Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

„A teď začne válka.“ řekl jsem.

Otec a Valérie, s nimiž jsem se spojil a podal jim hlášení, souhlasili.

„Zatím se daří odvádět pozornost od karavany, díky tobě a Tošiovi, který bojuje na druhé straně. Napadlo nás jen pár nepřátelských hlídek, ale sotva zjistily, co mají před sebou, daly se na útěk. Nedojely...“

„Jednu takovou tu máme. Byli dost poranění, ošetřili jsme je a prozatím uspali. Do zajateckého lágru bych je posílat nechtěl...“

„Myslím, že s tím si poradíš. Pokračujte dál jako dosud, než prokouknou naši lest. Už jsme se dostali docela daleko a doufám, že ještě pár mil urazíme, než nás doopravdy napadnou...“

Vyřídil jsem to svým kamarádům. Smrt Efky a Rastagarova výzva je pořádně rozrušila, chystali se to nepřátelům oplatit, sotva přijdou.

A přišli. Naše psí výzvědná služba ohlásila, že se blíží pořádně velký vojenský oddíl, vyzbrojený po zuby.

„No, tak si připomeneme, co si přeje vrchní vedení: Nesvádět žádné bitvy, co by vstoupily do dějin, naopak ustupovat a lákat je za sebou. Zkusíme vyjednávat, ale pochybuju, že nám ještě něco sežerou, už se jim tu ztratilo příliš moc lidí. Ty naše uniformy už je neoblafnou!“

„Takže použijeme jakou fintu? Neviditelnost?“

„A hleďme – ty to umíš?“

Oslovená holka upadla do mírných rozpaků, ale vydržela to.

„Doporučoval bych ústup jiným směrem, než je zajatecký tábor,“ pokusil se mi poradit někdo z kamarádů, „Třeba támhle do těch hor!“

„To by snad šlo...“

Budoucnost dost trápila Iana. Samozřejmě jsem vnímal, o čem přemýšlí, ale počkal jsem, až se zeptá: „Co uděláš se mnou?“

„Nechám tě u sebe, jak nejdéle to půjde. Dejme tomu jako osobního zajatce; chápu, jak je pro tebe těžké, když bojujeme s tvými přáteli. Ale chtěl bych, abys mi věřil, že rozhodně nechci zbytečně zabíjet...“

„Myslím, že o tom už něco vím...“

Armáda postupovala dost pomalu, byla jich řada oddílů: dragounů nejvíc, ale taky gardisté, pěchota, oddíl askari, vozíky s těžkými kulomety. Psi je pozorně sledovali po celou cestu, takže jsem nařídil rozmístit se do úkrytů ve skalách a vyčkávat. Rozhodně jsem nechtěl útočit dřív, než začnou oni.

Jenže oni nečekali vůbec na nic; sotva spatřili nějaký pohyb, většinou zvíře, začali okamžitě pálit ze všech hlavní a rozstříleli toho nebožáka na márne kúsky. Naši pejskové okamžitě zdrhli, nejsou tak hloupí aby se nechali vidět; ale stádečko prasat bradavičnatých, které si doposud v klidu lebedilo v jakémsi bahnisku, postřehlo nebezpečí na poslední chvíli a vojáci na ně podnikli hon v křovinách a vysoké trávě. Ulovili čtyři kusy; právě se jimi pyšnili a dohadovali se, jak je upečou, když se přihnali nějací lampasáci a začali na ně sprostě řvát, že jsou ve válce a nikoliv na lovu. Prasata jim nařídili zahodit a zdůraznili, že mají okamžitě zabít každého člověka, bílého, černého či jakékoliv jiné barvy, sotva ho spatří, dále lva, leoparda, tygra, psa divokého i domácího a vůbec každého. Což četaři a kaprálové podstatně hruběji zopakovali vojákům.

Sledoval jsem je dalekohledem a snažil se odezírat; v průběhu sledování jsem se na ně už dokázal napojit a vnímat je přímo. Nebylo o co stát, byli to příšerní pitomci, jaké armáda běžně vychovává. Každopádně se pohnuli dál dopředu a chovali se dle vlastního úsudku opatrně, to jest drželi zbraně v pohotovosti a sledovali, kde se co šustne.

Když se šustlo, začali všichni v ten moment pálit na to místo. To už kdosi nevydržel a střelil taky; jednou, samozřejmě, ale z daleko lepší pušky. Poddůstojník, nápadný větším množstvím zlata na kabátě, to dostal do prsou, nestačil ani dokončit svoje pokyny a sletěl s koně jako hruška.

Potom nastala dost nechutná přestřelka. Nepřátelská střelba byla strašná, kulky nám hvízdaly kolem hlavy, odrážely se od skal a dokonce občas někoho zasáhly; přidávaly se další hlídky, jak dojížděly a zapojovaly se do boje. Naši stříleli jen občas, jednotlivé rány do přesně určeného cíle; avšak jak boj pokračoval, začala je ovládat lovecká vášeň.

Chtěl bych vás ujistit, že nejsme zabijáci, toužící po krvi čehokoliv, co spatříme. Ale jsme lovci. Slušně vychované dámy na čajových večírcích, které se vzájemně ujišťují, že by nedokázaly nic zabít, žvaní blbosti. Ale jo, dokázala byste to, paní pastorová; jen kdybyste měla pušku a proti vám se hnal dav krvežíznivých nepřátel! A divila byste se, paní sekční šéfová, jak nelítostně byste to do nich naprala a jak by vás těšilo, že z jejich zmasakrovaných těl stříká krev! Dokázala byste to stejně snadno, jako když si pochutnáváte na propečeném bifteku; to jenom nějaký brutální řezník, ohavný chlap v zakrvácené zástěře, se postaral, abyste nemusela své bílé ručičky a útlocitnou dušičku poskvrnit krví!

Když bojujete šavlí, stojí proti vám jiný chlap. Vcelku stejně dobrý jako vy; když se nekryjete nebo neseknete včas, sekne on. Takový souboj netrvá moc dlouho; ale když pak leží na zemi, krvácí a z posledních sil se kryje před vaším posledním sekem, uvidíte na chvíli jeho oči. Ti čestnější z nás tu smrtelnou ránu zadrží a nechají ho žít.

Bojovat střelnou zbraní je něco jiného. Prostě srovnáš mířidla a mušku do jedné roviny a v jejich průsečíku poskakuje směšný panáček v červeném kabátě. Nebo jiné barvy, to podle toho, s kým se zrovna válčí. Zmáčkneš spoušť, červený panáček směšně nadskočí, pak upadne a zůstane ležet. Pokud sebou ještě chvilku škube, ty to už nevidíš. A nevidíš ty jeho oči. Necítíš, jak páchnou jeho rozervaná střeva. Maximálně z něj stříká krev. Taky směšně.

Některé ten pohled poblázní natolik, že pronásledování červených panáčků se stane jejich vášní. Loveckou vášní; stejnou cítí myslivec, když před jeho mušku vyběhne neopatrný jelen s mohutnými parohy. Jak krásně se budou vyjímat na stěně, jak skvělý příběh bude vyprávět hrdý lovec svým přátelům, u teple praskajícího krbu a při dobré staré whisky! Jak ho budou obdivovat, jak budou dámy odporem krčit nos, ale přitom jim vnikne do chřípí ten pach krve, který vzruší jejich představivost – a pak se spokojeně dají do dobře upečené jelení kýty. Podobně vyprávějí staří vojáci...

Moji kamarádi byli mladí, ještě nikdy nezažili tu chvíli, kdy se pochlubí svým hrdinstvím těm, co tam nebyli. Než přišli sem, nebyli moc ani lovci; v jejich dosavadním životě nebyl důvod ani příležitost zabíjet. Až tady se postupně změnili, možná vlivem kontaktu se šelmami. Nejlíp byste to mohli poznat na Bonny; dřív se štítila zabíjení, dokonce ani nejedla maso. Teď je divokým psem; číhala v roklině a chystala se prvního, kdo se jí dostane do blízkosti, strhnout s koně a zadávit vlastními tesáky.

A ještě jsou tu bohové. Pradávné lovící bytosti jako Assi a Nugha, kterým se obětuje krev zabité kořisti. Assama mě naučila vytrhnout tepající srdce z těla zvířete, na malý okamžik pozvednout jako oběť a potom ještě horké sníst. Od té doby to dělám, líbí se mi to; takový malý soukromý obřad k uctění mých dobrotivých Ochránců.

Pravda je, že Kršna, Nejvyšší Božská Osobnost, s tím tak docela nesouhlasí. Nemá rád, když se zabíjejí živé bytosti; ale on sám přihlížel bitvě na Kurukšétře, řídil Ardžunův válečný vůz a nakonec porušil své slovo a kohosi vlastnoručně utloukl kolem od vozu; přečtěte si to v Bhagavadgítě, nemám čas ani chuť vám to vykládat. Navíc já nejsem ani zdaleka tak dokonalý jako Nejvyšší Pán; pochybuji, že by se se mnou dneska bavil jako před časem. Bližší je mi Radegast, šelma jako já; ten určitě nebyl pohoršen naším počínáním, naopak nám dopřál vítězství – a my jemu opojný pach krve a smrti.

Divné myšlenky ve chvíli, kdy mí kamarádi odstřelovali nepřátelské jezdce jako směšné červené panáčky? Ujišťuji vás, to vše mi prolétlo hlavou mnohem rychleji, než jste si to vy stačili přečíst. Vlastně jsem nic ani nemusel promýšlet, bylo to ve mně odedávna a doposud jsem své nízké pudy ukrýval za železnými branami, v ocelových poutech. Teď je lovecká vášeň pouze uvolnila; a já se změnil v krutou vraždící šelmu, která vnímala ten boj a tu smrt se zvrhlým potěšením.

Ne, nezabíjel jsem, ani jsem neměl čím. Můj úkol byl vytvářet na vhodných místech klamné iluzorní záblesky, na které nepřátelé soustřeďovali palbu ze svých zbraní. Tím spíš, když dorazily a do boje se zapojily kulomety; dělal jsem ty iluze, aby kamarádi mohli nerušeně pozabíjet ty, co to netušili, takže se nekryli. Mohl bych někoho zabít výbojem blesku; ale nepřišli dost blízko a měl jsem spoustu jiné práce. A zpíval jsem při tom mantry.

Boj byl nerovný, naši byli příliš dobře ukrytí a oni na volné pláni před hradbou skal. Konečně jich padlo dost, aby to pochopili i jejich velitelé; vydali rozkaz se stáhnout, někteří chlapi ještě chvilku stříleli, ale pak to skutečně odtroubili. Vyčkali jsme, dokud nebyli dost daleko; potom jsem nařídil se stáhnout a spočítat škody.

Měli jsme jednoho mrtvého, rozstříleného z kulometu; ale hodně raněných, některé dost těžce. Zapálil jsem Oheň a ošetřil každého, i škrábance způsobené odraženými kulkami či úlomky kamene. Zatím u všech převládalo nadšení nad vítězstvím; ale věděli jsme, že tohle není konec, naopak je to podnítí k ještě zuřivějšímu útoku. Těžce raněné (a zajatce) jsem poslal do skal; mnozí se hlásili, že budou vojáky pronásledovat a uloví si třeba nějakého důstojníka, ale to jsem nedovolil. Nikoliv z morálních důvodů, spíš aby se zbytečně netříštily síly. Psi budou stačit.

Když jsem učinil všechna opatření, na která jsem si vzpomněl, nechal jsem ostatní oslavovat vítězství, poodešel na vhodnou vzdálenost a pokusil se nějak srovnat myšlenky. Vzhledem k tomu, nač jsem myslel při bitvě. V nejvnitřnějším smyslu na jediné: zda ještě mám přízeň svých Ochránců. Možná pro vás to není důležité, ale pro mne ano; neboť na stupni jejich přízně závisí osud nejen můj, ale i všech ostatních.

Každý velitel by si měl být jistý; jinak je lepší, když odejde a předá to někomu vhodnějšímu. Velitel postižený nepřízní božstev, či dokonce jejich prokletím, je zkázou a zhoubou pro lidi i věc, o kterou mu jde; takový ať radši odejde do horský jeskyně a snaží se tam očistit od svých hříchů. Asi chápete, že existovaly určité náznaky...

Kdysi jsem býval významný a důležitý, měl jsem štěstí i přízeň. Nezbavila mne toho Morrigan, ona nám to pouze přišla vyřídit; je nesmysl, abychom se na ni hněvali. Nebo myslíte, že jsem se nepokusil rozhodnutí zvrátit? Volal jsem své Ochránce okamžitě, jak jsem se to dozvěděl, ale oni mlčeli, odmítali komunikovat; jen náznakem jsem pochopil, že ti, co nám doposud přízeň zachovali, se nechtějí přít s těmi, kdo nás rádi nemají.

Způsobili jsme si to sami, byli jsme příliš zpupní, příliš jsme uvěřili ve svou dokonalost. Možná nevděční, ačkoliv si nejsem jist, zda Oni stojí o naši vděčnost. Vlastně ani není důležité, kdo co zavinil, jak došlo k tomu či onomu detailu; každopádně teď moje prosby nikdo neslyší a nemám dost síly je přinutit. Ačkoliv... to bych mohl. Před chvílí padla spousta bojovníků a jejich krev volá k nebesům. Mohl bych nalákat ty krvežíznivější z nebeských bytostí a přinutit je (sliby či hrozbami), aby nás doporučili těm ostatním. Váleční bohové jsou nejmocnější, všichni milují krev a jejich přízeň je důležitá, to ví každý. Je tak snadné způsobit obrovský masakr, padnout na kolena v kaluži krve a usilovně se modlit...

A je to tak svůdné! Vlastně bych to ani nemusel udělat já, stejně jako jsem osobně nezabil žádného nepřítele. Stačilo by dovolit to jiným; nadšeně by uspořádali velice hezké obřady k uctění válečnických bohů, napatlali se nepřátelskou krví, tančili, zpívali, milovali se... vše, co Oni mají rádi. Já bych to pouze milostivě dovolil, asi jako Charry či otec.

Pradávný sen: přestat se kontrolovat. Nechat prasknout železné obruče a těžká víka rakví, osvobodit svůj vztek a svou moc, nasměrovat proti tomu všemu, co nenávidím – a ničit, ničit, ničit...

Vycítil jsem cizí přítomnost a ohlédl se. Byl to Ian; chvíli váhal, zda mě smí rušit, pak na můj pokyn přisedl.

„Máš zřejmě další otázky.“ povzbudil jsem ho.

„Ano, mám. Ty je asi vnímáš, ale přesto... Všiml jsem si, žes nikoho nezabil. Nesmíš, nebo nechceš?“

„Dostáváš se do oblasti pouček určených komthurům a vyšším důstojníkům. Nejsou tak jednoznačné jako ty, co se dávají rytířům – nebo strážím u brány. Nedá se říct: nesmím. Nedá se říct: musím. Měl bych vědět, kdy a koho zabít. To je tak asi všechno.“

„Jestli to vylepší situaci světa?“

„Tak nějak. Ale i když ty světodějné záležitosti vynecháme, musíš myslet na svou osobní karmu. Jaký osud si v budoucím zrození zajistíš jakým činem. Jak asi tušíš, není to jednoznačné.“

„Kdybys někoho zabil, pokazíš si to?“

„Ne víc, než když sníš kus nějakého zvířete. Naopak si polepšíš, když tím zásahem zachráníš třeba ženu, dítě... kněze. Jsou stateční hrdinové, kteří chodili světem a vyhledávali vdovy a sirotky, aby jim mohli pomáhat.“

„Vtipy vynech. Legendy o hrdinech znám taky.“

„No, vykalkulovaná dobročinnost pomůže, ale ne dost. Jsou lidé, že celý život shrabovali peníze a pro svůj zisk ničili cokoliv; na stará kolena je zachvátí hrůza ze smrti, navštěvují svaté muže a obdarovávají nemocnice, sirotčince a kláštery, aby si to vyžehlili. Nebo, pokud jsou bojovníci, se vrhají do nesmyslných bitev, aby padli v boji a zrodili se aspoň na takové úrovni, na jaké jsou teď.“

„Je pravda, když někoho zabiješ vlastní rukou, osvobodí se z poníženého postavení a zrodí se na tvé úrovni?“

„Před půl rokem bych ti odpověděl podstatně sebevědoměji, než teď.“

Zkřivil rty; samozřejmě věděl o Zásahu a jeho okolnostech.

Neuměl číst moje myšlenky, ale dokázal... něco přece jen věděl.

„Je pravda, že bys je dokázal zabít všechny najednou?“

Ano. To byla ta otázka, kterou jsem si kladl i já.

„Vyslat prý nějaký... energetický impuls. V celém tom údolí by nezůstalo nic živého, při správně zvolené síle!“

„Echm... hm.“

„Nechceš odpovědět?“

„Možná ano. Ale ještě jsem to nezkusil.“

Další logická otázka byla, proč to tedy neudělám. Nedočkal jsem se jí.

„To je důvod mého sporu s... některými Ochránci.“ vysvětlil jsem.

„Oni chtějí, abys zabíjel?“ vykulil oči.

„Tys určitě četl Ossiana, Mabinogi a takové ty věci, viď? Tak víš, že ti dávní hrdinové si nedělali starosti s důsledky svých činů; čím větší kopec mrtvol za nimi zůstal, tím výš vystoupili. Snad je to skutečně tak, že když se chceš stát polobohem, musíš začít od těch válečných...“

„A ty se chceš stát... tím?“

„Nechci.“

„Tak proč...?“

„Oni chtějí.“

Chápal jsem, že tohle vysvětlení mu nebude stačit.

