Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

„Přišel člověk a žádá o rozmluvu.“ řekl Gawír, jeden ze strážců labyrintu.

„Jaký člověk?“ podivil se Charry, „On o nás někdo ví?“

„Znáš ho. Byl tvým zajatcem.“

V životě bych se nenadál, že ještě někdy uvidím prince G'Obba. Přivedli ho se zavázanýma očima, přesněji pytlem na hlavě, ačkoliv pochybuji, že by si kterýkoliv člověk dokázal zapamatovat cestu roklemi. Tvářil se zdvořile a před Charrym se hluboce uklonil.

„Můj otec, král B'Walla, tě prosí, králi G'Jarri, abys ho laskavě přijal!“

Charry chvíli váhal, pak se zeptal: „Kde je král B'Walla?“

„Čeká před skalním městem.“

„Proč poslal tebe a nepřišel sám?“

G'Obbo sklonil hlavu ještě níž. „Pro případ, že bys mě ve vzteku zabil.“

Charry se zamračil. „Zdá se, že tvůj otec má o mně hodně špatné mínění! Co kdybych se k tobě choval vlídně a zabil až jeho?“

„On ví, že jsi moudrý, pane.“

Charry byl už rozhodnut; ale ještě na jednu věc se chtěl zeptat:

„Působíš jako docela chytrý mladík, G'Obbo. Proč jsi v našem zajetí předstíral, že tvůj rozum není příliš bystrý?“

„Nebyl vhodný čas dávat najevo rozum, pane.“

Ta odpověď byla dokonalá a Charry vždy ocení dobrou myšlenku. Zasmál se: „Přiveď svého otce. S náležitou opatrností!“ dodal pro Gawíry.

Všiml jsem si, že G'Obbo nemá žádnou zbraň, dokonce ani nůž; buď ho Gawírové odzbrojili, nebo se snažil vyvolat zdání přátelství.

Než jsme se všichni stihli dostatečně podivit, už přiváděli krále. Kromě syna jej doprovázeli tři bojovníci, tentokrát vyzbrojení; ale odložili své zbraně, když jim sundali z hlavy pytle. Zůstali v uctivé vzdálenosti, princ G'Obbo přivedl otce k ohni, ukázal na Charryho a ustoupil.

Nemusel to dělat; Charry měl na hlavě B'Wallovu korunu.

Přesto řekl: „Buď mi srdečně vítán, králi.“

„I já tě zdravím, králi.“ řekl hlubokým hlasem B'Walla. Byl to vysoký, silný až obtloustlý muž středního věku, vzbuzující autoritu. Ano, takoví muži bývají králi svého lidu.

„Usedni a přijmi naše pohostinství!“

Král i princ si sedli a dostali misku kaše. S masem, protože vegetariánské jídlo by jim asi nechutnalo. Ani tohle v nich nevyvolalo nadšení. Král se víc než o jídlo zajímal, kdo je přítomen u ohně; povšiml si Garricheta, na dlouhou chvíli utkvěl pohledem i na mně. Asi o mně už slyšel.

„Čím ti mohu být prospěšný?“ zeptal se konečně Charry.

„Má prosba je poněkud zvláštní,“ řekl král, pohlížeje na nás, „Přicházím tě poprosit, abys sejmul kletbu z mého národa. Neprosím za sebe; vím, že jsem tě rozhněval a že se mi budeš mstít, ale nechtěl bych, aby tvůj hněv způsobil neštěstí mému lidu.“

„Zdá se, že se mýlíš, králi.“ řekl Charry uvážlivě, „Můj hněv pominul ve chvíli, kdy jsme opustili tvé území; tehdy mělo skončit také to, co nazýváš prokletím. Ano, přiznávám, že jsem s tebou vedl válku. Dovolil jsem svým leopardům zabít mnoho tvých lidí; ale ty jsi napadl moje lidi a také jich několik zabil. Myslím, že jsme vyrovnáni...“

„Přesto kletba, kterou jsi na nás uvrhl, trvá dál.“

„Proč myslíš, že naší vinou?“

B'Walla mluvil uvážlivě, za každou větou dělal pomlky. Občas si pomáhal výraznými gesty, aby dodal důrazu tomu, co říká:

„Když jsem poznal, že na naší zemi a našem lidu utkvělo zlo, navštívil jsem nejvýznamnější a nejstarší kouzelníky. Trvalo dlouho, než jsem je uprosil, aby mi pomohli. Poté museli svařit kouzelné nápoje, vypít je a tančit, až se jich zmocnil svatý trans. V tom stavu vystoupili do říše bohů a pokorně se vyptávali, proč se na nás rozhněvali. Když se k nám opět vrátili, shodli se na názoru, že jsi to způsobil ty, králi.“

„Proč já?“

„Tvůj modrooký kouzelník.“ ukázal B'Walla na mne.

Charry pokývl hlavou. „Ano, můj kouzelník bojoval s tvými bohy. Říká se, že je porazil. Ale žádnou další škodu jim už nezpůsobil!“

„Ne? A kdo na nás tedy přivolal ono neštěstí? Proč naši říši napadli nejen tví divocí leopardi, ale také zlí bílí duchové, kteří přinesli zkázu našim laskavým bohům? A oni od nás odvrátili tvář, protože my jsme příčina jejich zhouby; počínali jsme si nemoudře, když jsme vás napadli!“

„Ano, to je možné.“ řekl Charry.

„Ale proč jste s námi nejednali? Kdybych věděl, jak jste mocní, přivítal bych vás náležitě jako vzácné hosty; napadl jsem vás až tehdy, když jste vy napadli moje město a unesli kouzelníka Bu'Buru, mého drahého učitele...“

„Neposlouchal jsi jeho rady.“ řekl jsem.

„Cože?“ obrátil se B'Walla ke mně.

„Neřekl kouzelník Bu'Bura, že jeho úkolem je najít Simbabwe, svaté město lvů? Neřekl ti, že se musí vrátit domů, do své země?“

„Ano, mluvil o takových věcech; ale mysleli jsme, že jen fantazíruje. Jak víš, bílí lidé často mluví hloupě a pošetile; kdybych věděl...“

„Kdybys ho byl propustil, nikdy bychom nepřišli do vaší země.“

„On vás sem přivolal?“ král téměř vykřikl úžasem.

„Ne. Ale možná víš, že Bu'Bura zplodil dvě dcery. Jedna je Diana, manželka našeho krále. Druhá je Assama, moje žena. Támhle je vidíš.“

Podíval se na ně, potřásl hlavou a nechápal.

„No dobře – a co?“

„Přály si navštívit svého otce. Proto jsme přišli.“

Zdálo se, že mu to pěkně zamotalo hlavu. Jeho, velkého krále Ongangů, si někdo opovažuje nutit, aby se zabýval záležitostmi žen? Žádný rozumný muž nebere ohled na to, že existují nějaké ženské!

„Je ještě třetí žena,“ usmál jsem se, „Assi, mocná bohyně Wassongů. Božská ochránkyně mé manželky Assamy. I moje ochránkyně. Neodvážil by ses vzbudit její hněv; aspoň pokud tě neopustil všechen rozum.“

„Tvoje řeči jsou divné, kouzelníku!“ řekl, když si vše rozvážil.

„Neposlouchal jsi řeči kouzelníka Bu'Bury; proto na tebe přišlo neštěstí. Nemusíš poslouchat ani moje řeči. Ale následky padnou na tvoji hlavu.“

„Co tedy žádáte?“ vyhrkl.

„Nic. Vyřiď si to se svými bohy sám. Nám už neškodí.“

„Ale vy škodíte jim!“ přímo se rozkřikl, „Kdo jsou ti mocní zlí duchové, kteří napadli jejich sídlo? Proč jim ubližují?“

„Proč myslíš, že bych to zrovna já měl vědět?“

„Přivolal jsi je, nelži! Začal jsi to – a měl bys to skončit!“

„Co když mi to takhle vyhovuje?“

„Chceš zničit celý náš národ?“

„Ještě pořád jste se nepolepšili!“

„Tak co tedy chcete?“

„Abyste naslouchali našim slovům. A taky je chápali.“

Král B'Walla dospěl k názoru, že nemá smysl se se mnou hádat. Obrátil se na Charryho, aby upoutal jeho pozornost, pak pokynul jednomu z bojovníků, aby přinesl vak z kozí kůže. Otevřel jej a vysypal před Charryho všelijaké zlaté předměty, vesměs zajímavé doklady lidového umění.

„Vznešený králi, dovol, abych ti dal tento skromný dar!“

Lhal; byla to polovina jeho státního pokladu. A chvěl se strachy, jestli je to dost a velký G'Jarri bude spokojen. Charry byl spíš v rozpacích.

„Nemůžeš mu nějak pomoci, Denisi?“ zeptal se.

Přišel jsem blíž a prohrábl se tím zlatem. Líbilo se mi.

„Myslím, že bych mohl. Ale...“

„Musíš svařit kouzelné nápoje a vystoupit do říše bohů?“

„No – tak něco.“

„Vyčkám, samozřejmě.“

Charry vypadal pochybovačně. Já dostal zákeřný nápad.

„Budete zatím našimi vzácnými hosty. Assamo, vyber pro váženou návštěvu vhodné společnice, které je budou doprovázet!“

Odpoledne jsme se byli vykoupat v horké minerálce. Masíroval jsem Assamě břicho a prováděl další blahodárná cvičení, až jsme se dostali k diskusi na téma rozdílů v sexu mezi Wassongy a Am~ahy. S našimi novými děvčátky to doposud vypadalo mizerně, což Assamu štvalo a ráda by se pomstila. Teď tedy bude mít možnost poštvat svoje mladé moranky; ať ukážou Ongangům, co je to milovat se s pořádnou ženskou!

A když na to přijde, Assi se bude určitě bavit.

Nechal jsem všecko na Charrym a odešel do skal. Přemýšlel jsem, jak mocné budu muset použít prostředky, abych přivolal Assi. Ponořil jsem se do meditace a setrval v ní, dokud na nebe nevystoupily hvězdy.

Tehdy přišel Radegast, mocný a krásný ve své vznešenosti.

„Můj pane!“ dal jsem najevo, jak jsem překvapen a poctěn.

„To je dost, že sis na mě vzpomněl! Minule to s tebou nešlo!“

Uvědomil jsem si, že mne navštívil během smrtelného vyčerpání, ale já mu nebyl schopen odpovídat. Vlastně ho ani vnímat.

„Teď už vypadáš podstatně líp, chlapče. Jsem rád; něco od tebe chceme.“

Naznačil jsem, že jsem jeho služebníkem.

„A, jestli se ti nechce, klidně mě pošli do hajzlu. Nedělej si násilí!“

Neporušil jsem povinnou úctu; jen jsem si řekl, že bůh by se měl chovat poněkud důstojněji. Ovšem když uvážíme, že je taky trochu zvíře...

Jeho smích byl bouřlivý a upřímný. Popadl mě tlapami, zaryl mi drápy do kůže, přitáhl mě blíž a olízal mi nos. „Tak zvíře, jo?“

Nemusím mu snad vykládat, jak mám zvířata rád?

„Nemusíš. Jednou si spolu něco zahrajem, až budeš blíž k mému území. Teď jsem trochu mimo... tahle Afrika je divný místo!“

„Jak ses sem vlastně dostal?“ dostal jsem konečně šanci něco říct.

„Kousek od místa, kde ses narodil, leží horstvo Beskydy. Byl jsi tam na prázdninách, vzpomínáš? Je tam moje hora, Radhošť.“

Vzpomínal jsem si. Málem jsem se rozplakal, jak je tam krásně.

„Dotkl ses mne bosýma nohama. Trhal jsi borůvky a maliny... není to velké pohoštění, které jsem ti mohl dát, ale snad určitý důvod, abych tě chránil. Jsi moje mládě, Denisi Baarfelte; co říkáš?“

„Na to jsem docela hrdý!“

„Tak koukej udělat taky něco pro nás!“

Jistě rád; ale co vlastně?

Ještě pořád mě držel, tak na mě vysypal podivnou spletitou historii, jak kdosi kdesi vede jakousi válku. Zapletl do toho Svatého Václava, Johanku z Arku a kdekoho dalšího, kdo se ještě přidal.

„A co? Já vám tam snad chybím?“

„Ty snad zatím ani ne; za pár desítek let si o tom povíme, ale... teď by nám dost píchlo, kdyby se přidali Afričani. Ngajimové, Yawové...“

Chvilku trvalo, než jsem to pochopil. Pak jsem řekl: „A do jetele!“

„Jako čaroděj můžeš být klidně sprostý!“ řekl velkomyslně.

„Jak jste na to přišli?“

„Dva už s námi jsou. Lvíčata, vnoučata Otce Ruwy Raue. Ale potřebujeme, abys pro nás získal další. Třeba Bebeha, Kowanga...“

„Jak si představuješ, že je mám přesvědčit?“

„Poruč jim to. Porazil jsi je, jsou tvoji otroci.“

No, tedy...

„Tak jim pohroz, že jim ukousnu hlavu!“

To by mohlo být účinnější, ale i tak...

„Ty určitě na něco přijdeš! Spoléháme na tebe!“

Začal jsem přemýšlet, jak jejich požadavky splnit. Představil jsem si tu jejich armádu; asi bude pěkně nesourodá. Křesťanská část může pouze k branám Inferna, nesmí je překročit. Proč? Zřejmě nějaké dřívější dohody. Smějí obyvatelé Pekla do našeho světa? Zajisté ano. Do Nebe? Ani náhodou. Aha, tady je druhá stránka věci. A co třeba Radegast, směl by do Nebe?

