11. Zrození
Vítej, návštěvníku!
|
|
(Denis)
Assama spočívala v mém náručí, ruce ovinuté okolo mého krku. Byli jsme oba ponořeni do teplé minerálky, která nadnášela její ztěžklé tělo.
„Co bylo dál?“ otázala se.
„Moc už toho nebylo. Pak se začalo... no, tvrdě chlastat. Všichni se opili, přímo hrozně. Když byli nejožralejší, napadlo někomu otevřít diskusi, proč je zrovna Radegast vrchním velitelem.“
„Hm. Tak schválně, proč?“
„To se nevyřešilo. Asi proto, že mu Svatý Václav věří. A Svatý Jiří, taky Archanděl Michael. To jsou nejvyšší velitelé křesťanů.“
„Na čem se dohodli?“
„Na ničem. Pozabíjeli se.“
Assama se zasmála. „Pozabíjeli?“
„To začal Thor, vyhlásil zkoušku na Ragnarök. Začali do sebe sekat, až ze sebe navzájem usekávali kusy rukou, nohou, hlav...“
„Ta malá Janička... taky bojovala?“
„Řádila jak Černá ruka. Řekl bych, že ji to bavilo. I ty její kamarádky se nechaly vyhecovat, než je někdo roztrhal na kusy.“
„Roztrhal? Kdo? Nějaká šelma?“
„Abych pravdu řekl, netuším. Neměl jsem chuť tam zůstávat, přece jenom to pro živáka není tak bezpečné jako pro ně. Oni se tím bavili.“
„Pozabíjeli se – úplně všichni?“
„Pokud jsem mohl sledovat, tak ano.“
„Assi? Nugha? Eponé?“
„Ti padli v první linii. Vlastně... možná několikrát po sobě.“
„Kršna?“
„Zjevil se ve čtyřruké podobě, utloukal lidi kyjem a házel po nich zářící disk, Sudaršanu. Každou ranou někomu uřízl hlavu. Dost dlouho jim trvalo, než ho dostali. A smál se při tom.“
Assama chvíli přemýšlela. Pak řekla: „Škoda, že jsem tam nebyla.“
Objímal jsem ji a konejšil. Ještě měla něco na srdci:
„Co ta... Luciferella?“
„Tu jsem zabil sám. Řekla si o to.“
„Divná hra. Co bude dál?“
„Některý bude dneska šíleně bolet hlava. Doufám, že se tím uklidnili...“
„No ovšem, jsou nesmrtelní. Všichni?“
„Ti smrtelní urychleně vypadli. Oni nás taky ze začátku šetřili.“
Assama povzdychla a na okamžik zkřivila tvář.
„Ještě mi něco povídej! Něco legračního...“
„Nestihnu!“
Přicházely k nám Kaya a Kissa, sklouzly do vody a potopily se. Přinášely Assamě dřevěnou destičku, vyřezávanou a pomalovanou, do které se zakousne, kdyby ji bolesti nutily křičet. Správně ji má dívce dát matka, ale v nouzi se můžou postarat i mladší sestřičky.
Stejně tak jako oholit. Bohužel, Assama si nechala spálit copánky Ohněm, takže to nebyl tak slavnostní obřad, jak má být. Ale bude pečlivě pomalována po celém těle bílou hlinkou, takže se stane magicky neviditelnou.
„Ty už bys měl taky začít!“ řekla mi přísně Kaya.
Kissa naopak využila příležitosti, chňapla mě za koule a bolestivě jimi zakroutila, až jsem realisticky zařval. „Aby se ti líp trpělo!“
Můj úkol byl totiž důležitý. Poblíž hlavního ohniště byl postaven zvláštní přístřešek; tam mne přivedli, podpírali a konejšili, abych nekřičel bolestí. Všichni morani se tvářili ustaraně a obávali se o můj život.
Žádný pořádný bojovník totiž nikdy nedá najevo, že by ho něco bolelo. Ať je zraněný jak chce, dokud se dokáže ovládat, nezasténá, spíš o své bolesti vtipkuje, zlehčuje ji a raduje se, jak bude mít po vyléčení krásné jizvy. Často jsem všelijaká zranění z lovu i z boje ošetřoval, takže vím, že víc než vlastní zdraví je zajímá, jak nádherné stopy zanechá.
Každý rozumný člověk totiž ví, že když je někdo zraněný a sténá, přivolá to zlé duchy z celé stepi, kteří postřehnou možnost se na něj vrhnout. Tak když žena rodí dítě, je povinností jejího muže odlákat tyto zlé duchy tím, že předstírá zranění a přebírá její utrpení.
Splnil jsem svůj úkol dobře, realisticky sténal, občas vyrážel zoufalé výkřiky a prosil kolemjdoucí, aby mi zachránili život. Postupně k mému loži přicházeli všichni, kdo v táboře byli. Někteří se pokoušeli mne léčit, jiní naopak kritizovali důvod, kvůli kterému jsem onemocněl. Každý předstíral, že jsem žena a záměrně vyjadřoval nejsprostší názory, takže jejich řeči byly ve stylu: Vidíš, ty mizerná kurvo, kdyby ses nenechala omrdat každým kdo jde kolem, nemusela bys tak trpět! Protože to je jediný případ, kdy sexuální aktivita vyvolává morální odsouzení, napadlo mi, kde se takové názory v jejich myšlenkovém světě vzaly.
Přišel se podívat i Charry, vyjádřil svůj soucit a vypadal rozpačitě. To Diana se předvedla realističtěji; vešla, koukla na mě kriticky a řekla: „Doufám, že ti to tu píču roztrhne!“ Pak mi plivla na břicho a odešla.
Byl bych jí taky něco řekl, ale ovládl jsem se, pouze srdcervoucně zasténal. Když na to přijde, opravdu jsem se o Assamu bál; umím ji vnímat, takže jsem skutečně cítil její bolest, možná i strach. V některých chvílích jsem ani nemusel utrpení moc předstírat.
Bezkonkurenčně nejvážněji brali svou roli nejmladší morani obojího pohlaví, většinou se na sexuální život teprve chystající a tím pádem se spoustou pošetilých představ. Postávali kolem chatrče a důležitě každému sdělovali, že ta žena rodí, hrozně ji to bolí a nejspíš umře. Když občas vklouzli dovnitř, měli šanci mi v rámci léčení všelijak ublížit, aniž bych je mohl po zásluze prohnat; to se ví, že si to nenechali ujít.
Že se mezi smuteční hosty vmísila Assi, mě ani moc nepřekvapilo. Ostatní ji buď neviděli nebo nevnímali. Jen Gawír, který mne hlídal a pečlivě mi z čela olizoval pot, si ji prohlédl s jistým podezřením, ale neříkal nic. Když se však k mému lůžku přišly podívat Jana a Eponé, mě už zarazilo. Změnily barvu pleti na černou a oblékly bederní roušky vyšívané barevnými ornamenty z perliček, což je obvyklý slavnostní oděv dívek. Jana měla zcela nové kovové náušnice (a zcela čerstvě propíchnuté uši), ale odmítla další ozdoby, hlavně náhrdelník z perliček, který je největší pýchou každé ženy. Jeho původní zdroj jsou totiž dary mužů za hezký večer, takže tím skutečná dáma dává najevo, kolik už měla milenců a jak s ní byli spokojeni. Jana má na tento druh aktivity zcela vyhraněný názor.
Eponé, úspěšná matka několika miliónů hříbat, by na svůj krk všechny perličky nedostala, ani kdyby byla žirafa; v rámci konspirace se zařídila jako Jana. Zato měla spoustu uštěpačných poznámek, které Jana dílem nechápala, dílem ji znervózňovaly. Snad jako jediná věřila, že mě něco skutečně bolí, jen nechápala, jak se mi podařilo přebrat Assamě bolest na dálku. Pošeptala Eponé, že by přece jen chtěla vidět, jak se dítě narodí, tak obě odešly.
V tu chvíli mě napadlo se podívat, jestli to moje lákání zlých duchů má nějaký praktický smysl. Porozhlédl jsem se po stínech; a opravdu! Plížili se kolem chatrče, uhýbali před lidmi, kteří mě přicházeli navštívit, ale při každém mém výkřiku se vraceli a mlsně se olizovali. Byli všelijakého tvaru, částečně lidé a částečně zvířata, někteří dost staří, jiní naprosto čerství. Kdo ví, z jakých náhlých výronů zla vznikli!
Teď jsem zvýšil svoje trápení a začal je cílevědomě lákat. Proč si nepohrát s démony, když jednou můžu, ne? Jindy by si netroufli tak blízko do mé společnosti; ani zlý duch není úplný blbec. Vytvořil jsem určitou iluzi, že jsem skutečně žena: vzduté břicho, nalévající se prsy, vytékající plodová voda, krev, příslušný zápach nemoci a smrti... Viděl jsem, že se nechali na moje divadlo nalákat. No, jen počkejte!