„Je to jedna z podstatných věcí, kterými jsem si je znepřátelil. Chtěli, abych se k nim připojil. Dokonce mi poskytli určité znalosti, jaké se nedávají každému. Odhaduji, kdybych souhlasil, značně bych posílil svou stranu. Jenže já to neudělal...“

„A oni se rozhodli tě potrestat?“

„Tak malicherní nejsou. Rozhodli se jednoduše počkat; uvědom si, pro ně plyne čas docela jinak. Nějakých sto let nic neznamená; no dobře, možná se trochu zlobí, že jsme něco přehnali a... přece víš o těch námitkách. Taky v tomhle případě trochu odhadujeme, co je pravda a co si jen myslíme. Přesnou příčinu ti nikdo neřekne, buď se nechce bavit, nebo...“

„Ehm... víš, já jsem křesťan. Znám to, co učí katolická církev, ostatnímu bych neměl věřit. Všechny ty věci s pohanskými božstvy... no dobře, já vím, tady v Africe to vypadá jinak, ale... je mi to podezřelé.“

„Správně. Je to víc než podezřelé.“

„Holky říkají, že jste viděli pohanské bohy na vlastní oči. Mohli se jich dotýkat, mluvit s nimi...“

„Oženil jsem se se dvěma bohyněmi.“

„Šílenost! Poslouchej, to by taky platilo, že... jsou i moje ženy?“

„V jejich případě tím víc. Jedna je Assi, božská ochránkyně mé ženy Assamy. Dá se říct: tvůrkyně jejích morálních pravidel. Druhá je Thaya; bývala strážkyní pramene, pomohl jsem jí do vyššího postavení.“

„Ta Assi – to je ta, co ovládá zrcadla?“

„Ano, také. Její bratr Nugha je manžel Senty.“

Sklopil oči; myslel si, že tak zamaskuje myšlenku:

Pěkný propletenec. Zbývá ještě do toho zapojit Brenn.

„Dříve mi tihle všichni poskytovali ochranu.“ řekl jsem.

„Kde jsou teď?“

„Tady všude – někde.“ rozhodil jsem rukama.

„A to jim se líbí, když jim obětuješ krev nepřátel?“

Na to jsem ani neodpověděl, jen přikývl.

„Když něčí krev proliju já, tak co?“

„Jestli ti můžu něco poradit, tak se do toho radši nepleť. Nevím, jaké by to mohlo mít důsledky, ale rozhodně ti nedoporučuji to zkoušet.“

„Teď, ani v budoucnu?“

Na to jsem taky neodpověděl, jen zavrčel.

„Půjdeme dál. Jak do toho zapadá Rastagar?“

„Zdá se, že je mocný čaroděj. Když jsme my moc ztratili, on postřehl svou šanci. Tak zaútočil; já bych to udělal taky.“

„Řekl jsi, že taky on má Ochránce. Formuloval jsi to: nejsou démoni, těch bych se nebál. Jsou to bohové, kteří ochraňují nepřítele.“

„Správně. Dobře si to pamatuješ.“

„Bohové by měli chránit dobro a trestat zlo. Nebo ne?“

„Není žádné dobro, není žádné zlo. Znáš paradox kočky a myši?

Kočka loví myš, myš prchá před kočkou. Pro kočku je dobro, když chytí myš a sežere ji. Pro myš je dobro, když uteče a zachrání si život. Bůh nefandí žádnému; stvořil kočku i myš a nechá je, ať si to vyřídí mezi sebou.“

„Ale Ochránci...“

„Ano. Kočičí bohové chrání kočku, myší bohové chrání myš. Bojují spolu.“

„To jsou i... to každá živá bytost má své Ochránce?“

„Nevím jistě, ale myslím si to. Mám dobré důvody si to myslet.“

„A co když ty se do toho zapleteš, na některé straně?“

„Změním rovnováhu sil. To je to, co dělám celý život.“

„Jedni bohové budou spokojeni, jiní si budou stěžovat. U vyšších bohů?“

„Přesně. V určitých případech by to mohlo dojít až k Nejvyššímu.“

„A když uděláš významnou oběť, vychýlíš rovnováhu ve svůj prospěch?“

„Správně. Vzal jsem soupeři figurky a podřídil je sobě. Jako v šachu.“

„Co může zvrátit rovnováhu v tvůj neprospěch?“

„Rastagar. A spousta dalších věcí.“

„Jak bys ty získal? Kdybys zabil Rastagara?“

„Určitě.“

„Co bych teď měl dělat já?“

„Zdrhat. Co nejrychleji a co nejdál. A modlit se, aby to bylo dost daleko.“

„S tím nesouhlasím! Naopak, chci bojovat, ale na správné straně.“

„Ale já nevím, která je ta správná strana, Iane. Nejsem si jistý!“

„Před Zásahem jsi to věděl?“

„Pro mne už to není otázka volby. Já si stranu vybral už dávno. Jsem člen rodu Baarfeltů, Templářského řádu Blesků, občan císařství Arminu. Tomu všemu jsem složil přísahu. Dokud ta uskupení existují, patřím jim.“

„I kdyby nebyly v právu?“

„Nebudou-li v právu, padnu s nimi. Jejich karma je mojí karmou.“

„Já patřím klanu McDougalů; jenže celý klan jsem já a sestra; rodiče jsou už příliš staří a příbuzní, co jsme kdysi měli, se dávno vystěhovali kamsi do Ameriky. Nebo Austrálie, nevím.“

„Myslím, že ty a Brenn docela stačíte. Doufám, že vaším přičiněním se rod McDougalů rozšíří a povznese k novému rozkvětu.“

„Tím, že do něj vkřížíme geny Baarfeltů?“

Teď bylo na místě, abych se rozesmál.

Ten den už byl klid. Díky Bohu. Ale podle výzvědných psů se v opevněném táboře Angličanů toho dělo dost, velitelé vysílali spojky a další přijížděli od podřízených jednotek. Daly se čekat problémy.

Ráno nám oznámili, že z tábora vytáhl silný armádní sbor: dragouni, gardisté, pěchota, askari, sipáhí, muslimská jízda; úplně na konci volské zápřahy s děly. Uzávěr byl jasný: nepřítel ztratil trpělivost a vyslal proti nám celou armádu. S tím se nedalo dělat nic, leda prchat.

Jenže skoro zároveň dorazil oddíl Taššových leopardů a reortská lehká jízda. Ian zíral na lvy a leopardy s úžasem a nevěřil vlastním očím; snad ještě psy by snesl, ale takové šelmy?

Tašša mi předal rozkazy: „Charry vzkazuje, že máš držet tohle postavení, ať se děje co chce. Přijde za náma s celou armádou, ale zatím máme zůstat tady. Je to jediné místo, které se dá pořádně bránit, je tu dost vody...“

„Fajn. Jak prošla karavana?“

„Docela dobře, jen menší střety s hlídkami. Teď už je za linií a pokračuje k pobřeží; jen ochranné oddíly zůstávají vzadu, pod Charryho vedením. Co nevidět se přesune sem, aby zadržel případné pronásledování...“

Informoval jsem ho o dosavadních potyčkách i o sboru, který na nás táhne. Tašša naježil hřbet a krvežíznivě se olízl: „S děly a celým tím cirkusem budou muset jít pomalu! Mohli bychom je napadnout při přesunu! Nebo až se třeba zastaví na noc – noční přepady jsou moje specialita!“

„Koukám, žes docela vyspěl. Před nějakým časem bys takhle nemluvil!“

Odpověděl velice sebevědomým zavrčením.

Nakreslil jsem si do písku schematickou mapu krajiny. Skalní údolí se dá nějaký čas držet, ale rozhodně ne dlouho. Pak je nutno ustoupit k horskému hřebeni. Pokud se jím probijí, dál do stepi; zakázaný směr je zajatecký tábor a trasa karavany, jinak můžeme ustupovat kamkoliv a lákat je za sebou. Hlavně se nesmíme ukájet nadějí, že to vyhrajeme.

„Zůstaneme tady a počkáme, co oni.“ rozhodl jsem.

Čas míjel. Ležel jsem ve stínu, podřimoval a z nudy vnímal školení z morálních pravidel, jež Ianovi nezištně poskytovaly holky. Probíraly právě, co znamená termín obsluhovat dámu v lázni; Ian tiše žasnul a zkoušel chápat, že k tomu patří důkladné namydlení a omytí, nejlíp několikrát, oholení veškerých přebytečných chloupků a masáž vonnými oleji. Děvčata jej vehementně přesvědčovaly, že když si to dáma přeje, nesmí jí odmítnout.

„Tak podívej: nejdřív ze všeho se důkladně osprchujeme od špíny. To můžu konečně udělat sama, na tom moc nezáleží. Pak se uložíme do pořádně horké vody, aby nám důkladně prohřála celé tělo. Když říkám horká, tak tím sice nemyslím, že se musíme zrovna uvařit, ale tak horká, aby nám uvolnila ztuhlé svaly a příjemně nás naladila. Pak mě musíš pořádně namydlit a při tom důkladně promasírovat; hlavně by ses měl soustředit na ta místa, kde mi to dělá obzvláštní potěšení. Takže na prsou a v podbřišku...“

„To nemůžu! Umíš si představit, co by to se mnou udělalo?“

„Pravděpodobně tě vzrušilo. Aspoň doufám; to by byla pěkně hrubá urážka, kdybys po mně ani nezatoužil. A když říkám masáž, tak předpokládám, že mě dovedeš k prvnímu vyvrcholení. Abys mohl začít s masáží zevnitř.“

Ian ze sebe vydal poněkud nesrozumitelný zvuk.

„Tím bych měla dosáhnout druhého vyvrcholení. Pak si zas lehneme do horké vody, abychom si odpočali. Pak mě opět důkladně namydlíš a můžeš začít holit. Doufám, že to umíš břitvou? Mně se třeba líbí, když mi uděláš na hlavě nějaké hezké ornamenty. Ale jestli neumíš a uděláš mě do hladka, nebudu se taky zlobit. Mám ráda, když mám dokonale hladkou kůži...“

„To mi připadá... je to takové... divné!“

„Neboj, tobě se to bude taky líbit. Samozřejmě ti to oplatím...“

Ian vydal jiný zvuk, rovněž nejasný.

„Pak mi opět natřeš tělo olejem, tentokrát dráždivým. A přijde bičování...“

„Co?“

„Pověsíš si mě za zápěstí a sešleháš mi celé tělo metlou, důtkami nebo devítiocasou kočkou. To neznáš? Nádherně to prokrví kůži... a pořádně přitlač, abych měla po těle hodně pruhů. Asi dostanu další orgasmus...“

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Tebe nevzrušuje bolest? No jo, jsi začátečník... já ji mám ráda. Proto se mi líbí, když mě k dalšímu kolu milování trochu přinutíš. Trochu hodně! Můžeš si i něco neobvyklého vymyslet sám, mám ráda překvapení!“

„Proč myslíš, že něco takového dokážu?“

„Když ne, tak ti pomůžu. Trochu si tě rozdráždím, ale neboj, nezabiju tě ani nepřivedu do blázince. Já jsem hodná a mírná...“

Ian si myslel, že je blázen; nahlas to neřekl, ale ony taky vnímaly.

„No, vypadá to, že tobě by to mohlo stačit, tak už bychom si jenom hezky odpočali ve vodě, něco snědli, prospali se... a večer můžeme jít tančit!“

Ian nevěřil, ale ostatní jej přesvědčovaly, že je to vše nezbytně nutné. Nakonec se přišel zeptat mne, jestli je to pravda.

„Nesmysl! Jo, to víš, že by se jim to líbilo! Jenže takhle se kluk snaží jen ze začátku, dokud je čerstvě zamilovanej. Pak to začne flinkat...“

„Zvlášť ty!“ zaječela dívka, „Heleď, nekaz nám jeho výchovu!“

„Drahoušku, zkus mu říct pravdu! Všechno tohle sis jenom vymyslela; nejen že ve vašem paláci nemáte koupelnu vykládanou růžovým mramorem a kruhový bazének se zlatými kohoutky, vy nemáte ani žádný palác, akorát venkovský statek, který vám na černo šlehla nějaká nepovedená čarodějka. Chystáte se ho přestavět, totiž tvůj otec, ale...“

„Já ti vyškrábu oči! To mu musíš všecko vykecat?“

„Neříkej, žes mu chtěla předstírat, že máte panství!“

Ian trpělivě vyčkal, až hádku nějak ukončíme.

„Tak podívej: pravda to není, ale je to přesně to, co by si přály prožít. Možná se jim to dokonce i podaří, až se vrátíme domů.“

„Víš, Denisi, měl bych na tebe ještě pár otázek...“

„Ne, prosím tě! Už ne; ale když mají holky chuť si povídat, vyptávej se jich! Nemusí být všecko pravda, ale rozhodně to bude zábavné!“

Ian mě potěšil, projevil poslušnost a vrátil se k děvčatům. Začal na nich vyzvídat, kolikrát je která vdaná a za koho; to téma je nesmírně těšilo, jedna přes druhou se začaly chlubit. A nabízet se, téměř vnucovat.

„Víš, ono se říká, že holka se má vdávat co nejdřív, co nejčastěji a s co největší parádou! Aby toho hodně poskákala, dokud je ještě nedospělá a nemá z toho rozum, protože až ho dostane, některých chlapů by si nevšimla...“

„Takže se taková holka vyspí s každým, koho potká, a ještě si o to sama řekne? To vám připadá morální?“

„No... můžeme se zeptat my tebe? Máš tu sestřičku Brenn, že?“

„Počítám, že mi stejně čtete myšlenky. Ano, mám.“

„Asi se brzy bude chtít vdávat. Je hezká, bude o ni zájem. Budeš jí do toho kecat, nebo ji necháš vybrat, koho bude chtít?“

„Samozřejmě se o tom poradíme. Taková holka nemá dost rozumu...“

„Aha. Při stanovení vhodného partnera budeš samozřejmě přihlížet k původu, majetku, společenskému postavení... viď?“

„Samozřejmě. Nemůžu dovolit, aby si vzala nějakého žebráka.“

„Co když nebude chtít toho, koho jí vybereš?“

„Nutit ji samozřejmě nebudu! Dohodneme se...“

„Aha. A co kdyby ji svedl někdo z nepřátelského klanu?“

Než stačil odpovědět, přečetly si: Zabil bych ho, hajzla!

A rozchechtaly se. „Tohle všechno ti připadá morální?“

„Všichni takhle uzavírají sňatky! Co je na tom divného?“

„A to vážně musí holka být do smrti věrná chlapovi, kterého získala takovým způsobem?“

„Samozřejmě! Je přece jeho manželka! Slíbila mu věrnost před Bohem!“

„Jak může dávat tak neuvážené sliby? Jak má vědět, co bude za rok za dva? Co když se ten její vypraví někam do války a zahyne tam?“

„Jako vdova se samozřejmě může vdát znovu! No, v poslední době přichází do módy ten... no, rozvod! Jako že se to všechno zruší. Ale...“

„Zruší se, že se kdysi milovali? Jak je to možné? To budou oba zapírat?“

„Ne... jen ten slib věrnosti! Prostě se rozejdou a vezmou si někoho jiného. Ale skutečně zbožná žena to nikdy neudělá!“

„Tak to teda nechápu! Jak může něco zrušit, co už bylo? Každý si to přece může přečíst v její paměti!“

„My neumíme číst myšlenky. Dokonce to ani nepovažujeme za správné.“

„Proč? Když chci někomu něco vyprávět, jednoduše mu to přehraju a je to. Proč by měl někdo druhý pracně studovat, co jsem se já už naučila? Časem se sladíte tak, že se prostě vnímáte. Mně se to líbí!“

Ian si pouze povzdychl. A jedna dívka naléhala:

„Zkus někdy té své Brenn dát na vybranou, co by chtěla!“

„Rozhodně by nesouhlasila, kdyby ji někdo chtěl ostříhat dohola!“

„Na poprvé určitě ne. Ale zvykla by si. A když by ovládla iluze, už by jí to mohlo být jedno...“ mluvčí si cvičně rozpustila po ramenou rezavé kadeře a vylepšila je zlatou čelenkou, posázenou drahokamy.

Ian polkl naprázdno; pořád ještě si na tyhle iluze nezvykl.

„Nechci, aby se Brenn setkala s lidmi jako jste vy!“ dodal si konečně té správné odvahy, „Nechci, aby byla bezbožná a zkažená...“

Nebránily se, dokonce ani nerozesmály. Jedna na chvíli rozostřila oči:

„Nevím přesně, co to bude, ale tvé sestřičce něco hrozí. Dokonce je možné, že to k ní přijde tvým přičiněním.“

„Chceš mě vystrašit?“

„To rozhodně ne. Jenom tě varovat. Bohužel to asi nebude mít smysl, nevím jistě, co to je. A ty nejsi z těch, kteří by věřili...“

„Jak můžeš vědět, čemu já věřím a čemu ne? V poslední době jsem viděl už tolik neuvěřitelných věcí, že si přestávám být jist...“

Napadlo mi zkusit, jestli se něco nedozvím já; zkusil jsem požádat o vizi a jednu jsem obdržel, ovšem na zcela jiné téma: vzpomněl jsem si, jak se ode mne poprvé nechala zbavit srsti Thaya. Nebyla tak docela člověk, spíš Pithecantropus erectus, podstatně chlupatější než lidé; oholení jí dělalo dobře, cítila se víc podobná svému okolí. Dělala si ze všeho legraci; proč ale jsem si na to vzpomněl zrovna teď?

Pokusil jsem se zjistit, kde se Thaya teď nachází, a spojit se s ní. Proč to? Nevím; tak nějak mi napadlo, že by mi mohla pomoci. Žádná odezva. Jako pokaždé od Zásahu; mohl bych říct, že se na mne vykašlala, ale chápu, že už pro ni nejsem partner. Ani když ji potřebuju...

Nešlo mi o Thayu, šlo mi o Rastagara. Ona by možná dokázala zjistit, kde se ukrývá. Nebo Assi. Napadla mi dokonce Axhar, chápete jak už jsem zoufalý? Jenže i čerti od nás dávají ruce pryč! Nedivím se otci, že se obrátil na lvici Alt°ankh, ta jediná snad ještě něco může...

