil jsem se; pálilo to míň než rozžhavený vzduch.

„Copak... tady není žádný větrání?“ ptal jsem se.

„Nahoře je ventilátor; ale co pamatuju, šel mizerně. Jestli mu rozumíš, můžeš ho spravit. Já to neumím...“

„Vždyť se tady nedá vydržet!“

„Už jsem viděl horší lodě!“ mávl rukou a zase se napil.

Vydržel jsem asi půl hodiny; potom se mi zatočila hlava a kolena podlamovala natolik, že jsem málem omdlel.

„Lehni si na chvilku,“ radil Maurice, „Ty nejseš námořník, co?“

„Já jsem...“ nechtělo se mi ani mluvit, „Kam si mám lehnout?“

„Tady na uhlí. Na okraji je měkký mour. Lepší než podlaha, hahaha! Možná že na tebe už taky leze mořská nemoc!“

Na tuhle možnost jsem nepomyslel; dosavadní plavby na krátké vzdálenosti, po Středozemním moři a pak podle pobřeží, jsem přežil ve zdraví, teď jsme se pustili na širé moře a loď skákala jako houpačka. A těm malým zmetkům se to líbí čím dál víc!

Upadl jsem do té špíny a snažil se nemyslet na to, že se se mnou loď kymácí sem a tam. Jenže přes Mauricovu pálenku mi bylo čím dál hůř; netuším, jak jsem se dočkal chvíle, kdy přišel jakýsi zarostlý chlap, který mě na tom hrozném místě vystřídal.

Na palubu mě Maurice vynesl v náručí jako děcko; sotva mě u zábradlí postavil na nohy, spatřil jsem vlnící se moře, jen jsem se stačil naklonit a už jsem krmil ryby.

„No no, hochu; však to ještě nejni tak zlý!“ bručel Maurice a neobratně mi masíroval hrudník, „Co budeš dělat, až se doopravdy loď začne kymácet? Ty budeš měsezdá ňákej fajnovej...“

Ujala se mě doktorka Maureen McHillová; spolu s Juanitou mě umyly od špíny z kotelny, dopravily do kajuty a nacpaly mi do krku nějaké odporné tablety a nechutný čaj. Další péči svěřily Karolíně, která se zachovala trpělivě a laskavě a pečlivě mě ošetřovala. Další dva dny jsem tedy strávil na lůžku a kdykoliv jsem se zvedl, abych se prošel po palubě, uviděl jsem ty vlny a už jsem zas blil, i když nebylo co. Karo mě ujišťovala, že jí je taky špatně, ovšem netrpěla tak jako já; zatímco Rudi, stejně jako ostatní děti, se honily po palubě a posmívaly trpícím nebožákům.

Zhruba takto jsem strávil větší část plavby na Kanárské ostrovy. Nebylo to na trase, ale musel jsem začít chápat, že řádové lodi často plují jinak, než velí ekonomika plavby; vracejí se třeba i do protisměru, zastavují na podivných pobřežích v malých ukrytých přístavech, nějací lidé vystupují, jiní přistupují... prostě, nebuďme příliš zvědaví. Existují i podivné řeči o lodích, které zmizely během poměrně prosté plavby a vrátily se za deset let, přičemž posádka nezestárla ani o týden. Námořnická latina...

Karolína do mne poctivě lila dávky čaje, který bylo nutno dostat ze sebe ven, takže jsem vyklopýtal na palubu. Právě když jsem to dělal, potkal jsem černého Maurice; plácl mě zlehka (asi jako když kopne kůň) do ramene a zahalekal: „Koukám, už seš zas chlapík! Přijdeš ke mně do kotelny, když sis na to už tak krásně zvykl, žejo?“

Něco jsem zablekotal a odplížil se zas na lůžko; bylo příliš nebezpečné chodit po palubě. Opatrně jsem se zeptal Karolíny; ta nepojala podezření a řekla, že mě pravděpodobně v té funkci využijí, jen co se uzdravím, neboť topičů je málo a jsou stále potřeba. Když nic lepšího neumím...

Nedalo se nic dělat, musel jsem se té dřiny zbavit. Když jsem si představil zásobník plný uhlí a topeniště naproti němu, klepala se mi kolena už předem. Jediná možnost byla zapůsobit, aby někdo dělal tu práci za mne – nebo něco? Zamyslel jsem se nad tím, sebral Rudiho kreslicí blok a tužku a počal rýsovat a počítat.

Druhý den ráno jsem požádal, zda bych mohl promluvit s kapitánem. Nechápali proč ne, Arnold netrpí pocitem důležitosti vlastním jeho kolegům.

„Přišel jsem na nápad, jak ulehčit práci v kotelně,“ předložil jsem mu svoje výkresy, „Vyrobit z plechu takový násypník, kterým by se uhlí sypalo přímo ze zásobníku do topeniště. Nahoře by bylo něco jako stavidlo, jako je v rybníku; když by se vysunulo, propadávalo by uhlí na plechový dopravník, nakloněný, aby se sypalo. K obsluze stavidla bude stačit jeden člověk. Když se uhlí vzpříčí, uvolní se hákem...“

Arnold se začal zuřivě drbat v rudých vlasech. „To je dobrá myšlenka, kamaráde! Ty vůbec nejseš tak pitomej, jak vypadáš! Tak to zkus udělat; chlapi z údržby ti s tím pomůžou...“

„Já to mám udělat?“ zarazil jsem se překvapeně.

„No a kdo? Tys to vymyslel, víš jak to má vypadat!“

Údržbářská dílna se skládala z jednoho kováře, jednoho tesaře, jednoho univerzitního profesora a dvou čtrnáctiletých kluků učedníků, z důvodu stavovské cti neustále špinavých jako čuňata. Pan profesor z nich byl nejpřijatelnější; dokud jsem se nedozvěděl, že je to obyčejný syn ševce a navíc inklinuje k podvratným socialistickým názorům. Když jsem jim vyložil, co od nich potřebuji, nadchli se a kovář mne podpořil tím, že mi vydal zinkový plech, nůžky na plech i další nářadí a přidělil mi oba učedníky. Profesor mi pak vysvětlil, jakým způsobem se rýsuje na plech, jak se stříhá a svařuje dohromady. Leccos mi vyložili i ti dva kluci, protože to už stačili pochytit a vzdor mizernému vychování byli dost ochotní k práci.

Násypník jsme instalovali po dvou dnech perné práce, přičemž jsem utrpěl asi šest drobných pracovních úrazů a strašlivě si poničil nové montérky. Nicméně montáž se podařila a všichni topiči jásali nadšením; Maurice mne mlátil svou ohromnou tlapou do zad a sliboval mi všechno na světě; jak se zdá, získal jsem v tom černém obrovi oddaného přítele.

„Když seš tak chytrej,“ řekl mi kapitán Arnold, který se i se všemi svými důstojníky a důstojnicemi přišel podívat, jak to zařízení funguje, „Možná bys mohl ještě spravit ventilátor. Dám ti výkresy, aby ses v tom vyznal...“

Ve ventilátoru jsem se hrabal s oběma učedníky cestou od Kanárských ostrovů; až se mi podařilo objevit, že jeho nasávací zařízení je velmi špatně umístěno, hnací zařízení má mizernou kvalitu a tím pádem častou poruchovost. Obojí závadu se nám podařilo odstranit a při generální zkoušce jsem se přesvědčil, že i v kotelně může dýchat normální člověk, i když ani teď to nebyla žádná rekreace.

Následkem toho jsem byl trvale zařazen do údržby jako řádný řemeslník a nebyl nadále posílán k nekvalifikovaným pracím; univerzitní profesor mi slíbil, že pokud budu zdárně pokračovat jako doposud, mohl bych se nakonec dočkat i výučního listu.

Na Kanárských ostrovech jsme nezakotvili v přístavu Las Palmas, nýbrž jakémsi zastrčeném hnízdě na jiném z ostrovů. Ubozí, neteční a líní obyvatelé toho kousku země nejspíš v životě neviděli válečnou loď; taky je zmátlo, že neznají rudou arminskou vlajku s modrým kruhem a tygrem ani černo-červenou standartu Escambrrayů. Takže nám pan starosta přišel vstříc s kapelou, družičkami a klíči od městských bran, které pokud kdy existovaly, dávno už spadly; prosil nás, abychom k nim byli laskaví. Promluvila s ním Maryška a ujistila ho, že nemáme v úmyslu jeho vesnici rozstřílet, naopak že zaplatíme vše, co si odneseme. Na toto ujištění starosta vyhlásil všeobecné třídenní oslavy.

Během toho dne a ještě víc během noci se v přístavu objevili všelijací lidé, představili se hlídce a vstoupili na loď. Povětšinou muži, a bylo jich dohromady okolo čtyřiceti. Princezny je zřejmě dobře znaly, podle toho, jak se radostně vítali.

„Pochop to,“ řekla mi Karolína, „Jsou to naši lidé, kteří museli utéct ze Španělska, protože by je sebrala policie. Tady na Kanárech nás měli čekat. Je jich ještě víc; skrývali se, teď se můžou ukázat...“

„Ale Kanárské ostrovy jsou přece území Španělska!“

„To jo. Ale zdejší policie má dostatek rozumu, aby zavřela nad takovými příchozími obě oči.“

„Tím chceš říct, že se policie těch lidí bojí?“

„No ovšem! Kromě toho, ani policajt neví dopředu, kdy může potřebovat naši pomoc. Je lepší být s námi v míru...“

Vzpomínal jsem na ministra dona Lucia; jak se mu asi podařilo vyřešit své spory s politickými nepřáteli bez pomoci Lvíčat?

Jedním z příchozích byl také manžel naší lékařky, doktor Patrick McHill, tlustý Irčan s prošedivělými vlasy a dlouhými vousy, na pohled vypadající jako bandita. Profesí byl chirurg, vírou nadšený katolík, přesvědčením irský nacionalista. Přestože byl zapleten do spiknutí proti britské vládě, umožnili mu útěk lidé, kteří mu byli zavázáni za záchranu života. Přivedl s sebou synka, šestiletého pihovatého a zrzavého klacka, který se rázem stal další ozdobou dětské party; konečně jich zase byl Pentagram.

„Co když je někdo z těch lidí policejní špicl?“ napadlo mi, když jsem ty přírůstky viděl poprvé, „Napráskne nás a skončíme na galejích!“

„Kdyby se sem vplížil cizí agent, neminuli by ho žraloci!“ prohlásila vesele Karolína, „U nás v řádu je zvyk, že policajty a podobný lidi uvážeme za kotevní řetěz a vlečeme za lodí, dokud je žraloci dočista neokoušou...“

Po třech dnech, během nichž se obyvatelé veselili společně s námi a částečně za naše peníze, jsme zvedli kotvy a vydali se na další cestu. Tentokrát jsme mířili k jihu, stále podél Afrického pobřeží. Naším cílem byl jeden z nejdůležitějších přístavů Francouzské Afriky, Dakar.

