Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Chris)

Přeražený Tesák mě pozval na zajímavou vyjížďku. Trochu delší.

„Kam že?“

„Do mého sídla, k Velkým vodopádům. Lidé jim říkají Viktoriiny, podle vašich map; nechápu proč, neznám žádnou Viktorku.“

„To já jo, je anglická královna. S tím si nedělej starosti. A ty tam máš nějaký... hrad?“

„Jenom jeskyni. Žijí tam moje ženy a děti.“

„Ženy? Máš jich hodně?“

„Dvě, to snad stačí. Samozřejmě bych chtěl ještě jednu, ale ta mě nechce; nevím proč.“

„Třeba miluje někoho jiného. To bývá, víš?“

„Skutečně? Co když třeba pochází z takového divného národa... teda abych to řekl přesně, ona je leopard.“

„To by nemuselo být na závadu; ovšem jestli má jiného, je to horší. Víš, my lidé, když zjistíme, že nemůžeme mít tu, která se nám líbí, protože už patří jinému, vzdáme to a přenecháme mu ji bez dalších snah ji získat...“

„No, nevím. Kluci se o holky pořád perou, kradou si je a podvádějí...“

„To bych nebral zas tak vážně. Milostné hry, chápeš?“

„Kdy se do nich hodláš zapojit ty?“

Smál jsem se. „Já bych se klidně zapojil, ale jsem ještě moc malý, víš? To bude trvat ještě hodně let, než vyrostu!“

„Zvláštní. Kdybys byl lev, už dávno bys byl dospělý. Nemohl by ses trafnout na lva na delší dobu, abys rostl rychleji?“

„Myslel jsem na to, ale asi ne. Matka mi důrazně kladla na srdce, abych se snažil měnit situaci magií, jen když to opravdu nejde jinak. Prozatím nechám všemu volný průběh.“

Tesák to přijal. Bylo ovšem důležité, aby mi ten výlet schválil Charry.

„Ale jo, klidně jeď; aspoň od tebe bude pokoj. Ale nezapomeň se vrátit, než bude zapotřebí převézt zlato k pobřeží. Do té doby...“

„A to pojedeš fakt úplně sám?“ šmajchlovaly se Sif a Iris, „Nebojíš se? Třeba bys byl rád, kdyby ti někdo v případě nouze přišel na pomoc?“

„Jako třeba vy dvě, žejo? Ne – chci jet sám, jenom se lvy!“

„No tak dobře, tak si jeď sám, no! My vůbec nejsme uražený!“

„Stejně mě budete sledovat, to bych vás nesměl znát. A kdyby se opravdu stalo, že bych měl potíže, budete šťastný jak blechy, to vím taky!“

„Náhodou bysme ti přišly okamžitě na pomoc!“

„Vím. Ale stejně bych jel radši sám...“

Uznaly to. Uznali to nakonec všichni a rozhodli, že jsem už velkej kluk a je možný mě pustit na takovou cestu. Příjemné zjištění.

Cesta byla dlouhá a nestojí ani za to, abych ji popisoval. Kromě Tesáka s námi jeli tři mladí lví bojovníci, bezstarostní veselí kluci, kteří měli ze všeho nejvíc snahu mě zlobit a provokovat. Cesta byla součástí jejich výcviku; cestovat v brnění jim doposud nepůsobilo jednoznačnou radost, spíš je zdržovalo a obtěžovalo. Když jsme se utábořili a šli na lov, velice rádi se plechů zbavovali; možná mi trochu záviděli, že já je nosit nemusím, leda když chci, aby to vypadalo.

Z těch tří musím jmenovat v první řadě Ocáska. Byl nejmenší a na pohled nejroztomilejší, což byla v podstatě pravda; s výhradou, že jeho přítulnost byla až přemrštěná. Mazlivé lvíče je příjemné pět minut až čtvrt hodiny, pak jeho projevy náklonnosti začínají obtěžovat. Zvlášť když má utkvělou představu, že k mazlení patří zatínání zubů a drápů do té části těla, na kterou zrovna dosáhne. Nejnebezpečnější je drbat ho na bříšku, když leží na zádech; to popadne vaši ruku všemi čtyřmi tlapkami, zaryje do ní drápy a ještě se zakousne. Zařvete a pokusíte se opatrně osvobodit, on se moc hezky omlouvá, že nechtěl, ale příště to udělá zas.

„Tak nebuď hloupej a spráskej ho!“ navrhoval Šakal, ten největší.

Jistě, s radostí. Jenže to bych se musel naštvat. A kdo by se dokázal ve skutečnosti tvrdě naštvat na Ocáska?

Šakal měl tohle jméno, protože se jednou serval se šakalem. Nevylučuji, že mu dokonce zůstane. Jinak Reorti mívají několik jmen, kromě dětského. Na této cestě se mohlo stát, že si nějaké vybojují svými hrdinskými činy. Získání jména je pro ně důležitou událostí, po které velmi touží; kdo žádné významné jméno nemá, je na nižší úrovni.

Třetí Reort se jmenoval Rakha. Proč? Proto.

K cestě patřily nekonečné reortské balady. Zpíval je Tesák pro poučení mladých, jejich povinností bylo si je zapamatovat a až budou starší, zopakovat zas mládeži. Pochopitelně i já poslouchal a snažil se pochopit, ač to šlo obtížně. Většinou vyprávěly o dávných válkách a objevitelských cestách Reortů po celém světě; došli až do Číny a Indie, kde jednali s místními vládci. Obvykle byli příznivě přijati, dokonce tam pracovali jako strážci a ochránci. Problém byl zjistit, v které době se který příběh udál, neboť lví časomíra funguje jinak než lidská; kdo se v ní má vyznat? Samozřejmě se zmiňovaly o jménech panovníků a důležitých událostech, do nichž se připletli, jenže mé znalosti o dějinách těch zemí jsou velmi sporadické. Císaře Čandraguptu Maurju a jeho vnuka Ašóku znám; ale co jména menších panovníků, na které se v dějinách úplně zapomnělo?

A další problém: Tesák nezpíval pokaždé stejnou baladu, stejný příběh. Co přesně bude vyprávět, se nedalo předem zjistit; lvi možná chápali, jak do sebe příběhy vzájemně zapadají, navazují či dokonce jsou protichůdné, ale já ne. Snažil jsem se vyptávat, doloval znalosti z vlastní hlavy a že jich bylo minimálně, taky z cizích. Když na to lvi přišli, začali se zajímat a konečně objevili, že existuje spousta lidských příběhů, a já jim je můžu zprostředkovat. Od té chvíle jsem neměl moc klidu ani při odpočinku. Sotva přestal vyprávět Přeražený Tesák, začali se vtírat a dožadovat, abych povídal něco já. O čemkoliv, to bylo fuk. Však oni si to někam zařadí.

Já se poctivě snažil jim vyhovět; převyprávěl jsem jim všechny knihy, co znám jak z vlastní četby, tak z doslechu. Potom všechno, co jsem vyslechl za dlouhých večerů od starších kamarádů. Celé dějiny Charryho válek, od příchodu do Arminu, ukončení války mezi tygry a leopardy, cesty po jižní Asii, návrat do Evropy, cesty po všech zemích a nakonec Zimní válku s Německem. Naslouchali moc rádi, ale neustále se dožadovali pokračování a nedokázali pochopit, že už je něčeho konec.

Ale naprosto v extázi byli, když se v některém příběhu vyskytl čert. Asi kvůli Axhar, která se jim moc líbí vzhledem, pachem i aurou. Ovšem i tady vznikaly podivné problémy. Například: vyprávěl jsem jim o donu Juanovi, po kterém má Juanita jméno. Že byl velkým svůdcem žen a bojoval o ně s jejich otci, bratry a manžely, pro lvy bylo celkem běžné chování. Když ho za to odnesl ďábel do pekla, je příjemně vzrušilo. A co bylo dál?

„Co by? To už je konec!“

„Kam ho ten ďábel odnesl?“

„No do Pekla! To už jsem říkal!“

„Ale co bylo dál?“

„Už nic. Od té doby tam je. Asi trpí za svoje hříchy.“

„To se tam za ním nešel nikdo podívat?“

„Rozhodně ne. To ani nejde, jít do Pekla.“

„To neměl žádné kamarády?“

„No... nevím. Nějaké určitě měl, i když se to výslovně neuvádí.“

„Zvláštní. To se za ním vážně nikdo nevypravil? Ani z těch lidí, co o tom slyšeli? To nikdo nebyl zvědavý?“

Dal jsem nějakou vyhýbavou odpověď. Kdepak, nestačilo jim to.

„Mohla by o tom něco vědět třeba Axhar?“

„Určitě. Až se vrátíme do Simbabwe, zeptáme se jí.“

Doufal jsem, že bude klid, ale to jsem se mýlil.

„Jak to vypadá v takovém pekle?“

Rozpovídal jsem se. O různých názorech na Peklo toho vím dost, hovořilo se o tom v souvislosti s návštěvami jeho představitelů u našeho dvora. Každý pochopitelně povídal něco jiného, ale to Reorty neudivuje; vyslechli si, jak vypadá peklo v podání křesťanském (katolickém), židovském, muslimském, hinduistickém a buddhistickém. V průměru nechutně. Vzpomněl jsem si ještě na Hell, ledové peklo Vikingů; to jimi otřáslo nejvíc, zima není nic, co by se jim líbilo. Vyprávěl jsem o tom večer, takže se smotali do klubka, já se vmáčkl mezi ně a všichni jsme spali.

Jenže ráno to začalo nanovo. Už když mě olizovali (důkladně po celém těle a nejlíp opakovaně), začali pokládat opatrné otázky, zda ani Templáři se do Pekla nikdy nevypravili. Začal jsem tušit, odkud vítr fouká; zaslechli někde něco o válce v Infernu. Vysvětlil jsem, že válku vedou mrtví Templáři, naši předkové padlí v dávných dobách, čímž pomáhají starým bohům a některým svatým, obyvatelům vyšších světů. Vypověděl jsem jim všechno, co o tom vím. Poslouchali se zájmem.

„Ty tam taky půjdeš, až opustíš tohle tělo?“

„Pokud bude ještě pokračovat, tak asi ano.“

„To je krásné! Vezmeš nás s sebou?“

„Když budete dostatečně skvělí bojovníci, tak jistě ano! Ale víš, že napřed musíte prožít co nejdelší a nejhrdinštější život tady na zemi?“

„Samozřejmě, že víme! Neboj se, o to se postaráme!“

Docela bych jim věřil, jsou přirozeně až nezdravě odvážní. Ale dospěli k názoru, že čekat do smrti je jim dlouho, že by se chtěli do Pekla jen tak kouknout a zas se vrátit. Brum brum nezávazně. Aby věděli, do čeho jdou!

„To nejde!“

„Nejde to vůbec, nebo to ty neumíš?“

Naštval jsem se. „Tak dobře. Dejme tomu, že to neumím!“

„Aha! A kdo to umí?“

„Nevím. Třeba Denis.“

Důkladně to promysleli. Tak dlouho, až jsem doufal, že už zapomněli. Občas se podaří, aby změnili plány a začalo je zajímat něco jiného.

Přišel samozřejmě Ocásek, mazel a šmajchlíř. Uši se mu třepaly vzrušením.

„Chrisi, jsme my taky Templáři?“

„No... asi ano. Ačkoliv nevím, jste ještě hodně mladí...“

„Nelži! Máte lóži pro děti. Říkáte jí Černá Lilie.“

„Ano, to máme. Jsem v ní taky.“

„Takže bys nás do ní mohl vzít – jako hlídací šelmy, třeba?“

Zvážil jsem to a souhlasil, že bych mohl.

„Když padneme v boji jako Templáři, budou pro nás platit všechny zákony? Jako třeba že se můžeme vrátit a pomstít se? Nebo že naše krev očistí deset dalších Reortů a zasvětí je do služby?“

„Koukám, že víte pozoruhodně víc, než přiznáte!“

„No to víš; musíme vědět, co nás čeká, ne?“

„Když nás vezmeš pod přísahu, tak už se nemusíme ničeho bát! Maximálně se může stát, že zahyneme; ale to se pak nepřátelé budou divit!“

Odsouhlasil jsem jim, že běda každému, kdo na ně sáhne.

„Proč vlastně lidé zabíjejí Reorty, když je za to čeká strašná pomsta?“

„Oni to nevědí, víš? Jsou velice hloupí...“

„Proč jim to neřekneš?“

„To se dá těžko pochopit, Ocásku. Jsem ještě dítě a nikdo mě nebere vážně!“

Prohlédl si mne nedůvěřivě a nechal to být. Chtěl něco jiného:

„Dokázal bys mě označkovat? Vpálit mi kříž do kůže na hrudi!“

„Tady ne. Jsme daleko od Simbabwe, tady nemám dost síly.“

„To je škoda. My bychom to chtěli. Aby na nás bylo vidět, kdo jsme!“

„To je ale velice dětinské přání, Ocásku. Tím jen dokazuješ, že jsi ještě mladý a nezkušený; je lepší pracovat v anonymitě, aby tě nikdo neznal. Až něco dokážeš, teprve se ke své příslušnosti přihlásíš...“

Zamyslel se nad tím. Ano, to se mu líbilo. Hned měl lepší náladu.

„A stejně – potom se nám nic nestane ani v Pekle! Že ne?“

Kdo přišel na další potřeštěný nápad, s kterým na mě vyrukovali, nevím. Možná to vymysleli kolektivně, ale za mnou přišel tentokrát Šakal.

„Ty umíš změnit barvu kožešiny, že ano?“

„No... iluzí samozřejmě. Na krátký čas, pochopitelně.“

„To nám stačí. Stejně nám každého půl roku srst vylíná...“

„Aha. A co byste chtěli?“

„Jedna moje přítelkyně... moc se jí líbí tygří pruhy.“

„Aha! A ty bys na ni chtěl udělat dojem?“

„Je na tom něco zlého?“

„Rozhodně ne. Ale co na to řeknou ostatní Reorti?“

Měl jsem neurčitý dojem, že lvi jsou na svou zlatou srst velice hrdí.

„Přestanu snad být Reortem, když budu mít na kožešině pruhy?“

„To určitě ne!“

Zmlkl a tvářil se ublíženě.

„Ta dívka je Tesákova dcera?“

Zprudka zahýbal čenichem a přimhouřil oči.

„Je ještě velice mladá!“ vysvětlil, „Líbí se jí neobvyklé věci.“

„A ty bys ji chtěl překvapit, že?“

„Chci ji pozvat na tance. Budou už brzy... Když na ni udělám dojem, budu mít náskok před ostatními. Mohl bys mi pomoci?“

Vzpomněl jsem si na neúspěšný pokus Přeraženého Tesáka získat Díwarr. Ta náklonnost k nezvykle zbarveným kožešinám je u nich asi všeobecná.

„Ano, to bych snad dokázal. Chceš, aby to byla tygří kožešina, nebo bych se mohl pokusit o volnou fantazii?“

„Ty bys uměl udělat barvu, jakou nikdo jiný nemá?“

„Nevím. Myslím, že ano.“

„Tak to udělej!“

Splnit jeho přání je možné třemi způsoby: iluzí, vytvořením barvy, kterou mu natřu kožešinu nebo transformací ochlupení. Lákala mě ta třetí možnost, ještě jsem to nedělal, i když určité pokusy jsem viděl. Zrovna ten večer jsme se utábořili u jezírka; když jsme se vykoupali, zkusil jsem ten proces nejdřív na jedné přední tlapce. Změnil jsem mu srst na světle modrou a když se to podařilo, přidal ještě oranžové pruhy a skvrny.

Šakal propadl amoku. Okamžitě se rozběhl ukázat tlapku kamarádům, takže na mě za chvíli přilítli všichni tři a kňourali jeden přes druhého. Přišel taky Tesák a netvářil se nijak odmítavě; tak jsem nabarvil Šakala celého.