„Hej, bojovníku, nespi! Kam všude můžeš vstoupit?“

Zvedl hlavu. „Kam mi dovolíš... proč?“

„Kam ti já... dovolím? To se mi zdá... Závisí to na mně?“

„Jsi znalec bytostí z různých částí vesmíru. Různých kultur. Kdybych tam chtěl já, musel bych je žádat; ale tebe mají rádi! Ty je uctíváš...“

„Chceš říct, že já můžu požádat každého, koho znám?“

„No jasně! Jsi mocný čaroděj! Samozřejmě, oni nemusí poslechnout. Ale je určitá naděje, když jim správně řekneš...“

Začal jsem se smát. Představil jsem si sám sebe, jak přivolávám například Nrsimha-déva, nejmocnější inkarnaci Kršny, a lákám ho na nějaký nájezd...

„To je kdo?“ zafuněl podezíravě Radegast. Nrsimha má hlavu lva, podobně jako on, takže se taky může stát, že by se do sebe kočky daly a...

„Ach, tenhle? S tím se snad taky znáš?“

„Já ani moc ne, spíš Diana. Moc ho obdivuje; ani se nedivím, on je taky nádherný a velice...“ napadlo mi, aby se můj společník neurazil, ale spíš ho zajímalo, jak s tak mocnou bytostí navázat přátelství. Radegast má jednu dobrou vlastnost: snadno se spřátelí skoro s každým.

„Možná Hanuman...“ napadlo mi, „Je zvědavý jako opice...“

„Kdo je Hanuman?“

„No, opice! Pomáhal Rámovi bojovat proti démonům na ostrově Lance!“

„Kdo je Ráma?“

„Taky Kršna, v jiné inkarnaci. Kruci, znáš vůbec někoho?“

„Ne! Proto jsem taky přišel za tebou! Ty je znáš!“

Napadlo mi, že je s podivem, že sem vůbec přišel. Do nitra Afriky...

„Přišel jsem po tvé stopě,“ olízl mi palec u nohy, „Ti zdejší na mě dost ošklivě vrčeli... jenže, tady jsme na území Gawírů! Dobře jsi to vybral!“

„Takže ty jsi tu jen kvůli mně, jo? Neznáš Yawy, neznáš Njagimy...?“

„Znám Lvíčata. Jenže ti zůstali v Evropě. Nechtějí se sem vracet.“

„Aspoň že ti nabonzovali svoje příbuzné.“

„Ani to ne. Z Yawů znám ty dva, co jsi zdeptal a porazil. Jinak nikoho.“

Zatočila se mi hlava. Málem jsem ho pohladil.

„Prosím tě, aspoň se proměň v nějakou kočku nebo něco!“

„Kočku nebo kocoura?“

„Na tohle mám teď zrovna náladu! Dělej si co chceš!“

Udělal ze sebe skvrnitou šelmu neurčitého druhu, jaký jsem ještě neviděl. Pak mi položil hlavu do klína a já se s ním mazlil.

„Jestlipak bys dokázal přeprat Sfingu?“

„Určitě. Co to je?“

„Nemůžeš si přečíst moje vzpomínky, abys aspoň věděl, o čem mluvím?“

„Říkal jsi přece, že spojit se se mnou nechceš!“

To jsem skutečně nechtěl; leda tak ho kousnout do ucha.

„Tak dobře, začnem od zvířátek. O Egyptě jsi nikdy neslyšel, že? Tam mají spoustu bohů a většinu mám rád... V první řadě Anúbise, je něco mezi psem a šakalem. Potom kočku Bastet a lvici Sachmet. Thovth je pavián, ten by se s trochou štěstí mohl domluvit s tím Hanumanem...“

Stačil mi letmý pohled, abych pochopil, že moje slova chápe jen s vypětím všech sil. Už se v tom začínal motat; možná by bylo zapotřebí někoho aspoň trochu chápavějšího... ale bohužel jsem nikoho neměl. Tak že se nedalo nic dělat, musel jsem to zvládnout sám. Soustředil jsem se a začal jen tak po paměti zpívat posvátný egyptský hymnus:

„Záříš krásně v horizontu nebes, ó Slunce žijící, jak jsi žilo na prapočátku. Když vycházíš na východním horizontu, naplňuješ celou zemi svou krásou. Jsi velké, krásné, lesknoucí se, vznášející se vysoko nad celou zemí. Tvé paprsky objímají svět až na konec všeho toho, co jsi stvořil.

Tys Re; přicházíš až ke konci světa a podmaňuješ jej svou láskou. Ačkoli jsi vzdáleno, tvé paprsky dopadají na zemi, když jsi před jejím obličejem ve dne, když konáš svou cestu, když ukládáš se k odpočinku v západním horizontu, země jest v temnotě, jakoby mrtva. Lidé leží ve svých pokojích majíce zahaleny hlavy, jejich nosy jsou ucpány a oko nevidí oka. Kdyby jim byly ukradeny všecky Věci, jež mají pod svými hlavami, nevěděli by o tom. Všichni lvi vycházejí ze svých doupat a všichni plazi koušou. Temnota vládne a země je v mlčení, dokud to jež tvořilo ji, odpočívá ve svém horizontu.

Až se rozední, vyjdeš na horizontu; záříš jsa Sluncem ve dne a temnota utíká. Rozdáváš své paprsky a obě země jsou ve slavnostním lesku. Lidé procitají a staví se na nohy; tys je zdvihlo. Myjí se, chápou se šatů a jejich ruce vzdávají chválu tvému zjevení. Celý svět vykonává svou práci. Dobytek těší se z píce, stromy a traviny se zelenají, ptáci vylétají ze svých hnízd a křídla jejich vzdávají chválu tvému duchu. Skot poskakuje po svých nohách. Vše co létá i poletuje žije, když ty jim vyjdeš. Lodi plují po proudu i proti proudu a všecky cesty se otvírají, protože jsi vyšlo. I ryby v řece vyskakují blíže k tobě, neboť tvé paprsky pronikají i do hlubin oceánu.

Ty spojuješ muže se ženami. Vytváříš símě v lidech, dáváš život synu v lůně matky a konejšíš ho, aby neplakal. Ty jsi kojná děcka v lůně mateřském, dávajíc dech, aby naživu udrženo bylo každé děcko, jež jsi vytvořilo. A když vyjde z lůna na denní světlo V den svého zrození, otvíráš ústa jeho, aby mluvilo, a staráš se o jeho každodenní pokrm. Ptáčátko ve vejci ozývá se ze skořápky a ty dáváš mu vzduch v jeho vnitřku, aby bylo udrženo naživu. Když učinilo jsi je dokonalým, proklofá se z vejce, aby křičelo dle své schopnosti, a běhá po svých nohách, když z něho vyjde. Jak mnoho jest toho, co jsi stvořilo! Není tajnosti před jediným bohem, jemuž není rovného. Tys stvořilo svět podle své vůle, jsouce samojediné, s lidmi, dobytkem, skotem i se vším, co jest na zemi a chodí po svých nohách? i se vším, co létá, mávajíc svými křídly.

Cizince, Syřany, Etiopce i Egypťany, každého usadilo jsi na jeho místo, opatřuješ jim jejich potřeby, takže každý má svou potravu. Spočítán jest věk každého, jazyky rozlišeny řečí a postava i pleť jejich zrovna tak. Ty jsi rozlučitel, jenž rozloučil cizí národy. Ty stvořilo jsi Nil v duatu a přivedlo jej sem ze své vůle, aby živil lidi, jak jsi je stvořilo. Ty jsi pán jich všech. Jsi k nim milostivo, pane země, a svítíš pro ně.

Denní Slunce, i všecky vzdálené cizí země jsou šťastny, že dopřáváš jim života. Ty umístilo jsi vodstvo v nebi, aby sestupovalo k nim, vlnilo se na kopcích jako oceán a napájelo jejich pole u jejich měst. Jak znamenité jsou tvé záměry, pane věčnosti! Nebeské vodstvo přikázalo jsi cizincům a veškeré zvěři pouště, jež běhá po svých nohách, a Nil, vycházející z duatu, přikázalo jsi Egypťanům. Tak postaralo ses o obživu všem polím. Dokud budeš vycházeti, budou lidé tebou žíti.

Ty stvořilo jsi roční počasí, abys životem obdařovalo vše, cos stvořilo: zimu, aby ochlazovala je; Žár, aby rozehříváni byli. Tys stvořilo vzdálené nebe, abys vycházelo a dívalo se na všecko, co jsi stvořilo. Ty jsi jediné, jež vycházíš ve své podobě živého Slunce. Vycházíš a svítíš, odcházíš a vracíš se. Stvořilo jsi, jsouc samojediné, ze sebe sama miliony bytostí, osady, města i vesnice, cesty i řeky. Oči všech vzhlížejí k tobě, když jsi nad zemí, denní Slunce.

Ty jsi v mém srdci, ale nikdo nezná tebe tak jako tvůj syn Nefercheprure Votienre. Dej, ať jest silný v provádění tvých záměrů a vření tvé moci!“

Radegast reagoval tím, že zježil hřívu, přikrčil se a začal vrčet. Zajisté jenom tiše, aby nerušil; ale něco se dozajista dělo.

Avšak i já jsem strnul leknutím, když nad námi zašuměla křídla a snesl se obrovský sokol. Když před námi přistál, přijal lidské tělo, jen tu sokolí hlavu si ponechal. A výstražně zakrákal, aby nám dal znát, že...

„To je Hór, Nebeský Sokol.“ zašeptal jsem opatrně, „Syn Matky Éset a Otce Usíreva; možná je znáš pod jmény Isis a Osiris, ale... Vůbec mi nenapadlo, že by mohl přijít osobně! Čekal jsem spíš... něco jako Anúbise!“

„Tím chceš říct, že ti nejsem dost dobrý?“ zeptal se Hór, kupodivu česky. Vůbec jsem netušil, že by mi mohl rozumět.

„Nebeský Sokol, jak by měl čaroděj tvé úrovně vědět, se vznáší v takové výši, že vnímá i jazyky Studených zemí.“ promlouval Hór a v jeho hlase jsem postřehl jisté pobavení, „Chceš mluvit se mnou, nebo tím ubohým zeměplazem Anúpem, který nedokáže zvednout ani čenich ze země?“

„Vznešený pane,“ složil jsem mu poklonu, „Jsi mi zajisté vítán a já před tebou padám do prachu; ale netušil jsem, že bys mi chtěl pomoci...“

Obrátil ke mně jedno oko; oproti běžným ptačím bylo velmi živé a chápavé.

„No ovšem, čaroději. Potrpíš si na čičinky, co?“ Udělal dva kroky k Radegastovi, který pořád ještě ježil hřbet a vrčel, „A ty se zklidni, kočko! Jestli spolu máme jít do války, nemůžem se navzájem sežrat!“

„Do války?“ zeptal jsem se, „Jak víš...?“

To zřejmě vyčerpalo jeho trpělivost, protože se změnil v člověka, mladého muže snědé pleti a egyptského typu, s výrazným malováním kolem očí.

„Ty mě máš asi za pitomce; nechápu proč! Naštěstí někteří z lidského plemene nejsou tak drzí a nechápaví. Nevíš, o čem mluvím, co? Tak poslyš: někdy za sto let mě jeden z vašich vyšle až mezi hvězdy! Slyšel jsi někdy jméno Millenium Falcon, Tisíciletý Sokol? Kdo víc než já má na ně právo?“

Vzápětí rozepjal křídla a zakřičel jasným hlasem na celý vesmír.

„O čem to mluví?“ šeptal mi Radegast, už taky v lidštější podobě.

Chtěl jsem říct, že nemám tušení, ale Hór už to řekl sám:

„Nemá sebemenší tušení, ubožák! Lidský červ! Protože neumí v čase dopředu a zase zpátky, jako já! Jestli chceš, můžeš mi říkat Falko; a máš určitou šanci, že se s vámi proletím do toho... pch, Inferna! Vy lidé nás tolik potřebujete a tak málo si nás vážíte! Proč vás ten starý pitomec všecky neutopil, nechápu. Už od vás mohl být pokoj!“

„Doufám, že tím starým pitomcem myslíš Asyrského Ea a ne hebrejského Jehovu!“ řekl jsem opatrně, „Nerad bych, aby se naštval...“

Hór ke mně přiblížil svoje sokolí oko: „A hele, ono to není tak pitomé, jak se ze začátku zdálo! Odkudpak víš... Aha, Lvice Ištar, tvůj miláček! Ta by se mohla líbit tomuhle... Radegastovi!“

„A jak se zdá, ty znáš dokonce jeho jméno! Jaká čest pro nás!“

Falko vyrazil další příšerný pokřik.

„Abych ho neznal! Vím dokonce, jak dopadne s vámi lidmi! Napřed si z něho udělají strašáka a pak po něm dokonce pojmenují... víš co? Pivo! Chachá!“

„To mi zas tak moc nevadí,“ řekl Radegast, „Já mám pivo rád!“

Falko mrknul očkem a změnil se zas v člověka.

„Začínáš se mi líbit, bojovníku! Možná s tebou opravdu půjdu!“

„Na pivo nebo do války?“

Tisíciletý Sokol se vznesl do výšky, zakřičel a zaútočil střemhlav ostrým zobákem a zlatými drápy. Radegast v podobě šelmy vyskočil, zaťal mu spáry jedné tlapy do těla, a druhou ho sekal, až z něj lítalo peří. Vůbec nedbal, že se vznáší vysoko nad ostrými špičkami skal.

Pak se snesli níž, Falko ho shodil až to zadunělo, snesl se vedle a oba se změnili do lidské podoby. Bouřlivě se smáli, až se hory otřásaly.