Opět musím srovnat časovou souslednost. V době, kdy jsme se blížili k Dakaru, byla loď plná cizích lidí, částečně neznalých místní etiky. Opustili svůj svět, ale doposud si nezvykli na žádný jiný, takže nevycházeli z překvapení. Princezny se pokoušely jim leccos vysvětlit, ale převýchova nebývá lehká věc, a oni potřebovali odstranit hodně přežitků. Tím nemyslím zrovna oblékání, to je to nejmenší; i když, i na to si zvykali a postupně jim kůže tmavla k požadovanému normálu.

Když jsem v Dakaru vystoupil na břeh, byla veta po mém vojenském kroku; kolébal jsem se jako kachna a chvíli trvalo, než jsem si zvykl, že se mi země pod nohama nevlní jako lodní paluba.

Kapitán Arnold vyjednával s přístavní správou v bílé uniformě s řádovými znaky, jeho žena Magda se předvedla ve své nádheře z kovových plíšků. Ani se nepokusili nějak zakrýt výrazné tetování na levé tváři, stylizovanou vlčí hlavu, památku na jejich svatbu. Místní velitel přístavu nehnul brvou; pochlubil se, že byl přítelem velkokomthura von Ahlbecka a navrhl, že princezny představí guvernérovi, který tu tráví čas bezútěšnou nudou a určitě se s nimi rád seznámí. Magda souhlasila a ostatní vzápětí daly svůj souhlas také. Telepaticky, jak jinak.

Maryška a Julie se vydaly do města v lehkých tunikách s odhalenýma rukama a nohama, zato s mečíky za opaskem. Děti měly situaci usnadněnou, neměly důvod se oblékat; tou dobou už jim narostla slušně dlouhá srst po celém těle, nejkratší Patrickovi juniorovi, který přišel nejpozději a ještě mu chvíli trvalo, než si to privilegium vydupal. Vypadali jako zvláštní opičky či medvídci; Sif a Michal měli srst plavou, Iris černou, Rudi neurčitě hnědou a Patrick samozřejmě zrzavou. Taky s nimi chodila čestná stráž vlků. Všude kolem byla spousta malých černoušků, kteří s úžasem zírali na zvláštní stvoření; nejdřív se báli, ale rychle se dokázali spřátelit, čemuž se dospělí jen smáli.

Guvernér města se jmenoval Martin Delauney (nebo snad de Launey?). Za jaké hříchy se ocitl v tomto strašném koutě světa, jsem se nedozvěděl, avšak radost mu to určitě nezpůsobilo. Jeho úkolem bylo vyjednávat s nejrůznějšími protichůdnými zájmovými skupinami, které se tu projevovaly; političtí představitelé, obchodní společnosti, zahraniční diplomati (vesměs špióni), zástupci jednotlivých kmenů z vnitrozemí a náboženští představitelé muslimské církve, která tu má většinu. (Přesněji, říká to; čím dál od města, tím víc černochům splývá Alláh s jejich podivnými odvěkými božstvy). Se všemi těmi problémy si musí guvernér poradit, aniž může komukoliv věřit a aniž je za to patřičně ohodnocen. Navíc jeho manželka po několika letech odmítla snášet horko, prach, období dešťů, vši a další hmyz, ošklivé nemoci, zápach, hádky s domorodci a vůbec; odstěhovala se k příbuzným do Francie a dle neověřených zpráv tam pošetile rozhazuje rodinné jmění.

„S hmyzem nemáme problémy,“ zasmála se Maryška, když jí to líčil, přejela si rukou po strništi na hlavě a zablýskala očima.

„Chceš říct, že takhle vyholená jsi všude?“ otázal se potměšile.

„A ty se chceš přesvědčit? Stačí vyhrnout mi tu tuniku...“

„Poslouchejte, vy dva!“ přerušila je Julie, „Jestli máte v plánu nějaké soukromé řízení, mohla bych zatím skočit na tržiště něco koupit. Jistě chápeš, že hrozně ráda rozhazuju peníze a tady...“

„Ale já taky ráda utrácím peníze!“ vykřikla Maryška, „Jak to uděláme?“

Guvernérovi táhlo na padesátku a za normálních okolností se většinou těšil na zaslouženou penzi; zbývalo mu ještě několik let, ale doufal, že ty stráví už v pohodlné Francii. Tady v Dakaru měl být dva roky. Při jednání s princeznami pozoruhodně ožil, oči mu zjasněly a celkově nezdravý vzhled se vylepšil; ovšem teď zase energii ztratil.

„Já ovšem nemohu opustit svou kancelář...“ postěžoval si.

„Jednáš s čarodějkami!“ upozornila ho Maryška, přejela mu dlaní po tváři a postrčila k zrcadlu. S úžasem zíral na svůj změněný vzhled.

„Ještě trochu upravíme tvého tajemníka... mimochodem, ten chlapík je tvůj nepřítel; donáší na tebe nejméně třem lidem a má slíbeno, když tě dostane z místa, bude guvernérem sám. Jestli to splní nevím, ale...“

„Na čem by mě mohl chytit?“

„Něco ohledně... třech lodních nákladů kůry korkového dubu.“

Martin zrudl; jeho reakce se projevovaly i na cizí tváři. „Jak víš...?“

„Já ne. Myslel na to, když jsem kolem něho procházela.“

„Mohla bys mě naučit telepatii?“

„Ne. Trvalo by to... při nejmenším pár měsíců. A nemáš výrazný talent.“

Mírně se znechutil. „Na co tedy talent mám?“

„Několik měsíců jsi neměl ženu; kromě černých služek. Ženu, která by se s tebou milovala se stejným potěšením jako ty s ní.“

„To řekneš tak otevřeně před svými přáteli?“

„Taky já jsem nějakou dobu neochutnala energii cizího muže.“

„Co přesně znamená ten výraz, který jsi použila?“

„Přesně ti ukážu. Zhruba: čarodějka občas potřebuje procvičit tělo s někým, koho ještě nepoznala. Opakování snižuje intenzitu přenosu. V podstatě se chystám tě sežrat, strávit a vyplivnout.“

„Ty asi neznáš slova jako cudnost, ostych, dívčí stud...?“

„A ty na ně sereš. Jako student sis zvykl na vulgární děvky a od té doby se ti po nich stýská. Bohužel, jsem asi poslední vulgární děvka, kterou ve svém životě potkáš. Až se vrátíš do Francie, už nebudeš mít šanci.“

„Zařídíš to svými čáry?“

„Určitě ne. Strávím teď několik let mimo Evropu. Pak se uvidí.“

Potřásl hlavou. Maryška zatím otevřela dveře do předpokoje a řekla jeho hlasem, vytvářejíc iluzi jeho tváře: „Armande, moji hosté odcházejí, prosím doprovoďte je. Teď budu několik hodin intenzívně pracovat; nechci být rušen za žádných okolností. A připravte mi výkazy o těžbě korkového dubu...“

Tajemník, dobře oblečený pán i v panujícím horku, úslužně přikývl. Maryška sledovala, jak mu v hlavě bystře probíhají myšlenky.

„Toho zničím,“ řekla s úsměvem, když zavěšena do nového přítele scházela po schodech, „Naběhne si sám; vzbudila jsem v něm neodůvodněné podezření, až to nahlásí svým patronům, nevyjde to a oni ho hodí přes palubu...“

„Proč? Co ti udělal ten... hlupák?“

„Má hnusnou auru; copak jsi to neviděl?“

Nějaký čas jsme se toulali po tržišti a nakupovali různé nesmysly; někdy během té doby nechala Maryška syna na starost Karolíně a na několik hodin zmizela. Krátce na to začala Julie jevit znepokojení a prohlásila, že tady má nějakou práci; čímž jsme dostali na starost i Iris a Sif.

„Poslouchej, jestli začnou nějaký problémy...“ napadlo mi.

„Neboj,“ obrátila ke mně Iris chlupatou černou tvář, „Vyřešíme je!“

Mešity se v tom kraji stavějí z hlíny a jejich stavitelé neberou za základ kruh, lomený oblouk a kupoli, nýbrž šikmé zdi s malými otvory (okýnky?) a spoustou věžiček. Tyto útvary lepí dohromady jako vlaštovčí hnízda, takže vznikají různorodé systémy, pospojované chodbičkami. Vyznat se v tom bludišti není jednoduché, ale Julie (v podobě muže) prošla vnějšími částmi do zadních, sloužících jako ubytovna pro derviše a jiné významné hosty. Našla maličkou celu, vstoupila dovnitř a zakryla ji štítem. Pak řekla:

„Buď vítán, princi Omare!“

Omar ben Mustafa ibn Abú Massúd zvedl hlavu od knihy, kterou právě studoval, a usmál se na ni. „Neměl bych tě přivítat spíš já, drahá sestro?“

Julka přišla blíž a dovolila, aby ji políbil. „Asi ano; jak se máš?“

„Ovdověl jsem, jak víš. Tvoje sestra, květina Ostrova, opustila tento svět!“

„Ne tak docela, ale to je jedno. Nečekala jsem, že tě ještě uvidím!“

„Naše cesty řídí Alláhova vůle – květino Ostrova.“

Ušklíbla se, když pro ni použil stejné označení jako pro Janu. Dělalo jí potěšení mluvit arabsky, měla tu řeč ráda. A Omar...

„Zvykl jsem si na ženy tvého rodu. Nemáš nějakou další sestru, třebas tak kolem patnácti? Rád bych si ji tentokrát vychoval podle vlastní vůle!“

„Můžu tě ujistit, že patnáctky už u nás bývají slušně zkažené. Musel bys to zkusit s nějakou školačkou.“

„Ach! Co třeba tvoje dcera; ta je doufám ještě nedotčená!“

„Nedotčená, ale ne nezkažená. Perfektní telepatka, i teď nás poslouchá.“

„Tys nevztyčila štít, když jsi vešla?“

„Ona neodposlouchává místnost, ale přímo mne. Neslyší co říkám, vnímá co si myslím. A zatím jsem nepřišla na to, jak jí v tom zabránit. Takže ti můžu klidně říct, že přes svoje mládí má už čtyři nabídky k sňatku. Pozoruhodný výkon v jejím věku, nemyslíš?“

Omar vstal. Přistoupil k ní, nechal rozplynout její šaty a položil dlaně na rozpálené tělo. „To dovolíš, aby si vzala Feroze?“

Julka sebou cukla; a ne proto, že by jí jeho dotyky byly nepříjemné.

„Hodně ses naučil, Omare!“

„Tvoje sestra Jannah se mi vzdala, jak se žena má vzdát muži.“ odpověděl a v jeho hlase zazněl zvláštní tón, „Duší i tělem! Naučila mne mnoho... pak jsem navštěvoval nejmoudřejší Mistry v našich medresách. V Isfahánu, Bagdádu, Damašku, Káhiře... I Llago di Rienziho. Milovala ses s ním...“

„Ty taky!“ řekla vyzývavě a on se pyšně usmál.

