Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Chris)

V Simbabwe byl naprostý klid. Až do té míry, že se zdálo opuštěné; jakýsi život byl leda u jezera, kde pár mladých hrálo s míčem něco mezi fotbalem, volejbalem a ragby, ostatní se vyvalovali u vody a přihlíželi. Nebylo to pro mě překvapením, už předtím jsem se spojil s holkama a ty mě dokonale informovaly. Taky že se vrátil Denis s hosty, které bych si měl rozhodně prohlídnout. Nejlíp pro začátek nenápadně.

Pochopitelně jsem je hledal okamžitě, jak jsem tam došel. Denise jsem našel podle aury. Vedle něj na dece seděla dívka s pletí tak černou, až se mi zdálo, že pohlcuje sluneční paprsky. Byla velmi štíhlá, ruce a nohy delší než u člověka. Hlavu bez vlasů protaženou dozadu, dost velké uši do špičky, přiléhající těsně k hlavě. Později jsem zjistil, že jsou pohyblivé.

O kousek dál seděli dva supohlavci, zřejmě její strážci. Muži mohutných, svalnatých postav, malé holé a svraštělé hlavy na dlouhém krku mezi širokými rameny. Nezajímali se o nic, jejich úkolem bylo hlídat svou paní. Podle názoru S-I nejevili přemrštěnou inteligenci.

Denis mne zaregistroval taky a kývnutím přivolal. Dívka si mě prohlédla; oči měla zlaté, panenky svislé čárky jako u kočky. Denis jí vysvětloval, že jsem lidské mládě, jeho bratr. Vztáhla ruku, dotkla se mne citlivými prsty a řekla něco pochvalného. Když jsem zkusil sáhnout na ni, obezřetně couvla a supohlavci zbystřili pozornost.

„To je Atti, jedna z dcer místního vladaře.“ vysvětlil Denis, „Nech ji, ona si zvykne. Zatím je trochu plachá.“

Holky mi usilovně krmily mysl informacemi: víc než plachá, panikaří při každé příležitosti. Jediný, koho se nebojí, je Denis. Její otec je skutečně nějaký náčelník na druhé straně, zdaleka však ne král, natož faraón. Hlavní kvalifikace Atti je, že je nejsnáze postradatelná ze všech jeho dětí. Byla poslána, aby prověřila správnost Denisových informací. Pokud v průběhu cesty zahyne (a Denis už se nevrátí), bude jasné, že kecal. Pokud se vrátí bez problémů, budeme jednat dál. Hodnota supohlavců je nulová, jejich smrt je jejich problém. Dosavadní znalosti o tom světě: minimální.

„Ano, v podstatě mají pravdu,“ usmál se Denis, „Ale je to zajímavé!“

„Můžeme tam jít s tebou?“ zeptal jsem se.

„Ještě to by scházelo! Všichni tam jsou mimořádně xenofobní, měl jsem co dělat, aby mě rovnou nezabili. Dost mi pomohlo ujištění, že jsem sám a žádný další člověk od nás nepřijde. Kdybych s sebou někoho vzal...“

„Půjdeš tam za těchto okolností vůbec ty?“

„Musím. Zavedu Atti domů a v pořádku předám. Podle toho, co bude povídat, se budou ostatní řídit.“

Mlčel jsem. Akorát mi napadlo, jestli by nemohli pomoci bohové, když mu umožnili tam projít...

Odpověděl mentálně: Jen to ne! Umíš si představit svět, kde lidé své bohy nenávidí a bojí se jich? Aspoň to tak vypadá. Možná mají taky nějaké kněžstvo a nějak je uctívají, ale zatím jsem potkal jen zaklínače. Jejich povinností je držet bohy a lidi co nejdál od sebe a nedovolit interakci. Ty rozvaliny, které na jejich straně tvoří Simbabwe, jsou nejvyšší tabu a nikdo tam za žádných okolností nesmí vstoupit. Umíš si představit, jak se tvářili, když jsem odtamtud přišel?

Umím. Ale radši jsem odcouval, abych neznepokojoval Atti. Všimla si, že se něco děje, a jevila jistou ostražitost.

Ale neodpustil jsem si: Líbí se ti, co? Vypadá dost kočkovitě!

Denis se jen usmál. Ani po mně nepráskl bleskem.

Holky se chtěly sázet, zda si do konce pobytu s nimi Atti aspoň zahraje volejbal; protože měla odejít už zítra, ani jsem se nad tím nezamyslel. Což byla chyba, protože sledovala dění na hřišti dost pozorně a po nějaké době se Denise na něco zeptala. Nadšeně vstal a šel to dojednat.

„Vážně s náma chce hrát?“ vyzvídala Naike, dribblující míčem kolem sebe, aby se předvedla, „Jestli je tak křehká, jak vypadá...?“

„Určité detaily tělesné konstrukce má křehčí, to je pravda. Ale...“

„Doufám, žes ty detaily dostatečně prozkoumal!“

„Budeš se divit, ale ne. Nevylučuji, že kdybych na ni sáhl, zabijou ji. Oni jsou skutečně značně xenofobní!“

„Ona je dejme tomu princezna,“ souhlasila Efka, „Ale ty seš přece vrchní čaroděj, takže by ses s ní mohl oženit, ne?“

„Hele, až to vyřeším, poskytnu vám obsáhlou reportáž. Teď chci jen vědět, jestli si s váma může zahrát a jestli jí při tom něco nepřerazíte!“

„Jak se s ní domluvíme? Rozumí nějaké lidské řeči?“

„Spolehni se, ani slovo!“

Atti se zvedla a protáhla. Byla velice štíhlá, to je pravda; jenže výšku měla přes dva metry, dlouhé ruce a nohy a klouby, které jí dovolovaly natáčet končetiny snad i do protisměru. Občas se nám zdálo, že se kosti pružně ohýbají, skákala jako pérová panenka.

„No, jedem!“ rozhodla Naike, kapitánka družstva.

Atti chvíli trčela jako zaražená v rohu hřiště, potom znenadání vyrazila, zmocnila se míče a proletěla s ním mezi soupeři jako nůž mezi máslem. Hodila z bezprostřední blízkosti a trefila se přesně mezi klacky, označující branku. Brankář se ani nestačil míče dotknout.

„Takle?“ zeptala se Naike, která vyskakovala nadšením.

„Jo, takhle! Ještě to udělej párkrát a...“

Atti pochopitelně nerozuměla, ale souhlas pochopila. Pokývala hlavou.

„Hele, kočko černá,“ přistoupila k ní Efka, „Budeme ti bránit, jasný? Nebude ti vadit, když tě budem trochu blokovat?“

„E?“ zeptala se Atti, ohlížeje se na Denise.

„Ale jo, zkuste to!“ souhlasil Denis.

Když se příště Atti dostala k míči, hned dvě holky jí skočily na nohy, podrazily je a snažily se jí míč sebrat. Nabrala jednu pružnou nohou (tlapkou?) a odmrštila daleko od sebe; druhá ji zadržela na dost dlouho, aby míč ztratila a další hráči jej odnesli daleko pryč.

„Tó – bránit?“ zeptala se.

„Jo! Můžeš jim to oplatit!“ ukazovala Naike.

Atti ochotně kývala hlavou. Když se pak kdosi zmocnil míče a prchal s ním k brance, skočila přes celé hřiště, dopadla na něj a překulila se, že chudák ani nechápal, co se s ním děje.

Další dění jsem neviděl, protože mě zavolal Charry. Už tam měl Přeraženého Tesáka a Reortského Vládce; vyptali se na události ohledně lorda Briana Monroese a jeho syna. Odpovídal jsem, co jsem věděl.

„No dobře... hlavně doufám, že se v pořádku vrátí domů a už se nám nebudou plést do cesty.“ potřásal hlavou Charry, „A jak sami vidíte, je do další důvod, proč rychle stáhnout všechny Reorty sem do města! A potom je co nejrychleji převézt na Ostrov!“

Reorti neměli námitek. Kromě některých nepodstatných, ale ty jsem už neslyšel, neboť mě vyhodili. Vracel jsem se na koupaliště, ale po cestě mě odchytil Denis. Samozřejmě chtěl taky vědět, jak to bylo. Jenže s ním to bylo lehčí, jednoduše si mě přečetl.

(Já jeho ne, bylo toho moc a složité informace).

„No, dobrý...“ ocenil, „Seš docela šikovnej, bráško. Taky jsem takhle začínal. Hlavně si dávej bacha, aby ses do něčeho moc nezahrabal.“

„Tím myslíš, že ty ses tam zasek?“

„Mám tam dost práce. Než to všechno vyřeším, ty povyrosteš.“

„Jo. To bych potřeboval. Nikdo mě nebere vážně!“

„Až budeš velkej, budeš si přát bejt dítě. Moc se do toho vžíváš!“

„Já vím. Ale v tomhle případě to bylo nutný.“

Chvíli uvažoval. „Problémy s tím nemáš? Třeba s tím vojákem, cos ho...?“

„Myslíš jako: že by se mi měl zjevovat a strašit mě? Ani náhodou; byl to lump a chtěl zabít Ocáska, tak co jsem měl dělat?“

„Kdyby něco, tak řekni a já ho poženu.“

„Kdyby něco, tak řeknu Axhar a ona si ho zařadí do sbírky!“

„Ty! Já tě seknu, jestli...“

Rozesmál jsem se. Sbaštil mi to, nebo to jen předstíral?

„A se strašidlama si taky nic nezačínej!“ varoval mě a šel.

Jako další mě odchytly holky. Připomínek měly spoustu, hlavně že jsem je nepřivolal ku pomoci. Vysvětlení nepožadovaly, pár pecek do čenichu by braly spíš, ale hlavně chtěly nějaké další zábavné příhody. Stěžovaly si, že tady v Simbabwe je otřesná nuda.

„A co si myslíte tam? Především, kdybyste se tam všichni narvali, chytne ty Anglány amok! Je vám vůbec jasný, jak jste příšerně výstřední?“

„Že ty vypadáš tak klasicky, frajírku! Co si o sobě myslíš?“

„Přesně to, že já jsem tam byl, tak mě museli akceptovat. Vy byste byli další rána, která by je dorazila!“

Vzaly to, ježto to stejně nemyslely vážně. A Sif se pochlubila:

„Abys věděl, mám malýho brášku! A je to elfskej kříženec!“

„To se dalo čekat, když May-Britt chodí s Avaenem!“

„Nojo, jasně. Jenže... přemejšlím, jestli se vůbec mám vracet domů. Než ten kluk bude vnímat, já budu dávno dospělá! Takovej elf roste pomalu!“

„A co, budeš velká sestra! Netěší tě to?“

„Ale jo, docela ráda bych se vrátila domů! Jsem na prázdninách už dlouho a čím dál víc se vzdaluju od domova... Měla bych se tam kouknout!“

„To ani nedejchej!“ přidala se Iris, „Protože já jedu s tebou!“

„Hele, neblbni! Zmrzneš nebo se ti něco stane a...“

„Jak jistě víš, taky já mám ségru, která za mě může zaskočit! Gina roste, je čím dál chytřejší a kdybych se zasekla v Ősgardu, tak...“

Vzápětí se ozvala Gina: Já chci taky do Ősgardu!

„No vidíš ji, jaký je to tele?“ naštvala se Iris.

Chtěl jsem se taktně vyplížit, ale neušel jsem jejich pozornosti.

„Hele, zapamatuj si, že příště jdeme s tebou! A žádný vejmluvy!“

Tak jsem odešel a cítil se jako spráskaný pes.

Ale řekněme si pravdu, zábavy v Simbabwe skutečně moc nebylo. Zvlášť když Denis s Atti a jejími supohlavci odešli domů; taky řada jiných se vytratila a nám jako zábava zůstalo jen koupání, sportování a večerní orgie. (Tím nemyslím, že bych se osobně zúčastnil. Ale koukal, to víte!)

Abych řekl pravdu, účastníků těch orgií čím dál víc ubývalo. Ženy pro to měly dost dobrý důvod, většina byla ve vyšším stavu těhotenství a chystaly se rodit. Mladší dívky se ještě ukecat nechaly, hlavně když se začala snažit Axhar; chlapci byli celkem pro, nejlépe s dívkami, které ještě neznají. Takové ovšem nebyly k dispozici; když tedy Axhar chtěla mít nějakou zábavu, musela se o ně postarat. Udělala to. Odkud je přivedla a co ve skutečnosti byly, mi nikdo neprozradil.

Příjemné novinky všechny potěšily. Totiž: Securio Lobo Villablanca a jeho choť Veronika Mendoza di Castro, moje tetička, odpluli do Evropy, kde zakoupili (v Podrukově nad Šmelinou) nějakou loď, dostatečně velkou a silně vyzbrojenou. S touto lodí a svou osobní Jitřenkou teď mířili do portugalského přístavu Beire, kde měli naložit nějaké Reorty, africký zlatý poklad a leccos dalšího. Sláva, konečně se něco pohne!

Po dokonalém úspěchu naší akce při vyzvednutí pokladu z jeskyně jsme byli přizváni ke spolupráci. Požadoval to Jednooký, ještě stále strážce pokladu. Tím bude do chvíle, kdy bude zlato pod jeho dohledem naloděno na Lobovu loď a odvezeno; pak bude zproštěn služby a bude si moci dělat, co chce.

Aby převoz pokladu nikdo nemohl narušit, požadoval Jednooký oddíl sauropodů na převoz a nějaké T-Rexy na ochranu. Jeho požadavek byl uznán za rozumný a oprávněný, hlavně proto, že se všichni chtěli připojit. Především Bonny se svou smečkou (někteří odborníci tvrdí, že T-Rex byl také předkem psovitých šelem), Efka, Naike a tak dál. U mne bylo jasné, že budu Brachiosaurus jako minule; v poslední chvíli mne přesvědčili, abych to změnil na Brontosaura, který je z nějakého důvodu vhodnější. Z jakého, nevím. Spolu s S-I jsme vytvořili Vzor, do kterého jsme se mohli trafnout.

Byla to pro mě příjemná práce. Zase jsem měl obrovské tělo a pomalou, leč soustavnou mysl. Dusal jsem si savanou, povídal si s mámou a dalšími přáteli a byl spokojený. Hezky jsem si odpočal. Holky taky, vyrazily ještě dřív a nespěchaly, neměly proč. Loď tam ještě nebyla.

Přemýšlel jsem o tom, jak se nám rozšiřuje rodina. Hlavně o Axhar; jistě, mně celkem nic není po tom, jaké má Denis dcery, ale za pár roků budu velký kluk a moje neteř (!) se určitě vynasnaží, aby mi zpříjemnila život nějakou šikovnou čerticí. Je to v pořádku? Možná ano, ale například teď bych žádnou takovou holku nechtěl. Vlastně vůbec žádnou holku! Sif a Iris mi stačí, to jsou kolegyně wézetky a občas jich mám plné zuby. Kdyby mi nějaký ničema chtěl hodit na krk ještě něco podobného, tak ho snad... (kousnu?)

Další příbuzenstvo vytvoří Denis v sousedních světech. Neříkejte že ne, časem určitě svede Atti i nějaké její kolegyně a než se nadějeme, budeme mít na krku jejich děti (mláďata?). Jací budou a jaké s nimi bude povyražení, si zatím netroufám odhadnout, ale nasmějeme se. Například než je naučíme aspoň základům magie...

Když tak někdo šlape savanou, okusuje větve ze špiček stromů a slunce ho hřeje po celým velikým těle, má čas přemýšlet i o tom, kolik je vlastně ve vesmíru světů, a kdo na nich žije. Případně kolik by jich mohlo být, kdyby si někdo dal tu práci a vytvořil ještě další. Kolik starých bohů umí vytvořit vlastní svět? A kdo ještě? Co třeba Axhar a její parta? Postavili Peklo oni nebo jim je stvořil nějaký Bůh a jim tam jenom vykázal místo? Asi nemá cenu se jich ptát, jsou prolhaný jako čerti. A co třeba dobrej WZ jako Denis? A co když se to naučím i já? Docela příjemný přemýšlení.

Kdyby aspoň všechny ty světy existovaly jenom v jedný spirále! Nad náma bohové, pod náma démoni, fajn. A co ty, co jsou do stran? Elfové, trpaslíci, upíři, vlkodlaci. A do toho se ještě snaží vecpat Algie Monroes s duchy svých předků. A jinými strašidly. Ach jo!

Ale abych tolik nekecal, zažili jsme taky útok nějakého splašeného kmene, jejichž šaman se zřejmě nedostatečně poradil s duchy svých předků o jejich možnostech. Na mou čest, nikoho jsem nepodupal ani mu nerozbil hlavu ocasem. Ba ani naši T-Rexové nikoho nesežrali. Chvilku po nás stříleli šípy, mě taky trefili do krku, a byl asi otrávenej, protože to svinsky bolelo. Ale neutralizovat jed nás naučil Denis při jedný přednášce. Smůla, hoši. Když jsem se proti nim rozběhl, dali se na útěk.

