Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Julie]

(S tímto textem byla řada problémů.

1: vůbec přinutit Julku, aby něco napsala. Poslední dobou je zvyklá své texty šířit výhradně mentálním přenosem. Psát téměř zapomněla.

2: první verze byla skoro nečitelná pro řadu zkratek a slangových výrazů, kterým rozumí WZ , ale ne zbytek lidstva. Přinutil jsem ji přepracovat to.

3: snad aspoň pochopíte, jak takový člověk uvažuje. W.)

Dunbar svolal poradu velení. Ostatním vydal příkaz zrušit tábor a přemístit se k řece, pokud možno ještě během dnešního dne.

Před radu předvolal Amadu. Byl silně E- (v hluboké depresi) vlivem několikanásobného sexu, zatím s J a M. S tím souvisí P(ropojení), pochopil, nakolik je běžný WZ vyspělejší než on.

„Mám pro tebe úkol, Amadu. Nejdřív se vrátíš do tábora a řekneš veliteli Obingovi, že táboříme u řeky a čekáme jeho návštěvu a vyjednávání. Je naším úmyslem jednat přátelsky a projít v míru. Chápu, že to nemůže sám od sebe rozhodnout, ale určité možnosti má...“

Amadu přikývl, jinak nereagoval. Tepovali jsme ho.

„Pak půjdeš ke králi Gonkoré a budeš ho informovat o všem, cos mezi námi viděl. Co nejobšírněji, prosím! Včetně detailů, co s tebou dělaly naše WZ . Můžeš mu jejich jménem i slíbit všelijaké rozkoše, nepochybuji...“

J-M: +.

„Král Gonkoré dá moji hlavu narazit na kůl.“ řekl Amadu.

„Třeba ne!“ klidnila ho Maryška, „Ale kdyby jo, tak tam pozdravuj...“

„Já bych tě rozhodně zabít nenechal.“ řekl Dunbar, „Lidi, kteří něco vědí o našich nepřátelích, se snažíme udržet naživu co nejdéle.“

Zda si Amadu uvědomoval pravý význam jeho slov, netuším.

„Jsi dobrý běžec, když vyrazíš hned, budeš tam za pár hodin. Jdi!“

Amadu krátce škubl hlavou na souhlas a vyrazil. Sledovali jsme ho.

„No, dobře.“ řekl Dunbar, „Teď my. Vyrazíme, sotva bude sbaleno. Hlídky všude kolem. Bojová pohotovost.“ Pokynul mi.

J: Hlaste, kdo umí vypnout soupeře mentálně!

Odezva: J-M-M, D-A-E. Všechny děti kromě R a P. Hrubě jsem je okřikla. Omar, Panna. Mám pocit, že by to zvládla Bonny, ale je mimo. Ostatní mírně +, viděli v P, ale dosud nevyzkoušeli.

Kdo to bude zkoušet v boji, zkontrolujte, zda máte ruku označenou jantrou OBĚTUJI TĚ BOHU. Výboj pouze touto rukou, nijak jinak. Zkušenější můžou při odeslání zazpívat obětní mantru. Počítejte s velkým E-, psychickou deprivací. To ostatně platí i pro běžnou likvidaci.

Zkontrolovala jsem cowen. Očekávali kdykoliv cokoliv. O.K.

Mladší kusy, prověřte si E-bilanci. Hlavně ti, co neměli sex. Na doplnění máte tak tři hodiny, během jízdy. Supervize: Maryška. Mě radši neotravujte, mohla bych být dost nepříjemná. Echo?

Nebylo. Rozešli se, ale časem je jistě něco napadne.

Mě taky: Při vysílání energetických úderů: nekřížit trasu. Méně zkušený WZ nebo WF by mohl dostat zpětné echo.

WF: Můžeme to trénovat?

M: V nízké intenzitě. A na známé F!

Než jsme vyjeli, prověřila jsem D. Byl mírně E- jako pokaždé, když musí velet. Vnímal moje P, +. Nabídla jsem mu Vyrovnání, přijal na večer. Navrhla jsem, že mu vyberu nějakou příjemnou mladou F, můžeme trojku.

Já vím, jako kdybych to neznal! Když bude úplně pitomá, tak mi ji necháte na krku. Kdyby měla sebemenší nadání, tak si ji začnete testovat s Maryškou a já budu mezi váma jako trouba...

Nestěžuj si! Ještě se nestalo, že by sis nepřišel na svý!

Ach jo! Hlavně, že ty se dobře bavíš!

Reálně: skutečně poslední dobou ztrácí zájem o fyzické dobíjení. Zejména od mladých zdivočelých F; vyhovuje mu E transformovaná přese mne. A ne moc +, raději klidné vyrovnání hladiny. Souvisí to s věkem?

Va: Zkontroluj, kolik E bere od Nejvyššího. TB asi 75%. Do nízkých hladin sestupuje nepravidelně, vysílá mě podle potřeby.

Díky. Kdys ho zkusila překvapit nějakou divočinou?

Občas to udělám, jinak by docela zplesnivěl. Prošlehni Janka nějakou hodně švihlou patnáctkou; nebude chtít, ale je to zdravý!

Jednu jsem objevila; ale testnu si ji sama!

Seš hnusná svině. Dobrou chuť. Když bude dobrá, půjčíš mi ji?

Chvilku jsme se šlehaly, ale takhle na dálku to není ono.

(Na žádost W vysvětluji: Energetická bilance lidské bytosti se dorovnává z mnoha zdrojů. Od Boha kolísá dle mentální úrovně; komthur nad 50%. Janek už občas přesahuje. Věřili byste, že povýšením to skutečně o pár % naskočí? Možná ten obřad? Já jsem tak 35%, zbytek musím dorovnávat z nízkých hladin: hmotný svět. Ženy mají od def. do klim. všeobecně nižší hladinu; pokud jsou na mužské úrovni, zas na to doplácejí jinak, třeba duševní nevyrovnaností.

Jo, Ochránci? Pomáhají zejména v rychlém doplňování E. Stojí mezi hmotným světem a Bohem, mají vlastní bilanci. Ovlivnitelnou člověkem. Bonny není tak úplně blbá, opravdu může toho svýho dostat výš. V klidovým stavu dává O zhruba 10%; v nouzi může krátkodobě až 40%. Pěkný, co? Ovšem je dobře být s ním v dlouhodobějším kontaktu, nebude sponzorovat kdekoho.

Vícenásobné O? Pokud pracují v interakci, E se kumuluje. Občas se tlučou. Dávejte si pozor, aby vám v tom někdo nenadělal guláš; váš O je v kontaktu i s jinými a možná vyššími WZ . Taky můžou mít vlastní problémy; až se sejdu s Denisem, projdu si důkladně tu jeho akci s Radegastem & Co. Nevylučuji, že budou víc a častěji potřebovat naši pomoc!

Nízká energie: rychlý nárůst, ale nevydrží. Z jídla 3-5 hodin, ze sexu až 24, podle nabíječe. Z meditace: musíte si otestovat sami, silně osobní. Při obřadech od dobrého bráhmana: 2 dny až týden. Záleží na kvalitě. Od zvířat, stromů, +lidí: okamžité krátkodobé šlehy. Transformovaná od -lidí: radši to ani nezkoušejte, nestojí to za to. Námaha větší než užitek.

Temná strana: minimální zkušenosti. Podle mého škoda času, ale některým taky pomáhá. Kdybyste se moc chtěli svěřit se svými úspěchy, zkuste to, ale na rovinu: obejdu se bez toho. I bez vás.)

Ale s tou novou E+ jsem nekecala. Chytla jsem její echo, když jsem hrála ten souboj s Am a postříkala ho. Silně to vnímala, vzrušila se. Dosud jsem si jí nevšimla, od té chvíle trochu; každá má akce ji stimulovala, fandila mi víc než jsem zvyklá. Kámošky spíš baví, když dostávám nářez. Téhle bylo fakt líto, že mě Am chvíli mlátil. Pak jsem ji přestala brát, měla jsem jiný starosti. Ale pamatuju si ji.

Po vyjetí jsem ji testla. Jela vpředu s ostatními FF; puberťačka s dost výrazným talentem na TP, zvyklá na interakce všeho druhu. Slibná.

J. Můžu tě Vyzvat?

Dostala mírný šok. Doposud ji nikdo tak významný neoslovil.

Jo, jasně... Co potřebuješ? Mám přijet k tobě?

Nemusíš, zůstaň s ostatními. Do jaké míry přijmeš G? (Game=Hra)

Od tebe? Jakékoliv.

Neopatrnost; vždycky si nechávej rezervu. Co kdybych tě zabila?

Můžeš! Jsem zasvěcená FF, nebojím se!

A mučení?

Zkus to! Kluci mě tejraj každou chvíli!

Protáhla jsem ji několika údery energie. Pěkně se svíjela, ale vydržela. Jela na hřebci, nahá, bez sedla; povolila jsem jí přední svěrač, kůň se polekal jak to vystříklo a začal trojčit, ale ovládla ho. Její kamarádi kolem se začali smát; udělala jim totéž, chvíli se tloukli. Šlo jí to.

Šikovná panenka! Koukám, ledacos umíš!

Ty líp; můžeš mi tepnout postup? Ráda bych potěšila kamarády!

Brala dobře a rychle; přibalila jsem trochu drsnější žertík: orgasmus na dálku v obou variantách. Zavyla nadšením a předala to; bohužel v tak širokém rozsahu, že to chytlo i koně, začali divočet a FF měli plné ruce práce, aby je zvládli. V aktivním sexuálním vytržení; jen se bavte!

Ta dívčinka to zvládla; a co víc, zkusila mi to poslat zpátky! Udělala mi radost, to si málokdo troufne. Ne že by na to měla, nesplašila mi ani zebru; ovšem odvaha se cení. Prošlehla jsem ji pořádnou dávkou, kroutila se jako had aspoň minutu. Ale když jsem ji nechala, smála se.

Nahlas mi jméno!

Gianna. Má to znamenat, že jsem udělala test?

První.

Tak dávej další. Nebo seš unavená?

Drzá jako opice, co?

Jo, to mi říká každej. Bude to bolet a bude to protivný?

Možná později; nejdřív dotazy. Jsi nedávno ostříhaná, ještě vnímám auru dlouhých vlasů. Co to bylo za akci?

No, kluci se se mnou napřed pohádali; pak...

Nevyprávěj, tepni.

Ne že bych byla tak zvědavá, spíš chci vědět, jak umí TP. Běžné příběhy: od malička se baví tím, že provokuje kdekoho. Občas ji seřežou, občas přefiknou jednotlivě, hromadně, ve zmatku, násilím, někomu dá ze sympatie, někomu se vnutí. SM+. Zajímavá odchylka: L skoro 10%, že bych se jí líbila? Vlasy si dost hlídala, běžné G jí byly málo vznešené. Zajely si na to až do Chrámu, kupodivu se žádným klukem, se třemi kamarádkami. Během stříhání se dostala do transu, měly trochu problémů ji z něj dostat.

Zajímavý. Detaily?

Bohužel, nevím. Nic nevím. Od prvního dotyku železa až do konce.

Hm. Chytlo to jen tebe nebo i ty ostatní?

Ty ne; ale dost se bály. Prý jsem blábolila nesmysly. Nechaly se ode mne ostříhat, ale to už prošlo v klidu.

Jo, dobrý. To ještě proberem.

Je to špatný?

Ani ne, spíš +. Nějaké postřehy od té doby?

V pohodě. Nic jsem necítila.

Jistě, mohla to být vzrušená psychika. Ale taky něco vyššího. Opatrně.

Začneme s něčím lehčím. Jsi SM+; jakou máš mez bolesti?

Nevím. Výsledky testů mi neřekli. Kluci mě taky testli, třikrát jsem omdlela, ale k hranici jsem se nedostala.

Výpadek vědomí nepovažuješ za mezní náznak?

Když jsem se probrala, ještě jsem mohla.

Čiperná holčička. Můžu...

Můžeš. A můžu já taky?

Opravdu je ta malá drzejší, než se sluší! Chvatně jsem okoukla galerii; sledovala mě M, samozřejmě I-S. To znamená: prakticky celý cowen.

Jejím kamarádům bylo jasné, že s někým hraje. Netušili, že zrovna se mnou.

Úvodní šlehy jsem přeskočila, vytvořila jehlici, rozžhavila ji a propíchla jí tváře a jazyk, aby neřvala. Už to zkoušela, ale ne žhavou jehlou. Tak vyplázla jazyk, abych jí k němu mohla sešpendlit rty. Píchla jsem jí druhou jehlici z opačné strany; to se běžně nedělá.

Souběžně se domlouvala s kamarádkou, co jela vedle ní. Holka si drze řekla o echo, tak ji prošpendlila taky. Ovšem na tu to bylo dost.

Rozpálila jsem jí cingrlátka v uších a v nose. Taky to předala; kamarádce stačilo, stáhla vlajku, tak ji pustila z drápů.

Ale poradila: Zkus to tý wézetce vrátit!

Nebránila jsem se, čekala co dokáže. Probodávala jsem ji schválně pomalu, aby to víc bolelo a aby vnímala postup. Šikovně vytvořila jehlice, probodla mi tváře, jazyk, rty, zajistila příčkou a začala žhavit. Pak mi ohřála zlato v uších, nose a obočí; sama od sebe zaútočila na kroužky v bradavkách. Ty ona nemá a myslela, že bude mít bod navíc. Vrátila jsem to.

Co dál? Pokračuj! vyzvala mě.

Ne, otočíme to. Jde ti to, tak jen pokračuj!

Vytvořila Obrácenou Korunu (s trny dovnitř). Rozpálila ji a utahovala, až mi z hlavy začala téct krev. Kdepak se tohle naučila? Vrátila jsem to.

Můžu zkusit něco, co bych si sama přála?

Jen do toho! Ta Koruna je fajn!

Začala mi probodávat nejcitlivější místa ioni. Jak jsem to vracela, cítila jsem jak sténá, ale pokračovala, až z nás byl pěkný jehelníček. Pokaždé, když Julča (moje zebra) poskočila, pěkně jsem to cítila. Když na to přijde, já mám příslušné svaly po dvou porodech a pestrých zážitcích dost vytahané, ale kam to mám píchat jí? Že by finta proti mně?

Nestíháš, princezno?

Zákeřná malá potvora! Ještě něco umíš?

Vypálila mi žhavým železem copánky na vnitřní stranu stehen od kolen až do rozkroku. Julča to musela cítit, neklidně poskakovala, já ji nemohla ani pořádně sevřít koleny. To jsem netušila, jak je srst zebry pichlavá a tvrdá, jako ocelový kartáč. Jak ta holka zvládá toho svého hřebce?

Bezvadný! Jak dlouho takhle vydržíš?

Už... moc... ne! Jak ty?

Vypálila jsem jí ze všech kovových součástí tři bolestivé vlny po sobě. Zařvala tak, že se její hřebeček splašil.

Dost! Už budu hodná...

Zrušila jsem iluze. Vlastně jsme je zrušily současně.

Naučíš mě to? ptala se, sotva přišla k sobě.

Iris bych se zeptala, jestli bude hodná. Nebo Sif.

Budu moc hodná a budu usilovně studovat! slibovala Gianna. Že bych získala třetí dceru?

Chvilku jsme oddychovaly. Zatím si stihla prozkoumat součásti těla.

Proč nemám nikde jizvy? Ani na tvářích po jehlicích!

Co, tys je chtěla?

No – kdyby to šlo! Na rameno mi kluci vypálili lotos!

Jak chceš, aby ti zůstaly jizvy po iluzi? Ještě si řekni, abych ti zmaterializovala ty kroužky do bradavek!

A to bys dokázala?

Poslední věta byla čirá provokace, takhle se WF nikdy zeptat nesmí. Avšak vzpomněla jsem si na Dagmar a Deirdre, kterým na Rhodu vpálili zlaté křížky přímo do kůže na temeni hlavy. Tepla jsem to Gianně.

Nojo, jenže to byli polobozi! řekla zklamaně.

Potom jí došlo... Ukážeš mi, co s tebou všecko dělal Feroz?

Promyslela jsem to. Poslyš, děvče, ty toho o mně pozoruhodně dost víš! To seš tak zkušená nebo na mě obzvláštní fanda?

Spíš to druhý. Sleduju tě... od začátku. přiznala.

Zkontrolovala jsem čas. Ještě hodinu bych jí mohla věnovat.

Ohlas to veliteli a přijeď sem.