Viděl jsem ven, takže jsem mohl sledovat, jak se stmívá a na nebi se rozsvěcují první hvězdy. Soumrak přišel rychle; tím méně se stíny přestaly bát a tím mlsněji se přiblížily. Assamy si nevšiml žádný. Odešla do bezpečné vzdálenosti, jen s doprovodem ostatních děvčat, zachytila se předem vybrané větve rukama a visela na ní, zakousnutá do dřevěné destičky. Její břicho se stahovalo v křečích, novorozeně vlastní váhou sestupovalo dolů. Holky stály okolo a snažily se jí pomáhat, ale osobní zkušenosti s porodem zatím žádná neměla, tak spíš přemýšlely, jak to za nějaký čas zvládnou ony.
(Když to viděla Jana, rozbrečela se a škytala, jak jsou ti chlapi hnusní a k jakým odpornostem nutí ubohé ženy. Realistická Eponé ji okřikla, že se zatím nic tragického neděje, že to jde dobře a rodit hříbata je horší. Taky ji napadlo se zjevit a zasáhnout, ale to si nechala na později.)
V okamžiku, kdy dítě procházelo bránou do života, se Assama neudržela, vyplivla destičku a zařvala bolestí. Vzápětí se ozval druhý výkřik; to když Kaya dítě obratně zachytila a ono, zděšené a rozhněvané změnou prostředí, se rozhodlo dát světu najevo, co si o něm myslí. Řevem.
Mlsné stíny znepokojeně nastražily uši. Jenže to už jsem byl připraven; zpražil jsem je tak mocným výbojem energie, že nejméně dvě třetiny se jich vmžiku spálilo na škvarek a zbylé zděšeně prchaly co nejdál. Eponé ten oheň taky připálil hřívu, ale nic nedbala, jen nadšeně řehtala.
„Je to kluk!“ oznámila Kissa a překousla pupeční šňůru.
„Ten je krásnej!“ zavzlykala Jana.
„No... na dítě,“ souhlasila Eponé, „Hříbata jsou hezčí!“
„Jo, docela hezkej...“ olízl se Nugha, který se taky přišel podívat.
Jana, aniž ji přešlo dojetí, se ohnula pro kámen a trefila ho přesně do žeber. Stáhl oháňku, zakňučel a prchal z dosahu.
Zatímco Assama se ještě pokoušela ovládnout roztřesené tělo a vzpamatovat se po přestálém utrpení, její kamarádky se už staraly. Nějaký ten porod již viděly aspoň zdálky, takže dítě pečlivě očistily od zbytků plodového vaku, mírným tlakem vypudily z břicha Assamy vše co zůstalo, a pečlivě to zahrabaly do hluboké díry, aby to nenašly hyeny ani zlí duchové. Pak malého zavinuly do kusu látky; namísto plínky používaly jakési měkké dužnaté listy, přeložené nadvakrát. Assama už se dožadovala svého synka; když jí ho daly, strčila mu do pusinky bradavku nalitého prsu, dítě se přisálo a schválilo tu novou zkušenost tím, že ztichlo.
Mohl jsem se ještě pokoušet sténáním nalákat nějaké démony, ale pochybuji, že by byli tak hloupí a přišli. Takže jsem vstal a vyšel z chatrče; než jsem se rozkoukal, už jsem přijímal všelijaké gratulace. Kromě mne byli za zásluhy chváleni hlavně starý Garrichet a Diana; tu pustili se na mého syna podívat a když se vrátila, líčila jeho krásu a inteligenci tak nadšenými výrazy, že to překvapilo i důvěřivější jedince.
Vrchního velení se ujala Assi, čímž byla zajištěna přízeň bohů. Kromě Jany a Eponé se však též zjevila Lakšmí, bohyně Štěstí a Bohatství, věčná průvodkyně Pána Kršny – proti morankám, klisnám atd. poněkud zjemnělá. Co mému synkovi přičarovala, neřekla, jen se moudře usmívala.
„Tak pustíte mě se na něj podívat, nebo ne?“ naléhal jsem.
„No – tebe jo,“ připustila Assi, „Konečně, máš na tom určitou zásluhu!“
Assama očividně zářila štěstím. Maličký byl přisátý k jejímu prsu, usilovně se živil a nepřál si být rušen. Ani vlastním otcem.
Nějaké novorozené děti jsem už viděl, takže jsem nebyl ani moc vyděšen. Především byl hrozně maličký; převažující barva pleti byla fialová, jinak jakákoliv, oči zavřené a když je na chvíli otevřel, bez reakce na okolí.
„Jak se bude jmenovat?“
To jsem měl vymyšleno: „Edward. Edward François Thomas Baarfelt de Garrichet. Jestli chce Assama doplnit ještě nějaké jméno?“
Assama nechtěla nic. Momentálně byla zcela spokojená.
Ještě pořád jsem přijímal nadšené gratulace, když mě odchytila Diana.
„Nemáš jen tak náhodou něco drobnýho na práci? Třeba nahoře?“ ukázala.
„Myslíš, že bych měl...?“
„Myslím. Nemusí to být poplachovým stylem, spíš jako poděkovat matce tvýho kluka za snahu a popřát dobrou noc. Možná by si ráda odpočala.“
Došlo mi, že má pravdu. Okolo bylo přece jen příliš rušno a každý Assamu rušil. Navíc byl pozdní večer, čas ke spánku...
„A pokud možno, většinu těch čumilů si vem s sebou!“
To se týkalo především vyšších bytostí, které sice přicházely s gratulací a požehnáním, ale v příliš nadbytečném počtu. Když nějakému dítěti přeje štěstí jeden Ochránce, je to šťastné předurčení. Když jich je tisíc různých, začínají si jejich dary poněkud protiřečit.
Obřadně jsem Assamě poděkoval a slíbil, že přijdu ráno, až si odpočine. To slovo odpočinek pochopili i hosté a urychleně se přemístili; Assi vzala s sebou i mne, abych nemusel chodit pěšky. Lítat pořád ještě neumím.
Lehkým rozhlédnutím jsem zjistil příjemnou změnu: včerejší rvačka vyjasnila kompetence, kdo velí a čemu, kdo patří do kterého pluku. Teď jsem tam objevil velitelsko-štábní stanoviště, kde tým odborníků diskutoval nad mapami Inferna, bohužel nakreslenými silně amatérsky. Přesnější nebyly k disposici, stejně jako někdo, kdo tam byl a dokázal se vrátit.
„Vyslechli jsme svědky; tedy ty, kdo se domnívají, že můžou podat vůbec nějaké svědectví,“ vysvětloval Molay, k mému překvapení v tygřích maskáčích arminské armády s bílými výložkami velmistra a generálskými hvězdami, „Jak to teď vypadá, za Branami se nachází několik úrovní Inferna s rozdílnými parametry. Místo k boji na několik generací.“
„Myslíš, že je nějaká naděje, že bychom to mohli vyhrát?“ ptal jsem se.
„Očekávám, že za pár desítek let nám přijdeš na pomoc. Jestli se do té doby probijeme někam, kde se dokážeme opevnit, viděl bych to dobře. Takový zkušenosti máme z Palestiny...“
„Počkej! Ty jdeš dovnitř? Myslel jsem, že křesťané za Brány nemůžou!“
„Oficiálně ne, samozřejmě. Ale už jsme se domluvili, že to zkusíme. Pokud tu dohodu uzavřel některý papež po roce 1307, tak pro nás neplatí!“
„Netušil jsem, že jde jenom o dohodu! Myslel jsem...“
„Technicky možné to je, alespoň myslím. Ale s tím si teď nedělej hlavu, synku. Jsou ti jasný tvoje úkoly, nebo je mám zopakovat?“
„Radši mi to řekni. Netuším, že jsi mi něco uložil!“
„Ach, možná to byl tvůj otec. Jste si dost podobní. V podstatě jedno: udržovat řád na nejvyšší možné úrovni, bojové, morální i inteligenční. Taky spojení s dalšími pozitivními silami v tomhle světě... časem přijdeš na to, co má smysl a co ne. Děláš to dobře, jen v tom pokračuj.“
„Díky; až na to, že mám dost pochybnost, jestli to dělám dobře.“
„No, mohl bys víc, jistě; ale při tý nouzi... prostě, dělej co umíš!“
Jeho slova byly zajisté pochvala, ovšem moje pocity značně smíšené.
Radegast uniformu neměl, zato ukazovátko a hrst papírů s poznámkami.