A jedna pochvala: Axhar se osvědčila, trafla se na Pterodaktyla a prohnala ty zmetky po stepi až domů do rodný vesnice. Možná by je byla i kousla, ale Charry nechtěl začínat další válku. Axhar je zvláštní; nerada ubližuje lidem, to radši někoho vyhecuje. Co se týče povzbuzování bojové nálady, to jí jde dokonale. Podle některých teologů když čert někomu ublíží, pomůže mu tím dostat se do vyšší sféry, kdežto když ho přinutí vykonat něco zlého, přivede ho do pekla. Asi to bude pravda, když to povídají.

Dostanu se do pekla já za to, že jsem zabil toho chlapa? Jasně, mohl jsem se udržet a vyřešit to jinak, ale povolily mi nervy. Jsem ještě moc malej, no! A bojoval jsem za kamarády, v souladu se svou povinností. Kolik lidí musí zabít Templář, aby byl zbavenej služby a stal se lumpem? Všichni moji nadřízení se držej názoru, že je to v pořádku.

Ale přesto si už radši budu dávat pozor.

Zvlášť bezvadně se v těle dinosaura spí. Jednoduše zastavíš a vypneš mysl úplně. Tělo zůstane stát, akorát hlavu na tom dlouhým krku položíš na zem a čekáš, až vyjde slunce a zase tě probudí. Kamarádi hlídají. Ovšem ne jako Rexové, to by mohlo způsobit problémy. Oni totiž...

Jo, jednou jsem se cvičně na T-Rexe trafnul. Divnej pocit. Veliký hladový tělo, který je příliš blbý na to, aby si něco rozmyslelo. Máš chuť vrhnout se na cokoliv živýho a sežrat to. Samozřejmě to koriguješ rozumem, ale když ti náhodou ten rozum nějak vypadne, mohlo by tě to přemoct. Jsou tu kamarádi, supervizor a tak, no jasně. Ale stejně, je to divný. A není moc dobrý se v tý podobě zdržovat moc dlouho, devastuje to osobnost.

Ony vůbec zvířecí podoby devastujou lidskou mysl. Co třeba kdybych se na nějakou dobu trafnul... na upíra? Dostal bych chuť pít krev nevinných dívek a lítat po nocích jako netopýr? A co třeba kdybych se změnil na čerta? Ono by to možná šlo, kdybych si pořádně očíhl konfiguraci takový Axhar. Jenomže co by mi vyvedla psychika, nestal by se ze mě třeba démon? Až budu větší, budu možná dělat všelijaký pokusy, jako Denis. Teď... mám strach.

Jenže, jestli se ještě sejdu s Algiem, mohl bych ho třeba něco naučit. Jedna možnost je přiblížit se ke strašidlům psychicky. Jenže on nemá matku wézetku, žádnou genetickou výbavu ani výcvik od narození. Je psychicky ještě labilnější než já a čerti vědí, co by to s ním udělalo. No právě, čerti to vědí! Čekají jenom na to, mršky rohatý!

Tak vida, už by mě málem dostali!

Když jsme se dostali blíž k pobřeží, přijel nám naproti Lobo Villablanca, v parádním bílým obleku a tropický přílbě, jako správnej cestovatel. Spolu s ním samozřejmě Veronika, ale taky holka ne o moc větší než já, která na nás saury jen kulila oči. Její kůň se hrozně plašil a ona neumí moc jezdit, takže měla plný ruce práce a málem sletěla. Veronika ji bafla za křídlo a hnala zpátky, aby nepřišla k úrazu.

Ochrannému oddílu velel Dunbar, samozřejmě. Domluvil se s Lobem, který už prozkoumal terén a nebyl moc nadšen, bylo tam hodně civilizovaných černošských osad a hodně příležitostí, aby nás někdo viděl. Rozhodli, že na zbytek dne zalezeme do lesíka a počkáme tam, až padne soumrak. Potom to rozhodně bude bezpečnější.

Když jsem tam stál a odpočíval, přijeli zase. Holka slezla s koně, obcházela nás a žasla; požádala tetu Vero, aby ji vyfotografovala, jak stojí na mé hlavě, těsně za kostěnými výrůstky nad ušima. Balancovala tam jako krasojezdkyně na koni a ještě se tomu smála.

„Ještě mě vyfoť, teto!“ otravovala, „Hele, já si takhle sednu a...“

Počkal jsem, až se mi usadila na krk a chytila se za ty výrůstky; můj krk byl pro ni příliš široký, by mě mohla sevřít koleny. Ale stejně jsem zvedl hlavu do výšky, holka zařvala strachy a chytla se ještě pevněji.

„Drž se, Zuzanko! Ať nespadneš!“ ječela Veronika.

„Ne... to je bezva!“ vykřikla, „Je odtud krásnej rozhled!“

No dobře, když chceš. Mluvit jsem mohl dost obtížně, ale stejně jsem to zkusil: „Zvednu hlavu až nad stromy! Drž se!“

Vyjekla hrůzou. Není normální, aby Bronťák mluvil, nebo ano?

Zvedal jsem tu hlavu pomalu, aby si zvykla. Přece jen je to výška. Začala ječet, ale nepřipadalo mi, že je vyděšená, spíš se jí to líbilo.

„Já se strachy počurám!“ vyváděla, „To mi děláš schválně!“

„Zuzanko, drž se! Neboj se, on tě dá dolů!“ řvala Veronika.

Tak jsem ji zas spustil dolů. Čím byla níž, tím víc toho nažvanila.

„Že je to člověk? Teto, že on je přestrojenej člověk a dělá si ze mě takhle srandu? Já to vím, mě nikdo neoblafne!“

„Jistě, je to člověk. Chris Baarfelt, syn tety Valérie. Poznám jeho auru.“

„Tak ať se na chvilku promění na člověka!“

„Nemyslíš, že seš blbá? Nepobíhá v tý podobě po světě pro zábavu, má na hřbetě pár tun zlata a musí ho donést až k lodi. Potom, až ho přeložíme, se ti určitě předvede v původní podobě. Už si jednou zvykni...“

Zuzanka nakrčila nos a tvářila se ublíženě. Pokud jsem ji mohl odhadnout, Veroničiny připomínky ke svému počínání upřímně nesnášela.

Tím se mě nabažila a odskotačila zas někam jinam. Chtěla k T-Rexům, ale tam ji Vera nechtěla pustit, přece jen jsou trochu nebezpeční. Ne že by ji chtěli rovnou sežrat, ale při své velikosti, kdyby se třeba škrábla o zuby nebo drápy, stačilo by to.

Já jsem zbytek času až do večera proklímal. Co taky dělat.

Zato jak nadešel soumrak, nastal ruch. Lobovi a Jankovi jezdci se přihnali jako vítr, budili nás a pobízeli, abychom se víc hýbali. Nechal jsem si to líbit, bylo mi to fuk. Ale když nás s vřískáním začala popohánět i ta holka, už jsem toho začínal mít dost. Uvažoval jsem, co bych jí tak udělal, abych ji potrestal a přitom neporanil. Nepřišel jsem na nic.

„Můžu se na něm svézt, teto?“ vyptávala se a rajtovala okolo mě; teď už se naučila svého koně ovládat podstatně líp.

Vera se mnou srovnala krok a ujišťovala se, že jsem to já.

„Svezeš ji, Chrisi? Já bych s tou praštěnou holkou nevydržela!“

Zkusil jsem se zeptat, co je Zuzanka vůbec zač a kde k ní přišla. Ale buď to nebrala, nebo mi takhle nešlo tepovat. Tak jsem řekl: „Jo!“

Když jsem zastavil a sklonil hlavu, Zuzanka slezla s koně a vylezla mi na krk. Zvedl jsem hlavu a dal se do mírného klusu. Střídavě ječela a žvanila hlouposti; povšiml jsem si, že ji s obtížemi stačím sledovat, má mysl byla v této podobě skutečně pomalá.

Když jsem spatřil v dálce lesknoucí se hladinu moře, byl jsem docela rád, že jsme u cíle. Přiběhl mi naproti jeden Rex, možná sama Bonny; ukazovala mi cestu, proraženou v mangrove na břehu. Snažil jsem se dostat k vodě, na Zuzanku docela zapomněl; až když jsem vstoupil do vody a ona začala ječet, že spadne a namočí se. Proboha, to jí tolik vadí? Proč?

Veronika udělala světlo a signalizovala, aby lodi přijely blíž ke břehu. Skutečně se přiblížily, ale mezitím rozhodli, že nejdřív se bude skládat ze Sif a Iris; každá se ponořila do vody z jedné strany, tak hluboko, aby měly hřbet na úrovni paluby. Nedalo se jinak, než položit můstky a ty věci nosit v rukou; samozřejmě měli taky nakládací jeřáby, ale ty byly vhodné leda na objemné a těžké předměty, ne spoustu malých. Dalo se čekat, že to bude trvat několik hodin, takže mě, Michala a Rudiho poslali na břeh, abychom čekali. Disciplinovaně jsme uposlechli.

Přímo před mýma předníma nohama zapálili ohýnek, ženy sedly k němu a vyčkávaly, což znamená žvatlaly. Veronika se dlouho neviděla s přítelkyněmi, hlavně Julkou a Maryškou; Karolínu viděla už tak dávno, že si rozhodně musely vzájemně sdělit všechny novinky. Zuzanka byla s nimi; dost žasla, když Vera obdivovala nové součásti výzdoby ostatních, zvláště tetování a transformace kůže.

„Uděláte mi taky tetování?“ dorážela.

„To rozhodně ne!“

„A proč? Všichni tu mají celé tělo pokreslené obrázky! Já chci taky!“

„Měj rozum, Zuzanko! My se vrátíme domů na Ostrov, ale ty bys měla jet do Evropy! Co by ti tam řekli, kdyby to viděli?“

„To se před nima musím svlíkat, nebo co?“

„Jednou to někdo určitě uvidí!“

„Ale vy tady všichni chodíte nahý! Proč já bych nemohla?“

Julka, která měla sice dobrou náladu, ale taky realističtější pohled na věc, namítla: „Stejně jí v ničem nezabráníš, Vero! A proč vůbec?“

Nastala delší nesouvislá diskuse mezi Veronikou a všemi ostatními, do níž častými, zcela nevhodnými skřeky zasahovala Zuzanka. Naslouchal jsem, neboť mi nic jiného nezbývalo, povídali si přímo pode mnou. Chápal jsem poněkud pomaleji, oni zas každou větu opakovali několikrát po sobě, zejména kvůli Zuzance, která měla proti většině formulací námitky. Pokud tedy mohu udělat celkové shrnutí, bylo to takhle:

Mendozové mají ve Francii (přesněji v Navaře, bývalé Aquitánii) příbuzné, rod d'Arnoisville, jehož ozdobou je jistá slečna Mich?lle, vřele milovaná celou rodinou pro svou krásu a inteligenci. Lásku a obdiv vyvolává u všech, s kým se potká, obzvlášť v mužích, od útlého mládí. Tak se stalo, že se jí přihodila drobná, vcelku přirozená, ale nanejvýš trapná nehoda: během školního studia otěhotněla a bohužel se přiznala tak pozdě, že s tím už nešlo nic dělat. Kdo je šťastným otcem, nebylo jednoznačně jasné, možností bylo víc. Jistě chápete, že rodina nebyla nadšená.

Na diskrétní klinice přišla na svět Zuzanka. Arnoisvillové byli zbožní křesťané, interrupce u nich nepřipadala v úvahu; a stejně na ni bylo pozdě, Mich?lle se snažila utajit pravdu do poslední chvíle. Zastávala názor, že když bude zarytě mlčet a nepřizná se, věci se samy nějak vyřeší. Občas se jí to podařilo, ovšem v tomto případě se příroda nedala obelstít. Okolnosti narození byly nepříjemné až stresující pro všechny, zvláště mladou maminku; porod byl obtížný a bolestivý, rodina vyváděla, lékaři byli profesionálně chladní a zacházeli s ní jako s malou pitomou holkou. Jak se tedy divit, že Mich?lle nenašla k dceři jiný vztah než jako k tomu, co byla: odporný ječící a soustavně se podělávající uzlíček masa, zcela nepodobný všem výstavně krásným a ozdobným miminům, která předváděly starší kamarádky. Navíc rodina rozhodla, že se Zuzankou rozhodně nebude chlubit.

A tak se péče ujala placená chůva, sotva se Mich?lle vzpamatovala a mohla se (po krátké nemoci) zas vrátit do školy. Spolužačky si povšimly, že dost zhubla, ale vypadá docela dobře; až na ty nervy, samozřejmě. Ročník musela sice opakovat, ale pak zdárně dostudovala a vrhla se do víru života. S muži se přátelila i nadále, ale dávala si větší pozor.

Při občasných návštěvách doma (jezdila hlavně pro peníze, s nimiž zacházela stejně bezstarostně jako s vlastním tělem) se občas setkávala s dcerkou. Žádné to setkání v nich nevyvolalo velké nadšení; pro Zuzanku byla jen cizí, zvláštně namalovaná a postrojená, navoněná a vzruch šířící paní. Zuzanka pro Mich?lle byla nehezké, zamračené a vzdorovité děcko, které si ji prohlíželo kriticky a s odporem a sotva mohlo, běželo se schovat do náruče staré chůvy Clementiny. No konečně, tak to bude lepší.

U rodiny nevyvolávala nadšení matka ani dcera. Obě byly na obtíž; Mich?lle se přes časté pobídky odmítala vdát, zejména za kohokoliv, kdo přicházel do úvahy jako vhodný ženich. Mužům se samozřejmě nevyhýbala, ale měla v oblibě nejdřív básníky, pak malíře, sochaře a herce; v současnosti ji nejvíc přitahovali revolucionáři, hlasatelé odvážných názorů na reformu společenského řádu, které rádi vykřikovali na pouličních demonstracích, za což se často dostávali do cely předběžného zadržení. Policejní prohlídky a různé výslechy se pro Mich?lle stávaly čím dál oblíbenější zábavou; příbuzným vysvětlovala, že hodlá svrhnout nespravedlivou společnost, v níž zdegenerovaná šlechta a kapitalističtí vydřiduši žijí bezpracným způsobem života a bezohledně vysávají ubohý pracující lid. Poněkud nebrala v úvahu, že patří do šlechtické rodiny a její příjmy plynou z podílů na továrnách a velkostatcích; její přátelé jí to odpouštěli, neboť je převážně živila.

Tyto okolnosti znala Veronika, Zuzance byly celkem fuk. Rostla a postupně začala projevovat přesně tytéž sklony jako matka: krásu, inteligenci a naprostou bezstarostnost až k sebezničení. Procházelo jí to do chvíle, kdy se na ni babička poprvé pořádně podívala a uvědomila si, jak hypnotickým vlivem působí na vesnické kluky: byli ochotni se kvůli ní třeba přerazit, nosili jí ovoce z cizích zahrad, různá domácí zvířátka a cokoliv, co jí mohlo udělat radost. Ona to přijímala s nonšalancí královny a na oplátku líčila, jaké slavné činy hodlá v životě vykonat. Po špatných zkušenostech babička usoudila, že by její vnučku měl co nejdřív vzít čert. Na další variantu téže historie se už cítila příliš stará.

A do toho přišla Veronika. Ne že by ji Arnoisvillové příliš milovali, ale uzavřela kdesi v cizině řádný sňatek a její manžel byl přiměřeně bohatý, takže se dá říci, že může být pro Zuzanku dobrým příkladem. Kromě toho se právě rýsovala možnost, že Mich?lle dostane rozum a provdá se za slušného pána, v jehož náručí zapomene na svoje výstřednosti. V té situaci se jevilo nezbytným vypakovat Zuzanku co nejdřív z domu, co nejdál a na co nejdelší dobu. Veronika souhlasila, že ji vezme na zábavní cestu. Do Afriky? To příbuzné trochu překvapilo, ale budiž, snad ji tam nic nesežere.

Zuzanka byla pro. Půjde kamkoliv, hlavně ať nemusí sedět doma na venkovském sídle, chodit do školy s tou bandou pitomců a nudit se, když všichni ostatní žijí ve městě a zažívají tam nádherná dobrodružství. Co vše pod ten pojem zahrnuje, se nesvěřila. Nažvanila toho dost a dost, ale většinou ji nikdo neposlouchal, natož aby se zajímal, co říká. Její otřesná užvaněnost časem zmohla i Veroniku, která zpočátku byla dost ochotná ji brát vážně. I když, od začátku cesty se Zuzanka hodně uklidnila, nové zážitky se jí líbily. Navíc občas (jako zrovna teď) usnula únavou.