Přicválala; konečně si ji můžu pořádně prohlídnout. Proboha, takový děcko! Drobounká, hubená jako plot, sotva kostra potažená kůží. Není divu, že nenosí ozdoby v prsou, vypadalo by to směšně. Kdybych to byla věděla, nikdy bych ji tolik nemučila...

Slzičky jí vhrkly do očí: „Já vím! Nikomu se nelíbím, ani klukům!“

Na druhé straně, má pozoruhodné sexuální zkušenosti...

Zase se usmála: „Umím bejt přítulná!“

A dobře tepuješ. Zkoušíš to taky aktivně?

Moc ráda, radši než mluvím. Miluju TP na dálku!

Jakto žes unikla pozornosti? To s tebou na škole nedělali žádný testy?

Jo, jedna Panna z Atanoru. Jak zjistila, že jsem propíchlá, přestala o mě jevit zájem. Pořádně testovala jenom panny.

Neodolala jsem: Va, slyšíš to?

Jo; je tvoje. A tu holku pokoušu, jen co zjistím, která...

Gianna úžasem použila hlas: „To byla Valérie?“

Tepla jsem jí úryvek z našeho laškování na Atanoru. Vzrušilo ji to.

Pochlub se! Jak to, že jsi byla propíchlá už v tak mladým věku?

Pochlubila se. Tak dlouho zlobila, až nakonec klukovi, co se jí nejvíc líbil, pochcala vlasy; to si F nemohl nechat líbit. Znásilnil ji na fleku, ještě netušil, že je panna. Už chápu, proč ji tak vzalo, co jsem provedla Amaduovi.

Ukaž, jak jsi vypadala s hřívou!

Měla vlasy stejně dlouhé a krásné jako já za mlada; snad ještě hustší, do očí ofinu jako kartáč, velké černé oči zpod ní vyhlížely jako z roští. Vlny kadeří černých jako havraní peří spadaly až na záda. Stejně černý kudrnatý kožíšek v klíně si stříhala nakrátko, aby kluci měli co hladit.

Nádhera! Proč ses ostříhala?

Zaváhala, ale neblokovala odpověď, spíš se nedokázala rozhodnout, co říct.

Zkusila jsi někdy tohle udržovat?

Jo, zkusila. Nedivím se...

Ale to nebyl pravý důvod. V meditaci měla pocit, že ji vlasy příliš chrání před nebezpečím. Dokud je bude mít, je nedotknutelná; proto je obětovala v Chrámu, aby vyprovokovala útok na sebe?

Přikývla, sklopila oči. Uvědomovala si, že je asi praštěná.

Koho jsi chtěla vyprovokovat?

Nevím; nikoho. Bylo to naslepo.

Ty ses odvážila ve svém věku vyslat Výzvu do tmy?

Zase ty oči zvedla. Nebrečela, ale daleko do toho neměla.

„Hezký. Co s tebou, panenko?“

Zvolna se pokoušela zformulovat, co se jí nechtělo říct naplno:

Nejsem L 10%; minimálně 15%. S tebou i víc.

To nevypadá na sex pro zábavu, ani jako rovnání energie! A nemyslím, že jsi lesbička; spíš jsi do mě zamilovaná!

Neřekla nic, ale dost rozhodně pokývala hlavou. Kdyby byla kluk...

Spíš s každým; tak proč ne se mnou? obvinila mne.

Což o to, pravdu má! Jenom to zní na moje zvyklosti moc vážně!

Chtěla bych být jako ty! Nejlepší čarodějka...

Jsou lepší než já!

Já vím, Valérie. Jenže ona je taková... studená!

Rozhodně není; až ji poznáš víc zblízka...

Doufám, že mě předhodíš všem svým partnerům! Taky Maryšce, Magdě...

Představila jsem si, jak by do jejího křehkého těla vrážel ten svůj chobot třeba Amadu. Proboha, přežila by to vůbec?

Náhodou, já vydržím hodně! Vyzkoušej mě!

Jestli teď kývnu, budu mít žákyni! A tak skvělou! Kdyby byla aspoň hloupá nebo líná, mohla bych ji odmítnout nebo se nějak vykroutit...

Zírala na mě zpod své černé hřívy. Co z ní udělám za pár let?

Tak jsem natáhla ruku a pohladila ji. Asi dělám blbost, ale...

Zavyla nadšením. V odpověď zavyly I-S a kluci; mají starší ségru!

Ty vlasy ti slušej. Nos je takhle, jestli to udržíš.

Namísto toho je zrušila. Chci si nechat udělat hlavu! Podívej, tadyhle už mi kluci udělali pár ozdůbek, ale ještě jsem se nerozhodla... ty máš hlavu udělanou krásně! Ale proč nemáš znaky na tváři? Já si nechám potetovat celej obličej, úplně všude, co říkáš? Až budu mít hlavu, tak si zas nechám narůst pořádný vlasy... vytvořila si krátkého ježka a zvolna přidávala.

Uvědomila jsem si, že je doopravdy moc milá.

Ale nejdřív ty jizvy na tvářích! Vypálíš mi je v reálu, viď že jo?

Seš drzá jako opice! řekla jsem něžně.

Já vím, každej mi to říká. A každej mě mlátí jak zralou rejži. Seřežeš mě taky občas, abych věděla, že mě máš ráda?

Ale jo; zvlášť když budeš takhle kecat!

I: Nevěř, ségra! Pořád jenom slibuje a nikdy nic!

To byla Iris? Cowen nás vnímá?

Zatím ne, ale vyšlu signál. Pamatuj si ho, od teďka je i tvůj.

Sledovala jsem, jak se Gianna zdraví se členy cowenu. Ozývali se jeden přes druhého, vtipkovali, provokovali; nenechala se zahanbit a odpovídala. Co, spíš útočila! Za pár měsíců začne být nebezpečná!

I sám Denis se uráčil ozvat: Zajímaly by mě tvý zážitky v transu při tom stříhání. Ju, vyždímeš to z ní?

Zkusím, ale nehoň nás. Bude to asi hluboko.

Počítám chráněný nějakým blokem. Co to bylo za Chrám?

Gianna se přičinlivě snažila to místo ukázat. Kdesi na pobřeží, fantastická stavba neurčité kultury. Mniši a sestry, všichni nazí, zcela vyholení. Nic dalšího se nedalo poznat, božstev obvyklá směsice.

De: Co tam dělají kromě toho?

Nic. Neviděla jsem. Povětšinou meditujou. Občas dělají na zahradě.

Vegetariáni, nepoužívají zbraně. Nějaký přednášky?

Byly jsme na jedný. Nuda k usnutí. Běžná psychologie.

Obřady? Uctívání božstev?

Neviděla jsem. My jsme se chtěly hlavně bavit.

Sex-rituály?

S náma ano. Mezi sebou jsem neviděla. Nic moc.

Jsi hodně náročná?

To si budeš muset prověřit sám...

Není to sekta Svatých?

Asi jo. Zavedla mě tam Kate. Chtěla jsem něco, kde mě nikdo nezná.

Svatí popírají existenci bohů.

Vážně? Nás o ničem nepřesvědčovali.

Jaké máš Ochránce?

Zatím jsem se nerozhodla. Uctívám všechny, které kde vidím.

Vážně ti nikdo není sympatičtější než jiní?

Nevím. Mimořádně ne...

Ju, zkus zjistit, jestli nemá nějaký zvláštní úkol. Něco se mi na ní nezdá.

Taky jsem z ní na větvi. Až zastavíme, píchnu do ní hloubkovou sondu.

Bezva, já příležitostně taky! Těš se, malá!

Ty taky! Doufám, že ta sonda bude dost dlouhá a silná!

Ta je drzá, co? No, nezabil bys ji?

Rozhodně ne; spoléhám, že ji přivezeš vcelku a ne po kouskách!

Gianna se smála. Fakt si nenechá nic líbit!

(Informace W: Sekta Svatých je nejtajemnější církev Arminu. Její členové odmítají podávat jakékoliv informace. Důvod: hmotný svět je iluzorní, takže nemá smysl zkoumat, zda tato realita je pravdivější než jiná realita, obě jsou zdánlivé. Nijak nešíří své učení, dle odpovědí ani žádné nemají. Bohy považují za iluzorní. Nemají jména, oděv, ozdoby, majetek. Vyvíjejí pouze tolik námahy, aby se udrželi při životě. Od nikoho nic nepožadují. Jsou-li o něco požádáni, vykonají to bez komentáře. Nejobvyklejší odpověď: to není důležité. Příjemné prostředí pro osobní meditaci. Mnoho jejich členů(?) se zdrží jen dočasně, pak se vracejí do svého prostředí. Sekta má řadu napodobitelů, nelze zodpovědně říct, kdo k ní patří a kdo ne.)

Podle chování G učení sekty rozhodně nepřijala.

Zapleskala křídla a objevil se Chris.

Támhle ty stromy jsou řeka. Asi půl míle na jih jejich tábor.

Ohlásil jsi to D?

Teď tam letím! To je ta nová? Moc hezká...

„To je Chris od Valérie?“ zeptala se.

Ano. Ty poznáš osobu v dravci?

Ne, jeho TP.

Pobídla jsem Julču a dojela na čelo. Stručně jsem informovala ty, kteří G ještě neznali. Vyhověla mi a nechala si dlouhé vlasy. Líbila se.

„Hlavně se nepleť, kdyby se střílelo!“ vyjádřil se D.

„Já umím bojovat! Možná bych zvládla i blesky!“

A že nemáš ocejchovanou ruku? Co jsem říkala?

Najela blíž a podala mi pravou ruku. Nedalo se nic dělat, vypálila jsem jí na zápěstí jantru. Bolelo ji to, ale...

Teď jsem tě chytla! Jak to, že jsi mi neudělala ty jizvy na ksicht?

Večer ti je udělám, slibuju!

Děti nad námi prolétly v sevřené formaci. Chvíli nato dojely S-I na okapi a vtlačily se mezi nás; když si prohlédly Giannu, vytvořily si dlouhé vlasy a pomalované tváře. Kluci zůstali v zadní řadě. Jsou gentlemani, dámám vždy dávají přednost. I ve rvačkách jim dopřávají první ránu.

S: A pak nás dobijou jak koně!

R: Tebe ještě málo!

S: Taky myslím! Příště bych prosila pořádnou mlatu!

I: Jestli dobře vnímám, v tý řece jsou krokodýli! Tam se ukažte, frajeři!

M: Jdeme na ně?

Žvanili nesmysly, teď byli zvědaví na domorodce. Okoukli je ze vzduchu. Dost slušná armáda, roztažená podle řeky, převážně na opačném břehu. Okolo brodu asi tři stovky bojovníků. Ti na naší straně se považovali za předem obětované; S-I hlásily nepříjemné napětí.

D: Než tam dojedem: mentální pole a předejte nám informace!

Pole jsem vytvořila já. Děti postupně předávaly záznamy, až si vštípili do paměti konfiguraci. D vydal rozkazy: psi nenápadně přeplavou, leopardi pod vedením Parry objedou širokým obloukem a přejdou mimo dohled. Objevila jsem mezi psy Bonny a upozornila na ni; je schopná vnímat TP příkazy.

D: Jo, bezva. Sleduj, kdyby něco!

Zbytek cesty k řece jsme jeli zvolna a dávali najevo, že se nebojíme.

S-I-G se zkoušely mentálně sladit; trochu se pošťuchovaly. Holky v afektu radostí, že mají tak skvělou sestru. G otipla, že jsou zlobivý mršky a těšila se, jak je příležitostně zpráská.

Sjela jsem je; teď opravdu není vhodná chvíle!

Bojovníci u brodu nás viděli už zdálky. Nevzrušilo je to, pouze se zvedli a rozestavili okolo. Opírali se o oštěpy, ostatní zbraně nechávali v klidu. Bezvýrazné, klidné obličeje; řekla bych skoro tupé.

Dunbar dojel až k řece. Před ní, uprostřed vyšlapané cesty, stál hlouček mužů; kromě mladých bojovníků také několik dospělých. Nedávali najevo žádné pocity. Můj test odhalil u mladších strach, u starších rezignaci.

„Chci mluvit s vaším náčelníkem Obingou!“

Trochu je překvapilo, že D promluvil jejich jazykem. Jinak nic. Velitel kývl na druhou stranu řeky, kde stál hlouček významnějších mužů, v jejich čele jeden velmi tlustý a všelijak vyzdobený. Díval se k nám.

„Překročíme řeku a budeme s ním vyjednávat!“

Velitel udělal několik kroků mezi naše koně. Prohlížel si nás; všiml si, že jsou mezi námi ženy a děti, že jezdíme na divokých zvířatech... sledovala jsem jeho myšlenky a předávala dál. Beze slova ukázal, abychom jeli.

„Je to past!“ varoval Willy, „Chtějí vás odříznout a zajmout!“

Řekla jsem: „Nezdá se mi. Necítím nepřátelské úmysly. Spíš rozpaky.“

„Já zůstanu tady!“ řekla Maryška, „Kdyby něco...“

Velitel znovu ukázal, ať jedeme. Považovali nás za neškodné; nemohlo jim napadnout, že nejnebezpečnější z nás jsou ti, kteří nenosí zbraně.

Vjeli jsme do brodu. Koním byla vprostřed řeky voda po břicho. Julča byla trochu neklidná, musela jsem ji uklidňovat. S-I využily brodění, sklouzly z okapi a vymáchaly se. Ostatní se chovali opatrně.

V táboře bylo mnohem víc bojovníků, ale žádný nejevil zvláštní nepřátelství. Zvědavost, to ano. Samozřejmě nedůvěru, o té jsme věděli.

Tlustý Obinga se nám kolébal vstříc. Za ním významní muži; poznalo se to podle většího množství odlišností v oděvu a ozdobách. Mladí muži jsou zcela nazí, hlavy vyholené a lesklé, jako by něčím naleštěné; všichni mají bílé pomalování od pupku ke kolenům, ostře rudé pohlaví. Sluší jim to. Jeden ze starých měl naopak dlouhé vlasy spletené do copánků, trčících na všechny strany; další vrkoč a v něm zasunutá pštrosí péra. Jiný měl na hlavě nataženou kůži z antilopy i s rohy, které trčely vysoko nad jeho hlavu; jiný měl jenom jednu ruku, druhá končila nad loktem, zato nosil na hlavě jakousi čapku z kožešiny, z níž splývalo několik antilopích ocasů na záda. Dva měli kožešiny z leoparda, jeden dokonce kůži lva přehozenou přes plece, zato jednu nohu useknutou v polovině lýtka, takže poskakoval a šmajdal, opíraje se o oštěp. Další měl na oholené hlavě několik velmi nebezpečných jizev a proseknutou tvář, takže měl křivou hubu a každým okem koukal jinam. Různé jizvy po těle měl kdekdo, kromě těch nejmladších; jejich dosavadní boje musely být pěkně kruté.

Dunbar seskočil s koně a zastavil se před tlusťochem.

„Ty jsi zajisté vznešený a moudrý Obinga, náčelník těchto lidí!“

„Ano. A ty jsi král Ja-nadu...“ Obinga to nedokázal vyslovit.

„Jan Dunbar. Jsem šťasten, že tě mohu pozdravit...“

„Proč vstupujete na naše území?“

„Pouze jím procházíme. Naším cílem je místo, kterému se říká Údolí Gejzírů, kam nás pozvali leopardi. Jsou našimi přáteli; každý z nás je mocný čaroděj, Simba-watu – lví muž. Míříme do Simbabwe.“

Mezi mladšími muži to zašumělo, Obingovi se podařilo zachovat klid.

„Máš mezi svými mnoho žen a dětí. Proč?“

„Doprovázejí nás. Chtějí vidět zdejší zemi a její obyvatele.“

„Jaký má smysl ukazovat zemi a lidi ženám a dětem?“

„V našem světě je zvykem učit děti znát co nejvíc. Říká se tomu vzdělání. Kromě toho je baví cestovat a poznávat cizí země.“

„Záleží na tom, co baví ženy a děti? Proč se tím zabýváš ty?“

D se ohlédl na mne, ale neměla jsem chuť mu zatím pomáhat. Starý ničema působil dojmem, že ho naše pošetilé chování skutečně zajímá.

„Chci jim umožnit, aby se pobavili.“ řekl Janek.

„A až se dost pobaví, dáš je sežrat leopardům?“

Iris se neudržela a vyprskla smíchy. On to ale myslel vážně!