„Prosím vás, ještě jednou a jasně: křesťané, Vaškův a Jirkův pluk včetně dívčího pomocného sboru povedou útok středem Pekla přímo na Brány. Budou těžký ztráty, s tím musíte počítat. Michaelův pluk nastoupí v rozhodující chvíli jako záloha. Všechny ostatní budou postupovat za nimi a vyhýbat se problémům – je to jasný?“
Václav a Jiří měli zelené polní uniformy, Michael bílou se zlatými křidélky na výložkách, Jana leopardí kombinézu. Hagen měl uniformu zlověstně černou s lebkou na čepici, Kršna pískově žlutou s červeným turbanem, Hór jiný odstín písku a kostkovaný šátek. Ještě tu byl Čingizchán v šedohnědém, Alexandr v řeckém krunýři, Caesar v římském a Azték Tlaloc v nádherném, všemi barvami hrajícím plášti z papouščích pírek.
„Taky si mohli vzít na sebe něco modernějšího!“ pošeptala mi Eponé, samozřejmě v bílé uniformě se zebřími pruhy, „No jasně, chlapi a móda!“
Radegast si ji přísně změřil: „Koně požádáme o vyjádření později!“
„Promiňte, pane maršále!“ řekla uštěpačně.
„Tak dál!“ pokračoval vrchní velitel, „Skončili jsme u Bran. Počítám, že před nimi se nám do cesty postaví Satanovy démonské pluky. Je to jejich povinnost, aspoň myslím. Znovu opakuji, boj povedou bez ohledu na ztráty pouze křesťanské pluky! Ostatní ukázněně vyčkají!“
Rozhlédl se po štábu, až si byl jist, že všichni pochopili.
„Jako první projde Branami lehká jízda: Čingizchánovi Mongolové. S nimi arabské pomocné sbory, Hórovi Egypťané, Tlalocovi Rytíři Orlů a Rytíři Jaguárů. Mongolové provedou průzkum bojem, zaženou případné hlídky protivníka dostatečně daleko, aby mohly zaútočit jmenované oddíly. Ty mají za hlavní úkol technické zajištění. Až se tam navalí váleční sloni a útočná vozba, nechci aby zjistili, že se s nimi sesype nějaký most a oni se propadnou do horoucích pekel! Jestli tam bude něco nestabilního, je zapotřebí zastavit útok a počkat na pěchotu. Řeckou a Římskou!“
„Jak silný odpor očekáváš na druhé straně?“ zeptal se Kršna.
„Na rozdíl od tebe nejsem vševědoucí. V podstatě jakýkoliv.“
K mému překvapení se Kršna zdržel jakékoliv námitky. Ale kývl na svého pobočníka (Šiva ve stejné uniformě, ale bez turbanu a s vodorovnými pruhy na výložkách místo svislých) a něco mu ukázal.
Kršna nepovede armádu! hlásila mi Assi, Vrchní velení svěřil Šivovi; možná ho podpoří jako Indra se svými slony...
„Tak prosím vás, až do teďka všechno jasný? Křesťané drží Bránu; jednotlivé pluky budou procházet po pořádku za sebou, nebudou se motat do sebe, nebudou se pouštět do zbytečných potyček, kromě těch, které budou určeny na vyčištění prostoru. Nga, už máš jasnou dislokaci jednotek?“
Otec Nga měl strakatou kombinézu a černý baret s několika hvězdami.
„Ještě moment! Pořád se přidávají další a další oddíly! Máme problém taky s personálním obsazením; každý chce mít hodnost generála!“
„Není to náhodou tvůj problém? No dobře, vyřešíš později. Ať je vás kolik chce, máte za úkol obsadit terén a pacifikovat případný odpor. To budete dělat v podstatě všude za Branami; ty určíš jmenovitě, kdo kde bude co držet. Asi s tím budeš mít trochu problémy...“
„Proč ne já?“ ptal se rudovlasý Alexandr.
„Tvoje a Caesarovy oddíly jsou záloha, kterou nasadíme takticky na místo, kam se soustředí protiútok nepřítele. Je to jasný?“
„Bude to chtít řetěz pevností,“ zavrčel Caesar, „Lignum Romanum...“
„Ano, taky si to tak představuju. Využijeme hory, řeky... co tam bude.“
„Další útoky se povedou za pochodu,“ pokračoval Radegast, „Kršna... tedy Šiva, samozřejmě; do tvé výzbroje patří technické dobývací prostředky, že? Budeš nasazen na ničení pevností. Další možnost: Thor a jeho Germáni. Nedá se vyloučit, že tam bude několik obranných linií, nebo bude nutno bojovat na několika frontách. Jako rozhodující zálohu vidím tvoje Templáře, Molayi. Když bude nejhůř, musíte to převálcovat silou...“
„Proč nás nepustíte taky dovnitř?“ bouřila se Jana.
„Už jsem to vysvětloval, ale některá z tvých hlav asi nepochopila. Není účelem prorazit do Inferna, ale udržet Brány otevřené. Pro posily nebo pro ústup, to v tuhle dobu ještě netuším. Ale držet je budete; počítej s tím, že Satan je prohnaný a i když bude poražen, využije možnosti je zas zabrat, případně zavřít. Kromě toho, máš nějaký povinnosti doma, ne?“
„Už ne tolik jako dřív!“ řekla vzpurně a ohlédla se na kamarádky.
Napadlo mi, že by bylo vhodné nějak posílit její autoritu mezi křesťany. Pravda, mnozí jsou vlažní a neberou svaté patrony vážně, ale...
Ohlédla se na mne a usmála koutkem úst. Hleďme, už umí i telepatii!
„Tak prosím, ještě jednou pro všecky. Jedná se o nájezd za účelem bojového průzkumu, případně pomoc těm, co už tam jsou a bojují. Akce se zúčastní mladší a níže postavení bojovníci, asi od úrovně Beta; většinou nepůjdou osoby úrovně Alfa, ti jsou bezprostředně nutní pro tento svět a jeho správu a řízení. A ti, co při tom budou, zůstanou poblíž, aby se v případě potřeby mohli vrátit.“
„Kteří z nás jsou důležitější než jiní?“ zeptal se Archanděl Michael.
„Tak já ti to řeknu naplno,“ odpověděl Molay, „My Templáři nejsme nikomu ani svatí patroni, ani Udržovatelé Světa. Když zmizíme, žádnému to nebude moc vadit. Proto můžeme jít vpřed a nestarat se, jestli jde někdo za námi. To samé ti, co už skončili svou historickou úlohu, ztratili území a tak. Prostě všichni, kdo už tomuto světu překážíme!“
„Správně!“ zabručel Čingizchán, „Návrat nežádoucí! Myslíš, že mám opravdu nějakou šanci tam definitivně přijít o život?“
„Slíbit ti to nemůžu. Nevím, co tam je – právě to mě láká zjistit. Zatímco tady už to známe a dobře víme, že nás tu nikdo nechce a nepotřebuje!“
„Aspoň vrátíme těm hajzlíkům útok na Rhodos!“ zasmál se Alexandr, „Ještě jednou zkusit, jestli pořád dokážeme bojovat!“
„Jedna drobnost,“ poznamenal Hagen, „Až odejdeme, přestaneme mít přímý vliv na to, co o nás budou povídat lidé. Jasněji řečeno: začnou se o nás šířit všelijaký drby. A my si to s tím lhářem nebudeme moct vyřídit!“
„Myslíš, že zrovna tohle je tak důležitý?“ ptal se Caesar.
„Nevím. Ale může to oslabit morální pevnost dalších posil.“
„Jestli správně chápu, tak se jedná o válku na dlouhou výdrž!“
„Ta válka už se tam vede. My jsme taky posila.“
Jana se najednou rozzářila. „Já mám nápad! Hele, my všichni jsme nějakým způsobem věční a nesmrtelní, žejo? Takže nezáleží, jestli tam půjdeme teď nebo za pár stovek let, ne? Moje záležitosti časem taky vychladnou, lidi mě přestanou potřebovat a já budu moct jít s váma, že jo?“
Muži se začali usmívat. Molay natáhl ruku, Jana se k němu přivinula a on ji políbil na hlavu. Dračí hlavičky zůstaly tentokrát v klidu.
„Počkáme tam na tebe – spolehni se!“
Něco mi blesklo hlavou, ale ještě jsem si to nestihl urovnat, když se ke mně Radegast otočil a řekl: „Opakuj to nahlas!“
„No... já jenom, že bysme se možná dozvěděli něco od Lucky. Kde vůbec je?“
„Odmítli jsme její obsluhu. Po tom, co jsme se včera tak trochu... dostali dobrou náladu, že ano? Kdo ví, co dává do těch svých nápojů!“
„Ví to každej včetně tebe, a chutnalo ti to. Chci ji vyslechnout!“
„Právem útrpným?“ rozzářily se Janičce oči.
