Vítej, návštěvníku!

 (Charry)

Náš osvědčený náčelník divokých psů Wa-gah se vrátil z průzkumu a přinesl radostnou zprávu: v Beire zakotvily dvě naše lodi, další dvě zůstaly na kotvách dál od města, aby nebyly tak rychle objeveny. Na břeh vystoupilo mnoho lidí a všichni míří sem. Dá se očekávat, že dorazí během čtrnácti dní až měsíce; provázejí je lvi a leopardi, kteří tam na ně čekali. Potěšilo mě to, hned jsem dal příkazy k přípravě slavnostního uvítání.

Současně s Wa-gahem nás přišel navštívit náčelník hyen Gawiarr; přišel s námi do Simbabwe, ale mezi lvy se mu nelíbilo, tak se brzy rozloučil a potuloval se krajem, jak mu velela loupežnická krev. Když ke mně přišel, choval se dle svého zvyku netečně; přimhuřoval šikmé oči, kroutil hlavou, trhal ušima a olizoval se, neboť zřejmě tušil, že by mohl dostat něco dobrého. Řeč z něj lezla jako z chlupaté deky, až po chvíli se zeptal:

„Tys dal příkaz, abysme se poohlídli po bílých lidech. Je to pravda ještě pořád nebo to už neplatí?“

„No ano, samozřejmě! A tys viděl bílé vojáky?“

„No – já si nejsem jist, jestli jsou vojáci.“

„No dobře. Přicházejí ale od jihu a jsou bílí?“

„To jo. Přišli od jihu.“

„Musíme tedy vyhlásit poplach a poslat oddíl, aby je nalezl a v případě potřeby zničil. Děkuji ti...“

„Ale... to nebude potřeba. Oni je zničí sami!“

„Kdo?“

„Černí lidé kmene Bubussa. Lidožrouti. Chytili je a chtějí sníst. Tím od nich bude pokoj, nebo ne?“

„A to je pochytali všechny? Jak to dokázali?“

„Snadno. Vždyť jsou jenom dva!“

„Ale... to potom nemusejí být nepřátelé!“

„No dva, jeden starý a jeden mladý. Šli s nima i černoši, ale ti utekli, když přišli muži kmene Bubussa.“

Diana zapracovala mozkem: „To by mohl být ten Monroes se synem, jak se s nima potkal Chris. Viděl jsi je, Gawiarre?“

„Ale jo. Zdálky. Jsou divní...“

„Jak moc divní? Co je na nich divného?“

„Nosí bílé obleky, i když není slavnost. A dlouhé vlasy. Lesklé tropické přílby. Neproměňují se na žádná zvířata. To je přece divný, ne?“

Diana mávla rukou: „Musíme jim pomoci! Pokud už je nesnědli...“

„Asi ne. Jíst je budou až o slavnosti úplňku.“

„To je za čtyři dny! Jak je to daleko?“

„Tak asi ty čtyři dny.“ přežvýkl Gawiarr.

„Tak to nebudem ztrácet čas! Leopardí garda, nástup!“

Kdo by to řekl, že úplně první budou na place Zuzanka s Irmou? Ani nápad, že by měly nějaké uniformy, ale skvrnité byly od hlavy k patě. Jako třetí dorazila Naike, která se potřebovala vyptat Gawiarra na detaily jeho víry, které neznal Girro. Na první pokus odpověděl, že o tom nic neví, což mohlo být i pravda. Jejich diskuse bude asi muset být rozsáhlejší; slíbila mu za to zajímavou odměnu, doufám.

Podle Gawiarra čítal celý kmen Bubussů několik set lidí, tedy okolo stovky bojovníků schopných obrany. Mělo by nás na to stačit padesát, takže jsme posbírali nějaké mladé lvy a leopardy, Dianinu gardu a jezdce, co k těm holkám patřili, aby jim nebylo večer smutno. Z těch rozumnějších s námi jel Artanna, Přeražený Tesák jako lékař a Aflargeo, který naprosto odmítal připustit, že už není nejmladší.

Ještě než jsme vyrazili my, byla už na cestě Wa-gahova psí smečka včetně WZ Bonny. Julie a Maryška se staraly o kojence, tak zůstaly v táboře; zato harpyje Sif a Iris vzlétly okamžitě, a s nimi samozřejmě orlosup Chris. Bez zásob, bez koní, jen tak jak byli, samozřejmě. My jsme měli aspoň tolik rozumu, abychom se na cestu připravili.

První odpoledne věnovali naši mladí transformacím svých koní. Začaly to, jak jinak, Z-I; napřed vyzkoušely barvoměnu, protože jim bylo líto, že jejich koně nejsou leopardovitě skvrnití. Když se to povedlo, začaly dělat totéž s koňmi ostatních, ať chtěly nebo ne. A samozřejmě i s majitelkou, to se rozumí. Tehdy to byla ještě hra, protože všechny holky tuhle barvu chtěly; pak se však vzbouřily černošky pod vedením Janet, že ony jsou proti a chtějí černou s oranžovými skvrnami. Po krátké hádce to prosadily; ovšem jejich oddíl byl menší, těch bílých bylo přece jen víc.

Další kolo vzpoury zahájila Axhar, jejíž barva pleti byla... no, tohle je trochu problém. Obvykle mívá kůži barvy neurčitě tmavé, ovšem rysy obličeje evropské. Při slavnostech si vybírá temně rudou až nafialovělou s občasnými záblesky ohně; tvrdí, že je to slavnostní barva v Pekle. Teď si ji vytvořila taky; aby nebyla sama proti ostatním, přizvala hbitě kamarádku, zvanou Červené Kopýtko. Ta k nám chodí na oslavy ráda a často, a už se stihla všem zapsat do srdce svou neutuchající sexuální aktivitou. Teď se hodlala osvědčit v boji, zářila nadšením a rohy se jí jen blýskaly.

Ach jo, rohy! Že čert má rohy, je samozřejmé a přirozené. Člověk vychovaný v křesťanské kultuře na tom neshledává nic zvláštního. Ovšem mladistvá wéefka, která si teprve utváří představu o dokonalém vzhledu, to vidí jinak: Mama, aj ja chcem také! Čímž je míněno: ne nějaké směšné švindlrůžky, ale pořádné majestátní rohy, kterými se dá odrazit rána šavlí, zapíchnout je nepříteli do břicha a rozpárat mu střeva. Jedeme snad do boje, ne?

Červené Kopýtko nadšeně souhlasila, Axhar byla kupodivu proti; rohy jsou zvláštní výsada čertů a nikdo jiný nemá právo je mít! Vzápětí se urazila Diana: zná z různých kultur spoustu božstev, která též mají rohy, a to mezi ně nepočítá býka Nandu, který nosí boha Šivu, ani keltského Cernunna, který sice nemá rohy, ale majestátní jelení parohy. Axhar vztekle zaječela, že je křesťanka a jako taková neuznává žádné pohanské příšery. A už byli všichni v sobě a hádali se, až jim oči jiskřily.

Jestli se ode mne očekávalo, že je zakřiknu, aby nevyčerpávali síly, tak se mýlili; jen ať se procvičí! Udělali přesně co jsem čekal, začali po sobě vrhat ohnivé koule a energetické impulsy. Jen zbabělci a začátečníci takové rány odrážejí; zkušené wézetky je s chutí absorbují a nechají si energii procházet tělem, až celé vibruje, srší z něj jiskry, hoří případné zbytky ochlupení a holka řve bolestí. Chvilku trvá, než se vzpamatuje; pak zaútočí s tím větší silou.

Betty tu energii jako první použila k vytvoření mocných rohů, avšak nikoliv sobě, nýbrž svému koni. Nebo tedy zvířeti, na kterém jezdí. Vypadá jako kůň, ale není to žádný z našich a není jasné, jak k němu přišla. Zlé jazyky tvrdí, že si odchytila cosi kdesi v astrálu a přinutila to, aby ji nosilo. Když to slyšela Diana, prohlédla si zvíře, pokrčila rameny a prohlásila, že neshledává rozdílu. Taky bych se divil.

Toto téma ze všeho nejvíc irituje naše čertice. Copak Axhar, ta jezdí na koni zaručeně pravém; ale ČK se mezi námi objevila znenadání, včetně svého zvířete; pochopitelně se snaží nevyvolávat pozornost, ovšem když změnila barvu sobě i svému zvířeti na pekelně rudou s černými skvrnami, nemohli si toho nevšimnout ani naprostí flegmatici.

Když se holkám tak skvěle dařily ty barvoměny, začaly experimentovat se změnami tvarů. Rohy byly první, velice úspěšný pokus; pak Zuzanka přišla na to, že by jejímu koni prospělo, kdyby měl protáhlejší tělo. Totiž, kdysi existovala nedostižná klisna Kincsem, dle jména maďarského původu, jejíž tělo připomínalo spíš chrta. Tak si zkusila, co to udělá; a jako pokaždé ji ostatní začaly napodobovat.

Efka si uvědomila, že už dlouho ničím nezabodovala. Připomenula Juliiny experimenty se zebrou Julčou a následné další, takže holky začaly zkoušet mentální ovládání a přestaly se hádat. Nebo se hádaly mentálně, to nevím.

Jeli jsme až do noci; psi vyhledali vhodné tábořiště, kde jsme upadli a usnuli téměř okamžitě. Ujeli jsme značný kus cesty, ačkoliv dle Gawiarra nám ještě velká část zbývala. Bonny navrhovala, že psi doběhnou k táboru sami a zaútočí, ale to jsem zamítl. I když, lovit klidně můžou...

Ráno jsme vstávali za svítání a hned vyrazili na cestu, abychom do poledního žáru byli co nejdál. Štvali jsme se jako blázni přes vyschlá koryta, porosty trnitých keřů a termití hrady, div jsme si nesrazili vaz. V poledne jsme udělali asi hodinovou přestávku u bahnitého zatuchlého rybníčku, tam jsme se vykoupali a pak si dlouho odtrhávali přisáté pijavice. Jeden leopard přitáhl gazelu vyhublou na kost a nějak nemocnou, takže mu nedokázala utéci; byla málo pro všechny, tím spíš, že šelmy ji rozsápaly na kusy a na nás lidi zbylo žalostně málo.

Té noci jsme museli udělat řádnou přestávku, abychom nechali odpočinout unavené koně, jinak by zcela jistě nedošli k cíli. Noc byla jasná a měsíc, den před úplňkem, zaléval krajinu stříbrným třpytem. Čarodějky přetransformovaly místní rostlinstvo na velmi chutné jídlo a nápoj s mírně opojnými účinky; asi díky jim zahájily mimořádně působivé obřady. Protože jich bylo málo, přetrafovaly svoje koně a další účastníky přivolaly z okruhu místních bohů, duchů a strašidel. Nebyla tu žádná ze starších, aby dávala na nezvedenou mládež pozor; takže řádili zběsile jako šílení, Diana okouzleně přihlížela a kňučela vzrušením.

Okolo půlnoci dorazil Wa-gah s dalším, prozatím cizím psem. Přišel podat hlášení o průzkumu, ovšem na to neměl nikdo náladu, takže se trafnul na krásného mladého muže, spojil se s první dívkou, kterou potkal, a odstartoval všeobecné Propojení. Jak vidno, naučil se hodně.

Zprávy nebyly nijak zvlášť povzbudivé: ve vesnici se houfují spříznění černoši ze širokého okolí a zřejmě se připravují k hodům, neboť porážejí dobytek a pečou placky ze sladkých brambor. Je totiž zvykem, že lidské maso je dáváno jen jako pochoutka zvlášť zasloužilým bojovníkům, kteří si to obzvlášť zaslouží. Ženy a děti dostanou jen hovězí a placky, avšak smějí to zapít neuvěřitelným množstvím palmové kořalky, po které dokážou několik nocí tančit a milovat se, ale pak leží třeba dva dny úplně ztuhlí.

Co se týče bílých lidí, ty psi neviděli; ani se tam moc nezdržovali, obhlédli vesnici, ukradli slepici k svačině a zas mazali zpátky. Ten nový ještě vylepšil svůj morální profil tím, že pokousal ženu, co ho zaháněla.

Všechny tyto informace okamžitě převzali všichni, kdo byli Propojeni. Tím v nich vzplanulo velké odhodlání do boje; sexuální hry nejsou vyvrcholením, ale prostředkem, hlavní je boj a lov. Propojením se šelmami vzniká u lidí do podvědomí uložená zkušenost, kterou mohou v případě potřeby využít. Což je jedním z důvodů... Ne, nesmysl. Holky to objevily a využívají toho, protože se jim to líbí. Asi jako ten sex.

Valérie vyjednávala s čarodějkami několika cizích světů, které tu techniku doposud neznaly a chtěly poznat. Některé projevily pochybnost, zda časté Propojení nemá negativní vliv na účastníky; zkrátka, zda člověk vystavený mentalitě šelmy časem nezdivočí. Odpověď: možné to je. Ovšem arminským WZ, tím méně WF, zdivočení naprosto nevadí, čím víc tím líp. Zkušenější holky, které dokážou poznat rozdíl mezi svými schopnostmi dříve a nyní, se chlubí, že začaly vidět potmě, mají lepší čich i sluch a dokonce se začíná vyvíjet přirozený instinkt na nebezpečí. Jediný negativní faktor je, že přestaly být přísné vegetariánky a začaly se cpát mršinami.

Bonny rovněž přispěla do vědecké diskuse: dokud byla člověkem (maličkou, hodnou, lítostivou a bojácnou holčičkou), považovala skoro všechno za útok, všeho se bála, často brečela a při představě, že by ji někdo napadl, málem omdlévala hrůzou. Teď naopak považuje každý útok za hru a nadšeně jej vítá; pustit se do rvačky je pro ni extáze.