„Nezabijí nás, jsou naši přátelé. Vidíš, že s námi jedou šelmy!“

„Ano. Zdá se, že vaši čarodějové jsou mocní.“

D pokynul, abych sesedla. „Dovol, mocný Obingo: toto je moje žena Julie, jedna z nejmocnějších čarodějek.“

Obinga si mne prohlédl téměř s odporem. Jsem přece žena, nižší tvor!

„Zde je má dcera Iris a tohle Sif, dcera sestry mé ženy. Jsou ještě děti, ale velice bystré a šikovné. A naše přítelkyně Gianna...“

„Kolik máš žen?“ přerušil ho Obinga.

„Jen tu jednu... no, možná přijmu Giannu jako mladší manželku!“ dodal, když si uvědomil, že významný muž v Africe má větší výběr. G se šklebila.

„Jednu ženu? A dětí?“

„Kromě téhle dcery mám ještě jednu doma. Moc maličkou...“

„Tvoje žena ti porodila jen dvě dcery, a tys ji dosud nevyhnal? Proč?“

Maryška řvala smíchy, občas překládala ostatním.

„Naše zvyky netrestají ženu za to, že porodí dceru. Naopak, mně to docela vyhovuje. Iris je velice milé děvčátko...“

„Kterou z těch žen mi daruješ na dnešní večer?“

Janka vyvedla tahle otázka trochu z míry; ohlédl se po mně.

„Pro moji ženu by zajisté bylo poctou....“ začal.

„Tu nechci! Je ošklivá a rodí samé dcery! Ty maličké! Jsou ještě panny?“

Iris a Sif se zatím dost dobře bavily.

Dovol nám to, tati! Určitě neumí iluze jako my!

Fakt, strejdo! V nejhorším ho zabijeme!

Takovej tlustej dědek musí při troše šikovnosti dostat infarkt!

Jenže Janek nehodlal riskovat: „Jaké potěšení by ti mohly poskytnout tak malé děti? Ještě ani nevědí, co muži dělají se ženami!“

(Což byla zřejmá lež, ale holky nereagovaly.)

„Pošlu je darem svému králi. Mocný Gonkoré se rád baví s malými děvčátky; když se budou dobře chovat, bude spokojen. A když ne, on už je přinutí!“

Postřehla jsem myšlenku jednoho ze staříků:

A když se mu nebudou líbit, hodí je hyenám!

Holky se chystaly škemrat, ale Janek nehodlal riskovat.

„Uznávám tvoji chytrost, Obingo, ale pokud je budu chtít dát tvému králi darem, udělám to sám, z očí do očí. Možná bych ti měl říct na rovinu: naše ženy mají vlastní vůli a nemusí nikoho poslouchat, ani mne. Udělají, co si samy budou přát, a nikdo je nedonutí!“

„To si říkáš král? To nevíš, k čemu je bič?“

„Myslím, že bychom si měli vysvětlit situaci, Obingo. Poslal jsem k tobě muže Amadu, který vedl tvoje vyzvědače, byl při tom chycen a zajat. Cožpak ti nevyprávěl, že s mojí ženou bojoval a byl poražen? Nemám nic proti tomu, pokud se přátelsky dohodneme, abychom tu den dva zůstali a uspořádali hry; bojové, milostné či jakékoliv si řekneš. Ale pamatuj si jednou provždy: násilím nás k ničemu nedonutíš, když nebudeme chtít!“

„Ty jsi blázen, muži!“ zasmál se Obinga, „Cožpak nevidíš, kolik kolem tebe stojí mocných bojovníků? Jsi hlupák, když ses nám vydal do rukou!“

Janek se usmál; vztáhl ruku a opřel mu o hrdlo čepel fantastického meče.

„A ty nevíš, s kým mluvíš, Obingo. Neřekl jsem, že jsme čarodějové? Tvoje hlava se bude koulet v prachu dřív, než stačíš dát povel!“

„Jak jsi to udělal? Neměl jsi žádnou zbraň!“

Janek mu ukázal prázdnou ruku: „Ani teď ji nemám. A teď...“ jeho prsty se proměnily v čepele různé délky, zastříhal jimi jako nůžkami.

„Kouzlo?“ Starý tlusťoch se kupodivu nebál tolik, jak jsme očekávali. Asi i jejich čarodějové dokážou nějaké iluze.

„Ano. A ne jediné. Holky, předveďte mu něco!“

S-I se už nemohly dočkat; Sif se proměnila v zlatého draka, Iris v rudého a zcela jinak vypadajícího. Oheň chrlily obě zdárně.

Obinga si ty dvě příšery prohlédl a hlas se mu poprvé zachvěl. Jeho muži ovšem ucouvli a tvářili se divně, ti draci byli mimořádně velcí.

„Nebojím se tvých kouzel! Kouzlo nikomu neublíží!“

Iris plivla oheň a zapálila pruh trávy od sebe až k Jankovi. Ten pozvedl teatrálně ruku a u svých nohou oheň uhasil.

„Jste skutečně mocní čarodějové...“ pronesl Obinga opatrně.

V ten moment se v jeho hlavě začala líhnout myšlenka. Sledovala jsem ji: začal promýšlet, jak nalákat cizince, aby mu pomohli proti králi.

Napoj se na něj! Plánuje zradu s naší pomocí!

D nedal najevo, že mě vnímá. Ale cítila jsem jeho tykadla.

Taky M už se na něj napojila. Zvažovaly jsme, jak toho využít.

„Zajisté přinášíte králi Gonkoré velké dary!“ začal obracet.

„Jistě, složíme mu svoje dary výměnou za jeho. Dáme mu velký vak skleněných perel, mnoho prstenů, náušnic a ozdob, dále balíky barevných látek a ostré ocelové nože, mačety a sekery...“

„Na to se neptám. Králi Gonkoré se dávají dary jiným způsobem! Mladé ženy úrodných klínů a malé děti, které posílí náš kmen!“

„Takové dary dává ten, kdo se krále bojí a požaduje jeho ochranu. Myslíš, že král Gonkoré je dostatečně mocný, aby nám byl něčím užitečný?“

„Král Gonkoré je nejmocnější na světě! Je pánem všeho světa od obzoru k obzoru, kam až dolétne černý sup a doběhne skákavá antilopa! Všichni lidé jsou služebníky a poddanými krále Gonkoré!“

Přesně stejnými slovy k nám mluvil Amadu; nelze vyloučit, že je to všeobecně platná posvátná formule v jejich kmeni.

„Jistě. A zůstane stejně mocný, pokud nás vlídně přijme a propustí v míru. Jinak jej moji draci roztrhají na kusy a z jeho říše nezůstane ani stín.“

„Ty by ses odvážil postavit proti králi?“

„To může tobě být jedno, Obingo. Budeš první, kdo zemře.“

Ten tlustý muž byl dost starý, aby to chápal.

A opět změnil téma: „Doporučím králi, aby vás přijal vlídně. Ale dostanu za to nějakou odměnu?“

Janek se zasmál. „To jistě! Čekám s předáním darů pro tebe jen na to, až vyjádříš souhlas s naším příchodem!“

Zároveň dal pokyn; lykantrop Y a dva další F popohnali nákladní mezky, přebrodili a dojeli k nám. Vaky obsahovaly, co D řekl: skleněné perličky, látky, nože, zrcátka a ozdoby. Když je začali předvádět, ovládla Obingu i jeho náčelníky sprostá chamtivost.

„Mužové kmene Ba'ab, slyšte!“ pronesl konečně Obinga velikým hlasem, „Ti cizinci jsou našimi přáteli a jsou mezi námi vítáni! Povolil jsem jim přejít řeku a utábořit se pod naší ochranou! Kromě toho vyhlašuji třídenní slavnosti na jejich počest; jsou našimi hosty!“

Mužové kmene Ba'ab reagovali nadšeným pokřikem; po předvedených ukázkách neměli moc chuti se s námi dát do boje. Ani se nedivím.

Tři dny? Není to zbytečně moc? ptal se E.

Zatím se ještě nerozhodl, co vlastně chce. Má v hlavě zmatek. Chtěl by se vzbouřit proti králi, ale ještě neví, zda bychom s ním do toho šli. Ani si není jist, zda jsme tak mocní, jak se zdá. Chce si to rozmyslet.

Aspoň si odpočneme! smála se Maryška.

Předali jsme rozkazy. Výprava přebrodila řeku, začali jsme budovat tábor; pro jistotu u řeky, s jistou možností obrany. Že bychom Obingovi důvěřovali, to ani náhodou.

Domorodci, když povolilo napětí, se rozhodli nám začít pomáhat s výstavbou přístřešků. Účelem jejich pomoci bylo něco vyžebrat či ukrást; to bylo našim samozřejmě jasné a v mnoha případech byli ochotni vyhovět, proto jsme s sebou vezli spoustu drobných dárků.

Naše rodina má velký stan, do něhož se všichni vejdeme; ovšem často jsme ho nestavěli, nebylo potřeba. Navrhla jsem Jankovi, aby ho daroval Obingovi, aspoň ho nebudeme muset vláčet.

„Pojďte sem, holky!“ přivolal nás pokynem ruky. Tedy mne a Maryšku; byly tu s námi děti, Ernaye a Gianna. Leckdo další coural sem tam.

Nevěřím tomu starému všivákovi ani slovo, plánuje samé lumpárny. Potřeboval bych ho důkladně prosondovat a případně přesvědčit o naší nadřazenosti; mohly byste se toho ujmout?

Jistě tati, s radostí! reagovala Iris a Sif se přidala.

Vy se ztraťte, ale hned! Nejlíp kdybyste odletěly do Údolí...

Proč? Teď je to tady tak zajímavý! Dovol nám si zahrát!

Je to nebezpečný! Možná jde i o krk!

No právě! Nám ještě nikdy o krk nešlo!

Nemyslím, že nás chce zrovna zabít! Jde mu o něco jinýho! řekla Sif.

Před pár dny ses vytahovala, že nikomu nedáš! upozornila jsem ji.

Taky ne! Copak on pozná, že na něj hraju iluzi?

Aby ses nedivila! Co kdyby ti opravdu ublížil?

Ne, o tomhle diskutovat nebudeme! bafnul D, Děcka, vy se nebudete do ničeho plést! Necháte to dospělým – konkrétně Julce a Maryšce!

Tím myslíš konkrétně co?

Co myslíš? Vlítnete na něj a uděláte mu hloubkovou sondu!

Možná jsem v té chvíli udělala chybu. Neutajila jsem, že víc než zkoumání toho odporného starého tlusťocha mě láká malá něžná Gianna. Ovšem taky můj manžel udělal chybu, když reagoval:

No a co? Tak ji do toho klidně vem s sebou!

G reagovala nadšeným souhlasem; já si bohužel představila, jak hamtá svýma ohavnýma špinavýma rukama po jejím vychrtlém tělíčku a...

Ty ses zbláznila, Julko! Zrovna teď se začneš šprajcovat?

To ani ne; ale snad se mi to nemusí líbit?

To mě teda vomejvejte! Zatím jsi dala každýmu, ať byl jak chtěl odpornej!

Tím chceš říct, že jsem kurva?

Pokud vím, docela ses tím chlubila!

Maryška a Magda se pokusily mě uklidnit, Gianna do toho cosi žgryndala, ale já měla pořád před očima, jak omatlává její něžné tělo a...

To nemyslíš vážně, Julko! Ty že ses zamilovala do téhle malé běhny...?

A proč ne? Co ty o ní víš? Testoval jsi vůbec její auru?

Ještě mi nedala možnost; ale určitě to udělám, pokud mi samozřejmě dovolíš a nebudeš ji chtít jenom pro sebe!

Tak si ji vem! otočila jsem Giannu k němu a kolenem mu ji nakopla do náruče, Tobě ji dovolím, ale tomu hnusnýmu starýmu dědkovi...

Janek ji srazil stranou a mně vrazil facku, jako když kopne kůň.

Okamžitě přestaň hysterčit, nebo...

Nebo co? vytasila jsem drápy a vrhla se na něho. Jediné škubnutí a cákala z něj krev; mezitím jsem slízla dalších pár facek, rozbil mi nos a rty.

Gianna zavyla, skočila na něj zezadu a začala drápat a kousat.

Děti se rozvřískaly; komu fandily, netuším.

To je nějaká milostná předehra? zeptala se Maryška.

Byla (možná záměrně) na dosah; Janek po ní sáhl a profackoval ji taky.

Správně, jen jí dej! Zasloužila to už dávno! reagoval Ernaye.

Někdo musí, když ty se jí bojíš!

Ernaye chtěl protestovat, ale Janek mu hodil Maryšku do náruče tak prudce, že oba upadli. Hned se začala bránit – či snad útočit?

Ta scéna měla dva diváky, kteří nic nechápali; jednak Giannu, která přece jen ještě není tak oprásklá, jednak Obingu, kterého přilákal náš řev.

„To nic,“ usmála jsem se na něj a zastavila si krev z nosu, „My si občas takhle hrajem! Je to zdravý na rozproudění krve!“

Až do této chvíle měl určitou chuť se s námi přece jen vyspat; když viděl tu scénu, přešlo ho každé pomyšlení...

Jenže do mě vlítnul běs. Občas si taky potřebuju zatancovat...

„Já bych si docela s chutí protáhla kostru!“ řekla dychtivě Maryška.

Magda objevila na břehu řeky sympatický plácek. Překážel jí jakýsi strom, nadskočila a ukopla ho kousek nad kořenem. Pak dalším kopem utrhla kus břehu i s kořeny, abychom mohli snadno do vody.

Gianna se klepala jako závodní kůň před startem. Rvačky, ty ona může!

Odstartovala jsem to, jak jinak. Chvilku jsem se nechala od Janka tlouct bez obrany, než mě bolest a chuť vlastní krve dostatečně vydráždily; potom jsem mu to trochu vrátila, ale nalákala mě aura lykantropa Y, toho rvačka parádně stimulovala. Maryška si vyřídila účty s Ernayem a šla po Omarovi; ještě s námi chudáček nemá zkušenosti, tak šel po Magdě a ta se nezdá, ale je dravec. Připojila se malá Bonny, ještě rozjetá ze hry s divokými psy; to už byla v nejhustším chumlu i Gianna. Občas mezi nás vlítly děti, ale zas rychle prchaly, bylo to o hubu. Dcerušce mám něco vracet, tak jsem jí při každém setkání jednu natáhla; Sif samozřejmě taky, aby nezáviděla.

Když na mě skočil Y, děti se stáhly definitivně. Čelit rozzuřenému, vášní zdivočelému LC je o život. Znásilnil mě skoro stejně brutálně jako Feroz; pak přeskočil na Magdu, ačkoliv Gianna se snažila vetřít. Chytil si ji Omar; ještě ho nezná, tak byla spokojená. Pak to nějakou chvíli bylo trochu nepřehledné, ale všem se to líbilo.

No a pak jako vždycky: my holky jsme byly akorát v náladě, jenže kluci už nemohli. To víte, vyzvat čarodějky... Tak jsme si začaly hrát mezi sebou, trochu se dráždily magií. Gianna řvala nadšením...

A divákům, zvlášť náčelníkům, tuhly rysy. Už jsem se uklidňovala, bylo mi jasný, že teď si na nás netroufnou ani zázrakem. Škoda, ty mladší bych si docela vychutnala. Leda kdyby...

Můžu já? zeptala se Gianna. Energie z ní zrovna sršela.

Souhlas jsem nedala. Ani nechtěla, stačilo že neprotestuju. Nařídila těm mladým klukům, aby nás dorazili. I stalo se, jak pravila.

(W po přečtení této části dostal záchvat. Ujišťuji: krotila jsem se. Ale je mi líto, WZ G bývají drsné. Přečtěte si něco o sabatech.)

Sotva byl klid, holky udělaly Oheň. Bylo to potřeba, někteří z nás byli poněkud dorvaní. Ošetřily jsme i domorodce, ti to opravdu potřebovali, jsou křehčí než my. Byli z toho vyděšení ještě víc a rozhodně odmítali jakékoliv další pokusy o kontakt.

Po pořádné bitce a koupeli v Ohni mívám vždy příjemně smířlivou náladu. Ulehla jsem, Giannu přitáhla k sobě a něžně jsme se mazlily. Její kůže byla po tom výprasku jemná, příjemně voněla a na každý dotyk reagovala citlivěji než Maryška. Snad tím mládím; ještě příjemnější je dotýkat se Iris, ale... No dobře, řeknu to. Iris se zlobí, že se s ní nechci mazlit jako s dospělou, já se prostě nemůžu přinutit. Ani jí nechci dovolit, aby mne dráždila. Ani Sif. Snad je to iluze, ale...