„Vrať mi ji!“ zašeptal jí do ucha, „Aspoň na chvíli!“

Pokusila se vyvinout z jeho objetí. „Váhám! Budeš mocnější než já!“

„Mám přísahat, že ti neublížím? Zaklínat se všemi idrísy, iblísy a ifríty?“

„Voláš si ku pomoci samé démony?“

„Alláh je Jeden; ale démonů je tolik! A toho nejmocnějšího jsi hostila ve svém klíně!“ Jeho ruka sklouzla po jejím těle, pohladila kratičký kožíšek a vklouzla dovnitř, kde se proměnila v hada a plazila se jejími útrobami vzhůru; Julie se zvolna začala svíjet a sténat.

„Jsi tolik podobná mé Jannah! Prosím, aspoň na chvíli...“

Julie dobře znala Janu po všech stránkách; tak se proměnila.

„Co říkáš, že dělají?“ zeptal se Arnold.

„Užívají si; cos myslel?“

„Že by ses třeba ráda připojila!“

„Jsem na ně připojená a ty to dobře víš.“

Věděl; propojila ho se všemi, takže vnímal vše, co cítil i Omar a Martin. A kdekterý jiný Baarfelt po světě.

Pak odpočívali. „Vyhasínají.“ řekla Magda.

„Co... co jsi to řekla?“

„Obě, Julka i Maryška. Poslední záchvěvy; tohle už není získávání velkého množství energie. Už se jen udržují v normálu. Pak začnou klesat. Obávám se, že to bude rychlý sestup.“

„Přestanou s magií?“

„Ne. Ale přestanou k tomu potřebovat živočišnou energii. Nějakou dobu jim bude ještě pomáhat, pak přestanou vůbec jevit zájem o druhé osoby. Nezdá se mi to. Chtělo by to obrátit do protisměru.“

„Myslíš, že to samé uděláš i ty?“

„Neboj se!“ políbila ho, „Nějakou dobu ti ještě budu k užitku. Budeme mít dítě, to postup zpomalí. A taky nejsem tak inteligentní. A mladší.“

„Méně inteligentní?“ rozesmál se, „Máš v hlavě všechno od...“

„Vždycky jsem byla hloupější než ony. Ze začátku mě to štvalo. Teď z toho mám radost; nespálí mě to tak rychle jako je.“

„Spálí?“

„Vnitřní oheň, víš? Brzo odejdou; a ani jim to nebude moc vadit.“

„Nedá se s tím něco dělat?“

„Možná Julka... ten její je dost dobrý čaroděj. Už to, že ji dokázal najít přes půl světa a spojit se s ní... Martin ne, to je pouhý řádový voják. O magii ví, ale nepovažuje za potřebné ji ovládat. Omar má inteligenci, ctižádost a úkol. Ještě nevím, jaký...“

Arnold nad tím chvíli přemýšlel. Pak řekl: „Ach...“

Princ Omar přišel na palubu v podvečer, když byl v přístavu takový ruch a blázinec, že nikdo nevěděl, kde mu hlava stojí. Ujala se ho holka sotva patnáctiletá, nejspíš míšenka, neboť měla snědou pleť a krátké černé vlasy. A žádnou úctu k Arabům, asi kvůli vlastnímu původu.

„Jo, říkala mi Julka, že tě mám ubytovat. Jenomže kam mi neřekla, ta loď opravdu není nafukovací! Co jste si všichni usmysleli jet s náma?“

Omar to nekomentoval. Vyčkával až řekne, co má dělat.

„Kabinu jsem pro tebe našla, ale je tak maličká, že se tam vejdeš jenom ty a už nic víc! Máš s sebou hodně věcí?“

Ukázal obyčejný vak, který obsahoval celý jeho majetek. Byly v něm knihy a zásobní oděv; křivou šavli měl zavěšenou pod paží, schovanou pod haikem.

„No, ještě že tak. Je tam rohož na spaní a na zdi pevná truhla, nespadne ani při bouři. Jo, zákaz veškerýho svícení otevřeným ohněm, na celý lodi!“

„Chápu. Nejsem na lodi poprvé.“

Chtěla odejít, ale zadržel ji ve dveřích. Pečlivě si ji prohlížel.

„Nebyl tvůj otec Tomáš Baarfelt?“

„Jak to mám vědět? Ano, matka se chlubila, že s ním spala. Ale jestli byl zrovna příčina toho, že jsem na světě...?“

„Poznám princeznu... jsi otrokyně řádu?“

„Co bych tady jinak dělala?“

Usmál se. „Auru máš taky docela příjemnou... Jsi hezká, milá...“

„Hele, pusť mě, nebo ti jednu seknu! Jestli na mě šáhneš...?“

Měla, jako každý, tričko a šortky. Pod to tričko jí vrazil ruku.

„Tak co?“

„Budu křičet – a kousat!“ hrozila. Utéct nemohla, neměla kam. Skutečně to byla malá kabina.

„Kousání mám rád.“ Přemístil ruku zpod trička pod šortky, „Ale nepokoušej se mi tvrdit, že jsi ještě panna! To bych ti nemohl věřit...“

Kopla ho kolenem do rozkroku. Pokusila se taky kousnout ho do tváře, ostatní nebezpečné části těla kontroloval. Křičení zatím odložila.

„A k čemu jinému jsou takové malé bestie jako ty? Jsi krásná, mladá, panna a princezna; někdo, s kým se můžu milovat a učit ho magii...“

„Až mě pustíš, zabiju tě!“ zasyčela vztekle.

Jenže on ji pustil hned. A zasmál se: „Nech toho, Julko.“

Chvíli stála nehybně. Potom se proměnila do přirozené podoby.

„Ale byl to docela dobrý pokus, ne?“ zeptala se.

„To ti odpoledne nestačilo?“

„Chtěla jsem ti udělat radost. Mladá Arabka s krví Baarfeltů...“

„Dokonce věřím, že ses vsadila s manželem, že to neprokouknu. Odpoledne jsem tě prosil, abys mě nechala zavzpomínat na Jannah. Ne nahradit uměle vymyšlenou kopií. Ta chvíle byla... jedinečná.“

„Budeš s námi bydlet mnoho měsíců. Co máš v plánu?“

„Nevím. Nemám iluze, že můj bratr by se o tebe se mnou podělil. Určitě taky odzkouším tu druhou, modrookou. Třeba i tu třetí, rudovlásku. I když ta její barva je z větší části vytvořená z magie.“

„Za tu dlouhou plavbu stihneš odzkoušet všechny ženy na palubě. Co pak?“

Neodpověděl, jenom se usmál.

„Zůstaneš sám se svými démony? Jak se jim říká v ženské podobě?“

„Démoni nemají pohlaví. Vytvoří si, když potřebují, jaké chtějí.“

Julie si povzdychla. „Přijď potom na večeři.“ řekla a odešla.

Několik lidí v Dakaru vystoupilo. O něco víc dalších přistoupilo.

Guvernér s námi seděl na palubě, Maryška hrála na kytaru a předváděla to, co ona považuje za zpěv; nejvíc se to líbí vlkům, připomíná jim to domov. Slunce pozvolna zapadalo.

„Kdybych měl říct, co bych nejvíc chtěl,“ řekl Martin, „Tak odjet s vámi. Chodit nahý, vyléčit se ze svých chorob, zahodit starosti...“

„Nemoci jsem ti vyléčila. A nebyly moc nebezpečné.“

„Já vím. Alkoholismus a mizerná životospráva. Zničená játra, ledviny, žaludek a plíce. Zkorodované tepny. Srdce drží na čestné slovo. A hlava...“

„A hypochondrie,“ zasmála se, „Jsi politik, chlapče, musíš něco vydržet!“

„Řekla jsi, že mi vysaješ energii. Zatím jsi mi ji dodala!“

„No... každej dělá, co umí. Vyřiď si tu účty za sebe i svou zemi, vrať se domů do Francie, vykopni tu starou zmiji a vem si nějakou šestnáctku. Nebudeš sice žít dlouho, zato zábavně.“

„Znáš nějakou konkrétní?“

„Všechny šikovný holky jsme vyvezly do světa. Ale vydrž, vyrostou nový.“

Sledoval, jak se směje. Mladá, krásná, bezstarostná...

„Ach!“ řekl.

To je tak všechno o Dakaru.

Další místo, kam jsme mířili, byl ostrov Fernando Póo. Velmi opuštěné místo, portugalská država, jejíž pán má sice titul guvernéra, ale pravomoc jako městský velitel četníků. Význam slabý, nuda neuvěřitelná.

Kromě nás byla v přístavu ještě jedna loď, štíhlá, elegantní a na první pohled nebezpečná. Stejně její kapitán; mladý muž, který chodil téměř nahý, aby bylo vidět tetování po celém těle, i na levé tváři. Na vyholené hlavě jako had poletoval tenký cop. A cinkal zlatými šperky.

„Ten člověk je skutečně kapitán?“ ptal se jeden z našich cestujících. Už si sice zvykl chodit nahý a opálil se do tmava, taky jeho vlasy a vousy už nebyly tak upravené jako na Kanárech, ale ten zjev v něm vyvolal zděšení.

„Jeden z nejlepších. Odveze vás na Ostrov.“

„Tam... v tom místě, budeme všichni vypadat nějak takhle?“

„Ty asi ne. Ale tvoje děti téměř určitě.“

Myslel na to, že si už není tak úplně jist, že tam chce. Jenže byl příliš daleko na to, aby se vrátil. Zeměpisně i morálně. Další možnost byla zkusit tam prosadit svoje představy o tom, co je správné. Neměl moc důvěry, že by se mu to mohlo podařit.

Maryška neřekla nic.

Nakonec tam odjeli všichni, kdo to měli domluveno. Zůstali ti, kdož měli v úmyslu jet do Afriky.

Na ostrově Svatého Tomáše, rovněž portugalské kolonii, jsme zastavili jen na pár hodin. Nabrali jsme čerstvou vodu a Dunbar tam jednal s místním velitelem; o čem, nemám tušení.

Potom jsme se už konečně začali blížit k rovníku; součástí přejezdu téhle významné linie byla mohutná oslava, na niž se děti těšily a chystaly už od vyplutí. Dospělí chystali řadu překvapení, čehož součástí byl taky úkol, který jsme dostali my údržbáři: přestěhovat na palubu čerpadlo na vodu a vyrobit z plátna impregnovaného gumou hadici asi půl metru v průměru. Ten úkol byl přísně tajný, ovšem jak něco utajit před aktivními telepaty, mi nikdo neřekl. Černý Maurice v Dakaru a na Fernando Póo provedl kompletní promazání celého parního stroje a vyjetý olej schovával v jednom z barelů. Taky se připravovaly různé masky; ale já do věci nebyl přibrán, protože jsem za rovníkem ještě nebyl.