Vera vyprávěla, ostatní se smály a pronášely zábavné komentáře. Například Julka navrhovala zařadit ji do výcviku; dobrých čarodějek není nikdy dost. Z takových potrhlých holek bývají ty nejlepší; s čímž některé souhlasily, jiné nikoliv. Maryška navrhla, aby byla Zuzanka svěřena Sif a Iris, alespoň se budou mít o koho starat a přestanou bláznivě lítat sem tam. Kluky jako pečovatele automaticky zavrhly. Mně v té souvislosti napadlo, že Zuzanka je o pár let starší než ony a těžko bude ochotná je poslouchat. Ovšem v této podobě jsem to nedokázal říct nahlas – a stejně by mě nebraly vážně.

Ježto byla noc a dobrá pohoda, dostaly dámy chuť na něco, co by jim uvolnilo a vylepšilo náladu. Možnosti: alkohol, psychofarmaka a sex. Nic z toho nebylo běžným způsobem k sehnání, ale taková maličkost čarodějkám nevadí. Seděly u ohýnku, takže nejjednodušší bylo přidat do něj něco, co vytvoří příjemně voňavý kouř. Julka to umí, bez diskuse. Maryška to taky umí, dost aby mohla učit. Veronika... je praktickou čarodějkou, provádí běžné domácí činnosti pomocí magie, ale nestuduje ani neusiluje o zlepšení. Karolína se ani nepokouší dostat na úroveň M-J, ale ráda by byla stejně dobrá jako Vera. Pod dohledem ostatních zkoušela, co by jí šlo. Kouř stoupal nahoru ke mně a já jej dýchal. Na dinosaury moc nepůsobí, leda že jsem po něm byl ještě otupělejší než kvůli chladu a nicnedělání.

Neboť dámy se nalízly a začaly si navzájem připomínat zábavné události ze svého mládí. Tedy Karo a Vera; vyšlo najevo, že Zuzančinu matku Mich?lle nejen dobře znají, ale společně s ní studovaly a potloukaly se po barech. Její úspěchy ve škole byly podstatně menší, zato při večerních zábavách excelovala, což jí zajistilo všeobecnou oblibu. Když se napila, ráda se svlékala, tropila výtržnosti a padala na záda před každým chlapem, který v ní vyvolával (třeba chvilkový) zájem. Kromě jiného byla účastnicí oné slavné jízdy po tržišti, jak se holky vsadily, že se projedou nahé a dokážou, že Lady Godiva nebyla taková hvězda, jak se všeobecně soudí. Ze všech těchto důvodů je nutno pečovat o Zuzanku jako o vlastní mládě. Ba ještě líp, jejich vlastní mláďata si pomůžou z problémů sama, kdežto chudáček Zuzanka je na světě sama a opuštěná a nikdo ji nemá rád. (Taky se nad jejím smutným osudem rozbrečely, zatímco ona klidně spala).

Jak ale pečovat o to nevinné dítě? Především si uvědomit, že je doposud malá holčička, ačkoliv ona sama si určitě bude myslet něco zcela jiného. Nepouštět ji k alkoholu, psychotropním látkám, magii a zejména ke klukům, protože zde v Africe by ji leckterý moran mohl považovat za dospělou a použít podle toho. Nejlepší společnost pro ni je dětská parta, přitáhne její pozornost ke hrám a zábavám, příslušejícím jejímu věku. Pokud projeví zájem o záležitosti dospělých, musí jí v tom být tvrdě zabráněno. Zvláště je nutné dohlížet, aby nikdo nezneužil její přirozené dětské naivity a nezvládnutelného temperamentu a aby...

„Žvaníš,“ řekla Maryška, „Přesně tohle zkoušely s Mich?lle...“

„Jenže se to nepovedlo. Se Zuzankou se to povést musí!“

„Říkáš, že má být s dětmi. A zároveň se má vyhýbat magii. Myslíš opravdu, že je to možné?“

„A to vyhýbání chlapům,“ dodala Karo, „Když ty sama organizuješ večírky, na které všichni chodí jen proto, aby se pořádně pomilovali?“

„Když to nepůjde jinak, tak jí nasadím pás cudnosti!“

Maryška zařvala smíchy. O tomto přístroji sice už slyšela, ale nikdy jej neviděla na vlastní oči. Dále netušila, kde by ho tady sehnala.

„Ty si myslíš, že v magii nic neumím?“ zaječela Vera.

„Tak se předveď, když seš tak dobrá!“

„Neprovokuj, nebo ti to dokážu!“

„Správně,“ řekla Julka, „Mariánce už ho měl někdo nasadit dávno! A pokud možno tak, aby se nedal sundat!“

„Tak schválně, jestli to dokážeš!“ Maryška se postavila na poněkud nepevné nohy a ještě se rozkročila, aby to šlo líp. Nebo aby neupadla čumákem do ohně, to není jisté.

Veronika koncentrovala svou mysl (poněkud nafetovanou) a vytvořila příslušný předmět, dokonce celý ze zlata. Nasadila ho Maryšce, zamkla vzadu na zámek, klíček zkroutila a zahodila do ohně. „A máš to, mrcho!“

Maryška se prohlížela a docela dobře se bavila. Julie se řehtala jako její zebra Julča a vykřikovala, že jí to patří.

„Dost blbě se v tom chodí.“ prohlásila, „Doufám, že mi to někdo sundá, než se dopracuju k porodu. Do tý doby mi to nevadí...“

Karolína začala něco povídat o něčem, co se stalo před lety v Marseille, nebylo jasné, jaký to má smysl a souvislost, ale ona trvala na tom, že ano.

Veronika litovala, že Mich?lle není tady s nimi, jistě by ji to bavilo. Julie se chechtala a provokovala, dokud jí Veronika taky neuzamkla do pásu.

Pak se vzájemně chvíli ostřelovaly kouzly, převážně s erotickým podtextem. Nezajímalo by mě to, ale kdybych se hnul, rozšlapal bych je. Vlivem dýchání té jejich trávy se mi nohy poněkud pletly. A to víte, brontosaurus...

Za úsvitu se S-I konečně vrátily na břeh, změnily se na lidské bytosti a zjišťovaly, co se tam dělo. Čarodějky mezitím ulehly vedle ohně a usnuly, poněkud propletené a prožívající divoké sny. S-I nařídily, abych je opatrně překročil, vnořil se do vody a počkal, až z mého hřbetu složí celý náklad. Dokonce jsem jim pomáhal jako jeřáb, bral do tlamy větší kusy a překládal na palubu. Holky to dělaly taky tak. Zároveň se mnou skládali Rudiho. Michal musel čekat. Ještě že byl zaparkován dost daleko.

Trvalo to řadu hodin, ale nevadí, čas pro dinosaury neznamená tolik jako pro lidi. Když jsem konečně vylezl na břeh, byla už Zuzanka vzhůru; se zájmem přihlížela, jak se měním v člověka. Ale když jsem proměnu dokončil, zatvářila se naprosto zklamaně, skoro bych řekl zhnuseně.

„A to je tak malej? To jsem si teda nemyslela!“

„A co sis představovala?“

„Je to vážně Chris Baarfelt? Brácha Denise?“

„Bez nejmenších pochyb, známe ho. Na svůj věk je docela velkej; a vypadá přesně jako Denis, pokud si ho dobře pamatuju!“

„No jo, ale stejně!“ ohrnula nade mnou nos.

Nevadilo mi to. Vlastně mi nevadilo vůbec nic, byl jsem příšerně unavený a chtělo se mi spát. Svalil jsem se na místo, které mi vykázali, a upadl do bezvědomí. Ať se o mě laskavě postarají naše skvělé čarodějky, já toho mám až nad hlavu. Další úkoly, až se vzbudím!

Nezdálo se mi nic.

Probudil jsem se, když se slunce klonilo k západu. Sif a Iris se cachtaly v moři a příšerně ječely; hádaly se se Zuzankou, která zdaleka neuměla plavat tak jako ony. Navíc měla trapný problém, styděla se svléknout před ostatními. Co na tom, že všecky ženy včetně tety Veroniky se koupou nahé? Co na tom, že sama ještě před chvílí vřískala, jak se jí líbí konečně si zaplavat bez oděvu? Jenže bohužel, bystrooká Sif si povšimla, že jí v klíně začínají růst chloupky, a upozornila na to. Zuzanka se příšerně rozječela, vynadala jim oběma, potom vyčetla dospělým všechno, co jí přišlo na jazyk, zamotala se do namátkou sebraných kusů oděvu a utekla. Holky na ni zíraly s úžasem, dospělé ženy se smály.

„Nikdo nikdy netvrdil, že dospívání je snadné.“ připomněla Julie.

Všiml jsem si, že ty pásy už nemají. Jak se z nich asi dostaly, když při nasazování si vymyslely tolik komplikovaných kouzel, že je v životě nedokázaly zrušit? Fakt je, že těmito žertíky se baví na Atanoru žákyňky, ovšem když má máma dobrou náladu, ráda si s nimi hraje a považuje to za správné. V podstatě má pravdu, je to součást výuky. Ovšem jaký to bude mít vliv na Zuzanku, to bych skutečně rád věděl...

Měl jsem hlad. Jako Bronťa jsem se pásl na stromech, ovšem nebyla to ta správná bronťí strava, takže jsem se cítil poněkud přiotrávený. V dávnověku spásali přesličky, na které byl jejich žaludek přizpůsoben. Kdybych si měl pomoci, potřeboval bych nějakou stravu pro lidi. Copak asi jedí ostatní? No jasně, opékali si na ohni nějakou potvoru a zajídali ji spoustou ryb. Ale co má jíst chudák kluk, když...

„A proč vlastně nejíš maso?“ zeptala se Zuzanka.

Ani jsem si nevšiml, odkud se připlížila. Ztrácím koncentraci; jsem unavený, hladový a zpitomělý. Nejspíš je to tou transformací...

„Seď tady, my ti něco seženem!“ slíbila Iris a šla to zařídit.

Zuzanka si sedla naproti mně a tvářila se otráveně.

„Proč o tobě říkají, že seš nejlepší čaroděj v kraji?“

„Nevím, kdo to říká. V každým případě je to blbost.“

„Tvůj brácha Denis je nejlepší. Byl, než se zapletl s božstvama a zmizel někde v altisvětě. Teď je to na tobě. Možná ještě nejseš úplně dokonalej, ale budeš, protože tak rozhodl cowen. Všichni ti musíme pomáhat.“

Řekl jsem: „Chm...“

„No fajn. Co to všechno znamená?“

„Eeeh?“

„Nejsem hluchá a nejsem blbá. Jen neznám souvislosti toho všeho dohromady. Můžeš mi o tom chvilku povídat.“

Mohl jsem. Jen jsem nevěděl, odkud začít.

„Zkus začít od toho, co vyváděly holky po tom, co jsem usnula. Vím, že se ráno válely v křoví zcela v bezvědomí a zamčený do zlatejch pásů cudnosti. Nikdo je z nich nedokázal dostat; vypadalo to, že je budeme muset nechat vyhnít. Ani Ohněm to nešlo, ty věci byly ze zlata. Magickýho, nezničitelný. Jediná možnost byla trafnout se na hada a vyplížit se.“

Koukal jsem na ni a nechápal. Krucinál, co je to za holku?

„Čumíš, co jsem za zjeva? My Arnoisvillové nejsme tak blbý, jak vypadáme. Že je máma trochu trhlá, ještě neznamená, že není WZ.“

Usoudil jsem, že by mi prospělo si trochu srovnat myšlenky.

Jenže přišla Sif a přinesla mi misku s jídlem. Váhám jak nazvat či definovat tu směs, co mi plácla na zlatý jídelní tácek z reortského pokladu; ale měl jsem hlad, tak jsem se cpal, až mi lupalo za ušima. Zuzanka při tom něco mlela; slyšel jsem ji, ale moc nechápal. Zvláštní směs obdivuhodné naivity a dokonalého WZ slangu; kde to nachytala?

Misku jsem málem vylízal jazykem; sotva byla prázdná, Sif ji drapla a šla mi pro nášup. Mezitím jsem věnoval určitou pozornost Zuzance, která ještě pořád povídala něco o tom, jak se měla doma.

„Působíš, jako že seš nějak mimo.“ komentovala, „Co ti do toho namíchala? Nechce tě ségra náhodou otrávit?“

„To bych rozhodně neřekl. Zuzanko, mohla bys začít znovu, pokud možno od začátku a tak, abych tě chápal?“

Pohlédla na mne kriticky a přemýšlela, zda nejsem debil.

„Proč o tobě říkají, že seš mimořádně chytrej?“

Neřekl jsem nic. Sif mi přinesla plnou misku; dal jsem se do jídla, jenže se mi podařilo sníst sotva polovinu, potom mně ovládla slabost.

„Hele, je to dobrý? Můžu to dojet?“ tázala se.

Podal jsem jí misku a ztuhl v meditační poloze.

Ochutnávala velmi pozorně. „Na první pohled nic zvláštního... běžná směs posilujících prostředků. Musíš bejt pěkně vyčerpanej podle tý dávky!“

„Nezmáhá tě někdy pořád takhle žvanit?“

„Já nemůžu za to, že jsem taková bezprostřední. Ale je to dobrý!“

Polkla dvě lžíce a otázala se s plnou pusou: „Proč je blbý bejt Blíženec?“

„Nemyslím, že by to bylo horší než co jinýho.“

„Že o mně říkají: Blíženec, nebe pekla kříženec.“

„Ve tvým případě mají pravdu. Ale faktorů, které ovlivňují výchozí naprogramování, je podstatně víc... musela bys znát všechny planety, rozdělení podle čínského zvěrokruhu, uzly... já do toho nedělám, astrolka mě nudí.“

„Vyučuje se to na Atanoru?“

„To víš, že jo. Od třetího semestru povinně.“

„Já bych na to neměla trpělivost. Myslíš, že budu muset sedět v lavici a soukat do hlavy, co je s čím v konjunkci a co to znamená?“

„Když nebudeš trpělivá, přibijou ti zadek k lavici hřebíkama.“

Zapištěla jako myš, jak si to představila. Ale nevyděsila se.

„Tvoje máma je vrchní abatyše?“

„Mluvčí cowenu. Rozhodně nepočítej, že by tě osobně učila. Dokonce tě ani neseřve, když něco zkoníš. I na to má lidi.“

„Babička tvrdí, že moji mámu zkazila a způsobila, že otěhotněla. Tedy, že jsem se narodila já. Je to pravda?“

„Máma toho umí hodně, ale že by dokázala kamarádku oplodnit? Nevím...“

„Nemyslím že ji oplodnila vlastním semenem, i když je to vrcholně zajímavá představa. Babička to myslí spíš tak, že z ní udělala kurvu.“

„Nevadí ti, že tě máma vnímá, že ne? Jinak nemyslím...“

„Matce Va mě představila teta Vera, takže o mně určitě ví. Netepuje mě, aspoň myslím; buď mnou pohrdá, nebo jsem tupá na vnímání.“

Už mi bylo jasné, v čem je problém: polovzdělanost. Zuzanka se od malička pohybuje v prostředí, kde se magie běžně používá, avšak na druhé straně je ze společenských důvodů trapné to přiznat. Evropská šlechta! Něco na způsob Monroesů, řekl bych. Nikdo se neobtěžoval, aby ji naučil základy, zato neustále sleduje různé aplikace. Ach jo.