Samozřejmě sledovala, co provádím s G. Uraženě se vztekala; jak jí to mám vysvětlit? Ani D jí nedovolí, aby ho dráždila. Copak ji nemáme vůbec rádi? Už naléhala, jestli ji na sebe pustím, až bude deflorovaná. Vysvětlovala jsem jí, že s dcerou zkrátka ne; od té doby na mě kouká jako na psychicky deprivovanou. Jenže to bylo ještě před Sif, od té doby přestala otravovat. Co spolu dělají, když leží schoulené v pelíšku? Jsou si tak blízké, jako já s Maryškou? A s May-Britt, když ještě byla s námi?

S G jsem si mohla dělat naprosto cokoliv, reagovala absolutně kladně. Na první pokus jsme se dokonale propojily, řekla bych přímo prosákly jedna do druhé. Její mysl byla nádherně jednoduchá a křišťálově čistá, prozkoumala jsem ji během chviličky. Pak už zkoumala ona mne; cítila jsem, jak se potuluje mou pamětí a baví mými vzpomínkami, zatímco já tiše podřimovala, jen občas vnímala teplo a vůni její kůže, občas lehké záškuby...

Julko – měla jsi někdy vši? zeptala se a já otevřela oči.

Ne. Proč?

Tak. Chtěla bych vědět, jaké to je. Na lodi byl jeden kluk... stáhla jsem si to z jeho paměti. Jenže to už jsem byla ostříhaná.

Napadlo mi nechat jí po těle rozběhnout pár desítek mravenců. Okamžitě se začala svíjet, škubat kůží a chechtat se; sevřela jsem jí ruce a zabránila, aby je setřásla. Chvilku jsme se praly, až přišla na myšlenku oplatit mi to; tehdy jsem nevydržela a zrušila to. Smály jsme se ještě dlouho.

Pamatuješ si některou svou smrt? zeptala se, když jsme se zklidnily.

Ne. Nevím. Nezkoušela jsem si vzpomenout.

Chtěla bych zemřít. V boji nebo na popravišti. V mučírně, aby to hodně bolelo. Jen tak, abych věděla, jaké to je.

Mohla bych ti navodit iluzi...

Ne. Žádné lži. Chci, aby to bylo pravdivé. Jako tohle milování.

Mlčela jsem. Jenom ji hladila.

Naučíš mě být čarodějkou? Nejlepší na světě?

Nevím, Gianno. Nejsem nejlepší. Víš, že...

Vím. Ale když jsi mě připojila ke cowenu... to byla krása! Cítila jsem, jako kdyby najednou všichni byli někde ve mně. Pak při té rvačce... opravdu ze mě stříkala krev, a z tebe taky, ze všech... Já to cítila, víš! Pak kluci... cítila jsem kluky, holky, i ten vztek Sif a Iris, že jsme je vyhnaly. Dokonce i nějaký echa z dálky...

Vím. Já taky.

Chtěla bych se ještě pořádně pomilovat s Maryškou. Ale abys u toho taky byla; takový hry se spoustou kluků, co máte v paměti. Vyměňovat si je...

Všimla jsem si, že D prochází blízko nás. Rychle jsem spustila deku, aby si nevšimla, přivolala ho a řekla, co má udělat. Když vstoupil, náhle jsem ji zprudka otočila a podržela, aby se nemohla bránit. Zařvala leknutím či překvapením, ale hned pochopila a začala perfektně přirážet. Milovali se přímo na mém těle a já je oba vnímala...

Maryška vešla, když to vrcholilo. Okamžitě se připojila...

To bylo skvělý! Tohle mi dělejte častějc!

Jo; za pár dní už tě takhle nikdo nepřekvapí!

Jankovi jsme daly pokoj, až když byl docela vyčerpaný. Odplazil se a padl málem do bezvědomí. My jsme si uložily G mezi sebe a vyměňovaly si přes ni vlny energie. Ona nás se zase vyptávala, převážně na věci z mládí.

Kdy si zas dáme pořádnou rvačku? těšila se.

Panenko, mockrát už asi ne! zakřikla ji M, Až dojedeme do Údolí, budeme se muset začít krotit; tohle byla jedna z posledních!

Rychle nám prosondovala auru. Ale ne! To je skvělý...

Nevšimla sis, že beru bez zábran všecky facky, ale jak do mě začnou kopat, sbalím se do klubíčka a chytám to na zadek? Kdybych si nemusela chránit břicho, to bys viděla, jak bych je srovnala!

Paráda! Myslíte... mohla bych se přidat?

Ohlédla jsem se na chrupajícího Janka. Už jsem vyhrožovala, že mu předhodím nějakou mladou kočku na hraní! Zasloužil by si to!

Spiklenecky se zasmála. Já bych ráda... jenže jak to budu kojit, s tímhle?

Neboj, na to jsou speciální masáže! Nejlíp požádat kluky... Za pár měsíců ti narostou pořádný vemena...

Smála se a nebyla k utišení. A já byla šťastná: ano, mám šikovnou holku.

Náš drahý hostitel Obinga na nás byl tím příjemnější, čím víc ubíhal čas. Už se pevně rozhodl, že nás nějak využije ke zlepšení svého mocenského postavení. Zatím samozřejmě vyjednával, neodvážil se přímo navrhnout, abychom ho podporovali ve vzpouře. Občas něco naznačil, ale D byl vytrvale nechápavý a odpovídal: naším cílem je být v přátelských vztazích s každým, zvláště pak s králem. Pokud by král měl nějaké nepřátele, je to jeho záležitost, my do toho nijak zasahovat nebudeme.

„Kdybychom se měli zaplést do místních sporů, musel by o tom rozhodnout můj pán, král G'jarri. To se může stát, až přijdeme za ním do Údolí.“

„Říkal jsi přece, že i ty jsi král! Sice jen chudý, s jednou ženou...“

„G'jarri je král králů, to se nazývá císař. Vládne mnoha takovým jako já. Náš společenský systém je složitější než u vás.“

„Kolik žen má G'jarri?“

„Už jsem ti říkal: jednu.“

„Kolik mu dala synů?“

„Zatím nemají žádné děti.“

„Neplodná žena? Proč ti nevezme tu tvoji? Ta umí aspoň dcery, chachá!“

„Kdyby ji chtěl, považoval bych to za poctu. Ale nepřijal by. Kromě toho jsou přítelkyně a nevím, jak by se srovnaly...“

„Proč ti pořád záleží na tom, co si myslí ženy? Vy cizinci jste blázni!“

„Je to náš zvyk. Mínění našich žen je pro nás důležité.“

„Je pravda, že bojují jako muži. Ale co z toho? Pořád jsou jen ženy!“

„Umějí ještě jiné věci; ale pro tebe by to nebylo důležité.“

„Zkus mi to vysvětlit, třeba pochopím.“

„Mám ji rád. Udělám cokoliv, aby Julie byla spokojená. Je pro mne nejdůležitější na světě; ona a naše děti. Dcery, kterými ty pohrdáš.“

Obinga chvíli uvažoval. „Ano. vy cizinci jste blázni!“

My tři (J-M-G) jsme se byly vykoupat v řece. S-I se ještě cachtaly, potápěly se v tůni a chytaly ryby do ruky; ale sledovaly nás.

„Jak je možné, že císařovna Diana nedokáže nic z magie?“ ptala se Gianna.

„Proč se ptáš? Má to nějaký význam?“

„Postřehla jsem, že jste ji něco učily!“

Má pravdu, děvenka všímavá. Jenže se to týká věci, kterou jsme si radši moc nepřipomínaly, já ani Maryška. Bylo to při plavbě z Německa do Arminu, když začala vyzvídat ohledně noci, během které Valérie a její starší sestra Veronika odeslaly do nebytí určité zlé duchy...

Vzpomínejte! Moc mě to zajímá!

Pamatuji se na to dobře: sklepení starého hradu, tlupa mužů pomalovaných jako démoni, pod vlivem kouzelného nápoje... Maryška byla v hluboké depresi po smrti Miguela, odmítala komunikovat se světem. Já... tehdy jsem jí nedovedla pomoci. Až to na sebe vzala Veronika, předhodila ji démonům a ti někomu, koho neznala. Pak jsem přišla na řadu já; se zavázanýma očima, abych nevěděla... Cítila jsem se hrozně ponížená, pošlapaná, poplivaná...

Krásný! Diana u toho byla taky?

Ta právě ne. Kdyby u toho byla, možná by to zarazila. Ale dozvěděla se to a vyzvídala; přiznaly jsme se, dokonce že se nám to líbilo. Během plavby je nuda, tak jsme prováděly všelijaké experimenty. Tehdy jsme přišly na to, že Diana dokáže určit, kdo se má do koho zamilovat.

Prosím tě! Chceš říct, že to od té doby ovládá?

Hned na lodi jsme to zkoušely. Udělala pár pěkných veletočů, ale většina byla spokojená. Od té doby to dělá; nejen rozhoduje o spojení, dokonce určuje, co se komu narodí!

Nepovídej! A to se všeobecně ví?

Nemyslím. Ví to určitě Charry, Denis, Valérie, Tomáš... nevím kdo ještě.

To musí být nádhera! Myslíš, že by pro mě udělala... abych se třeba náhle zamilovala do někoho, koho bych předtím nechtěla?

Copak to, udělat by to mohla; jenže kdo ví, jak by jí to sedělo!

Ona to dělá podle nějakého systému?

Říká že vidí, kdo ke komu patří. Prostě na něj ukáže a...

Gianna začala okamžitě plánovat nějaké šílenosti; ta holka by se s chutí vdala za polovinu lidstva. Možná i pár goril a šimpanzů...

Jenže okamžitě se ozvaly moje milované holčičky:

Mami, a myslíš, že by ji mohlo napadnout nás taky provdat?

Doufám že ne! Rozhodně ne dřív, než vyrostete. Nemáte se čeho bát!

Kdo se bojí? Myslíš, že by mě máma zabila, kdybych se tu vdala?

Rozhodně bych tě zmlátila já, Sif!

Reagovala neurčitě; nějaký ten výprask by určitě zvládla.

Před pár dny jste vyváděly, že se vdávat nebudete!

A co? Nemůžeme změnit názor?

Nemělo smysl se hádat. Tak si dělejte, co chcete!

Jednu věc si G stejně vykňučela: výzdobu obličeje. Oheň jí spálil obočí, tak si naporoučela tmavé čárečky až ke spánkům, pak čárky ve vnějších koutcích očí, řádku teček pod očima, šikmé jizvy na lícních kostech, obloučky nad obočím, ornament od spodního rtu až na bradu – a samozřejmě ty jizvy po jehlicích ve tvářích. Něco jsem jí udělala já, něco Maryška, hodně taky Sif a Iris. Přestože jsem to zakázala, bohužel pozdě.

Byla jsem ráda, že jsme se konečně zvedli k odjezdu; jenže chyba lávky! Jeli jsme pod ochranou tlustého Obingy, kterého museli nosit v nosítkách, chodit na delší trasy nemohl. Takže jsme se pohybovali želvím tempem, aby nám jeho nosiči stačili. Králi Gonkoré už poslal řadu běžců, další se vrátili. Amadu mezi nimi nebyl, ale byl živ a dařilo se mu dobře.

Pochopitelně mnozí naši nebyli moc spokojení s takovým zdržováním. Mohli samozřejmě vyjíždět dopředu i do stran, v tom jim nikdo nebránil; bohužel se museli zas vracet zpátky ke karavaně. Jedna z takových byla Bonny; už se naučila pobíhat stepí jako divoký pes a zdárně lovila...

Jenže když zaslechli ve stepi dětský pláč, nevypadalo to na kořist. Psi začenichali a vyrazili správným směrem; zakrátko objevili ve stepi holčičku tak deset až dvanáct let starou, zoufale brečící a svírající si pahýl pravé ruky, který už na dálku páchl hnisem a hnilobou. Když před sebou spatřila tři hyenovité psy, ztichla, jen zírala; spatřila vlastní smrt.

Jenže jeden z těch psů se proměnil v cizí dívku, jen o málo starší.

„Co tady děláš? Co se ti stalo?“

Holka nebyla schopna odpovědět. Příšerně se bála. Na druhé straně cítila uspokojení, že jejímu utrpení bude brzy konec. Jen ještě vydržet ty tesáky, které ji zaživa roztrhají a sežerou...

Dívka/pes se zamračila, přimhouřila oči a na okamžik strnula.

„Hned přijde pomoc!“ ohlásila.

Nejdřív se z nebe snesli dva velcí draví ptáci; proměnili se v děvčátka, ještě menší než ta zraněná. O ničem nediskutovaly; jedna uhladila chodidlem vyprahlou půdu, mávla rukou a pod nohama jí vzplanul oslnivý plamínek. Ta druhá přistrčila děvče k Ohni; počítaly s tím, že se bude bát, takže ji donutily strčit do plamene napřed ruku, pak ji tam vsunuly celou. Ani samy se plamenům nijak nebránily, dokonce se jim to líbilo.

Oheň ránu vypálil; shořelo hnijící maso a zůstalo velmi ošklivé zranění, rozhodně ještě nebylo v pořádku. To už věděly, jak vzniklo.

Přes step se sem přihnala další dívka, možná už mladá žena? Vlály za ní moranské copy, poněkud zvláštně upravené. Ovšem to mohlo být malé fuk.

„Tak co to je?“

„Šikovnej místní kouzelník! Holka si šáhla na hada a on ji uštkl; šaman jí nejdřív rozřízl ránu a snažil se pomoct, ale nestačilo to, tak jí usekl ruku. Dost nešikovně, rána se zanítila a začala hnisat. Tak ji zavedl do stepi jako potravu pro hyeny. Brečela a...“

„Počkej, vydrž! Kdo dělá... to ona?“

„Proto jsme tě zavolali! Divím se, že si nepomohla sama!“

„V každým případě je magicky silně plusová! Vědí to princezny?“

„Hlásila jsem to. Máma chce, abysme ji přivedly!“

„Nesmysl; jsme na trase, ať to dojedou. Počkáme tady!“

„Co s tou její rukou?“

Panna si vytvořila skalpel a začala opižlávat zbytky tkáně.

„Tohle nemá cenu! Budem ji muset amputovat až po loket!“

„Nepočkáme na mámu?“

„A co si myslíš, že s tím udělá ona?“

Netrapte ji; uřízněte to a ošetřete Ohněm!

Udělaly to. To už jsem vnímala dotyky mysli, v jejím útlém věku mimořádně silné. Zajímaly mě...

Tak to ne! Tahle je moje; ty si hraj se svou Giannou! vzbouřila se Panna.

Kdo ti ji bere? Samozřejmě máš na ni právo. Ale... nepatří někomu?

Když ji nechal takhle bez pomoci? To bych se podívala!

Přesto se aspoň zeptej! Aby nebyly nějaký řeči...

I na dálku jsem cítila, že holka dokonale vnímá. Ještě se neodvážila promluvit; nebyla si jistá, jsou-li lidé či duchové. Ale vytušila, že ji zachránily a nechtějí jí ublížit.

Kde je tvoje vesnice? ptala se Panna.

Ukázala zdravou rukou trochu šikmo od jejich trasy.

Jedem se tam podívat! ohlásila Panna.

Dívku vysadily na koně před Pannu; Sif a Iris se proměnily v divoké psy, aby se jim líp běželo, k nemalé radosti Bonny a jejích čoklů.

Tehdy se dívka poprvé ozvala: Jak to udělaly?

Panna ji začala předávat informace o transformační magii. Obtížně, není v tom oboru moc pokročilá. Přesto malá se zájmem naslouchala.

Myslíš, že bych to taky dokázala?

Myslím, že ty jo. Chtěla by ses to naučit?

Určitě! A lítat jako pták? A zapálit Oheň, který nepálí?

Lítat budeš asi těžko, s jedním křídlem. Ale Oheň... jsi Panna?

Nejen to, nebyla ještě ani obřezaná. I když se na to chystala, jen co ji dostihnou pubertální změny. Na jednu stranu se těšila, na druhou...

U nás se to nedělá. Vezmeme tě s sebou k našemu kmeni.

Nezabije mě váš kouzelník? Jsem zmrzačená, nemůžu pracovat!