Obvykle je rovníkový křest uplatňován na lidi, kteří nikdy rovník nepřepluli; ovšem tady se na něj silně těšila Iris, která se na rovníku narodila a určitě jej překročila mnohokrát. Totéž se týkalo Julie a Maryšky, natož pak Magdy, která se s lodí dostala ledaskam. Vůbec bylo ohledně oficiálních verzí dost nepřehledno; ale co, hlavní je přece legrace, ne?

Večer před akcí nás v kajutě navštívil Rudi, těsně před tím, než jsme se uložili ke spánku. Chodil k nám málokdy, takže bylo jasné, že něco chce. Vypadal dost příšerně, po celém těle zarostlý dlouhými tmavými chlupy, z nichž svítily jenom oči. A když promluvil nebo se usmál, bílé zuby.

„Já jenom... nechceš si ji ostříhat sám?“ řekl.

„Prosím?“ dal jsem najevo nepochopení.

„Mámu. Ostříhat. Než to zítra... udělám já.“

„Ale proč?“ řekl jsem skutečně poněkud nedovtipně.

„Aby mě nesežraly vši, miláčku.“ dala mi pusu za ucho, „Poslechni synáčku, není ti v tom kožíšku trochu horko?“

Nedíval se na ni, ale na mne. Zastříhal prsty jako nůžkami.

„Je to... magicky pozitivní obřad.“ vypadlo z něho.

Karolína ho objala, přitiskla k sobě a začala hladit po kožešině.

„Nedělej si s tím starosti, miláčku.“ řekla.

Chvíli se s ní mazlil. Pak řekl: „Hm!“ a šel po svých.

Správně jsme měli rovník překročit v noci, ale kapitán snížil rychlost tak, abychom tu čáru přejeli až ráno. Vysvětloval každému, že v noci bychom ten černý pruh v mořské vodě mohli nevidět, čímž bychom se připravili o velice zajímavý zážitek.

Ráno mě probudil lodní zvon; usilovně bil na poplach, tak jsme se všichni shromáždili na horní palubě. Kupodivu tam nebyl kapitán ani důstojníci, jen starý vousatý kormidelník, zamračený a nemluvný. Teprve když všichni přišli, opět zazvonili na zvonec a kapitánská kajuta se otevřela.

Kapitán vyšel, proti zvyku ve slavnostní uniformě. Také důstojníci byli řádně oblečeni, s čapkami na hlavách, ledaže bez zbraní. Všichni se tvářili velmi důstojně a vznešeně. Současně se otevřely taky dveře kuchyně; vyvalil se z nich tlustý Bůh Neptun s dlouhými vousy a papírovou korunou na hlavě, za ním několik čertů s dřevěnými vidlemi a dvě mořské panny, Juanita a Bella, které měly na zadečku uvázány rybí ocasy. Děti se rozjásaly; já poznal v Neptunovi doktora McHilla a ve veliteli čertů černého Maurice, který se potměšile šklebil a mával vidlemi na prohrabávání roštu v kotelně.

Kapitán Arnold Wulffssonn přistoupil k Neptunovi a řekl:

„Budiž nám vítán, ó mocný Bože Poseidone Neptune, který vládneš všem mořím a oceánům; shlédni milostivě na tuto loď!“

Neptun se zle rozhlédl po lodi. „Přicházím, abych tuto loď zkontroloval, zda je schopna překročit rovníkovou čáru; avšak ke svému zármutku spatřuji zde mnoho nekřtěných lodníků, kteříž nikterak nemají práva vstoupit do mojí říše! Za tím účelem je třeba, abych všechny tu přítomné pokřtil!“

„To učiň,“ přikývl kapitán, „A hlavně nezapomeň na sebe, protože zatím ses plavil akorát tak z Irska do Anglie!“

„Ta pohrdavá slova krutě odpykáš!“ zvolal Neptun pomstychtivě, „Na dnešní den se ujímám vlády nad touto lodí já! Chopte se ho!“

Maurice a Gille uchopili pana kapitána a zkroutili mu ruce za zády. Někdo jiný zatím připojil hadici k čerpadlu, zapjal motor a počal do hadice čerpat mořskou vodu. Neptun ukázal:

„Především není správné, že jsi špinavý jako mořské prase! Proto musíš být umyt a očištěn. Prolezeš touto hadicí a požehnaná voda smyje tvou nečistotu i tvé četné hříchy!“

Kapitán se pokusil svléknout, ale Neptun pokynul a mořské panny ho obnažily samy, nechovajíce se k němu příliš šetrně. Nato jej přímo vecpaly do roury; vešel se tam jen tak akorát a musel se plazit s vypětím všech sil proti tryskajícímu proudu vody. Když vylezl, prskal, plival vodu, vypadal dost zplihle a méně důstojně než jindy.

„Dál bylo zjištěno,“ pokračoval důrazně Neptun, „Že většina posádky vypadá zpustle a divoce a není hodna té cti, přestoupit práh mojí říše! Proto je třeba každého takového upravit zpět k obrazu božímu. Dejte se do něho!“

Na tu chvíli čekaly děti. Rudi podržel kapitánovi hlavu za rezatou kštici a Sif ji začala stříhat nůžkami co nejtěsněji u hlavy. Arnold se jenom smál a povzbuzoval ji: „Jen to vem pořádně, on ti to někdo oplatí!“

Ale to nebyl ještě konec; Arnolda přitáhli k barelu, u něhož stál černý Maurice a držel v ruce velkou štětku. Počali ho natírat hnusně černou ingrediencí, jejíž podstatnou část tvořil strojní olej a uhelný mour, a nepustili, dokud nebyl natřen od ostříhané hlavy až k patě.

„No, teď vypadáš trochu k světu! Aspoň jsi dostal konečně trochu zdravou barvu!“ komentoval to Neptun, „Tak další...“

Vybírání pořadí bylo zcela v kompetenci dětí; chvíli se nemohly shodnout, zda vezmou první Julii či Maryšku, ale Arnold se dopustil podlé zrady:

„Copak jste si nevšimli, že jsem taky ženatý?“

„Ale... vy jste vévodkyně a já pouhá družka kapitána!“ bránila se Magda.

„Ale to nám vůbec nevadí, sestřičko! My ti rády dáme přednost!“

Neměla své plíškové brnění, nýbrž krajkovou noční košili, v jaké jsme ji snad ještě neviděli a zcela určitě v ní nikdy nespala; princezny považují za ponižující chodit oblečené i na veřejnosti, natož se oblékat do postele. Nacpali ji do roury v té košilce a teprve když se s obtížemi prosoukala na druhou stranu, Arnold popadl ty kraječky špinavýma rukama a rázně roztrhl. A světe div se, Magda poprvé po spoustě let poděšeně vypískla a pokoušela se zakrýt svou nahotu rukama. Někdo z dětí jí podškubl nohy, padla na kolena, Michal jí ustřihl tlustý cop a opižlal zbytek vlasů, jak to nůžkama šlo. Pak ji předhodil čertům; ti ji natřeli od hlavy k patě a Arnold s chutí pomáhal. Magda nás na oplátku seznámila s přehršlí maďarských nadávek.

Teď už Iris nemohla nechat matku čekat. Rourou se protáhla jako lasička, se stříháním ovšem byly trochu problémy, její ježek za takovou péči nestál, ať se Iris snažila jak chtěla. Zato natírání barvou si vychutnala; děvčátka se připletla, takže jim v srsti uvázly první odstřikující kapky, ale to jim nemohlo zabránit v upřímné snaze.

Maryška už se klepala jako závodní kůň před startem, takže jí byla dána možnost. Počínala si stejně skvěle, její zlaté kudrny nestály za řeč, natož za stříhání, a její Michal ji s potěšením pomáhal namatlat na černo.

Na řadě byly sice další dámy, ale Maryška naznačila, že by možná stálo za pozornost dát přednost princi Omarovi. Zatím se v bezpečné vzdálenosti opíral o zábradlí a pobaveně přihlížel; když se na něj mořské panny vrhly, dokonce se vzchopil k aktivní obraně, ale marně, byl přemožen a podroben všem procedurám. Když ho děvčátka stříhaly, slíbil jim krutou a rafinovanou pomstu, což je okamžitě nadchlo; ovšem podstatně víc se sliboval pomstít Maryšce, jen co se zbaví toho černého hnusu, kterým ho natřeli.

Karolína se cpala zbytečně dopředu, Rudi ji uviděl a hned bral na řadu. Strašně se smála, když jí nadějný potomek osobně stříhal vlasy; a jakmile byla celá černá, přiběhla a popadla mě za ruku: „No tak polez, polez, je to zdravý! Jen se nestyď...“

„Vypadáš příšerně, má milá!“ řekl jsem upřímně.

„Neboj, taky budeš! Aspoň se zbavíme těch zatracenejch vší!“

Tak mě chytili a už mě cpali do té roury. Napil jsem se odporné mořské vody, než jsem pochopil, jak si počínat; lezl jsem vpřed a připadalo mi, že ta roura nemá konce. Pak jsem se vysoukal ven a než jsem se vůbec stačil rozkoukat, už mi na hlavě cvakaly nůžky. Smýkli se mnou k barelu, Maurice namočil štětku a mávl mi s ní do ksichtu, ani jsem nestačil zavřít pusu. Než jsem vyplival všechen ten sajrajt, byl jsem černý jako ostatní.

Doktorka Maureen nikdy předtím ostříhaná nebyla a dost se těšila. Drahý synáček Patrick se jí o to s chutí postaral; pak se chystal na tátu, avšak ten měl doposud významnou roli, hrdě se tyčil ve své Neptunské nádheře a zábavně komentoval dění. Někteří se pokoušeli s ním diskutovat, ale zřejmě byl v žertování stejně pohotový jako v chirurgii.

Teď přivolal synáčka k sobě, smekl korunu a předvedl jakýsi předmět: byl to strojek na stříhání ovcí, který se pohání rychlými stisky dvou rukojetí, něco jako kleště štípačky. V Irsku patří k běžné výbavě ovčáků.

„Přemýšlel jsem, jaký ti dát dárek. Umíš s tím zacházet?“

Paddymu zazářily oči; nestihl však dát svoje nadšení včas najevo, takže si ho Neptun podržel a dvakrát mu přejel přes hlavu, od čela k zátylku, pak od jednoho ucha ke druhému. Strojek vykousal do srsti dva holé pruhy.

„Jú, to je paráda!“ Sif nastrčila svůj zvědavý čumáček příliš blízko, tak ani Neptun neodolal. Vzal ji od nosu přes hlavu až na záda, Sif vřískala, ječela, kroutila se a vzpírala, ale nakrucovala se tak, aby nepřestával. Za trest jí udělal ještě druhý pruh od brady až na bříško.