„Já chci taky!“ škemral Ocásek, „Já taky!“

„Šakal chtěl něco, co nemá nikdo jiný! Souhlasíš s tím...?“

„Samozřejmě! Oni jsou členy mé smečky!“

Přebarvil jsem je oba. Vypadali skutečně hodně zvláštně.

(Až s nimi někde budu, udělám si lví iluzi v té barvě, abych se nelišil.)

Měl jsem pochybnosti, co na to Tesák. Přece jenom... ale jen se zasmál:

„Ještě jim ostříhej hřívu!“

Napadlo mi, že špatně slyším. Hříva lvů je něco, na co si nenechají jen tak sáhnout, zdroj jejich hrdosti, znak vznešenosti...

„Ostříhej je tak, jak by se žádný Reort dobrovolně nenechal! Ať jsou pro smích každému, koho potkají!“

Začali se samozřejmě hádat a možná by se i bránili, ale já využil příležitosti a osekal Šakalovi jeho parádu až na jeden pruh nahoře na šíji; ten jsem zato vyztužil, aby trčel nahoru a dozadu jako ostny dikobraza.

„Paráda!“ vzdychl Ocásek, „Já chci taky!“

„Ty žádnou hřívu ani nemáš!“ smál se mu Rakha, „Jsi ještě mládě!“

Ocásek odložil rvačku na později, nejdřív mě musel uprosit. Vytvořil jsem mu samozřejmě ozdobu, jakou chtěl; teď se podobali ledačemu, jen ne lvům.

„Troufáš si s takovými zrůdami vůbec na veřejnost?“

Přeražený Tesák si svoji mládež prohlédl a zafuněl: „A co děláte vy lidé? Pořád se nějak přestrojujete a zdobíte; nepochybuji, až tohle uvidí má dcera, nedá jinak a bude se chtít taky změnit. Znám svoje děti!“

Mladí Reorti se sami sobě tolik líbili, že se ani nechtěli strojit do brnění; avšak Tesák trval na opatrnosti. Blížili jsme se do kraje, kde se již často objevují angličtí vojáci; jejich aktivita je sice zaměřena spíš proti černošskému obyvatelstvu, ale kdyby spatřili něco takového, určitě by neodolali a pokusili se zvláštní šelmu odlovit.

O tom obyvatelstvu nevěděl Tesák téměř nic. Černých tu bylo několik kmenů a vedly mezi sebou neustálé války, do kterých se kdysi dávno Reorti pletli, ale teď už je nechávají bez povšimnutí. Když přišli běloši, někteří černí králové se rozvzpomenuli na dávné ochránce a pokusili se prosit o spojenectví, ale Reorti jim vyčetli předcházející provinění, pohádali se a bylo po spolupráci. Důvody mi Tesák chtěl vyprávět, ale byly na mne příliš složité, nic jsem nepochopil. V každém případě černí králové byli poraženi a přinuceni uznat nadvládu Britů; u samých vodopádů postavili křesťanskou misii, jejíž součástí je malá posádka. Těch vojáků jsou tam asi tři stovky na třicet mnichů; jistě uznáte, že zbožné otce a jejich pokorné ovečky je třeba pořádně chránit.

Samotné vodopády jsme navštívili uprostřed noci, kdy vojáci sedí ve své pevnůstce a třesou se strachy před lidmi, zvířaty i přízraky. Někteří ovšem vyrážejí na lov, nejlíp s početným doprovodem černých nosičů; pokud nějaké zvíře bude chtít někoho zakousnout, jistě si vybere radši černocha. Reorti mají skvělý čich a sluch, předem důkladně naslouchali i větřili a ujistili se, že je všude klid. Až pak jsme vyjeli z buše a dojeli k vodopádům, které se ohlašovaly daleko slyšitelným hřměním dlouho předtím, než jsme je spatřili. Jejich domorodé jméno je „Kouř, který hřmí.“ V měsíčním světle vypadaly velice hezky. Až jsem litoval, že to nemůže vidět máma.

Lvi prolezli křoviska a objevili spoustu stop po lidech, bílých vojácích; nejspíš sem jezdí na pikniky. Taky průběžně nacházeli nábojnice, až skoro příliš mnoho. Vysvětloval jsem, že vojáci rádi loví vše, co proběhne kolem; navzdory tomu většinou netrefí. Reorti se smáli, k jejich loveckému umění patří schopnost zasáhnout první ranou. Požadovali, abych jim povídal příběhy o bílých lidech a jejich sporech s černochy, pokud si pamatuju – bohužel toho vím ještě míň než oni.

Pokračovali jsme dál k Tesákově sídlu. Také tam jsme všude nacházeli dost stop po bílých; také nějaké černošské vesnice, ale zřejmě podřízené kolonizátorům, neboť namísto podivných božstev vyřezaných ze dřeva stály na návsi veliké dřevěné kříže. Radši jsme se jim moc neukazovali.

„Poslední dobou se vojáci objevují dost blízko našeho sídla.“ vysvětloval Tesák, „Možná bude rozumnější se odstěhovat, jak radí Charry. Nechtěl jsem, ale možná budu muset...“

„Nemohou tvoje sídlo objevit?“

„To by se museli vyznat ve skalách. Je to skalní doupě, do kterého se dá projít jenom úzkým průchodem. Nikdo, kdo nemá čich, je nenajde!“

„Kde to vůbec je?“

„Vidíš tam ty skály na obzoru? To je začátek skalního města.“

Ale bylo to daleko; zastavili jsme tedy k odpočinku u nějakého potůčku. Zvláště Šakal se velice pečlivě olizoval a několikrát jsem ho musel ujistit, že mu barevná srst i naježená hříva skutečně sluší. Také se (snad ponejprv v životě) zamyslel nad svým jménem. Jeho rvačka se šakalem byla sice slavné vítězství, ale přece jen, měl by dokázat něco vznešenějšího. Chystal se na hrdinské činy ve válce s lidmi, ale prozatím nebyl žádný důvod.

„Zabil jsi někdy nějakého člověka, Chrisi?“ zeptal se.

„Ne. Vlastně, nevím přesně. Spíš jsem se bránil.“

„Sif prý někoho zabila.“

„Nojo, to bylo v bitvě. Taky jsem se snažil, ale nevím, jak to dopadlo. Hlavní zásluhu na vítězství má Julka.“

„Jenže ona se umí změnit v draka! To je pak něco jinýho!“

Nebyl jsem proti tomu hovořit dál o Julce a její magii, ale Šakal neměl správnou náladu; moc se těšil na příjezd do skalního doupěte. Nepochyboval jsem, co ho nejvíc zajímá; a přál jsem mu to.

Jenže ve skalách jsme narazili na čerstvé stopy vojáků. Tentokrát je Tesák nebral na lehkou váhu, naopak vydal rozkazy, aby se všichni připravili k boji. Mne nebral vážně, takže nám s Ocáskem nařídil zůstat vzadu, abychom se nedostali do nebezpečí. Sám jel vpředu a pozorně větřil.

Aniž bych já něco zaslechl, náhle všichni lvi natočili slechy; pak Tesák zle zavrčel, šlehl koně oháňkou a vyrazil dopředu. Také Šakal a Rakha prudce vyjeli dopředu; Ocásek řval vzrušením a já...

A já jsem náhle věděl, co se stalo: zaslechli výstřely. Pobídl jsem koně a hnal se po zvuku, ale byl příliš pomalý. I Ocásek jel rychleji. Zmizel mi kdesi v průrvě, já zamířil za ním, ale...

Pak třeskla kdesi v dálce rána, potom druhá; ale vzápětí jim odpověděla reortská puška, zcela neznámá. Nebyl to nikdo z našich, to jsem věděl. Cválal jsem mezi skalami, kopyta mého koně zlověstně rachotila, znásobená ozvěnou; už jsem se bál, že jsem zabloudil, když jsem najednou vyjel na břeh, kde se potok rozšiřoval v jezírko. Hořel tam oheň a nějaký voják k němu nesl náruč suchého klestí; když mě uviděl, vyjekl překvapením. Další dva si máchali nohy v tom potoce; přehnal jsem se okolo nich a když mi došlo, jak jsem je překvapil, vytvořil jsem narychlo krycí stěnu. Ať si hledají!

Jenže Reorti se mi ztratili, zřejmě se dali jinou cestou. Naslouchal jsem ozvěně kopyt, ale pokud jsem něco slyšel, tak ze všech stran; nakonec mi napadlo vzlétnout jako pták nad skalní město a rozhlédnout se. Jenomže to už jsem slyšel další výstřely a dokonce zuřivý řev.

Mezi skalami se bojovalo; snesl jsem se střemhlav, ale stejně jsem přišel pozdě. Reorti stáli před jeskyní a kolem nich bylo mrtvé, zlověstné ticho. Až příliš zlé ticho.

Na kraji jeskyně ležela antilopa a přes ni mrtvý mladý lev; zřejmě nesl kořist domů a zaskočili ho lovci. Jen dva kroky od něho ležel mrtvý voják, rozervaný reortskou kulí; další ležel v jeskyni těsně u vchodu, hlavu rozbitou úderem lví tlapy. Dál jsem viděl ve stínu tělo lvice; ale nevstoupil jsem, dovnitř šel Tesák sám.

Se skály nad námi seskočil Šakal; tlapu měl zakrvácenou, ale nebyla to jeho krev. Rozhlédl se, nasál vzduch a potom vběhl za Tesákem. Ještě křikl, abych tam nepustil Ocáska. Kde byl Rakha, vůbec nevím.

Ve skalách bylo mrtvé ticho. Kde zůstali vojáci? Podařilo se mi je zmást svým krytím? Nebo na nás odněkud znenadání zaútočí?

Přeražený Tesák vyšel z jeskyně; nepromluvil, na nikoho se ani nepodíval, jen usedl a svěsil hlavu. Pak vyšel Šakal a oči mu planuly nenávistí.

„Všichni! Hodili mezi ně granát...“

Teď konečně se objevil Rakha. Z opačné strany, než jsme ho čekali.

„Ti lidé... šmejdí po skalách!“

„Zabiju každého člověka, kterého dopadnu!“ zařval Šakal.

Popadl svou pušku a rozběhl se do svahu; ještě se otočil:

„Pojď se mnou, Chrisi! Ty je znáš, pomůžeš mi...“

Když jsem za ním běžel, napadla mi řada věcí. Třeba že i já jsem člověk, ale jemu to vůbec nenapadlo. Nebo že nemám zbraň. A jestli mě vojáci uvidí, co se mnou asi udělají?

Jenže dřív než my se s vojáky potkal Rakha. Byli dva a překvapení bylo oboustranné; jenže vojáci se vzpamatovali dřív, zvlášť jeden. Střelil spíš asi z leknutí; kulka zasáhla Rakhu zblízka do hrudi a on se svíjel v křečích po zemi. Voják se nad ním sklonil a prohlížel ho.

„Co tohle je? Sakra, co je tohle za zvíře?“

Vtom mu ze skály skočil na hlavu Ocásek. Zaryl mu drápy do obličeje, rval mu tvář a snažil se prokousnout hrdlo; muž se bránil a řval bolestí.

„Sundejte to ze mě! Proboha, zabijte to někdo!“

Druhý voják zvedl pušku.

Tehdy jsem mu prorazil hlavu šlehem energie. Byl na místě mrtev.

Ocásek sevřel svému nepříteli hrdlo a zakousl ho.

Za sebou jsem slyšel další křik a střelbu; rozběhl jsem se tam, ale bylo už dobojováno, Šakal je dostal oba. Stál tam, prudce dýchal a olizoval si ránu na pleci, kde ho lízla kulka.

Doběhl i Ocásek. Něco vysvětloval, ale...

Žádný člověk už ve skalách nebyl. Objevili jsme jejich koně, mírumilovně se pásli na křoví okolo potoka. Kousek dál bylo poházeno jejich vybavení, sedlové brašny plné vojenských konzerv a jiných lahůdek. Nemuseli lovit, zcela jistě netrpěli hladem. Jedna polní láhev byla plná pálenky; zhluboka jsem se napil, až se mi zatajil dech a před očima roztančila rudá kola. Ale stejně to nepomohlo.

Co jsem měl říct? Jak vysvětlit, jak omluvit, co se stalo?

Rozplakal jsem se.

Když jsem se vzpamatoval, Ocásek mi olizoval tvář a tiše kňučel.

„Zabiju každého člověka, kterého potkám!“ opakoval znovu Šakal.

„Můžeš začít se mnou!“ odpověděl jsem vztekle.

Pohlédl na mne, jako by nechápal, o čem mluvím.

„No, jen se podívej! Taky já jsem člověk; a před chvílí jsem zabil jiného člověka! Uděláš jen dobře, když mne pošleš pryč z tohoto světa!“

Šakal dlouho přemýšlel. Konečně promluvil: „Vyšli jsme na cestu, abychom vykonali, co je nám určeno. Nestalo se to; musíme tedy učinit, co můžeme. Budu potřebovat každého, kdo přežil. I tebe, čaroději. Prosím, neopouštěj mne!“

Tehdy k nám přistoupil Přeražený Tesák. Ve tváři měl smutek.

„Ty už nejsi žádné mládě.“ pronesl, „Jméno Šakal se nehodí. Přijmeš ode mne jméno Dva Výstřely? Vykonal jsi pomstu na vrazích mé rodiny...“

„Učinil jsem příliš málo...“

„Zlí lidé zabili všechny, které jsem měl rád. Nezbyl mi už nikdo. Buďte vy mými syny po zbytek mých dnů...“

Dva Výstřely a Ocásek k němu přistoupili a dotkli se navzájem čenichy.

„Ty také, Chrisi. Prosím, zůstaň s námi...“

Poklekl jsem před ním a on mi olízl obličej.

„Co chcete dělat? Pomstít se?“

„Budeme hledat, co máme udělat. Není dobré dávat smrt bez rozmyslu. Není dobré vypouštět zlo tam, kde má zůstat uvězněno. Ale...“

„Nesouhlasím, otče! Je třeba zabít všechny!“

„Zabij ty, kteří ti vstoupí do cesty. Ti mají být zabiti. Ale nehledej je v jejich skrýších. To bys byl stejný jako oni.“

Dva Výstřely o tom chvíli přemýšlel. Pak řekl:

„Budu zpívat smuteční písně. Tam najdu odpověď.“

Vraceli jsme se zpět k jeskyni. Tak jsme našli mrtvé vojáky, které zabil Dva Výstřely, ale také já a Ocásek.

„Umíš vytvořit Oheň, Chrisi? Nech jejich těla rozplynout!“

Udělal jsem něco víc než to. Odeslal jsem jejich duše do nebytí jako služebníky padlých Reortů; ať si odpykají svoje zločiny pokornou službou! Bylo to kruté a nelítostné rozhodnutí, ale nic jiného si nezasloužili.

O očištění kožešin padlých Reortů se postaral Přeražený Tesák a Dva Výstřely. Ocásek zůstal se mnou; otevřel jsem mu dvě konzervy a on je vylízal, potom se ke mně přivinul a usnul. Já jsem vstoupil do meditace a pokoušel se najít odpověď na otázky, které mne trápily.

Žádnou odpověď jsem nedostal.

Když nadešlo ráno, přišli nás oba starší Reorti probudit. Vlastně si ani nejsem jist, zda jsem spal. Ocásek otevřel oči, protáhl se a řekl:

„Slyším vítr. Zpívá. Pláče.“

„To je tvoje jméno.“ řekl Dva Výstřely.

Přeražený Tesák se staral o koně. Na jednoho z vojenských naložil dva vaky, už na pohled těžké.

