11. Bubny půlnoci
Vítej, nový čtenáři Q-240727!
Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).
|
|
(Willy Lehndorff)
Výhodou magických opojných nápojů je, že se člověk příští ráno probouzí s čistou hlavou. Žádný zkažený žaludek, žádné příznaky kocoviny. Jeden Mistr z Anglie sice tvrdí, že tomu napomáhá speciální Bůh kocoviny, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by to potvrdil.
Takže se všichni probudili a cítili se skvěle. Radostně vyskočili a šli se vykoupat do jezera. Možná si dají i rozcvičku...
Na kameni u jezera seděla rudovlasá holka a máchala si nohy ve vodě. Vedle se pásl bílý kůň. Když k ní doběhli první mladí, usmála se na ně.
„Ahoj, já jsem Kateřina. Všichni ještě spí, tak nedělejte rámus!“
Zarazili se. Vedle ní na trávě ležela rudá sukně a bílá košile.
„Ty jsi Kateřina... z Flammelu?“ řekla konečně Naike. A všichni ucouvli.
„Koukám, že tu musím mít otřesnou pověst. Komu jsem ublížila?“
„No... včera jsme tu měli trochu rušno. Morrigan...“
Kateřina jí hbitě přečetla paměť. Rozesmála se.
„To jí patří! Máte čiperný děti. Kde jsou?“
„Nemám tušení. Nejspíš někde lítají.“
„Nevadí, času dost. Vykoupem se a uvidíme...“
Elfí pilotka se cítila poněkud mimo sebe. Včera se chovala hrozně; kdyby se řídila emocemi, tak snad ještě – ale ona se řídila zvířecími pudy! Měla chuť se milovat, tak to udělala, aniž to promyslela a vyžádala si povolení! To bude strašný průšvih, až se to někdo dozví!
Rychle vstala. Nějakou dobu musela hledat svou kombinézu; pak se rychle upravila a pospíšila ke svému stroji. Naštěstí byl tam, kde ho nechala; to tak ještě, aby se s ním něco stalo a nemohla se vrátit!
Jenže když mu přikázala přistát, okamžitě postřehla, že s ním lítal někdo neoprávněný. Kromě jiného se změnila hmotnost; spotřebovali palivo! Kdo?
Na podlaze spaly v klubku Iris, Sif, Gina a Danae.
„Jak jste se sem dostaly?“ zeptala se elfka velmi nepříjemným hlasem.
Holky se probudily velmi rychle. Domlouvaly se pohledy, pak řekla Gina: „Přiletěly. Trafly jsme se na harpyje.“
Elfka uvažovala logicky; bylo jí jasné, že ty malé by to samostatně nikdy nezvládly. Ale v houfu... možná.
„Kde jste lítaly?“
Tentokrát to vzala na sebe Iris. „Nikde! Nedokázaly jsme to nastartovat!“
„Spotřebovaly jste paliva tak na dvě hodiny letu. Nekecej!“
„Chytly jsme vlnu. Tvůj pilotní výcvik v ní byl taky.“ řekla Sif.
„Tak si sedni za řízení. Zvedni to a udělej kolečko!“
Sif usedla do křesla, položila ruce na páky a nastartovala. Vzlétla, udělala kruh nad městem a zase se vrátila.
„No, dobrý. Aspoň už tě to nemusím učit. Chytrá holka!“
„Taky nám dalo dost práce, než jsme rozluštily, co k čemu patří. Elfský runy jsou hrozný písmo!“ dodala Iris.
„Doporučuji se je rychle doučit. Jinak si ani nepřečteš noviny!“
„Ty se na nás nezlobíš?“
„Položila jsem další kámen na hromadu vašich prohřešků. Až to bude veliká hromada, zmlátím vás najednou.“
Koukly jedna na druhou. „Elfové taky někdy žertují?“
Valérie se probudila a sotva zjistila auru Kateřiny, šla ji uvítat.
„Díky Bohu! Už jsem myslela, že se nás tu nikdo nezastane!“
„A správně sis myslela! Já vás rozhodně z ničeho tahat nebudu! Zvlášť ne po tom včerejšku! Co vás to napadlo, zaútočit na Morrigan?“
„To ne my, to naše nevinný dětičky. Ale dostala to pěkně!“
„Taky bude pěkně naštvaná. Už dlouho jsem jí chtěla srazit hřebínek... Ale co se dá dělat, pořád ještě je ona Mluvčí!“
„Nejsi ty náhodou lepší čarodějka než ona?“
„Zatím jsme se nestihly dostatečně porvat.“
„V každým případě, my stojíme za tebou!“
„Když myslíš, že mě to vytrhne...“
Diana také přišla hosta uvítat. A trochu se zarazila:
„My už jsme se viděly! Ty jsi... Kateřina z Flammelu!“
„Jo, správně. A ty seš ta holka, co se chtěla učit čarovat... Diana!“
„Vůbec ses nezměnila! Jak je to možný?“
„Z mýho hlediska to nebylo tak dávno. Zhruba... čtrnáct dní.“
Diana zmlkla. Cítila se poněkud rozladěná; ona za tu dobu prožila značnou část života, bojovala, dostávala se do nebezpečí, vítězila... přežívala. Je obtížné vyrovnat se s rozdílem času; a přitom kdoví, co ještě je zvláštního na světě, kde žije Kateřina.
Prováděly ji městem a představovaly jednotlivé osobnosti. Celkem zbytečně, četla si jejich aury, jak se k nim blížila. Byla milá, zdvořilá, laskavá ke každému. Vypadalo to jako inspekční návštěva.
Lyetta procitla, ale nevstávala. Doma bylo jejím zvykem co nejdéle se po ránu válet v posteli a nechápala, proč by měla své zvyky měnit. Zvlášť když bylo trestuhodně brzo ráno, včera v noci to pořádně protáhla, strašlivě se opila a potom milovala s každým, s kým měla chuť. Později s každým, kdo měl chuť na ni. Proti svému vychování se naprosto nestyděla, spíš byla hrdá; jen škoda, že přesně neví, kolik jich bylo.
Ovšem ten poslední ještě oddychoval po jejím boku, částečně na ní, částečně v ní. Usnul vyčerpáním, těch děvčátek na něj taky bylo víc. Podle tetování nějaký italský či španělský jezdec, bezvýznamný mladý kluk, ovšem hezký a docela vyškolený od předešlých děvčat. Sester manželek, to si musí připomenout. Ano prosím, toto zvíře je můj manžel! Rozesmála se, ale docela tiše, aby ho neprobudila.
Vlastně, proč by ho nemohla opatrně probudit? Včera večer se toho hodně naučila, kromě jiného vstupovat do snů. Právě se mu zdál velmi příhodný sen o jeho první lásce; dívce, se kterou nikdy nic neměl, protože jim to rodiče nedovolili, ostatně už dávno zmizela v nenávratnu. Černovlasé dítě s velikýma, dost naivníma očima; nejspíš pěkné telátko, ale on ji miloval. Jeho vzpomínka byla neurčitá, svítilo v ní slunce a bzučely včely, sbírali spolu na vinici hrozny a ty nejkrásnější snědli sami, ačkoliv to sedlák nesměl vědět, chtěl je přece na prodej! Marisetta měla bílou košilku a když jí nacpal hrozen do žlábku mezi sotva narůstajícími prsy, bránila se, křičela, nadávala mu a pokoušela se ho bít, ale byl silnější, zkroutil jí ruce a objímal ji, že nemohla ani dýchat. Pak ji políbil, voněla hrozny a její rty byly sladké a vlhké od šťávy...
Tak tentokrát to pokračovalo jinak. Neutekla; vlastně ano, ale jen do kouta vinice, kam nebylo vidět. Tam přetáhla přes hlavu košilku potřísněnou hroznovou šťávou, aby si ji vymáchala v potoce; pak si myla hruď, měla opálenou kůži a tmavé dvorce okolo bradavek. Nebránila se, když na ně položil dychtivé dlaně; ani potom, když je tiskl a drtil, ani když stáhl sukýnku, pod níž dle místního zvyku vůbec nic neměla. Líbal ji na rty, pak na prsa, na bříško, až sklouzl úplně dolů, dotýkal se rty jemných rašících chloupků, zajel jazykem do štěrbinky... Vzrušeně dýchala, zaryla mu prsty do vlasů a škubala je, pak se pomalu svezla na záda a dychtivě vyčkávala. Tiše zasténala, když se s ní spojil; milovali se s veškerou vášní, kterou nasbíral za všechna dlouhá léta od té chvíle ve vinici, protože už nebyl výrostek, uměl to jako dospělý muž a pozvolna přicházel k vědomí, že tohle není sen jaký zná, něco se změnilo; ale nemohl myslet, ovládala ho až do chvíle, kdy došlo k vyvrcholení. Až pak odpočívala a on se probouzel.
Nějakou dobu oba mlčeli; ačkoliv už rozuměla jeho řeči, naučila se včera několik set lidských i nelidských jazyků. Až pak si uvědomil, co se sluší a patří.
„Děkuji.“ řekl a uctivě ji políbil do klína.
Když pak odcházel, vzpomínala na své pocity a přišla na to, že ji docela opustila žárlivost. Proč mu nedopřát vzpomínku na jakousi Marisettu, kterou už nikdy v životě neuvidí? Potřásla hlavou: (ach ano, bez vlasů!) Začínám asi být laskavá. To by se čarodějce nikdy nemělo stát.
Šla se vykoupat a kašlala na to, že je nahá. Ani žádnou iluzi si nevytvořila, i když mohla. Od teďka může chodit v nejkrásnějších róbách, jaké si vymyslí. S nádherně načesanou hřívou vlasů jakékoliv barvy, královským diadémem, s náušnicemi z briliantů. Co na tom, že to lepší wézetky prokouknou? Tolik jich zas mezi námi není!
Vlastně... žádná. Jako blesk ji zasáhlo poznání, že díky včerejšímu Propojení je nejkvalifikovanější WZ svého světa. Lyetta Korálek, vyslaná sem jako zástupkyně, protože je nejpostradatelnější ze všech a kdyby ji náhodou něco sežralo, nebude to taková škoda. Teď jim všem ukáže! Až na ně jednou bude útočit nepřátelská armáda, postaví jim jedním pokynem ruky do cesty moře plamenů; tehdy uvidí nafoukaná velmistryně a všechny ostatní, že sem poslaly tu pravou!
Strašně se jí zastesklo po kamarádkách; jak by bylo fajn, kdyby tu všechny byly! Dlouhovlasá Trissa, rafinovaná Yenna, nymfomanka Martii, která by se snad konečně do sytosti pomilovala! Vlastně ani netouží je ponížit nebo se chlubit, spíš rozdělit o všechno, co dostala. Jsou konkurentky, no a co? Patří k cowenu, jsou moje sestry... Chm! Asi vážně začínám měknout!
Něco viselo ve vzduchu. Přece jen došlo na rozcvičku, ale hned na začátku se mladí napřed poštěkali a potom porvali. Někteří se chovali jako urvaní ze řetězu, jiní jako by se svět měl vzápětí propadnout do hlubin. Docházelo ke zraněním, takže Julka nařídila zapálit Oheň a všichni se očistili. Téměř doslova všichni, bylo to jako požár; kdo nechtěl, toho přinutili či ukecali. Byla to fantastická legrace, vzrušení jako včera při orgiích; někteří by snadno dokázali ochránit účes či cokoliv jiného, ale kašlali na to, bylo jim to k smíchu. Takové pocity se probouzejí před bojem.
