Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willi)

Projížděli jsme lehce zvlněnou stepí, občas prorostlou neprostupnými křovisky s dlouhými trny, která bylo nutno objíždět. O což se staraly přední hlídky, šelmy a mládež; lítali sem tam, vyjížděli na nejvyšší místa v krajině, rozhlíželi se, dohadovali telepaticky o cestě a s oblibou nám zanechávali pachové značky.

Telepatické spojení bylo první, co zvládli a soustavně se v něm cvičili. Dokazovali, že některé věci jim stačí jen ukázat. Druhá byly optické iluze, jak mi předvedla Bonny, když se pyšně přišla ukázat bez vlasů; až podle výbuchu smíchu při mém zděšení předvedla, že je to pouze ukázka, jak bude vypadat. Změny vzhledu potom trénovala hlavně ráno a večer u ohně, sledována a kritizována pokročilejšími kamarády. Největší záchvaty smíchu a nadšené komentáře vyvolávaly všelijaké nezdařené pokusy.

Vyhrůžky, že ji chytí a ostříhají násilím, byly nejspolehlivější způsob, jak ji vytočit. Na svoji vznětlivost při rvačce i milování byla mimořádně pyšná, hlavně ranních potyček o cokoliv se nehodlala vzdát. Podotýkám: nebyla sama, ostatní se chovali podobně a ve všem jí nahrávali. Nejspíš byla nejmladší a měla právo na trochu rozmazlování.

Mazlit se chodívala za mnou, hlavně večer. Zdůrazňuji: jenom mazlit. Sice mi při tom ráda sedávala na klíně a nechala se leckde hladit a laskat, ale o dokonalý styk se nesnažila; respektovala, že mám jisté morální zábrany. Ráda mi ovšem předávala reportáže, co s ní vyváděli kluci, pokud bych to náhodou nevnímal. Fascinovalo mne, že přestože ji každé ráno co nejkrutěji ztýrali, až řvala bolestí, prosila, škemrala a slibovala, že už bude hodná, nikdy jí nikdo nesáhl na hřívu. Vyhrožovali, to jo, dokonce už jí jednou cvakali nůžkami kolem hlavy, ale neudělali to. Však já je jednou donutím! plánovala, Vytočím je tak, že to udělají!

Samozřejmě jsem se ptal, co jim tedy brání. Že je to všeobecně nepříznivý čin, samozřejmě vím; ale když s tím souhlasí Bonny i všichni ostatní? Snad jediný problém je, co na to bohové; ovšem odhady v tom směru jsem vždy považoval za silně nevěrohodné. Ano, Bonny dala jakýsi slib, že vlasy obětuje při svatbě a hodlá jej dodržet, i když je nepotřebuje, hrozně ji obtěžují a kdekoho s nimi provokuje.

Tak to udělej ty! řekla a zelené oči jí zazářily. A já zaváhal.

Duchovním centrem jejich smečky byla mladá čarodějka, ta Panna. Nebyla to tak křehká kytička, jak bych hádal, rvala se s ostatními a dokázala pěkně vyvádět, ale její neporušenost měla nějaký význam, proto ji střežili. Také její termín byl jasný, hodlala se odevzdat Mistru Denisovi a přijmout jeho výcvik. Přiznávala, že jako WZ není nic moc; pokud se jí ani jeho deflorací nepodaří dostat na vyšší úroveň, nechá toho a přejde do kasty WF, kde by mohla patřit ke špičce. Na to, aby ochránila svého muže, děti a Sídlo, toho umí docela dost; třeba bude mít šikovnou dceru, ne?

Zprostředkovávala nám koupele v Ohni. Pravidelně při večerním táboření, rychle při vážném zranění. Samozřejmě, nějaké šrámy od akácií nebo z rvačky se neošetřovaly, na ty byl každý hrdý; postupně však čím dál míň, popíchat se o něco trnitého není vzácnost. A při rvačkách... je to jen můj pocit, nebo všelijakých potyček valem ubývá? Kdyby nebylo Bonny, která je pokaždé vyprovokuje, probíhala by rána klidně a bez vzruchu?

Naopak, všechny čím dál víc bavilo lovit. Mládež i šelmy projížděli v širokém vějíři krajinou, pátrali po zvěři, sledovali ji; když bylo zapotřebí, vybrali vhodný kus a ulovili jej. Používali luky a šípy, oštěpy a nože; samozřejmě měli pušky, ale nepovažovali takový lov za čestný. Že umírajícímu zvířeti vyřízli srdce a snědli za syrova, byl běžný obřad; natírali se krví a brali trofeje, jimiž se chlubili. Když se Bonny přišla předvést celá od krve (vyváleli ji), udělalo se mi špatně; ona se smála.

A nedivočeli jen mladí; třeba Maryška, Magda a Julka vyrážely do stepi s lukem a šípy, rajtovaly nahé na neosedlaných koních a ovládaly je telepaticky. Magda je původem Maďarka, provdaná za Vikinga; zakládá si na tom, že je ve své prapodstatě divoké zvíře. Naštěstí ještě existovalo pár slušných lidí i v našem středu; třeba McHillovi, kteří sice jedí maso, ale nelibují si v barbarském zabíjení. Karo a Gwen se taky držely zpátky; avšak nejvíc byla znechucená Priss, když jí Omar přivezl nějaký hnusně zakrvácený kus a požadoval, aby z něj udělala chutnou večeři.

Může to vypadat, že jsem neměl sebemenší možnost se v tomto světě nějak prosadit; ale omyl, jednu šanci jsem objevil. Všichni mladí ztichli a shromáždili se kolem, když jsem začal vzpomínat a vyprávět o světě civilizované Evropy. Nesmírně je okouzlovaly příběhy ze světa, kde lidé chodí oblečení, spí v pohodlných postelích a rafinovaně skrývají svoje sexuální výstřelky. Občas to došlo tak daleko, že si vytvořili iluzorní šaty, načesali se podle módních magazínů a vykali si; hlídali, kdo první udělá chybu. Když jsem se dal ukecat a něco vyprávěl, ovinula mi Bonny ruce kolem krku a ani nedutala; snila, že by nosila školní uniformu a copy s beruškami, seděla v lavici a poslouchala výklady paní profesorky s brejličkami na nose a mohutným drdolem zpevněným jehlicemi. Každý má svou představu romantiky!

Já zase líčil, jak jsem si v mládí představoval cestování po Africe: bílý lovecký oblek s tropickou přílbou, kryté vozy tažené voly, řadu černých nosičů, z nichž každý vleče nějaký balík. Obavy před hmyzem, divokými šelmami, hady, bahenní zimnicí. Vyjednávání s nepřátelskými černochy...

Místní obyvatelé kupodivu velmi dobře věděli, kdo jsme a jaké nebezpečí by je mohlo postihnout, kdyby nám chtěli bránit v cestě. Sotva jsme se dostali na dohled nějaké osady, už nám běželi vstříc, děti první; každý se snažil něco prodat či vyměnit, a protože první k nim dojížděli mladí, dost brzy se spřátelili a skvěle se bavili.

Je pochopitelné, že místní obyvatelé velmi rychle pochopili, co jsou naši FF: morani. To slovo vyvolává u usedlíků obdiv smíšený s obavami; takže se naši rychle rozhodli je akceptovat. Včetně hlavní moranské ozdoby, spletených copánků. Čímž myslím skutečných, nikoliv iluzorních. Jenže co s tím, když všichni procházíme koupelí v Ohni a jsme tím pádem zcela vyholení? Naše čarodějka snad jakž takž dokázala ochránit vlasy těm, kdo na nich trvali; ale způsobit, aby rychle narostly?

Zajisté, mohli vstoupit do vyjednávání s Iris a Sif, ty by si možná poradily; jenže děti se nemohly nabažit létání, trvale hnízdily v Údolí a téměř každý den se přiletěly podívat, na chvíli nebo na celý den. Jezdily na zvířeti, které si zrovna chytly v savaně, nejradši ovšem na okapi; to je tvor složený po částech z antilopy, žirafy a zebry, na jakých kromě nich jezdil pouze jeden kmen pralesních servalů. Zkoušely to i na pštrosech, ale těm se to moc nelíbilo, snažili se je shodit a ukopat.

Když začala diskuse o moranských copáncích, byly děti zrovna kdovíkde; tak se FF urazili: copak my máme zapotřebí se někoho doprošovat? Dokážeme si poradit stejně dobře jako ti malí smradi! Ještě je překvapíme!

To jsme zrovna objevili bahnitou řeku, u níž jsme se rozhodli zůstat pár dní k odpočinku. Velmi vhodná chvíle! Mladí se rozhodli k důležitým kadeřnickým úkonům, Panna si vyžádala souhlas Ochránců a její verdikt byl značně nejistý: nevyjádřili se, vlastně ani neozvali. Poslední dobou se jí to stává čím dál častěji.

Večer ze mě tahali rozumy, jak vypadá takový kadeřnický salón a co se tam všechno dá zažít. Dojímali se při představě křesel, zrcadel, dívek v bílých pláštích a pana mistra s napomádovanou hřívou a šviháckým knírkem, který jim s přátelským šveholením vytvoří na hlavě něco nesmírně krásného. V reálu viděli podobnou věc snad kdysi v dětství, ovšem v méně luxusním provedení; zvlášť s kluky nedělal vesnický pucifous žádné cavyky, vzal je strojkem a bylo. Děvčátka musí vypadat estetičtěji, na to dohlíží matinka; ovšem někteří nepocházeli z rodin, nýbrž z útulků. Zkrátka, vyprávění je lákalo, rádi by to někdy viděli na vlastní oči.

Ráno si tedy vybrali řádně bahnitý břeh řeky. A na kom to vyzkoušet? No samozřejmě na Bonny; kdo jiný je hoden takové cti? Napřed se pochopitelně pohádali, jak má výsledný efekt vypadat, pak si dali pro osvěžení pořádnou rvačku na mělčině. Když už se zdálo, že všichni se vyřádili, objevili kluci kousek odtud spícího krokodýla; utekl před jejich křikem a bláhově se domníval, že mu nic nehrozí. Okamžitě ho začali dráždit a pronásledovat, hbitě uskakovali před jeho cvakajícími zuby a obzvlášť před mohutným šupinatým ocasem. Čím víc zuřil, tím se víc bavili; občas se někomu podařilo proběhnout se mu po hřbetě, a když včas zdrhnul do bezpečí, měl zajištěný obdiv všech ostatních. Nakonec se starý plaz naštval, utekl do vody a uplaval tak daleko, že je to přestalo bavit.

Potom se znovu pohádali; někteří totiž zastávali názor, že se krokodýl měl zabít a nechat si jeho zuby jako trofeje, jiní oponovali, že by taková bezdůvodná vražda mohla pohněvat krokodýlí božstva, třeba egyptského Sobeka. Čarodějka tvrdila, že Sobek má momentálně spoustu starostí jinde; avšak nebylo jí uvěřeno, dokonce se jí vysmívali. Někdo zas navrhoval proměnit se v krokodýly a rozdat si to jako rovný s rovným, ale...

Byla to Bonny, kdo připomněl svoje záležitosti; tvrdě vyžadovala, aby se na její hlavě začalo pracovat, protože už se nemůže dočkat. Vrátili se tedy k práci a pokračovali v diskusi, co s jejími vlasy; ona sama trvala na jediném, že nějaké musejí zůstat. Což znamená: jiné nemusejí!

Oddělili nepotřebné části a začali splétat do copánků; rozmíchali bahno s krví a močí a touto mazlavinou copy zpevňovaly, aby byly tuhé a neohebné; pochopitelně je už v životě nikdo nerozčeše! Pak přišli na to, že vlasů je málo; po zuřivé hádce s Bonny, která odmítala uznat, že má vlasů málo a řídkých, se rozhodli přidat vlákna divokého konopí, kterého rostlo všude dost. Tím se copy taky prodloužily; to ale Bonny cítila jako náznak urážky, že má vlasy dokonce příliš krátké a málem odmítla spolupráci. Ukecali ji, samozřejmě; pak už si nechala líbit cokoliv.

Konkrétně: již spletené copy jí odřezali nožem těsně u hlavy a prozatím odložili. Pak jí namazali hlavu jemným bahnem a vyholili cestičky; sice trochu širší než u Wassongů, ale tím líp. A začali splétat ty, co měly zůstat na místě; teď do toho kecala ještě víc, ale kamarádky kadeřnice se už vycvičily a vytvořily nádherné, dlouhé a tuhé šlahouny, kterými mohla mlátit kolemjdoucí jako bičem. Ještě jednou oholily všechno, co přečnívalo; a mohla se jít představit veřejnosti, v první řadě mně.

Moji reakci si pochopitelně s potěšením přečetla v mysli: zděšení. Takhle se holka mezi lidmi ukázat nemůžeš; než se dostaneme kamkoliv do civilizace, bude zapotřebí tě úplně oholit. Zajásala, přesně to si přála. Oběhla ještě táborem, aby se předvedla všem ostatním, a pak se vrátila zpět, nezřízeně zvědavá, co udělali Kiki.

No co, to je jednoduché: co ostříhali Bonny, to Kiki přilepili klihem. Je jasné, že to nebyl klih evropský; ale k získání kvalitního lepidla postačí rozmíchat mouku ve vodě a dostatečně dlouho povařit. Jak to později dostane postižená dívka z hlavy? Především je na to spousta času a potom, k čemu by byl Oheň? Zatím máme horší problém, copánků není dost, většina zůstala na Bonny. Co s tím? Inu, vytvořit umělé, konopných vláken je dost.

Když se mi přišla předvést Kiki, Roy a pár dalších děvčátek a chlapců, doporučil jsem jim jedno vylepšení: vzhledem k délce copů je všichni ohýbali dozadu na záda, takže čelo zůstalo volné. Aby jim slunce nesvítilo tolik do očí, navrhl jsem vytvořit z koudele jakousi ofinu; na Bonny jsem dokonce předvedl, jak to myslím. Nápad je okamžitě zaujal a za chvíli se už každý pyšnil málem stříškou, dosahující až k obočí. Že může být různobarevná, na to už přišli sami. Ovšem takový účes v kraji nikdy nikdo neviděl.

Přestože mladí obdivovali jakékoliv oděvy a záviděli každému, kdo byl oblečen, chodili zásadně nazí; tvrdili, že je oděv nepříjemný na kůži. Jenže totéž říkali i o oblečení iluzorním, takže je podezírám, že se jednalo jen o předstírání. Vyvrátil jsem jejich logiku zcela jednoduše: je-li nařízeno před vstupem do chrámu či na posvátné místo z úcty k Ochráncům odložit oděv, musí předtím nějaký existovat, ne? Tento argument jim zatím nenapadl, ale byl velmi závažný.

Bonny toužila po oblečení, konkrétně kožené sukýnce a vestě, obojím hustě pošitém cvočky a plíšky. Něco podobného nosili strážní v jakémsi palácovém komplexu v Evropě; když se vrátili domů, hrdě to předváděli. Pokusil jsem se zauvažovat, zda bych jí to nemohl opatřit, ale odmítala; však na sebe časem něco sežene! Zatím si vylepšila účes, copak to nestačí?

Houpal jsem ji na kolenou, hladil po vyholených proužcích kůže mezi copy a snažil se nedat najevo svůj názor; v podstatě si vlasy dokonale zničila, teď z nich už nikdy nic nebude. Nejlíp ostříhat! Samozřejmě to vnímala, přivinula se a usilovně mazlila. Má krásná zelenooká dceruška; ani trochu není to, co bych si představoval jako svého potomka, ale je tak nesmírně milá, přítulná jako koťátko! A bohužel, přítulná ke každému!

Smála se; mé názory brala jako obrovský důvod k zábavě. No jistě, každý dospělý mívá občas hloupé připomínky k mladým; ale když se mi nelíbí, že se chce co nejvíc milovat se všemi kamarády, proč ji za to aspoň nepřehnu přes koleno a pořádně nenasekám na zadek? Ne že by bolest přímo milovala, jen ještě nepoznala žádnou dostatečně krutou, aby nevydržela. Co je to za mučení, když za chvilku přejde? Jistě trpěla, když ji tetovali, propichovali, vypalovali jizvy; ale časem to zarostlo! A nakonec si nejvíc pošmákla, když to mohla oplatit kamarádkám!