„Co kdybysme natáhli na skřipec tebe?“
„Klidně, frajírku! Já už náhodou mučená byla, jestlipak ty!“
Radegast naznačil, aby se přestali hádat.
„Kdo ji dokáže přivolat? Ty, Denisi?“
Zkusil jsem to; ozvala se vzápětí.
Vážně chceš, abych tam mezi vás přišla? A oni s tím souhlasí?
Volají tě. Přesto, že tě vyhnali...
Mám tam zase zřídit bar s občerstvením?
Nejsem si jist. Prozatím tě chceme vyslechnout!
Objevila se zcela nahá a velice krásná.
„Budete mě vážně mučit? Já jen, že jsem se svlíkla dopředu, abyste mi při tom nezničili kostým! Čím začneme, vplétáním do kola?“
„Mučit tě nechceme, Lucko. Jenom se na něco zeptat. Co víš o Infernu.“
„Já... prakticky nic. Ale... můj otec.“
„Tvůj otec? Ty nám chceš navrhnout, abychom pozvali k výslechu Satana?“
„K výslechu... nevím. Ale k přátelskému popovídání by jistě přišel.“
„Tak s tím nesouhlasím!“ zvolala Jana vášnivě.
„Důvod?“ usmála se Lucka.
„Satan je pekelná stvůra! Kníže všeho zla!“
„Děvčátko,“ Lucka k ní přišla blíž a položila jí ruku na rameno. Jana se pokusila couvnout, až narazila do Archanděla Michaela.
„Ano, velmi správně ses postavila. Jsme jedné krve ty i já, viď, strýčku Míšo? Abys věděla, Jano: tenhle okřídlenec a můj táta jsou bratři!“
Janě se rozšířily oči úžasem.
„Nebudu ti nadávat, že jsi negramotná husa, neboj se. Jenom ti chci něco ocitovat, z tvé svaté knihy Bible, Job 1:6:
Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
Tak mi dovol upozornit: On je stejně tak bytost stvořená Bohem jako kdokoliv z přítomných! Chceš říct, že ten, kdo chodí k samému Bohu do jeho shromáždění, nemá právo být pozván na mejdan k nějaký Johance z parku?“
Jana se nadechla, aby se začala hádat, ale Michael ji zarazil:
„Přiznávám, je mým bratrem a plnoprávným synem Božím. Ale nezapomínej, že se našla nepravost při něm, a že byl svržen z nebes...“
Lucku nebylo možné tak snadno zastavit: „Včera jste se všichni ožrali jak prasata, pak servali jako psi a pozabíjeli se. Každý z vás se dopustil nejméně bratrovraždy; mnozí dokonce nejvyššího rouhání, neboť pokud vím, vybírali jste si schválně vyšší bytosti ze své vlastní krve a tu krev prolévali! Nezasloužíte si být zavrženi?“
„Byla to hra!“ řekl Thor, „Tys nikdy nezažila rvačku pro zábavu?“
„Včera jsem viděla, jak jsi veřejně znásilnil Walkýru Birgit a když tě za to její otec Odin probodl oštěpem Gungni, umlátil jsi ho kladivem. Starý pán na tebe řval, že tě pošle do ledového pekla bohyně Hel, pamatuješ?“
Thor se sice nepamatoval, ale nepochyboval, že to bude pravda. Včera byl opravdu hodně opilý a každý ví, že se v tom stavu nekontroluje.
Radegast cítil potřebu říct: „Myslím, že jsme se dohodli: ve střízlivém stavu o včerejšku diskutovat nebudeme. Až se zas někdy napijeme, můžeme se chlubit svými hrdinskými činy, případně si je připomenout. Ale teď máme důležitější úkol: Rozhodnout, zda dovolit Satanovi sem vstoupit.“
Lucka neřekla nic. Vytvořila si pohovku a elegantně se na ni rozložila.
Velmistr Molay vyčkával jen krátce: „Všichni víme, že ho nakonec budeme muset pozvat, jestli se chceme dostat dál. Budeme se napřed chvilku hádat? Jestli ne, tak ho zkus zavolat, Denisi!“
Že to spadne na mne, mi bylo taky od začátku jasné. Udělal jsem dva kroky vpřed; vzápětí se kolem mne (a Lucky) začalo tvořit prázdno.
„Neměl bys udělat aspoň nějaký... magický kruh?“ ptal se kdosi.
„Nevidím v tom smysl. On mne nemusí poslechnout, když nebude chtít.“
„Tak promiň! Já jenom, aby nám někomu neublížil!“
Molay se usmál: „Bude-li někomu z nás chtít ublížit, nic mu nezabrání.“
Nastalo ticho. Do toho ticha jsem promluvil:
„Satane Ďáble, Kníže Pekel, volám tě: Zjev se, je-li to tvá vůle!“
Ticho zůstalo. Jen Lucka si lehla ještě smyslněji.
„Satane Ďáble, Kníže Pekel, volám tě: Zjev se, je-li to tvá vůle!“
Povšiml jsem si, jak si Jana nenápadně upravuje meč, aby šel líp vytasit.
„Satane Ďáble, Kníže Pekel, volám tě: Zjev se, je-li to tvá vůle!“ pravil jsem do třetice. A nebyl jsem si jist, zda chci, aby přišel.
Jenže na dotek ode mne se tma začala koncentrovat a houstnout. Urychleně jsem mu šel z cesty; pak se tam vytvořil stín mužské postavy, temnější než sama tma. Připadalo mi, že pohlcuje každý světelný paprsek i jakýkoliv výboj energie; nic z něj nevycházelo, ani negativní síla.
„DOBRÝ VEČER VÁM VŠEM,“ řekl příjemně modulovaným hlasem, „A SRDEČNÉ BLAHOPŘÁNÍ K NAROZENÍ TVÉHO SYNA, DENISI BAARFELTE. HEZKÉ DÍTĚ. ŠKODA, ŽE AŽ VYROSTE, BUDE Z NĚHO NIČEMA.“
Očekával jsem leccos, ale tohle ne. Kupodivu jsem jeho věštbu bral vážně.
„ACH ANO, JAK SMUTNÉ JE, ŽE NADĚJE RODIČŮ VEZMOU TAK UBOHÝ KONEC! ALE JE TAKÉ MOŽNÉ, ŽE ZEMŘE DŘÍV, NEŽ TI STIHNE ZPŮSOBIT HOŘKOST. NEBO TY.“
Velmistr Molay pozvedl ruku, aby zjednal ticho.
„Satane Ďáble, nepovolali jsme tě na křtiny Denisova syna. Přivolali jsme tě, abychom ti položili několik otázek, arci chceš-li na ně odpovědět.“
„TOBĚ, BRATŘE JAKUBE, ODPOVÍM RÁD NA COKOLIV.“
Najednou se zčista jasna rozesmál a začal zpívat:
„Frére Jacque, frére Jacque, ding-dang-dong, ding-dang-dong...“
Molay strpěl drzost i písničku bez mrknutí oka.
„PROČ JSTE VŠICHNI TAKOVÍ ZARAŽENÍ? ANO, UŽ VIDÍM: NEMÁTE CO PÍT A NEMÁTE MUZIKANTY. DCERUNKO, PROČ JSI PÁNŮM NENALILA? HUDBU OBSTARÁM JÁ A TAHLE MALIČKÁ SI SE MNOU JISTĚ RÁDA ZATANCUJE!“ uklonil se před Johankou.
„Plánujeme válku proti Infernu.“ řekl Molay.