„Co ty nic neříkáš? Štvu tě?“

„Ani ne. Přemýšlím, co s tebou. Jak pokračovat v tvém vzdělávání.“

„Jo, to přemejšlej. Odjakživa každej přemýšlí, co se mnou. Nejlepší šanci měli hned po narození: mohli mi zakroutit krkem a měli klid. Jenže bohužel, nechali mě vyrůst až do téhle velikosti. Teď už by jim vražda neprošla, tak mě poslali do Afriky. Třeba mě tu sežere lev.“

„Netěš se. Reorti lidi nežerou. Budeš žít dlouho a šťastně.“

„A ty? Chceš žít dlouho a šťastně?“

„Chci. S výhradou, že na mém přání moc nezáleží. Pokud je to moje karma, tak budu, ovšem...“

„Karmajógu mě vysvětlovala teta Vera. Jak se dá ovlivnit?“

„Karma se ovlivnit nedá. Proto je to karma.“

„Ani když přinutíš nějakýho boha?“

„Bohové se s tebou nebudou bavit.“

„To jsou takoví náfukové?“

„Bavíš se s mravencema nebo třeba se žížalama v zemi?“

„To ne. Ale ráda se mazlím se štěňátkama a koťátkama...“

„Blbá nejseš, to je jasný. Takže ty chceš zabodovat, jo?“

„Znáš některou, která nechce?“

„Hm. Víš, že máš v tom oboru značnou konkurenci?“

„Nepochybně. Kdo je holčičí alfa? A když na to přijde, kdo klučičí?“

„My na tohle nehrajem. Tak leda Bonny, to je vůdčí fena Lycaonů.“

„Ale hrajete, jenže ty to asi nevnímáš. Kdo je nejlepší WZ, Denis?“

„Určitě.“

„A když tady není?“

„Netuším.“

„Za kým jdou, když potřebujou něco složitýho? Myslím od kluka!“

„V podstatě nevím. Já si toho všímám, jen když otravujou mě.“

„Takže bude pravda, že seš to ty. Ono je to přirozený, seš syn Va. Pomáhá ti, když ti něco nejde?“

„Máma je šťastná, že mě má z krku. Teď zrovna má starosti s dvojčatama, Gerim a Frekim. Moji nejmladší bráškové. Než je vychová...“

„Máš svý malý brášky rád, nebo na ně žárlíš?“

„Vymyslel jsem si je. Přál jsem si, aby je měla.“

„Aha, jasně. Líbíš se mi, Chrisi. Ne, počkej. Nejlepší na tobě je, že seš malej. Bude trvat dost dlouho, než budeš chtít strkat ten svůj směšnej ulepenej ocásek do mý krásný čistý dírky...“

„Pfff...“

„První, komu dám, bude asi Denis. Musím si to pečlivě promyslet, ne?“

„Eechm...“

„Umí to? Odšpuntuje mě aspoň tak, aby to nebylo odporný?“

„Poslouchej, Zuzanko...“

„Nejsem blbá a vím, co dělají kluci s holkama. Jsem z vesnice a koukala jsem, jak voděj krávu k bejkovi a jak se připouštěj prasata.“

„Nejspíš ses cpala do první řady. A co, odporný?“

„Víš že ani ne? Ta kráva si to docela vychutnávala. Martinovi, co mě tam pustil, se při tom taky postavil. Pak chtěl, abych ho nechala aspoň šáhnout.“

„Doufám, žes to udělala.“

„Seš blbej? Martin byl pohůnek. Debil. Mentálně zaostalej.“

„To ti tolik vadilo?“

„Jsem WZ, ne nějaká vesnická husa.“

„Pfff...“

„Jsem WZ a vybrala jsem si tě za duchovního učitele! Seš rád?“

„Ne. Kdybych byl sprostej jako ty, řekl bych: Jdi do prdele!“

„To je dobře. Kdybys to chtěl, asi bys nebyl ten správnej. Budu tvoje žákyně; možná si to ještě rozmyslím a dám tobě, ne D.“

„Koukám, D má kliku. Potkalo ho štěstí, žes ho odmrštila...“

„Klidně do mě rejpej. Mně to neva, já to vydr. Můžeš se mnou, co chceš.“

„Bezva. Tak první duchovní pokyn: vypadni a nepřibližuj se. Ani na dohled!“

„Co mi uděláš, když neposlechnu?“

„Nic. Já si nechci hrát, Zuzanko. Nemám na to čas ani náladu.“

„To je mi tě líto. Já mám času celej život a náladu pořád. A když už jsme u toho, upravím si klíčovej znak. Líbí se ti Z?“

„Hm-hmmm.“

„Já jsem křtěná Susanne Mich?lle Catherine Ellorietta d'Arnoisville. Ale v nějaký knížce jsem objevila, že česky se píše Zuzana. Se Z. Poslední písmeno v abecedě, není to elegantní?“

„Určitě.“

„Je to hezký, ne? Čarodějka Z jako Zuzana. Aspoň si mě zapamatujou.“

„Nepochybuju, tebe si zapamatuje každej. Jednou vidět, nikdy nezapomenout...“

„Dík za lichotku. Co myslíš, dokázal bys mě zabít?“

„Tebe? S potěšením!“

„První, co jsem si udělala, byl bak. Zkopla jsem se do nexusu, takže teď kdyby mě náhodou někdo zabil, mám slušnou naději, že mě to obnoví v původní podobě. No, dejme tomu o chlup zpožděnou, ale...“

Tento výrok způsobil, že jsem dokonce zvedl hlavu. „Jak tohle víš?“

„Neumím snad číst? Po Evropě kolujou všelijaký zprávy...“

„Udělat si záložní kopii je jedna z nejsložitějších věcí! Je pravda, že třeba Denis to dělá, když se pouští do něčeho nebezpečnýho; ale nevěřím, že by to zvládla nějaká vesnická holka z Navarry!“

„Hrubě jsi mě urazil, ale dobře. Odrecitovala jsem všecky ty mantry, přivázala copánky svých vlasů k pěti nejvíc E+ stromům v našem zámeckým parku, řízla se zasvěceným mečem do ruky a tu krev spálila v ohni.“

„No... postup by odpovídal. Věřím i těm tvým mantrám, ale... jak jsi to všecko odeslala? Přesněji, jak víš, že to došlo na místo?“

„No to nevím... myslíš, že jsem to udělala blbě?“

„Netuším, v životě jsem nic takovýho nedělal! Jak tě to vůbec napadlo?“

„Babičce přišel takovej infověstník. Půjčila jsem si ho.“

„Kdo tě vlastně učil dělat takový věci?“

„Nikdo. Spíš mi to zakazovali; babička mě od malička varovala, abych se hlídala a nebyla ze mě taková mrcha jako z mámy. Tak jsem si našla v zámecký knihovně, co byla zač Mich?lle d'Arnoisville a co prováděla. Šla jsem po tom dál a narazila na záznamy. Taky čerstvý, o Denisovi...“

„Papíry! Knížky! Věstníky!“

„Je pravda, že neumíš číst a psát?“

„Umím, sakra! Kdo furt má takový blbý kecy?“

„Jak to, že tebe nebuzerujou, abys byl vzdělanej? To je nespravedlivý!“

„Z, umím číst a psát několika druhy písma a když potřebuju, tak přečtu co mi dají. Nevěř všemu, co se povídá.“

„Latinsky umíš taky? To by ses vyřádil v naší knihovně.“

„Jasně. Neříkej, žes to zkoušela!“

„Některý osobní knížky jsou psaný kombinací různých jazyků. Francouzsky, italsky, latinsky... arabsky neumím číst vůbec.“

„Osobní knížky?“ najednou mě začalo zajímat, co tím myslí.

„Takový ty poznámkový sešity, co si dělají WZ při studiu, víš?“

„Grimoáry?“

Zuzanka postřehla, že mě její slova konečně začala zajímat. Až do té míry, že jsem zkusil mentální spojení. Šlo to pozoruhodně dobře; není nakonec tohle mládě nějaká naše příbuzná?

„Jestli myslíš s Baarfeltama, tak zcela nepochybně. Moje prababička...“

Mě zajímaly spíš ty knihy. Vkrátku vyšlo najevo, o co jde: při rabování Velké knihovny ve Florencii se spousta věcí ztratila a není k nalezení. Nemyslím velké těžké folianty z dávných staletí, co byly uloženy v regálech, byly v seznamu a měly inventární číslo; ty policie sice zabavila, ale nikdo si s nimi nevěděl rady, tak je postupně vydali našim advokátům a teď jsou v některé knihovně v Arminu. Opět řádně zaevidované.

Ale existovaly ještě další knihy: z osobních knihoven jednotlivých profesorů, dokonce i studentů. Často psané ručně způsobem, který byl nečitelný pro běžného člověka; různými jazyky, zkratkami, občas i šiframi. Ne že by se pisatel snažil něco utajit, on tomu přece rozuměl; takové knihy neměly sloužit ke studiu jiným, ale k připomenutí jemu samotnému. Když přednášející hovořil nějakou neobvyklou řečí, zaznamenal si student jeho slova tak, jak byla řečena; přece je nebude překládat!

Tato grimoria se však stala rázem významnou literaturou, jestliže jejich vlastník zahynul či zmizel v nenávratnu. Mnohé magické triky ovládal pouze on a nikomu neřekl, jak je dělá. Třeba si to poznamenal; ale kde v takovém případě jsou jeho záznamy? Někdo je určitě má – ale kdo, kde...?

Tak už to víme: jsou uloženy na venkovském zámečku Arnoisville, kam je za neznámých okolností dopravila lehkomyslná slečna Mich?lle. Že by nebyla tak pošetilá a bezstarostná, jak se všeobecně tvrdí? Jistě, o Zuzanku nepečovala jak se sluší, ale zřejmě využívala veškerých možností, které měla, aby se postarala o důležitější věci. Zajímavá kamarádka!

„Babička je taky WZ?“

„Ne, proboha! Jak tě to napadlo? Tak leda snad ovlivňuje počasí, zahání z polí škůdce a léčí lidi ve vesnici, jinak nic.“

„Aha. Takže naprosto žádná magie, co?“

„Magie je vznešené umění, které se netýká běžných denních lapálií...“

„Aha, jo. Ty budeš na Atanoru určitě přínosem!“

Zatvářila se, že ano.

„Kolik jsi z toho nastudovala z těch knížek?“

Nakrčila nos; tvářila se trochu spiklenecky, trochu zklamaně.

„Zkoušela jsem to. Jenže spoustu věcí nejsem schopná pochopit. Právě proto jsem chtěla mluvit s Denisem. On by mi je mohl předat. Zrychleně.“

„Tím myslíš jako... přes sex?“

„A co? Taky bys to dělal, kdybys na to byl dost starej! Co je na tom zlýho?“

„Právě to, že na to nejseš dost stará. Já nemůžu mluvit za bráchu, možná by to pro tebe udělal, ale dost bych se divil...“

„Kolik je těm černejm holkám, se kterejma spal, co? O moc víc ne!“

„A právě to o moc víc je problém! Hele, nech to na něm, já...“

„Jo, to je mi jasný. Seš malej smrad, kterej nic nezvládá!“

Neurazil jsem se, ale taky jsem se snažil přemáhat smích. Denis dokáže akceptovat jako partnerku ledacos, ale na Zuzance bylo až příliš vidět, že je ještě dítě. Zvlášť když se takhle vztekala.

Jenže jak rychle se naštvala, tak se taky uklidnila.

„Ty seš docela slušnej WZ, ne? Mentální spojení umíš, to jsem viděla; tak bys mi mohl pomoct! Seš asi jedinej, kdo je tady ochotnej...“

„Udělám, co půjde. Na druhý straně si uvědom, že mám i jiný povinnosti, takže se ti možná někdy nebudu moct věnovat... Zkus říct třeba Sif a Iris, ty jsou takový šikovný...“

Čímž jsem zjistil, že Zuzanka umí velmi pozoruhodné obličeje. Pro jistotu jsem se ohlédl, jestli se holky nedívají. No, zatím ne.

„Jasně, já vím, že jsou tvý kámošky.“ prohlásila a pak náhle zmlkla. Asi si promýšlela další strategii; nechtěl jsem ji tepovat.

„To se musím nechat taky ostříhat, jo?“

„Nemusíš. Povinný to není. Ale asi to uděláš, jako ostatní.“

„To teda neudělám!“ odsekla a čekala, co já na to. Já na to nic.

„Proč se vůbec holky nechaly vyholit?“

„Nejdřív si nechaly udělat moranský copánky. To se takhle splete spousta copánků a mezi nima se vyholej cestičky...“ ukázal jsem jí to.

„Zní to hezky, ale nepočítej, že mě na něco takovýho ukecáš!“

„Rozhodně nepočítám.“ smál jsem se.

Nakrčila čenich ještě víc. Měla chuť se hádat – já ne. To už radši...

Zvedl jsem se a šel se podívat, co nového v táboře. Jak už jsem řekl, byl večer; v průběhu dne naložili na loď vše co se dalo, zítra ráno se má odplouvat. Na dnešní večer by se hodila oslava na rozloučenou; jestli to napadne taky Veroniku, určitě něco zorganizuje.

Když jsem to naznačil Zuzance, která poklusávala za mnou a zajímalo ji co bude, okamžitě se začala těšit. Uměla si to docela představit, Vera jim dělala přednášky. Co si zapamatovala nejvíc: každý sexuální styk je významný náboženský obřad, který při správném provedení (ke spokojenosti všech) má účinek kladný, v opačném případě záporný. Praktické ukázky samozřejmě též předváděli, Z byla srdečně zvána, aby přihlížela. Získala značné zkušenosti a je na ně hrdá.

Veroniku to napadlo. Ostatní se nadšeně přidali, dokonce i Julka, která v poslední době nejeví pro orgie to správné nadšení. Dneska ovšem jo; že by dostala chuť na někoho z důstojníků, koho ještě nezná? Třeba na samého kapitána, vysokého muže tmavé pleti a černých vlasů, ale naprosto nepochopitelné národnosti. Byl členem řádu, jezdec nebo rytíř. Původem z Ameriky, možná z Polynésie? Mluvil velmi málo, pečlivě vyslovoval jako někdo, kdo se příslušný jazyk naučil a nechce udělat chybu. V řádu se občas vyskytnou velmi podivné kusy. Kdepak asi jsme sehnali tohohle?

Vzhledem ke svému původu jsem od narození členem cowenu a mám veškeré informace, takže můžu situaci nezaujatě posoudit. Neprovádím praxi, ale jsem připraven, že v patřičné době moje tělo dospěje a začne být použitelné pro sexuální hry. Samozřejmě se jich zúčastním; zatím mám to štěstí, že je mohu sledovat a posuzovat s nadhledem, bez osobního zaujetí. Proto také jasně vidím Zuzanku, která se právě vší mocí dere na nejnižší stupeň. Osobní situace je příznivá a kdyby se našel někdo, kdo by ji vzal do hry, určitě by ji to potěšilo. A šla by strmě nahoru.

Veronika z Mendozy je na úrovni, kdy potřebuje obrovské množství energie. Tak enormní, že si to člověk nedokáže představit. Je to biologická potřeba, ovládající všechno její počínání, nemá nic nebo jen velice málo společného s jejím přáním, natož s morálkou vynucovanou zvenčí. Hovořím o tom, protože lidé často mívají proti WZ v této fázi řadu námitek. Nedokážou se domluvit, pokud argumentují zcela odlišnými věcmi. Hovoří o morálce, náboženství, společenských zvyklostech. Čarodějka mluví o vyrovnání energetické bilance. Aby mohla existovat, musí získat energii, jakkoliv, odkudkoliv. Vše, co jí v tom brání, ji pouze zdržuje v rozvoji.

V tomto období potřebuje především citlivého a chápajího partnera. Julie měla štěstí, Dunbar ji chápal a vycházel jí vstříc; nedokážu si představit, kdyby byl její manžel žárlivý, prudérní nebo přemrštěně nedůtklivý na své vlastnictví. Například Miguel d'Escambrray, manžel Maryšky; ačkoliv měl magické vzdělání, asi by se nedokázal smířit se situací a šikanoval ji zcela nesnesitelně. Asi by se nedostala tak daleko.

Securio Lobo Villablanca vstupoval do manželství s dostatečnými znalostmi a bez iluzí, takže ho změny v chování choti neudivily, naopak je přivítal jako náznak vnitřního růstu. S potěšením sledoval její raketový vzestup po příchodu na Ostrov; rychle se zbavila předsudků z Evropy a naučila se využívat energii získanou od mužů, žen, zvířat, polobohů i démonů. Veru jeho reakce taky potěšily, ochotně mu cpala do postele nejdřív své kamarádky, potom i další (nic netušící) dívky; líbí se to oběma. Jak dlouho ještě bude to období trvat, není jasné; oba se smějí a vyjadřují přání, aby jim vydrželo co nejdéle.

Přes limit zatím nejdokonaleji přešla Valérie, teď Julie. Její situace není zcela jasná, občas si ráda zasexuje a tvrdí, že by si přála provádět to co nejdéle, ale v praxi se spíš stahuje do pozadí. Příchod Very, která nepochybně bude organizovat rozsáhlé orgie, ji těší, ráda se zúčastní. Ale necítí potřebu snažit se sama. Naučila se přijímat energii přímo od bohů; pokud potřebuje nějaký sex, zajistí si jej sama. Zda na to zavolá nějakou bytost z jiného světa (incuba či succuba) nebo to vyřeší mentálně, mi není jasné, bývá to silně individuální.

Teď je důležité, co Zuzanka. Psychicky je skvěle disponovaná, mohla by se z ní stát mocná čarodějka. A velmi rychle. Bohužel tak rychle, že jí hrozí většina nebezpečí (pastiček) na příliš dobré WZ. Hodně pastiček je právě sexuálních; už jsem zažil případy, kdy holky jako ona odešly za milencem do jiné dimenze; jejich fyzické tělo zůstalo bohužel tady a v současnosti se usilovně snažíme přivést je k životu. Byly i případy, kdy WZ během několikadenního orgasmu zahynula, v podstatě se nechala usouložit k smrti. Ačkoliv se tvrdí, že se jim to líbilo, kamarádce bych takový osud nepřál.