Lyetta si povšimla dalšího symptomu: aktivace amuletů. Většina bojovníků byla vybavena různými ochrannými či útočnými kouzly; vytetovanými odznaky, šperky, kříži v hrudní kosti. Jejich účinnost se mimochodem včera krásně prokázala! Teď, při Očištění, je každý aktivoval, prověřoval účinnost, svou vlastní pohotovost při použití. Opodál si někteří procvičovali vrhání blesků, jiní obranu proti nim. Občas to někdo nezvládl a trefili ho; následoval stejný smích, jako když někdo škrábl soupeře čepelí zbraně.
Přišel se vykoupat i císař Charry, zachmuřený a ještě podstatně protivnější než obvykle. Dával najevo, že má starosti; nikoliv ovšem s mládeží, jejich trénink naopak schvaloval. Vydal několik stručných, nepřívětivých, bručivých rozkazů. Poddůstojníci zastříhali ušima, zablýskali očima a šli je roznést mezi podřízené.
Všichni věděli, že se řádová rada chystá jmenovat nové komthury; dokonce víc, než je systematizovaných míst. Důvod? Stav nouze. Zkušeným bojovníkům není zapotřebí tento termín objasňovat. Kdo jej zaslechne, zkontroluje sobě i podřízeným všechny zbraně, dostatek střeliva a morální úroveň. Navštíví svého kněze či duchovního učitele a ujistí se, že Bůh je na jeho straně. No tedy, že na něj není příliš naštvaný. Smíří se s každým, s kým měl doposud nějaké rozpory. Vzkáže pozdravovat rodinu doma. Sepíše závěť, pokud má komu co odkázat. Pomodlí se ke všem Ochráncům, na které si vzpomene. A potom se pořádně opije; co kdyby to bylo naposled?
Když nové komthury, tak taky nové rytíře, ne? Ti dosavadní povolali svoje jezdce a spustili na ně hromobití: většina z vás dosáhla patřičné úrovně, dávno jste měli složit přísahu a ujmout se svých povinností! Uděláte to teď, okamžitě! Oslavy až po vítězství; tedy, až bude vhodný čas. Na protesty, pochybnosti a námitky si nikdo ani nevzpomněl; nastal vhodný čas, aby se každý správně zařadil do Boží armády.
Lyetta byla při všem, okouzleně přihlížela. Odhadovala, jakou sílu asi má řádová armáda; ale pořád ještě neměla tušení, kdo nebo co stojí proti nim. Otázka, co se vlastně děje, byla zajímavá, ale zřejmě nedůležitá; všichni to vědí, nebo spoléhají, že to ví velitelé? Ti téměř nebyli vidět, od rána jednali v kuloárech. Slavnostní zasedání se chystalo na odpoledne, ale tam už bude třeba přijít s hotovou věcí. A večer...
Večer se sejdou čarodějky. Jistě, budou tam i muži, ale těch bude méně. Baarfeltové, otec a syn. Císař Charry jako protektor cowenu. Kdo ještě? To nikdo jistě nevěděl, ale mnozí se dohadovali a tvrdili, že to vědí jistě. Padala proslulá jména: Fistandil, Gandalf, dokonce Merlin. Prozíravější se tomu smáli, je to nesmysl. Ani Sauron, pán Podsvětí. S účastí bohů je to vůbec nejisté; když nepřišli ani na včerejší orgie?
Když Lyetta koukala na různé barvité výjevy, najednou dostala nápad a hned s ním pospíchala k paláci, kde sídlili upíři. Rozhodně neměli chuť vycházet na slunce; ne že by je zabíjelo, to je přehnaná verze, ale způsobuje jim na kůži dost nepříjemné ekzémy. Zvlášť tady v Africe! Ale nemusí!
Ti, kteří byli vzhůru, ji uvítali zdvořile a přátelsky. Nejdřív se s nimi Propojila a důkladně prověřila všechny jejich zdravotní a tělesné problémy. Pak navrhla řešení; jako zkušený znalec kosmetiky všeho druhu vymyslela krém, který dokáže vytvořit po těle ochranný film. Včera se naučila transformaci, takže ho může udělat třeba z hlíny; ale dá jim přesný recept, pokud to tedy samozřejmě bude účinné!
Vasilisa a dvě její družky byly nadšeně pro; že by se mohly jít v pravé poledne koupat s ostatními, zahrát si třeba volejbal, dokonce se opalovat? Nějakou dobu patlaly z různých přísad ten krém; pak se jím důkladně natřely a šly to vyzkoušet. Za největšího žáru; a nejen přežily, dokonce se cítily skvěle! Konečně mohly dokázat klukům i holkám, že nejsou takové křehotinky, za jaké je všichni považují! Nátěr vydržel koupání i opalování, až na pády při hře, to se odřel o písek, ale škody nebyly tak strašné. Jediné, co ho spolehlivě ničilo, byl Oheň.
„Vykoupem se večer, až zapadne slunce,“ rozhodla Vasilisa.
Ale byl ještě další problém: jejich velice citlivé oči. Ty se nedaly namazat žádnou kosmetickou mastí, zůstávaly přecitlivělé a upír se rozhodně nemohl podívat přímo do slunce, i když je stáhl na tenké kočičí čárky. Nad tím musela Lyetta chvíli přemýšlet; pak si vzpomněla, že čarodějky jejího světa používaly k maskování různobarevné kontaktní čočky. Kdyby vytvořila zcela černé, pro člověka prakticky neprůhledné... Provedla několik pokusů a nakonec je transformovala přímo z tělesné hmoty dotyčné upírky, něco jako třetí víčko. Nejdřív Vasilisa, pak ostatní to vyzkoušely a nadšeně chválily. Dokonce se naučily ochranné víčko automaticky spouštět okamžitě, jakmile bylo oko ohroženo prudkým světlem.
Všichni Lyettě děkovali, dokonce jí dali za odměnu hrst diamantů, smaragdů a rubínů, což je kromě zlata jediné platidlo, jaké má cenu přenášet do altisvěta. Ačkoliv, třeba by si ho dokázala trafnout z kusu bláta!
Schůze řádové rady byla svolána na čtvrtou hodinu odpolední do amfiteátru. V tu dobu už nebude slunce pálit natolik, aby se nedalo vydržet, naopak se dal očekávat příjemný větřík, který bude mírně ochlazovat hodnostáře i četné diváky. Očekávala se hojná účast, z toho důvodu byla vybrána Aréna...
„Cože?“ zeptal se nechápavě Charry, když mu to řekli poprvé, „My tady máme nějaký amfiteátr?“
„No – už máme.“ řekla Valérie nevinně a udělala ty nejkrásnější oči, „Co jsem podle tebe měla s tou přebytečnou energií dělat?“
Charry polkl dvakrát naprázdno. „Kde je? A... jak vypadá?“
„To seš tak línej, že se ani nejdeš podívat?“ dorážela Diana.
Šli se podívat všichni. Vypadalo to přesně tak, jak očekával.
„Podle čeho to je? Hádám Kolosseum v Římě?“
„Ne, to se mýlíš! Kolosseum je větší, to je podle Arény v Pule, v Istrii. Nechtěla jsem to moc přehánět...“
I když se mírnila, byla Aréna přepychová; pro diváky byly připraveny honosně vyzdobené lóže, na horním okraji instalovali právě mladí WZ magická zrcadla. Charry uznával, že se mu to líbí velice, ale obával se, že někteří účastníci budou mít názor zcela opačný.
V každém případě se od půl čtvrté začal amfiteátr plnit diváky. Všichni byli ve slavnostní náladě, značně zvědaví, co se bude dít. A samozřejmě se co nejkrásněji vystrojili: dívky měly fantastické účesy z dlouhých kadeří, namísto oděvu nejvíc šperky; trvalé tetování doplnily dočasným pomalováním. Chlapci dávali přednost ozdobám označujícím jejich moc a postavení, kastovním a klanovým znakům. Pokud měl někdo něco oblečeno, byly obleky často napolo či zcela průhledné. Nebylo pochyb, že nic z toho není reálné.
Velmistři, komthurové a vysocí důstojníci řádu se prozatím volně bavili s ostatními; až když se ozvaly trubky, označující brzký začátek, pospíšili na svá místa. V čele seděl na zlatém trůnu císař, po obou jeho stranách na zdobených křeslech arminský velmistr Tomáš Baarfelt v bílém rouchu a evropský velmistr Donald MacLawwen ve skotském kroji svého klanu. Což byla novinka, správně měl mít též bílou sutanu. Dál za velmistrem křesla komthurů, stočená do podkovy; arminští byli většinou nazí, pouze s bílými plášti, evropští v důstojnických uniformách. Šelmy se držely u Vládce. Tam, kde se okraje podkovy stáčely k sobě, stálo uprostřed křeslo Valérie jako Mluvčí cowenu. Okolo ní seděly Diana, Julka, Maryška a May-Britt; pro ostatní byly vyhrazeny lóže, ale většina se potloukala kdekoliv, kde bylo potřeba. Denis jako tradičně žádné křeslo neměl, stál za císařovým trůnem, případně přecházel dle potřeby. S dětmi si nikdo nedělal starosti.
Toto uspořádání naprosto neodpovídalo jakékoliv tradici. Při posledním setkání na Rhodu seděli všichni u stolu, jak je napadlo. Teď to vypadalo, že se opět rozdělili na dvě skupiny, a císař vystupuje jako rozhodčí; což rozhodně nebyla pravda. Jaké je vlastně jeho postavení? V řádu je pouze jedním z komthurů Ostrova, stejně jako kardinál Baarfelt jeho ministerským předsedou. Mnohé věci jsou v Arminu těžko pochopitelné.
Problém nastal s Mariem Carialtim. Představitelé Evropy požadovali, aby se k nim vrátil a opět se ujal funkce; když už ne velmistra, tedy alespoň arcibiskupa. Charry vyčkal s vyjádřením, co Mario. Ten se zpočátku vyhýbal jakékoliv jasné odpovědi; na jedné straně si v Arminu zvykl, na druhé mu už otrnulo a měl zájem... Jaký má vlastně skutečně zájem? Jisté bylo, že mnohé aspekty Impéria mu moc nevoní; rád by se vrátil ke svému pojetí křesťanství a prosazoval je. Přestože ho život občas usvědčil z naivity a třeba kontakt s čerty byl pro jeho intelektuální rozvahu naprostou zhoubou.
Ale když na něj naléhali, nakonec kývl. Slíbil, že bude přes noc (zatímco ostatní si užívali s děvčaty) meditovat a modlit se; ráno oznámí, k čemu se dopracoval. Ráno neoznámil nic, jen že přijde. Sutanu vhodnou pro biskupa neměl, magie použít nechtěl. Dostavil se tedy v kněžském ornátu, nejlepším ze všeho, co vlastnil. Nevypadal moc vznešeně; všichni ostatní měli kostýmy absolutně dokonalé. Usadili ho hned vedle velmistra.
Dvě minuty před čtvrtou se objevila ve své lóži Lady Morrigan. Nepřišla, zjevila se. Byla zcela zahalena bílým rouchem, dokonce i hlavu měla krytou širokým křídlatým čepcem jako jeptiška. Nebylo patrné, jaké stopy zanechal na jejím těle včerejší souboj. Ale nějaké asi ano...