Jsi úžasně dobrá na magii! To je moc důležité!

Uklidnila se; za chvíli se na obzoru objevilo několik chýší vesnice.

Panna se přihnala doprostřed vesnice jako smršť, doprovázena pěti divokými psy. Nechala sklouznout holku, seskočila sama a oklepala se jako zmáčený čokl. V tu ránu jí zmizely moranské copy i všechny ozdoby a byla zas tím, čím má být: Pannou, paní nad životem a smrtí.

„Čí je tahle holka?“ zeptala se sbíhajícího se davu.

Bezpříkladná drzost! Nějaká cizí ženská se přižene a beze strachu osloví dospělé muže, včetně náčelníka a kouzelníka vesnice! Kdo by se chtěl natolik ponížit, aby jí odpověděl?

Panna se zamračila. Čí je tahle holka? zazněl její hlas všem v hlavách.

Měli být opatrnější; třeba pochopit, že se opravdu zlobí. Ale byli příliš pošetilí na to, aby ji brali vážně. Shlíželi na ni pohrdavě.

Rozhlédla se kolem sebe. V ten moment muži pocítili tupou bolest ve svých rudě natřených chobotech. Položila jsem otázku! práskl její hlas.

„Jak se opovažuješ...“ začal náčelník vztekle.

Pohlédla na něho. Zlehka pohnula prstem a bolest se vystupňovala.

Na tohle jsem se neptala!

Povšimla si kouzelníka, starého vyschlého dědka ověšeného amulety. Marně se pokoušel něco proti ní udělat. Ukázala na něj prstem:

Ty ses pokoušel ji léčit? To jsi tak neschopný, žes ji zmrzačil?

„A kdo jsi ty? Vyznáš se v léčení líp než já?“

Zachránila jsem ji!

„K smíchu! Kdo potřebuje jednorukou holku?“

Panna mávla prstem. Šaman se chytil za ruku, v níž vybuchla hrozná bolest.

Naposledy se ptám: komu patří ta holka?

Konečně se přihlásil jeden z mužů. Nevypadal příliš nadšeně.

Vezmu si ji. Co za ni chceš?

„Za takovýho mrzáka? Za zdravou bych dostal dvě krávy, ale teď...?“

Přesto ji chci. Krávy nemám, ale zaplatím ti...

„Vem si ji zadarmo – a zmizte obě do pekel zlých duchů!“

Panna se ještě mračila. Slyšeli jste všichni! Je teď moje?

Kouzelník se pořád ještě kroutil v bolestech, ale ostatní muži vnímali.

„Odejdi z naší vesnice, zlý duchu! A toho mrzáka si vem s sebou!“

Neodpověděla. Pokynem ruky zrušila všechny iluze. Naskočila na koně, dívka s mírnými problémy vyšplhala za ní.

Od teďka jsi moje. Budu ti říkat Sirit.

Sirit neřekla nic. Byla ráda, že je odtamtud pryč.

Když S-I přiletěly s hlášením, už hezkou chvíli jsem vnímala rozhovor Panny s naším novým přírůstkem. Sirit byla velmi chytré děvčátko, zejména když pochopila, že jí nic zlého nehrozí. Vyhrála život?

To zjistila, když jsme je dojeli. Obingy a ostatních domorodců se doposud bála, nás ani trochu. Proč taky, viděla nás v Propojení!

„Chytrá holka, zdá se. Doufám, že ji budete chránit!“

Slíbili všichni; děti, Gianna, Bonny, dokonce i Dunbar. Rozhodl, že Sirit je prozatím svěřena Panně k výchově a výuce. Později se uvidí.

Pomalé tempo pochodu šlo většině na nervy. Zbytku chování domorodců; ani po navázání přátelských vztahů se nás nepřestali bát a projevovat nám při každé příležitosti nedůvěru a nepřátelství. Pravda, ani my jsme jim nijak nevěřili, ale snažili jsme se být laskaví.

Zdržování mělo jediný příznivý důsledek: měly jsme dostatek času na vzájemné zkoumání. Měla jsem novou hračku a Gianna byla hračkou s potěšením; ať jsme s ní dělali cokoliv, byla vždycky pro. Střídaly jsme se, chvilku si s ní hrála Maryška, pak S-I. Vůbec netoužila po odpočinku a soukromí; jak byl chvilku klid, už hledala nějakou další zábavu. Samozřejmě, časem se asi unaví a přestane se vtírat, ale...

Rvačkou a následnou orgií jsem se nabila natolik, že jsem nemusela skoro vůbec dorovnávat bilanci. G se samozřejmě dobíjela, nejradši od LC Y; líbil se nám všem, zvlášť pro své zvířecké způsoby. LC jsou různí; tento nepotřebné lidské tendence odstranil poměrně dost. Jméno si ponechal hlavně aby ho mohli volat ostatní; vzhled upravoval dle okamžitého nápadu. Myšlení se snažil zjednodušit na základní funkce. Těžko se to vysvětluje, nikdy jsem v tomto vzoru nenašla zalíbení.

G samozřejmě ano, ona chce prozkoumat všechno. Naučila jsem ji ovládat LC změnami pachu; správná lidská šelma reaguje okamžitě, jakmile zvětří pach roztoužené samice. Ovšem že to hned vyzkoušela; výsledek ji potěšil, tak si měnila zkušenosti s Bonny, experimentující v tomtéž oboru. Zjistila, že na psy účinkuje mírně modifikovaný pach; dále že jsou značně zmateni, pokud jejich partnerka nevypadá jako pes. Řádila s nimi skoro celou noc.

Sotva si nechala ošetřit šrámy po zubech a drápech a trochu si odpočala, začala vymýšlet, čím by pobavila nás: změnit nenápadně můj pach, aby na mne reagovaly šelmy. Málem se to povedlo; společně jsme nachystaly pastičku na Maryšku, ta se do ní chytla a byla nadšená. Pomsta za překvapení, když jsem ji předhodila D; od té doby pořád vymáhá opakování, zároveň se tvrdě hlídá, aby ji nikdo neoblafnul. Ještě jsme domluvené, že na ni někoho vyšleme ve spánku, ale to je třeba důkladně připravit.

Pokračovala ve výzdobě vlastního těla; to jí zprostředkovaly holky. Když jsem sledovala postupující proměnu, poprvé jsem zauvažovala, jak by mi slušela nějaká výzdoba tváře. G je tak krásná! Vypálené tečky a čárky na obličeji nádherně citlivé při každém dotyku; teď si nechá záda zdobit tygřími pruhy, ruce a nohy leopardími skvrnami. Co si udělá s břichem, ještě nerozhodla, asi něco extra citlivého.

Maryška zas závidí Magdě svatební tetování; už začala uvažovat, jestli se nemají s Ernayem taky vzájemně ocejchovat. Že bych ukecala Janka?

Poučení: Častější Propojení mívá za následek proměnu názorů i u zkušených WZ . Vím, že G má na mne vliv, dokonce mě baví. Maryška blázní (dle mého) ještě víc. Gianna je naopak čím dál odvázanější.

Jediné, co se nám nedaří jí vysvětlit, je pojem ponížení. Předváděly jsme nejtrapnější zážitky ze svého života; všechny pojímá jako nádherné, fascinující, dobrodružné. Neuvěřitelně optimistická; nedokáže si vzpomenout, že by jí někdo jakkoliv ublížil.

Naproti tomu život Sirit byl odjakživa řetězcem nepříjemných, trapných, bolestivých zážitků. Od teďka se stala miláčkem všech; G ji rozmazluje jako každý. Teď do ní rvou zároveň znalosti, optimismus a sebevědomí; dokáže se už prosadit v cowenu, ale jakmile se objeví někdo z náčelníků Ba'ab, hned se stáhne a snaží se být neviditelná.

Očekávala jsem, že si předáci její vesnice přijdou stěžovat. Taky se stalo, Obingu navštívila celá delegace a dlouho ho přesvědčovali, aby něco udělal. Nakonec se naštval a všechny je vyhnal. Ovšem pak jednal zase s D, dlouho a nesmyslně. Je užvaněný jak stará baba. Odpojila jsem se, ty pitomé, dvacetkrát opakované kecy nemusím poslouchat.

D je nervózní a vzteklý, podezírá Obingu, že nás zdržuje schválně. Podle mého tlustý darebák pořád promýšlí různé varianty zrady svého krále. Jistě, ani nás nemá moc rád, ale Gonkoré nenávidí víc. Pohádali jsme se; začal mi vyčítat, že si hraju s G a zanedbávám své povinnosti, hloubkově prosondovat O, případně posunout jeho myšlení žádoucím směrem. Nemůžu si pomoct, starý ničema je mi prostě odporný! D udělal další chybu, zeptal se, zda divocí psi jsou příjemnější. Odpověděla jsem: psům jsem ještě nedala, ale G a M jo a moc se jim to líbilo. Kdyby mi dal pořádných pár facek, pěkně mě rozdráždil a pak na mě skočil, mohlo to být dobrý. Jenže on se urazil a odešel; dokonce jsem chvilku brečela. Přiběhla G a uklidnila mě.

Večer další hádka: Obinga vybral naprosto nesmyslné místo k táboření, bez vody a bez čehokoliv, ale trval na něm, prý jeho nosiči už dál nemůžou. Co na sebe řvali s D, jsem odmítla poslouchat. G přivedla Y, přála si, aby nám všem zlepšil náladu. LC není vůbec hloupý; požadoval, abychom ho na oplátku naučily, jak provádět změny pachu. U ostatních, aby si mohl poručit, které samici se má líbit a ona ho brala. Samozřejmě nás praktické zkoušky vzrušily; až při setmění se omluvil, má za úkol dnes v noci velet hlídkám, tohle místo se dá mizerně bránit a vůbec.

G si přála komplexní info o naší kamarádce Lucii. Démonce, však víte – jak jsme je předávaly, ozval se Denis a naléhal, zda jsme už získaly informace o jejích Ochráncích. G neměla námitky, ale navrhovala, aby si to zjistil sám, až tam konečně dojedeme. Vzpomněla jsem si, že to byl on, kdo nám vyhnal Lucku z dosahu; trochu jsme se porafali. Mám brášku ráda, ale občas je protivný k nesnesení. Nejhorší bylo, když jsem nejvíc zuřila, on se smál a posílal mi šlehy na dálku. Ještě štěstí, že se včas odpojil, jinak jsem ho snad kousla.

Jediná Gianna mi dokáže udělat radost. Mazlily jsme se a Maryška nám usilovně pomáhala. G chtěla další informace o Lucce, tak jsme vzpomínaly; pak chtěla vědět, jak to dělala s tím lítáním. Úplně jinak než děti, nejspíš je to její přirozená vlastnost. S lítáním je vůbec problém, chce nízkou váhu a hodně energie. My dospělí to nedokážeme, G by možná mohla. Přivolaly jsme S-I, prozkoumaly G a taky usoudily, že by to šlo. Dohodly se, že zítra to zkusí. Nějakou dobu jsme se cvičně měnily ve všelijaké potvory, zpočátku reálné, pak čím dál fantastičtější. Až zavolal Ch, plánoval nějaký noční lov a lákal holky; poslala jsem je s ním, byly pěkně rozjeté.

G začala diskusi, proč vlastně odmítám zapojit dceru do Hry. Od jiného bych se naštvala, od ní to beru, zvlášť základní argument: jsme vzájemně tak sladěné, že bychom si mohly navzájem poskytovat víc energie než kdokoliv jiný. Iris už není malá, roste, brzy bude potřebovat vlastní E bilanci. Pracuje v oboru, v ničem jí nezabráním; je lepší, když jí dodám E já, nebo ji mám nechat experimentovat s jinými? Dřív nebo později ji někdo poškodí; to chci riskovat?

Bohužel, má pravdu. Iris už není to roztomilé hloupoučké děťátko, které bych v ní chtěla vidět. Ona i Sif jsou malí dravci; zrovna teď někde loví, zabíjejí jiné živé bytosti! Co si vyberou v divokém období dospívání? Budu raději, když budou LC, Svatí – nebo něco ještě exotičtějšího? Asi se blíží doba, kdy si přestaneme rozumět a...

M nás uklidňovala: tuhle noc to snad ještě vydrží. Jistě, i ona pozoruje na Michalovi známky změn, ale díky Bohu, je kluk a snad začne bojovnickými experimenty a ne magií. Tu se přinejhorším doučí od Sif a Iris, až jedna, druhá nebo obě najednou podlehnou jeho kouzlu a pomilují se s ním. V tom momentě jsem ji začala bít; chvilku jsme se praly, pak přibraly G a plynule přešly na mazlení. A že jsme se pěkně vyčerpaly, propletly jsme se do fantastického ornamentu a společně usnuly.

První ze všech se probrala Gianna; vymrštila se a hrubě se zbavila našich těl, načež vyletěla z přístřešku jako šelma. To už jsem byla taky vzhůru; v táboře se bojovalo! Lykantrop Y zahynul, podřezali ho nenadálým útokem. To probudilo G, způsobila poplach a teď se hnala. Ne! To ne!

Cítila jsem, jak mým tělem prochází oštěp s listovým hrotem; probodl mne šikmo shora zezadu, poškodil páteř a vyjel podbřiškem. Zařvala jsem bolestí a vztekem a rozběhla se tam; několik nepřátel jsem smetla E vlnou, aby se mi nemotali v cestě. To už jsem cítila, jak na mě dopadají další rány; bylo jich hodně a snažili se mě dorazit, než někoho přivolám. To už jsem je taky viděla – je i Giannu, kterou dobíjeli.

Takový amok jsem nezažila od chvíle, kdy poranili Janka. Vypálila jsem po nich tolik energie, že jeden po druhém vzplanuli jak pochodně; jak prchali a snažili se zbavit ničivého plamene, roznášeli jej po celém kempu. Skočila jsem k Gianně; byla naživu, dokonce při vědomí, ale...

Vydržím... znič je...

Kolem hlavy mi svištěly šípy, jeden mi probodl rameno, dokonce otrávený. Jed jsem neutralizovala, ale zdrželo mě to a rozzuřilo; nadskočila jsem, roztáhla křídla, začala šlehat blesky z pracek a oheň z tlamy. Povšimla jsem si Maryšky, obklopené nepřáteli; spálila jsem je. Měnila se v něco nepopsatelného, sice nelétavého, ale... Volal Dunbar, profrčela jsem nad ním, rozházela drápy chatrč, do každé pracky chytla jednoho nepřítele a zmáčkla, až z nich cákala krev a sračky. Uvolněný Janek si vytvořil další dva páry rukou a v každé jeden meč; tak mohl bojovat s celou skupinou a taky je rozprášit jako hejno vrabců.

„Najdi Obingu!“ řval, „Rozsekám ho na mraky, tu svini zrádnou!“

Omar klasickou šestirukou (Šivovu) podobu neovládá, bojoval pouze dvěma šavlemi. Prolítla jsem nad jeho skupinou; Willi spoléhal na revolvery, Karo spíš na meč, Gwen se nejdřív bála a ječela, ale pak sebrala jednomu padlému domorodci pangu a dorážela raněné. Což nebyl špatný nápad, oni jsou schopni i s rozpáraným břichem a vyhřezlými střevy ještě útočit. Nejmíň účelná byla Prissy, ta se zavrtala mezi balíky, zakryla si hlavu a vřeštěla.

Ze stepi zaútočily šelmy; taky smečka psů, vedená Pekelnou Čubkou se smaragdovýma očima, velkou jako kůň. Panna stála vzpřímeně v troskách svého přístřešku a z prstů jí šlehaly blesky; napadla ji jakási černá potvora, že by domorodý kouzelník taky něco uměl? Na záda mu skočila jiná fantastická nestvůrka, sice bez pravé přední tlapky, ale plamínky plivala dost zdárně. Chtěla jsem jim jít na pomoc, ale z oblohy s příšerným jekem slétl zlatý, černě žíhaný gryf s rohem jako narval a prošpikoval kouzelníka skrz naskrz. Druhý, pro změnu černý a zlatě žíhaný gryf se postaral o další útočníky, kteří po nich šli; byli tu ještě další, ale neměla jsem čas se starat, kdo má jakou barvu. Hledala jsem Obingu.

