Vítej, návštěvníku!

 (Denis)

Leopardi jsou pravděpodobně nejlepší společníci pro člověka, který touží toulat se po opuštěných místech, prolézat staré zříceniny a meditovat tam o jejich smyslu. Ochotně mne zavedou kam si řeknu a udělají, co chci; potom mne však nechají a jdou si lovit, nebo cokoliv, dokud neřeknu, že toho mám dost a chci jet zase domů.

K posvátnému jezeru Gammarr, kde se nalézá sídelní hrad Gawírů, mě ochotně dovedli; používali pro to místo název vodní hrad a já byl zvědav, co tím myslí. Takže jsme se napřed tři dny motali vyprahlými skalnatými soutěskami a přelézali vrcholky; většinou na koních, ale často jsme museli slézt a svá zvířata vést. Pusté skály, kamenité svahy, strmé stezky horských koz, nikde voda a téměř nic k pastvě. Ještě že leopardi nejsou nároční.

Pak se náhle otevřelo údolí, jako by do horského masivu udeřila obrovská pěst a rozčísla je na dvě poloviny. Po šedi a běli rozpálených skal si oči nemohly najednou zvyknout na svěží trávu, stromy se zelenými listy, barevné květiny, velké motýly poletující nám okolo hlavy. A uprostřed toho všeho zářivě modrá voda jezera, rozloženého na dně kotliny.

Uprostřed jezera vznášel se zámek s věžičkami jako z tajemné pohádky; ty věžičky se leskly zlatým plechem a odrážely v modravé vodě jezera. Obytné paláce se stěnami krytými barevnou mozaikou se rozevíraly v otevřené terasy, po nichž se sestupovalo do vody; u jedné z teras kotvily tři pestře pomalované lodice s vyřezávanými hlavicemi na obou stranách, jako drakary Vikingů. Jako bych spatřil ztracený ráj...

Zblízka, bohužel, už to tak parádně nevypadalo. Jistě, uprostřed jezera existovaly jakési zříceniny, ovšem spíš než zámek připomínaly kupu kamení. Věžičky byly zachované pozůstatky nejvyššího patra, přičemž ty méně trvanlivé části se dávno zřítily; hnízdili v nich ptáci připomínající kavky, dost neochotní vidět v nás vítané hosty. Co se tam zlatě lesklo? Asi slunce se odráželo od světle šedých kamenů. Barevné mozaiky na stěnách? Pouhé skvrny. A terasy? Možná kdysi, teď už jen polorozvalené kamenné bloky. Místo člunů kusy dřeva, které sem zahnal vítr...

Přeplaval jsem tam, samozřejmě; doprovázel mne Artanna a Gawír, Ten Který Se Narodil, Když Padala Hvězda. Nezdálo se, že by tu bylo co živého, mohli ale chytat ryby, to kočky docela rády.

Vstupní brána do paláce, dost úzká, byla zdobena rudými dlaždicemi s vysokým leskem; ještě jich tam několik zůstalo. Za bránou úzká tmavá chodba, dost nízká pro lidi, i když šelmám vyhovovala. Já jsem lezl v předklonu. Kamenná podlaha chladila do chodidel, také stěny byly z chladného kamene. Asi jsem si moc zvykl na horké klima. Voda ze mne naštěstí rychle stekla.

Náhle jsme vstoupili opět do světla; vyšli jsme přímo do rozlehlého sálu, prozářeného sluncem. Kdysi sem vnikalo skleněnou kupolí, působící jako čočka rozptylující světlo; ta už ovšem dávno vzala za své. Ona celá prostora se podobala kouli, stěny kulatě vyduté, i podlaha uprostřed prohnutá dopředu. Na stěnách bývaly zlaté plátky od stropu až po podlahu; na několika místech jich ještě dost zbývalo, zvlášť tam, kam nikdo nedosáhl. Uvažoval jsem, jak asi sál musel vypadat v době své nejvyšší slávy; při tom mi noha ujela v kaluži napršené vody, zmáčel jsem se jakýmsi slizem a ještě poškrábal o ostré kameny. Účel této stavby jsem nechápal.

„Tohle býval sídelní sál vašeho krále?“ ptal jsem se trochu znechuceně.

„Ne. Vědecká posluchárna. Tady se dělaly přednášky.“

„Chceš říct, že jste měli vlastní universitu?“

„Ano, samozřejmě! Celý ostrov byl vyhrazen učencům!“

Vím, že jejich společenským zřízením byla teokracie, vláda kněží/knížat; s tím zřejmě souvisela nějaká věda, ovšem na takové úrovni? Na druhé straně, už jsem si zvykl brát jejich informace vážně a do důsledků.

„Souvisí to s tím, co jsi mi vyprávěl? Jak váš Vládce nařídil zabít každého, kdo zná tajemství letů ke hvězdám?“

„Nebyl to náš Vládce. Tehdy jsme ještě nebyli Reorti, jen Gawírové.“

„Ale létat jste uměli!“

„Hnízdo posledního ocelového ptáka je pod tímto zámkem. Spí tam už dlouhá staletí; ale kdyby se našel kouzelník, který by porozuměl jeho mechanismu, mohl by jej uvést do pohybu. Pak by se zámek vynořil z jezera a odlétl!“

„Můžeš mi ten mechanismus ukázat?“

„Je zajištěn zvláštními vstupy, které zná jen můj otec. Zkus ho požádat, aby ti otevřel podzemí!“

Jeho otec a ostatní Gawírové se zatím bavili rybolovem v jezeře. Nejspíš se trochu nudili, protože když vyslechl mé přání, chvíli uvažoval; potom se oklepal a olízl mi nos.

„Byl jsem tam jen jednou, jako mládě. Myslím, že ty se takových věcí jako prokletí dávno mrtvých strážců nebojíš, že?“

„Týká se snad speciálně mne?“

„To určitě ne; ale všeobecně každého, kdo tam vstoupí.“

„Kromě strážců samých; Gawírů. Mám se změnit v leoparda?“

„Myslím, že to není nutné, ačkoliv tvoje proměny jsou zábavné. Proč nebo kvůli čemu toho ptáka hlídáme, dnes už nikdo pořádně neví; třeba kvůli tomu, abys jej mohl přivést k životu, kdo ví?“

I já měl pocit, že svou povinnost strážců neberou příliš vážně. Byl jsem zvědav, co to vůbec je. Jenže jsem udělal zásadní chybu: tepnul tu informaci sestrám. Maryška okamžitě reagovala:

Fajn, pošleme ti tam děti. Jestli je to bude aspoň trochu bavit, budu ti vděčná, když je tam zdržíš, aby se nepletly. Máme tu drobné potíže...

O těch problémech jsem věděl: procházeli zrovna krajem kočovnických kmenů, kde je zrovna nadšeně nevítali. Zejména neměli rádi krále Gonkoré, že jim kradl ženy a děti. Naši jim ještě nevzali nic, ale krajem šly zvěsti, že jsou ještě nebezpečnější než on. Kočovníci znají jedinou skvělou fintu: utéct co nejdál od každého nebezpečí. Což dělali, ovšem jejich mladí bojovníci doprovázeli karavanu v bezpečné vzdálenosti, sledovali co děláme a možná uvažovali, co by se dalo ukrást.

Jestli tady děti chci nebo ne, je čistě akademická otázka. Od chvíle, kdy se naučily létat, se volně pohybují kamkoliv a zúčastňují se každé zábavy, která se jim líbí. Nesouhlas se svým jednáním berou jako legraci. Především tím vynikají moje drahé neteře Sif a Iris; jsou dvě na pět kluků, ale bez problémů je ovládají a podrobují svým rozmarům. Jsou rozmazlené, drzé, není možné je nijak zvládnout, natož potrestat. V poslední době se zvláštní chutí používají ty nejsprostší výrazy, což v záznamu obvykle vynecháváme.

A Julka, matka a teta, jenom zašveholí:

No jistě, my víme, že jsou nevychované! Právě proto je posílám tobě! Kdybys byl tak hodný a mohl je něco naučit, pokud možno z fyziky a chemie, ony se tak strašně nerady učí!

Taky jsem si všiml! Pokud je něco zajímá, tak samý pitomosti!

Ale, neříkej! Víš, jak tě mají rády?

Vím, bohužel. Období naprosté neposlušnosti a vzpírání proti čemukoliv se u nich střídají se záchvaty vlezlých projevů něčeho, co považují za lásku. Předvádějí to nejradši ve chvíli, kdy jsem s nějakou ženou, přišmajchlují se a snaží se připojit, pochopitelně s náležitou opatrností. Vysvětlují to potřebou dozvědět se co nejvíc o intimních vztazích mezi lidmi, protože ony samy musí zůstat Pannami až do dospělosti. Když seznámily se svými názory a plány Assamu, velmi se bavila a dovolila jim být při všem...

I: Ale nekecej! Vždyť ty seš rád, když jsme u toho!

S: Zašoustal by sis s náma, viď že jo? Jsme takový maličký a hezký...

I: Já ti určitě dám, ale musíš počkat, až trochu vyrostu!

Tak slyšíš to, Julko? Zkroť si ty jezinky, nebo...

J: Bohužel, bráško. Už jsou ve vzduchu a svištěj k tobě! Ale dovoluju ti zmlátit je, aby si týden nesedly!

S: Jo, prosím! Připrav si pořádnej bič a zmlať mě, hned jak přistanu, dokud se ještě proměňuju! Když to správně trefíš, nebudu se moct bránit!

I: Proč zrovna tebe? Já chci dřív, já jsem víc zlobila!

Oznámil jsem radostnou novinu Gawírům. Pro ně opravdu radostnou, milují naše děti a rádi se s nimi mazlí, zvlášť s děvčátky. Klukům zas vyhovuje, že je leopardi trénují v boji a můžou na ně používat tvrdší údery, které by lidem nemusely být zdrávy. Že skončí pěkně dodrápaní, občas i pokousaní? Jen kdyby jim aspoň holky nesmazaly všechny jizvy svým Ohněm!

První přiletěl Chris, s ním Rudi, Rolf a Paddy. Kde jsou holky?

„Chytají někde v horách myši. Nechal jsem tam Michala, ať na ně dohlídne!“

Jejich lovy drobných hlodavců mě taky štvou. Určitě to dělají schválně! V lidské podobě by ničemu živému neublížily, ale jak se změní v dravce, loví jako vzteklé. Pak, už zas jako lidé, blijí všelijaké nestravitelné zbytky, kostičky, chlupy, ocásky... Vypadá to nechutně, ba odporně!

S: Sám jsi říkal, že se nám proměňováním začne měnit psychika! Nechceš si nás prozkoumat, jestli jsme víc lidé nebo dravci?

I: Tys tomu taky podléhal, když ses měnil v leoparda!

S: Až se potkáte, prozkoumej si Bonny, Willovu dceru! Ta se zas moc ráda mění ve psa. Už jsme jí to navrhly, těší se na tvoje výzkumy!

I: A můžeš nás přibrat jako laborantky!

Bohužel mají pravdu. Ještě jsem vlastně nezažil, že by něco dělaly špatně nebo proti zákonu. Jenom mě hrozně... znechucují.

Když přiletěly, nechaly se nejdřív pořádně olízat. To milují a leopardi jim masáž jazykem ochotně poskytnou. Jak jsem očekával, byly přecpané všelijakými hnusy ze svého lovu. Dokonce zobáčky a pařátky menších ptáků!

„A co? Lovily jsme ve vzduchu, ne?“

Novinka: jejich lovu se zúčastnil i Michal. Bylo mu z toho špatně.

„Musíte ty potkany polykat celé i s kůží a kostmi?“

„A jak jinak? Zkusil ses někdy kulturně najíst zobákem?“

Po masáži a důkladném vyčištění žaludku dostaly hlad. Leopardi se živili rybolovem, tak se slečny změnily v malé delfíny, potápěly se a lovily. Jasně, kluci se nenechali pobízet. Potápěli se okolo ostrova, přičemž jsme zjistili, že jeho kamenná část i s palácem tvoří špičku nějakého soustrojí, připomínajícího tužku zapíchnutou do dna. Když jsem na ně zkusil zabušit, ozýval se zevnitř kovový zvuk; samozřejmě člověk by to neslyšel, ale delfín má pod vodou lepší sluch, navíc vnímá odezvy čárou na boku.

Za odměnu nachytaly děti leopardům spoustu ryb. I samy se nacpaly, takže jim určitě bude zase špatně. Je skutečně taková zábava pohltit cokoliv?

„To bys nám měl říct ty! Byl jsi první, kdo začal transformovat tělo!“

Leopardi byli ochotni nás provést svým ocelovým ptákem. Děti se těšily, samozřejmě. Přeplavali jsme na ostrov, vlezli do zřícenin a nějakou dobu prolézali podzemními chodbami, zčásti zřícenými. Byla tam zima a spousta špíny; Gawírové se orientovali po čichu, já se pokoušel cestu zapamatovat, ale nevím, jak bych uspěl. A čím dál víc jsem měl dojem, že ani oni pořádně nevědí, kudy jít.

Až do chvíle, kdy jsem místo kamenů a špíny pod lokty a koleny najednou ucítil kov; vzápětí mi ujely nohy a já začal pomalu klouzat hlavou napřed do nějaké díry. Šel jsem druhý, hned za starým Gawírem. Nevaroval mě, takže to zřejmě bylo v pořádku; jen jsem se párkrát udeřil o stěny, když se tunel zatáčel či měnil tvar. Vidím sice jakž takž potmě, ale tady jsem stěny spíš zhruba odhadoval. Aspoň že jsem neřval strachy.

Nakonec jsem se sesypal přímo na Gawírův kožich.

„Nemáte tu náhodou nějaké... osvětlení?“ ptal jsem se.

Dopadaly na mne děti, jedno po druhém. Kupodivu, neodvážily se dávat své nadšení najevo žádnými výkřiky, snad se opravdu trochu bály. Jakž takž jsme se tam směstnali, nakonec mladý Gawír, který šel poslední. Byli jsme všichni v malém prostoru, při každém pohybu se jeden druhému pletl. Starý chvíli očichával stěnu, pak ji začal drápat spáry. Pomohl bych mu, ale...

Náhle se zvolna rozsvětlilo, chladným namodralým světlem, jež vyzařovaly asi metrové trubice, zasazené do stěn. Nikdy jsem neviděl takové světlo, nebyly to zcela jistě žárovky, ačkoliv jsem odhadoval, že má něco společného s elektřinou. Když jsem si zvykl na světlo a lépe prohlédl stěny, poznal jsem, že svítí sotva polovina celkového počtu; ty nesvítící byly rozmístěny nepravidelně, takže se zdálo, že se opotřebovaly či vypálily a nikdo už je neuměl nahradit novými.

„Osvětlení je původní,“ vysvětlil starý Gawír, „Nevím, jakým způsobem se vytváří. Do provozu se uvádí tímto tlačítkem ve stěně. Pojďte za mnou!“

Protáhli jsme se do úzké chodby, tak akorát pro leoparda; lezli jsme po chladném kovovém plechu, já hlavně po kolenou a loktech. Byla to dlouhá cesta, občas chodba zahýbala nahoru a dolů nebo se rozdvojovala a vybíhaly z ní různé odbočky; jak se Gawírové orientovali, mohu jen tušit, na plechu téměř jistě žádné značky nebyly. Sif navrhovala si nějaké pro jistotu dělat.

Konečně jsme se ocitli v nějaké větší prostoře, kde jsme se mohli postavit; osvětlení nereagovalo samo, leopard je musel nejdřív najít a zapojit. Ale potom jsem užasl.

Stáli jsme na kovové plošině asi ve dvou třetinách výšky prostory. Místnost byla obrovská, vešel by se do ní i mrakodrap z New Yorku, který jsem sice ještě neviděl, ale Diana má pohlednici. Ale nebyl tam žádný mrakodrap, pouze matný, nahoře úzký a čím dál dolů se rozšiřující válec, končil někde pod námi rozšířeným hrdlem jako u trumpety. Asi v polovině výšky se vznášely okolo válce jakési baňaté kovové nádrže, spojené dohromady v řetěz – pod soustavou těch bání byly další stroje, vše ze železa a další hmoty, vypadající uměle. Odhadnout účel těch věcí bylo velmi těžké.

„To jsou motory,“ ukázal Gawír na tu trubku, „Tou hnací rourou procházel oheň a dole tryskal ven. Toto byla hlavní hnací roura; na čtyřech stranách jsou ještě menší pomocné, říkalo se jim stabilizační. Hnací roura zajišťovala pohon, pomocné roury řízení. Chápete to?“

„Dost těžko,“ přiznal jsem po pravdě, „Můžeš to uvést do chodu, abychom to pochopili?“

„Ne. Nikdo z nás to neumí; poslední, kdo to znali, byli zabiti před mnoha tisíci lety. Od té doby motor nikdo nespustil a nikdo se ani nepokusil do něj nějak zasáhnout.“

„To se divím! Proč to nevyzkoušeli?“ ptal se Michal. „Třeba je to jednoduchý; někde musí být nějaký návod, jak s tím zacházet, ne?“

„Stroje jsou zajištěny několikanásobnými pojistkami; samozřejmě nahoře je řídící kabina, v ní pult a na něm spousta tlačítek. Ale žádná z těch věcí nefunguje, protože byla velitelem uvedena do klidu, zajištěna a opuštěna. Museli bychom umět najít pojistku a odstranit ji, zapnout ovládací zařízení a potom připravit stroj k používání.“

„Čím je to vlastně poháněno?“

„Nevím. Pohonná hmota byla uložena v nádržích u trupu; ale ty není možno otevřít, hrozí výbuch a zničení stroje. Kromě toho nevím, jestli by pohon ještě byl k něčemu, uběhla řada let. Mohla vyschnout nebo se změnit...“

„Hm... nezdá se, že by to bylo tak staré! To by přece železo dávno zrezivělo a rozpadlo se!“

„Naše stará ocel nerezaví a neničí se. Gawírové tušili, že jejich stroj může čekat na použití celá tisíciletí; proto konali svou práci pečlivě!“

„Až příliš, zdá se. Mohl bych ještě vidět tu řídící kabinu?“

Vrátili jsme se do chodby, ale za chvíli odbočili do další, kde se nacházely stupy zahloubené do stěny. Leopardům se tak šplhalo celkem dobře, ani nám to nedělalo zásadní potíže. Prolézali jsme ovšem tak dlouho, až ze mne tekl pot, ačkoliv v chodbách byla pořád zima. Nakonec jsme se dostali do horní části stroje, kde se nacházela silnostěnná kabina s oknem z několik palců silného umělého skla. Gawír rozsvítil a já viděl řídící pult s mnoha knoflíky, páčkami a číselníky; všechno to ale bylo mrtvé a já netušil, jak s tím zacházet. Zkusmo jsem stiskl několik kláves; nic se nestalo, nekladly ani odpor jako zapnuté soustrojí. Přečíst značky na číselnících jsem neuměl a dotazem zjistil, že ani leopardi. Tak jsem to radši nechal být.