Začátek zasedání oznámily zvony ze všech věží. Mládež to potěšilo. Dokonce i Lady Morrigan vyhlédla z lóže a zjišťovala, kde je tu jaká věž; nenašla žádnou. Aniž hnula brvou, opět hlavu zastrčila.
Tím okamžikem zbělelo dosud průhledné roucho Valérie, zmizely její vlasy i všechny ozdoby. Ostatní čarodějky se přizpůsobily; se zvláštním potěšením ty mladé a nejmladší, kterým unifikovaný vzhled dodával sebevědomí. Aréna byla zatím obsazena tak ze třetiny, ale další docházeli. Mnohé lóže pro významné hosty byly dosud prázdné.
Charry pronesl úvodní projev: „Zahajuji slavnostní zasedání řádové rady a vítám všechny bratry a sestry; přeji sobě i vám všem, aby toto zasedání bylo blahodárné a přineslo nám šťastné ovoce. Výslovně uvádím, že toto je společné zasedání jak Arminské lóže Templářského řádu Blesku, tak Evropské části, rozčleněné v současné době na jednotlivé národní lóže, reprezentované komthury. Dále jsou přítomni představitelé lóží šelem, Matka abatyše řádu Čistého srdce, velmistr Černé Lilie a zástupci některých dalších lóží, které jsou sice administrativně odděleny, avšak přejí si postupovat jednotně a v souladu se společnými zájmy.“
S touto proklamací souhlasili absolutně všichni. Zatleskali mu.
Vystoupil Tomáš: „Na počátku bych chtěl splnit přání bratra Charryho jako císaře Arminu a po souhlasu ostatních komthurů a důstojníků řádu jmenovat novými komthury následující bratry:
Reorta/lva Spletenou hřívu
Reorta/lva Kamenné srdce
Reorta/leoparda Taššu
Kwenzoriho, prince národa Wassongů
Ernaye Lasquiera
Lukáše Anczewskiho
Iwara Wulffssonna.
Prosím je, aby předstoupili!“
Na jeho pokyn předstoupil důstojník ve slavnostní uniformě, René le Mogniére; na rudé podušce nesl sedm zbrusu nových komthurských křížů. Tomáš je osobně vytvořil dnes ráno. Nyní přednesl řádovou přísahu a všech sedm ji po něm opakovalo; poté jednotlivě předstupovali před velmistra, on jim zavěsil na krk kříž, objal je a políbil na obě tváře. Pak zaujali místa, která již byla pro ně připravena.
„Nyní, když jsme vykonali, co bylo třeba pro blaho arminské lóže řádu, prosím bratra Maria di Carialti, aby promluvil.“
Mario povstal. „Před dvěma lety jsem jako velmistr evropského řádu byl pronásledován policií i dalšími vládními úřady téměř všech zemí; z toho důvodu považoval jsem za vhodné učinit rázná opatření a vzdálit se na čas z dosahu těch orgánů. Uprchl jsem do Arminu, kde jsem byl pohostinně přijat a z rozhodnutí velmistra Baarfelta a císaře Guyrlayowa zastával různé vysoké funkce v jejich řádu.
Nicméně situace se dle tvrzení bratří změnila; nepřátelé řádu, když byli dokázali svou, vykonali všechnu špinavou práci a odstranili bratry, kteří jim vadili, uvalili na své hlavy tolik chyb, nestydatostí, ba přímo zločinů, že jejich další existence se stala nežádoucí; proto byli sesazeni a vystřídáni jinými osobami s důstojnější morální úrovní. Z toho důvodu ustalo pronásledování řádu; tehdy ti z bratří, kteří unikli běsnící zlobě, počali dále pracovat pro rozkvět světa a podařilo se jim opět proniknout na mnohá místa, odkud mohli příznivě ovlivňovat zdar naší věci. Finance řádu, které byly zabaveny či obstaveny, byly ze značné části buď uvolněny, nebo se alespoň podařilo dostat je pod kontrolu a jejich opětné získání je pouze otázkou času a dobré diplomacie. Právě zde přítomní bratři se zasloužili o pozvednutí řádu; bratr Sancho ve Španělsku, bratr Palmiro v Itálii. Bratr Llago drží pevně Egypt i okolní země, bratr velmistr Donald Anglii; pokud se týče bratra Thora, Skandinávie byla vždy naší neotřesitelnou oporou.
Bratři mne požádali, abych se vrátil zpátky do Evropy; nikoliv však jako velmistr, ale jako duchovní pastýř a nejbližší rádce. Nejsem si jistý, zda moje skrovné síly postačí pro tak obrovský úkol; ale nepřišli jsme na tento svět, abychom si užívali jeho příjemností, ale abychom konali svoji službu. Proto jsem se rozhodl tento úřad přijmout a setrvat v něm, dokud nepadnu vysílením pod jeho tíží.
Bratr Llago mi nabídl pohostinství v Egyptě; nezapomeňme, že Alexandrie byla odevždy významným městem a již v dobách prvních křesťanů byl její sbor příkladem pro ostatní. Z této pevné bašty řádu budu moci příznivě ovlivňovat jak Itálii, tak Španělsko a Portugalsko, kde již bylo pátrání po mé osobě zastaveno. Co se týče Francie, bratr Sancho již učinil patřičné kroky a zdá se, že mému vstupu nebudou kladeny překážky.
Konstatuji dále, že v průběhu minulých let došlo k velkému úbytku bratří ve všech zemích Evropy; někteří padli v boji, jiní se vystěhovali, zhusta do Arminu. Prosím proto z upřímného srdce, aby mi Arminské Impérium poskytlo bratrskou pomoc, zejména personální; kromě zkušených odborníků disponuje velkým množstvím odvážných mladých lidí, kteří by nám velmi prospěli.“
Charry i Tomáš přikývli. Mladí byli pro na první zaslechnutí.
„Dále bylo konstatováno, že řád bude muset častěji než dříve požadovat rozličnou pomoc od obyvatel zemí Blízkého Východu; z téhož důvodu jeví se nezbytným jmenovat dalšího komthura, a to arabské národnosti a muslimského vyznání. Tento případ je zcela bezprecedentní a v řádu doposud nebývalý; velmi jsem nad ním uvažoval, zejména proto, že muslimové jsou a byli zapřísáhlými nepřáteli křesťanů, jichž byl náš řád povždy obráncem. Nicméně jsem dospěl k názoru, že účast arabského komthura by nemusela být řádu na překážku, ba naopak by bylo možno lépe propagovat ideje řádu v arabském světě. Z toho důvodu rozhodl jsem po zralé úvaze a na vaše přání podpořit kandidaturu bratra Omara ben Mustafa ibn Abú Massúda.“
Lady Morrigan se potměšile ušklíbla. Lépe než kdokoliv jiný věděla, že co Mario právě vyslovil, je jasná lež. Nikdy neměl rád muslimy, stejně jako všechny ostatní, kdo se něčím odlišovali od jeho jedině správné víry. Neměl rád Charryho, protože ho považoval za měkkého vládce, který nedokáže svůj národ přinutit vyznávat pravou víru. Dianu považoval za potrhlou sektářku. Neměl rád Llaga, který obdivoval stará egyptská božstva. S podezřením se díval na Thora s jeho trolly a skřítky, i na Donalda, který měl spoustu podivných známostí mezi dávnými bůžky Skotska a Irska; konečně ty řeči, že měl za milenku bohyni Afroditu, určitě mají nějaké opodstatnění! Vlastně při důkladném zkoumání obstáli z Evropanů jen Sancho a Palmiro; ten druhý ovšem spíš z pragmatických než z ideových důvodů. Je upřímným křesťanem, protože mu kromě touhy po moci je všechno jedno!
Posláním Morrigan bylo na nic se neptat, ale všechno vědět. Četla Mariovy myšlenky a v hloubi duše ho považovala za blbce; ale zároveň za člověka, schopného vykořenit blud čarodějnictví a zlikvidovat ty strigy ideově i fyzicky. Kdyby se mu daly ty správné možnosti, třeba by nafoukaná Valérie co nejdřív skončila na hranici, i se svými žákyněmi. Baarfelt by byl sesazen, musel by přestat podporovat své dcery, vnučky a ostatní. Sancho Mendoza je tak dobrý křesťan, že by proti upálení sestry určitě neprotestoval...
Morrigan čarodějky nenáviděla, ne však kvůli víře; žádnou neměla. Byly pro ni nežádoucí, znepokojující konkurence; kdyby se jí podařilo se jich zbavit, mohla se v klidu uložit ke spánku do své podzemní krypty a měla by klid. Pár nadšených amatérek porůznu v Evropě (v poslední době i Americe, s podivně znepokojivými osobními aspekty) jí nemohlo vadit.
Ale zatím sledovala, jak Omar předstoupil před radu.
„Bismi Lláhi R-rahmáni R-rahím!
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného: Alláh je Bůh a Mohamed jeho Prorok. Vy i já věříme v jednoho Boha, který k nám sestoupil pod různými jmény a s různou tváří; ale pouze On může rozsoudit, kdo z nás má pravdu. Přísahám na Korán, že budu sloužit řádu Templářů; Alláh nechť je mi nápomocen a nechť mne ztrestá, kdybych se někdy dopustil nepřátelského činu.“
Donald jej objal a políbil; nepředal mu však žádný odznak. Měl jím být zlatý půlměsíc s rubíny, ten však doposud nebyl vyroben. Omar to věděl, ani nic neočekával.
Slova se opět ujal Tomáš Baarfelt: „Řád se právě rozšířil o nově přijaté příslušníky, kteří mu budou ozdobou a chloubou, budou spolupracovat ke zvýšení jeho slávy a moci. Především hovořím o Reortech, statečných šelmách Afriky, o nichž se vyprávějí legendy po Arminu i celém ostatním světě. Nyní poprosím bratra Charryho, aby promluvil a seznámil nás se svými záměry.“
„Vy všichni jste již byli obeznámeni s plánem, který jsem vypracoval pro pomoc národu Reortů a pro posílení Arminu. Je všeobecně známo, že národy Reortie se nacházejí v nemilosti všech lidských obyvatel Afriky, především bílých kolonizátorů, kteří se stali pány převážné většiny kontinentu. Skutečnost je taková, že z Afriky zbývá jen velmi malá část, která doposud není kontrolována bělochy; právě se v jedné takové části nacházíme, avšak dle zpráv, které jsme obdrželi, jsou činěny pokusy obsadit i tuto zemi. Reorti jsou vážně ohroženi nepřáteli, je tedy naší povinností pomoci jim, ať už jakýmkoliv způsobem.
Navrhl jsem přesídlit Reorty do Arminu, kde by jim byl vyhrazen kus území, vzhledově a klimaticky připomínající tuto část Afriky. Reorti ústy svých představitelů přijali nabídku; zbývá tedy vyslovit se, zda je přijmeme do bratrského svazku národů Arminu. Prosím vás, bratři a sestry, abyste hlasovali o tomto návrhu.“
Byl schválen jednohlasně, proč taky ne? Vše bylo projednáno předem.
Teď se slušelo, aby pronesli projevy také Reorti a někteří další. Lady Morrigan přestala poslouchat úplně, větší část diváků částečně. Někteří se bavili mezi sebou, jiní se zajímali hlavně o občerstvení. Přestože ani mne politické projevy moc nezajímaly, považoval jsem za nutné je vyslechnout; to pro případ, že by se řeklo něco důležitého.