„Tak, to bysme byli dva...“

„No počkej; nemysli si, že jsem nějakej ubožák, kterej nedokáže sezvat na správnej mejdan pár kamarádů! Počítej, čaroději: Sachmet Lvice, tvá milovaná čičinka. Bastet, onyxová Kočka; taky ji miluješ, co? A Anúbis Šakal, ten by mi vyčítal celou Věčnost, kdybych mu nedovolil jít s tebou. Počítáš to?“

Počítal jsem, ale napadla mi správná metoda: sbírat kameny a pokládat je do mandaly. Falko se zatím sotva rozehříval: „A moji kamarádi: Apis Býk a Hathór Kráva. Thovth Pavián, už tě slyšel, jak ho pomlouváš, a moc se těší. Sebek Krokodýl; ten si s tebou ještě má co vyřizovat, pamatuješ? A samozřejmé Béé-éé-ran Bááá-nadedh!“

Falko se zprudka otočil k Radegastovi: „Ty máš taky kamaráda se psí hlavou, viď? Myslím, že nějaký pastevec...?“

„Veles, Ochránce Stád. Proč?“

„Že si bude rozumět s Anúbisem. Můžou spolu pást ty Berany!“

„No... už tě někdy takovej beran nabral na rohy?“

„Právě že ne! Já vždycky včas uletím; mám křídla, na rozdíl od tebe!“

„Okřídlenejch mezi náma moc není, to je fakt. Ale Denis jednu zná, že?“

„Už jsme u ní. Sfinga; sexuálně jsi ji obtěžoval. Styď se!“

„Nemám za co. Je krásná...“

„No jasně, ty a všelijaký příšerky! Hej Radegaste, víš co lidi vymysleli ještě? Oni si udělali pivo i z červenýho draka, věřil bys tomu?“

„No... zajímá mě to. Kterýho draka konkrétně?“

Falko se cvičně proměnil v nestvůru s dlouhým krkem.

„Čert ví. Jméno žádný neuvedli, jenom Červený Drak. Ale mají na to hezkou holku, tak bych jim odpustil. Třeba se umí proměnit v draka, ne?“

„Tak to bych si to s ní docela rád rozdal!“

Falko se obrátil ke mně: „No, nekoukej jako trubka! Přidej si tak deset Sfing; víc jich asi nenaverbujem. Teď ty, co určitě nepůjdou: Otec Amón Ra musí svítit, slunce by na obloze chybělo. Nút Obloha se musí klenout. Že bys ukecal Maat, na to zapomeň, je Pírko Spravedlnosti. Matka Isis a Otec Osiris zůstanou doma, někdo nás musí jistit zezadu. Ale třeba takovej Ptah by se na pár tejdnů klidně utrhnout mohl...“

Držel jsem v ruce kámen a chystal se ho položit, jakmile mi dovolí. Jenže se mi rozechvěla ruka; vzpomněl jsem si na Bílou Klisnu Eponé. A srdce se mi sevřelo, málem jsem ten kámen upustil.

„Jen ten šutr klidně polož.“ řekla a zaržála, „Nikdo nesmí říct, že bych se bála jít tam, kam si troufají ovce a krávy!“

„I pěkně vítáme, panenko s kopytama!“ řekl Falko, „Známe se?“

„Bílá Klisna Eponé,“ řekl jsem, „Nejkrásnější bohyně Keltů.“

„A hleďme! Dcera Tarannise, Pána Hromu?“

„Znáš taťku? Netuším, že bys nás někdy navštívil, orle!“

„Jsem Sokol. O Tarannisovi jsem zatím jen slyšel. Moje úcta jemu i tobě.“

„Nápodobně. Jseš docela hezkej kluk, víš o tom?“

Přečetla si, na co myslím, a hned zareagovala: „Ty se moc nevztekej, nebo tě dokopu, že se nezvedneš! Že mě flémuješ, ještě neznamená...“

„Kdo říká, že bych tě chtěl?“ ohradil jsem se.

„Pokaždý, když vidíš pěknou kobylu. Udělej ze sebe Hřebce a přijď za mnou na Pastviny!“ ukázala k nebi, „Tam se ukáže, jakej seš!“

Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se ovládnout svoje vzbouřené pudy. Je to bohužel tak, že její přítomnost mě vždycky...

Přistoupila blíž, z očí jí sršely blesky: „Na tebe dlabu, ubožáku! Ale ta tvá černá kočka... kde se schovává, že nevyleze? Nebo se mě bojí?“

V tu ránu jí Assi visela na krku; bílou hřívu zbarvila krev.

„No jo, úskočná jako vždycky!“ řehtala Eponé a kopala po ní.

„Hele, zebra bez pruhů!“ smál se Nugha, „Co tady dělá? Žeň ji támhle do rokle, sestřičko; zakousnem ji a posvačíme!“

Eponé ho kopla oběma zadníma nohama. Pak setřásla Assi a prchala, černí pantheři za ní. Každý se držel z jedné strany, aby nemohla utéct.

„Začíná to být zajímavý!“ konstatoval Falko, „Na koho si vsadíš, kočko? Na svý, to je jasný...?“

„Hlavně o co!“ upozornil Radegast.

„Blbá otázka! Přece o pivo, ne?“

„Sem taky jedno!“ zabručel Thor, urazil Kladivem Mjölnir špičku skály a posadil se, „Co se tady hraje? A kde seš s tím pivem?“

Až teď mi došlo, že to platí mně.

„Ještě žádný nemáme!“

„Tak co vo něm teda vedete kecy? Hele mladej, pohni zadkem a nahoď sem pár žejdlíků! A piš to hráběma, máme žízeň!“

Tak! Teď na mě pěkně spadla nebeská klenba; kde já vezmu pivo?

„Seš snad čaroděj, ne?“

To bych sice byl, ale umím leda iluze a trochu transformaci... jestli mám něco dělat kreativní magií, tak... slitujte se nade mnou všichni bozi!

Slitoval se Radegast, protáhl mě energií, až jsem se oklepal.

Takže, pivo se dělá z chmele, ječmene, sladu a kvasnic... nějak se vaří, pamatuju si veliký měděný kotle, jenže... Kdybych se aspoň líp učil! Vytvořil jsem cvičně několik půllitrů s našlehanou pěnou a...

Thor jeden obrátil do hrdla, pěna mu tekla po vousech. Vypil to na jeden hlt, krknul a postavil prázdný krígl na stůl, až to zadunělo.

„Jako chcánky!“ ohodnotil, „Ale hoď sem další, už jsem zažil horší!“

Falko a Radegast pili přece jen poněkud civilizovaněji.

Thor se ušklíbl: „Hele, ty tomu chlastu moc nedáš, co? Zato máš sestřičky a kámošky, který s tím nějak umějí... tak že by ses zeptal?“

Moje sestry? Právě teď plují po moři k Mysu Dobré Naděje. Julka medituje, Maryška si užívá se svým novým milencem, princem Omarem...

Zdravím, bráško! Copak máš za problémy?

Podal jsem stručné hlášení. Pobavilo je to.

„V Paříži mají kamarádku, ta se vyzná v alkoholu jako nikdo,“ vysvětloval Thor, „Měl bys ji znát: Luciferella, dcera Vládce Pekel.“

Julka: To víš, že ji zná! Nevyspal ses s ní třeba taky?

No... jen tak cvičně, narychlo...

Škoda! Kdybys to neodbýval, věděl bys, jak se dělá alkohol!

Nějak jsem nechápal. Thor se rozhodl mi pomoci:

„Neříkali ti ve škole, že zlato je lejno ďáblů? A jejich moč je co?“

„Chceš říct, že...“ zůstal jsem v šoku.

„Chci říct, že vaše roztomilá Lucinka je pěkná děvka! Na první seznámení se dala od tvých sestřiček hezky vylízat; pak už je měla na háčku! Udělala z nich šestákový kurvy a ony jí za to ještě byly vděčný!“

Ve zmatku myšlenek vyplynula jedna mimořádně hloupá: že bych měl chránit čest svých sester, rozhodně nejsou žádný kurvy!

„Jo, to udělej! Jdi to říct svý Lucince, ona tě zatáhne na svou kruhovou bílou postýlku a v rámci laškování ti ho pěkně vykouří. Pak roztáhne nožky, ty neodoláš – a má pod palcem nejlepšího čaroděje světa!“

„Tys to udělal, že to tak znáš?“

„To víš, že jo! Jenže já jsem silnější než ona, takže jsem si pochutnal, ale nenechal ze sebe udělat blbce. To platí jenom na vás lidi!“

Začínalo mi docházet, že není primitivní opilec. A že Lucka není taková nevinná kočička, jak každý říká. A že...

„Ona moc dobře ví, proč to neudělala; řekl bych, že bys to poznal. Každej není tak blbej, jak si ona myslí; tvůj kámoš Palmiro ji naprášil na brífinku v Barceloně, bohužel mu nikdo nevěřil...“

„Palmiro Corsi?“

„Italský komthur. Potomek Keltů; není úplně blbej. A jeden Maltézák...“

„Tak dost! Je to pravda? Julko, Maryško?“

No... do jisté míry...

„Nelži, princezno, nebo tě kousnu!“ zařval Thor jako šelma.

Maryška: Je to pravda. Ale byla to jen legrace! Když bylo potřeba zlepšit kvalitu nápojů, Lucka do nich opravdu načurala. Pak jsme to dělaly po ní, naučila nás to... Třeba i do zavřený flašky!

„Tak, správně!“ olizoval se Thor, „Ještě se pochlub, jak jste tančily!“

Lucka nás naučila, jak postříkat lidi během tance! Ve vagíně jsou takový svaly, ty se dají vytrénovat... Umím taky vystřelit šipku na cíl, někdy ti to ukážu. Občas stříknout, to je brnkačka!

To si nikdo z těch lidí nestěžoval?

Platili za to! Škemrali, plazili se po kolenou, aby jim neutekla ani kapka! Zvali svý vzácný hosty na soukromý představení...

Ještě řekni, že věděli, jak to děláte!

A co myslíš? Měli jsme tam místo lustru pověšenou Satanovu Hvězdu; podle toho, jak se odvazovali, čím dál víc zářila. Tančila jsem na stole a oni to chytali rovnou do huby... Páni ve fracích, důstojníci ve slavnostních uniformách, dámy ve večerních toaletách...

Julka jeden večer vymyslela, když se netrefí do huby a kapky zůstanou na šatech, budou celej večer světélkovat. Pak to chtěli pokaždý...

Taky tam chodil jeden arcibiskup. Jednou na mně sloužil Černou mši...

Proboha, holky! Jste si jistý, že jste ještě pořád na správný straně?

Taky jsme odtamtud radši vypadly!

„Zeptej se toho inkvizitora, jak by dopadly, kdyby zůstaly dýl!“ zasmál se Thor, „Pěkně by si je pomalu otočila kolem prstu...“

Byl jsem zděšený a nechápal, jak jsme mohli takhle narazit. Naše Lucka! Ta roztomilá, hloupoučká holčička s naivníma modrýma očima jako studánky; nechápala ani složitější vtipy, všechny jsme jí museli vysvětlovat, spletla páté přes deváté a naletěla na každý apríl! Jako bych ji slyšel:

„Ale ne, kluci, vy si zas děláte ze mě legraci! Každej přece ví, že žádná magie neexistuje! Já vím, u nás ve varieté jsme měli kouzelníka, tahal králíky z klobouku... taky mě učil s kartami, schválně jestli se mi to povede!“ Nepovedlo, tak jednou za třikrát, měla nešikovné prsty.

Thor mi položil ruku kolem ramen: „Jak to probíhalo, když jsi s ní spal?“

„To bylo jen tak letmo, čistě náhodou. Pár mladejch ji nahecovalo, aby si s nimi zahrála Flašku. Já šel zrovna kolem, neměl jsem co dělat, tak mě uhučeli na jedno kolo. A Lucka na mě vyšla.“

Thor se zasmál. „Začíná to být fakt zajímavý! Nevadilo by ti, kdybych sem zavolal jednoho kamaráda? On se v tom vyzná trochu víc než já!“

„Doufám, že to není Loki! Toho nechci!“

„Co si o mně myslíš? Hagen z Tronhege, skoro člověk. Dokonce myslím, že je jedním z tvých příbuzných. Máš zajímavý předky, víš to?“

„Jo. Radegast tvrdí, že dokonce Svatý Václav...“

„To by mohlo bejt. Baarfeltové jsou namíchaný hodně šikovně...“

Řečený Hagen má statut poloboha; už jsem o něm slyšel a byl na něj zvědav. Nevypadal jako mladík, zřejmě stárne rychleji než bozi, takže bych mu hádal kolem pětačtyřiceti. A nechová se jako zvíře, je spíš... uhlazený.

„Moje úcta vám všem!“ řekl a uklonil se.

Thor mu přistrčil pivo. „Napij se, přisedni a poslouchej! A ty pokračuj!“

„Lucka tu Flašku na rozdíl ode mě dost prožívala, každý otočení hlasitě komentovala. Když to tak zpětně posuzuju, možná to vyprovokovala ona.“

„Znáš ty ostatní hráče?“ otázal se Hagen.

„Od vidění. Běžná sešlost, řádová mládež. O akcích jim povolujeme uzdu.“

„Co říkali, když jsi vyhrál Lucku?“

„Záviděli, samozřejmě. Byla tam daleko nejhezčí.“

„Měl jsi zájem o někoho z ostatních?“

„Já neměl zájem v podstatě o nic. Chtěl jsem si odpočinout.“

„Závažné a důležité jednání?“

„Už ani přesně nevím. Byl jsem trochu unavený. Původně jsem snad šel... na hřiště, něco si zahrát. To zrovna frčel basketbal...“

„Sex je lepší než basket, chápu. Co bylo dál?“

„Když to chceš vědět: rozložil jsem si ji na deku a předvedl jim, jak se to dělá. Pak jsem ji nechal rozdrážděnou a dal možnost druhým. A šel pryč.“

„Jo takhle!“ řekl Hagen a ušklíbl se.