Překvapovalo mě chování děti: zíraly s vykulenýma očima, téměř nemluvily, dokonce ani netepovaly. Tato exkurze byla pro ně opravdu novinkou.

„Proč má kabina tak silné stěny?“

„Oheň šlehal až sem. Kromě toho, když jsme letěli vesmírem, hrozil strašlivý mráz. Proti tomu chránily ty stěny...“

Na chvíli jsem si sedl do křesla, kde sedával pilot. Pokud můžu soudit, byla jejich technika o hodně dopředu před naší. Když jsem byl malý, taky mě zajímaly technické vynálezy, lokomotivy, balóny, auta... později jsem se zabýval jinými problémy a pustil to z hlavy. Ke své škodě.

„Jednou se určitě najde někdo, kdo to dokáže! Kdo odletí s tímhle strojem – člověk nebo leopard, to ještě uvidíme!“

Gawírové přijímali náš obdiv celkem lhostejně; láká je vůbec ještě někam letět? Připadalo mi, že udržují ten stroj v povědomí pouze jako doklad dávné vyspělosti; jinak je stejně mrtvý jako palác na ostrově.

„Otec mi kdysi vyprávěl o raketách, které vymyslel nějaký Rus před svojí popravou. Poslal je vědcům po řediteli věznice. Táta získal nějakým způsobem kopii; zkusím je prostudovat, třeba na něco přijdu...“

Neměli námitek. Bylo jim to jedno.

Když jsme pak lezli zpátky a odpočívali po námaze výstupu, zajímal jsem se, kolik takových strojů asi existovalo a kde jsou. Starý Gawír řekl:

„Tenhle stroj nebyl největší ani nejdokonalejší; vyprávěli mi, že některé byly desetkrát větší. Tak veliké, že ani nemohly přistát na zemi. Kdybys chtěl opravdu letět na dalekou plavbu, musel bys je nejdřív najít.“

„Najít – kde?“

„Nemám tušení. Ve stroji byl systém, který je dokázal vyhledat mezi malými planetami pásu mezi čtvrtou planetou a velkým obrem s červenou skvrnou. Tam zaparkovali ty největší. Ale možná také odletěly ještě dál. Už za mého dětství o tom staří vyprávěli každý něco jiného.“

„V každém případě ti budu vděčen, když mi řekneš všechny legendy, které si pamatuješ. Pokusím se si je zapamatovat a později zapsat.“

Neměl námitek, těšil se na Propojení. Šelmy to mají rády.

Když jsme odtamtud konečně vylezli, vyčerpaní a špinaví, byla noc. Hlavně děti byly tak unavené, že jsem požádal leopardy, aby je důkladně olízali. Já se uložil k odpočinku a upřel zrak vzhůru, na jasně svítící hvězdy. Teď už jsem v nich viděl něco jiného než jen zářící body...

Pod jednu ruku se mi tiše vsunula Iris, pod druhou Sif. Když spávám sám, hrozně rády se ke mně přitulí. Ještě mi urovnaly ruce tak, abych se jich dotýkal co největší plochou a energie jim procházela tělem. Z druhé strany je zahřívají kluci. Před spaním se mazlí a hladí hrozně rádi.

„Sif, povídá se, že tvůj národ taky létá do vesmíru!“ řekl jsem.

Nejdřív dala najevo nelibost, že mluvím nahlas. Potom vyzvala, abychom se propojili do její mysli; byly to velmi zvláštní vzpomínky, velká přístaviště strojů létajících ve vzduchu i ve vzduchoprázdnu. Ji tam ještě nevzali, je považována za dítě; snad až se vrátí...

Co jsou Ősgarďané? ptal se Chris, Lidé jako my, nebo něco víc?

Jsme lidé jako každý jiný. Až na to, že někteří znají víc techniky. A je nás velice málo. Proto náčelníci tak moc chtějí, aby přišli další.

Co tam dělá May-Britt?

Pracuje jako laborantka. A studuje. Až vyrostu, budu taky.

Avaen je tam?

Pracuje jako expert. Nepatří do Ősgardu, je elf. Přišel nám pomoci a zase odejde. Myslím... Ve výzkumných ústavech je mnoho cizinců.

Znáš je? Jsou to lidé, elfové nebo něco dalšího?

Nevím. Některé jsem viděla. Vypadají dost jako lidé.

Bude mít Avaen nějaké děti s tvou matkou?

Doufám. Navrhla jsem jí to a ona ho požádala. Doufám, až se vrátím, už se to narodí. To není tak lehký, těhotenství elfů je delší.

Proč? Víš to jistě?

Vím, co mi řekla máma. Plod elfa se déle vyvíjí, potřebuje delší březost. Možná víc než rok.

To není technicky možné!

Když chce lidská žena mít dítě s elfem, musí počítat s problémy. Tohle je teprve začátek; porod je nebezpečnější a bolestivější. Často je potřeba to dostat ven císařským řezem. A kojit tak pět, šest let.

Nepovídej! Chudák tvoje máma!

Za každou rozkoš se platí. Jestli se to povede, třeba to zkusím taky!

To snad nemyslíš vážně!

Proč ne? Za deset let budu schopná oplodnění. Zkusím si nejdřív aspoň jedno dítě s člověkem. Chtěla bych holku... Třeba s tebou, Chrisi!

Za deset let už tady nebudeš. Což mě mrzí...

Přijeď mě navštívit, až budu mít chuť!

Rolf pípl ospale: Pojďte si na to hrát!

S tebou? Spíš už teď!

Gina: Ukažte mi to taky! Ségra, nebuď taková...

Ty seš ještě vzhůru, ty ještěrko?

A co? Spím u babičky a stýská se mi... tepněte mi něco!

Tak si řekni, co bys chtěla! Nějakou pohádku na dobrou noc?

To je jedno. Jenom ať je to hezký!

Tak nakonec všichni usnuli.

Ovšem po něžném usínání následovalo brutální probuzení. První se probrala Iris a aniž se pohnula či dala najevo nějaký náznak, začala ostatním vysílat příšerné vize strašlivých nepřátel. I mě tím vyděsila, vyskočil jsem připraven k obraně a očekával útok. Iris se chechtala...

Dlouho ne, jen co procitli ostatní. Zbili ji, zkopali a zmučili, pak si začali navzájem pouštět do těla energetické výboje. Pochopitelně jsem je nijak nešetřil, taky by mi hned dokázali, že nejsou cukrové panenky. Když už to dál nešlo, vykoupali se v jezeře a pak ještě v Ohni...

Nepřeskakuj! Zapiš proč!

No tak dobře. Kdo někoho přemůže, obvykle ho v rámci mučení postříká močí na způsob pachových značek šelem. Iris by se hluboce urazila, kdyby ji takto neoznačkovali. Samozřejmě se brání, vříská a pokouší se to klukům různě oplatit, ale je spokojená. Skoro jako lykantropové... Doufám, až začne dospívat, budu od ní pokud možno hodně daleko...

Od jezera jsme zamířili napříč přes hory naproti Dunbarově karavaně. Děti se velmi těšily, ale nechtěly letět, to se radši proměnily ve psy a běžely před námi. Ještě ve skalách objevily nějakou stopu a pustily se po ní. Našly umírající horskou kozu a zcela psovsky ji roztrhaly. Vnímal jsem utrpení ubohého zvířete, ale také jejich dravou radost, opojení krví a násilím. Co se to stalo z těch něžných děvčátek? A z mého bratra, který...

Samozřejmě, když já vnímám je, vědí oni o mně. Zcela nečekaně se ohlásil Richard; seděl doma v rodovém sídle a tiše trpěl. Chris mu tepuje všechny své zážitky; Ríša sedí ve svém pokoji, na stole rozevřenou knížku (Eva-Marie dohlíží, aby byl vzdělaný) a tiše závidí. Proč oni a já ne?

Dohonili mne, spokojeně poštěkávali a chlubili se svými hrdinskými činy. Kromě ostrého psího pachu, z něhož se lidem obvykle dělá špatně, páchli navíc krví a smrtí. Žertovali a poštěkávali, pletli se koním pod nohy a snažili se mě vyprovokovat. Že bych se dal ukecat a vzal na ně bič?

Cestování pustým krajem trvalo dlouho a bylo náročné. Jeden z koní Gawírů se zranil a zdržoval nás; marně jsem se pokoušel přesvědčit děti, aby někam odletěly, třeba do Údolí. Byly nacpané a spokojené; však až se vrátí do své lidské podoby, bude jim nejspíš špatně.

Když nastalo vskutku nechutné horko, ukryli jsme se v úzké rokli, kde se však vody nacházelo sotva na napití a napojení koní. Jak jsem čekal, děti se backly; tím se myslí návrat do základního vzoru, který si každý zkušený WZ před transformací zafixuje. Což ovšem neznamená, že by jim po psech něco nezbylo: žaludek přecpaný nechutnostmi a zejména špína a odporný pach. Byla to pro ně legrace, tím větší, že mi to vadí. Sif využila situace, kdy jsem se natáhl na zem, lehla si na mě celým tělem tak, že kdyby byla dospělejší, musel bych to považovat za provokaci.

„A proč ne?“ zeptala se dokonce nahlas.

Neudělal jsem nic, jen nehybně ležel. Ovládat se umím.

„Proč ne? Protože jsem maličká?“

„Protože ti ještě straší v hlavě ten pejsek. Neovládáš se!“

Já se nechci ovládat! Co je na tom tak skvělýho?

Pejskuješ, holčičko. A seš nechutná a smrdíš!

Tak mě olízej! Vody je málo...

Druhá fenečka, Iris, byla samozřejmě v pohotovosti, jak to dopadne.

Nijak, nejsem blbej. Vzpomínal jsem na zcela nedávnou dobu, kdy byly čistotné jako kočky a nad vším krčily nos. Hrají si, samozřejmě; ještě že žádného ze skutečných psů Bonniny smečky nenapadlo využít situace. Jsou zatím štěňata, ale když na to přijde...

Sif mi dost věrohodně předvedla vyceněné zuby. Pak pochopila, že jsem ji nachytal a zatvářila se: Jen počkej, já ti to oplatím!

Sevřel jsem ji mezi koleny, aby mi neutekla, a začal ji prošlehávat vlnami energie. I to je určitým způsobem obnovení vzoru, ovšem násilné. Nebránila se, přijímala bolest i následné uvolnění s rozkoší. Mohl jsem ji lehce očistit, ale když je na svou špínu a zápach tak hrdá... Aspoň jsem srovnal žaludek, špatně z toho masa jí být snad nemusí! Ještě si řekla o důkladné (a bolestivé) pročištění střev a močovodů. Pak uvolnila místo Iris a sama se natáhla vedle, aby se vzpamatovala.

Iris jsem při prošlehu testoval svalstvo. Znám ji, takže můžu posoudit rozdíl; rozhodně jí svaly zesílily, zvláště ramena (z toho lítání). Zůstala samozřejmě vychrtlá, na žebra můžu hrát jako na kytaru; ale je nádherně zdravá, každá tělesná námaha ji jenom posílí. Bude z ní...

No, jen to dořekni!

Tak jo: Bude z ní perfektní milenka. Závidím tomu, kdo ji dostane!

Začala vyzařovat příslušné smyslné vlny. Tohle se každá naučí nejdřív.

Ztichni, kočičko. Mám ještě spoustu práce...

Přišel Chris. Praštěná, co? Zmlať ji a máš to...

Když jsem ho prošlehával, obvinil mě, že ho šetřím, jako kdyby byl holka. Na protesty přítomných dam objasnil, že každý WZ holky šetří, například při testu vnitřních orgánů; kdežto on, správný chlap, si přeje skutečně dokonalý prošleh, který by ho uvedl do pořádku bez ohledu na všelijaké ty dělohy a vaječníky a co tam všecko holky mají. Slečny začaly ječet a hádat se...

Šlehl jsem ho tak, že chvilku nemohl ani mluvit, ani se držet na nohou. Když se vzpamatoval, poděkoval, prohlásil že ženské jsou pitomé a sedl si vedle mne, aby se učil. Dovolil jsem mu srovnat Michala, pak Paddyho; já supervizoval a hlídal jeho E bilanci. Chtěl pokračovat, ale už toho měl dost; což kupodivu ukázněně uznal a šel si odpočinout. Holky se o něj hned začaly starat; správně poznaly, že se nemůže bránit.

Když jsem vyřešil ostatní kluky (a podíval se na toho koně), uložil jsem se taky já; prospěla by mi chvíle spánku. Jenže se přilísala Sif.

Jestlipak víš, že už jsem zabila prvního člověka?

Vím, bylo to v novinách.

Zaujala další výrazně samičí polohu a pokračovala:

Musela jsem! Byl to ten kouzelník a napadl Sirit. Co jsem měla dělat?

Samozřejmě, udělala jsi dobře. A co?

Na Ostrově, když některý z mladých FF zabije nepřítele, udělají mu Fiestu.

Ano, nepochybně. To by sis představovala jak?

Zde byl klíčový problém. Zvyklosti FF nejsou jednotné, skoro každá smečka má své vlastní. Žádný příklad není závazný...

Chceš tím snad naznačit, že jsi dospělá?

No... v každém případě schopná zabít nepřítele!

A vytrhnout mu srdce a sníst je, dokud ještě tepe?

To zrovna ne, ale... byla jsem v tu dobu gryf a propíchla ho rohem; na takový věci nebyl čas. Ani nevím, jestli bych ho chtěla!

Chtěla: jako potravu, jako služebníka nebo jako milence?

Náš souboj spočíval v tom, že zatímco ona mlžila a vyhazovala nejasné obrazy a formulace, já stavěl přesné definice. V podstatě si představovala...

Pejsci udělali Bonny moc hezkou Fiestu. Mírně nepřehlednou...

Nereagoval jsem a nechal jí v tom vymáchat čumák.

Zabila jsem ho ve zvířecí podobě. Kdyby se ta Fiesta uspořádala mezi pejskama, dal by se třeba potom obnovit původní vzor!

Jo takhle! Tedy musím uznat, nápaditá je!

Dokonce jsem to začal promýšlet. Fakta: pokud zafixuji svůj vzor a potom provedu, utrpím nebo dovolím nějaké změny na změněné podobě, při návratu se vrátím do původního vzoru. Ovšem jestli pokaždé... to by se muselo důkladně prověřit, vyzkoušet...

Tak to vyzkoušej na mně!

Že by mě May-Britt zabila, pro ni není argument. Slíbil jsem, že budu její dceru chránit, ne pouštět do nebezpečných experimentů!

Nikdo neříká, že mi to musíš schválit, zbabělče! Můžeš přijít pozdě a jen seškrábat, co ze mě zbylo! To ti máma uzná!

Proč tedy škemráš o můj souhlas?

To byl dost dobrý argument. V rozpacích ztichla.

Aby dala možnost Iris: Já teda nikoho nezabila přímo, jen výbojem. Ani nevím, jak to dopadlo, nezkoumala jsem to. Bylo tam nepřehledno...

A co?

Ta akce: zabít čepelí, vyříznout srdce a sníst je, je závazná?

Nevím. Záleží, co chceš dělat.

Bonny získala Ochránce. Toho kluka...

Ten kluk byl zaživa naprostý pitomec a smrtí příliš nezmoudřel. Ochránce, kterého sama procpává do vyšších hladin? Dovol, abych se zasmál!

No ale musíš uznat, že je to hezký!

Co bys kruci chtěla? Chceš ducha, kterýho můžeš rozmazlovat?

Ten čaroděj není žádnej blbec! Náhodou toho uměl dost!

Jo. Nechat se propíchnout jednorožcem. Ve zcela blbý potyčce!

Neříkej, že byla blbá! Padla v ní Gianna!

A co já s tím? Mám ji snad vzkřísit?

Ježto se jejich úvahy začaly natáčet tím směrem, dodal jsem:

Kdyby ji Julka tak moc chtěla, může si ji přivolat zpátky. Jako Ochránce nebo jako dceru, jak bude chtít! Nech G Julce a starej se o svý!

Starám. O toho kouzelníka. Co ho takhle přivolat?

A počkej! Myslíš, že s náma bude jednat?

Evokovat. Přivolat do kruhu...

Troufáte si, štěňátka! To mám udělat já?

Nemusíš. Stačí supervizovat.

Aha. Dohlídnout na svý miláčky, aby jim nenačechral peříčka?

Seš protivnej! Dělal jsi někdy evokaci?

Ne. Obvykle nepotřebuju nikoho volat. Naopak odhánět ty, co...

Ani kvůli nám? Třeba bysme slíbily, že budeme hodný!

Jo, vidím. A vzápětí začnete evokovat démony. Nechal bych toho starýho mizeru peklu a vykašlal se na něj.

