Vítej, návštěvníku!

 (Willy Lehndorff)

Co budu nyní vyprávět, je značně neuvěřitelné; i když pochopím, když budete považovat za fantasmagorie i dosavadní líčení. Připomenu pouze, že sám císař Charry požádal, abych co nejdokonaleji sepsal své poznatky; nejspíš ani jemu se nechce tomu všemu věřit.

Začátek... snad začnu tím, že se náhle zčista jasna v táboře objevila krásná, velmi elegantně oblečená dívka s pečlivě pěstěnou pletí, načesanými vlasy, rudě nalíčenými rty a příjemným parfémem. Jmenovala se Lyetta, přezdívkou Korálek; s sebou měla kufr a příruční tašku, narvané šaty a různými krášlicími potřebami. Taky měla písemné pověření, že reprezentuje čarodějnickou školu v místě jménem Arethusa; takže WZ Lyetta! Nepřijela žádným běžným dopravním prostředkem, přicestovala magickým zrcadlem; jak se sluší.

Když se poprvé setkala s našimi děvčaty, zůstaly na sebe vyjeveně zírat. Její domovský svět byl zhruba na úrovni třicetileté války, bližší určení dost obtížné. Stejně jako domluva; mluvila několika jazyky, ale žádný nám nic nepřipomínal, až přišla Sif a promluvila elfsky. Tehdy se Lyettě rozzářila tvář, něco řekla, Sif zajásala a začala švitořit jako vlaštovička; vzápětí se obě zarazily a protáhly tváře.

Problém: zatímco Lyetta hovořila klasickou elfšinou (i když to nebyla právě spisovná quenijština), Sif používala Ősgardskou novoelfštinu, mající se ke klasické jako italština k latině. Nastalo delší dohadování, jemuž se zájmem naslouchali ostatní a snažili se chytat aspoň smysl; jak rozpačitě vysvětlila Sif, elfové jsou ve světě Lyetty značně neoblíbeni a v mnoha státech pronásledováni, k čemuž přispívají ještě mezielfské války. Rozhodně zamítají jakoukoliv techniku a dle názoru lidí by ji ani nedokázali používat; z lidských věcí uznávají pouze zbraně. Sif nechápala; v Ősgardu se právě elfové zabývají vědeckou prací a stále něco vynalézají. Naproti tomu zásadně odmítají bojovat; jsou mírumilovní a smířliví. Naše zkušenosti s Awaenem byly trochu jiné, no ale...

Pak přišla Valérie a nasadila všemu korunu. Vyprávěla, že existuje svět, kde elfové ovládli rozsáhlou oblast vesmíru, létají kosmickými plavidly mezi hvězdami a pátrají po jiných civilizacích. Lidé v tom vesmíru nežijí vůbec, nebo někde daleko; avšak mezielfské potyčky zdárně pokračují, nyní povstáním jakéhosi S`Taska proti ústřední vládě.

Lyetta poděkovala za výklad a nevypadala, že by cokoliv pochopila. Doteď nebrala svoji návštěvu příliš vážně, spíš než o politiku se hodlala zajímat o místní módu. V tom směru ovšem byl náš spolek natolik odlišný, že to nemohla akceptovat. Už jen představa, že by se svlékla před lidmi! Naše holky samozřejmě zajásaly a začaly ji jedna přes druhou poučovat. Já myslím, že by se časem přizpůsobila, zatím toho na ni bylo moc najednou: spousta lidí černé pleti, jejich nahota, oholené hlavy, tetování, iluzorní oděvy a obydlí, šelmy různého druhu a jako vrchol tělesné transformace! Dost důvodů, aby propadla depresi.

„Čarodějek bude ještě víc.“ prohlásila Valérie při diskusi s císařem, „Už nějakou chvíli čekám jednu... no...“

Podle toho, jak se zatvářila, bylo vidět, že se na návštěvu moc netěší. Už jen to, že Valérie vůbec dala najevo nějaký názor, bylo jasné, že velké kamarádky asi nebudou; Va připustila, že s nikým nechce jednat tak nerada jako s ní. Bohužel právě ona je velmi důležitá.

Ta dáma se jmenovala Morrigan. Byla velmi krásná, ale chladná jako z ledu a hodně sebevědomá. Přišla ve třpytivých šatech a čapce pošité perlami, ale sotva pochopila místní zvyklosti, nechala všechny ozdoby zmizet a chodila nadále v bílém rouchu ze dvou pruhů látky. Vlasy měla plavé, spletené do nenápadného copu; oči modrozelené jako mořský led. Rty krvavě rudé, aniž musela používat rtěnku, a z úst vyčnívaly dlouhé špičáky pijáků krve. Řekl bych, že jí slušely.

Valérie se před ní zdvořile uklonila, Morrigan odpověděla daleko chladněji a prohlédla si okolí se zjevným nesouhlasem. Okamžitě pochopila situaci; lehkým mávnutím ruky si vytvořila Sídlo, odešla do něj a požádala, aby nebyla rušena, dokud nebude její účasti zapotřebí.

„Ty nevíš, kdo to je?“ žasla Karolína, zneklidněná stejně jako Va, „Znáš snad jméno Morgana le Fay, Víla Morgana, sestra krále Artuše?“

„Toho anglického krále ze starých bájí?“

„Tahle žena je stará nejmíň patnáct set let!“ pokračovala Karo, „Většinu času spí ve sklepení svého hradu. Občas se probudí...“

„...napije se krve...?“

„Nevím, zda se živí krví, ale asi by mohla, zoubky na to má. Rozhodně to není dobrá bytost; vlastně první zlá čarodějka, kterou vidím!“

„Počkej. Víla Morgana získala své vědomosti od Artušova čaroděje Merlina; pak ho uvěznila v nějaké jeskyni do ledového kvádru a...“

„Jo, tak nějak. Rozhodně nedoporučuji, aby ses jí vyptával, jak to bylo. Pokud můžu něco doporučit, tak se jí vyhni!“

Měl jsem tentýž názor; když to půjde, vyhnu se jí zcela určitě.

Dívka Korálek si postupně zvykla chodit v široké barevné sukni, na krku girlandu z čerstvých květin. Měla hezká prsa, zvlášť když se trochu opálila, ale dělala fóry, když jí na ně někdo chtěl sahat. Přesto zdárně svedla několik mladých mužů a vyzvěděla od nich vše, co ji zajímalo. Sice se bránila, že ještě víc na chlapy jsou její kamarádky, ona je taková nevinná fialinka, ale v praxi se chovala naprosto opačně.

Morrigan nejevila zájem ani o muže, ani o ženy. Ale všiml jsem si, že od chvíle jejího příchodu Karo zavěsila všem našim dětem na krk různé amulety a pečlivě kreslila okolo trojčat magické kruhy. (Nechápu proč; podle jejích vlastních slov se Morrigan nedá tak primitivními prostředky zabránit zcela v ničem. Já se zabýval spíš myšlenkou vypálit do staré čarodějky pár kulek ze svého revolveru; Karo nesouhlasila, určitě by jí neublížily. Ani kdyby byly ulité z posvěceného stříbra.)

Nejvyšší oficiální osobností Simbabwe je císař Charry. Slušelo se, aby hosty uvítal a nějak s nimi jednal. S Korálkem to bylo snadné, s Dianou se setkala u vody a téměř okamžitě spřátelila, k Charrymu cítila směsici úcty s opatrností; v jejím světě byli králové zdrojem potíží. Když zjistila, že se jí nepodaří ho svést, vcelku klidně ho pustila z hlavy. Samozřejmě se snažila získat body na každé významné osobě, rychle se orientovala a každý ji s potěšením přijímal.

S údivem zjistila, že umění intrikovat není u dvora rozšířeno ani ceněno; hlavně mladí měli sklon okamžitě veřejně říkat své názory a držet se jich. To by v jejím světě nepřežili; zvláště když jejich postavení nebylo jasné. Kdo z přítomných je vlastně vévoda, kdo hrabě, baron a kdo prostý jezdec? Komu se vlichotit, vmanévrovat se do jeho postele, zadrápnout a nepustit? Pochopitelně v přísném utajení, konkurence je na stráži a chystá se každého opovážlivce zničit. Když na to téma pronesla opatrné náznaky, všichni měli oči navrch hlavy a mozky jim usilovně pracovaly: našli nový zdroj zábavy.

Nastala etapa vyjasňování rodokmenů, stanovování a vylepšování erbů. Řada mladých byla porůznu sebrána v sirotčincích po celé Evropě a mnozí nemohli definovat ani svou národnost; nicméně už se stihli provdat a oženit s mnoha osobami s jasně šlechtickým původem, takže měli nárok na jejich erb. Kromě toho existuje zákon císařovny Diany, že každý arminský občan (který složil přísahu věrnosti) se stává šlechticem. Lyetta namítla, jak může dokázat, že přísahu složil; mladí nechápali, v našem světě stačí, že to říká. Zatím nenastal důvod si něco prověřovat.

„Já to si ujasníš,“ pravila Korálek nově přiučenou, kouzelně zkomolenou arminštinou, „Když já vyspíš s ten vévoda, to já pak princezna?“

„Ty seš princezna od začátku! Jsi přeci WZ, ne?“

„Já WZ ano,“ připustila, „A to já říkáš tak nahlas veřejně?“

„A proč ne? To přece každej ví!“

„A to on nikdo neříká: Ta vědma uřkla mý krávy, aby nedojíš, upalte ji?“

„To by si mohli zkusit! Ty neumíš ovládat Oheň?“

Lyetta nakrčila nos a potřásla hlavou: „Vám šťastnej život!“

„Naopak! Hrozně se tu nudíme; ty máš bezva život, že máš za co bojovat!“

„Tak tam jdeš se mnou, ty chytrá! Uvidíš, jak dopadneš!“

„Jasně, jdem!“

„Klídek, holky!“ krotila je Betty, „Dobře poslouchej, Ly: Zůstaneš s náma v trvalým kontaktu. Když budeš potřebovat, pošleš signál a my přilítnem!“

„Na košťatech!“ vzdychla okouzleně Naike.

Lyetta spokojeně kývala hlavou. Začaly okamžitě plánovat válečné tažení, a vydrželo jim to až do chvíle, kdy došly k názoru, že je jim horko a že se půjdou koupat. Samozřejmě všechny koukaly, co L; vyřešila problém plavkami, tedy neprůhlednými kalhotkami od pasu do půli stehen. Holky se smály. Jenže kluci... Kluci reagovali značně podivně.

Především: každý si jí všiml. Potom: přestože mohli uhádnout, co pod jejím oděvem můžou najít, řada si hledala příležitost to zjistit. Pak říkali, že v soukromí ložnice se z ní stává sexuální dračice, téměř neukojitelná. Rozhodně však odmítala předvádět to veřejně. Nadšení mužů bylo tak velké, že některé dívky začaly uvažovat, zda by se taky neměly trochu našminkovat, navonět a nastrojit.

Tak ještě něco o jejím postoji k nelidem. V jejím světě existovali elfové a trpaslíci, které my počítáme k lidem. (Tedy, elfa jsem viděl jednoho, trpaslíka nikdy nikdo). Čerta viděla poprvé v životě a když jí vysvětlili, co je Axhar zač, trochu se lekla. Ale jevila přátelský zájem a Axhar, která se cítí trvale nedoceněná, se chovala vstřícně. Ovšem naprosto okouzlená byla šelmami; vehementně se mazlila s čímkoliv chlupatým, zvláště s mláďaty. Nic takového doma neměli; zato má přítele... no, kolegu Dorregarraye, významného mistra černokněžníka, který zvířata miluje a určitě se přijde podívat. Už mu poslala zprávu, i když čert ví, kde zrovna je.

„Já nic nevím!“ bránila se Axhar.

Korálek se začervenala i pod nalíčením. „Promiň; to jen ode mě ulítlo!“

A pak se všichni začali smát.

Císař Charry považoval za svou povinnost uvítat i Morrigan. Podporovala ho v tom Diana, která byla na Vílu Morganu zvědavá; takže se příkladně vystrojili a v doprovodu Valérie a Tomáše se vydali na návštěvu. Morrigan byla předem varována, takže je přijala ve svém paláci. Ten byl postaven (iluzí) v podobě středověkého hradu z mohutných kamenných kvádrů, prázdného a krutě nevlídného; jen sem tam stál nějaký přepychový kus nábytku, často orientálního vzhledu. Bohužel, tyto detaily ponurý vzhled stavby jen zdůraznily.

Víla Morgana seděla na zlatém trůnu, vystrojená do fantastického kostýmu; namísto koruny měla cosi jako křišťálovou hvězdici se spoustou ostnů na všechny strany. Mohlo to svítit, sršet jiskřičkami a možná leccos dalšího, ale bystře pochopila, že takovými efekty nás neoslní. Na druhé straně, kdyby se výzdoby zbavila, působilo by to trapně. Diana a Charry byli zlatem vyzdobeni taky, Valérie v šafránovém rouchu kněžky, Tomáš v kardinálském purpuru. Šelmy v přirozených kožešinách.

Když vstoupili do sálu, Víla Morgana na svém trůnu povstala a sešla po třech stupních, aby je uvítala. Kupodivu větší úklonou, než jakou obdařila Valérii; zřejmě uznávala královskou hodnost.

„Prosím Vás za odpuštění, Vaše Veličenstvo, že se osměluji přijímat Vás bez odpovídajícího doprovodu,“ pronesla nejpříjemnějším možným hlasem, „Bohužel mi doposud nebylo přiděleno přiměřené služebnictvo...“

Charry nevypadal v tu chvíli moc chytře; Diana možná pochopila, ale začalo ji to bavit a násilím ovládala smích. Pochopil však Tomáš:

„Obávám se, že tento tvůj, zajisté oprávněný nárok, jsme podcenili, drahá sestro. V našem světě se obejdeme bez služebnictva...“

„Vskutku?“ obrátila se k němu a její oči potemněly, „Viděla jsem v okolí paláce spoustu mouřenínů a všelijakých jiných ubožáků, kteří nemají ani na kus hadru, kterým by se zahalili! Nebylo by některým z nich lépe v mých službách než tam na ulici?“

Diana se řehnila už zcela otevřeně, Charry nechal jednání na kardinálovi.

„Promiň, sestřičko!“ Tomáš použil svého nejsametovějšího diplomatického hlasu, „Zřejmě jsme se dopustili neodpustitelné chyby a neseznámili tě se základními skutečnostmi. Všichni ti lidé, které považuješ za chudáky, patří ve skutečnosti ke kastě bojovníků, kteří považují za přirozené předvádět bez zábran krásu a zdatnost svých těl; podobně tomu ostatně bylo v dobách antických, jež jsou nám vzorem...“

„Ano, správně připomínáš, že se na tu dobu pamatuji!“ odvětila ledově.