„Zlato mého rodu. Chceš je? Já už je nebudu potřebovat...“

„Ani já nic nepotřebuju.“

„Přesto si je vezmi. Převez je na Ostrov. Tam to bude v pořádku.“

Vzali jsme také vše, co se nám hodilo z majetku mrtvých, hlavně zbraně a střelivo, včetně granátů. Nebyl jsem si jist, k čemu je použijeme; ale cítím se jistější, když mám zbraně po ruce.

Dali jsme se na cestu. Tesák v čele jako vždy, Dva Výstřely jako poslední. Rakha se další cesty nedočkal. Tesákovu rodinu jsem ani nestačil poznat – zbyli jsme čtyři.

Po nějaké době začal starý lev prozpěvovat, jeho táhlá skučivá píseň zněla nad vyprahlou stepí jako žaloba. Slyšel jsem tuto píseň už několikrát a přikládám jí jistý náboženský význam. Snad vyznání víry?

Jsem Reort.

Narodil jsem se na stepi.

Žiji na stepi.

Zemřu na stepi.

Když jsem se narodil, pálilo slunce.

Žiju a pálí slunce.

Až umřu, bude pálit slunce.

Slunce je na mém štítě.

Slunce je na mé korouhvi.

Slunce je mým otcem.

Slunce je mým bratrem.

Slunce vidělo, jak jsem se narodil.

Slunce vidělo, jak jsem poprvé tasil zbraň.

Slunce vidělo, jak jsem se poprvé zamiloval.

Slunce vidělo, když jsem poprvé vyjel na výpravu.

Slunce vidělo, když jsem byl poprvé zraněn.

Slunce vidělo všechna má léta.

Slunce uvidí mou smrt.

Miluji slunce.

Pálí.

Vpálilo mi do kůže svou zlatou barvu.

Spaluje zvěř, kterou lovím.

Spaluje padlé, kteří zemřeli v boji.

Spaluje mé nepřátele.

Moji nepřátelé jsou lidé.

Lidé přišli do mé země.

Nevím, co chtějí – vím jen, že mne nenávidí.

Jestli se se mnou setkají, zabijí mě.

Nikdy to nedopustím.

Zabiju je sám.

Kdysi byli mými přáteli domorodci.

Nyní už nejsou – lidé je zotročili.

Mne nedokázali zotročit.

Jsem psancem.

Moje je step a prales.

Jejich jsou pole a vesnice.

Cesty jsou všech.

Na cestách se sejdeme.

Mám zbraně.

Mé zbraně jsou puška, kopí, meč a dýka.

Mé kopí je ostré.

Má dýka je ostřejší.

Můj meč je nejostřejší.

Má puška střílí olovem.

Olovo je horké jako slunce.

Všechny spálí.

Mám štít a zbroj.

Můj štít je temný.

Je na něm obraz zlatého slunce.

Má zbroj má přílbu a prsní štít.

Chrání mne proti ranám.

Nezabijí mne.

Mám koně.

Můj kůň je tmavý, má bílé zuby a velké oči.

Má hřívu jako já.

Má dlouhý žíněný ocas.

Má hedvábnou srst.

Mám rád svého koně.

Můj kůň mne má rád.

Rád se mi tře hlavou o kůži.

Kůň je mým přítelem.

Nosí mě do boje.

Je rychlý.

Uprchne všem nepřátelům.

Žádný nás nepředhoní.

Mám krev.

Má krev je rudá.

Má krev je horká.

Horká jako slunce.

Dává mému tělu život.

Jednou vyteče.

Pak bude konečně na stepi trochu vláhy...

Tak zpíval Přeražený Tesák, zatímco jsme putovali pustou stepí od obzoru k obzoru; a slunce nám pálilo nad hlavami a vysoušelo slzy, které mi tekly po tvářích.

Pozvolna se blížil západ slunce, ale Tesák nejevil snahu zastavit k táboření; bylo to zvláštní, neboť Reorti zachovávají zvláštní rituál za úsvitu a soumraku. Zrození slunce vítají obráceni tváří k východu, s předními tlapami zdviženými vzhůru; západ slunce vyprovázejí stejně, vždy od chvíle, kdy se spodní okraj rudého slunečního kotouče dotkne obzoru až do momentu, kdy poslední kousíček zmizí. V té době končí svou denní trasu, pokud nejsou blízko tábora, kam chtějí dojet. Dnes jsme však byli v širé stepi a nedalo se předpokládat, že by chtěl dál.

Když se slunce dotklo obzoru, Tesák pozvedl tlapy k hlavě, ale pokračoval v jízdě; obrátil pouze tvář ke slunci. Také my jsme tak učinili; koně klusali rovnoměrně a nebylo je třeba ovládat udidlem. Když se slunce skrylo, spustil jsem ruce, dojel k Tesákovi a přiřadil se po jeho boku.

„Kam až chceš dneska dojet?“

Ohlédl se po mně a neodpověděl.

„Vážně, kde chceš tábořit?“

„To je jedno.“ odpověděl hlubokým, lhostejným hlasem.

Chvíli jsem jel vedle něho mlčky. „Jak budeš teď žít...?“

„Nijak. Nebudu dlouho žít.“

Věděl jsem, že se nikdy sami nezabíjejí. Překvapilo mne to. Až po chvíli úvah jsem pochopil, jak to myslí.

„Budeš se mstít?“

„Ne. Nemám už komu se mstít, všichni jsou mrtví. Moje pomsta by zasáhla nevinné. Nejsem člověk, abych vraždil ženy a děti.“

„Odkud tedy čekáš smrt?“

„Smrt přijde sama, i když ji nečekáš.“

Stmívalo se velmi rychle, jako vždy v tropech; chviličku a už téměř nebylo vidět, jen hvězdy se rychle rozsvěcely. Ale Slyším Vítr poodjel trochu dopředu a nasál do čenichu vzduch. „Oheň!“

Rozhlížel jsem se. Mladý lev pokynul k obzoru.

„Tam, pod stromy.“

„Lidé? Kolik je jich, hodně?“

„Ne. Nedělají žádný hluk. Zajedeme tam?“

„Jestli jsou to vojáci...“ naježil Dva Výstřely hřívu.

„Nemyslím. Malý oheň. Sotva hoří.“

Pokračovali jsme v cestě a sledovali to místo, šelmy čichem a já očima. Až za dlouho jsem spatřil drobný plamínek, téměř ukrytý v křoví; hořel na pokraji lesíka asi deseti vyschlých pokroucených stromů a stejně tolika křovin. Dva Výstřely hlásil: „Necítím koně ani pach uniforem. Vojáci nejsou. Ale je to bílý muž. Černí lidé žádní.“

„V každém případě buďte opatrní!“ poradil jsem, „Kdyby se vylekal, mohl by vystřelit ze strachu. Radši nechte hovořit mne, to ho snad nepoleká!“

Reorti zvolnili krok, koně měkce kladli kopyta na vyschlou zem; pokud chtějí, chodí jejich koně tiše jako kočky.

Oheň ozařoval dost velký stan na několika podpěrných kůlech, se spuštěným závěsem. Před stanem seděl nějaký muž v bílém tropickém obleku, hlavu svěšenou; tropickou přílbu položil na zem vedle sebe. Nevařil večeři ani neměl žádné jídlo, jen tak seděl a zíral do plamenů. Zpočátku nevnímal naši přítomnost; pak se probral z letargie a rozhlédl se. Tehdy mne spatřil.

„Ano, zdá se, že to začíná. Halucinace. Jasný příznak.“ řekl tiše anglicky.

Řekl jsem: „Dobrý večer. Máte nějaké potíže?“

Obrátil ke mně zrak a důkladně si mne prohlédl.

„Vypadáte jako dítě. S trochou nadsázky dokonce bílé dítě.“

„Jsem dítě. Co se týče barvy, je to důležité?“

„V podstatě nikoliv. Ale je to trochu překvapující. Jak vidím, mluvíte. Dokonce velmi dobrou angličtinou. Pozoruhodné.“

„Neřekl bych, že to má zásadní význam. Mluvím podle potřeby.“

„Ano, to zní logicky. Co umíte ještě, chlapče?“

„Jde o to, co byste potřeboval. Mám dojem, že jste v nějaké nouzi.“

„Ano, samozřejmě jsme v nouzi. Jinak bychom... jinak by logicky nemohlo dojít k tomuto setkání. Například: dokázal byste léčit?“

„Myslím, že ano. Kdo je nemocný?“

„Jistě, to je logické. Halucinace nemohou odpovídat jinak.“

„Proč se domníváte, že moje přítomnost je výsledkem halucinací?“

„Neumím si představit jiné rozumné vysvětlení. Jste pouhá iluze, hochu.“

„Pokud berete za základ své filozofie Buddhovu nauku o iluzorní podstatě světa, pak máte samozřejmě pravdu. Ale zkuste se přesvědčit, třeba tím, že si na mne sáhnete. Jsem ve skutečnosti hmotný.“

„Hmatové halucinace jsou stejně běžné jako zrakové a sluchové.“

„Hm. Mohl bych něco udělat, abych vás přesvědčil o své jsoucnosti?“

„Inu, nevím. Je důležité, abych měl takové přesvědčení?“

„Domnívám se, že potřebujete pomoc. Možná by vás zaujalo, kdybych zkusil vás přesvědčit, že vám ji mohu poskytnout.“

„Jistě, potřebuji pomoc. Ale pravděpodobně spíš od lékaře než od vás.“

„Jeden z mých přátel je lékař. Důležité je, kde je pacient.“

„Pacientem je můj syn. Spadl s koně a nyní je v bezvědomí; netuším, co se mu přihodilo. Nemá žádná viditelná zranění, přesto kašle krev a neprobírá se... obávám se, že zemře. Já ostatně také.“

„Snad nějaké vnitřní zranění? Proč jste se nepokusili dostat ho do misie u Vodopádů, tam snad mají nějakého felčara!“

„Vskutku jsme měli namířeno tím směrem. Bohužel, když Algie onemocněl, naši nosiči pojali podezření, že jeho nekoordinované pohyby jsou důsledkem působení zlých duchů. Já bych to přičítal spíše bahenní horečce, ale...“

„Okamžik, ta situace mi není jasná. Je váš syn zraněný nebo nemocný?“

„Domníval jsem se, že iluzorní bytosti jsou informovanější. Počínáte si, jako byste při tom nebyl; což pokud jste výsledkem mých horečnatých vizí je předpoklad poněkud znepokojivý...“

„Prosím, můžete mi srozumitelně odpovědět?“

„Zajisté. Že se Algie neudržel v sedle a spadl, je důsledkem jeho špatného zdravotního stavu. Jinak bych musel s politováním konstatovat, že můj syn neumí jezdit na koni, což je opovážlivý nesmysl.“

„Ano, to jak se zdá chápu. Co bylo dál?“

„Algie začal projevovat symptomy vážného onemocnění. Moji černí průvodci toho využili, ukradli co se dalo a uprchli. Bohužel jsem měl příliš starostí, než abych jim to znemožnil.“

„To je mi vás líto. Z jakého byli kmene?“

„Těžko říct; doposud jsem se nedostal k etnografickým výzkumům. Najal jsem je prostřednictvím tlumočníka, starého míšence, jehož počínání ve mně vždy vzbuzovalo rozporuplné pocity; domníval jsem se, že jeho chamtivost je pro mne určitou zárukou, neboť jsem mu slíbil vysokou odměnu, avšak na druhé straně jsem považoval za potřebnou zvýšenou opatrnost...“

„Ano, chápu. Nemyslíte, že je na čase tuto absurdní diskusi ukončit?“

„Zajisté. Ovšem diskuse mezi mnou a vámi nemůže být jiná než absurdní. V opačném případě bych musel přijmout vaši teorii, že skutečně existujete.“

„Ano, existuji. A nejen to, jeden z mých přátel je lékař, i když...“

„Vašich přátel? Je vás tu víc? Aha, zajisté domorodec...“

„Nikoliv. Lev.“

„Lev? Myslíte tím divoké africké zvíře?“

„Ano. Latinsky Panthera Felix Leo; snad trochu zvláštní druh...“

„Dovolte, abych vás opravil, mladý příteli. To slovo je felis; felix latinsky znamená šťastný, což nepovažuji za přiměřený výraz.“

„To skutečně ne. Dovolil byste, abych mu vysvětlil...“

„Jistě, jak si přejete.“

Všichni tři moji lvi se zatím přiblížili do těsné blízkosti; jen to, že cizinec měl oči oslepené od zírání do plamenů, mu zabránilo je vidět.

Pokynul jsem Tesákovi, aby vystoupil z křoví. Muž k němu vzhlédl, ale nevyvolalo to v něm nikterak překvapující reakci. Byl celkem lhostejný.

„Ano, samozřejmě. Chcete ještě stále tvrdit, že nejste halucinace?“

„Nejsem, a moji druhové rovněž ne. Jsme zcela hmotní a nejspíš jediní široko daleko, kdo mohou vašeho syna zachránit. Možná by bylo nejlepší nechat hloupých řečí a soustředit se...“

„Ovšem. Dělejte, co uznáte za vhodné.“

Tesák přišel až k němu a důkladně ho očichal. Mezitím se druzí dva také přiblížili, ale zůstávali ve střehu a dosti daleko.

„Zopakuj mi přesně, o čem jste mluvili. Něčemu jsem rozuměl, ale...“

„Jeho syn je nemocný, kromě toho spadl s koně a má vnitřní zranění. Můžeš mu nějakým způsobem pomoci?“

„Možná bych to dokázal. Ale má to nějaký smysl?“

„Zachránit lidský život...“

„Lidé zbavili života moje děti. Proč má žít on?“

„Protože to chci. Prosím tě, abys mu pomohl. Udělal bych to sám, ale asi na to nemám dost znalostí. Pomůžu ti, pokud...“

Přeražený Tesák ještě jednou cizince očichal. Pak beze slova prošel do stanu; tam ležel na polním lůžku chlapec, mohlo mu být tak dvanáct. Byl smrtelně bledý, tvář zpocenou a strhanou bolestí. Bradu měl zakrvácenou stejně jako pokrývku, kterou byl přikryt; jeho košile a kalhoty byly zmačkané a špinavé. Vůbec nás nevnímal.

„Je ještě mládě. Necítím z něj nic zlého.“ řekl Tesák, „Vezmu si jeho život. Řekni to tomu muži.“

Přeložil jsem: „Doktor říká, že se pokusí zachránit ho.“

Angličan mlčky přikývl. Pak se ohlédl do tmy na obě lvíčata.

„Vaši... ta zvířata... tedy... mají velmi zvláštní barvu.“

„Jestli vás to ruší nebo je vám to nepříjemné, mohu to... odstranit.“

„Ne, není třeba. Je celkem lhostejné, jakou mají barvu. Překvapující je, že jsou tady a zjevně se nechystají zaútočit. Vskutku nejste přeludy?“

Slyším Vítr využil situace a přišel si cizince očichat. Angličan mechanicky vztáhl ruku a pohladil ho; lev si to nechal beze všeho líbit.

„Vskutku, vypadá velmi přesvědčivě. Skoro bych vám uvěřil, kdyby mi nebylo naprosto jasné, že nic takového nemůže existovat.“

„Vážený pane, dáte-li nám příležitost, předvedu vám názorně mnohem více věcí, které existují, přestože byste to nepředpokládal. Nicméně doporučil bych vám, abyste přestal se svými úvahami a začal se chovat rozumně.“

„Ach... to jest jak?“

„Především vezměte na vědomí, že jsme skutečné živé bytosti. Projížděli jsme okolo, spatřili váš oheň a přišli se podívat, co se děje. Protože jste požádal o pomoc, chceme vám ji poskytnout. Zvláště náš lékař.“

Náš lékař ještě pořád očichával nemocného.

„Mohl bys mu svléknout ty věci, co má na sobě, aniž bych je musel rozervat?“

Zasmál jsem se. Kluk měl na sobě pouze košili a šortky, práci to nedalo.