Námitka: kdy že to byla bojácná a lítostivá? Co lidská paměť sahá, rvala se jako pes odjakživa a nedala pokoj, dokud nebyla zbita a znásilněna. Když se jí to některý den nestalo, byla protivná a rozmrzelá a každého provokovala, dokud ten výprask nedostala. Odpověď: no, právě tím se maskovala...

Přestože noc byla oficiálně určena k odpočinku, moc toho nenaspali; avšak síly obnovili dokonale, všichni jen vibrovali energií. Dokonce i koně letěli jako vlaštovky; čarodějky se v průběhu dne nemohly hádat, ale všelijaké experimenty zkoušely, to by si nedaly ujít. Téma: které informace zapsat do mysli koní (jízdních zvířat) a které nikoliv. Kupodivu se shodly alespoň na tom, že je možné je vybrat a omezit.

Na úsvitu čtvrtého dne jsme byli ještě stále dost daleko od vesnice; tam na nás čekal další pes a hlásil, že se do vesnice ze všech stran scházejí černí lidé, že voli se už pečou a je jen otázkou času, kdy budou opékáni i lidé. Tak jsme ještě přidali a letěli jako k ohni.

Pak jsme potkali jednu velkou skupinu hostí, okolo padesáti lidí celkem. Šli v dlouhé řadě vyšlapanou stezkou a jak nás spatřili, odhodili vše co nesli a mazali do křoví. Tedy, náklad nesly jen ženy, drobné, hubené a sešlé, s oholenými hlavami, oblečené jen tu a tam do sukýnky z trávy a listí. Zato muži byli o hlavu vyšší, čemuž napomáhaly ještě vysoké složité účesy zpevněné hlínou a ozdobené barevným peřím. Kromě toho měli ti krasavci celé tělo pomalované různými barvičkami, do uší a nosu vražené kosti buď lidské nebo zvířecí, často kly divokých kanců. Jejich náčelník byl oblečen do leopardí kůže, ostatní měli na sobě různé kdovíkde sebrané hadry a kusy kůže, mladší byli zcela nazí. Každý z nich měl oštěp, pangu a luk se šípy, ale ani jim nenapadlo to použít; zahodili všecko a prchali.

Betty sebrala v jízdě jednu tykev, která vypadla prchající ženě, a ochutnala obsah; byla to palmová kořalka tak odporné chuti, že zavyla nadšením a hned mi nesla ochutnat. Ten nápoj byl ostrý, pálil v krku, ale dodal nám příjemně bezstarostnou náladu, asi jako rána kladivem. I Diana se napila, jen šelmy ohrnovaly čenichy; zato kusy masa, které upadly prchajícím, hned sebraly a spolykaly.

„Tyrane,“ oslovila mě Betty a černé oči jí blýskaly, „Vypadá to, že to na žádný pád nemůžeme stihnout a přijedeme pozdě. Leda bys povolil...“

„Abyste jeli napřed? Konečně – proč ne?“ zasmál jsem se.

Betty se otočila ke svým kamarádům a vydala ze sebe příšerný skřek. Nic dalšího nebylo potřeba; vypadalo to, jako by celá smečka naráz explodovala, tak rychle mi zmizeli z dohledu.

„Ale chovejte se tam slušně!“ zařval jsem za nimi.

Betty jela poslední, jako ovčák za stádem; ohlédla se a zakrákala něco silně nezdvořilého.

„Tohle musím vidět,“ rozhodla Diana, „Jedem!“

Už zdálky jsme slyšeli dunění tamtamů. Když je přehlušilo zběsilé ječení útočníků, došlo tam k nějakému boji; zatímco Bubussové používali především oštěpy, luky a šípy, čarodějky svoje blesky. Bojovníci měli každý nějakou svou taktiku, kterou potřebovali vyzkoušet. A šelmy zuby, to je samozřejmé. Než jsme tam dojeli, bylo po boji a jednotlivci honili po polích prchající nešťastníky, aby se na nich vyřádili. Zvláště cenění byli významní bojovníci s mnoha nádhernými ozdobami, které byly památkou na hrdinské činy za předchozích bojů. Ženy a děti se krčily u chatrčí, aby se nedostaly pod kopyta koním; nikdo si jich nevšímal.

Trnitá ohrada, která zajišťovala ochranu vesnice proti šelmám, byla na několika místech odstraněna kvůli hostům; jinde ji útočníci spálili, když jim překážela. Když jsme se vřítili na náves, byl tam relativní klid; kdo zůstal, neodvažoval se pohnout. Uprostřed se na několika ohních pekla těla volů, ze kterých byla jen stažena kůže; dokonce nebyli ani vykucháni a výpary z jejich břicha mi nepřipadaly vábné. U posvátných bůžků vešebtů stály mohutné džbány s prosným pivem a palmovou kořalkou; na velkých listech tam byly také naloženy hory placek. Vše bylo připraveno k veliké hostině.

Taky nejdůležitější pochoutka: jen kousek od ohňů s pečení byli ke zkříženým oštěpům, zabodnutým do země, přivázáni dva bílí lidé, dospělý muž s rezavými vlasy a asi dvanáctiletý chlapec. Oba měli zavázaná ústa, aby nemohli křičet, jinak byli zcela nazí. Muž měl na sobě několik oděrek, zřejmě se bránil. Zírali na dění kolem sebe dost vyjeveně, nejspíš si nebyli jistí, zda jsme přátelé nebo...

Ono taky není divu. Náměstí zcela ovládly strakaté holky z leopardí gardy; zatím ještě nebylo jisté, zda se někdo nebude vzpírat, ale některé už si vybíraly budoucí otroky a hlasitě se hádaly o jejich přednosti. Axhar si všimla vešebtů, sklouzla s koně, obezřetně k nim došla a když je prozkoumala, vycenila na ně zuby a vydala pekelný řev, který znamenal výzvu; jako správná křesťanka pohanské bohy prostě nesnáší! Zuzanka a Irma se jí smály; Červené kopýtko družku nepodpořila, sedla si na náčelnickou sedačku a pokoušela si vytáhnout z břicha nepřátelský oštěp.

„Kdybys nebyla pitomá a nelezla dopředu...“ komentovala to Naike.

Některé další se shrnuly kolem; měly značný zájem o postup ošetřování, neboť byly zvědavé na anatomii čertí holčičky. Komu z lékařů se podaří pitvat čerta, že? ČK se ovšem ošetřovala sama; jednoduše roztáhla okraje rány od sebe, jak to nejvíc šlo, a když to nešlo, rázně škubla a rozervala kůži i vnitřnosti od sebe. Krev měla temně fialovou, stříkala z ní přihlížejícím do ksichtu. Vytáhla oštěp, jakž takž srovnala jednotlivé vnitřní orgány do původní konfigurace, promnula dlaněmi, aby se dostaly na původní místa, pak stáhla kůži a přejížděla po ní, dokud se nescelila. Vstala, protáhla se, zakroutila břichem jako turecká tanečnice a usoudila, že je to v pořádku. Pak se rozhlédla po pobledlých kamarádkách:

„Co je? Děje se něco?“

„Ani nic,“ vykoktala otřesená Naike, „To už seš v pořádku?“

„Skoro jo. My čerti jsme odolný... to nevíte?“

Seskočil jsem s koně, přešel k zajatcům a přeřezal jejich pouta; chlapec okamžitě sklouzl Dianě do náruče a vyděšeně koukal, jak mu uvolňuje roubík. Uvědomila si, jak příšerně musí pro jeho zraky vypadat, tak si zrušila leopardí maskování aspoň na hlavě. Ne, že by to moc pomohlo.

Když jsem osvobodil a zbavil roubíku muže, jen vydechl:

„Díky Bohu! Už jsem se viděl na rožni nad ohněm!“

„Obávám se, že jste nebyl daleko od pravdy. Jak se vám to zase stalo, lorde Briane?“

Přestože byl tak vyčerpán, překvapeně zvedl hlavu: „My se známe, pane?“

„Já vás znám, vy mne doposud ne. Měli bychom být oficiálně představeni, ale nebudem to protahovat: Charry Guyrlayowe – a moje žena Diana.“

„Ach, vy jste... ten vladař nějakého ostrova, o kterém mluvil... ten hoch!“

„Chris Baarfelt. Někde tady poletuje...“

Vydal jsem příslušný skřek. Orlosup Chris slétl z výšky jako kámen, těsně před dopadem roztáhl křídla, zbrzdil a doskočil na nohy. Dopřál nám parádní pohled na svou proměnu, pak se široce usmál:

„Ahoj, lorde Briane! Ahoj, Algie! To jsem rád, že vás zas vidím!“

„I my jsme rádi, lorde Christiane,“ řekl Angličan zdvořile, „Algernon bohužel, jak můžete vidět, není ve stavu...“

„Já vidím. Neboj, hned ho dáme do kupy!“

O Algernona se staraly harpyje Sif a Iris, částečně létající dravci, částečně holčičky. V současné chvíli nádherně černozlatě opeřené.

„Díky Bohu, už jsem si na ty vaše... kouzla poněkud zvykl. Jinak bych to pravděpodobně odnesl srdečním infarktem!“

„Máš problémy se srdcem?“ V Betty zvítězila léčitelka nad bojovnicí.

„To je Betty...“ představil Chris, „Trochu moje matka, trochu sestra...“

„Těší mě, slečno!“ reagoval lord.

Betty mu položila dlaň na hrudník a zvolna ji opatrně zasunula dovnitř.

„Cítím tam nějakou nesrovnalost... Chvilku vydrž!“ položila si jeho dlaň na vlastní hruď, vlastně ji přilepila nebo nechala vrůst do sebe. Zhluboka dýchala a rovnala jeho srdeční rytmus podle svého. Zároveň předávala energii; pak se kouzelně usmála:

„No, zatím to bude dobrý. Večer se ještě propojíme a udělám ti důkladnou inventuru celýho těla. Budu se těšit...“

„Já taky!“ odpověděl, aniž tušil, co to pro něj znamená.

Nárůst energie pro něj znamenal kromě jiného, že si uvědomil prekérnost svého postavení: byl nahý před dámou! Že ta dáma je rovněž nahá a nevypadá, že by jí to nějak vadilo, je zcela podružné; gentleman má svoje zásady, jež musí dodržovat za všech okolností!

„Vážená slečno,“ zahájil, „Dovolte, abych vám přednesl svoje omluvy...“

„Kašli na to, tepuju tě.“ odpověděla, „Abych to přeložila: vnímám každou tvou myšlenku, takže si nemusíš ničit jazyk.“

Zarazil se; jestli vnímá každou myšlenku, tak potom...

„Ano, vím, že se ti líbím a chceš se se mnou milovat. Já s tebou taky!“

Lord zrudl; nejdřív se lekl, zda to neslyšel jeho syn, ale ten byl pořád ještě v péči S-I. Pak ho napadlo, že dáma, která dává tak otevřeně najevo své choutky, musí být přece... A on ji považoval za princeznu!

„Jsem princezna. Právě proto si můžu svobodně volit milence a druh zábavy, jaký se mi líbí. Můžu být i děvka, když budeš chtít! Můžeš si dělat s tímto krásným tělem, co tě napadne. To ještě uvidíš...“

Tohle bylo tak ožehavé téma, že od něj chtěl utéci co nejrychleji. Chvíli se pokoušel promyslet, co říct: „Byl bych vám nesmírně vděčen, slečno Beatrice, kdybyste mi mohla sehnat něco na oblečení! Ti odporní lidožrouti rozkradli celou moji garderobu a navlékli ji na svá špinavá těla...“

„Ano, s koupáním mají určité problémy...“ smála se Betty. Zároveň však už přemýšlela; samozřejmě mu mohla vysvětlit, že nikdo z přítomných nemá nic oblečeného ani po tom netouží, ale mnohem rychlejší bylo... Pozvedla ruku a oblékla ho čistě bílého tropického oděvu, přesně takového, jaký považoval za vhodný pro tuto příležitost. Věděl, že to udělala kouzlem; avšak cítil na těle doteky spodního prádla, kalhot, košile, vesty... dokonce měl pod krkem bílou vázanku, která mu držela hlavu zpříma. Ještě mu podala tropickou přílbu, on si ji nasadil a byl konečně spokojen.

Jeho sebevědomí okamžitě stouplo. Prohlížel si tu roztomilou černoočku a nemohl se zbavit myšlenky, jak by jí to asi slušelo na dvorním plese ve Windsorském paláci, kdyby byla příslušně oblečena a...

Betty se neubránila úsměvu. Nevytvořila si plesové šaty vyšívané perlami ani klobouk s rajčím peřím, stačily bílé cestovní šaty, vlasy spoutané do parádního ohonu a koketní slaměný klobouček. Byla tak krásná, že...

„Jsi milý,“ pohladila ho po tváři, „Ale možná bys udělal lépe, kdyby ses radši najedl a napil. Čeká nás dlouhá cesta a...“

„Bude mi potěšením, slečno Beatrice. Vy nemáte hlad?“

Rozhodně neměla chuť na maso afrického vola, napolo upečené nad otevřeným ohněm; ale přistoupila k pečeni, pečlivě vyhledala a odřízla porcovacím nožem zvláště chutný kousek, položila na stříbrný talíř a podala mu ho. Ano, ještě vidličku... Poděkoval a začal pojídat s vrozenou distingovaností. Tak si uřízla kousek taky a elegantně pojídala.

Zuzanka s Irmou se přišly podívat, vyprskly smíchy a nechápaly.

„Ano, ještě něco na zapití!“ Betty se rozhlédla, přivolala si nejbližšího černocha a nařídila mu nabrat ze džbánu dvě misky prosného piva. Odmítal se podřídit, ale pálila mu chodidla tak dlouho, až poslechl; oblékla ho do panské livreje a přinutila stát a držet stříbrný tác se skleničkami z broušeného skla, naplněnými skvělým vínem, dokud hodovali.