A co Iris? Trčela v cestě a dávala najevo, že nehodlá uhnout, dokud taky nebude aspoň trochu ostříhaná. Tak byla.

Maureen trpělivě vyčkávala a smála se už předem. Paddy se k ní vrátil, aby ji obral ještě jednou a pořádně. Pak se děti chvilku o strojek tahaly; kdo vyhrál, je celkem jedno, braly to podle míry sympatií. Neunikl nikdo; někteří se samozřejmě napřed trochu cukali, žertem či vážně. Nejvíc se bránila mořská panna Juanita, i normálně značně vznětlivá a pyšná na krásné dlouhé vlasy. Bella, která měla vlasy jako zakroucené dráty, se nechala ostříhat docela ráda; zato Juanita řvala, kopala a proklínala své mučitele, takže děti chytly pár skutečných ran a kopanců, a docela je to rozvášnilo. Daly se i do čertů v čele s černým Mauricem, který byl natřen svou směsí a stal se tak ještě černějším. Došlo i na Neptuna; ten se kvůli tloušťce v rouře vzpříčil a chvilku jsme mysleli, že ji budeme muset rozpárat. Vlasy měl krátké a prořídlé, přišel však o své mohutné vousy.

Nakonec si děti ostříhaly svoje kožíšky; dámy samozřejmě napřed. Začínaly už být zas k poznání; ale při jejich natírání olejem si dal Maurice vskutku záležet a ony samy nadšeně spolupracovaly. Když z nich byli správně černí čertíci, ještě chvíli pobíhaly po lodi a zlobily, koho potkaly (čert si to snad může dovolit, ne?).

Maryška a Julka mezitím, co lodníci uklízeli hadici a jiné součástky potřebné na oslavu, uchystaly jeden z největších škopků a napustily do něj vodu. Iris se vnutila první; vyšlo najevo, že směs, kterou byly napatlány, se dá použít i jako holicí krém; Julka si sedla na okraj škopku, dcerku sevřela mezi koleny a začala šikovně holit, co zůstalo po ostříhání. Zůstávala čistá kůže beze stopy srsti, takže mi došlo, že v tom bude nějaká magie. Co bychom taky měli čekat jiného? Jak by třeba zbavila srsti vnitřky uší, které byly taky chlupaté jako u zvířátka?

Když byla Iris dokonale očištěna, máma ji celou namydlila a promasírovala tak důkladně, jak má ve zvyku. Masáže děti milují; nejsou tak docela pouze tlakové, taky samozřejmě protáhnou tělo energií. Trvalo to dlouho, skoro tak dlouho, jak by si Iris přála. Pak si odpočinula a Magda se dala do neteře Sif. Kluci přihlíželi a radili.

Já se šel zatím osprchovat. Zjistil jsem, že zatímco při použití magie je zbavení se zbytků srsti i nátěru dost snadné, fyzikálně to jde velmi ztěžka; drhli jsme se s Karo vzájemně, a nakonec jsme získali jakž takž lidskou podobu, ale... Karolína ještě měla za úkol očistit synáčka. Karo ovšem moc břitvu používat neuměla a Maureen vůbec ne, nikdy nic takového nedělala. Pomáhali jsme všichni a všelijak, až se to podařilo.

Vzájemně si kadeřnické služby poskytli Omar s Maryškou. Samozřejmě, už to mezi nimi nějaký čas jiskřilo. Mezi mnou a Karo nebylo naopak nic nového; jen se dlouho prohlížela v zrcadle a vyžadovala ujištění, že jí to sluší. Asi jsem si na zvláštní vzhled čarodějek zvykl, protože mi skutečně připadala nová a přitažlivá; třeba hladit a líbat ji na pleš...

Nakonec mi vykecala, jaký hlavní účel zapracovaly čarodějky do té směsi: až do odvolání (ukončení cesty?) by nám na těle neměl narůst ani chloupek. Důvodem je kromě zábavy zdejší špína, hmyz a vůbec. Kdyby ovšem bylo náhodou potřeba, jistě by to dokázaly změnit; avšak...

Bylo mi to celkem jedno. Však si na vzhled kamarádů zvyknu.

Večer se na oslavu přeplutí rovníku otevřely mnohé láhve; a když Maryška vzala do rukou kytaru, zpíval jsem s ní její táhlé kňučivé polské balady a smál se vtipům ostatních, jako bych odedávna patřil k této veselé lehkomyslné partě, která se vydala na kraj světa tak klidně a bezstarostně, jako by se jednalo o nedělní výlet. Loď klidně brázdila modrozelené vlny jižního moře a na obzoru poprvé vystoupil zářící Jižní kříž.

Dva dny trval klid zbraní. Kromě Omara a Maryšky, ti spolu válčili za nadšeného fandění celé posádky. Děti se chovaly mimořádně mírně a podřídivě – až jsem začínal mít pocit, že něco není v pořádku.

Druhého dne v dobré náladě dostala Julie chuť pomazlit se s dcerou. Takové záchvaty ji nechytají často, ale občas jo. Jak ji hladila a líbala, na chvíli se jí zdálo, že ji nevyholila dokonale. Ovšem zvykla si důvěřovat svému umění, takže to pustila z hlavy.

Ne ovšem docela; příští den si dcerku důkladně prohlédla a pohladila, až si musela být jistá: Iris znovu roste kožíšek. Podívala se i na Sif, potom na kluky, a už to věděla úplně určitě. Něco se nepodařilo.

Když o tom pak přemýšlela, zjistila další, tentokrát zcela nečekaný fakt: jí samotné začala vyrážet srst v klíně. To není možné, Julie ovládá svoje tělo dokonale; vzápětí to ohlásila Maryšce a ta s úžasem zjistila, že jí také. Uzávěr: někdo na ně zaútočil. Je chytrý a chce si hrát.

Omar? napadlo Julii.

Maryška usoudila: Nesmysl. Hraje si sice s mým tělem důkladně, ale tohle mi nepřipadá. Co budeme dělat?

Nechme to plavat; zkusíme najít, kdo se nudí a nemá co dělat!

Příští den už byla srst na dětech vidět a na princeznách taky. Netýkalo se to Karolíny, natož Maureen; ta se ještě cítila okouzlená novou podobou. Julie a Maryška podnikly diskrétní průzkum a nezjistily pachatele, pouze důkladný obranný štít. Všimla si toho však Magda a urazila se, že nebyla do hry zahrnuta, ježto Arnold si s jejím kožíškem rád hraje. Sestry se s ní ani nepohádaly, ani neporadily, aby si vyrobila patřičnou iluzi.

„Kdo to udělal?“ ptala se Julie, dost vzteklá.

„Já bych věděla; ale budeš se zlobit.“

To mohlo znamenat jediné: Iris a Sif.

Julie okamžitě přivolala holčičky k sobě.

Odpověď: Ne. Žádáme vyjednávání.

Princezny zjistily, že je připojen celý Pentagram. Mohly jej samozřejmě začít rozebírat a hledat slabé články, ale...

Před svědky?

Chceme Karolínu a Maureen. Možná někoho spolehlivého na dotvrzení.

Julie se rozhněvala. Maryška taky, ale míň; její synek Michal se samozřejmě zúčastnil spiknutí, ale nebyl jeho hybnou silou.

Jednání se konalo na palubě. Karo požádala, abych byl s ní; sám od sebe přišel princ Omar, zřejmě ze zvědavosti. A Magda, z těchže důvodů.

Pentagram přišel a zaujal předpisovou pozici, Sif a Iris vpředu, kluci za jejich zády jako opora. Srst už na nich byla dobře vidět.

„Otevřenou řeč!“ požádala Iris ještě před začátkem jednání.

Julie se docela bavila. Nebo je pod její důstojnost projevovat nelibost.

„Rekapituluji: způsobily jste, že vám opět roste srst na těle. Dále jste zrušily ochranu a ovlivnily naše těla, aby nám rostla srst zde...“ Přejela si dlaní po kožíšku v rozkroku, který už tvořil docela slušný porost.

Iris se usmála: „Ano.“

„Proč?“

„Sluší ti to, mami.“

„Ale je to proti mému rozkazu!“

Děti si toho byly vědomy. Já jsem teprve začínal chápat: Prorazily obranu dospělých čarodějek; nejmocnějších bytostí, které jsou na této palubě!

Julie si děti nepřívětivě měřila. „Co s vámi mám dělat?“

„Bojovat.“ řekla Iris vážně, „Chceš to zkusit?“

Nikdo, koho znám, by se neodvážil dát výzvu Julii Dunbarové.

Každého jiného než vlastní dceru by Julie citelně potrestala. Neříkám že zničila, je to jen nevinný žertík. Ale...

„Můžu s tebou bojovat,“ řekla konečně Julie, „Ale bude to nepříjemný boj; může trvat dlouho a přinést... různé reakce.“

Malé se na chvíli zachvěly rty. „To já vím, mami.“ pípla.

„Věděla jsem, že se střetneme,“ řekla Julie spíš pro nás ostatní, „Jednou se to určitě musí stát. Ale čekala jsem to mnohem později.“

Iris mlčela. Hroutila se pod tíhou jejího hněvu.

„Máš nějakou jinou alternativu? Třeba... dohodu?“

Iris spadl kámen ze srdce. Na to myslela celou dobu.

„Co požaduješ?“

Iris blýskla očima po Sif, která se chránila dát najevo cokoliv. Ohlédla se nenápadně i po ostatních, aby se ujistila, že jsou stále pevní.

„Vím, co chceš udělat, mami. A nepochybně by to udělala teta Maryška. Vám už je tenhle svět málo. Chcete odejít. V krátké době. To já nechci.“

„Ty blázníš, dítě! Nikam nechceme odcházet!“

„Já nevím, jestli to bude za rok nebo za tři! Ale chcete opustit svět, ve kterém se vám přestává líbit. Nevím jak; třeba se začnete pouštět do nebezpečných experimentů. To je fuk. Já nechci, aby moje máma umřela!“

„Neumírám, Iris!“ řekla Julie s jistou stopou naléhavosti.

Iris zvedla oči. Byly černé jako matčiny. A po celém jejím tělíčku narůstal jemný tmavý kožíšek; ještě ne ani tak dlouhý jako srst kočky. Proto byla tmavá a vypadala jako divné zvířátko.

„Chci tomu předejít dřív, než bude pozdě.“ řekla.

Julie potřásla hlavou. „Nepředstírej, že věštíš budoucnost!“

„Až by k tomu došlo, byla bych sama. Neměla svůj cowen.“ Iris udělala rukou pohyb po celém Pentagramu.

„Jo takhle!“ pochopila Julie. Ušklíbla se na Maryšku.

„Ona nechce, abys odešla,“ řekla vážně Sif, „Má tě ráda...“

„Proto mi chce předvést, že v tomto světě zůstane někdo stejně mocný jako já? Že by se v podstatě nic vážného nestalo?“

„Jo, takhle to vidíš ty!“ vybuchla Iris.