Vera je však psychicky vyrovnaná a situaci skvěle zvládá. I ostatním dokáže zorganizovat zábavu tak, aby se líbila a aby nabraly dost energie pro příští dny. Případně i na rozdávání; WZ nekoná své hry pouze pro svoje potěšení (i když je nesmírně důležité), nýbrž ve veřejném zájmu. Zuzanka by rovněž ráda pomáhala kamarádům i celému světu vyrovnat E bilanci, třeba až do roztrhání těla; rozhodně se velice těší.

Večerní zábava začala hostinou, vylepšenou nápoji alko, nealko i psycho. Hudbu zajišťovali jednak černí bubeníci, jednak reprodukční přístroj, který má Lobo na lodi; příliš moderní na současný vývoj, možná propašovaný odkudsi z Ősgardu. I ta hudba je poněkud zvláštní, vysoce moderní, zároveň podněcující k erotickým hrátkám. Jak jsme sami dobře viděli; vylezli jsme na jeden ze stromů a tam se pohodlně uložili na větev, abychom mohli vše sledovat z nadhledu. Zuzanka dokonce přestala vydávat hlasité zvuky, aby nás náhodou neobjevili. (To jsem přehnal; i kdyby objevili, nikdo by nic neřekl, možná by nás i pochválili za iniciativu. Aspoň Z.)

Rozjezd byl pomalý a opatrný, jak jsem očekával. Julie se skutečně pokusila sbalit kapitána, ale nijak agresivně, raději si sedli kousek stranou, srazili hlavy dohromady a povídali si. Maryška, jak se sluší a patří, tančila s prvním důstojníkem (správný Irčan, zrzavý, ukecaný a milovník piva; když mu předvedla kouzlo, kterým umí vyrobit napěněnou sklenici bez chmele a bez dotyku lidské ruky, nabídl jí manželství. Přijala pouze na dnešní večer, bohužel. Mohla být legrace.) Veronika se stále ještě nenabažila černých mladíků, přestože jejich technika není nic moc. Lobo má s černými děvčaty rozsáhlejší zkušenosti; zatím se mi zdálo, že ho láká Bonny, v tom čase poločlověk, polopes. Ano, jistě to bude zajímavé.

Z samozřejmě nevydržela držet zobák dlouho. Musela se pochlubit, co našla v matčiných papírech: části deníku a dopisy, které jí posílaly kamarádky. Z obojího vyplývá, že jejich oblíbenou hrou byla jednak flaška, jednak karetní hry, kdy v průběhu večera sázeli do hry části svého oblečení, nakonec i sami sebe. Zvláště ji zaujalo líčení, kterak členové nějaké party sázeli do hry své dívky, aniž se ty mohly jakkoliv bránit nebo vůbec hru ovlivnit; ovšem pisatelka se chlubila, že místy zasahovala do hry pomocí magie, takže ji nakonec vyhrál kluk, který se jí líbil.

V té chvíli jsem se zarazil. Ten příběh znám, ovšem odkud?

„Jaký byl v tom dopise podpis?“

„Podpis tam nebyl, ani žádný náznak. Ta holka říkala mámě Míšo.“

„Aha. Tak už je mi to jasný.“

Zavolal jsem matku, zatímco Z dorážela, abych nebyl srab a řekl jí to.

Dej si k ní hlavu a propoj nás! přála si máma.

Zuzanka se nechala připojit bez odporu, vcelku i bez překvapení. Moc se nedivila, když se jí nečekaně ozval přímo v hlavě cizí hlas.

„Nevím, jestli jsem tak dobrá jako Míša,“ odpověděla nahlas, „Jen to, že máma už dávno žádnou magii nedělá. Ani nepřizná, že nějakou zná!“

Matka nekritizovala, jen se smála. Předala jí nějaké příjemné vzpomínky na studentské zábavy; kromě jiného spávaly rády v jedné posteli a vzájemně si doporučovaly kluky. Z vnímala a třásla se rozčílením, až málem spadla.

„No, a o tohle já asi všechno přijdu!“ stěžovala si.

„Určitě ne,“ ujistil jsem ji, „Na Ostrově si můžeš dělat...“

„Tak vidíš, jak seš blbej! Když ony to měly zakázaný!“ zdůraznila.

Určitě má pravdu. Máma taky miluje všelijaký příkazy a zákazy.

„Takže jsme vlastně do jistý míry příbuzný,“ povzdychla, „Nebylo by hezký taky spát v jedný posteli a vyměňovat si tajemství?“

„Postele tady nemáme, ale tys asi ještě neviděla, jaký si děláme pelíšky. Tajemství... ty ze mě chceš něco vyrazit, žejo?“

Rozhodně nechtěla, aspoň se bouřlivě bránila. Radši jsme věnovali pozornost dění pod námi; už dospěli k prvním intimním kontaktům. Samozřejmě mezi lidmi a lidmi; to musím zdůraznit, protože Z se víc těšila, až do hry přiberou exotičtější bytosti. Zvířátka? Proč ne, třeba Bonny, a co třeba zebru Julču. Bylo by nehumánní ji o tu možnost připravit, ne?

„Doufám, že to technicky není možný!“

„Ale no tak! Přece mi nebudeš lhát drze do očí!“

Neřekl jsem nic.

„Denis by to dokázal!“ naléhala Zuzanka, „A ty to dobře víš!“

„Denis možná. Já to rozhodně nedokážu.“

Ohrnula čumáček. „A co třeba Iris? Ta je s ní dost příbuzná!“

Zavolal jsem S-I, aby neřekla. Reagovaly bleskově, přistály vedle nás na větvi a vyslechly si, co Z napadlo. Zodpovědně se nad tím zamyslely.

„Trafnout zebru na člověka? No, máma ji dost cvičila... naopak by to bylo lehký, ale člověk je složitej, to nějaká pruhovaná kobyla...“

Julča se pásla, ale trápily ji znepokojivé myšlenky. Mentální impuls, kterým ji I přivolala, ochotně uposlechla, zastavila se pod naším stromem a zaržála, jako že je k službám. Holky chvíli probíraly sporné body; Julie si nevšímala ničeho, bavila se s kapitánem. Kupodivu se zatím nepomilovali, což všechny holky vnímaly jako křivdu.

Osobnost dívky Julči vypracovávaly dlouho a zodpovědně. Zabudovaly do ní pojistku, aby se po dopadu prvního slunečního paprsku vrátila do normálu, tedy do zebry; pak odstartovaly transformaci. Z okouzleně přihlížela, jak se staví na zadní a zmenšuje se, ačkoliv některé prvky zůstaly: třeba krátká naježená hříva uprostřed hlavy nebo černě pruhovaná bílá kůže. Takovou barvu nemá nikdo jiný, i osoby bílé pleti jsou silně opálené. Byla hodně podobná Julce, to se dalo očekávat. A velice krásná.

„Teď jde o to, jestli s ní bude rozumná řeč!“

Sif a Iris sklouzly dolů; Julča si je prohlédla a pokusila se zahrabat předním kopytem; ruka s prsty se jí moc nezdála, ale neprotestovala.

„Jak se cítíš?“ ptala se Iris, „Odpověz nahlas, prosím!“

„Dobře.“ řekla zebří dívka bezbarvým tónem, „Já se cítíš dobře.“

„Můžeš mluvit? Odpovídat na otázky?“

„Můžeš mluvit. Můžeš odpovídat na otázky.“

„Líbí se ti nová podoba tvého těla?“

„Líbí se ti nová podoba těla.“

„Chceš takhle zůstat? Stačí do rána.“

„Chceš takhle zůstat do rána.“

„Mám dojem, že nechápe naprosto nic.“ konstatovala Zuzanka, „Odpovídá, co slyší. Zkuste ji nějak prověřit...“

„To je fakt. Julčo, poslouchej: kterej kluk by se ti líbil?“

„Mně líběj se kluci.“

„No fajn, ale kterej nejvíc? Chtěla by ses s některým milovat?“

Nějakou chvíli trvalo, než jí otázka došla. Potom vycenila zuby a zaržála.

„Odpověz slovně! Teď jsi člověk, lidská dívka.“

„Se všema! Hned!“

„Tak vidíš! Rozumí až moc dobře!“

Zuzance zablýskaly oči. „Mám zákeřnej nápad! Lobo!“

Komthur Securio Villablanca má rozhodně bystrý sluch. Ochotně přišel.

„Strejdo Lobo, už jsi někdy rajtoval kobylu? A co zebru?“

Pochopil dost rychle. Měl možná jisté zkušenosti s Bonny... Rozhodně se přátelsky usmál, přistoupil blíž a prohlížel si Julču.

„Seš hezká holka, víš o tom? Moc sympatická!“

Prohlédla si ho a zařičela. Pak řekla: „Tak proč se mnou nic neděláš?“

„Co třeba si napřed zatančit? Tancovala jsi někdy?“

Natočila jedno ucho a naslouchala. „Tančit? Jo, to ráda! Hezká hudba!“

Odešli spolu a my jsme se nestačili divit.

„Tak!“ řekla Zuzanka, „Teď se jí to zalíbí a bude se měnit na člověka při každý tancovačce. Časem se naučí mluvit, pak přemejšlet...“

„Hele, ty!“ vyjela na ni Sif, „Napřed jsi to chtěla a teď máš kecy? Abys nelitovala, právě se uvolnilo jedno systematizovaný místo pro zebru!“

Z se nelekla. „Jo, ty její pruhy by se mi líbily. Můžete mě zejtra třeba taky napruhovat...“

„Pro začátek bysme ti mohly upravit účes – nechceš?“

I Zuzanka má svoje slabiny. Třeba když jí chce někdo sáhnout na vlasy. Začala okamžitě ječet; Sif na ni plivla oheň, ale v poslední chvíli uhnula. Čímž vyšlo najevo, jak na ni, a obě dračice si to zapamatovaly.

„Skvělý! Už jsme si říkaly, že je tady nuda! Tak poslouchej: dneska večer tě třeba necháme. Ale budeš nás mít pořád za zadkem, dokud se nedáš pěkně ostříhat. Víš, co je psychologickej nátlak?“

„Vy mrchy hnusný! To ne! Já se vám pomstím!“

„A za co? My na tebe ani prstíčkem... jen tě budem trochu zlobit!“

„Já tě zkopu, až z tebe potečou sračky horem dolem!“ ječela Zuzanka.

Sif byla vrcholně spokojená. Oči jí jenom zářily.

„Tak se nech přistřihnout! Uvidíš, bude ti to slušet jako nám!“

Chvilku se přetlačovaly pohledy; Z plnými nenávisti, druhé dvě nadšení.

Napřed Sif, potom Iris zbystřila sluch. Natočily hlavu.

„Lobo má nějaký problémy!“ křikla S a odfrčely.

Zuzanka se ještě chvíli vztekala. Jak se zdá, myslela to vážně.

„Ty s tím máš nějaký problémy? Náboženský, nebo co?“

Vykulila oči a řekla: „Co?“

„Jsou lidi, který se nesmějí ostříhat. Třeba Sikhové. Ty taky?“

„Blázníš? Jenom nechci vypadat jako idiot!“

Asi bych se měl nad věcí zamyslet. Vlastně ji do určité míry chápu. Lidé často neumějí vytvářet iluze, jak mají vypadat. Pro naše holky nejběžnější věc. Až se to taky naučí, vykašle se na momentální situaci.

Lobo se připotácel k Julce, která seděla přitulená ke kapitánovi a pořád ještě si s ním povídala. Chechtal se na celé kolo.

„Ta tvoje Julča je pěkná mrcha! Dvakrát mě kopla a tadyhle kousla, vidíš? Je to divoký zvíře... ale jinak fantastická!“

Julka k němu vzhlédla; ze začátku nechápala, musela si projít jeho mysl, aby si ujasnila situaci. Nedělalo jí to potíže, byli dobře sladění. Když si přečetla detaily, rozesmála se: „Tys ji bral zepředu jako ženu, že?“

„To jsem fakt asi neměl, co?“ pochopil i on.

„Zebry zásadně jen zezadu! Zvlášť tu moji, je pěkně divoká!“

„Máš s tím nějaký osobní zkušenosti?“

Julka se ušklíbla; na bílé kůži jí ostře vystoupily černé pruhy:

„A kdybych řekla: mám? Troufl by sis stát se hřebcem?“

Lobo přimhouřil oči a zvažoval to. Kapitán mlčky seděl a přihlížel.

„Smluvíme si rande někde ve stepi?“ řekl potom.

„Pod pálícím sluncem, s pořádnou honičkou a brutálním přemožením?“ usmála se.

„Jak jsi řekla.“

„Ale budou tam i jiní hřebci! Budeš si muset svý právo vybojovat!“

„Budou tam i jiný kobyly, miláčku!“ vycenil na ni zuby.

„Začínám se těšit!“

Zařičel jako zebra, pohodil hřívou a odešel. Julka ho sledovala pohledem a cukaly jí nozdry; ale udržela se a zůstala s kapitánem. Hovořili. Jejich rozhovor musel být velmi zajímavý; škoda, že jsem mu nerozuměl.

(A proč že jsem jako nerozuměl, když jsem tak dobrej TP? Nemluvili vůbec žádným z lidských jazyků. Nemluvili vlastně vůbec, domlouvali se telepaticky, za štítem. Juliin štít bych možná prorazil, kdybych chtěl; ale jeho byl silnější. Tohle nevím, jen si myslím: ten muž nebyl z našeho světa. Ani z Arminu, ani z Ősgardu, ani ze žádného jiného, co znám.)

Maryška se mazlila se svým Irčanem a oba byli notně opilí. Všichni byli opilí, kromě nás dětí. Pátral jsem po Veronice; ano, jak jsem očekával, organizovala zábavu. Právě došla k názoru, že všichni chlapi jsou padavky, co nic nevydržej; odpadali jeden po druhém, zvláště ti, které chtěla ona. Není divu, její náročnost je všeobecně známá; je ve fázi nejvyšší potřeby energie a ještě dlouho bude. Jestlipak ví, že už jí nestačí žádný člověk?

Asi ví. Když přišla na to, že nenajde nikoho, kdo by ji potěšil, odpotácela se k moři, zašla až po pás do příboje, vztáhla ruce a začala zaklínat bytosti žijící ve vodě. Používala texty, jaké jsem v životě neslyšel; až po chvíli mi došlo, že je to féničtina. Kdepak k nim přišla? Kartaginština; v našem světě ji nikdo neslyšel už dva a půl tisíce let. Nevím nic o tom národu ani o jeho bozích; jen že odešli a už nikdy se nevrátí.

Tedy, pokud je někdo nepřivolá. Což bylo přesně to, co právě prováděla.

Nevím, co přišlo. Co vím? Bylo to asi to, co přivolávala. V momentě, kdy jsem pocítil jejich auru, jsem bezodkladně vyslal varování S-I; ať jsou kdekoliv a dělají cokoliv, okamžitě zdrhnout! Zuzanka vedle cosi žvanila; zprudka jsem ji zakřikl a když nechtěla dost rychle pochopit, ochromil jsem jí mluvidla a přikryl ji dekou. Cítil jsem její strach... ovšem ze mě, ne z těch bytostí z vody. Bylo jich několik, to vím. A žádný z nich nebyl Baal Amroth, nebo jeho kartaginský ekvivalent. V tom případě bychom tam asi nikdo nepřežili.

Takhle to prošlo bez závad. No, ne tak docela... Přišli mezi lidi po velmi dlouhé době. Směli, byli pozváni. Byli sice na cizím teritoriu, ale něco platilo to zvadlo, něco noční čas a něco neochota místních správců území se jim stavět do cesty. Pobavili se a odešli; akorát si vzali otisk naší aury, pro všechny případy. Nemyslím, že by to bylo důležité. Prozatím.

V každém případě to příležitostně nahlásím Denisovi. Asi by o tom měl vědět. Kdyby náhodou něco.

Ráno bylo krásně, sluníčko nás hřálo a my děti jsme byly čiperný, kdežto dospělí pochrupovali. Ne všichni, kapitán, jeho důstojníci i mužstvo rychle vstali, vykoupali se v moři a než se stihli probrat ostatní, zvedli kotvy a vyrazili. Loučení si odbyli v noci.

Zebra Julča se popásala na křoviskách uprostřed tábora a vyčítavě řehtala.

Julie z Dunbaru vylezla z roští, protáhla se, oklepala ze sebe všelijaké smetí, brouky a jiné hmyzy a pronesla tak složitou sestavu nadávek, že by se leccos naučila i všímavá Zuzanka. Tu jsem probudil já; kupodivu se vůbec nezlobila, že jsem ji včera tak podivně ztišil. Zato jsem zjistil, že se na rozdíl od jiných stydí vyčurat, když na ni někdo kouká.