„MŮJ SRDEČNÝ OBDIV. TO JSEM SI ZA CELÝ ŽIVOT NETROUFL.“
„Pokud vím, jsi strážcem Brány, která tam vede. Chceme jí projít. Se svou armádou, aby bylo jasno. Odpověz: co je na druhé straně?“
„ŽE JSI BLÁZEN, BRATŘE JACQUU, VÍM UŽ DÁVNO; ALE AŽ TAKOVÝ? JDEŠ NĚKAM A NETUŠÍŠ KAM? ODVAHA TEMPLÁŘŮ SKUTEČNĚ NEZNÁ MEZÍ!“
„Je nás víc. Ale neodpověděl jsi!“
„ANO, OVŠEM. ODPOVĚĎ JE: NEVÍM. NIKDY JSEM SI TAM NETROUFL. POKUD MNE MÁŠ CHUŤ OBVINIT ZE ZBABĚLOSTI, PŘIZNÁM: SKUTEČNĚ NEJSEM ŽÁDNÝ HRDINA. KROMĚ TOHO MÝM ÚKOLEM JE BRÁNU STŘEŽIT A NE OTVÍRAT.“
„Ten úkol ti dal kdo?“
„TEN, JEHOŽ JMÉNO ZACHVÍVÁ ZEMÍ. PÁN MŮJ I TVŮJ.“
„Proč?“
„ABY NIKDO OD NÁS NEMOHL K NIM – A NIKDO OD NICH K NÁM.“
„Přesto to někdo udělal. Guy Feroz.“
Satan se hbitě obrátil ke mně: „TO VYŽVANILA TVOJE SESTRA?“
„Promiň. Netušil jsem, že je to tajemství!“
„NENÍ TO TAJNÉ, SAMOZŘEJMĚ. JENOM SE DIVÍM. CO JE VÁM PO NĚM?“
„Když nic jiného, tak nosí stejný kříž jako my.“
„TO TEDY ANO! DOBRÁ, PROŠEL, A NEBYL SÁM. ŘEKL BYCH: PROSEKAL SE.“
„Co je s ním nyní?“
„NEMÁM TUŠENÍ. AŽ TAK ZVĚDAVÝ ZASE NEJSEM.“
„Tím chceš říct, že skutečně nic nevíš o Infernu?“
„NA MOU ČEST A SVĚDOMÍ, BRATŘE JACQUU. KDYBYCH VĚDĚL, ŘEKL BYCH!“
Molay zaváhal; jenže promluvila Jana:
„A co když nám lžeš? Jsi přece Otec všech Lží, ne?“
Satan k ní přešel rychlými kroky; tentokrát před ním neutekla.
„PANNA JANA, JEHANNE LE PUCELLE, SVATÁ, ČISTÁ A NEVINNÁ. A TAK PITOMÁ!“
„Netvrdím, že jsem moc chytrá.“
„TAK POSLOUCHEJ, PASAČKO KOZ Z DOMRÉNY! KDYBYCH MĚL SEBEMENŠÍ NADĚJI, ŽE BYCH MOHL KE SVÉ PEKELNÉ ŘÍŠI PŘIPOJIT ASPOŇ MALÝ KOUSEK TOHO MÍSTA ZA BRANOU, ZAPLATIL BYCH TU VAŠI VÝPRAVU ZE SVÝCH PENĚZ! JESTLI VÁS TAM ODMÍTÁM PUSTIT, TAK HLAVNĚ PROTO, ABYCH NEPŘIŠEL I O SVOU VLASTNÍ!“
„To jsi nám řekl docela dost! Je to velká říše?“
„OBROVSKÁ! ŽÁDNÝ Z VÁS SE NIKDY NEVRÁTÍ; NE PROTO, ŽE BY TAM ZAHYNUL, ALE ŽE VÁM ANI VĚČNOST NEBUDE STAČIT KE VŠEM DOBRODRUŽSTVÍM, KTERÉ VÁS ČEKAJÍ! JEŠTĚ NEVÍTE, CO JE KRÁSA A HRŮZA, DOKUD JSTE TAM NEBYLI!“
„Ani tys tam nebyl!“
„MÁM VE SVÉ ŘÍŠI NĚKOLIK DUŠÍ, KTERÉ TAM BYLY A VRÁTILY SE. Z PRAHU TOHO SVĚTA. VYPRÁVĚLY MI TO.“
Mlžil a odváděl pozornost. Najednou mi došlo, že...
„Satane! Když nás přepadli na ostrově Rhodu, přivolala Lucka Stíny, které naše nepřátele, živé i mrtvé, odnesly do podzemí. Bylo to do Pekel?“
Obrátil se ke mně, jeho oči pozorovaly mou tvář, ačkoliv jsem je neviděl.
„ANO.“
„Co je s nimi teď?“
„TRPÍ ZA SVOJE HŘÍCHY.“
„Jsou z toho světa za Branou?“
„ANO.“
„Jak to, že jsi je pustil?“
„NEPUSTIL JSEM JE. PROŠLI JINUDY. TAKY MĚ TO DOST NAŠTVALO.“
„Takže je ještě jiná cesta?“
„ŽE NENÍ CESTA OD NÁS K NIM, NEZNAMENÁ, ŽE NENÍ CESTA OD NICH K NÁM.“
„Je jejich svět dílem Božím? A vládne tam Bůh?“
„MY ĎÁBLOVÉ NEJSME VŠEVĚDOUCÍ, POKUD TO NEVÍŠ.“
„Nemá to cenu,“ řekl Radegast, „Žvaní a vytáčí se. Nic se od něj nedozvíme, nechte ho jít!“
„Už jsme se hodně dozvěděli.“ namítal Molay.
Satan Ďábel pozvolna otáčel hlavu od jednoho ke druhému. V temném stínu zazářily rudé oči, zableskly se ostré bílé zuby.
„BRATŘI A SESTRY!“ oslovil nás svým příjemným hlasem, „PROSÍM, POKUSTE SE UŽ JEDNOU POCHOPIT A PŘIJMOUT: NEJSEM TO JÁ, KDO VÁM UBLIŽUJE. VY SAMI SI UBLIŽUJETE NAVZÁJEM. PANNO JOHANKO, DAL JSEM TĚ UPÁLIT JÁ NEBO TVÁ VLASTNÍ CÍRKEV? ANGLIČANY A BURGUNĎANY JSEM ZABÍJEL JÁ NEBO TY? MŮŽE MI VŮBEC KDOKOLIV Z VÁS PŘEDNÉST JAKÉKOLIV OBVINĚNÍ, KTERÉ JE MÝM DÍLEM?“
„Učinili to z tvého návodu!“ vykřikla Jana.
Satan kývl hlavou. „JO, TO LEDA. UKECÁVÁM JE, ABY PÁCHALI HŘÍCH, ABYCH JE PAK MOHL SBÍRAT, SOUDIT A TRESTAT. MYSLÍŠ, ŽE MĚ TO BAVÍ?“
„Proč se tedy vtíráš do lidských myslí a ponoukáš je ke zlu?“
„DOSTAL JSEM TO ZA ÚKOL. JSEM OCHRÁNCE TRŮNU BOŽÍHO. PŘED NIČEMY.“
„To nemá smysl.“ řekl Svatý Jiří.
„MÁŠ PRAVDU, SKUTEČNĚ NE. PŮJDEME, DCERUŠKO?“
Lucka se zvedla a zrušila pohovku. Podala mu ruku a on ji políbil.
Ale v té chvíli promluvila Johanka z Arku:
„Luciferello des Merveilles, stůj! Vyzývám tě na souboj!“
Lucka se otočila. „Ty – mě?“ řekla nedůvěřivě.
„Vyzývám tě k boji,“ opakovala Johanka, „A to za následujících podmínek: jestliže zvítězím, odejdeš z mé země – se vším, co je tvoje!“
Satan se zasmál, vztáhl ruku a dal dceři zákeřný pohlavek:
„NEMÁM NIC PROTI TOMU, ABYS MOJI LUCKU TROCHU ZTLOUKLA; ALE PROČ?“
„Pro všechno, čím zaneřádila moji Francii: banky, obchodní domy, bordely, reklamy, bezcenný šmejd za drahé peníze...“
„To všechno už tam bylo, než jsem přišla!“
„Já vím. Ale ty se chystáš nastavět tam Satanovy chrámy! Nelži, vím to!“
„Přiznávám, že jsem bohatá. A skutečně stavím obchodní domy, restaurace a luxusní boutique; ale dělám to pro lidi, aby měli pestřejší nabídku!“
„Děláš to, abys získala jejich duše a odvedla je od Boha; namísto víry jim nabízíš prací prášky, hamburgery a vložky!“
Lucka se rozesmála: „Ale ne, panenko! Tys ještě ani menstruaci neměla?“
Jana zaječela jako vzteklý běs a vrhla se na ni s taseným mečem. Lucka ji bez problémů odrazila; a smála se při tom. Jana proletěla kolem ní a rozplácla se do bláta; jak se tam asi objevilo?
„JEN JI TROCHU VYCVIČ, DCERUŠKO!“ povzbuzoval Satan.
Jana vyskočila na nohy. Obě bojovnice kolem sebe kroužily, občas některá zaútočila a druhá odrazila, meče párkrát zařinčely a zase se rozešly. Byly obě velmi opatrné; ale Jana míň, uklouzla podruhé a zas se válela v blátě.
„Používáš magii, ty mrcho!“ obvinila Lucku.
„Taky bys to dělala, kdybys uměla!“
Jana zavětřila jako pes. „Z čeho jsi udělala tu vodu?“
„Hádej, můžeš třikrát!“ Lucka postřehla nedokonalou koncentraci, provedla výpad a vyrazila Janě meč. Jana se po něm vrhla, Lucka jí podtrhla nohu a do třetice ji vyválela v blátě, tentokrát pořádně.