„Teda, ty válíš!“ ocenila Zuzanka a radši se stáhla.

Betty usadila lorda Briana na trojnohou sedačku, vyhraženou nejvyšším náčelníkům. Já jsem zůstal stát, neboť jednak tu další sedačku neměli, jednak se blížil průvod pěti významných mužů kmene, nádherně vystrojených a silně vyděšených, neboť je postrkovali leopardi a lvi. Čtyři vypadali na náčelníky, pátý byl téměř jistě kmenový šaman.

V duchu obvyklého chování vznešených pánů v Africe jsem se nafoukl jako krocan a počal se tvářit zarputile. Když mi je přistrčili blíž, pokusil se ten nejdůležitější něco povídat, ale já zařval: „Jak se opovažujete přede mnou stát? Na kolena – a tváří do prachu!“

Možná by to byli udělali sami od sebe, ale neměli dost času, neboť šelmy jim podrazily packami nohy, takže upadli.

„Jak jste si troufli zajmout lidi, kteří jsou mými přáteli?“ štěkal jsem na ně, „Což vám není známo, že jsem králem králů velké země za mořem a přítelem Zlatohřívých pánů ze Simbabwe? Nejste hodni líbat prach pod nohama mýma a mých přátel! Moji čarodějové mohou způsobit, že nepoznáte klidu ve dne ani v noci, nebudete moci jíst ani pít ani spát se ženami, jen bez ustání prchat před naší zlobou!“

Náčelníci samozřejmě neměli o mé existenci tušení (ledaže šuškanda funguje i v Africe); ovšem znali lvy a věděli, že žertovat s nimi se nevyplácí a neposlušnost bývá trestána. Přemýšlet o tom, zda je mé chování spravedlivé či nikoliv, jim ani nenapadlo; tušili, že jsem pánem jejich života.

„Ó velký králi!“ odvážil se jeden ve chvíli, kdy jsem se nadechoval na další sérii nadávek, „Odpusť nám bídným! Netušili jsme, že tito dva lidé jsou tvými přáteli! Ach, slituj se nad naší nevědomostí!“

Tu výmluvu jsem očekával, bylo to ostatně to jediné, co mohli uvést na svoji obhajobu.

„Ty drze přiznáváš, že neznáš moje rozkazy? Jsi hlupák a zasloužíš smrt! Nevíš snad, že jsem zakázal pojídat lidi? Dám tebe a tvoje lidi sníst svým šelmám, abyste poznali, jaké to je!“

Náčelníci počali nesrozumitelně kvílet a hořekovat; jejich kouzelník byl o něco chytřejší, zachřestil svými amulety a počal úlisně hovořit:

„Ó veliký králi, slunce, které nás zahříváš a vodo, která nás napájíš! Ty největší z velkých! Samozřejmě bychom byli nejšťastnějšími tvory pod sluncem, kdyby ses rozhodl sníst naše nehodná těla a posílit tím svoji statečnost a mužnost, o které se vyprávějí tisíceré legendy po celé širé zemi! Ale rozmysli se, zda jsme my skutečně ti praví, kteří by ti měli posloužit za pokrm! Pohleď na naše těla, vyhublá a nezdravá, v nichž není mnoho dobrého masa, pohleď na nás, kterak jsme slabí a roztřesení a bojíme se i zadupání stepního králíka; a co se týče žen, už dávno naše mužná síla vyhasla a mladé dívky se smějí našim vychrtlým údům! Uvědom si, ó pane, že bys jistě nic nezískal tím, kdybys snědl zrovna nás... Třeba bychom ti mohli předložit k jídlu tělo někoho jiného...“

„Mlč!“ napadlo mi chytit ho pod krkem, ale doposud klečel, i když už byl napolo vzpřímen, a já nechtěl porušit svoji důstojnou pózu, „Pokud jste vy skutečně takoví, jak jsi právě řekl, pak nejste hodni být náčelníky tohoto mocného kmene! Sejměte odznaky své moci a položte je na zem před nás! My sami se staneme vašimi náčelníky!“

Nastalo překvapené ticho. I pospolitý národ, který poslouchal zpovzdálí, se zarazil. Předtím, když kouzelník líčil chabost a neschopnost členů rady, se odtamtud ozýval souhlasný smích a výkřiky, ale teď zůstali stejně vyjeveni jako jejich šéfové.

„Co jsi to řekl, pane?“ tázal se opatrně šaman.

„Přiznal jsi, kouzelníku, že nejste dost dobří, abyste zastávali vysoké funkce, které vám svěřil váš národ. Tím pádem je jasné, že je zapotřebí nových náčelníků. A já, jako váš nejvyšší pán, jsem rozhodl, že těmi náčelníky budeme my. Já jsem králem, moje žena prvním zástupcem; kouzelníkem jmenuji... no ano, Barta. Odložte všechny svoje ozdoby a odznaky do písku; my je převezmeme!“

Lord Brian zjistil, že mu zmizela kamarádka; zato se zjevil Bart, smál se a chystal převzít funkci. Kouzelník těkal očima z jednoho na druhého a zřejmě zvažoval, zda jsme se úplně zbláznili nebo co je to za novou čertovinu. Ale všichni ostatní se podřídili; až na nejvyššího náčelníka, ten se přece jen nechtěl se situací smířit.

„Ne a ne!“ rozkřikl se a udělal dva kroky k nám, „Nenecháme si poroučet ani od lidí, ani od lvů! Zachovávali jsme svoje zákony a svá stará práva, ani páni stepi nesmějí...“

Bart přistoupil blíž a když černoch nejvíc křičel, vztáhl proti němu ruku s roztaženými prsty. Chudáku náčelníkovi se náhle místo nadávek začal valit z úst proud jakési nechutné tekutiny; pak se jí začal dusit, kolena pod ním podklesla a on se natáhl do písku. Čtyři zbývající pro jistotu ucouvli.

„Ještě někdo se odvažuje nesouhlasit?“ zeptal jsem se.

První se začal svlékat kouzelník; měl na sobě složitou masku z kůže antilopy i s dlouhými kroucenými rohy, žíněnou paruku, zdobenou barevnými ptačími peříčky, velké náušnice, asi dvacet náramků, přívěsky na lýtkách, leopardí sukýnku, patnáct různých náhrdelníků a amuletů a spoustu roztodivných posvátných předmětů; než to ze sebe dostal, bolestně vzdychal a kroutil očima, zřejmě to představovalo veškeré jeho jmění.

Bart špičkou boty postrčil náčelníka: „Vstaň a odlož svoje náčelnické odznaky!“ nařídil. Černoch se zvedl, ale pohyboval se jako natažená mechanická loutka, civěl tupě před sebe a byl v transu, což jeho národ nechápal a dával svůj údiv najevo mnoha zděšenými výkřiky. Když to skončilo, odstoupili obraní náčelníci stranou a jen na nás poulili oči.

„Promiňte, Veličenstvo,“ odvážil se lord Brian, „Přestože mi ta dívka přeložila, předpokládám poměrně přesně, vaši řeč, nechápu dost dobře, jaký účel má tohle vaše zvláštní počínání...“

„Pokud vím, zajímáš se přece o národopis a projevy kultury místních obyvatel! Nedovedu si představit, jakým jiným způsobem bys získal úplně zadarmo pět slavnostních oděvů i s výstrojí; například kouzelník by ty svoje amulety nedal za žádnou cenu. Potom ti to všechno dám a ty to můžeš věnovat Britskému muzeu jako zvláštní sbírku z Jihovýchodní Afriky!“

Chvíli trvalo, než mu to došlo. „Ale to je výborný nápad! Už chápu...“

„Já mívám samý výborný nápady. Tak šup do tý parády, ať na ně uděláme trochu dojem! Vem si jeden z těch kostýmů, Bart ti pomůže...“

„Cože? Já se mám obléknout do těch... ale vždyť ty hadry budou nejspíš špinavé a... možná i plné hmyzu!“

„S největší pravděpodobností,“ narazil jsem si na hlavu čelenku podobnou divošské koruně, vyložené nějakou kůží a vyzdobenou pštrosími péry, v níž bylo určitě pár tisíc vší.

„Ty máš něco proti vším a blechám?“ smála se Diana, „My si je schválně pěstujeme na chov! Ale vážně: při životě v divočině se tomu nevyhneš, proto nosíme tak krátké vlasy. A když už to není k vydržení, podnikneme odvšivovací operaci Ohněm. To nic, na to si zvykneš!“

Lord Brian měl proti tomu řadu námitek; naštěstí byl poněkud váhavý a pomaleji mu to myslelo, zatímco Dianino zapalování je mnohem rychlejší; a měl tu dobrou vlastnost, že rychle podléhal soustředěnému nátlaku. Jedině to způsobilo, že se oblékl do divošské parády, pak se překvapeně prohlížel a nechápal, kam zmizel jeho parádní cestovní oblek. Též jsem si vzal náčelníkovy šaty, ale nejvíc se vyřádila Diana a malý Algernon, kterého moc bavilo si navlékat amulety, chřestítka a náramky. Bart vyčaroval rostlinné barvy a jednoho po druhém nás pomaloval, jak jsme viděli u domorodců; lord Brian se chtěl bránit, ale Diana ho ukecala.

Zajímavé bylo, že převzetím odznaků náčelníků jsme získali u lidu i úctu a vážnost, která jim dříve byla prokazována. Nešťastníci stáli opodál a vypadali teď mnohem hůř, než obyčejní lidé; dá se říct, že byli míň než nic.

„Od této chvíle jste vy všichni obyčejnými bojovníky jako ostatní. Náčelníky osady jsme nyní my. A já nařizuji, aby se pokračovalo ve slavnosti, jak probíhala před naším příchodem. Až na to, že lidé se zabíjet a opékat nebudou; dobytek vám bude muset stačit.“ oznámil jsem jim. Poté jsme si nechali přinést sedačky, usedli jsme, důstojně se krmili a popíjeli; šelmy se rychle podělily o všechno maso, jež objevily, totiž syrové; na koho nezbylo, zakousl si některou domácí slepici. Tawarr se nějak dost rychle nepostaral o svůj příděl a už na něj nezůstalo; nenechal se tím vyvést z míry, zabil úderem tlapy nejbližší krávu a snědl ji celou sám.

Chvíli trvalo, než se život vesnice zase uvedl do normálního stavu; potom začali hudebníci zase bubnovat a drnkat na všelijaké nástroje, ženy urychleně připravovaly další pohoštění a muži, páni tvorstva, usedali a cpali se. Děti nás dlouho očumovaly a nechápaly, jak si to srovnat v hlavičkách, ale děti koukají vždycky a je to správné, neboť se tím učí poznávat, kdo jsou mocní tohoto nespravedlivého světa.

Bart se chvíli bavil s Algernonem a něco mu vysvětloval; pak ho to asi přestalo bavit, nechal malého lorda skupince dospívajících kluků černé pleti a sám seděl na sedačce, okusoval stehno slepice a mračil se.

„Jak se zdá, něco ti chybí ke spokojenosti!“ oslovil jsem ho.

„Abych ti řekl pravdu, trochu ano.“ usmál se smutně.

„Tak neváhej, chlapče, a jen do toho. Která se ti líbí?“

„Ještě jsem si nevybral. Jak dlouho tady zůstaneme?“

„Schválně kvůli tobě přes noc. Ráno vyrážíme domů. Spokojen?“

„Dokonale. To mi úplně stačí.“

„No samozřejmě. Pokud možno si vyber nějakou náčelnickou dcerku, ať je z toho pořádnej průšvih!“

„Dobře víš, že na původ a kastu se nikdy neohlížíme. To nás špatně znáš. Nám jde především o člověka. Neboli jak učí Jeho Svatost kardinál Baarfelt: 'Užívej synku světa, ale dbej, aby to bylo vždy s dívkami nevinnými a poctivými...'“

„Přerazím tebe a Valérii taky. Táhni mi z očí!“

Bart se mile usmál, částečně se odstrojil z kouzelnické parády a vmísil se do davu. Asi o půl hodiny jsem ho zahlédl, jak se velmi přátelsky baví s hubenou dívčinou čítající tak třináct jar, s velkýma vykulenýma očima, rozpláclým nosem a vyholenou lebkou. Na tu bídu, že místní ženy nebyly nijak hezké, byla aspoň mladá. A nejspíš nějak magicky nadaná.

Lord Brian se počal chovat nenuceně; částečně proto, že pil tu místní kořalku, jen co mu ji úslužná černá holka dolila. Začala mu stoupat do hlavy. Dobře vím, co jejich pálenka dokáže, tak jsem včas přestal, ale on si nedal říct. Už nám bez říkání všem tykal, vyprávěl žertovné příhody ze svých cest po světě a smál se našemu vyprávění, hlavně Dianinu. Ty jeho příběhy byly spíš hloupé než žertovné, ale co se dá dělat, lepší neznal.

Potom se začalo tančit; já a Diana tancujeme rádi, Bart se musel předvést své dívce. I když, teď tancoval zase s jinou, o něco starší holkou s velkými ňadry, zdobenými parádními jizvami. Lord Brian měl kuráž tancovat taky, ale bohužel netančil snad ani doma v Evropě, choval se jako slon zašitý do pytle, nedržel rytmus ani směr poskoků a byl černochům asi jen pro legraci. Neustále se sháněl po Betty a zoufale škemral, aby mu ji někdo našel; nejspíš Bart, když je její brácha, ne?

Podivně se dařilo Algiemu; tím, že byl povýšen na náčelníka, usoudili domorodci, že je mnohem dospělejší než vypadá – věk bílých odhadnout neumějí. Algie byl dost velký, aby mu mohli hádat tak patnáct; v jejich kmeni nedosahují takového vzrůstu jako mnozí jiní. Z toho důvodu usoudili, že by mu měli prokazovat stejné pocty jako dospělým; počínajíc jídlem a pitím, které samozřejmě neodmítal.