„Budu asi muset rozříznout jeho tělo. V břiše má spoustu krve, která tam být nemá. Zkusím břišní dutinu vyčistit a sešít vše zase dohromady. Až budu hotov, zavolám tě. Umíš vyvolat Živý Oheň?“

„Ano. To mě máma naučila hned jako první.“

„To až potom. Zatím jdi a hlídej toho člověka, ať se mi neplete.“

„Asistenci nepotřebuješ?“

„Ocásek mi pomůže. Je šikovný.“

V rozrušení použil starého jména, ale mladý Reort se neurazil. Naopak mu přinesl vak s nástroji a chystal se pomáhat. Já bych si sice představoval poněkud sterilnější prostředí, ale lékař tady byl on.

„Náš lékař se už o vašeho syna stará.“ řekl jsem Angličanovi.

„Děkuji. Zdá se, že jsem se v rozrušení zapomněl představit. Tedy, jsem lord Brian, baron Monroes z Glendalu. Ten zraněný je můj syn Algernon.“

„Těší mě, barone. Já jsem Christian Baarfelt, po matce Mendoza di Castro. Pocházím z ostrova Arminu. Moji lvi mají jména... Two Shots a Hear Wind. Lékař má jméno Break Fang; myslím, že to je nejvýstižnější překlad.“

„Jak se zdá, angličtina není váš rodný jazyk!“

„Rozhodně ne. Otec je tuším Rakušan, matka Španělka. Můj rodný jazyk... nevím, jak bych jej definoval. Běžná směs z různých řečí.“

„Zvláštní, lorde Christiane. Španělsky trochu umím, ovšem v Rakousku jsem nikdy nebyl a netuším, jakou řečí se tam hovoří.“

„Německy a česky. Plus tuctem různých dalších jazyků. Ovšem...“

„Pozoruhodné. Kolika jazyky hovoříte vy?“

„To je nesmírně těžké říct. Vlastně dokonale asi žádným.“

„Jaký jazyk jste studoval ve škole?“

„No právě. Nikdy jsem do žádné školy nechodil.“

„To je mi vás líto. Netrpíte nedostatkem informací?“

„Nikolivěk. Naučil jsem se přebírat informace přímo, bez mezistupňů. Tak, že pokud něco potřebuju vědět, zeptám se toho, kdo to ví.“

„Praktické. Vaši rodiče s tím pravděpodobně souhlasí?“

„Jistě; většinu impulsů přebírám od nich.“

„Jsou zajisté někde poblíž?“

„Ne, zůstali doma. Ovšem mohu se s nimi kdykoliv mentálně spojit na dálku. Matka má o mé činnosti neustálý přehled.“

„Ano, tím se to zřejmě vysvětluje. Neurazí vás náhled, že setkat se uprostřed Africké divočiny s dítětem vašeho věku, které se pohybuje zcela bez oděvu v doprovodu tří lvů, z nichž dva jsou značně překvapující barvy, není v běžné společnosti považováno za obvyklé?“

Na chvíli jsem zaváhal. „Pokud si ještě jednou přehraju vaši větu a pokusím se pochopit její smysl, tak: nevím. Mně to divné nepřipadá.“

„Ano, chápu. Připadá vám moje řeč nesrozumitelná?“

„Spíš... nesmyslná. My se obvykle vyjadřujeme... v jednoduchých a jasných obrazech. I když mluvíme nahlas a ne telepaticky.“

„Telepatická rozmluva? Uskutečňujete ji často?“

„Převážně. Možná bych měl vysvětlit... tu záležitost s jazyky a tak. Když se pokouším pochopit, co mi povídáte, zároveň vás tak trochu tepuji. Jinak bych asi vůbec nedokázal rozumět. Snad až spolu budeme déle a až pochopím sled vašich myšlenek. Přiznávám, že jsou dost... nejasné.“

Lord Brian na mne chvíli zamyšleně zíral. Pak se usmál.

„Chcete tím říci, chlapče, že od začátku čtete moje myšlenky?“

„Ne dokonale. To by vyžadovalo složitější sladění. Jen jasné impulsy.“

„Smím požádat o vysvětlení?“

„No... ano. Když jsme se dostali na dohled, nejdřív jsme zjistili, kolik je tady lidí. Nebo spíš... živých tvorů, a jakých. Kdyby to byli nepřátelé, asi bychom sem vůbec nechodili. Ale postřehl jsem, že jsou tu dvě bytosti, z nichž jedna v bezvědomí a druhá... v mentálním oslabení. Rozhodl jsem, že půjdeme blíž, pokusíme se zjistit situaci a vyřešit ji.“

„Z vašeho popisu vyplývá, že oněm lvům... velíte?“

„Ne zcela. Mám poradní slovo, pokud se něco týká lidí. Kdybychom potkali jinou skupinu lvů, bylo by rozhodnutí na nich.“

„Rozumím. Příjemné. S těmi lvy hovoříte, jak jste řekl. Slovy či mentálně jako se svými příbuznými?“

„Obojím způsobem. Cestujeme už dlouho a jsme si blízcí. Známe se.“

„Jak byste hovořil s neznámými?“

„Snažil bych se co nejdřív sladit. Jsem dítě; nemohu a nechci vyvolávat konflikty. Sladěním myslí se obvykle většina možných střetů vyjasní.“

Lord Brian se začal smát. Stále upřímněji. „Od první chvíle naprosto nehovoříte jako dítě. Ani jako dospělý; spíš vědecký pracovník. Setkáváte se často s jinými dětmi?“

„Ano, ve smečce jsou ještě další. V průběhu rozhovoru mě tepují a musím průběžně odrážet jejich zvědavost. Zvláště děvčat.“

„Tepují – to znamená, že jsou přítomny našemu rozhovoru?“

„Ano. Jsou to moje... hm, neteře. Sif a Iris. Kluky představím později.“

„Že dámy srdečně pozdravuji.“

„Děkujeme a jsme k službám.“

„Takže, pokud správně chápu, vy vůbec nejste osamělý?“

„Jak kdy. Kdybych se tak cítil, můžu někoho zavolat.“

„Jak došlo k tomu, že se zapojily do dění?“

„Okamžik, musím si to přehrát. Pravděpodobně postřehly, že si počínám neobvykle. Zaujalo je to. Například zvláštní způsob řeči.“

„Přehrát? To slovo jste už použil. Znamená zpětnou vzpomínku?“

„Ano. Chtěl jsem zjistit přesný okamžik, kdy se připojily.“

„To můžete nějak poznat?“

„Poznám okamžik, kdy jsem poprvé pocítil dotyk jejich mysli. V průběhu dne se stává často, že mne někdo kontroluje. Když se ujistí, že jsem naživu a v dobrém fyzickém stavu, zase se odpojí bez ohlášení.“

„Vy jim děláte totéž? Nevadí vám třeba... ztráta soukromí?“

Teď bylo na mně, abych se zasmál. „Soukromí je pro nás dost iluzorní pojem. Z doslechu vím, že existuje, ale... pokud někdo učiní opatření k oddělení od ostatních, znamená to, že něco zvláštního chystá. Takový pokus vyvolá okamžité zvýšení zájmu.“

„Vyhovuje vám tento způsob existence?“

„Z praxe neznám žádný jiný.“

„Mohl bych vám vyjádřit svoji soustrast, ale nevím, zda je to na místě. Já si naopak nedokážu představit telepatii v praxi.“

„To si zvyknete.“

„Proč myslíte, že to bude zapotřebí?“

„Jak jsem vysvětlil, naše diskuse zaujala S-I. Původně tepovaly jen mne, ale když jsem vás představil, začaly se zajímat intenzívněji. Předpokládám, že se už teď pokoušejí dostat na vaši nosnou vlnu. Sledovat vaše myšlenky přímo, bez mého prostřednictví. Je to jednodušší.“

„Zvláštní. Jak to poznám?“

„Myslím, že bez výcviku nijak. Na druhé straně, nebude to intenzivní. Až se setkáte přímo, možná se interakce pročistí.“

„Jste si jist, že k tomu setkání dojde?“

„Pokud vás uznají za zajímavý objekt, přiletí se podívat.“

„Přiletí? Jakým způsobem?“

„Transformují se na ptáky. Nejvhodnější jsou větší dravci. Supi, orli...“

„Transformují? Jak?“

„Předvedu, ale nelekněte se.“

Netrafnul jsem se, jen mu hodil iluzi. Při tom jsem si pro jistotu hlídal jeho srdce, ale infarkt mu nehrozil.

„Aha. Děkuji za představení. Teď bych mohl automaticky předpokládat, že vaše přítomnost, všechny řeči a vůbec celé setkání je halucinace; avšak co říkáte vy, mi připadá ještě zajímavější. Jste čaroděj?“

„Ano.“

„Ty dívky, o kterých jste mluvil, vaše rodina a tak... také?“

„Převážně.“

„Aha. Tím se to samozřejmě vysvětluje.“

Usmíval se. Vůbec mu to nepřipadalo zvláštní.

„Barvu vašich lvů jste změnil podobným způsobem?“

„V podstatě. Zdá se, že chápete rychle.“

„Ovšem. Nejsem hlupák, alespoň doufám. O magii toho sice moc nevím, ale mnoho mých přátel je členy magických kroužků. Zlatého úsvitu, Theosophické společnosti Madame Blawatské a jiných. Pokoušeli se mne samozřejmě získat, ale prozatím jsem odolával.“

Na to jsem nevěděl, co říct.

„Použil jste výrazu zvláštní jednání. Co je na něm neobvyklé?“

„Například hovořím anglicky. A nejen to, používám zvláštní legrační formy oslovení: vykání. Poprvé v životě.“

„Vskutku? Ve vaší zemi se vykání nepoužívá?“

„Jsme šlechta, pane. Zachováváme kastovní sounáležitost.“

„Dost zvláštní definice, řekl bych. Také já jsem šlechtic.“

„Aha. Tak promiň, že jsem byl nezdvořilý.“

Zasmál se. „Tato forma oslovení je velmi nezvyklá zase pro mne.“

„Můžeme se dohodnout...“

„Ne, prosím! Jsem vědec, zabývám se etnografií, což je nauka o způsobu života různých národů. V podstatě jsem přijel do Afriky, abych se seznámil se zvyklostmi zdejších domorodců. Když mám k disposici tak zajímavý materiál jako jste... jsi ty, rád bych toho využil.“

„Ano. Naše zájmy jsou totožné. Proto jsem se přizpůsobil... zkoušel jsem se chovat jako v knížkách. Není pravda, že neumím číst. Umím vnímat!“

„Ach, další zajímavost! Vysvětli to!“

„Někteří lidé mají námitky, že nechodíme do školy a neučíme se abecedu, jak to děti dělají. Jistě, měli bychom; ale zvládnutím abecedy se naučíme jen přečíst jednotlivá slova. Vnímání je lepší; přijmeme naráz celý soubor informací. Celou knížku, chápeš?“

„Chápu. Ale víš jistě, že ji pochopíte správně?“

„To je právě ono! Oni nás kritizují, že chápeme jen to, co chceme, ne to, co tam napsal ten spisovatel. Jenže to bysme stejně! Akorát by to dýl trvalo... Jasně, když po nás někdo chce přesný citát, tak to nefunguje. Ale to u lidí, co mají špatnou paměť, taky ne!“

„Počkej, velice spěcháš. Jestli správně chápu: starší generace, která umí číst a vědomosti nasbírala z knih, nesouhlasí s tím, jak to děláte vy. Jste skupina mladších dětí, které číst moc nechtějí?“

„To je tak: každý, kdo se odstěhoval na Ostrov, přivezl s sebou knihovnu, svoji i svého rodu nebo školy. V různých jazycích, různým písmem. Například Němci píšou švabachem, Rusové azbukou. Spousta jazyků. Ty ses ptal, jestli umím anglicky. No, slyšel jsem už angličtinu, samozřejmě, hodně lidí mluví různě podobně. Psané texty jsem taky viděl. Kdybys mi ukázal nějaký text, nejdřív bych zkusil pochopit obsah a potom... ho luštil. Já písmena znám!“

Lordu Brianovi zajiskřily oči. Náhle promluvil odlišným jazykem:

„A tomuhle taky rozumíš, chlapče?“

„Jistě. To je gaelic, skotština. Mluví tak velmistr Donald MacLawwen.“

„Skvělé! Dokázal bys zvládnout i exotické jazyky? Třeba čínštinu?“

„Čínština není nic exotického. Čínsky mluví spousta lidí.“

„Aha, no ovšem. Který jazyk ti připadá nesrozumitelný?“

„Takový, který jsem ještě neslyšel. Například všechny jazyky, kterými se mluví zde v Africe. Když narazíme na nový kmen, chvíli trvá, než se natolik srovnáme, abychom si rozuměli...“

Jak až doposud nepropadl žádným náladám, teď se značně vzrušil.

„Ale to je můj hlavní problém, že nikomu nerozumím! Musím používat služeb tlumočníků a to bývají často ničemové... ty chceš říct, že jsi schopen se naučit jakoukoliv řeč během... krátké doby?“

„Když mám možnost... ti lidé na mě musí mluvit. Jinak... těžko.“

„A takhle to umíte všichni? Celá skupina?“

„Ano.“

„Mohl bych se to naučit i já?“

„Samozřejmě. Proč ne?“

„Například od tebe?“

Zaváhal jsem. Lord Brian si to bohužel vyložil trochu jinak.

„Totiž... já ani zdaleka nejsem nejlepší. Mohlo by se stát, že bych něco nezvládl a nenaučil tě to pořádně. Bylo by zapotřebí pozdějších korekcí... a všichni by se mi smáli. Víš jistě, že to chceš?“

Lord Brian se smál už teď. „To je tvá nejhorší starost?“

„Snad ani ne. Ale nerad bych se znemožnil před holkama. Ony jsou už tak jako urvaný ze řetězu. Kdybych ještě navíc něco nezvládl...?“

„Všichni čarodějové mají takové zvyky?“

„No, nezvládnout práci je trochu ostuda. Ještě větší, když někoho musíš žádat o korekci. Já jsem vážně ještě dítě, víš?“

„Jak potom pohlížíte na lidi, kteří nezvládají nic z toho?“

„No... jako na lidi bez kvalifikace. Nechápu, co tím myslíš.“

„Jestli třeba berete vážně jejich názory. A přání...“

Promyslel jsem to. „No... jako všechny ostatní. Nechápu...“

„Například, požádal bys o radu někoho, kdo neovládá magii?“

„Jistě, kdybych potřeboval něco vědět.“

„Už se to někdy stalo?“

„Pochopitelně, často. Třeba se ptám místních lidí na cestu...“

Monroes se smál ještě víc. „Asi ti to budu muset vysvětlit. Mezi lidmi je rozšířeným zvykem, že mladí, zvláště děti jako ty, si váží dospělých lidí, poslouchají je a dají na jejich mínění. Bez ohledu na to, zda jsou čarodějové nebo ne. Vlastně ani nevěří, že něco takového existuje. Dokážeš si to představit?“

„Jistě. O tom jsem četl v knížkách. Moc jsem si přál to poznat.“

„Aha. Myslím, že už jsi mi odpověděl. Co kdyby se názory těch lidí nějak nesrovnávaly s tvými... s názory tvé skupiny?“

„Myslíš... jako že by nás kvůli tomu napadli?“

„Ach tak. To už se taky stalo?“

„To se stává pořád. Lidé se nás často bojí, nedůvěřují nám. Jsou hloupí.“

„Až do té míry, že vás napadnou? Třeba zbraněmi?“

„Ano, tak to bylo. Sice jsem u toho nebyl, ale holky bojovaly, když nás posledně napadli domorodci.“

„Co bys v takovém případě dělal ty?“

„Bojoval jako ostatní. Proč?“

„Dokázal bys zabít člověka?“

„Samozřejmě. Těžší je ho jen... zneschopnit. Impuls je rychlý.“ Měl jsem určité výhrady přiznat, že jsem jednoho zabil právě včera. Bude stačit později, až si to bude umět přečíst v mých vzpomínkách.