„Neodejdu. Slibuji.“ řekla Julie.

Iris udělala pohyb rukou. „Žádám záruku. Chci, abys měla deset dětí.“

Julie vycítila požadavek o několik vteřin dřív, takže jsem mohl vidět na její tváři křečovitý záškleb. Vykoktala: „Co-o?“

„Máš zatím dvě dcery. Chci ještě osm. Taky nějaké kluky.“

„Ty chceš, abych porodila ještě... osmkrát? Nejsi blázen?“

„Taky můžeš mít dvojčata. Ale víc ne, prosím!“

„Nebo štěňata, ne? Že bych vrhla hned všech osm najednou!“

„Nezlehčuj to, mami. Já to myslím vážně.“

„A co chceš ty?“ zeptala se Maryška syna, „Ne snad...“

Michal sklopil oči. „Napřed Iris.“ řekl sotva slyšitelně.

„Osm dětí!“ vzdychla Julie, „Dva roky na každé... a pak vychovat. Znamená to minimálně dalších dvacet let!“

Iris mlčela. Já si uvědomil, že tímto výrokem potvrdila podezření.

„Já vím, že tě strašně zdržím. Ale já na tom trvám!“

Julie zafrkala jako ušlechtilá klisna. „Když přijmu?“

„Budu tvá hodná holčička. Budu tě ve všem poslouchat a nebudu se vzpouzet.“

Julie se zatvářila nevěřícně.

A Iris dodala: „A snesu i tvůj trest za tohle...“

„Ty si vážně myslíš, že bych tě za to trestala?“

Iris zvedla oči; na chvíli se jí zúžily jako kočce.

Julka rozevřela náruč: „Ty myslíš, hlupáčku, že chci dceru, která by se mnou nebojovala? Jenom jsem netušila, že jsi tak silná!“

Iris skočila a obě se sevřely pažemi. Julka přitiskla tvář na její hlavu.

„Máš moje slovo, Iris. Neodejdu, dokud ti neporodím osm bratří a sester. Jenže se obávám, že do té doby ty už budeš dospělá!“

Iris zaváhala: „No... možná se potom rozhodnu... že některé porodím sama. Ale to až... budu vědět, jak se to dělá.“

Její výrok byl dvojznačný. Nepochybně věděla aspoň větší část.

Sif mírně zakašlala, aby na něco upozornila.

Iris se jemně vykroutila a šla si sednout na svoje místo.

„Nějaké další podmínky?“ otázala se Maryška, „Ode mne chceš kolik?“

„Já... no víš, mami...“

„Ale jo, jen si řekni! Taky deset? Tedy ještě devět?“

„Já bych to... nechal na tobě. Jenom... chtěl bych, abys další dítě měla tady... s princem Omarem. A pak jedno s Janem Dunbarem.“

„Ty mi chceš určovat, s kým mám mít děti?“ nevěřila vlastním uším Maryška.

„Ne určovat! Ale... kdybych mohl prosit?“

Maryška se začala smát. „Chceš mít se mnou dítě, Omare?“

Princ Omar je zdvořile vychovaný: „S radostí!“ uklonil se.

„A pak s Dunbarem... proč zrovna s ním?“

„Aby to byl... bráška nebo ségra Iris.“

„Myslela jsem, že se s Iris chcete vzít a mít vlastní děti!“

„To už... my už jsme svatbu měli. Ale...“

Julka přísně pohlédla na dceru. Ta se pyšně usmála: „Propojení, víš?“

Maryška udělala gesto, kterým synka zaháněla.

„Co když už mám nějaké dítě v bříšku?“

„O tom vím. Je to holka. Moc milá. Mluvili jsme spolu, než... ti ji tam ten chlap stříkl. Slíbil jsem... jí ochranu.“

„Ty víš, jak jsem...“ Maryška se zatvářila překvapeně.

Michal se skrčil ještě víc; úkosem koukl na Sif a Iris. Víc nemusel.

„No ano, ovšem. Připojuji se ke slibu. S Omarem a pak s Jankem?“

„Já ti ho klidně půjčím!“ dala Julka najevo velkomyslnost.

Dunbar nebyl přítomen, takže se vyjádřit nemohl.

„No; co si přejí další pánové? Rudi, Paddy?“

„No, já... máma bude mít s Willim... doufám holku.“ řekl Rudi, „Spočítal jsem to astrologicky. Mělo by to vyjít. Dál to nechám na tobě, mami.“

„U nás je to těžký,“ řekl Paddy, „Naši si všecko řešej sami.“

„No jen si řekni!“ usmála se Julie, „Třeba jim to dáme příkazem!“

„Tak já chci holky, dvojčata. Myslíš, že by to šlo zařídit?“

„Jistě, přebalený růžovou stužkou, jak si pán přeje! A slečna Sif? Nebo tu račte být jenom na prázdninách, Vaše Svatosti?“

Sif udělala nesmírně, ale opravdu velice smutný obličej.

„Já chtěla jenom pomoci dobré věci!“ ohradila se zvonečkově.

Julka klepla klouby rukou do prken paluby.

„Potvrzuji veškeré sliby kromě těch Paddyho dvojčat, tam opravdu nevím. Co dál, miláčkové? Ten kožíšek si vážně chcete nechat?“

„Zatím jo, ale takový jemný. Ne ty dlouhý chlupy... na holení. Můžem, mami?“

„Že se ptáš, ty jsi princezna! Dělej si, co chceš!“

„Tak vy zas můžete... se zbavit... si dělat co chcete.“

Maryška zvedla ruku, ale Omar ji zadržel: „Prosím, ne! Dovol mi, abych si tohle potěšení vychutnal sám...“

Načež bylo jednání ukončeno. A klid zbraní obnoven.

Ten klid zbraní trval tři dny. Po celou tu dobu byly děti vzorově hodné, takřka neviditelné; pokud vidět byly, zabývaly se něčím dovoleným, třebas četbou knih či nevinnou hrou.

Čtvrtý den při snídani Julka vybuchla: „Já už to nevydržím! Dřív jste mi aspoň jednou za den zvedly adrenalin, mohla jsem se vykřičet a uklidnit! Co je tohle za život, když nemůžu ani napráskat vlastní dceři?“

Iris se bystře rozhlédla po dalších přítomných členech Pentagramu.

„A co bys ráda, abych provedla, maminko?“ zeptala se úslužně.

Julka ji nakopla. První dvě rány šly do prázdna, Iris pečlivě cvičí a je z aikida naučená hbitě uhýbat. Potřetí postřehla narušenou koncentraci, tak nastavila zadeček a zpevnila jej, takže si Julka kopla do zdi. Se sprostými italskými nadávkami pokulhávala a přiměřeně zuřila.

Magda se pokusila uvolnit atmosféru tvrzením, že toho dne dorazíme do portugalského města Luandy, hlavní vesnice kolonie Angola. Budeme tam kotvit a projdeme se po městě; kdo má zájem?

Zájem byl a dost to odvedlo pozornost. Aspoň na chvíli.

Maryška trávila čas s Omarem. A naopak; zatím byli ve fázi vzájemného okouzlení tělesného i mentálního. Kéž jim to dlouho vydrží. Prozkoumávali se vzájemně a dozvídali se zajímavé věci.

Omar se narodil ve večerních hodinách tři dny před koncem posvátného měsíce ramadánu, který tehdy připadal na evropské znamení Vah. Otec byl vzdělaný muž, tak povolal k dítěti věštce a astrology, aby synkovi přečetli budoucnost. Moudří starci se poradili a nejváženější vydal dobrozdání:

„Budoucnost tvého syna, ó vznešený, je zvláštní a těžko pochopitelná. Je vybaven mimořádnou inteligencí a duchovní silou; nebude však k užitku ani potěšení tvého stáří, neboť jeho životní cesta bude daleká a velmi se vzdálí od tvého prahu. Přeješ si, aby byl sluncem Pravověrných, moudrým znalcem Písem a prosazovatelem vůle Alláhovy. Tím vším bude; avšak nalezne zalíbení ve společnosti nevěřících a bude mezi ně zanášet to všechno, co očekáváš. Bude mezi nimi vysoce ctěn a vážen a slovo Alláhovo skrze něho vstoupí do jejich duší. Ale při tom všem nebude nikdy šťasten a bude stále hledat něco nového, neboť takový je úděl moudrých...“

Mustafa ben Abú Massúd v tom čase ještě nebyl plukovníkem velkošerífa Mekky, nýbrž bohatým kupcem, majitelem mnoha lodí a karavan, inspirátorem řady obchodů v různých zemích světa. Avšak jeho moudrost a zbožnost již byla známa velkému počtu významných lidí a povídalo se, že je předurčen k velkým a významným činům. Nad věštbou se upřímně zamyslel.

„Jaká je vůle Alláhova? Mám ho v jeho cestě podpořit, nebo mu v ní bránit?“

„Vznešený, ať učiníš cokoliv, je to Alláh, kdo rozhodne o smyslu tvého počínání. Avšak já nehodný bych ti doporučil činit pro svého syna, cokoliv si bude přát; a nebýt překvapen ani rozmrzen, když se po čase jeho zájmy změní. Pravděpodobně to je náznak, že tento problém již prozkoumal, zaujal k němu stanovisko a nenalézá v něm tajemství.“

Vznešený Mustafa si povzdychl. Poté odměnil věštce a astrology hojnými dary a uspořádal pro ně hostinu, takže odcházeli velebíce jeho jméno.

Omarova matka byla původně křesťanka, Italka z města Spalato, které dnes patří do Dalmácie. Její otec byl dřív bohatý kupec, pak ale dluhy překročily součet jeho jmění; i obával se budoucnosti a zvažoval, jakým způsobem by využil posledního bohatství, které má: své dcery. Řízením osudu se dívka zakoukala do uhrančivých očí snědého cizince, který tou dobou pobýval u příbuzných v městě Omišalj nedaleko Mostaru, a z obchodních důvodů navštívil též Split. Také Mustafu dívka s velice světlou pokožkou a téměř bílými vlasy, štíhlá až hubená a nosící již tehdy v sobě stín choroby, rázem zaujala. Namísto jedné večeře zůstal v jejich domě několik dní; procházeli se s Mariettou po troskách paláce bývalého císaře Diokleciána, vystoupili na kopec nad městem, tehdy téměř neprostupně zarostlý stromy i křovím, jezdili za soumraku na loďce po moři a pozorovali hvězdy. Marietta pookřála a starým palácem se rozléhal její smích; a otec, jehož tvrdé kupecké srdce se snad naposledy dojalo, učinil rozhodnutí, které protiřečilo všemu, co kdy vyznával: daroval svou dceru muži ze země nevěřících dle zvyklostí a obyčejů muslimů. A nežádal žádnou odměnu.