Nebyl jsem sám, Bonny měla ráda Gwen i Karolína, Rudi byl ze sester přímo v extázi. Náhle získaný starší bráška Roy se mu taky líbil, zvláště jizva na tváři; ovšem Karo neprodleně vydala přísný zákaz napodobování. Rudi té příležitosti využil k vyjednávání: jestliže matka rozmnožila rodinu o tolik dalších osob, byla by ochotna akceptovat i nějaké další členy, které by jí přivedl on? Nemá na mysli nikoho konkrétního; ale má pár kamarádů a líbí se mu děvčátka, která by rád měl doma. Nic se neboj, mami; jsou z chudých rodin, které by je určitě nepostrádaly. Ne, nevyjednal s nimi nic, je hodný syn a podobné nabídky neříká nahlas, protože... prostě aby si neudělal ostudu. Ale když to tak vidí...

Můj názor byl: zásadně proti. Bonny: zásadně pro. V podstatě jejím přáním je přivést do rodiny každého, s kým se kdy milovala, ale Roy by určitě nesouhlasil; touží, aby jeho klan byl výlučný. Proto taky souhlasil se jménem Rothorn; takové určitě nikdo jiný nemá. My jako rodiče si můžeme přibrat do rodu kohokoliv, o to nejde; ale jeho klan má zatím tři členy, případně to maličké čtvrté, a on s ničím dalším nesouhlasí.

(Roy to telepaticky potvrdil. Žádné zmatky v rodokmenu, prosím!)

Zeptal jsem se Dunbara, co vlastně doopravdy říká arminský zákon. Co je to rodina, jak se uzavírá manželství, jaká práva má kdo z členů rodu. Jeho odpověď mě jako obvykle šokovala: zákon neříká prakticky nic. Tím pádem ani nikdo nemá žádné právo na nic; nechtěl bych třeba ve volné chvíli vymyslet nějakou správnou verzi a předložit parlamentu?

Otázka, proč to už dávno někdo neudělal, je hloupá, chápu.

Uzavírání manželství se řídí náboženskými předpisy toho kterého občana. Jiné zákony mají křesťané, jiné muslimové, buddhisté, nordici. Jiné šelmy.

„Šelmy? Proboha, kdo by se o jejich zvyky staral?“

„Jsou občané jako my. Mají právo se k věci vyjádřit.“

„Hm... jaké sakra zvyklosti mají oni?“

„Jejich nejposvátnějším obřadem jsou Tance; v období říje se scházejí, vyjednávají o sňatcích a slavnostně se páří. Je to krásná slavnost.“

„Oni skutečně vyjednávají, nebo si vybírají náhodně?“

„Vybírají si náhodně na základě pokynů bohů.“

Přicházely mi na mysl otázky, proč to má zajímat lidi.

„Ovlivňuje to názor každého, kdo s nimi žije.“ odpověděl Dunbar klidně, „Zvykl by sis. Orgie, jaké organizuje Julka, jsou podle jejich vzoru. Taky se to kočkám moc líbí a chválí ji za to!“

„No dobře, ale my jsme přece lidé! U lidí existuje vzájemná láska, která snad zabrání všelijakým nevěrám a...“

„To i u šelem. Když je někdo z nich aktivně zamilovaný, všichni to tolerují. Do Hry se nabízí jen ten, kdo se cítí být volný.“

Naslouchal jsem jeho klidnému vysvětlování, zuřil a přemýšlel, jak říct svůj názor, aniž bych ho urazil. Samozřejmě manžel ženy, která se před jeho očima spouští s kdejakým chlapem (i ženskou)...

„To je především záležitost zavedeného zvyku.“ odpověděl stejně klidně, „Julie je čarodějka; ať si užije, než toho nechá docela.“

Vzpomněl jsem si na Valérii a její chladný, účelný přístup ke mně.

„Ano. Když jsem strávil pár nocí s Valérií, pochopil jsem, co mě čeká.“

Tak jsem to vzdal. Nemělo to smysl.

Ležel jsem příjemně osvěžen u vody a meditoval o tom, že snad skutečně mám dvě manželky a smečku dětí. Vše je jasné, kromě klíčové otázky, zda si to přeju. Odpovídal jsem si sám: přesně stejně jako šlechtická dcerka, jíž otec přivede ukázat cizího chlapa, jehož nikdy neviděla, a řekne: Tohle bude za čtrnáct dní tvůj manžel, budeš s ním spát, rodit mu děti, budeš mu věrná. Protesty mě nezajímají; jsme mu dlužni peníze. Takové věci se dějí v mém civilizovaném světě velmi často, a nikdo se nediví.

Mládež z Ostrova si vytváří vlastní kulturu s vlastní morálkou. Dospělí jim to dovolili; nebo je nedokázali přinutit respektovat jejich zákaz? Jak bych prosadil svou vůli třeba u Bonny, kdyby mě napadlo...

Ach ne! Bonny se zjevila jako přízrak, celá oplácaná bahnem. Vycítila, že mi to bude obzvlášť nepříjemné, tak se mi úhledně připlácla na tělo a začala se šmajchlovat s cílem mě k něčemu donutit. Pomilovat, nasekat na zadek nebo hodit do řeky? Nechtělo se mi nic z toho; tak jsem se rozhodl, že budu trénovat svou vůli a neudělám prostě nic. Ani ty mě nedokážeš donutit, drahá dceruško! Zklamaně zafrkala jako hříbě.

„Provdej mě za někoho, tati! Za někoho fakt odpornýho, jo?“

„Blbečku!“ řekl jsem něžně, „Dobře víš, že nikdo takovej tu není!“

„Tak až doma! Vem mě s sebou do Německa a...“

„Chceš se vdávat za Roye, zapomněla jsi?“

„Než se dostaneme do Evropy, budu mít dávno po svatbě i po porodu.“

„A, vidíš! Jestlipak víš, že někteří ženiši vyžadují pannu?“

Zelená očka v zablácené tváři zazářila triumfem: „S tím se počítá! Panna nás naučila takovou iluzi... jestli chceš, já ti to předvedu!“

Nenápadně jsem zapátral, kde je Panna. Řádila s ostatními v řece.

„Jak ta holka může vědět...?“

„Spojuje vědomí od malička. Už nás toho naučila spoustu!“

„Jizvu na tváři si taky schováš iluzí?“

„Samozřejmě! Budu panenka jak ze žurnálu...“

„Ten se bude divit, až se mu prozradíš!“

„Proč myslíš, že to nezvládnu? Prozradím se jen tomu, koho budu mít dost ráda, abych ho nechtěla klamat.“

„Zařaď si ty nápady k pohádkám, Bonny. Nic jiného nejsou.“

Nějakou dobu ještě zkoušela, zda by se jí nepodařilo mě přece jen k něčemu podnítit. Rozhodně jsem si nechtěl hrát, tak to vzdala a odešla.

Uvažoval jsem o Karolíně a Gwen. Karo přijímá sestru/spolumanželku jako skvělý vtip, tak si to představovala, když snila o životě v Orientu. Dokonce dohlíží, abych se Gwen pravidelně věnoval; a co dělají, když jsou samy, na to radši nechci ani pomyslet. Gwen se cítí spokojená; momentálně ji baví svést každého muže v dosahu, zcela beztrestně se souhlasem kolektivu. Také jí se splnilo přání; moje snaha ji těší, ale není na ní závislá.

Ovšem je Američanka a má řadu plánů. Ten prvotní, totiž přinést do Afriky zabedněným primitivům kulturu, částečně odsunula. Druhým je důkladně se seznámit s místním životem a napsat o tom vědecké pojednání. Zatím k němu má rozsáhlé poznámky a bednu etnografického materiálu. Pamatujete se na tu malou Švédku, co na Rhodu zkoušela na vlastní mysli psychiatrické pokusy? Gwen zkouší totéž, co se týče postavení afrických žen.

Což je dost trapná záležitost, neboť žena v Africe stojí na nižší úrovni než dobytče. Ne, to je nesmysl; dobrá žena stojí i několik krav, ovšem její hodnota trvale klesá a... prostě, je majetek svého muže a podléhá každému jeho rozhodnutí. FF to považují za romantické, Gwen zuří; pokouší se těm ubožačkám vysvětlit, že to není nutné, bohužel marně.

Žena má povinnost pro svého muže pracovat a rodit mu děti. O tom druhém se Gwen dozvěděla otřesné podrobnosti a okamžitě vzplála hněvem. V jejích představách mají lidská práva nejen ženy, ale i děti; v Africe má dítě jen jednu šanci, přesvědčit o své životaschopnosti. Pokud zemře, neuspělo; snad matka chvíli hořekuje (rozškrábe si obličej a do vlasů nasype popel), ale po skončení období smutku se umyje, čerstvě si oholí hlavu a kouká vypadat co nejpřitažlivěji, aby co nejdřív zabřezla.

Za neúspěšné pokusy se počítá, když se dítě narodí neobvyklým způsobem, třeba nohama napřed. Někdy tím ohrozí matčin život; když si nikdo neví rady, holku prostě nechají ve stepi hyenám i s tím zmetkem. Stejně je to určitě zlý duch, když ji při narození připravil o život! A velikým neštěstím jsou dvojčata; taková je nutno bezodkladně zabít, ježto přinášejí prokletí celému rodu. Občas i s pachatelkou.

Gwen na to téma rozvinula diskusi se starým bezzubým šamanem ve vesnici, kterou jsme procházeli. Hádali se dlouho a úspěšně, protože se dokázala při Propojení naučit místní nářečí; ovšem každý setrval na svém názoru. Dědek jí potvrdil všechna ta nepříznivá znamení a vyjmenoval řadu dalších; Gwen mu líčila úspěchy moderní medicíny a on přikyvoval, je zvyklý na kouzla. Ovšem zda chápal...?

„To máš těžký, holka,“ povzdychla si doktorka Maureen, když s ní zážitky konzultovala, „Jejich postoj je v místních poměrech logický. Žena nemůže mít dvojčata, protože jsou příliš malá a nepřežijí. Kromě toho jim musí věnovat mnoho času a nemůže na pole. Neobvykle otočené dítě matku mohlo všelijak potrhat. Taková žena nemůže zdárně prchat ani před zvířaty, ani před nepřátelským kmenem. Nediv se, že se jim to nelíbí!“

„Ty snad s tím hnusným dědkem ještě souhlasíš!“

„Nesouhlasím. Jenže on tady žije celý život a odjakživa zajišťoval zdárný život svého kmene, jak uměl. Zatímco lékařskou vědu v životě neviděl; co si má myslet o nějaké ztřeštěné ženské, která ho sem přijde poučovat? Podívej se na sebe; uvěřila by sis, že jsi nějaký odborník?“

Gwen se naučila vytvořit si zrcadlo, aby se mohla prohlédnout. Vypadala velice dobře: do tmava opálená, s vypracovanými svaly, vyzdobená perličkami a další parádou. I oholená hlava jí slušela.

„Jsi ženská, kamarádko. Úplně obyčejná, navíc z cizího kmene. Abys mohla mít nějaké úspěchy, museli by tě nejdřív přijmout mezi sebe; pochybuji, že máš náladu tak dlouho čekat. A abys viděla barbarské primitivy, na to jsi nemusela jezdit tak daleko. Stačilo se podívat do chudinské čtvrti Londýna; pochybuji, že ve vašich velkoměstech je to jiné!“

Gwen se zamračila, takové řeči vskutku nemá ráda.

„Já v chudinských čtvrtích pracuju. Jsem Irčanka, což je dobře, protože v Londýně patří Irové k nejzaostalejším. Tady aspoň ženská ví, komu patří ona i to dítě; taková irská holka se ještě navíc klepe strachy, až se to dozví otec, protože jí to dítě udělal na tancovačce neznámý Angličan a ona nezná ani jeho jméno, byla totálně opilá...“

„To snad ne!“

„To snad ano. Bída, alkoholismus, nevzdělanost. Tady nepodařené dítě hodí hyenám; v Evropě je nechají dlouhá léta umírat na všelijaké nemoci, dokonce je někdy udrží při životě dost dlouho, aby přivedlo na svět další zmetky. Mohla bych ti vyprávět případy ze své praxe...“

„Uříznout koule takovýmu chlapovi, aby nemohl přivádět holky do neštěstí!“

„Bohužel to nevidím jako záruku. Patřičně hloupá holka vlítne do maléru s tím nebo jiným; ona si prostě vybírá nesmyslný situace. Jsou ženský, když je zbavíš manžela brutálního opilce, vzápětí si najdou jinýho brutálního opilce. Navíc vypadá tak, že o ni slušnej chlap ani nezavadí.“

Gwen prskala; Maureen rozhodně neviděla veškerou vinu jen na mužích.

„Já se nestarám o to, kdo co zavinil. Léčím následky a snažím se zjistit, jak jim předcházet. Zkus se stát lékařkou, učitelkou nebo čarodějkou, vyber si pár schopných jedinců a pomáhej jim; někteří časem začnou pomáhat tobě. Je to rozhodně lepší než kritizovat všechny a neudělat nic.“

Gwen se nad tím skutečně zamyslela; jenže její uvažování bylo zatím spíše povrchní a dlouholetá práce bez rychlého výsledku ji nelákala. Kromě toho Maureen patřila k těm několika, kdo se orgií zúčastňovali pouze pasívně. Kdežto Gwen tahle aktivita nesmírně bavila.

„Zkusila bys něco takového zorganizovat doma?“

„To ne, seš blázen? Ne že bych nechtěla, ale... aby to každý věděl? Chci se přece jenom jednou vdát a nestojím o nějaký řeči!“

„Odvážila by ses veřejně vyspat s černochem?“

Na to už Gwen vůbec neodpověděla.

„Proč? Je to stejný černoch, jaké tady balíš na každé zastávce! Jenomže s tím každý souhlasí a nikdo tě nepráskne u vás ve vesnici!“

Gwen chtěla namítnout, že žije ve velikém městě, ale... mlčela. Vzpomínala, jak se doma nudila, když neměla stále nové erotické zážitky.

„Řekni, bavilo by tě dělat kurvu?“ usmívala se Maureen, „Ne, myslím kdyby se to nikdo nedozvěděl. Třeba s maskou a pod cizím jménem...?“

Gwen ani nezaváhala, přikývla. „Teď už ne tolik. Ale když jsem dospívala...“

„Přesně takhle uvažují ty holky. Priss to dokonce zkusila; teď se snaží za vlastní hloupost pomstít celýmu světu.“

„Má to vůbec nějaké řešení?“

„Má. Držet se zpátky a usilovně studovat. Potom si vybrat hodného muže, který tě bude mít rád a bude se o tebe starat. Žít s ním a být mu věrná.“

Gwen si povzdychla. A Maureen dodala: „Jenže, je to zas nuda.“

Bonny podřimovala na sluníčku a slastně se protahovala. Večer se konaly rozsáhlé orgie se širokou účastí, takže se krásně pobavila. Zúčastnily se též princezny a ti, kdož uměli, se snažili přestrojit za něco jiného, takže vše nebylo zdaleka jasné. Cítila únavu a příjemnou tichou bolest v celém těle; dokonce ani ráno nikoho neprovokovala. Večer by se to mohlo opakovat; pokud se nevzpamatují, Panna může zapálit Oheň a nechat mládež vykoupat, aby nabrali sílu. Taky by holky mohly udělat opojný nápoj, po kterém člověk tak snadno ztratí hlavu a svět se mu změní v řadu barevných záblesků. Bonny milovala chvíle, kdy přestala věci kontrolovat, někdo druhý s ní něco dělal a netušila co. Kdyby se tak mohla jednou náhle probudit v cizím bytě, cizím městě, cizí posteli, s cizím mužem; kamarádky tak poutavě vyprávějí o takových případech!

Zapraskání křoví ji rázem probralo a přivedlo k vědomí. Vymrštila se na nohy a prvního útočníka kopla do břicha dřív, než věděla, kdo to je. Chtěla do koulí, ale netrefila se. Druhý ji sevřel zezadu mocnými pažemi a škrtil, třetí se chystal ji udeřit pestře pomalovaným válečným kyjem. To už viděla, že to není nikdo z kamarádů, nýbrž cizí černí muži mohutných postav. Bonny zpanikařila; toho, co ji škrtil, nabrala loktem, vyškubla mu z opasku nůž s vlnitou čepelí a jediným mávnutím mu prořízla hrdlo. Úderu kyje se stihla vyhnout v posledním okamžiku; bodla chlapa do boku a zároveň se rozječela jako siréna. A už se sem hnali psi, vlci, tygři... Dva útočníci se dali na kvapný útěk, ten podřezaný se zmítal na zemi a skučel.

Když se kolem zahemžili lidé i šelmy, Bonny si teprve uvědomila, co právě provedla. U nohou jí umíral černý mladík, nezaujatě posuzováno docela hezký a sympatický; napřed myslela, že má oblečeny špinavé bílé trenýrky nad kolena, až potom poznala zvláštní způsob pomalování: břicho od pupku dolů, kyčle a stehna až ke kolenům natřené bílou barvou, kdežto pohlavní orgány červeně. A rozhodně se měl čím chlubit; jak se svíjel v agónii, jeho penis se ztopořil a dosahoval značné délky.