Ale bylo by zajímavý se od něj dozvědět, co uměl zaživa! V každým případě se začal měnit na něco zajímavýho...

Příšeru, dámo. Chceš se to naučit, nebo co?

Kroutily hlavou jako že ne, ale docela chtěly. Sif něco bloudilo hlavou: najít podobu, v jaké by jí nic nevadilo. Zkusit, zda by jí ublížilo, kdyby třeba utrpěla nějaké zranění, přišla o nohu nebo tak, jestli by se to přeneslo i do reálu. A potom...

Tak dost! Jsem unavenej a chci si odpočinout. Čímž myslím nejlíp usnout. Ne hlídat dvě malý potvory, který se nemůžou rozhodnout, jestli jsou holky nebo čubky! Dostal jsem za úkol vás doučit fyziku a chemii, ne zkoumat trvanlivost vašeho vzoru. Konec diskuse, jinak mě naštvete!

Koukly ukřivděně jedna na druhou, ale došly k názoru, že už mě žhavily dost a možná mě budou ještě potřebovat, takže se skutečně zklidnily. Předal jsem hlídku Chrisovi a aspoň na chvíli usnul.

Po probuzení mě kontaktovala Julka. Zajímalo ji, jak snáším přítomnost S-I a jak dlouho to ještě vydržím; v každém případě jsem jeden z nejodolnějších, řada jiných má z dětí hrůzu, jen se objeví poblíž. Ujistil jsem ji svými pevnými nervy; kromě jiného se mi líbí, že jsou nápadité. Nějaký čas jsme si povídali na téma vymezení osobnosti; došli jsme k tomu, že se jedná o neustále proměnlivý soubor protichůdných tendencí, se kterým se těžko dá něco udělat. Vzkázala, že se těší a abych byl trpělivý.

Budu si na ni muset něco vymyslet.

Leopardi nás zavedli k Prameni, jednomu z mála zdrojů vody v kraji. Děti pejskovaly, takže ho objevily samozřejmě dřív a vrátily se se zmáčenými kožichy. Zlobily na téma, co vlastně budu jíst já; nechtěl bych si třeba jít s nimi zalovit? Objevily nějakou mršinu a porvaly se o ni s hyenami; byly ale jen tři, proti sedmi dospívajícím psům neměly šanci. S-I mi s rozkoší líčily, jak je ta mršina hnusná a jak smrdí; zdalipak jim bude špatně?

Jenže u Pramene jsem zjistil, že je střežen velkou skupinou bludných duchů; před mnoha staletími tam došlo k boji, při němž byl vyvražděn téměř celý kmen kočovníků, včetně žen a dětí. Útočníků padlo jen několik, byli řádně pohřbeni dle svého rituálu a neškodili. Zato padlí postiženého kmene opustili těla bez obřadu, jejich šaman zahynul jako jeden z prvních; přežilo jen pár nejmladších dívek, které si útočníci rozebrali, později někam prodali nebo zašmelili... nikdo neví.

Sotva ti duchové postřehli, že je vnímám, vrhli se na mne v neuvěřitelném zmatku, jeden přes druhého. Mentální útok byl tak silný, že jsem na nějaký čas propadl depresi; navíc jsem nerozuměl jejich řeči ani symbolům. To je pro nekromanta kritický moment, poznat s kým vlastně jedná a která ta bytost je člověk, která bůh nebo démon, pokud se to dá rozlišit. Dostal jsem zkrátka mohutnou pecku; složil jsem se do bahnité vody, odpočíval, pokoušel se přijít k sobě a zabránit dětem...

Samozřejmě jim to neuniklo. Přihnaly se, dokonce nechaly hyenám zbytky té mršiny. Bleskově se zbavily zbytků krve a špíny i většiny zápachu. Počínaly si rychle a účelně ve vzájemné koordinaci, můžu na ně být pyšný. To jsem už naštěstí trochu zvládl ty duchy; oddělil jsem od ostatních hlavně šamana, náčelníka a několik stařešinů, se kterými se dalo jednat. Nabídl jsem jim, že se jejich problémy budu zabývat, ale jednotlivě a po pořádku; pochopili a stáhli se na útěkovou vzdálenost.

Nejdřív jsem se ujistil, že nejsou zlí, jen to tak na první pohled vypadá. Jsou tu už dlouho, nelíbí se jim to a chtěli by odtud, ale bojí se. Čeho? V podstatě všeho. Pokud sem přišel někdo z místních čarodějů a objevil je, obvykle je drsně zaháněl, tím nelítostněji, čím byl sám větší blbec. Po celý ten čas čekají na někoho, kdo by jim dokázal pomoci.

Dovolil jsem děvčatům zapálit Oheň. Pak jsem jim předal s co nejvíc detaily dosavadní jednání; zároveň jsem kontaktoval cowen v Údolí i v karavaně. Na obou místech zapálili rovněž Oheň a udržovali, takže vznikl Trigon; tuto metodu padlí neznali, ale udělala na ně dojem.

Zjistil jsem, že ti lidé byli velmi primitivní. Možná spíš než kmen by se pro ně hodilo označení tlupa; jejich náčelník byl prostě nejlepší lovec, šaman nejstarší muž v kmeni. V čase své smrti právě řešili otázky rodového zřízení; za rod považovali děti jedné matky, bez ohledu na to, kdo byl jejich otcem. Obvykle to ani nevěděli, žena přijímala muže dle nálady, kdo by si měl takové věci pamatovat. Před několika generacemi se usadili tady; díky Prameni neumírali žízní, narodila se a dospěla řada dětí, takže muži se mohli (museli) vypravovat na daleké lovy. Začínali jednat o tom, že by tlupu rozdělili na několik částí, ty by se toulaly samostatně a pouze čas od času se vracely do sídla u Pramene. Už to nestihli.

Náboženské představy měli tradiční. Duchy předků neuctívali jednotlivě, protože si je nedokázali zapamatovat. Jména také teprve vytvářeli; pro zajímavost, náčelník se jmenoval Ten-Velký-S-Křivým-Nosem, šaman měl naopak velmi jednoduché jméno: Smrdí. Uznávali boha Slunce, boha Hromu, boha Deště a bohyni Pramene. Tu se mi povedlo kontaktovat nejdřív, běžná dešťová víla, ledaže černá. Trvalo mi sotva čtvrt hodiny, než jsem se s ní sladil.

Šaman Smrdí mi představil svou soukromou favoritku: bohyni Krve. Jestli pro ni měl nějaké jméno, nevím. Měla něco z dívky, kterou miloval v mládí, později ji roztrhal lev; také měla částečně povahu lvice. Vzpomněl jsem si na Assi. Obávám se, že budu muset...

Rozložil jsem svoje Kameny. Odborně se jim říká šalagramy; a nemusejí to být jen kameny, i kusy kovu, skla, dřeva, kostí... důležitá je snadná přemístitelnost, nemůžu se tahat s tunovým balvanem. Bohyni Krve jsem nalákal výstřikem svého Semene; pokusil jsem se jí představit své nejoblíbenější Ochránce a ujišťoval ji, že se jich nemusí bát. Trvalo to dlouho a musel jsem ji několikrát nakrmit; když už to nešlo, dal jsem jí svou Krev. Chutnalo jí obojí, i šamanovi se znatelně zlepšila nálada.

První reagoval Hanuman. Přišel mi říct, že jeho Pán nepřijde, protože ho válka v Infernu mimořádně zaměstnává (a baví). Ale dává mi předběžný souhlas k jakémukoliv jednání, které mě napadne (a které si zodpovím). Zejména smím těm lidem změnit karmu, pokud to dokážu (a troufám si). Potom zmizel, ani jsme se cvičně nepoprali. Asi spěchal.

Assi jsem musel volat několikrát a drastickými způsoby. Přišla očividně neochotně, byly na ní vidět stopy zranění. O svých zážitcích se odmítla bavit, ale ne z nějaké mojí viny, spíš z nedostatku času. Slíbila, že přijde jindy a pokusí se se mnou relaxovat; zcela na rovinu požádala, abych pro ni shromáždil co nejvíc energie, vysál kdekoho a všechno jí poslal. Na bohyni Krve reagovala stylem: Ještě ty mě otravuj! Potom však uznala, že by tlupa mohla být pro jejich válku přínosem. Řekla abych to zařídil – a zmizela.

Oba tyto kontakty pro mne byly mimořádně namáhavé. Taky jsem dostal hlad; měl jsem si dát tu chutnou mršinu, když to šlo. Celý Trigon do mě pral mocné dávky; z Ostrova se ozval Otec, Valérie, dokonce Richard. Vycítil jsem dokonce May-Britt, asi ji přivolala Sif. Taky Freya a její dcera Frigg... Cítil jsem se jako malý kluk, který žebrá po příbuzných o cukroví.

Ve chvíli mé hluboké deprese se velení ujal Chris. Přivolal Christopha, Jerzyho, Janu. Všem doporučil naši novou kamarádku; pak ji nechal vycukat, z andělů byla jednoznačně vyděšená. Tedy, ona byla vyděšená úplně ze všeho; při každé další drobné změně jsem ji musel uklidňovat. Ještě že se nebála dětí-kluků; zato Sif a Iris vyvolávaly její hlubokou nedůvěru. Děsil jsem se při představě, jaké hrůzy musí prožívat nešťastní duchové padlých. Když navíc uznáme, že to trvá už řadu století...

A když to bylo nejhorší, zaútočil na nás Šaman. Ne Smrdí; zlý čarodějník, kterého zabila Sif svým rohem. Důvod? Nesnese představu, že by se žena mohla stát stejně silnou jako on. Ještě ke všemu jednoruká Sirit! Kde se ten mizera schovával, netuším, ale měl za sebou dost drsnou skvadru všelijakých démonů a zlých božstev nižšího řádu, kterým jsme buď nějakým způsobem ublížili (hlavně zesměšnili), nebo je Nga nevzal s sebou do Inferna a tím je hluboce urazil. Teď dostali šanci si to s námi vyřídit!

Sif a Iris okamžitě zahájily protiútok; ani se nestaraly, zda mají někoho za zády nebo do toho jdou samy. Zapojili se všichni dosavadní; nadšeně taky leopardi Gawírové i z jiných rodů, proti zlým duchům měli dávno averzi. Na chvíli jsem se změnil v leoparda a šel do toho s nimi, abych si odpočinul; pak jsem se vrátil do vzoru a odpočíval. Hlásily se mi další bytosti, známé i neznámé; směroval jsem je na patřičné místo.

V určitém momentu mi pomohl Tošio a kníže Nara; zprostředkovali mi pomoc mocných bódhisattvů svého světa. To mne zachránilo; měl jsem čas alespoň na chvíli vstoupit do meditace a rozmyslet si, co vlastně dělám a jak by to mělo vypadat. Nejlehčí způsob, jak vyřadit čaroděje, je donutit ho jednat v časové tísni bez rozmyslu, podle stereotypu; většinou se někde zasekne sám. Teď jsem si stanovil priority: nejdřív kmen od Pramene, na tom vše ostatní závisí. Nevšímat si Šamana a jeho armády; celý ten útok má za účel pouze uvést moje svěřence do zmatku a zabránit mi jim pomoci.

A jejich klíčová bytost je bohyně Krve. Možná bezvýznamná holka, která se dostala do svého postavení více méně náhodou a uvázla v něm. Ale dokážu ji kontaktovat; ona má důvěru svých lidí a mohla by...

Ale nejdřív ji musím ochránit před útoky Šamana a jeho duchů. Vytáhnout z toho víru, oddělit, nabídnout ochranu. Aspoň na chvíli zneviditelnit; pak přijmout do svého cowenu. Dát nové jméno; kdo dává jméno, dává život.

Jméno musí být jednoduché, snadno vyslovitelné, neznamenající nic jiného, alespoň v tomto světě; nicméně přátelské v jiném rámci. Uvažoval jsem pokud možno rychle; až jsem si vzpomněl, že kdysi v dětství jsem strávil kus léta u otcova přítele na statku blízko Znojma, koupal se v řece Dyji... německy se jí říká Thaya. Hezké, jednoduché slovo; mohlo by se líbit Radegastovi! Na stráních okolo zrálo víno, s kluky jsme je chodili krást a hotařé na nás pouštěli psy; to jsem je ještě neuměl ovládat.

Nabízím ti jméno Thaya. Přijmeš je?

Chudák holka, ještě ani nevěděla, co je to přijmout či odmítnout. Zatím muselo stačit, že se nebránila a v jejím světě to nic neznamenalo. Vytvořil jsem krytý prostor a přemístil ji tam. Pozvolna se uklidňovala. Docházelo mi, že to ještě není dost; budu ji muset zcela překonfigurovat. A rychle, pokud možno bez chyb a tak, aby byla schopná samostatné funkce. Jsou na to dvě podmínky: 1. zvládnout to a 2. sám přežít.

Tak napřed jak vypadala. No, krasavice ze žurnálu nebyla; nižší, zavalitá postava se širokými boky, velké vytahané prsy, ramena ohnutá dopředu, dlouhé ruce, krátké křivé nohy. Obličej spíš roztomilý než hezký; vlasy hodně připomínaly srst a kromě hlavy pokračovaly i na záda. Ruce a nohy byly taky chlupatější, než je zvykem; a mimořádně chlupatá byla v klíně. Barva pleti rozhodně nebyla černá, spíš tmavě hnědá, se světlejším břichem. Když jsem si ji prohlížel, posunul jsem v duchu dobu smrti podstatně dál od našich časů; ale byla jednoznačně člověk, tím jsem si jist!

Reakce S-I: Jú, ta je krásná! De, buď na ni hodnej!

Rekonfigurace osobnosti je dost složitá věc; v tomto případě znamená, že jí budu muset předat velké množství informací a část moci, o kterou se s ní podělí moji Ochránci. Nejspíš to půjde přes moje tělo; to je první nebezpečí. Druhé ohrožení je pomsta jiných vyšších bytostí, které nebudou s jejím povýšením spokojeny. Zatím mám souhlas Kršny (nebo spíš Hanumana!) a Assi; souhlas ne vždy znamená podporu.

Zatím se Thaya seznamovala s prostředím; převážně čichem. Očmuchala moje šalagramy, stopy Hanumana i Assi (ani jsem netušil, že nějaké zanechala), nakonec i mne. V prostoru všude okolo nás se mezitím vedla krutá bitva; cítila, že naši přátelé bojují, jenom nechápala, jak se to týká jí.

Můj pach i energii vnímala jako příjemné; když jsem ji objal a přitiskl tvář na její hlavu, spokojeně zamručela a ovinula mne pažemi, jako mláďata objímají svoje rodiče. Vzpomněl jsem si na šimpanze Tiggyho, miláčka Dagmar a Deirdre; taky moji malou sestřičku Tori. Začal jsem s ní zvolna slaďovat mysl, až jsme se propojili; pozvolna jsem jí předával informace. Pečlivě jsem sledoval, kdy toho na ni už bude příliš, ale zatím vnímala; když jsem se jí pokusil dopřát oddechu, poprvé projevila svou vůli:

Pokračuj! Nepřestávej!

Začal jsem jí předávat složité abstraktní představy: rozdíl mezi živým a mrtvým; pojem ducha jako bytosti zbavené těla; rozdíl mezi námi; vědomí, že jsem mystický jogín, jediná osoba schopná kontaktu s ní; faktor krytého prostoru jako prostředí, kde se můžeme fyzicky kontaktovat. Vzala to vše na vědomí pozoruhodně klidně. Ozřejmil jsem jí pojem cowenu jako skupiny dalších osob v kontaktu; ukázal jí některé významné či blízko se nacházející. Pokud stíhali při bojovém střetnutí, zdravili ji; až položila otázku:

Ti všichni jsou moji přátelé? Přišli bojovat – za mne?

Za tebe a za tvůj kmen. Požádali jste mne o pomoc, ne?

Jak nám chcete pomoci?

Dát vám svobodnou vůli. Zůstat nebo odejít; v každém případě stát se sebe si vědomými bytostmi, které o sobě mohou rozhodovat.

Proč to naši nepřátelé nechtějí?

Kontaktem se mnou se můžeš stát příliš mocnou. Mocnější než oni!

Chvíli nad tím uvažovala. Potom vycenila zuby: Proč jim nepomůžeme?

Ještě počkej! Musím tě pár věcí naučit!

Tak jo, ale rychle! Nevidíš, že naši prohrávají?

Nezdálo se mi, bojovali docela úspěšně. Je pravda, že Šaman přivolával do boje čím dál víc a čím dál odpornější příšery; kde se pořád berou? Zaslechl jsem už několikrát překvapené dotazy: S kým to vůbec bojujeme?

Jednou z důležitých věcí je Thayu označkovat. Souhlasila, bolesti se nebojí. Vypálil jsem jí na zápěstí obou rukou osmihroté kříže; vysvětlil jsem jí je jako svoje znaky. Souhlasila, viděla je na mně. A chtěla další, třeba na hlavu; vypálil jsem jí do čela zlatou hvězdičku, je přece princezna! Na chvíli k nám vklouzla Julka a narvala jí do uší zlaté náušnice s brilianty; Thaya reagovala spokojeně, samozřejmě je pěkná parádnice! Všechny ty věci byly ochranné; přesvědčil jsem se, že skvěle vnímá jejich energii. Začala být okamžitě podstatně sebevědomější.

To už jsem neváhal a zprostředkoval jí vizi mnohovesmíru; byl pro ni šok, ale překonala ho rychle. Systém vyšších a nižších bohů, ochranných duchů, bytostí dobrých i zlých; rychle pochopila, kteří jsou naši a kdo nepřítel. S tím, že takové rozdělení je jen iluze, jsem ji neobtěžoval. Spíš objasňoval zbrojní vybavení: emise energie, vytváření hmotných nástrojů, štíty proti zbraním nepřátel. Chápala ještě líp než filozofii. Předváděl jsem jí, jaké zbraně mají význační bohové: Kršnův disk Sudaršanu, Thorovo kladivo Mjölnir, Odinův oštěp Gungni...