Mustafa dar přijal. Již předtím jí naznačil rozkoše těla, jež muslimové tak skvěle ovládají; nyní ji začal učit praxi, až se jí zdálo, že se ocitla v pohádce. Obchodní záležitosti jejího otce svěřil svým bankéřům, kteří se za něj okamžitě zaručili a zvrátili nesnáze v úspěšnou spekulaci. Starý pán byl náhle bohatý a vlivný; a nebýt toho, že i jeho o dva roky později sklátila zákeřná choroba, kdo ví, kam by to dotáhl. V té době už Marietta jako Mustafova žena cestovala Orientem a prožívala svou pohádku.

Moudří hakimové však byli nesmiřitelní: život křehké květiny Západu brzy skončí. Láska a péče, jíž ji zahrnul Mustafa, jej může prodloužit, nikoliv však zachovat. Zvláště důrazně varovali před pomyšlením na dítě, to by ji pravděpodobně zabilo; bohužel právě to bylo její největší přání. Byla přes své mládí uvážlivá a cílevědomá; a rozhodla se dobrovolně svůj život vyměnit za život dítěte. Mustafovi zalhala, že přežije; zda jí věřil není jasné, ale podřídil se. Bylo dáno osudem, že se Omar narodil a mohla se z něj těšit víc než půl roku. Soustavně chřadla a péči o dítě přebíraly kojné a služky; praví se ale, že zemřela šťastná.

Mustafa měl pak ještě další ženy a souložnice, ty však nejsou předmětem naší pozornosti. Pro nás je důležité, že když Omar začínal brát rozum, dal ho vychovávat nejmoudřejšími filozofy a učenci; dbal na to, aby jeho synovi poskytli informace o všem, nač se bude ptát. Do počátku dospělosti nebylo znát nějaké zvláštnosti, Omar prospíval jako jiné děti; později však začal jevit zvláštní příchylnost k různým oblastem vědění a často je střídal, což se jeho učitelům sice nelíbilo, ale byli nuceni to tolerovat.

Poprvé došlo k problémům při zjištění, jak je Omar fascinován smrtí. Když měl možnost, chodil v Mekce na místo, kde zbožní poutníci podřezávali berany k posvátné oběti; celé hodiny vydržel sledovat, jak muži ostrými noži podřezávají zoufale bečícím zvířatům hrdla, jak se berani zmítají v bolestných křečích, poulí oči, jak jim v posledním okamžiku povolují svěrače, kálejí a močí, trpí a posléze umírají. Prožíval při tom mrazivou hrůzu, avšak také erekci a následný výron semene; mnohokrát se při tom pomočil, zpočátku nechtěně, pak zcela záměrně, kdykoliv mu na gallábíji stříkla krev. Pocítil vzrušení, když se jeho tělesná tekutina mísila s krví a výkaly zvířat; až to začal cílevědomě vyhledávat.

Řezníci, muži hrubí, suroví a nepříliš inteligentní, jak vyžaduje jejich povolání, si podivného výrostka povšimli a ochotně ho zaučovali do svého řemesla. Omar zabíjel rád; co při tom prožívá, se nepochlubil, a gallábíji se samozřejmě naučil svlékat, aby ji uchránil špíny. Řezníci pracovali pouze v nejmenší bederní roušce; Omarovi adresovali dobromyslně obhroublé žerty s erotickým podtextem, a on je s potěšením přijímal. Jedním z žertíků bylo, že ho polili krví nebo vyváleli ve všem, co ze zvířat vyteklo; správně se měl otřásat hnusem, ale co cítil, byla zvrhlá rozkoš. Dvakrát ho dokonce vzali s sebou do nevěstince, kde mu za odměnu dopřáli rozkoše s nejzkušenějšími ženami; jejich krása spočívala bohužel hlavně v tloušťce, jinak... Ale jemu se to líbilo, bylo to dostatečně zvrhlé na jeho vkus.

Řezníci mu též vysvětlili podstatu úspěšnosti svého povolání. Dle předpisů Koránu je součástí posvátné pouti oběť berana; má ji provést hlava rodu, nejstarší či nejvýznamnější muž. Ježto ale často nemá sílu nebo to dokonale neumí, může svěřit tu práci profesionálům a sám přednést pouze posvátnou formuli. Odměna není velká, ale stačí, aby řezníci žili v bohatství; když se k nim Omar připojí, bude dobře i jemu. Zvlášť když je tak chytrý a vzdělaný, jak dává občas najevo.

Krátce na to je Omar přestal navštěvovat. Ne že by se zlobil, nebo mu to doma zakázali; služky si sice povídaly divné věci, ale Mustafa nad nimi jen mávl rukou a nařídil špinavý oděv pečlivě vyprat. Bylo to proto, že nalezl ještě zajímavější místo: městský špitál, kde trpěli a umírali lidé. Bylo to z hlediska bílého člověka příšerné místo; orientální medicína je směs pradávných, věky vyzkoušených receptů lidového léčitelství (účinných) a pokusů vyrovnat se moderní medicíně Západu (většinou neúspěšných). Tento zájem byl Mustafou schvalován; stane-li se Omar lékařem, bude to správné. Chlapec měl tedy možnost přihlížet operacím, léčení různého druhu a různé úrovně a velmi často též smrti těch, u kterých se něco nepovedlo. Kromě toho se naučil ovládat svoje sexuální vzněty a vzruchy, takže už si nešpinil oděv.

Mustafa mu postupně daroval tři dívky z různých koutů Evropy; bílé panny ze Západu byly to nejvzácnější, co mohl mít, neboť pošetilé zákony křesťanů zakazují kupovat nedotčené dívky v Evropě a pašovat je na Východ. Když však má muž vliv a peníze, dá se sehnat všechno; Mustafa tedy osobně vybral ze všech nabízených ty nejkrásnější, koupil a nabídl synovi. Omar na nich skutečně podnikal různé erotické výzkumy; bohužel ty holky byly sice ochotné ke všemu, ale neskutečně hloupé. Výsledek nebyl přesvědčivý; Omar si s nimi užil, oplodnil je a svěřil nějakým příbuzným jako odloženou hračku.

A odmítl být lékařem. Pokud ho něco zajímalo, pak chvíle, kdy duše opouští tělo a odchází někam; kam? Lidé umírali téměř stejně jako nešťastní berani; co však vidí v té poslední vteřině, proč volají jména dávno mrtvých příbuzných, proč vzývají mocné ochranné duchy, proč... Kam jdou a co je tam čeká? A jaký to má vliv na Omara, který přihlíží?

Když to vysvětlil otci, pochopil Mustafa, že jeho syn vskutku kráčí po té cestě, kterou mu předurčili při narození. Že jeho zájmem bude od té chvíle zrození a smrt; odkud přichází duše a kam odejde. Poznal, že syna nejspíš ztrácí, aniž se kdy stačili opravdově sejít; ale nelitoval. Omar má právo dojít dál, než si otec představuje.

Učenci a filozofové, kteří Omara učili v dětství, mu teď doporučili ještě moudřejší učence a filozofy; každý z nich přijímal citlivého mladíka jako dávno očekávaného žáka, jehož si celý život přál. Zajisté byli i tací, kdož se snažili navrátit ho na cestu demagogického chápání a dodržování přísných předpisů Koránu; ale jejich hlasu Omar naslouchal s úsměvem a nebral je příliš do úvahy. A neděsil se, když objekt jeho zájmu pojmenovali správným slovem: čarodějnictví.

Pak bylo jakési období, kdy se dostal do deprese, odmítl všechny magické záležitosti a prosazoval názor, že existuje pouze hmota, nikoliv duch, a že kdo se o takové věci zajímá, je pitomec. Oženil se, měl nějaké dítě a cítil se šťastný. Dokonce se vrhl do obchodního podnikání, v čemž ho otec silně podporoval. Vypadalo to docela nadějně.

Ale do jeho života vstoupil Denis, který se oženil s jeho sestrou Mardžánou. Přesněji byl s ní oženěn na příkaz starého dědečka velkošerífa; jako obvykle, když Denis dostane pod sedlo novou holku, nevidí a neslyší, jenom zkouší, co s ní všechno dokáže. Na Omara začala líčit jejich sestra Jana, velmi dobrá čarodějka. Taky ho zakrátko svedla, učila magii a žasla, jak je skvěle chápavý. Na jeho zkušenosti narazila až později.

Denis líčí Omara jako mladíka nepříliš chápavého, doslova se však opájí schopnostmi své Mardžány. Maryška usuzuje, že si jejího bratra nevšímal, pokud to nebylo nutné. Nediví se. Později vypouští z paměti oba dva; podle ověřených zpráv se vrátili domů do Mekky, Mardžána s pěkně plným bříškem a Omar... Omarova stopa se ztrácí.

Jana (Jannah, možná taky Janakí) zahynula při přepadu na Rhodu. Opustila hmotný svět a odešla do vyššího, odkud... co bylo dál s Omarem?

Omarovi se splnil sen z dospívání: jeho milenka byla mrtvá a přesto s ním nadále komunikovala. Kdysi, když mu předkládali k volnému použití ty holky z Evropy, snil o myšlence, že by je zabil (klidně umučil, aby bylo jisté, že si na něj budou pamatovat) a přijímal od nich vzkazy ze záhrobí. Jen to mu zabránilo, že nevěřil v jejich inteligenci po smrti, když ani za živa velkou neměly. Ohledy k životu druhých měl minimální, jako každý, kdo věří, že život je velmi dočasná záležitost. Jannah svým pozoruhodným odchodem v jeho očích ještě stoupla a stala se nedostižným ideálem.

Omar proletěl předními medresami jako vítr, pohádal se s moudrými imámy a vykladači Písem a zanechal po sobě pověst nejhoršího ze všech kacířů. Též se pohádal s otcem a dědečkem; sestřičku Mardžánu na rozloučenou svedl, zprznil a zhanobil nadosmrti, s její nadšenou spoluúčastí; jejich matky byly různé a bratříček se jí odjakživa líbil. Navíc byla matkou syna Díny, naděje rodu, zejména podle dědečka Abú Massúda; bystře pochopila, že takhle si může dovolit cokoliv, aniž je příliš potrestána. Napínat trpělivost příbuzných byla snad jediná radost, která jí zůstala.

Pak se Omar rozhodl spojit se zbývajícími Baarfelty. Od Jannah se naučil najít zbytek cowenu a dát mu zprávu. Přešel poušť s karavanou z Egypta, až do Dakaru, což je svým způsobem výkon; po cestě se setkal s několika bandami pouštních lupičů a doslova rozsekal na kusy každého, koho dostal na dosah své šavle. Ostatní strážci karavany jen zírali.