Bonny si toho všimla, a pochopila: neměli v úmyslu jí ublížit, chtěli ji pouze ukrást, jak se ve zdejším kraji kradou dívky. Mohla zažít přesně tak zábavné dobrodružství, o jakém snila. Jenže ona ho bez váhání zabila...

Vedle ní se zastavil žíhaný lykantrop. „Dobrá kořist! Vyřízni mu srdce, abys získala jeho sílu!“ poradil chladnokrevně.

Až teď začala brečet. Zahodila nůž a prchala z těch míst; vrazila do jedné hyeny, která nestihla dost rychle uhnout, padla na zem a svíjela se jako on před chvílí, jenže zoufalým pláčem.

Na místo střetnutí se zatím seběhli velitelé. V první řadě tygr Tawarr, náčelník šelem; přiznávám, toho jsem si moc neoblíbil, vypadá divně a chová se ještě divněji. Šilhá, dlouhé tesáky mu trčí až pod bradu, je křivě rostlý; přední tlapy má příliš dlouhé a navíc křivé, na zádech dokonce hrb. Jak ho můžou mezi sebou trpět, dokonce mu svěřit velení?

Teď očichal umírajícího a prohlédl bojiště. Za útočníky už vyrazily psovité šelmy, ke stíhání mnohem vhodnější; takže se zajímal hlavně o zbraně, které tu nechali či zahodili. S vyjádřením čekal na verdikt velitelů.

V minulé vesnici jsme najali dva místní mládence jako průvodce. Sotva si prohlédli pomalování, v jejich očích se objevil strach; pak ten odvážnější ukázal ve směru naší trasy a řekl jediné slovo: „Gonkoré!“

Věděli jsme, co tím myslí. Blížíme se k hranicím mocného království, ovládaného králem toho jména. Slyšeli jsme o něm v osadách; místní černoši se krále nebáli, protože jeho ozbrojencům vždy ochotně dali, cokoliv chtěl. Co by se stalo, kdyby se vzepřeli, nehodlali zjišťovat. Legendy byly příliš hrozivé a tohle byli mírumilovní usedlíci.

V podstatě i král Gonkoré byl mírumilovný. Což nelze říct o jeho mladých bojovnících; jako jeden z mála měl společnost rozdělenu na osadníky obdělávající půdu, pastýře hlídající mohutná stáda a bojovníky, kteří vybírali daně od každého, kdo byl slabší než oni. S cizinci jednal rozvážně, moudře a sebevědomě; přiznával, že jsou silnější a zajisté by ho porazili, ale za cenu velikých ztrát a dlouhé války. Také bílí byli dost chytří, aby neměli snahu to vyzkoušet.

Jenže když lidé z osad začnou mluvit o králi Gonkoré a jeho bojovnících, ztiší hlas a rozhlížejí se, zda je někdo neslyší. Vyvolává posvátnou hrůzu; nikomu sice neubližuje, ale mohl by, kdyby chtěl. A neexistuje moc, jež by mu mohla zabránit.

„Tohle byli mladí muži, kteří vyhledávali dobrodružství,“ usoudil Dunbar, „Chtěli ukrást to děvče. To dělají mladíci všude...“

„Takže myslíš, že nám dají pokoj?“ ptal se pochybovačně Ernaye.

„Co bys udělal ty, kdyby si tři tvoji jezdci stěžovali, že při milostném dobrodružství byli napadeni a jeden zabit?“

„Nakopal bych je...“ začal Ernaye, „Když jsou pitomci...“

„Jistě. Ale zakázal bys jim se pomstít?“

Ernayův názor byl jednoznačný; on jako velitel by se ještě ani nedozvěděl o aféře a kamarádi těch tří už by útočili z několika stran. Čekají jen na to, aby něco podobného vyzkoušeli. Černí i bílí.

„Netvrdím, že několika splašených mladíků bychom se měli bát.“ přemýšlel nahlas Dunbar, „Počítám, že si s nimi poradíme, relativně po dobrém. Horší to bude, až se o věci dozví král. Čím víc se do toho zapletem...“

„Vyjednávat!“ navrhla Maryška, „Poslat mu zprávu...“

„Jistě, ve vhodnou chvíli. Zatím bych byl obezřetný...“

„Jakou asi můžou mít výzbroj?“ zeptal jsem se.

„Mají především hodně lidí. A velké území, odtud na sever i na jih; nikde jinde neprojdeme, abychom se tam nedostali. Nechceme vést válku!“

Napadlo mi, že Bonny taky mohla být uvážlivější.

„To si s ní vyřiď sám, je to tvoje dcera!“ odsekl Dunbar.

Vrátili se psi a vlci. Byli velmi spokojeni, dostali oba uprchlíky. Aniž bych chtěl pátrat po podrobnostech, nejspíš je roztrhali na kusy.

„No, aspoň nebudou nikde rozkecávat blbosti.“ soudil lykantrop.

„Tomu bych moc nevěřila,“ upozornila Panna, „Nebyli jen tři; po kraji bloudí ještě pár podobných. Cítím jejich mysl. Jsou rozzlobení.“

„Čím dál lepší!“ konstatovala Maryška.

„Myslíš, že vědí, jak to bylo?“

„Nebudou o tom přemýšlet. Stačí jim, že nějací cizinci si dovolili bránit se proti jejich útoku. Jednoho muže zabili, druhé dva poranili tak, že je dostaly šelmy ve stepi. Ještě bychom za nimi mohli poslat harpyje, aby je ulovily; pokud máte chuť se proletět, dámy?“

Julka zlostně trhla hlavou; mračila se.

Dunbar si odplivl. „Chlupáči, přestanete se flákat a budete radši pořádně hlídat všude kolem tábora! Tawarre, zajistíš noční stráže. Zítra se pohneme dál; žádnej spěch ani zmatek, ale sebevědomý přesun. Veškeré problémy okamžitě hlásit; včetně věcí, kterými si nejste jistí!“

Ostatní vzali na vědomí: jsme ve válce.

„Jo, a ještě: kroťte trochu svoje pudy. Těšte se na obrovské orgie, které uspořádáme, až uzavřeme mír s králem Gonkoré. Do té doby...“

Bonny jsem našel sedět před svým přístřeškem; Karo ji utěšovala. Když mne spatřila, propukla v ještě mohutnější záchvat pláče.

„To je v pořádku,“ pohladil jsem ji, „Bránila ses proti třem mužům...“

„Ale já ho zabila, táto! Kdybych nebyla tak pitomá... Nemusel umřít!“

Mohl jsem připomenout, že ji chtěli ukrást, znásilnit... jenže takové hry ji odjakživa bavily. Když to najednou nebyla hra, reagovala zcela jinak. Přemýšlel jsem, co bych měl říct. Nejspíš mlčet. A hladit ji.

Trhaně, nesouvislými větami mi objasňovala svoje pocity. Nejhorší na věci je, že způsobila válku; a přitom bylo tak snadné zjednat mír! Správná princezna bojovnické kasty by se nabídla jako záruka přátelství, odešla s nimi a oddala se jejich náčelníkům jako čestná oběť. Kdyby vlastním tělem stvrdila mír, mohli žít ti tři i další, co možná zemřou. A přitom Bonny dobře ví, co je její povinnost; jenže ji nesplnila, zareagovala zmateně, bála se nabídnout sama sebe...

„Pitomost, děvenko,“ objímal jsem ji a hladil, „Plácáš nesmysly; takhle to funguje možná ve vašich pohádkách, ale ne v životě. Prostě se to stalo, tys udělala dobře a my se postaráme. Pořád říkáš, že jsi ještě dítě...“

Jenže brečela dál a utišit se nechtěla.

Podstatně méně ohleduplný byl Roy; přišel s Kiki a několika dalšími, přinesl válečný kyj a dlouhý nůž s vlnitou čepelí a obojí obřadně položil Bonny k nohám. „Tvoje kořist! Věci těch dvou přinesli psi nám...“

Čekal jsem další záchvat pláče a taky jsem se ho dočkal.

„Zvážili jsme, jak minimalizovat dopady,“ hovořil Roy, „Nemyslíš, že by bylo prozíravé uspořádat mu čestný pohřeb?“

„Nemyslíš, že by bylo slušný ji teď neotravovat?“ zeptal jsem se.

„Ty se do toho nepleť, tati.“ řekl vážně, „To je věc bojovníků.“

Nadechl jsem se, abych odpověděl; ale Bonny se na mne podívala ubrečenýma očima a já pusu radši zavřel.

„Čím dřív a zodpovědněji to provedeme, tím líp,“ pokračoval Roy, „Neznáme jejich zvyky, tak to uděláme podle našich. Ani neznáme jejich božstva; snad naši Ochránci budou tak laskaví a vzkážou jim.“

Přestože jejich obřady považuji za fantasmagorie a šálení smyslů, Bonny to rychle uklidnilo. Ještě to s ní cvičilo, ale už míň. Vzala ten nůž, odřízla si jím jeden z copánků a hodila do ohně. Když sáhla po druhém, Roy jí zadržel ruku: „Zabila jsi jen jednoho. Ostatní patří psům!“

Všiml jsem si, že jak válečný kyj, tak pochva nože jsou krásně zdobené. Bonny ty věci převzala, dotkla se jich čelem a uložila je ke svému majetku; prozatím nebyl příliš rozsáhlý.

„Sním jeho srdce,“ řekla třesoucím se hlasem, „A uctím jeho bohy...“

V té chvíli jsem vybuchl vztekem: „Tak když chceš poprosit za odpuštění, ty malá děvko, tak si vzpomeň, co s tebou chtěl udělat! Nezapomeň se taky napíchnout na jeho ocas, než docela vychladne!“

Chtěl jsem jí ublížit, chtěl jsem být sprostý; a ze všeho nejvíc jsem měl chuť zatřást Royem, který s kamennou tváří a pohřebním hlasem pronášel ty svoje pitomý kecy! Jenže oni se neurazili; a Roy řekl: „To je velmi dobrý nápad. Zvládla bys to, Bonny?“

Přikývla. Koukala na mne jako... prostě hrozně. A já věděl, že to udělá.

Nebyl jsem u toho obřadu, nechtěl jsem být. Zřejmě to bylo slavnostní; to si ten pitomec ani nezasloužil. Byl to docela bezvýznamný kluk, až po smrti se stal partnerem princezny. Ach jo!

Z jakého sakra důvodu má být moje Bonny princezna? Mohl bych se zeptat Dunbara, ale mám řadu nepříjemných obav, co bych se dozvěděl.

Radši jsem přemýšlel, co s tou mojí holčičkou dál. Určitě ji to vytrhlo z jejích dětských snů; bude od teď vidět život realističtěji? A co ostatní? Nejmladší děvčátko z klanu zabilo nepřítele; nepochybně jí to zjedná řádnou úctu. Opatrným průzkumem jsem se přesvědčil, že přes veškeré propagační žvásty to ještě žádný nedokázal. Teď podstoupí očistný obřad; nepochybně hrozný, příšerný, ponižující; ale pomůže jí navrátit rozvahu. Příštího člověka už zabije daleko klidněji.

Večerní zábava samozřejmě nestála za moc. Ještě jsme nedrželi vojenskou pohotovost, ale už to všichni věděli. Každou chvíli někdo udělal narážku na něco... potom si to uvědomil, rozpačitě zmlkl v půli věty a nevyslovené nebezpečí zůstalo viset v povětří.

Císař Charry a Denis o tom samozřejmě věděli; ani oni se překotně nechystali k boji, ale čekali to stejně jako my. Co konkrétně udělají, se zatím nedohodlo. Nemají ve zvyku reagovat splašeně.

Spát jsme šli brzy a dost rozladění. Ačkoliv jsem o tom s Karo nehovořil, věděl jsem, že má o naši malou taky strach. Sakra, jakou naši? Vnutila se nám, v podstatě cizí parchant, kdo ví kdo jsou její rodiče! Ale fakt je, že teď ji máme a musíme se o ni postarat. Aby nebyla moc smutná...

Spal jsem neklidně; po nějaké době jsem cítil, jak Bonny vlezla do naší chatrče, Karo se zvedla, Bonny si zalezla k ní a tiše kníkala. To jsem už nedokázal předstírat že spím, zvedl jsem hlavu. Karolína mi ji rozhodně přistrčila do náruče. Bonny páchla krví a ještě něčím; klepala se jako vystrašené zvířátko. Skoro stejně jako Cabrita ve Španělsku...

Taky jsem s ní udělal přesně to, co s Cabritou. Karo se přisunula z druhé strany a společně jsme ukryli svoji malou za hradbu svých těl. Dodali jsme jí energii a ukonejšili, až spokojeně usnula.

Já taky usnul, přijatelně vyčerpán. Nic se mi nezdálo; kdyby přišla otravovat třeba Dicky, asi bych ji poslal do...

Ráno nás probudila Bonny, pokoušela se sice vyprostit bez poplachu, avšak já stejně otevřel oči a usmál se na ni: „Tak co... hezké ráno?“

„Ale jo,“ usmála se trochu nuceně, „Jen se mi hrozně chce čůrat!“

Vyběhla akorát před stan; doběhl k ní jeden ze psů, možná ten, co včera pomáhal roztrhat ty dva útočníky. Když ji očmuchával, pohladila ho a drbala jeho kulaté uši, orvané od soubojů s jinými psy. Spokojeně mručel.

Pak se vrátila a vynutila si zase místo mezi námi.

„Copak, dcerunko? Kdopak dneska bude vstávat a zlobit?“

Řekla „mmm“ a zavřela oči. Dávala najevo, že se bavit nehodlá.

Tak vstala Karo a šla dělat snídani; slyšel jsem, jak se polohlasem baví s Gwen, která naznačovala, že by jí nebyla proti mysli malá hádka. Já jsem si prohlížel Bonny; teď po ránu vypadala hodně dětsky. Až na ty vlasy; ale to bych mohl mluvit spíš do dubu. Kdyby byla Indián, měla by právo nosit v účesu speciálně upravené pero s červenou žíní na konci...

Řekla ještě jednou „mmm“ a pak otevřela oči.

„Myslíš, že by to mohlo být pero z harpyje?“

Král Gonkoré čekal zlé zprávy už dlouho, od chvíle, co se dozvěděl o té velké skupině ozbrojených lidí. Cizí ozbrojenci vždy přinášejí nepříjemnosti, to ví každý státník. Gonkoré vládl dosti let, aby to znal.

Vlastně, nevládl on. To si uvědomil, když spatřil majestátní postavu svého prvního ministra. No, majestátní býval; teď už je pouze tlustý. Zároveň s tím, jak se mu zvětšuje břicho, mozek zarůstá sádlem. Nejvyšší čas se ho šikovně zbavit; občas si moc dovoluje. Jenže...

„Jaké dobré zprávy mi přinášíš dnešního rána, milý Obingo?“

„Ty víš, můj drahý králi, že kdyby byly dobré, neobtěžoval bych se s tím, abych opustil svoje obydlí tak brzy po ránu. Zprávy jsou velmi špatné; proto je také bezpodmínečně nutné, abys jim věnoval pozornost.“

Král mávnutím ruky propustil dvě dívky, které měl na dnešní noc.

„Mluv, Obingo. Už úvodem jsi mne dostatečně rozzlobil.“

„Možná bude lepší, když to řekne posel, který za svítání přišel. Stejně bys ho pozval, aby ti řekl podrobnosti.“

Král neřekl nic, což znamenalo, že souhlasí. Posel byl mladík, který byl v králově blízkosti nejspíš poprvé; dost blekotal.

„Počkej, nějak těžko chápu, co povídáš! Co zabilo ty muže?“

„Jednoho zabili ti cizinci. Druzí dva prchali, ale byli ranění; od tábora se za nimi rozběhli divocí psi a zabili je.“

„Kolik je těch cizích lidí?“

„Nespočetně, pane! Jezdí na mnoha koních a jiných zvířatech; doprovázejí je ochočení pruhovaní lvi, taky leopardi a jiné divné šelmy...“

„Vím. Moji zvědové je sledují už dlouho. Takže jste je napadli!“

„Já ne, králi! Ale Mita si nedal říct, chtěl unést jednu jejich ženu! Oni jich mají hodně a některé jsou zdatné...“

„A její muž si to nenechal líbit, rozbil mu hlavu kyjem...?“

„Nevím. Ani to nemusel být muž; ty ženy také bojují, a dobře!“

„Vidím, že jste je sledovali!“

„Pouze zdálky; tábor neustále hlídají psi a pruhovaní lvi. Až teď se nám podařilo vyčíhnout chvíli, kdy ztratili ostražitost...“

„To jim určitě vydrží, když jste je napadli. Od teďka budou hlídat tak, že nebudete mít šanci něco vyzvědět!“

Mladík mlčel a tvářil se zmateně. Nepochybně zmatený byl.