Jakou zbraň má Radegast? zeptala se.

Uvědomil jsem si, že má meč, ale jeho jméno neznám. Proč?

Je přece můj velitel, ne?

Hrome, ta holka je chápavá! Skvěle čte moje vzpomínky; co kdybych jí zkusil předat některé informace o řádu a jeho organizaci? A válce v Infernu...

Já vím. Půjdu všude, kam jde Assi!

Rychlost jejích úvah mne překvapila; reagovala:

Jsem přece tvá žena, ne? Když se bojuje, není čas se dohadovat!

Usoudil jsem, že má pravdu; teď jsem já ten, kdo zdržuje! Uvolnil jsem chráněný prostor a propustil ji ven; sotva si to uvědomila, začala předávat rozkazy příslušníkům svého kmene. A oni ji poslouchali! Sice nechápali, co po nich chce a proč, ale neměli sebemenší námitky.

Potom, aniž nad čímkoliv váhala, zaútočila na Šamana.

Ten v průběhu mé nepřítomnosti získal důležitý bod: zlikvidoval Pannu. Je teď celkem fuk, na jaké byla naše WZ úrovni; v každém případě ji napadl nějaký ohavný démon, znásilnil ji a nevylučuji, že dokonce oplodnil. Do té chvíle nebránila ani tak sebe jako Sirit; ta sice taky bojovala, ale ne dost účinně, teprve se učí. Deflorací Panna ztratila veškerou koncentraci a zhroutila se; odhadl jsem, že jí bude trvat několik dní, než se dokáže s věcí vyrovnat. Dotyčného démona sice okamžitě oslabila na dálku rozzuřená Valérie, zblízka potom dorazila Sirit, Bonny a kupodivu Efka, ale to už si Šaman vybral další důležitý článek: Sif a Iris. Nahrávalo mu, že byly fyzicky mimo ochranu cowenu, bránili je hlavně kluci a leopardi. Kdyby se mu podařilo je dostat...

Jenže Thaya ho vyřešila rychleji, než stihl cokoliv; jednoduše se sbalila do klubíčka energie, vlétla mu do tlamy, prosvištěla celým obrovským tělem až do žaludku a tam vybuchla. Rozervala ho na jednotlivé kusy; urychleně se snažil nějak vrátit do původního vzoru, ale nestíhal, naše harpyje se zmocnily těch kousků a bránily jim se spojit. Našel jsem si jeho hlavu, položil mu hrot meče na oko a řekl: Tak jak, frajere – co umíš ještě?

Vztekal se a vymýšlel protiútok; uvažoval, jak by přivolal na pomoc svoje démonské vojsko, ale byl od nich stejně daleko, jako S-I od dospělých WZ . Děti se naopak slétly, kroužily kolem a chystaly se ho napadnout, sotva si něco troufne. Možná by si s ním ještě pohrály, i když...

Je tvůj, Thayo! Označkuj si ho!

Přesně stejně, jako si děti hrají při rozcvičkách, ho postříkala močí.

Jsi můj otrok! Budeš mi sloužit; jinak tě zabiju!

Života ho už zbavila Sif, ale přece jen toužil aspoň po tomto druhu existence. Když slíbil poslušnost, dovolily mu se zreparovat.

Promluvil jsem si s ním sám: Podívej, nevím sice, o co ti jde, ale tohle je už třetí setkání, a pokaždé jsi prohrál. Porazila tě Panna, zabila Sif a teď tě zlikvidovala Thaya; snad ti to stačilo a budeš se našim děvčatům vyhýbat. Mohl bych tě zničit, jsi obyčejný démon; ale teď tě necháme odejít. Kamkoliv, třeba k našim nepřátelům. Ale nám na oči už nelez!

Byl to starý muž, vyzdobený mnoha podivnými amulety svého stavu. Zíral na mne s otevřenou nenávistí; na děvčata ještě víc.

Ber to vážně, na nás prostě nemáš! Seber si ty svoje odpory a táhni!

Zjistil velmi rychle, že jeho armáda prohrává na všech frontách; mimo jiného i zde, v boji s Thayiným kmenem. Duchové od Pramene byli naopak velice potěšeni, konečně si jednou mohli s někým vyřídit účty! Neuměli toho moc, ale bojovat tedy rozhodně ano!

Šaman se rozhodl zařadit zpátečku. Ale ne bez diskuse:

Proč to děláš, čaroději? A co jsem horší než tahle opice?

Dobrá, zkusím ti to vysvětlit. Jsi pitomec, šamane. A nic nechápeš. Taky tvůj král Gonkoré je pitomec; napadl moji sestru a zabil jí nadanou žákyni. Tím ji rozhodně nepotěšil. Tys teď ublížil další naší kamarádce. Možná pro tebe ženy nic neznamenají, ale my si jich vážíme – a chráníme je. Zapamatuj si: nikdo se nedotkne toho, co patří nám. Ani Thayi!

To s námi budete bojovat kvůli kdejaké děvce?

Zarazil jsem protesty všech našich děvčat.

Radši zmiz. Můžeš přijít, až si začneš vážit žen. Až pochopíš, k čemu nám jsou dobré. Je mi tě líto. Možná ani nevíš, co je to láska.

Skutečně odešel; s ním se ztratily i jeho příšery. Ještě chvíli byl cowen v pohotovosti, pátral po nějaké stopě zrady, pak se uklidnil. Nastalo všeobecné veselí a oslavy vítězství, samozřejmě s projevy přátelství nové kamarádce. A pochopitelně, spousta hloupých keců na moji adresu:

A hele, Denis má novou známost; a zase bohyni! Kdy budete mít svatbu?

Snažil jsem se je odmítat, ale... no dobře, i já mám docela rád, když mě někdo chválí! Thaya zářila; kolik tisíc let už nebyla takhle významná?

A co její kmen? Samozřejmě, o ty se musíme postarat, kvůli nim přece celý ten poprask začal! Čekají v nebytí už tolik let...

Klid, můj drahý! To je už v pořádku, o to se starám já!

A skutečně, Thaya se starala. Nejdřív o naši svatbu; uzavřela v tom směru jakýsi pakt s mými sestrami i jejich dětmi, které jí okamžitě slíbily všestrannou pomoc. Součástí spiknutí je taky Assama a ostatní moranky; vzkázaly Assi, která se omluvila pro pracovní (bojové) zaneprázdnění, ale přeje nám štěstí. A dychtivě očekává pomoc nové kamarádky!

To si piš, že přijdeme! Už dlouho jsem se takhle nepobavila!

No a já... já jsem pocítil únavu. Nezasloužil bych si za všechno aspoň chvilku klidného spánku?

Na skále nad Pramenem seděl Hanuman a šklebil se jako opice.

Tak co? Už víš, co znamená, když můj Pán řekne: Pohlídej mi to tady?

Jen jsem vzdychl. Kdybych aspoň věděl, že je to konec!

Mimochodem, pozdravuje tě Tiggy. Jsem docela rád, že sis na něj vzpomněl. Bloudil kdesi bardem a samo litr netrefil. Bezva kámoš...

Tak dík, že ses ho ujal!

Ale jo, rádo se stalo. Tak zatím... Přijdu ti na svatbu!

Hanuman udělal ve vzduchu salto a zmizel.

Já bych to salto nezvládl. Odpotácel jsem se k nejbližšímu stromu, svinul se tam do klubíčka a upadl do bezvědomí.

Spal jsem šestadvacet hodin a vzbudil se s nejasným pocitem, že bych měl už jednou přestat blbnout; akce jako tahle mi rozhodně neprospívají. Opačný problém je, že jsem vlastně k vítězství ničím nepřispěl, bojoval jsem ze všech nejmíň. Kupodivu mne všichni označují za hlavního strůjce...

Sif a Iris se ke mně chovaly s opatrnou úctou, doufejme že jim to dlouho vydrží. Na rozdíl od jindy byly holky, ne cokoliv jiného; kromě toho vzorně čisté a nikoliv přecpané něčím nechutným. Co jedly? Mně daly jakési placky z nahrubo roztlučených zrnek divokého obilí, osmažené na kamenech bez omastku, bez soli... jediná příchuť byly minerály, rozpuštěné ve vodě toho slavného Pramene. Na nohy by mě postavila káva – dostal jsem čaj, svařený z bylinek nasbíraných po okolí. Dobrou chuť.

Všechny děti se jen klepaly dychtivostí ohlásit mi nejnovější novinky. Zatímco jsem spal, staral se o moje dobro snad každý v celém vesmíru. Proč? Má svatba s Thayou musí být vyvrcholením... CO?!?

Ne, to ještě není ta novinka, to se přece rozhodlo už předtím! Thaya se rozhodně chce za mne provdat a celý rod Baarfeltů s tím souhlasí. Důvod? Jeden třeba je, že pokud se týče starobylosti rodu, je Thaya bezkonkurenčně největší šlechtična, její rodokmen se počítá na miliony let. Škoda, že není nikde zaznamenán, oni totiž neuměli psát. Thaya už umí!

Moje komentáře se omezily převážně na citoslovce a tiché kletby.

Dál: protože její rod je tak starobylý, je samozřejmě spřízněna se všemi významnými božskými rody Afriky a kdoví čeho ještě. Uznávají to Ngajimové, Yawové i všichni ostatní, zbytku kmenů to bylo oznámeno bez možnosti diskuse; z čehož vyplývá, že bych měl být okamžitě po svatbě jmenován arcišamanem Velké Afriky, dědicem slávy Simbabwe a pánem všeho od obzoru k obzoru. Co z toho vyplývá konkrétně, nechápu. Gawírové samozřejmě nadšeně souhlasí, stejně jako další národy šelem.

Organizací svatby se zabývá snad každý, kdo do toho má co kecat. Holek se to bezprostředně týká, budou družičkami a ponesou nevěstě kytici, kdežto kluci budou pážata a ponesou vlečku jejích svatebních šatů. No samozřejmě, že bude mít šaty vyšívané perlami, kdežto závoj bude přidržovat briliantová čelenka; moc se těší, v životě nebyla oblečená. S-I se předvedly v bílých šatičkách samá kraječka, výšivka, ozdůbka... jako ze šlehačkového dortu. Vlasy samozřejmě dlouhé až na záda, ale namísto koruny věnečky z květin. To moje sestry samozřejmě vytáhnou všechny svoje rodové klenoty; styl šatů se navrhuje fantastický, což znamená prakticky cokoliv. Mým svědkem by měl být Nugha, nevěstiným Assi; pokud se neuvolní z války, tak nastane problém, ale to se určitě do té doby vyřeší...

Kdo nás oddá a kde se to bude konat? Ano, to je důležitý problém; doposud se to nerozhodlo. Thaya o tom nemá sebemenší představu; svatba se v jejich tlupě konala tak, že samec přivlekl ulovenou kořist, hodil ji před samici a když se sklonila, aby si pochutnala na ještě kouřících vnitřnostech, vrazil jí ho tam zezadu; vtipy ohledně omráčení kamennou sekerou jsou jen fantazie karikaturistů. Očekává se, že tento rituál předvedeme v průběhu obřadu. Ale Thaya si prostudovala svatební obřady jiných kultur a na všechny se těší...

V tomto momentě jsem se začal trochu bouřit. Jak má vypadat obřad?

Ano, to bylo za včerejšek námětem spousty diskusí a hádek; ve rvačky prozatím nepřerostly, ale nic není vyloučeno. Čeká se na vyjádření Ochránců, ti si dávají se vším na čas a mnozí nejsou vůbec dostupní. Všichni hmotní členové svatebního výboru zatím vyjednávají, převážně na dálku. Skutečně je důležité, kdo nás oddá a kde; prozatím se jeví vhodné, aby obřad měl několik částí, přičemž by se každá měla konat jinde a s jiným oddávajícím. Část veřejnoprávní si asi vezme na starost císař Charry a bude se konat pod širým nebem; proto ty přepychové róby. Pak bychom měli přejít do nějakého chrámu, tam se sluší vstoupit bez oděvu na znamení pokory před Bohem. Jaký to má být chrám? To je právě v diskusi; co bych navrhoval já?

Přiznávám, že jsem nenavrhoval nic, pouze tupě koukal. Jako jediný konstruktivní bod mi připadalo vymyslet, jak bychom se vůbec dokázali sejít ve stejném prostoru; naučila se snad Thaya vytvářet si hmotné tělo? Jestliže totiž ne, pak se můžeme jeden druhého dotknout jen v chráněném prostoru, který musím vytvořit já někde mimo její a můj. Jistě, Assi a Nugha by to už zvládli, ale Thaya...

„Neboj, to ji naučíme! Ona je výjimečně talentovaná!“

„Ano, chápu. Kde vůbec je?“

„Totiž, ono... zatím se dokáže zjevovat jen v noci. Přijde se západem slunce. Už umí vstupovat do snů a do vizí, to ji naučila Julka. Teď zrovna by měla být na Atanoru a studovat s Valérií; ta ji tam přivolala...“

„Bezva. Může něco samostatně?“

Jejich rozpaky byly jen velmi krátké. Thaya se skutečně učí velmi rychle; určitě pro ni bude prospěšné, když při svatbě důkladně prozkoumá moji mysl a naučí se vše, co umějí dosavadní manželky, lidské i nadzemské. Zatím jí celý cowen pomáhá a všestranně ji rozmazluje; její reakce jsou moc zábavné, například...

„Ne, prosím! Žádné zábavné příhody z natáčení!“

Ale ano, jsou přece tak veselé! Hlavním úkolem bylo vyřešit situaci její tlupy. S veškerou myslitelnou pomocí se stalo toto: všichni padlí u Pramene, zvláště ženy a děti, byli odesláni do jejich ráje; což je svět vypadající zhruba jako tento, akorát s dostatkem vody a jídla všeho druhu. Tam se sešli se svými dříve uhynulými předky; konala se veliká slavnost, na níž se všichni stateční bojovníci mohli pochlubit svými loveckými, bojovými a sexuálními úspěchy. Přesněji, ještě se koná a bude konat několik set až tisíc let. Pochopitelně, v průběhu hostiny došlo ke sporu: zatímco ti naši závidí předkům věčný život v dostatku a pohodlí, předkové žijící v ráji vyvalovali oči při líčení strašlivé bitvy, do níž jsme je zatáhli. Když potom slyšeli, že se vytváří smečka, která se má vypravit do ještě strašnější války, většina věčně mladých, nezranitelných a nesmrtelných hrdinů včetně značné části žen se nadšeně přihlásila. Do boje vyrazí, sotva se dostatečně vychlubí, vyzbrojí a opijí na naší svatbě. Jsou správní válečníci, za všech okolností přátelští, milí, otevření, pohostinní – a připravení zabít každého, kdo jejich přátelství nepřijme.

„Mně připadají jako zvířata.“ neudržel jsem se.

Děti nadšeně přikyvovaly; ježto zvířátka milují, jsou jim noví příbuzní nesmírně sympatičtí. Zvlášť v extázi jsou z nich opičí bohové Tiggy a Hanuman; čímž mi došlo, že Hanuman Tiggyho zřejmě adoptoval a teď něčemu učí. Pochopitelně, byl už za Rámy duchovním učitelem krále Sugrívy; jenom ještě neměl žáka šimpanze. Mohl bych dlouze meditovat o tom, že nic a nikdo se na věčné časy neztratí, ale...

Ne, měl bych skutečně meditovat, abych se aspoň trochu uklidnil. Prozatím se cítím vyčerpaný natolik, že se stěží držím na nohou. Myšlenka, že bych se oženil s pravěkou, zvířecí, barbarskou atd. bohyní je... Potřebuji si odpočinout, slušně najíst, urovnat myšlenky... Všechny ty přívlastky má budoucí žena považuje za lichotivé; stejně mladé FF jako Bonny, Efka atd. Kdo jsou sakra Bonny a Efka? No přece mladá generace z Ostrova; copak si nepamatuji, že s námi bojovaly?

Ano, pamatoval jsem si na pár praštěných puberťaček, které se zběsile vrhaly do každé mely a zcela ignorovaly hrozbu, že by se jim mohlo něco stát. Bonny je snad divoký pes, Efka zebra, Sirit nová čarodějka a Panna... co je s Pannou? S-I ochotně hlásily: už se smířila se změnou situace, vybrala si kastu WF a těší se, že porodí maličkého démona; v každém případě ho vychová v mocnou osobnost, pokud bude kluk, tak bojovníka, pokud holka, čarodějku vysokých kvalit. Potom ho vyšle vykonat pomstu na ničemném otci...

„Co když to budou dvojčata?“ zeptal jsem se.

S-I zazářily oči. To by se docela mohlo stát, dvojčata jsou v Africe vždy démonská pomsta. Samozřejmě kluk a holka...

„Tak mi promiňte, že jsem vůbec něco řekl!“

Sif a Iris se ke mně přivinuly každá z jedné strany a objaly mne pažemi.

„Víš co? Ty se vůbec o nic nestarej, odpočívej, medituj a chystej se, ráno jedeme dál. Spolehni se na nás, my všechno zařídíme samy!“

Byl jsem plackami dostatečně nakrmen, abych neměl hlad. Ani žízeň, po tom jejich čaji. Dobrý jogín by měl být zcela spokojen. Já vzpomínal na příjemný klid kláštera na Atanoru, kde mi v pravidelných intervalech usměvavé dívky přinesly tác dobrot, samozřejmě vegetariánských, vařených dle přísných zásad a obětovaných Božstvům. Jinak po mně nikdo nic nechtěl...

S oslňujícími efekty se zjevila Thaya. Když mě přestaly bolet oči, prohlédl jsem si ji a usoudil, že vypadá dobře.

„Pozdravujou tě holky z Atanoru. Posílají ti... počkej, jestli...“

Prásk! Sotva jsem stačil zavřít oči před dalším oslňujícím zábleskem.