„Tak to bylo dohodnutý na začátku hry!“

„Jaký byl poměr mužů a žen?“

„Většina kluků. Holky tak dvě, tři. Účel byl, aby se přestaly stydět.“

„Což se zajisté podařilo. Od té doby sis na to nevzpomněl, co?“

„Vlastně ne; až teď, když jste se zeptali. Náhodná akce.“

„Ta deka tam byla připravená?“

„To při Flašce bejvá.“

„Jaká byla?“

„Průměr, nic moc. Příjemná relaxace. Ale bavila se líp než já.“

„Neměl jsi chuť si to někdy zopakovat?“

„Říkám, že jsem si v podstatě nikdy nevzpomněl...“

„Jak bys definoval její akci v přednášce svým žákům?“

Hagenova věta práskla jako šlehnutí bičem. Už nějakou chvíli jsem si uvědomoval, jaký jsem byl pitomec; nechal jsem se chytit, uvěřil nevinným modrým očím. Kolikrát za život jsem takhle narazil?

„První závěr: mladí názorně viděli, že ta hra není nebezpečná; zúčastnil se jí zkušený čaroděj, proč by si dávali pozor oni. Nešla po tobě, nedělala žádnou důležitou akci, jen se chtěla napojit a zlepšit postavení v cowenu. Ti mladí o tom určitě všude žvanili... Kolikrát za život má mladý Templář šanci obtáhnout holku po Denisu Baarfeltovi?“

Hagenův věcný, lehce ironický hlas mi nepříjemně brnkal o nervy. Ale když jsem si vychutnal Lucku, musím si vychutnat i jeho kritiku.

„Další: zkusil jsi s ní nějaký test? Pokusil ses o Propojení a bylo tak negativní, žes nad ní mávl rukou a odepsal ji jako beznadějnou. Takže ses o to přestal pokoušet, není-liž pravda?“

„Absolutně beznadějný není nikdo. Ale trvalo by to dlouho a...“

„Prakticky beznadějná. Měl jsi jiné, důležitější povinnosti. Věděls co je zač? Mluvilo se o tom?“

„Ne, vlastně tehdy ještě ne. Nebo aspoň přede mnou.“

„Kdy se projevila?“

„Až o několik dní později. Mezitím se stala spousta věcí. Hlavně se tam předváděla Dita... Afrodíté. Když jsme ji prokoukli, nastal úplný hon na všechny bytosti vyššího řádu. Tehdy se Lucka dostala do podezření. Tys tam byl taky, Thore...“

„Já jsem nic neskrýval! A tu malou jsem prokoukl, jak jsem ji viděl!“

„Kdyby tě byla předem nesvedla, přijal bys to tak klidně?“

„No... vlastně nevím, co bych si myslel.“

„Takhle jsi měl otestováno na vlastním těle, že není nebezpečná. Je jenom taková milá a naivní; bez magických schopností, že?“

„No dobře! Tak jsem pitomec!“

„Já jen, abys nevyčítal nic sestrám. Ona opravdu nejde po vás; jejím cílem jsou nižší kasty. Od vás chce jenom toleranci; snad mírnou pomoc...“

„Ano, to říkal Palmiro holkám. Vzkázaly mi to. Ne, nedošlo mi nic.“

„Věřím, že je vyřadila ze hry stejně jako tebe. Ještě jedna otázka: tvoje sperma. Poskytl jsi jí živé semeno?“

„Ne! Copak jsem blbec? V Evropě nikdy; přece ji nepřivedu do průšvihu!“

„Kdežto tady v Africe rád a často! Aspoň že tak. Myslím, že by je dovedla oddělit a uložit k pozdějšímu využití.“

„Ty mi teda dáváš kapky!“

„Kdybych já dostal vzorek tvého živého semene, mohl bych z něj vypěstovat cokoliv; třeba malého roztomilého démona. Možná s vyšší inteligencí, než takoví mívají běžně. Případně ubrat energii tobě, ovšem to bych při tvých schopnostech neriskoval. Pochybuji, že ona ano.“

„Dávám si pozor, aby nic... No, vždycky jsem si pozor nedával. Ovšem to jsem si byl jistý, že moje partnerka je schopná je řádně využít.“

„K oplodnění nebo jako hormonální posilu?“

Povzdychl jsem si; Hagen z Tronhege byl tím nepříjemnější, čím přesněji dokázal formulovat své otázky. Když na to přijde, i on je démon.

Uvažoval jsem, co udělám, jestli ještě někdy v životě narazím na Lucku. Správně bych ji měl na místě zabít. Jenomže...

Jenomže se pod našima nohama zavlnila země. Moji společníci zpozorněli.

„Eponé,“ řekl Thor, „Právě sbalila toho černýho fešáka.“

„Spíš to vypadá, že ji přemohl násilím!“

„Té to tak vadí! Ještě nikdo ji nedostal, když nechtěla! Ale ráda se pere!“

„Za chvilku je máme tady! Kytku jí nedávej, tu by sežrala; ale mohl bys pro ně na oslavu vytvořit kotel šampaňskýho!“

„Ale jak, sakra?“

Thor mě chytil za hlavu a zatřásl mi s ní: „Před upotřebením zatřepat! O čem se tady už půl hodiny bavíme?“

„To snad ne! To nemůžete myslet vážně!“

„Chlapče, ať ses k tomu dostal jakkoliv, je tvoje zákonitá manželka. Tak jí koukej zavolat, ať nám sem pošle nějaký dobrý pití. A to hned!“

Ještě pořád jsem tam trčel jako vyřezávaný svatý. Hagen se usmíval:

„V téhle hře to jde stylem: Já vím, že ty víš, že já vím. Jakmile jsi ji jednou prokoukl, už s ní můžeš cokoliv; nepodfoukne tě, protože si budeš dávat sakra pozor. Dokonce se můžeš napít i té její... šťávy!“

Můj povzdech byl snad stejně účinný jako to zemětřesení.

Lucka mezi nás vstoupila ve své nejparádnější podobě a nastavila mi tvář, abych ji políbil. Tvářila se, jako kdyby dostala první cenu.

„Radši bys políbil hada, miláčku?“ Cvičně se změnila v hada, pak zas na divnou pravěkou ještěrku s dlouhým krkem, „Mimochodem, pozdravuje tě táta a je moc rád, že jsme rodina. A aby ses nebál, zakázal mi se s tebou rozmnožovat. Nerad by měl na krku dalšího Merlina.“

Teatrálně tleskla, načež se objevil dlouhý stůl plný jídla a pití. Poháry byly křišťálové, talíře míšeňský porcelán, příbory zlaté s drahokamy. Jídlo a nápoje odpovídaly úrovní luxusu servírování.

„Můžete to rozmlátit na mraky,“ usmála se na Thora, „Ale prosila bych, po hostině pěkně poděkovat hodné Lucince. Určitě víte, jak!“

Hagen přistoupil ke stolu první, vybral si pohár vína rudého jako krev a elegantně jej pozvedl. „Na tvoje zdraví, princezno!“

Já jsem konečně dokázal říct: „Nejradši bych tě zabil!“

„Fajn. Kolikrát?“

„Zničit tě! Vymazat ze světa!“

„S radostí. Zakousnout, uškrtit, rozsekat na kousky, upálit, utopit v kyselině? Těším se... Lucinka bude přičinlivě kňučet!“

Bylo mi jasné, že ublížit jí nedokážu, i kdybych chtěl. Není smrtelná.

„Udělám pro tebe, co si budeš přát, miláčku. Protože tě skutečně miluju, i když to třeba tak nevypadá. A dobře mě poslouchej, Denisi Baarfelte: nikdy jsem nikomu neudělala nic, co by sám nechtěl. V den, kdy mi to dokážeš, zmizím z tohoto světa a už se nikdy neukážu!“

Otevřel jsem ústa, abych ji obvinil. Pak jsem je zase zavřel. Ne, mně neudělala nic, co jsem si nepřál. Obávám se, že ani jinému.

„Ach ano, ovšem!“ zasmála se a nechala si narůst rohy a ocásek. Slušelo jí to tak, že jsem... tak to tedy rozhodně ne!

„Tak jindy, no...“ řekla zklamaně.

Radegast přistoupil se svým parádním rohem v ruce. Nastavil jej a Lucka mu jej naplnila po okraj; nevím čím, ale vonělo to pěkně.

„Víš, co tady chystáme, dívko?“

„To ani nedejchej, barbare! Myslíš, že se na vás nechystáme? Klidně seber třeba všecky z tý vaší bandy; a spolehni se: jestli se vám podaří prosekat se až k našemu hradu, potkáš mě tam v první linii! A s mečem!“

Radegast si s ní přiťukl, sotva stihla vytvořit zlatý pohár. Připila si s ním, pak mi ho vložila do ruky. Šklebila se tak potměšile, že jsem se napít musel. A bylo to velice dobré víno.

Za námi se ozvala kopyta; to se vracela Eponé. Přes bílou srst měla krásné zebří pruhy, jinak si ponechala koňské tělo. Vypadala elegantně.

„Srdečné blahopřání ke svatbě!“ řekl Hagen a nabídl jí pohár.

Změnila se do dívčí podoby, aby ho přijala. Byla stříbrná a ty černé pruhy jí zůstaly. Vypadala úchvatně.

„Jo tak, po téhle teď jedeš!“ smála se Lucka, „Máš smůlu, ta ti nedá!“

Eponé se po ní ohnala kopytem. „Od který doby sem pouštíte tohle?“

„Od který doby se keltský klisny nechávají ojet od černejch pantherů?“

„Závidíš, čertíku? Jsem malej, ale šikovnej, co?“

„Takovejch můžu mít...“

„Ale nemůžeš s ním mít pruhovaný hříbata!“

Nugha a Assi si přišli pro poháry. Vypadali spokojeně; oba. Ani nebyli moc dokopaní a dokousaní.

Lucka opět nalezla ztracenou rozvahu. Obešla stůl a přišla ke mně s dalším pohárem: „Jen pij, drahý, máme toho dost. Kdyby ne, můžeme si snadno udělat další! Když na mě budeš hodnej, tak tě to naučím...“

„Lucinko...“ začal jsem. Pak jsem nevěděl, co říct.

„Bojovat s tebou jsem si vždycky přála.“ prohlásila.

„V životě s tebou nechci nic...“ začal jsem.

„Jak mi chceš zabránit, abych ti oddaně sloužila?“

Mezi námi, měla pravdu a věděla to.

„Mám tě ráda.“ řekla a políbila mě na prsní bradavku, „Věř mi; miluji tě, jak jen může milovat Satanova dcera. Ještě ani nevíš, co to znamená!“

Nemohl jsem si pomoci, musel jsem vzpomínat na jednu chvíli, kdy nás její pekelné stvůry zachránily před útokem těch z jiného světa. Tehdy se nám moc hodily, nepřemýšleli jsme, co jsou zač; a dobře jsme to věděli!

Luciferella postřehla moje zaváhání, a už zas chystala intriku:

„Vlastně jsem přišla, abych si popovídala s tou malou vesničankou z Domrény, co jí říkají Jana z Arku. Že ji tu nikde nevidím!“

„Ani neuvidíš!“ dělalo mi radost, že ji můžu naštvat, „Ta sem nepřijde!“

„Smůla! Ona nemůže na nás, my nemůžem na ni; můžem si tak leda posílat vzkazy po jiných. Co vás to vůbec napadlo se kvůli ní na nás sápat?“

„To není žádný nový nápad! Pokud vím, už před námi se tam vydal Feroz!“

„Feroz? Vy jdete tam, kam šel...“ docela zdařile vykulila oči údivem.

„Moment, Lucinko!“ zadržel jsem ji, „Mohla bys nám něco objasnit? Kdo je doopravdy tvůj otec? Satan, nebo hrabě Guy Feroz? Nebo je to jedna osoba?“

„Můj otec je Satan Ďábel, Feroz na to poskytl svoje semeno; jinak bych se nemohla narodit v hmotné podobě, to je snad jasný. A co máte s tamtěmi?“

„Moji přátelé používají výraz Inferno,“ řekl Radegast, „Chceš říct, že ty k té smečce nepatříš?“

„Inferno? Ano, ten název se pro nás občas taky používá. Ale my tak říkáme jednomu místu, které... no, nemáme je moc rádi. Tam se skutečně bojuje, ale to je naše válka! Proto tam odešel Feroz a...“

„Použili ještě jeden název: Brány. Co to znamená?“

„No, to je u nás. Nejzazší místo, kam bych si troufla já.“

„Co je za Branami?“

„Nevím. A nechci vědět.“

„Takže i ty se toho místa bojíš?“

„Taky byste se báli, kdyby...“ Lucka se zarazila, „Vy tam fakt chcete?“

Odpověď nedostala; tak jen potřásla hlavou: „Já se z toho snad...“

„Tak abys věděla, kočičko,“ řekl Radegast, „Brány chce obsadit a držet nebeská kavalerie v čele se Svatým Jiřím, Svatým Václavem a Svatou Janou, tou holkou z Arku. Obávám se, že je uvidíš nepříjemně zblízka.“

Lucka kývla: „A vy chcete projít na druhou stranu?“

Odpověď nedostala; tak vybuchla: „Vy jste se zbláznili!“

Opět žádná odpověď. Tentokrát už nereagovala ani ona.

Hagen si vybral další sklenici a s chutí se napil.

„No, tak jsme si pokecali, jak jde život. Teď bysme snad mohli přejít na závažnější věci. Ty říkáš, Lucille, že Inferno není Peklo?“

Rozčíleně zamávala rukama. „Ale jo, je! Jenže ne naše peklo; stejně jako není tvůj Hel, Germáne. Tam je tuším mráz, u nás tekutý oheň. Pak ještě existují další druhy, ale to bych snad ani...“

„A tvůj otec Satan – je vládcem celého Pekla, nebo jen části?“

„Té části, která se týká křesťanů. Ale řeknu vám, je to velká říše!“

„Kdo vládne tomu zbytku?“

„To není žádnej zbytek. To je... úplně jiná říše.“

„Máte s nimi nějaký kontakt?“

„Radši snad ani ne. Oni nás... nemají moc rádi.“

„Máš s tím nějaké osobní zkušenosti?“

„Ani ty nejmenší. Řekla bych: nikdo z nás. Ani otec.“

„Tak to jsme nahraný.“ řekl Radegast a napil se.