„Jsi pitomec, jestli to nevíš. A Mita byl ještě větší; má docela štěstí, že ho zabili, potrestal bych ho. Cos ještě viděl?“

„Ti jejich mladí bojovníci si u řeky splétali vlasy do copů. Nechápu, jak to dělali a proč až teď, když jedou od pobřeží...“

„Znovu opakuji, že jsi pitomec. Maskovali se, nechápeš? Takže morani?“

Mladík úslužně přikyvoval.

„Morany mají jen kočovníci. Massájové a Wassongové. Massájů je hodně, nechtěl bych s nimi válčit. Naštěstí se starají hlavně o svůj dobytek. Ženy však nikdy, ty se drží v táborech a nebojují. A nenosí copy, holí si hlavy, jak se sluší. Ani Wassongové se na našem území moc nevyskytují...“ začal hovořit Obinga. Král ho nezastavil, ale ani nepovzbudil.

„Wassongové jsou nebezpeční; ještě štěstí, že je jich tak málo. Jestli je pravda, že jednu jejich princeznu si vzal mladý čaroděj toho krále...“

Král Gonkoré zvedl oči k jeho tváři. Zatím se nevyjádřil.

„Je otázka, můžeme-li krále G'jarru považovat za člena kmene Wassongů. Já se obávám, že nikoliv; má mezi bojovníky morany obou národů, ale také jiné, dokonce osadníky. Nevím, co si o tom myslet.“

„Ale určitě si něco myslíš. Jinak bych se dost divil!“

„Myslím, že ti noví patří do stejného kmene. Jdou navštívit G'jarru a posílit ho. Společně budou silní. Nebezpečně silní!“

Gonkoré kývl, ale ani teď nic neříkal.

„Můj pane, je ti znám smutný osud krále B'Wally? Také on se pokusil cizí morany zastavit, ale G'jarra ho porazil a spojil se s jeho nepřáteli.“

„B'Walla udělal chybu. Patří mu to, když je pitomec!“

„B'Walla ji zřejmě napravil. Navštívil G'jarru v údolí. Jednali spolu; asi se dohodli, protože B'Walla se vrátil domů spokojen. Zvědové tvrdí, že je mocnější, než byl dřív.“

„Co myslíš, co chtějí od nás?“

„To je těžká věc, králi. Existují Arabové; ti prosazují svou víru, kupují otroky a platí dobře. Angličané a Portugalci jsou bílí; nemohou v naší zemi žít, brzy tu onemocní a zemřou. Přesto ji chtějí vlastnit; stavějí si na pobřeží města a vojenské pevnosti. Mají také svou víru, každý jinou. Otroky nekupují, dokonce jsou proti tomu. Zato shánějí zlato a diamanty. Každý ten národ je jiný a všechny dohromady nestojí za nic.“

Gonkoré to sice věděl, ale nechal ministra žvanit.

„Tihle noví přicházejí z vnitrozemí, ne od pobřeží. Cestují dlouho a pomalu, podnebí jim zřejmě nevadí. Možná jsou zdravější, protože nenosí tolik šatů a tak se nepotí. Říká se, že jsou kouzelníci. Zvlášť ti, co mají modré oči, žena krále G'jarry a jeho mladý čaroděj D'jinna. My ovšem víme, že mají světlé oči od přírody a nikoliv od kouzel.“

„Co myslíš, že chtějí od nás?“ opakoval Gonkoré otázku.

„Pravděpodobně... řekl bych, že nejspíš chtějí ukrást ostatním, co tady zatím shromáždili. Nijak zvlášť se neskrývají, ale ani nenavštěvují ostatní cizince. Nejsou bílí jako Angličané ani snědí jako Arabové. Řekl bych: nový druh. Doporučuji pečlivě sledovat, co dělají.“

„To děláme, ne?“

„Ještě pečlivěji. Bez ohledu na to, že se tak silně hlídají.“

„Mluví se o pruhovaných lvech a jiných zvláštních zvířatech.“

„Chovají je, jako my chováme pastevecké psy. Ochočili i divoké psy, které se zatím nikomu nepovedlo zkrotit. Jezdí s nimi leopardi; ve výcviku zvířat jsou vynikající. Divím se, že nedokážou vychovat svoje ženy...“

„Co když nechtějí?“

„Jaký užitek je z ženy, co jezdí na koni a loví jako muž? Již chápu! Jejich ženy jsou líné obdělávat pole, tak se radši toulají a kradou! Ano, tak nějak to bude; ti lidé mají hlad, proto jdou sem!“

„Pozoroval jsi, že by trpěli hladem?“

„To ani ne, o tom zvědové nic neříkali. Ale proč by potom...“

„Co třeba se jich zeptat?“

„Ach králi, ty myslíš...?“

„Uvažuji o tom poslat k nim vyslance a pozvat je sem. K vyjednávání.“

„Můj pane! Strašlivě by ses ponížil, kdybys s nimi jednal...“

„Jednali jsme s Araby, Portugalci i Angličany.“

„Jenže... to jsou velmi mocné národy s mnoha vojáky!“

„Jak víš, kolik vojáků mají oni?“

„Inu... domníval jsem se...“

„Král G'jarra měl zpočátku jen několik jezdců. Spřáhl se s Wassongy, nabral po cestě morany. Ochočil si šelmy. Teď má armádu. Těch nových přišlo víc, ale jednají přátelsky. Až narazí na nějaký lovecký kmen, co bude?“

„Nemám tušení, můj pane!“

„Co navrhuješ ty, Obingo?“

„Zničit, pane! Napadnout je veškerou mocí, než se spojí...“

„Myslíš, že to dokážeme?“

„Králi, jsi nejmocnější od obzoru k obzoru...“

„B'Walla to o sobě taky tvrdil. Budu mocnější, když je porazím?“

„Zajisté, pane! Tehdy tvoje moc nebude nikým ohrožena!“

Gonkoré chvíli přemýšlel. „Tvůj návrh je dobrý. Tak to udělej.“

„Můj pane?“

„Napadni ty cizince a znič je. Navrhoval jsi to přece, ne?“

„Ale... proč zrovna já?“

„Jsi nejmoudřejší z mých rádců! Vedl jsi válku, když já byl ještě kluk!“

Obinga o tom věděl; ovšem nechtělo se mu vypravovat se kamsi do daleka, když v královském městě je tak příjemně.

„Tak to řeknu jinak: Dávám ti rozkaz vytáhnout do pole a zničit ty cizí bojovníky! Jestli to nedokážeš, ani se nevracej!“

Králův hlas teď nezněl ani trochu váhavě či lhostejně. Naopak, byla v něm síla, které ani mocný ministr nemohl odolat.

Gonkoré se usmál: „A nechť tě provází přízeň bohů!“

Naši morani vyrazili dopředu jako smršť. Bonny jela v čele, bylo ji možno snadno poznat podle černobílého pera v účesu. To pero vyškubla Sif z ocasu Iris těsně předtím, než se proměnila na člověka. Nezměnilo strukturu, ani když do něj Bonny vystřihla zářez a na špičku uvázala červenou žíni. Bylo to prostě kvalitní pero z neexistujícího ptáka.

„Taky by mě zajímalo, jak dlouho udrží strukturu!“ souhlasila Sif.

Magii rozeznáváme iluzorní, transformační a kreativní. Iluze se postupně naučí každý, kdo není úplné dřevo. Transformace, změna něčeho v něco jiného, je obtížnější a všichni naši ji ovládají v rovině pokusů; ovšem je nutná, když chce někdo skutečně létat, nejen to předstírat. A vytvořit něco je téměř nemožné; dokáže to alespoň Valérie?

Děti využily prázdnin v Údolí nejen ke koupání v minerálce, ale i k pokusům; teď třeba zkoušejí gryfy. Pokusím se stručně objasnit, kde je problém: zatímco orlosup i harpyje jsou bytosti čtyřnohé (ruce se mění v křídla), je gryf šestinohý, v podstatě okřídlený lev. Kde vzít další pár končetin, jak je ovládat? Jak asi ovládá Šiva svých šest rukou a ještě nohy? Jeho družka Kálí má rukou dokonce tisíc, to už vůbec nechápu.

Děti zatím došly na poloviční cestu: gryfem být dokážou, ale nelítá. Rudi nám ukazoval modřiny, jak se včera potloukl. Ovšem dovedou se zdárně přeměnit na černobílou potvoru mezi šelmou a ptákem, s opeřenými křídly a ocasem, jinde však se srstí. Mythologie nic takového nezná, což se jim líbí. Ani ještě nerozhodly, jak tomu říkat, nenapadá vás něco?

„Děláte si z toho legraci!“ obvinila je Gwen, „To je vážná věc!“

„Však se vám ještě budeme hodit jako letecký průzkum!“ varoval Chris.

„A co jste viděli, leteckej průzkume?“

„Zatím je všude klid. Z jejich hlavní vesnice vyrazil oddíl válečníků; jsou krásně vyzdobení...“ Chris se cvičně změnil na vysokého černocha se spodní polovinou těla natřenou zářivou barvou na bílo, pohlavní orgány pak ostře rudě. Měl kopí s blyštivým hrotem, luk a šípy, válečný kyj; hlavu do leskla oholenou, ale občas čelenku s pštrosím peřím, někteří leopardí kůži... Chris popisoval co viděl, a automaticky předváděl.

„Kdo jim velí?“ vyptával se Dunbar.

„Nesou ho v nosítkách, skoro nemůže chodit. Velice tlustý muž; detaily jsem neviděl. Náčelníci mají sluhy, kteří nad nimi drží slunečníky. Snažili jsme se nesestupovat níž, aby si oni nemohli prohlédnout nás...“

„Chytré. Zkuste se příště zneviditelnit!“ navrhla Julka.

„Lítat, hlídat si oči, aby viděly z výšky detaily, a ještě neviditelná?“ vyjekla Iris, „Mami, ty nás uštveš! Jsme ještě malý děti!“

„Najednou! Copak nezvládáš, kočičko moje?“

Iris zaťala zuby a tvářila se uraženě. Všiml jsem si, že její kůže je neobvykle světlá; ještě víc to bylo vidět na Sif. Když jsem ji viděl poprvé, měla pokožku skoro bílou, myslím bílou jako mléko; pak se opálila, teď zase vybledla. Zřejmě má ta minerálka takové účinky.

„Myslíš, že ten chlap je král?“

„Pochybuji, že se k nám vypravil osobně. Hádal bych na čaroděje!“

„Zajímavé! Copak asi může umět takový čaroděj?“

„Určitě ne moc, když ani nic neudělá s tou svou tloušťkou!“

„Každýmu nemusej rachotit v těle kosti jako tobě!“

Maryška zarazila vznikající hádku.

„Udělejte kolečko a zjistěte, kde jsou. My zatím kousek popojedem!“

Děti se s potěšením změnily v létající dravce a odstartovaly. Povšiml jsem si, že i při transformaci dodržují jisté detaily; třeba Sif z nich má nejsvětlejší peří i srst. Kluci (je jich převaha) si ponechávají nápadné pohlavní orgány, teď navíc červené. Kromě krátkodobých ukázek nemá žádný snahu být něčím jiným, než je. Na rozdíl od Ernaye, který se nejdřív naučil měnit v děvče; už to sice dlouho neudělal...

Tak jsme jeli; za tři hodiny se objevil osamělý pták a přistál na suchém stromě u cesty. Chris.

„Postupují pomalu. Setkáte se tak zítra, dřív ne. Já letím zpátky, trochu dohlídnout na holky. Strašně je zlobí, nalítávají na ně a...“

„Kdežto ty seš takovej hodnej a ukázněnej, co?“ smála se Julka.

„Pusť taky někdy ty tvý holky trochu z řetězu!“ ušklíbl se, „Vidíš jak je blahodárný, když je máma hodně daleko?“

Julka si vytvořila kámen a švihla ho po něm; bleskově nadskočil, zatřepetal křídly a vrhl se po ní spáry zadních nohou. Odrazila ho oštěpem...

„No, když máte ještě náladu si hrát...“ komentoval Dunbar.

Chris ohavně zakrákoral a odletěl.

„Jestli jsem neříkala, že máte být neviditelný...!“ ječela za ním Julka.

„Není to jedno? Stejně už o nás vědí...“

Cestovali jsme celý den až do večera; byli jsme nuceni zůstat na místě, kde nebylo dost vody ani na pití a napojení zvířat, natož ke koupání. Mladí reptali, zejména děvčátka jsou zvyklá naložit se každý večer do vody. Ráno se pak pořádá u vody skoro pokaždé rvačka, samozřejmě s výsadní účastí naší Bonny. Ta je po hygieně jako posedlá...

Přestože dráčata ani psi neobjevili žádný pohyb v savaně, zapálili jsme jen malé ohně a zbytečně nepřipoutávali pozornost. Děti se večer slezly kolem a škemraly, abych něco vyprávěl. Přestože už všechno slyšely... a přece mi něco napadlo, začal jsem jim vyprávět o plavkách, které se nosí na koupání. Strašně se smály; samozřejmě, když se někdo schválně obleče, dříve či později ho vymáchají ve vodě, ale mít speciální oblek na koupání? Ti lidé jsou přece směšní... ale tak okouzlující!

Povšiml jsem si, že Panna už má taky moranské copánky. No co, zakázané to není; ale když jsem si vzpomněl, jak okouzleně naslouchá pohádkám o luxusních šatech a kadeřnických salónech, pomyslel jsem si: Holka, ty tou pannou dlouho nezůstaneš...

Co myslíte, je to kritika či lichotka? Panna reagovala tak, že se přišla přitulit z druhé strany, i když Bonny ostražitě hlídala, aby někdo nenarušoval její výsady. A položila zásadní otázku, totiž jestli je tak velké provinění, když se chce WZ strojit, česat a malovat.

„Jak to já mám vědět? Mně to nevadí; myslel jsem, že Valérii...“

„Va je na úrovni. Té už nevadí nic!“

„Ani kdyby se její žákyně nechala zušlechtit v kosmetickém salónu?“

A začala hádka, jak se sluší a patří. Zamíchaly se do ní Julka a Maryška; razily zásadu, že rozličným zkrášlováním vlastní osoby strávily mládí, takže je už nic nezajímá a po ničem netouží. Julka v afektu vykládala, jak od dětství pečovala o svoje krásné černé vlasy až na záda, pravidelně si je myla šampónem a vtírala různé balzámy; v dospívání jí v tom silně pomáhala maminka Gina, pak profesionální kadeřnice. Mohla klidně soupeřit i s oficiálně nejkrásnější ženou s nejparádnějšími kadeřemi, což byla císařovna Alžběta Rakouská, slavná Sissy. Když jí Feroz vyhrožoval ostříháním, zuřila a propadala výbuchům vzteku. Jenže Feroz byl mizerný démon a splichtil věci tak, že musela utíkat z Itálie v přestrojení za bratra Jindru, ostříhaná na kluka. Chápete, v jaké se zmítala depresi?

Vzhledem k tomu, že své zážitky zprostředkovala všem, se holčičky tetelily depresí, ponížením a dalšími stresujícími zážitky; dožadovaly se dalšího pokračování a Julie neodmítla.

Po příjezdu k Dianině gardě a setkání se sestrami se rozhodla k ráznému opatření a nechala si zbytek kadeří nabarvit napůl na bledě modro, napůl na bledě zeleno. Nezasvěceným divákům jen oči přecházely; ještě k tomu nosila leopardí kombinézu, přiléhající k tělu tak těsně, že byly vidět i detaily, zvláště poprsí. Baarfeltovské princezny vynikají krásnou postavou a hodně brzy, přestože Sif a Iris tu možnost tvrdě zamítají. Protože být krásná je v císařovnině gardě povinné, nějakou dobu honila parádu, pak si postupně nechávala vyholit čím dál větší plochy na hlavě, chtěla mít hodně tetování. A ježto jí slušela i holá hlava...

Bonny se ke mně tiskla a promýšlela své vlastní záměry. Představovala si různé změny podle toho, co Julka předváděla a konstatovala, že v žádné podobě tak krásná nikdy nebude. Je zkrátka ještě dítě a nikdo ji nebere vážně, ať dělá co chce. Všimnou si jí, leda když někoho podřízne...