Ale byla důležitější, hůře proveditelná povinnost; na chudáka chlapce dělaly krásné oči místní slečny. Bart nasadil určitou úroveň a ty krásky jeho zvyklosti zřejmě považovaly za standard. Algernon to dost dlouho nechápal; a když alkohol uvolnil všeobecnou morálku natolik, že jej jedna dívka počala ještě ke všemu osahávat, polekal se a hledal pomoc.

„No copak, chlapče, co je?“ Bart byl ve výtečné náladě, odpočíval na lůžku ze spletené trávy a jeho prsatá holka ho obsluhovala nějakým posilujícím nápojem. Algiemu se rozklepala kolena.

„Odpusťte, lorde Bartolomćo... já... já nevím, jak bych to řekl!“

„Posaď se nebo polož, nestůj jako tvrdý Y. Dej mu taky napít, vypadá hoch nějak uřícenej. Tak co se ti děje?“

„Když... tady se dějí tak zvláštní věci! Víte, mylorde...“

„Počkej. Tykej mi. A jmenuji se Bart.“

„Jo. Jistě, Barte. Tedy... je tady jedna dívka.“

„Je tady fůra dívek, Algie. Co s nimi má být?“

„Jedná se o... tam tu, jak má červenou sukýnku. Vidíš ji?“

„Jo, pěkná. A co – líbí se ti snad?“

Algie se začervenal. „No... jak bych to řekl...?“

„A, to máš fuk! Vůbec se s ní nebav, ona to pochopí sama!“

„Vy jste zřejmě opilý, lorde Bartolomćo! Já se s ní nechci bavit, to spíš ona, se mnou! Chovala se ke mně tak... já nevím, jak bych to vyjádřil. Dalo by se říct: vyzývavě!“

„Vyzývavě? Hleďme! Asi ses jí zalíbil. A co má být?“

„Totiž... ona nejen že se tak chovala. Dokonce na mne i sahala. Bylo to dost nepříjemné...“

„Hleďme. A kampak?“

„No... nerad bych to vysvětloval!“

„Aha. To ony dělají, když se nemůžou dohovořit. Až povyrosteš, začne se ti to líbit. Jsi ještě mladý, hochu...“

„Samozřejmě. Ani by mi to nenapadlo, takové věci!“

„Šťastný a blažený je věk nevinnosti. Važ si svého mládí; za dva tři roky bys ji chtěl a ona nebude svolná. Docela ti závidím...“

„Ale Bože! Barte, ty se s ní domluvíš! Vysvětli jí nějak, že s ní nechci nic mít, ať mě už neobtěžuje! Je mi naopak velice protivná a nejradši bych, aby táhla k čertu!“

„To není sice zdvořilé ani pěkné k dámě, ale jak chceš. Já už jí to nějak vysvětlím... můžeš ji poslat sem?“

„No já nevím... já se pokusím!“ Algie to vykonal tak, že vystrčil hlavu z chatrče a když si ho dívka povšimla, zakýval na ni, aby šla blíž. Vyhověla mu, samozřejmě; Bart si ji pátravě prohlížel. Dívka se usmívala a dávala najevo, že je svolná k službám komukoliv.

„Máš štěstí, hochu,“ ocenil Bart, „Je moc pěkná; a hodila by se k tobě, je jí asi tolik co tobě...“

„Mně je dvanáct. A půl...“

„No, jí asi taky tak. Pro ni už nejlepší věk k lásce.“

„Můj otec by to prohlásil za nemorální!“

„Můj taky. Co se dá dělat; ona se zas nedožije padesátky a když si nedá pozor na leopardy a krokodýly, tak ani třicítky. V patnácti matkou, ve třiceti babičkou, ve čtyřiceti stařenkou – to je život černé ženy. U nás si holky hrají s panenkami, tady už s vlastními dětmi...“

„To je zbytečná a planá filosofie,“ namítl Algie a odsedl si, protože ta dívka se k němu opět začínala vinout.

„Neboj se, trochu mazlení ti přece neuškodí! Sáhni si na ni taky. Tam, kam se nesmí. Udělá jí to radost.“

„Ale Barte!“ vzdychl Algie vyčítavě, „Nedělej si ze mě legraci, prosím! Já tě žádal o vážnou pomoc!“

„Inu což...“ Bart se zvedl do sedu a začal hovořit místním nářečím, aby mu dívka rozuměla: „Podívej, malá: můj přítel se na mne obrátil, abych ti něco vysvětlil. Víš, on je čarodějem zvláštní sekty, která mu zakazuje mít dívky v určitých dnech. Dnes je zrovna ten den a zítra taky, proto hrozně lituje, ale musí dneska tvoji milou společnost odříci!“

Dívka se tvářila dost překvapeně a napůl i bázlivě; kouzelník tak zvláštní a přísné sekty byl pro ni zřejmě novinkou.

„Rozuměl jsi? Vysvětlil jsem jí, že dneska nemůžeš. Pokud možno se neochomejtej kolem jiných holek, nebo se hrozně urazí...“

„Co si to o mně myslíš?“ zrudl Algie, „Já vůbec nic...“

„Nevadí. Neboj se, nebude škodná. Já ji svedu sám.“

„Cože?“ Algiemu málem vypadly oči.

„Neřvi tak, ona o tom ještě neví. Musím si s ní chvilku popovídat, než bude k tomu svolná. Jestli se chceš dívat, jak se to dělá, můžeš zůstat!“

„Ne! Děkuju za všecko, ale už jdu!“

Algie vypadl, Bart si přitáhl jeho dívku blíž a bez přihlédnutí k hněvivým pohledům své společnice jí začal něco vysvětlovat. Algie chvilku koukal kam se vrtnout, až rozhodl, že nejlepší bude ztratit se z dohledu všem lidem. Objevil mezi šelmami Přeraženého Tesáka a šel k němu, protože se mu reortský doktor líbil a cítil k němu důvěru. Když se mu uvelebil mezi předními tlapkami, vzpomněl si na dávné mentální spojení, jež mu zřídil Chris; začal s ním hovořit pomalu, váhavě a klopýtavě, ale brzy si vzpomněl a zakrátko byl zabrán do důvěrné diskuse se všemi šelmami. Pokud ho při tom viděli černoši, získali k němu o to větší úctu.

Když se všichni velitelé začali zaobírat vlastními záležitostmi, dostali prostor další schopní. Třeba Axhar; ta trávila večer v blízkosti vešebtů, čas od času se k nim ohlédla a vyzývavě zavrčela. Jako křesťanka bytostně nesnášela tyhle pohanské obludy, toužila se s nimi servat a roztrhat je na cucky. Už chápete, proč Templáři přijímají do svých řad bytosti tohoto typu? Vynikají mimořádnou nesnášenlivostí vůči pohanům a je dobré stavět je v boji do předních řad.

Afričtí bohové nejsou od přírody zlí. Jsou ochránci svého kmene, tudíž nepřáteli ostatních, kdo proti nim něco mají. Divná čertice z cizího Pekla byla přesně to: nepochopitelná, bez příčiny nepřátelská, krutá. A co víc, sama je vyzývala k boji! Ne že by jí rozuměli, ne že by se dokázali domluvit; ale porvat se, to by jim šlo! Čas byl příhodný, čarodějky měly svých starostí dost. Tak ještě určit hřiště, někde dost daleko, aby nepřilákali nežádoucí pozornost... Což se podařilo celkem rychle, Axhar jim otevřela Bránu do odlehlé části své říše. A jdem na to!

(Výsledek jsme se dozvěděli mnohem později, ale vám prozradím hned, jak to dopadlo: nerozhodně, jako obvykle. Na obou stranách byli nesmrtelní, či spíše obtížně zlikvidovatelní. Po prvním střetnutí si obě strany přivolaly pomoc a všichni se rvali jako čerti. V průběhu boje se naučili respektovat jeden druhého, takže nakonec uzavřeli jakýs takýs mír a vrátili se v klidu do našeho světa. Příště to dořešíme...)

Když zmizela i Axhar, zbylo jako poslední Červené kopýtko. Roztomilá čertice (malá, ale šikovná) se chce obvykle spíš bavit, než prát; teď se jí nejvíc líbilo tancovat a svádět kluky. Hrozně moc se jim líbila; temně rudá pleť, jiskřivě ohnivé vlasy, elegantní rohy, drápky na prstech, kterými umí tak skvěle rozdráždit muže! A navíc: ČK dokáže vždy vyčarovat tak ďábelskou muziku, že se všichni v krátké době dostanou do extáze. Což se stalo také tentokrát, tanec byl čím dál divočejší a vášnivější. Jak se divit, že nakonec všichni té vášni propadli a skončilo to všeobecnými orgiemi? Černí, bílí i barevní, lidé, šelmy i démoni se všelijak promísili a bavili se, až nakonec k ránu upadli do totálního bezvědomí.

Ráno jsem se probral s ukrutnými bolestmi hlavy. Slunce bylo vysoko, už pěkně připalovalo. Dospěl jsem ke zjištění, že jsem se včera opil jako to hovado; hamba mi! Taky mi bylo zle od žaludku i ze všech jiných stran.

Diana se vracela od potoka a byla celá mokrá, asi se koupala. Podívala se na mne, ale neřekla ani jediné slovo. Dokonce se ani neusmála, odtáhla se co nejdál ode mne a tam zůstala, tichá jako myška.

Na rozdíl od nejvyššího náčelníka tohoto kmene (tedy bývalého, teď jsem jejich náčelníkem já!). Už si sehnal něco na sebe, ne tak parádního jako co jsem z něho stáhl, ale vypadal impozantně. Zatím si netroufal přijít blíž, ale kroužil okolo naší chatrče jako sup a podobně se i tvářil. Nedivím se, ona to dřív bývala jeho chatrč. Tedy = jeho sídlo.

Když už jsem jeho přítomnost nemohl přehlížet, pokynul jsem mu, ať tedy přijde a řekne, co má na srdci. Měl čas si to promyslet, já ne.

„Nejvznešenější pane, já samozřejmě souhlasím se vším, co řekneš a uděláš, a vždycky tě ve všem poslechnu...“

„Nic jiného bych ti ani neradil.“ řekl jsem a sevřel si hlavu. Bolela.

„...ale přesto musím žádat... tedy, pokorně prosit!“

„Fuj! Co se ti zas nelíbí?“

„Ten mladý kouzelník... chová se zcela nepřístojně k dívkám mého kmene!“

„Zaprvně: nemáš žádný svůj kmen. Zadruhý: Bart je přítel Reortů a všecko, co udělá, je k vašemu dobru. To snad víš?“

„Snad ano. Přesto nemohu souhlasit, že ošálil a připravil o panenství mou dceru! Viděl jsem to na vlastní oči!“

„Fuj! Tak co na ně čumíš, když se ti to nelíbí?“

„Můj pane...?“

„Měl bys být hrdý na to, že tvoje dcera je tak pěkná. Která to vůbec je; myslím, že mi ji Bart doposud nepředstavil!“

„Pane, zamysli se nad tím, co říkáš! Zvyklosti našeho kmene zakazují takové jednání! Nezaplatil za ni řádnou cenu ani mne nepožádal o schválení, nebyly provedeny ani řádné ceremonie kmenovým kouzelníkem, takže nemůžeme připustit, aby...“

„Bart je sám kouzelník; ostatně nemyslím, že je k tomu nějakých ceremonií potřeba. To, co je zapotřebí, Bart umí.“

„Podle našich zákonů mám právo vyzvat ho k boji na život a na smrt a zabít ho jako psa!“

„To bych ti zrovna neradil! Umí bojovat líp než ty!“

„V tom případě jej musí zabít mladí bojovníci kmene. Když použijeme otrávené šípy a budeme střílet všichni...“

„Tak dost!“ použil jsem zvýšené síly hlasu a náčelník se trochu vylekal, „Přestaň s těmi nesmysly! Jestli sis nevšiml, tak tady poroučíme my a stane se, co chceme my! Podle našich zákonů jsi byl povinen nabídnout hostům to nejlepší, co máš, včetně svých zatracených dcer! Jsi hloupý, nevychovaný, divoký lidožrout a neznáš kulturní zvyky, které dodržujeme my. Koukej jít do sebe a zamyslet se trochu nad sebou a svým kmenem! Zvykni si namísto pečení a snězení své hosty spíše přivítat chlebem a solí a starat se, aby na návštěvu u tebe vzpomínali rádi!“

Náčelník stáhl hlavu mezi ramena a uvážlivě jí kýval. „Ale ani všechna ta opatření nevrátí panenství mé dceři!“

„O tom s tebou nebudu diskutovat! Byl jsi vyznamenám přízní člena vládnoucího rodu, proto ty a tvá dcera poděkujete Bartovi za prokázanou službu a budete rádi, rozumíš! A pokud se tvé dceři narodí dítě, budete je vychovávat jako prince!“

„Ale pane... co když to dítě ani nebude černé?“

„No tak bude mít jinou barvu. Tím větší požehnání mu udělí stepní bohové a duchové předků. Stane se velkým náčelníkem... samozřejmě až po tvé smrti, což bude ještě dlouho. Jistě zdědí po svém vznešeném otci přirozenou chytrost a náklonnost k ženám, což obojí je ve vašem národě dost hodnoceno; a bude to tvůj vnuk! Když budeš chytrý, uděláš ho mocným králem!“

Černému nešťastníkovi to myslelo trestuhodně pomalu. „Přece jsi mne sesadil a učinil obyčejným bojovníkem! Už nejsem ani náčelníkem kmene, jsem míň než poslední z mužů...“

„Jen dokud jsme tady. Během dneška odejdeme a nic ti nebrání, abys na sebe zas soustředil moc. Ty i ostatní. Pokud nás budete poslouchat, budeme my vás na oplátku podporovat!“

„A vrátíte mi moje náčelnické odznaky?“

„Ani nápad, kamaráde! Ty se nám líbí, ty si necháme. Můžete si přece bez obtíží vyrobit nové! A zůstanou ti obleky a ostatní věci po Angličanech! Samozřejmě kromě koní...“

„Koně nechceme, neumíme na nich jezdit. A co pušky?“

„Oni měli zbraně? Kde jsou?“

Černoch se široce usmál. „Nejsem hloupý. Dobře jsem je schoval; nechám si je a nikomu je nedám!“

„Dobře, nech si je, s tím souhlasím. Jen koně; a sedla, to jsou ty kožené sedačky na koňský hřbet. Ty taky nepotřebuješ. Zbytek je celý tvůj!“

„Rozhodl jsi velmi moudře, pane!“ prohlásil černý diplomat upřímně, „Jak vidím, jsi moudrý a laskavý král...“

„No tak vidíš! Říkal jsem ti přece, že všechno co děláme, děláme dobře! A na Barta se nezlob! Řekni celému kmeni, že je nejvyšší poctou pro každou dívku, když si ji vybere. Nebo někdo jiný z našich. A že její cena při pozdějším sňatku se tím zvyšuje, protože je už oplodněna a porodí zdravé krásné děcko z královského rodu!“

Nevím, jak byl s tímto vyřešením sporu ve skutečnosti spokojen; každopádně mu nezbylo nic jiného než odejít a být rád, že nedopadl hůř. Mě trochu přestala bolet hlava; akorát se mnou trochu cloumal vztek.