Hagen, který se sám jmenoval náčelníkem štábu, odsunul pár talířů plných pochoutek a roztáhl si na stole mapu.

„Nenapadá tě něco, čaroději?“

Nenapadalo mě nic. Tedy, napadlo mě nějak to obejít, ale... jak?

„Co je... Země je ve vašem chápání koule, že? Co je na druhé straně?“

„Nevím. Snad Havajské souostroví. Pár ostrůvků v moři.“

„Kdo je tam nejmocnější?“

Napadla mi jedině... „Rudovlasá Pele, Paní Sopek. Za dávných časů jí na usmířenou házeli do vulkánů princezny z královských rodů!“

„Tak tu ještě neznám!“ konstatoval Falko.

Paní Pele rozhodně nebylo lze označit přízvisky krásná či mladá. Leda tak majestátní; řekl bych dokonce mírně nasupená.

„Co je tohle za místo?“ zeptala se ostrým hlasem, „Nějaké hory! A vy jste...?“

Moji společníci se začali představovat. Já jako poslední.

„A proč myslíte, že bych sem měla přijít?“

„Pokud nechceš, nemusíš! Jenom jsme mysleli, že bys třeba ráda...“

„No – a co tady mám dělat?“

„Můžeš si od někoho stáhnout, o čem se mluvilo doposud?“

Změřila si nás dost nepřátelským pohledem a řekla: „Ne!“

Radegast jí začal vysvětlovat situaci; zatím jsem měl čas zamyslet se nad vším, co jsem zatím vyslechl. Rozhodně to vypadalo divně.

„Dost!“ řekla Pele, „Tak vy chcete projít středem Země na druhou stranu? Vulkánem na Havaji do Pekla pod Evropou, nebo kde?“

„No, promiň! Byl to jenom takovej nápad...“

„A chcete, abych vám to zařídila? Víš, že větší drzost jsem ještě neslyšela?“

„Povídám, zapomeň na to. A promiň, že jsme tě obtěžovali!“

Pele prošla okolo stolu, přehlédla nabídku a vzala si talířek s nějakou šunkovou roládou. Ochutnala a pokrčila rameny: „Kolik že vás je?“

Falko ukázal na kameny. Měl jsem pocit, že jich přibylo.

„Trochu málo na válku, ne?“

„Zatím verbujem další kamarády...“

„Tak to si počkám. Tohle je za koho?“

„Sobek, bůh Krokodýlů.“

„Vy máte božstvo takovýho zelenýho hnusu?“

„Máme i bohyni Žab. Paní Heqt. Možná s námi půjde taky!“

„Zajímavý! Máte taky boha Komodských Varanů?“

„Ne. Ani nevím, co to je.“

Pele předvedla iluzi asi třímetrové ještěrky s rozeklaným jazykem a tmavými šupinami. Ještěrka se nelíbila nikomu kromě Lucky.

„Hezký,“ řekl Falko, „Kde to žije?“

„Na ostrově Komodo, nevzdělanče. Naštěstí je tam nikdo neruší...“

Thor mávl rukou. „To nemá cenu, žvaníme o pitomostech! Není na čase začít mluvit vážně? Já slibuji pomoc Walhally; všech hrdinů, kteří tam čekají na nějakou parádní rvačku. Možná nalákáme i nějaký Walkyrje...“

„Tak moment!“ řekla Eponé, „Vy Germáni jste na jedno použití, žejo? Když si odbudete svůj jeden ubohej život, jdete do Walhally chlastat a šoustat, a už vás nic nezajímá! Nezdá se ti, že to máte moc lehký?“

„Zato vy Keltové jste jako plevel, rodíte se znovu a znovu! Pak se nediv, když o něco jde, nemáte kde koho sehnat!“

„Ty seš voprásklej jako nádražní vrabec!“ naštvala se, „Jestli tě kopnu...“

„Koně se u vás taky roděj znovu, aby nosili pořád ty samý hrdiny?“

„Nic ti do toho není – ale v podstatě jo. Akorát až nám dojdou koně, budeme jezdit na Germánech!“

„Ty seš zas drzá jako lázeňská veverka!“ oplatil jí urážku, „Pochlub se: Kde je třeba v tuhle chvíli Finnean McDougall? V jakým se ulejvá těle?“

„Buď klidnej a nedělej si starosti, však on se objeví, až bude třeba!“

Assi mi nenápadně položila ruku na rameno.

„Teď se budou hodinu hádat o pitomostech... baví tě to?“

„No...“ pokrčil jsem rameny.

„Nechceš jít chvilku bokem?“

Vycouvali jsme a Assi nás nenápadně zahalila polem, aby nás nemohli tak snadno poslouchat. Samozřejmě, kdyby někdo chtěl, najde nás...

„Ta tvoje kamarádka je mimořádně sympatická.“ zahájila Assi rozhovor.

„Lucka? To snad nemyslíš vážně!“

„No ne, fakt! Když mi dávala sklenici, usmála se a naznačila, že budeme dobrý kamarádky. Líbí se mi, taková jemná a dráždivá...“

„Poslyš Assi, copak tys vůbec nepochopila, o čem je od začátku řeč? Lucka je dcera Satana, nejhoršího démona, jakýho znám! Bytosti, která lže a podvádí, jak hubu otevře! A Lucille je přátelská jenom proto, že tě chce svést a podfouknout, aby tě dostala do závislosti na sobě!“

„To všechno dohromady znamená jen jedno: bude s ní legrace. Ti ostatní mi připadají nudní; přesně jako morani na pastvině. Chystají nájezd, no; přepadnou nepřátelský území, ukradnou pár krav a děvčat a budou se mít půl roku čím vytahovat. Takových znám...“

Začal mi stoupat adrenalin. Chystal jsem se vychrlit na ni vše, čím mi Lucille jde na nervy. Assi zamrkala: „Hele, jen se o ní zmíním, už začínáš reagovat! Kvůli žádný jiný holce by ses nevztekal!“

Měla pravdu. Násilím jsem se pokusil ovládnout své emoce.

Ještě mi napadl jeden argument: „Když ti dala to víno; víš, jak je dělá?“

Assi s úsměvem přikývla. „Bezva nápad! Myslíš, že by mě to naučila?“

Vzdal jsem to: „Zcela jistě. Na to jenom čeká...“

Postřehla, že se zlobím, tak mě pošimrala na tváři jedním svým copánkem.

„Víš, jak se pletou copánky? Kde bysme ve stepi vzaly vodu na mytí? Když potřebujeme rozředit hlínu na zpevnění nebo namočit před oholením... Neříkej, že ti to Assama dělala jinak!“

Musel jsem přiznat: přesně takhle. Leda že mi to připadalo zábavné.

(A maličká vzpomínka: tmavovlasé Římanky zesvětlovaly vlasy tak, že je myly kravskou močí. Než přišly na lepší fintu, dát ostříhat nejhezčí germánskou otrokyni a nechat si z ní udělat paruku.)

Assi mě nechala chvíli vydechnout. „Jak se hraje Flaška?“

„To bude dost problém tobě vysvětlit! Ono podstata je v tom, že na to musí být hráči oblečení. Aby se mohli postupně svlékat podle toho, na koho ukáže hrdlo té láhve.“

„Já snad nechodím oblečená?“

„Jo, vidím: máš náhrdelník a sukýnku z perliček. Viděla jsi vůbec někdy, co všechno na sobě mívají navlečené bílé holky?“

„Jasně. Prohlížela jsem si dokonce módní časopisy!“

„A - výsledek?“

Hbitě se přestrojila do elegantních šatů pařížského střihu. Vypadala dost směšně, ale řekl bych, že má docela dobrý vkus.

„No – a teď to ze sebe postupně zase svlíkneš.“

Svlíkla to hned, jen se oklepala. „A dál?“

„Podle toho, jak se to hraje. Ona je řada variant. Ta nejlepší je, že ti dva, kteří jsou nejdřív nazí, se musí spolu milovat. Někde bokem nebo přede všemi, podle toho, jak si troufají. A jak moc jsou opilí.“

„Musí být opilí? Vaše nápoje mi chutnají, ráda bych se občas opila!“

„To proto, aby se odstranily zábrany! No, aby dostali odvahu se svlíkat, případně spolu vyspat. Na to totiž musí být odvaha, chápeš? Mají to zakázáno a rodiče by je přísně potrestali, kdyby to věděli!“

„Vážně? Zabili by je?“ vykulila oči.

„To snad ne! Ale hrozně by jim vynadali, možná jim i nařezali!“

„A co? Správná moranka má dostávat výprask třikrát denně!“

Povzdychl jsem si. Má vůbec smysl jí něco vysvětlovat?

„Oni nepasou krávy, viď?“

„Ne. Někteří ani nikdy žádnou neviděli zblízka. Žijí ve svých rodinách, chodí do školy, někteří už do práce... nebo se učí podnikat ve své firmě. Nikdy jsi neviděla, jak žijí mladí v Evropě?“

„Ale jo, ale je to nuda! Když se pasou krávy, je větší zábava; občas na stádo zaútočí lvi nebo leopardi, mláďata se snaží ukrást hyeny... a když je moc nuda, přijdou krást nepřátelští morani!“

„A holka se vdá rychleji než čekala, co?“

Assi spokojeně kývla. Věděl jsem, že kluci se potulují se svými krávami poblíž osady podle toho, jak je kde dost pastvy; občas přiženou některý kus domů, ale mnozí zůstávají u stáda dlouhé týdny. Cvičí se v boji, takže mezi nimi neustále vznikají žertovné potyčky; děvčátka jsou trochu mírnější, ale z hlediska bělocha jen o nepatrný chloupek. Jak jsou citlivé na bolest, je vidět podle ozdobných jizev, jimiž mají vyparáděno celé tělo.

„Že!“ smála se Assi, „Jenže na bílý kůži to není ono, tak si musejí holky vymýšlet všelijaký tetování. Jak je vyzdobená Lucka?“

„Jak zrovna chce. Obvykle nic moc.“

„Já bych jí pomohla! Upletla bych jí copánky... uši taky nic moc...“

„Ty máš z uší trhací kalendář! Myslíš, že by tohle chtěla?“

Rozcinkala všechny svoje ozdoby. Byla na ně patřičně hrdá.

„Přiznej se, Assi: jak často se navzájem dráždíte s holkama?“

„Vždycky, když máme chuť!“ ušklíbla se, „Co máme dělat? Kluci jsou někde ve stepi s krávama... A nemysli, oni si taky pomůžou!“

„Jak to je, když některá holka s nějakým klukem jít nechce?“

„Proč by nechtěla? Správná moranka nejdřív otestuje všecky kluky; pak se rozhodne, kterýmu bude nadbíhat. Chystá mu nejlepší jídlo, stele mu lůžko, plete mu copánky... a bojuje o něj s jinýma holkama!“

„A co když na ni dostane chuť jinej kluk?“

„No, nezblázním se; jestli mě přepere, ať si užije!“

„A co když je slabší než ty?“

„Tak musím včas přestat se bránit, to je jasný! Kluk musí mít vždycky pocit, že vyhrál; kdybych ho zmlátila moc, třeba by zbaběle utekl!“

Rozesmál jsem se. Začal jsem ji střídavě tahat za copánky, bránila se. Už to vypadalo na rvačku, ale včas jsem toho nechal.

„Občas, když chce holka toho svýho trochu vytočit, aby žárlil, začne laškovat s jiným. Buď jí nařeže, nebo se porvou mezi sebou. V každým případě je nějaká legrace!“

„Vy se na tý pastvě dost nudíte, co?“

„Ani bys neřekl jak! Nejhorší je, že každou zábavu už jsme vyzkoušeli! To se potom hodí cokoliv, co komu napadne!“

„Vidíš. Ti mladí se taky nudí a vymýšlejí zábavy. Třeba Flašku.“

Chvilku o tom intenzivně uvažovala. Moje malá moranka... vždy o sobě mluví jako o Wassongské dívce, která někde pase dobytek. Jak ale žije taková bohyně? Má taky někde na nebi pár kraviček a hraje si s kamarády?

„To ne!“ rozesmála se, „Abych mohla být moranka, musím sestoupit na zem! Udělám ze sebe prostě normální holku!“

„No dobře. Co ale děláš mezi tím? Nahoře, u Otce Nga?“

„V podstatě nic. Čekám, až se někde něco začne dít. My umíme čekat.“

Asi ano. Představoval jsem si to jako nějakou letargii, mírné podřimování v příjemném prostředí – a věčná nuda. Žijí tak všichni?

„To máš... v podstatě se zas tolik nenudíme. Vypouštíme časové úseky, kdy se nic neděje, chápeš? My můžeme ovládat čas...“

„Ale zábava tam ani tak žádná není?“

„Proč si myslíš, že sem tihle všichni přišli?“ ukázala na společnost, do níž se mezitím přidala spousta dalších bytostí, „Tuší zábavu!“

„Jenže tuhle vymysleli sami bohové! Třeba Radegast...“

„No ano, morani!“ řekla pohrdavě, „Jako kdybych to neznala! Sesednou se u ohně, budou dobu plánovat, vytahovat se dřívějšími boji, chlubit příštími hrdinskými činy, sežerou a vychlastají všechno co je v dosahu, potom se vrhnou na holky a když už nebudou moct, usnou vyčerpáním! Aspoň že jsou tu nějací noví, který ještě neznám! Třeba ten blonďák s kladivem!“

„Thor? Tak toho bych ti neradil, je to brutální zvíře!“

„Fakt? To se mu musím co nejdřív vnutit! Jenže koukám, tvoje Lucinka už se mu stihla vetřít; čiperná sestřička!“

„Podle toho, co povídal, už Lucku zná a nemá o ní iluze. Tebe ovšem ne!“

„V každým případě mám pár zajímavých kámošů na prozkoumání. Že děkuju.“

V tu chvíli mi něco napadlo. „Co tomu říká Otec Nga?“

„Celkem nic; proč?“

„Kde je teď? A proč není tady?“

Zaváhala jen na okamžik. Pak se vedle nás zjevil starý Nga, oblečený jako běloch do fraku, bílé náprsenky a kravaty. Všechny ty věci byly luxusní; jenže byl bos, ježto boty ho v Paříži zoufale tlačily a nevěděl, jak by si s tím poradil. Vypadal důstojně a vlídně se usmíval.