„Pokud se týče mouřenínů, jak jsi je nazvala, i oni jsou svobodnými bojovníky se všemi právy a povinnostmi občanů. Obávám se tedy, že nebudeme schopni vyhovět tvým specifickým nárokům...“

„...ani kdybyste se posrali?“ štěkla; když sebou Diana překvapeně trhla, pokračovala: „No dobrá; nemyslete si, že o vašem světě nic nevím, třebas o vašem vybraném vyjadřování. Ovšem nečekala jsem tak hluboký úpadek!“

„Služebnictvo nemáme, protože je nepotřebujeme,“ pokračoval Tomáš stále klidně, „Snažíme se zbavit nepotřebných a obtěžujících přežitků; například už dávno nežijeme v hradech. A omezujeme počet předmětů, které nejsou tak docela funkční...“

„No ano, ovšem,“ Morrigan zřejmě došlo, že s Tomášem by se mohla hádat do skonání světa a ničeho by nedosáhla, „Je mi ctí, že mne samotná císařská rodina navštívila v mém osamění; ráda bych vám připravila zábavnou hostinu, avšak obávám se, abych se nějakým způsobem nedopustila faux pas...“

I bylo na Dianě, aby promluvila: „Drahá přítelkyně, jak jsem vyrozuměla, jsi významná čarodějka; v takových případech arci bývá zvykem tolerovat osobní zvláštnosti, ba snažit se je přijmout s porozuměním. Avšak zdá se, že prozatím máme problém je vůbec pochopit; v takových případech bývá naším zvykem požádat naši Nejvyšší kněžku Valérii z Mendozy, aby věc prozkoumala a navrhla nám vhodná opatření. Těm pak samozřejmě rádi vyhovíme!“

Skvělé! Diana od sebe odpinkla míček elegantněji než v tenise.

Morrigan pohlédla na Valérii; jejich pohledy se zkřížily jako meče.

Když Morrigan váhala s odpovědí, promluvila Valérie:

„Obávám se, císařovno, že nárokům této dámy nebudeš schopna vyhovět ani při nejlepší vůli. Nicméně, možná nevíš, že by si mohla docela dobře pomoci sama, jen kdyby chtěla...“

„Co tím chceš říct?“ zasyčela Víla Morgana jako zmije.

„Prosím, oprav či zadrž mne, kdybych říkala něco, co není pravda,“ řekla Valérie a oči jí blýskaly, „Je pravdou, Morrigan, že se dáváš ukájet svými otroky několikrát denně, a že k vyvrcholení tvé vášně patří, že se zakousneš svému milenci do hrdla a piješ jeho krev? Je dále pravdou, že několik takových napití jej připraví o život? Zabíjíš je?“

Morrigan se usmála; její dravčí tesáky vyjely z úst: „A co má být? Ty to budeš dělat taky, panenko, až budeš na světě o pár set let víc!“

„Nedomnívám se, že bych žila tak dlouho; a kdybych měla pocit, že už světu ubližuju víc, než je zdrávo, něco bych s tím udělala!“

„Ty možná jo. Já určitě ne; kromě toho mám ještě nějaké Poslání!“

„Dobrá; možná jsi nejstarší čarodějka všech světů; ale v žádném případě nejsi nejlepší!“

„A ty snad ano? V každém případě jsem Mluvčí. Netvrdím, že mě musíš poslouchat; ale bude pro tebe výhodou si vyslechnout moje zkušenosti. Myslím, že proto jsi mne sem pozvala!“

A teď že by snad něco řekl Charry? „Prosím, dámy, nehádejte se! Nebo nám aspoň vysvětlete, o čem je řeč!“

„A proč? Ty bys to stejně nepochopil, křupane!“

Byla to záměrná urážka. Ovšem Charry se nenaštval a Diana zařvala smíchy.

„Děkuji,“ usmál se Charry, „Právě jsem to pochopil.“

„Ano, ovzduší se nám krásně vyjasnilo,“ usmíval se Tomáš, „Takže už víme, jaké jsou požadavky paní Morrigan. O ona zná naši odpověď: trhni si nohou, babo. Není tady nikdo, koho bychom ti předhodili, abys mohla pít jeho krev. Budeš si muset pomoci jinak. A pokud to zkusíš, budeš stát proti nám všem. Možná bys tu válku vyhrála, ale... víš to skutečně jistě?“

„Vy snad nezabíjíte nižší bytosti? Zvířata a tak?“ zasyčela.

„Ano, ke své hanbě přiznávám, že doposud lovíme a jíme maso zvířat,“ řekla důstojně Diana, „Ovšem někteří z nás...“

„Tvoje názory znám taky,“ kývla Morrigan, „Nemusíš se vykrucovat; vím, že ses oddala nějakému šílenému kultu z východu a od té doby považuješ zvířata za rovná lidským bytostem. Ke své škodě; zahubí tě to!“

„Co se dá dělat. Je to moje karma!“

Morrigan hněvivě stáhla obočí; kupodivu ji toto téma nepříjemně vzrušovalo.

„Nechápu tvoji starost o budoucí životy! Věnovala jsem hodně úsilí, abych zůstala co nejdéle v tomto těle! A nehodlám se ho zbavit!“

A Diana: „Ani se ti nedivím! Víš, já taky sbírám starožitnosti!“

Morrigan vycenila tesáky a zavrčela. Diana, sršící nadšením, zařvala jako leopard – chvilku to vypadalo, že se na sebe vrhnou.

„E, co se budu hádat s malou holkou!“ řekla potom Morrigan, „Jako tvůj manžel, ani ty nemáš tušení, co se kolem tebe děje; tak radši mlč!“

„Jojo,“ kývla Diana a pohladila Valérii, „My si to pak se ségrou řeknem!“

Nastala delší trapná chvíle mlčení. Přerušil ji Tomáš:

„Možná bychom se měli vrátit k přátelskému jednání. Jaké ještě požadavky bychom ti mohli splnit, Morrigan?“

„Obávám se, že vy pro mne nemůžete udělat nic. Promyslím to; pokud přijdu na něco vhodného, dám ti vědět. K císařské rodině jen toto: vážím si vás, ctím vás a beru na vědomí, že v tomto světě vládnete. Ale prosím, činnosti nás čarodějů jsou pro vaši úroveň myšlení příliš složité; takže bych vás prosila, abyste se do nich už nepletli!“

„Dík. To mě těší.“ řekl Charry. Diana neřekla nic.

„Nojo.“ řekla Valérie, „Asi půjdem. Máš jistě spoustu práce...“

„Nemám. Lehnu si a budu spát. Ale těš se, až se probudím!“

S tím odešli. Když byli opět venku na slunci, Charry se jen otřásl:

„Fuj, to je baba! Ještě že... mám docela chuť se ožrat jako zvíře.“

A Diana dodala: „Výjimečně s tebou souhlasím.“

Přestože nikdo z přítomných nic nevykecal, ještě během toho odpoledne se obsah jednání roznesl po táboře. S jednoznačným výsledkem: všichni se postavili za Charryho a Dianu a chystali se svést s Morrigan a jejími stvůrami nesmiřitelný boj. Všichni kromě Valérie; ta je naopak ujišťovala, že jistě nikomu neublíží, přišla v míru a zatím se to nezmění.

„A poznáš aspoň, až se to změní?“ ptala se Efka.

„Poznám to jako první. A hned všechny upozorním.“

Jedna z nejhorších nepřítelkyň Morrigan byla Axhar; jak prohlásila, tvrdě nesnáší pohanské stvůry a bude je pronásledovat, kde na ně narazí. Morrigan určitě křesťanka není, takže kdyby byl někdo tak laskav a zabil ji, Axhar ji odnese rovnou do Pekla; čímž si zároveň nažene nějaké body do hodnocení.

„Proč ty nezabiješ ji sama?“ ptala se zvědavě Korálek.

„Já nesmím nikoho zabít; to nevíš?“

„Ty seš čert, žejo? Čím takovej čert nebezpečnej?“

„Jak to mám já vědět?“

„V podstatě ničím,“ mávla rukou Naike, „Čerti jsou docela příjemný kluci a holky, akorát že sváděj lidi ke zlýmu.“

„No – zabít Morrigan to né tak zlý! Nebo jó?“

„S tím si ty nedělej starosti. My už ji pohlídáme!“

Diskuse pokračovala a čím dál víc vycházelo najevo, že Lyetta Korálek má sice řadu dobrých nápadů a spoustu bojových řečí, ale kdyby přišlo na věc, bude nejspíš samostatně neschopná přežití. Nezlobili se na ni; zdatní bojovníci mívají obvykle velmi shovívavý postoj k lidem, kteří se nedokážou ubránit, a rádi jim pomůžou; tím spíš, když jde o hezkou holku. Zvlášť kluci se o překot hlásili, že ji doučí jezdit na koni, šermovat, střílet a co všecko bude potřeba. Kulila oči, roztomile špulila korálkové rtíky a byla tak okouzlující, že se o ni málem porvali.

V průběhu tohoto mejdanu k nim dorazila zpráva, že se kvapem blíží karavana komthurů a význačných hodnostářů řádu, která se má zúčastnit zasedání. Bylo zdvořilé jet jim naproti; okamžitě se vytvořil jízdní oddíl a Lyetta byla přizvána k účasti. Nadšeně přijala; zbytek večera strávili dalším popíjením a plánováním budoucích hrdinských činů.

Vyrazili časně ráno; Lyetta s překvapením zjistila, že mají strakaté uniformy, dívky leopardí a kluci tygří, ale téměř všichni namalované na nahém těle. Samozřejmě i jejich koně měli tyto barvy; jezdci černé pleti pochopitelně naopak. Oblečen nebyl téměř nikdo; dokonce i Algie, který samozřejmě nemohl chybět, byl krásně pruhovaný.

„Co bych máš dělat já?“ zeptala se.

Kamarádky se nad tím vážně zamyslely.

„V podstatě jsou dvě možnosti. Buď se přidáš k nám a budeš jezdit v leopardím jako plnoprávná členka armády, nebo si jako cizinka vybereš nějakou odlišnou variantu. Jaký kožíšky mají u vás velký kočky?“

„No – takový...“ Korálek udělala několik nesmyslných popisných pohybů.

„To se na to nedokážeš proměnit?“ protáhla čenich Irma.

„Nedokážeš! A ty mlčíš; taky nejseš taková hvězda!“

Irma to uznala a zmlkla. Spíš než by se hádala, byla zvědavá.

„Nebudem to zdržovat,“ rozhodla Naike, „Zleopardujte ji!“

Impuls spustila jedna z mladých WZ; bohužel jí pokryla skvrnami celé tělo včetně obličeje a vlasů. Nebyla to chyba, většina děvčat tak vypadala taky; ale co její pečlivý make-up?

„My tě stejně zcivilizujem!“ smála se Efka, „Svlíknem tě, ostříháme vlasy a naučíme tě dělat si vizáž podle potřeby! Doma tě nepoznají!“

Lyetta rozhodně nesouhlasila; v rozčílení těžko shledávala slova:

„Máš kamarádku – ona Triss. Moc krásný dlouhý vlasy. Kdyby ostříhat, tak ona tebe všecky zabít! Strašný blesky ona házíš!“

„Chachá! Vem ji sem, uvidíme, co z ní zůstane!“

Mohla to být pěkná hádka, ale přihnala se Betty; na hlavě si ponechala jedinou kadeř černých vlasů, zato dlouhou až na záda a vlající ve větru.

„Tak co je s váma? Jedem nebo tady zarostem do země?“

Té představy se zřejmě zalekly, takže vyrazily. Lyetta jezdila docela dobře, i v jejím světě se dopravovali na koních. Se šavlí to bylo slabší a pušku nosila docela na ozdobu. Rozhodli se nechat ji často lovit, aby se to doučila; ještě že neměla výjimečné jídelní nároky.

Blízkost karavany ohlásily nezávisle na sobě harpyje i Bonnina smečka psů. Takže bylo dost času rozmístit se podél cesty, přihlížet a zdravit známé.

Čelo tvořil oddíl arminské jízdy, osmahlí mladí muži s rychlopalnými ručnicemi; vedl je hezký mládenec s černými vlasy spadajícími až na záda. René le Mogniére, bývalý potulný zloděj a chovanec různých polepšoven, vystudoval kromě jiného v Americe prestižní vojenskou školu Princeton (samozřejmě pod cizím jménem), takže se usilovně snažil, aby jeho jezdci vypadali vojensky. Ježto se jim to líbilo, neměl s tím velké potíže; měl dokonce vlastní plukovní kapelu a prapor zdobený zlatými střapci.

Poté jeli ve skupinách jednotliví členové státní rady, v čele s Andrejem Rastopčenkovem; měl s sebou ženu Mabel i s dětmi i bratra Aljošu s nějakou snoubenkou. Mnozí občané s sebou brali děti; takový výlet do centra Afriky je pro ně přece správné povyražení! Významnější osoby rozmnožily domácnost o služebnictvo, často zajímavého původu, kultury a barvy pleti; jedno zasedání parlamentu deklarovalo arminskou společnost jako multikulturní, rozvíjející se všemi existujícími směry. Jak se to projeví v praxi, mi zatím není jasné. Připadá mi, že komu se podaří upíchnout v Arminu, si především mohutně zvedne sebevědomí na úkor příbuzných, co zůstali doma. Když pak přijde na návštěvu, nafukuje se jako krocan a předvádí svoje bohatství, moc a drzost. A oni jej obdivují.

Tošio Yamanaki přivedl dosti spořádaný a vydrezúrovaný oddíl nových vojáků z Beire; někteří koukali dost vyjeveně, co se to kolem nich děje, ale už si trochu stačili zvyknout. Většinou nenosili obleky, protože žádné neměli, a přidrželi se i obvyklých krátkých účesů.

A potom zavlály bílé pláště dalšího jízdního oddílu, tentokrát beduínů; byla jich stovka a v jejich čele Llago di Rienzi v bílém oděvu arabského šlechtice, bílém turbanu s volavčími péry a na nádherném arabském bělouši.

Thor Knassen měl skromnější průvod, pouze deset světlovlasých chlapíků v zašlých a umatlaných jezdeckých oděvech; sám Thor se příliš nezměnil, snad byl ještě vrásčitější, jeho věneček vlasů okolo holého temene prořídl a zdálo se, že se trochu shrbil; velitelem jezdců byl jeho syn, ten byl v plné síle a zřejmě připraven vzít na sebe otcovy nelehké úkoly.

Velmistr Donald MacLawwen přivedl dvacet Skotů v kostkovaných kiltech, v čele s dudákem, který v této slavnostní chvíli hrál na svůj nástroj dost utahanou melodii. Donald nevypadal příliš dobře, zřejmě jej tížily značné starosti; snažil se usmívat, ale nejsem zcela přesvědčen, že mu to šlo od upřímného srdce.

Posledními z hodnostářů byli Palmiro Corsi a Sancho Mendoza di Castro; přijeli spolu, doprovázeni oddílem řádové jízdy, dobrodruhy ne o moc lepšími než ti naši z Beire. Nicméně cítili se podstatně úctyhodnější než Tošiův oddíl, protože byli téměř všichni ozdobeni řádovými kříži na krku nebo na uniformách, které si pro ten účel navlékli.

Pravda je, že Lyetta sledovala tu spoustu lidí s rozzářenýma očima. Její kamarádky předpokládaly, že bude nadlidský úkol vysvětlit jí všechny vztahy mezi jednotlivými zeměmi Evropy, ale zmýlily se; politické intriky chápala nesmírně rychle a dobře si pamatovala vše, o čem se zmínily. Politika byla její živel, nejdůležitější hra čarodějek jejího světa; náboženství brala jako další druh politiky. Opravdově zbožná rozhodně nebyla, nikdy žádného boha nepotkala a doufala, že se to ani nestane; copak nemá i bez jejich zásahů starostí dost?

Když jí dostatečně otrnulo, aby se začala svěřovat, vyprávěla spoustu zajímavých podrobností z politického boje. Mistrovským činem čarodějky bylo nechat se vmanévrovat do postele nějakého významného muže, z kterého tahala peníze a různá tajemství. S morálními dopady si nehodlala dělat starosti; být něčí milenkou je prostě práce, co jiného? Zato milování s mladými hezkými mladíky je relaxace; copak to nechápete?