Většina ostatních doposud vyspávala, všelijak propletena se svými nočními partnery. Mnohým se leccos divokého zdálo, ale naštěstí neumím vnímat cizí myšlenky, takže jsem se to nedozvěděl. Ani nemám zájem.

Sháněl jsem se po lordu Brianovi; našel jsem ho ve společnosti vypasené černošky, která se ho večer, totálně opilého a téměř v bezvědomí, ujala. Že si navzájem nerozuměli, jí bylo fuk, odvlekla ho do své chatrče, napájela a pokoušela se i nakrmit, ale nic v sobě neudržel. Na oplátku jí líčil svoje četné problémy, zejména touhu po nádherné černooké dívce Betty, která se mu předvedla a pak zmizela neznámo kam. Vykládal jí i řadu dalších věcí, ovšem těm by nerozuměl ani anglicky mluvící člověk. Nakonec usnul, aniž by se na něco pořádného zmotal. Ještě teď spočíval hlavou mezi jejími objemnými prsy jako zajíc v brázdě; kráska se sice už probudila, ale neodvážila se pohnout dřív, než se sám od sebe probudí.

Dotyčné šarmantní dámy mi bylo upřímně líto. Byla totiž vdovou, jejího chotě rozdupal na lovu rozzuřený slon, takže se nyní utěšovala nabízením svých tělesných půvabů náhodným zájemcům. Pokud si něco slibovala od lorda Briana, měla nepochybně smůlu. Rozhodl jsem se nechat ho být, dokud se nedá do pořádku. Nechtěl jsem jeho traumata ještě zhoršovat tím, že bych ho já či někdo jiný zahanbil okukováním. Takže jsem požádal Artannu, aby ho hlídal a případně se o něj postaral, kdyby něco.

Taky mě zajímalo, jak se daří Algiemu. Celkem dobře, spal na zápraží kouzelníkovy chýše zamotán do pokrývky, s hlavou na leopardí kožešině. Usnul prý na Artannově kožichu a když leopard vstával, nahradil se tou kůží.

Uvnitř chýše se spokojeně rozvaloval Bart, obklopený všemi třemi děvčaty: tou s krásnýma očima, tou prsatou i tou, co sváděla Algieho. Když jsem nahlédl, otevřel oči a usmál se svým neodolatelným způsobem; jelikož však moje myšlenky vnímal, rychle zvážněl a usmál se omluvně.

Chtěl jsem si s ním vážně promluvit; ale nechtěl jsem budit ty holky naší hádkou. Nu což, necháme to na později...

Svolal jsem šelmy, byly naprosto v pořádku. Nařídil jsem, aby pokud možno sehnaly všechny, kdo jsou při smyslech, aby se postarali o přípravy k odjezdu. Mládež nebudit, dokud se neprobudí sama, snad až leda, když ruch v táboře vzroste nad únosnou míru. Kdoví, kdy šli spát. Zajistit...

Tawarr, ze kterého měli černoši největší hrůzu, tlumeně zamručel a olízl si dlouhé tesáky: „Nech to na nás, pane! Postaráme se – jako obvykle!“

Měl nepochybně pravdu, staral se už od rána. Pohladil jsem ho a řekl, že je na něj spoleh; nebo něco takového. Mám dobré podřízené...

Svalil jsem se do stínu a soucitná Diana mi ovázala hlavu mokrým hadrem. Přemýšlel jsem o tom, že největší spoleh je na ty členy dvora, kteří nejsou tak docela, případně vůbec, lidé. Například Axhar a Červené kopýtko byly po celou dobu vzhůru a v dobré náladě, vzájemně si líčily své diplomatické úspěchy a chechtaly se při tom. Copak ale všechno vyváděly?

Jak jsem najisto očekával, naplnila mě deprese a vztek. Měl jsem chuť dát někomu pořádně přes držku; nejlíp všem, ale hlavně Bartovi. Přemítal jsem, co s ním provést, ale žádné řešení nebylo úplně dokonalé. Diana mi přinesla nějaký hojivý odvar, na první ochutnání plný jedu. Vypil jsem to a skutečně se mi udělalo o trochu líp.

Bart taky není člověk, takže vstal velmi rychle a hned začal organizovat cvrkot. Dělal to stejně dobře jako Valérie; mně se z opatrnosti vyhýbal, a když se vyhnout nedokázal, omluvně se usmíval.

Lord Brian se připotácel, oči měl kalné a výraz vytřeštěný. Posadili ho k ohni a předložili mu pečené maso; cpal se špinavýma rukama, zapíjel to podobným utrejchem jako já a postupně se propracovával k vědomí. Teprve po snídani získal dostatečnou duševní sílu k prohlášení:

„Já chápu, Veličenstvo, že jsem se možná včera nezachoval tak, jak se sluší na britského gentlemana a šlechtice. Přijměte prosím moji nejhlubší omluvu a ujištění, že se tak stalo z důvodů, jež naprosto nechápu; a dále, že se to už nebude opakovat...“

„Ale proč,“ mávla rukou Diana, „Byl jsi docela fajn; jen tak pokračuj! My nejsme o nic lepší...“

„Ne, moje chování je naprosto neodpustitelné!“ trval na svém, „Nelze přejít mlčením existenci té... hrozné ženské. Já skutečně nevím... snad mne ti kanibalové nějak přiotrávili, jinak to není možno vysvětlit...“

„To nic, to byl jenom alkohol.“ řekl jsem, „Já s ním mám rozsáhlé dlouholeté zkušenosti; piju už léta a neškodí mi, jen občas trochu řádím. Třeba Irčané pijí víc a dožívají se ve zdraví a spokojenosti vysokého věku!“

„Tedy, s dovolením!“ Brian se nafoukl, „Můj rod pochází z matčiny strany částečně z Irska a nedovolím, aby byl jakkoliv snižován!“

„To je fajn, já mám Irčany rád, jsou to správný chlapi. Tak se už sakra nerozčiluj; trocha whisky nemůže škodit. Kluci z bojovnické kasty hodnotí člověka podle výtržností, jaké dokáže ztropit. Budou tě obdivovat...“

Lord Brian zaraženě zmlkl; jelikož si však všiml, že se připravujeme na opuštění tábora, šel se taky starat. Ježto ho doprovázel Tawarr, podařilo se mu postupně shledat vše, co si chtěl ze svého majetku ponechat. Rovněž Algie se probral, byl spokojen a těšil se na cestu.

Domorodci nás vybavili zásobami na cestu; ne že by chtěli, ale nařídil jsem jim to a oni se neodvážili odmítnout. Kromě toho byli šťastní, že již odjíždíme, a nehodlali ohrozit tuto příznivou zprávu jakýmkoliv zdržením. Loučení bylo rychlé a příjemné, snad jen Bartovy dívenky brečely; přes mládí a nezkušenost jim bylo jasné, že někoho jako on už v životě nepotkají.

Když jsme vyjeli, spadl mi kámen ze srdce; velení jsem svěřil Tawarrovi, navigaci Tesákovi, takže bych mohl v sedle klidně podřimovat. Karavana jela dostatečně pomalu, kvůli vedru, mizernému terénu i kondici většiny lidí. Ti se ovšem postupně probírali k životu, hlavně bojovníci; zakrátko už opět zněl smích, křik, žertovné hádky a rvačky...

A ke mně najel Bart. Usmíval se, pochopitelně. Pocítil jsem jeho dotek ve své mysli; přesně ten něžný dotek Valérie, který mám rád...

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptal se verbálně.

„Tepuješ mě. Tak víš, na co myslím.“

Neřekl nic, jen se usmál. Samozřejmě věděl.

Já se propracovával k pochopení věcí značně pomaleji. Bart mě nijak nerušil, nechal mě uvažovat a jen mě sledoval.

„Jdeš mi na nervy, Barte.“ řekl jsem konečně.

„Já vím.“

„To je všechno, co na to řekneš?“

„Co mám říct? Věděl jsem, že dříve či později dojde ke konfliktu.“

„Tak jsi snad mohl...“

„Nemohl. Tomu se nedá předejít. Je to zásadní rozpor mezi požadavky státu a kasty čarodějů. Dlouhodobě neřešitelný.“

Takovou odpověď jsem vskutku nečekal. A nepochopil.

„Valérie očekávala konflikt už dávno. Chystala se na něj. Možná proto mě stvořila a oživila.“

„Nechápu, jak to souvisí s tvým válením s děvkami!“

„O to vůbec nejde, to je moje soukromá zábava. Tobě jde o něco podstatně důležitějšího: vztah mezi tvým státem a námi čaroději.“

Rozuměl jsem mu; jen jsem nechápal, co to s tím má společného.

„Valérie přísahala, že bude chránit tvoje Impérium a poslouchat tebe jako císaře a Dianu jako Strážkyni draků. Technicky vzato, já jsem nic takového nepřísahal; dejme tomu, že dodržuju zákony. Ale nemusel bych.“

Přiznávám: trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, co vlastně řekl.

Pak mě napadlo, že bych ho snad měl zabít.

„Nedokážeš mě zabít. Čaroděje zabiješ, jen když sám nechce žít.“

Představil jsem si, že bych na něj začal střílet nebo ho sekat šavlí. Ale to bych nedokázal; stejně jako bych nedokázal ublížit Valérii.

„Já nejsem Valérie. Jsem nezávislá bytost; jsem tady, protože tu chci být a baví mě vaše společnost. Mohl bys mě vyhnat; teoreticky. Ale nemáš žádné prostředky, jak svoji vůli prosadit. Jsme v patové situaci a já ji nechci nijak řešit. Mně to vyhovuje. Proč něco měnit?“

Zmateně jsem přemýšlel. Výsledek: copak jsem něčím Valérii ublížil, že se mi takhle pomstila?

„Valérie to jako křivdu necítí; má tě ráda. I když jsi ji často rozladil svými bezohlednými požadavky – třeba jsi ji donutil přerušit zajímavý pokus jen proto, že jsi zrovna potřeboval postavit most nebo přivolat déšť nebo nějakou jinou nesmyslnou prkotinu, kterou by docela dobře zvládla lepší komerční čarodějka...“

„Sakra, co dělala tak důležitého? To už nechce vůbec nic dělat?“

„Ty nevíš, jakými činnostmi se zrovna zaobírala. Valérie dobrovolně souhlasila, že dá tvým záležitostem přednost před svými vlastními; obávám se však, že si toho nedokážeš patřičně vážit.“

Měl jsem chuť začít řvát, že jsem přece císař a mám právo... Potom jsem si uvědomil, že v případě konfliktu by mne kterýkoliv čaroděj dokázal zabít jediným impulsem. Neudělají to, samozřejmě; zakazuje jim to jejich víra. To ale není správný výraz; vědomí souvislosti věcí. Vědí, že každým špatným činem by si zkomplikovali karmu pro příští zrození...

Jenže, tento Bart žádnou vlastní karmu nemá. Může však proto bez uzardění balit holky a oblbovat je? Něco jim nalže, naslibuje, navnadí je sladkými řečičkami a pak...

„Slíbil jsem jim jen to, co dostaly: krásnou noc lásky a oplodnění mým ušlechtilým semenem. Zaručil jsem jim, že se narodí zdravé, krásné, mimořádně chytré děti. Nemohl jsem zaručit nic dalšího. Ale vložil jsem jim do mysli patřičné informace...“

„Časovanou bombu?“

„Ano! Až přijde čas, v jejich dětech se probudí moje geny. Nejen Valérie, také Denise a dalších, kdo se s ní kdy milovali. Valérie umí shromažďovat a předávat nejčistší genetický fond...“

O tom bych nepochyboval. Dokonce mi přišlo na mysl, že možná kvůli tomu tak moc stojí o milování se mnou. I když, na druhé straně...

Bart se jen usmíval. Nic nekomentoval; ale asi mám pravdu.

Nemohl jsem si pomoci, moje mysl se rozbíhala různými směry. Například: co kdyby nastala válka? Kdyby do země vpadl nepřítel, to bychom zůstali bez pomoci, s několika tisíci osadníků proti celé armádě?

Ale ne, to je nesmysl. Kdyby se ukázal nepřítel, to by se naši čarodějové vrhli do akce se vší vehemencí; o tom se nedá pochybovat. Dokonce by možná byli schopni nějakou válku způsobit, aby si zabojovali?

„Tak to ne, to nás podezíráš zbytečně!“ ohradil se přece jenom.