„Byl bych ti vděčen, Otče, kdyby ses ujal funkce hostitele.“ řekl jsem, „Mám tu drobný problém, jsme mimo jakékoliv území kromě Gawírů, a je lidé ani jejich bohové nezajímají. Mohl bys...“

Starý Nga pochopil rychle a svérázně: „Ty mi navrhuješ, abych přijal toto území za svoje? Rozšířil teritorium až sem... přes všechna ostatní?“

Musím konstatovat, je v uvažování rychlejší než já.

„No... Tak bych to zas neviděl. Patří Gawírům...“

„Jistě, leopardi. Ale já jsem taky leopard...“ rychle to dokázal, „Ty si vážně myslíš, že bych se tu mohl chovat, jako by mi to patřilo?“

„Všichni ostatní jsou tu hosté.“ řekl jsem důrazně, „Mají vlastní území.“

Čím víc to Nga promýšlel, tím víc se mu to líbilo.

„Ovšem jeden určitě souhlasit nebude.“ nadhodil jsem, „Ruwa Raue.“

„Pch; ten starý ďábel? Myslíš že po tom, co jsi zpráskal jeho syny, by se nám opovážil ukázat na očích?“

Jeho hlas zněl přesně tak pohrdavě, jaký bych použil já.

Potom se zablesklo, země se otřásla a zjevil se Ruwa Raue. Starý černoch ve lví kožešině, na hlavě zlatou korunu s peřím, v ruce válečný kyj.

„Buď proklet, Nga!“ zaječel vysokým hlasem, „A stejně tak tvůj syn a tvá dcera, i její ničemný muž, ten čaroděj s modrýma očima! A stejně tak nechť jsou prokleti všichni, které jste si sem pozvali! Ať vaše ženy rodí supy a hyeny, ať vašim mužům uschne přirození a už nikdy se nepostaví!“

Jeho objevení vyvolalo přesně takovou reakci, jakou jsem očekával; všichni se začali smát a nahrnuli se kolem v očekávání nějaké zábavy.

„Co máš proti Supům?“ zeptal se Hór, který je sice Sokol, ale zastává se všeho, co má křídla a zahnutý zobák.

„A co máš proti Hyenám?“ tázal se ještě výhružněji Anúbis.

„Konečně, proč bych nemohla jednou porodit pár hyen?“ zeptala se mírně Dea Andarté, keltská bohyně Medvědů, „Zajímavá kombinace!“

Ruwa Raue zmlkl, jen na ně vyděšeně zíral.

„Ty chceš říct,“ prohlásil Radegast, „Že má plodivá síla vyschne, když ty mě prokleješ? Leda bych navštívil tvé sídlo a viděl tvoje ošklivé dcery!“

Podle smíchu a neurvalých poznámek jsem usoudil, že už jsou pěkně opilí. Ať Lucka dává do svých nápojů cokoliv, jsou zatraceně účinné.

Ruwa Raue udeřil svým válečným kyjem do země, až to zadunělo.

„Vy všichni, kteří jste mě bez příčiny napadli a urážíte mě na mé půdě! Porazili jste moje syny, ale jsem tu ještě já! A vyzývám vás k boji!“

„Koho konkrétně?“ zeptal se Thor a pozvedl kladivo.

Ruwa Raue těkal očima z jednoho na druhého. Pak zamával kyjem:

„Pobiju vás všecky, jednoho po druhém!“

Nepřejte si slyšet ten smích, který to vyvolalo.

Chtěj nechtěj, musel jsem zasáhnout.

„Dovolte, prosím! Tento pán je Ruwa Raue, Pán všech Yawů, nejvyšší bůh Ongangů. Znáte jeho vnuky, Lvíčata; já jsem před nedávnem bojoval s jeho dvěma syny. Můžeš je přivolat, prosím? Tak tedy:

Toto je Bebeh, bůh špatného počasí – a

Kowange, bůh pálícího slunce. To jsou oficiální tituly...“

Oba byli ve věku bojovníků, ovšem ve stavu značně ubohém, zvláště proti sebevědomým hostům. Ani neměli svoje zbraně a vladařské odznaky.

„Podle práva jsem jejich pánem,“ pokračoval jsem, „Ale protože mám Yawy velice rád a vážím si jich, můj hněv vůči nim je tím usmířen a já bych jim chtěl od této chvíle prokazovat pouze samé dobré skutky. Proto také prosím vás všechny, abyste jim věnovali nejvyšší přízeň!“

Vyslechli mě dost pozorně, taky poprvé, co jsem od nich něco chtěl.

„No tak jo,“ řekla Lucka, „Pojďte se s náma napít, kluci!“

Bebeh a Kowange už udělali pár kroků ke stolu a mlsně se olizovali, avšak jejich otec znovu zabušil do země svým kyjem:

„Nezajímají mě vaše kecy! Já chci bojovat!“

„My jsme pro,“ řekl Radegast, „Ale řekni s kým!“

„Máme takovej zvyk,“ dodal Thor, „Na každém setkání může kdokoliv vyzvat kohokoliv, ale každý smí bojovat jen jednou. To proto, aby ho ostatní mohli sledovat a aby se pak nevymlouval, že je vyčerpaný. Ačkoliv třeba moje síla je naprosto nevyčerpatelná!“

„Já bych na tvým místě držel hubu!“ řekl Áres, „Pamatuješ, jak...“

Ruwa se znovu rozhlížel. Pak ukázal prstem: „Támhle toho!“

Otec Nga pyšně zvedl hlavu. „Troufáš si, muži z města! Nemyslíš, že jsi za léta své vlády příliš zestárl a ztučněl?“

„Ty nemáš z čeho, kočovníku! Leda z krav, které jsi mi ukradl!“

„Nemáš už žádné morany, které bys na nás poslal? Musíš bojovat sám?“

„Tvoji morani jsou zbabělci! Něco ukradnou a utečou s tím!“

Nga změnil kostým; teď byl nahý až na bederní roušku (červenou!), zato měl oštěp s blyštivým hrotem (což potěšilo Odina a všechny Ásy) a veliký štít z krokodýlí kůže (což lichotilo Sobekovi a kupodivu i Pele). Všeobecný názor, že Wassongové jsou banda zlodějů, zas těšil Merkura (Herma?).

Ruwa Raue usoudil, že by se měl chránit štítem. Z pruhované zebří kůže, takže mu začala okamžitě fandit Eponé.

Diváci vyčistili prostor a utvořili kruh. Oba bojovníci prozatím postupovali proti sobě, kryli se štíty, občas některý zaútočil, ale druhý svižně odrazil a vzápětí zahájil protiútok. Bylo vidět, že mají zkušenosti.

„Beru sázky v neomezené výši!“ hlásil Hermes, „Kdo si vsadí na koho?“

Vzrušení stouplo, když Nga škrábl Ruwu oštěpem a vytryskla krev; vzápětí ho Ruwa zasáhl kyjem a odhodil až na nejbližší skálu. Nga je sice zkušený, ale ne už nejmladší; chvilku mu trvalo, než se zvedl. Pak zas útočil.

„Dobrá rána – a hezká zbraň.“ konstatoval muž, který stál vedle mě, „Ale strašný krávy. Stará se o ně vůbec někdo?“

Sledoval jsem boj, takže jsem zaznamenal pouze jeho tmavou pleť a spoustu blýskavých šperků. Ale jeho hlas, laskavý a přitom uštěpačný...? Prohlédl jsem si ho líp; jeho pleť nebyla černá, nýbrž tmavě modrá a tvář...

„Góvinda?“ řekl jsem nevěřícně.

„Už dávno ne,“ zasmál se, „To když jsem byl malý...“

Měl jsem řadu nápadů, co říct, ale všechny mi připadaly neuctivé.

„Byl bys radši, kdybych přišel jako Lev? Co kdybych tě při tom roztrhal?“

„Prokázal bys mi tím nejvyšší čest...“

Takže zavrčel. „Co se mě všichni tak bojíte? Ublížil jsem snad někomu?“

Rychle jsem řekl: „Ne!“ a pomyslel si: Kromě pár miliónů lidí...

Začal se smát: „Začínáš mě bavit, čaroději. Ale pořád ještě nechápu, proč se bojíte mě někam pozvat. Já přece mám zábavu rád!“

Rozhodl jsem se říct to nahlas: „Jdou o tobě takový řeči... že nemáš rád alkohol a nejíš maso... a když někdo moc řádí s holkama...“

„Sprostý pomluvy!“ Mávl na Lucku, aby mu hodila pohár, obratně ho chytil a usmál se na ni, „Že bych zrovna já měl něco proti laškování s děvčaty?“

Zauvažoval jsem, co namítnout. Měl jsem v tom trochu zmatek.

„Nakopej svýmu duchovnímu učiteli do zadku,“ doporučil mi, „Já vím, že jsi byl ještě nedávno dost velkej asketa. Ale už jsi vyrostl a...“

„Můj duchovní učitel již opustil tělo.“

„Smůla, co? Kde je teď?“

„Pokud vím, stal se poradcem Otce Nga!“ ukázal jsem na svého tchána.

Kršna se rozesmál: „Skvělý! Vy mě vždycky něčím pobavíte! Asi začnu tomu starýmu zloději krav fandit!“

„No vidíš. A já teď zrovna fandím Ruwovi. Dost jsem mu ublížil...“

„Jeho chyba, když si to nechal líbit! Jsme bojovníci, hochu!“

Vzpomněl jsem si, že vždy fandil válečníkům. Sledovali jsme boj, každý svého favorita; dokonce jsem se s ním začal zcela bezostyšně hádat, málem jsme se začali sázet. Boj byl prozatím vyrovnaný.

„S tím, že bych řídil tvůj válečný vůz, ovšem nepočítej!“ smál se mi.

„Taky se nechystám do žádné bitvy!“ odpověděl jsem.

A on řekl: „Pcha!“

Teď už stříkala krev z obou soupeřů; ztěžka dýchali, klopýtali, neměli už sílu na sebe křičet urážky. Ale ještě pořád stáli na nohou; až konečně Nga podtrhl Ruwovi nohu, přišlápl jeho válečný kyj a nasadil mu hrot oštěpu na hrdlo: „Vzdej se, ničemo!“

Ruwa vrčel a vzdát se nechtěl, ale nemohl nic, výsledek byl jasný.

Nga ho uvolnil, pozvedl ruce a přijímal gratulace diváků.

„Vyhrál jsem,“ řekl Kršna, „Jaké ti můžu splnit přání?“

Nenapadlo mě nic kromě neurčitého pocitu, že bych já měl spíš udělat něco pro něho. Smál se, až mu z namalovaných očí tekly slzy.

„To děláš celý život! No dobře, máš u mě malý dobrý skutek do budoucna!“

Otec Nga zabodl svůj oštěp hrotem do země na znamení ukončení nepřátelství.

„Ruwo Raue!“ pronesl důstojně, „Porazil jsem tě v čestném boji a stvrzuji, že jsi mocným bojovníkem a velkým králem Yawů! Ty i celý tvůj rod se od této chvíle těšíte mé nejvyšší ochraně; také tvoji synové, kterým již nikdy neublíží nikdo z mých dětí! Včetně čaroděje, kterého si vzala má dcera!“

Ruwa Raue už zas stál na nohou, odložil i svůj kyj a štít. Jeho synové si ještě nebyli jisti svým postavením, ale tvářili se hrdě.

„Kršno!“ řekl jsem, ačkoliv už mi zmizel v davu, „Rozmyslel jsem si to s tím přáním. Nedělej nic pro mne, ale udělej to pro kmen Ongangů!“

Probral si to v hlavě, pak se usmál: „Docela riskuješ, Denisi!“

„Já vím. Ale opravdu jsem na ně nebyl moc hodný.“

Zasmál se, potřásl hlavou a odešel.

Přistoupil jsem k Ruwovi. Nga mu právě líčil radostné perspektivy, jichž se kmen Ongangů dočká pod jeho ochranou. Když mě viděl, přivolal mě:

„To je Denis, náš čaroděj. Střetli jste se, ale nevím, zda se znáte!“

V očích Ruwy Raue i jeho synů jsem četl jediný cit: nenávist.

„Ano, bojoval jsem s vámi.“ řekl jsem klidně, „Ale možná by vás zajímalo, proč. Přijali byste výzvu, abych vás přizval na válečné tažení, kdybych vás předtím tak drtivě neporazil?“

„To rozhodně ne!“ řekl Ruwa s náležitou obezřetností.

„Protože vím, že vy Yawové jste nejmocnějšími bojovníky tohoto kraje...“

Pozvedli hlavy; pak řekl Bebeh: „Zatím jsi pomáhal kdekomu, kdo s námi bojoval! Proč teď najednou měníš názor?“

„Očekával jsem, kdy přijdeš a budeš se mnou jednat. Váš král B'Walla už pochopil a přišel. Uzavřel mír s mým králem. Já chci uzavřít mír s vámi!“

„Mír?“ zeptal se Ruwa Raue. Nevěřil mi ani slovo.