Chápaly; dokonce uvažovaly, jak by asi takováhle krasavice rozházela společenský život v salónech Evropy. Vypadala docela jako člověk, žádná exotika; jen ji správně obléci, stejně má výrazný zájem o módní časopisy a jiné podobné věci. Chudák příslušník tajné služby, který by pátral, odkud přišla a kam hodlá co nevidět zase zmizet!

Dívčí oddíl se rozdělil dle zájmů, jednotlivé členky se zdravily s dávnými přáteli a seznamovaly s novými. Lyettu museli představovat každému; s úsměvem je zdravila a jen žasla, co je na světě různých jazyků. Sotvaže se naučila trochu jeden, už se jich vyskytne třicet dalších! Jak si má chudák holka potom vybrat, kterým bude hovořit?

Ale s někým se přece jen domluvila; Betty objevila mezi ostatními rezatou holku s velmi pihovatým nosem, najela k ní a ptala se: „Ty seš Senta!“

„Senta Wulffssonnová, jo; známe se?“

„Ty mě neznáš, já tebe jo. Betty Mendozová, já jsem... ségra Valérie. To ti vysvětlím, ale teď: mluvíš elfsky?“

„Ne. Proč bych měla? Oni ještě existujou nějaký elfové?“

„To ne, ale je tu jedna holka, která s nima kamarádí. Lyetta Korálek.“

Dámy si prohlédly jedna druhou a Senta řekla: „Hael, luned...“

Lyetta odpověděla smrští elfštiny; Senta protáhla ksicht a pokusila se něco vykoktat, ale záhy to vzdala. Znát několik slov neznamená mluvit.

„No, vypadá to, že si budete rozumět.“ řekla spokojeně Betty. Nejspíš se chtěla vytratit, ale Senta ji zadržela dotazem:

„Jak se daří Denisovi? Už jsem o něm dlouho neslyšela; je tam vůbec?“

„Není, ale nepochybně přijde. On teď cestuje do hodně velký dálky.“

„Přivezla jsem mu ukázat dceru. Danae, vystrč hlavu!“

Slečna Danae vylezla z kukaně, v níž si až dosud hověla; podivná konstrukce byla nainstalována na hřbetě mezka, a až dosud považována za součást zavazadel. Bylo to hodné dítě, dokonce pozdravila.

„Jé, ta moc hezká!“ rozzářila se Korálek, „Já moc ráda děti!“

Jenže za Danae vylezlo další, menší dítě – její bratříček? Asi těžko, měl sice rezaté kudrnaté vlásky, ale černou pokožku a světle zelené oči, málem do žluta. Danae ho rychle chytla, aby nespadl.

„Jú, on krásnej!“ komentovala Korálek, „Já opravdu moc ráda děti!“

„Pečený nebo vařený?“ zašklebila se Irma.

Senta vyprskla smíchy; i Danae se smála, i když těžko věděla, čemu.

„Ona to zas tak velká legrace není,“ dodala Irma, „Máme tam jednu... já ji nechci pomlouvat, ale některý se obávají, že pije krev. Není vampiréza, wézetka jako my, ale už dlouho... Morrigan.“

Senta stáhla obočí; pak se dotkla dcery a aktivovala všechna ochranná kouzla, co měla vytetovaná po těle. Syn jich měl ještě víc a na jeho černé kůži se barbarské kresby krásně vyjímaly.

Korálek vykulila oči: „Ty čarodějka? A to jakto že máš dítě?“

„Já je chtěla! To nebylo, že bych nedávala pozor!“

„Řekni pravdu! Jakto že vy děti, když čarodějky neplodný?“

„To jsem v životě neslyšela!“

To už na ni bylo moc. Mávala rukama jako větrný mlýn a snažila se nám to vysvětlit, ale neznala příslušná slova. V jejím světě s tím byl zřejmě nějaký velmi zásadní problém. No ale ať je to jak chce, tady to nevyřešíme...

Ke karavaně se postupně přidávali další, kteří jí jeli naproti, takže při vjezdu do Simbabwe vypadala značně reprezentativně. Sám císař se všemi, kdo zůstali, jim přišel naproti, vystrojen do své faraónské nádhery.

Andrej Rastopčenkov se rozhodl promluvit za ostatní:

„Dovoluji si pozdravit vznešeného císaře Arminu, jeho choť, Velmistra řádu a všechny pány komthury, rytíře i vojáky řádu; rovněž šelmy, které jsou tu přítomny. Hlásím, že jsme se na příkaz svého pána dostavili sem do Simbabwe, abychom vyslechli jeho rozkazy!“

Byl jsem v dostatečné blízkosti k Charrymu, jaká se hodila pro velvyslance Německého císařství; želbohu, naše vlast stále ještě postrádá komthura a nedá se čekat, že by byl brzy zvolen. Proč jsem vlastně otočil hlavu? Nevím, je to jedno; ale povšiml jsem si, že lady Morrigan stojí na balkóně svého paláce a pečlivě sleduje vše, co se děje.

Charry řekl: „Vítám všechny pány komthury, rytíře, vojáky i bratry řádu i šelmy, kteří sem přišli, aby byli účastni slavnostního zasedání. Jsem naplněn štěstím, že je vidím v tak hojném počtu před svou tváří. Prosím vás, abyste rozložili své stany na místech, která vám vykáží naši bratři Reorti; a dnes večer vás všechny srdečně zvu na velkou hostinu, která bude uspořádána na vaši počest!“

Příchozí mu provolali slávu, ale ti zadní už vyhledávali vhodné místo na táboření. Překvapil Llago di Rienzi, který měl s sebou zbrusu novou, velmi mladou čarodějku; právě testovala možnosti energetického proudu a zjišťovala, zda by dokázala vytvořit palác jako ostatní. Ano, podařilo se!

Llago se choval v souladu se svým přesvědčením: nechal všechny starosti na podřízených, dal si rozvinout koberec, uvařit kávu a předložit zákusky; to zvláště ve chvíli, kdy jej přišel pozdravit Charry. Uvítal ho, usadil na měkké podušky a nabídl vše kromě vodní dýmky; Charry nekouří.

„Určitě by tě zajímalo, jak jsem přišel k té armádě, co jsem přivedl! Ty jistě víš, že jsem navštívil Mekku a vyjednával s velkošerífem; přijal mě jako prince! Tam ještě vědí, co se sluší a patří!“

„Ale co jsi vyjednal?“

„Velkošeríf byl moc milý a přátelský; přesně informovaný o vašich činnostech v Africe. Ten má tak skvělé špióny, že bych mu je hned záviděl! Třeba jeho arabští koňáci a zbrojíři byli u tvé armády v Beire a prodávali jim všecko možné, za šílené ceny. Kromě toho koukám, že je u tvé armády spousta Levantinců; nejmíň polovina jich donáší buď Arabům nebo Turkům, i když jsou křesťané!“

„O tom vím. Ani mi to tak moc nevadí.“

„Velkošeríf mi půjčil dvě felúky na dopravu a deset tisíc piastrů na výdaje; dokonce mi to sám nabídl. A když jsem mu řekl, že jedu k tobě, ukázal mi nějaké zachycené anglické plány a odhadl, že pravděpodobně dojde k boji mezi tebou a jimi. Na to mi přidělil sto beduínských jezdců jako výpomoc... spíš jen symbolickou než skutečnou...“

„No, v každým případě to potěší!“

„Libyjský sandžakbeg slíbil dva tisíce nejhorších lotrů z pohoří Tummo, kdybychom se někdy rozhodli vzbouřit proti Angličanům v Egyptě. Kdybysme se s ním přátelsky dohodli, třeba by nám je půjčil i na tohleto...“

„Koukám, požíváš u Arabů značné úcty! Zřejmě je tvoje postavení daleko pevnější než ostatních komthurů řádu...“

„Nemysli si, už to není, co bývalo!“ vpadl Vládci do řeči Palmiro Corsi, „Řád už zas začíná stoupat v ceně; zorganizovali jsme rezidenty ve větších městech, máme nějaké mladé rytíře a spoustu jezdců, sháníme peníze, uvolnili jsme některé obstavené příjmy a začínáme už zase pronikat k lidem, co sedí na důležitých místech...“

„Svatá pravda!“ potvrzoval Sancho, „I ve Španělsku je již zase řád žádoucí! O budoucnost se rozhodně nebojím...“

(Jak se do toho dostal Palmiro a Sancho? Palmiro má totiž zvláštní vlastnost: jakmile se kdekoliv otevře flaška, nejpozději do tří minut se tam objeví, samozřejmě z nějakého závažného důvodu. Pak přisedne a projednává ty svoje záležitosti, dokud není všechno snědeno a vypito. No a Sancho chodí všude s ním; co by teda nebyli i na této návštěvě?)

Llago vyčkal, až se vykecají; zatím upíjel kávu.

„Velkošeríf z Mekky taky nabídl jako dar řádu milión piastrů...“

„Berem!“ rozhodl okamžitě Charry, „Za co?“

„Takovou... maličkost. Přeje si, abysme jmenovali jednoho muslimského komthura, který by zastupoval arabské státy kolem Středozemního moře.“

„Cože? Mohamedána do křesťanského řádu?“ vzkypěl Sancho.

Charry ze sebe vydal neurčité zamručení, které mohlo znamenat tak i tak.

„Nepřichází naprosto v úvahu!“ rozvášňoval se Sancho, „Náš řád bojoval po celou svou existenci právě proti muslimům a jejich falešné víře!“

„Jistě. S takovou vášní, až začali být rytíři od muslimů k nerozeznání!“ zasmál se Llago, který o tom přece musel něco vědět.

„To mluvíš o sobě? Tebe pomlouvají, že...“ Sancho pro jistotu nedokončil, pil zrovna arabskou kávu a přikusoval turecké cukrovinky.

„Velkošeríf ví, že jedním z tvých komthurů je Tošio Yamanaki, který není rozhodně křesťan, spíš buddhista sekty Zen. Dál tam máš tři šelmy, kteří se sice formálně ke křesťanům hlásí, ale jejich víra je dost sporná; bez urážky, samozřejmě. A další příklad: komthurem je také Andrej Rastopčenkov, ten je ještě ke všemu bezvěrec a komunista!“

„Ano, jistě. Dostali tu hodnost za svoje zásluhy a v zájmu státu!“

„Muslimský komthur jistě také prokáže svou užitečnost...“

„Nepochybně. O koho vůbec jde?“

„Znáš ho. Princ Omar ben Mustafa ibn Abú Massúd...“

„Cože? Náš Omar?“

„Je velkošerífovým vnukem, to snad víš! Je tady už dost dlouho...“

„Ano, jistě...“ Charry se drbal na bradě a uvažoval, „Poslechni ale, nemyslíš, že je trochu... chm, jak bych to nazval?“

„Kacíř? Odpadlík? Heretik?“

„To by mi zrovna nevadilo. Já bych řekl: patologický vrah. Posedlý touhou sledovat umírání živých bytostí. Má jistou teorii, že se dá vysledovat, jak duše opouští tělo a odchází do nebytí...“

„Vážně? A daří se mu to?“ zbystřil pozornost Llago.

„Nemám tušení ani dojem, že je to důležité. Spíš mi vadí, že se ty zvyklosti šíří i mezi ostatní, zvlášť černé morany. Takový Kwenzori už taky... Zkoumají to prozatím většinou na zvířatech; lovec je vynikající, a Wassongové mají tradici, když něco uloví, vyříznou tomu ještě zaživa srdce a snědí je na místě, ještě kouřící...“

„Počkej, to mě dost zajímá!“ řekl Llago, „Kterou duši má na mysli? Pokud to nevíš, duší je celkem devět a odcházejí postupně...“

„Nesmysl!“ vybuchl Sancho, „To jsou všechno pohanské bludy!“

„Hele, sklapni!“ poradil mu Palmiro, „Teď diskutujou odborníci, tak seď, mlč a cpi se, dokud je čím. Llaga stejně nepřesvědčíš!“

Diskuse se začínala poněkud rozjíždět, neboť Sancho se hodlal hádat. Zato Charry se nedal vyrušit z blahosklonného klidu:

„Dobře, přijímám návrh na jmenování Omara. Uvidíme, co na to ostatní!“

„Zrovna je vhodná chvíle! Hele, támhle přicházejí velmistři!“

Přicházeli skutečně oba, Tomáš předváděl Donaldovi město. Když je Llago pozval, ochotně si přisedli; i oni rádi kávu a zákusky. Tomáš vyslechl jak návrh, tak i Sanchovy námitky.

„Před mnoha sty lety sultán Saladin, vládce Egypta, žádal po anglickém králi Richardu Plantagenetovi, zvanému Lví srdce, aby byli arabští šlechtici postaveni na roveň křesťanským a mohli se stát rytíři dle evropských zvyklostí. Richard Lví srdce tu žádost odmítl, dokonce s posměchem. Tehdy muslimové prohlásili křesťany za tvory, kteří nedosahují důstojnosti člověka. Snad od té doby svět pokročil natolik, že se to nebude opakovat!“

„No dobře – ale Omar? Už teď se ho někteří v táboře obávají!“

„To je v pořádku, z řádového komthura má jít hrůza!“

Souhlas velmistrů byl jasný; opozici zbývala teoretická možnost, že by se proti postavila většina komthurů, ale když to promýšleli, nedalo se to čekat. Charry naopak začal přemýšlet nahlas: „Možná by bylo dobře jmenovat komthury některé z náčelníků Reortů. Jistě Vládce Spletenou hřívu... a když jeho, tak musím taky Kamenné srdce. Jinak by mezi nimi nastaly zbytečný hádky.“

„Když jmenuješ dva lvy, musíš aspoň jednoho leoparda,“ dodal Tomáš, „Já bych navrhl Taššu, všichni ho poslouchají.“

„Takže tři... jenže když přijmeme Omara, měli bychom nějak vhodně povýšit Kwenzoriho. Je velitelem Černých střelců a morani ho obdivují...“

„Já bych navrhoval uvažovat takhle: který z těch chlapů vykonává funkci, kterou má dělat komthur? Pak ho tím prostě jmenuješ...“

„To by si zasloužil leckdo. Ernaye Lasquier, Iwar Wulffssonn, Lukáš Anczewski... teď si nevzpomínám, odhlasovali jsme na Rhodu neomezené rozšíření počtu, nebo ne? Vím, že takový návrh padl...“

„Vy si děláte starosti s tímhle?“ zamračil se Donald, „Já mám starosti, abych vůbec sehnal těch dvanáct do rady!“

„Mám dojem, že se to tam rozčlenilo na jednotlivé lóže. Tvůj Aflargeo je velmistrem Tygří legie a nejvyšším duchovním učitelem jejich Vládce Reggia. Leopardi mají Velkého čaroděje, ale nevím jistě, jestli je jím Tannarr; jak je to u jaguárů...“

„No dobře, ale v radě...“

„V radě zasedá Valérie jako Mluvčí cowenu a Denis jako velmistr Černé Lilie. Což mi připomíná, abysme ho co nejdřív vystřídali; pochybuji, že by se chtěl zúčastňovat zasedání...“

„Kdo mě to tady pomlouvá, tati?“

Tomáš se zprudka otočil. Denis stál jen kousek od něho, vedle něj se nedůvěřivě usmívala Atti; kočičíma očima těkala z jednoho člověka na druhého, špičaté uši natáčela každé jiným směrem. Nebyla sama; za ní stál starší muž její rasy, obklopený celou stráží po zuby ozbrojených supohlavců. Když se Tomáš s Denisem objali, muž se obával, že jde o útok; ale Atti s Denisem ho uklidnili, že je to u lidí zvykem.