Chvilku jsem se pyšnil, že se mi podařilo ho vytočit.

„No dobře, vysvětlím ti situaci,“ řekl konečně, usmíval se přitom, avšak jeho úsměvy byly jedovaté. „Valérie ti přísahala poslušnost, stejně Denis, Tomáš Baarfelt a jeho synové a dcery. Já jsem nepřísahal, ani nevidím žádný důvod, proč to udělat. Možná, když budu chtít žít na tvém území. Ovšem není to jediná varianta; spíš bych se rád usídlil někde daleko od Valérie. Snad je ti jasné, proč...“

„Stvořila tě!“

„Ano, to vidím jako dostatečný důvod. Stvořila mě ze své přebytečné many, přesněji. Myslíš, že bych měl být přemrštěně hrdý na to, že jsem něco jako její výkal? A omezila moje schopnosti, abych jí nemohl konkurovat. Ne, pozor; já ji nechci kritizovat! Vycházím ze svých technických údajů. Jsem bytost dočasného charakteru, která by si neměla dělat starosti s vlastní budoucností. Va mě může zrušit jen tím, že mě přestane udržovat.“

Napadlo mi jí to nařídit; ale ne! To by nebylo čestné...

„Ty jsi tak vzácně slušný člověk, císaři! Přiznávám, tvoje laskavost na mě dělá dojem. Kdyby ti něco hrozilo, přijdu ti na pomoc, to mi věř! Už proto, že by to mohla být slušná zábava. Ale otázka je, jestli to půjde.“

Na chvíli se zamyslel a zkoumal moje myšlenky, trochu zmatené.

„Jde o tohle: když tvoji bojovníci přistáli v Arminu, podnikali vznešené obřady: zapichovali meče do písku a přísahali na ně, stříhali si copánky, aby je mohli zahrabat na tajných místech nebo ovinout okolo větví stromů, vypouštěli svoje semeno na zem, aby se s ní mysticky zasnoubili... Všechno moc krásné divadlo. Jenže mladá generace to už takhle nevidí, pro ni je to trochu... hm, mimo. No ano, jsme šlechta Ostrova; co bysme měli být? Budeme za něj bojovat, hrozně rádi; ale když se nic neděje, proč bychom se nemohli vypravit někam, kde je to trochu zábavnější?“

„A já jim nějak bráním, sakra?“

„Ne, vůbec. Tys dokonce uspořádal tuhle expedici; všechna čest! Hodně lidem jsi tím udělal dobře; jenže taky trochu duchovně vyrostli. Z FF se stali WF, ne-li WZ. A dostali chuť jít někam dál!“

„Ano, obávám se, že rozumím. Do Inferna?“

„To ne; ale chápeš to správně. Kontakt s bohy rozhodně každého psychicky dost rozhodí. Po několik staletí to byla nesmyslná představa, přímo jednat s Ochránci! Jenže vy... tvůj Denis zlámal zámky na všech Branách. Prorazil do vyšší sféry a přinutil... nalákal je, aby sem přišli. Nakonec odešel za nimi; ne že bych se tomu divil, to se muselo stát. Kdybych já měl tu možnost... Ne! Kdyby tak tu možnost dostala Valérie!“

„Já jsem jí snad...“

„Tys ji zavázal přísahou, a ona ji ctí. Neopustí toto smrtelné tělo, dokud ji někdo nebo něco nepřinutí, to slíbila. Dokonce to ani nedovolí svým družkám; bývá hodně protivná, když některá zbytečně zemře, to mi věř! Taky myslím, že Denis se vrátí zpátky, i on cítí povinnost. Ovšem ti mladí budou hledat jakoukoliv možnost, jak se vykroutit. To mi věř!“

Zamyslel jsem se nad tím. V duchu jsem probíral jednotlivé děti, jejich zájmy a spády. Sif a Iris, Bonny, Naike... Christiana. Uvědomoval jsem si, že pokud se vrátí do Arminu, nebudou tam mít žádné využití. Leda povalovat se u bazénu, popíjet a balit holky. Dokud nevystřídají všechny. Pro zpestření si můžou přivolat pár démonek nebo trafnout nějaké zvíře.

„Co bych měl udělat, aby se vám to líbilo?“

„Dobrý dotaz, těžká odpověď. V podstatě nevím; spíš jsem tě chtěl maličko uklidnit, oni neodejdou natrvalo, budou se vracet...“

„Když se jim povede přežít, co? Aby si vylízali rány, odpočinuli si a vylákali do akce další mladé! Případně zplodili pár dětí pro případ, že by se v tom cizím světě ztratili nadobro?“

Neřekl nic. Měl jsem pravdu.

Uvědomoval jsem si: ukecají mě, jako vždycky. Budou škemrat, naléhat, vymýšlet finty, shánět přímluvu, až nakonec kývnu. A nebudu ani vědět na co. Protože já svou zemi opustit nemůžu. Od teďka budu jezdit leda na oficiální státní návštěvy; pokud vůbec nějaké státy můj ostrov uznají. Církev svatá šla příkladem, učinila Baarfelta svým kardinálem. Zatím jim neprozradil nic důležitého; ale jednou to někdo bude muset udělat. Výměnou za kus papíru se zárukami. První naběhnou obchodníci, přivezou spoustu nesmyslů a budou se hrozně divit, že je nikdo nechce. Tak začnou přesvědčovat: tohle si musíte koupit, jinak se vám všichni budou smát. Jak dlouho potrvá...

Ne, stop! Tohle jsem promýšlel už mockrát, teď jednáme o čarodějích. No ano, já vlastně vůbec nejednám s tím černookým klukem, ale s celým cowenem! Ostatní jsou na něj trvale napojení a vnímají nás; vyslechnou se zájmem, co já na to, jestli už jsem dostatečně nalomený. Pak začnou plánovat, navrhovat, předkládat výhodné myšlenky. Nakonec prosadí svou...

„A co? Mám se nad tebou rozbrečet?“ vybuchl kluk, „Chceš oblbovat ty mě, že se tvůj dvůr bez nás neobejde? Však Va a ostatní vychovají spoustu dalších, mladých! Některé ti třeba sami pošleme, jako Sif! A budeme se tam vracet ne na rekreaci, ale domů, chápeš? Budeme tam mít svá Sídla!“

„Tak k čemu se o tom musíme hádat? Dělejte si, co chcete – stejně říkáš, že vám nemůžu nijak zabránit! A máš pravdu! Že se o tom vůbec bavíš!“

„Tys začal, císaři. Nelíbil se ti ten včerejší večer...“

„Nelíbil se jejich náčelníkovi. Byl jsi k němu bezohledný.“

„Tak mi dej do držky a máš to – ne?“

Rychle jsem hledal, co bych po něm hodil. Nic vhodného... ach, jezdecký bičík? Že bych mu přizdobil tu rozesmátou hubu pěknou jizvou?

„Na to by byla lepší šavle, ne?“ zachechtal se.

Přetáhl jsem ho tím bičem dřív, než stačil uhnout. Rozsekl jsem mu tvář, až vytryskla krev. Zaslepený vztekem jsem pozvedl bič znovu...

A uvědomil jsem si: nikdy nenosím bičík. Koně ovládat mentálně umím!

Postřehl to. Oko nad krvácející jizvou se mírně přimhouřilo...

Tak jsme se na sebe vrhli. Bránil se, samozřejmě, jak se sluší na bojovníka; a já si nevšímal bolestivých šlehů a tloukl ho, jak jsem si už dávno přál spráskat Valérii, tu nafoukanou studenou děvku, která... však víte! On se bránil, ale nedokázal být ani tak rychlý ani tak přesný jako já, když už konečně uvolním otěže svému vzteku a nenávisti. Skočil jsem na něj a strhl ho s koně, váleli jsme se v prachu a bušili do sebe pěstmi, rozbil mi obočí i nos, všechno jsem viděl přes rudou záplavu...

Nikdo nás neroztrhl, naopak spousta dalších se přidávala do naší rvačky, hlavně holky si to nechtěly nechat ujít. Schytaly pořádných pár facek, krev z nosu jim tekla taky, ale to je ještě víc rozvášnilo. Postupně jsem si to uvědomil, uklidnil se a pokusil odplížit stranou. Nebránili mi, dokonce asi byli rádi, že nepřekážím, protože jejich rvačka se stala o to divočejší. Červené kopýtko roztrhla komusi břicho rohem, bylo to dost nebezpečné zranění, ale Chris odtáhl nešťastníka stranou, z volné ruky vytvořil Oheň a tu ránu vyčistil. Dokonce se ten šašek chtěl vrátit do rvačky!

A nakonec se to zvrhlo v orgie; přesně v momentě, kdy mi to napadlo. Že by vážně na můj popud? Nic bych za to nedal; v každém případě se teď váleli v prachu a krvi a dávali najevo takovou radost ze života, že jsem nad tím jen kroutil hlavou. Oni jsou vážně blázni, no řekněte!

Sif a Iris nás navedli k řece, napolo vyschlé, která se tam rozšiřovala na bahnisko rozryté od hrochů a slonů. Mladí se umyli v řece, napatlali se bahnem jak to nejvíc šlo, natáhli se na břeh a hlasitě mě chválili, že jsem jim dopřál si pořádně zacvičit. Mávl jsem rukou a pokusil se usnout.

Ale napadlo mi zajímat se o lorda Briana. Byl v depresi; nic nechápal, styděl se za noc s tou černou ženskou a strašlivě toužil po Betty. Přičemž to poslední by v životě neřekl nahlas, jen si to myslel; dokonce si ani netroufal se někoho zeptat, po tom včerejšku. Kam asi zmizela?

„Kdyby aspoň ten pitomec Bart poslouchal moje rozkazy...“

„Tenhle poslechnu rád!“ usmál se, „Za ten dárek!“ Sáhl si na rozseknutou tvář, pochopitelně už si jizvu zafixoval do Vzoru. Ale ne dívčího; Betty má čistou nevinnou tvářičku a vypadá tak dětsky křehce, že by jí nikdo neublížil. I její čertoviny vypadají tak...

Sakra, čertoviny? Co tady dělá Červené kopýtko, už má být dávno v Pekle! Že tady se skřípěním zubů trpíme Axhar...

ČK se neukázala, důsledně se mi vyhýbala. Zato ještě během odpočinku za mnou přišel Roy; víte, který to je? Ano správně, manžel dívky Kiki a kdysi dávno snoubenec Bonny, než se stala divokým psem. Stačil mi jediný pohled do jeho tváře a hned jsem věděl: tohle bude složité jednání.

„Svatosti... musím se s tebou o něčem poradit. Smím?“

„Tvoje zdvořilost mi nahání nejhorší obavy. Spusť, co se děje!“

„Co soudíš o mezi... mezirasovými sňatky?“

Zcela nepochybně nemyslel s nějakou černou holkou, to by se neptal; byl řádným spolumanželem většiny děvčat, jakékoliv barvy. Napadlo mi, že Bonny se konečně rozhodla se za něj provdat, ale... na co se ptá?

„No, to je těžký... koho si to chceš vzít?“

„Tu hezkou z... no, z Pekla! Červený kopýtko!“

„Ty ses zbláznil! Démonku?“

„Ona je čertice...“

„Tak to jo, to je rozdíl! Uvědomuješ si, že tě zabije?“

„A, určitě ne! Je trochu divočejší, ale...“

„Co na to říká tvoje... Kiki?“

„Všema čtyřma pro! Víš, jak je fajn, když se milujem ve třech?“

„Eeeh?“

„No, ČK má perfektně ovladatelnej ocas!“

Na to jsem neřekl nic; jen jsem začal trochu zprudka dýchat.

„Ona slíbila, že bude hodná!“

„Royi, přiznej se! Tys ji už požádal o ruku!“

„Vlastně... ne tak docela. Jen jsem se jí zeptal, jestli by se mnou chtěla mít děti. A jestli je to technicky možný.“

„To by mě taky zajímalo. Co řekla?“

„Ona neví. Ona se zeptá.“

„Koho – Satana?“

„Její táta není Satan. Jen některý z jeho důstojníků.“

Poškrábal jsem se na nose. Když jsem se ho dotýkal, pekelně to bolelo. Když jsem se nedotýkal, pekelně to svědilo.

„Mohl bych ti říct, ať táhneš do Pekla. Jenže ty bys nejspíš šel. Proč se mě vůbec ptáš? Myslíš, že by mělo smysl odmítnout? Co bys udělal?“

„Totiž... ona chce, abys nás oddával ty.“

„Děkuji za důvěru. Je jí jasný, že... ji zrovna nemiluju?“

„No... to je jí právě líto.“

„Tak dobře, trochu praktických dotazů. Kde budete bydlet? V Arminu nebo v Pekle? Uvědom si, že obě varianty...“

„Ano, to je důležitá otázka. Už jsme o tom mluvili. Zatím to vypadá, že až si bude jistá, že bude mít dítě, vrátí se domů do Pekla. Na Zemi žít může, ovšem rodit by chtěla radši doma; je tam teplo a lepší doktoři. Kdyby to dítě bylo nějaký neduživý...“

„Tvoje dítě bude malej čertík! Uvědomuješ si to?“

„Už mám děti štěňata.“

„Ach, na Bonny jsem zapomněl! Co ta na to?“

Bonny se vypletla z roští, přiběhla mi olíznout nos, potom mi položila hlavu do klína a nechala se hladit. Její smečka se ometala kolem; skutečně s nimi běhala tři mimořádně nádherně strakatá štěňata. Jeho?

„Myslím si to; gentesty jsme nedělali.“

„Zavolej sem taky ČK! Je tp?“

„Není, ale skvěle slyší. To víš, ty uši...“

Ty uši byly velké, špičaté, porostlé jemnou rudohnědou srstí. Pohladil jsem ji po nich, taky po vlasech; dotkl jsem se i elegantních rohů. Kdybych nevěděl, že je čert, byla by mi moc sympatická. Co vlastně proti čertům mám – kromě špatné pověsti?