„Co přesně znamená impuls?“

„Energetický přenos. Může nést myšlenku nebo hmotné ovlivnění.“

„Počkej! Zabíjíš tím samým způsobem, kterým přenášíš myšlenky?“

„Ano. Jak bych měl jinak?“

Chvíli to vypadalo, že je otřesen. „První, co mě napadlo, když jsem tě tu viděl bylo, že jsi neozbrojený. Ale ty nikdy nejsi beze zbraně, viď?“

„Zbraň... je pouhý předmět.“ natáhl jsem ruku a udělal si meč, na zkoušku jím švihl do vzduchu a zas ho zrušil, „Tím se bojuje cvičně. Když je časová tíseň, těžko... si vzpomeneš na takové zbytečnosti. Prostě udeříš.“

„Tvoje odpovědi jsou nesmírně zajímavé. Víš, že jsi nebezpečný?“

„Každý WZ je smrtelně nebezpečný. Ale to každý rozumný člověk ví.“

„WZ? Myslíš wizzard? Proč používáte anglický výraz?“

„Nemám tušení. Prostě zkratka.“

„Takže abych to uzavřel. Ty jsi dítě, na pohled zcela bezbranné. Ale když tě někdo napadne nebo se ti na něm něco nelíbí, zkrátka ho zabiješ?“

„Ne. Když napadne mě, jednoduše zmizím. Zabíjím když... je ohrožen někdo, kdo se neumí tak snadno bránit. Koho musím chránit.“

„Ty – a chránit ostatní?“

„Jsem rytíř Templářského řádu. Lóže Černé Lilie.“

„To by ses do toho postavení musel leda narodit!“

„Ano. Moji rodiče jsou Templáři. Byl jsem zplozen v řádu.“

„Zplozen? Ty víš něco o způsobu, kterým se... plodí děti?“

„Všechno. Mám lékařský kurs. Prozatím zkrácený.“

„Takže víš, co je sex a všechny ty věci s ním spojené?“

„Ano. Posvátný obřad, kterým se prosí Ochránce, aby vložili duši do dítěte stvořeného z vajíčka v těle matky a otcova semene. Umím to!“

Lord Brian na mne chvíli nechápavě zíral. Potom se rozesmál.

„Jak jsi posledně říkal, že nechápeš, co povídám? Teď je to naopak.“

To jsem pozoroval. Chtěl jsem to začít vysvětlovat, ale zastavil mne.

„Počkej. První výraz: posvátný obřad. Prosíš Ochránce, aby vložili duši. Podle mých znalostí duši vkládá do těla Bůh. Ne?“

„Nebo někdo z Jeho zplnomocněných zástupců. Bůh duši tvoří, je jeho součástí a má nad ní neomezenou pravomoc; ale o umístění někdy rozhodují jiné bytosti nižšího řádu. V některých případech i schopný čaroděj.“

„Čaroděj – člověk? Myslíš, že je někdo schopen ovlivnit...“

„Občas se to stává.“

„Pro vlastní klid doufám, že přeháníš nebo nemáš přesné informace. Ne, na tohle neodpovídej! Nechci to slyšet. Jakého jsi náboženství?“

„To je dost těžké definovat. Zatím si nejsem jist... Rozhodně vím, že až doposud jsem žádnému bohu nic neslíbil.“

„Aha. Já jsem křesťan, člen anglikánské církve. Víš o ní něco?“

„Jistě. Založil ji ten král, co sekal manželkám hlavy. Jindřich VIII.“

„No, to je dost pravda, ovšem... ne, asi tě nebudu znepokojovat.“

„Ale mně to nevadí! O teologii si povídám rád! I když málokdy se se mnou o tom někdo baví, moc toho neznám. Spíš poslouchám, co říkají jiní.“

„Bezpochyby, chlapče. Neumím si představit, že by tvoje názory bral někdo vážně. Leda že by tě zkoušel, jak to znáš!“

Na to jsem už vážně neměl co říct.

„No dobře, zkusím to.... Možná to všechno, co mi tu předvádíš, je součást nějaké výuky. Všiml jsem si, že zatímco já se tě pořád vyptávám a chci vědět spoustu věcí, ty ses ještě nezeptal na nic. Proč?“

„Nevím. Nemám pocit, že bych něco potřeboval vědět.“

Lord se opět smál. „Jsi rozhodně zvláštní dítě. Některé tvoje řeči... teď mě něco napadlo! Říkáš, že umíš číst i neznámé písmo? Tak počkej!“ Skočil ke svému zavazadlu, jakési kožené brašně, chvíli se v ní hrabal a pak vytáhl jakousi knihu. „Naštěstí tohle nosiči neukradli, nevěděli k čemu to je. Podívej se sem, rozuměl bys tomu?“

Položil jsem ruce na knihu. „Je to zpráva nějakého cestovatele. Záznamy jeho cest po Africe. Ten muž se vrátil těžce nemocný. Když to sepisoval, už ho ta nemoc dost trápila. Myslím, že brzy zemřel.“

„To můžeš taky poznat? Ale mně jde o tu mapu, co tam nakreslil.“

„To nemusím zkoumat. Je to mapa cesty do Simbabwe.“

„Ty víš něco o Simbabwe?“

„Přicházím odtamtud.“

„Chlapče, ty... dobře, když připustíme nepravděpodobnou možnost, že nejsi halucinace ani přelud smyslů, potom to vypadá spíš... že mi to dělá někdo schválně. Zlí démoni Afriky, kteří se mi chtějí mstít?“

„Nemyslím. Démony znám, ale žádný z nich tady nablízku není.“

„Démony? Znáš je osobně?“

„Mám kamarádku Axhar. Ale ona si potrpí na to, že je čert. Křesťanský.“

„Čert z Pekla? Nechceš říct, že má taky rohy a ocas?“

„Je čert z Pekla, má rohy i ocas. A je naše příbuzná.“

„Aha, tím se to vysvětluje. Jak taky ne, že. Mluv o Simbabwe; byl jsi tam a zase se tam vrátíš, viď? A ti lvi jsou odtamtud!“

„Přesně tak.“

„Ano, to jsem očekával. Jak je všechno jednoduché. Pravděpodobně s námi zůstaneš, dokud oba nezemřeme. Děkuji, je to příjemné.“

„Nevidím důvod, proč byste měli zemřít. Zvlášť proto, že...“ Vnímal jsem, že Tesák právě dokončil operaci. Měl bych se jít podívat, co dělá.

Ohlédl se po mně, když jsem vstoupil. Na chlapcově břiše zela velká rozšklebená jizva a lev okolo ní pečlivě olizoval krev.

„Právě včas. Udělej Oheň a pospojuj to dohromady.“

Jenže lord Brian vstoupil zároveň se mnou – a viděl to.

„Ach Bože! Co to udělal s mým synem?“

„Otevřel jeho břišní dutinu, srovnal potrhané části k sobě a olízal krev, které bylo plné břicho. Teď už to bude v pořádku.“

„Olízal... krev? Snad ji dokonce sežral?“

„Ano. To je pro lva nejpřirozenější způsob.“

„Vážený lorde Christiane Baarfelte, to už je trochu moc! V krajní nouzi jsem souhlasil, aby se ten... lev pokusil vyléčit mého syna, ale tím jsem nemyslel, aby mu sežral vnitřnosti! Přes veškerou úctu...“

Nechal jsem ho dokončit myšlenku.

„Budeš mi asi muset pomoci vynést ho ven ze stanu. Nerad bych něco zničil.“

„Neodpověděl jsi na moji námitku! Rozhodně nehodlám...“

„Dobrá. Přeražený Tesák udělal, co bylo v jeho silách. Léčí tvého syna, jako léčí všechny ostatní Reorty... lvy. Jak nejlépe umí. Teď se chystám já udělat, co umím, ale potřebuji ho dostat na volné místo. A nejsem tak dobrý v telekinezi, jak bych možná měl být.“

„Telekineze? Přenos předmětů duševní silou?“

„I tak se to dá říct. Ale toho kluka prostě neunesu!“

Lord Brian přistoupil blíž a prohlížel si syna.

„Ale on má v břiše ránu! Obrovskou a... krvácející!“

„Já vím. Chci ji zavřít.“

„Kdo mu ji udělal? Ten lev?“

„Ano. Musel mu nějak srovnat ledviny a střeva a takové ty věci. A vylízat tu krev. Ostatně, budeme asi muset...“

„On lízal útroby mého syna svým špinavým jazykem?“

„Neřekl bych, že je špinavější než ostatní... cokoliv jiného. Sliny šelem jsou aseptické, zabraňují infekci. Dělali jsme pokusy a...“

„Ke všem čertům, já nestojím o tvoje pitomé žvásty! Algiemu jde o život!“

„Teď už ne. O život mu šlo předtím. Teď jde o to...“

„Kdybych měl zbraň, zabil bych tebe i toho lva!“

„Ale proč? Neublížili jsme mu, spíš pomohli...“

Nemělo to smysl, bez bez sebe bezmocným vztekem a nenávistí. Chvíli jsem přemítal, jak ho uklidnit; pak jsem mu vytvořil iluzi revolveru, těsně před jeho nohama. Skočil po něm a začal po nás bez rozmyslu střílet. Přeražený Tesák se zájmem přihlížel, já vytvořil několik zdárných iluzí zásahů na své i jeho kůži. Krvácejících a rozšklebených.

Někdy při dvanáctém výstřelu mu došlo, že má šestiranný revolver. Zůstal na něj nechápavě zírat; potom na mne, který jsem byl v jeho očích prostřílený zhruba polovičkou těch kulek. Doufám, že mi to slušelo.

„Tohle je zas nějaký... tvůj trik, že?“

„Jistě. To jenom, aby ses uklidnil.“

Odhodil revolver a já ho nechal zmizet. Taky ty zásahy na svém těle.

„Teď už mi pomůžeš přenést Algernona ven ze stanu?“

Lord Brian pronesl nějakou skotskou kletbu. Potom uchopil tělo svého syna do náruče a vynesl ven, kde ho položil na písek.

„V pořádku? Nějaké další požadavky?“

„Takhle to půjde.“ odsouhlasil jsem, „Ustup tak o dva metry.“

Soustředil jsem se, abych dokázal Oheň na první pokus a z volné ruky. Ať vidí, že nejsem žádná houska!

Plamen olízl Algieho tělo, propálil se do rány a vyčistil ji. Pak zregeneroval všechny poškozené části, nakonec i ránu v kůži, takže zůstala pouze dlouhá jizva. Časem bude vypadat docela ozdobně.

Když už jsem byl při tom, vykoupal jsem se také. Lord Brian přihlížel a nevěřil vlastním očím.

„Tohle bylo co? Další iluze?“

„Živý Oheň. Zvláštní forma, oheň ve formě plazmy.“

„Samozřejmě něco čarodějnického, co lidé neznají. Vy ano.“

„Přesně tak.“

„Jak jsem si všiml, shořely ti vlasy. Algiemu také...“

„Ano, to je jistý průvodní znak.“

„Všiml jsem si, že máš na těle hodně tetování!“

„Ano, mám. Zdobíme se rádi.“

„Ostatní vypadají nějak podobně?“

„Každý, jak se mu líbí.“

Mlčel a sledoval, jak testuji jeho syna. Algiemu bylo podstatně líp než předtím, dokonce i horečka ustupovala. Uspal jsem ho.

„Přišel jsem do Afriky, abych vědecky studoval cizí národy; to je pravda. Považoval jsem to za... exotické. Dokonce jsem toužil po dobrodružství. Asi abych se mohl vychloubat v salónech, až se vrátím domů do Londýna. Ale něco tak exotického jako ty a tvoji lvi... to je příliš. To by mi neuvěřili ani hosté lady Wintermooreové; a ti jsou pěkně...“

Neřekl jsem nic. Bylo tam hodně bezobsažných výrazů.

„Tohle je asi konec, co?“ Myslel tím konec života. Celé jeho uvažování se neustále točilo kolem otázky, zda jsme skuteční nebo jeho šílená představa. Zřejmě opravdu dosud nezažil nic překvapivého.

Ubral jsem mu trochu energie. Zívl a protahoval se.

„Najednou se mi chce nějak spát... byl to náročný den!“

„Ano, to je rozumné.“ souhlasil jsem.

Lord Brian se přestal o cokoliv starat, odpotácel se do stanu a svalil se na své polní lůžko. Uspal jsem ho taky.

Pak jsem seděl u dohasínajícího ohně a díval se na hvězdy. Tesák přišel, olízl mi tvář a přivinul se ke mně. „Co máš v úmyslu dál?“

„Budeme je muset dopravit někam, kde najdou pomoc. Asi do té misie u Vodopádů. Nechce se mi, ale tady je to pro ně dost nebezpečné.“

„Tam to bude pro nás. Znám bílé vojáky; zmizela jim celá hlídka. Budou to považovat za útok ze strany černochů. Pokus o povstání.“

„Máš nějaké lepší řešení?“

„Zmizet z jejich dosahu co nejrychleji. Měli jsme to udělat už dávno.“

„Je mi líto všeho, co se stalo. S těmi lidmi jsme se neměli setkat.“

„Děti mého rodu odešly v boji. Uložil jsem jejich kožešiny a zazpíval své smuteční písně. Už nemá smysl na ně myslet. Teď je čas pro živé.“

Přestože mluvil, jako by se už přes jejich smrt přenesl, nevěřil jsem mu. Bolest byla uložena někde hluboko v něm; ukryla se jako šelma v doupěti, bude tam čekat a vystrčí čenich, až přijde její čas. Až potom způsobí něco, co zatím nedokážeme předvídat. Cesty mysli jsou nevyzpytatelné.

„Chceš, aby ti lidé žili; tak budou žít. Postaráme se o ně.“

Opřel jsem si o něj hlavu; napadlo mi spojit s ním mysl a předat mu svoje poznatky z rozhovoru. Přijal je se zájmem; teď si je bude přehrávat, znovu zkoumat a zaujímat stanovisko. To může trvat dlouho.

„Budu spát.“ rozhodl jsem, svinul se k ohni a usnul.

Probudil jsem se dost pozdě, slunce už hřálo a v křovinách zpívala spousta ptáků. Lvi byli po ránu na lovu, teď se dělili o antilopu; nabídli mi taky, ale odmítl jsem, potřebuji potravu, která mi pomůže a ne uškodí. Našel jsem nějaké divoké obilí a udělal si kičrí.

Algernon se probudil sám od sebe; zvedl hlavu a nevěřícně se rozhlížel po táboře, kde se pohybovali tři lvi, dva stále ještě v modré barvě. Zvažuji, jestli s tím mám něco udělat, ale jim se to zatím líbí. Nakonec se jeho oči soustředily na mne; přišel jsem k němu blíž.