Náhle jsem viděl ještě něco: kopcovité vřesoviště, modré nebe, skřivánci trylkující ve výši. Nádherně živé barvy; stejně nádherně barevná byla taky dívka s kadeřavými rezavými vlasy až na záda, rozesmátý pihovatý obličejík, bílá blůzička a kostkovaná skotská sukně. Procházela vřesovištěm, brodila se vysokou trávou až nad kolena a vyhýbala se mokřinám; prozpěvovala si nějakou lidovou písničku, na chvíli se zarazila a hleděla do dálky k modravým horám. Vnímal jsem její myšlenky snadněji, než bych čekal; ale týkaly se pouze běžných denních záležitostí. Až na to, že v ní byl úžasný magický potenciál, obrovská spousta kladné energie. Kdyby ji získal někdo, kdo ví jak ji využít, dokázal by...

Jenže já udělal něco zcela opačného: zavřel jsem kanál. Nikdy nedostanu malou Brenn; ale nezmocní se jí ani Rastagar. Nezapojíme ji do hry, ačkoliv tam původně měla nějak patřit. Nevím jak, ani se to nedozvím; už netoužím vědět absolutně všecko. Prostě a jednoduše jsem změnil budoucnost.

A probudil jsem se; mladí se pořád ještě povalovali a líně diskutovali na témata rozčilující Iana a příjemně bavící ostatní. Dívky si byly vědomy, že jejich názory ho dráždí a hněvají, což se jim už dávno nepovedlo; ne všecko z jejich řečí byla pravda a když, tak dost přehnaná.

„Já bych náhodou byla ráda, kdyby mě brácha občas za někoho provdal, ať bych chtěla nebo nechtěla! A mohl by i častějc! Má to akorát dvě chyby: jednak nemám žádnýho bráchu, a pak těžko najít chlapa, kterýho bych nechtěla aspoň jednou vyzkoušet!“

Ian se pokusil utajit: Takhle uvažují jenom kurvy!

„To by se mi taky líbilo!“ navázala plynule další, „Umíte si představit, seznámit se každou noc s několika cizími chlapy? Všechny si je prozkoumat, stáhnout si jejich paměť a když v ní bude něco zajímavýho...“

„Takhle to dělaly J-M v Paříži! Perfektní akce, skvělý výsledky! To bych taky chtěla; je to tak nádherně romantické!“

Ian si nechal vysvětlit o co šlo, a byl zděšen. Jeho zážitky z nevěstinců byly sporadické; když studoval a podařilo se mu ušetřit potřebnou částku peněz, zašel tam s kamarády něco si užít. No tedy... nebyl to nejlepší podnik toho druhu, místní dámy nebyly nejmladší ani nejkrásnější, byly zkrátka zkušené profesionálky a studentíci je zajímali pouze kvůli penězům. Příjemných pocitů v tom nebylo za mák; navíc Iana hrubě štvala nafoukanost bohatších spolužáků, kteří tam chodili častěji, mohli si vybrat a dávali mu svou nadřazenost rádi najevo. Pokud byli Angličané, připojila se též etnická nenávist Skotů; ještě o stupeň níž byli Irové, těmi pohrdal každý. Zkrátka, řada jeho zážitků byla vrcholně nepříjemných, ale jak je děvčata vnímaly, vzdychaly nadšením a přijímaly je jako okouzlující a romantické.

Ianovi postupně docházelo, že co je pro něj nepříjemné a ponižující, jim připadá zábavné; ať se děje cokoliv, jen když není nuda. Třeba meziklanové nepřátelství ho dlouho štvalo, v podstatě proti nikomu nic neměl a nechápal, proč by měl někoho nenávidět kvůli sporům, starým tři sta i více let. Holky to viděly zcela naopak; jsou-li (budou-li) jeho manželkami, patří do jeho klanu a nebylo by špatné vyjet si do Skotska a tam zlobit a provokovat členy nepřátelského klanu, aby s nimi bojovali, přepadali je, unášeli, znásilňovali a tak; může to být zábava, ne? Brenn by se určitě přidala, patřičně by ji vyškolily...

Ian pořád ještě spolehlivě reagoval, když se jednalo o sestřičku. Holkám by klanové rvačky klidně dovolil, ale Brenn musí zůstat hodná, poslušná, zbožná... Snad si uvědomoval, že ho provokují schválně, přesto každá zmínka o sestře vyvolávala další prudké emoce.

Poněvadž termín zbožnost použil několikrát, holky si usmyslely, že snad je nepovažuje za dostatečně oddané bohům. A už byl oheň na střeše; jak může někoho tak ošklivě podezírat? Ony přece dělají vše v souladu s vůlí svých Ochránců, obětují jim pravidelně ulovenou zvěř i případné nepřátele, nabízejí jim k potěšení vlastní tělo...

„Eeh?“

„Ve chvíli milostné extáze vnímají přece moji rozkoš i Ochránci! To nevíš?“

„To je lež! Takhle se snaží tě svými iluzemi ošálit Satan!“

„Co – ten zlý křesťanský bůh? No, toho sice neuctívám, ale kdyby přišel a chtěl si něco užít, proč ne? Známe jeho dcery, moc milý holky...“

A už se rafali. Ianovi povolily nervy, začal štěkat něco o planoucích hranicích, skřipcích a španělských botách, což jsou ve Skotsku tradiční nástroje k nápravě čarodějnic. Řekl jim toho trochu víc, než sám chtěl, ale ony byly naopak vrcholně potěšené, jak ho vytočily.

„Tak začni, ne? Koukej, ber to takhle: my jsme zde všecky strašně zlobivý holky; ty seš ten trestající anděl, kterej nás má potrestat! Můžeš nás bít, kopat, všelijak týrat... a začni ode mne!“

„Jenže tobě to nevadí, ještě se ti to líbí! Navíc by to skončilo orgiemi!“

„A co si myslíš, že po tobě od začátku chceme?“

Tedy, pořádná rvačka se správným koncem z toho nebyla; Ian byl ještě příliš slušně vychovaný, ani nejsilnějšími provokacemi jej nedokázaly pořádně vydráždit. Ale k nějakým hrátkám ho donutily; a možná by se to podařilo, kdyby se nezačaly dít věci.

Napřed přiběhli pejskové vyzvědači. Nepřátelský sbor se zastavil kousek odtud, sotva za nejbližším kopcem; tam začali budovat polní tábor, jejich jednotky se různě přemísťují a přerovnávají, zřejmě dle nějakého plánu. Není jasné, zda hodlají zaútočit ještě teď odpoledne, nebo to nechat až na zítřek, vojáci jsou jistě unavení, někteří zatím nedorazili.

Vzápětí na to přijel z druhé strany vévoda Dunbar se dvěma stovkami mužů, naverbovaných po pobřeží. Mnozí už prošli bojem, takže na nich byla znát dřívější zranění, ošetřená Ohněm. Taky jim znatelně stouplo sebevědomí; ten opojný pocit, že to oni jsou obránci víry, práva a spravedlnosti. Velitelé měli občas problém je udržet v klidu a pořádku.

Svolali jsme poradu. Probrali jsme situaci ze všech stran a rozhodli, že nejlepší, co můžeme udělat, bude noční přepad jejich tábora. To potěšilo především ty bojovnější, jako byli Tašša a René le Mogniére; zakázali jsme tedy veškeré aktivity mimo sledování, což obstarali psi. Ukryli jsme se do skal a vyčkávali, až padne soumrak.

Jak jsem očekával, vyslali několik jízdních hlídek; jejich dragouni pročesali kraj, ale do skal se odvážili jen na začátek. Nic neviděli; objevili pár pohozených odpadků, sebrali je a vítězoslavně přinesli svým velitelům jako důkaz, že jsme tam skutečně byli.

Za soumraku jsme se tiše zvedli a připravili. Nebyl žádný spěch, oni se jistě ještě neuložili ke spánku; psi viděli zářit spoustu ohňů, na kterých si vařili večeři. Dokonce tvrdili, že cítili vůni guláše a dostali chuť. My jsme se také najedli, tedy většina lidí; šelmy chodí do boje s hladovým žaludkem, aby je snadněji ovládla zuřivá bojovnost.

Ian za mnou přišel a vypadal nešťastně. „Co mám dělat já?“

„Ty si támhle sedni a čekej, až se vrátíme. Samozřejmě nechceme, abys šel do boje proti vlastním...“

Tím mu spadl ze srdce jeden kámen, ale ještě nějaké další zbývaly.

„Víš... holky se tak proměnily! Odpoledne jsme si tak krásně povídali... však víš! Teď jsou takové... jako zvíře, když cítí krev! Pomalovávají si tváře, koncentrují se na boj a... chtějí zabíjet. Oni budou bojovat!“

„Já taky, Iane. Byl bys taky takový, kdybysme šli do boje za Skotsko. Nedělej si s tím starosti, zítra je to zas přejde!“

„No ale přesto... mám takový nepříjemný pocit!“

„To před bitvou každý. Ano, někteří z nás možná zahynou. Víme o tom!“

„Měl bych... můžu se za vás aspoň modlit?“

„Ano, to bude nejsprávnější.“

Dunbar si vzal na starost velení v táboře. Já byl vrchním velitelem útoku na tábor; od zvědů jsme měli celkem jasnou představu, že se jedná o nepravidelný čtverec, chráněný místo strážních věží polními kulometnými hnízdy. Koně, které bychom jim snadno mohli ukrást, předvídavě ukryli doprostřed stanů, zato děla nechali stranou.

„Nejdřív se zbavíme jejich hlídek. Počítám, že budou pravidelně rozmístěné na dohled od tábora, takže útok musí být rychlý a koordinovaný...“

„To si vezmou na starost moji leopardi!“ svítily Taššovi oči.

„Souhlasím. Sotva to začne, zaútočíme na děla, vrhneme na ně nálože a vyhodíme je do povětří. Taky vozy se střelivem; ti hlupáci je schválně označují výstražnými nápisy. Co říkáš, René?“

„Samozřejmě!“

„Výbuchy nepochybně probudí celý tábor; pak prostě budeme podle možností útočit, kde se to bude hodit, a šířit zmatek. Můžete cokoliv zapálit, koně odehnat... zkrátka z toho jejich tábora nadělat trosky. Jasné?“

Nic lepšího se vymyslet nedalo; jediný sporný moment byl ten tichý přepad. Ještě jsem určil družstva, která se soustředí na kulomety; budou je muset zničit vrháním granátů co nejrychleji, protože jakmile se ty řehtačky dají do práce, mohly by nás pobít všechny.

Sledoval jsem, jak René dává instruktáž svým jezdcům. Měli jsme spoustu granátů z kořisti po zajatých dragounech, zápalné šňůry a ledacos dalšího; kluci z toho dokázali vyrobit parádní nálože. Těmi omotají dělo, do hlavně nacpou tolik granátů, kolik půjde; pak už zbývá jen zapálit šňůru a rychle zdrhat, než to bouchne a výbuchy rozervou hlaveň na kusy. Ty vozy se střelivem už půjdou lehce, to se dá svěřit i holkám...

Kupodivu nepadaly žádné posměšky a hádky, všichni naslouchali soustředěně a vážně. Dokonce i společná modlitba, která následovala, byla uctivější než jindy; jasný znak, že jde do tuhého.

Psi nám ohlásili, že v táboře nastává nějaký rozruch, důstojníci vydávají rozkazy, muži zhášejí ohně a ukládají se ke spánku. Vyrazili jsme i my; než jsme překonali vzdálenost k táboru, už většina zalehla, dokonce vystřídali ty hlídky. Teď by mohl být několik hodin klid...

„Vpřed!“ zavelel Tašša a v čele leopardů zmizel v trávě. Neviděli jsme je se plížit; ale náhle se téměř naráz vymrštili, dopadli na hlídkující vojáky a strhli je k zemi. Bylo to rychlé a tiché, cesta byla volná.

V ten moment jsem vydal povel k útoku. Všichni vyrazili...

A tehdy jsem pocítil mocný impuls energie. Někdo rázem probudil všechny živé bytosti v dosahu; lidé se vrhli po zbraních, zvířata začala vyvádět a trojčit. Dokonce i naši to ucítili a na chvíli se zarazili.

Vím, že začaly štěkat kulomety. Další strážní, kteří byli těsně u tábora, začali jako blázni pálit do tmy, jim odpovídali naši střelci. Ale všechno tohle jsem nevnímal, protože mě zajímala jediná osoba: Rastagar.

Když chtěl vyslat ten impuls, musel na chvíli otevřít svůj úkryt; nikdo jiný by jej za tu dobu nedokázal najít, ale já to stihl. Hned ho zase uzavřel a skryl, ale to jsem už byl uvnitř a zaútočil.

Poslal mi do cesty čtyři bojové anděly. To jsou velmi zvláštní bytosti; vyrovnají se mocí mému bratrovi Jerzymu a bojují zásadně na straně dobra, což brání v použití některých metod osvědčených u démonů. Jenže tohle byli cizí andělé; zřejmě považovali za démona mne. Taky se nedají zabít, pouze vyhnat, vytlačit z určitého prostoru, což je však obtížné a trvá to dlouho. Než jsem to stihl, Rastagar zmizel.

Když vám bude někdo vyprávět, že zlikvidoval zcela sám čtyři bojové anděly, nakopejte ho, je lhář. Já taky nebyl sám, pomohli mi někteří spojenci. Dokonce ve vrcholné fázi zaměstnali ty čtyři, abych mohl hledat toho lumpa. Marně, on na nic nečekal, už byl pryč. Andělé byli ochotni ho bránit vlastními těly jako mne moji supohlavci. Když jsem je ještě měl.

Tak jsme aspoň zničili ten jejich úkryt, vytěsnili ho z našeho světa a zabránili, aby ještě někdy vznikl. Myslím v tomto prostoru. Já vím, ještě má řadu dalších možností, ale tuhle už ne.

Když jsem se vrátil zpět do našeho lidského prostoru, tušil jsem už, co tam najdu. A vůbec jsem se nemýlil, bylo to strašné: příšerný masakr, který nikdo neřídil, nikdo mu nevelel; každý se zuřivě rval s tím, kdo mu zrovna přišel do rány. Nadarmo jsme se domlouvali na útoku, nadarmo cvičili koordinaci svých sil; všechny jako by posedl zuřivý běs, sotva spatřili nepřítele, vrhli se na něj a snažili se ho zabít bez ohledu na to, že měli původně zcela jiný úkol. Začali to Taššovi leopardi a připojily se všechny ostatní šelmy; jak mi později vysvětlil Artanna, opájelo je šílenství boje. Z šelem se přeneslo na lidi; vrhali se do nejhustšího chumlu nepřátel a tam zabíjeli, aniž si všímali vlastních zranění.

V lidském čase to netrvalo moc dlouho; když jsem převzal velení a vyslal mentální impuls k ústupu, většina uposlechla téměř okamžitě. Sežehl jsem Živým Ohněm, nač jsem dosáhl; nemá smysl vypočítávat jednotlivé akce, ale snažil jsem se co nejvíc oddělit naše lidi od protivníků. Podařilo se mi je uklidnit a přinutit, aby ustoupili; do stepi nás nepřítel nepronásledoval, ani bych jim to neradil. Stačilo, co jsme udělali s jejich táborem.

Jak se lidem postupně vracela rozvaha, já na tom byl čím dál hůř; strašně vyčerpaný, propadlý naprosté depresi. Jako ve snách jsem přebíral hlášení: byla sice zničena asi třetina nepřátelských sil, ale padla taky spousta našich. Nařídil jsem okamžitě se vrátit zpět do tábora a zaujmout obranu; pak jsem se zhroutil. Téměř v bezvědomí jsem sledoval, jak mne odnášejí zpět.

V ležení jsem upadl do tak příšerných duševních stavů, že vám je těžko můžu popsat. Bylo mi hrozně, trápily mě horečnaté sny a zjevovaly se mi vidiny příšerných, nepopsatelných bytostí. Bojoval jsem; opět jsem měl na své straně spojence z vyšších sfér, kteří se snažili udržet mne při životě. Ale do rozednění nemělo smysl cokoliv dělat...

Když jsem procitl k životu, ze všeho nejdřív jsem zjišťoval, kdo přežil a kdo... Výsledek byl neradostný, mnoho jich zmizelo. Vnímám aury všech, se kterými jsem byl v propojení. A věděl jsem, že už jsou mimo můj dosah.

První co jsem spatřil, když jsem vstal a rozhlédl se, byla císařská standarta, vztyčená před jeho přístřeškem. Charry dorazil; kdosi mi vyřizoval, že hodlá svolat štábní poradu. Složil jsem se k ohni, kdosi mi strčil do ruky šálek s nějakým horkým nápojem, já usrkával a snažil se zahřát. Klepal jsem se jako v horečce.

Z jedné strany ke mně došla Diana, z druhé Valérie. Pohlédly na sebe, pak Diana odběhla (vyřídit to Charrymu?), Valérie mne ovinula pažemi a prala do mě energii. Věděl jsem to, ale nereagoval.

Tu poradu uspořádal Charry přímo tam u ohně, nejspíš kvůli mně. Mlčky jsem poslouchal hlášení jednotlivých velitelů. Nejvíc zuřil Dunbar; z jeho odvedenců padla víc než polovina. Když začala ta zběsilá přestřelka, jako by zešíleli, útočili zcela bezhlavě a nedali se zvládnout. Janek měl nějaká ošklivá podezření, ale prozatím si je nechal pro sebe.

„Tím myslíš co?“ zavrčel Charry jako vzteklý pitbul.

„No – ať ti to radši řekne Denis!“

Charry se už nemohl víc mračit; mávl rukou.

Tašša měl ovázanou levou tlapu a natržené ucho. Sotva mu dovolili promluvit, zavrčel: „Napadli nás zlí démoni. Nebyli jsme při smyslech!“

„Tys nějaké viděl?“

„Cítil jsem je. Moji jezdci nevěděli, zda bojovat proti nepříteli nebo proti nim! Volal jsem duchy svých předků; až oni nás zachránili!“ Položil tlapu na osmihrotý kříž, vtavený do srsti na prsou.