„Zajeď do nory a jdi spát!“ okřikl jsem ji, „Už fantazíruješ moc!“

Pomyslela si, zda ji zase budu uklidňovat a konejšit. Když jsem se příliš ostře ohradil, byla smutná. Jak jí vysvětlit, že mám strach, že jí ublížím? Dospělá žena jako Karolína nebo Gwen...

Nemáš mě rád, protože jsem ještě malá! obvinila mě a utekla.

Když jsem si šel lehnout, nebyla tam. Nejdřív jsem myslel, že někde trucuje; ale že k mým povinnostem patří též dohlížet na stráže, trochu jsem obešel tábor. Objevil jsem ji jen kousek od krajních koní, pod dozorem dvou divokých psů; prováděla tam jakýsi podivný obřad.

Věděla o mé přítomnosti, dokonce se letmo ohlédla.

A já pochopil, že bojovníkovi, kterého zabila, vzala také osobní šperky, náhrdelník, náramek ze zápěstí... spolu s tím nožem to rozložila před sebou na kus kůže, přidala svoje osobní amulety a šeptem pronášela jakési mantry. Vzývala toho hlupáčka jako mystického milence; ne že by se omlouvala, že ho zabila, ona mu tím prokázala nesmírnou čest, dotkla se jej v momentě smrti a tím ho přijala do svého klanu! Byl to hodně pomotaný obřad, nechápal jsem jeho smysl, ale špatné zkušenosti mne varovaly. Je možná dítě, ale Dicky nebyla o moc starší a teď je velitelkou čehosi v Infernu...

No dobře, tak má Bonny dalšího manžela! Jejich setkání bylo zatraceně krátké a nemyslím, že některému způsobilo radost. Ten klacek si zasloužil spíš pár facek než nějaký obdiv; ale Bonny usoudila, že se mu zřejmě zalíbila tak, že za ni položil život. To se sluší ocenit, ne?

Co jsem s ní měl dělat? Pohladil jsem ji a šli jsme spát.

Letecká výzvědná služba se osvědčila, dráčata přilétly hned ráno a smály se ještě dřív, než se zcela proměnili. Jejich hlášení bylo pozoruhodné:

Armáda krále Gonkoré nespěchala, naopak zpomalila postup. Tlustý velitel vyslal dopředu několik oddílů mladších a svižnějších bojovníků, vějířovitě směrem k velké řece. Sám si vybudoval tábor, ve kterém celý večer odpočíval a bavil se se svými otrokyněmi. V současné době vstává a chystá se k další cestě, nejspíš k té řece. Žádné jiné rozumné místo odtud až k nim neexistuje; ta řeka by se snad dala hájit, je dost široká, ovšem mělká a přebrodit ji lze prakticky kdekoliv.

„Jak je daleko? Dojdeme tam do večera?“

„Snad, kdybyste postupovali celý den bez zastávky. Ovšem to by nemuselo dopadnout dobře, oni se tam budou povalovat a čekat. Budete unavení...“

„Nějaké jiné tábořiště s dobrou vodou?“

„Nic jsme neviděli. Samé kopečky, křoviska, vyschlá řečiště...“

„Další noc bez koupání?“ ohrnula nos Bonny.

„Nauč se lítat, nádhero! My se letíme namočit do gejzíru!“

Julka zakřikla děti, než se začnou hádat moc. „Další zajímavé objekty?“

„Několik pasteveckých osad, relativně daleko. U řeky sídlí rybáři, tak po dvou hodinách cesty od sebe. Vždycky několik rodin pohromadě. Velké osady jsou až na druhém břehu, spojené cestou, kterou přichází armáda...“

Michal nakreslil po paměti mapu; ještě se chvíli dohadovali na detailech, pak děti odletěly se slibem, že jakmile se cokoliv změní, ohlásí to.

A my jsme opět celý den postupovali vpřed. Bez závažných příhod.

Večer jsme se utábořili v jediném lesíku široko daleko; rostlo v něm celých pět stromů a nějaké křoví, které ovšem hned opásli koně. Po vodě vidu ani slechu, takže jsme vyfasovali příděly ze zásob, sotva na pití.

„V poušti se myjeme pískem,“ vysvětloval Omar, náhle důležitý, „Jemný písek dokonale odře všechnu špínu i škodlivý hmyz...“

„A nějaká možnost se trochu ochladit?“

„Nech se zahrabat do písku. Za chvilku se ti bude zdát, že je vlhký.“

Panna měla lepší řešení: zapálila Živý Oheň a nechala je vykoupat. Tehdy někteří usoudili, že už moranské parády mají dost a nechali si zlikvidovat přilepené copánky z umělých vláken. Ovšem Bonny, která je měla z pravých vlasů, by se tak hluboce neponížila; ale očistila si vyholené cestičky, takže bylo zase kde ji hladit a dráždit. Kdo se vlasů zbavili, rozhodli ve chvíli kontaktu s nepřítelem vytvořit si iluzi copánků.

„Vlastně by měl stačit jeden, ale pořádný cop,“ rozumoval kdosi, „Taky by v něm líp držela péra, až budeme na nějaká mít nárok!“

„Ty se chystáš někoho zabít?“ ptal jsem se.

„No... počítat se s tím musí, ne? Když to dokázala Bonny...?“

„A potom ti to bude líto jako jí, ne? Nedělej blbosti, dokud...“

„Mně to není líto!“ zavřískla Bonny, „Získala jsem dalšího Ochránce!“

„Vlastnoručně zabitého? Ten ti bude určitě k užitku...“

„Já vím, že to byl bezvýznamný pitomec! Jenže teď je můj mystický milenec a já už ho donutím, aby zaujal patřičné postavení v Nebi!“

„Hele, dej si studenou sprchu!“

„To bych moc ráda; ale kde tady máš jakou vodu?“

Těsně před západem slunce přiletěly Iris a Sif.

„Dneska večer zůstaneme tady! Třeba bude veselo...“

„Copak? Nějaké novinky?“

„Celý den se váleli u řeky a odpočívali. Ale před chvílí vyrazilo několik skupin mladých bojovníků na průzkum. Dvě skupiny po pěti taky někam sem. Oni nevědí, kde přesně jste, ale asi vás objeví. Zhruba okolo půlnoci!“

Dunbar spokojeně přikývl. „Tentokrát žádný vylomeniny, prosil bych! Pěkně obklíčit a pochytat, v neporušeným stavu! A v dokonalý spolupráci!“

Morani i šelmy nadšeně přikyvovali. Chystali se vyběhnout do stepi...

„Okolo půlnoci, jestli jsem dobře slyšel! Teď si jděte odpočinout!“

Kupodivu, neřekli ani slovo. Svinuli se na kryté místo a usnuli. Bonny ve společnosti dvou divokých psů... Jo moment! Už jsem ji viděl víckrát, jak se s nimi usilovně mazlí. Že by měli něco společného...?

„Ano, oni zabili ty dva další! Podívej...“ ukázala náušnici, co měl jeden ze psů v už tak dost orvaném uchu. Zřejmě ozdoba, kterou sebral zabitému, Bonny mu ji osobně připnula. Od té chvíle je s nimi sbratřena krví; mám to snad chápat tak, že tihle dva jsou taky moji synové?

„To je nádherný nápad, tati!“ skočila mi kolem krku.

Moji chlupatí synáčkové se tvářili jako obvykle. Africký pes je bezkonkurenčně nejohavnější stvoření, jaké po stepi pobíhá. A hnusně smrdí! Bonny se s nimi samozřejmě mazlí a oni ji něžně olizují. Neexistuje nic, co by jí bylo odporné či nepříjemné. Nebo jsem aspoň nic neobjevil.

Takže si lehla jednomu hlavou na skvrnitý kožich, druhý jí zavrtal čumák do klína a všichni usnuli. Doufám, že se jim zdálo o dalším zabíjení.

Ke mně se přišly tulit Sif a Iris. Podezíral jsem je, že chtějí vyzvídat ohledně Bonny a jejích různých aktivit; jenže co jim mám povídat? A kolik toho asi vědí? Pravděpodobně všechno, soustavně nás sledují. A chystají se k dalším zajímavým objevům, ježto podezírám princezny, že se rozhodly podrobit zajatce hloubkovému průzkumu. Jejich zážitky budeme sledovat i my, abychom se mohli naučit jejich řeč...

„Teta Julka se těší a kluci zuřej!“ prozradila mi šeptem do ucha Sif.

„Odkdy mluvíš nahlas a netelepatuješ?“

Zašklebila se. Měl jsem se asi zeptat na něco jiného.

„Proč mají kluci každej jinak dlouhej penis?“ otázala se Iris.

„Proč se na to ptáš zrovna mě?“

„Protože tobě se vždycky začne tak krásně vařit v hlavě spousta různých částí správné odpovědi. Dlouho přemýšlíš, než se začneš vymlouvat.“

„A nikdy nepřijdeš na tu správnou odpověď: dát mi pár facek.“

Pomyslel jsem si, že ty dvě ještěrky by si skvěle rozuměly s Bonny.

My si s ní taky rozumíme; ale neodbíhej od tématu!

Samozřejmě existovala možnost jim dát pár facek; ovšem pochybuji, že by dost dlouho čekaly. Ačkoliv, ani to není vyloučeno. Bonny taky pořád vyžaduje pořádný výprask a já nevím, co s tím...

No, pořádně seřezat! Rákoskou přes zadek, dokud nedostane orgasmus!

Hbitě jsem obě popadl za ucho. „To byla která z vás?“

„Není to jedno? Seřež nás obě, stejně se vnímáme!“

„Odkud víte takový věci?“

„A co máme dělat? I když netepujem, pořád vidíme a slyšíme! To už bysme musely bejt úplně blbý, abysme si to nezapamatovaly!“

Měly bohužel pravdu. Jak je vychovat... sakra, proč je mám poučovat zrovna já? Proč je nevychovává jejich matka a otec?

Ale oni nás vychovávají! Ukážou nám všecko, co chceme vědět!

Naštval jsem se: No, to je právě ta správná výchova!

Iris řekla nahlas: „Máma mi zprostředkovala všechny svoje zážitky. Nic mi netajila; proto vím, že je to příjemné...“

„A chceš si to co nejdřív vyzkoušet na vlastní kůži!“

„A chci to udělat co nejpozději. Proč bych do toho tahala vlastní tělo? Když chci vědět, jak to děláš, prostě se tepnu na Bonny...“

Vymrštil jsem ruku; jenže ona čekala tu facku docela klidně, dokonce nahnula hlavu, aby líp přilehla. Nenechal jsem ruku dopadnout.

„Proč mi nechceš věřit, že vědomě rozhoduji o svém životě?“ zeptala se.

Nesmyslná otázka. Je přece ještě dítě!

„Ale ne debilní dítě. Chci být čarodějkou; to znamená přijímat co největší množství informaci, pokud možno protichůdných. Nehodnotit; ukládat do databáze k případnému použití. Nemít na nic názor, to zavádí.“

Dvojče Sif se okamžitě přidalo: „Teta Julka se chystá mít sex s co největším počtem subjektů z toho kmene; cílem je naučit se místní řeč, poznat jejich kulturu a to všecko zprostředkovat všem TP WZ . Druhotný cíl: nechat si pěkně promlátit tělo zvenčí i zevnitř. Nic jiného na tom není; tak to vnímáme. Proč kolem toho zrovna ty naděláš tolik humbuku?“

„A vaše pocity? Nevadí ti, že se tvá matka ponižuje?“

Iris se zašklebila na Sif a ta přesně stejně odpověděla.

„Emoce jsou důsledek vytváření hormonů. Nám to ještě nefunguje a doufám, že dlouho nebude. Holky mezi první menstruací a klimakteriem jsou všechny praštěné. Deflorace tomu částečně odpomůže, ale když se neudělá v přesně tu správnou chvíli, je to kolikrát ještě horší. To ani nemluvím o období, kdy se začnou chtít rozmnožovat. To s nima vůbec není k vydržení!“

„Doufám, že se do té doby naučíme svoje hormonální výměny ovládat!“

Vzpomněl jsem si na Valérii, s jejím vzhledem předpubertální holčičky.

„Jo, Va to umí. Chtěla bych to zkusit taky...“

S hrůzou jsem si uvědomil, jak jsou vzdělané. Že znají odborné termíny se nedivím, čtou... vnímají lékařské knihy. Umějí vůbec číst? Vzpomněl jsem si na to dítě na Rhodu, které písmena zbytečně rozptylovala...

„Kris! Počkej...“ Obě na okamžik vytuhly, „Pozdravuje tě!“

„Už se číst naučila. Musela, holky z cowenu se s ní vsadily...“

„Ještě dřív se naučila kreslit runy. To potřebovala; pak už bylo trapný se vymlouvat, že písmo neumí!“

Povzdychl jsem si. Ta jejich telepatie... ehm, tepování?

„TP. Vyslovuj si to, jak chceš.“

„Tak fajn. Co dělají třeba kluci?“

„To bys dokázal zjistit i ty! Sledujou nepřátele... a není je vidět.“

„Dokázali by se proměnit třeba v tygry?“

„To mají nachystaný až na okamžik střetu. Jasně, takovýho velkýho halamu by malej kluk neulovil!“

„Zkuste mě poučit, dámy. Vy nejste přehnaně velký, že; když ze sebe uděláte orly, je to velikost zhruba stejná. Jenže co třeba drak?“

„Drak je většinou iluze; u toho nezáleží jak je velkej, beztak neexistuje!“

„A jak je možný, že chrlí oheň a ten tě může spálit?“

„Žádnej oheň; prostě máš dojem, že tě popálil. Ale to ti už určitě někdo ukazoval, draka umí každej blbec!“

„Drak není nic moc, akorát že je velkej a hezkej! Vymakanější jsou malý zvířátka; třeba taková fretka! Jedna sousedka ve Švýcarsku chovala fredyny, byly moc roztomilý; jenže jak udělat zvířátko velký tak po loket?“

„Proč by nešla iluze něčeho malýho?“

„Ale ne iluze! Transformačka! Já četla v manuálu, že se kdosi dokázal jako fredyna prošmejknout dírou do hlídanýho objektu! Sakra, jak to ten chlap udělal? Já jsem maličká, ale tohle...“

„Proč se ho nezeptáš?“

„Oni ho tam uvnitř zabili. Smůla...“

„Co zkusit vyvolat jeho ducha a zeptat se?“

„Blázníš? Byl dost dobrej WZ , ten se nenechá otravovat od každý malý holky!“

„Och! Kde je tvoje sebevědomí, kočičko?“

„Neříkej mi kočičko! Tak mi říkala máma, když jsem přišla o něco škemrat. Obvykle když jsem měla průser a nezvládala to!“

„Jak ti říká, když má dobrou náladu?“

„Nevím. Převážně Vypadni a Neotravuj!“

„Neříkej, že se s tebou nikdy nemazlí!“

„No... ale jo! Jenže každá WZ se okamžitě propojí a projede ti aktuální paměť. Potom už ti dělá jenom samý příjemný věci; ona to cítí zároveň!“

„Kdežto ty,“ udělala Sif nejšklebivější obličej, „Ty se mazlíš nešikovně! S tebou je to legrace; každou chvíli dostaneš strach, že mě pohladíš přes prsa nebo v klíně, že bys nás mohl urazit nebo rozdráždit... My ty věci nevnímáme jako nepříjemný! Perfektně jsme se bavily, když jsi nás holil!“

„Měl jsem strach, aby to nebolelo... nikdy jsem to nedělal!“

„Willi, kdybych se chtěla zbavit chlupů, znám asi šest postupů. Nejlepší vymyslela Va ještě v Německu, uvolnit prostě vlasy z kořínků a stáhnout je. Druhej: spálit přímo v kůži, nenávratně zlikvidovat. To pak udělala; každý její vlasy jsou iluze. Třetí: přerušit na mikrovzdálenost těsně u hlavy. Čtvrtý: vytvořit malý lokální Oheň na místě, kde ho potřebuješ... Chápeš teda, že pokud se od tebe necháme pracně ostříhat a oholit, je to jen proto, že se nám to líbí? A chceme, abys nás rozmazloval!“

„Tušil jsem něco takovýho. Jenže, jste děti...“

„Ty seš prostě na každýho tak strašně hodnej!“

Napadlo mi přestat na ně být hodnej a zahnat je spát. I já bych si měl na chvilku odpočinout; kdoví, co bude v noci! Jenže jejich řeči se mi příliš honí hlavou a nevím, co na ně říct...

„Nestarej se. Jen si lehni...“

Lehl jsem si. Pocítil jsem měkkou, hladivou vlnu energie; pak se mé vědomí zvolna propadalo do příjemného spánku...