„Ahoj, Algie. Já jsem Chris.“

„Ahoj.“ řekl poněkud zemdleně, „Tady se děly dost... divný věci, co?“

„Co si z nich pamatuješ?“

„Ty lvy. Jeden z nich se mnou cosi dělal. Byl jsem nemocnej. Taky jsem spadl na skálu... na břicho. Dost to bolelo... uvnitř.“

„Správně. Vyléčili tě.“

Kupodivu mu to nepřipadalo zvláštní. Asi je po otci. Pak řekl:

„Ještě si vzpomínám... na nějaký boj ve skalách. Lidé a lvi se tam honili a stříleli po sobě. Hodně jich zemřelo. Ale vypadalo to trochu... jako když ti někdo vypráví pohádku. Neskutečně.“

„To jsi viděl?“

„Ne jako ve skutečnosti. Jako kdyby se mi o tom zdálo. Ale byl jsem při vědomí. Starý lev se mne dotýkal. Rozřízl mi břicho... léčil mne.“

„Spontánní přenos vědomí? Zajímavé!“

„Ty seš hodně divnej kluk, Chrisi.“

Chvilku jsem uvažoval, co na to říct. Pak jsem odpověděl:

„Časem budeš taky.“

Když se jídlo uvařilo, najedl jsem se. Algie se pokusil vstát, ale nezvládl to; mlsně začenichal naším směrem, dokonce se zeptal: „Dostanu taky?“

„Ne. Tři dny nebudeš jíst, a pít jen minimálně. Tvoje břicho...“

„Nojo, aha. To umřu hlady, ne?“

„Hlad mít nebudeš. Tak silný kluk něco vydrží.“

Sledoval mě očima, jak se pohybuji po táboře. Lvi zas pozorovali jeho, co dělá – ovšem nebavilo je to, nedělal nic. Ani moc nemohl.

„Perfektně sis zvykl na Afriku,“ řekl mi, když jsem se u něj zastavil, „Chodíš taky někdy oblečený? Řekl bych, že moc ne; nepřipadáš si trapně. Já bych se asi tak klidně... asi bych se styděl.“

V téhle chvíli byl nahý jako já; už si to uvědomil a zakryl se alespoň velkým listem, který si položil do klína. Občas si prohlížel ránu na břiše, která mu připadala veliká a nevěděl, co si o ní myslet.

„To si zvykneš. Spíš mám starost, aby sis nespálil kůži. Jsi hodně bílý.“

„To je u Angličana přirozené. Jak dlouho běháš po sluníčku ty, že ses tak perfektně opálil? Já bych asi dostal úžeh...“

„To je fakt, s tím budeme muset něco udělat. Jakou barvu by sis přál?“

„Cože?“

„Koukni, nemám zájem dovolit, aby tě něco deptalo; to radši udělám příslušná opatření předem. Vyber si barvu kůže, jakou chceš mít!“

„To jako napořád?“

„Ne; jen dokud si nezvykneš na africké prostředí. Zkusím tě naučit, abys uměl přežít vlastní silou. Bude to dočasné opatření.“

Zasmál se. A ukázal na Reorty. „V tom případě takovouhle!“

Aby měl patřičný dojem z mé práce, předvedl jsem mu pár triků rukama. Pak jsem mu aplikoval jednoduchou iluzi. Prohlížel se dost nevěřícně.

„Teda, to zírám! Ty seš úplnej čaroděj!“

Na to jsem neřekl nic. Dělal jsem nějaké drobné korekce.

„Počkej! Ty seš vážně čaroděj? To se nějak... učíš, nebo to máš od přírody?“

„Něco mám po mámě, to je fakt. Ale taky se učím. Občas i z knížek.“

„Což tě ovšem nebaví. Jako mě.“

„Jednoduchý knížky dokážu chápat, aniž bych je musel číst. Ale jsou takový, co prostě musím. Potřebuješ znát každý slovo.“

„Nazpaměť, co? Učíš se je jako básničku?“

„Mantry. Tam záleží nejen na každým slově, ale i intonaci. Zazpíváš něco špatně a pak to musíš korigovat. Nebo to vůbec nevyjde.“

„Koukám, je to složitý. Naučíš mě něco?“

„To víš, že jo. Co bys potřeboval?“

„Nevím... něco jednoduchýho, pro začátek!“

Diagnostikoval jsem ho. „Koukám, že tě to bolí. A máš hlad. Tak sleduj: hlad odstraníš, když stimuluješ centrum... Ne, já ti to tepnu.“ Vložil jsem mu prsty na spánky a zkusil Propojení. Šlo skvěle.

Takhle si lízneš tadyhle a srovnáš... centrum bolesti je hned vedle. Ale nedělej to často, nebo zapomeneš jíst úplně a umřeš hlady. Taky bolest je stimul; občas se dráždíme navzájem, s holkama...

Jenže on slova dráždíme a s holkama pochopil trochu jinak. Vyvolala v něm vzrušení v erotické oblasti; není divu, ta je dost blízko bolesti. Na to se chtěl zeptat, ale styděl se. A netušil, že ho vnímám.

Tepnul jsem mu rozložení jednotlivých oblastí mozku a jak je stimulovat. Zároveň jsem si užil jeho potlačených erotických fantazií; tím fantastičtějších, že je nesměl projevit veřejně. To je tak: jeho otec veškerý sex a věci s ním spojené ostře odmítal; matka žila mimo jejich rodinu, nejspíš pro osobní i finanční rozepře, jak už u šlechtických rodů bývá. Algie o tom pouze slýchal, pokaždé něco jiného; sám žil v internátní škole, na pokoji se staršími kluky, kteří mu v dobré náladě líčili svá dobrodružství, často technicky nemožná. Ve špatné náladě ho šikanovali.

Tohle všechno mě silně zajímalo, působilo to jako román. Nejvíc ti kluci; asi bych je pěkně srovnal, kdyby mě týrali tak jako jeho. Je tu totiž ještě něco: aby se mladý britský gentleman stal dobrým koloniálním důstojníkem, je nezbytné, aby překonal překážky při své výchově. Taková výchova utužuje charakter a naučí člověka být tvrdým a houževnatým, takže s tím lord Brian v podstatě souhlasil. Okouzlovalo mě to.

Tak jsme si hezkou chvíli zkoumali vzpomínky. Jeho zase fascinovaly moje vzpomínky na život v cowenu. A to se o sexuální hry moc nezajímám!

„Heleď, Algie,“ řekl jsem mu, když jsme se rozpojili, já zas srovnal sebe a snažil se i jeho, „Máš to v palici pěkně pomotaný. Teď jsem ti pustil pár informací, promysli si je v klidu a nějak se s tím vyrovnej. Nemá smysl to probírat teď; já tě hodím do meditační nálady a...“

Souhlasil. Uvedl jsem ho do patřičného rozpoložení a nechal být.

Taky já si potřebuji něco vyjasnit, i když to nemusí být zrovna meditací. Třeba to, že lidé jsou pitomci. Já vím o sexu všecko, ačkoliv mě zajímá jen okrajově; jeho to zajímá strašně moc, a neví o tom nic. Hlavu má přecpanou žvásty od kamarádů, z knížek... Lidé zbytečně moc čtou a málo chápou. Není lepší nečíst nic – jako já? Prostě vyhledám v mysli, jak to je doopravdy, a je jasno. Jaký další kecy?

Dost jsem zíral, jak ho bere pohled na nahý holky. V Africe chodí černošky dost odhalený, nahoře nic a dole málo. Pro mě normálka, vlastně si toho po těch letech ani nevšímám. Ale co s ním to dělalo, s chudákem! A pak když viděl v mých vzpomínkách, že u nás chodí nazí úplně všichni... Prožil si taky pár orgií; abych zas tak moc nekecal, já se přimotám rád, hlavně když je hodně lidí a pořádnej zmatek. Na někoho se napojím a vnímám, co s ním ostatní dělají. Nejradši na holku, ty si užijou víc. Nelíbí se mi, když já dělám něco s druhejma, spíš oni se mnou. Samozřejmě ne pokaždý, jenom když nemám nic lepšího na práci.

Ovšem Algernonovi stačily letmý vzpomínky a už to s ním cloumalo. Musel jsem to přerušit, mohlo by ho to poškodit. Až bude zdravej, zkusím ho propašovat na nějakou akci, ať se pobaví. Nebo kdyby ne, domluvím s holkama, že mu něco pustíme. Zatím u něj shledávám vážnější problémy: třeba má sebevědomí asi tolik, co hadr na boty. Neumí se ubránit proti ničemu, ani by ho to v životě nenapadlo. Namísto vůlí Boží se řídí nějakým souborem zákonů, co platí v jejich zemi. I o těch má nejasný představy. Jeden strýček je advokát a často vykládá, jak před soudem obrátil ty paragrafy na jejich pravý opak. Nikdo netušil, že Algie ho poslouchá a pamatuje si to. Ty nesmysly musím odstranit. Čím je nahradit? Ho nechám, ať si něco najde.

Jo, většina těch soudních sporů je o peníze. Jsou hrozně důležitý, každej kvůli nim ztrácí rozvahu. Monroesovi jsou hodně bohatý, ale jejich majetek je uloženej v pozemkách, akciích a tak, což znamená, že se o to musí někdo starat, podnikat s tím, prodávat a kupovat. Často o něco přijdou, většinou že je někdo okrade. Burzovní makléři, obchodníci s realitami, různí další advokáti... ten strejda advokát s nima bojuje, ale nestíhá. Nebo taky krade, to já nevím. Je to hodně složitá, skoro nepochopitelná věc. Nevím, co bych s tím dělal, kdyby mi to hodili na krk.

Lord Brian všechny ty věci v podstatě odmítá. Aby se nemusel starat, svěří správu majetku placeným zaměstnancům. Podezírá je, že jsou zloději, ale na druhé straně ho víc zajímají jeho vědecké... no, pseudovědecké zájmy. Není cestovatel, i když by chtěl být; bohatej turista, co se nechá zavézt do nějaký země, kde si ho podávají místní ptáci voklubáci z ruky do ruky, aniž by to mohl ovládat. Každej ho o něco obere, naposledy ti lumpi nosiči. Ani nápad, že by se naučil místní eč a poznal poměry, aby nebyl úplně zblblej. Prej etnografický výzkumy! Vždyť ani neví, jaký domorodci uctívají božstva a co si o nich povídají! Když mu náhodou přeloží některou tu legendu, zaznamená si ji a potom se s tím léta vytahuje na večírcích.

Všechny jeho znalosti, kdybych z nich vyčlenil naprosté nesmysly, by se mi vešly do diamantu, co nosím v uchu. Musel bych mu v nich udělat příšernou selekci; asi by to nedovolil, lidé svoje iluze milují. Jenže: copak si smím dovolit stát se guruem takovýho chlapa? To spíš zkusím s Algernonem; jednoduše mě štve, jak s ním zacházejí! To se přece nesmí; on je taky ještě dítě, týrat ho a motat mu hlavu pitomostma je sviňárna! Kdyby to byl můj kamarád, tak bych ty jeho spolužáky a učitele a celou tu pakáž...

Ale on je můj kamarád! Požádal mě o pomoc? Vlastně ano; sice si prozatím nedokáže ujasnit, co znamená žádat o ochranu Templáře, ale... mou nejvyšší povinností je chránit ho před každým nebezpečím. Vložil svůj život do mých rukou až do chvíle, kdy dorazí k cíli. To říká náš zákon a já...

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Přeražený Tesák.

Tepnul jsem mu to. Chvíli to promýšlel ve své velké hlavě.

„Hledáš způsob, jak se pomstít lidem?“ zeptal se potom.

Tak jsem si to promyslel zase já.

„No, vlastně ano. Jsem naštvaný za to, co provedli tvým dětem. Sice jsem jednoho zabil, ale to je málo. Je třeba vypustit na svět něco... potrestat všechny. Ještě jsem se neuklidnil...“

„Potom mu otevři Bránu. Jestli se odváží do ní vstoupit...“

„Otevřít Bránu? Myslíš dát mu možnost spojení s Universem?“

„Uvažuj, Chrisi. Sice jsem mu srovnal poškozené části a tys je vyhojil, ale doposud nejsou v pořádku. Od počátku byl velmi slabý, nemoc ho oslabila ještě víc. Má velký úbytek energie. Ty mu ji můžeš dát. Ne svou vlastní, po transformaci; čistou Energii Pána. Ze Slunce.“

„Jestliže bude přijímat energii, bude při svých zájmech přebírat také informace. Bez výběru nebo podle vlastního přání, to ještě nevím. Podle toho, jak bude dokonalý. Je ve fázi, kdy vnímá překvapivě rychle. Asi že je tak mladý a nezkažený.“

„A ty se toho bojíš – čaroději?“

„Svádíš mě k nerozvážné hře, Tesáku! Široko daleko není nikdo, kdo by mi mohl pomoci nebo poradit. Když se něco nepodaří...“

„Tak to neovládej! Prostě to odstartuj, ať se to srovná samo!“

Přemýšlel jsem. Vzpomínal jsem na včerejší noc, na rozhovor s lordem Brianem. Na to, jak je mi líto Algernona... když mu teď nepomůžu já, tak už ho nezachrání nikdo. Ale když to udělám, budu muset převzít odpovědnost...

„Je dost starý, aby mohl říct, co chce.“ naléhal Tesák, „Je velký; kdyby byl lev, už by byl bojovník. Pomůžeš jeho tělu i jeho duši...“

Vstal jsem. Složil jsem ruce do jantry, obrátil dlaněmi k Slunci a přebíral jeho energii. Když jsem se uklidnil, přešel jsem k Algiemu. Vnímal mne, obrátil ke mně oči. Ještě chvíli jsem váhal.

Nemluvil jsem, předal mu to mentálně. Velmi ho to zajímalo.

„Co by to znamenalo? Stal bych se něčím jako jsi ty?“

„Ano. Měl bych tě varovat, že to můžeš kdykoliv přerušit. Ale málokdo to udělá. Zvědavost je příliš velká. Jako kdybys přestal číst zajímavou knihu. Proto to omezím já, časově. První lekci dostaneš přes mne. Další, když budeš chtít, si už můžeš ovládat sám.“

„Jak se to dělá?“

„Templářský kříž je kovový předmět pravidelných tvarů, který koncentruje energii a předává ji subjektu, který je v oblasti jeho působení. Když ti ho vytvořím na správném místě, bude tu energii předávat tobě. Její součástí je informační pole; kde je a jak se projevuje, na to existuje řada názorů. Ten mně nejbližší je, že je to projev samotného Boha. Vševědoucnost.“

„Tu vševědoucnost bych mohl... získat?“

„To ne, pochopitelně. Už proto, že kdybys ji opravdu získal, třeba náhodou, asi bys to nepřežil. Lidská psychika na to není dělaná. Ale můžeš se dozvědět... přiměřenou část. Podle toho, jak hluboko budeš pronikat.“

„To mě zajímá! Udělej to!“

„První věc je obvyklý souhrn varování. Hrozí ti spousta věcí.“

„Včera mi hrozila smrt. Nejsem blbec; kdyby v tomhle stavu přišel divoký lev nebo tlupa lupičských domorodců, asi bych se nedokázal ani zvednout. Já se nebojím ničeho; hlavně ne strašidel.“

„Bojíš se skoro všeho; nezapomínej, že jsem s tebou byl spojen. Ale až to skončí, přestaneš se bát. A začneš se bát něčeho docela jiného.“

„Podle britského právního řádu jsem ještě moc mladý, abych o sobě mohl nějak rozhodnout. Měl by ses zeptat otce. Ale podle tvých zákonů jsem dost starý, že? Ty jsi o hodně mladší a velíš i lvům...“

„Jsi živá bytost, Algernone. Sám za sebe odpovídáš.“

„Tak jo. Udělej to!“

Uložil jsem ho. Pak jsem mu na hrudní kosti vytvořil kovový osmihrotý kříž a napojil. Čas jsem omezil na hodinu, to bude stačit.

Potom jsem konečně probudil lorda Briana.

„Ach... vy skutečně existujete?“ vzdychl, když mě poznal, „Domníval jsem se, že je to pouhý sen... teď, když vás vidím za světla...“

„Ano, je trochu pozdě. Algie už se probral a bylo mu skvěle, ale zkusil jsem ho na hodinu uložit. Ať se ještě prospí.“

„Děkuji, že se o syna tak staráš. Můžu ho vidět?“

Mohl, pochopitelně. A když ho uviděl, ztuhl.