„Tak promiň. Tohle měl být přesun hmoty v prostoru. Já se ti moc...“

„Jo, miláčku, já tě chápu. Co dál?“

Začala nekontrolovatelně žvanit. Jako většina Afričanů opakovala každou větu několikrát za sebou, hlavně pokud měla dojem, že jsem dost nepochopil obsah sdělení. Přeskakovala z jednoho tématu na druhé, pletla se...

Nechceš mi to radši tepnout?

„A všímáš si, že jsem se naučila mluvit?“

Všímám. Ještě se nauč mlčet.

Nelíbilo se jí to, mlčet musela po dlouhá staletí. Teď mi prostě musela vypovědět, co ji všechno naučila Valérie a ostatní. Kdo ji naučil vytvářet nejrůznější ozdoby, se nepochlubila, ale jde jí to líp než co jiného. Například soubor zrcadel zvládla na jedničku a kroutila se před nimi...

Moc se těším, až mi ostříháš vlasy! Že mě o svatbě oholíš, viď? Ještě mě nikdy nikdo nestříhal a holkám to tak sluší...

Samozřejmě by bylo jednodušší, kdyby si to udělala sama. Vlasy... (spíše srst, ne?) měla krátké a tuhé jako štětiny. Samozřejmě jí rostly všude jako lykantropům, to bude hrůza...

Vnímala mě a skvěle se bavila. Další, co se naučila: provokovat. Jestlipak už aspoň dostala od někoho pořádný výprask?

To by si tak někdo mohl zkusit! Jsem silnější a rychlejší, zkrátka zvíře; podívej ty zuby! Troufl by sis mi ubližovat?

Tobě nevadí, když tě podezřívají, že jsi opice?

Nevadí, protože opice nejsem. Jsem Homo erectus nebo Homo habilis, na tom se ještě odborníci nedohodli. Zatím mají s lékařskou prohlídkou dost problémů, třeba rentgen na mě nerentgení. Budu muset pokecat s Assi; jak jste to dělali, aby byla patřičně hmotná?

Můžu tě ujistit, je to složitý. Zkusím tě představit Afroditě, ta se umí zhmotnit skutečně kvalitně. Nebo se zeptej Hanumana, ten taky!

Skočila po mně a vycenila zuby: Mám tě políbit nebo kousnout?

Nedokázala ani jedno, i když určitou E přítomnost jsem vnímal. Pochopitelně jsem mohl vytvořit prostor, ve kterém bychom se mohli projevovat oba, ale to by vyžadovalo další spoustu energie...

Nechám tě odpočívat. Ahoj! Souhlasila velkomyslně a zmizela.

Skutečně jsem se rozhodl odpočívat, meditovat a zvažovat, jak moc jsem si zkomplikoval život.

Zbytek večera kolem mě děti chodily po špičkách, dokonce ztišily hlas. To jsem na tom vážně tak špatně? A je to na mně tolik vidět? Dostal jsem další dávku těch samých placek a čaj. Naštěstí jsem odolný. Leopardi hlídali celou noc. Děti se přišly přesvědčit, jestli spím nebo jsem ještě v meditaci; pak se tiše změnily ve psy (zpejskovaly, zepsuly?) a vyrazily na lov. Nejspíš jim ty placky taky nejedou.

V polospánku se na mne obrátila víla pramene. Velmi ostýchavá dívčinka, trvalo mi hezkou chvíli, než jsem ji přinutil, aby mi řekla, co vůbec chce. Pokud jsem o ni projevil jakýkoliv zájem, okamžitě se stahovala, pouze když jsem byl zcela v klidu, šeptala mi své přání. Chtěla vědět, jaké postavení mají říční víly v civilizovaném světě. Tak to chceš docela dost!

O tento fenomén jsem se v podstatě nikdy nezajímal; pochopitelně jsem na přednáškách vyslechl základní poučení, ale... Něco málo jsem věděl o těch velkých a mocných, jako je galská Sequanna, bohyně řeky Seiny. Otec Nil byl jedním z nejdůležitějších bohů Egypta. V mé vlasti uctívali božstva řek naposledy obrozenci; i když se pamatuji, že otec byl zvyklý řekám obětovat, alespoň v duchu vzpomínkou. Já jsem se v nich akorát koupal...

Thaye jsi dal jméno podle řeky...

Sotva slyšitelný impuls. Ještě tišší myšlenka:

Thaya odejde. I ty odejdeš. Zůstanu sama...

Nebudeš sama. Zvěř a lidé k tobě budou chodit pít!

Ale tys na nás byl hodný! Poděkoval jsi mi za mou vodu. Ponořil ses do ní a pochválil ji, jak je chladná a osvěžující...

Chvíli jsem o tom uvažoval.

Máš jednu výhodu, vílo. Jsi věčná. My odejdeme a pomineme. Ale ty zůstaneš, téměř stejná jako na počátku stvoření. Čekej, jednou někdo přijde.

To mám brát jako slib?

Ne, to není slib. Nemůžu ti slíbit, co nedokážu ovlivnit.

Zároveň jsem si pomyslel: Kdybych ti mohl předat pozdrav všech řek, do kterých jsem se ponořil...

Nevzpomínáš si na ně?

Ale ano, vzpomínal jsem. Na řeku Moravu, která tekla nedaleko našeho domova. U které zahynula má matka... Na její pramen pod Kralickým Sněžníkem, kam jsem kdysi vylezl téměř ve stavu smrtelného vyčerpání. Na Svratku, Svitavu, Dyji, Sázavu... na Vltavu a Labe, dravou Jizeru, zlatonosnou Otavu, na jezera a rybníky, na bezejmenné potoky a lesní tůně...

To mám na světě tolik sester?

Víc, než kolik kdy stačíš poznat, vílo. A to není všechno: v těch vodách žijí ryby, vydry, bobři, ondatry... večer k nim chodí pít srny a jeleni, na ně číhají vlci, medvědi, rysové... nad vodou se sklánějí staré stromy a v každém z nich žije faun nebo dryáda; tolik přátelských tvorů...

To všechno jsou moji přátelé?

Ano, jsou. Nikdy je nepoznáš a oni nepoznají tebe; ale vítr ti přinese jejich pozdrav. Ptáci, kteří se k tobě slétnou napít, se zrodili v hnízdech tam kdesi v dálce; celý svět je opředen sítí živých tvorů, kteří svým životem slouží Bohu a opěvují jeho slávu. Věř mi, máš mnoho přátel.

To jsem chtěla slyšet. Děkuju ti; až někam přijdeš, řekneš jim, že tady jsem já, střežím svůj pramen a čekám na ně? Povíš jim to?

Vědí to. Mnoho živých tvorů zná tvůj pramen a přichází k němu. Jsi pro ně nadějí, záchranou života. Vyřídím tvůj pozdrav, kamkoliv půjdu.

Ležel jsem, zvolna se propadal do spánku a ona mi zpívala.

Tak plním svůj slib: lidé, zapamatujte si, že hluboko v srdci Afriky je osamělý pramen a v něm žije říční víla. Chrání svou vodu, která (řekněme si pravdu) je plná minerálů a nechutná nijak zvlášť, ale zachrání vám život. Už nikdy se tam nevrátím. Ale vím, že tam je.

Ráno ovšem byl zase zmatek; děti se vrátily v noci bez kořisti, nic se jim nepovedlo chytit. Navíc měly nějaký konflikt s jinou smečkou, snad kvůli děvčatům; kluci byli poněkud dokousaní. Omyli jsme se Ohněm, pak nasedli na koně a vyrazili šikmo naproti karavaně. Poněkud jsme se zdrželi, ovšem z důležitého důvodu.

Karavanu jsme dostihli kolem poledního, zrovna když si hledala místo na táboření přes dobu největšího vedra. Nastalo obrovské vítání, objímání, více či méně zastřené nabídky; byly by asi otevřenější, kdybych se nechystal ke svatbě s hodně divokou bohyní. Žárlivost jsem u ní sice nepostřehl, ani bych ji nečekal, ale kdo si má být jist?

Na svou sestru Julii, známou nymfomanku, jsem si připravil dobrý fór: položit ji na záda na hřbet koně a milovat se s ní v rytmu jeho klusu. Dobře, tak na zebře Julče; jenže v současné chvíli jsem zralý spíš na pečovatelku než vášnivou milenku. S úsměvem mě ujistila, že to někdy zkusíme, ale má to čas; na první kontakt jsem si všiml, že se srovnala s vesmírem a nebude už na cizí energii životně závislá. To Maryška doposud ne, ani se nesnaží; ta pochopila jinou věc, že už nikdy nebudou Duo Lilie. Nebudou dvojčata jako třeba Sif a Iris, budou se moci rozejít...

Je to pravda! Předveď to Maryšce, já si její zážitky stáhnu!

Mnohem víc o mne stály dívenky z nejnovější generace; pokud jsem si na některou z nich vzpomněl, pak na děti očumující v první řadě při nějaké akci. Bonny, Efka, Kiki, Roy... No ano, dobře; ale copak jsem tak starý, tak dlouho jsem nebyl doma? Skoro tři roky; to čas tak ubíhá?

Moje sestra Julka má okolo očí vrásky. Sluší jí, jako všechno. Mladí jí říkají Velká Matka. Její dcera Iris je šikovná čarodějnická učednice...

A já? Na mě se furt zapomíná!

Gina? Ty budeš muset počkat, až přijdeme domů!

Ani sis nevšiml, že jsem vám pomáhala v boji!

Nevšiml, má pravdu. Jak bude velká, až se vrátíme?

(Jak vlastně vypadám já? Jak dlouho už jsem se neviděl v zrcadle?)

Už teď se mi dívky nabízejí spíš z úcty, než pro moji krásu a sílu. Jsem vhodná partie pro princezny; jak by to vypadalo, kdybych nedala Denisovi? Jenže k čemu by mi byl dál, až si udělám čárku do deníčku? Potom budu balit mladší kluky, s těmi je aspoň legrace!

Koukám bráško, že s tebou pěkně cloumá deprese! Nechceš vypomoct?

Jo? Tak sleduj!

Vybral jsem první mladou holku, co šla kolem; žádnou z těch významných, prostě namátkou. Když jsem se na ni vrhl, napřed se lekla a začala doopravdy bránit; teprve v průběhu jí došlo, kdo ji poctil zájmem a včas zařadila nižší převod. Propojil jsem se s ní, samozřejmě; totální zmatek. Když jsem skončil, v rozpacích poděkovala. Od té chvíle jsem měl pokoj. Mladí se dobu dohadovali, co jsem zrovna na ní viděl.

Tak vidíte, ségry. Mám já tohle zapotřebí?

Celé odpoledne byl klid. Popovídal jsem si s Willi Lehndorffem, dokonce německy. Působil na mne: rozpačitý a opatrný, neví na čem je. Podezírá nás, že na něj šijeme nějakou boudu, zvláště po posledních událostech. Očekává ode mne vysvětlení, zatím ale přesně neví, co chce vědět.

Představil mi dcerušku Bonny, velmi mladou, zelenookou a zdobenou spoustou jizev po psích zubech. Zejména si potrpí na uši; hodně děvčat je mívá plné náušnic, ona dotrhané ze rvaček. Když jsem se o nich zmínil, nadšeně potvrdila, že uši jsou její erotogenní zóna; jak ji nějaký pes hryzne do ucha, nemůže jinak a musí mu dát. Kdy to zkusíme spolu? Zjistil jsem, že je pozoruhodně dobře informovaná o mých experimentech s transformační magií a sama úspěšně podniká v tomtéž oboru. Jinak neumí (naštěstí) nic.

Willy nešťastně povzdychl: Tak, tohle je moje dcera. Co ty na to?

Ujistil jsem ho, že většina mladých si vytváří vlastní model osobnosti, občas ještě zvláštnější. Od chvíle, kdy přestaly platit závazné modely, je to nejlepší možnost seberealizace. Postřehl jsem v jeho hlase náznak, že mu počínání Bonny nedělá takovou radost, jak by od dcery očekával. No, co se dá dělat; musí to brát jako součást svého osudu.

Závažnější problémy mne čekaly po večeři; Julka požádala, abych se zkusil věnovat Panně, která je v neutěšeném mentálním stavu a mohla by se dostat do hluboké deprese. Což mne nepřekvapilo, její případ je mi znám. Po jejím přizvání Julka upřesnila: přeje si, abych dívce ukázal, že sex nemusí být pouze protivný. Měl jsem sílu i zájem, tak jsem se Julky pouze zeptal, zda chce být při tom a supervizovat; urazila se, odešla a ještě nás zahalila telepatickou dekou.

Panna... ze všeho nejdřív se potřebovala rozhodnout, jak si vlastně chce říkat, panna už není. Čarodějka taky ne; co vůbec je? Vyptával jsem se, jak jí říkali doma; se svým dřívějším jménem pochopitelně nechtěla mít nic společného, ale maminka jí říkala Sunny, Sluníčko. Souhlas.

Tělesné i mentální propojení zvládla snadněji, než jsem čekal. Když jsem ji přivedl k prvnímu orgasmu, začala se svěřovat... ne, přímo chrlit svoje duševní úvahy. Čekal jsem i tohle, tak jsem je jenom uhlazoval. Trochu se bojí, co řekne Valérie, která ji sem poslala. Přitom jí nikdy dost nedůvěřovala; smála se, že Sunny využije první příležitosti, aby přestala být pannou a změnila kategorii. Ale za tohle přece nemůžu, že?

Nemůžeš. Ale pro zvýšení obdivu můžeš říkat, že sis to přála!

Rozbrečela se. Samozřejmě chtěla; být Pannou ji čím dál víc obtěžovalo, když viděla oprásklé puberťačky jako Bonny, jak si bez zábran užívají s každým a pořád. Ta holka prostě provokuje tak dlouho, dokud nedostane na zadek; pochopitelně prosí a slibuje, ale jen ji pustí, už zlobí zas. Jediný způsob uklidnění je hodně bouřlivé znásilnění, po něm dá pokoj až do poledne, v příznivých případech do večera. To se chce spíš mazlit, být dobývána něžně. Samozřejmě nedovolí, aby byl v její blízkosti kluk, kterého nevyzkoušela; už po mně vyjela taky?

A ty závidíš.

Už ne. Teď ji hodlám přetrumfnout!

Její myšlenka byla spontánní a okamžitá. Rozesmál jsem se.

Upadla do rozpaků, pochopitelně. Ještě stále má řadu mentálních problémů, nejvíc z toho, že zklamala ve svých povinnostech. Kromě toho neví, co dál. Na Atanor přišla v jedenácti; jednak chtěla být čarodějkou, jednak se jí strašně hnusilo, co dělají kluci s jejími (o něco staršími) kamarádkami. Ve škole prospívala velmi dobře, sem do Afriky chtěla a ještě během plavby se ujišťovala, že bude nejlepší...

Ale ty přece nejsi jediná dospělá WZ ! Všechny jednou přejdou...

Jenže se souhlasem abatyše a ve vhodném čase! Já byla napadena...

Nezdržoval jsem a zavolal Valérii. Potěšeně se chichotala.

Pusť mi to tak třikrát, D! Docela té malé závidím!

Vyhledal jsem záznam v paměti a zcela bezohledně jej aktivizoval. Jednou; podruhé už se ho Va zmocnila a začala vytvářet varianty, které nám zároveň předváděla. Ty ve vyšších obrátkách začaly být životu nebezpečné.

Bezva! Jak ti D říká, Sunny? Tak seš dost dobrá a pokračuj. Až vrhneš ty svý dvojčata a odchováš je, budu zvědavá na výsledek. Pro jistotu, kdyby začaly být moc nebezpečný, na nic nečekej a hlas to. Jejich tatínek byl... měly jste ho nechat živýho na výzkum.

Tvoje výzkumný metody si dokážu představit, Va!

Já zas, na co se chystáš s Thayou. Bezva holka. Zvu se na svatbu!

TP nebo v hmotným provedení?

Neprovokuj. Radši zauvažuj o správným termínu a místě. Připadá mi to jako dost významná událost. Měl bys věnovat pozornost detailům.

Prozatím mi dala přímých pokynů tak málo, že jsem zaváhal; ano, asi budu muset prozkoumat jednotlivé aspekty. Když to doporučuje...

Jo, a Sunny: že se ti líbí Bonny, není vůbec chyba. Mně taky. Jestli ji na dnešní noc přizvete do hry, napojte mě taky. Zatím jako že tam nejsem!

Příštích pět minut jsem vysvětloval, že Va působí potěšení uvádět lidi do rozpaků; další půlhodinu pouštěl praktické ukázky. Líbily se jí. Vyžadovala další. Bez váhání jsem práskl, co jsem vytáhl z Va v Propojení. Na dálku mě pochválila. WZ její úrovně pozná, když na ni myslíte.

Pak Sunny požádala, abych přivolal Bonny.

Naše malá LT dorazila bleskově. Sršela chutí do čehokoliv. Taky s ní přišel černoušek Bonno, kterého si ponechala jako osobního... hm, co? Za odměnu ho občas promění ve psa.

Další hodinu jsme si předváděli, co kdo z nás dokáže. Bonno samozřejmě zatím nic, ale Bonny to tak nehodlá nechat; za každý úspěch ho odměňuje zážitky tak fantastickými... Sunny slintala, jen si očichala její pach. Bylo by nejjednodušší, kdybychom se všichni zepsuli a šli si zaběhat do stepi, ale nedovolil jsem a zdržoval je všelijakými testy. Za dálkové účasti Va, to se rozumí. Bonny se začala vztekat, ale to na mě neplatí.