Probuzení: nebezpečí. Útočné skupiny se chystaly vyrazit na lov. Povšiml jsem si Maryšky, Julky a Magdy; šly do akce nahé, bez zbraní, téměř nezřetelné stíny. Přímo v útoku budou jistě neviditelné. Další stín na mne zazářil zelenýma očima: Bonny. Vnímal jsem jejich TP dohady, velice stručné.

Sotva jsem stačil vstát a zaujmout místo u ohně, vyrazili. Mým úkolem bylo vytvářet dojem, že všichni spí, jen pár hlídek udržuje oheň. Iris a Sif se mnou nezůstaly, sledovaly útočné komando.

Ale přišla za mnou Karo. A Gwen, ta se útoku bála.

„Tobě se nelíbí, jak vychováváme svoje děti, viď?“

„Mám právo si o tom něco myslet?“

„Vytváříme vlastní kulturu. Jinou než zbytek lidstva.“

Neřekl jsem nic. Ale přemýšlel jsem o tom.

„Jsem baronka z Aussengrabenu. Kdysi to něco znamenalo; teď jsem jen žena jménem Karolína. Postavím si malou chýši krytou rákosem někde na pobřeží, budu chytat ryby a vychovávat tvoji dceru. Až vyroste, naučím ji neznat jiný zákon než lásku. Myslím, že bude šťastná. Jako já...“

„Uvidím ji někdy?“

„Přijď se na nás podívat. Poznáš nás podle ozdob; ve významných dnech budu nosit zlatou korunu s perlami a všechny šperky; jinak budu nahá. Jak by se ti to líbilo?“

„Ty se mi líbíš vždycky, Karo. Skoro bych si přál... žít s tebou. Mít další děti, kousek pole, pár kraviček... pěstovat obilí, mlít je na mouku, péct chléb a zapíjet vínem jako první křesťané.“

„Budu tě čekat. Až nebudeš moci vydržet v Německu...“

Gwen do naší rozmluvy nezasahovala. Mlčela, občas prohrábla oheň.

Potom se Karo náhle zarazila. „Začalo to...“

Nic jsem neviděl, nic neslyšel, nic nevnímal. Ona má bystřejší smysly.

A po delší chvíli: „Dostali je. Dopadlo to... dobře.“ Drobné zaváhání?

První přiletěly Iris a Sif, plné nadšení.

„Můžete udělat pořádný oheň! Už je vedou!“

„Bez problémů?“

„No... jedna drobná chyba. Jednoho sklátil infarkt, když se před ním bez varování objevil gryf. Už to nerozdejchal.“

„Aggrr!“

„No pochop, to jsme nemohly tušit, že se tak lekne!“

„Která z vás to byla?“

„Žádná; tentokrát Rolf. Táta se na něj dost zlobí!“

Přiložili jsme na oheň a zapálili ještě dva další, které zatím vyhasly. Tak bylo dost světla, aby k nám trefili. Přiváděli zajatce po jednom, spoutané na rukou, ale i zcela volně. A dost vyděšené.

Vévoda Dunbar přišel s jedním, který byl větší a o něco starší než jiní; podle ozdob mohl být klidně velitel. Vztekle koulel očima. Jak jsme mohli vidět, byl po sexuální stránce mimořádně dobře vybaven.

„Dárek pro tebe, Julko,“ prohlásil Dunbar lakonicky, „Doufám, že tenhle už dokáže vyhovět tvým mimořádným nárokům. Jen jsem zvědav, jak ho přinutíš ke spolupráci...“

Julie se smála, Maryška taky. Jenom mně se zdálo, že v jeho hlase slyším jisté rozladění; že by nebyl tak dokonale smířen se vším, co manželka dělá?

Bonny se mi přišla pochlubit; ve vzorné spolupráci se svými psy odchytila kluka sotva o něco staršího než ona, který na mě dělal mimořádně špatný dojem, aniž bych uměl říct proč. Byl vyjevený, ustrašený, hlavu několik týdnů neoholenou; po rvačce byl špinavý, mírně pokousaný a podivně páchl.

„Kluci mi pomohli vybrat toho nejlepšího!“ chlubila se Bonny.

Pokoušel jsem se nedat najevo, co si o zajatci myslím; raději jsem řekl:

„Doufám, že s ním aspoň zapomeneš na toho...“

„Doufáš marně, tati. Můj vznešený duchovní milenec se stal součástí mého duševního světa a zajisté jím zůstane...“

Dnes večer jsem skutečně neměl chuť se hádat. Ba ani rozčilovat.

Bonny klekla ke psům, začala je líbat a drbat jim uši.

„Oni byli tak skvělí, tati! Jsou parádní lovci! Jestli jsi někdy lovil se psy, tak bys měl vědět, o čem mluvím!“

Psa jsem měl naposledy jako kluk. V kadetce jsem se několikrát zúčastnil honů svých spolužáků, kteří měli (jejich rodiče) vlastní lovecký revír. Nic extra jsem tam nezažil; nemám samozřejmě nic proti lovu, ale... prostě jen jedna ze zábav, kterým se můžu a nemusím věnovat.

„Lovit je nádherné!“ poučila mne a odešla i s nimi.

Uvažovali jsme, co se zajatci. Většinu spoutali a pod dozorem šelem nechali být. Děti šmejdily sem tam a pokoušely se je kontaktovat, což zatím nebylo lehké; uvidíme, co dokážou čarodějky. Panna zapálila Oheň a ošetřila drobná zranění, i jednomu zajatci, kterého kdosi příliš podržel zuby.

Dunbar Rolfovi vůbec nevynadal, ačkoliv se to čekalo. Jen se zeptal:

„Jak vypadal ten tvůj gryf?“

Rolf předvedl šelmu velkou asi jako kůň, bílou s tmavým žíháním, hlavou dravého ptáka a mohutnými křídly. Zajatci se viditelně vylekali ještě víc.

„Hm... pěknej. Ještě kdyby tak něco uměl.“

Gryf udělal pár poskoků, zamával křídly, ale koordinace chyběla.

„Promiň tati, líp to neumím.“

„Nevadí. Doučíš se...“

Přemýšlel jsem, z jakého důvodu má být Dunbar jeho otcem. Matka Jana byla sestrou Julie; kdysi ji prohlásil za svou mladší ženu, když společně vykonali pouť do Mekky, ale že se to vztahuje i na syna? V současné době je Rolf sirotek a stará se o něj namátkou celý Baarfeltovský klan. Nezdá se, že by příliš strádal.

Velitel černochů seděl dokonale spoutaný u hlavního ohně. Občas mu oči zarejdily kolem, jestli by se mu nepodařilo nějak utéct, jinak se nehýbal. Až do chvíle, kdy k ohni přistoupil křivonohý tygr Tawarr. Tehdy sebou muž viditelně škubl a něco pronesl, s mimořádným úlekem v hlase.

„Myslím, že dlouhozub.“ odhadovala Iris.

Dunbar se ohlédl na Tawarra, usmál se a pohladil ho; odhrnul mu pysky a prohlížel si jeho dlouhé tesáky, jako by je viděl poprvé.

„Ano, skutečně dlouhozub... prohlídni si trochu našeho zajatce!“

Tawarr přistoupil a důkladně muže očichal, olízl, funěl mu do tváře. Jeho zuby byly až nebezpečně blízko náčelníkovu hrdlu. Černoch se pokusil aspoň zaklonit, když už nemohl utéct; cloumala s ním příšerná hrůza.

„Dlouhozub je pro něj strašidlo,“ informovala Iris, „Volá na pomoc bohy!“

„Jaké bohy?“

„Nevím. Možná svoje předky... mám dojem, že pochází ze vznešeného rodu!“

Zauvažoval jsem, jak to může poznat.

„Cítí se jako potomek bohů.“ řekla, aniž na mne pohlédla.

„Vida, strašidel se bojí víc než nás... co takhle čarodějnic?“

Julka tam zrovna nebyla, zato Maryška. Přistoupila blíž a zazářila očima napřed přirozeným modrým, potom rudým svitem. Něco zazpívala polsky...

„Jo, reaguje přesně,“ smála se Iris, „Čarodějnice znají!“

„Vyspělý kmen,“ konstatoval Dunbar, „Budeš ho testovat, nebo si vybereš některého jiného?“

„Nechám ho Julce; jeden se mi líbí, pak si je možná vyměníme.“

„Co uděláš, když tě nebude chtít?“

Maryška předvedla ještě jednou trik s očima: „Už jsi někdy odolal, když já měla náladu a ty ne?“

„Na tebe mám chuť vždycky!“ ujistil ji galantně.

„Já vím, když si řeknu. Doufám, že tě jejich holky trochu proberou k životu, až budeme slavit vítězství...“

Na východě svítalo. Ze začátku to byl jen úzký proužek světlejší oblohy, ale rychle se prosvětloval; brzy vyjde slunce.

„Iris, sleduj jeho reakce!“ požádal Dunbar, „Willi, pojď sem a odpovídej cokoliv na to, co budu říkat.“ Sklonil se k zajatci, prohmatal mu svaly, kývl na mne a řekl swahilsky: „Co říkáš, necháme si ho nebo prodáme?“

„No já nevím... myslíš jako otroka?“

„Proč ne, nelíbí se ti? Mně moc; je silný, bude hodně pracovat. Kdyby se mu nechtělo, pomůžeme mu bičem...“

„Rozumí. Vzteká se!“ pípla Iris.

„Možná by bylo lepší ho prodat! Na pobřeží nám dobře zaplatí!“ řekl jsem.

„Ne, chci si ho nechat! Daruji ho své ženě, aby jí sloužil.“

„Vzteká se ještě víc! Pohrdá ženami!“

„Říkám ti, prodat! Dostaneme za ně spoustu zlata!“ naléhal jsem.

„Dobře, prodáme ty ostatní, ale tohohle chci jako svého otroka. Moje žena potřebuje sluhu; když bude líný, bude ho bít a píchat jehlami!“

„Strašně zuří, tati. Žena je u nich naprosto podřadný tvor...“

Mávl jsem rukou. „No tak si ho nech. Bude poslouchat, vypadá jako hlupák!“

„Dám jí ho darem hned, jak ho vyslechnu...“

Souhlasil jsem, přisedl k ohni a vyčkával. Iris zářily oči.

„Je skvělej, tati! Už ho začínám tepovat... Co bys říkal, kdybych si taky chytila nějakýho kluka? V mladším věku se dají spíš ochočit...“

Přivinula se k němu, on ji objal a dal pusu na hlavu. Mazlil se s ní víc než obvykle, protože zajatci se to viditelně nelíbilo. No dobře, tak je ta malá holka jeho dcera; ale projevovat k ní veřejně nějaké city?

Julka přišla, viditelně nažhavená. Taky většina ostatních se shromáždila, daly se očekávat zábavné scénky.

Dunbar pokynul zajatci, aby se postavil a šel víc dopředu.

„Rozumíš swahilsky?“

Černoch samozřejmě mlčel. Zavile koulel očima a odhodlával se vydržet to nejhorší mučení. I kdyby ho měl zaživa sežrat dlouhozub...

„Je to pitomec,“ řekla Julka pohrdavě, „Neumí ani mluvit! Bude mým sluhou a já ho budu píchat jehlou, když nebude poslouchat!“

„Amadu nikdy nesloužit ženě!“ vybuchl vzteky černoch.

„Takže mi přece jen rozumíš?“

„Amadu rozumí. Ty propadni do pekel bílých mužů!“

„Díky. Ty jsi velel těm mužům?“ ukázal Dunbar na druhé zajatce.

„Amadu potomek králů. Nemluví s každým!“

„I já jsem král.“ Dunbarovi nepřipadalo vhodné vysvětlovat, jaký rozdíl je mezi králem a vévodou. Amadu na něj pohlédl a nevěřil.

Dunbar zlehka pohnul prsty a zjevil se v podobě, v jaké je vymalován na portrétu v rodinné galerii: bohatý renesanční oblek rudé barvy pošitý perlami, hermelínový límec, bílý templářský plášť s rudým osmihrotým křížem, dlouhé nakadeřené vlasy, vévodská koruna, spousta šperků...

Amadu si ho prohlížel a Jan mu dopřál sdostatek času. Pak iluzi zrušil, ponechal si jen korunu; na oholené hlavě vypadala zajímavě.

„Ty jsi čaroděj!“ konstatoval Amadu ohromeně.

„Ano, také. Všichni jsme čarodějové.“

„Amadu nebojí!“

„To je správné. Náčelník a potomek králů se nesmí bát.“

„Až král Gonkoré dozví, že vy mučili Amadu, on sní vaše játra, vaše hlavy napíchne na kůly kolem paláce! Vy utíkejte, než vás sní!“

„Král Gonkoré je daleko. Než přijde...“

„Král Gonkoré nejmocnější! On pán celého světa od obzoru k obzoru; kam až doletí černý sup a doběhne skákavá antilopa! Všichni lidé jeho poddaní!“

„Měním názor,“ řekla Julka, „Je docela chytrý a velmi poetický!“

„Tuším, že už ses zamilovala, že?“

„Usilovně na tom pracuju; a co?“

Jseš nejzpustlejší kurva na světě!

Tvoje pokorná žákyně, miláčku...

Amadu usoudil, že jeho hrdé prohlášení udělalo patřičný dojem. Takže dodal: „Když vy Amadu propustíte, já poprosím krále, aby přijal vaše dary a ušetřil vaše životy! Já velký bojovník!“

Někteří přihlížející se začali smát. Dunbar je utišil pokynem.

„Říkáš, že jsi bojovník? Zatím jsi nic významného nedokázal, leda že ses nechal chytit jako hlupák. Jaké jsou tvoje hrdinské činy?“

„Sundej mi pouta a postav se mi; uvidíš!“

Julka se klepala jako závodní kůň před startem.

„Možná jsi skutečně bojovník... uvidíme! Jestli se ti podaří porazit mého bojovníka, budeš moci odejít. Když ne, budeš mým otrokem! Souhlasíš?“

Amadu to promýšlel jen krátce; na jeho postavení se už nemělo co zhoršit.

„Budeš bojovat s mou ženou Julií. Když tě porazí, patříš jí a budeš jí sloužit, dokud tě nebude mít dost!“

„Amadu nebojuje se ženami!“ vybuchl černoch vztekle.

„Potom prohraješ a budeš jejím otrokem!“

„Amadu nebude bojovat se ženou!“ rozzuřil se.

Julka zatím ukázala, aby vytvořili kruh, procházela se kolem a předváděla částečně posměšně svoje svaly a obratnost. Diváci na ni pokřikovali značně lechtivé poznámky; občas odpovídala stejně.

Dunbar dal pokyn, aby byl Amadu propuštěn z pout. Učinili to, ale zůstal stát uprostřed kruhu, vztekle se rozhlížel a uvažoval, co dělat. Dovolili jsme přihlížet i ostatním zajatcům, ať vědí, co je čeká.

Julka přitančila k černochovi; sahala mu zhruba po rameno a svaly měla zanedbatelné, leč značnou sebedůvěru. Dráždila ho dotyky prstů na nos, uši a amulet na krku; uhýbal, ale napadnout ji odmítal.

„Však já vím, co s ním udělám!“ smála se. Tančila jakousi sestavu wu-šu; náhle se otočila, předklonila a skropila ho výstřikem moči, jako když lvice značkuje své teritorium. Diváci vybuchli smíchem.

Tohle už Amadu nevydržel – vrhl se na ni, vztekle řval a nadával. Udělala kotoul dopředu, vyskočila na nohy a nechala ho proběhnout; nakopla ho až zezadu, celkem jemně. Teď už s ním neměla potíže, vrhl se po ní jako vzteklý buvol, dokonce i podobně řval. Uskakovala, občas ho zasáhla rukou či nohou, ale pořád ještě se smála.

„Amadu, do toho!“ zaječela Maryška, „Neboj se jí, já se s ní taky peru!“

„Jen počkej, za chvilku jdeš na věc!“ odsekla Julka.

V poslední chvíli stihla uhnout, jeho pěst ji štrejchla po rameni.

„Neměla bys skákat pomalejc?“ posmíval se někdo.

„Asi takhle?“ Přimotala se mu do rány, těsně uhnula jeho úderu a vzápětí ho nabrala kolenem do břicha. Podklesla mu kolena; Julka udeřila hranami dlaní do ramenou a ochromila mu ruce. Pak mu dala ještě jednu do obličeje; Amadu se složil jako prkno, Julka mu zatančila na zádech a smála se.

„Už nemůže, chudáček! Pokrop ho, ať se vzpamatuje!“

Vyhověla. Amadu zařval jako šelma, vymrštil se a šel po ní znovu; zasáhl ji pěstí, až odletěla jako zmačkaný hadr, přece jen byl o hodně silnější. V poslední chvíli ho nabrala chodidlem a odhodila; na nohy se dostali skoro současně, ale Julka přece jen počkala, až zaútočí. Pak ho srazila ukázkovým kopem z otočky, jak jí to předváděl Yamanaki.