„Vemte se, děti. Oddávat vás nebudu, o to požádám Tomáše. Ale na svatbu vám přijdu. Ostatně děvčátko, jak jsi na tom se svěcenou vodou?“

„Co s ní má být?“

„Povídá se, když postříkáš čerta svěcenou vodou, strašlivě zaječí a propadne se do horoucích pekel!“

„Aha. To chceš, abych udělala?“

„No, já na tom netrvám! Já myslel, že musíš... že to nesnášíš!“

„Proč? Já jsem křesťanka!“

„Ano... aha. No jo, tak se vemte. Taky bych rád věděl, co bude s tím tvým děckem. Přijdete mi je aspoň ukázat?“

„Určitě, spolehni se! Akorát musíme rozhodnout, kde budeme trvale bydlet. Na Zemi trvale nemůžu já, v Pekle Roy... nejlepší by byla Afrika. Aby k nám mohla chodit Bonny se svou smečkou!“

„No jo, na Bonny bych zapomněl. Náš krásnej pejsek...“

„Já taky umím psa!“ pochlubila se ČK, klesla na čtyři a trafla se na něco se psím tělem, ale rudě žhnoucíma očima a rohy nad kulatýma ušima. Ostatní psi nadšeně zakňučeli a začali ji očmuchávat.

„Bezva.“ ocenil jsem, „Jen tak dál; přiberte do klanu ještě pár bytostí z dalších světů, ať je větší legrace!“

Vzali to vážně a odešli spokojeni. Já... no, co jsem měl říct?

(Určitě vás zajímá, jak to dopadlo: nijak. Po návratu do Simbabwe se nějakou dobu připravovala svatba, ale pak to utichlo a přestalo se o ní jednat. Nejspíš jí to doma zakázali; nemyslím, že Peklo stojí o infiltraci lidských genů do své populace.)

Když jsem měl pocit, že už se u řeky povalujeme dost dlouho a je na čase se zvednout, zrovna jsem se chystal přivolat Tawarra a vydat příslušné rozkazy, objevila se jediná bytost, schopná mi pozvednout náladu: Diana. Usedla vedle mne a chvíli mlčela, jen tak koukala. Konečně řekla:

„Možná bysme měli zůstat tady a pokračovat až zítra. Mladí si potřebujou odpočinout. Po té noci, po rvačce, kočky si trochu zalovit...“

„Chceš tady zůstat?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„Hm. Tawarre! Vyhlas, že tady zůstanem do rána. A můžete jít lovit...“

Tygr si olízl tesáky: „Budeš jíst s námi, nebo... něco udělají?“

Neřekl kdo, ale významně se ohlédl ke skupině čarodějek. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou; obvykle se neptal. Něco mu napovídá instinkt...

„Nevím. Uvidíme.“

Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Měl jsem pocit, že jsem ho už dlouho nepohladil, tak jsem to udělal. Spokojeně zamručel, švihl oháňkou a šel po svých. Nejspíš sestavit loveckou smečku.

Diana mlčela a drbala se na lýtku, kde jí schlo bahno.

„Mám se ti začít svěřovat – nebo už o všem víš?“ zeptal jsem se konečně.

Vzdychla. „Něco vím, něco tuším. Tuším – už dávno.“

„Děkuji. Miluji předvídavé lidi.“

„Tohle je jenom začátek. Čekala jsem... čekám ještě horší věci.“

„Aha. Proto jsi chtěla, abysme tu zůstali. Abych to psychicky unesl.“

Neřekla nic. Vypadala ztrápeně. U ní dost neobvyklý stav.

Když promluvila, znělo to mimořádně vážně. Taky mluvila pomalu a uvážlivě, rozhodně ne zbrkle a na přeskáčku, jak má ve zvyku.

„Ty víš, že jsem... odborník na velké civilizace starověku. I můj otec. To on mne upozornil... na zvláštnosti vývoje velkých civilizací. Pamatuješ, jak skončily, když se začaly příliš... náhle rozvíjet?“

„Byly zničeny.“

„Správně. Kým?“

„To přesně nevím. Dobyvateli, degenerací, vnitřními spory...“

„Bohy.“

Otevřel jsem ústa k námitce, ale zase jsem je zavřel. Až po chvíli:

„Chceš říct, že je zničili titíž bohové, kteří je vytvořili?“

„Mluvím o tak zvaném zlatém věku každé kultury. Dokonalé společnosti, na kterou zůstaly vzpomínky; maximálně pár textů. Indie, Babylón, Persie, Palestina, Řecko, Kartágo, Egypt, Řím...“

„Zdá se, že chápu. Vrať se domů; odkazy na minulost jen nezbytně nutné!“

„Já v tom žiju, tak mi to nepřijde, ale táta přišel zvenku a viděl celou naši společnost naráz v plné šíři. Nejdřív byl okouzlen, pak zděšen. Ještě později se seznámil s nevysvětlitelnými útoky, třeba na Rhodu. Tuší, že za tím stojí někdo z vyšších světů, než je náš.“

„Ano, tyhle názory jsem slyšel už několikrát.“

„Máme několik výjimečně dobrých čarodějů: Tomáše, Denise, Valérii, Julku. Spoustu na střední úrovni. A téměř každý z mladých je slibný talent. Zdravě rozvržená společnost má 90 % šúdrů, 9 % podnikatelů, 1 % bojovníků a stopové prvky bráhmanů. U nás máme bojovníků pětasedmdesát procent, čarodějů a kněží všeho druhu patnáct procent; pouhých deset procent připadá na šúdry a vaišje, chápeš to? Navíc, většina bojovníků má některé bráhmanské kvalifikace, hlavně je chce mít. Takovou společnost nemohou bohové tolerovat. Oni nás prostě musí zničit; buď na nás pošlou barbary nebo zemětřesení nebo něco takového, ale...“

„Něco, s čím si naši WZ neporadí?“

„Taková věc se nedá dělat bez přípravy. Nejdřív je nutné vnést rozkol mezi čaroděje. A bojovníky; očekávala bych, že i mezi námi dvěma nastane něco nepříjemného. Pamatuješ, jak Valérie mluvila o možnosti, že se stala v některých světech tvou další ženou? Naše vášně by stát dostatečně oslabily, aby nebylo nutné zasahovat. Ale my jsme se tomu vyhnuli. Vyhnuli jsme se všem... Pastičkám. Nástrahám nižších bohů, které...“

„Jo, pamatuji se. Dál!“

„Tohle je další Pastička. Na Valérii, která se vyhnula problémům vytvořením Barta. Bart na sebe stáhl všechny negativní tendence; před chvílí ti to názorně předvedl. Čímž neříkám, že je špatný; hlavně mladí se v něm vidí a uctívají ho jako boha. Možná právem; pořád ještě nevím, kde vzal duši. Je známo, že bohové se dokážou expandovat do hmotných světů v nějaké podobě, aniž by tím svou hlavní, ve svém světě, omezili. Teď to zkusila Valérie, vyšlo jí to, takže...“

„Výtečně, další rána do vazu. Pokračuj!“

„Tohle místo. Energetický proud, tellurický bod, ve kterém by měl stát obrovský chrám. Nebo město. Jsme tady a čumíme jako bú. Zkoušíme vyzkoušet, co se dá; a ejhle, ono to jde. Zatím ztrácíme představu, co ještě by šlo, kdybysme to zkusili. Chápeš?“

Začínala se trochu rozvášňovat a plést slova, ale chápal jsem.

„Denis vyklouzl ze hry a toulá se po cizích světech. Nevím, o čem jedná. Příliš se sblížil s bohy, stává se něčím jako oni. Tomášovi to na jedné straně dělá radost, na druhé se děsí. O tohoto syna asi přijde.“

„Už přišel o jiné!“

„Ach, žes mi připomněl. Jerzy; víš, že se mi líbil? Kdyby se byl víc snažil, dokázal mne svést. Zdá se ti normální, aby se někdo stal bezprostředně po smrti archandělem? Já to vidím takhle: v Tomášovi vyvrcholil dlouhý genetický rozvoj toho rodu. Moje kolegyně, Ctihodné Matky, tomu říkají kwisatz hadderach, klíčový článek nebo tak něco; nerozumím té jejich teorii natolik, abych... To je jedno. Prostě, Tomáš byl velice dokonalý, ale svou kapacitu rozdělil do svých dětí. Expandoval se, dá se říct. Kluci se různě podělili, holky vytvořily Sesterstvo, vzájemně propojený cowen. Lidskými prostředky nezničitelný; jakmile některá vypadne, nahradí ji další a ještě lepší. Ostatně, Va je jejich sestřenice. Teď jde o to, co dál.“

„No, co dál – podle tebe?“

„Nevím. Řada je na nich, my děláme, co umíme. Teď musíme čekat.“

„Stojí proti nám všichni bohové, nebo jen někteří?“

„V trojské válce stáli někteří na té, jiní na oné straně. Výsledek byl ale jasný: zničení Tróje.“

„Aha. Dá se s tím něco dělat?“

„Dvě možnosti: porazit nebo ukecat. Porazit... Va, Tomáš i Denis hledají vhodnou možnost. Ukecat... nad tím přemýšlím já. Ovšem, jistě víš...“

„Jo, vím. Ale mohla bys mi říct aspoň jednu příjemnou zprávu!“

„No, jestli je to příznivá... Možná se nám podaří získat odklad. Valérie něco vymyslela, co by je mohlo uklidnit. Ale ještě to nemá v kupě.“

„Bezva. Máme aspoň naději. Lepší než dostat drátem do oka.“

Diana se zasmála, tohle byl její výrok.

„Jdem se koupat?“ řekl jsem.

„Určitě. A večer chystají Oheň. Aby ti zmizely ty šrámy ve ksichtě!“

„No vidíš! A já se těšil, že mi je budeš dráždit!“

Zarazila se, ohlédla a vycenila zuby jako leopard:

„To do večera ještě párkrát stihnem!“

Brian Monroes spočíval v měkkých poduškách orientálního budoáru, zcela vyčerpán po předchozím mohutném vypětí. Betty mu ležela hlavou na prsou, ze spánku tiše oddychovala a když se pohnula, její krátké kudrnaté vlasy jej zašimraly na hrudi. Z nějakého důvodu měl pocit, že dívky s krátkými vlasy jsou sexuálně dostupnější než ty dlouhovlasé, i když záplava kadeří se mu líbila víc. Betty se ochotně proměňovala podle potřeby.

Lord Brian věděl, co je i jak vznikla. Předala mu v Propojení všechny informace, o kterých se domnívala, že je snese. Byl to pro něj šok, kupodivu však si za poslední dobu na nejrůznější šoky zvykl, teď byl naprosto spokojen a s důvěrou očekával další zábavné události. Pozvolna a metodicky hodnotil svůj dosavadní život s úmyslem se později dobrat k záměrům do budoucna; vždy myslel uvážlivě, proč ne teď?

Fakt první: nikdy v životě nezažil tak nádherný sexuální akt jako nyní. Vlastně neprožil v sexu nikdy nic moc; samozřejmě se ukojil, když to potřeboval, ale nemiloval se se ženou, která by byla tak aktivní a ochotná uspokojit každé jeho přání. Doposud jich nebylo moc, ale třeba na koníčka jezdila ráda a ještě ho při tom všelijak zlobila a dráždila.

Pečlivou vzpomínkou dospěl k názoru, že dosavadní sexuální život byl šedý a nevzrušivý, bez rozkoše a zábavy. Samozřejmě si za to mohl sám; v mládí byl slušný, zdvořilý a neprůbojný, naprosto neschopný sbalit nějakou dívku, i když se mu jich řada líbila. Z vyprávění spolužáků nabyl dojmu, že všichni jsou lepší než on, což mu sebevědomí nepřidalo; i když dnes už ví, že se asi jen vytahovali. Absolvoval školu v Etonu, universitu v Oxfordu a vojenský kartografický ústav; to poslední na své přání, neboť rád cestoval a mapování cizích zemí jej lákalo. Nikdy se k němu pořádně nedostal.

Vojnu strávil jako pobočník generála G., svého vzdáleného prastrýce, který si jej oblíbil a vláčel ho s sebou po světě, kamkoliv se vydal. Bylo to často, neboť byl vládním inspektorem přes výše zmíněné mapování; bylo jeho povinností navštěvovat odlehlé krajiny Britského Impéria, zjišťovat jak je mapování přesné a řešit případné rozpory. Bohužel tu práci konal již dost dlouho, stárl a ubývalo mu sil fyzických i duševních, až ji postupně přesouval na Briana. Brian mapy nekreslil, jak si vždy přál, natož aby pronikal do divokých a nezbádaných končin, ale v podstatě kontroloval, jak to dělají ti ostatní. Navíc čím dál musel hlídat starého generála, ne už co se týče práce, ale přímo fyzicky, aby se mu něco nestalo, neboť jak stárl, stále častěji ztrácel soudnost. Neměl mnoho nepřátel, ale nějaké asi přece jen, zvláště když se s mnoha lidmi hádal a vyhrožoval jim. Připočtěme si nebezpečné domorodce, dravé šelmy, jedovaté hady, obtížný hmyz...

A ženy. Jestli byl generál nějaký sexuální přeborník, není jasné, ale měl tendenci vybírat si k milostným pletkám ženy naprosto nevhodné. Příliš mladé dívky se mu smály nebo si ho ošklivily, vdaným ženám to nechtěli dovolit jejich manželé. V mladším věku absolvoval generál G. několik soubojů, ve starším pouze řadu nechutných hádek a sporů. Ať ho Brian hlídal jak chtěl, nakonec to na něj prasklo a dali jej do penze; avšak to už také on zdárně skončil vojenskou službu a s poctami opustil armádu.