„Žvásty a plácání,“ řekl Loki, pokyvujíc hlavou, „Váš císař je chytrý; až se všichni vykecají, začne teprve jednat...“
O tom jsem měl určité pochybnosti. Loki řekl: „Tak poslouchej!“
„Možná bych vás měl stručně seznámit s naší situací. Jde mi o to, že je na čase zahájit bezpečný přesun ze Simbabwe k moři, kde nás očekává flotila lodí, aby převezla Reorty. Náš záměr bohužel nezůstal tajemstvím pro velitelství britské armády v Jižní Africe. Tito vojáci podnikli kroky, o nichž jsme se dozvěděli, a s nimiž vás seznámím.
Tedy především: byl vyčleněn expediční sbor pod velením nějakého majora Brandona, který byl vyslán pátrat po osudu plukovníka Gordona, jehož pluk zmizel beze stopy ve střední Africe. Známe osud Gordona i jeho vojáků, a jak se zdá, i Angličané chápou, že se s Gordonem už nikdy neshledají. Nicméně byl vyslán onen major Brandon, který se pravděpodobně pohybuje kdesi v oblasti Viktoriiných vodopádů, nebo o něco východněji; vzhledem ke značné vzdálenosti nás prozatím nemůže ohrozit.
Dále existuje plán na překažení našich záměrů vojskem, které sbírá velení armády v Kapském městě. Vrchním velitelem byl jmenován plukovník Reynolds, nyní pravděpodobně povýšený na generálmajora. Přesný počet jeho vojáků neznám, ale zdá se, že jde o velké množství. Kromě dragounů řádné armády se mezi nimi nachází spousta dobrodruhů a zločinců z různých zemí, naverbovaných po světě; dál jsou tam indičtí sipáhíové, balúčská jízda a černí askari. Další překvapení nejsou vyloučena.“
Přihlásil se Ernaye Lasquier. „Pokud skutečně tvoří část armády domorodí vojáci, sipáhíové, balúčové a askari, potom se jich nemusíme bát. Jejich bojová morálka je dost slabá, pravděpodobně se sami dají na útěk!“
„Dovolil bych si podotknout,“ princ Omar omluvně zvedl ruku, „že by nebylo moudré podceňovat jízdu z Balúdžistánu. Jsou to muslimové jako já, velmi rychlí, velmi zapálení a fanaticky odhodlaní. Pokud se jejich velitelům podařilo je přesvědčit, že bojují za Boží pravdu, raději padnou, než by se vrátili bez vítězství!“
„Máš pravdu,“ souhlasil Llago, „Chtěl jsem jen dodat, že jsem viděl, co dokázali sipáhí při potlačování povstání v Súdánu. Celé pluky Mahdího jízdy rozehnali po poušti jako stádo ovcí. Mnozí z nich jsou kálidásové, zasvěcení bojovníci Černé bohyně; přinášejí jí lidské oběti, a právě v boji k tomu mají nejlepší možnost...“
„Pokud se týče černošských askari,“ pronesl Lobo Willablanca, „Do jejich pluků jsou vybíráni nejhorší darebáci ze všech černošských kmenů. Přesněji, většinu jich kmen pro různé prohřešky vyhnal. Kdyby se Bůh rozhodl zbavit spousty vybraných lotrů, musel by spustit oheň a síru právě na askari. Černí z nich mají panický strach, protože dokonale znají všechny domorodé triky, prozrazují je bílým a tím zrazují svoje vlastní lidi...“
Císař Charry naslouchal těm řečem a mračil se.
„Jak se zdá, nemáte příliš důvěry v optimistické tvrzení, že se před námi rozutečou. No dobrá, nebudeme jásat dřív, než zvítězíme. Jen mě překvapuje, jak zvláštní metody anglická vláda používá...“
„Možná bych k tomu měl něco poznamenat,“ ozval se Donald, „Řekl jsi dvě jména: major Brandon a generál Reynolds. Pravděpodobně se nejedná o toho Reynoldse, který patří k úzkému okruhu velekněží Zlatého úsvitu, že? Snad o jeho syna nebo synovce...“
„Jednoho Brandona taky znám,“ řekl Palmiro, „Je to bývalý Templář! Studoval se mnou ve Voglariho škole!“
„Studoval? Ty?“ řekl kdosi nevěřícně.
Palmiro se omluvně usmál: „No, tedy studoval... spíš jsme se tak trochu kamarádili. V hospodě a tak. Ale občas jsme na přednášky chodili!“
Trochu smíchu rozhodně přišlo vhod, uvolnilo to napjatou atmosféru.
„Jedinou jejich šancí je přepadnout nás, dokud se nedostaneme na portugalské území,“ pokračoval Charry, „Portugalci nejsou zvláštními přáteli Angličanů, už proto, že Portugalsko podporovalo Búry v odboji, než byli poraženi. Jakmile opustíme neobydlené území a překročíme hranice Mosambiku, můžeme si gratulovat; tam nás pronásledovat nemůžou.“
„A co když je napadne zaskočit nás při plavbě na moři?“ řekl Lobo, „Mají dost silnou námořní flotilu, ta by naše plně naložené lodi mohla zčásti potopit, zčásti přinutit ke kapitulaci. A na moři jim navíc nebrání žádné zásady mezinárodního práva!“
„A tobě snad ano? Bude na tobě, abys byl na stráži a včas zasáhl! Setkat se na moři s arminskou lodí je nemožné, pokud se my nechceme setkat s nimi! Delfíni nás dostatečně včas varují, abychom se flotile klidili z cesty; tolik lodí, aby jimi pokryli celý oceán, jistě nemají!“
„Jsem námořník, tak očekávám nebezpečí z moře,“ ušklíbl se Lobo.
Kdo ho znají, dobře vědí, jak přišla jeho rodina k moci a majetku. Když Anglie vedla válku se Španělskem o zlato a stříbro Nového světa, rychlé pirátské lodi pronásledovaly mohutné španělské koráby přecpané poklady, vylupovaly je a potápěly, zúčastnil se té hry také jistý Villablanca. Na které straně? No... zpočátku střídavě na obou, později na vlastní. Důvody? Podle vlastního vyjádření jen ty nejušlechtilejší, podle soudů drzá loupež. Jeho národnost a původ? Otec španělský šlechtic, matka arabská princezna (?). Výchova nesoustavná, zčásti v řádu; veřejně se chlubil, že umí číst a psát, arabsky líp než latinsky. V době, kdy sloužil španělské admiralitě, měl jakýsi soukromý spor (o ženu?) se svým velitelem; nezabil ho, pouze pobodal. Není pravda, že přeběhl k nepříteli, nezúčastňoval se však společných akcí; místo nich napadal anglické lodi, které sice zvítězily, ale byly poškozené, posádka vyčerpaná a raněná. Okrádal zloděje a část kořisti si ulil pro sebe. Zároveň se soudil o majetek, který mu zabavili ve Španělsku. Když byla při útoku na Anglii zničena Velká Armada a Anglie začala vládnout moři, byl omilostněn a znovu požádán o službu, čímž se jeho majetek legalizoval. Což ovšem neznamená, že zanechal podezřelých obchodů.
Čímž vznikl základ majetku, stačilo ho jen rozmnožit. Lobo je důstojným nástupcem svého velkého praděda; a jeho žena Veronika, princezna a sestra čarodějky Valérie, rod skvěle reprezentuje. Máte-li rozum, dejte si pozor, aby se nestali vašimi nepřáteli.
Vzhledem k tomu, že slavnostní zasedání začalo trochu připomínat císařovu válečnou radu a probíraly se různé detaily přechodu k pobřeží, atmosféra se uvolnila a i já se spíš rozhlížel po amfiteátru. A ejhle: hostí viditelně přibylo, mnohé lóže byly obsazeny. Mnozí dali přednost sledování dění pomocí zrcadel, zvláště ti, jejichž vzhled je na lidské vnímání příliš neobvyklý; ale ti významní přišli osobně. Především představitelky čarodějnických lóží z různých světů; obvykle exoticky krásné ženy ve zvláštních kostýmech, které ovšem technicky nemohly opustit vyhrazené území. A nikdo nemohl vstoupit na jejich, samozřejmě.
Denisovi udělalo radost, že přišly Assi a Thaya, bohyně a jeho oblíbené družky. Pochopitelně je představil jejich lidským spolumanželkám; na Sentu se na oplátku přišel podívat Nugha, bratr Assi a zřejmě otec malého Leona. Taky s ní co nevidět zmizel ve vlastním prostoru. To byli ovšem bohové nižší úrovně, nad kterými Loki tak akorát ohrnoval nos.
Nebylo mi jasné, co vlastně je ta důležitá část jednání. Prozatím to připomínalo prázdné žvanění, jaké můžeme vidět v kterémkoliv parlamentě.
„Tak tobě to není jasné?“ poškleboval se Loki, „Zkus přemýšlet!“
Jednu věc jsem věděl: hlavní nepřítel je Morrigan. Prozatím nedělala nic, seděla ve své lóži, sledovala jednání a nereagovala. Ani její soupeřka Valérie nedělala nic zvláštního. Třetí významná, Kateřina z Flammelu, přecházela mezi lóžemi čarodějek, vítala se s nimi a klábosila o módě a rodinných událostech. Působilo by to směšně, kdyby při tom neporušovala výše uvedený fakt: nemožnost překročit hranici prostoru.
Mimochodem, co soudíte o pomlouvání nepřítomných? Rada začala projednávat nebezpečí, které hrozí od majora Brandona, jakéhosi dobrodruha, který se s oddílem podobných drsných týpků vydal po nás pátrat. Zakrátko se soustředila na osobnost jeho učitele Alistaira Crowleyho, Velkého Mistra lóže Golden Dawn, Zlatý úsvit. Někteří přítomní jej považovali za drzého šarlatána a podvodníka, jiní za významného satanistu; kupodivu se o té věci dokázali dost ostře pohádat. Když byla dotázána Axhar, skutečně prokazatelná satanistka, odpověděla že neví, o koho se jedná.
Ale byl to začátek jednání, jakým způsobem přispějí čarodějky ke zdárnému zakončení Safari. Na přímý dotaz Valérie odpověděla, že udělají, co bude v jejich silách. Taková odpověď se dala očekávat, ale Charry přesto kladl různé detailní dotazy – Va odpovídala neurčitě až vyhýbavě.
Jo, a ještě jeden důležitý fakt: slunce se koulelo k západu. V Africe se den mění v noc rychle; sotva zapadne slunce, objeví se na obloze hvězdy a nastane tma. Vhodná chvíle pro čarodějky; ještě to nejsou ty Lokiho bubny půlnoci, ale už se chystají.
Dnešní noci nikdo neočekával orgie. Naopak, mělo se dít něco podstatně jiného. Co přesně? Co takhle nazvat to 'válka čarodějek'? Nepochybně začne Morrigan, na co tedy čeká?
Jenže ještě předtím si musel vyřídit účty Mario di Carialti. Už dlouho mu tady všichni šli na nervy nejrůznějšími druhy morálních prohřešků, hlavně sexuálních. Teď, když se stal evropským arcibiskupem, dostal možnost jim to patřičně vrátit. Pronesl dlouhou řeč, v níž to vše připomněl; přitom se čím dál víc rozvášňoval, nadšen reakcí posluchačů. Ne že by s ním souhlasili, ale ani neprotestovali; spíš se bavili. Pokud se o někom zmínil jmenovitě, dotyčný se tvářil, jako by dostával vyznamenání.
„Aj, aj, aj!“ komentoval to Loki.