Veronika vstala poslední, postěžovala si, že ji strašně bolí hlava, poslala všechny s jejich radami na patřičné místo, vykoupala se a šla si zase lehnout. Jako poslední slova položila dotaz, kdo udělá snídani.

Julie řekla: „Tch!“, práskla se rukou o stehno a změnila nejbližší kupu hlíny na kokosovou halvu. S posilujícím kořením, jak jsem zjistil okamžitě po ochutnání. Napráskali jsme se všichni a ještě zbylo.

(Ten kapitán musel být sakra dobrej. Takhle daleko od Simbabwe; a ještě teď z ní energie sršela, že to bylo málem vidět.)

Maryška si v noci taky užila, ještě na ní byly vidět šrámy. Tyhle nemohly pocházet od Irčana, spíš od divokého zvířete; vytahovala se před ostatními děvčaty a ty ji chválily, ale v duchu zvažovaly, zda by spíš nezasloužila lékařské ošetření. Jistě, všichni víme, že má ráda vzrušující bolest, ale tohle je přece jen trochu moc. Takže co?

Společně s Julií vypracovaly před časem metodu regenerace v hojivé lázni. Řeší to tak, že změní vodu (či jinou tekutinu) v dostatečně velké nádobě (vaně, bazénu) na roztok podobný mléku, do něhož se uloží, tekutina se jim postupně vsakuje do těla a hojí je. Maryška využila faktu, že jsme byli na břehu moře s četnými mangrovovými porosty, zaplavovanými za přílivu; když voda opadla, zůstávaly zatopené prohlubně. Z jedné si udělala vanu, uložila se do ní a postupně upravovala tekutinu, až z ní byl léčivý gel.

To mimořádně zaujalo Zuzanku; ne že by něčím trpěla, je hrozně zvědavá. Na její naléhání jsem M kontaktoval; svolila, tak jsme šli blíž. Z objevila po delším hledání škrábanec na koleně a škemrala, aby dovolila vlézt za ní do lázně a vyléčit si ho taky.

„Ale to tobě pomáhat nebude!“ smála se Maryška, ponořená až po nozdry do své lázně, „Složení je přesně vyregulované na moji potřebu!“

Zuzanka neřekla nic, jen se smutně tvářila a pomyslela si, že jí nikdo nic nedovolí. Maryška se nakonec rozesmála: „Tak pojď, ale opatrně!“

Udělala jí místo a Z se nadšeně ponořila; ale hned si stěžovala:

„Ale to pálí a štípe!“

„A cos myslela? Kdyby lázeň neměla žádný účinek, k čemu by byla?“

„Tebe to nebolí?“ třela si Z škrábanec a křivila obličej.

„Ještě víc než tebe, miláčku. Jenže já to mám ráda!“

Nějakou chvíli se dohadovaly, jak je možné pociťovat příjemné vjemy při bolesti. Maryška měla (po nočních zážitcích) mimořádně dobrou náladu a čiperná holčička se jí líbila, takže se ochotně svěřovala slovem i mentálním přenosem; Z jenom kulila oči.

„Seš bestie, M!“ řekl jsem, když jsem postřehl, co ji učí, „Nestydíš se kazit takový nevinný děcko?“

Obě mi věnovaly přesně stejný, trochu spiklenecký, trochu pohrdavý pohled.

„Vůbec ne! A kdybys byl holka, zkazila bych tě taky!“

Tak jsem se radši tiše odplížil.

Zuzanka přišla o poznání vážnější, než šla za Maryškou. Přemýšlela o tom, že nic není tak jednoduché, jak si myslela. Druhou částí mysli odhadovala, jak by jí slušel nějaký odvážnější účes; třeba koňská hříva středem hlavy, ne však krátká jako u Julči, nýbrž tak dlouhá jako její vlasy.

„Nic ti nemůžu zaručit, ale holky by ti asi záviděly.“ řekl jsem.

Naježila se. „Jak to, že mi čteš myšlenky, když nechci?“

„A jak to, že mi ty sprostě cpeš svý myšlenky do hlavy? Je to stejně drzý a bezohledný, jako kdybych tě tepoval proti svý vůli!“

Udělala na mě ty oči. „Pojď někam, Chrisi! Někam, kde nás neuslyšej!“

Neřekl jsem jí, že není takové místo, kde by nás nenašli. Věděla to.

Vlezli jsme do vody a plavali, až jsme se dostali na místo kryté spletí kořenů; když jsme se tam pokoušeli vylézt, zapadli jsme do bahna a zmazali se k nepoznání. Z napřed vřeštěla, pak se jí to začalo líbit.

„Dokážeš mě namazat? Pořádně od hlavy k patě a nic nevynechej!“

Tušil jsem, o co jí jde. Sotva jsem na ni sáhl, začala brečet a řvala čím dál víc, celou dobu, co jsem jí masíroval tělo. Když jsem se pokusil toho nechat, začala se vztekat, zato když jsem se dotýkal citlivých míst, svíjela se jako had a kňučela, abych pokračoval. Napadlo mi trafnout se na tygra a pořádně ji olízat jazykem, ale to nebylo to, co chtěla. V podstatě sama neví co chce; nejspíš si to v klidu ujasnit.

Ale to musíš sama... pokusil jsem se jí říct.

„Tohle mi nedělej!“ vybuchla, „Ne tímhle přenosem! Mluv se mnou nahlas!“

„Nemůžu zabránit, abych tě nevnímal, když takhle křičíš! Pochop, že...“

„Jo, chápu všecko, ale nedělej mi to! Já vím, že je to lehčí, že seš na to zvyklej, ale prostě to nechci, chápeš? Ani nedávej najevo, že mý myšlenky cítíš! Prostě počkáš, až to řeknu nahlas!“

„Seš složitá osobnost, Zuzanko.“

„A ty seš hnusný prase, jako každej čaroděj! Studenej hnusnej slizkej had!“

Neřekl jsem, že taková kombinace je směšná. Ani jsem se nenaštval.

„No, to je právě to! Já ti tady nadávám, já tady brečím a ty nic! Kdybys mi třeba dal pár facek!“

„S radostí. Kolik?“

Vrhla se na mne. Začala mě bít a kopat, váleli jsme se v tom bahně. Taky jsem ji párkrát praštil; nedala pokoj, dokud jsem ji netrefil do nosu, aby vytryskla červená. Pak začala zas brečet a jak si zastavovala tu krev, postupně se uklidňovala. Nijak jsem tomu nepomáhal.

Emocionální výbuch ji zklidnil; svinula se pod kořeny a naznačila, abych se k ní přitulil. Pevně mě objala a přitiskla k sobě.

„Maryška mi ukázala...“ začala skoro šeptem a hodně zmateně, „Víš, ono to není tak, jak myslíš! Ona má takovou malou holčičku... ještě v bříšku, ale už si s ní povídá a učí ji, aby hodně věděla. Bude dokonalá čarodějka, to už taky ví. A musí si s ní užít, protože ji nebude mít dlouho. Až vyroste, odejde do jinýho světa a už se nevrátí. Nebo aspoň za jejího života, dokud bude M živá. Tak ji musí mít ráda, chápeš?“

Chápal jsem. Průběžně jsem vydával různé souhlasné zvuky, ale nepokoušel se říkat něco nahlas.

„Včera v noci přišlo z vody něco, co neznala. Něco příšerného, strašlivého, čeho se nebojí jen Veronika. Ta se s tím milovala. Maryška ne, jenom tak trochu... Ona už dlouho s nikým nic... Ani Julka. J to už nepotřebuje, ale M to ničí. Psychicky. Strašně moc.“

Chvilku mlčela a přemýšlela. „Mě to taky ničí.“

V tuhle chvíli jsem měl něco říct. Jako: „Tvůj čas ještě přijde.“

„Maryška se už milovala s ledasčím. S muži, se ženami... i s dětmi jako jsem já. Šokuje tě to aspoň trochu? Já jsem jí vděčná, rozumíš? Ukázala mi pár fint, jaký nezná ani Veronika. Jak si pomoct sama... jenže některý nemůžu ještě používat, až mě někdo... Kde je teď tvůj brácha?“

„Mimo tento svět. Nevím.“

„Dokážeš ho někde najít? Vaše telepatie funguje přes celý vesmír, ne?“

Pokusil jsem se hledat. Jediné, čeho jsem dosáhl, byla vize: daleká step, v dálce na obzoru hory. Obloha do fialova, trochu i do zelena, cizí slunce načervenalé barvy, odlišná vůně vzduchu a hlavně jiný tok energie. Netušil jsem, kde se nacházím. Ale tu vizi jsem jí zprostředkoval.

Zuzanka tentokrát mentální přenos přežila ve zdraví. Sama se přesvědčila, že se s Denisem spojit nelze. Nějakou dobu nad tím přemýšlela.

„Svět je složitej, viď?“ řekla konečně a nepožadovala odpověď.

Zatímco mlčela, začala si rozšmudlávat bahno po obličeji, až došla k vlasům. Trochu si je zapatlala, zvlášť nad ušima; poškubávala za ně, až se nakonec odhodlala k otázce: „Ty bys mě dokázal... upravit, že?“

„Dokázal. Ale musela bys říct, co chceš.“

„Tvoje máma kdysi vymyslela... takovou fintu. Ne ostříhat, spíš jenom...“ věděl jsem, co má na mysli, ale počkal jsem, až to vysloví nahlas: „vyškubat. Pomalu... tak, aby to bolelo. Maryšce to jednou udělala.“

Nemám tušení, co Valérie kdy udělala Maryšce; bylo toho určitě víc a mnohé byly iluze, prováděly si vzájemně nejrůznější žertíky. Pochybuji, že by Zuzanka uměla odlišit skutečnost od iluze. Vlastně, kdyby to poznala sama Maryška, byla by to mizerná iluze a všichni by se smáli.

Vjel jsem jí prsty do vlasů a zajiskřil. „Co chceš, abych ti udělal?“

Měla to promyšleno, odpověděla hned: „Tadyhle nad ušima... tak asi sem! Uprostřed to nech, jak to je, tam chci pořádnou hřívu, ale po stranách... to chci vyškubat! I s kořínky! Víš, tak jak...“

Věděl jsem, o čem mluví. Matka vyřešila svoje problémy s vlasy tím, že je zcela zlikvidovala, už jí nikdy nenarostou. Každý účes, který na ní uvidíš, je iluze. Jestli to takhle udělala i Julka, nevím; některé WZ ano.

Na druhé straně je Z ještě malá holka, jejíž přání a nápady se mění jako počasí. Kdybych poslechl a udělal jí to, za týden nebo měsíc si to rozmyslí a bude nešťastná. Ale patřičnou iluzi dokážu, nejsem blbec.

„Můžu. Ale nebudeš se cukat, když to bude bolet?“

Zavlnila se slastným očekáváním. „Neboj! Budu držet jako ovečka!“

Uložil jsem si její hlavu do klína, navíjel jednotlivé pramínky na prst a škubnutím vytrhával. Zpočátku nereagovala a snažila se nedat najevo, že ji to bolí, postupně však začala sténat a pak se svíjet; kdykoliv jsem ale přestal, pobízela mě abych pokračoval. Nechala si udělat zrcadlo, aby mohla sledovat postup práce; teď jí magie nevadila. Nakonec jí bolestí povolily svěrače a počurala se; strašně se styděla, jak jí moč tekla po stehnech, ale trvala na tom, abych škubal dál. Nic horšího už se nemůže stát!

Uvědomil jsem si, že z téhle panenky něco bude.

Věděla, že to bude trvat dlouho, měla spoustu hustých vlasů a já jich nemohl vyškubávat příliš mnoho najednou. Samozřejmě to šlo udělat jakkoliv jinak, ale tím by ztratila oba hlavní efekty: bolest a ponížení. Samozřejmě jsem ji chápal, byl to důsledek spojení s Maryškou, sondáže jejího vědomí, jejích pocitů. Nespěchal jsem, nechal ji vychutnat každé vyškubnutí. Taky jsem mohl její bolest zvýšit či snížit, ale nezasahoval jsem, ponechal jsem ji v přirozené podobě.

Až přiznala porážku: rozbrečela se a poprosila, abych přestal. Tak jsem ji nechal; odpotácela se k moři, umyla z hlavy bláto a vrátila se k zrcadlu, aby zkontrolovala výsledek. Zděsila se; za všechno to utrpení získala pouze oškubanou pravou polovinu hlavy do výšky asi čtyři palce nad ucho, nic víc. A to ještě zůstaly ojedinělé trsy vlasů, kde jsem je přehlédl nebo se k nim ještě nedostal. Ani náhodou ta nádherně hladká a čistá kůže, jakou mají díky svým pokusům princezny.

Čekal jsem další příval pláče, ale místo toho se zatvrdila.

„Já vím, co chceš! Hraješ na to, abych to vzdala a dovolila ti použít tu tvou magii, co? Tak to teda ne! Pokračuj! Nebo tě už bolí ruce?“

„Ale řekla jsi...“

„Nejsem blbá, vím co jsem řekla! Teď říkám: jedem dál! Pokračuj!“

Sama mi položila hlavu do klína. Vyhledával jsem jednotlivé vlásky a vyškubával; dokonce jsem se slitoval a trochu tu bolest přece jen přitlumil. Nepoznala to; zato začala mluvit, chaoticky a zmateně:

„Stejně se stanu čarodějkou! Tou nejlepší, tak dobrou jako Maryška a Julka a tvoje máma; nebo aspoň tak dobrou jako ta malá, co má v bříšku. Musím to stihnout rychle; nechtěla bych se v tomhle těle zdržovat moc dlouho. Než zestárnu, chci rychle zemřít, víš? Chtěla bych prožít tento život jako meteor; proletět, zazářit a zhasnout v největší slávě. Nestojím o to, abych byla nějaká bezzubá stařenka s kupou vnoučat. Jak přijdu na to, že mi tělo chátrá a ztrácí účel, tak to balím a mizím, chápeš?“

Vyslechl jsem už spoustu takových řečí od holek na Atanoru, takže jsem se nevzrušil; jen jsem nadhodil: „Sebevražda?“

„Pch! Je spousta jinejch možností! Vždycky se někde vede nějaká válka, a v každý potřebujou čarodějku, ne? Efektní odchod!“

Na to se už nedalo namítnout nic.

„Mám život naplánovanej tak do pětatřiceti, víc ne. Stejně, starší WZ vedou řeči, že svět je čím dál horší, tak co se v něm zdržovat? Samá hloupost a chamtivost po penězích; fůra dobrejch holek tomu propadne, začne s magií kšeftovat a sklouzne rovnou do Pekla. Teda, ne že bych měla něco zásadního proti Peklu nebo čertům, ale tímto stavem existence jsem prej už prošla, tak co se vracet zpátky, ne? Leda že bych tam měla nějaký Poslání; no ale to by mě snad neobtěžovali, nebo myslíš že jo?“

„Nevím. Takhle hluboko jsem o tom nepřemýšlel.“

„Jasně, ty máš ještě chvilku času. Já už moc ne. Musím se škrábat nahoru, než budu stará. Do prkýnka dubovýho!“

Její plány mě fascinovaly svou promyšleností. Asi nad nimi uvažovala dost dlouho; při jejím mladém věku...