Výsledky testu: proti všem klasickým poučkám. Obě holky se vyvíjejí zcela nevyrovnaně, některé aspekty je zcela míjejí, jiné se tvoří spontánně. Sunny podrobím sestavě hloubkových testů. Bonny umí transformaci, aniž ji to kdokoliv učil. Nedokáže vysvětlit, jak. Pokaždé mluví o posílení vrozených dispozic, korekci, upřesnění detailů, ne o prvotním impulsu. Prostě ji napadlo, že se chce proměnit v afrického psa, tak to udělala.

Vyzkoušel jsem na ní některé své oblíbené podoby: geparda, tygra, leoparda atd. Nakonec tharra; reakce průměrná, ano, je to zajímavé. Ve stejné toleranci jako s člověkem; jakmile však uvidí či ucítí psa, je v extázi. Zkusil jsem domácí psí rasy, vlka, hyenu = mírně plus. Nakonec jsem vytvořil fantastickou psovitou příšeru, jakéhosi psího démona. Vysoce plus. V extázi řvala slastí, smečka ji přišla podpořit a skončili jsme všichni poněkud dokousaní. Sunny poprvé natrhli ucho.

Po zpětné transformaci jsme potřebovali Oheň. Sunny se styděla, už jí to nejde. Doporučil jsem jí zavolat Sirit; byl jsem tak E+, že bych naučil tak jednoduché práci i... (ne, neřeknu! Hned byste se chtěli sázet!). Sirit je velmi bystré děvčátko, Oheň miluje a zvládá ho jednou rukou. Až se ještě trochu zlepší, naučím ji zažíhat Jej v dlani.

Po vykoupání nás přišla seřvat Julka, jak dlouho chceme ještě vyvádět; že ostatní chtějí spát, nám nevadí? Oheň ještě hořel, tak ji holky dohryzaly. Takhle v noci je ochotnější přijmout hru, takže to trvalo o hodinu víc. Ale potom jsme šli už skutečně spát.

Dopoledne mě donutili předvést, jak to myslím s tím milováním na hřbetě klusající zebry. Julča je sice hodně ochočená, ale tohle byl na obě vrcholný sportovní výkon; třikrát jsme málem sletěli pod kopyta. Jak jsem čekal, mladí to okamžitě začali zkoušet, čímž byl od nich pokoj.

Psi objevili v křoviskách nepřátelské vyzvědače a prohnali je. Nevím, co měli za lubem, ale měli zbraně a válečné pomalování (?). Sunny běhala se smečkou a zatím ji to bavilo.

V poledne jsem chtěl dohonit, co jsem nenaspal v noci. Jenže nejdřív bylo nutno zapálit Oheň (Sirit s mým dozorem) a ošetřit dokopané jedince. Potom kolem nás zhoustla energie a zjevily se Thaya a Dita. Ta druhá s vlasy dost dlouhými, aby se jí mohly vlnit, ale přesto nakrátko.

Uctivě vítám, vznešené bohyně. Přejete si příslušné poklony?

Zkus to, kopla bych tě do hlavy. odpověděla Dita.

Díky, nezměnila ses. Kde jste se vy dvě daly dohromady?

Zestručním to. Když jsem se Thaye zmínil, že existuje nějaká Afrodíté, od které by se mohla něco naučit, prostě si ji našla v prostoru. Nebylo to tak těžké, Dita měla službu ve spojovací centrále. Čekala ovšem někoho jiného; ale Thaya se silně zajímala o její přístroje, tak dostala na uši sluchátka a po zbytek směny si mohla povídat s bojující armádou. Z toho jsem pochopil, že se Dita plete do války v Infernu; neříkala náhodou, že nechce?

Odpověděla, že jsem pitomec.

Zjistil jsem, že Thaya začíná měnit názor; víc než naše svatba ji začíná bavit kontakt s jinými bohy. Taky kulomety, letadla, plamenomety a fejzry; co je to poslední, netuším. Dita ji učila lítat vrtulníkem (dtto). Asi z ní bude technický génius.

Miláčku, až bude chvilka času, tak za tebou zaletím na hezkou relaxaci. Kromě jiného se těším, že mě zas ostříháš. Tvoje ruce jsou tak něžné!

Thaya iniciativně přikyvovala. Na přeskáčku se chlubila, co se ještě od Dity naučila: zjevovat se ve dne, v hmotné podobě, vytvářet věrohodně vypadající oděv. Předvedla se v jakési vojenské uniformě, asi Ditině.

Jo, holky. Já vás chápu. A teď: co vlastně chcete?

Znáš moji švícu Ari?

Artemis, bohyně lovu. No... dejme tomu spíš ochrany zvířat. Milá holka.

Milá ani náhodou. Dokázal bys jí trochu zlepšit náladu?

Určitě ne. Minule na mě koukala jako na něco, co vylezlo z kanálu.

Náhodou o tobě mluvila moc hezky!

Spíš jsem se divil, že si vůbec vzpomněla; ale jsem zvědavý. No tak...

Přišla v gotickém plátovém brnění, jen přílbu měla řeckou, s dlouhým červeným chocholem, poněkud ohořelým. Odložila ji pod strom, plechy nechala rozplynout, aby je nemusela svlékat. Stejně byly pěkně omlácené. Ostříhaná na ježka, na levé straně hlavy a rameni měla ošklivou spáleninu.

Flusnul na mě jeden mizernej démon! vysvětlila.

Zaregistroval jsem nějaké změny. Kolik asi uteklo v jejím světě času? Zesílila v ramenou, tvářičku měla ještě dost dětskou, ale tělo ženy. V klíně si nechala narůst dráždivý kožíšek. A hlavně: dovolila, bych to viděl.

No, stárnu; a co?!

Dita a Thaya se elegantně vytratily. Chvíli to vypadalo, že Ari chce protestovat, pak to nechala plavat. A začala tepovat:

Mám stejnej problém jako Sunny. Když jsi ji tak pěkně vyřešil...

To se v nadprostoru tak rychle šířej drby?

Časová... nevyrovnanost. nakreslila prstem do prachu nějaký propletenec, To teď neřeš; zkus vyřešit... můj problém.

Proč zrovna já?

Zatvářila se, jako by se jí idiot zeptal, proč vůbec dýchat. Chtěla říct, že lidi jsou banda pitomců; ale udržela se.

Jak moc bolí, když tě opíchá démon?

Nevím, asi dost. Bojíš se toho tak moc?

Koukla se úkosem a zamračila. V pravém obočí měla kroužek. V uších několik všelijakých náušnic. To dřív taky nebývalo.

Stát by se to mohlo, ne?

Když ho včas probodneš, tak ne. Co ta spálenina?

To jsem právě včas neuhla. Už mě držel v drápech; ještě že mu Káťa vypíchla oči bodcema, co má na lokti. Vykroutila jsem se.

Káťa je kdo?

Svatá Kateřina, tu bys měl znát. Kámoška od Johanky.

Koukám, pěkně drsný...

Hm. Občas děláme návnadu, chápeš? Démoni jsou mimořádně ujetý na panny, tak Athi vymyslela flignu. Švíca Athéna, znáš ji, ne? Jak ucejtěj tohle... přejela si po kožíšku v rozkroku, ztratějí všecken rozum. Jedou po nás jako po uzeným a nechaj se nalákat do pasti. Blbý samci!

Jenže tentokrát tě jeden chytil.

Mě ne, Johanku. Ta jezdí na špici a nejradši nahá, aby ty endorfiny... no prostě, ten hnus byl rychlejší. Najela jsem mu do cesty, jenže mě zas chytl druhej a chvilku jsme se casnovali. Drápy mu klouzaly po plechách, ale ten oheň jsem prostě nedomyslela...

Tak byla jsi nahá nebo v plechách?

Z očí jí koukalo, jak ji obtěžuje moje hloupost. Mírně pozvedla ruku a na paži až po rameno jí narostla zbroj; pak ji zase zrušila.

Zdá se, už začínám chápat. Ty si říkáš, příště tě některý chytí.

Neřekla nic, jen přikývla.

Co přesně by se stalo, kdyby tě dostal?

Při znásilnění dochází... ke krátkodobé ztrátě koncentrace. Může nás vážně poranit, někdy i zabít. Nejsem tak docela nesmrtelná, jen v tomto prostoru. Už mi zlikvidovali dvanáct holek. Lamií, nesmrtelných.

Přemýšlel jsem, jak vyjádřit soustrast. Náhle vybuchla:

Byly to moje holky, chápeš? Moje kamarádky! A já je vyprovázela...

Kam takové odcházejí?

Neřekla nic, ale začala zase kreslit nějaké obrazce.

Takže, jestli správně chápu: máš strach, že příště...

Hovno chápeš, kreténe nadrženej! vybuchla vztekle a přejela si prstem po rudofialové spálenině, Tohle si můžu vyléčit jediným stykem s někým z hmotnýho světa, třeba čarodějem jako ty. Stačilo by ti na chvíli podržet; jenže pak bych tě musela zabít, chápeš? To přece jen nechci!

Teď už jsem vážně nevěděl, co říct.

No a démona zabít můžu, samozřejmě; ať táhne do pekel! Když mě defloruje, zabiju ho svou vnitřní energií. Pak ještě třeba pár dalších, než se vybiju na přijatelnou úroveň, aby to přežil člověk. Pak můžu přijít za tebou...

Teď už mi to začínalo docházet.

To všechny z vaší rasy se nejdřív musejí... zbavit energie? Třeba Dita?

Dita to dělá už tak dlouho, že se naučila ovládat. Taky to jednou zvládnu, ale těch pár prvních prostě nepřežije; je to tak těžký pochopit?

Ne. Myslím, že už chápu. Má to ještě nějaké další... aspekty?

Spoustu. Leccos bych vyřešila, kdybych se nejdřív provdala za někoho na vyšší úrovni. Jenže, kluci by se mi hrozně smáli. Jsou to pitomci.

Ari, je mi líto, ale fakt mě nic nenapadá...

Přesněji, napadalo mi: jestlipak má takové vlastnosti taky Thaya?

Seděla, koukala a mračila se. Byla vzteklá.

V té chvíli za mnou přiběhl bráška Chris. Na moji kamarádku koukal užasle.

„Julka se nechá ptát, jestli tvoje... tvůj host něco nechce. Třeba jíst, nebo aspoň trochu čaje?“

Ari ho pokynem přivolala blíž. „To je tvůj bráška? Taky Dagmar?“

Christian se nechal prohlédnout, pohladit a očichat. Vzrušovala ho.

Vnímáš mě? Děti mám ráda... Můžu...?

Můžeš cokoliv. odpověděl bez přemýšlení.

A mně něco napadlo: Ari, tys říkala, že ovládáš čas?

Podívala se na mě se zájmem.

Zkusme uvažovat: mohla bys skočit v čase třeba třicet roků dopředu, až ty nepříjemnosti se zahájením intimního života budeš mít za sebou? Tam že bys vyřešila to svoje zranění a zase se vrátila...

Přivřela oči a začala to promýšlet.

Možná by to šlo... samozřejmě tím časovou osu hodně vychýlím, ale snad ji potom dokážu dostat zas do pořádku... udělal bys to pro mne?

Zaváhal jsem, kde asi budu za třicet let; ona dodala:

Musí to být někdo, koho znám. Koho dokážu najít v prostoru.

Chris jí doposud seděl na klíně. Řekl: Mohl bych to být já?

Oba jsme se na sebe podívali; váhal jsem. Ari taky.

Za třicet let už budu dospělý.

Políbila ho. Odstrčila ho a zmizela; než jsem mu stihl něco říct, už byla zpátky a její zranění zmizelo. Teď ho políbila o poznání nadšeněji.

„Seš skvělej! Až se mi zas něco stane, přijdu jenom za tebou!“

„Dík, rádo se stalo. Ty seš taky... moc krásná!“

Chvíli hledala, co mu dát; pak vytáhla jednu ze svých náušnic, vypálila mu do ucha dírku a zasadila. Správného kluka tím potěšíte.

„A víš co? Dokázal bys mě ještě ostříhat? Ať holky koukaj!“

„No, ještě jsem to nedělal, ale zkusit to můžu!“

Šikovně si vytvořil potřebné nástroje, ostříhal jí hlavu a oholil. Taky obočí, ani ten kroužek mu nepřekážel. Podpaždí měla bez chloupku, ale klín mu nastavila vyloženě s potěšením. Vzpomínal jsem na chudáka lovce Aktaeona a jeho žalostný konec; být roztrhán psy jen za to, že ji viděl...

Ani mi ho nepřipomínej! Patřilo mu to, byl to úchyl!

Během té práce se objevily Sif a Iris, pak i ostatní děti. Kupodivu jí to nevadilo, dokonce na sebe nechala sahat. A smála se.

Dík všem! Až opustíte tělo, stavte se v mým prostoru, oslavíme to!

Pak zmizela; děti se chvíli ujišťovaly, jak je krásná a chytrá, potom zas odběhly. Já zůstal; zkusil jsem nad tím přemýšlet, ale...

Když nic, aspoň máme jistotu, že za třicet let bude Chris ještě naživu.

Odpoledne byl klid. Večer v podstatě taky; nabídla se mi milá černooká WF dívenka jménem Naike, jednoznačně kvůli zápočtu. Pak podstatně čipernější Efka; když jsem ji upozornil, že Naike si řekla dřív, chtěla o pořadí bojovat, což jsem zamítl. Nemám rád, když mé partnerce v průběhu milování teče z nosu krev.

Servaly se v rámci ranní rozcvičky. Mlátily se strašně a nepřestaly, dokud z nosu nekrvácely obě, taky z obočí a rtů; pak se navzájem olízaly jako šelmy. Ujistily mne, že se mnou to nemá nic společného, přece se žádná nedá podezírat, že se bojí rány! Správná holka má...

Julka mezi ně vlítla jako smršť. Vytvořila jehlice, propíchla jim tváře a jazyk a zajistila, aby nemohly mluvit. Schválně, která dýl vydržíte?

Co dostane ta, co vyhraje?

Nic, leda když se vsadíte mezi sebou. Ale naučí se dobře TP.

Dá se říct, že nějakou dobu neotravovaly.

Opět si přišel povídat Willi. Ještě rozpačitější než minule; hodlal zapříst dlouhou diskusi o našem právním systému. Řeči měl složité, ale důvod: Bonny jej požádala, aby adoptoval ještě Sunny. Dotaz: je soulož skutečně nezbytnou součástí adopčního rituálu?

Jinému bych se zasmál, Williho je mi upřímně líto. Jeho děti ho nelítostně manévrují do situací, které jsou mu trapné. A dělají to schválně; zatím jim není schopen odporovat. Mohl bych odpovědět stručně, aby je poslal do análního otvoru; to ovšem pouze v případě, že skutečně nechce ten rituál podstoupit. Nebo, proč ne? Sunny je přece přítulné děvčátko!

Jenže Willy nebyl spokojen ani teď. Jaká je skutečná pravda?

Pravda je iluze; není jednotný názor na to, co je správné. Záleží na tom, jakému pohledu na věc dává člověk přednost. Většině bohů je fuk, jestli se Willy Lehndorff pomiluje s Bonny, Sunny a kýmkoliv dalším. Možná některému to jedno není, protože má tu holku mimořádně oblíbenou; z toho důvodu se má snažit, aby byla spokojená. Nepostřehl jsem náznak, že má snaha byla nějak nevhodná. Co o tom ještě říct dál?

Problém je v tom, že s Willim se diskutuje mimořádně obtížně. Nemá rád telepatii, takže je dobré počkat, až své myšlenky zformuluje a vysloví nahlas. Veliká ztráta času. Formulace stále přebudovává, není si ničím jist. Každou odpověď zkoumá, jak jsem ji myslel, nedůvěřuje znění, které vyslechl. Také mne podezírá, že se mu pokouším lhát.

Jak jednoduché je třeba projednat něco s Dunbarem! Když si chci povídat, vezmu prostě dívčí tělo; mám jednu krásnou patnáctku, vlasy barvy plamene, nádherně vysportované tělo, sexuálně naprosto neukojitelnou. Ségry mi občas vyčítají, že jsem lepší než ony. Je zajímavé, sice ovládají variantu muže, ale používají ji málo, jen pro velmi oblíbené partnerky. Já mívám naopak chuť se vnutit kdekomu; vypracovala jsem si i zvláštní bezstarostný přístup k neobvyklým variantám. Ráda dělám klukům věci, k jakým se holka dá přimět velmi nerada. (Je to vlastnost vzoru; vypracovala jsem si extra dívčí vzor, funguje sotva do něj vjedu. Vzhled a stáří patnáct je trvalá součást; občas koriguji délku vlasů a tetování.)

Kluky Janek za partnery nebere, ale mou dívčí verzi miluje. Při milování se propojíme a vyměníme si všechny myšlenky za poslední období. Nemusíme se zdržovat přemýšlením, zda je to či ono pravda; vytvořit iluzi tímto způsobem je téměř nemožné, a věrohodnou? Ani já bych to nedokázal. Pozor! Jsou experti, co to zvládnou, ovšem to jsou umělecké typy, které své iluzi bezvýhradně věří. Mají zvláštní status a vysokou ochranu.

Takový žertík by ovšem Willy nepřijal. Stejně nevěří tomu, že jeho Bonny umí být skutečně psem; divocí psi se mu v podstatě hnusí a představa, že by obskočil fenu... Já? Stanovte tělo, s jakým mám vstoupit do interakce, já už si najdu, co se mi na něm líbí. Bonny beru ve všech podobách.

Willy se pracně probíjel k dotazu: bylo dobře, že se zrušila tradiční morálka mezi mužem a ženou? Kamarádí s dívkou Barborkou z Mnichova, té se moc nelíbí, že muž si může volně užívat se ženami a v podstatě každý s tím souhlasí. Když totéž udělá žena, je společensky odsuzována. U nás na Ostrově si může dělat co chce; ale je to správné?