Nevím, čeho přesně chtěl Mario dosáhnout. Vím, co způsobil ve skutečnosti: císař Charry dospěl k názoru, že horší už to být nemůže, takže se rozhodl poskytnout prostor Lady Morrigan. S vrozeným šarmem:
„No, jak se zdá, začíná se připozdívat a u některých vzrůstají emoce. Mám dojem, že bysme dřív, než se to docela rozjede a začneme být zbytečně... chm, tedy, doslechl jsem se, že naše vznešená... nejvýznamnější z našich hostí, Lady Morrigan, by nám chtěla něco říct. Tak bych prosil...“
Morrigan vnímala jak jeho pocity, tak většinu toho, co si o ní myslí celé shromáždění. Nicméně rozhodla se počínat si s mrazivou důstojností; pročež na vhodné místo nepřešla, ale zjevila se tam. Uprostřed kruhu hodnostářů; byla si vědoma, že kdyby ji tam chtěli napadnout, soustředěnému působení všech by se neubránila. Přesto se nehodlala obávat.
Zlehka pokývla hlavou: „Pánové – dámy!
Ráda bych dříve, než promluvím, zdůraznila toto: Nepřišla jsem z nějakých vlastních důvodů, nýbrž byla vyslána jako Mluvčí Cowenu. Proto také nic, co řeknu, nejsou moje osobní názory; naopak je mi srdečně jedno, co kdo z vás dělá a jaké to bude mít následky.
Včera došlo ke konfliktu mezi mnou a několika zpozdilými dětmi, které si zřejmě chtěly hrát. Vychováváte je dost divně, ale to je vaše věc. Tento útok byl osobní záležitost, i jeho pokračování, když na jejich straně zasáhli dospělí, byla osobní věc. Je mi to lhostejné a nijak to nemůže ovlivnit nic z toho, co dělám. Proto jsem také byla vybrána.
Někteří z vás mají pochybnosti o mé kvalifikaci. Další mi mají za zlé, že jsem byla příčinou zkázy Lorda Merlina, svého učitele. Nezmiňovala bych se o tom, kdyby to byla moje soukromá záležitost, ale nebylo tomu tak; Merlin byl právoplatně omezen ve svých činech, protože začínal být příliš velkým nebezpečím pro rovnováhu světa. Prosím, žádné emoce! Jestli někdo z přítomných není schopen se ovládat ani v tomto dávno vyřešeném případě, bude asi těžko snášet současnou situaci!“
Chtěl jsem vědět, co o tom soudí Loki, ale nebyl vedle mne; zmizel. Celé odpoledne se mne vytrvale držel, a zrovna teď...
Šum v auditoriu se pozvolna uklidnil. Morrigan vyčkávala.
„Důvod, proč jsem byla probuzena a vyslána sem k vám, je obdobný. Někteří z vás, zde přítomných, získali moc, která ohrožuje rovnováhu světa. Můžete to nazvat rovnováhou mezi Dobrem a Zlem; můžete se dokonce domnívat, že se nacházíte na straně Dobra. Ráda bych připomněla: neexistuje žádné Dobro ani Zlo, dobro jednoho je zlem druhého a naopak. Vaše činnost narušuje zájmy jiných bytostí; tyto bytosti se obrátily na své Ochránce a ti opět na vyšší bytosti, takže nastaly určité spory. Doposud nejsou považovány za tak závažné, aby nastala nutnost řešit je silou; avšak k tomu by nepochybně došlo v případě, že by situace nebyla řešena.
Osoby, které jsou jmenovitě zodpovědné za tento stav, jsou Denis Baarfelt a Valérie z Mendozy. Několik dalších se ocitá na pomezí, na kterém doposud nemohou ohrozit nic mimo tento svět, ale pravděpodobně během krátké doby té úrovně dosáhnou. Cowen se domnívá, že není možné to připustit.
Mimořádnou záležitostí jsou amatérské pokusy císařovny Diany, Pastýřky Draků, jak ji nazývají na Východě. Prosím, bez emocí! Její situace je o to zvláštnější, že svoje pokusy podniká bez rozvážení, na základě momentálního nápadu, bez soustavného studia a často asi nevědomky. Zatímco u ostatních je možné předpokládat, že by se s nimi dalo nějak rozumně dohodnout, u ní existují oprávněné pochybnosti...“
„Tak dost!“ vyskočila Diana a rozkřikla se: „Já vůbec nejsem čarodějka!“
Pohled Morrigan zůstával i nadále ledově chladný.
„Ano, to zní jako rozumná námitka. Nehodlám se zabývat detaily, takže jen zřejmá fakta: Přestože si nejsi vědoma, že něco ovlivňuješ, vysíláš silné impulsy, které způsobují mimořádně rušivé důsledky. Jakékoliv pokusy nějak tě usměrnit, jsi odmítla nebo sis jich vůbec nevšimla. Někteří navrhují tě rovnou zabít, dokonce se už pokusili; bohužel tvoji Ochránci jsou příliš silní a příliš odhodlaní udržet tě naživu. Vy lidé tomu říkáte štěstí. Nebo chceš popřít, že máš sklon unikat o vlásek smrtelnému nebezpečí?“
Diana nechtěla popírat nic. Ohlížela se po kamarádkách jako tonoucí, když hledá stéblo, jehož by se chytila.
„Diano z Guyrlayowu, tvoje záležitosti nejsou předmětem tohoto jednání; co děláš a co by se mělo dělat s tebou, se bude řešit později, doufám bez mé spoluúčasti. Vůbec bych o tom nemluvila, kdyby nebylo faktu, že jiní využívají tvé energie jako posily a ochrany. Tvoji draci ochraňují nejenom tvého manžela a jeho stát, ale také čím dál větší okruh čarodějů, které do svého cowenu přijímá Valérie. Nemůžeš popřít, že se neustále rozšiřuje počet těch, které považuješ za své přátele; už tento fakt sám o sobě znamená značnou posilu pro jejich jednání!“
Diana seděla, protože jí to Valérie přikázala; ale skřípala zuby.
„Stručně zopakuji: především ses vůbec neměla narodit. Když už se takové neštěstí přihodilo, měla jsi skončit v bezvýznamném postavení v harému toho šejka; měla ses utopit v moři; měli tě zabít leopardi, sotva ses u nich objevila. Každý ten pokus nejenže neuspěl, ale získal ti ještě další Ochránce; nevyšel ani pokus, aby ses nikdy nesetkala s Charrym, jehož osud se s tvým příliš těsně splétá. Neuspěly pokusy vás rozdělit, ani postavit tě proti jiným významným osobám. Radím ti: zkroť svoje snahy, nebo tě jednou někdo zlikviduje i s celým tvým národem!“
Dianou to pěkně cloumalo, ale Valérie ji držela na oprati. Prozatím si Morrigan mohla v její mysli přečíst:
No jen počkej! Tohle si nenechám líbit!
Morrigan řekla: „Dost! Přejděme k hlavnímu tématu: Baarfeltovu rodu. Snad bude nejlepší začít od Tomáše, jeho zakladateli a... doposud praotci. Cowen není jednotný v názoru, jak na něj pohlížet. Na jedné straně se nedopustil výrazných chyb a přešlapů; na druhé přivedl na svět řadu potomků, kteří to dělají neustále a nelze očekávat, že by s tím přestali. Ochránci, kteří se pokoušeli jej zadržet či omezit, dosáhli jistých úspěchů: zlikvidovali jeho nejstaršího syna, jeho manželku a ochránkyni, poslali mu do cesty ženu, do níž se zamiloval a která jeho energetickou rozvahu podstatně oslabila. To vše jeho aktivity skutečně omezilo, takže přestal být bezprostředním nebezpečím. Cowen se nedomnívá, že by dalších zásahů bylo zapotřebí.
Prosím, opět musím žádat, abyste omezili svoje emocionální výlevy. Pokud máme o něčem jednat, neměli bychom propadat zbytečným iluzím. Hovořím tady jménem síly, kterou vy lidé nedokážete ovlivnit. Většinou. Pro ty, kteří to nevědí, bych zopakovala: váš život v tomto hmotném světě je výsledkem jisté dohody vašich Ochránců a Ochránců vašich protivníků. Můžete si to představit jako třeba hru v šachy. Dokud je tomu tak, je vše v pořádku, život každého z vás se podobá... zvířeti zvanému zebra. Bílé a černé pruhy. Zebra je tuším tvoje oblíbené zvíře, Julie?
Dobrá, když už jsem tě oslovila: ty jsi další z těch, kteří nikdy neměli přijít na svět. Byla jsi zplozena proti vůli Ochránců; nejspíš na přání tvé matky a se spoluúčastí Tomáše. V dětství jsi trpěla řadou chorob, že? Tyto pokusy se nepodařily, ani snaha udržet tě mimo centrum dění; v určitou dobu tě svou mocí zaštítila Diana a pak už tě nic nedokázalo zadržet. Postupně ses vypracovala na přední místo. Ještě se k tobě vrátím.
Denis Baarfelt. Zplozen na základě Tomášova přání stvořit dokonalou bytost, zajištěnou všemi existujícími druhy ochrany. Pozornost Cowenu vyvolával od útlého dětství; byl jedním z důvodů smrti své matky Wandy, měl být rovněž likvidován, ale vykonavatelé nedokázali být dostatečně zásadoví. Na něčí blbý dotaz odpovídám: Ochránci zpravidla nezasahují přímo metodou zázraku, dávají přednost ovlivnění přirozených bytostí. Nevím, čí byl tohle hloupý dotaz, ale měla by ses stydět, že ses vůbec zeptala: Ne, Ochránci nesledují soustavně činnosti každé živé bytosti v našem světě; povšimnou si jí teprve, když se dopustí něčeho významného. Denis projevoval výjimečné tendence od malička, a pod ochranou cowenu se rychle naučil bránit sám. Též mu pomohlo, že rychle získal bezvýhradnou ochranu šelem. V současné době jediná síla, schopná mu ublížit, jsou vyšší bohové.
Prosím, ticho! K záležitostem Rhodu se nebudu vracet, nebyla jsem tam. Co se stalo, to se stalo; odešli jste do Afriky a někteří očekávali, že bude na delší dobu klid. Dostali jste se daleko od svých Ochránců a nepřátelé doufali, že vás zlikvidují jednou provždy. Byl to Denis, který se spojil s nižšími bohy Afriky, získal jejich přízeň a sjednotil je s Ochránci jednak svými, jednak řádu Templářů. Nebudu řešit prohřešky bohů; v poměru k vám na to měli právo. Zde přítomné dámy Assi a Thaya se dopustily... ne, už jsem řekla. Nebudeme projednávat žádné bohy!
Jenom bych ráda řekla, že došlo k dohodě, že tohoto shromáždění se nezúčastní žádný z bohů! Takže Assi a Thaya, případně někteří další, jsou tu proti dohodě, proti zákazu, naprosto proti všemu právu! Počítám, že to pro vás bude mít nějakou pozdější dohru.
Denisova účast na tažení proti Infernu vyvolala skandál. Zapojil do dění bytosti, které se nikdy neměly sejít na jednom místě! Jeho počínání se stalo tak důležitým, že... ne, to taky nebudeme projednávat. Prostě, logickým důsledkem toho všeho bylo, že se stalo neúnosným, aby zůstal člověkem. Byly mu propůjčeny určité pravomoci, následkem kterých může procházet do vyšších prostorů a zapojovat se do jejich záležitostí. Ohledně toho došlo k dalším diskusím; současný stav je, že nepřátelští Ochránci souhlasí s propůjčením těchto pravomocí, ale požadují, aby přijal status poloboha. S náležitými důsledky, tedy omezeným zasahováním do věcí lidí.