„Ta barva – má nějaký význam? Je stejná jako u těch... zvířat!“

„Ne, jen se nám líbila. Chrání ho proti úžehu.“

„Potom bys ho neměl nechat na přímém slunci!“

„To mu zas dodává energii. Musí ji vnímat. Barva je filtr proti nevhodným součástem slunečního záření. Proto jsem ji udělal.“

Lord Brian potřásl hlavou. „Takhle jsi mluvil už včera v noci. Ale teď je bílý den a já nevěřím na kouzla! Měl bys mi říct, co se děje!“

„Řeknu. Ptej se, co chceš vědět.“

„Především... to je hrozný nesmysl! Jsi malé dítě a používáš slova, která neznají ani profesoři! Vědeckou terminologii! Není to nesmysl?“

„Nevím, podstata nesmyslu mi není jasná.“

„No, o tomhle právě mluvím! Ty neodpovídáš na to, na co se ptám! Ty odpovíš, jako kdybys moje slova vědecky rozebíral!“

„Jak jinak se to dá dělat?“

Jenom povzdychl. Do jisté míry jsem chápal, co chce říct, co mu vadí. Byl příliš zvyklý, že jen dospělí lidé si zaslouží, aby byli bráni vážně. Neměl pravdu. Ani většina dospělých.

„Ať je to jak chce, Chrisi... Baarfelte. Pomáháš mému synovi přežít, to je dobré. Děkuji ti. A prosím, pomáhej mu i nadále!“

„To udělám. Doporučuji, aby dnes a zítra zůstal v klidu, maximálně trochu cvičil. Pozítří můžeme vyjet, doprovodíme vás k Viktoriiným vodopádům. Tam je křesťanská misie, ti vám jistě pomůžou.“

„To je od tebe hezké. Měli bychom ti být vděční, viď?“

„To snad ani není nutné. Pomoc je přirozená. Jste lidé.“

„Ale pro mne to není přirozené, chápeš? Cítím se hrozně trapně, když tě vidím před sebou a uvědomuju si, jak jsi sebevědomý, rozhodný, jak ti všecko je jasné... Chováš se k nám jako dospělý k malým dětem!“

I mně to bylo trochu trapné. Řekl jsem: „Já o tom zas tolik nepřemýšlím.“

„Jak víš, co je správné a co ne? Dává ti jistotu tvoje víra?“

„Nemyslím. Nevím. Prostě dělám, co je potřeba.“

„Byli jsme opuštění, umírali jsme. Tys přišel a zachránil nás. Teď děláš něco s mým synem; nevím co, jen ti věřím. Mluvíš jako o běžných věcech, že dokážeš kouzla a čáry. Označuješ se slovem wizzard, čaroděj. Předvádíš nám všelijaké triky a iluze; pro vlastní klid doufám, že jsou to jen triky. Ale tvrdíš, že znáš osobně pohanské bohy a ďábly. Doufám, že to není pravda. Já prostě nechci, aby to byla pravda! Chci se probudit a být ve starém dobrém světě, kde platí osvědčené staré zákony! Žádná magie, žádné iluze!“

Nepřestal mluvit proto, že už řekl všechno. Jen mu došel dech.

A já odpověděl: „Ale ten svět už neexistuje.“

„Kam zmizel?“

„Nikdy neexistoval. Tys jenom nevěděl, jak je složitý.“

Chvíli to promýšlel, pak potřásl hlavou. „Ne, tomu nevěřím! Vykolejili jsme se, ocitli se mimo přirozenou realitu! Jsme někde jinde?“

„I tak se to dá nazvat.“

„Tvoji lvi jsou myslící zvířata? Uvažují jako lidé?“

„Uvažují odlišně, ale uvažují.“

„Patří k našemu světu, nebo k nějakému jinému?“

„K mému ano. Jestli k tvému, to nevím. Tvůj svět jsem doteď neznal.“

„Přesto jsi mi nepoložil jedinou otázku!“

„Něco o něm vím. Slyšel jsem vyprávět a četl jsem knihy. Kromě toho jsem si vždycky přál tvůj svět poznat. Baví mě to.“

„Baví? Jako já pozoruju život zdejších domorodců? Jsme nejvyspělejší civilizace světa, žádné opice na okukování!“

„Když myslíš...“

„Říkáš, že tě naše společnost zajímá. Proč o ní nechceš nic vědět?“

„Chci. Dívám se. Sám mi říkáš vše, nač bych se chtěl zeptat.“

„Ale nevyvolává to v tobě žádnou odezvu!“

„Proč by mělo? Přijímám věci, jak jsou. Zatím jsem se nerozhodl, jestli s nimi chci něco udělat. Proto zůstávám v klidu.“

Tvářil se nechápavě. Pocítil jsem potřebu přece jen něco vysvětlit.

„Základní vědomí Templáře je, že situace byla nějaká před mým příchodem a bude i po mém odchodu. Bez ohledu na můj názor na tuto situaci.“

A zároveň jsem si uvědomil, že dělám přesně to, před čím jsem byl důrazně varován. Říká se tomu kladení min. Kdysi jsem se vnutil na přednášku, která pro mne rozhodně nebyla vhodná a kam mě nechtěli pustit, ale napojil jsem se na jednu holku (která tam taky neměla co dělat, byla novicka) a vyslechl si to. To kladení min je technika, kterou používají staří zkušení WZ, když se naštvou, nebo naprostí pitomci, co netuší, jak je nebezpečná. Jedná se v podstatě o uložení informace, která je zásadně správná, ale při aplikaci nesprávným způsobem či neoprávněnou osobou může způsobit zkázu. Ukládá se do mysli náhodně vybrané osoby, kde zůstane po dobu několika hodin až několika životů; na základě nějakých dalších událostí nezávislých na tvůrci miny je odpálena a způsobí nějaké reakce. Nikdo neví jaké, nikdo neví kdo ji odpálí a koho zasáhne. Dost zákeřná metoda; nedivím se, že mě tam nechtěli pustit a když na to přišli, vynadali mi.

Kdybych byl takový blb, že bych chtěl hledat omluvu, tak tuhle: pochopil jsem to až teď, v rozhovoru s Brianem. Chtěl jsem ho totiž Propojit a celou situaci mu vysvětlit; teď mi došlo, že bych tím uložil další minu, kromě té co se právě vytváří v Algernonovi. Stopnout už nejde, první ze všeho jistě pochopil metodu, jak se příště napojit sám. Další člověk, který bude používat templářskou techniku, aniž by měl příslušný výcvik. Styděl bych se, kdyby jich už tak nebylo po světě dost.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se lord Brian.

„Nevím. Asi bych se měl omluvit.“

„Ano, to by bylo záhodno. Ovšem... za co?“

„To taky nevím. Asi za to, že vůbec existuju.“

Docela jsem chápal jeho pohled plný nedůvěry. On taky ví, že moje omluva je zcela formální a nesmyslná. Podstatou omluvy je pochopení chyby a pevné rozhodnutí tuto chybu už neudělat. Jinak je vynucená a zbytečná.

Lord Brian se však rozhodl dát najevo vřelé přátelství. „Já vím, že jsem spal dost dlouho, ale... už jsi něco jedl? Je to poněkud trapné, ale moji černoši při svém útěku odnesli vše, co jim připadalo jedlé, takže bude asi nezbytné se vypravit na lov...“

„Lvi byli na lovu už ráno. Ulovili antilopu a snědli ji.“

„Aha... předpokládám, že tebe nakrmili také?“

„Já maso nejím.“ ohradil jsem se, „Tedy, když jsem v lidské podobě.“

A už mezi námi zase sršely jiskry. Nevhodná odpověď! Zvláště když po mně chce, abych mu to zvíře pomohl najít a zabít; kdyby měl pušku, dokázal by to sám, ale smůla je, že je neozbrojený. Moji lvi zbraně mají; já se taky zmínil, že dokážu zabíjet, ale...

„Smím se zeptat, co jsi jedl?“

Nabídl jsem mu zbytek svého kičrí. Nenadchlo ho; bylo na něm až příliš vidět, že je dělané z divokého obilí a listí otrhaného se stromů. Názor, který jsem si přečetl v jeho mysli, zněl: šlichta.

„Nedivím se, že jsi tak hubený, když nic pořádného nejíš! Jaký smysl má nejíst maso, když je kolem taková spousta zvěře? Tvoji lvi přece loví!“

„Já taky jím maso, když jsem lev nebo něco takového!“ pokoušel jsem se zmírnit nepříjemnou atmosféru, „Když jsem sup, tak i mršiny!“

Ale nezdálo se, že by mu to způsobilo radost. Tvářil se ještě hůř.

„Mám s sebou několik konzerv... od vojáků.“ vzpomněl jsem si, „Původně měly být pro lvy, ale jestli je chceš...“

Chtěl, samozřejmě. Otevřel si jednu vojenským bodákem, trošku ohřál na ohni a snědl, aniž by si dělal starosti s etiketou. Ani jsem netušil, že má tak hrozný hlad, snažil se to nedávat najevo.

„Algie něco jedl?“ zajímal se, když se poněkud zasytil a vzpomněl si, že by se taky mohl rozdělit se synem.

„Algie nemůže jíst. Zatím přijímá energii ze slunce.“

„To byla ta operace tak složitá?“

„Byla to operace břicha. Nevím přesně jak moc, ale dost.“

„Myslel jsem... když ji zvládl i lev...?“

„Obávám se, že on by mohl říct: kdyby to zvládl člověk...?“

Díval se na mne nepřátelsky. Já se snažil netvářit nijak. Nerozuměli jsme si. Zkusil jsem na něj bezbranný dětský úsměv, trochu rozpačitý a trochu... nezdálo se, že by to moc účinkovalo.

Vstal jsem a šel se podívat na Algernona. Pracoval jsem zodpovědně: hodina uplynula, kříž na jeho prsou se rozplynul. Teď spal klidným posilujícím spánkem. Prozatím jsem ho nechal.

Usedl jsem do stínu a uvažoval, jak dlouho se vydrží lord Brian vztekat. Předpokládal jsem, že dlouho ne, zvědavost bude silnější. Nemýlil jsem se. Přišel, usedl vedle mne a tvářil se dost neurčitě; vyhýbal se pomyslet na to, co chce vědět. Jak se zdá, už uvěřil, že umím číst myšlenky.

„Říkal jsi, že znáš muže jménem Donald MacLawwen.“

„Ano, znám. Jestli se on pamatuje na mne, nevím – ale ví o mé existenci.“

„V souvislosti s ním jsem slyšel jedno slovo: warlord. Co znamená?“

„V podstatě: dokonalého bojovníka.“

„Nic víc?“

„Dejme tomu: muže schopného velet jiným.“

„Proč se mu tak říká?“

„My to označení nepoužíváme. Pro nás neznamená celkem nic.“

„Jaký má u vás titul a postavení?“

„Velmistr evropské lóže.“

„Existuje někdo výše postavený než on?“

„Ne. Pouze jeden na stejné úrovni. Tomáš Baarfelt, můj otec.“

„Ten Baarfelt, kterému říkali Čaroděj?“

„Ano, to je on. Jeho sláva už pronikla i do Anglie?“

„Od doby, co odešel z Evropy, o něm nebylo slyšet. Co dělá?“

„Odpočívá, medituje, očišťuje se. Daří se mu dobře. A pozdravuje tě.“ Tu poslední větu jsem dodal z čisté zlomyslnosti, ale byla to pravda.

„Mám přátele, patří k lóži... Zlatého Úsvitu. Byli by nesmírně rádi, kdyby se dozvěděli, cos mi právě řekl.“

„Můžeš jim to klidně říct. A připojit moje hluboké poklony.“

„Podle jejich názoru je Tomáš Baarfelt velice nebezpečný muž. Smrtelně nebezpečný. Zdědil jsi po něm tuto vlastnost?“

„To není otázka dědictví. Ačkoliv... možná trochu ano. Nevím jak...“

„Zkus mi to vysvětlit. Prosím!“

„Takový člověk... warlord, jak říkáš, nevytváří sílu, kterou vysílá proti ostatním. Nikoho nenapadá. Spíš naopak; brání síle ubližovat lidem, ačkoliv si to zaslouží. Když se neovládne, prostě tu sílu... uvolní.“

„Odkud je ta síla?“

„Kosmická energie. Božská.“

„Warlord je schopen přinutit samotného Boha, aby něco udělal?“

„Tohle je... připadám si jako u zkoušky! Ne, samozřejmě, pokud by se Bůh rozhodl zasáhnout. Ale Bůh je obvykle... lhostejný. Nechá živé bytosti, aby si to vyřídily mezi sebou. Některé jsou silnější, jiné slabší. Když je mi některá z nich sympatičtější než ta druhá, můžu to... usměrnit.“

„To je ta energie, kterou ovládáš?“

„V podstatě ano. Nic se na ní nemění, zůstává dál projevem Boha. Můžu ji usměrnit, pozdržet nebo posílit. Se svolením Božím... aspoň ne proti přímému odporu. Kdyby se to Bohu nelíbilo, zlikviduje mě.“

„Zlikviduje? Myslíš tím: zabije?“

„Prostě mi ubere energii. Dočasně jako varování, nebo úplně.“

Brian potřásl hlavou; asi mi moc nevěřil. Nebo nechápal.

„Má kamarádka Sif pochází z místa zvaného Ősgard. Tam mají složité výpočetní stroje, dělají s nimi pokusy. Když se něco nedaří, stisknou klávesu, které se říká Reset. Vypnutí a znovu zapnutí. Když to nepomůže, tak zkrátka vypnou celý počítač.“

„Tím myslíš co?“ pronesl opatrně.

„Bůh tě přivedl do situace, která je téměř bezvýchodná. Včera v noci jsi byl psychicky ve stavu... těsně před vypnutím. Zvládli jsme to, teď jsi už mimo nebezpečí. Nevím jak ty, já bych to bral jako varování.“

„Další fáze bude vypnutí?“

„Doufám, že tak daleko to nedojde.“ řekl jsem nepřesvědčivě.

Chvíli mlčel a hleděl do stepi. Pak se zeptal: „To je tvůj názor, nebo mi to vzkazuje warlord Baarfelt?“

„Kdyby měl jiný názor, mohl bych ti ho přednést. Ovšem je otázka, jestli bys mi uvěřil. Dokázat to nijak nemůžu. Myslím, že se nelišíme.“

„Ještě něco mi tajíš? Myslím, z těch důležitých věcí.“

„Nemám tušení, co tobě připadá důležité. Tajemství je iluze ve chvíli, kdy se můžeme propojit myslí a vzájemně si přečíst, co chceme. Navíc každý Templář si je vědom, že Bůh ví o každém našem činu, i jeho pohnutkách. Náš výcvik vede k tomu, abychom své činy nezkoušeli zastírat.“

„Co z toho, co povídáš, jsou citáty – a co tvé vlastní názory?“

„Výcvik vede k tomu, aby se moje názory s citáty srovnaly.“

„A u tebe se to skvěle povedlo, co? Dítě mi cituje nějaké staré papíry! Rozumíš vůbec tomu, co povídáš, kluku? Nebo ses to naučil jako básničku?“

Neodpověděl jsem, nemělo to žádný smysl. Jen jsem se usmál.

„Kdybych mohl, ukázal bych těm pitomcům z Golden Dawnu, kam vede jejich výchova! Předvedl bych jim tebe, pak by přestali usilovat o vytvoření dokonalejší lidské bytosti! Viděli by ji přímo před sebou!“

Ani teď jsem neměl pocit, že bych měl cokoliv říct.

„Jsi na sebe aspoň pyšný, hochu?“

„Nemyslím. Dělám, co mám dělat. Nic víc...“

„Ano. A v tom je právě ta tragédie.“

Přesto se se mnou nemohl rozejít ve zlém, potřeboval mě. Algie se probral ze snů, poněkud zmateně si nás prohlédl, cosi nezřetelně zamumlal a zas oči zavřel. Lord Brian to považoval za příznak slabosti, což mu však nevadilo, souhlasilo to s jeho názory. Nechal jsem ho spát.