„A pomoc při tažení do Inferna. Chci vás tam mít!“

Kowange dal najevo, že není zcela neinformovaný: „Ty tam ale nebudeš!“

„Bude tam můj ochránce a přítel, Radegast.“

Jejich názor na šelmoida nebyl taky příliš lichotivý. Ovšem...

„Budou tam Ngajimové?“

„Samozřejmě! Jsme nejlepší bojovníci Afriky!“ vypjal se Nga.

„Ani my nejsme zbabělci!“ řekl Ruwa, „Moji synové půjdou! Musí vykonat mnoho hrdinských činů, aby očistili svá jména!“

„To jsem očekával! Proto jsem s tebou také bojoval!“

Během řeči jsme se přemístili ke stolu s občerstvením. Assi se živě bavila s Luckou, zřejmě o účesech, protože se tahaly za vlasy a smály se. Assi se strašně zalíbily Luciiny rohy. Nemělo smysl se mezi ně míchat.

O obsluhu se staral chlapík tmavé pleti, na první kouknutí démon.

Kršna, už ve lví podobě, si přátelsky povídal s Radegastem. Vrčeli na sebe, sekali drápy a vypadalo to na zničení půlky Vesmíru. Ale protože drželi v některé ze zbývajících rukou pohár, asi to nebude tak zlý.

Pohlédl jsem k východu a zjistil, že tam svítá.

Řekl bych, že končí první kolo. V každém případě ledy jsou prolomeny, přátelské vztahy navázány, spolupráci nestojí nic v cestě. Hosté se rozejdou do svých domovů, někteří přijmou pohostinství nových kamarádů. Sejdou se zítra večer? A bude jednání pokračovat?

Nevím; byl jsem unavený a bylo mi to jedno. Chtělo se mi spát.

„Tak jdi,“ pošeptala mi Assi, „My tvý manželky to zvládnem!“

Tak jsem se vytratil říct B'Wallovi, že kletba z jeho kmene je sňata.

Probudil jsem se vedle Lucky. Ve chvíli procitání jsem ji ucítil; nahmátl jsem moranské copánky a náhrdelník z perliček a usoudil, že je to Assi, tak jsem se od ní nechal něžně probouzet. Až pak jsem postřehl jiný styl milování, ale bylo už pozdě.

„Ty si jaktěživ nedáš pozor!“ smála se Lucka, „Hagen tě nevaroval?“

„Třeba už se tě nebojím!“ řekl jsem.

„Ale to bys měl!“ řekla a vrhla se na mě.

Když o tom víte, jsou démonky ty nejvášnivější milenky. Kromě jiného vás zároveň nakrmí a dodají vám energii na celou dobu...

„Ukaž se, jak vypadáš!“

„Takhle mě vyzdobila Assi! Sluší mi to?“

Přejel jsem jí po vyholených cestičkách mezi copánky.

„Ty ses nedala, pokud vím, ostříhat nikdy!“

„Já nejsem ostříhaná! Jenom mám upravenou hlavu – to je rozdíl!“

„Takhle by ses ukázala svým zaměstnancům v tom tvým obchoďáku?“

„Vsadíme se? O co?“

„Řekl bych, že na mě pleteš zas nějaký podraz!“

„Pletu! Za sto let tam takhle budu chodit a nikdo se nebude divit! Akorát že se copánkům bude říkat dredy a budou vypadat trochu jinak...“

„Tak ty tam budeš ještě za sto let? Co když tě někdo zabije?“

„Jseš nejmocnější čaroděj! Zkus to a pak řekni, kdo to dokáže jinej!“

„Tvůj tatíček, miláčku! Jednou ho naštveš a...“

„Znáš se s ním osobně? Mluvil jsi s ním někdy?“

„Ne. Ani nevím, jestli bych rád.“

„To je vidět. Někdy vás představím. Možná už dneska.“

Vykoukl jsem ven, kolik je hodin. Slunce se klonilo k západu.

„Copak že ses ukázala za denního světla?“

„Pch! Nejseš ty blbej?“ řekla a zmizela.

Král B'Walla seděl obklopen morankami a cpal se. Měl skvělou náladu; jeho bojovníci taky, jen o něco míň.

„Vyhlásil jsem oslavy!“ oznamoval mi, „Samozřejmě tě zvu!“

„Děkuji, ale nevím, kolik budu mít času. Mám nějakou práci.“

„Se svým synem? Tedy, doufám, že to bude syn!“

Neměl jsem tušení; Artanna mi prozradil, že Assama pocítila porodní bolesti a právě teď se chystá s podporou kamarádek dát život...

Nechal jsem všeho a běžel za ní.

„Zbytečnej poplach,“ zahnala mě Aysim, „Ale zítra už možná...“

„Neměl bych tady zůstat?“

„Ne!“ zakřikla mě Naqi, „Seš tady naprosto zbytečnej, postaráme se!“

„Jdi si organizovat ty svoje války a nás nech pracovat!“

Vyděšen jejich jednotným postupem jsem urychleně vycouval.

„Neměli bychom jít s tebou?“ zajímal se Charry, „Třeba abychom ti poskytli morální podporu při tom jednání!“

„Určitě ano! Ty bys tam být měl, mají tam skvělý pití!“

„A, tak to jo!“ souhlasil a začal se zdobit.

„A Diana samozřejmě taky! Potkal jsem tam včera někoho, koho miluješ!“

„Slyšela jsem! Myslíš, že by mi zahrál na flétnu?“

„To nevím – ale jak to víš? To se tady tak hrozně šíří drby?“

„Spolehlivě!“ řekla Assi a dala mi pusu na krk, „Vy se chystáte lézt do toho strašnýho kopce po nohách? To se dělá takhle...“

Luskla prsty; v tu ránu jsme byli na shromáždišti. Démoni se točili kolem stolů s občerstvením, Lucka je šikanovala jen pohyby obočí a prstů.

Říct, že je tu nepřehledno, by byl slabý výraz. Byl tu mohutný dav lidí, zvířat existujících i mýtických, všelijakých příšer a... jak to říct? Vemte si kteroukoliv knížku o mythologii a můžete je začít jmenovat.

„Kde se tu tak najednou všichni vzali?“

Radegast měl po těle úctyhodnou sbírku čerstvých jizev. A na tváři úsměv.

„Nejvíc jich přišlo, když se rozneslo, že je tu Nrsimha. Nejdřív jsem se chystal zjišťovat, kdo je kdo. Teď už na to kašlu, nemá to cenu.“

Rozhlédl jsem se. Na několika místech blýskaly čepele, ozýval se vzteklý řev a dunivé rány. To si vyjasňovali, kdo je lepší bojovník.

„Je tady někde? Myslím Kršna!“

„Řekl bych tak v dvaceti inkarnacích. Některé se hádají mezi sebou. Kromě jiného, věděl jsi, že jsme příbuzní?“

„Nevěděl. S ním nebo se mnou?“

„S oběma; vím jak, ale nedokážu to vysvětlit. Jo, taky je tu šestnáct tisíc jeho manželek; všechny jsou Bohyně Štěstí. Tedy, každá zvlášť. Myslím, že soustavně někoho obšťastňují.“

„Hm – hm! Velíš tady ty, Lucka, já nebo On?“

„Každej a nikdo. Ale pro jistotu tady někde zůstaň, kdyby bylo potřeba!“

Chvilku jsem se pokoušel něco promyslet nebo zjistit, co se děje.

„Jsou tu taky nějaký křesťani?“

„Proboha; ještě ti by tu scházeli!“

Logicky jsem si odvodil, že tu nejsou ani žádní Židé, ba ani muslimové. Z těch posledních mi nejvíc chyběly Nebeské Labutě al-Lát, al-Uzzá a Manát Ničitelka, tak trochu moje manželky...

„To je dost, že sis na nás vzpomněl!“ řekla Manát a kousla mě do krku.

„Jak to, že vy sem můžete? Já myslel...“

„Protože jsme v podstatě démoni, miláčku.“ usmála se al-Lát.

Napadlo mi, že už vlastně nechci ani nic dalšího vědět. Jenom jestli mám někoho někomu představit, nebo...

„Ani nemusíš. My tě soustavně sledujem. A kádrujeme, jestli si bereš za manželky jenom hezký a sympatický holky!“

„A kdybych si vzal nějakou, co se vám nebude líbit, tak co?“

„Tak ji vycvičíme, aby byla lepší. Což se týká té malé, co sis měl vzít a ještě nevzal. Počítej s tím, že...“

(Kdybych začal volat Boha na pomoc, kdo ví, kdo by přišel!)

Jak jsem procházel (protlačoval se) davem, potkával jsem čím dál víc lidí v těžké zbroji, ověšené všelijakými ostrými a špičatými předměty. Taky jejich řeči vypadaly na to, že se chystají do boje. Kupodivu se mnoho diskusí týkalo smrti, konkrétně otázky, zda případná smrt v nadcházejícím boji bude definitivní zánik, nebo zda se dotyčný znovu zrodí v nějaké jiné, případně lepší formě. Mnozí přiznávali, že o žádnou lepší formu nemají zájem, protože se jim v současné líbí; jiní namítali, že pokud odejdou z tohoto těla ve společnosti výše postavených, dostanou tělo ještě lepší a budou tedy mít možnost si vyřídit účty s těmi, na něž zatím nestačili.

Pokud pochybujete, že případný nesoulad v názorech často vedl ke rvačce, pak neznáte bojovníky.

Když jsem asi po dvacáté odpovídal na jejich otázky a řešil spory, začalo mě to pomalu štvát. Naznačil jsem jim, koho se zeptat.

„Mě do ničeho nezatahujte!“ bránil se Kršna, „Jednou už jsem řekl všecko co jsem chtěl, Ardžunovi na Kurukšétře; nebudu to opakovat pro každýho pitomce znova! Chápu, některý z vás neumějí číst...“

„Aspoň to nějak rozhodni!“ řval kdosi, koho jsem ani neznal, „Každej říká, že seš tady Nejvyšší Osobnost, tak...“

„Já? Odmítám se vám do toho plést! Jsem bojovník jako každej jinej! Ani nechci, aby se moje přívlastky psaly velkým písmenem!“

„To znamená, že tě v souboji můžeme třeba zabít?“ vyzvídal kdosi.

„Můžeš! Pokud mě přemůžeš...“

Okamžitě ho několik přítomných vyzvalo. Pak jsme o něm pár hodin neslyšeli, až byl nalezen ve společnosti nějaké blonďaté čarodějnice, Laponky ze severního Finska. Na přímý dotaz přiznal, že ji vyhrál v kostkách.

Někteří významnější válečníci došli k názoru, že je na čase začít dělat v tom davu pořádek. Vztyčili na určitých místech válečné korouhve se svými klanovými znaky a nařídili podřízeným, aby se jimi též označili. Zejména se to týkalo mocných králů s tisíci poddanými; i když někteří, kdo tu byli jen sami za sebe, měli taky válečnou standartu a byli na ni pyšní. Kdo žádný znak neměli, se urychleně snažili nějaký vytvořit.

Povšiml jsem si, že vlastní klanový prapor mají též Wulffssonnové; okolo krku se mi pověsila Signe, která se za mne celkem nedávno provdala a téměř vzápětí přišla o život. Její zbroj se skládala z několika plíšků, řetízků, kusů kožešin a ptačích pírek, její vlasy byly rudé jako krev a stejně tak rty. Pochlubila se, že je teď upír a už zakousla tři ničemy, kteří mi usilovali o život. Na další se samozřejmě chystá.

„A moje krev by ti nechutnala?“ nastavil jsem hrdlo.

Vysunula svoje nádherné dlouhé špičáky, prokousla mi krční tepnu a napila se, ale jen na ochutnání. Pak naklonila hlavu na stranu: „Teď ty!“

Dokázala moje zuby přimět, aby se protáhly, tak jsem ji kousl.

„Víc, ne? Mě šetřit nemusíš, mně to dělá dobře... Áááá!“

Neobvyklý způsob našeho milostného laškování přilákal zvědavou Assi.

„O nás upírech se říká spousta ošklivých pomluv! Kdybys věděla, jak těžký je udržet takovýho dočasně živýho vůbec naživu... Ber to takhle: až Denise někdo konečně zabije, ztratím důvod existence v tomhle světě. Tak co divnýho je na tom, že ho chráním jak můžu?“

„Moje řeč!“ souhlasila Assi, „Víš, z kolika průserů jsem ho už vytáhla?“

„Tak jste se skamarádily,“ řekl jsem, „Teď si vzájemně prokousněte krk a můžete si gratulovat!“

„Ale ty radši uhni, živáku!“ zapištěla Signe jako netopýr a vrhla se na Assi. Vzápětí se připojila Lucka, ne zcela živá, ne zcela mrtvá. (Nemrtví označují náš stav existence živák či živola. Je to nadávka, slušné označení je dočasně živý).

Taky jsem se setkal se starým Eynärem, který padl v Charryho zimní válce. Pochlubil se mi, že se zbavil všeho zbytečného masa, takže zůstal pouhým kostlivcem. Jak dokázal i v tomto stavu páchnout, nemám tušení.

(Vlna vzájemného prokusování krčních tepen a ochutnávání krve prošla asi dvakrát celým táborem a všechny bavila; pak si našli jinou zábavu).

U baru jsem potkal bohyni Medvědů Andarté a japonskou Sluneční Paní Amaterasu, jejíž částečnou inkarnací je Tošiova Kamiči. Pily víno zvané Medvědí krev a Andarté se mi pochlubila, že je pozvána na Medvědí festival kmene Ainů na ostrově Hokkaidó. Zaváhal jsem, protože mám zafixováno, že při tom nějakého medvěda obřadně zabíjejí; přimělo je to k výbuchu smíchu. Andarté mi začala vykládat cosi o Kateřinské jeskyni u Blanska, kde při průzkumu nalezli šest koster jeskynních medvědů a hodlají je vystavit v nějakém pavilónu v Brně vedle vycpaného mamuta. Pak přešla na film, který se jmenuje Šest medvědů na cibulce; usoudil jsem, že je totálně nalitá.