Pro ty nevzdělance, kteří to nevědí: nacházíte se v otevřeném, vyváženém světě, do něhož smí zasahovat kterýkoliv z Ochránců. Pokud mezi nimi dojde k rozepři, může skončit válkou, likvidací celých národů a kultur; to se už v minulosti stalo mockrát. Pokud si některý z polobohů přeje omezit se na chráněný chov hmotných bytostí, může si vytvořit vlastní, separovaný svět, v němž vše probíhá dle jeho vůle. Někteří to dělají, alespoň zpočátku; ale obvykle je po čase zláká možnost postavit svou kulturu proti bytostem někoho jiného. V lidském světě se tomu říká střet kultur. Nic to neznamená; pokud se do věci nevmísí někdo jako Denis, kdo kultury nestaví proti sobě, ale spojuje. Když to dělá bůh, no budiž; ale pro člověka je to bezpříkladná drzost. Požadujeme, aby se Denis stal polobohem!
A teď tedy k Valérii. Její případ je ještě složitější; nevytváří příliš rozsáhlou síť vztahů s bohy, čímž nechci říct, že by je patřičně neuctívala. Namísto toho navazuje kontakty s čarodějkami z jiných světů; kromě toho se projektuje do dalších bytostí v jiných světech. A co je nejdrzejší, dokonce i v tomto! Toto počínání cowen příliš nechápe, vlastně je nechápu ani já. Její jednání obsahuje zcela nové prvky, jejichž nebezpečnost není jasná, ale dá se předpokládat. Cowen trvá na preventivním zásahu.
Teď přejděme k místnímu energetickému proudu. Pokud se někomu zdá, že bez důvodu přeskakuji z jedné věci na druhou, je to nesmysl; všechny ty faktory jsou vzájemně propojené, a právě tím propojením nebezpečné! Nic z toho, co projednáváme, by samo o sobě nebylo důležité, kdyby se to nepropojovalo! Ať si Valérie v klidu vychovává desítky, třeba stovky žákyň, ale ať jim ponechá vlastní vůli; budou-li soupeřit jedna s druhou, jak je v přirozenosti lidských bytostí, nebude to ničemu vadit. Právě jejich spolčení je nebezpečné, právě to ohrožuje rovnováhu! A ty to víš, Valérie! Nemůžeš to popřít!
Tento energetický proud naposled plně využívali v dobách starého Egypta. Později zeslábl, přestal být významný; ve stejné době a v souvislosti s tím upadl i Egypt. Pak postupně zesiloval; částečně jej využívaly některé zdejší kultury, ale jejich činnosti nebyly příliš významné. Kdybychom však čekali, až jej vyčerpáte vy, mohlo by to trvat tisíc let a výsledek by nebyl zaručen. Jedna z možností je, že jej zrušíme nebo omezíme, to však vyžaduje souhlas celého Cowenu; a ten vaši Ochránci nedají, dokud odtud neodejdete. Proto ráda slyším, že se chystáte opustit Simbabwe; až budete pryč, budeme jednat dál a rozhodneme.
Což ale neřeší naprosto neudržitelnou současnou situaci! Namátkou: včera jste uspořádali všeobecné Propojení, kterého se zúčastnila řada bytostí ze zcela odlišných světů! Zatímco oni získali vaše informace, vy jste nabyli jejich; čímž samozřejmě opět vzrostla síla každého z vás! Nechci připomínat ty vaše děti, ale už teď si hrají s podstatně nebezpečnějšími věcmi, než je běžné u dospělých. Během deseti let budeme pravděpodobně muset řešit záležitosti další generace velmi nebezpečných čarodějek! Rozhodně to nechci být já, kdo bude soudit Sif, Iris, Chrise a ty ostatní!
Vidím jediné řešení: rozmetat váš lidský cowen na jednotlivce. Otázkou je, jak to udělat; neuděláte-li to dobrovolně sami, budete pravděpodobně po určitých dalších výstrahách zlikvidováni násilím. Předpokládá se, že se budete bránit; což je nepříjemné a mnozí Ochránci s tím nesouhlasí, ale pro dobro většiny souhlasili s tím, že vám to oznámím.
Předpokládám, že nehodláte zaujmout stanovisko hned; budete se patrně chtít poradit a nějak dohodnout. Takže bych navrhovala, abychom se nyní rozešli a jednali v kuloárech. Pouze prosím, abyste s dílčími řešeními příliš neobtěžovali mne; znovu zdůrazňuji, že jsem Mluvčí Cowenu, nikoliv účastník jednání s vlastními záměry. Neohrozím toto svoje postavení.“
Morrigan ulehčeně skončila svůj proslov a chystala se odejít.
Ale Valérie vstala a jediným gestem ukončila (nevýznamný) šum diváků.
„Není třeba se o ničem radit. Přijali jsme opatření již dříve; někteří se možná nezúčastnili, ale většina cowenu se již rozhodla.“
Morrigan se zatvářila, jako by právě to byl její nejhorší předpoklad.
A Valérie pokračovala: „Zmínila ses o mém pokusu oddělit od vlastní osobnosti další, nezávislou bytost na nižší úrovni. Prosím, Barte, pojď sem! Toto je moje identické dvojče; v mužské podobě se nazývá Bartolomćo, avšak má také dívčí verzi, Betty nebo Beatrice. Jeho stvořením jsem se zbavila energetického přepětí a značné části many, která i mně působila problémy. Smím vědět, jaký názor má Cowen na tento pokus?“
Morrigan řekla zdrženlivě: „Cowen se nezabýval tímto pokusem. Ale ví o něm.“
Valérie pokračovala: „Přiznávám, že jsem nabyla v průběhu času neobvyklého množství vědomostí a stejně neobvyklé energie. Zatímco dříve bylo třeba k náročné akci, třeba postavení mostu přes řeku, soustředěného úsilí celého cowenu, které jsem já pouze usměrňovala, nyní to dokážu z volné ruky nejen já, ale většina zkušenějších čarodějek; a nezastírám, že to porůznu zkouší kdekterá žákyňka. Obvykle se zdarem, za což je chválím; ale také chápu, že to v Cowenu vyvolává obavy. Uznávám, že se nelíbí, když existuje tak velké množství lidí schopných účinně bojovat proti bohům; a uvažovala jsem, jak to vyřešit. Pomohl mi Denis; a pomohly mi znalosti všech přítomných.
Navrhuji toto: jakmile některá čarodějka z našeho cowenu nabyde úrovně, kterou váš Cowen vnímá jako ohrožení, dobrovolně ji sníží tím, že ze sebe oddělí další osobu; aby nevznikaly problémy, odešle ji do jiného světa, kde bude moci žít nezávisle. Toto opatření provedeme na zkoušku tady a teď; pokud bude úspěšné, budeme je opakovat pokaždé, když to bude zapotřebí.“
Morrigan naslouchala s čelem zachmuřeným; rozhlédla se po amfiteátru, ale nikdo nedával najevo, že by s tím nesouhlasil.
Jenom Sif, sledující diskusi s paluby létacího stroje (a pod dozorem elfí pilotky) se naklonila k Iris: „Co tím myslí? Že by nás rozdělily tak, že jedna S-I půjde do Ősgardu a druhá zůstane tady?“
„To by bylo bezva! Byly bysme tam i tady, v mentálním spojení, mohly bysme si perfektně hrát!“
„V každým případě bych měla ségru, se kterou bych mohla na úrovni bojovat! Stejně silnou a rychlou, v podstatě neporazitelnou!“
„Tím chceš říct, že já ti nestačím? Ještě jsi mě neporazila!“
„Pcha! A kolikrát! Neříkám, ty mě taky, ale...“
Elfka neřekla ani slovo, jen jim každé dala pohlavek. Teď, když byly do hladka vyholené, to krásně plesklo a ony ztichly.
Morrigan přemýšlela, zvažovala všechny eventuality. Konečně řekla:
„Chceš vyřešit problémy tím, že uvedeš na svět další zpotvořence?“
„Ne však na tento svět.“
Morrigan opět nějakou dobu mlčela. Pak řekla:
„Uznávám, že by to na nějakou dobu mohlo vaši moc omezit. Stejně však se obávám, že kdo ji jednou měl, může ji snadno získat znova. Výsledkem budou dvě silné bytosti, i když každá v jiném světě...“
„Moc se skládá ze dvou částí. Jednou jsou znalosti, druhou potřebná energie. Jak jistě víš, získání a udržení energetické rovnováhy je pro většinu WZ nejobtížnější...“
„Ano, uznávám, že na tvých záměrech něco je. Ale musím přiznat, že ti moc nevěřím; podezírám tě, že sis na nás vymyslela nějakou fintu...“
„Cowen má možnost nás trvale kontrolovat. Nehodláme se skrývat!“
„Jistě, to chápu. Ten návrh je zajímavý. Budu o něm přemýšlet...“
Jenže v té chvíli se vedle ní objevila Kateřina; mladá a krásná, v rozevláté červené sukni a bílé blůzce. Vypadala nadšeně.
„Ten návrh je geniální!“ prohlásila zvesela, „Nejen že vyřeší všechny tvé námitky; vyřeší také problémy světů, které zkušené čaroděje postrádají!“
Morrigan se neshodila otázkou, kde se tu bere a proč se vůbec plete do jednání. Kateřině z Flammelu se takové otázky nekladou. Jen řekla:
„Ty tedy souhlasíš?“
„Nejen to! Jsem ochotna převzít dohled nad celou operací!“
„Máš pocit, že bych to sama nezvládla?“
„Zcela jistě ano, Morrigan! Ale když dovolíš, budu dohlížet, aby tě někdo z těch místních nějak neobelstil! Já těm ještěrkám taky moc nevěřím!“
Teď už se Morrigan musela nějak rozhodnout. Pokud nenajde nějaký důvod... a ten našla: „Přeje si ještě někdo z hodnostářů se k věci vyjádřit?“
„Rozhodně ano!“ promluvil Charry dříve, než se ke slovu dostal kdokoliv jiný, „Já s tím v žádném případě nesouhlasím! Z důvodů obranyschopnosti!“
Morrigan hněvivě stáhla obočí, ale Kateřina ji předešla: „Jak prosím?“
„Čarodějové, zvláště Denis a Valérie, jsou důležitým prvkem obrany naší země! Prosím, pokud to nevíte: Armin je ostrov s doposud velmi řídkým osídlením; kdyby nás někdo napadl, budou to především čarodějové, kteří dokážou naši zemi bránit! Nesouhlasím s jejich omezením...“
Kateřina to tentokrát nestihla. Morrigan vybuchla: „Při vší úctě, císaři, jsi naprosto stejný křupan a nevzdělanec, jako byl můj bratr Artuš; přesně stejné námitky jsem slýchala od něho! Co záleží na tvém pitomém ostrově, když projednáváme záležitosti ohrožující celý Vesmír?“
„Záležitosti vesmíru nedokážu ovlivňovat,“ odsekl rázně, „Ale mám důvod se starat o svoje území! Národy Arminu mne pověřily vládou a ochranou; takže se musím bránit pokaždé, když pocítím ohrožení!“
„Bránit? To jsem zvědavá, jakým způsobem to chceš udělat!“
„Tak především, nemyslím tím zásahy proti tobě. Zatím pouze protestuji!“
„A když tvým protestům nevyhovím, tak co?“
„Pokud chceš vědět: nevím. Prát se s tebou nebudu; ale zkusím to projednat se svými rádci. Ano, právě těmi: Baarfeltem, Denisem, Valérií. Já je zkrátka potřebuju!“
„No ano; jako bych slyšela svého bratra!“
„Bude to asi tím, že tvůj bratr byl prozíravější než ty!“
Nečekaná hádka všechny pobavila; kromě Morrigan, ta soptila hněvem. Zcela zapomněla na své poslání Mluvčí, řešila svůj osobní spor s tisíc let mrtvým bratrem; a to ještě nepřišly na pořad záležitosti Merlina!