Jana se zvedla, celá špinavá. Oklepala se a zbavila všeho oděvu; zřejmě už si zvykla chodit nahá. Mávla na meč, aby jí skočil do ruky.
„Výtečně! Už ses něco naučila, telátko z Parku?“
Jana zaútočila. Jejich meče se několikrát střetly, potom ten Janin škrábl Lucku na levém prsu. Další útok jen ztěžka odrazila rohem, a stejně ji meč rozsekl tvář od lícní kosti až k bradě.
„Tak co?“ zakřičela Johanka, „Nevzdáš to, ďáblice?“
„Ne, teď mě to teprve začíná bavit!“ křikla Lucka, ale už se nesmála.
Johanka opět zaútočila; několikrát se srazily, ale pak se ve chvíli střetu náhle v levé ruce Lucky objevila dýka. Bodla zespodu, Jana sice stačila uskočit, ale špička dýky ji škrábla na břiše od jemného kožíšku v klíně až téměř k pupku. Vyděšeně zírala na prýštící krev a brada se jí třásla.
„Takhle se dělá císařskej řez; to taky neznáš, co?“
„Seš zákeřná mrcha!“ vykřikla Jana.
„Já vím; on někdo říkal, že nemůžeme měnit zbraně?“
Jana si dýku nevytvořila, stačil jí meč. Zato oči měla jako dýky.
A Lucie lehkým mávnutím změnila meč v desetimetrový bič. Práskla, omotala jej Janě kolem těla a škubnutím servala celý pruh kůže.
„Bolí, kočičko? Ještě bude!“
V tu chvíli se Jana proměnila ve stříbřitý blesk. Schytala ještě několik krvavých a bolestivých ran, ale pak jí ten bič rozsekala v rukou, srazila ji do bláta, postavila se jí na břicho a špičku meče nasadila na krk. Ztěžka dýchala, po tváři jí tekla špína a krev.
„Vzdáváš to? Jinak tě rozsekám na kousky!“
„Vzdávám... vyhrála jsi!“ přiznala neochotně Lucka.
„Moje podmínky: opustíš Francii se vším, k čemu jsi tam přišla. A už se tam nikdy nevrátíš; nedovolím podvádět svůj národ!“
„Děláš chybu, malá.“ Lucka vstala a koukala, kde je všude dosekaná, „Tvá země je v současné době nejvyspělejší na světě. Až odejdu, nebude!“
„Lži!“
„Nadřazenost Francie skončí; Paříž už nebude srdcem finančního světa! Od teďka bude neustále upadat, a centrum světa se přemístí jinam! Nejspíš do Ameriky; tam ti patří jen jedno město...“
„Jdi si, kam chceš. Jenom už mi nechoď na oči!“
Lucille se rozhlédla a věnovala všem okouzlující úsměv. I když byla celá špinavá a cákala z ní krev, slušelo jí to.
„Ale cinkly jsme si pěkně, ne?“ řekla a zmizela i se svým otcem.
Pokusil jsem se Janu ošetřit, ačkoliv to určitě nepotřebovala. Stačilo jí se oklepat, a už se zbavila špíny i zranění. Navíc rozhodně nesouhlasila, abych jí prohlížel ránu na podbřišku.
„Ty ses s tou mrchou oženil!“ obvinila mě, „Spal jsi s ní, nezapírej!“
„Nezapírám. Dokonce mě to ani moc nemrzí!“
Řekla něco sprostého, utekla a rozbrečela se.
A mně došlo, že Lucku už možná nikdy neuvidím. Ani Maryška a Julka, její kamarádky. Ani Sif a Iris, kterým teta Lucille nosila sladkosti. Ať jsem se pokoušel vzpomínat jak chtěl, nepřišel jsem na nic zlého, co mi udělala.
Tak jsem řekl: „Ať tě provází Bůh, Lucko...“
Svítalo. Seděl jsem u lůžka Assamy a pozoroval ji, jak spí. Nebyl jsem ani příliš unaven, po všech těch nočních událostech. Díval jsem se na svou ženu a svého syna a naslouchal jejich dechu.
Pak dítě zakňouralo, Assama otevřela oči a zkontrolovala, proč. Když se ujistila, že je v pořádku, zvedla zrak ke mně a usmála se.
„Chtěla bych se vykoupat v Ohni. Co ty na to?“
„S radostí! Myslím, že Edwarda to také posílí!“
Zapálil jsem Živý Oheň; než jsem to zvládl, už kolem kroužily Kissa a Aysim a naznačovaly, že by taky rády.
Ale nejdřív Edward; když jsem jeho tělíčko vzal do rukou a vložil do posvátného plamene, začal křičet, ale byl to zdravý řev, který posiluje plíce a naznačuje dobré zdraví. Assama pobaveně přihlížela; a právě když jsem vyjmul syna z Ohně, objevil se na východním obzoru první paprsek slunce.
Tak jsem ho zvedl a pravil:
„Slunce, které vládneš světu! Vem si to dítě, které bude žít pod tvými životodárnými paprsky – a dej, aby mu nikdy nepřestala svítit tvá záře! Chraň mého syna, jako chráníš vše živé!“
Assama se smála; pak sama vstoupila do plamene a přijímala jeho energii, zejména do míst, kde bylo její tělo poraněno. Zdržela se o něco déle než obvykle, ale byla velmi spokojena. Vzala si Edwarda a šla si zas lehnout; však už se chystal jí důkladně vycucat všechno mléko.
Zbývající čtyři moje ženy se vykoupaly také a při tom se pohádaly, která se víc těší na svoje vlastní dítě. Jako obyčejně mi při tom kladly řadu zákeřných otázek, jako třeba kterou mám nejradši. Když na to přijde...?
Pak zmizely a přišla Assi, nedotýkajíc se nohama písku.
„Co kdybych se taky chtěla vykoupat v Ohni?“ otázala se.
„Ty to přece nepotřebuješ!“ namítal jsem.
Nepotřebovala, ale líbilo se jí to. Ochránila si moranské copánky, dokonce i svoje perličkové ozdoby. A nechala si spálit chloupky všude po těle.
Potom usedla vedle mne do písku a Oheň nám hořel u nohou.
„Rozhodla jsem se. Půjdu s nimi.“ řekla.
Obrátil jsem k ní hlavu. „Do Inferna?“
„Zrovna přijely Lvíčata. Říkají, že u toho nemůžou chybět. Přitáhly s sebou strašnou spoustu všelijakých divných potvor...“
„Co tím myslíš?“
„No, jak to mám říct? Bludné duše, které nevědí, kam odejít z lidského světa. Tak se nalepily na prvního, kdo jim připadal schopný.“
Povzdychl jsem si. „A to už se nikdy nechtěli vrátit!“
Assi řekla: „Pozdravuj Sentu, je to moc milá holka. A malou Danae.“
„Možná bych tě měl poprosit, abys nechodila.“ řekl jsem.
„Musím. Jenom tak bude mít smysl, co dělám. A chci být se svými, víš? Jde můj otec i všichni bratři a sestry. A spousta nižších bohů, zvířata co jsem ulovila, duchové předků, kterým už vymřeli potomci...“
Teď už jsem vážně nevěděl, co říct.
„Mám tě moc ráda, Denisi. Budu na tebe vzpomínat. A chtěla bych s tebou mít dítě jako je Edward; jenže to nejde. Jsme moc odlišný druh...“
„Assi...“ vzdychl jsem.
„Žila jsem dlouhá staletí a nemělo to žádný smysl. Až těch posledních pár měsíců – od chvíle, co tě znám. Nebýt tebe, zůstala bych bezvýznamná. Jako vítr ve stepi, který dokáže leda rozfoukat pár chomáčků trávy!“
„Ale co když tam zemřeš?“
„Copak jsem živá, ty blázínku? Dotýkáš se mé kůže, piješ mléko z mých prsů a miluješ se se mnou; ale všechno jsou jen představy. Ve skutečnosti ani nevypadám tak, jak to vidíš. Jsem jenom... shluk energie.“
„Který myslí a cítí jako člověk, Assi!“
„Až teď. Myslím na tebe. Chci, abys na mne byl hrdý.“
Chtěl jsem, aby zůstala. Co si počnu bez její ochrany a lásky?
„Má láska zůstane s tebou.“ řekla a odešla.
Na Pláni se řadilo vojsko. Teď, když na jejich pancíře svítilo slunce, se třpytily jako roztavené stříbro a zlato. Nad jejich hlavami vlály barevné praporce, ozýval se rachot bubnů a ječení trubek. Koně řehtali a vzpínali se, nejvíc bílá klisna Eponé, která se marně pokoušela shodit Johanku. Ta s ní měla plné ruce práce, protože v druhé ruce držela korouhev.