„Stručně novinky: Tohle je král Atthessatt, otec Atti, jak ti nepochybně došlo. Oženil jsem se s ní, ale jestli z toho bude nějaký potomstvo, nevím jistě. Biologická neslučitelnost, chápej. Od posledně jeho vliv vzrostl; je taky tak trochu čaroděj, snad si budete rozumět...“

Král Atthessatt byl zřejmě poučen, jak se chovat, udělal krok dopředu a podal Tomášovi ruku. Když přežil stisk ve zdraví, ulehčeně vydechl. Charry, vědom si svých povinností, vstal a taky je uvítal. Ostatní okukovali krále i princeznu, včetně supohlavců.

„No, zdá se, že rozumná jednání můžeme pro dnešek odložit,“ řekl Donald, „Teď se nám tu začnou scházet významní hosté z... odjinud. Takže...“

Takže Tomáš s Denisem a hosty odešli, Atti přece jen ochutnala to Llagovo cukroví. Atthessatt moudře vyčkával, zda to přežije. Vytratili se také Palmiro a Sancho, Charry však předvídavě zůstal.

„Když mě někdo bude hledat, najde mě i tady. Stejně se sem během večera přijdou podívat a pozdravit tě...“

„Moudrá jsou slova tvá.“ řekl Llago a pročistil vodní dýmku.

„Hezká holka...“ pronesl Donald. Pak chvíli mlčel a koukal otráveně.

„Nějaký problémy?“ rozhodl se Llago ho povzbudit.

„No... ty máš taky nějaký kontakty s božstvama, což?“

„Tedy... ano. Co od nich potřebuješ?“

„Jak se dají přivolat? Myslím – jednoho konkrétního.“

„Nebo jednu konkrétní?“

Donald vzal Llagovi z ruky hubici, vdechoval a vypouštěl kouř.

„Chci ještě jednou vidět Ditu.“ řekl vážně, „Bude tady, Charry?“

„Možná ji dokáže ovlivnit Valérie nebo Tomáš, ale v žádným případě ne já. Je možný, že na chlastačku přijde Áres, to je známej ožralka; ale jestli ji přivede s sebou...?“

„Kdo se jednou miloval s bohyní, už na ni nezapomene,“ řekl Llago.

Mohli se zeptat, co o tom on ví, ale nezeptali. Možná věděl.

„Žádná lidská žena už mi nestačí.“ řekl po chvíli Donald.

A Charry dodal: „Ach jo...“

Byl to večer mnoha setkání; přicházela sem spousta cizích lidí, vzájemně se představovali a pokoušeli se překonat strach či odpor jeden z druhého. V některých případech to dalo dost práce; třeba když jsem potkal skupinu lidí... no, lidí? Přišli až po západu slunce, měli bledé tváře a rudé rty, z nichž trčely upíří špičáky. Nepřišli zrcadlem, to oni nemůžou; vůbec mají spoustu omezení.

„Aby ses nemýlil,“ řekl mi kamarád, se kterým jsme se náhodně srazili; za živý svět jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno, i když mi bylo jasné, že ho znám už dlouho. A nechtěl jsem se ptát, abych nevypadal jako blbec. Tak aspoň stručný popis: menší postavy, s dost ošklivou hranatou hlavou, jedno oko zářivě modré, druhé hnědé; ještě že to není moc vidět, neboť nosí silné brýle. No řekněte, nepamatovali byste si takovou osobu?

„O vampírech se říká spousta věcí, který nejsou pravda; bacha na to! Oni se vidí v zrcadlech, můžou i na slunce a stříbro jim vůbec nevadí. Aspoň ne jejich čarodějům, což jsou zrovna tihle...“

„Takže na ně nic neplatí?“

„Něco jo. Sleduj je chvíli...“

Skupina procházela mezi davem; tři z nich byly ženy, velmi krásné dívky, takže si jich každý všiml. Občas se s někým i pozdravili... až do chvíle, kdy se setkali s Morrigan. Já bych očekával, že budou rádi, že potkávají někoho příbuzného; ale oni se vylekali, jako by viděli strašidlo. Ucouvli, vzrušeně si něco šeptali a pak radši obrátili kormidlo. Morrigan si jich vůbec nevšímala, mířila za vlastními záležitostmi.

„No – tak co, kdo je tady nebezpečnej?“ smál se můj společník.

„Proč se jí bojí?“ uklouzlo mi.

„Blázen každý, kdo se nebojí.“ ušklíbl se.

Potřásl jsem hlavou a šel dál, ale on se nejspíš rozhodl mne doprovázet. Ke všemu měl nějakou uštěpačnou poznámku; a mluvil dobře německy.

Denis nechal krále Atthessatta, ať si pohovoří s Tomášem; sám měl daleko obtížnější úkol, představit Atti děvčatům. Považoval to za svou povinnost, nebo se s ní chtěl pochlubit? V každém případě ji zavedl do Sídla, kde tou dobou bydlela už i Senta a moc se jí tam líbilo. Zuzanka ani Irma ji zatím neznaly, Denis zas podezíravě koukal na Betty. A nejvíc samozřejmě zírala Lyetta; něco takového skutečně v životě neviděla.

„Na tu buďte hodní,“ řekl můj společník, „Nebude už dlouho žít.“

Mráz mi přeběhl po zádech. „Jak to víš?“

„V jejich světě bude válka. Zahyne v ní; ale slavně. Odejde do ráje válečníků; u nás by se stala walkyrjí...“

„Tak dost!“ rozhodl jsem se, „Kdo ty vlastně jsi? Znám tě, ale...“

„Znáš. Loki.“

„Loki? Jako... ten Loki?“

„Ano, ten Loki.“

Dostal jsem chuť před ním utéct na konec světa; jenže kde existuje místo, kde by mě nedokázal najít? Věděl to – a jen se šklebil.

„Ano, všichni umíráte,“ vzdychl, „Jeden si na vás sotva stačí zvyknout. Ty snad ještě chvilku vydržíš; ale potom taky zemřeš. V boji, jak se sluší. Když ne dřív, uvidíme se ve Walhalle...“

„Proč... proč jsi mne...?“ chtěl jsem se zeptat, proč se na mne přilepil, ale nevěděl jsem, jak to vyjádřit zdvořile. Aby se náhodou nenaštval; pokud legendy nelžou, rozhněvaný Loki je horší, než...

„Vybral jsem si tě, abych ti prokazoval přízeň.“ ušklíbl se, „Někteří se zjevují svým velekněžím, já nic takovýho nemám. Vybral jsem tě, protože máš tu správnou směsici drzosti s prohnaností. Jsi velký darebák, Wilhelme von Lehndorffe; a budeš ještě větší, když ti pomůžu...“

„Proč... proč si myslíš, že jsem darebák?“

„Já si to nemyslím. Já to vím. Špicl, zrádce, donašeč. A budoucí generál. Přijde čas, kdy si na mě vzpomeneš.“

Neposlal jsem ho ke všem čertům. Čerti z něj taky mají strach.

„No neboj, už tě nechám. Šmíruj, pátrej, špicluj, zapisuj a podávej hlášení nadřízeným; moc hezká činnost, strašně se mi líbí. Věříš, že takový jako seš ty se vždycky snažím chránit, jak nejdýl to jde? Bavím se tím! Ale ty se zatím nějak moc nebavíš, proč?“

Co jsem mu na to měl říct? Že mám strach?

„Povídám, neboj se! Jsem na tvý straně, oblíbil jsem si tě! Dokonce i to, co si o mně myslíš, mě neskutečně baví. Ne, myšlenky číst neumím, ale dobře vnímám pocity; cítím, jak se potíš, jak s tebou cloumají nepříjemné pocity, jak bys mě s chutí nakopal... Schválně tě vyhledám v nějakém přestrojení a pořádně tě naštvu, aby ses rozhněval a něco mi udělal!“

„Když mě varuješ předem, tak si budu dávat pozor!“

„E, dlouho ne! Já neříkám, že to bude ještě dneska; třeba za deset let, já mám času dost – na rozdíl od tebe! Ale teď... hele, poslouchej!“

Denis právě vykládal děvčatům své zážitky ve světě Atti. Když ji přivedl domů, vyvolalo to pozornost; už ji odepsali a nečekali, že se vrátí. Otec Atthessatt byl tou dobou středně významný náčelník; v zemi se permanentně vede válka, není přesně jasné o co šlo dřív, teď už o moc. Naštěstí jsou bojující strany od sebe odděleny velkými územími pustin, kde nežije nikdo, nebo jen velmi necivilizované kmeny. Takže když se sejdou, obvykle jednají přátelsky, což někdy může přejít v boj. Vychytralý zeť byl Atthessattovi k užitku v boji i při vyjednávání; navíc byl exotický a neměl žádné prohřešky z minulosti, takže ho všichni brali. Prosadil se mezi dosavadními hodnostáři a protlačil i tchána na krále. Možná se v budoucnu stane císařem, i takovou hodnost tam mají...

Ale nejvíc se bavili, když jim Denis líčil svá dobrodružství mezi myšoby. Jejich národ pochází z kočkovitých šelem a na myšoidy mají jasný názor: tak nějak má vypadat jejich kořist. Mnozí požadovali, aby je tam Denis vzal na pořádný lov, to samozřejmě rázně odmítl. Ostatně, v horách a pustinách jejich planety taky žijí jacísi velcí myšoidi, na které se pořádají lovecké výpravy; to zas neříkal myšobům. Teď to říkal holkám a ony se smály, až se dusily. Denis bez zábran varoval, že je hodlá bavit, až se budou za břicha popadat; a která se první smíchy počurá, tu si první vybere při orgiích. Zatím to vypadalo na Lyettu, i když není jisté, zda všemu rozuměla.

Loki naslouchal s viditelným zájmem, i když se nesmál těm příhodám. Spíš ho zajímaly ty světy.

„Znáš ty planety?“ odvážil jsem se zeptat.

Obrátil ke mně svoje barevné oči a chvíli váhal. „Znám jejich bohy.“

Další otázku už jsem se položit neodvážil.

Jak asi přijme Atti myšlenku orgií? Denis jí předem vysvětlil, oč půjde, a zatím se nesmírně těšila. Mazlila se ráda, zvykla si zúčastnit se různých sportovních her a čím dál víc ji těšilo vyhrávat; sex považovala za další druh sportu, ve kterém prostě musí být nejlepší. Jazyk lidí pro ni byl ještě obtížnější než pro Lyettu; navíc polovičku pojmů nechápala.

Lyetta měla starosti docela jiné. „To oni zúčastní i takový bytosti? Jak udělat, by se mnou šli jenom lidi a ne... něco jinýho?“

„To se zajistit nedá.“

„Proč ty sám nenecháš mě na celou noc?“

„Miláčku,“ Denis ji pohladil po vlasech, zasunul ruku do zátylku a stimuloval energií páteř, až ji zalévaly vlny horka a mrazu, „Vysvětlím ti to: já se napojím na tvoji mysl, protože mě mimořádně zajímá. Při milování si tě krásně prosonduju a udělám si otisk pro příští zkoumání. Na oplátku ti do paměti zapíšu svou osobnost; já vím, neumíš ji využívat, ale to se časem naučíš. Pak tě vypustím do prostoru a budu průběžně sledovat tvoje reakce na ostatní. Případně tě po skončení znova prosonduju...“

„A ty myslíš – já nechám si to líbit?“

„Určitě. Zatím se to líbilo každé. Však to poznáš...“

Lyetta potřásala hlavou, moc jistá si nebyla. „Co když oni ublíží mně?“

„Neboj se nic; kdyby bylo nejhůř, zapálíme Oheň a dáme tě zas dohromady. Tak strašný poškození, abys při tom uhynula, to být nemůže...“

„Já Oheň nechci! Spálí vlasy; já viděla jak holky koupou!“

„Mentální přenosy s tebou nezkoušely?“

„Ale jo! Pěkný; jako to... kino! Takový věci já ráda, ale...“

„Tak to ber jako biograf, prozatím!“

Ostatní ji sledovali se sympatiemi; nakonec stejně podlehne jeho ukecávání, možná se jí to začne líbit. Občas se sice přistihne, že se diví sama sobě, co to vyvádí, ale jen velmi zřídka. A časem se naučí dělat ještě víc divných věcí...

Prozatím uvažovala, jak se pohodlně uložit, aby se jí milování líbilo a nic ji nerušilo. Později to může být nepohodlnější; ale první dojem bývá důležitý. Oboustranně.

A stín myšlenky: jak moc mi bude vadit, když na nás budou holky koukat?

Lady Morrigan procházela davem mírně zhnusená, i když na její mladé krásné tváři se neobjevil ani stín rozmrzelosti. Znala i příčinu své blbé nálady; lidem se sice jevila mladá a krásná, ale sama dobře věděla, kolik je jí let a co všechno prožila. Nebyla spokojená!

Sledovala skupinu mládeže, mezi níž vynikaly dívky, mladé čarodějky. Ani náhodou si nedělaly s ničím starosti, byly hlučné, rozchechtané, lehkovážné a drzé; muckaly se se svými chlapci a vzájemně se vychloubaly ozdobami, které si za poslední dobu pořídily. Cítila k nim instinktivní odpor; jsou tak hloupé, nezkušené v životě i v magii, bezstarostně proplouvající, nemyslící na zítřek. Uvědomovala si, že čím dál hůř snáší mládí, pro samotnou jeho existenci; proto nikdy neměla žádné žáky, nesnesla by je vedle sebe. Kdyby se nekontrolovala, vlítla by mezi ně a roztrhala je na cucky; ale cítila se příliš vznešená, než aby si vylévala špatnou náladu na takových dětech. To snad kdyby se jí postavila Valérie...

Valérii představil Tomáš krále Atthessatta a požádal ji, aby se mu dnešní večer věnovala, důkladně jej po všech stránkách prozkoumala a snažila se zaznamenat otisk jeho osobnosti. Va souhlasila a těšila se na to, už dlouho neměla v rukou nic tak zajímavého. Bude trochu problém přimět ho ke spolupráci, ale to zkušená WZ zvládne. Julka se jí ozvala tp, krutě záviděla. Va si dovolila poslat jí pár kousavých šlehů a cítila se jako za mlada. Zatím Atthessatta doprovázela po tržišti, představovala mu významné osobnosti a pokoušela se zabránit, aby je napadli jeho supohlavci.

Jestli mě s ním taky neseznámíš, rozbiju ti hubu! tepovala Julka.

Vydrž, seš až druhá! provokovala Valérie, To víš, že až ho otestuju, tak ti ho půjčím! A hubu rozbiju já tobě – zítra ráno při rozcvičce!

Nijak se nechránily, takže je vnímal celý cowen; mladé WZ a WF se začaly okamžitě těšit, byla jistá naděje, že se čarodějky opravdu servou, i když častěji se výzvy rozplynou do ztracena. Byla by legrace!