„Myslíš si, že útok démonů je omluvou pro neposlušnost v bitvě?“

„Nevím. Pane, bojovali jsme ukázněně, dokud nedošlo k tomu... útoku. Máš pravdu, neuposlechli jsme rozkaz. Omlouvat se nebudu. Padlo tolik leopardů, lvů a všech ostatních, že vzkazuju tomu, kdo to způsobil: až opustím svoji kožešinu, najdu si ho a roztrhám na kusy! Pak ať mne třeba přijme Pán Wašoriwe do své družiny a vede do propasti zavržených; ale pomstím se!“

Lidé se tvářili divně, ale Charry je zvyklý věřit šelmám. Mračil se dál, ale bral jeho slova vážně. Mne napadlo jediné: Wašoriwe už dávno není jen pánem zavržených.

Další na řadě byl Monty Draggon jako můj zástupce. Stačilo však, aby se na něj Charry jen podíval a srdce mu spadlo do kalhot; pokusil se něco říct na svou obranu, pak jen rezignovaně pokrčil rameny. René le Mogniére se naopak přihlásil sám:

„Měli jsme za úkol dobýt a zničit děla. Nesplnili jsme ho, v tom zmatku jsme se k nim prostě nedostali. Některé zničil později Denis Ohněm. My jsme zničili alespoň dvě kulometná hnízda. Jinak by kulomety pobily ještě víc našich. Jinak – lituji.“

Ještě zbývala Bonny. Velice zachmuřená: „Zahynuli pouze dva psi. Ale taky jsem cítila, co se stalo. Připojuji se k tomu, co říkal Tašša. Wašoriwe je také můj pán.“

Charry ze sebe vydal další zlé zavrčení. Pak se rozhlédl a protože nikdo nechtěl nic říct, jeho oči utkvěly na mně. „Denisi, co nám k tomu řekneš?“

„Byl to Rastagar. Bojoval jsem s ním.“

„Zničil jsi ho?“

„Ne. Utekl. Poslal proti mně čtyři bojové anděly.“

„Čtyři... co?“

„Kdyby jich bylo pět, nepřežil bych to.“

Valérie postřehla, že Charry nechápe; nahnula se k němu a snažila se mu vysvětlit, co je to battle-angel. Asi moc nepochopil:

„Kolik bys jich zvládla ty?“

„Blbá otázka! Radši bych se s nima nepotkala!“

„Říkala jsi, že mu Denis zrušil nějaký úkryt. Jak to je s tím?“

„Rastagar přišel o hmotné tělo, ale má ještě astrální. Zřejmě dokáže někde existovat, ale v jakém světě, to nevím. Vytváří si v našem prostoru malé dočasné úkryty, ze kterých vyráží do útoku. Jeden mu Denis zničil.“

„Kolik takových má?“

„To je fuk. Může si vytvořit i další. Zlomový bod je moment, kdy vstupuje z úkrytu do stabilního světa; v tu chvíli se dá objevit. Pak záleží na tom, jak rychle zaútočíš, a jak on zavře tu bránu.“

„Denis to dokázal?“

„Zřejmě se mu vrátila schopnost vycítit Brány. Všechno mu nedokázali vzít.“

„Hm. Kdy už konečně skoncujete s tím Rastagarem?“

„Obdivuji tvoje sebevědomí. Že se tak ptáš.“

„Vlastně jediné co udělal bylo, že způsobil poplach?“

„V tu chvíli to stačilo. Byl to nejúčinnější zásah. Všimli si útoku.“

„Dokázali byste to taky?“

„Vyslat impuls dokáže i malý děcko. Třeba Gina nebo Danae.“

„Takže Rastagar není mimořádně dobrý?“

„Nemám zdání. Moc toho zatím nepředvedl: jednoduchou iluzi, že navštívil toho důstojníčka a předal mu rozkazy. A teď ten poplach. Že vyslal ty čtyři b-angy, není ani tak jeho zásluha, jako jejich. Možná ještě něco umí...“

„Umí utéct a schovat se. A vy ho nedokážete najít!“

„Nejde o to najít jeho, ale jeho Ochránce. Pak už by to nebyl problém.“

Charry se kousal do rtů a nevěděl, co by řekl. Bojovat s nepřítelem umí, ale co s nepřátelským čarodějem? A co s jeho Pány?

„Chrání svou zemi,“ řekl Jan Dunbar, „S tím ještě budou potíže!“

„To mi zkus vysvětlit!“

„Záležitost teritoria,“ ukazoval Janek a kreslil při tom do písku, „Když ovládáš určitý prostor a máš Ochránce, bojují za to území jako za svoje. Na druhé straně jsou taky Ochránci, jistě. Mohou se i různě spojovat: pradávná božstva s novými, bohové s démony... všelijak.“

„To víš od Julie?“

„Tak nějak. Třeba v Římě žijí křesťanští svatí s pohanskými božstvy Římanů v jakési... symbióze. Nebo v Německu. Wotan...“

Charry nespokojeně škubl rukou: „Tady jsme v Africe, ne?“

„Angličanům se zjevně podařilo přesvědčit Ochránce, že je to jejich teritorium. Možná k tomu přispěla i Morrigan. Ona je taková...“

Tohle jméno zvedne Charrymu krevní tlak zcela spolehlivě. Vybuchl:

„Ať je to jak chce, zničte toho Rastagara a všecko, co s ním souvisí! Už mám toho mizery až po krk!“

„To bychom nesmírně rádi, pane...“

Jenže Charry už opět soustředil svou pozornost na mne.

„Udělám, co budu moci.“ řekl jsem, „Teď ale... je mi líto.“

Charry na mě chvíli zíral zachmuřeným pohledem.

„No, jakáž pomoc; magie nám vybouchla, tak to budeme muset dotlouct rukama. Až se dáš dohromady natolik, abys začal vnímat okolí, dej vědět. Zatím... hej, vy! Potřebuju pár pořádných hlídek! A když říkám pořádných, tak tím myslím...“

Zvedl se a šel vydávat rozkazy; hned po něm odešli i všichni ostatní. Tak jsem se taky zvedl. Šelma by se za takové situace odplížila tiše zdechnout do houštin; ale kam se mám schovat já?

Ve škvíře mezi dvěma skalami seděl Ian a brečel.

„Oni jsou mrtvý!“ rozkřikl se na mne, sotva mne uviděl, „Ty dvě, víš? Obě jsou mrtvý, chápeš to vůbec?“

Neřekl jsem nic. Nemělo smysl něco říkat. On ani odpověď nečekal.

„To já jsem blbej,“ vzlykal, „Já si pořád myslel, že je to jenom taková hra... May to dostala někde tam... Pet dojela zpátky, skoro mrtvá... prostřílená, páteř přeraženou... umřela mi v náručí! A já jim ještě pomáhal se pomalovat do bitvy!“

Sevřel jsem ho v náručí. Bude dobře, když se vypovídá.

„Byly tak mladý... říkaly, že je potřeba se milovat dneska, protože zejtra můžem umřít! Já myslel, že si dělají blázny...“

Napadlo mi ho trochu zklidnit mentálně; asi to zabralo, uklidňoval se. Nechal jsem ho sedět tam, co byl a chtěl od něho jít pryč, ale zadržel mě:

„Tobě se taky něco nepovedlo, viď? Říkali, žes chtěl zabít Rastagara, ale on byl silnější a utekl ti!“

„Ano, to je pravda.“

„Žes prý... neměl dost síly, abys ho porazil.“

Začínalo mu to myslet logicky. Ne že bych z toho měl radost.

„Ano. Neměl jsem na něj.“ řekl jsem konečně.

„Já... poradím ti. Je zapotřebí... někoho obětovat.“

Odstrčil jsem ho a zatřásl jím, ale myslel to docela vážně.

„Nechápeš? Obětuj mě! Zabij mě jako oběť!“

„To nemůžu.“

„Já se hlásím dobrovolně! Aspoň se s nima zase sejdu! Slíbil jsem jim... až tohle všecko skončí, že je vezmu domů, do Skotska, představím Brenn! Tak chápeš, moje krev... už začínám věřit, že existují válečný bohové, kterým je potřeba obětovat lidi! Aby ti zajistili vítězství!“

„Nesmysl.“

„Nejsem ti na to dost dobrej? Ne, počkej, poslouchej mě! Víš, co mi řekla Pet, než umřela? Chtěla, abych ji polil lihem a zapálil... Že prej čarodějka má zemřít v ohni! Že to je nějakej... rituál!“

„Je to nesmysl, Iane. Takhle se to nedělá!“

„To nevím. Ale chci vědět! Hele, já četl Frazera, Zlatou ratolest... taky Maloryho, Smrt krále Artuše! Nejsem žádnej pitomec...“

Horečně jsem přemýšlel, jak ho utišit. Byl v šoku, blábolil nesmysly a já se bál, aby si v rozrušení něco neudělal. Ještě jsem ho trochu zklidnil. Na to usedl zpátky do té škvíry mezi skalami, celý se jako svinul do klubíčka; znehybněl, jen slzy mu tekly po tvářích.

A já šel a vyhledal si nějaký podobný úkryt. Na jeho blábolení něco bylo, to se nedá popřít. Za dávných časů by to možná skutečně řešili tím, že by někomu podřízli krk. Někomu velmi významnému! Keltové, Vikingové, Řekové... když byla situace zcela bezvýchodná, vyřešili ji tím, že obětovali krále. Nebo králova syna. Náš král však nemá syna! Další možnost: nevinnou pannu. Krev nevinných, panen či dětí, je zvlášť účinný prostředek...

Pocítil jsem, že mne tyto úvahy vtahují do bludného kruhu. Přesekal jsem veškeré svazky s dívkou Brenn skutečně účinně? Pořád ještě jsem nepřišel na to, jakou v tom hraje roli; jakou měla hrát.

Stop! Musím začít od začátku; ujasnit si vlastní situaci, nejdřív uvést do souladu sebe a až potom vše ostatní. Takže: jsem těžce oslabený, souboj s těmi bojovými anděly mne rozhodil, způsobil mi šok. Tomu se nemůžu divit, andělé tak působí vždycky. Způsobují, že člověk začne pochybovat: jsem ještě vůbec na správné straně? Pro Templáře je životně důležité vědomí, že vykonávám svou službu v souladu s vůlí Boží; kdyby to bylo jinak, nebyl bych ničím. Kdyby proti mně postavil démony, zlikvidoval bych je a vůbec nad tím neuvažoval. Ale oni byli bojoví andělé! Jak říká Va, b-angové.

Co vlastně přesně jsou andělé? Víme toho o nich míň než o démonech. Jsou služebníky a posly Nejvyššího, do kontaktu s lidmi vstupují vždy s Jeho vědomím. Což by mělo znamenat, že ten, proti komu se postaví, je v nemilosti, v neprávu. Jenže i já měl na své straně anděly! Minimálně jednoho, Jerzyho, který býval mým bratrem. Taky mám v poslední době hodně významných kontaktů s bytostmi z druhé strany. Démony jako Wašoriwe, čerty jako Axhar. Dceruška z Pekla, jak milé! Je možné, že Wašoriwe už není démon, že se nám podařilo ho posunout do vyšší úrovně?

Morrigan hovořila za Cowen, shromáždění bohů. Neřekla přesně jakých, jak vysoko postavených a z jakého teritoria. Nelhala, to jsme si ověřili. Naši Ochránci se rozhodli mlčet a stáhnout se, přestali nám pomáhat. Je vzestup Rastagara přirozený důsledek? Než jsme ho zabili, tvrdil, že je náš bratr z jiné lóže. Mohl mít pravdu? Crowleyho Zlatý úsvit není právě přátelská sekta, ale můžeme z toho odvodit, že není vůbec nic? Možná jsme měli napřed vyslechnout jeho návrhy, než jsme ho... Inu, pozdě bycha honit.

Bojujeme uprostřed Afriky, na teritoriu afrických bohů. Těm určitě nevadí bitvy a krveprolití, zvlášť když si to rozdávají dvě nepřátelské skupiny. Angličany nenávidí; Reorty uctívali, protože se jich báli, což neznamená, že je měli rádi. Mysleli jsme, že jim udělá radost, když odejdeme; nejspíš by byli ještě radši, kdybychom všichni pochcípali.

Kam odešly duše všech těch mrtvých? V poslední bitvě jsme je darovali Wašoriwemu. V pořádku, většina jich byli Reorti. Kam odešli dneska? To se dá vysledovat, zůstává určitá mentální stopa... Angličané byli většinou křesťané, ale pozor: protestanti. Jejich učení jsem nikdy nestudoval, dostatečně mne nepřitahovalo. Vím, že vycházejí z Bible krále Jakuba z roku 1620, to je na Templáře příliš novodobá verze. Zrušili veškeré svaté, popírají jejich existenci a neuznávají jejich moc; nelze se divit, v době Jindřicha VIII. se postavili proti nim, byli to katoličtí svatí. Potom nějaké další zavedli, ale to je na mne příliš nejistá půda.

Co přesně je takový svatý? Lidská bytost, která v průběhu života dosáhla vysoké duchovní úrovně; po smrti nepokračoval v koloběhu životů, zůstal ve službách Pána a vykonává ochrannou službu nad smrtelníky. K jejich potřebám a hříšným sklonům bývá chápavější než ti z vyšších hladin; Asijci by jej označili za poloboha. Když takové bytosti v systému chybí, nahrazují je... andělé? Takoví, jaké jsem měl tu čest poznat na vlastní kůži?

Tak tedy, došlo k boji. Zahynula řada lidí, jejich duše opustily tělo, ti andělé si je vzali a odvedli. Do ráje, do pekla, do očistce... to ne, to je katolická verze. Prostě někam. Co se ale stalo s těmi, kdo křesťany nebyli? Askari, sipáhíové, muslimští jezdci? A kam odešli naši mrtví? Po opuštění těla je duše dost zmatená, bloudí v temnotách, nechápe co se děje, těžko se může bránit agresivní výzvě. A andělé jsou silně agresivní, to víme! Takže se dá říct, že naše lidi zajali?

Kdyby to tak bylo, znamená to, že mi oplatili to od posledně. Já jsem dal jejich duše lvímu démonovi, oni je vzali do svého Království, pro nás stejně nepříjemného. Nemáme si co vyčítat. Nejspíš se pokusí je přecvičit. Bůh buď milostiv holkám jako May a Pet, nebo jak si říkaly...

No, a co já s tím? Především vezměme v úvahu, že to byly moje manželky, zasvěcené bojovnice řádu. Ocejchované našimi symboly. Můžeme je považovat za zajatkyně, ale taky... za výsadek! Jedna hezká řádová poučka: Jestliže zjistíš, že ses dostal do pekla, považuj se za rozvědčíka. Tvá služba doposud neskončila, jen pokračuje jinde! Oni samozřejmě nejsou v pekle, to ale na výsledku celkem nic nemění.

Co je nebe? My si ho představujeme jako určité rekreační středisko, kam se dostaneme, když už opravdu nemůžeme dál. Tam nás nechají sdostatek odpočinout, ošetří nám rány a nechají uklidnit po předchozích depresivních zážitcích. Taky tam může být hraní na harfu a velebení Hospodina, zpěv a hudbu máme všichni rádi. Ale zranění se rychle zacelí; a jakmile nás odpočinek začne nudit, už se zase hlásíme do služby. Bůh je laskavý a určitě pro nás nějaké dostatečně vzrušující místo najde...

Ty dvě holky, May a Pet, jsou teď na nějakém místě. Můžu jim poslat impuls; i když nedokážu najít je, můžu zaktivovat jejich kříže. Jestli můžou ony odpovědět, to nevím. Ale dát jim vědět, že jejich služba nekončí, jsou pořád s námi a můžou...

Můžou třeba chránit Brenn. Ano, to je hezký, konkrétní úkol. Pohlídat ji, aby jí nikdo neublížil, z jakékoliv strany. Když jsem ji dokázal najít já, zvládnou to bez problémů taky; koordináty dostanou od Iana. Ale Ian musí zůstat naživu, zapomenout na ty nesmyslné nápady!

Vstal jsem; už jsem se cítil silnější. Vyhledal jsem Iana a pokusil se mu vysvětlit všechno to, co jsem právě promyslel. Chápavě přikyvoval a snad to skutečně chápal; aspoň v mezích současné situace. Což mě uklidnilo.

U ohně seděla Bonny v podobě něco mezi, ani lidské, ani psí; taková jí vyhovuje nejvíc, říká jí odpočinková. Čelisti měla mírně protažené dopředu, ze rtů vyčnívaly dlouhé tesáky. Celé tělo porostlé jemnou srstí, svádějící k pohlazení, velké kulaté uši, štíhlé svalnaté ruce i nohy, dráždivě svůdný pach šelmy. Líbila se mi a věděla to. Ruce měla lidské, držela v nich hrnek s horkým posilujícím nápojem a občas upíjela. Pokývla, abych si nalil.

„Myslel sis, že mají dost?“ ušklíbla se, „Ani náhodou! Rajtují sem tam, přeskupují se a chystají k útoku. K něčemu ještě dojde...“

Skutečně jsem si přisedl a nalil. Osvěžilo mě to.

Bonny nasála do čenichu moji vůni a ušklíbla se koutkem úst.

„Máš starosti. Málo energie. Potřeboval by ses napít horké krve z čerstvě uloveného zvířete. A milovat se s divokou šelmou...“

Šelmy mají výhodu: říkají přesně to, co si myslí. „Ano, možná by mi to pomohlo. Ale zároveň posunulo o další stupeň dolů. V poslední době mám čím dál víc kontaktů s nižšími bytostmi než s těmi nahoře. Začínám se bát.“

Chvíli rozvažovala. Neodmítla ten názor, ani se neurazila.

„Řekla jsi, že teď patříš Wašoriwovi.“ zkusil jsem vysvětlit.