„Zdá se ti někdy něco? Když jsem byla malá, zdávaly se mi sny, jak mě mučí a upalují. Asi regrese z minulých životů; že jsem už byla párkrát upálená za čarodějnictví, žejo? Ve španělský větvi našeho rodu to bývalo často, ve francouzský trochu míň. Ale řada holek vyhrožovala, že se vrátí; třeba jsem jedna z nich, co říkáš?“

„Nevím.“

„Jak to, nevíš? To se snad dá zjistit, ne? Víš co, nejlepší by bylo, kdybych bolestí upadla do transu; tam bych si to zjistila sama...“

„Zážitky v transu nebývají pokaždé úplně věrohodné.“

„Jak to můžeš říct? Děláte v tom směru výzkumy...“

„Právě proto.“

„Nebo to neumíš! Seš zkrátka ještě malej; čaroděj na prd! To mi napadlo, když jsi nedokázal lokalizovat Denise. Někdo jinej by třeba...“

„Tak koukni, drahá kolegyně: o problémech s přesným určením vizí v transu máme na Atanoru celou knihovnu. Spousta WZ lepších než my dva zkoumá, který faktory ovlivňujou přenos, v jaký míře a proč; kromě toho existuje hrozně moc krystalů, na který holky nahrály svý vzpomínky z jednotlivých pokusů. Než by sis je všecky pustila, budeš šedivá, což nechceš. Tak nekecej do toho, čemu nerozumíš!“

Ztichla, ale jen na moment. „Ty ses naštval? Vážně se mi povedlo tě vytočit?“

„Ani ne. Jen jsem tě nechtěl nechat kecat blbiny. Možná jsem tě zarazil moc zostra, ale žvanila jsi blbosti.“

„Často říkám blbosti? Kdyby jo, tak mě včas zaraz; lepší když se znemožním před tebou, než před celým cowenem!“

„Nesmysl. Zas tolik hákliví na blbý kecy nejsme, to bysme nemohli chodit na přednášky. Zkus pochopit tohle: magie je hodně věc pokusů a osobních zkušeností. Jasně, jsou osvědčený techniky, ty každej zná; a ani ty pokaždý nefungujou, to by ti mohly vykládat. Zábavný pokusy jsou většinou nedostatečně vyzkoušený; tím pádem předmět diskuse. Neznemožníš se, když budeš hájit nějakou vlastní myšlenku.“

„Co tak nejvíc wézetky vyšňupne?“

„WZ, která se nechá vytočit žákyňkou, by se měla sebrat a jít meditovat do hor, aby se uklidnila. Tím neříkám seřvat ty malý potměšilý mrchy, až se budou plazit po zemi, to si zasloužej. Případně spráskat do bezvědomí; sama se to naučíš. Ale nechat se ovládnout hněvem... to by měla WZ vážně zkusit zavřít se do cely a meditovat.“

„Takže jsem malá potměšilá mrcha?“

„Ani zdaleka, na to ještě nemáš. I když, začínáš na ten titul aspirovat.“

„Když já jsem citlivá a lítostivá. A Venuši mám v Raku!“

„Ani nevím, co to znamená. Kašlu na celou astrolku; jednou to budu muset naštudovat, ale zatím... ty to děláš profi?“

„U nás počítá horoskopy babička. Ona je taková realistická, na žádnou mystiku nevěří; hvězdy jsou jasný, prásk a je to...“

„Hm...“

„Ty řekneš, když je taková chytrá, proč si nespočítala, co bude vyvádět její dcera, žejo? Jenže tehdá do toho ještě tolik neviděla; zato mně spočítala horoskop úplně dokonale. Vysoká inteligence, zvýšená citlivost a ještě k tomu praštěná pavlačí – no, co ze mě mohlo vyrůst?“

„To je fakt. Asi ti vážně měli zakroutit krkem.“

„Jenže to by nic nevyřešilo. Moje narození byl karmickej trest a postihl naši rodinu za její předešlý hříchy. Kdyby mě zabili ještě v bříšku tou interrupcí, jak babička chtěla, tak bych se jim stejně narodila znova, akorát ještě horší. Taky jsem jí to řekla...“

„No nazdar! Co na to babička?“

„Teda zírala, to víš že jo. Než zavřela hubu, dokázala jsem jí to citacema z příruček. Na to už nedokázala říct nic.“

Nedivil jsem se. Ani já jsem nebyl schopen slova.

„Stejně by mě zajímalo, jaký děti budu mít já. Prej je to předurčený; ale nezáleží taky trochu na otci? První děcko bych chtěla stejně mít s Denisem. Neměl by to bejt problém; hlavně když mi pomůžeš.“

„Rád bych, ale sama vidíš...“

„Říká někdo, že to spěchá? Teď se konečně stávám Pannou, ne? Dokonce tak budu i vypadat; tak by mi to mělo chvilku vydržet!“

Víc mě bralo, jestli já vydržím to její otřesné žvanění.

„Taky pro to budeš muset něco udělat – Panno!“

„Myslíš nabarvit bradavky na červeno?“

„Nejdřív zkus, aby ti narostly aspoň nějaký prsa!“

„Pfff!“ zářivě se usmála, „Hele, všímáš si, jak jsem se vůbec neurazila?“

„Jasně, seš naprosto dokonalá. Přímo zázrak přírody. Zasadit tě do zlata!“

Vykroutila se mi zpod rukou, vstala a prohlížela se v zrcadle.

„Teď už toho mám vážně dost! Nechej toho, pokračování zítra nebo... ještě to trochu přelešti a já se jdu předvést kolektivu. Uvidíme, co řeknou!“

Vypadala zvláštně. Na pravé straně měla hlavu vysoko vyškubanou, na druhé přirozeně husté vlasy. Ale oči jí zářily nadšením.

„Jsem už velká holka, ne?“ řekla a točila se před zrcadlem.

Odsouhlasil jsem jí to, jinak by nedala pokoj.

Vraceli jsme se; museli jsme plavat, což mělo jednu výhodu: pod vodou musela mlčet. Možná i přemýšlet, protože když jsme vylezli na břeh, řekla:

„Nikdy neříkáš nic o sobě. Proč?“

„Nemyslím, že by na mně bylo něco zajímavého.“

„Tak třeba o svých problémech!“

„Nemám žádný problémy. A když mám, tak si je vyřeším.“

Teď zmlkla definitivně. Možná naštvaně.

Čarodějky seděly u ohně, popíjely nějaký léčivý odvar na následky prohýřené noci a povídaly si; mentálně, jak jinak. Mě by si ani nevšimly, vzhled Zuzanky je však zaujal. Vera ji dokonce přivolala blíž.

„A podívejme! Slečna nám nějak dospívá! To je... ukaž se pořádně!“

Poslechla a natočila k nim hlavu. Vyměnily si pohledy.

„Chápu, ale... proč zrovna takhle?“

Teď se jejich pohledy soustředily na mne. Pokrčil jsem rameny.

„No jo, holka nám dospívá.“ povzdychla Vera, „A samozřejmě začíná blbinama.“

„Že se jí zrovna ty divíš,“ zasmála se Karolína.

„Chceš tím snad něco říct?“

„Jen povídej!“ dožadovala se Maryška, „My jsme s váma nestudovaly!“

„Což je chyba, dívka má být přiměřeně vzdělaná. Kromě toho se po večerech můžou konat různý zábavy. My jsme si taky dělaly výstřední účesy...“

„Karo nejvíc vyžadovala malování na tělo.“ bonzla na ni Vera, „Od útlýho mládí měla tadyhle nahoře takový zajímavý hrbolky...“

„Nechceš doufám naznačit, že jsem byla tlustá?“

„Ne, pouze výrazně vyvinutá. A kluci se rádi přesvědčovali, že nejseš pod tričkem něčím vycpaná...“

Karolína se zhluboka nadechla a rozvlnila mocné poprsí. Potom odchytila Zuzanku, přejela jí dlaní po hubeném hrudníčku a zavrtěla hlavou.

„Tak to ne. To by nešlo. Ani malovat, ani nic jinýho.“

„V jejím věku jsem takhle vypadala taky,“ zavrčela Julka, „Prsa mi začaly růst až v penzionátě. Tam nám je zas jeptišky zakazovaly...“

„Měla jsi vyrůstat na vesnici jako já!“ řehnila se Maryška.

„Já hlavně žasnu, jak se to naše trdlo chová dospěle!“ ocenila Veronika, „Musím uznat, Zuzanko, že se lepšíš. Kdybysme tě začaly probírat před týdnem, tak by ses rozbrečela a utekla!“

Z blýskla očima a ohlédla se po mně: „Myslíš, že mám na to odpovědět?“

„Zkus to!“ řekla Julie výstražně.

Tak se Z nadechla: „Drahé kolegyně...“

Začala dobře. Zda se naštvaly nevím, v každém případě se začaly tvářit.

„Tedy, drahé kolegyně, jsem sice dítě, ale jak jste správně konstatovaly, dospívající dítě. A nejsem blbá, takže chápu, že jste v čemkoliv lepší než já. Lepší než já jsou i Sif a Iris, které se těší vaší péči a lásce. Přišla jsem do cowenu bohužel později než ony, vlivem zanedbané výchovy. Takže by od vás bylo laskavé, abyste mě posuzovaly shovívavě. Konec konců, jsem vaše jediná... jak to říkáte? Žákyňka.“

Neřekly nic. Brečely smíchy.

Julka se vzpamatovala první: „Uvědomuješ si, kdybysme vzaly vážně co povídáš a začaly tě učit, nebudeš to mít lehký?“

Zuzanka si přejela po vyškubané hlavě: „Uvědomuji, matko velmistryně.“

„Proboha, to je titul!“ vyprskla Maryška.

Julka se kupodivu neurazila, dokonce ani nerozesmála.

„Takže malá provokatérka, jo?“ řekla Vera, „Přesně jako Mich?lle... snad dopadneš líp, děvče. Ať chcem nebo nechcem, patří do Kruhu...“

„Já jsem pro,“ řekla Karo, „Já měla Míšu ráda. Byla taková zábavná.“

„Zu nebude zábavná,“ řekla Maryška, „Já ji testovala. Pod tou rozvernou slupkou má tvrdý jádro. Nevylučuji, že nám někam uhne, ale...“

Julie kývla hlavou. „S lítostí konstatuji, že máš ve všem pravdu, děvče. Nejen že patříš do cowenu, máš dokonce výsadní právo ovlivňovat naše jednání svými dotazy; kdykoliv nebudeš něčemu rozumět, máš právo nás přerušit a žádat objasnění. Abys nám jednou nevyčítala, že jsme tě špatně vychovaly.“

„Děkuji. Mám se posadit sem do Kruhu?“

„Kruh je slavnostní zasedání cowenu, to bys měla vědět. Ovšem ježto jsme tady všechny, které do něj patříme, dalo by se s přimhouřením očí...“

„Fakt,“ řekla Maryška, „Ale jestli se chceš raději jít koupat...?“

„Teď jsem byla. Chci se zúčastnit jednání.“

Vyměnily si pohledy. Veronika nakonec kývla.

„Vlastně ano, ono se tě to taky trochu týká. Projednávaly jsme včerejší večer a jeho důsledky. Protože neovládáš TP, zopakuji uzávěry nahlas. Bylo konstatováno, že většina přítomných dam se nadále nebude moci zúčastňovat orgií. Leda jako divák; už včera to nebylo nic moc. Budeme se muset vážně zamyslet nad tím, jak je nadále organizovat.“

Zuzanka měla oči jak tenisáky. Přesto zvedla ruku: „A je potřeba to dělat?“

„No vida, přece jen něco nevíš! Orgie jsou obřad, kterým se provádí očista příslušného místa, hmotných předmětů a samotných účastníků od špatných karmických vlivů. Kromě toho je striktně vyžadují nižší polobozi...“

„A někteří vyspělejší démoni.“ dodala Julka.

„Zkrátka, orgie jsou všeobecně potřebné.“ uzavřela Vera.

„A to jako já mám být hlavní... specialita na jídelním lístku?“

„Nic jsi nepochopila, což mě těší. Ty se nebudeš ve věci angažovat, nýbrž ji organizovat. Jsi čarodějka, dokonce Panna. Toho se drž.“

„Teď teda nechápu už vůbec. Co mám jako dělat?“

„Samozřejmě komunikovat s těmi hosty a propojovat je s lidmi. Neříkej, že to neumíš; proto seš tady, aby ses to naučila. Nebudeš na to sama...“

„Tak to vám děkuju. Stejně příjemný jako to Chrisovo škubání. Můžu položit první otázku? K čemu je potřeba dělat radost polobohům a démonům?“

„Jsou to naši Ochránci...“ začala Vera, ale Julka ji zarazila.

„Počkej, propagandu až pak. Řeknu ti pravdu, Z: protože jsme ty parchanty vlastní blbostí sprostě rozmazlily a oni to teď vyžadujou. Zkusím ti to vyložit, přežvejkej si to v palici a pak sama rozhodni, co ty na to.

Jak to já vidím, za časů, kdy Vera a Karo a Vali a možná i tvá máma Míša studovaly, se sice vědělo, že kolem poletujou bytosti z vyššího astrálu, tu a tam je někdo i excitoval, ale vždycky to byly jen ubohý pokusy. Já se s touhle bandou poprvé setkala na velmistrovských volbách v Granadě a to se ještě nikomu ani nesnilo, že by si přivolal koho chce...

Začala to vlastně Agnes/Freya Wulffssonnová, čest její památce. Ne že by byla mrtvá, ale je někde v sakrech a pochybuju, že se vrátí. Napojila se na starou germánskou bohyni Freyu, teď jednu z Denisových koček. Denis tam byl s náma, taky poprvé. A Diana, Pastýřka Draků. Já byla tou dobou Panna jako ty, navíc bez vzdělání a bez... prostě cáklá malá holka. A ještě jsem měla s sebou ségru Janu, takový oškubaný kuře. Ta už mrtvá je... Ahoj Jani.

Dodneska si lámu hlavu, čím se stalo, že se to tam tak začalo dařit. Snad kvůli velkýmu množství nadanejch WZ. A to s náma nebyla Maryška, ta ještě někde v Polsku chytala vlky a cvičila souboje na šavle. Prostě Agnes se na Freyu napojila, přinesla jí nějaký oběti a ona ji... začala chránit? To není úplně přesný. Ovládat? Neřekla bych... je to interakce. Prostě Agnes si začala říkat Freya, píchla do uší zasvěcený ozdoby, ostříhala vlasy a takový ty věci. Ve finále odešla do Ősgardu.

Od tý chvíle jsme to začaly zkoušet všechny. Nejlepší byla Veronika; ty ses tam tuším vdala, ne? V každým případě sis nechala udělat to tetování na ksichtě; taky pěkná oběť. Každý obětní rituál je pro ty bytosti něco jako nabídka ke spolupráci. Včetně toho, cos teď udělala ty. Můžeš očekávat, že si tě tam všimli a budou ochotnější tě brát vážně. Já se tehdy bránila jako lvice, nechtěla jsem se dát ani ostříhat, ani... deflorovat. Abych nekecala tak moc, to poslední málem dopadlo, kdyby... no, ještě se to nemělo stát. I když to na sebe navazovalo, prostě jsem vyprovokovala Ochránce a oni si to nedali líbit, tak mi dokázali svou moc a postavili mě do situace, kdy jsem to udělat musela. Měla jsem nádherný vlasy, ty se hodily...“

Zuzanka opět zvedla ruku, mnohem nesměleji.

„Vím, co chceš vědět. Nejúčinnější oběti jsou vlasy, krev a hormonální výměšky. Všechny čarodějnické ozdoby s tím souvisí. Když si propíchneš uši, nos, bradavky nebo třeba klitoris, je tam krev a bolest. Tetování, totéž. Vypalování cejchů je sice bez krve, ale cvrkneš si při něm do kalhotek, to je taky potěší. Nejúčinnější je přímý sexuální kontakt.“

Zuzanka neřekla nic, jen kývla.

„Potom... rozjely jsme se na různý strany a doufaly, že už se nikdy nesejdeme. Jenže bytosti se namlsaly; když mohla Freya získat velekněžku, tak proč ne i ostatní? Pak tu byla Diana, ta pravidelně obětovala Kršnovi, sice jen jídlo a květiny, ale... ostatní mu samozřejmě záviděli. Vlastně nevím přesně, jak to tam hrajou; Kršna podle mýho na svý oddaný dost kašle, to ti níže postavený si je hýčkají víc. Na to přijdeš. Zkrátka, zařídili to tak, abysme je prostě museli zavolat a poprosit. A obětovat, samozřejmě. Spadli do toho různým způsobem všichni. Když to tak vezmu, i ty.

A jak se to tak různě koulelo, vykrystalizovalo to nakonec do této formy. Bohové a démoni k nám choděj na kafe a vybíraj si mezi náma milenky či milence. Nezastírám, nám se to líbí. Jako milenci jsou lepší než kterýkoliv člověk. Jim zas nestačí holka, která není čarodějka. Je to interakce. Denis dokáže uspokojit bohyni; ale sám by pro svý potěšení potřeboval... prostě, obyčejná holka mu stačí jako volovi malina. Mně taky. Asi všem, jak jsme tady. Až to poznáš, pochopíš o čem mluvím.

Ještě s tím souvisejí různý další aspekty; třeba některý z nich partnery při milování zabíjejí. Na Atanoru by ti mohli povídat. Ne schválně, akorát je tam moc energie. Dalo by se říct smůla, jenže my už to víme. Taky se mi nesmazatelně zapsal do srdce... ne, nesmysl. Sexuálně mě uspokojil jeden démon. Ráda ho nemám a on to ani nechtěl. Láska je něco jinýho.

Prostě, teď je to rozdaný tak, že vyžadujou pravidelný uctívání. Nejspíš by nás všecky vyhladili, kdyby je nedostali. V rozumný době a vhodným způsobem, jasně. Zapletli jsme se do vyšší hry, než jsme si ze začátku uměly představit. No a ty seš něco jako úplatek, aby byli hodný.“

Zuzanka se zmohla na pípnutí: „Tak dík...“

„Není zač.“ řekla Maryška a vycenila zoubky.

Jenže Z si pomyslela ještě něco zákeřného, co nechtěla říct nahlas: Že jim teda nepředhodíte svoje děti!