„Shodíš mě! Já spadnu!“ ječela a chytala se bílé hřívy.
„Tak mě šlehni bičem!“
„To ne! To by tě bolelo!“
„Tys v životě neublížila žádnému zvířeti?“
„Ne. Proč bych měla?“
My lidé jsme stáli na malém pahorku před jediným stanem, který jsme vztyčili pro Assamu a Edwarda. Nepotřebovali to, stáli venku na sluníčku a Assama přihlížela. Edward je na chápání ještě moc malý.
Přišel k nám Kršna ve své největší nádheře; polonahý, ve žlutém dhótí, se zeleným drahokamem Kaustubha na krku. V ruce držel svou flétnu.
„Tys chtěla zahrát, ne?“ usmál se na Dianu, „Ale pozor! Kdo jednou zaslechne zvuk mé flétny, nebude na ni nikdy moci zapomenout!“
Diana přikyvovala; jednou výjimečně nedokázala nic vtipného říct.
Tak řekl Charry: „Kdybys nebyl můj pán, asi bych tě...“
„To je v pořádku, jsi král! Králové mají být bojovní. Když se to tak vezme, jsi moje částečná expanze!“
„Dík; ani to nemuselo být!“
Proběhla okolo nás Aysim, vyšplhala na skálu, aby líp viděla, a brečela.
„Ona miluje Šivu,“ vysvětlil jsem, „Mám dojem, že ji v noci navštívil.“
„Ano, on je v tom směru velice ochotný... proč zrovna jeho?“
„Každá nemůže být zamilovaná zrovna do tebe!“
„Hm. Proč ne?“ upřel na mne svoje lotosové oči a usmál se.
„Kdybych byl dívka, určitě bych miloval jen tebe!“ ujistil jsem ho.
„No – aspoň že tak.“
Okolo nás se shromažďovalo mnohem víc pozorovatelů; povšiml jsem si Odina, opíral se o svůj oštěp a kolem hlavy mu poletovali havrani. Kde je asi Fenrir, jeho mýtický vlk? Taky tu byl Zeus a muže, který s ním vážně rozmlouval, jsem tipoval na Tarannise. Amón Ra byl v podobě slunce, ten měl vyhlídku bezkonkurenčně nejlepší. Nebo Atón, jehož hymnus jsem zpíval?
„Když na to přijde, je to jedno.“ řekl Kršna trochu rozmrzele.
„Tobě vadí, že nejedeš s nimi.“ došlo mi.
„Copak můžu? Jsem Udržovatel Vesmíru, pochop! Z mého těla vychází všechna energie, která udržuje naživu každou živou bytost! Nemůžu se jenom tak vytratit do nějaké hloupé války v zastrčené části...“
„Jenže, ono by to šlo!“ namítl jsem.
„Už tě někdy někdo praštil válečným kyjem?“ otázal se.
„Všichni říkají, jak jsi nekonečně laskavý!“
„A ty zákeřný darebák!“
Neodpověděl jsem; ale nemám pocit, že by byl spokojený, chtěl se hádat.
Radegast dospěl k názoru, že vojska na pláni již nemohou být sešikována lépe. No, možná by to šlo, ale větší dokonalost ani nemá cenu. Pozvedl tedy velitelský palcát a zatočil jím nad hlavou.
„Velitelé, dejte rozkaz k pochodu!“ zvolal.
Pak popojel stranou na jakýsi pahorek. Vedle něj se zastavilo několik pobočníků, spojek a osamělých hrdinů.
Johanka pobídla Eponé patami, ani si nevzala ostruhy. Pozvedla svou bílou korouhev s liliemi a zamávala jí ve vzduchu. Byla v blyštivém brnění, ale bez přílby; její drak plácal křídly a hlavičky plivaly oheň.
Za ni se zařadily Markétka a Kateřina, taky v plechách; smály se.
Mezi oběma světicemi elegantně proklouzla nahá Walkýra na neosedlaném koni; její i jeho zlatá hříva vlály ve větru. Johanka na ni něco křikla, Walkýra se obrátila na místě, kůň zběsile bil kopyty do vzduchu; pak zmizela ve zvířeném prachu a jela něco vyřídit.
Kníže Václav pokynul svému praporečníkovi, aby pozvedl praporec s černou orlicí v plameni, ve stříbrném poli. Nedospělí chlapci pozvedli trubky, zarachotily bubny; bubeníci byli ještě děti, v české zemi často umírají mladí. Ti dospělí se srovnali do vyrovnaných řad, muži i koně zakovaní v oceli, štíty s rodovými znaky, praporečky, péra na přílbách. Za těžkooděnci pak lehká jízda, oddíly polské a litevské, famózní uherští či kumánští lučištníci na ohnivých koních. Němci, Rakušané, Švýcaři, muži z Flander, Falce, Lucemburku, Dánska, Švédska...
Svatý Jiří měl korouhev s drakem. Jeho bojovníci pocházeli z Itálie, Hispánie, Francie, Británie... Byl mezi nimi Karel Veliký se všemi svými palatiny, Sid el Campeador se svými arabskými vazaly, král Artuš s rytíři Kruhového stolu i část Germánů, kteří nepodléhali Svatováclavské koruně. V podstatě jsem nepochopil, jak to mají rozděleno.
Kde nabral svoje vojsko Michael, vůbec nechápu; mnozí byli přímo andělé, ale také svatí i obyčejní muži, kteří se za nějaké zásluhy dostali do nebe. Někteří měli křídla, někteří neměli; zvláštní situace!
Templáře nevedl Jakub Molay, nýbrž sám Hugh de Payens. Otec Jakub jel až jako poslední v řadě oficiálních velmistrů; pak už nezáleželo na tom, kdo kdy jakým způsobem sešel ze světa. Nepřehledné řady bílých plášťů s červenými kříži; některé jsem znal osobně a oni mne zdravili. Poznal jsem velmistra Mendozu, otce Veroniky a Valérie, jeho přítele Nicolae Barrancha, starého vzdělaného Francisca di Arroyo, laskavého Gierolammo Voglariho. Pak ty, co odešli nedávno: Wollmarra von Ahlbeck, Horacia Almettu. Byl tam dokonce i můj bratr Christoph a zuřivě mi mával; měl bych ho litovat nebo mu spíš závidět?
Než jsem si to rozmyslel, už defilovali různí hosté a přátelé, taky ze spřátelených řádů: Maltézáci s bílými kříži na rudých pláštích, Němečtí rytíři s černými kříži v bílém, dokonce s bílými na černém. Sangre Christi, Skotové, řád z Calatravy a spousta dalších, které ani neznám. Někteří padli v boji s námi; dost dobrý důvod, abychom je pozvali. Pýcha a výkvět křesťanstva; nemysleli na to, kolik se jich vrátí, ani se nechtěli nebo neměli kam vracet.
Na rozdíl od středověku šly do boje jen útočné jednotky, neměly žádný trén ani týlové zabezpečení. Na co taky? Nepotřebují jíst, nepotřebují spát a netouží po žádném majetku. Oděv a výzbroj je součástí jejich bytosti, jak nám Jana často a ráda předvádí.
Pak se pláň rozduněla rázným krokem pěchoty. Pod vedením Alexandra, dobyvatele světa, nastupovala makedonská falanga, řady vzorně vyřízeny, dlouhá kopí bojovně vztyčena. Součástí jeho armády byly pluky podrobených zemí od Evropy až k branám Indie; jediní zástupci Středního východu. Je to moje vina, neznám a nedokážu kontaktovat staré bohy Babylónu, Persie, Niniveh, Samarkandu, Chórezmu... Dobrý důvod je poznat a nalákat jako posily, až se naše armády v Infernu dostanou do potíží.
Řecko následoval Řím; Caesar vedl svoje legionáře ve zlatém pancíři, na plešaté hlavě věnec Triumfátora. Také v jeho legiích byly stovky národností, od černých Ethiopců až po plavé Germány; od Thráků pod vedením Spartaka a Dáků, které vedl Decebal, po Hispánce pod velením Vizigótských náčelníků. Připadalo mi to zmatené a nepochopitelné, časové a místní rozlišení se mezi sebou dost proplétalo a často působilo protichůdně. Například Germáni byli všude, mezi křesťany, mezi Římany i sami o sobě. A v minulosti mnohokrát stáli proti sobě; když jsem na to myslel, uvědomil jsem si, že také já mám velkou příměs germánské krve. Odin zachytil moje myšlenky, ohlédl se po mně svým jediným okem a usmál se.