„Nepatřím mu. Patřím jen sama sobě. Ale dva psi z mojí smečky odešli. Tam k němu, vím to. On teď bere všechno, co odchází.“

„Šli tam i padlí lvi a leopardi? A... moji lidé?“

„To nevím. Měli by, ne? Nemám žádné stopy... nevím...“ Až do této chvíle téměř nehýbala obličejem, ale teď nervózně poškubávala čenichem a natáčela uši do stran. Něco zkoušela zjistit.

A mě náhle bolestivě píchlo u srdce: bude mi chybět. Už dlouho se mnou nezůstane, bohužel. I přátelé se rozcházejí.

„Zkusím najít stopu.“ řekla, dopila a odešla.

Šel jsem za Charrym, který se skláněl nad mapou a naslouchal vysvětlování svých důstojníků. Ohlédl se po mně, pak řekl: „Když to shrneme: chystají se k útoku. Jaké máme šance se udržet?“

„Navrhuji organizovaný ústup.“ řekl Jan Dunbar, „Podle původního plánu.“

„Má někdo jiný návrh?“ rozhlédl se Charry, ale nikdo se neozval.

„Hm, tak je to jasný. Sledujte je, a až se pohnou, dejte vědět. Obsadíme skály a budeme se bránit; až použijí těžkou techniku nebo se dostanou blíž, ustoupíme do další linie a tak pořád až... no, zkrátka co nejdéle. Valérie, jak daleko je karavana?“

„Ještě není zcela z dosahu.“ zavrtěla hlavou Va, „Počítám tak dva tři dny je budeme muset vázat. Pak už snad...“

„Proč postupují tak pomalu?“

„Postupují, jak nejrychleji dokážou. Není to jejich vina.“

Charry podrážděně zavrčel, ale čí je to vina, se nezeptal. Gestem naznačil konec porady; vzápětí však kývl na mne:

„Vypadáš o poznání líp než předtím. Už můžeš nějak pomáhat?“

„Dělám co můžu, můj pane.“

„To doufám. No, ještě chvíli můžeš odpočívat.“

Dobrá rada nad zlato. Šel jsem si odpočinout.

Jenže přišel Ian. Taky už vypadal líp; ale v očích měl divný přísvit. Pokynul jsem mu, aby si sedl ke mně a nechal ho srovnat myšlenky.

„Tamto, co jsem říkal... jsem myslel vážně.“

„Možná. Ale je to nesmysl.“

„Není, a ty to víš. Pomohlo by to.“

„Beru na vědomí, Mistře čaroději. Ale potěšilo by mě, kdybys laskavě rozhodnutí ponechal na mně. Můžu doufat, že nic neuspěcháš?“

„Nebereš mě vážně, já vím.“

„Zcela naopak. Beru tě vážněji, než myslíš. Uvažuju...“

„Já taky uvažuju. Za posledních pár hodin jsem toho myslím pochopil víc, než za celou dobu předtím. Mám spoustu otázek...“

„A já nemám náladu odpovídat na pitomé dotazy. Takže bych tě prosil, abys ty blbé vypustil a soustředil se na ty rozumné.“

„To bude problém. Omlouvám se předem pro případ, že... no. Vzpomínám si na knížky, co jsem hltal, když jsem byl kluk. Jaký smysl má třeba ta Zlatá ratolest? V mládí mě okouzlovala...“

„Četla to taky Brenn?“

„Nemám zdání. Máme ji v knihovně, takže mohla. Máme spoustu knih.“

„I Ossianovy básně a legendy z cyklu Mabinogi. Královskou dceru z Erinu určitě taky.“

„Jsme Skotové. Irské legendy nebereme moc vážně. To bysme se jinak museli zbláznit... Nemáš někdy pocit, že Irové už blázni jsou?“

„Často. Na otázku, jejíž formulaci promýšlíš: Obětní rituály existovaly a existují. Já je moc vážně neberu. Zvlášť ne obětování živých lidí.“

„A sebeobětování?“

„Ne. Nesouhlasím!“

„Vzpomínáš, jak visela Efka v těch větvích? Přesně stejně byl pověšen na posvátný strom Ygddrasil Vikingský bůh Odin.“

„Takže znáš i skandinávské legendy?“

„Vědminu píseň, Poučení Vysokého a takové věci.“

„Iane, tvoje znalosti jsou... překvapující. Zaráží mě...“

„Kdybys byl včas souhlasil a provedl moje Propojení s tvojí Danielou...“

To už na mne bylo moc. Nadechl jsem se... a zase vydechl.

„Nebo se už nedokážeš transformovat?“

To byla záměrná urážka. Takhle se zeptat... Jenže pravda byla krutá:

„Dokázal bych to, ale nechci se zbytečně vyčerpávat. Z nesmyslných důvodů a teď, v ohrožení. Dřív jsem to dokázal jen pro zábavu, máš pravdu. Je možné, že za pár měsíců to zase zvládnu. Vím jak, ale...“

„Proč tedy odmítáš přebírat sílu kamarádů, kteří ti chtějí pomoci?“

„Dobře, máš ve všem pravdu. Možná jsem zbytečně opatrný. Dřív jsem nebyl, taky pravda. Třeba s tebou nezacházím, jak si zasloužíš. Dost znáš, spoustu věcí jsi převzal. Promiň. Budu ti odpovídat.“

„Nejdřív odpověz na ty první věci!“

„Rastagar tam Efku určitě pověsil, aby mi dal výzvu. Efka to znala taky, jako my všichni. Jestli jí to nějak pomohlo – nevím.“

„Považuješ za možné, aby sebeobětováním někdo dosáhl vyšší úrovně?“

„Vyloučit se to nedá. Ale spoléhat na to taky ne.“

„Takže Efka s tím možná souhlasila?“

„V poslední chvíli, když už věděla, že zemře, možná. Já bych to zkusil.“

Ian potřásl hlavou a zamyslel se: „Existuje Svatý Grál?“

„Nevím. Nikdy jsem ho neviděl. Ani nikdo z věrohodných svědků.“

„Takže existovat nemusí?“

„Věřím, že existovala nějaká číše, ze které pil Spasitel při poslední večeři. Věřím, že má magickou moc. Méně už věřím, že je ještě nyní naplněna Kristovou krví a ta dokáže léčit každého, kdo jde kolem. A rozhodně bych na to vážně nespoléhal.“

„A především: není nikde tady, co?“

„Kdybych věděl, kde je Svatý Grál, postaral bych se, aby byl umístěn na důstojné místo a věděl o tom každý, kdo to vědět má.“

„Aha. Co vůbec soudíš o takových... artefaktech?“

„Moc artefaktů je nepochybná. Jenže... já je moc nepoužíval. Vůbec jsem se nesoustřeďoval na předměty... Víš, každý má svůj styl magie. Spíš jsem se orientoval na různé důležité bytosti. Možná to byla chyba.“

„Ty přiznáváš, že taky děláš chyby?“

„Poslední dobou až příliš.“

„Když jsem byl malý, snil jsem o takových věcech. Meči Excaliburu. Nebo o kamenném trůnu Skotských králů...“

„Na to nevím, co říct. Jistě to nějaký význam má. Já sice taky mám zasvěcený meč, vyrobil mi ho kdysi Tošio, ale nemám ho ani s sebou, nechal jsem ho v otcově domácí svatyni ve stojanu. Vím kde je, to docela stačí. Nevidím důvod sbírat takové ty věci... koruny a trůny...“

„Já bych o to zájem měl!“

„To je v pořádku! Zkus je získat, když to dokážeš.“

„Má čaroděj vyšší moc než král?“

„Král je ke své zemi připoután. Čaroděj není připoután k ničemu, dokonce ani k vlastnímu životu. Je nezávislý, svobodný. Nezajímá ho, jestli stojí výš nebo níž než někdo druhý. Je vítr ve větru.“

Čím déle jsem mluvil, tím víc jsem chápal, že takhle je to k ničemu. Moje myšlenky se rozbíhaly docela jiným směrem; vzpomínal jsem na období, kdy se dívky intenzivně zabývaly průzkumem kamenů v reortských špercích a zkoušely zjistit, jaké informace jsou do nich vloženy. Další asociace ve mně probudila Bonny svým návrhem; vlastně to byla velice dobrá rada. A jestli on tak moc touží po Dany...

Co jsem mu říkal ohledně transformace, nebyla tak docela pravda. Vytvořil jsem Vzor Dany a pečlivě jej uložil do informačního pole, abych si ji mohl kdykoliv bez obtíží vyvolat. Jestli jsem pracoval dobře, měl by zůstat nedotčen čímkoliv následujícím; takže vlastně stačí minimální úsilí...

Ian umlkl v půli slova, když jsem se začal měnit. Stejně jako se já rád dívám, když se proměňuje třeba Bonny; je to úžasně vzrušující. Samotná proměna je příjemná i mně; existuje téměř nepostřehnutelný okamžik ztráty vědomí, kdy už nejsem to a ještě nejsem ono, zvláštní chvíle, kterou dokážu těžko popsat těm, co to nezažili. I ty jeho užaslé oči mne fascinovaly.

Pak jsem řekla: „Chtěl jsi vidět Danielu. No, jak se ti líbím?“

Byl to pro něj šok. Vztáhl ruku, aby se mě dotknul, ale neodvážil se.

„Ale jo, můžeš si na mě šáhnout! Nerozpustím se; i když i to bych mohla!“

„Já... teď seš vážně Daniela?“ vykoktal.

Ano, byla jsem vážně Daniela. A byla jsem plná síly a energie; vůbec jsem si nepamatovala, kolik jsem jí do tohoto vzoru marnotratně uložil. Tehdy to zřejmě bylo naprosto jedno, uložil jsem ještě řádku dalších vzorů, jen tak pro každý případ. Tehdy to nemělo žádný význam...

„A... to by teď jako šlo...?“ položil další otázku.

No ano, samozřejmě by to šlo. Jde spíš o to, aby ses nevyplašil; přece jen nemáš tu otrlost nás ostrovanů. Budu muset chvilku mluvit.

„Možná bych se měla představit. Jsem Dany, něco jako Denisova mladší sestra. Shodné spolu máme rodinnou podobu a otisky prstů, jinak dost málo; ani znalosti nemám všechny, co on. Ale jsem čarodějka, asi jako ty ostatní, co ses s nimi kamarádil předtím. Budeš se mnou muset začít úplně znovu.“

Ach jé! To slovo sestra je pro něj kámen úrazu; jak jsem je použila, on si vzpomněl na Brenn a automaticky mu naskočil červený poplach: Nesmíš!

„Ale Denis... kde je teď? Nebude zuřit, až se to dozví?“

„Už ti holky přece vysvětlovaly, že podle našich zvyků se sluší projevit poctu manželce, sestře či dceři vůdce klanu, ne?“ (Dokonce je urážkou rodu to neudělat, ale to bych zatím nezdůrazňovala.)

To zajisté chápal; ovšem zatím mu nepřipadalo možné sápat se na mě jako na kořist a brutálně se mě zmocnit, jak ho k tomu vyzývalo jeho tělo. Zatím měl minimální zkušenosti s princeznami. Spíš s ženami z nevěstinců; tam jim však ponechal iniciativu a dělal, co navrhovaly. Holky z cowenu si počínaly stejně, kdyby to nechaly na něm, těžko by se dočkaly...

Muži bez kasty ten zážitek obvykle popisují takto: „Najednou, ani nevím jak, mě ovládla taková vášeň, že jsem vůbec nevěděl, co dělám. Vrhl jsem se na ni jako zvíře; ona se chudinka nějak bránila, ale já na to vůbec nebral ohled, byl jsem jako smyslu zbavený. Pak jsem se hrozně styděl...“

Jenže takhle čarodějka nemůže zacházet s kamarádem, kterého chce dostat na svoji úroveň; až by se dozvěděl, jak to dělá, propadl by depresi a těžko se s tím vyrovnával. Ne že bych neuměla mírnější verzi...

„Potřebuju tě,“ řekla jsem a trochu ho korigovala hlasem, „Jsem dočista vyčerpaná a tvoje tělo je plné síly; a když jsi mi slíbil pomoc...“

Tohle byl naopak plusový stimul; čestný muž neodmítne pomoc dámě v nesnázích. Jakmile se začal cítit jako hrdina, co pomáhá kamarádce z průšvihu, stouplo mu sebevědomí i... Ještě jsem ho trochu podráždila hlasem i energií a když jsem se ujistila, že reaguje správně, s potěšením jsem se před ním rozvinula, zády opřená o rozpálenou skálu.

Napíchl přesně ty čakry, které jsem potřebovala. Že jsem cynická mrcha? To jste nevěděli? Jenomže teď jsem odsunula veškerou rozvahu a soustředila se na rozkoš, kterou mi působil; i čarodějky občas propadají emocím. Takže to první kolo bylo čistě pro moje potěšení.

Dost se vyčerpal, ale perfektně jsme se tělesně sladili, takže mentální propojení přišlo téměř samo. Nechala jsem ho ležet na sobě, jeho tělo bylo těžké, já byla zády přitisknutá ke skále a bolestivě vnímala každou vrásku, prohlubeň, výstupek, drobný kamínek... Ráda se lopatkami opírám o něco příjemně stimulujícího: horký písek, ostré kamínky, tuhou stepní trávu a tak. Ještě jsem to nezkusila na loži z hřebíků. Bylo součástí smrtící extáze Efky, když jí probodávaly tělo dlouhé trny akácií?

(Ano, Ian měl pravdu. Před smrtí spolu bojovali a milovali se; jenom ten kratičký okamžik mezi životem a smrtí mohla cítit to, co z něj zbylo.)

(Divím se, že Denis nechápe to, co mně je zřejmé na první pokus, situaci roztomilého démonka, kterého připravili o hmotné tělo. Já bych si s ním poradila bez problémů, jen kdyby mě na něj pustili!)

Jenže teď sonduju Iana. Chudák kluk, má v hlavě z našich poučení pěkný zmatek. Už udělal pár kroků úvodní fáze; převzal spoustu zajímavých informací a je ochoten zaprodat tělo i duši našim (zvrhlým) vášním, aby se domohl dalších. Dokonce už koketuje s myšlenkou předhodit nám (malou něžnou nevinnou) sestřičku Brenn; sice je to pro něj strašlivé pomyšlení, ale už mu to párkrát blesklo hlavou a nesesypal se z toho. Nechápe pouze jedno: že Brenn je už velká holka a stejně si nakonec udělá, co bude chtít; k čemu by potřebovala jeho souhlas?

Ano, tady je jeho problém: pořád ještě má pocit, že je za svoje počínání odpovědný nějaké světské vrchnosti. Královně, císaři, parlamentu, zákonům, tatínkovi nebo staršímu bráškovi. Nebo domovnici a trafikantovi? Mým úkolem je vysvětlit mu, že Templář se zodpovídá pouze Bohu.

Také Rastagar se zodpovídá jen Bohu. Když jsme mu vzali tělo, stanul před Jeho trůnem a zodpovídal se ze svých činů? Zřejmě dosáhl když ne souhlasu, tak alespoň tolerance; prosadil si právo bojovat dál. Bůh se nevměšuje do sporu mezi myší a kočkou, nechá řešení na nich. Nevměšuje se ani do souboje dvou čarodějů; proto ho chránili ti bojoví andělé a bojovali s mými Ochránci dostatečně dlouho, aby stačil utéci. Dostal bych já stejnou šanci?

Ale teď jsem Daniela, roztoužená dívka, která se chce milovat a procítit si každé zachvění půdy pod svými zády...

Ach! Zachvění...

„Počkej! Teď toho nech! Poplach – nepřátelé vyrazili!“

Vyhlásila jsem poplach mentálním impulsem, který většina zachytila, snad až na Charryho a Dianu. Upozornění od Bonniných psů přišli se zpožděním, to už většina našich spěchala do svých postavení a chystala zbraně. Charry se pokoušel vydávat nějaké rozkazy, ale já už to měla pod kontrolou.

Ano, zůstala jsem v dívčím Vzoru. Jestli je to vhodnější? Nepromýšlela jsem to tak důkladně, prostě jsem dělala, co jsem chtěla. Jako každá šelma. Skrčila jsem se za kameny na své pozorovatelně a sledovala obzor, kdy se na něm objeví první kotouče prachu za zběsile pádící jízdou.

Vrhli do útoku všechny jezdce, kteří byli schopni po té noci nasednout. A zkusili to z několika stran, strategicky docela dobře; kdybychom jejich útok nečekali, zle by se nám vedlo. Rozkaz byl vyčkat až do poslední chvíle a pustit je co nejblíž; ale když spustili palbu (naprosto neúčinnou) všude, kde se mohli naši skrývat, a jen docela náhodou zasáhli jednoho z vojáčků, jeho kamarád to psychicky neunesl a vystřelil taky. Potom už naši neváhali, začali pálit ze všech hlavní. Jezdci padali jako mouchy; ale někteří se přece jen dostali tak blízko, že mohli zasáhnout i naše. Zakrátko do boje zasáhly kulomety, namontované na koleskách; stačily udělat pořádnou paseku v našich řadách, než jsem je dokázala lokalizovat a sežehnout.

Bojovala jsem ohněm. Měla jsem na to dost energie, své a ještě Ianovy. Zabíjení jsem nechala na ostatních, hledala jsem místa s větší koncentrací munice, tam jsem zvýšila teplotu nad kritickou mez a přivedla ji k výbuchu. Lidi jsem šetřila jak to šlo; koně pokud možno ještě víc. Nemůžou za to, že je nějaký pitomec zatáhl do bojové linie.

Když jim to došlo a vzdali to, byla jsem pěkně vyčerpaná, ale ne k smrti. Ještě bych mohla chvilku bojovat dál. A jestli se mi povede zmáknout Iana, další přísun E+ není vyloučen.

Rastagar se neobjevil.

Seběhla jsem dolů k Charrymu; pohlédl na mne s úžasem, pak se usmál:

„Dany! Kde ty... to byla tvoje práce, tam ty výbuchy?“

„Každej dělá, co umí!“ ušklíbla jsem se a pohodila bojovým copem.

(V dívčím Vzoru mám vlasy; pokaždé si je musím znova upravit dle potřeby, ale to mně trvá jen chviličku. Cop na oholené hlavě mi moc sluší.)