Morrigan zhnuseně stáhla obočí. Sledovala mladé při rozcvičkách; jak se po ránu s pištěním a křikem vyřítili ze svých ubytoven, pošťuchovali se, kluci zlobili holky a naopak; pak se srovnali do útvaru, velitelé jim předcvičovali, vykřikovali povely a podřízení je buď provedli nebo se vzepřeli, aby se mohli hádat. Všichni byli mladí, bujní, zdraví, plní síly a energie; když řádně provedli vše, co měli, dovolili jim velitelé na závěr volné souboje, které přerostly ve všeobecnou rvačku, občas zpestřenou násilným sexem. Hlavním iniciátorem byly stejně většinou holky...

Morrigan uvažovala, zda by takovou rozcvičku přežila. Zda by vydrželo její tělo; je přece tak dokonale udržované! Mladí si svého zdraví ani trochu neváží, považují je za přirozený stav a bez rozmyšlení hazardují při lovu, potápění do hloubek, šplhání po skalách a cvičení se zbraněmi. Občas někdo přijde k úrazu, oni ho ošetří Ohněm a pak se mu vysmějí. Také jim hrozí smrt; ale pro ně je to jen vtip, přece se narodí znovu a v ještě lepší kondici! Nemají nic, čeho by museli litovat...

Dívky si všimly, že je Morrigan pozoruje; na chvíli ztichly, uctivě před ní sklonily hlavy a vyčkávaly, zda je osloví. Ani se nepokusila, minula je bez povšimnutí a kráčela dál; sotva byla z dosahu, zaslechla za sebou mohutný výbuch smíchu. Urazila se, přestože se vůbec nesmály jí, nýbrž něčemu dřívějšímu; kvůli ní jen chvíli smích uctivě zadržovaly.

Potkala lorda Briana s Betty; ta do něj byla zavěšená, měla podivné šaty na spoustě míst rafinovaně prostříhané a chovala se přítulně. Morrigan však vnímala víc; nejen že Betty je zpotvořená podoba zpotvořence Bartolomća, tohle vůbec nebyla Betty, ale pouhá její iluze! A lord Brian to věděl; když zjistil, jak přesně to s jeho milenkou je, požádal Barta o pomoc a ten mu dal amulet, jehož pomocí si mohl kdykoliv vytvořit iluzorní partnerku. Měla jen jedinou drobnou chybu: nemyslela, jen reagovala na Brianovy podněty. Co si přál on, to udělala; když jí dlouho nevěnoval pozornost, trčela v prostoru jako bezduchá loutka a čekala na příkaz. Kdyby zcela zapomněl, že ji má s sebou, asi by se rozplynula; ale to se nemohlo stát, dosud ji miloval ve všech existujících podobách a stále si ji hlídal.

Morrigan nevydržela; stačilo jí mírně zvýšit energii v patřičném směru, Betty neudržela strukturu a s nápadným mlasknutím se rozpadla. Lord Brian byl nepříjemně překvapen; chvilku se v rozpacích rozhlížel, pak uvažoval, co udělal špatně nebo čím to zavinil, nakonec přišel na správné řešení, po chvíli stiskl amulet a přivolal si ji znovu. Objevila se v přesně stejné podobě, ale co se jí stalo, nedokázala říct; tolik inteligence neměla.

Morrigan byla znechucena. Tomu člověku vůbec nevadí procházet se s iluzorní milenkou, dokonce na veřejnosti! Hanba! A to je vznešený šlechtic; dokázala jeho rodokmen vysledovat až k siru Kayovi, rytíři Kruhového stolu, kterého kdysi znala. V hrobě by se obracel, kdyby nějaký měl!

Lord Brian po důkladné úvaze vyhodnotil útok na i-Betty jako žertík některého z kamarádů; teď se snažil zjistit pachatele a vymyslet, jak se mu pomstít, nejlíp ještě dnes. Věděl, že je večer bláznivých kousků, a docela s tím souhlasil. Zatím mu situace nebyla jasná.

Algernona podezírat nemohl; o tom věděl, běhá po městě s tlupou kamarádů, tvořenou částečně lidmi a částečně šelmami. Jejich (všeobecně schvalovaným) úkolem je zlobit dospělé a kazit jim zábavu; jestli se ovšem některého podaří chytit, bude určitě krutě potrestán. O důvod víc...

Podivný zvuk odkudsi shora všechny upozornil, aby se dívali. Také Morrigan zdroj zaujal; byl to jakýsi létající stroj s křídly, držený ve vzduchu vrtulemi. Na křídlech blikala barevná světýlka, silný reflektor vyhledával vhodné místo k přistání, protože už byla docela tma. Když je našel, křídla se zasunula do trupu, vrtule změnily rychlost a stroj se postupně snášel k zemi, až vysunul teleskopické nohy a konečně přistál.

Do první brázdy se protlačily Sif a Iris; oprávněně, neboť sotva se dveře otevřely, vyskočila z nich May-Britt a rozpřáhla náruč, aby jí Sif mohla do ní skočit. Málem se zapotácela, dceruška byla o poznání větší a těžší, než když ji viděla naposled. Sotva ji dostatečně olíbala, už se ohlížela po Iris; mezitím se seběhly Julka, Maryška, Magda i Diana, nejdřív se objímaly sestry, potom ostatní. Valérie přivedla svého kočičího společníka, který se tvářil velmi rezervovaně. Samozřejmě tu byl i Denis a Atti, no a potom už každý, kdo něco znamenal.

Jak si domysleli, podivný stroj pocházel z Ősgardu; řídila jej nakrátko ostříhaná elfka, která se však odmítala vzdálit víc než na dvacet metrů, pokud vůbec vystoupila. Rozhodně se nechovala přátelsky.

Všichni mleli jazykem jeden přes druhého; vyšlo najevo, že May už dospěla k názoru, že si dceruška užila dostatečně a hodlá ji odvézt domů; vezme s sebou samozřejmě Iris, takže Julka má reálnou naději, že vidí dceru naposledy. Všichni souhlasili, Iris byla přímo nadšená; bude přece udržovat telepatické spojení, tak co? Ozvala se maličká Gina a už skutečně naštvaně si stěžovala, že velký holky můžou všecko a ona nic. Tohle si líbit rozhodně nenechá a jen co trochu vyroste, strašně se jim pomstí.

Je pravda, že jsem si na rychlé změny názorů už zvykl, takže mě příliš nepřekvapily. Poslat dítě do prázdninového tábora, no prosím; ale někam do cizího světa, kde žijí všelijaké příšery? S rizikem, že tam může zemřít? Já vím, pro Sif je to domov a víc ohrožená byla tady, ale stejně...

„Ale něco si s tebou vyřídím,“ pravila May-Britt pomstychtivě a popadla Sif za nejdelší část vlásků na temeni, „Víš co, Zlatovlásko?“

Sif vyprskla smíchy: „Potrestat mě můžeš, ale vsadíme se, jo? Jestli tě do rána neostříhají, tak si se mnou dělej, co chceš!“

„Ty myslíš, že bych se nechala?“ zablýskala May zelenýma očima.

„Ty si děláš blázny, mami, jako kdybych byla malá! Kdo vůbec může vědět, co všechno se dnešní noci stane?“

May si vyměnila pohledy se sestrami, jejich dětmi a ostatními kolem.

„Neblázněte, to nemůžu!“ zazněla jí v hlase nejistota, „Fakt ne, Avaen by mě zabil! Stejně se mu nelíbilo, že sem jedu!“

„Kde ho vůbec máš? Támhleta holka je taky elf, ale...“

„Tu už radši vůbec nedrážděte! Bývá strašně protivná...“

Rozhodně tak vypadala; existují vůbec nějací přátelští elfové?

„Hele, kde je táta? Musím se s ním pozdravit; vás možná ještě někdy uvidím, ale s ním se setkám asi naposledy! Nemůžu sem jezdit tak často...“

Během chvilky zmizeli Morrigan z dohledu. Byla možná trochu zvědavá na ten létající stroj; ale stejně tak nesnášela elfy. Radši odešla.

Mladé wézetky se o létací stroj silně zajímaly; bez obtíží vymyslely, že nejlepší by bylo, kdyby s pilotkou promluvila Lyetta. Souhlasila.

„Ty se tý její mašiny vůbec nebojíš?“ divila se Zuzanka.

„Proč by? Kdyby zdrhat, vy by mě řekly – ne?“

Zůstaly v uctivé vzdálenosti a vyslaly ji vyjednávat. Elfka na vyžádání sice vystrčila hlavu, pak dokonce vylezla a vyměnily si pár vět; jenže pak se Lyetta vrátila a nevypadala moc spokojeně.

„Ona úplně blbá!“ stěžovala si a ukazovala na prstech: „Jedna – mluví tou novou řečí; druhá – ona pilot a hlídat mašinku; třetí – kašle na nás. Vy ji poslat do otvor... anální!“

„Tak jo, dlabem na ni!“ naštvala se Zuzanka, „Jdeme tancovat, ne?“

Bylo to vhodné, neboť hudebníci, patřící k Reného armádě, se už chystali. Korálek milovala hudbu a tanec, daleko víc než všechny sporty. I ostatní se těšily; zakrátko už všechny vířily v kole a byly velmi spokojené.

Senta se vydala na důležitou návštěvu. Malá Danae pobíhala kolem ní jako vlčák, nesmírně spokojená, že nemusí mít nic oblečeného; nesnášela oděvy a bylo čím dál obtížnější ji přinutit, aby si vzala aspoň něco. Kluka si nesla v náručí; byl ještě maličký, ale už zvědavě koukal kolem sebe.

Assama žila v paláci svého bratra Kwenzoriho, změněném na kasárna Černých střelců; oficiálně neměla titul vrchní čarodějky, ale každý jí ho ochotně přiznával. Její obydlí se ze všeho nejvíc podobalo svatyni, vyzdobené nejrůznějšími artefakty bohů jejího kmene. Převážně se jednalo o zvířecí trofeje, Ngajimové jsou lovci. Assama se také občas vypravovala lovit, ale od narození Edwarda to byl spíš rituál než skutečná potřeba. Procházela různými vnitřními změnami. S mladšími čarodějkami se příliš nestýkala, snad leda s morankami. I když měla všeobecnou úctu.

Danae při vstupu do paláce zbystřila pozornost, začenichala a nastražila uši. Milovala šelmy a sama se ráda chovala kočkovitě; když se ujistila, vyrazila správným směrem a Senta za ní. Její aura se prolnula s aurou Assamy, ta jí vyšla vstříc a uvítala ji na prahu.

„Zdá se, že se na mě ještě pamatuješ!“ usmívala se Senta.

Assama ji sevřela v náručí. Chvilku se očmuchávaly, pak si předváděly děti.

„Ne, vážně?“ prohlížela si Assama kluka, „To přece není možné!“

„Nejsem tak mizerná čarodějka, jak si kdekdo myslí!“ odvětila Senta, „Jak už jsem řekla, já to dítě chtěla; tak jsem zapojila hlavu a přizvala si na pomoc všechny Ochránce. A vidíš – tohle je můj malý Leon!“

Assama dítě důkladně prozkoumala. Leon byl spokojen, mazlení má rád. Senta koutkem oka sledovala Danae, která bloumala po místnosti a prohlížela si pozůstatky obětních zvířat: kůže, rohy, kosti, zuby... Byla okouzlená.

„Teď bych ráda předvedla synka jeho otci. Kde je Nugha? Víš o něm něco?“

Assama vrhla rychlý pohled po Danae; zvažovala, zda ji nemá okřiknout, ale zatím se k trofejím nechovala příliš neuctivě. No, ať si hraje.

„Posaď se!“ ukázala na rohož, „Chceš něco jíst – nebo pít?“

„Pokud to bude něco hodně exotického...?“

„Upražené kobylky s prosnou kaší. A jako zákusek natrávený obsah zebřího žaludku; je ti to dost exotické?“

„Jasně, sem s tím!“ rozesmála se Senta a Assama hned po ní.

„Nezměnila ses, koukám. Ovšem dost se změnily okolnosti. Situace...“

„Povídej mi o ní. Ne – tepni mi to!“

Assama ještě jednou zkontrolovala děti. Edward a Leon koukali z houpačky, odkud nemohli tak snadno utéct, Danae se bavila trofejemi.

„Mám ještě lepší nápad. Jak dlouho už ses nemilovala – s holkou?“

Senta neodpověděla; začaly si vzájemně rejdit rukama po těle a všelijak se dráždit, pro začátek mírně a něžně. Danae se zájmem přihlížela, ale víc pozornosti věnovala domácím oltářům. Když se dámy sladily tělesně, propojily mysl a předávaly si informace. Pak zůstaly ležet vedle sebe, procházely detaily a občas se hladily.

„Vyrazila bych někam za zábavou,“ vzdychla Assama, „Občas mě sice někdo navštíví, ale... copak můžu?“

„Hm... co Denis? Už se byl aspoň podívat?“

„Určitě přijde, o Edwarda se zajímá. Jenže teď má novou hračku, tu kočku z mimosvěta. Konečně, kolik času věnoval Danae?“

„Má toho moc, chudáček!“

Obě věděly, že Denise vždycky víc zajímají nové objekty než prozkoumané. Zcela jistě se jim bude věnovat, jen co bude mít čas; avšak...

„Takže o Nughovi nevíš vlastně nic?“

„Odešel do války o Inferno. Všichni tam odešli, kromě několika bezvýznamných kmenových bůžků. Ty nechali hlídat. Konečně proč ne? Národu Wassongů už téměř nic nehrozí...“

„Když už i Wašoriwe byl nucen zdrhat...“

„Zdá se, že není tak hrozný, jak se povídá. Nebo líp: zvýšením prestiže Ngajimů, Yawů a dalších ztratil spoustu bodů, tak se lísá. Není vyloučeno, že se to zase změní, ale zatím je to tak.“

„Nepřijde ani sem?“

Assama se ohlédla na svoje oltáře; Danae je prozatím nestačila příliš zásadně přestavět. „Přináším předepsané oběti, jak se sluší a patří. Dávám jim krev každého zvířete, které ulovím. Občas přidám i vlastní krev! Avšak zatím bezvýsledně; už příliš dlouho bezvýsledně!“

„Ta válka – jak pokračuje?“

„Ze začátku jsme měli dost rozsáhlé reportáže. Někteří sem chodili, aby si odpočinuli. Pak čím dál méně, a teď už vůbec. Buď je to příliš daleko, nebo... nemohou odejít ani na chvíli.“

„Myslíš, že by mohli zemřít?“

„Ne. Doufám, že ne. To bychom asi nepřežily ani my.“

„Proč se vlastně vede ta válka?“

„Jak to mám vědět? Vedla se i předtím, jenom ne v takovém rozsahu. Assi řekla, že se do ní ještě stihneme zapojit, i když nás bude udržovat naživu, jak nejdéle to půjde. Řeknu ti pravdu: nikam nespěchám.“

Danae si svěsila ze zdi domorodý meč zvaný asagaj, na zkoušku jím švihala do vzduchu a vydávala výhružné zvuky. Leon se přidal, pak i Edward.

„Nechtěla bys toho nechat?“ zvedla Senta hlavu.

Danae ve tmě zazářily oči zelenými blesky. „Nechtěla.“ řekla.

„Nasekám ti na zadek!“ varovala Senta, aniž se zásadně pohnula.

„Hmm...“ řekla Danae a začala sekat asagajem do silného dřevěného trámu.