Signe: Se nediv! Víš, jak na nás působí lidská krev? Jako alkohol!

Pokusil jsem se odpotácet od baru, ale odchytila mě Lucka.

„Klid, miláčku! Nejsi ani zdaleka tak ožralej, jak bys měl nárok! Jseš přece šťastnej otec, ne? Zítra se ti narodí syn, tak si dej...“

A vzápětí Assi, rozzářená jako nikdy: „Hele, už jsem se to naučila...“

„A co?“ nechápal jsem.

„Však víš! Příště ti dám napít přímo ze zdroje...!“

Jenom jsem si povzdychl. Co mě ještě čeká?

„Ale klid, chlapče,“ řekl vlídně starý pán, který tam seděl a vychutnával si kávu se šlehačkou, „Ještě není tak zle, jak by mohlo být!“

Zvedl jsem k němu oči. Měl moudrou tvář, dlouhé bílé vousy...

„Ty jsi... velmistr Molay!“ došlo mi, „Svatý... jak to, že jsi tady?“

„A kde bych podle tebe měl být?“

„Myslel jsem, že tady není žádný křesťan!“

„Tak bych to zrovna neformuloval. Dejme tomu, že se sem necpou katolíci. Ale my Templáři můžeme všude, kde je náš znak...“

Jeden mám vytetovaný na předloktí, Assama hned několik.

„Jak ty to vidíš, otče? Nekazím to moc?“

„Kdyby se mi něco nelíbilo, tak bych se ozval. Máš tu veselo!“

„Už je tu snad každý, kdo něco znamená. Dost velká akce!“

„Každý ještě zdaleka ne. Třeba jedna šikovná holka, která ráda zapaluje svíčky... Sleduj, to se dělá takhle:“ Ze záhybu roucha vytáhl tlustou svíci, postavil ji do stojanu (vyčaroval si ho) a řekl velmi tiše: „Janičko, mohl bych prosit?“

„S radostí!“ usmála se dívka. Jedna ze sedmi hlaviček draka, kterého měla vypáleného na hlavě, se zvedla a vychrlila oheň, který svíčku zapálil.

„Takhle zapaluje i cigarety. Jenže ty nekouříš, co?“

Prohlížel jsem si ji. Vypadala na patnáct, měla opálený obličej, vysedlé lícní kosti, jasné oči. Vojenský kabátek a kalhoty z patnáctého století...

„Ty jsi... Johanka z Arku?“ došlo mi.

Rozesmála se. Molayovi si sedla na koleno, protože židle tam nebyla.

„Nějak divně ostříhaná, ne?“

„To mi udělaly Sif a Iris, tvoje... neteře? I s tím drakem. Když jsem se přišla ukázat svým soudcům, šli do vejvrtky. Takovejch let jsem si přála jim to nějak šikovně oplatit...“

„Počkej, to nějak nechápu. Ty jsi snad svatá, ne? A oni?“

„To víš, to je Osud! Já jsem Svatá, ty seš Svatej, Denis bude taky, jen co umře. Jestli ho teda nedostane támhle ta jedovatá zmije?“

Lucka přitančila v sukýnce servírky: „Nějaké přání, drazí hosté? Co si dáš ty, malá – limonádu?“

„Od tebe ani vodu!“ zvedla Jana všech sedm dračích hlav do pohotovosti.

Lucka sklopila hlavu a rohy se jí rozzářily. „Chceš se hádat?“

„Klid, holky!“ zvedl Molay ruku, „Budete mít ještě dost času!“

„Když já tyhle démony nesnáším!“ prskala Jana.

„Že jsme ti toho zrovna my tolik udělali!“ smála se Lucka.

Měla pravdu, Janě ze všeho nejvíc ublížili právě křesťané. Tím větší měla vztek, její draci syčeli a chrlili oheň.

„Janička totiž,“ Molay ji hladil po hlavě jako malé dítě, „Má ke světu zcela zásadní postoj. Nesnáší Angličany, Burgunďany, Maury, Čechy, Ethiopce a všechny ostatní nevěřící pohany. Viď?“

„Proč Čechy?“

„Husiti!“ řekla vztekle, málem si odplivla.

„No, husita teda nejsem, ale Čech jo. Teda Moravák, jestli víš co to je.“

Zamračila se; působilo to směšně, měla oholené obočí.

„Opičáci!“

„Prosím?“ zeptal se Hanuman a otočil se k nám.

„Fuj! Co je to? Čert?“

„Opice, prosím. Zvíře...“

„Tak takhle vypadá opice?“ rozzářila se a rozpřáhla náruč. Hanuman jí vyskočil do klína a dlouhé ruce ovinul kolem krku.

„Tys v životě neviděla opici?“

„Já toho nestihla...“ povzdychla si.

„Ano, to jsem nějak nezdůraznil,“ řekl Molay, „Zvířátka Jana miluje.“

Když jsem ji viděl, jak se mazlí a špitá s tím opičákem, začalo mi jí být náhle líto. „Jak mohli takový děcko upálit...“

„Aby ses nepletl,“ povzdychl Václav, vyčaroval si stoličku a přisedl k nám, „Občas bych ji roztrhl jako hada!“

Sotva zaslechla jeho hlas, zvedla hlavu a zasmála se.

„Ty jsi Svatý Václav?“ zeptal jsem se, „Ten z Blaníka?“

Přikývl, ale dodal: „Taky pěkná pomluva. Já budu bydlet v nějakým kopci u Vlašimi, to je nápad! A čekat, až bude někdo mít pocit, že je mu nejhůř!“

Napadl mi podraz a neodolal jsem: „Totiž abys věděla, Jano: to vojsko, co mu má Václav velet, je složený právě z husitů!“

Zvedla hlavu a oči jí ztvrdly. „Fakt, jo?“

„Teď jsi to vylepšil! A ty nech to zvíře, dostaneš blechy!“

„Já že mám blechy?“ urazil se Hanuman.

„...bych ráda věděla, kde by na mně bydlely!“ pohladila si oholenou hlavu.

„To jsou vši, ale to máš fuk. Sledujete, jak je mentálně zaostalá?“

Jana se zatvářila tak příšerně, jak jen uměla.

„A schválně: jestli ji vyštengrujete, aby začala chrlit oheň!“

„To přeci dělá od tý doby, co přišla!“

„Nechcete si všichni trhnout nohou?“ zavrčela.

„No, my ji máme v podstatě docela rádi,“ pokračoval Václav, „Ještě kdyby tak víc poslouchala a míň se vztekala...“

Nevydržela; vyskočila a začala ho mlátit pěstmi. Václav se smál, i všichni ostatní. „Máte tu někde studenou vodu? To by ji uklidnilo...“

Vodou posloužila Lucka. Vyčarovala ji ve vzduchu a prolila Janu od hlavy k patě, až na kůži. Jana se vymrštila jako péro a vrhla se na démonku; obě se začaly rvát jako vzteklí psi, kousaly se a škrábaly. Lucka změnila svoje zadní nohy na spáry, rozervala Janino oblečení na cáry a způsobila jí taky pár krvavých šrámů. Očividně vyhrávala na body.

V tu chvíli kdosi vykřikl: „Kopytem, Jano!“

Jana bleskově změnila jednu nohu v koňské kopyto. Nakopla Lucku do břicha tak tvrdě, že zařvala bolestí, odletěla a rozplácla se na zemi. Jana se vymrštila na nohy a v ruce se objevil zářící meč.

„Ty fakt nerozumíš legraci!“ skuhrala Lucka.

„S tebou si to ještě vyřídím, satanská stvůro!“

Lucka dala najevo, že už se prát nechce. Odkulhala za svůj pult.

Jana si prohlížela rozervaný oděv a mračila se. Škrábance si vyléčila, nad šaty zatím přemýšlela, zda to má vůbec cenu.

Mezi tím už se k ní protáhla Eponé v dívčí podobě, ale černobíle pruhovaná.

„Johanko!“ vydechla dojatě.

„My se známe?“

„Nosila jsem tě, když jsi dobývala Francii!“ Eponé se hbitě přeměnila do své koňské podoby, na chvilku bez pruhů.

„Moje bílá klisna?“ užasla dívka, „Ty jsi... člověk?“

„Eponé, bohyně koní. Bylo mi tak líto, když tě zabili... ale nemohla jsem ti nijak pomoci. Ani do Nebe mě za tebou nepustili, když jsem kůň!“

Padly si do náruče, chvilku brečely a chvilku vzpomínaly.

Lucka upozornila: „Kůň je zvíře stvořené Ďáblem! Má kopyta jako on a když si lehá, nekleká...“

„Ty drž klapačku, nebo tě do ní kopnu!“ odpověděla Eponé.

Jana náhle zvedla hlavu a ohlédla se na dvě další krásné dívky, které sem právě přicházely; byly oblečené do rytířské zbroje a ostříhané tak nakrátko, jako by se jim někdo chtěl pomstít. Jana na ně zamávala.

„Svatá Markéta, Svatá Kateřina,“ představila, „Že jim to sluší?“

„Vsadím se, že jsi je takhle ostříhala ty!“ řekl Václav.

„Ale ony chtěly!“ bránila se, „Náhodou vypadají dost dobře!“

„No, mohlo to být horší.“ souhlasil, „Jak se vám tu líbí, děvčata?“

„Dost velký zmatek. A spousta divných lidí. Pohanů!“

„Říkal jsem přece, že my bychom se do Inferna nedostali!“

„Myslíš, že oni ano?“ Kateřina si nedůvěřivě změřila nejbližší okolí.

„Začínají s tím být určité problémy, to ano. Radegast tvrdí, že Satanovi služebníci neovládají celé Inferno. Jenom snad nějaké předpeklí.“

„Lže! Satanovy stvůry jsou samé lži!“

„No, nevím. Mluvil jsem s jedním, co tvrdí, že pekel je víc druhů!“

„A kdo je, že to tak zná?“

„Čitrágupta, pobočník Pána Pekel Jamarádže. Oba jsou z Indie.“

„My dobýváme indický peklo – nebo naše?“

„Dost rád bych to věděl, než tam někoho pošlem. Abysme to nezvrtali!“

Johanka si přestala špitat s Eponé a kamarádkami. Pohlédla na Molaye:

„Ty jsi Templář, že? Tak sem zavolej Bafometa a zeptej se ho!“

Velmistr neztratil přirozený klid: „To nemůžu, děvčátko.“

„Proč? Uctíval jsi přece toho démona, ne?“

„Neexistuje žádný Bafomet. A nikdy neexistoval. Je to nesmysl.“

„Upálili tě za to, že jsi... co to říkáš?“

„Moji soudci byli stejní prolhaní ničemové jako tvoji.“

„Byli to učení církevní otcové a doktoři, ne?“

„Tvoji také. Připadají ti jejich nálezy spravedlivé?“

„Ty zpochybňuješ autoritu představitelů církve!“

„Vyzveš mě za to k boji?“

Jana vypadala dost zmatená. Druhé dvě dívky se smutně usmívaly.

„Zkus pochopit, Johanko: Ti, kteří odsoudili tebe, byli lháři a zrádci. Stejně jako ti, kdo soudili mne. A Albigenské. A Jana Husa.“

„Zradili Boha?“ zachvěla se.

„Pohlédni na jejich činy, ne na jejich krásné ornáty!“

„Ale to by znamenalo, že církev je špatná a zkažená!“

„Vůbec ne. Těch pár hlupáků není církev. Církev jsou ti, co ti věřili a šli za tebou. Ti, kteří se k tobě modlili. A k Markétě a ke Kateřině. Za ty občas stojí umřít, Jano. I kdyby to bolelo...“

Objala ho kolem krku a skryla obličej v jeho vousech. Pohladil ji.

„No no, přece nebudeš dodatečně brečet! Mám tě radši, když zuříš!“

Vyvinula se z jeho objetí. Usmívala se a utírala si oči.

„Věřím těm, kdo jsou tady se mnou!“ řekla pevně.

„Až támhle na Lucku, co?“

„Ta snad s náma do boje nepůjde!“ začala se zase rozjíždět.

„Taky myslím, že ne. Ale kdo ví, jak se to nakonec vyvine!“

Václav vstal. „Johanko, jestlipak víš, co je to zoologická zahrada?“

„Vím! Nejsem blbá!“

„A viděla jsi někdy nějakou? Tak pojď, půjdem se podívat tam, co táboří Egypťané. Ale musíš mi slíbit, že nebudeš každý zvíře hned matlat; některý jsou trochu nebezpečný, třeba Lvice Sachmet...“

„Oni tam vážně mají lva?“ rozzářily se jí oči.

„To víš, že jo! A šakala, divokou kočku, krokodýla...“

„Tak to jo. Hele, já ještě přijdu! Pojďte se mnou, holky!“

Osaměl jsem s Molayem. Kávu už měl vypitou.

„V co ty jsi vlastně věřil, otče?“

„Ty nevíš? V rozum, Denisi. Čistý a neposkvrněný rozum.“

„Ano, jistě; ale v jaké bohy?“

„Je jenom jediný Bůh. Jeho jiskra je v každém z nás, každý atom hmoty je jeho součástí. Je důležité, jak se jmenuje tento prst či jiný prst? Oba jsou součástí ruky, ruka je součástí těla. Tělo je součástí Vesmíru.“

„Chtěl jsem jen vědět, jak mu mám říkat... když se modlím.“

„Jakkoliv. Je-li ve tvém srdci, slyší tě. Není-li tam přítomen, potom je jedno, jak silně ho budeš volat a jakými jmény.“

„Ale... není žádné místo, kde by nebyl Bůh!“

„Tak vidíš, že to znáš.“

Možná jsem mu měl políbit ruku.

Errata:

30.05.2021 11:13