Vrátil se René, který nepřátele pronásledoval se svou jízdou.

„Pauza! Jsou pryč a hned tak se nevrátí. Můžem si dát svačinu...“

No když pauza, tak pauza. Zrušila jsem Dany a vrátila se do Denise.

A okamžitě na mě padla deprese jako koňská houně napitá deštěm. Málem jsem se pod ní zhroutil; svezl jsem se k ohni a napájel se čajem.

„Hele, ona ti zas funguje Dany?“ vyzvídal René, trapně plný života, „Proč tys ji vlastně neosamostatnil jako Valérie toho kluka? Mohli jsme mít holku na pomilování, krásnou a vášnivou a naprosto nekomplikovanou...“

„A blbou jak bedna kytu, co? Přestaň mě provokovat, prosím tě!“

„No promiň! Já netušil, že se hnedka naštveš!“

Správně; to by netušil nikdo. Dany by se okamžitě rozchechtala.

Charry sice nevnímá, ale pozná toho dost. Položil mi ruku na rameno:

„Jdi si na chvilku odpočinout! Teď bude určitě pár hodin klid, ale potom tě budeme nutně potřebovat, tak abys byl v plné síle!“

Nebyla to špatná rada. Vypil jsem čaj, něco snědl a zklidnil se alespoň natolik, abych si mohl jít lehnout. Stejně jsem to musel trochu popohnat; ať je to jak chce, pár lidí jsem při vší opatrnosti zabil, takže k depresi byl dobrý důvod. Další body pro posun níž...

Usnul jsem bez problémů, dokonce bez použití zbytečně silných prostředků. A nějakou dobu jsem skutečně spal klidně; pak mě probudil silný vjem blízké přítomnosti nepřítele. Ano, byl to Rastagar; pokusil jsem se urychleně probudit, ale téměř současně pochopil, že ta komunikace je na vnitřní, snové úrovni. Nepřicházel bojovat. Co tedy chce?

„Doufám, že ses konečně uklidnil natolik, abychom mohli vyjednávat.“

Přišel s nějakou ochrankou, ale tu jsem jasně neviděl. Zato jsem vnímal energetickou hradbu, dost jednoduchou, ale kdybych ji zkusil odstranit, on by za tu dobu stihl zmizet. Ani jsem se nepokoušel.

„Co chceš?“

„To co od začátku, dohodnout se. Minule jste mě za to zabili...“

„Totéž mám v plánu pořád. Nejsi silnější než já, Rastagare; máš jedinou šanci: píchnout a zdrhnout. Řekni co chceš, a nezdržuj.“

„V jakém stavu jsou tvé rozumové schopnosti, Denisi Baarfelte?“

„Myslím, že jsem funkční. Můžeš mluvit.“

„Co se dá dělat, přátelé z nás asi nebudou. Zkusme projednat, jakým způsobem mě definitivně zabiješ.“

„Máš snad nějaký návrh?“

„Abys udělal to, co po tobě všichni chtějí. Souhlasil a přestal se bránit kvalitativní změně. Stal se polobohem.“

„Nesouhlasím.“

„Nechápu proč. Na každý myslitelný způsob by ti bylo líp.“

„Nacházíme se uprostřed boje. Všude kolem jsou kamarádi, kteří spoléhají na moje schopnosti. Opouštět je by nebylo zodpovědné.“

„Ta směšná válka? Jako polobůh bys ji mohl skončit jedním úderem!“

„To vůbec nemyslím. V současné době jsme v přímé palbě nepřátelských Ochránců, zatímco naši se stáhli a nechávají věcem volný průběh...“

„To bys taky mohl vyřešit...“

„Tomu by věřil jenom hlupák. Stát se z mocného čaroděje začínajícím polobohem, zaseknout se na nejnižší úrovni a začít sbírat body úplně odzdola, to znamená vyřadit se na několik let. Lidského času...“

„To si myslíš, nebo to říkají všelijaké vaše nauky. Není to pravda!“

„Ty o tom víš ještě podstatně míň než já, Rastagare. Nebo mě mýlí všechny smysly a ty ses stal bohem?“

Žádné moje ironické rýpnutí jej nevyvedlo z míry. Odhadoval jsem, že mne nekontaktoval z vlastní vůle, plní nějaký příkaz. V takovém případě má apel na jeho osobní zájmy nulovou hodnotu.

„Tohle je pokračování hry, kterou začala Morrigan?“

„Začali jste ji vy, Denisi. Už dávno. Zatím ses vyhnul pastičkám, které ti nastražili. Přijal jsi přesně tolik moci, abys proklouzl.“

„Třeba vím, co dělám.“

„Tak vidíš. Takový by šel i mezi polobohy rychle nahoru!“

„Víš co? Přijďte za rok, až dořešíme tuhle válku a vrátíme se domů. Potom slibuju, že se budu věnovat vašim záležitostem, jak to půjde.“

„Oba víme, za co stojí tvoje sliby! Změníš názor a...“

„Pitomost! Lžeš, kamaráde; jde vám o to, abych přestal chránit svou zemi. Než bych to vyřešil ve vyšším světě, vy byste si mohli v tom našem dělat, co byste chtěli. Další pastička na úrovni tvých E hradeb?“

„Jsou tam jiní WZ! Valérie, tvoje sestry, otec...“

„Tahle rozmluva nemá cenu. Oba víme svoje a žádný se nenecháme ukecat!“

„No dobře; tak aspoň řekni, proč nechceš! Třeba se nějak dohodneme?“

„Jako že mi za to něco dáte? Blbost! Co slíbili tobě?“

„Když nic jiného, tak aspoň výhodnou reinkarnaci. Když budeš polobohem, nebudeš mít se mnou žádné problémy, najdeš a zabiješ mě, kdy budeš chtít. Ale zabije mě osobně bůh, i když nižší! Takže bych se v příštím zrození stal taky bohem, ne? Pořád lepší než být čarodějem!“

„Spekulace, jak si vylepšit karmu? Jistě víš, že tam jsou podmínky...“

„A co? Zrodím se jako člen tvého klanu, pod tvojí ochranou! Nikdo neříká, že mě budeš muset milovat; ale budeš mě chránit a pomáhat mi, to je tak nějak tvá povinnost. Nejspíš se budem pár životů střetávat, párkrát mě ještě zabiješ, ale nebudeš mě moci ignorovat. Ani další z cowenu...“

„Chytré, uznávám. Další komplikace do začátku, jo? Ještě to nezačalo a už mám na krku tebe (s tvými pochybnými morálními hodnotami) a kdoví ještě koho? Rastagare, takový návrh by nepřijal nikdo, kdo je při smyslech!“

„Proto s tím taky přicházím za tebou!“

„Víš co? Vyser si voko! A vyřiď to i těm, co tě poslali!“

„Jak chceš. Ale budeš trpět – ty i tvá země!“

„Vypadni. Ty tomu nevelíš. Ať přijde ten, co ti poroučí!“

Bylo by stylové, aby se při svém mizení ďábelsky chechtal, ale nesnížil se k žádným takovým efektům; prostě jednoduše odešel. Bohužel pochybnosti, které mi přišel vyřídit, zůstaly.

Pokud jsem ještě spal, tak neklidně a nepříjemně; soustavně mě rušily obavy. Když jsem to pochopil, probral jsem se a porozhlédl se po Valérii; seděla u ohně a ozvala se na první impuls.

Tepnu ti záznam z jednání s Rastagarem.

Přijala ho a detailně přehrála; nějakou chvíli byly její myšlenky zmatené.

Nemáš to lehký, Denisi.

Taky už ti dali podobný návrh?

Takhle přímo a brutálně ne. Ale krouží okolo; hledají slabé místo. Čekám to každým okamžikem.

Schválně, jak bys reagovala?

Hm. Pravdu má v jednom, neměl bys problémy ho najít a zlikvidovat. Zlobí nás už dlouho a čím dál víc. Přestávám ho mít ráda.

Mohl bych vyřešit běžné spory, s Morrigan a třeba i těma, co ji poslali.

Ale je otázka, jestli by to pro tebe ještě bylo důležitý.

Jo, toho se taky bojím. Že bych začal na lidi koukat jako na mravence. Že by mě jejich problémy přestaly zajímat...

Myslíš, že to chtějí dokázat? To by znamenalo vyšachovat nás ze hry; proč? Chystají něco proti řádu, Arminu nebo celému lidstvu?

V každým případě, já se chytit nenechám!

Vážně jsem se naštvala! Asi ti s ním příště pomůžu!

Nechápal jsem, jak to myslí. Že by zkusila vstoupit do stejného prostoru? Mohlo by to být nebezpečné, ale kdyby se to povedlo...

Tepnu ti, kdybych tě potřeboval.

Ale v té chvíli jsem dostal nápad, který jsem se rozhodl utajit i před ní: až se znovu objeví Rastagar, vyšlu na něho Danielu.

Při dalším útoku jsem nebyl, spal jsem. Přišli za soumraku; poslali na to nejrůznější domorodce z divokých zemí, uvyklé tajným přepadům. Téměř nazí, vyzbrojení podivuhodnými bodnými a sečnými zbraněmi a rozhodnutí podřezat každého, koho najdou. Což se jim skutečně podařilo u několika hlídek; pak do boje zasáhly šelmy a LC, chlapci a dívky s mentalitou šelem. Všichni se navzájem honili po skalách skoro celou noc; to už jsem byl samozřejmě vzhůru a zběžně je mentálně sledoval.

Rozhodně jsem byl při tom, když se vraceli a s rozzářenýma očima chlubili svými úspěchy. Též ukořistěnými zbraněmi a krvácejícími zraněními, která je nutno okamžitě ošetřit Ohněm. A to výhradně ode mne, protože jenom já umím zajistit, aby zůstaly nápadné jizvy, nejlíp s kovovým leskem. Zlaté, stříbrné, ohnivě rudé, ale taky modré, zelené... a dámy si přály vícebarevné. Ještě nepřišly na duhově měňavé, a já jim to nechtěl radit.

Což vypadá, jako by celé střetnutí byla nějaká obrovská legrace. Možná to tak na první pohled vypadalo; pak ale začali přinášet ty, co to nezvládli. Někteří ještě dýchali, jiní... Pravda, častěji to byli naverbovanci, kteří neměli tolik bojových zkušeností, a kupodivu i mladí lvi a leopardi; zřejmě podcenili nepřítele a přecenili své schopnosti. Domorodci z horských kmenů se už setkali s leopardy, možná i tygry; báli se jich jen do rozumné míry, věděli co můžou od šelem čekat a dokázali je zabít v osobním souboji.

Několik takových horalů se podařilo zajmout živé a přivést k výslechu. Na ten ovšem prozatím nebyl čas, bude asi trvat delší dobu, než se podaří je přinutit k výpovědi. S velkými problémy se podařilo zjistit, z jakých jsou národů či kmenů; až na to, že jsme o některých v životě neslyšeli.

„Nechte mi je, neposílejte je do žádného tábora!“ žádal jsem, „Potřebuju jim prosondovat mysl a zjistit jejich náboženské představy!“

„Vážně s tím hodláš zdržovat hned teď?“ vrčel Charry.

„Když to půjde, tak jo! Většinou jsou muslimové, ale jejich představy se mísí s místními strašidly a duchy a já chci vědět...“

Zamžoural na mne zběsile a pomyslel si něco o pitomcích, ale nahlas to neřekl. Zato jednu myšlenku, kterou jsem přečetl:

Už tak je s těmi čaroději práce na hovno; kdybysme jim nevyhověli, urazí se a vyserou se na všecko! Nakopal bych je nejradši...

Bylo mi to drobným poučením, jakou máme v současnosti pověst; jistě, za svoje myšlenky nikdo nemůže, ale Charrymu už jdeme na nervy tak dlouho, že se nelze divit. A nebuďme na pochybách, převážně je to moje vina.

A nakonec, po půlnoci, se po jednom vraceli ti nejhorší z nás: bojovníci s dvojím zasvěcením, válečníci/čarodějové. Byli úspěšní, neboť používali k obelstění nepřátel magie a pak jim bez milosti podřezávali hrdla, nejradši vlastními zbraněmi. Čišela z nich smrt a zlo; mnozí učinili té noci pár dalších kroků k Temnotě.

Já vím, těžko hodnotit morálku, když je válka. Na jedné straně každá víra zakazuje zabíjet; na druhé když se bojuje, každý to dělá. A přivolává si k tomu požehnání svých Ochránců. Jsou to bohové nebo démoni? Jaký vůbec je mezi tím rozdíl? A není nakonec možné, že jako dokáže schopný čaroděj povznést bytost, kterou uctívá, může pokleslý uctívač způsobit ponížení?

Pokud jsem měl pokdy, přemýšlel jsem nad situací mých vlastních Ochránců. Kde asi jsou teď moje ženy; co se s nimi stalo? Nedoplatily nakonec nějak na to, co je se mnou? Možná mě proklínají, pohrdají mnou, smějí se mi? Setkáme se ještě někdy? Dokázal bych teď ještě...

Nejhorší je na tom, že dokázal. Tam v temnotě se určitě ještě skrývá nějaká ta kořist. Kdybych se tam vypravil, určitě bych si někoho našel, ať se skrývá jak chce; vycítím jeho auru, zmatu ho klamnou představou, přemůžu ho a podříznu mu hrdlo. S obětní mantrou; to mi dopomůže získat jeho sílu. Tak to dělají všichni ostatní; nechlubí se tím, ani nemusejí, víme to. Vzít si pár životů, a byl bych zase silný. Rozhodně silnější než teď. Jenomže já to nemůžu udělat. Právě to ode mne chce Morrigan.

Uvažoval jsem o statutu těch lidí, kterým se říká WF. Každý z nich je vysoce výjimečná osobnost; dá se říci zázrak autostylizace. Postupně se pod vlivem svých duchovních učitelů (častokrát i mne) rozhodli, čím chtějí být, a dělali pro to vše, co mohli, až to ze sebe udělali. Cestu některých jsme mohli sledovat: Efka, Naike, Bonny. Ale je jich víc; mne zajímají častěji osudy žen, protože jim jsem víc pomáhal.

Teď proti nám stojí božstva těch horských kmenů. Zabíjíme jejich lidi, přivoláváme na sebe nenávist a prokletí někoho, koho ani neznáme. Avšak na druhé straně získáváme možnost jejich podpory; k zvyklostem některých patří sloužit tomu, kdo je přemohl. Chápete už, proč je tak nutně potřebuju poznat a zkusit je usmířit? Charry nemá pravdu, že neděláme nic!

Na existenci WF může existovat několik názorů. Například ten, že vytvářet z lidí něco podobného je morálně i právně nezákonné. Takový názor má třeba Prissy, a ježto Prissy nikdy nemá žádný vlastní názor, je to odraz běžné lidské výchovy. Ta je pro změnu k smíchu našim lidem; takže by to bylo směšné, kdyby podobně nesmýšlela Morrigan, Rastagar a všichni Angličané, co teď stojí proti nám. Dá se předpokládat, že jimi nebudou nadšeni ani ostatní průměrně uvažující lidé.

Proč nás to má zajímat? Protože válku je dřív či později nutno ukončit, uzavřít mír a vypadnout odtud. To nedokážeme sami, bude nutné k tomu použít služby někoho nezávislého. Snad nejlepší by byli diplomaté z Portugalska, přesněji jejich kolonie Mozambiku; určitě to rádi přijmou, ale bude to jednání nepříjemné a dlouhé. Naše speciální zvyklosti na ně budou jako červený hadr na býka, důvod k dlouhému a únavnému žvanění a vyjednávání. Angličané nic podobného nemají, takže budou trvat na tom, abychom to neměli ani my. Čarodějky taky nemají, aspoň jim to nejde dokázat; proto je tak nenávidí.

Portugalci budou mít zřejmě s čarodějnictvím bohaté zkušenosti. Špatné, jak jinak. Leda že bychom čirou náhodou narazili na někoho vstřícného, což by se dalo považovat za zázrak. Že by se v tomto zapadlém koutě Afriky našel někdo s templářským výcvikem (jejich lóže se jmenuje Sangre Christi), je už skutečně téměř nemožné. Navíc je Angličané dopředu pošťouchnou, aby se co nejvíc snažili nás na tom utopit.

Táhlo mi to hlavou, když jsem sledoval jejich vítězný návrat. Přicházeli zachmuření, trochu otřesení, ale jinak hrdí na své úspěchy; dokázali sobě i ostatním, že jsou dobrými bojovníky. Občas jsem u nich postřehl podvědomou snahu předvést to méně zdatným – třeba mně. Já přece nebojoval, jenom seděl u ohně a čekal, až to oni vyřeší! A když jsem měl bojovat, nedokázal jsem přemoci jediného muže, ačkoliv oni... však víte.

Mohl jsem se samozřejmě hádat, dokazovat, vysvětlovat a omlouvat. Avšak necítil jsem potřebu vysvětlovat komukoliv cokoliv; prostě dělám, co umím! Všechny nesmyslné žvásty nemají cenu. Až dosáhnu cíle, přijde vhodný čas se chlubit a předvádět.

Ošetřil jsem všechna zranění, potom zůstal sedět u ohně a vyčkával, snad trochu meditoval. Náhle jsem zčista jasna obdržel zvláštní vizi: ocitl jsem se na nějakém místě uprostřed lesa, avšak nebyla to džungle ani africký prales, spíš les evropský, v mírně zvlněné vysočině. Lesní pěšina se vinula mírně do kopce a přecházela v serpentiny do stráně; šel jsem po ní a zdálo se mi, že výstup nebude obtížný, ale mýlil jsem se, cesta vedla stále dál a výš, až jsem se zadýchal. Když jsem se ohlédl, viděl jsem pod sebou mezi stromy hluboké údolí, odkud jsem vyšel – a vrcholek stále nebyl v dohledu.