„Nech ji,“ řekla Assama líně, „Když něco zničí, aspoň to opravím!“

„Hmm...“ zamručela Senta, čímž vyšlo najevo, kde se to Danae naučila, „Co ti, co sem přišli? Kdo je to?“

„Valérie využila situace, že se sejde velení řádu, a pozvala své přátele. Čaroděje z různých světů. Viděla jsi je...“

„Jo. Ta malá s namalovaným ksichtem je roztomilá. Ovšem...“

„Ta stará, Morrigan. Ta je nebezpečná; zato hodně důležitá. Stojí výš než Valérie, to je co říct. Přijdou ještě další; někteří osobně, jiní přes zrcadla. Jestli taky Assi, nevím. Ráda bych.“

„Co se čeká od nás?“

„Podpora pro Va, prozatím. Co dál, to se uvidí.“

„Myslíš, že se bude bojovat?“

„Doufám, že ne. Va se chce dohodnout po dobrým.“

„Co se jim vlastně nelíbí?“

„Všeobecně? Příliš zvýšená úroveň nás čarodějek. Situace, kdy si kdekterá holka z klanu Wlků dovolí přivést na svět dítě s černošským bohem.“

Senta se potěšeně zachechtala. Lichotilo jí to.

„A taky Denis. Bohové mu předali schopnost vyhledávat Brány a procházet jimi – i s hosty. Některým jiným bohům se to nelíbí; obávají se, že by mohl tu schopnost předat dalším. Třeba svým manželkám. Nebo dětem.“

Danae nechala asagaj trčet v trámu; možná ho zasekla tak hluboko, že už nešel vytáhnout. Teď zkoumala dlouhý bič, zbraň vytvořenou pomocí magie tak, že se dala po celé délce ovládat myslí. Délka se dala měnit a špičkou bylo možno proseknout nepříteli krk jediným švihnutím. Pro dětskou ruku byl příliš těžký, ale Danae jej zkoumala a existovala obava, že přijde na to, jak ho ovládat.

„Fakt, polož to! Nebo vstanu a pak uvidíš!“

Danae bič položila na zem a pokoušela se ho trafnout na jedovatého hada. Nešlo jí to; zaujala však brášku Leona, který se vmísil zvířecími skřeky a myšlenkovými impulsy, prozatím bez valného smyslu. Což vzrušilo Edwarda, takže začal vnímat. Magie ho vzrušovala velmi.

„Já je asi spráskám všecky!“ řekla Senta, ale nehnula se ani teď.

„Jen co bude Eddy trochu větší, budu ho muset začít cvičit,“ řekla Assama, „Tvoje holka už je pěkně veliká. Nezlobí občas?“

„Ani ne, je hodnější než bych čekala. Tvrdě jede tp; našla si kamarádku, malou Ginu od Julky. Pořád si tepujou, ale když se sejdou osobně, tak se většinou perou. Kradou si hračky, bourají hrady z písku a šlehají po sobě energii. A když se naštvou, spálí si vlasy Ohněm.“

„Ach jo,“ ocenila Assama, „Stává se to často?“

„Většinou pokaždý. Teď už šlehají Oheň i po druhých...“

Danae nechala bič/hada ležet, kde zrovna byl. Přistoupila k hlavnímu oltáři, okoukla jeho konfiguraci, vztáhla ruce a začala něco vysílat. Teď už Senta nevydržela:

„Sakra, Dančo! Ale už toho nech!“

„Mami...“ zakňourala Danae ukřivděně.

„Ne, nebudeš otravovat Ginu! Nebo tě už fakt...“

Jenže to už Danae vysílala energii do velkého zrcadla na stěně. Matky se zvedly, přihlížely a trochu taky hlídaly; na druhé straně se zvedla výrazně černooká holčička s černým ježkem na hlavě; už dlouho ji nikdo neopálil.

„Vemte mě k vám! Potřebuju si něco vyřídit se ségrou!“ zavřeštěla.

„Hele, holky...“ začala Senta, ale Gina už prolítla zrcadlem jako raketa.

„Sakra, tady to jde snadno!“ vzdychla Senta.

„To víš, E-proud!“ smála se Assama.

„Kde je ta mrcha Iris?“ zaječela Gina.

„Já tě povedu!“ řekla Danae, „Viděla jsem ji...“ ukázala.

„Holky, já vám zakazuju...“ začala Senta, ale nevěnovaly jí pozornost.

Assama byla rychlejší; skočila Gině do cesty a zarazila ji důkladným kopnutím, až se holčička rozplácla o stěnu. „Neumíš poslouchat?“

Obě děti se zarazily, couvly a z očí jim sršely blesky.

„Tak dost; kdo tady bude poslouchat? Je to tady nebezpečný a Gina není chráněná; nebudete samy lítat, rozumíte?“

„Já že nejsem chráněná?“ Gina zavlnila tělem, aby oživila svoje tetování; Danae zatím vypáčila asagaj z trámu, strčila jí ho do ruky a sama uchopila magický bič. Pak vzdorně vystrčila bradu.

Assama hvízdla; z chodby se vynořila leopardí slečna, větší než obě děti, olízla si čenich a pak očmuchala holčičky.

„Dáš na ně pozor!“ velela Assama, „A vy: kdyby něco, zdrhejte!“

„Fakt nám něco hrozí?“ ptala se Gina s mírným zájmem.

Senta ohrnula leopardici pysky a ukázala dlouhé špičáky.

„Chodí tady pár lidí s takovýmihle zuby. Hlavně jedna, Paní Morrigan. Zlá ježibaba; zabíjí děti a pije jim krev. Rozumíte?“

Rozuměly, ale nevěřily; pohádkami je krmili od malička. No tak jo; a co?

„Tak mažte – ale ty na ně dávej pozor!“

Všechny tři děti vystřelily přímo bleskově. Matky si vyměnily pohledy.

„Měly bysme jít za nima...“ nadhodila Senta.

Assama se nesouhlasně ohlédla na dva páry očí v houpačce. „Radši ne. Víc nebezpečí hrozí těmhle maličkým. A víš co? Uděláme si kafe...“

Valérie tančila s Atthessattem. Ona měla tanec ráda, pro něj to bylo poprvé, i když jakási společenská setkání se u nich konala. Balila ho s neobvyklým potěšením; moc se těšila na sex s tak exotickým partnerem. Občas si na to téma tepovala s Tomášem, který byl nedaleko. Sledoval hlavně ji, takže si přicházející Morrigan všiml až v poslední chvíli.

„Hezký večer, Mistře Bharwalde,“ promluvila hlubokým vřelým tónem.

Chvíli váhal, zda je to pozdrav či konstatování.

„Velice mě těší, že ses rozhodla ozdobit tuto slavnost svou přítomností!“ řekl potom a elegantně se před ní uklonil.

Morrigan si jej pozorně prohlédla. Byl velmi sympatický a elegantní, oděn do bílého společenského obleku s květinou v klopě, stříbrnou kravatou s velikou perlou na špici ozdobné jehlice, prsteny na rukou, zlatou náušnicí... Vskutku, působil příjemným dojmem.

„Snad trochu vína?“ zeptal se úslužně a pokynul jí ke stolu s občerstvením.

„Jistě, ráda!“ usmála se, „Třeba jako přípitek na přátelství!“

„To je i moje vroucí přání!“

Cinkli o sebe křišťálovými sklenicemi a usmáli se jeden na druhého.

„Krásně hrají! V mládí jsem ráda tančila...“

„Ach! Smím prosit?“

„Zajisté; proč myslíš, že jsem tady?“

Tomáš Baarfelt je vyhlášený tanečník; ale že Morrigan může být tak skvělou partnerkou, to nečekal nikdo. I ostatní to ocenili; Valérie se dokonce začala těšit, že získá reportáž z jejich Propojení. Kdyby se jí podařilo seznámit se s jejími tisíciletými zkušenostmi...

„Dlouho jsme se neviděli, Bharwalde...“

Víc než jistě věděl, že se neviděli nikdy; ale mohl to být některý z jeho předků, kdo ví v kterém století. Rozhodně nebude chybou, když ji nechá při tom, že jsou staří přátelé.

„Doufám, že jsem ti tehdy neslíbil nic nemožného,“ usmál se, „Možná víš, že jsem proslulý neplněním svých slibů, takže se předem omlouvám...“

„Zdá se, že se pamatuješ i přes propast těch let!“

Aj ouvej! Že by se chytil do vlastní pasti?

„Máš krásné a chytré děti, Bharwalde! Sleduji je... a obdivuji.“

„Ano, vskutku... na některé jsem zvlášť hrdý!“

„Mohly to být naše děti.“

Aha, tak až sem to zašlo? Jenže... Tomáše cosi přinutilo, aby řekl:

„Já jsem to nezkazil.“

„A kdo tedy? Ty ses urazil a opustil mne; já jsem tě nevyháněla!“

„Pouze jsi dělala všechno, co se mi nemohlo líbit!“

„No ano, ovšem! Musíš se se mnou pohádat při každém setkání?“

Polkl dvakrát naprázdno. „Paní Morrigan, možná bych tě měl upozornit... Jsem Tomáš Baarfelt a onen Bharwald, o kterém mluvíš, byl patrně jedním z mých předků. Snad bychom...“

„Ale jistě, copak jsem blbá? Jste všichni stejní, jeden jako druhý; nejsi první čaroděj z toho rodu. Ale máš v sobě jejich paměť!“

„Nevím, co jsem ti kdy udělal!“

„Tak mě polib! Sem!“ ukázala si na levou tvář.

Když ji líbal, myslel na to, že jeho krční tepna se nachází pouze několik milimetrů od jejich krvesavých tesáků. Ale neublížila mu.

„Pamatuješ se až příliš dobře; jinak bys nebyl tak opatrný! Už nevíš, žes mi naposledy spálil celou levou polovinu obličeje? Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se dala jakž takž dohromady!“

„Ale bojovat jsi začala ty!“ obvinil ji.

„A ty se divíš? Co bys udělal ty, kdyby ti někdo řekl...“

„Ne, takhle to nepůjde.“ řekl neobvykle rázně, „Snad jsme se setkali, pohádali, dokonce spolu bojovali – ale já se skutečně na nic nepamatuju a za činy svého předka nemůžu! Dobré ani špatné!“

„Lžeš mi do očí, Mistře Bharwalde; sice půvabně, ale je to lež. Já vím, že jsi to pořád ty a pokaždé znovu a znovu se snažíš vykroutit ze svých rytířských povinností. Nebo ještě neznám všechny tvoje výmluvy?“

Při tom pořád ještě tančili a usmívali se na sebe; teď naštěstí hudba přestala hrát, takže ji odvedl stranou.

„Má paní, prosím, uvažuj rozumně! Nebo aspoň... zkusme začít znova, jako kdyby nikdy předtím nic nebylo! Jako bychom se právě seznámili...“

„Tak dobrá, když chceš! Co bych měla udělat, abys mě oplodnil?“

Tomáš jen s vypětím sil udržel tvář v klidu.

„Tak co? Obtáhl jsi každou ženu, kterou nechali víc než hodinu ve tvé blízkosti; výsledky tvého počínání vidím všude kolem sebe! Proč ne já?“

Nebyl si jist, zda mu dokáže číst myšlenky; tak to řekl nahlas:

„Netroufl bych si přivést na svět syna, jako byl Mordred!“

„Ach, ta dávná historie? Můj bratr Artuš byl prase, choval se jako prase a taky tak skončil; musíme se k tomu pokaždé znovu vracet?“

Tomáš potřásl hlavou; čím dál víc mu bylo jasné, že diskuse nikam nevede.

„Já vím, co v tom je! Ty se bojíš, že bys dopadl jako Merlin!“

„Jak pokaždé víš, co chci říct?“

„Jsi stále stejný, říkám ti! A pokaždé znovu: nebyla jsem to já, kdo zničil tvého drahého učitele Merlina! I já jsem byla jeho žákyně, i já jsem ho milovala! Zfantil se do docela bezvýznamné jezerní panny...“

„Myslíš, že s tebou by se mu vedlo líp?“

„Přestaň mě provokovat, Bharwalde! Dobře ti radím!“

„Nebo co? Začneš zase metat blesky?“

„Jsi pokaždé stejný!“ vykřikla vztekle, „Už tě mám dost!“

„A budu stejný pravděpodobně i příště. I když to nebudu já...“

Chvíli si vztekle zírali do tváře; potom se s vypětím sil rozešli, oba na nejvyšší míru rozhněvaní. Ani netušil, že se dokáže tak naštvat.

Chachá, teď s'to dostal! Má pravdu, jsi pokaždé stejný! tepla Va.

Ty mě taky moc neštvi! Ona je fakt monstrum!

A co jsem ti říkala?

Tomáš si nalil sklenici vína a vypil ji na dva hlty.

Va dorážela: Uklidnila bych tě, ale mám teď práci...

Tak prosím, jen do toho! Ať se aspoň tobě podaří!

Věděl, že zvěst o hádce už se šíří po celém cowenu. Taky odhadoval, že mu většina fandí, Morrigan nesnášel nikdo; ale že by to bylo moc platné?

Morrigan odešla plná vzteku; rozhodla se zůstat v bezpečné vzdálenosti, dokud ji nepřejde, protože tušila, že by se jí smáli. Odejít úplně nechtěla, dnes večer se jistě bude dít ještě spousta zajímavých věcí. Takže tiše bloumala méně frekventovanými ulicemi, když náhle...

Náhle zvětřila dvě děti. Malé, bezbranné, s čistou horkou krví. Výživnou krví; to Baarfeltovo víno bylo tak sotva na podráždění chuti. Kdyby se jí podařilo některé polapit, určitě by měla náladu daleko lepší! No jistě, je s nimi jakási skvrnitá kočka, ale ty nebrala vážně. Tak jen tiše...

Ale přesně v té chvíli jedno z těch škvrňat vřísklo: „To je ona!“

Vyrazila vpřed, ani nevěděla proč; asi aby předešla jejich obraně. Vstříc se jí vymrštila špička biče, vylepšeného na konci vpletenými ostřími. Hned vzápětí asagaj, vržený tak přesně, že by ji zasáhl, kdyby ho nespálila ve vzduchu. Bič ji bohužel šlehl přes tu popálenou tvář, až zaskučela bolestí; spálila ho taky, ale trochu s problémy, byl nezvykle dlouhý a pokoušel se vyhýbat jejímu plameni. A zasáhnout tu holku se vůbec nepodařilo, včas bič pustila z ruky, mrcha!

Ve světle postřehla, že jsou to docela malá škvrňata; ale přečetla taky jejich auru, no ovšem, z Bharwaldova klanu! To už se na ni hnal leopard; pustila do něj smrtelnou dávku energie, jenže ta se téměř všechna vstřebala do osmihrotého kříže, vpáleného do srsti na hrudi. Leopardem to mrštilo na zem, svíjel se v křečích a příšerně řval, ze srsti mu sršely modrozelené plamínky a kříž v hrudní kosti se rozzářil. A vzápětí po něm kříže všech šelem, které tak byly označeny; nejdřív leopardů, pak lvů, tygrů – lidí až nakonec. Ti všichni vyskočili a ohlíželi se, kdo na ně zaútočil.

Tou dobou ještě Morrigan mohla ustoupit, ale ovládl ji slepý vztek. Když už jim nemůže vysát krev, aspoň ty dvě holky poučit, že si nemají zahrávat s nejlepší čarodějkou světa! Vyslala proti nim sérii smrtících blesků.

Jenže mnohem rychleji, než by dokázal člověk, ji napadla dvojka čertů. Axhar jí zákeřně vrazila rohy odzadu do zadnice, zatímco Červené Kopýtko vzlétla mezi ni a ty dvě děti a nachytala do sebe většinu energie. Shořela ve vzduchu a propadla se rovnou do pekel. Však tam patří!