Objevila jsem jeho nosítka, vychrlila oheň a spálila je i s několika muži, kteří se za nimi kryli. Pak jsem se soustředila na lučištníky; patřil ke mně taky silný dlouhý ocas s jedovým žihadlem, aspoň jsem jim mohla oplatit ty jejich otrávené šípy. Samozřejmě se mi spousta šípů zapíchla do břicha a do křídel, převedla jsem jed do špičky ocasu a prskala ho zpátky. Stačilo dvakrát mávnout sem tam a rozházela jsem jim to, co považovali za opevnění. Pak jsem trosky spálila svým ohnivým dechem a sledovala, jak muži prchají, řvou a hoří.

Když se všichni nepřátelé dali na zběsilý útok, slétla jsem k Gianně; to už jsem zase začínala kontrolovat, co vyvádím. G ještě žila a viděla moje řádění; pokoušela se promluvit, ale pouze kašlala krev.

„Pomůžeme ti!“ slibovala jsem, „Zapálíme Oheň... Sif, Iris, ke mně!“

Ne... Nech mě odejít! ucítila jsem její myšlenku, Jenom... zazpívej mi!

Moc se jí líbilo, jak s Maryškou zpíváme; pokoušela se přidat, ale neznala text ani melodii. Už se to nedoučí...

Skutečně jsem začala zpívat; O Sole Mio, svou nejoblíbenější. Maryška se ke mně připojila; žádné nástroje jsme neměly, ale jako by nás doprovázely šalmaje andělů. Gianna pohlédla do očí nejdříve mně, pak Maryšce, Sif, Iris a kdo tu ještě byl... pak je pomalu zavřela.

Měla jsem tě příliš krátce, holčičko...

Dunbar, Ernaye a Willy se pokoušeli obnovit pořádek a ujmout se velení. Každý měl nějaké zranění, lehké či závažnější; jenže Sif byla tak roztřesená, že dalo hodně práce ji uklidnit, aby mohla zapálit Oheň. Splnila matčin úkol: naučila se zabíjet.

Iris nebrečela; naopak utěšovala mě, stírala moje slzy. Přímo mě zavlekla do Ohně; až tam jsem přišla k sobě natolik, abych opět získala rovnováhu čarodějky. Ale ještě než jsem se dala do čehokoliv jiného, dopřáli mi malý obřad rozloučení: vzala jsem Giannu do náručí, vstoupila s ní do plamene a svírala ji, dokud se mi její tělíčko nerozpustilo v rukou...

Nejvíc rozvahy z nás měl Willy. Konstatoval, že po stepi se potlouká ještě několik stovek nepřátel, sice rozprášených, nicméně nebezpečných. Ať je to jak chce, je jich desetkrát víc než nás; nejrozumnější bude vyčkat do rána, mezitím ošetřit raněné a vyčistit prostor. Což znamenalo spálit mrtvé nepřátele (i těch několik našich) a zjistit, co nám ukradli a co zbylo. Janek mu bez váhání svěřil velení.

Na chvilku mě uspali; nevím přesně kdo, možná Iris. Když mě probudili, už svítalo, tábor hlídaly ozbrojené stráže a kdo nebyl na hlídce, balil věci.

„Už nemá smysl se zdržovat,“ konstatoval Willy, ještě pořád velitel, „Ten zrádce nás schválně vedl pomalu a do pasti; od začátku jsem mu nevěřil!“

„Tím chceš říct, že jsme to měly vědět?“ vyjela jsem na něj, „No dobře, obviňovat nás můžeš; ale trvám na tom, že ještě do včerejška sice plánoval zradu, ale svého krále, ne nás!“

„Kdo zradí jednoho, dokáže i druhého. Promýšlel asi různé varianty...“

„Moc ráda bych věděla, jaký měli důvod najednou zaútočit! Nejsem jediná WZ , zeptej se které chceš, každá ti potvrdí, že ještě večer byli v klidu!“

„Nikdo neříká, že je to tvoje vina!“

„Kromě těch, kdo mě obviňují, že jsem se trestuhodně flákala a zanedbala svoje povinnosti! Já bohužel čtu myšlenky, víš?“

„No dobře! Tak cos vyčetla z mysli toho Obingy?“

„Myšlenky na vlastní prospěch, zradu krále Gonkoré. Neměl v úmyslu napadnout nás, přestože mu to král poručil! Bál se nás...“

„Je jisté, že to vůbec nařídil on?“ napadlo Omara.

„Kdo tedy?“

„Mohla to být nějaká soukromá akce! Co ti, kdo si přišli stěžovat?“

„To byli jen bezvýznamní vesničané! Obinga je s posměchem vyhodil...“

„A oni se vrátili s posilou? Na takové akci mohli jen vydělat: pomstít se nám, Obingovi, případně něco ukrást. Ani hlídky do poslední chvíle nic nezpozorovaly, dokud nenapadli toho lykantropa!“

Maryška zavřela oči a po něčem pátrala. Obrátila se ke mně:

„Julko, jsi si jistá, že jsi Obingu zabila?“

„Ne. Neviděla jsem ho; spálila jsem chlapy kolem jeho nosítek. Pak po mně začali střílet lučištníci. Nevím, jestli tam někde byl.“

„Mám důvod se domnívat, že ještě žije.“

„Velí tamtěm?“ ukázal Willy okolo.

„Ne. Řekla bych, že prchá ke králi.“

„Ten tak může prchat! Nedokázal ani pořádně chodit, jak byl tlustý!“

„Právě,“ usmál se Omar, „Tlustý člověk neútočí bezhlavě; je zvyklý vyjednávat, dokud to jde. Snad v bezprostředním ohrožení...“

„Takže myslíš, že bitva vznikla nedorozuměním?“

„Nevylučuji, že Y zabil někdo, kdo se ho prostě lekl. Vypadal příšerně; ti chlapi nemuseli být zvyklí na takové zjevy. Naopak oni vypadali klasicky, takže je nepovažoval za nebezpečné. Na strach byl zvyklý...“

Mířila k nám Panna, Sirit poskakovala v patách za ní.

„Jestli správně slyším, obviňujete mne! Chcete říct, že nás napadli, protože jsem zachránila tohle děvče?“

„Sirit se chovala velmi statečně!“ řekla Maryška, „Dokonce bojovala!“

„Vzdali se jí!“ bránila svou svěřenkyni Panna, „Dali mi ji darem!“

„Po tom, co jsi jim dokázala svou moc!“

„Zachránila to dítě!“ rozkřikla se Gwen, „Měli byste se stydět!“

„Ano, její jednání bylo správné.“ potvrdil Dunbar.

„Chyba je v otřesné zabedněnosti zdejších chlapů!“ pokračovala Gwen, „Kdo může za to, že považují ženy za podřadné bytosti? Je třeba jim ukázat, že jsme stejně dobré jako ony!“

„Jistě. Zvláště draci a gryfové, co?“

„Tak dost!“ zařval Willi, „Už toho nechte! Má smysl se hádat? Prostě se stalo, co se stalo! Teď je zapotřebí jediné: urychleně přejít území krále Gonkoré. A protože cesta vede přesně napříč, tak se nevyhýbat jeho hlavnímu městu; naopak, půjdeme právě tam!“

„Co když nás jejich armáda bude chtít zadržet?“

„Pochybuji, že by si troufli. Tahle bitva jim stačila!“

„A když přece?“

„Tak budeme bojovat, sakra pes!“

Maryška zamávala rukama. „Jestli dobře vnímám, bojí se oni nás víc než my jich. Většinu ta bitva taky překvapila, nechtěli ji! Nechápou, proč jsme je tak znenadání napadli...“

„My je? Oni napadli nás, ne?“

„Cítíš nějaké útočné úmysly, Julko?“

„Ne; souhlasím s tebou. Mají z nás strach!“

Dunbar zatleskal rukama. „Dobře. Rozkazy: dokončit balení tábora a ihned vyrazit. Všichni bojeschopní jedinci se zbraněmi a... v uniformách. Určitě už slyšeli něco o nějaké armádě. Žádné sólové akce. Velení: já, Ernaye, Willi. Omare, můžu s tebou počítat na noční službu?“

Nikdo nic neřekl, ale všimla jsem si, jak jim ztvrdly tváře.

„Proveďte!“

Magda se zeptala: Leopardí garda?

Ano, leopardů se bojí. potvrdil D.

Žádnou uniformu jsme neměly, oblečení vůbec pomálu. Vytvořila jsem iluzi skvrnité gardistické kombinézy; podle mého vzoru všechny ženy, které umějí iluzorní magii, dokonce Sif a Iris. Která neuměla, třeba Sirit, té pomohly kamarádky. A začaly jsme nosit meče.

Přestože Willi dává přednost německé vojenské uniformě, vytvořili si muži tygří kombinézy císařské armády. Ale aby byl Willy spokojen, nosil k ní německou důstojnickou čepici. Omar zase kostkovaný beduínský šátek. Takové detaily domorodci nevnímali, ale pochopili situaci a rozprchli se, jen co jsme vyjeli.

Až do poledne jsme jeli bez přestávky, nijak zvlášť rychle, ale taky jsme se nikde nezdržovali. Po celou tu dobu jsem mlčela a plnila své povinnosti. Ačkoliv mi nikdo nic nevyčítal, byla jsem v hluboké depresi.

Za největšího žáru jsme dorazili k jakési vesnici; Willi rozhodl, že zde budeme odpočívat. Byla tam říčka a okolo ní keře a stromy. Taky domorodci; většina jich vzala do zaječích, zbývající vykukovali ze svých chatrčí a báli se vzbudit naši pozornost.

Když jsme napojili koně a opláchli se v říčce, dovolila jsem si na chvíli zrušit svou uniformu. Sif a Iris se taky ošplouchly, teď seděly ve stínu křoví a převážně mlčely. Občas si teply nějaký postřeh.

Přišel Janek, spíš unavený než vzteklý. Lehce mi kývl a šel k holkám:

„Dokázaly byste letět na průzkum?“

Pohlédly jedna na druhou, pak beze slova kývly.

„Proletíte opatrně trasu a prozkoumáte terén. Slovem opatrně míním, že se nenecháte sestřelit žádným šípem. Ani kdybyste měly chuť si hrát!“

„Nejsme blbý, tati.“

Ohlédl se po mně, ale neřekl nic. Pohladil je po hlavě. „Mažte!“

Dalo jim to práci, i když se měnily v obyčejné dravé ptáky. Musely kvůli tomu vylézt na větev; jindy jim stačí nadskočit do vzduchu. Když odletěly, sedl si vedle mne a mlčky mi opřel hlavu o rameno.

„Tohle jsem nechtěla, Janku.“ řekla jsem co nejtišeji.

„Hm; vyčítá ti někdo něco?“

„Ona byla tak skvělá, víš? Žákyně, milenka, dcera... všecko najednou. Asi jsem na chvilku ztratila rozum. Jenže...“

„Já vím. Taky jsem se s ní miloval. Vnímal jsem ji...“

„Co by z ní bylo, kdyby...?“

„Obávám se, že se vrátí. Odešla moc rychle a bez ukončení svého poslání. Budeme mít asi dceru. Nebo Maryška, aby to nebylo tak jednoduché.“

Přejela jsem si rukou po břiše. „Doufám, že tomuhle neublížilo to v noci. Všechny odborné knihy zakazují dělat transformaci, když máš dítě.“

„Je ještě malé. Nebo chceš říct, že bude drak?“

„Možná... leda trochu, úplně málo. Neovládla jsem se...“

„Julko, já... mám rád, když se přestaneš ovládat. Jsi kouzelná, když se vztekáš a rveš a vůbec. To včera... no, dost bych se polekal, kdybych tě v téhle podobě uviděl bez varování!“

„To říká chlap, který se zjevil v šestiruké podobě?“

Zasmál se. Pak mě objal, ale nic víc. Páchl špínou a krví; takový pach mě vždycky vzrušuje. Přes všechnu kultivovanost jsem dravec.

„Nebudu na tebe naléhat. Až budeš sama chtít...“

„Dokud budeme v ohrožení, tak ne. Ztratila jsem koncentraci kvůli svým pudům, to už se nesmí stát. I když se ti to líbí.“

„Jistě. Až budeš chtít, abych tě... třeba utěšil...“

Přemýšlela jsem, zda potřebuji utěšit. A napadlo mi, že už dávno jsme spolu tak dlouho nemluvili nahlas.

„Ano, až budeme v bezpečí.“ řekl rozpačitě. Ale vzpomínal na nejhorší šoky, jaké jsem mu připravila, když jsem se vyspala s někým, koho rozhodně v mé náruči nečekal. A ještě jsem se mu chlubila, aby zuřil...

Neboj, tohle není konec! ujistila jsem ho, Už jsem se vyspala s démonem, mužským i ženským, s kdejakým tvým kamarádem a spoustou kamarádek. Určitě dojde i na ty psy a leopardy!

Až najedeš na gorily a krokodýly, tak dej vědět. To chci vidět!

Gorily... nepovažuju za vyloučený. S krokodýlem nevím, ten se mi nelíbí!

Že zrovna tohle ti vadí! Jednou na tebe pustím rozdrážděnýho hřebce, aby od tebe byl jednou provždy pokoj!

(Vzpomínka: jednou jsme navštívili rytíře, který má vynikající chov koní. Zrovna připouštěl hřebce; vzrušilo nás to tak, že jsme se spářili taky, tam přímo v ohradě; schválně mě vyválel v koňském hnoji a vetřel mi ho do vlasů, to jsem zrovna měla dlouhé. Měla jsem chuť ho zabít.)

Dal mi pusu na hlavu a odešel. Usmívala jsem se.

Přece mu neprozradím, že nemám chuť na nic. Ani žít!

Letecký průzkum odhalil pouze několik osamělých skupinek domorodců. Při spatření čehokoliv létajícího, většího než vrabec, se snažili ukrýt nebo se dávali na útěk. Rozhodně neměli chuť zaútočit.

Odpoledne jsme pokračovali v cestě. Nedělala jsem nic, jenom jela.

Večer jsme zastavili na nejvýhodnějším možném místě. Panna zapálila Oheň, očistila jsem se a šla spát. Spala jsem klidně až do rána. V průběhu noci nedošlo k žádným mimořádným událostem.

Ráno jsme pokračovali v cestě.

Jízda na koni je činnost pravidelně rytmická, nevyžadující za normálních okolností mimořádnou pozornost. Dalo by se dokonce říct, že nudná. Jezdci, hlavně TP si ji obvykle zpestřují různými druhy mentálních her. Pozvolna s tím zase začínali, ale pokud mne kontaktovali, nereagovala jsem buď vůbec nebo jen stručně. Nemyslím, že jim to vadilo.

První známky rozladění jsem postřehla na Julče, své zebře. Výcvik zebry (i jiného divokého zvířete) se dělá tak, že proniknete do její mysli, spojíte se s ní a poskytujete jí příjemné zážitky v případě, že plní příkazy. Pokud udělá něco jiného, způsobíte jí nějakou nepříjemnost. Intenzita +- se řídí stupněm chápavosti zvířete.

Zebru jsem vybrala proto, že je divoké, tvrdohlavé, nezkrotné zvíře; něco jako já. Jméno Julča jsem jí dala schválně, líbí se mi; mnoho FF pojmenovává mentálně propojená zvířata vlastním jménem v různé modifikaci. Výcvik probíhá postupným slaďováním; zvíře si zvyká na přítomnost člověka ve své mysli, člověk vnímá jeho tělesné pocity: únavu, bolest, hlad, žízeň, výjimečně příjemné uspokojení. Odstranění nepříjemností; nakrmení, napojení, odehnání nepříjemného hmyzu, drbání. Nejlepší odměnou je pro mé zvířecí Já sexuální uspokojení; to jí dopřávám jen za perfektní výkon.

Jsem sexuálně citlivá bytost a mám ráda svoje tělo; jak to lidské, tak to se čtyřmi kopyty. Jezdím nahá, bez sedla, vnímám Julču hýžděmi, stehny, ale hlavně ioni; sedám si tak, aby mi chomáč její srsti v kohoutku soustavně šimral vaginu. Všechna děvčata tak jezdí, i Panna. Co cítím já, cítí Julča; naučila se chápat, jakým způsobem si může zpříjemnit život. Pokud některá z nás dospěje k orgasmu, je uspokojena i druhá.

Většina WZ je multisexuálních, uspokojují se všemi způsoby, jaké znají. Nejvíc to baví mladé a začínající; ty si vyhrají. G jezdila na hřebci, což je jednodušší na ukojení, ale složitější na sladění. Masturbaci považovala za náhražku, raději si to nechávala dělat od jiných. Já už onanuji dle potřeby, abych si vyrovnala E bilanci. A vím, že na to budu jednou odkázaná.