Pak se mezi stromy a křovím začaly objevovat stopy lidské činnosti: staré kamenné terasy, trosky všelijakých staveb, otlučené sochy a těžko identifikovatelné pozůstatky. Zajímaly mne; připadalo mi to jako trosky pradávného chrámu, na němž se podepsal čas a lidská nevšímavost. Pokračoval jsem; ty stavby byly stále zřetelnější, ubylo stromů, až jsem se dostal na kamenné terasy, stoupající ve spirále vzhůru, sice zarostlé všelijakými křovisky, ale jasně rozeznatelné. Cesta však přestávala být jednoznačně přímá, různě se klikatila, nacházely se v ní visuté můstky, věžičky, tunely a průchody; to už jsem pochopil, že se pohybuji na stěně gigantického chrámu, vytesaného do skály. Že by snad toto všechno byl obrovský oltář?

Sochy už nebyly tak otlučené a nejasné; rozeznával jsem jasně postavy, ba i detaily jejich vzhledu, ale většinou jsem byl na rozpacích, koho představují. U některých se mi zdálo, že poznávám atributy známých božstev, andělů či polobohů; většina však byla neidentifikovatelná. Podle mého nepocházely ze stejné kultury, naopak vytvářely podivnou směsici, jaká se snad nikde na světě nemohla nacházet. Jediný smysl by to mělo, kdyby to byl chrám přímo určený mně.

Čím výše jsem vystoupil, tím nebezpečnější bylo jít dál; celá stavba byla chatrná, četné kameny vydrolené a vypadlé, písek mi ujížděl pod nohama, visuté můstky se nebezpečně houpaly. Tváře těch bytostí, snad díky poškození, nepůsobily příjemným dojmem, spíš výhružně; či snad varovně? Cítil jsem čím dál větší strach; podstatně horší než v realitě, ale toto byl sen. Tušil jsem... ne, věděl docela jistě, že mne tam nahoře čeká něco zlého, s čím se budu muset střetnout. Připravoval jsem se na to. Ale zároveň jsem měl zlé tušení, že tento boj nemusím vyhrát.

Jenže zcela nahoru jsem nedošel. V té nejdramatičtější chvíli jsem náhle pocítil mentální varování: něco se dělo. Vstal jsem a vyslal rychlý signál ostatním: přichází nepřítel.

Věděli jsme, co se děje: pochopili, že záludný noční útok se nepodařil, takže se rozhodli vyslat další vlnu vojáků. Teď, za svítání. Pokud možno ve chvíli, kdy nás podezírali z neopatrnosti. A bude to tentokrát útok všemi prostředky, jaké mají k disposici.

Charry vydal jasné rozkazy: připravit se k ústupu a lákat nepřítele pryč odtud, co nejdál od trasy karavany. Samozřejmě nebránil nadšeným hrdinům, aby se ukryli a podnikali náhlé překvapivé útoky, které vojáky zmatou a co nejdéle zdrží; po nočním úspěchu tím byli dost nadšení. Já příliš ne; věděl jsem, že mnozí zahynou.

Ale ani je nenapadlo se bát. Sledoval jsem je; brali to jako svéráznou soutěž, kdo uloví víc nepřátel, kdo přinese svým krvežíznivým Ochráncům víc obětí. Konečně se dočkali, Charry je pustil ze řetězu a dovolil jim zabíjet tolik lidí, kolik dokážou. Předtím se většinou museli krotit...

Většinou dokázali existovat ve třech verzích: lidské, šelmí a neviditelné, tedy samozřejmě byli vidět při soustředěném hledání, ale pokud je někdo přímo nehledal, splývali s terénem a oko si jich nevšimlo. Chystali si tedy zbraně a dohadovali se, kde si najdou úkryt a v kterou chvíli zaútočí. Taky ovládali tp a leccos jiného, často díky mým školením. Jako bych posílal do boje své vlastní děti...

Psi nám podávali hlášení o postupu: jízda, pěchota, děla, kulomety, vše ve vzorné spolupráci, kryjící jedni druhé. Důstojníci dohlíželi, aby nikdo neopustil své místo, nezabloudil, nezatoulal se... nejspíš tušili, co by se stalo takovému pošetilci. Zatím jsme nedávali najevo, že o nich víme.

Nesnažili se ani nijak zastírat svoje počínání; sotva se dostali na dostřel, rozestavěli děla a začali nás ostřelovat. Tedy nás – skály okolo, bez přílišného míření. Pokud měli dojem, že se někde něco pohnulo, zaměřili na to místo déšť olova z kulometů. Aby měli radost, vytvářeli jim mladí nějaké přeludy, aby měli na co mířit.

Zůstal jsem mezi posledními, kdo odcházeli. Nespolupracoval jsem, spíš na ostatní dohlížel. Když jsem už chtěl odejít, zadržel mě jeden lykantrop:

„Chystám se zkusit ty děla – co říkáš?“

„Impulsem? Myslíš, že to zvládneš?“

Poškrábal se levým horním špičákem na tváři a bradě, přičemž komicky sešklebil obličej: „Proto chci, abys tady zůstal!“

Jeho dívka byla ukrytá ve skalní rozsedlině a nenápadně vyhlížela směrem ke střílejícím kanónům; oční panenky se jí stahovaly a roztahovaly podle toho, jak se měnil náměr. Když začaly náboje vybuchovat příliš blízko, jen víc zajela do průrvy a čekala, až to přestane. Měla nenápadnou šedivou srst po celém těle, snad jen hřbet o něco tmavší než bříško.

Když jsme přišli, tepla partnerovi přesné souřadnice těch kanónů.

(Pamatoval jsem si ji; párkrát jsme se milovali, když potřebovala něco vědět. Jejího chlapce zná zas Daniela.)

Lykantrop chvíli ověřoval situaci; dlouhé prsty se zatažitelnými drápky mu občas poškubávaly v křeči. Pak vztáhl ruce vpřed a vypustil impuls; cítil jsem vlnu energie, prošla prostorem a na moment rozžhavila hlaveň jednoho děla. Udržel to, dokud nevybuchlo; obsluha většinou stačila utéci, dokonce bez větších zranění.

Obrátil se na mne, oči mu zářily. Jeho dívka stáhla panenky do úzkých čárek.

„Ano, pěkný!“ ocenil jsem.

Naznačil, že to zkusí ještě jednou. Podařilo se, ale tentokrát jsem už na něm postřehl známky vyčerpání. Jeho dívka se k němu přivinula a pomáhala se vzpamatovat. Kývl jsem na znak spokojenosti.

„Jak bys to dokázal ty?“ promluvila poprvé dívka.

Zaváhal jsem. Neopatrný výboj by na mě mohl přilákat pozornost Rastagara. Ale třeba ho vylákat z úkrytu; kdyby se to podařilo...

Zkusil jsem si vybavit situaci na dělostřelecké baterii. Právě dorazil jeden z velitelů, nějaký plukovník, zjistit co zničilo dvě děla v tak rychlém sledu za sebou. Právě se silně rozčiloval a obviňoval všechny kolem z neschopnosti. Tak jsem mu bleskem propálil srdce. Ani nevykřikl, jenom se svezl na zem a chvíli sebou škubal.

Oba LC neřekli nic, jen si vyměnili uznalé pohledy.

Ale já číhal na Rastagara; byl jsem připraven, ale neukázal se.

Přichystal jsem skvělý Vzor na D: krásná rudovláska a bělostnou pletí, uhrančivýma zelenýma očima, výrazně tmavými dvorci okolo bradavek, dráždivě rezavými chloupky v klíně a černě zdůrazněnými okraji ioni. Ještě tam bylo pár dalších drobných ozdob na připoutání pozornosti: náušničky, rolničky v těch bradavkách, rubín v pupíku, zlaté třpytky místo obočí... No řekněte, nebyli byste v šoku?

Při té přípravě jsem si všiml, kolik mladých se dneska zdobí rohy; zřejmě si berou příklad z Axhar a dalších takových. Nejvíc to sluší děvčatům, když mají vlasy; na holé lebce vypadají trochu směšně, ale když trčí dozadu nebo do stran z husté hřívy a září kovovým třpytem, málokdo to přehlídne. Nejen že jim sluší, oni s nimi umějí taky skvěle bojovat; další vhodné čepele po ruce k libovolnému použití.

(Že bych vybavil D taky slušivými růžky?)

Dalších bojů jsem se zúčastnil pouze jako pozorovatel a zasáhl jen v případech, kdy byl někdo z našich příliš ohrožen. Nikoho dalšího jsem už nezabil. Dával jsem dobrý pozor, zda nepostřehnu náznaky přítomnosti Rastagara, ale byl příliš chytrý, než aby se ukázal. Neznepokojoval jsem se, ani já bych se zbytečně nehrnul do nebezpečí.

Většina armády se stáhla do skalního bludiště a setrvávala v nečinnosti. Když jsem tam přijel, Charry pil čaj a poslouchal rešerše z výslechu zajatých nepřátelských důstojníků. Pokynul mi, abych si sedl, poslouchal s ním a případně doložil, co jsem zjistil já.

„Abych ti pravdu řekl, skoro nic. Zběžně jsem jim osáhl mysl, ale chtělo by to důkladnější zkoumání...“

Mávl rukou: „Významné poznatky o těch jejich božstvech?“

„Významné žádné. Nikdo z nich není nijak významný. Navíc... většinou mají hrozný strach. Jejich bohové nemají rádi, když někdo opouští svůj kmen bez významné příčiny. Jistě, Angličany museli poslechnout; oni to dělají tak, že navštíví náčelníka vesnice nebo celého kraje, dají mu bohaté dary a on jim za to věnuje příslušný počet svých mladých mužů. Angličané je přijmou do své armády, umyjí, odvšiví, naučí anglicky a odvezou hodně daleko. Tam už si s nimi můžou dělat, co chtějí, zpátky se sami vrátit nedokážou. Když přežijí, přinesou si dost velký majetek, aby si koupili ženu a stádo velbloudů, takže budou významnými lidmi...“

„Ano, chápu ten systém. Docela vychytralý.“

„Horší je, že cizí země jsou plné cizích šejtánů, kteří všichni horaly nenávidí a chtějí je zabít. To se jim samozřejmě nelíbí; ale nemohou s tím nic dělat. Berou to jako součást svého prokletí.“

„Dokázal bys je přesvědčit, aby proti nám nebojovali?“

„Nevím, těžko. Rozhodně ne rychle.“

Charry chvíli promýšlel různé varianty. Mračil se.

„Pokračuj v tom, co děláš. Zatím zkus trochu prozkoumat situaci...“

„Jistě.“

Zůstal jsem poblíž. Čaroděj pracuje nejvíc, když viditelně nedělá vůbec nic.

Nepřátelský útok opět ztroskotal, zvrhl se v osobní honičky a rvačky. Oni si netroufali do skal, nám se moc nechtělo na volnou pláň. Tak po sobě obě strany střílely, občas provedly nějaký ostřejší útok, ale když se setkaly s odporem, zase rychle couvly. Byla to hra na kočku a na myš, přičemž těžko říct, kdo je čím; Charry však byl spokojen, právě tak si to představoval. Jak jsem se ujistil, karavana nerušeně pokračovala v cestě a byla už hodně daleko na území Portugalců.

Když se snesla noc, přišlo si za mnou pár WF pro požehnání. To je zvláštní rituál, který začali zavádět, věří v možnost předání energie Mistrem za situace, kdy se chystají do boje. Teď se chystali zaútočit individuálně na nejcitlivější body nepřítele, osobní kombinací boje a magie. Co přesně mají v úmyslu, mi neřekli, možná to ani sami nevěděli. Když se to povede, bude to velmi účinné. Komu se to nepodaří, zahyne.

Opět jsem se cítil, jako bych posílal na smrt vlastní děti. To je výsada Mistra, umírat s každým ze svých žáků. Raději bych šel bojovat sám, ale to by mi Charry nedovolil. Každého z nich lze nahradit, mne nikoliv. Já musím být připraven na souboj s Rastagarem.

Ani této noci se neukázal. Je to válka nervů.

Zato našim se mimořádně dařilo; nepozorovaně se dostali do blízkosti tábora, odehnali jim většinu koní, vyhodili do povětří děla, poškodili kulomety a zapálili skladiště munice. Když byli náhodou objeveni obezřetnými horaly, vytvořili dle mých instrukcí iluzi právě toho démona, kterého se ti lidé nejvíc báli. Než se poplach uklidnil, zmizeli.

Charry byl spokojen. Ráno očekával další frontální útok, ale namísto toho přijel jediný muž s bílým praporem. Naši se mu ukázali; požádal, aby Charry přijal jejich parlamentáře k vyjednávání. Charry souhlasil.

„Zůstaneš se mnou a zkusíš je přečíst!“ nařídil.

Samozřejmě jsem souhlasil, taky jsem byl zvědav, co si přejí.

Přijeli tři, plukovník, kapitán a nadporučík; snažili se vypadat vojensky elegantně, ale jejich uniformy byly špinavé a ošumělé. Navrhl jsem, aby se ti nejšviháčtější z našich bojovníků nenápadně předvedli, což samozřejmě s potěšením učinili. Zvlášť holky si to nenechaly ujít.

Dalo se předpokládat, že ti muži budou přes veškerou výchovu dost sexuálně vyhladovělí. Co s nimi udělá pohled na dívku bílé pleti, i když pokryté tetováním, tygřími pruhy či leopardími skvrnami, křížem na hrudi a všelijakými dalšími ozdobami, která se jim předvádí nahá, přesto ověšená zbraněmi? I když jim v žádném případě nedá, zcela jistě je vyvede z klidu.

Charry je přijal na starém tábořišti; seděl u ohně a popíjel kávu. Nebyli pro něj tak důležití, aby se kvůli nim oblékal, ale vložil si na hlavu jednu z korun, kterou mu darovali Reorti. Líbila se mu, protože měla široký okraj stínící proti slunci a na něm cinkavé přívěsky. Nebyla příliš významná, kdysi ji nosil jeden z dávných Vládců, pak ji ochraňoval jeho rod, ale postupně vymřel či se někam ztratil. Zkrátka něco mezi kloboukem a přílbou ze zlata a drahokamů.

Parlamentáře uvítala jedna z dívek, vysoká a urostlá, se štíhlým pasem, ale bujnými prsy, na něž byla právem pyšná, proto si je nechala mimořádně krásně vyzdobit. Okolo boků měla zbrojní opasek s revolverem a orientální šavlí, ale žádnou sukýnku ani nic jiného, co by jí přikrylo klín. Většinu hlavy měla vyholenou, po stranách dva černě a rudě pruhované copy, jimiž při chůzi potřásala. A stříbřitě se lesknoucí rohy.

„Jsem pověřena, abych se postarala o vaše pohodlí a uvedla vás k císaři!“ přivítala je s úsměvem tak pyšným, jako by se k nim jen těžko snižovala, „Prosím, následujte mne!“

Pozdravila je elegantním pokynem ruky, obrátila se a kráčela před nimi. Také záda a hýždě měla zdobená tetováním, kostrč vybíhal do krátkého ocásku porostlého černožlutou srstí.

Chvilku to vydrželi, pak si nadporučík vyžádal velitelovo dovolení.

„Promiňte, slečno! Mohl bych se vás na něco zeptat?“

Obrátila se k němu a usmála koutkem úst, aby jí vyjely špičáky.

„Císař mi dal příkaz vyhovět vám ve všem, oč požádáte!“

„Skvělé. Smím znát... třeba vaše jméno?“

„Chantal. Adoptivní dcera vévody de Graiville-Antareux.“

„O takovém vévodství jsem bohužel v životě neslyšel...“

„Ani jsi nemohl. Patří do Neviditelné říše.“

„Tím chcete říct, že... neexistuje?“

„Jak se to vezme. Chceš si o ně zahrát?“

„Prosím?“

„Patřím k bojovnické kastě.“ přejela si prsty po tetování na různých místech těla, „Moje teritorium je tam, kde se právě nacházím. Můžeš je získat, když mne porazíš v boji. Nebo se můžeš stát spoluvlastníkem, když se staneš mým manželem. Jsem propojena s předními rody Impéria.“

„Upřímně řečeno, ne že bych chápal co povídáte, slečno. Připadá mi, že si z nás děláte legraci. Před několika dny bych ani nevěřil, že byste mi mohla jakkoliv být soupeřem; ale bohužel jsem viděl v akci pár vašich...“

„Když se chceš prát nebo milovat, stačí dát mi výzvu.“

Důstojník se ohlédl na plukovníka; ten se šklebil a pokynul, aby pokračoval.

„A kdybych prohrál, zabijete mne?“

„Proč? Vezmu tě do otroctví. Budeš plnit moji vůli; zabiju tě, až když s tebou nebudu spokojena. Ale třeba mne dokážeš uspokojit!“

„A co kdybych vyhrál já?“

Usmála se. Oči měla jako smaragdy.

„Pak ti budu patřit.“

„Na věčné časy?“

„Můžeme se dohodnout na rozumném období. Mohlo by to být příjemné.“

„Jsou i ostatní zdejší dívky tak... zábavné jako vy?“

„Některé ještě zábavnější.“

Za tohoto rozhovoru došli na tábořiště. Tam seděl Charry, několik dalších důstojníků a spousta volně se potulujících šelem. Snažil jsem se vypadat nenápadně a pro začátek nepoutat přílišnou pozornost.

Chantal předstoupila před Charryho a uklonila se.

„Cizí vyjednavači, Tyrane Imperátore!“ pravila zvučně.

Charry se mírně usmál hostům na pozdrav. „Jste vítáni!“ pokynul jim, aby se posadili na klády k němu.

Plukovník se rozhlížel kolem sebe, trochu překvapeně, trochu vyděšeně.