Čarodějky vyprskly smíchy. A Julka řekla:

„M, vysvětli jí to ty, já se zatím napiju!“

„Jak tě napadlo, že to naše děti vynechá? Není potřeba je něčemu předhazovat; ony už přišly na svět s tím záměrem! Možná ty první se narodily jen tak; ale ta co nosím, byla zasvěcena ještě dřív, než byla zplozena. Všichni v astrálu nedočkavě čekají, až vyleze. Jo, docela mě to těší; ovšem kdyby ne, nic by to na věci neměnilo.

Před nějakým časem jsme se pokusily vycouvat ze hry. Právě ty naše děti začaly nejvíc vyvádět, v podstatě nás donutily pokračovat. K smíchu? Možná pro šúdry bez kasty. My víme, že pro nás to nezačalo narozením a neskončí smrtí. A cokoliv se nám narodí, jim patří stejně jako my!“

Veronika dodala: „Jak myslíš, že jsi přišla na svět ty? Možná Míša neopatrně roztáhla nohy, když neměla. Možná tvůj táta ho tam nechal o pár okamžiků dýl, než chtěl. Ale to samý udělala v tom samým čase spousta holek na mnoha místech světa. A důležitý je jenom, že jsi přišla na svět ty. Malá princezna z Arnoisville; a možná skvělá čarodějka.“

Zuzanka upadla do rozpaků. Už si nebyla sama sebou tak jistá.

„A nejen že někdo druhý rozhoduje o našem narození. My nesmíme bez jejich souhlasu ani zemřít! Ty mladý holky na Atanoru a podobně to ještě nevědí, ale my už jo. Oni nás totiž chrání, ať chceme nebo nechceme; nejvíc ti na nejnižší úrovni, třeba mocnější démoni. Takovej ti za vlídný pohlazení umetá cestičku, že se nestačíš divit. Obávám se, že každá z nás opustí tělo za hodně zvláštních okolností – a jen proto, aby se dostala někam výš!“

„Proč to všechno dělají?“

„Děvče, co kdy a za jakých okolností udělají, můžeme celkem dobře odhadovat, ale jistotu nikdy nemáme. Kdo říká, že ví, co a proč oni dělají, buď lže nebo je pitomec. Máme záznamy, co dělali ti před náma, to jo. Ale nikdo ti nezaručí, že to tak bude fungovat i ve tvým případě.“

Zuzance se přemílaly v hlavě všecky kolečka, co tam měla.

„Tím chcete říct, že se v tom plácáte, chcete ven a nemůžete?“

„To by byla pěkná blbost, co? Kdepak – nás to samozřejmě baví, a čím dál víc. V dohledný době poznáš sama. Známe i holky, který to tady na Zemi už bavit přestalo, takže šly jinam. Nejnovější případ je Denis, ačkoliv ten se zatím netrhnul definitivně; akorát už na Zemi nenašel vhodný místo pro ty svoje hry. Má mimořádně dobrý kontakty s holkama, mezi náma. Nejspíš je umí pěkně potěšit...“

„Já... já jsem četla v jedný knížce...“ začala Zuzanka velmi opatrně, „Že čarodějnice létají na sabathy a tam smilní s ďábly. To je...“

„Á, Kladivo na čarodějnice, to už tu dlouho nebylo! No ano, většina nás už smilnila s nějakým starým bohem a některé i s ďábly. Například Julka si to nemůže vynachválit...“

„A dokonce v obou verzích; s klučičím démonem Ferozem a dívčím čertíkem Luciferellou. Oba můžu vřele doporučit. Až budu fit, zkusím ještě kočičáka Behemonta, nemusí si užívat jenom Den... Daniela. Plus další zvířátka z mimosvěta; zajisté podám dámám vyčerpávající reportáž!“

„Těšíme se předem!“ souhlasila Maryška, „Abyste nezáviděli jen jí, byla jsem u toho taky. V různých zábavných konfiguracích...“

(Opět trochu telepatie: Zuzanka se sice zděsila možnosti mazlit se s nějakou jinou ženou, ale děsila se příjemně. Až skoro těšila.)

„Jo; jako Míša!“ povzdychla si Vera.

A tak Zuzanka smutně koukala. Veronika ji z toho vysvobodila:

„Účelem našeho jednání je ujasnit si, s kterými osobami můžeme počítat na další večírky. Samozřejmě mimo těch ve vyšším stupni těhotenství a těch, co z nějakých důvodů nechtějí. Týká se to i přebornic jako Bella a Juanita; na ty se určitě pamatujete. Jistě, jsou tady moranky, co přivedla Assama. Ale potřebujeme někoho, kdo na ně řádně dohlídne.“

Protože nastalo trapné ticho, Zuzanka si uvědomila: „Jako já?“

„Neříkám, že hned. Ale měla by ses zacvičovat. Dohlížet na mladé...“

Chvilku si to přemílala v hlavě, potom zatřepala rukama:

„Moment, jestli rozumím... vy budete dozírat a pomáhat, ale já tomu mám velet? To přece nemyslíte vážně!“

„Jde nám o budoucnost, ne o momentální situaci. Taky vím, že to zvládneme bez problémů; na tobě bude zvládnout to zítra. Musíš se hodně naučit.“

„Rozumím. To je úkol?“

„Bude lepší, když to tak budeš chápat.“

„Aha. Ano. Děkuji.“

Nastala chvíle trapného ticha. Až promluvila Julie:

„Je to ještě složitější. Před nedávnou dobou se orgií zúčastňovalo více žen než mužů; většina těch žen byla navíc tak náročných, že to muži nemohli zvládnout. Proto si některé přivolávaly... náhradníky. Teď nastane opačný problém, žen bude nedostatek. Většina chlapů jsou bojovníci, sice vědí o co jde, ale vhodnou partnerku si přivolat nedokážou. Chápeš to?“

Zuzanka si netroufla ani pípnout. Jenom se začala třást.

„Problém je, co udělají ti nespokojení. Pokusíme se jim vysvětlit, že už je po večírku. Že už se nechytají. Doufám, že to pochopí.“

„Ti oni jsou kdo? Polobozi, démoni, ďáblové?“

„Těžko říct. Všechno to, co jsi řekla. Navíc ti ze včerejší noci, bytosti z moře. Vera se pokusila elegantně vyřešit situaci, dá se říct, že se jí to povedlo. Prozatím. Co bude dál, nevím.“

Nastalo ticho. Opět nějakou dobu trvalo. Pak řekla Maryška:

„V Paříži jsme se kamarádily s Luckou. Satanovou dcerou. Myslím, že jsem ji do značné míry poznala a pochopila její záměry. Netvrdím, že všechny, do veškerých důsledků. Ale jeden ano:

Oni dostali strach. Jejich svět je ohrožen; lidé je přestali brát vážně a jim hrozí, že skončí v propadlišti, jako řada jiných civilizací. Potřebují udělat závažná protiopatření, aby si získali nový dorost. Proto dělají řadu věcí, které by jindy nepřipustili. Vysílají dokonce emisary; jedním je naše neteř Axhar. A všechno to, co přišlo s ní.“

„Já nějak nechápu! Stvůry z Pekla že dostaly strach?“

„Za á, nejsou o nic horší stvůry než my lidé. Samozřejmě si můžou upravit tělo do nějaké příšerné podoby, snadněji než třeba já nebo ty, ale vcelku jsou přijatelní. Za bé: žijí ve víceprostorovém světě, což znamená, že mají určité znalosti budoucnosti a takových věcí. Nebo je někde ukradli, vyšmelili, vymámili z vyšších... v tomto případě platí doslova: čert ví. Jistě, neřekli to přímo, ale pochopila jsem, že se začali něčeho bát.“

Zuzanka potřásla hlavou. „Já jsem vychovaná... nábožensky. Teda, nechodila jsem do kostela ráda, ale musela jsem. Buď mi něco nedochází, nebo... Vy říkáte, že čerti skutečně existují, dokonce ve fyzické podobě. Viděly jste je, dokonce s nimi... Takže byste měly vědět, co jsou zač.“

„Když si přečteš Bibli, tak se to dozvíš. Padlí andělé. Mínus polobozi. Parta vzbouřenců, co se nejspíš nahoře pěkně nudili, tak si vynutili odchod do vlastního regionu. Ze strany Boha dostali slib nevměšování za to, že ve svém Pekle budou internovat vadné kusy ze světa lidí. To byl počátek, pak se to samozřejmě všelijak točilo, jak plynul čas.“

„Čím jsou tak nebezpeční?“

„Taky složitá otázka. Řekla bych ničím; v podstatě jsme my nebezpečnější jim. Zásadně neubližují lidem přímo, svým přátelům spíš pomáhají. O tom by ti mohly vykládat Sif a Iris, ty tetu Lucku hrozně milovaly. Milujou ještě teď; hlavně že je nebezpečná. Démoni jsou takový sametový čičinky, moc milý na hlazení, ale běda když seš myš. Myši jsou pro ně šúdrové, ty si vychutnají. A vaišjové, majitelé bohatství. Diana vždycky říká, že vaišja je lepší šúdra; ono to bude pravda. Hodně jsme jich potkaly...

Teď mluvím o Paříži; snad víš, jak jsme tančily v kabaretu a moc nás to bavilo. Chodili nám tam bankéři, podnikatelé, ministerští úředníci, vyšší důstojníci armády, cizí diplomaté... samý nóbl panstvo. Chudej student na to samozřejmě neměl! Leda když... no jo, s jedním jsem tam chodila. Ale to byl moc milej kluk, básník a muzikant. Pomohla jsem mu se prosadit, seznámila ho se správnejma lidma, pak si vzal bohatou holku...

Lucka to vedla. Mluvilo se, že jí to patří, taky nějakej obchoďák a činžáky v okolí, ale to je přehnaný, nepatřilo jí nic, jenom měla od všeho pár akcií. Víc peněz tam doteď máme my, byly jsme slušně placený a nepotřebovaly v podstatě nic, tak jsme investovaly. Uvážlivě, samozřejmě; chlapi sami nám radili, kam strčit peníze, měli lepší informace. Jenže já chtěla mluvit o tom, že je Lucka démon. Věděl to každej kdo s ní spal, ona se tím netajila; pro mnohý z nich to byl důvod, aby ji chtěli. Řekli si to mezi sebou, dolejzali a škemrali, podpláceli nás i personál. Netajila se, že jim hrozí zánik v Pekle – a víš, že jim to vůbec nevadilo?

Taky známe jednoho biskupa, dost dobrej v teologii, lepší než v posteli. Po souloži si vždycky rád odborně popovídal. Přivedl i svýho milence, pro toho to bylo poprvé, co spal s holkou. Oba byli fakt na úrovni; s Luckou si rádi povídali o sexu, medicíně, náboženských otázkách... Připravili dokonce nějakej rozbor pro papežskou konzistoř v Římě, jak postupovat v boji proti atheistům. Taky jsem jim do toho kecala, já jsem vlastně katolička, víte to vůbec někdo?

Jo, tak o tom strachu. Ve středověku byla církev všemocná, vlastně ani nikoho nenapadlo pochybovat o tom, co učí. Jasně, pak začali někteří kněží napadat určitý detaily; přišla reformace a protireformace, spoustu lidí za to upálili a různě umučili. Jenže v podstatě se nezměnilo nic, všichni věřili v Boha, ať měli jakýkoliv výhrady. Až v osmnáctým století přišel rozmach novýho myšlení, Voltaire a Rousseau a pak ti další. Pokračovalo to po celý devatenáctý; lidi začali věřit povrchně, považujou se za jediný pány svýho osudu. Teď začalo dvacátý, a bude to ještě horší.

Čerti už na to přišli taky. Dřív, když někdo nebyl spokojenej s církví, začal vzývat Satana. Dělali černý mše a různě ho uctívali, ale se stejnou vírou a oddaností, chápeš? Teď to upadá, černý mše si dělá kdekterá odpadlická sekta a málokdo je bere vážně. Vyvolávají si démony na potření konkurence; chtějí, aby za ně Satan vyřizoval maličkosti, který nedokážou jejich placený bodyguardi. Dost ho to štve, není žádnej poskok. Navíc se jim bílý andělé dost smějou, když na sebe někde narazí.

Řekla bych, že kníže Pekel je naštvanej, a to tak, že hodně. Navíc se mu nelíbí, že zase zvedají hlavu všelijaký starý božstva. Kdysi pomáhal bílým andělům je zahnat do patřičných mezí; tím si upevnil postavení a stal se v podstatě jedinou opoziční silou proti svatým. Teď mu do jeho teritoria lezou dost drze ze severu Vikingové, ze západu Keltové, z východu ani nemluvím a z jihu celá parta z Řecka/Říma, Egypta, teď i Afriky a Fénicie.“

„Ale... to jste přece zrovna vy podporovali!“ špitla Z.

„No ano! Vidíš, jak to správně chápeš! Jen na to přišel, už na nás poslal Lucku, aby nás usměrnila. Oni nás ani nikoho jinýho nemůžou jen tak vyřadit ze hry, ani ty antický ne. Ale můžou včas obsazovat volný území; kvůli tomu byla Lucka v Paříži, kvůli tomu je Axhar tady a počítej s tím, že taky na tebe někdo vyrukuje, jen co jim budeš stát za to.“

Zuzanka neřekla nic, jen dostala strach. Všichni to cítili.

„Tak to ne, holka, takhle bys to nevyhrála. Strach je přesně to, co jim pomáhá, proto ho chtějí vyvolat. Nejsi ořezávátko, jsi templářská čarodějka a můžeš s nima hrát na rovinu. Nemůžeš je zničit, ale ani oni nemůžou ublížit tobě. A moc tě potřebujou, jsi pro ně veliká naděje!“

„Vypadá to, že už to nechápu vůbec! Všechno je to moc složitý!“

„Ještě složitější. Proto ti to vykládáme. Jen si pamatuj: nejsi mávátko. Máš svobodnou vůli, spolehlivý kamarádky za zadkem a pár vědomostí. Až se doučíš další, budeš ještě lepší. Pak si na leckoho budeš moct dupnout.“

„Pořád nechápu to základní. Co ode mě vlastně potřebujou? Čím jsem pro ně tak důležitá, aby se mě snažili dostat?“

„Tos nepochopila? Tak sleduj: potřebují velekněze. Velekněz má nesmírně důležité postavení; je to člověk, který si vybral jediného pána a oddaně mu slouží. Když má ke všemu ještě schopnosti, přitáhne k sobě další; nemyslíš, že jim stojí za to ho trochu hýčkat?

My ostatní sice známe všechny, i jejich vztahy mezi sebou, ale nevybraly jsme si. Třeba u té Diany je to jasný, ona se rozhodla a nic ji neodvrátí. Všechny ostatní vidí jako služebníky Kršny; proto je samozřejmě má ráda, příslušným způsobem je uctívá a udělá pro ně všechno, ale...“

„Aha. Tak jestli správně rozumím: všichni mi půjdou na ruku, tím víc čím budu lepší. Dokud si nevyberu jednoho a ostatní... odsunu do pozadí. Vlastně to není tak špatný, ne? Proč se vázat...?“

„To ti taky řeknu. To je jako když si vybíráš chlapa. Buď najdeš lásku, nebo aspoň přátelství. Někdo tě zláká... dřív nebo později tě dostane, jen jde o to kdy. Dá se říct: není úniku. Jestli to nezní moc pesimisticky.“

Znělo to pesimisticky. Zuzanka si toho byla vědomá.

„No, řekly jsme ti toho dost,“ konstatovala Veronika, „Možná bys teď měla jít po svých a nějakou dobu o tom přemýšlet. Nejde o to na něco kývnout; až si to promyslíš a zaujmeš stanovisko, přijď.“

Zuzanka koukala jako vrabčák vypadlý z hnízda. Ještě řekla:

„A... něco dobrýho? Pro povzbuzení?“

Vyměnily si pohledy. Pak promluvila Julie:

„Leda snad tohle: Jestli si představuješ, že svět je spravedlivý místo, kde dobro bude odměněno a zlo potrestáno a malý hodný holčičky mají právo na trochu štěstí, tak to vzdej, nech si dorůst vlasy, vrať se domů a vdej se za nějakýho pitomce. Ale jestli víš, že tohle všechno jsou hloupý kecy, ale chceš s tím bojovat a udělat svět lepší aspoň tak daleko, kam dosáhneš svou mocí, tak seš tady správně. Můžeme tě naučit nakopat zadek spoustě ničemů a darebáků. Ne všem, bohužel; jednou dojdeš ke konci své moci. Ale do té doby stihneš udělat pár dobrejch věcí...“

Podařilo se. Zuzanka se konečně začala usmívat.

„Tak to jo! Mám dojem, že jsem opravdu na správným místě...“

Errata:

30.05.2021 11:16