Teď už Amadu skutečně zuřil. Přivolával na pomoc všechna svá božstva; nic tím sice nezmohl, ale snad se líp cítil. Dvakrát ji ještě zasáhl, pokaždé však jen velmi lehce; její údery byly mnohem rafinovanější, zasahovala do bolestivých míst. Ovšem šetřila orgány, na nichž jí záleželo.

„Tak ho slož, netrap ho!“ navrhla Magda.

Julka ho složila. Amadu se sice ještě zvedl na čtyři a vztekle mručel, ale nic víc už nedokázal. Jeho oči sršely čirou nenávistí.

„Ta žena je čarodějnice!“ vykřikl na Dunbara.

„Ano, to je. Ale žádnou magii na tebe zatím nepoužila!“

Julie si zatančila čestné kolo jako mongolský zápasník při nádamu. Dokonce se rozhodla předvést v nejkrásnější možné podobě, dlouhovlasá a nastrojená do zápasnického úboru. Amadu na ni chvíli zblble zíral, pak padl tváří do prachu a zakryl si oči. Přišla blíž. Chtěl vstát, ale nedokázal; natáhla ruku a protáhla ho vlnou energie. Zakňučel nejdřív bolestí, pak vykulil oči, protože to bylo příjemné.

„Zvítězila jsem nad tebou!“ řekla nesmlouvavě, „Jsem tvoje paní a ty uděláš, co ti poručím! Vstaň a pojď za mnou!“

Nechtěl. Odmítal a bránil se; ale ztratila trpělivost, jednoduše vypnula jeho vůli a poručila mu. Pak za ní šel jako ovečka.

„Nepočkáš, jak si já pohraju s tím svým?“ křičela za ní Maryška.

„Budu tě sledovat; neboj, hned tak se nevzpamatuje!“

Maryščin soupeř byl snad ještě vyšší a svalnatější než Amadu, ovšem méně bystrý. Ani swahilsky moc neuměl, sotva několik slov. Tušil, co ho čeká, tak ani tolik nezuřil; Maryšku to mrzelo, musela víc provokovat. Zkoušel to všelijak, ale zřejmě s vědomím, že beztak prohraje, takže nedosáhl žádného úspěchu. Nejblíž byl, když se Maryška náhle z nevysvětlitelných důvodů rozesmála a ztratila koordinaci. Pak ho rychle složila; když nabízela pokračování, naznačil posunkem, že nemá zájem. Ano, bude jí sloužit!

Tak si zatančila vítězné kolečko a předvedla se s dlouhými zlatými vlasy, v bílých kalhotách a kožíšku, jako když přijela uprostřed zimy do Charryho pevnosti. Ty kalhoty na ní o pár dní později zvířecky rozerval vévoda Miguel d'Escambrray; dodnes na to první dravé milování vprostřed zimního lesa vzpomíná jako na nejkrásnější událost svého života.

Což samozřejmě černý obr nemohl vědět; ale pochopil, že se stal majetkem strašlivé čarodějky, tak si zakryl tvář a kvílel. Odvedla ho s sebou.

Nebylo jasné, zda se bude konat ještě dalších sedm soubojů, nebo se černí podrobí dobrovolně. Chyba, bude jich jen šest; Bonny se se svým chlapcem dohodla bez rvačky, náramně se jí to líbilo a volala mne, abych se přišel podívat. Šel jsem a přemýšlel, co zas provedla.

Uvítala mě celá rozjásaná. Chlapec seděl vedle, vypadal schlíple. Oba psi seděli okolo jako čestná stráž a vypadali nebezpečně; což se sluší.

„To je legrace, tati!“ vykřikovala Bonny, „Tepoval jsi nás? Chceš to vidět? Je to strašně bezva, v životě jsem se tak nepobavila...“

Ne že bych vyloženě dychtil po detailech jejího intimního života, ale ona se strašně moc chtěla pochlubit. V podstatě naznačila chlapci: pokud bude spokojená, dobře se mu povede. Zdálo se, že pochopil; když se však začala k němu vinout a snažila se ho svádět, vyděsil se, začal couvat a usilovně se bránit. Chvíli nechápala; zkouší to přece po dobrém!

Pochopila, když reagoval sice správně, ale ve chvíli pravdy si ji otočil a spojil se s ní zezadu. Ne že by jí to nikdy nikdo neudělal, ale obvykle jen jako zpestření běžných poloh tváří v tvář. Ovšem jakmile k němu byla zády, snažil se, jak nejlíp uměl.

Zkusila mentální spojení. Chlapec se jmenoval Bonongi a byl nějakým šíleným způsobem spřízněn se samotným králem; což zní vznešeně, ale ježto král vlastní rozsáhlý harém, do něhož neustále věrní poddaní přidávají nějaké dívky a král je zase rozdává svým oblíbencům, postupně se jeho genetický vklad rozšíří po celém kmeni. Bonny usoudila, že je to pokyn Osudu; nebo by někdo mohl považovat za náhodu, že se k sobě dostali právě Bonny & Bonno?

Věc další: muži se věnují sexu rádi a často, leč výhradně zezadu. Zepředu tváří v tvář se milují čarodějnice, démoni a zlí duchové, kterých je dle legend víc než tři čtvrtiny; jen málokteří jsou dobří či aspoň uprositelní. Pokud se spolu obyčejní lidé páří tváří v tvář, zplodí dalšího démona, což může vést ke zhoubě celého rodu. Bonny mu okamžitě poskytla pár zajímavých vzpomínek na svoje nejpříjemnější zážitky, které ho zdeptaly.

V té chvíli mi došlo, co tak rozhodilo Maryšku; v té chvíli se asi tyhle okolnosti dozvěděla Julka a tepla jí je. Docela mě zajímalo, jak se našim čarodějkám daří; Bonny se na ně napojila a hned se začala řehnit.

„To je skvělý! Lehni na mě, ať ti to předám!“

Byl jsem zvědavý, takže jsem to provedl dřív, než jsem se řádně zamyslel, co dělám. Chudák Bonno viděl právě před nosem, jak se dělají démoni; jenže já prožíval milostnou extázi obou princezen a za chvíli na to ještě Magdy. Už jsem měl možnost prožít si pocity dívky na Rhodu; teď to bylo tím lepší, že mi v hlavě bzučelo tisíce propojených hlasů cowenu. Všichni se skvěle bavili, včetně Tomáše a Denise Baarfeltových. Vnímal jsem i myšlenky jejich otroků, myšlenky Bonna, snad dokonce i psů. A naučil jsem se jejich řeč, do jisté míry i jejich kulturu.

Zatímco dámy se bavily, zajatce deptala bezmezná hrůza. Když pochopili, co se po nich požaduje, propadli strašnému zmatku. Důvodů bylo mnoho: předně se jim naše ženy vůbec nelíbily, byly příliš světlé, zatímco muži černí téměř do fialova. Za druhé příliš rázné v jednání; jejich společnost je tvrdě mužská, podle Gwen falokratická. Žena má být tichá, podřídivá, dělat na první pokyn vše, co si přeje její pán a velitel; jinak dostane výprask. Hlavní a nejdůležitější je, aby od rána do večera dřela na poli, postarala se o děti a jídlo pro svého pána. Když má chuť a je spokojen, užije si s ní až do ukojení svých potřeb. Když spokojen není, zbije ji a zneužije až potom. Nad jejími pocity se nezamýšlí, snad ani netuší, že nějaké má.

Tyto názory naše dámy rozesmály. Že se nedají přemoci násilím, už předvedly. Teď se předveďte vy, pánové! O nepochopení ohledně polohy už byla řeč, první se přesvědčila Julka a Maryška vzápětí, ovšem jen se smály. Mohly samozřejmě otroky donutit, ale proč, když to je tak zábavné?

Zatímco pro nás je Propojení nejlepší zážitek, zajatci je brali jako další důkaz, že jejich majitelky jsou zlé čarodějnice. Na svou velikost a sílu jsou černoši pozoruhodně zbabělí, bojí se všeho, co je neobvyklé. Je vůbec možné, aby člověk náhle vnímal tisíce jiných? A co je nejhorší: musí začít přemýšlet o tom, co cítí! Myslet je zatím nikdy nikdo nenutil!

Řekněme si pravdu, soužití s čarodějkou není žádný med. Ani vévoda Dunbar není zcela spokojen, natož běžný člověk. Na jedné straně chladně racionální mysl, na druhé sexuální neukojitelnost a neustálé propočítávání energetických bilancí; muž těžko snáší, když je degradován na jakousi nabíječku pro experimenty své ženy. Ze začátku se mu možná líbí, že jeho partnerka nemá absolutně žádné zábrany a jakýkoliv zážitek přijímá jako kladný. Postupně mu však dojde, že to není zas až taková rozkoš. Mít ženu, která vás pojímá jako konstrukční prvek své mandaly?

Zajatci narazili na tento způsob uvažování poprvé a jako součást jiných depresivních zážitků. Výsledkem byla čirá hrůza. Toužili uprchnout; ženy to vnímaly a smály se. Najdu tě všude, jsi můj a já už tě nepustím! Amadu dospěl dokonce k rozhodnutí pokusit se zabít; jenže Julka odpověděla: Zkus to! Po smrti tě budu moci týrat ještě hůř než zaživa! Vychutnávaly si ojedinělou možnost pobavit se jejich duševním zmatkem.

Ovšem až na Bonna; ten se zatím na vlastní ženu nezmohl a jeho sexuální zkušenosti obsahovaly několik kradmých akcí s osamělými ženami při setkání ve stepi nebo u řeky, kde praly prádlo. Ženy jsou zvyklé souhlasit, když je muž k něčemu nutí, takže mu daly a mlčely; kdyby si stěžovaly, dá jim muž ještě výprask za to, že podlehly jinému. Tak si počínají všichni mladíci.

První styk s dívkou, která nadšeně souhlasila, se mu docela líbil. Kdyby nebyl od malička vychováván v přesvědčení, že takto se žena chovat nemá, že tak se chovají jen zlé čarodějnice, byl by velmi spokojen. Ani Propojení nebylo tak docela nepříjemné, až na všeobecný názor, že zajatci jsou blbci a jejich zvyklosti ohavná zaostalost. Bonno byl nucen se zamyslet, zatím mu to dělalo potíže, ale tu možnost připouštěl.

Snad jediná možnost horší než sex tváří v tvář je, když se dívka převrátí nahoru, 'na koníčka'; když potom ještě ke všemu sama přiráží, je to určitě pekelný démon, takové je třeba zpřelámat ruce a nohy a pohodit ji ve stepi, aby ji sežraly hyeny. Bonny se na mě s potěšením posadila a prováděla pohyby dle svého okamžitého přání; a dva hyenovití psi seděli vedle, přihlíželi s vyplazenými jazyky a vypadali, že se jim to líbí.

A co je úplně nejhorší: Bonno si nebyl jist, je-li ta holka zlý démon. Je pravda, že dělá neobvyklé věci; ale v Propojení viděl, že to je mezi těmito lidmi běžné a zjevně neškodné. Nedokázal si to srovnat v hlavě. Nedivím se; svérázná morálka Ostrovanů dělá problémy i mně.

„Tak se zas něčím pochlub, děvenko! Už dlouho jsi mě ničím nevytočila!“

Přitiskla se celým tělem a několikrát mě políbila.

„A jejda,“ reagoval jsem, „To bude určitě nějaká hrůza!“

„Ale ne... snad cítíš, jak se mi to s Bonnem líbilo, ne?“

Ano, cítil jsem to. Byl poněkud příliš násilný, ale...

„On je tak milej! Dělá to jako... jako divoký zvíře!“

„Čímž chceš říct, že sis ho zařadila do svého... rodokmenu?“

„Skvělý! Já věděla, že s tím budeš souhlasit!“

„Mám tomu rozumět, že i on je od teďka můj syn?“

„Ne, to ne! On je další linie protínající naši, chápeš? Vychází od krále Gonkoré a budou v ní všichni jeho potomci, který ještě svedu. Bonno bude na prvním místě; a až zjistím, jak se jmenoval ten první, tak ho zařadím úplně nahoru jako mystického ochránce rodu, víš?“

„Skvělá myšlenka. Nic méně vznešeného jsem od tebe ani nečekal.“

„Rodová linie krále Gonkoré bude tu naši protínat; nebudu to komplikovat s tvojí rodinou, to by bylo moc složité. Ale mohl bys adoptovat nějakou holku zhruba mýho věku, aby mi nebylo tak smutno!“

„Nevšiml jsem si, že by ti bylo smutno!“

„Tak není, ale stejně bych chtěla...“

„Jo, beru na vědomí. Co Roy, chceš si ho pořád ještě vzít?“

„Samozřejmě; myslíš že měním svoje plány ze dne na den?“

„Ne, ty určitě ne. Ale... co byla právě tahle myšlenka?“

Opět se přišmajchlovala, dokonce zvýšila aktivitu.

„Povídá se, že Denis se miloval se samicemi leopardů...“

„Nesmysl. Jak by to bylo možné?“

„Jednoduše, transformoval se na leoparda. Nebo tomu nevěříš?“

„Ani za mák. Bude to nějaká pitomost... počkej, co tím myslíš? Ne snad... Bonny, já tě snad zabiju! Co chceš udělat?“

„Nerozčiluj se, prosím tě, tati! Já nechci být zlá a vymýšlet blbiny, ale to bylo tak krásný, když jsme spolu lovili! Oni jsou tak skvělý...“

„Ty se chceš vyspat se dvěma divokými psy?“

„Víš, jak by to bylo krásný?“

„Nesmysl! Tvoje a jejich tělo je naprosto rozdílné! Není to technicky...“

„Jenže Denis to dokázal! Kdybych věděla, jak to udělal...“

„Bonny, dovolil jsem ti ledacos, ale tohle... Co když ti něco udělají?“

„Jak by mohli? Já budu přeci taky pejsek!“

„A nakonec ještě budeš rodit štěňata, ne?“

Zálibně se rozesmála. Tak hrozná představa to pro ni nebyla.

„Slez! A styď se! Jseš nemravná, hnusná, pitomá děvka!“

„Ano, tatínku. Požadovaná délka stydění?“

Mávl jsem rukou a šel odtamtud pryč. Zastavila mě až Karolína.

„Copak? Dceruška zlobí, zlobí?“

„Hned tě seznámím s jejími nejnovějšími nápady. Budeš se divit!“

„Určitě; ona je tak skvělá, já ji mám moc ráda...“

„Ano, jistě. A kromě jiného tě naučím řeči Ba'ab.“

Všimli jste si vůbec, že mám ještě jednu dceru? Já málokdy; Kiki je tak hodná, poslušná, přímo vzorná, že není důvodu se jí příliš zabývat. Do přímého (sexuálního) kontaktu jsem se s ní dostal jen jednou, v rámci (adopčního?) rituálu. O další nemám zájem já ani ona. Alespoň si to myslím.

Jenže naše WZ získaly ze svých her dostatek síly, aby vytvořily celkové mentální pole, takže vnímal každý každého; v tu chvíli se mi to líbilo. Ono se mi to vlastně líbí pokaždé; jen po zrušení Propojení mám pocit, že bych si měl přece jen zachovat určitou část vlastního soukromí. To střídání pocitů mi ze začátku působilo dost velké deprese, teď už... hm, menší.

Tak ke Kiki: je to zlaté děvčátko, hodné až neuvěřitelně; když spí, ani chleba nechce. Jediným vážným současným zájmem je láska k Royovi; vše ostatní v běžné toleranci. Její chování je v příkrém rozporu s nezvládnutelnou Bonny; snad právě proto má Bonny tak ráda. Ačkoliv, Bonny mají rádi všichni, snad proto, že je dítě.

Když jsem o ní začal meditovat, ohlásila se. Nabídla mi své vzpomínky na společenské styky v rámci FF, rituál sbratření. Spočívá v tom, že mladý FF uskuteční obřadní sex s tolika dalšími členy, kolik jich považuje za sympatické; může jich být několik najednou, může i postupně. V případě Kiki se to konalo po jejich slavnostní svatbě a ohlášení, že se chtějí stát samostatným rodem; ze strany ostatních se jedná o závazný slib ochrany a podpory tomu rodu. O věci samé se pořizuje oficiální záznam do pamětní knihy; není důležitý pro současnost, ale mohlo by se stát, že někdy za dvacet let se jejich dítě dostane do vážného sporu s jiným bojovníkem. Tehdy prohlédne záznamovou knihu a pokud v ní nalezne jméno a znak toho rodu, ohlásí se jim jako příbuzný. Pokud by protivník i po tom zjištění nadále jednal nepřátelsky, je to závažný morální přestupek.