S příšerným bojovým ječením zaútočily ze vzduchu dvě harpyje; já ti dám útočit na mou sestřičku! Jejich černozlaté blesky ji popálily, jako kdysi ten Bharwaldův; šlehla po nich a pořádně jim opálila peří, takže se zřítily na zem, ale tam se hbitě trafly na cosi důkladně opancéřovaného, co mohlo odrážet většinu blesků; a dokázaly dokonce chrlit oheň! Další útok: Chris, Michal, Rudi. Kryli se za kamenné zídky a práskali po ní, jak to šlo.

No a potom začalo být poněkud nepřehledno. Zaútočilo větší množství lidí, ale taky kočkovitá Atti, nezvykle rychlá a velmi spokojená, že může ukázat, co umí. Přímo do rány jí vletěla elfí pilotka, v levé ruce Zrcadlový štít, v pravé střelnou zbraň zvanou fázer. Mírně dezorientovaná Lyetta vzplanula jako pometlo: šaty, líčidlo, vlasy... motala se po place a vřeštěla, až na ni kdosi skočil a uhasil ji.

Morrigan ustupovala. Bolestivé zásahy ji bolely, byla bez sebe vztekem. Těch nepřátel bylo strašně moc, většina sice děti, ale dokázaly toho dost. A to už se chystali dospělí: Julie, Maryška a May-Britt se rozmístily do přesného trojúhelníku a vytvořily Triádu, silové pole, které ani Morrigan nedokázala prorazit. Její pokusy se zbytečně (a bolestivě) odrážely zpět.

Tohle si zapamatujte, cácorky! tepla Valérie, Myslím, že Triádu máte příležitost vidět naposledy!

S rozzářenýma očima se do ornamentu zapojily Sif a Iris; vytvořily pole ve tvaru pěticípé hvězdy a Valérie okouzleně vzdychla: Pentagram!

Morrigan zůstala uprostřed, neměla kam utéci. Jen vztekle vrčela.

A Valérie řekla: „Ustup!“

Členky Pentagramu jí otevřely jeden roh. A Morrigan ustoupila; odplížila se do svého pochmurného paláce jako spráskaný pes.

„Za ní!“ ječela Gina, „Dorazte ji!“

„Ne,“ odmítla Valérie, „Zatím má dost. Jestli to ještě zkusí...“

Kdo se první začal chechtat, není jasné. Pak zrušily všechna kouzla, začaly se objímat a vzájemně chválit.

„Ani jsem nevěděla, holky, jak jste dobrý!“ chválila je Valérie.

„Je ještě složitější pole než Pentagram?“

Valérie se dotkla emblému. „Templářský kříž – osmihrotá hvězda. Jenomže tu nikdy nikdo nedokázal. Ani nás na to není dost...“

„Jak to, že ne?“ postavila se Gina málem na špičky, „Já, Danča...“

Va je popadla každou jednou rukou a tiskla, až začaly kvičet.

„Zas nějaká templářská vymyšlenost,“ uvažovala některá z dam, „Geometrický obrazec v sudým počtu? To musí být příšerně nebezpečný, kdyby se to nepovedlo, schytá to v plný síle ta naproti...“

„Zkrátka se to musí povést.“

„Jdem se napít – vypadáme příšerně,“ konstatovala Julka. Vypadala stejně jako jindy, zato May, Lyetta a elfí pilotka přímo strašně. Axhar se viklaly rohy. Šelmy kňučely a jejich pohyby byly podstatně topornější než jindy.

„Tak mám dojem, že jsme si moc nešplhly!“ uvítala je Diana, která právě nalévala do spousty sklenic posilující nápoj.

„Málo, téměř vůbec.“ souhlasila Julka, „Proč jste ji vůbec napadly, holky bláznivý?“ Sevřela Ginu v náručí a vůbec se nedivila, kde se tu vzala.

„Ona nás chtěla sežrat, mami! Vysála by nám krev!“

„Vyloučeno to není,“ postavila se Iris za sestru, „Na něco takovýho myslela, když jsme tam přilítly!“

„No jasně, vy dvě abyste se nespikly...“

„Nikdo nám nevěří, i když máme pravdu! Jako obyčejně!“ kňučela Danae.

„To je Danča, mami. Od Senty...“

„No jasně, Denisova krev. A nějaký divný oči!“

„To mi udělal strejda Nugha! Mámě taky... až budu velká, tak si ho vezmu!“

„Všecky vás vítám. Rychlá inventura: přežili všichni ve zdraví? Irčo, ty zapálíš Oheň; pár zraněnejch jistě máme!“

„Ne tak moc, jako ta ježibaba!“ konstatovala Sif, „Mami, co naše sázka?“

„No jo, měla jsi pravdu jako obvykle! Co ta... jak vás kryla?“

„Nekryla nás, ale malý holky. Červený Kopýtko... kde je?“

„Momentálně ponořená až po špičky rohů do ohnivé síry.“ hlásila Axhar, „Regeneruje se...“

„Dostala to pořádně! Milá holka – a moc pěkná!“

„Neboj, do hodiny je zpátky! My čerti jsme odolný!“

„Nejen vy...“ Valérie kývla na elfku, která se už vytrácela, „Proč ty ses do toho namotala? Počkej, neutíkej, jsi zraněná!“

„Příkaz lorda Awaena je: přivézt zpátky stroj, May a Sif. Kdybych nechala některou z nich zemřít, nesplním úkol. Je logické, že jsem šla do boje!“

„Statečná holka! Jsou u vás všichni takoví?“

„Většina.“

Lyetta Korálek seděla na konci stolu a brečela. Zuzanka a Irma se snažily ji utěšovat, dost neobratně: „Neboj! Rány ti zahojí Oheň a aspoň si můžeš nechat udělat na hlavě parádní tetování!“

Vůbec ji to nepotěšilo, ještě jim nesrozumitelně nadávala.

Iris zapálila Oheň; Sif se vykoupala a pak Jej ohlídala, než se očistí také. Gina a Danae už nedočkavě čekaly; přímo s rozkoší. Sif zatím popadla maminku za ruku a přímo ji vlekla do plamene. May se nechala; když vystoupila, spokojeně si přejela dlaní po hlavě a řekla k J-M: „Tak už nás zas od sebe nerozeznají!“

„Ale mami, nebuď trapná! Vždyť máš špičatý uši!“ namítla Sif.

Ještě mnohem výraznější uši měla elfka. Vyklouzla z kombinézy z lesklé umělé kůže a šla se taky vykoupat. Načež konstatovala:

„Pěkný. To u nás nemáme!“

Lyetta brečela před koupáním i po něm. Vcelku nesmyslně, její vzhled již nic nemohlo zachránit. Rozsáhlé popáleniny Oheň zahojil, ale kůže zůstala extrémně citlivá. Holky obdivovaly, jak je bílá; ta by se zdobila obrázky!

„Neblázněte!“ prosila o soucit, „Doma mě zabijou!“

„To jsem před chvilkou říkala taky.“ povzdychla May-Britt.

Elfka zůstala s nimi, dokonce se ani neoblékla. Tělo měla téměř lidské, velice půvabné. Kluci ji okukovali a odhadovali, kdo si první troufne.

„Můžu se zúčastnit těch vašich... nočních her?“ zeptala se.

„Bude nám potěšením!“

„Přicházím sice do říje – v intervalu sedmi let, ale – v potřebných případech můžeme – i naprázdno!“

Všichni kolem zařvali smíchy. Hněvivě stáhla výrazné obočí... tedy, kůži na výrazných nadočnicových obloucích. Vypadala vztekle. Jenže potom došla k názoru, že to byla legrace, a rozesmála se jako ostatní.

„Dneska to dobře nedopadne.“ řekla Diana a nalila další dávku čaje.

Vysoko na převislém trámu seděl Loki, houpal nohama nad hlubinou, šklebil se a pokyvoval velkou hlavou.

„To je teprve začátek!“

Malá Gina byla naprosto spokojená a šťastná. Seděla mámě na klíně, z jedné strany měla sestru Iris, z druhé Sif; kdykoliv chtěla, sklouzla a šla si pohladit některého lva či divokého psa. Že se bude muset vrátit zase domů? No a co; už se naučila procházet zrcadlem, teď ještě vyhledat, kam přesně, a může cestovat. No, tohle zvládla s určitou pomocí, ale...

„Jistě, kočičko moje,“ dala jí Julka pusu na pleš, „Jsem si jistá, že se staneš velkou čarodějkou. Jenom, prosím tě, tolik nespěchej!“

„Protože to je nespravedlivý!“ (jedno plus: přestala vřeštět, mluvila téměř normálně), „Velký holky si všelijak užívaj a já musím bejt doma!“

Velká sestra Iris uznala za vhodné se k tomu vyjádřit:

„Protože seš pitomá! Dostáváš se do průšvihů! Co tě to vůbec napadlo tak z ničeho nic zaútočit na tu... Morrigan?“

„Protože je striga! Ježibaba se má posadit na lopatu a strčit do pece!“

Všichni se rozesmáli. Gina se však splést nenechala:

„Říkala to babička!“

„Leda tak.“ odsouhlasila Iris.

Neúnavná Danae bloumala kolem a hledala, koho zlobit. Snad nejvíc ji bavilo zatahat divokého psa za ocas a uskočit, než ji kousne. Prozatím se jí to nepovedlo jen dvakrát, ale psi se chovali ohleduplně, pouze jí podrželi ruku... no, malinko požvejkali, ale škrábance jí tolik nevadily. Na dohled stále ještě hořel Živý Oheň, a kdyby ty tesáky scvakly moc...

„Dančo, nech toho, nebo tě praštím!“ varovala v pravidelných intervalech Senta, která kojila silně spokojeného Leona a nehodlala se zvedat.

Gina prověřila situaci a dospěla k názoru, že vše je v pořádku.

„Mami, proč jsou upíři?“ zeptala se.

„No proč... tady není žádný proč. Prostě jsou.“

„Aha. Proč tebe nechtějí kousnout a mě jo?“

„Morrigan není upír!“ řekla s přehledem Iris, „Jenom pije krev!“

„A proč?“

„No, živí se tím.“

„A proč pije krev, když není upír?“

Iris věnovala sestře poněkud nepříčetný pohled. „Nevím!“ zavrčela.

„Aha. Kdo to teda ví?“

Zasáhla Sif: „Viděla jsem tady nějaký upíry. Dá se s nima mluvit?“

„S jednou se znám,“ řekla Valérie, „Nebudete se bát, když ji pozvu sem?“

Gina vykulila oči a naznačila, že ona se bát rozhodně nebude. Už teď se strachy a nedočkavostí přímo klepala.

Valérie vyslala impuls. Upírka se dostavila velmi rychle; byla to nápadně bledá mladá žena, velmi krásná, působící značně exoticky dlouhými černými vlasy a přiléhavým tmavým oděvem u stolu, kde byli všichni čerstvě očištění Ohněm. Na vyzvání usedla a usmála se, takže si prohlédli její zuby.

„Vasilisa Jermolajevna Irtyševa,“ představila se; hlas měla příjemný.

„Naše děti jsou na tebe zvědavé,“ řekla jí Julka, „Nebude ti nepříjemné odpovídat na jejich otázky? Říkám ti na rovinu, nám občas hrozně!“

„Vůbec ne,“ usmála se upírka, „Já mám děti moc ráda!“

Nikdo neřekl žádný vtip; nevěděli, jak by reagovala.

Ale Gina zábrany neměla: „Taky jim piješ krev?“

„Občas ano. Máš zájem?“

Gina nedala najevo žádné hnutí mysli. Jen se strachy počurala. Protože seděla Julce na klíně, vyvolalo to mezi matkou a dcerou jisté rozpory, což zas přispělo k pobavení celé společnosti. Dokonce i elfka se jednou usmála. Upírka se bavila zcela nepokrytě. Gina se červenala a navrhovala, že se půjde ještě jednou očistit Ohněm; Julka však namítla, že než rozhovor s upírkou ukončí, stane se jí to možná ještě víckrát.

„Prosím, rozumějte mi,“ Vasilisa se úzkostlivě snažila být přátelská, „Já nechci být na nikoho zlá; myslela jsem to jako vtip! Budu opatrná...“

Na rozdíl od Giny se S-I rozhodly chovat odvážně. Demonstrovaly to tím, že přisedly k Vasilise co nejblíž a prohlížely si ji.

„Kromě tý krve, jíš ještě něco jinýho?“

„Jistě, cokoliv... tedy, kromě některých nezdravých složek. Lidské čarodějky taky nejedí maso. My skutečně nemáme rádi pokrmy s česnekem, ale ne že by nás to zabíjelo. Prostě je nám po tom špatně.“

„Proč teda pijete krev?“

„Je v ní nejvíc výživných složek. Černí lovci to dělají taky; myslím, že dokonce i někteří bílí. Vy jste to nikdy nezkusili?“

Sif a Iris se koukly jedna na druhou – radši neodpověděly.

„Bolí to?“ zeptala se Gina, důsledně za jejich zády.

„Nemyslím. Lidé říkají, že je to příjemné.“

„Ale potom zemřou?“ ptala se Sif.

„Rozhodně ne. Máš v těle zhruba čtyři litry krve. Když jí nevypiju víc než dvě až tři deci, nijak ti to neublíží. Dokonce je to zdravotně výhodné; můžu z krve odebrat složky, obsahující chorobu. Mně to neublíží.“

„Tím chceš říct, že se takhle dá i léčit?“

„V extrémních případech... zachránit život.“

Tohle už bylo pro některé z přítomných trochu silné; začali protestovat.

„Stala jsem se upírem tímto způsobem.“ řekla Vasilisa pevně.

„Můžeš nám to vyprávět?“ naléhala Iris.

„Jistě, ráda. Můj otec byl kníže Jermolaj, bratranec cara Ivana Hrozného. Zapletl se do politiky; car jej chtěl napřed nechat popravit, ale potom ho jen vypověděl na Sibiř. S celou rodinou. Sibiř je nádherná; hluboké lesy, neprozkoumané bažiny, horské hřebeny... na severu tundra, kde se pasou sobi a žije tam jen pár divokých kmenů. Medvědi, vlci,soboli... Krásná země, ale pro lidi poněkud... nezdravá. Zvlášť pro mladé dívky.“

Její hlas zněžněl a zvroucněl; vypadala teď téměř lidsky.