May-Britt Wulffssonová vhodila pootevřenými dveřmi dva nacpané pytle na podlahu létacího stroje; jediným pohledem zkontrolovala, zda obě děvčátka jsou na palubě, pak sama skočila dovnitř.
„Zvedni to a zmiz, jak nejrychlej můžeš!“
Elfové nemají ve zvyku klást hloupé dotazy. Pilotka škubla pákou startéru, vrtule zabraly a stroj se kolmo vznesl; May zatím zasunula dveře. Sotva se ocitly dostatečně vysoko, vysunula křídla a přetočila vrtule na tah.
„To se ani nerozloučíme?“ zeptala se vyjevená Iris.
„Pošleme jim potom pozdrav.“ May se přesunula vedle pilotky, zlikvidovala parádní účes a nasadila si přílbu s komunikátory.
„Cos tam ukradla, že tak zdrháme?“
„Neptej se. Nebo nebudeš nikdy stará.“
„S tebou se rozhodně hádat nehodlám!“ prohlásila Morrigan pevně, „Tvoje námitky jsem zaznamenala a předám; stačí?“
Charry byl nucen zmlknout. Ale byli tu jeho podřízení.
„Já s tímto záměrem také nesouhlasím.“ prohlásil Denis Baarfelt, „Získal jsem znalosti a moc, které mám, obtížným způsobem a za značných osobních obětí! Nevidím důvod, proč bych měl pro nic za nic něco ztrácet!“
Jeho slova vyvolala samozřejmě prudký nesouhlas Valérie, ale zběsilý hněv Morrigan. Zvláště ta poslední: „Jaké pro nic za nic? Názor Cowenu pro tebe nic neznamená?“
Denis byl naprosto klidný, dokonce se usmíval: „Co je vlastně tvůj Cowen? Kdo jej sestavil, kdo do něj patří? Označuješ se za Mluvčí, tomu dejme tomu věřím. Ale Mluvčí čeho? Patří do něj například Assi a Thaya, když ses do nich před chvílí tak obouvala? A jsou tam plnoprávnými členkami, nebo nějakými poskoky? Můžeš jim to případně říct do očí...“
Mohla, Thaya i Assi se za něj přišly postavit. Taky Nugha, který se čím dál víc měnil ve lva. (A tepnul všem ostatním, že někde poblíž se pohybuje zlý Wašoriwe; nebylo by divu, kdyby chtěl chránit Zuzanku.)
„Cowen, pokud už to slovo používáme, je označení pro radu vyšších bohů. Ta mne pověřila, abych se pokusila zjednat nápravu dřív, než budou do věci muset zasáhnout osobně...“
„Vyšších bohů, jo? Co tady znamená vyšší – a co nižší? Assi, pojď sem! Má žena byla před... dvěma lety zcela bezvýznamná bytost, spíš přírodní duch než bohyně; správně? V průběhu poslední doby se vypracovala na přední místo nejen ve svém rodu Ngajimů, ale v celé Africe. O Thaye ani nemluvím, ta se mi zjevila jako obyčejný ochranný duch divokého kmene. Dnes mají postavení, kdy se běžně stýkají s velmi významnými bytostmi a jejich hlas je slyšen v radě; toho se podle tebe... tvých nadřízených mají vzdát?“
„Jejich případ se bude řešit později!“ syčela Morrigan.
„Jistě. Ale já chci vědět: jak?“
„Co je tobě po tom? Jsi pouhý člověk!“
„Jsem čaroděj, dámo! Neříkám, že jsem výhradním hybatelem věcí v našem či jejich prostoru; ale byl jsem při tom. Nějaká práva mám...“
„Tvoje práva budou platit jen tak dlouho, dokud Cowen bude chtít!“
„Už jsem s několika bohy bojoval; můžeš se jich zeptat, jak to dopadlo. Mám na své straně některé z nich, a nejsou bezvýznamní! Tak prosím, chovej se v tomhle shromáždění slušně; a neštěkej ani na mého císaře, ani na moji kamarádku Valérii. Nejlíp uděláš, když budeš zdvořilá ke každému!“
Morrigan se násilím zklidnila; ale vztek se v ní vařil.
Lyetta Korálek taky věděla, jak se zachovat, když někdo křikne: „Zdrhej!“ Přišel jí to vyřídit Templářský jezdec, se kterým si v noci pěkně užívala; bleskově vyhodnotila, zda má litovat ztráty svých kufrů šatů a šminek, nebo si nechat pouze slavnostní kostým, v němž se zúčastnila zasedání. Pak zvolila správný názor: „Čert to vem všechno!“
Vyběhla ze své lóže na chodbu a sjela po zábradlí točitého schodiště jako malá holka. Aréna byla postavena magicky, dokonce s připravenou Bránou; jen ještě rychle políbila toho kluka na tvář, a...
TMA - a opět SVĚTLO.
No, světlo... příšeří. Členové její ochranky se povalovali u skomírajícího ohně, popíjeli horké víno a podřimovali; od východu se blížil úsvit. Vrátila se nejen do svého světa, ale i do svého času; odešla večer, sotva před několika hodinami. Když ji spatřili, vyskočili a divili se.
Jejich velitelem byl půlelf, hezký, vychytralý a nadaný všemi špatnostmi obou ras: hrabivostí, zradou i smilstvem. Rychle okoukl, jak se jeho paní změnila: složitý účes propletený perlami, šaty nezvyklého střihu pošité spoustou drahokamů, nádherné šperky... a spousta magie. Větřil magii jako šelma kořist; a pochopil, že získala nové nečekané schopnosti.
Jen malou chvíli uvažoval o myšlence, že by ji zkusil zradit a zaprodat; pak se rozhodl, že výhodnější pro něj bude se s ní spojit a sloužit jí, dokud nepřijde na něco lepšího. Kromě toho, jeho povinností bylo doprovázet ji a chránit; a jeho chlapi byli tupí žoldnéři, zvyklí poslouchat rozkazy. Ty šperky, perly a diamanty by samozřejmě rád vlastnil; ale třeba je dokáže postupně vyškemrat, když se jí vlichotí...
Netušil, že mu dokáže číst myšlenky.
Zákeřně ho oslovila Ősgardskou novoelfštinou; když překvapeně vytřeštil oči, jen se ušklíbla: „Ach, promiň! Na tuhle úroveň si budeš muset pár set let počkat...“
Pak jí tvář ztvrdla: „Tak, na co čekáte? Balit, nasedat – a jedem!“
Morrigan už nezuřila; násilím se uklidnila, protože jí došlo, že ji Denis záměrně provokuje. On sám nebyl tak nebezpečný, ale rozhodně jeho manželky; kdyby ji napadly dvě bohyně, případně ještě s pomocí, bylo by to horší než včera ta Triáda... A náhle se zarazila:
„Kde je ta třetí? Černá, zlatá – kde je ta červená?“
„Co kde má být?“ zeptala se Maryška naprosto hloupě.
„Vaše třetí sestra!“
„Tady!“ ozvala se Magda, „Co se děje?“
„Tahle to nebyla! Tohle je pitomá začátečnice; kam zmizela ta...“
Morrigan rychle natočila hlavu na všechny strany; aury vnímala dokonale, přesto hledanou nikde neobjevila.
„Jo tak! To byl důvod tvé hádky?“ obrátila se na Denise.
„Vůbec nevím, o čem hovoříš!“ ujistil ji.
Teď už věděla, že chybí i ty dvě holky, které tvořily Pentagram. Někam jí zdrhly; mohla je zkusit pronásledovat, ale zatím by zmizeli i tihle.
(A jedna maličkost: nechala se oblafnout. Hloupě. To nezdůvodní; je to její chyba a Cowen nemá slitování s hlupáky.)
„Už s vámi nebudu diskutovat!“ oznámila ledově, „Sami jste nad sebou vyřkli ortel! Teď budu postupovat podle svých zákonných pravomocí!“
Všichni obrátili pohledy na Denise, co on na to.
A Denis řekl: „Jak chceš!“
„Udělám, co jsi navrhla, Valérie. Přijímám názor Kateřiny, že se tím současně vyřeší i problémy jiných světů. Protože neoddělím od vaší osobnosti pouze jednu další bytost, ale tolik, kolik bude zapotřebí!“
„To nemůžeš!“ vybuchl Denis, „Nenechám ze sebe udělat začínajícího kluka! Tím bych se dostal na úroveň, na jaké jsem byl kdysi... v Evropě!“
„Nejspíš ano!“ ušklíbla se vítězoslavně, „Trochu omládneš; zato každá ze tvých božských manželek dostane domů svůj vlastní exemplář!“
Denis se ohlédl na Assi, Thayu – dokonce Atti požadovala svůj podíl. Na čele mu vystoupilo několik krůpějí potu.
„Vy s tím souhlasíte?“ vykřikl zoufale.
„A víš, že docela jo?“ Assi se tvářila jako po úspěšném lovu, „Poslechni ty, jestli seš opravdu schopná čarodějka, tak bych prosila v černé barvě, a s trochu přijatelným vzhledem; šlo by to?“
„S jednou podmínkou: už o tobě v životě neuslyším!“
„To ti slíbím přímo s potěšením!“
Teď už na něm bylo zoufalství jasně vidět. Valérie ponuře mlčela. Julie a Maryška dodávaly odvahu jedna druhé.
Takže promluvila Diana: „Mě se to týká taky?“
„Co tebe?“ zamračila se Morrigan.
„Měla jsi ke mně takový velmi... extatický proslov. Pastýřka draků a tak. Tak chci vědět, jestli mě taky rozebereš na kousky a rozposíláš do všech stran vesmíru.“
„Nemyslím, že by to bylo zapotřebí. Ty nejsi čarodějka!“
„Bohužel, nejsem. Ale taky bych docela ráda omládla!“
Morrigan chvíli funěla jako rozzuřený vodní buvol.
Za jejími zády se začala tiše smát Kateřina.
„Jak chceš!“ řekla potom výhružně.
„Tak dík.“ pravila Diana spokojeně a šla si sednout na své křeslo.
Dopředu se protáhl Nugha; za rezatý cop vlekl za sebou Sentu.
„Tuhle chci!“ zavrčel jako zuřící lev a naježil hřívu.
Morrigan ucouvla. Ne že by nechápala, ale Nugha jí nebyl sympatický.
„Chci ji!“ opakoval zvýšeným hlasem pro případ, že by neslyšela, „Ale jen já! Tamtomu ji nedáš, rozumíš!“ ukázal na Vaška, který taky přišel blíž.
„Mám dojem, bojovníku, že si mě s někým pleteš!“ v hlase jí zazněly ledové krystalky, ale tím se nenechal zmást.