Odpověď: není. Řada děvčat to pochopila tak, že mohou zavést sexuální teror a přinutit každého, aby jim dělal, co si řeknou. Pokud odmítne, dokážou ho zesměšnit, že by si nejradši hodil mašli. Když něco odmítne holka, vždy si najde důvod. Čím agresivnější a poživačnější, tím víc boduje; ty slušné a nenápadné prostě vyštípe z konkurence. Jenže co s tím?

Willy začal o své druhé ženě Gwen, americké feministce. Ta přímo zuří, že v Africe je žena stejný kus dobytka jako buvol, zcela podřízená svému majiteli. Ovšem ani náš zvyk, že každá puberťačka mává s kluky kolem sebe jako s hadrem a všelijak se jim vnucuje, jí nevyhovuje. Co na to říct?

Odpověď: nevím. Jestli mi tato či ona hra vyhovuje, je podružný problém. Hlavní: co se s tím dá dělat? Ať zkusí přimět k poslušnosti svoje dcery Bonny, Sunny, Kiki... Jsem zvědav, jak dopadne!

V ten moment se začal vztekat: tak jsou jeho dcery, nebo ne? On je přece nechce; hlavně ne tak nevychované, jak jsou! Ony jeho chtějí, dokonce po něm vyžadují, aby je vychovával; rákoskou na holý zadek! Vzrušuje je to!

„Tak jim občas nařež, ať je klid! Jestli ti to nedělá extra potíže...“

„Jenže ony také chtějí...“

„Když jim vykládáš, jak jsi doma chodil do bordelu! Nediv se, jim to připadá dobrodružné, nedokážou si to představit. Oni nevědí, co je bolest nebo ponížení, zato dokonale vědí, jak bolest překonávat! Koukni na támhle ty dvě, už od rána soutěží, která dýl vydrží jehlice v puse. Nemůžou mluvit ani jíst, pít jen s obtížemi, ale vzdát to nechtějí. Která vyhraje, bude mít krásné ozdobné jizvy ve tvářích...“

Willy vzdychal a tvářil se znechuceně.

„Evropská civilizace považuje ženské tělo za nemravné a její sexuální hry za hříšné; těm děvčatům to sice říkáme, ale ony to řadí k ostatním vtipům. Jsou prostě hrdé na svou sexuální zdatnost; i na to, kolik svedly mužů. Ty snad na dobyté ženy hrdý nejsi?“

„Ale mezi mužem a ženou je snad rozdíl, ne?“

„A strašně zásadní. Tys při tom nebyl, když jsme si hráli na holky? Když mě donutíš, udělám z tebe ženu třeba hned!“

Zaváhal, ale už viděl drsnější proměny, takže zvadl.

Ovšem ještě něco měl na srdci, možná závažnějšího:

„Ty víš, že... no, dělám takové záznamy. Nevím, jak je to možné... prostě se stává, že něco je jinak, než mám zaznamenáno. Chápeš to?“

„Ne. Nějaká drobná věcná chyba?“

„Zatím jsem zaregistroval tři případy. První je Gwen; pamatuješ se, že na Rhodu nakonec odplula s tou lodí do... no, jiného světa?“

„Nevím, nesledoval jsem ji.“

„Já... podíval jsem se do záznamů. Je tam, že odplula! Ale teď je tady!“

„Ptal ses? Co na to říká?“

„Že sice odjet chtěla, ale pak si to rozmyslela.“

„Hm. Připadá mi to jako docela rozumná verze.“

„Dobře. Druhý případ: nepamatuješ se, že nám May-Britt přivezla ukázat na Rhodos Sif a dokonce i její kamarádku Frigg? Já to mám v záznamu!“

„No... dcerou se chlubila určitě, ale že by ji měla s sebou... ukazovala nám možná iluzi, jejich obrázek...“

„Jenže podle mne tam ty holky byly fyzicky přítomné! Patřily do party malé Kris, dokonce se pamatuju, že se od ní daly ostříhat...“

„Kris se svou matkou odplula, té se už zeptat nemůžeme.“

„Ptal jsem se Sif, ptal jsem se Iris. Obě se smějí a plácají nesmysly.“

„To bude tím, že jsou děti. Asi jim tvoje otázky připadají hloupé.“

Willy se zatvářil zklamaně. „Tak dobře, poslední případ. Ve Švýcarsku se mi ohlásila holka jménem Kerstin. Tvrdila, že je dcera moje a Dicky, anděl. Dost mě tím... rozhodila. Pak se už neohlásila.“

„Chtěla od tebe něco? Bylo její zjevení důležité?“

„Jak mám na tohle odpovědět? Najednou jsem měl dceru, i když mrtvou... no tedy, prostě... neobvyklou. Něco, co jsem vždycky chtěl!“

„Mluvila s tebou jenom tam? Žádné další kontakty?“

„Ze Švýcarska jsem odjel domů, do Německa. Byl jsem v trochu zvláštní náladě, jako vždy, když... byla tam Karolína, Lucka...“

„Nevěřil jsi, že se to všechno stalo. Ta Kerstin byla součástí iluzí?“

„Působilo to tak na mne.“

„Zkusil jsi ji někdy zavolat?“

„To neumím, prosím tě! Já nejsem žádný čaroděj!“

„Od té chvíle se ti stává, že tě cizí dívky žádají o adopci?“

Willy na mě chvíli zíral zblble. „To s tím nemá co dělat!“

„Ale předtím se ti to nestávalo, že?“

Začal se bránit; já zatím promýšlel různé varianty.

„Pokud správně rozumím, domníváš se, že jsme součástí jiné reality, než jsi zažil na Rhodu.“

„No... takhle ostře bych to neformuloval!“

„Jak tedy?“

„Já nevím! Prostě, jak změníme místo, změní se spousta dalších věcí! Něco funguje na jednom místě, a jinde ne!“

„Ano, toho jsem si už také všiml. Ale dokážu to srovnat.“

„Chápu. Řecká Afrodíté a Artemis se klidně projíždějí po Africe, kamarádí se s místními božstvy a válčí proti něčemu, co vůbec nevíme, co je. Svatí křesťanů spolupracují s pohanskými bohy...“

„Mně to nepřipadá tak nesmyslné.“

„Mně ze začátku taky ne. Ale čím víc divných věcí vidím před očima...“

Zamyslel jsem se. „Willy, to jsou dost složité věci na jednoduchou jasnou odpověď. Zkusím o tom meditovat, možná se i zeptám. Ty dva první nic moc, ale případ Kerstin mě zaujal. Víc nemůžu.“

„Nevadí. To docela stačí.“

„A na ty tvoje holky buď pokud možno hodný...“

Po zbytek dopoledne jsem jel sám a přemýšlel. Snažil se přemýšlet. Ovšem namísto čehokoliv rozumného mi bloudily myslí pochybnosti o psychickém teroru, který do naší společnosti vnášejí ženy. Co ženy, čarodějky! Dokonce vedou moje sestry, manželky a další členky cowenu. Termín psychický teror ostatně vymyslely také ony. Jakou šanci má proti nim muž?

Tradiční společnost je ovládána starými muži a ženami, převážně křesťany s povrchní znalostí čehokoliv. Mladý člověk je formován nikoliv křesťanstvím, ale jeho nejpokleslejší variantou, katechismem. Sbírkou pověr pro ty nejhloupější šúdry. Jeho součástí je představa, že sex je za všech okolností hříšný. Ba ne, ještě větší nesmysl: nejhříšnější je sex, který přináší oboustranné potěšení. Pokud se jedná o styk s prostitutkou, které to radost nedělá, je hříšný pouze muž (že si užil) a ona nebohá oběť; ovšem nesmí se jí to líbit, to by přišla do pekla. A hloupost pokračuje: žena, která cítí k sexu odpor a pouze se podvoluje muži, kterého nemá ráda a kterého jí vnutila společnost, je svatá, kdežto ta, která se s potěšením oddává tomu, kdo se jí líbí, je mrcha. Není účelem života, aby člověk byl šťastný, nýbrž aby žil v odříkání a těšil se, až ho vysvobodí smrt.

Je mi líto, ale tento model společnosti prostě zavádět nebudeme. Ani jeho americké varianty.

Ovšem naše dámy se rozkoukaly podstatně rychleji než muži a přišly na tu nejlepší možnost: maximální potěšení, ideově podložené. Čarodějka má právo pracovat s energiemi; přijímá je od ostatních a směruje, kam je třeba. Mužů WZ je podstatně méně a obvykle se soustředí na závažnější problémy. Mezi ženami se ovšem ty znalosti šíří jako požár.

Ideální model dívky je například Bonny. Prvnímu klukovi se vnutila v tak útlém mládí, že z toho určitě nemohla mít žádné potěšení, kromě toho, že se mohla vytahovat před kamarádkami. Co z toho měl on? Nejspíš překvapení, co se to na něj vrhlo. Od té chvíle postupuje stylem: sbalím každého, když se budeš bránit, tím víc mě to pobaví. Nějaká předvídavá osoba ji prozatímně zablokovala, aby neotěhotněla; zbavit se blokády sama ještě neumí a nikdo jí to nechce udělat. Možná až se vdá za toho svého Roye... Jenomže do té doby si chce užívat, s lidmi i šelmami... A je při tom tak milá!

Tak si zkusme představit, co s ní bude dál. Zbaví se blokády a otěhotní. To si prosadí, i kdyby ji Diana vynechala z programu rozvoje obyvatelstva pro příliš dětský věk. Diana (vzdor všeobecnému názoru) nenutí rodit děti! Požaduje kvalitní miminka, která může řádně donosit jen dospělá, všestranně vyvinutá žena. Ovšem připusťme, že dítě Bonny bude bezvadné, zdravé... a že to nebude štěně. Nepochybně na ně bude nesmírně pyšná a bude o ně pečovat stejně vzorně jako Assama o Edwarda. Ovšem lidské dítě se vyvíjí pomaleji; ani za dva roky nebude dost veliké, aby je mohla někam odložit a odběhnout si od něj za zábavou. Už žádné rvačky při rozcvičce, žádné pobíhání po stepi se smečkou divokých psů! Večer si může pozvat partnera, až dítě usne; ale nesmějí moc řádit, aby je neprobudili. Co si počne chudinka Bonny, zvyklá začínat i končit den orgasmem?

Já to bohužel vím: vrhne se na magii. Začne si přivolávat bytosti, které jí poskytnou iluzi lásky, kterou jí nedají živí. Ona je přesně ten typ, na jaký oni letí. Odvážná, bystrá, nepříliš zodpovědná. Pustí si do těla cokoliv, co jí tam udělá patřičnou paseku. Ještě toho moc neumí, ale naučí se, je to chytrá panenka. Ostatní podobné ji budou podporovat. Že je to nebezpečné? Kdybych to řekl, zazáří jí oči a půjde do toho. Nikdy neuhne žádnému nebezpečí!

Sunny tento model odmítala, dokonce odešla do kláštera. Ale postupně ji touhy vlastního těla nalomily, přesvědčily. Pochopitelně nechtěla, aby to poprvé byl odporný démon; ale vzpamatovala se rychle a má aspoň co vyprávět kámoškám. Za rok bude možná vykládat pod pečetí tajemství, že žádný muž to nedokázal tak jako ta příšera. Její dvojčátka budou skvělé, nádherně prospívající děti, jaké jí bude kdekdo závidět. V dospívání začnou nejspíš projevovat zvláštní tendence, do té doby...

Dorazili jsme k místu poledního odpočinku, ale Naike a Efka ještě pořád nebyly hotové se svou soutěží; pusinky sešpendlené jehlicemi, bolestí kroutily očima, ale přece se nenechají porazit! Ostatní holky z FF kasty je obdivovaly a fandily, kluci se chystali řádně pogratulovat nejen vítězce, ale i poražené, aby nemusela závidět. Nejlepší je, že jehlice byly pouhé iluze, kterákoliv je mohla okamžitě zrušit. Ovšem...

Já jsem usedl do stínu a odpočíval. Ne meditoval, to bych přeháněl. Děti pobíhaly kolem, taky zvědavé na výsledek soutěže. Někdo se pokoušel je vyhecovat, aby znepříjemnily soupeřkám život nějakým zlobením, ale odmítaly. Souboj musí být čistý! Ale... Sif se bleskově otočila, napřáhla prsty a té nejdrzejší holce propíchla stříbrnými jehličkami tváře. Postižená zařvala, vzápětí se začala smát a požadovat pokračování. Jenže Sif jehlice hned zrušila; bylo to jen varování, jinak odmítala spoluúčast.

Obě holčičky přišly za mnou a nainstalovaly se mi na klín. Záměrně používám to slovo; pečlivě se skládají tak, aby jejich těla společně s mým tvořila jantru a z mých rukou procházela energie jejich tělíčkem od ioni až do temene hlavy, opřené o moji hruď i o sebe navzájem. Tento E proud vymyslely samy a pečlivě propočítaly moji a jejich velikost; až povyrostou, zase to změní. Trvají na tom, že si mé prsty zasunou do štěrbinky; podezírat je, že by si tím chtěly ublížit, by je hluboce urazilo. Nebo snad nevěřím, že jsou čarodějky? Určitě by...

Jistě, evropská morálka zakazuje osahávat děti. S-I to považují za strašlivou křivdu, je to přece tak příjemné! Postupně mě přiměly, abych je občas zlechtal a promasíroval, zvlášť když mám dobrou náladu. Samozřejmě opatrně; ony o žádnou opatrnost nestojí, zvlášť E výboje by braly co nejtvrdší a nejdrsnější. Iris přece vnímá, co dělají s její matkou! Julka ji ovšem taky zkouší odradit; je to trvalý souboj mezi nimi, Iris ví, že jednou vyhraje a prosadí svou. Sif předá informace May, obě se baví a máma v Ősgardu dcerušce vyhrožuje.

Od chvíle, kdy se ženy začaly zdobit parádním tetováním na prsou a v klíně, později přidaly ozdoby v bradavkách a kroužky rafinovaně umístěné do různých citlivých míst ioni, stalo se součástí zdvořilosti se jich na těch místech dotýkat, hladit, laskat, dráždit... Kdo umí E výboj do kovových ozdob, je ve výhodě. Když prošlehne kamarádku tak silným výbojem, aby ji to citelně zabolelo, může se dočkat souboje, který se téměř pokaždé zvrhne do sexu. Většina dívek přijme Hru kdykoliv, vyjma případu, kdy hraje s někým jiným; ale přidat se třeba do Hry dvou děvčat a uštvat obě se považuje za velmi zdvořilé. Praxe je poněkud slabší; muž často sice promne dívce prsa, pohladí ji po kožíšku, polechtá, ale zároveň už vykládá, co od ní doopravdy chce a jak ji za to odmění... někdy v budoucnu. Jakmile se s ní začne mazlit příliš intenzívně, zkušené děvče ihned vytuší, že bude něco potřebovat a lásku pouze slibuje.

Ze všech těchto úvah bych vyčlenil aktivně zamilované. Ti jsou chráněni nepsaným zákonem, dokud je to nepřejde; taky mají rádi při milování soukromí a netouží po účasti spoluhráčů. Většina je ovšem ve fázi, kdy jsou více méně volní pro každého; mají samozřejmě oblíbené partnery, ale rádi přijmou i někoho nového. Rozdíl je pouze jediný: dívky jsou při chuti pořád, muži jen když mají dobrou náladu.

S-I vycítily, že dobrou náladu mám zrovna teď a zahájily diskusi. Někde zaslechly, že existuje čarodějka Ariana Argoni, která už v osmi letech měla tak výrazné poprsí, že jí záviděly i dospělé ženy. Proč tedy jejich těla vypadají jako kostra potažená mírně potrhanou a zjizvenou kůží? Ani po bedlivém průzkumu neobjevily žádné náznaky, že by z nich někdy měly být ženy, natož krásné. Nedalo by se s tím něco dělat?

Odpověděl jsem, že dotyčnou neznám a jejich výmysly neberu. Působit na jejich ženské vnady nehodlám jakkoliv; na jejich zadeček bych mohl případně zapůsobit rákoskou, ale i na to jsem líný. Kromě toho myslím, že už od nás dospělých okoukaly všechny existující zdobicí techniky, takže si můžou docela dobře pomoci samy. Ještě nějaké požadavky?

Iris začala docela přesvědčivě kňourat. Vysvětlila mi, že každá žena, ať je jak chce soběstačná, miluje rozmazlování a opečovávání. Například Julie má ráda, když ji muž strčí do vany s horkou vodou, prosycenou vonnými esencemi; když se kůže promáčí a zvláční, pořádně ji umyje jemným mýdlem, ta nejcitlivější místa nejlépe několikrát. Pak ji pečlivě oholí, aby nezůstala stopa po jediném chloupku. Následuje masáž vonnými oleji, rovněž několikrát a s ohledem na citlivé části těla. Pak následuje hloubková masáž...

Jistě. Mezi to se vhodně umístí pár facek a úderů pěstí, po kterých zůstanou na tvářích krásné barevné modřiny. Kůže na zadku se zvláční výpraskem řemenem a když je tělo po lázni nejcitlivější, může se promasírovat karabáčem. Ty myslíš, že záliby své sestry neznám?

Iris koukala ukřivděně. Pocukávala sebou, jako by ty rány přímo cítila.

Myslíš, že mě bude takhle někdo někdy taky hýčkat?

Obávám se, že ano. Na rozdíl od Julky ty to budeš vyžadovat od začátku, kdežto ona byla až do dost vysokého věku celkem hodná holka...

Vnímal jsem skryté dohadování děvčátek. Šlo by to teď? Byli jsme natolik propojení, že jsem zřetelně cítil, jak v nich narůstá energie. Chystaly se na nějaký podraz; kdyby to vyšlo, konečně si něco užijí, a kdyby ne (jako obvykle), dostanou aspoň pořádný výprask. Taky dobrý...