Přesněji: to jsem si uvědomila právě v této chvíli. Cítila jsem, že má zebra je nervózní, chybí jí příznivá stimulace; máš smůlu, holka, mně taky. Samozřejmě jsem ji mohla uklidnit, taky jsem to udělala; ale já jsem nebyla klidná ani spokojená! Hluboce E-.

Maryška na tom byla líp, nebyla smrtí G tak hluboce zasažena. S ulehčením jsem jí předala svoje velitelské pravomoce, zvláště velení nad mladými WF. Samozřejmě jsem je sledovala, hlavně ty nejdivočejší na čele, kteří pořád vymýšlejí nějaké legrácky. Chce je hlídat, aby to nepřekročilo všecky meze; bohužel obvykle vyhrávají, to oni přesvědčí mě, abych se pustila s nimi do Hry a parádně se odvázala.

Dneska neotravovali; měli lepší zábavu, naše děti, WZ nové generace. Oni se samozřejmě znali už předtím, všichni TP se znají, ale S-I se obvykle vznášely ve výšce a jejich reakce byly slabé. Teď byly fyzicky přítomny, reagovaly nadšeně na Hru a vymýšlely další varianty. Výcvik soustřeďovaly na Sirit; svým pokusem napadnout nepřítele udělala dojem, takže ji každý podporoval, snažil se něco naučit, dokonce zlobit. Mladý FF je vzat do smečky, když ho ostatní začnou napadat svými žertíky jako sobě rovného.

Že S-I jsou na úrovni, každý ví. Odpovídá za ně většinou Iris; mluvila o mně, tak říkala matka. Sif použila termín Matka; a o chvíli později, když se na cosi ptala Sirit, řekla Velká Matka. V jejím světě to znamená něco důležitého: bohyni Země, ale také stařeny, které ji uctívají, hovoří za ni, ochraňují. Muži jejich kult většinou neberou vážně, kromě šamanů o něm snad ani nevědí. Holky se napřed zasmály, pak si chvíli něco vysvětlovaly, ale všechny si to zapamatovaly.

Jsem stará? Africká žena začne rodit ve dvanácti až čtrnácti; ve třiceti je samozřejmě babičkou, stařenou rozhodující o věcech rodu. Je-li má dcera významnou členkou cowenu, jsem já Velká Matka? No, určitě už nejsem potřeštěná patnáctka... neřítím se bezstarostně do každého průšvihu. Byl snad tenhle poslední? Ne, to nechci! D mě vyzýval, abych byla divočejší, dělala všechny ty odvazové pošetilosti... Žádal, abych zůstala mladá! Skončilo smrtí Gianny moje mládí?

Chtělo se mi zařvat na ně: Ale já přece nejsem stará! Jsem pořád ta holka z Neapole, která okouzlovala všechny muže štíhlým pasem a uhrančivýma černýma očima, pohazovala svou černou hřívou a vztekala se při vtipech o možnosti dát se ostříhat! Jsem ta holka, co se pyšnila, že je první dvorní dámou arminské císařovny, co osvobodila svou maličkou sestru Janu a učila ji prvním krokům v magii; co sváděla Janka Dunbara a odmítala Feroze a...

Nejsem ta holka. Jsem plukovník císařovniny gardy, nejvyšší velitelka, druhá čarodějnice v cowenu. Hlavu mám oholenou a vyzdobenou tetováním, na těle iluzorní skvrnitou uniformu. Tvrdé koutky úst, oči neustále sledující možné nebezpečí, starostlivou vrásku na čele nad kořenem nosu. Žena, která zkrotí mentálně zebru. Ohnivý drak, který... Zbývá mi už jenom vytetovat si značky na tvář, aby každý poznal, že mi má jít z cesty!

V té chvíli mi Julča tepla, že už to nevydrží a jestli ji okamžitě nepohladím a nebudu na ni hodná, začne se plašit. To mám za to, že jsem ji rozmazlila! A nejhorší je, že má pravdu, je hodná a poslušně mě nosí, a já ji skutečně nijak neodměňuji. Obvykle to nepotřebuje, vnímá mne stejně jako já ji a když jsem spokojená... Dokonce i moje bolest ji stimuluje!

A dost! Zprudka jsem se nadechla, přitiskla si prsty na čelo a uvolnila energii. Ucítila jsem strašlivou bolest a pach spálené kůže; vypálila jsem si do čela rudou linku od kořene nosu až k temeni a kolem ní dvě černé. Teď už každý pozná, že jsem čarodějka! Julča poskočila a spokojeně zařehtala; ano, panička je v pořádku, vyvádí jako obyčejně. Pak jsem se zhroutila.

V napolo bezvědomém stavu jsem vnímala reakce všech, kdo se ke mně sjížděli:

D: Krucinál fagot! To ji nemůžete trochu hlídat?

M: Co mám sakra ještě dělat? Už tak na mně všecko leží!

I: Mami, tobě to sluší! To je paráda!

Uložili mě na vlek, zapřažený za koněm. Dokonce přikurtovali. Moji Julču se rozhodla zkrotit jedna F, která měla odvahu a pocit, že jí kůň nestačí. S-I se chystaly o mne pečovat, M je seřvala, aby koukaly vypadnout a dopřát mi aspoň trochu klidu. Nenápadně, leč účinně mě hlídala sama.

Velká Matka v depresi, to bude ještě sranda! konstatovala jedna z mladých.

K polednímu odpočinku vybraly nesmírně krásné místo, rokli mezi dvěma pahorky, kde byl stinný hájek z mnoha stromů, bohatý pramen vody a jezírko, kam odtékala ta přebytečná. Všichni jsme se vykoupali, pak jsem si lehla do stínu a M mě uspala. S-I vyslal D na průzkum.

Odpoledne jsem zase nasedla na Julču, k nesmírné radosti té holky, kterou už třikrát kousla a vůbec neposlouchala. Chodila od jednoho k druhýmu, hrdě ukazovala ty kousance a vykřikovala: „Však já ji zkrotím, jsem přeci Efka!“ Vydělala na tom přezdívku. Moc hezká holka, malý draveček s nezkrotitelnou sexuální energií; škoda, že absolutně bez magického nadání.

Letectvo nic nezjistilo. Během odpoledne se nestalo nic zajímavého.

Celou noc jsem spala klidně a nerušeně.

Ráno vyvolala Bonny mohutnou psí rvačku. Zapletly se do ní (s potěšením) i štěňata S-I a byly bity; taky možná jen chránily Sirit, jak tvrdily. Nic jsem nezjišťovala, vlítla mezi ně a pokousala každého, koho jsem dopadla. Jednomu psovi jsem se moc zalíbila a zkoušel mě balit, tak jsem mu vysvětlila, že nemám náladu; to se u nich říká pořádným rafnutím.

Potom jsme se musely ošetřit Ohněm.

Nálada se mi zlepšila aspoň natolik, že jsem snášela ostatní.

Tentokrát se letecký průzkum vrátil se zajímavou zprávou: v hlavním městě se něco děje, král Gonkoré se zřejmě připravuje k našemu přijetí. Myslela jsem, že to míní ironicky, ale podle dětí se nezdálo, že se chystají bojovat. I když, nějakou armádu proti nám vypravili.

„Nemůžu na to přísahat, mami, ale řekla bych, že tu výpravu vede Amadu!“ hlásila Iris, „Rozhodně jí velí mladší chlapi než posledně!“

„Uvidíme. V poledne se zas proletíte...“

„A to my se klidně prolítnem hned!“ nabízela Sif, „Už dávno jsme nebyli v Údolí, Assamě se určitě musí stýskat!“

„Dělejte si, co chcete!“ schválil Janek; když viděl, že jsem v pořádku, měl hned lepší náladu. Komentářů k mému počínání se ovšem zatím zdržel.

Děti se skutečně proletěly, ale v poledne už zas byly zpátky; v Údolí je krásně přivítali, nakrmili a vymáchali v gejzíru. Denis nám původně chtěl vyjet na pomoc, pak se spokojil s oddílem leopardů; kdy dojedou neví, nezdá se ale, že by nastaly ještě další problémy.

Amadu dovedl svůj oddíl k tábořišti, které jsme si původně vyhlédli my; tam jim nařídil se rozložit, vzal dvacet jezdců a pokračoval dál k nám. Tak malý oddíl nemohl znamenat nic jiného než nabídku přátelství.

„Setkáte se tak za dvě, tři hodiny.“ odhadoval Chris.

Vyslala jsem tím směrem tykadla a napojila se na něj. Opatrně, aby neměl žádné podezření. Nejen že jeho úmysly byly zcela přátelské, dokonce cítil radost při pomyšlení, že se zas uvidíme. A touhu; ne běžnou potřebu samce, touhu po mně jako osobnosti. U něho významný posun!

Bohužel máš smůlu, chlapče; přicházíš ve zcela nevhodnou dobu.

Jeho muži museli naši výpravu vidět už zdálky. Taky my jsme o něm věděli, Bonny mu vyrazila vstříc se svými psy. Pro jistotu měli nařízeno sledovat je, ale moc se jim neukazovat na očích.

Amadu se změnil k lepšímu: místo jednoho náhrdelníku měl tři, na hlavě pak přílbu s několika pštrosími péry. Zjevně povýšil na náčelníka.

„Králi Ja'ndunbo!“ oslovil Dunbara se zdvořilou úklonou, „Můj pán Gonkoré, který je nejvyšším králem této země, mne pověřil, abych ti vyřídil jeho pozdravy a co nejuctivěji tě pozval k návštěvě našeho hlavního města. Přijmi prosím ujištění, že veškeré nesrovnalosti již byly vyřešeny...“

Janek ho nechal dohovořit. Nicméně řekl:

„Vyřešeny? Tím míníš, že jsme ty lotry, kteří nás napadli, pozabíjeli?“

Amadu byl poučen, aby se choval diplomaticky. Udělal to.

„Vznešený králi! To byla chyba našeho vyslance Obingy, který velmi špatně pochopil královy rozkazy! Byl už starý a věkem zhlouplý; sám uvidíš, že byl za svoji chybu po zásluze potrestán!“

„Pravděpodobně smrtí, že? Jak se k nám teď staví král Gonkoré?“

„Prosí tě, abys zapomněl na všechna nedorozumění a navštívil ho jako náš milovaný host! Král si přeje žít s tebou v míru!“

„Ano, přijímám. Ale jistě pochopíš, pane velvyslanče, že svoje leopardy ponechám ve své blízkosti pro případ dalších problémů!“

„Král Gonkoré souhlasí se vším, co učiníš!“

Takže se Amadu připojil k nám a navrhl, abychom se utábořili s nimi tam, co zůstali. Souhlasili jsme; beztak jsme to měli v úmyslu.

Celou dobu vyjednávání stáčel zrak po mně a přemýšlel, jak to nastrojit, aby se mnou mohl promluvit. I D to vnímal.

„Směl bych složit svou poklonu také vznešené královně?“ ptal se konečně.

D svolil; když si představil, že někdo z jejich národa chce skutečně poctít ženu poklonou, bavil se už dopředu.

„Vznešené... moudrá... královno...“ zakoktal. Pak jsem se na něj podívala a on ztratil všechnu rozvahu a zapomněl připravenou řeč.

„Nuže?“ zeptala jsem se.

Chtěl se se mnou vyspat. Jenže jak to říct? Blekotal a blábolil.

„Vzpomínám na tebe. Moc často...“ řekl konečně docela obyčejně.

„To ti chválím. Já na tebe také.“

„Chtěl bych... Chtěl bych to opakovat. Tentokrát už bych se nebál! Snad bych tě dokázal potěšit, jak si přeješ! Už se nebojím zakázaných způsobů... Už nemám strach, že jsi démon, když mi chceš hledět do tváře!“

„Vážně?“ mimovolně mě pobavil, i když...

„Ne! I kdybys byla démon... já to chci! Můžeš mě přitom i zabít.“

Je pravda, že tak velkou oddanost ke mně málokdo projevil.

„Rozumím ti a věřím.“ řekla jsem, „Jenže bohužel se něco stalo; a tys přišel v nevhodnou chvíli. Mohla bych říct, že je mi to líto; ale řeknu ti pravdu: je mi to docela jedno. Nepotřebuju tě.“

A v té chvíli to byla pravda. Zkusmo jsem okoukla svou E bilanci: zcela vyrovnaná. Nebyla jsem + ani -; byla jsem klidná.

„Ale pomůžu ti, protože tě mám ráda. Efko!“

Naše malá naštěstí zastává názor, že správný den má končit (a začínat) pořádným sexem. Tak to ti Amadu může zaručit...

Přiběhla, okoukla jeho vybavení a zachvěla se strachem; zhruba stejným, jako když se odhodlávala zkrotit moji Julču. Pak začala žvanit nějaké pitomosti, přesně to jsem od ní očekávala. Amadu se nedokázal vzepřít.

Ten večer jsem strávila ve středu ostatních, a přece mimo. Neustále znovu a znovu jsem si vychutnávala ten pocit: vyrovnanost. Procházela jsem mezi nimi a vnímala vše; někteří se dobíjeli od partnerů, jiní zas dávali energii jim a někteří si prostě jen užívali a nemysleli na nic. Pokud bylo zapotřebí, posílila jsem některé, jiným uhladila rozporné vjemy, vyrovnala situaci. Ať jsem udělala cokoliv, moje E bilance se okamžitě zas srovnala, pružná jako blána šamanského bubnu.

Ani jsem nemyslela na to, zda to tak bude pořád, nebo se zase vychýlím na některou stranu. Ať se stane, co se stát má; já udělám, co mě v první chvíli napadne, to bude nejlepší. Bůh mi dá pokyn.

A tak když mi napadlo, vstoupila jsem pod plátno stanu, které nad sebou rozepjal Jan Dunbar. Cítil rozladění a smutek, ale to mi bylo jedno; prostě jsem dostala chuť, tak jsem ulehla vedle něho a pomilovala se s ním, jak se nám oběma líbilo. Nenutila jsem ho k mimořádným výkonům, ke vzpomínkám na počátek našeho vztahu ani žádným výstřednostem. Prostě jsme se pomilovali na dobrou noc a potom usnuli v objetí.

Ráno jsme vstali a vyrazili na cestu. Můj vyrovnaný stav trval.

Testla jsem si Amadu; byl velmi spokojen, jak s Efkou, tak s jednou její kamarádkou, která se během Hry přidala, a s jejím kamarádem, který se taky přidal a moc se bavil, když mu A předváděl, co dělají v jejich kmeni s mladými kluky. Jestli konstatujeme, že ženy u nich nemají žádná práva, potom ještě méně jich mají děti; v podstatě s dítětem (vlastním či cizím) si může udělat kdokoliv cokoliv a dítě má jen jednu možnost: nějak to přežít. Pokud nepřežije, mělo smůlu. Matka chvilku brečí, otec se chvilku hádá; ovšem co se dá dělat, v nejhorším si uděláte jiné.

Efka to samozřejmě považovala za úžasnou romantiku. Já si zas představila reakci císařovny Diany, kdyby někdo něco udělal některému z jejích dětí. Já bych v jeho kůži být rozhodně nechtěla.

Julču jsem při vyjetí patřičně nastimulovala; panenka klusala spokojeně a s pocitem, že všechno je v pořádku.

Efka mi přišla poděkovat. Chovala se uctivě; ke mně!

„Můžu ti... položit otázku, Velká Matko?“

„Můžeš. Ale strašně se ti pomstím, když mi tak budeš říkat!“

Upadla do rozpaků. „No, tak... mně se to líbilo, samozřejmě. Moc se mi to líbilo. Víc než jindy. Ale..“

Neříkej nic. Stačí, když na to budeš myslet!

S jistými výhradami se dá říct, že je pasivní telepatka. Jen málokdo není, že. Začala vymýšlet správnou formulaci, myšlenky jí bzučely hlavičkou jako hejno vos. Jejich podstata byla: už od prvních sexuálních kontaktů má utkvělou chuť občas během styku partnera zabít. Varianty: výbojem energie z vagíny přes jeho penis až do srdce; podříznutím krku během ejakulace; vyčerpáním k smrti; uříznutím hlavy, což provede další milenec.

Jsem divná, co? tepla.

Ani ne. Divila by ses, co některým holkám napadne. A zní to hezky. Možná jsi už někdy něco takového provedla.

Myslíš v minulém životě? Že bych byla až tak dobrá?