Samozřejmě mi to trochu vrtalo hlavou. Kiki dala příklad: po letech jsou dva mladí FF najati nepřátelskými stranami jako žoldáci. Jestliže se sejdou a poznají se jako bratři, pak tím padá věrnost vůči zaměstnavateli a nastupuje speciální řešení, spočívající v jakémsi rozhodnutí Ochránců. Jednodušší možnost je, že se jeden vzdá dalšího boje a opustí službu; pokud se cítí vázáni oběma sliby, mohou svést souboj. V nejslavnostnější verzi na život a na smrt; součástí souboje je ujednání, že kdo v něm bude uvolněn z těla, stane se Ochráncem toho, kdo ho zabil.

Když jsem vyslechl tohle, začal jsem chápat, kde bere Bonny svoje nápady. Ptal jsem se, zda se to už někdy stalo. Nikoliv, ale ta možnost tu je. Tedy na rovinu: má v současné chvíli rituál jiný smysl, než že dá mládeži možnost si vyměnit partnery?

Kiki přiznala, že nikoliv; ale copak to nestačí? Třeba Roy to podstupuje rád a často; líbí se mu, že se to líbí Kiki i jejím partnerům. Samozřejmě potěší partnerky a Kiki to vnímá; účastníky rituálu od té doby smí oslovovat bratr a sestra, zatímco s kým se ještě nespojila, má nárok pouze na titul bratr mých sester či sestra mých bratří.

Tohle mi opravdu jen problesklo hlavou: co kdybych já jako její otec měl chuť se vyspat s některou její sestrou? Kiki okamžitě reagovala: ano, bylo by to nanejvýš zdvořilé a celé bojové sdružení by to ocenilo; pokud bych byl někdy hostem na jejich sídle, bude jí potěšením představit mi tolik sester, kolik jich dokážu stihnout.

A kdybych odmítl? Kiki reagovala o chlup pomaleji, ale jednoznačně: mám tak vysoké postavení, že můžu učinit či neučinit, cokoliv je mi libo. Jsou jisté náznaky, že někteří významní WZ vybírají partnery dle určitého klíče, nepochopitelného jiným. FF to samozřejmě respektují.

Poděkoval jsem. Pak mi ještě napadlo se zeptat, jak Kiki a Roy, spojení tak dokonale poutem vzájemné lásky, přišli na myšlenku zapojit do svého rodu ještě ztřeštěnou Bonny. Bonny chtěla začít vysvětlovat, ale Kiki si to tentokrát nenechala vzít. Bonny je její kamarádka a když se provdala, chce ji mít při sobě. Jako kamarádku, spolumanželku nebo kočičku pro štěstí? Ať je to jak chce, události v Africe naznačují, že Bonny může dosáhnout většího významu, než by mohl zvládnout jednotlivý rod, ač významný. Pokud se tak skutečně stane, tak jí asi dají možnost...

Bonny se vmísila: trvá na svatbě a bude se tvrdě hádat, kdyby ne. Hlavně chce mít stříbrnou jizvu na tváři; jestli jí nechtějí dopřát ani to, potom se jim za to bude po celý zbytek života mstít! Co podnikne se svým životem, to zatím sama neví; ale co kdyby mohla být ostatním k užitku? Miluje Roye, Kiki a všechny tak, že je ochotna převrátit celý vesmír na hlavu...

Roy: Uklidni se a přestaň vyvádět! Doufám, že na to nemáš!

Bonny: Já ne! Ale můj Ochránce, vznešený Mitanga~no~Akagi...

Roy: Odkud ses dozvěděla jeho jméno?

Bonny: Bonno mi je prozradil. Pamatuje si ho. Statečný bojovník...

Kiki: Který se nechal podříznout jako kuře!

Bonny: Ale ode mne, která jsem pod ochranou bohů! Neurážej ho...

Kiki: Ani nemusím! Jako Ochránce bude všem bohům leda k smíchu!

Bonny reagovala souborem tak sprostých urážek, že se zdráhám je vypsat. Zmrdaná čubka byl nejslušnější výraz. Kiki se rozesmála, když Bonny začne zuřit a sprostě nadávat, baví se všichni, kdo ji vytočili. Povšiml jsem si, že mladí FF si ve sprostých slovech velmi libují. Domnívám se, že například slovo kurva ztratilo na Ostrově původní obsah.

A to se mýlíš, tati! My víme, co to znamená! Ženská, co šoustá za peníze!

Tak fajn. A viděla jsi někdy nějakou takovou?

To ne, ale ráda bych si to někdy zkusila! Jak jsi doma chodil do bordelu, to bylo tak úžasně romantické!

Asi jako oblékat se a chodit to kadeřnictví?

To přece ty ženy běžně dělají – aby byly krásné!

No ovšem. Chápal jsem, jak moje vzpomínky chápou. Tak jsem požádal, aby se stáhly a nechaly mne být. S jistými výhradami to učinily.

Jelikož jsem chtěl aspoň chvíli o samotě meditovat. O Bonny, jejím Ochránci, jejích psech a... O pasti, do které se propadám stále hlouběji. Jsem její otec nebo ne? Co to pro mě znamená? Třeba, že v případě konfliktu budu povinen postavit se za svůj klan... třeba proti své vlasti?

Ale napadla mi zcela jiná věc: děti a jejich proměny v dravé ptáky, draky a gryfy. Pomyslel jsem na Sif; chtěl jsem tepovat, ale přišla osobně, sedla mi na klín a chtěla se mazlit. Určitě mě vnímala, ale vyčkala, až řeknu tu otázku nahlas.

„Sif, ty se v posledních dnech často proměňuješ v různá dravá zvířata. Co v takových případech jíš? Slyšel jsem, že dokonce lovíš...?“

Modré oči v opět velice světlé tváři. A spokojený úsměv: „Ano.“

„Tys přece v lidské podobě nikdy nejedla maso!“

„Jako dravec je to... přirozené, víš? A navíc, lovit mě baví!“

Ano, chápal jsem to. Bonny také baví lovit se psy...

„Občas mám chuť jíst maso i v lidské podobě.“ řekla Sif.

Ještě před několika dny se jí z toho dělalo špatně.

„Už jsem to i zkusila. Ještě nepiju krev a nejím syrová srdce, ale...“

„Co by na to řekla tvoje matka?“

„Pochlubila jsem se. Odpověděla, že se to jednou musím naučit. Je jedním z mých úkolů ve vašem světě naučit se zabíjet.“

Neřekl jsem na to nic. Jenom mi jí bylo trochu líto.

„Možná, až to budu umět, že toho zase nechám. Pochopím, že je to nesmysl. Ale zatím mě to baví.“

Tehdy jsem si vzpomněl na Dicky; na stopy zubů na mém hrdle.

„Vážně chceš, abych ochutnala tvoji krev?“ vykulila oči Zlatovláska.

Ústa měla pootevřená. Jak jsem pozoroval zuby, špičáky se začaly znatelně prodlužovat. Zajisté, dělala to schválně a s potěšením. Náhle jsem se rozhodl to risknout. Okamžitě se mi přisála k hrdlu; pocítil jsem nesmírně příjemnou bolest, rozechvívala mne jako milostná extáze. Když mě pustila, měla rty rudé jako krev. Moje krev.

„Díky; zase jsi mě naučil něco, co Iris nezná!“ rozesmála se.

Odběhla. Krev mi tekla po krku; položil jsem na rány ruku a zastavil ji. Tolik toho už umím.

V hlavě mi zněla spousta hlasů; většinou mne chválily, že jsem si troufl. Mně napadlo, že si děti budou mít pár dní zas na co hrát; doufejme, že jich nepřijde víc, aby mě docela vysály.

Neboj, tati! Krev se rychle obnovuje!

Skutečně jsem se potřeboval na chvíli dostat do meditace. Vlastně ne, jen zůstat aspoň chvíli sám a zamyslet se nad tím, co dělám. Já i ostatní. Dicky mě učila, jak se oddělit od zbytku světa jakýmsi mentálním krytem; když jsem to zkoušel, obvykle to vyvolalo pozornost, hlavně děti se pokoušely můj kryt prorazit, aby mohly zlobit. Copak tyto lidi, moje bratry a sestry, nelze přinutit, aby mi dali chvilku pokoj?

Musel jsem být hodně zoufalý, protože hlasy v mé hlavě začaly najednou pohasínat. Z vlastní vůle, chtěli mi dopřát klid. Usedl jsem uprostřed toho provizorního, zcela zmateného tábora, před mýma očima se hemžili lidé, ale já nevnímal vůbec nic, jako bych sledoval jen stínové divadlo.

A tehdy jsem začal znovu a z jiného konce. Připustil jsem aspoň na chvíli, že magie existuje a jejich počínání má nějaký racionální smysl. Všechny ty podivné jevy, co organizuje Valérie, Julie, Maryška, Dunbar, Bonny, dokonce děti, nejsou ojedinělé výstřelky, ale součást vytváření té obrovské mandaly z lidských bytostí. Každý přispívá jak umí; zpočátku se snaží obsáhnout vlastním rozumem co největší množství informací; pak selektivně vybírá ty, které potřebuje, ostatní nezavrhuje, ale ukládá k pozdějšímu začlenění. Mojí chybou a příčinou, že se zmítám v bludném kruhu, je představa, že každá věc musí mít smysl, musí být dobrá nebo zlá. Co když třeba Bonny stráví život nádhernou hrou s osudem a přitom do smrti nepřijde na to, jaký má úkol a jestli ho plní dobře či špatně?

Co by se stalo, kdybych se v téhle chvíli vrátil domů do Německa a pokračoval ve své běžné práci? Také tam bych byl součástí jakési obrovské mašinérie, o které nic nevím, která je výslednicí mnoha rozdílných plánů; neměl bych sebemenší vliv na její chod, dokud bych neměl aspoň částečnou představu o její funkci. Kdo ji ale má? Generálové, ministři, císař? Každý z nich má částečnou; kdyby měl někdo úplnou, byl by pánem toho světa. Je takovým pánem Ostrova Valérie? Nebo kolektivní vědomí Baarfeltů? Nebo nikdo?

A co sami bohové? Zajisté, ten Nejvyšší, Stvořitel a Udržovatel, je vševědoucí; ale málokdy odpovídá na naše otázky. Jeho nižší hmotné součásti už tuto absolutní znalost nemají, mohou být stejně překvapeny jako my. Dokonce mohou zaniknout bez možnosti obrany. Zatkává i je Valérie do své neviditelné mandaly? Je součástí té hry i svět, který právě dobývá Dicky?

Co by se stalo, kdybych se pokusil tu věc uvidět? Požádat Valérii... ano, spojila se se mnou, pronikla do mého těla svou energií; měla by reagovat. Kdybych ji třeba zavolal...

Odpověď jsem nedostal. Ale před mýma očima se náhle objevila část obrovského kola, otáčejícího se v několika rovinách prostoru. Nedokážu to vyjádřit slovy; prostě prázdný prostor, v němž se nekoordinovaně zmítalo jedno/několik/mnoho obrovských kol. Tento popis není skutečná pravda, pouze první dojem; protože vzápětí se jedna část zvětšila a přiblížila, spatřil jsem z výšky cosi jako mapu této části Afriky (já přece jsem štábní důstojník, vynikající čtenář map!), viděl jsem savanu a řeku, tábor našich nepřátel, ale taky rozházenou změť přístřešků, kde jsme se zastavili na noc a odkud brzy odejdeme, jednotlivé členy naší výpravy – a nakonec sebe, jak sedím ve stínu a medituji. Zvedl jsem oči a pohlédl sám sobě do očí; a neviděl jsem v nich nic, než nekonečnou nepatrnost vlastní osoby proti vesmíru.

Pak se vše rozplynulo a já se zvolna probíral. Při svých zkušenostech je mi jasné, že tento okamžik prolnutí a pochopení nevydrží, opět budu překvapen, opět budu nesouhlasit s nápady, kterými mne zahrne Bonny a děti; avšak možná si někdy vzpomenu a uklidním se.

Zvolna se vracely i hlasy v mé hlavě. Teď už jsem byl klidný a spokojený, uklidňovaly mne a zlepšovaly mi náladu. Chápal jsem, že jakmile se vévoda Dunbar dostal do stavu pochopení tohoto stavu, přestaly mu vadit Juliiny sexuální výstřelky; naopak je přijal jako součást...

Julka: Nojo, ale víš, jak mě to štve? Ze začátku mě za každou nevěru pořádně zmlátil, potom se se mnou pohádal, pak se mnou nemluvil, ale žralo ho to a já to cítila. Teď mi schválně vybírá perspektivní kluky, sleduje co s nimi dělám a baví se. A sám se radši válí s tou flundrou Maryškou!

Dunbar: Jak vás mám potmě od sebe rozeznat? Auru máte stejnou...

Maryška: Kdo je u tebe flundra? Kdybych měla zveřejnit, jaký prasárny jsi právě před chvilkou prováděla s tím tvým Amadu, tak...

Ernaye: Ani nemusíš! Poskytla nám obsáhlou reportáž sama...

Julka: Ty drž hubu! Taky by sis dal, kdybys byl holka, co...?

Zasmál jsem se. Už se zase hádají; všechno je v pořádku.

Kromě jednoho. Musím vstát a najít Bonny. Omluvit se jí.

Ležela natažená, prohnutá jako luk přes kopeček navršené hlíny. Oba její psi jí právě usilovně poskytovali masáž svými drsnými jazyky, až to bolelo, ale Bonny se svíjela rozkoší. Bonno seděl vedle, pozoroval to a vnímal, oči vykulené; divocí psi jsou totiž bytosti, které mu nahánějí největší strach. Zůstal jsem stát a chvíli pozoroval, jak se nechá týrat.

Zastavila je mentálním pokynem. Vyskočila a padla mi kolem krku.

„Ty se na mě vůbec nezlobíš?“

„Proč bych měl? Už zase jsi něco vyvedla?“

„Ani ne... ne víc než obvykle. Ale ty se přece vždycky zlobíš, jenom mě vidíš. Štve tě jak vypadám, s kým se miluji, nesnášíš dotyky mého těla...“

„To není pravda a ty to dobře víš!“

„No, abych řekla pravdu, už si zvykáš. A stejně jseš zlatej táta!“

„Bonny, jednou provždy: úloha otce nespočívá v tom, že tě nenávidí, bije, šikanuje a občas znásilní. Tos nejspíš vyčetla ve vzpomínkách tvých kamarádek z různých děcáků. Znala jsi vůbec svého otce?“ Neznala, to mi bylo jasné. Zvolila si mne, protože jako jediný jsem vůči ní projevoval negativní reakce.

„Ale... otec chce, aby z dcery něco bylo!“

„Správně. Já teď chci, aby z tebe byl africký pes.“

Zařvala smíchy. „Jak víš, co jsem se chtěla naučit?“

„Spojila ses s Denisem a vyzvídala, jak to udělat. Nabídla ses mu...“

„A on se mi vysmál. Ale nějaké rady mi stejně tepnul...“

„Kterak způsobit potěšení dospívající holce. Tak se předveď!“

„Ty se chceš dívat, jak se transformuju?“

„Panenko, než ty dokážeš transformaci, ještě hodně vody uteče! Prozatím chci vidět tu iluzi, co máš v úmyslu. To snad dokážeš!“

Spustila se na čtyři. Pod naším kritickým dozorem se začala měnit: napřed strakatá srst, změť všelijakých fleků od černé po bílou. Kulaté uši. Ocásek zkoušela na několikrát, pořád to byla směšná zakroucená oháňka domácího voříška. Protažení obličeje, pořádné psí tesáky. Kdy změnila ruce a nohy na tlapky, jsem si ani nevšiml.

Jaký to je? tepovala, mluvit asi nemohla.

Pohladil jsem ji po kožíšku. Cvičně po mně chňapla.

„Pěkný. Akorát proti svým bráškům máš zcela neorvaný uši.“

Ty mi brzo dotrhají v rámci hry! Ale jinak?

„Krásnej pejsek; až bych se tě bál. Tak si běžte zalovit!“

Skočila mi po krku, ale byl jsem připraven, už nějaký čas pilně cvičím. Smetl jsem ji kopancem a než se stihla zvednout, vytvořil jsem si na ni pořádný klacek. Teda, kdyby jí přišli ti dva na pomoc... Spokojeně ňafla, zamávala oháňkou a zmizela v křoví. Oba psi za ní; během chvilky se mi ztratili z očí.

Když jsem se vracel, přistihl jsem se, že se usmívám.

Errata:

30.05.2021 11:15