Ve chvíli, kdy se začaly pokoušet vzbudit ve mně sexuální touhu, jsem byl připraven. Nechal jsem je co nejdéle v klidu; šlo jim to perfektně, křepelkám! V poslední vteřině jsem přešel do dívčího vzoru. Lekly se, samozřejmě. Instinktivně udělaly přemet bokem a pak ještě jeden do strany pro případ, že bych po nich praštil bleskem. Jenže já už zápasila s jejich prošlehem, byl pěkně silný a intenzívní. Potřebovala bych pořádný sex zevnitř a výprask zvenčí... Dívčí verze skutečně vyžaduje silnější podněty, měla bych s tím něco dělat... Nebo ne? Je to vlastně docela fajn!

Ovládla jsem se a řekla, aby měly radost: „Vy zmije zákeřný!“

Bleskově přehodnocovaly různé varianty, co s nimi udělám. S očekávala, že půjdeme na biče nebo bambusové hole. I ji krotila, uvidíme...

Přešla jsem do mužského vzoru bez jakéhokoliv efektu. A sedl jsem si.

„Nic?“ protáhla Iris zklamaně, „Ani nás nezbiješ?“

„Pomstíš se nám pozdějc?“ vyjádřila naději Sif, „Nějak strašně!“

„Kašlu na vás, holky. Je horko. Ale jde vám to.“

Chvilku nechtěly věřit; pak se zas přivinuly. Trochu zklamané. Nějakou dobu ještě čekaly, že jim aspoň provrtám útroby nějakým impulsem, ale když se ničeho nedočkaly, upadly do apatie.

V té chvíli skončil souboj. Naike vyhrála, Efka vzdala a byla nucena zrušit si jizvy na tvářích. Naike si je mohla nechat a všichni ji ujišťovali, že jí sluší. Dokonce uvažovala, čím je zvýraznit.

Jejich souboj vyvolal nějaké sázky, teď se kluci hádali o jejich splacení. Přidaly se nějaké další nevyřešené spory a atmosféra začala houstnout.

„Velká Matko! Dovolila bys nám uspořádat Fiestu?“

Moje holčičky zpozorněly. Julka chvíli váhala; už to, že je rovnou nezakřikla, je dobré znamení. Uvažovala, že už dlouho nedovolila vybít mládeži nahromaděnou energii; a když na to přijde...

No, když najdeme vhodné místo...

O pár vteřin později vyrazila Bonny se svou smečkou do stepi. S-I vzlétly přímo z mého objetí, ještě že mě nepodrápaly svými spáry. Naike a Efka se začaly objímat a olizovaly si navzájem krev z probodaných tváří. A já...

Já se rozhodla, že tenhle večer si zatančím v dívčí verzi. Tak!

Harpyje objevily parádní řeku, která se vinula krajinou a vytvářela četné meandry a zátočiny; tu nejkrásnější propátrali psi a okamžitě dali zprávu. Dojeli jsme k ní během odpoledne a hned rozložili tábor; všichni byli podstatně nadšenější než kdykoliv jindy.

My dívky jsme si zřídily u řeky lázeň, kadeřnictví a kosmetický salón. To kadeřnictví všechny nadchlo nejvíc, bylo přesnou kopií toho, co popisoval Willy. Fungovala jsem více méně jako supervizor, jinak jsem nechala holky vyvádět, co je zrovna napadlo. Například soustavu zrcadel si vytvořila skoro každá vlastní; nechávaly si mýt vlasy v mosazných umývadlech, ošetřovat šampónem, natáčet, fénovat... Skoro stejné potěšení jako nechat se šlechtit samy nacházely v péči o vlasy kamarádek.

Dita neodolala, přišla se podívat a už zůstala. Prozradila holkám nějaké kadeřnické finty, za ta dlouhá staletí zřejmě leccos ovládla. Potěšilo ji, že jsem holka; taky mi umyla vlasy a na konečky hodila svítivě rudý melír, jako kdyby tam poskakovaly plamínky. Předvedla na požádání parádní černou hřívu, kterou měla první večer na Rhodu, ale pak se vrátila ke vzhledu, jaký nosí teď ve válce, krátkým vlnitým kadeřím. Když jsem jí je myla, vymýšlela různé varianty a pro žádnou se nemohla rozhodnout.

Sunny se za mnou přišla vybrečet. Jedním ze snů jejího života je nechat si narůst vlasy dostatečně dlouhé, aby si je mohla nechat od kluků skutečně ostříhat. Jak vlastně vypadaly její vlasy ve skutečnosti, si už nedokázala vzpomenout; zapracovala Dita, nahlédla do databáze a předvedla nám ustrašenou malou holku s bezvýrazně šedohnědými copánky. Potom do Sunny práskla bleskem a nechala jí narůst hustou zlatožlutou hřívu tak kudrnatou, že by ji člověk nerozčesal. A ještě se tomu chechtala.

(Drobně odbočím: zatímco pro nás je kreativní magie nedostižným vrcholem, bytosti typu Dity ji zvládají stejně snadno jako my iluze. Iluze zvládají tak, jako my dýcháme. Začínala jsem tušit...)

Dita mě kousla do ucha a zašeptala: „Ty potvoro, jestli myslíš, že ses mi tímhle vykroutila, tak ještě víš moc málo! Jen počkej!“

Mohla se samozřejmě změnit na muže, ale to už jsme viděli. Když vyzvete bohyni, spolehněte se, že její odveta bude na patřičné úrovni. Pro začátek: každý účes, jehož se dotkla, se stal v té chvíli realitou. A setrval v nejdokonalejším stavu až do konce večírku.

Správná dáma chodí na ples dokonale oblečená. O šatech jsme se dohodly na počátku, že s nimi nebudeme dělat cavyky a použijeme iluze; Dita namítla, až kluky po půlnoci ovládne vášeň a budou se snažit je z nás strhat, má ráda ten zvuk škubaného prádla. Holky nechápaly, tak mávla rukou.

Termín spodní prádlo je pro holky z Ostrova výraz z jiného světa. Z toho důvodu si přály podprsenky, krajkové kalhotky a podobná erotická dráždidla. Já si s tím nedělala starosti; stvořila jsem celkem jednoduché bílé šatičky a přicvakla je k bradavkám ozdobnými sponami. Holkám to ovšem připadalo málo, chtěly být načančané jako svatební dorty. Frčela růžová, žlutá, bledě fialová, pastelově zelená, všechny jemné kombinace. Výraznější barvy dostaly pro dnešek důrazný zákaz.

Ne tak ovšem šperky; pro ty má každá skutečná dáma vrozenou slabost. Dita opět zaperlila: vyráběla na požádání náušnice, třpytky do nosu, náhrdelníky a náramky, přívěsky... zlaté, stříbrné, platinové, s diamanty a perlami...

„A to nám všechno vydrží?“ vyvalovala oči Efka.

„Spolehni se! Kdyby ne, můžeš si přijít stěžovat!“

Přišla se na nás kouknout taky Julie; učesat nechtěla, rozhodla se zůstat bez vlasů a v šafránovém rouchu kněžky. Ale pak uviděla Ditu...

„Vážně zůstaneš? Kdo přijde ještě?“

„Nevím jistě. Kluci říkali, že si potřebujou odpočinout po tý válce!“

„To už je konec?“

„Pcha! To nebude vyhraný, ani až nás posílej tvý vnoučata! Zatím ještě ani nevíme, jak to tam vypadá dál. Asi mě vezmou kreslit mapy; až umřeš, nebavilo by tě hlídat spojovací techniku? Mě tam odtud nechtějí pustit...“

„Tak počkej, to mě nějak lakuješ, ne? Kreslíš mapy nebo sedíš v centrále?“

„Sedím připíchnutá na zadku, to je fakt. Ale jak zacvičím někoho novýho, mám slíbený mapování!“

„Jestli někam, tak do bojový jednotky. Žádný štábní ulejvárny...“

„Ty mrcho, ty mně budeš říkat ulejvák? Vyškubu ti všecky vlasy!“

Vyhrožovalo se jí lehko, Julka žádné neměla.

„Koukni se mi tam po jedný kámošce. Před pár dnama zahynula dost blbě, já ji chtěla zachránit, ale... jmenuje se Gianna...“

„Talentovaná wézetka, co? Ta šla rovnou do vyšší přípravky. Co byla zač?“

„Jak říkáš, talent. Testovala jsem ji jenom pár dní. Moc milá...“

„Slyšela jsem, že vyšší velení dost řádilo, měla tady nějaký úkoly, který se tím pádem pozdržej. Někoho kvůli tomu šeredně seřvali. To tebe?“

„Ani ne. Já byla spíš ten, co si stěžoval. Chceš to tepnout?“

Na moment srazily hlavy. Pak Dita chápavě zamrkala.

„To je mi tě líto! Chceš ji zpátky? Zkusila bych se přimluvit!“

„A víš, že ani ne? Já to nechám na vás!“

Dita škubla koutky úst. „Chytrá! Fakt nechceš nějak vyzdobit?“

Julka se zasmála. Předvedla se v podobě, v jaké ji potkala Diana na dvorním plese ve Vídni: osmnáctiletá krasavice s černou hřívou. Mrkly na sebe a hned se začaly spiklenecky smát. Přidala jsem se; Julka mávla rukou a šla organizovat zábavu.

Dita si vzpomněla, že kromě parády je taky přes hudbu. Začala nám pouštět všelijaké parádní kousky, až mi začaly nohy samy nadskakovat. Ještě kdyby se tak našel šikovný tanečník...

„Směl bych se vnutit třeba já?“ tázal se vysoký muž v parádní důstojnické uniformě. Otočila jsem se a vydechla úžasem.

„Radegast? Jak ses ty sem... jak ses uvolnil z války?“

Nabídl mi rámě a vedl mě na parket.

„Však jsem spěchal, aby mě někdo nepředběhl! Málokdy se necháš vidět v tak přitažlivé podobě, princezno. Jak ti mám vůbec říkat?“

„Ještě jsem se nerozhodla... co třeba Daniela?“

Jeho hluboký hlas zaklokotal smíchem. „To zní hezky, Dany!“

Sevřel mě do náruče, pravou ruku položil na záda a zaryl mi do kůže drápy. Měl dráždivý pach šelmy a obrovskou sílu.

„Pochlub se, jak pokračuje válka...“ zahájila jsem společenskou konverzaci.

„Určitě víš sama. Trhám je na kusy a žeru jejich srdce. To ty ráda, ne?“

Zachvěla jsem se. Už jen ta představa...

„Nespěchej,“ zavrčel mi do ucha, „Ještě ti budu vyprávět... celý večer!“

Teď malá omluva. Nejsem ta správná osoba, která by měla popisovat tento večer. Pamatuji si jen útržky; občas nevím, kdo se tam kdy a jak vyskytl. Ze začátku to byla oslava souboje Naike a Efky; významné byly ještě Sunny, Bonny a její psí smečka. U těch se zdržím.

Bonny si nechala narůst parádní psí kožíšek od obočí přes celou hlavu až na záda, taky ramena a ruce pokryté strakatou srstí. Ovšem hruď a břicho si ponechala holé; od pasu dolů měla něco jako turecké kalhoty a z nich trčel vzadu roztomilý ocásek. Abych nezapomněla, dlouhé špičáky, ale ty si v průběhu večera nechala narůst většina děvčat a mnoho mužů.

Její psí bratři se předvedli poprvé v lidské podobě, takže byli poněkud rozpačití, zvláště neradi mluvili. Říkala jim Alec a Alain; oblečeni byli podobně jako ona, jen ve vojenských kalhotách. Měli delší hřívu, výraznější skvrny na kožešině; každou trhlinu na uchu jim Dita vyzdobila stříbrem. Bonny měla uši olemované kolem dokola samými ozdůbkami.

V průběhu večera doplňovali společnost psi, hyeny, leopardi, tygři, gepardi a další, všichni v přiměřeně lidské podobě. S mnohými jsem tančila, jejich pach a aura šelem mne úžasně vzrušoval. Kromě mne nejvíc Ditu a Ari; ta byla na plese poprvé, měla zelené, téměř průhledné šaty a krátké zelené vlasy, ve kterých jako diadém seděly světlušky. Občas vzlétaly, kroužily po sále a zas jí sedaly do vlasů. Tančila s vášní a bavila se skvěle. Ovšem sahat na sebe nechala radši od šelem než od kluků.

Thayu jsem samozřejmě taky očekávala. Byla poněkud překvapená, že mě vidí v téhle podobě, očekávala docela jiný průběh. Ale zvykla si rychle a po chvíli už vyzvídala, jak se ta změna dělá. Šaty měla divné, nejspíš si je vybrala podle nějakého módního časopisu a moc jí neslušely. Jí nejvíc sedí původní africký styl.

Ale překvapilo mne, když se objevily tři dívky v jednoduchých gotických kostýmech; místo vlasů se jim okolo hlavy vlnila zářící mlha, skrz kterou bylo dobře vidět vztyčené hlavičky sedmihlavého draka. I jejich šaty byly podivně průzračné, rozhodně neměly snahu cokoliv zastírat.

„To je bezva, že je tu tak veselo!“ usmívala se Johanka, „Děvčata znáš? Tohle je Káťa a Markétka – přišly jsme si taky zatancovat!“

„Samozřejmě, jste vítané... Tohle má jako být svatozář?“ dotkla jsem se té zářící mlhy na hlavě.

„Neboj, taky dostaneš, jen co tě umučej!“ potěšila mě Káťa.

Povšimla jsem si, že má kolem krku ozdobný červený proužek. K čemu slouží jsem si uvědomila, když si sundala hlavu a dala mi ji podržet.

„To jsem se tak jednou pěkně sťala...“ vysvětlila.

Johanka koukala, jestli budu dostatečně šokovaná. No, překvapily mě...

„Taky prý vypichuješ démonům oči! Co umíš ty, Markétko?“

Markétka byla drobná, usměvavá a vypadala křehce.

„Ani se neptej!“ práskla Johanka, „Dřív házela jenom srpy do obilí; ale co jí Kršna půjčil ten svůj disk, není s ní vůbec k vydržení.“

Markétka rozpačitě klopila oříškově hnědé oči, potřásala zářivou hnědou aurou a tvářila se, že žádného Kršnu rozhodně nezná a znát nechce.

„To nám povídej! Tuhle ti celou noc hrál na flétnu... To je taky bojovník na baterky, sem tam se teda vytáhne, ale...“

„Nepovídej!“ pípla Markétka, „Tu Šarlatovou bránu rozbil svým kyjem docela sám! Nesmíš holkám všecko věřit, Dany!“

Zařvaly smíchy všechny i se mnou.

„Přijde sem taky?“

„Pochybuju; my jsme tady taky jen na skok, do půlnoci máme být zpátky. Je to tam pěkně drsný...“

„A kromě toho,“ dodala Káťa, otáčejíc hlavu do protisměru, „My jsme holky slušně vychovaný a nerady tancujeme s takovejma všelijakejma...“

Sledovala jsem její pohled; ten muž byl celý v černém, jeho oděv připomínal kněžskou sutanu, ale měl elegantní rohy a parádní ocas.

„Doktor Ichturiel,“ uklonil se zdvořile, „Dělám tam dole arcibiskupa...“

Všechny tři nakrčily nos a zatvářily se pohrdavě.

„Nepovolíš mi ani jediný tanec, panno Kateřino? To máš takový strach, že by ti tvoje svatozář vybledla?“

Káťa vzdorně zvedla bradu; pak mu podala ruku a on ji políbil. Objal ji a začali kroužit po parketu; dokonce začala odpovídat na jeho lichotky.

„Jú, to se řekne!“ pravila spokojeně Markétka, „Jo, ale komu?“

„Každýmu!“ prohlásila Johanka, „Ať žasnou a záviděj!“

Když přivedl Kateřinu zpět, okouzleně se usmívala. Uklonil se jí s veškerou možnou zdvořilostí; naznačil, že by ji chtěl pohladit po vlasech, ale jak se jeho prsty dotkly svatozáře, zajiskřilo to a ruka vzplanula. Káťa leknutím ucukla, ale on ji chvíli nechal hořet, až pak oheň vdechl.

„Galantní muž musí umět pro krásnou ženu i trpět!“ usmál se.

„Šaškárna,“ konstatovala Johanka, „Je nezranitelnej stejně jako my!“

„Tobě bych asi udělal radost, kdybych tě vyzval na souboj!“

„No... s vaší Luckou jsme se servaly pěkně!“

„Pozdravuje tě. Že ti pošle z Ameriky pohled... už ses naučila číst?“

„Pach pekla poznám i bez čtení!“

Obrátil se ke mně. „Okouzlující dámy, že, princezno Danielle? Nu, nebudu vás déle obtěžovat... my se přece ještě setkáme, že?“

Odkráčel a já přemýšlela, co tím myslel.

Zaujal nás jakýsi rozruch na druhé straně tanečního sálu (?). Způsobila ho Ari, která přivedla Bonny ukázat ohromného psa se třemi hlavami; přestože toho moc nenamluvil, na naši lykantropku zapůsobil. Hbitě se proměnila na něco patřičně psovitého a zmizeli spolu v křoviskách.

„Zdá se, že je na čase začít plnit přání,“ položil mi tlapu na rameno Radegast, „Nebojíš se, princezničko?“

(Že by znal i moje oblíbené pohádky?)

Postavila jsem se na špičky a políbila ho na dravčí tvář.

„Tu o krásce a zvířeti jsem mívala hrozně ráda...“

Jenže ještě předtím přistoupila Dita k Naike.

„Tohle je tvoje noc; noc, kdy se plní přání. Máš právo udělat, cokoliv tě napadne. Stačí jen pomyslet, a já tvoje přání splním!“

Naike byla částečně opilá, částečně v transu.

„Ano, chci.“ řekla.

Pak vypukly strašlivé orgie. Kdo s kým, kde a jak, nemám tušení. Dokonce si ani nedokážu vzpomenout, s kým jsem se vším milovala já. Ale trvalo to několik staletí – a líbilo se mi to.

Errata:

30.05.2021 11:15