Ještě nevíme, kam se dostaneš v tomhle. Svěřila ses někomu?

Edgarovi. To je jeden kluk...

Znám ho. Co odpověděl?

Abych to udělala. S ním a hned.

Dobrej. A ty?

Přece ho nezabiju! A kromě toho, ani to neumím.

Chvilku jsem se smála. Prošlehla jsem ji E, aby si zlepšila náladu.

S Amaduem jsi taky měla ten pocit?

Chvilku lapala a krotila svoje myšlenky.

Ráda bych ti vysvětlila: já nemám chuť zabít toho, co mě šoustá mizerně. Toho bych tak akorát kopla do koulí. Ale když mě vyjebe tak, že vidím před očima barevný kola, tak dostanu chuť... jsem hodně perverzní?

Jistě. A nepochybně jsi na to hrdá.

Bonny jednoho kluka zabila. On ji teď za to chrání...

Bonny pokoušu, až budu příště psem.

Bonny je fajn! V té bitvě zahryzla šest nepřátel!

Aha. A kolik ty?

No... jednoho jsem propíchla oštěpem. Ale nevím, jestli na to umřel. Bylo tam dost nepřehledno. Já totiž nevím, kam jsem ho trefila.

Možná jsem se neměla tolik smát, ale neudržela jsem se. Urazila se, tak jsem byla nucena ji znovu pohladit E.

Nemám tušení, co bych ti měla říct, Efko. V zabíjení není žádná romantika ani krása; v podstatě je to hnus. Nemám žádnou zásluhu na tom, co se stalo; prostě jsem se neovládla, když mi zabili kamarádku. Dost se stydím... ne. Měla bych se stydět, podle lidských zákonů je to chyba. Ale podle mých jsem udělala přesně to, co jsem měla. Řekla bych, když máš chuť někoho zabít, tak to udělej. Ale pamatuj si: až dostaneš rozum, bude tě to hrozně mrzet.

Jenže ona koukala s o to větším obdivem.

Kdy myslíš, že dostanu rozum, Vel...Julko?

Nevím. Kolik je ti let; tak čtrnáct, ne?

Už patnáct!

Tak to jo, to je rozdíl. Radši už jdi, prosím tě!

Dala pokyn svému koni, ale vzápětí ho zadržela.

A neměla bych se třeba... zbičovat, nebo tak něco?

Než to domyslela, už jsem si zmaterializovala karabáč a přetáhla ji, kam jsem se trefila: přes záda, přes drobné prsy s vytetovanými kvítky, jednu i přes rozchechtanou tvářičku. Zařvala a najížděla mi do rány.

Odněkud přiletěla Bonny, v lidské podobě a na koni, taky chtěla svůj díl. Samozřejmě ho dostala, už jsem jí to dlouho přála.

Tak na co čekáte, holky? Braňte se, ne!

Efka poprvé za život (s mou velkou pomocí) zvládla vytvořit předmět, ač jen iluzorní. Začaly jsme se honit a práskat po sobě; štvaly mě jako smečka vlků, po zádech mi tekla krev a bylo mi fajn.

Panna mě varovala, že kvůli našim hrám každou chvíli Oheň dělat nebude.

Holky jí pohrozily, že ji seřežou, že se nezvedne.

Sirit nesměle nabídla, že by to zkusila ona. Cowen ji pochválil. Kromě Panny, ta ji okřikla, že je pitomá a cpe se, kam nemá. K naší radosti se Sirit začala hádat, plácala sice nesmysly...

Ano, všechno bylo zase v pořádku.

Amaduovi jezdci na nás zírali se směsí strachu a obdivu. Najela jsem do čela, všechny holky si upravily uniformy a srovnaly se do trojřadu. Žádnou hudbu jsme nespustily, jen tři, čtyři válečné bubny. Vytvořila jsem si chochol vlasů z temene až na záda. Holky, které to uměly, si dopřály bojové copy s péry za každého úspěšně zabitého nepřítele. Kdybych to měla mít já, musela bych mít čelenku jako náčelník Siouxů.

Když jsme si střihly tu přehlídku, dala jsem všem volno; mohly se volně promísit s domorodci, povídat si s nimi... cokoliv. Stáhla jsem se do středu oddílu a sledovala, zda se někde neprojeví známky nepřátelství. Nebyly problémy, pokud za ně nepovažujete posvátnou hrůzu.

Hlavní vesnici království jsme spatřili brzy odpoledne. Když už jsme byli tak blízko, vynechali jsme polední odpočinek; takže jsme krajem projížděli v plném slunečním jasu. Dunbara napadlo vztyčit praporce: v čele Arminu, řádu Templářů, klanu Baarfeltů, vévodů z Dunbaru, vévodů z Escambrray, klanu Wulffssonnů... Jela jsem hned za vlajícími praporci, levou ruku položenou na jílci meče, pravou jsem zdravila okolostojící diváky. Občas jsem donutila Julču zatančit na zadních; měla jsem pocit, že ji to baví.

Král Gonkoré seděl na trůnu před svým palácem, obklopen hodnostáři; jeho četné ženy a děti vykukovaly z různých otvorů té obrovské chatrče, dost vyděšeně. Králův trůn byl vyzdoben převážně lebkami nejvýznamnějších nepřátel; měl velkou korunu s vějířem pštrosích per, další vějíře peří jej stínily proti slunci, držené jeho nejstaršími syny. Na celou scénu shlížel z výšky ministr Obinga, přesněji jeho hlava napíchnutá na kopí. Aby mu tam nebylo smutno, bylo tam kolem dvaceti dalších hlav, některé známé.

Na dohled od krále jsem rozrachotila všechny bubny, vytasila meč a zvedla jej k pozdravu. Vzápětí vylétly všechny čepele mých gardistek; svist oceli a blýsknutí slunce na zbraních. Prostranství před palácem bylo dostatečné; projely jsme před trůnem, zatočily a já vydala pokyn, aby se garda rozmístila kolem. Zasunuly jsme zbraně a ztuhly.

Vévoda Dunbar ve zlatě se lesknoucím brnění a s korunou na hlavě vjel do tohoto prostoru, za ním jeho vojáci; potom Ernaye ve španělském kroji z dob Filipa II., Arnold v kožešinách a vikingské šupinové zbroji, Willy v uniformě důstojníka Německého císařství. Hlídala jsem jejich iluze; chvílemi bylo na place víc členů družiny než v reálu, ale to jsem zvládla.

Král Gonkoré sledoval naše představení s nedůvěřivým obdivem. Nejvíc mu zacloumalo duševní rovnováhou, když před ním projížděli tygři a leopardi; až příliš dobře věděl, jakou hrůzu z nich mají jeho vojáci.

Pokud jsem ho mohla otestovat, byl docela rád, že se chováme přátelsky. Válku s námi by sice riskl, kdyby to bylo nezbytně nutné, ale nehodlal už zbytečně ztrácet další poddané. Pokud nechceme zabít my jeho...

Dunbar přiměl koně, aby klekl na přední nohy; v této pozici vytasil meč a krále pozdravil. Jeho důstojníci rovněž, ovšem jejich koně nebyli tak cirkusově vycvičení. Potom ho zvedl na zadní a donutil zatančit.

Když Gonkoré vstal, všichni ztichli, i moje bubny. Pronesl majestátní řeč s přátelským obsahem: jak je rád, jak nás vítá, jak ho mrzí, že jeho nehodný služebník Obinga se choval tak pošetile, za což samozřejmě zaplatil hlavou. Včetně ostatních ministrů, kteří taky nepochopili situaci.

Skutečnost byla docela jiná. Obinga byl pitomec, to je pravda. Ale o našem napadení rozhodl král; nejen to, už dopředu byl rozhodnut za to Obingu po návratu potrestat. Ten starý hlupák neměl šanci; i kdyby nás pobil všechny, neušel by obvinění ze zrady. Gonkoré nedovolí nikomu být příliš mocný.

Tohle si ještě vyřídíme, chlapče.

Původně nám vyhradili několik chatrčí ve vesnici blízko královu paláci, ale tam jsme se rozhodně nemohli vejít, se všemi těmi pážaty, trubači, bubeníky, kopiníky, válečnými vozy a slony. Takže jsme si museli postavit tábor kousek od vesnice u řeky; vozy jsme srazili jako improvizovanou hradbu, v rozích vztyčili obranné věže, rozestavěli hlídky... Král Gonkoré sice měl podezření, že něco není v pořádku, ale co mohl říct?

Jeho jednání s Dunbarem sledovala Maryška; prostě jsem se odpojila. Když jsem si představila, jak se ten starý lišák vykrucuje, bylo mi špatně.

Že se mnou bude chtít mluvit, jsem věděla. Poslal pro mě Amadu; co povídal není důležité, ale měl nařízeno mě přivést, jinak přijde o hlavu.

Nevyzdobila jsem se žádnou nádherou. Čarodějky chodí v šafránovém rouchu.

Uvedli mě do nejmenší místnosti v jeho paláci. Byly tam dvě sedačky, na jedné seděl král. Pokynul, abych usedla. Amaduovi, aby odešel.

Král Gonkoré byl hezký muž. Na chvíli mi napadlo, jak nádherně bychom se s ním pomilovaly; já, Gianna, Maryška, třeba i další. Jeho mohutný penis už potěšil mnoho žen; mohly jsme být další...

„Jsem velmi rád, že jsi přišla.“ oslovil mě. Věděl, že rozumím jeho řeči. Nechal si od Amadu podrobně popsat, co se dělo.

„Přišla jsem, protože jsi mne pozval.“

„A doslechl jsem se, že nemáš nejlepší náladu!“

„Nemám vůbec žádnou náladu, králi. Teď už ne.“

„Ve tvých slovech čtu rozladění a hněv!“

„V mých slovech nemůžeš číst nic, co tam není. Byla jsem rozhněvaná, když jsem létala nad bojištěm a zabíjela ohněm tvoje muže. Teď už jsem klidná.“

Neklidně sebou ošil; sem rozhovor rozhodně stočit nechtěl. Ale...

„Umíš se proměnit v draka?“

„Ne. Je to jenom iluze.“

„Ale moji muži zemřeli, spálení tvým dechem!“

„Zemřeli, protože mé iluzi uvěřili.“

„Jsi zřejmě velice mocná!“

„Nejsem nic. Pouze vítr, který rozfoukává písek.“

„Tedy jsou tak mocní bozi, které uctíváš?“

„Ti ano.“

Čekal, co budu povídat dál, ale já mlčela.

„Amadu mi vyprávěl o tom, jak ses s ním milovala. Nemůže zapomenout.“

„Zajisté ti také řekl, že teď jsem ho odmítla.“

„Amadu se od tebe naučil mnoho věcí. Získal tolik, že jsem ho mohl povýšit na ministra!“

„Gratuluji. Doufám, že jeho hlavu nedáš příliš brzy napíchnout na kopí.“

„Proč mne stále urážíš?“

„Říkám, co si myslím. Nestojíš mi za to, abych tě urážela.“

„Jsem král!“

„Ano, to vidím.“

„Mohl bych tě donutit násilím!“

„Mohl jsi mne mít dobrovolně, po mnoho nocí. Mohl jsi zároveň se mnou mít dívku, která mohla být lepší čarodějka než já. Ale tys ji dal zabít.“

„To jsem neudělal!“

„Neponižuj se lží. Jsi král; tak zabíjej, když tě to baví.“

„Nezdá se, že by ses bála mé moci!“

„Tvá moc nestačí na to, abys oživil mrtvé.“

Zachvěl se: „Tvoje snad ano?“

Vztáhla jsem ruku a vytvořila iluzi Gianny, jak jsem si ji pamatovala. Vybrala jsem úryvek z našeho milování; chvíli jsem nechala ty dvě dívky se mazlit a přihlížela. Králi Gonkoré tekl pot po tváři, jeho penis se ztopořil a naběhl do enormní velikosti. Ve chvíli, kdy jeho vzrušení vrcholilo, jsem iluzi lusknutím prstů zrušila.

„To byl dar, který jsem ti chystala. Odmítl jsi ho.“

„Byla to nešťastná náhoda!“ vykřikl.

„Byla to vůle bohů. Oni rozhodli, že nedostaneš nic.“

„Kvůli té jedné dívce? Můžu ti dát tisíce otroků...“

„Nemůžeš mi dát vůbec nic. Nemáš nic, oč bych stála.“

Zíral na mne s úžasem. Jeho vzrušení pomalu pomíjelo.

„Dám tě zabít, čarodějko!“ řekl a nevěřil vlastním slovům.

„Vážně? To rád šoustáš mrtvoly?“

„Co mám udělat, aby ses nade mnou smilovala?“

Ukázala jsem znovu Giannu; tentokrát probodnutou oštěpem a chrlící krev.

„Vrať ji z říše stínů.“

Král mlčel a trpěl. Věděla jsem, co ho trápí; ale čekala, až to řekne.

„Moji čarodějové mne upozornili, že bohové se na mne velmi rozhněvali. Já moc nerozumím těm věcem... ale prý se vede jakási válka. V nebi, nebo...“

„V pekle. Vím.“

„Naši bohové se jí chtěli zúčastnit. Tys jim to zakázala.“

„V životě jsem neslyšela o tvých bozích. Kálím na ně.“

„Prý jsi je proklela!“

„To je pravda. V záchvatu vzteku jsem řekla leccos.“

„Tvoje kletba má pro ně zlé důsledky. Ostatní jimi pohrdají!“

„Nediv se. Připustili za krále takového zmetka, jako jsi ty.“

„Budou se mstít mně i mému lidu?“

„Nevím, co budou dělat. To je jejich věc.“

„Odvolej tu kletbu!“

„Vrať mi Giannu.“

Začal řvát. Chrlil na mne sprosté nadávky, vyhrožoval, proklínal. Seděla jsem mlčky a čekala, až ho to přejde.

„Prosím tě, čarodějko! Aspoň mi poraď, co mám dělat!“

„Najdi si čarodějku, které jsi neublížil.“

„Jsi tak nelítostná?“

„Ne. Ty doposud dostatečně nelituješ svých činů.“

„Už teď strašlivě trpím!“

„Ještě ne dost. Z tvého království zbude prach a popel. Tvůj národ zanikne, tvoji bozi tě nepustí do svého ráje a budeš bloudit temnotou.“

„Za to, že jsem dal zabít tvoji Giannu?“

„Ano.“

„Jsi strašlivá ve svém hněvu! Nikdy se neslituješ?“

„Já se nehněvám. Teď už na tebe dopadá pouze trest tvých bohů. Je mi tě líto; ale nemůžu pro tebe nic udělat. Sám sis to zavinil.“

Mlčel. Marně přemýšlel, jak mě uprosit.

„Není na světě nic, co by tě mohlo usmířit?“

„Bylo by, kdybych byla rozhněvaná. Ale už nejsem; nejsem nic. Jen prach ve větru. Neudělám proti tobě nic zlého. Ani nic dobrého pro tebe.“

Pak jsem vstala a odešla. Něco říkal, ale já se ani neohlédla.

Večerní oslavy jsem se nezúčastnila. Neměla jsem náladu.

Zastoupila mne Maryška. Zdržela se jen na začátek; pak postřehla od jedné dívky jakousi negativní energii, ne vůči sobě, ale vůči jejímu muži. Když se rozhlédla, zaregistrovala té negace mnohem víc, tak se stáhla. Postupně opustily slavnost všechny WZ , pak WF, pak FF. Za děvčaty odešli muži; ať se královi dvořané snažili jak chtěli, veselo tam nebylo.

Janek vydržel poměrně dlouho; král Gonkoré se snažil ho něčím potěšit, ale můj manžel je velmi citlivý na nálady kolem. Nakonec se Gonkoré opil; dvořané to považovali za závazný pokyn. Janka nepostrádali, tak zmizel.

S králem jsem se už neviděla. Ale ráno za mnou přišel Amadu. Neřekl nic, jenom si sedl naproti mně na zem a čekal, co já.

Řekla jsem: „Jsi ministr. Pokus se svůj národ zachránit; tebe mám ráda, pokusím se ti pomoci. Na tobě žádná vina ani prokletí nespočívá.“

„A král?“

„Řekni mu: V tomto životě už ho nechci spatřit. Až se znovu zrodí a bude potřebovat mou pomoc, ať přijde. Budu se snažit být na něj hodná.“

Ještě téhož dne jsme opustili město krále Gonkoré; zakrátko i jeho říši.

Errata:

30.05.2021 11:15