S generálem navštěvoval Brian též nevěstince, evropské i domorodé. Dělal to nerad, postupně přímo s odporem; nebylo pochyb, že generál vybere podnik nejméně vhodný, jaký si lze představit, a že se tam pohádá, případně porve. Když se mu něco nelíbilo (vybraná kurtizána, víno, jídlo, obsluha, hmyz či cokoliv), hádal se tak dlouho a úporně, až vyhazovači dostali vztek a napadli ho. Vojáci z ochranky ho samozřejmě bránili a Brian to potom musel rovnat. Je jasné, že si v takových případech sám moc klidně neužíval.

V průběhu této služby procestoval různé části Austrálie, Kanady, Indočíny a Afriky. Samozřejmě nemohl je projezdit celé, držel se naplánovaných tras, občas jel zcela jinam, než by si přál. Byla to vojenská služba, chápejte. Co se týče žen, poznal jich řadu, z různých národností, původu, náboženství a kultury. Žádná ho nezaujala víc než jiné. V podstatě je používal jako kus nábytku; posloužily svému účelu. Jestli měl nějaké výrazné zájmy, už zapomněl. Svět člověka obrousí...

Po odchodu z armády rodinná rada naléhala, aby se oženil a zajistil právoplatného dědice; jinak hrozilo, že majetek získá jiná větev rodu. Pojal za choť dámu ze vznešeného rodu, přiměřeně bohatou a dobře vychovanou. To poslední byla přednost pro všechny ostatní, bohužel (ze současného pohledu) nikoliv pro Briana. Neboť součástí té dobré, pečlivě křesťanské výchovy bylo vědomí, že sex je něco hříšného, skrz naskrz odporného, co zlí a chlípní muži dělají ubohým bezbranným ženám. V manželství je to povinnost, zajisté. Když došlo k věci, lady s příslušně otráveným výrazem ulehla, roztáhla nohy a nechala ho, ať to udělá co nejrychleji, už aby to měla za sebou. Což jí vydrželo v podstatě po celou dobu manželství.

Těhotenství bylo nepříjemné, bolestivé, provázené odpornými zážitky. Dítě byl pro ni nepříjemný vetřelec ve vlastním těle, kterého jako dobrá křesťanka musela nosit, dokonce i milovat; ale sotva měla možnost, svěřila je chůvám a služebným a věnovala se opět svým zájmům. Pro zajímavost, jaké byly? Hudba, malířství, literatura, všechny vznešené obory umění. Rozsáhlá dobročinnost; nejen že sama pečovala o charitativní organizace, nutila do toho i ostatní a často navštěvovala bohaté podnikatele a jiné známé osobnosti a ždímala z nich podpory. To ji dokonce bavilo; po narození Algieho zřídila charitativní domov pro mladé rodičky, oběti znásilnění, vyhnané zlými rodiči či týrané brutálním manželem. Brian na ni v životě nevztáhl ruku, snad ji ani vášnivěji nestiskl, přesto ho považovala za nebezpečného násilníka. Po třech letech od narození Algernona ji opět oplodnil; tentokrát byla výsledkem holčička Viktorie, v níž se matka naopak zhlídla a velmi ji rozmazlovala. Rozmazluje ji ještě teď.

Možná by pomohlo, kdyby si Brian s manželkou otevřeně promluvil, třeba i o tom sexu. Bohužel asi ne; on si netroufal či neměl dost energie, ona se jakýmkoliv rozmluvám na nemravná témata vyhýbala. Představa, že by mohla při styku pocítit rozkoš, pro ni byla stejná jako možnost, že by ji těšilo dostat výprask. (Betty soudila, že měla dostat na zadek už dávno). Brian se nechtěl hádat, radši nad věcí mávl rukou a nechal ženu si dělat, co chce.

A teď najednou po jeho boku ležela krásná dívka, která bez zábran chodila nahá, chovala se nádherně vyzývavě, nadšeně se milovala a dávala najevo, že chce ještě. Kromě toho každý její výrok byl vtipný či dvojsmyslný a zdálo se, že se jí Brian líbí. Poprvé v životě byl šťastný.

Ovšem, nebylo to bez problémů. Ten hlavní: není tak docela člověk. Co je ve skutečnosti, je věc diskuse, každý může mít jiný názor. Jiný druh, něco jiného než čert či šelma. Čerty si ošklivil, šelem se bál; ovšem na druhé straně si asi bude muset zvyknout. Jeho názory byly spletitou směsí touhy a odporu; splnily se mu dávné sny, avšak způsobem, jaký nechtěl. To nejdůležitější: nebyl mocným britským pánem mezi ubohými domorodci, naopak politováníhodným nebožákem mezi orientálními čaroději. Pokořující, nepříjemné, politicky nevhodné; avšak velmi vzrušující!

Například tvrzení, že se dokáže hravě proměnit v cokoliv, alespoň v jeho očích. Cvičně předvedla iluzi proměny v lady Evelyn, jak ji měl ve vzpomínkách, ale ta představa v něm žádné erotické vzrušení nevyvolala. Naopak...

„Spíš, miláčku?“ zeptal se s náležitou opatrností.

„Jak ty chceš,“ zvedla hlavu a usmála se, „Nemusíš být tak opatrný! Když se ti chce, klidně na mě skoč třeba i ve spánku!“

Chtěl začít namítat, že to by si v životě netroufl, ale vstoupila mu do mysli a přesvědčila ho, že vítá jakoukoliv legraci. Dali si další kolo i se zvláštnostmi, sexuální akrobacií a mazlením jazykem; Brian od mládí (asi na základě jakýchsi vychloubačných řečí) toužil svou partnerku ochutnat zevnitř, ale lady Evelyn by si asi šla stěžovat až k arcibiskupovi. Betty byla nadšená a všechno mu hned oplácela.

„Napadlo mi... víš, dokázala by ses opravdu proměnit ve zvíře?“

„Zrovna teď? Ne že by to nešlo, ale... vydržíš to?“

Je to neuvěřitelné, ale lord Brian se poprvé (od dětských let) urazil. On že by nedokázal snést, aby se dívka změnila při spojení s ním?

„Kdyby to začalo být nepříjemný, tak zařvi, já to stopnu!“

Nejdřív si nechala narůst srst; zlatou lví, až na černou hřívu na krku. Pak ruce na tlapy, protáhla si trochu čenich, posunula uši, změnila oči, z tlamy se vysunuly špičáky. Nohy a břicho nechala na konec, protože ho při proměně bolestivě sevřela, málem vyždímala jako hadr. Napřed bolestí syčel, pak sténal a nakonec zařval.

„Já ti to říkala!“ upozornila zvesela drsným lvím hlasem.

„To bylo... nádherný!“ vzdychl, „Uděláš to ještě někdy?“

Rozesmála se. „Nemyslela jsem, že se s tebou tak pobavím. Poslouchej, asi tě začnu trochu mučit – co ty na to?“

„Podle těch tvých vzpomínek se na to docela těším!“

Bohužel, právě tento okamžik si zvolil Algernon, aby vstoupil. Se značnými rozpaky; Brian a Betty totiž bydleli v přepychovém orientálním stanu, do nejmenších maličkostí stvořeném iluzorní magií. Chyběl však strážný eunuch, aby dal mladému pánovi najevo, že jeho návštěva není žádoucí. Takže Algie se nejdřív slušně zeptal (do vchodu), zda neruší, a když se nic neozvalo, vešel. Osobně soudím, že ho Betty musela slyšet, ale nereagovala.

Spatřil svého otce uprostřed zuřivé rvačky s něčím zpola lidským, zpola zvířecím; příšerou z divokých snů. Zařval leknutím. Betty zařvala smíchy. Brian nezařval, slova mu zadrhla v krku. Malou chvíli to vypadalo, že Algie uteče; potom pochopil situaci a uklidnil se.

„Promiňte, já nechtěl!“ řekl konečně a chystal se odejít.

Jenže Betty vnímala jeho myšlenky. Zadržela ho. Vstala.

„Vážně se ti v téhle podobě líbím? Tak si mě prohlídni!“

Algie skutečně přistoupil blíž. Tak blízko, že ucítil její vůni; smyslně dráždivou vůni šelmy. Nemohl si pomoci, přistoupil ještě blíž, zabořil tvář do její hebké srsti a vnímal vůni, teplo, sametovou hebkost. A rozplakal se štěstím; už tak dávno se s nikým nemazlil!

Lord Brian se posadil. Věděl, že by se měl zakrýt, aby syn neviděl jeho vzrušené tělo; ještě lepší by bylo hocha vyhnat, možná dokonce potrestat za drzé vniknutí, ať už chtěl cokoliv. Ale neudělal nic; přemohlo ho dojetí, když viděl, jak se tulí k tomu stvoření. Matka se s ním moc nemazlila.

„Naučíš mě to?“ zeptal se potom.

Zasmála se. „Přemýšlej trochu o tom, co říkáš, hochu! Kdybych tě jednou začala učit, musela bych v tom pokračovat; nejsem si jistá, jestli by se ti to ve všech případech líbilo!“

Algie se ohlédl na otce. „Ano. Chci to!“

Lord Brian ani teď nezasáhl. Jen zíral.

„Jsi na to příliš mladý. Nevyzrálý...“ namítla.

„Aha... já vím. Moje tělo... Ale i tak by to šlo. Kdybys udělala ze mě holku a tys byl kluk.“ Zároveň se snažil dát najevo, že ví o Bartově dvojí totožnosti i o tom, že by to dokázal.

„Až tak daleko by ses odvážil zajít?“ zeptala se a v hlase jí zaznělo cosi velmi podobného obdivu.

„Kam až by se odvážil Chris?“ odpověděl otázkou.

Byl to nepříjemně přesný zásah. Bart ani Betty nejsou Valérie; ale Chrise kdysi Va přivedla na svět a nesmírně ho miluje. A byla si jistá, že nikdy před ničím necouvne. Zejména ne takhle.

A lord Brian mlčel. Představoval si, co se stane z jeho syna, jestli to udělá. A představoval si, co by z něho bylo, kdyby se vrátili do Anglie, kdyby řádně vychodil školu, absolvoval Eton a Oxford, stal se něčím bezvýznamným v armádě nebo námořnictvu nebo státních službách, strávil půl života honbou za kariérou a druhou půlku nesmyslným utrácením svého jmění a nostalgickým přemýšlením, co z něho mohlo být, kdyby...

„Naučím tě, co budeš chtít, Algie.“ řekla Betty, „Ale dovol, abych sama vybrala vhodnou chvíli a místo.“

No jistě, s tím souhlasil. Byl velice spokojený.

„Jo – a co jsi vlastně chtěl?“

„Nevím. Něco hloupého. A myslím, že už to není důležité.“

Zpáteční cesta do Simbabwe proběhla bez velkého vzrušení. Každý se bavil, jak se mu zrovna chtělo. Lord Brian i Algernon se vhodně zapojili; o Briana pečovala Betty, Algie se čím dál víc přátelil se šelmami. Pomáhali mu Chris a S-I; přestože jim záviděl, nikdy se nenaučí létat, je už příliš starý a má těžké tělo. Všichni ho učili Propojování, každý ale nějak jinak, takže z toho měl v hlavě pěkný zmatek.

Diana se hluboce zamyslela a vzpomněla si, že od Denisova odchodu jí chybí páže; ne že by je k něčemu potřebovala, ale líbilo se jí mít oficiální doprovod. Algie přijal návrh zcela bez rozmyšlení a lord Brian souhlasil; podstatně déle se dohadovali o kostýmu, protože samozřejmě neměl nic, co by si na slavnostní audience oblékal. WZ se jen smály; určitě mu něco vytvoří, až budou strojit císařovnu!

V Simbabwe nás uvítali nadšeně; lord Brian byl začleněn do vědecké rady, Algernon se stal miláčkem celého dvora. Všichni obdivovali jeho bílou kůži; však taky už ji měl vyzdobenou prvními vytetovanými ornamenty. Brian, jehož reakce se trochu bál, se jen zasmál a mávl rukou.

Jeho fascinovalo něco jiného: ocitl se tváří v tvář Tomáši Baarfeltovi, jehož práci obdivovali všichni britští čarodějové. (Tím neříkám, že ho měli všichni rádi). Také si vážil Francoise Garricheta a doktora McHilla; tito čtyři vysedávali společně nad starými zašlými pergameny a obkreslenými reortskými hieroglyfy, luštili ty staré nápisy a tahali rozumy z moudřejších lvů. Brian se (od Betty) rychle naučil reortsky a doháněl i další znalosti, které zatím postrádal.

K našemu nemalému potěšení se opět ukázal Denis. Tentokrát přivedl tlupu sapientních hlodavců, kterým říkal myšoidi nebo myšobové, latinsky Rattus Sapiens. Bylo jich víc než dvacet, z toho asi třetina děvčat, ale nedošlo k žádným mezirasovým kontaktům, asi to ani technicky nešlo. Všude šmejdili a dohadovali se pištivými hlásky; ale odmítali cokoliv sníst, protože jim naše potrava nesvědčila. Denisovi v jejich světě taky ne, byl nucen se živit jen ze zásob a byl teď pořádně hladový. Ježto jim nevyhovoval ani vzduch k dýchání, nemohli zůstat v našem světě víc než tři až pět dní; ale snažili se využít každé chvíle. Některým lidem se moc nezdáli, ale já jsem si na ně zvykl.

Tomáš naléhal na Denise, aby se zúčastnil chystaného zasedání řádové rady; Denis slíbil účast. Podle Tomášových řečí se zdálo, že tentokrát bude rada reprezentativnější, bude mít důležitější věci k projednání a dokonce snad dojde i k nějakému výsledku. Ačkoliv na to bych nesázel; znám to.

Ale zatím vládl klid a dobrá nálada.

Errata:

30.05.2021 11:16