„Sentu oddělíš jenom pro mě!“ zopakoval znovu, „Ty ostatní můžeš pro koho chceš; ale ona je jen moje! Rozumíš?“
„Ale jistě, Nugho,“ řekla Kateřina namísto Morrigan, „Přímo s radostí! Co by sis od nás ještě přál jako dárek?“
Nugha mručel a rozhlížel se. Kupodivu, iniciativu převzala Senta, stoupla na špičky a něco mu pošeptala do ucha. Zopakoval to nahlas:
„Já si vyberu!“
„Dám každému, co bude chtít.“ řekla Morrigan, která se už vzpamatovala, „Ale za stejných podmínek: vezmete si je do svého světa a zůstanete tam! Do tohoto společného už nebudete zasahovat!“
„Co když se ukáže potřebným to udělat?“ zeptala se Assi.
„Ty, děvčátko, jsi kmenovou bohyní Wassongů, pokud vím! Nechtěla by ses omezit na péči o jejich kmen a ostatní nechat být?“
„Zní to rozumně, to ano; ale ti ostatní jsou také členy kmene Wassongů! Jsou spojeni manželstvím s mými syny a dcerami a...“
„Omezíš se na etnické Wassongy! Ostatně, budeš mít dost svých starostí; váš energetický proud tady v Simbabwe budeme muset přiškrtit, je zbytečně silný. Dostaneš co ti patří, ale nic víc!“
Assi poodstoupila; moc spokojeně nevypadala.
„Aj aj aj!“ promluvil poblíž mého lokte Loki, „Že bych si také vyžádal na hraní část tvé vzácné osoby, Willi? Co bys tomu říkal?“
„Nejsem čaroděj! Nevidím důvod...“
„Já taky ne, ale když už rozdávají...“
„Vyber si radši nějakou pěknou holku! Myslím, že ti neodmítne!“
„Začínáš být vtipný, bratránku. Ještě si rozmyslím, co vezmu!“
„Zkus si vzít Morrigan; ale celou a do horoucích pekel!“
„Naše peklo Hell je mrazivě chladné, to bys měl vědět. Kromě toho nejsem jeho pánem; nejsem vlastně ničím, jen rádcem svého bratra. Diana by řekla duchovním učitelem. Směšné, co?“
„Ani se mi nezdá. Proč všichni říkají, že jsi nejzákeřnější ve vesmíru?“
„Nejspíš proto, že to je pravda. Ačkoliv... Morrigan je taky dobrá!“
Pochechtával se a křivil už tak ošklivou tvář; přesto jsem řekl:
„Pomoz nám, Loki! Zastav tu zrůdu – prosím!“
„Ona není zrůda. Je tím, co říká: Mluvčí Cowenu. Má na to právo.“
Když jsem pohlédl do jeho ošklivé skřítčí tváře, pochopil jsem, že od něho se pomoci nedočkám. Zmalomyslněl jsem; a právě tehdy začal přednášet:
„Vím, jak první vražda v svět přišla,
když Gullveigu oštěp proklál,
když v Hárově síni ji ohněm sžehli,
třikrát sžehli třikrát zrozenou,
znovu a opět – stále přec žije...“
„Co tím chceš říct?“ zeptal jsem se.
„Co asi myslíš? Jenom, že se stane, co se stát musí. Jinak...“
„Jinak co?“
„Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,
meče planou, praskají štíty,
burácí bouře, vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.“
Na chvíli jsem zapomněl dávat pozor, co dělá Morrigan. K vlastní škodě; neboť náhle stála těsně u nás a zrak jí planul nenávistí:
„Ty si taky dávej pozor, Loki! Ani ty nejsi všemocný!“
„To jsem nikdy netvrdil, má paní!“
„A nemáš tady vůbec co dělat! I pro tebe platí zákaz vměšování!“
„Ach, tak odpusť; hned půjdu – jen ti ještě zazpívám jednu sloku!“
Morrigan se zamračila, ale on vskutku zazpíval:
„Drak zdola přilétá z Nidských plání,
temný pluje nad propastmi,
na křídlech nese mrtvá těla netvor Nidhögg.
V nic propadá se...“
Potom se efektně rozesmál a propadl se v nic.
Koutkem oka jsem zahlédl Axhar. Plakala.
Co mám vlastně povídat o tom, co se dělo dál? Nic o tom nevím; vyhnali mě odtamtud. Právem, samozřejmě, neměl jsem tam co dělat. Vyhnali většinu lidí bez kvalifikace, zůstali jen čarodějové, bohové a řádoví hodnostáři. Viděl jsem barevná světýlka, šlehající blesky a spoustu dalších efektů, ale nic jasného. Cítil jsem vlny energie, přelévající se sem a tam; nejsem čaroděj, ale leccos jsem se už taky přiučil. Odkudsi z mimoprostoru kvílely nešťastné duše zavrženců.
Vzpomínal jsem na Dicky. Napadlo mi požádat Morrigan, aby mi ji nalezla, vrátila mi jí aspoň část; ale vzdal jsem to, pochybuji, že by vyhověla. Ona přece není laskavá čarodějka!
Přemítal jsem nad Lokiho slovy. Co může znamenat: třikrát sžehli třikrát zrozenou, přesto stále žije? Samozřejmě úryvek z Vědminy písně, nějaký takový nesmysl jsme se učili na gymnáziu. Kdyby to ale nemělo smysl, neříkal by to! Loki nikdy nedělá nic zbytečně! Je vtělené zlo; ale jak Morrigan sama připomněla, neexistuje zlo a dobro. Pro koho bude tentokrát Lokiho zlo prospěšné?
A ještě něco mi přišlo na mysl: nedávno jsem se zúčastnil přednášky, omylem nebo z nudy; byla o Babylónské civilizaci, jedné z nejstarších. Mluvilo se taky o stvoření; pamatuji si na formulaci:
'Sedm bohyní porodilo každá chlapce a děvče; z nich vzniklo lidstvo.'
Kdyby se nemluvilo o zrození, ale o oddělení těchto bytostí, potom by se dělo přesně to, co teď prováděli s našimi kamarády. Oddělili z každého jednu, možná několik dalších osob, a posílají je do nového světa. Založí tam další civilizaci, mocnou jako dávný Babylón? Nebo přijde žárlivý Bůh a tu příliš perspektivní kulturu zničí ohnivým deštěm?
Najednou jsem si představil Charryho jako krále nějaké staré země, když mu poslové Boží oznámili: Byl jsi zvážen, shledán lehkým a odsouzen k smrti i se svým lidem. Zachrání se pouze jedna rodina v korábu; všichni ostatní, včetně tebe, zahynou. Co udělal ten dávný král? Jaký protest mohl vznést? Obtěžoval se k němu Bůh osobně, nebo mu to vzkázal po nějaké Morrigan?
Asi jsem na chvíli usnul; probudil jsem se zbrocen potem a chvíli musel ležet nehybně, než jsem překonal třesavku. Tichá hrůza se vplížila až do mé chýše; vstal jsem a automaticky vytvořil ochranný energetický štít, jak to dělají všichni WZ. Až pak mi došlo, že už to nemá cenu.
Vyšel jsem a bloudil ulicemi. Teď ještě stojí pyšné paláce, vytvořené naší mocnou magií. I zítra budou ještě stát; ale už nikdo nebude schopen vystavět další, dokonce je ani opravit, až se začnou rozpadat. Nedělali je na věčné časy, počítali s dalšími úpravami; bylo tak jednoduché natáhnout ruku a zhmotnit okamžitou představu...
Ať jsem chtěl kamkoliv, nakonec mě stejně vnitřní orientační smysl zavedl k Aréně. Ještě tam byla spousta lidí, ačkoliv většina diváků už zmizela; někteří naši kroužili kolem, přihlíželi. Vypadali jako šedivé stíny.
Pak jsem potkal Valérii. Odcházela, hleděla před sebe nevidoucíma očima; možná by znělo dobře, kdybych řekl, že byla skleslá, zoufalá, naplněná bolestí a hněvem. Nesmysl; byla naprosto klidná, rezignovaná. Dokonce se na mne usmála, když mne míjela. Jako by se zbavila nějaké tíhy!
Čím může člověku vadit přebytek energie? Vykládali nám cosi zmateného, že ji musí pravidelně vybíjet, na rozdíl od mladších a méně zkušených, kteří ji zase musejí pracně nabírat. Ideální stav je vyrovnanost, ale toho těžko dosáhnou. I já ji umím vychýlit, kam chci...
Co ještě ztratíme? Už jsme si zvykli na život bez bohů; teď si budeme muset zvyknout na nepřítomnost všech ostatních. Už neuvidíme Axhar ani roztomilé Červené Kopýtko. Ani po předepsaném uctívání se Sentě neozve její lví milenec Nugha; nepotřebuje ji, má svou vlastní. Assi a Thaya si odvedou do svých světů každá jednoho Denise. A on už nikdy neprojde Bránou do žádného z cizích světů...
Pokud se nesplní Lokiho věštba: Třikrát sžehnutá ohněm, přece žije.
Nebyl jsem sám, kdo si to uvědomoval. Byl tu jeden muž, kterému se právě zhroutil svět: lord Brian Monroes.
Morrigan zaváhala, když se před ní objevil a z očí mu sálal hněv.
„Co jsi s ní udělala?“ zeptal se, „Kam jsi ji zašantročila?“
Přečetla mu mysl, ale váhala, co říct.
„Moji Beatrici jsi neměla právo vzít! Vrať mi ji!“
„Blázne!“ odsekla, „Žádná Beatrice nikdy neexistovala!“
To věděl až příliš dobře. Tragédie byla v tom, že si plně uvědomoval, jak Betty vznikla; dokonce možná chápal, že nemůže existovat, když její starší sestře byla vzata Síla. Jen s tím nesouhlasil; ještě si vzpomínal na jejich nádherné milování za divokých, bouřlivých nocí.
„Pokus se to pochopit!“ řekla Morrigan, snad jí ho přišlo líto, „Nikdy na tomto světě nežila žádná Beatrice; ani Betty, ani Bartolomćo. Všichni byli jenom přelud, iluze vytvořená Valérií!“
Chápal to. Ale namítl: „Já ji miloval!“
Řekla: „Jsi blázen!“
A on odpověděl: „A ty jsi stvůra! Proklínám tě; svolávám na tebe kletbu za všechny tvé činy, minulé i budoucí; ať tě Bůh předvolá před svůj soud ve chvíli tvé smrti a potrestá tě tak nelítostně, jako jsi ty trestala jiné!“
A pak se otočil a odklopýtal do temné noci.
|
Tím končí sedmý díl knihy Safari |
15. 1. 2001
Konec
© 1976 Mojmír Kříž
Následuje: Planina supího smíchu Skupina
Safari 01) Oděný sluncem
02) Středomoří
03) Sněmování
04) Afrika!
06) Srdce Reortie
Titul: Rytíři dalekých cest
Autor: Mojmír Kříž © 1976 Mojmír Kříž
Skupina: Safari
7
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Rytíři-dalekých-cest
Next: Planina supího smíchu
(Safari 8) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Rytíři dalekých cest četli
7 (1=normal)
Q-211107184=2054
host=0826
Q-211201182=1715
Q-22020418=1850
Q-1610011533=1943
Q-UKARVPP=2215
Q-2407271832=1832
Včera 13 návštěvníků, Rytíři dalekých cest četli 0
"Rytíři dalekých cest" (komentáře)
Téma=Rytíři-dalekých-cest
Errata:
30.05.2021 11:16
Domů
Statistiky