„Bylo mi šestnáct, když jsem onemocněla. Otec pozval lékaře... no, tedy vyhnance, který byl kdysi lékařem. Byl v jednom kuse opilý vodkou a pokud kdy uměl léčit, dávno to zapomněl. Pak to zkoušel s každým, kdo měl nějaké znalosti o nemocech. Shodli se jen na jediném, že mě ničí místní podnebí. Dlouho jsem ležela, bylo mi čím dál hůř. Nakonec pozvali Evenka, léčitele; jenže než dojel ze své vzdálené osady, byla jsem na pokraji smrti. Zmítala jsem se v horečkách; sluhové už začali kopat hrob, země byla zmrzlá... Ale Evenk navrhl řešení: pozvat upíra. Byl divoch, znal to...“

„Tvůj otec s tím souhlasil?“

„Miloval mě. Chtěl, abych žila. Už v životě ztratil hodně blízkých.“

„Ten upír přišel?“

„Evenk postavil kruh z kamenů a zavolal ho do něj. Pamatuju si dokonce jeho jméno: Avdot Skorochod. Vděčím mu za život. Když se ujistil, že si to otec skutečně přeje, vypil mi všechnu zkaženou krev. Do rána jsem se začala uzdravovat, ale byla jsem ještě velmi slabá. Avdot o mě pečoval; dle zvyklostí upírů jsem jeho dcera.“

„Co říkal tvůj otec... kníže Jermolaj?“

„Byl spokojen. Hned začal spekulovat, jak by se toho dalo využít. Jednal s Avdotem o možnostech, jaké mají upíři. Tehdy jich bylo méně než teď, ale z jiné strany zase víc. Avdot byl moudrý muž, alchymista a hermetik, studoval v Transylvánii, v Německu... Jenom na politiku měl svérázný názor. Na otcovy dohady odpovídal, že je zbytečné se tím zabývat, protože politika se neustále mění a ani případné vítězství není... trvalé.“

„Jak ses cítila ty?“

„Jako když se probíráš po dlouhé těžké nemoci. Umírala jsem; a náhle se všechno vrátilo. Svět, jeho barvy, vůně... chuť k jídlu! Nejdřív jíš to, co obvykle, chuť na krev se dostaví později. Vše ostatní je bez chuti. Tedy samozřejmě, určitý chuťový rozdíl poznáš. Třeba prudké jedy jsou chutné; takový strychnin je opojně sladký. Sloužila jsem pár desítek let jako ochutnávačka pokrmů carevny Kateřiny.“

„Jestli dobře počítám, je ti okolo pěti set let?“

„Čtyři sta osmdesát dva, podle vašeho počítání.“

„Jsi tedy v podstatě nesmrtelná?“

„To rozhodně ne. Dlouhověká, jistě. Ale stárnu a mohla bych zemřít stářím; ale většina upírů zahyne násilnou smrtí. Přičiněním lidí.“

Koukali na ni a měli rozporné pocity. Na jedné straně jim bylo líto, že tak krásná a vznešená bytost by měla zemřít; na druhé si uvědomovali, že přes svou krásu a ušlechtilost je to nebezpečná šelma.

„Je to záležitost... určité etiky.“ pokusila se vysvětlit, „Většina upírů nemá chuť dožít se smrti stářím. Raději se nechá zabít; je to vzrušující. Říkají, když ti vrážejí kůl do srdce...“ usmála se a olízla si rty.

„Žila jsi celý ten čas s lidmi?“

„Většinou. Učíme se rychle a máme dobrou paměť, hodí se mít nás ve svých službách. Pro vladaře a významné čaroděje; zvlášť u nás v Rusku. A potom... dokážeme rychle a účinně zabíjet politické nepřátele. Jsme lovci!“

„Ale když někoho zabiješ, stane se z něj taky upír?“

„Blázníš? To by jich byl za chvíli plný svět, a zrovna těch nejhorších! Když mi carevna přikázala, abych zabila toho či onoho, sice jsem mu vypila krev, ale pak jsem ho zabila. Jinak by se mi asi pomstil!“

„Život člověka pro tebe moc neznamená, co?“

„Pro tebe snad ano?“

Museli přiznat, že má pravdu.

„Je tady jedna věc... nepříjemná. Nemůžeme mít děti. Tedy... zřídka. Jde to, když jsou mimořádně vhodné podmínky. V mém případě otec musí být člověk s dostatečnými znalostmi, aby dokázal překonat... mezidruhové rozdíly. Takový se málokdy najde. Častěji se stává, že muž upír oplodní lidskou dívku; ovšem v tom případě se začnou časem projevovat jeho speciální vlastnosti a lidé jsou tím většinou překvapeni. Není to moc dobré.“

„A ty bys chtěla mít děti – kdyby to šlo?“

„Samozřejmě! Mám moc ráda děti; a ne jen proto, abych jim pila krev. Vy se mě nemusíte bát; nekousnu si, dokud sami nebudete chtít!“

„Myslíš, že někdy budeme?“ ptala se Iris.

„Dítě, ty chceš už teď, jen se bojíš. Sleduju, jak si přisedáváš čím dál blíž, prohlížíš si mě a uvažuješ, zda je to bezpečné. Tak to zkus! Prokousnu ti krční tepnu a líznu si. Potom ti vypustím do krve trochu jedu; přesně tolik, abys získala imunitu proti většině lidských nemocí. Moje zuby jsou duté jako zuby hadů. A můj jed smrtící. Tak co, troufneš si?“

Nastalo ticho, všichni hleděli na Iris. Nikdo nezasahoval, dokonce ani Julie; jenom malá Gina vzrušeně popotahovala nosem.

Iris koukla na Sif, která stála hned vedle a chvěla se zvědavostí. Potom odhodlaně nastavila krční tepnu. Vasilisa udělala přesně to, co řekla: kousla ji do krku, vypila trochu krve a vypustila jed. Trvalo to jen krátce, pak Iris ustoupila, třela si krk a smála se.

„To je bezvadný! Strašně příjemnej pocit... můžeš ještě?“

„Až příště,“ zasmála se Vasilisa, „Už to můžu říct, Va? Valérie se totiž nechá kousnout pokaždý, když se potkáme. V podstatě jako pozdrav...“

Sif už natahovala krček; Vasilisa ji kousla a ona souhlasila se sestrou.

Jak se dalo očekávat, zájem měli všichni. Dokonce se začali hádat.

„Tak dost, to nejde! Za chvilku bych byla opilá a začala se motat! Velké množství krve mě uvádí do euforie...“ bránila se Vasilisa, „A ještě: mohlo by se stát, že se setkáte se zlým upírem, který by vám mohl ublížit. Nemyslete si, že každý bude přátelský jako já. Nejdřív s ním zkuste promluvit!“

„Takže některý upíři jsou taky zlí?“

„Jako lidé, děvče. Někdo by mohl označit za zlou mne, proč ne? Ale jsem čarodějka z vašeho cowenu, takže vám neublížím!“

„Zajímá tě někdo z nás lidí víc než ostatní?“

„Ano. Speciálně ti, kteří se něčím odlišují. Třeba ty...“ ukázala na elfku, „Nebo ta s rohy... Axhar. Smím ochutnat vaši krev?“

Pilotka vstala. Nebyla si tak jistá jako ostatní; rozhodně nebyla žádná čarodějka. Ale odběr krve snesla bez námitek, jako vše ostatní. Axhar taky nedala najevo žádný nesouhlas. Vasilisa si olízla rty a potřásla hlavou.

„Zvláštní... cítím, že jste odlišné rasy. Překvapuje mě to...“

„Mohla bych taky?“ zeptalo se Červené Kopýtko. Když se vynořilo ze tmy, děti se k němu okamžitě vrhly a s úžasem je prohlížely; změnilo se, zatím mělo ohořelé vlasy a holou kůži bez srsti.

„Páni... můžem si na tebe sáhnout?“

„Proč ne? Jo, že nemám srst? No, co se dá dělat – chvilku budu vypadat jako člověk. Ale prý to zas rychle doroste...“

„Asi se ti to styděli říct, ale nikdy nebudeš vypadat jako člověk! Pořád ještě máš ty rohy a ocas a černorudou kůži. Je vidět, že seš z Pekla!“

„Moc velkou radost tam ze mě neměli! Hned mě dali malým čertíkům za varovný příklad, jak je svět lidí nebezpečný!“

ČK usedlo ke stolu a napilo se čaje. Potom si vzpomnělo na Vasilisu a šlo se nechat kousnout. Obě trochu zaváhaly, ale pak se domluvily. Čertíkovi se to líbilo stejně jako lidem, snad ještě víc.

„Co je to za látku, co stříkáš zubem? Je to parádně omamný!“

„Nevím, jak ti to vysvětlit. Upíří jed. Způsobuje příjemné pocity... tedy přesně, zesiluje emoce. Když máš dobrou náladu, máš ještě lepší. Kdyby měl někdo depresi, bude do zas horší...“

„Emoce?“ stáhla elfka podezíravě kůži na obočí.

„Máš s tím nějaký problémy?“

„Podléhat emocím je ponižující. Myslící jedinec se má řídit chladnou logikou!“

„Máš nejspíš pravdu. Napij se ještě!“ podala jí Diana další šálek čaje, „Pokud teda nechceš celou noc hlídat ten svůj lítací stroj!“

„To už jsem zařídila. Poručila jsem, aby se vznesl do výšky, tam ho nikdo neukradne. Přivolat ho dokážu jenom já...“

„Koukám, seš docela chytrá. Tak si dej...“

A elfka si dala.

„Noc je ještě mladá,“ řekl Loki a šklebil se tomu, „Ještě se stane hodně divných věcí, než zaslechneš bubny půlnoci.“

„Už jsem pochopil, že víš víc, než chceš prozradit. Ale snad bys mohl...“

„K čemu? Jste blázni, vy lidé; všichni, jeden jako druhý.“

„Protože napadli Morrigan? To je tak důležitá?“

„Je Mluvčí. Ona sama není nic, ale hovoří za velmi mocné síly. Vrátí jim to ponížení, jen co se začne jednat!“

„A ty z toho máš radost?“

„Ani já nechci, aby lidé byli tak silní. Teď ještě udělají to, že se navzájem propojí. Všichni se všemi. Jejich síla ještě vzroste...“

„Proč mi to všechno vykládáš?“

„Protože jednou se tě na to někdo zeptá. Napřed ti nebudou věřit. Potom budou hledat, jak objevit ztracený ráj. Probudit draka a vzít mu jeho sílu. To už tamti budou všichni mrtví.“

„Mlč, Loki! Neříkej takové věci!“

„Nemusím. Ale ty víš, že mám pravdu.“

Elfka se namáhavě zvedla na nohy. Přidržovala se stolu.

„Kam jdeš? Teď to začíná být nejzábavnější!“

Chvíli hledala to správné slovo: „...vyčurat.“

Její krok ani zdaleka nebyl pevný, natož pružný. Kdyby se teď Morrigan rozhodla vrátit a vyřídit si to s nimi, asi by vyhrála.

Když se vrátila, byla pevně rozhodnuta objasnit si situaci.

„Dovol mi s tebou promluvit!“ oslovila rázně Valérii.

„Povolení uděleno. I když, žádat mě nemusíš!“

Elfka se především posadila. „Co dáváte do toho pití? Motám se jako opilá!“

„To bude tím, že jsi opilá. Dáváme tam leccos, ale hlavně iluzorní magii. Ve skutečnosti jsi naprosto v pořádku, jen tvůj mozek je ovlivněn...“

Elfka mávla rukou. „Nevadí. Nic mi nevadí – ani ta hlava. Aspoň nemusím chodit k holiči. I když to nenosím tak moc nakrátko.“

„V pořádku. Máme se ti omluvit?“

Opět mávla rukou. „Žádám o povolení... zúčastnit se těch vašich orgií.“

„Povolení uděleno. Jen nechápu, proč se ptáš!“

„Poruším tím výslovný zákaz lorda Avaena.“

Va se rozesmála. „Tak hele, mezi náma: lord Avaen mi může se svými rozkazy políbit kterýkoliv tělesný otvor. A ty mu to můžeš vyřídit.“

„Provedu.“ řekla pilotka automaticky. Vůbec se nezasmála. Ale pak dodala: „Víš, proč elfové tak rádi... vstupují do sexuálního styku s lidmi? Jste pro nás zábavní. Vždycky uděláte něco, co nemá smysl. Hrajete si jako děti. To se nám moc líbí, ale málokterý elf to udělá.“

„Vaše zvyky moc neznám. I když mám příměs elfí krve.“

„Jestli v důsledku těch orgií otěhotním a porodím bastarda, můj rod mne potrestá, možná dokonce vyžene. Moje dítě bude pravděpodobně žít kratší dobu než já a bude mít obrovskou spoustu potíží. Ze smíšené krve...“

„Proč se na to teda těšíš?“

„Žádná elfka dbalá své cti by nikdy neudělala to, co se chystám já...“

Valérie jí položila dlaně na prsa a stiskla. Pak jela těmi dlaněmi dolů, přes bříško až do rozkroku. Když jí tam hrábla, cítila, jak se chvěje.

„Otěhotníš a porodíš bastarda. Nikdy se nedozvíš, kdo byl jeho otec!“

Pilotka na okamžik zkřivila tvář. Potěšením?

„Dejme tomu, že opilost pro tebe bude určitou... omluvou. Ale pochybuji, že stařešina tvého rodu ti nějaké omluvy uzná...“

Elfka vstala. „Děkuji!“ řekla a odešla, jak nejpevněji dokázala.

Valérie rozdrtila v dlani sklenici. Střepy rozhodila po stole a snažila se z jejich konfigurace uhádnout budoucnost.

Myšlenkovým impulsem přivolala Barta.

„Vasiliso!“ oslovila upírku, „Jsem opilá; a rozhodla jsem se dnešní noci dělat vše, co se nesmí. Například kouzla, která nemám promyšlena do detailů. Tohle je Bart; když ochutnáš jeho krev, nepoznáš rozdíl. On je krev mé krve, tělo mého těla. Dokáže ti udělat dítě.“

Vasilisa si chlapce prohlédla. Líbil se jí.

„Dám si záležet,“ slíbil, „Možná zítra přestanu existovat. Možná je tohle moje poslední noc... tak proč nějaké zábrany?“

„Ale něco si za to vezmu,“ pokračovala Valérie, „Teď za chvíli... všeobecné Propojení. Každého s každým. Vezmu si i tvůj život a dám ho všem.“

„Bude mi potěšením.“

„Tak... tak nějak.“ vzdychla Valérie. A sledovala je pohledem, když ruku v ruce odcházeli do noci.

„Ach, na vás jsem zapomněla,“ všimla si dětí, které pořád ještě posedávaly u stolu a sledovaly cvrkot. „Měly byste už jít spát, ale... zůstaňte. Ta hra se bude týkat i vás. Obdržíte informace, které byste ještě neměly. Další přešlap; nejspíš za něj budu potrestaná. Co se dá dělat...“

Rozhodně nebyly proti. Dokonce ani jejich matky.

„Julko! Kdyby se náhodou stalo, že bych tu noc nepřežila nebo... zblbla, vezmeš to po mně. Předávám ti to v nejhorší možné chvíli; zítra nás možná budou soudit... a trestat. Sveď všechno na mě. Pokud to půjde.“

„Obávám se, že oni taky nejsou blbí.“

„Dělám co můžu, než se mi to rozsype pod rukama. Tuším průser.“

„Neboj. Ani na mý zásluhy nezapomenou.“

„Ty máš strach, Julko?“

„Asi jako moje holky, když se dávaly kousnout. Ty ne?“

„Zkusila jsem si zavěštit. Dokonce třikrát. Pokaždý mi vyšlo to stejný: V týhle sestavě se už nikdy nesejdeme. Maryška by řekla: 'Cos sie konczy, cos zaczyna'. Něco končí, něco začíná...“

„Skončíme my? Úplně...?“

„Nevím. Vím jenom, že teď půjdu k Ohni a budu čerpat sílu. Možná si budu muset rychle vzpomenout, jak se to dělá...“

„Budem se navzájem děsit. To bude prima...“

„V každým případě – kdyby to zejtra blbě dopadlo, jsem ráda, že jsem tě poznala. A všecky, co jsou tady...“

Objaly se. Potom Valérie odešla k Ohni a Julka sbalit prvního muže dnešní noci. Nejlíp bez výběru; ať to rozhodne vyšší moc.

„Ano,“ řekl Loki, „Teď už je to dokonalé.“

Errata:

30.05.2021 11:16