Začal náležitě opatrně: „Já vím, že ty by ses dokázal uživit i trávou, přesto bych ale radši, kdybychom měli k jídlu něco lepšího. Chtěl bych se vydat na lov. Všiml jsem si, že máte několik pušek, zřejmě vojenských. Kromě těch zvláštních předmětů, které patří tvým lvům...“

„Ano, máme. Chceš asi, aby tě Reorti doprovázeli?“

„Ano, to bych byl velmi rád. Nikdy jsem sice nelovil se lvy, ale na mých pozemcích jsem chodil na hon s loveckými psy. V tom případě ovšem potřebuji tvoji pomoc, abych se s nimi domluvil!“

„Dobře. Až poleví vedro, půjdeme na lov. S těmi dvěma mladými. V jaké podobě bych se měl zúčastnit, jako lev nebo jako pes?“

Správně jsem tušil, že můj dotaz bude považovat za provokaci. Předvedl jsem mu lví podobu a potom afrického psa, jak jsem běhal se smečkou Bonny.

Vylekal se: „Proboha, to je hyena!“

„Ne, pouze africký pes. Má jednu výhodu, můžu v té podobě jíst masa kolik chci, aniž by mi bylo špatně. Jako člověk bych se zeblil.“

Opět to pro něj nebyla lichotka. Alespoň se tvářil velmi nepřívětivě.

„Nemůžeš zůstat v přirozené... lidské podobě? Je to tak těžké?“

„Ne. Jenom nuda. Když už jdu na lov, tak si chci skutečně zalovit, prožít pocity lovce do všech detailů. Pach kořisti, její vystopování, zabití, opojení horkou krví! To může dokonale jen šelma, člověk na to psychicky není vhodný; je příliš sofistikovaný...“

Neodpověděl. Ale šli jsme na lov, vystopovali a ulovili pakoně. Napil jsem se krve a snědl jeho játra, ještě než docela zemřel. Tak to dělá Assama; chtěl jsem obětovat zvíře Assi, ale nedala najevo, že vnímá. Je možné, že má nějakou práci jinde.

Algiemu jsem uvařil polévku na posilněnou. Jíst nemohl, ale pít jsem mu dovolil; taky jsem ji trochu vylepšil vhodnými travinami i magií. Lord mým kuchařským pokusům přihlížel s velkou nedůvěrou, ale komentovat je nemohl; sám moc vařit neumí, vždy bylo v jeho blízkosti dost služebnictva, aby mu krmi předložili na stůl. Jen se zeptal, jestli to umím.

„Nevím. Ještě jsem to nedělal. Kdybych něco nevěděl, zeptám se mámy. Ona je vynikající kuchařka!“

Opět to bylo něco zcela jiného, než chtěl slyšet.

Takže jsem mu neprozradil, jak se matka srdečně smála.

Algie se tvářil velice sklesle, téměř provinile.

„Prozradil jsi tátovi, že jsi mě naučil... meditovat?“

„Prozatím raději ne. Nevím, jak by to přijal.“

„Jestli to jde, neříkej mu to. Asi by mi to nedovolil.“

„Taky si myslím.“

Chvíli mlčel. „Viděl jsem strašnou spoustu... zvláštních věcí. Nevím, co si o nich mám myslet. Mohl bys mi nějak pomoci? Třeba se Propojit...?“

Propojil jsem se s ním. Nechal jsem ho přebírat moje vzpomínky.

„Oni jsou tak blízko!“ vzdychl, „Stačí pár dní jízdy a byl bych v Simbabwe! Vidět na vlastní oči všechny tvoje přátele... čarodějky, císaře a císařovnu, lvy a tygry a leopardy...“

„Budeš muset počkat, Algie. Jsi počítán za dítě.“

„Víš, táta není zlý! Má mě moc rád a všechno pro mě udělá; jenom se bojí, aby se nestalo něco zlého. Viděl příliš mnoho zvláštních věcí v krátké době a neví, co si o nich myslet. Pochopí, uklidní se a...“

Ano, to jsem věděl. Ale ještě něco: největším otřesem pro něj bude, až se dozví, co jsme udělali s anglickou vojenskou hlídkou. Je čestný a oddaný své vlasti, kdysi býval dokonce důstojníkem podobných mužů v červených kabátech. Netuší, že mezi jeho a mým světem je válka.

A já mu to budu muset říct. Když pro nic jiného, tak proto, že jsem také důstojník armády své vlasti. Warlord, jak on říká.

Ta otázka přišla, když jsme večer seděli pohromadě u ohně. Všichni kromě Dvou Výstřelů, ten držel hlídku kdesi mimo dosah.

„Jak jste vlastně přišli k vojenským koním, zbraním a zásobám? Neříkej, že jste je koupili od armády!“

„Ne. Je to válečná kořist. Zabili jsme ty vojáky.“ řekl jsem a naznačil Reortům, že by mohly nastat potíže.

Lord Brian ani nezměnil výraz obličeje. Čekal něco takového.

„Nešlo to jinak, napadli nás. Zabili několik lvů, než jsme tam přišli. Potom napadli i nás. Museli jsme se bránit.“

„Ale oni byli lidé!“ řekl tiše, „Vojáci Jejího Veličenstva!“

„My jsme také vojáci a také máme krále. Náš král poručil chránit bezbranné ženy a děti; po vašem lvice a lvíčata. Udělali jsme to.“

„Tys také zabíjel?“

„Jednoho jsem zabil. Napadl mého přítele.“

„Musel jsi ho zabít?“

„Ne. Mohl jsem udělat i něco jiného. Ale polekal jsem se. Neovládl jsem tu sílu, kterou používám.“ Považoval jsem za správné říct mu pravdu.

„Jak jsi to udělal, když nemáš zbraň?“

„Vyslal jsem proti němu smrtící impuls. Nechal jsem vybuchnout vlásečnice, které rozvádějí krev do mozku. Byla to okamžitá smrt.“

„Proč takovým způsobem?“

„Mířil na nás zbraní. Chtěl vystřelit. Musel jsem zasáhnout rychle.“

„Už chápu, cos myslel tím, že jsi nebezpečný.“

Dlouho bylo ticho. Ani Algie nic neříkal.

„Co uděláš s námi? Také nás zabiješ?“

„Nesmysl. Proč?“

„Víme o tvém zločinu! Můžeme podat svědectví...“

„Především, svoje svědectví si můžeš vykřikovat na nárožích nebo natlouct pětikilem do análního otvoru. Je mi jasné, že to musíš hlásit, až se dostaneš do blízkosti vašich úřadů. Také bych rád, aby bylo jasné, že to neudělal někdo jiný, třeba povstalci. Ale smysl by to mělo, teprve až mě někdo dokáže chytit a předvést před soud. Anglický soud, o čemž pochybuju.“

„Vlastně bych se o to měl pokusit já.“

„Měl. Tím spíš, že než se rozejdeme, ti dám koně a zbraně, právě ty vojenské pušky. Dvě, pro tebe a pro Algieho. Můžeš mě zkusit napadnout; já ti zase slíbím, že tě nezabiju. Jen... zpomalím.“

„Prosím? Co uděláš?“

„Zkus mě napadnout! Třeba po mně vystřel, pušku přece máš!“

Ležela vedle něho; zaváhal, ohlédl se na lvy, ale potom ji skutečně vzal a zkontroloval, zda je nabitá. Tehdy jsem zpomalil jeho reakce natolik, že jsem z jeho pohledu dokázal zmizet a objevit se jinde, než si stačil promyslet, kam namířit. Pochopil a uvědomil si to.

„Proč jsi to neudělal s těmi vojáky?“

„Protože tebe jsem stihl poznat a dokážu tě zhypnotizovat. V tom boji to nešlo; byl jsem jen malej vystrašenej kluk, kterej zmateně pobíhal sem tam po skalách, hrozně se bál a nevěděl, co si počít. Když jsem viděl, že voják míří na jednoho z mých kamarádů, zareagoval jsem moc rychle.“

Lord Brian odložil pušku. Vypadal rozpačitě.

„Já nejsem warlord. Leda až vyrostu...“

Zbytek večera už nebyl příjemný. Lord Brian se usilovně snažil chovat se aspoň zdvořile, když už nemůže přátelsky. Ale moc mu to nešlo; Algernon měl horečku nebo něco takového, musel jsem se o něj starat a nakonec jsem ho na zbytek noci uspal. Tak mu bude líp.

„Zítra vyjedeme,“ rozhodl jsem před usnutím, „Pro Algieho udělám nosítka na koně. Už jsem to promyslel. Doufám, že to vydrží...“

„Dělej, jak myslíš.“ řekl lord Brian.

Nemusel jsem dělat žádná nosítka, Algie byl dost silný, aby urazil během dne několik mil na koni. Slyším Vítr se zase setkal ve stepi s čabrakovou hyenou, kterou přivedl k nám do tábora; vysvětlila nám, jak se dostat k domorodé vesnici, okolo které často brousila. Algie si ji prohlížel s úžasem, lord Brian znechuceně. Nemá rád odporné mrchožrouty.

Během dne jsme moc nemluvili. Já dohlížel na Algieho, lord si v rámci možností oblíbil Dva Výstřely a lovili spolu; lev se dokonce bez odmlouvání naučil pár slov anglicky, aby rozuměl jeho příkazům. Ulovili pakoně a lord byl nucen přiznat, že je příjemné mít loveckého lva, který umí mluvit. Byl by ochoten mu poskytnout určitá práva, kdyby to nebyl právě on, kdo zabil nejvíc anglických vojáků.

„Pokud se pamatuji, tvůj národ válčil dlouhá staletí se sousedy na severu vašeho ostrova – Skoty. Ještě před několika sty lety jste byli nesmiřitelní nepřátelé; ale teď jsou součástí vašeho národa, ne?“

Lord Brian se nafoukl. „Nejen to! Také rod Monroesů má pozemky v několika hrabstvích Anglie i Skotska: Yorkshiru, Devonshiru i v Nížině! Moje matka byla skotského původu a já i Algernon trávíme hodně času u příbuzných nejen v Nížině, ale i na Vysočině...“

„Tak vidíš. Kdyby vaše královna uzavřela mír se lvy, kteří jsou původními obyvateli této země, stali by se z vrahů a zločinců důstojníci armády, která byla zprvu nepřátelská, ale později připojena ke koruně!“

„Ty se snad domníváš, že by Její Veličenstvo královna mohla jednat s nějakými lvy jako se sobě rovnými?“ zhrozil se.

„Zřejmě jí nedělá problémy, že štítonoši jejího znaku jsou lev a jednorožec. Což je zase erbovní znak rodu Aswastarrů, z něhož pochází má kamarádka Sif. Řekl bych, že lvi by byli dostatečnou ozdobou říše!“

Zamyslel se nad tím. „Hm... no ano, snad. Ale přece jen...“

Nechal jsem ho to promýšlet. Už jsem pochopil, že si musí všechno nechat projít hlavou důkladně, nejlépe několikrát.

Co se týkalo Dvou Výstřelů, ten si se složitostmi hlavu nedělal. Angličan je lovec a bojovník, to je důležité. Že nějací jiní Angličané byli nepřátelé, bojovali s ním a on je zabil? No a co, byli snad z jeho rodu? Tenhle je sympatický, příjemně voní krví, ocelí a vraždou. Dobrý přítel pro lva!

Když jsme se utábořili na večer, doběhla nás hyena a hlásila, že kousek odtud u potoka je stádo zeber; okamžitě ji jmenovali loveckým psem a šli společně lovit. Případné rozpory se vyřeší později, nad kořistí.

Algie měl něco na srdci. V průběhu dne se několikrát zabral do meditace, ale mysl se mu (snad z důvodu horečky) toulala kdovíkde. Teď se zeptal:

„Máš nějaké zkušenosti se strašidly, Chrisi?“

„Osobní ne. Vlastně, ani toho o nich moc nevím. Proč?“

„Na našich zámcích máme spoustu strašidel. Chtěl jsem vědět, jestli se dá s nimi nějak spojit... navázat kontakt, případně spojenectví.“

„Na rovinu: nemám tušení. Ale určitě by to šlo, když se domluvíš s vyššími bytostmi, mělo by to jít i s nějakými duchy.“

„Většinou jsou to členové našeho rodu, kteří kdysi zahynuli a teď straší na cimbuří. Ale někteří taky cizí, kterým Monroesové ublížili. Nemám v nich moc jasno; když jsem byl malý, měl jsem starou chůvu a ta mi každý večer vyprávěla o všelijakých strašidlech z dávné minulosti...“

Napojil jsem se na něj a zkusmo osáhl jeho vzpomínky, dost zmatené. Chůva byla zřejmě nejen stará, ale taky se jí v hlavě všechno pletlo, vyprávěla každý příběh několikrát a pokaždé jinak. Složitá záležitost!

(A mně bylo trochu líto, že mně nikdo nic takhle nevyprávěl. Matka vyniká dost hloupým zvykem: ať vypráví cokoliv, obvykle to na začátku nebo konci uvede přesným odkazem, kde se dotyčný příběh dá najít v původní verzi. I kdyby to měla být pohádka: Lidová legenda z Devonshiru, zaznamenal Robert E. Williams 19. ledna 1837, obsažena v knize Historical Legends of Devonshire, II.díl, uložena v řádové knihovně v Kingtownu. Žádné Za dávných časů, žádné Nikdo už neví, kdy se to stalo...

„Až se vrátím domů, chtěl bych se s nimi sejít.“ řekl Algie.

„Nevím, jak bych ti měl pomoci, zatím jsem se s tím nesetkal. Ale budu na to myslet a případně ti něco poradím...“

Lovci byli úspěšní, zebru ulovili, ani se při tom neporvali. Jak jsme tak tábořili a pekli si její nejchutnější části, vypadali jsme docela šťastně, jako skvělá parta...

Příští den jsme se dostali do blízkosti černošské osady. Byli civilizovaní, což znamená v kontaktu s bílými; nebylo moudré se jim ukazovat. Alespoň lvi a hyena, já vytvořil nějakou hezkou iluzi, že jsem přijatelný bělošský kluk, který jim může zprostředkovat domluvu. Lord Brian jim slíbil velikou odměnu, především šňůry skleněných korálků; pár jim dal jako zálohu, ještě mu zbyly od dřívějška a zloději je přehlédli.

Přeražený Tesák chvíli hledal ve svých věcech. Pak podal Algernonovi dýku se zlatou rukojetí zdobenou drahokamy; konec rukojeti byl rozšířen do tvaru letícího orla, aby dýka tak snadno nevyklouzla z dlaně.

„To je můj dar. Přelož jim toto, Chrisi: Měl jsem život tvého syna ve své moci. Zachránil jsem jej. Od té chvíle patří mně. Toto je znamení; jakmile je spatří kterýkoliv Reort, pozná, že je pod mou ochranou. Pomůže mu.“

Nejen že jsem to přeložil; ještě jsem vysvětlil, co tím myslí.

Lord Brian si prohlížel tu nádhernou zbraň a žasnul.

„Ale ta věc má obrovskou cenu!“

„To je dobře. Hlavně si ji nenech zase sebrat.“

„Nemusel by sis ze mne dělat legraci tímto způsobem!“ urazil se.

„Nedělám. Připomínám, aby sis dával pozor. Pokud se ještě někdy setkáme, nemuselo by to takhle dopadnout. Afrika je nebezpečná.“

Souhlasil. Akorát, že by tyhle moudrosti měl říkat dospělý dítěti.

Nechal jsem ho. Popřál jsem jim oběma hodně štěstí.

Htŕ

Zpáteční cesta proběhla bez problémů.

Errata:

30.05.2021 11:16