Jeho setkání s Julií jsme popsali. Teď se mazlil s Maryškou; otevřeně se pochlubil svými názory. Neuznává žádné zákony kromě Alláhových. Nezajímají ho záležitosti světa, pokud nějak neupoutají jeho pozornost. Vše, co jej zaujme, si snaží podrobit, silou nebo magií. I nadále ho fascinují prožitky umírajících do té míry, že několik banditů nechal zmírat v bolestech dlouhé hodiny a naslouchal jejich předsmrtným výkřikům. Snažil se sledovat cestu jejich duše po opuštění těla, teď už to umí; bohužel skončili v pekle. Částečně jeho přičiněním; ježto je zasvěceným dervišem Templářů, každý kdo se mu pokusí ublížit, se stane kořistí šejtanů a iblísů.

Maryška, kterou při svém vyprávění laskal na velmi intimních místech, mu líně navrhla, aby zkusil sledovat odchod někoho spravedlivého, kdo odejde do nebeských výšin. Omar souhlasil; právě to je důvod jeho příchodu. Ovšem nesmí mu do nebe pomoci sám, dokonce ho musí bránit, aby se to nestalo; což je sice činnost kontraproduktivní, nicméně ušlechtilá, a Omar jako derviš je povinen být ušlechtilý. Ale určitě se časem dočká...

A povídal bez zábran dál: Nevěří v reinkarnaci. Korán říká, že spravedliví odcházejí do ráje Alláhova, avšak teprve po pobytu v zemi, kde vyčkávají Dne soudu. Mezi smrtí a Dnem soudu není nic; proč to občas vypadá jinak, je jeho výzkumný úkol. Tentýž názor mají i někteří křesťané, vlastně všichni od baptistů přes adventisty sedmého dne až po svědky Jehovovy. Prosazoval ho i moudrý křesťanský filozof Steiner, přiklání se Anker Larsen a...

Maryška se zavlnila, čímž jej donutila změnit metodu mazlení. Krátkou chvíli se jí svěřoval, jak jej okouzlila otevřená nestoudnost Jannah, která milovala vkládání kterékoliv části těla do kteréhokoliv otvoru. Maryška ho chtěla ujistit, že je ještě nestoudnější, ale jen otevřela pusu, zasunul jí tam... zkrátka, donutil ji mlčet.

A vrátil se k filozofii. Jak zná evropské názory? Není přece blbec; něco od Jannah, něco od jiných žen, něco od mužů, se kterými se dle orientálních tradic rozkoše miluje stejně rád jako se ženami. A něco málo z knih; krutě ho obtěžuje vzdělávat se přímo četbou, ale i to je schopen se přinutit. Což mu ovšem teď nehrozí, protože než do sebe vstřebá všechny znalosti Maryšky, Julie, Magdy a dalších žen na palubě, určitě se vzdělá víc...

Maryška ho kousla. Dal jí pár facek a když se jí spustila krev z nosu, nechal si ji stékat na kůži a vrněl blahem. Nedá se říct, že by miloval bolest tak silně jako ona, ale občas ho příjemně dráždila. Chvilku se prali, až ji bolestivě znásilnil. Když se uklidnila, povídali si dál.

Ježto nevěří v reinkarnaci a v další život duše po smrti, musí si nějak poradit s faktory, které to naznačují. Takže věří v Informační pole, což je oblak energie obklopující Zemi; do něj se v okamžiku smrti otiskne každá duše se všemi vzpomínkami a prožitky. Na Pole je možné se napojit, čerpat z něho a seznámit se se všemi událostmi, ať se staly včera či před tisíci lety. Pole nemá pochopitelně vlastní vůli; jeho konkrétní projevy určuje ten, kdo z něj umí čerpat. Právě to se chce naučit Omar.

Pak se delší dobu hádali, protože s tím Maryška nemohla souhlasit. Potom se zase prali, milovali, mazlili... atd. Tloukli se argumenty, občas také pěstmi. Maryška odmítala, co říkal, uváděla jako svědky svoje kamarády, jejich zážitky, znalosti, zkušenosti... Omar se smál a prohlásil, že je ochoten vést s nimi teologické diskuse i milostné hry, jak si řeknou.

Ve chvíli, kdy ho označila za nebezpečné zvíře, se začal zajímat, jak se dělá proměna ve zvíře. Maryška umí jenom iluzi, ne transformaci; ale podle Denise existují afričtí bohové, kterým se to daří. Omar prohlásil, že je na ně zvědav. Zajímal se, zda zanechávají konkrétní stopy své proměny; ovšem ne nějaké jizvy po zubech a drápech, pořádné stopy: třeba že se ženě po milování s takovým mužem narodí černé lvíče se zlatou hřívou. Maryška běsnila vzteky, Omar se skvěle bavil.

Princezny mají sklon ve vypjatých situacích podléhat hysterii. Připomněla experiment na Rhodu, kde kamarádka Dita (bohyně Afrodíta) na čtyřiadvacet hodin změnila všem přítomným pohlaví. Protože si krásně užila, vzpomíná na to ráda. Omar lhostejně odvětil, že tomu nevěří; čtyřiadvacet hodin a bez následků, to mohla být klidně iluze. Jestli ho chce nějaká bohyně doopravdy přesvědčit, ať ho změní na delší dobu a nechá si to vychutnat, třeba porodit dítě. Maryška promluvila o Ernayovi, který měl tentýž nápad; Omar ho pochválil a prozradil, že její vzpomínky mu ten nápad vnukly.

Když na něm seděla a tloukla ho, vpadl do jejich kajuty Michal. Přicházel jim říct, že připlouváme k městu, jestli se nechtějí podívat na přístav. Omar, aniž zrušil spojení s Maryškou, ho přivolal a začal mu dávat posměšné otázky, zda se nechce připojit k jejich milostným hrám. Michal byl ve svém zlatém kožíšku nesmírně roztomilý a docela chtěl; ovšem slíbil, že se bude chovat uhlazeně dle matčiných představ a nebyl si jist, zda by souhlasila. Naznačil, že o orientálních milostných prožitcích kolují mezi dětmi zajímavé řeči, obvykle nepříliš realistické; děti jsou schopny cokoliv vyčíst, ne ovšem pochopit. O studium Orientu má Michal živý zájem; naopak Omar se kdesi doslechl zajímavé zprávy o Miguelu Escambrrayovi a...

Maryška začala řvát. Michalovi určila jako první možný termín počátek puberty, čímž ho znechutila. Omarovi předvedla několik parádních souvětí v polštině; potom na sobě vytvořila iluzi elegantních letních šatů a šla se na palubu dívat na přistání.

Luanda je ohavné hnízdo skládající se z několika cihlových a dřevěných domků, šesti kostelů a spousty špinavých domorodých chatrčí. Dovolte mi se krátce zamyslet, co přinesla černochům bílá civilizace: zatímco dřív žili ve své vesnici tradičním způsobem, pod vládou náčelníků a šamanů, čímž neměli v podstatě možnost provádět jakékoliv nepravosti, teď přišli do města bělochů, kde se můžou živit jen pomocnými pracemi. Komu se nepodaří dostat do služby, potuluje se po ulicích, žebrá, mírně krade, šmelí... bývalí hrdí bojovníci se soustavně opíjejí a dělají bordel po městě; když nemají co jíst nebo za co pít, nutí k prostituci svoje ženy, sestry, dcery...

Maryšku doprovázel Omar, připojila se k nim Julie i Magda; děti pobíhaly všude. V rámci svých slibů se přiměřeně upravily, oblékly si slušné bělošské šaty a... prostě, byli roztomilí. Dokonce i Rudi, který jak se zdá, čím dál od Evropy, tím víc divočí. Teď měl na sobě dokonce modré námořnické šatičky s bílým límečkem. Kdybych nedokázal prokouknout jeho iluzi... Ve skutečnosti vypadá jako malý hnědý medvídek. Ještě kdyby si tak nechal narůst ocas, bude dokonalý!

Rudi se po mně ohlédl a zasmál se, jako by moji myšlenku vnímal.

Chvilku na to přiběhla Sif; její srst číslo dvě už není zlatá, tu si pro sebe vyhradil Michal, nýbrž čistě bílá; fascinují ji lední medvědi. (Ano, jsou špinavě žlutí, copak to nevím, sakra?) Sif mi přišla dát pusu; když na mne vycenila dlouhé tesáky pod černým čumáčkem, napadlo mi, že mě snad chce zakousnout, ale jen mne letmo políbila a zas odběhla.

Ach jej; to jsem asi zas něco vyvedl!

Nakoupili jsme spoustu čerstvého ovoce a zeleniny. Některé ovoce bylo tak šťavnaté, že při rozkrojení stříkala lepkavá šťáva všude, zvlášť po dětech. Uprasily se však jen přiměřeně, spíš aby dokázaly, že jsou ještě děti. Julka se nevyjádřila ani k zmazanosti vlastní dcery.

Naše návštěva vyvolala zájem u party povalečů, kteří od nás chtěli vyžebrat nějaké drobné na alkohol. Nejvíc štvali Omara, dostal chuť je elegantně pozabíjet; ale za bílého dne se nezmotali na nic víc než pokřikování. Možná večer, až na tržišti nebude policejní hlídka...?

„Vypadnem!“ rozhodla znechuceně Julka.

Opustili jsme Luandu ještě téhož dne a do soumraku se přemístili o pár mil jižněji; zakotvili jsme v příjemné zátoce, kde jsme si mohli zaplavat v modrozelené vodě, děti se potápěly u nebezpečných skal a Omar dostal chuť lovit žraloky. Jen tak, pro zábavu. Někdo se zmínil o Živém Ohni; Julie požádala Iris a ta ochotně souhlasila.

Když jsem sledoval, jak Iris a Sif zkušeně vytvářejí energii v plazmovém stavu, trochu jsem začal chápat, že se odvážily změřit síly s dospělými. Ať je to jak chce, Oheň ovládat ženy nemohou! Julie svoji dceru od malička učí čarovat a chce, aby byla čím dál lepší; takže když se střetnou, cítí se sice zahanbená porážkou (tudíž vzteklá), ale taky hrdá na dceřin úspěch. Asi se budou střetávat čím dál častěji...

Děti si nechaly Ohněm spálit čerstvě narostlou srst. Rudi nám objasnil, že to udělají pokaždé, když budou mít možnost, protože je nejvíc baví, když jim roste. Tvrdil, že poprvé narostla na příkaz matek; podruhé si ji nechali narůst z vlastní vůle a další budou různé varianty, dokud nepřijdou na to, která je nejlepší. Pak je to přestane bavit a nechají toho.

„Už aby to bylo!“ povzdychla si Karolina.

Patrick a Maureen McHillovi prošli očistou Ohněm poprvé. Líbil se jim hlavně ten pocit čistoty. Juanita se samozřejmě v Ohni koupala mnohokrát, ale obvykle si chránila vlasy (tedy ukecala toho, kdo Oheň ovládal, aby ji chránil). Teď se poprvé koupala zcela volně a připustila, že je to příjemnější. Tak bych řekl, že konečně začínají být spokojeni všichni.

Errata:

30.05.2021 11:13