„Je to ještě složitější,“ řekl Kršna, „Tvá krev je daleko starší.“
„No dobře; ale která je potom původní?“
„Moje.“ odpověděl docela klidně.
Až po chvíli mi došlo, co řekl. Zprudka jsem se k němu otočil.
„Všichni tady jsou moje děti.“ vysvětlil mi s úsměvem, „Dokonce i démoni, kteří se chystají chránit svoji Bránu, jsou moje děti...“
Mohl jsem se zeptat, proč dovolí svým dětem se zabíjet. Ale bylo mi to jasné i bez otázky: protože je to baví. Zúčastnil se velmi aktivně bitvy, v níž se všichni navzájem pobili, aby jim ukázal, jak je to nesmyslné. Ale dokud se jim to líbí...
„Taky by sis zahrál, kdybys neměl tak křehké tělo!“ ušklíbl se.
Najednou jsem silně zatoužil zemřít; abych se osvobodil z toho těla a byl už konečně pouhou duší, jen shlukem energie, jak řekla Assi. Abych si mohl létat ve výšinách jako můj bratr Jerzy. Abych mohl...
„Nic nebude!“ řekl rázně, „Ještě tě potřebuju mezi lidmi!“
Odvrátil jsem se a sledoval kartáginské slony, kteří pod vedením Hannibala vážně kráčeli za válečnými vozy Numidského krále; jak se to jmenoval? Na chvíli jsem ztratil přehled; viděl jsem, jak procházejí Aztékové, Toltékové a Mayové, viděl defilovat rytíře sekty Ariori z ostrovů Tichomoří, poddané rudé Paní Sopek Pele. Ale mé srdce nevnímalo jejich slávu.
Pak zaduněly africké bubny; na rozdíl od pevného kroku a jasné pochodové melodie, které se podřizovaly i děti bubeníci, Afričané se svými bubny tančili, každý hrál něco jiného a na jiný nástroj a ta melodie se slévala do nepřetržitého temného rachocení. Africké pluky sice vedl Nga, po jeho boku kráčel Nugha a Assi, avšak byly tu tisíce jiných, někteří mocnější, jiní bezvýznamní, ale každý aspirující na stejné postavení jako on. Jejich hádky o velení zatím nebyly vyřešeny, a asi ani nikdy nebudou. Jakýkoliv pokus do jejich vztahů zavést pořádek by vedl k dalším problémům.
Na tomhle jsem měl svou zásluhu; ne že bych něco vyřešil a srovnal, ještě jsem to možná zhoršil. Jak se stal vrchním velitelem zrovna Nga? Zamilovala se do mě jeho dcera. Já pomohl jí, ona mně; je božskou ochránkyní Assamy, teď už vlastně všech moranek. A odchází; co když se mi vzápětí vnutí nějaká jiná, třeba ne mocnější, třeba ne hezčí a chytřejší, ale...
„Máš to těžký, co?“ smál se Kršna.
„Podle Bhagavadgíty je pohlavní pud v tělech živých bytostí tvoje zásluha!“
„To že jsem řekl? No, tak je to asi pravda!“
„Posmíváš se! Lásku vzbuzuje potměšilý bůh Káma, který...“
„Kterého jsem si stvořil, aby mne občas přinutil dělat něco nečekaného?“
„K čertu s tvojí bláznivou logikou!“
„Správně, Denisi. Konečně jsi to pochopil. Stvořil jsem svět, aby mě jako vševědoucího občas překvapil něčím, co netuším!“
„Takže ani ty nevíš, co je za Branou?“
„Některá z mých částí to určitě ví. Hezký, ne?“
Čímž mi došlo, že se od něj nic nedozvím, i kdybych stokrát chtěl. Kršna je především mistr vyhýbavých odpovědí; naopak chce-li on získat od někoho jasné vyjádření, dokáže tvrdě naléhat, i když s úsměvem. Lidé ho mohou milovat či nenávidět, ale málokdo k němu může být lhostejný.
Pohlédl jsem do dálky, kde už je čelo průvodu. Měl bych je dokázat najít, byla tam ta kopí s praporci; ale zjistil jsem, že na konci pláně mizí někam do jiného světa. Až v této chvíli se mi zachvělo srdce; pochopil jsem, že veselá Johanka, její bílá klisna Eponé, kníže Václav a ti ostatní už nejsou v tomto světě, přešli jinam a já už je nikdy nepotkám.
Ani Assi. Za chvíli projde do světa, kde ji čeká nejdřív Peklo. Ne jako trest, ale dobrodružství; permanentní válka proti bytostem tak mocným, že bych se jich měl bát. Do světa, kde ji nebudu moci chránit... Samozřejmě vím, že to nepotřebuje, je mocnější než já, byl bych jí tam nejspíš na překážku. Ale nechat odejít do nebezpečí dívku jako ona?
Ale vedle mne stojí její pozemská obdoba. Assama, s mým synem v náručí. Tu budu muset chránit; a na její nebeskou obdobu vzpomínat. Bude to bolet; jak slabý je člověk bez svých bohů!
Teď okolo procházeli Egypťané; už nikdy neuvidím Anúbise, Sachmet, Hóra! Za chvíli odejde i Radegast, ochránce mého dětství! Co si počne malá Aysim, až její skvělý, nádherný Šiva opustí tento svět? Hle, támhle je jeho zlatý válečný vůz, právě pozvedl trojzubec, aby dal povel vyrazit! Jeho vozataj pozvedl lasturu, troubí na ni, zezadu mu odpovídají váleční sloni v barevných čabrakách. Ještě pustili před sebe Čingizchánovy Mongoly; a já ani nevím, jak se jmenuje který z těch skvělých hrdinů, kteří je vedou!
Jednou budu povídat svým dětem, že v mém světě existovali skvělí bohové Eponé a Anúbis a Šiva a Václav a Jiří – oni mi budou naslouchat, pokyvovat hlavami a myslet si něco o starém dědkovi, kterému se v hlavě všechno plete – protože v jejich světě už nikdo takový nebude! Postupně budou vymírat ti, kdo by mi to mohli dosvědčit; staří, odepsaní. Možná v nějakém jiném světě na nás bude někdo čekat, aby nás přibral do té skvělé hry; ale pro mladé už nic takového nebude. Jak smutný bude svět, ve kterém nebude Assi!
Opět jsem vzhlédl k místu, kde se rozplývali a mizeli. V našem světě již není Alexandr a Caesar. Není tam Tlaloc a Quetzalcoatl. Co budu vyprávět svému synovi, až se začne ptát...?
Teď se válečné vozy rozjely! Šiva na prvním z nich zvedl trojzubec na počest svému Nejvyššímu Pánovi...
A Kršna náhle zčista jasna vykřikl: „Ardžuno! Počkej!“
Jeden ze zlatých vozů vybočil z pochodové linie a najel blíž k nám. Král, který na něm stál, měl hrdou tvář bojovníka a oči plné lásky.
Kršna řekl: „Pohlídej mi to tady, Denisi! Tohle si nemůžu nechat ujít!“
S rozběhem vyskočil na Ardžunův vůz, odstrčil vozataje a popadl otěže jeho běloušů. Ti zaržáli, Kršna na ně mlaskl a vyřítil se vpřed, za hromového řevu nadšení celé armády. Ještě se otočil ke mně a zamával; něco křičel, ale nebylo mu rozumět.
Sledoval jsem ho, dokud nedojeli k obzoru. Pak zmizel.
Vydrželi jsme na místě, dokud se nepohnul i Radegast. Vrchní velitel jel za svou armádou jako ovčácký pes za stádem; taky mi zamával, a já jemu. Na dálku jsem mu přál štěstí a hodně zábavných příhod...
„Tak,“ řekl Charry, když to skončilo a prach zvolna usedal, „A zůstali jsme bez bohů.“
„Neboj se,“ odpověděl jsem, „Nezůstali.“
|
Tím končí pátý díl knihy Safari |
7. 4. 2000
Konec
© 1976 Mojmír Kříž
Následuje: Srdce Reortie Skupina
Safari 01) Oděný sluncem
02) Středomoří
03) Sněmování
04) Afrika!
06) Srdce Reortie
Titul: Dojít do Simbabwe
Autor: Mojmír Kříž © 1976 Mojmír Kříž
Skupina: Safari
5
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Dojít-do-Simbabwe
Next: Srdce Reortie
(Safari 6) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Dojít do Simbabwe četli
5 (1=normal)
Q-2201132=2015
host=0825
Q-211201182=1715
Q-22020418=1850
Q-UKARVPP=2215
Včera 13 návštěvníků, Dojít do Simbabwe četli 0
"Dojít do Simbabwe" (komentáře)
Téma=Dojít-do-simbabwe
Errata:
30.05.2021 11:13
Domů
Statistiky