„Vy jste... pan Charles hrabě Guyrlayowe? Císař... ostrova Arminu?“

„Ano, to jsem.“

„Velmi zvláštní prostředí... i vaše osoba, pane. Vypadáte jako barbar!“

„Jsem barbar, plukovníku. Jsem císařem barbarského Impéria.“

„A na to jste hrdý?“

„Nevím, jak mám rozumět slovu hrdost. Dostal jsem se, přičiněním vlastním i svého národa, do určitého postavení. Tak v něm jsem. Hrdý? Ano, snad.“

„Vaše... smím vám říkat Veličenstvo? Tedy, existují určité zvyklosti mezi korunovanými hlavami, které... jsou zkrátka posvátné a nedotknutelné!“

„Pokračujte, to mne zajímá. Třeba které?“

„Tak třeba... že panovník musí být důstojně oblečený!“

„Tím naznačujete, že já nejsem. Náš zákon říká, že oděv lze v horkém podnebí nahradit tetováním a pomalováním. Myslím, že jsem mu vyhověl.“

„Zákon si můžete udělat jakýkoliv!“

„Jako každý z panovníků. Když už nemluvím o Artušovi, začnu od Viléma Dobyvatele a skončím... třeba u Jiřího Třetího. To byli vaši králové a každý z nich zavedl nějaký zákon. Já je nechválím a nekritizuji; beru jako fakt, že v době jejich vlády byl platný.“

Plukovník potřásl hlavou. „Zdá se, že začínáme až příliš zabíhat do filosofie, Sire. Myslím, že máme závažnější problémy!“

„Nepochybně. Mluvte, jaké jsou ty vaše.“

„Válka, Sire. Válka s vámi.“

„Ano, o té vím. Chcete ji ukončit?“

„Jistě, to je naše přání.“

„Nic jednoduššího. Vraťte se do svých kasáren a zůstaňte tam.“

„To nemůžeme. Máme rozkaz vás zadržet a předvést.“

„Zkuste to. Můžete to udělat, když nás přemůžete.“

„Tím naznačujete, že se budete bránit?“

„Nic nenaznačuji. Říkám vám rovnou, že vás zabijeme.“

„Vyhrožujete nám vraždou?“

„Nevyhrožuji. Moji vojáci dodržují pravidla souboje. Nezabijí nikoho, kdo není ozbrojen odpovídající zbraní.“

„Je mi líto, Veličenstvo, ale nemluvíte pravdu. Vaši lidé používají prostředků, které nelze označit za čestné. Jmenovitě magie.“

Charry neprojevil žádné hnutí mysli. „Ano, to děláme. A co jako?“

„Někteří dokonce tvrdí, že jste se spřáhli s nejhoršími démony pekel! Ba snad osobně i se Satanem!“

„Tak to ne, Satan sem běžně nechodí. Ale některé jeho dcery dost často.“

„Vy to přiznáváte s takovým klidem?“

„No, je pravda, už jsem je tu dlouho neviděl. Aby se holkám něco nestalo; ale doufám, že se dokážou ubránit. Šikovný jsou na to dost!“

Plukovník na něj chvíli zíral s úžasem. Pak se mu zachvěl hlas:

„Okamžik... vy mi tady říkáte do očí, že jste viděl... na vlastní oči... že skutečně existují nějací ďáblové?“

„Bez pochyb. Osobně znám dvě, Axhar a Červené kopýtko.“

„Viděl jste je? Dokonce s nimi mluvil?“

„Jistě. Někteří mladí se s nimi dokonce oženili.“

„A to vás nijak... neznepokojilo?“

„No, uznávám, je mezi nimi dost velký biologický rozdíl. Ale když se mají rádi... Jenom nevím, jak bude vypadat případné potomstvo.“

„Pane de Guyrlayowe, vy si ze mě tropíte posměch!“

„Netropím. Ani to není potřeba. A v tomto případě mluvím pravdu.“

Plukovník se otřásl; pak si uvědomil situaci a vzpamatoval se:

„Mám pocit, že si s námi od začátku hrajete! Napřed jste pro nás poslali tu... chm, dámu, tak zvláštně vystrojenou a... mluvící takové divné věci. Teď v tom pokračujete; jako by to byla nějaká hra!“

„Správně. Je to hra. A jste na tahu, jestli chcete.“

„Podle jakých pravidel?“

„Pravidla jsou taky ve hře. Můžete... musíte něco zkusit.“

„V jakém případě vyhraju?“

„Když odmítnete hrát. Stáhnete se na svoje území. Nebo se vzdáte.“

„To je nesmysl! To by byla porážka!“

„Zkuste to promyslet. Jestliže ustoupíte, nebudeme vás pronásledovat. My nestojíme o to vás zabíjet. Chceme vás pouze udržet dost daleko od sebe.“

Plukovník samozřejmě nevěřil. Kromě toho to bylo jediné, co nesměl udělat.

„Naším cílem je vás zadržet. Zajmout, případně zabít. Co vy na to?“

Charry se usmál. „V tom případě chcete hrát. A my vás zabijeme. Každého, kdo zkusí to, co říkáte.“

„V tom případě vyjednávání asi nemá smysl!“

„Nevím. Možná nějaký má. Ještě jsme neskončili.“

Plukovník se rozhlížel kolem sebe. Nic se mu tady nelíbilo.

„Co je to Neviditelná říše?“

„Spolek šlechticů, kteří si rozdělili svět podle vlastních pravidel. Bez ohledu na to, co říká zákon zemí, ve kterých právě jsou. V některých případech s nimi však spolupracují.“

„Čemu říkáte Impérium?“

„Širší pojem než Armin. Sféra naší moci.“

„A vy jste toho vládcem?“

„Lidé si mne zvolili.“

„Jak to souvisí s tímto místem?“

„Tohle zde je Reortie. Domov národa Reortů, který se skládá převážně ze lvů a leopardů. Požádali mne, abych je zastupoval při jednání s lidmi. Jsem jejich císařem a Vládce Reortů je jedním z mých králů.“

„Toto zde je kolonie Jejího Veličenstva britské královny!“

„Tak vidíte, že se nedohodneme. Kromě toho si na to území činí nárok též pár králů černošských kmenů, z nichž každý má svá ochranná božstva. Chcete je taky brát do úvahy? Já musím.“

„Nějaké domorodé legendy? Nebuďte směšný!“

„Z mého hlediska jsou velice živí a akceschopní. Uzavřeli jsme s nimi určité spojenecké smlouvy.“

„Ach, správně! To je správné slovo! Za jakých okolností byste byl ochoten uzavřít nějakou smlouvu s námi?“

„Nemám námitek. Čeho by se měla týkat?“

Plukovník se na chvíli ocitl na známé půdě: „Takže: vy opustíte území našich kolonií, složíte zbraně a odevzdáte k prohlídce, co jste... tedy věci, které jste objevili při své... chm, vědecké výpravě. Naše úřady je prověří a samozřejmě vám ponechají, co má čistě vědeckou cenu. Také vám bude zaručeno vlastnictví osobního majetku. Pak zanecháte vměšování do našich vnitřních záležitostí a můžete odejít, kam bude libo.“

Charry se nerozhněval. Naopak, začal se tiše smát.

„Co rozumíte slovem vy?“

„No... myslím tím členy vaší výpravy, samozřejmě.“

„S tím se dá souhlasit. Vlastně je to přesně to, co od začátku chceme.“

„Pak tedy nechápu, proč se máme hádat!“

„Správně. Snažíme se opustit nejen vaši kolonii, ale celou Afriku. Veškerý svůj majetek naložíme na lodě, odvezeme odtud a už s ním nadále nebudete mít žádné starosti. Můžu vám dokonce zaručit, že o nás už v životě neuslyšíte, pokud nenastanou nějaké další problémy!“

Chvíli na sebe zírali jako... (dle výroku princezny Ianny jako dvě hyeny u společné mršiny). Pak plukovník dokázal, že taky není naprostý pitomec:

„Nemyslím, že to znamená přesně totéž, co jsem říkal! Veškerý majetek? To by znamenalo bez prohlídky... našimi celníky?“

„Vaši celníci pro mne nejsou žádná autorita.“

„Jak tedy máme vědět, co si odvážíte?“

„Vy to nemáte vědět. Osobní předměty členů mé výpravy. Získali jsme je na různých místech Afriky, mnohé jsou majetkem některých osob po dlouhé generace jejich předků. Diskuse na toto téma nemá smysl.“

„Po generace? Počkejte... nemyslíte tím nakonec ty vaše lvy?“

„Především je, ano.“

„Vy si je chcete vzít s sebou?“

„A o čem se bavíme? Oni chtějí odejít; samozřejmě si s sebou vezmou vše, co jim patří. Je to jejich majetek.“

„Když říkám členové vaší výpravy, tak tím samozřejmě nemyslím lvy, tygry, leopardy, černochy a tak vůbec! Jen členy výpravy, chápete?“

„Oni všichni jsou členy výpravy. A jestli se vám to nelíbí, tak: všichni jsou poddanými Impéria. Když chcete, můj osobní majetek.“

„To je neslýchané!“ zařval plukovník vzteky, vyskočil na nohy a pokoušel se popadnout dech, „To by znamenalo, že...“ zmlkl a dusil se.

„Ano, přesně. To znamená, že klidně odejdeme. Ale vy zůstanete naživu.“

„A když ne?“

„Tak zemřete. Někteří z vás, samozřejmě. Všichni určitě ne.“

Plukovník gecl zpátky na kládu a jen tupě zíral. Jeho podřízení usoudili, že nastal čas zklidnit atmosféru, jinak ho trefí šlak.

Slova se ujal kapitán, docela chytrý chlapík s jistým magickým potenciálem; podezíral jsem ho, že je Rastagarův agent.

„Snad bychom se na sebe nemuseli mračit,“ pronesl přátelským tónem, „Asi bude lepší se trochu uklidnit a pokusit se vzájemně chápat!“

„Jistě, to by šlo,“ řekl Charry, „Jak si to představujete?“

„Víte... přiznávám, že těžko chápu některé vztahy mezi vašimi lidmi. Jste nepochybně nesmírně zajímavá kultura, i když poněkud cizí... chtěl bych se o vás dozvědět podstatně víc!“

„Souhlasím, to je velmi rozumné!“ usmíval se Charry dobromyslně.

„Ta slečna, která nás uvítala, se představila jako princezna Neviditelné říše. Co přesně to znamená?“

„Jak se to vezme. Pro vás v podstatě nic.“

„Vážně? To nechápu...“

Charry se ohlédl na Chantal, která bloumala poblíž a natahovala uši.

„Pojď jim to zkusit vysvětlit, děvče! Máš hbitější jazyk než já!“

Chantal přiběhla, plná nadšení. Oči jí jenom blýskaly.

„Jaké postavení má ta dáma u vašeho dvora, Sire? Je třeba... důstojníkem?“

„No... snad ani ne. Nevím... nijak významné. Poslali jsme vám ji, protože dobře vypadá a neměla zrovna co na práci.“

Chantal se tvářila, že s hodnocením zcela souhlasí. Kapitán se zasmál:

„Takže není vůbec významná? Působí tak... sebevědomě!“

„A to jo! Sebevědomá, to já jsem!“ ujala se slova osobně.

„Skvělé! Jak jste přišla na to, že jste princezna, slečno?“

„Jednoduše. Prohlásila jsem to; a rozbiju hubu každýmu, kdo mi nevěří.“

Všichni se rozesmáli. I Chantal se zubila od ucha k uchu, hlavně aby byly vidět transformované špičáky. Byla na ně pyšná.

„Dokázala byste třeba... někoho zabít?“

„Jistě!“ usmála se ještě sebevědoměji.

„Ale no tak, děvčátko! Myslíte to vážně?“

„Obětovala jsem čtyři. Náhodné zásahy nepočítám.“ Dotkla se čtyř rudých značek, vytetovaných na předloktí levé ruky; malé spirálky, vybíhající do špičky jako hrot šípu.

„Obětovala? Komu? Můžeš to vysvětlit?“

„Obětovat znamená zabít na počest božstva. Mou osobní Ochránkyní je Ayis. Když zabíjím nepřítele v osobním souboji, zazpívám její jméno a daruji jí jeho duši, aby jí sloužil, dokud se nenaplní jeho karma.“

Plukovník a nadporučík zírali (jako bú). Kapitán věděl, o co jde.

„Kdo je Ayis?“

„Bývala nižší bohyní Hyperborejců. Sympatická holka. Trochu lesba a dost na chlapy. Má ráda legraci, zpěv a tanec, dobré jídlo a pití...“

„Jak jsi k ní přišla?“

„Zjevila se mi ve snu. Zalíbila se mi, tak jsem požádala, jestli bych ji nemohla uctívat. Uzavřely jsme smlouvu.“

„Jak vypadá?“

„Jako já. No... postupně se k ní blížím. Dovolila mi přijmout její vzhled.“

„Předtím jsi vypadala jinak?“

„Rozhodně jsem byla méně krásná. Teď k ní mám některé povinnosti; třeba být tak krásná, aby po mně zatoužil každý muž. Aspoň na chviličku, tak jako vy. Samozřejmě si ho nemusím ponechat, když se mi nebude líbit. Ayis spoluprožívá všechnu mou rozkoš, z milování i ze zabíjení.“

„Co když někdo zabije tebe?“

„Půjdu k Ayis. Obdržím nějaký trest za to, že jsem prohrála. Pak se budu připravovat na svoje další vtělení. Asi to nebude nic příjemného.“

„Bojíš se toho?“

„Bojím se, že bych nesplnila její očekávání. Musím se dostat co nejvýš; až pak mi dovolí zemřít. Jako stará žena s mnoha dětmi a vnuky, obdivovaná a uctívaná celým rodem. Pak mne uvítá laskavě.“

„Takže před ní máš strach? Kdyby tě někdo zabil předčasně...?“

„Ano, to by se Ayis zlobila. Moc bych trpěla; musela bych velmi usilovně cvičit a trénovat, aby to příště bylo lepší. Možná bych se stala různými zvířaty, abych se naučila jejich způsob boje. A mnoho jiných věcí.“

„A co kdybys – čistě teoreticky! – byla zbabělá? Nebo zradila...?“

Chantal se zamračila: „To neudělám! Má paní by mě zavrhla!“

„Ve tvém hlase cítím skutečnou obavu! To si nemůžeš vybrat laskavějšího boha? Někoho, kdo by na tebe nekladl takové nároky?“

Přestala se mračit a vybuchla smíchy: „Taky bych se mohla posrat rovnou!“

„Myslel jsem, že jste křesťanka,“ řekl plukovník, „Co tedy znamená ten zářící kříž na hrudi? A jak jej máte vlastně přidělaný?“

„Je částí mého těla!“ zasmála se, „Podívej se, když chceš, neoddělíš ho! Jsem členka řádu Templářů. A Paní Ayis ho nosí taky!“

Kapitán se spokojeně pousmál: „Jak to víš? Vidělas ji?“

„Ano, zjevila se mi. Byla moc nadšená, že ji řád přijal. Ona předtím zas tak důležitá nebyla. Chystáme se do války v Infernu, až zemřu...“

„Zkus trochu přemýšlet,“ řekl kapitán tak laskavě, jak jen dokázal, „Už jsi někdy slyšela o vědě, které se říká psychiatrie? Kromě jiného se zabývá taky klamnými představami. Bludy, mániemi, psychózami!“

Chantal zazářily oči. „Jistě! To jsem si vždycky přála studovat!“

„Co když tvoje kontakty s Ayis jsou taky jen bludná představa?“

„No jistě! Celý hmotný svět je přece iluze! Je jako odraz Měsíce na vodní hladině... Pouze vyšší duchovní svět je pravdivý!“

„Aha. Takže tě asi nepřesvědčím, abys svým představám přestala věřit?“

„Těžko. Ale jestli to přesvědčování bude zábavné...?“

„Co by tě víc bavilo? Milovat se se mnou nebo bojovat?“

„Obojí. Miluj mě, nebo zemři!“

„To už skoro nezní jako vtip!“

„Přesto je. Vsadíme se? Sejdeme se někde stranou a vyřešíme to!“

„Ne. To by nešlo. Jsme důstojníci britské armády!“

„Tak malé varování: najdu si vás v boji. Radši uprchněte včas!“

Kapitán si jen povzdychl. Pak se obrátil k Charrymu:

„Asi by nemělo smysl ptát se Vašeho Veličenstva, jestli souhlasíte s tím, co nám tady ta dívenka právě... předváděla? Není důležité, zda to považuje za pravdu nebo jen žertuje, protože vy s ní zřejmě souhlasíte...“

„Správná definice. Příteli.“

„Aha. Pane plukovníku, nemyslím, že by mělo smysl dále vyjednávat. Tihle lidé uvažují naprosto jinak, než jsme schopni pochopit. A nemají žádný zájem chápat nás. Střetnutí je neodvratné.“

Plukovník pohlédl na Charryho; ten se usmíval.

„Inu jakáž pomoc, aspoň jsme to zkusili. Je mi moc líto... můžu doufat, že po vojenském střetnutí budete náchylný k příznivějšímu posouzení...“

Charry se usmál. A kývl na Chantal: „Co bys na to řekla?“

„Jestli chceš, abych změnila názor, vraz mi do břicha šavli.“

Charry se rozesmál. Důstojníci se naopak zachmuřili.

„Je mi líto, hrabě Guyrlayowe.“ řekl plukovník, když vstal, „Odcházíme. Nechť mezi námi rozhodnou zbraně!“

„Přeji vám hodně úspěchů. A splnění všech dobrých přání.“

Už neřekli nic, jen nafrčeli nos. Chantal zaujala místo před nimi a pyšně je vedla ven z labyrintu. Tam vyčkala, až nasedli na koně. Pak udělala něco rukama a před jejich očima se změnila ve fantastickou kočku:

„Těším se na příští shledání!“ zakňučela.

A teď nastala chvíle pro mne. Jestli mě tušení neklame, ten kapitánek se bude chtít spojit s Rastagarem co nejdřív. Aby podal hlášení, získal instrukce nebo cokoliv dalšího. Dosáhl hranice své pravomoci...

Čekal jsem. Byl jsem připraven.

Už během jízdy požádal plukovníka, aby si směl odskočit. Z hygienických důvodů; namísto toho však poodjel kousek mimo dohled a volal Rastagara. Měl na to nějaký amulet či co, ani jsem to nezjišťoval.

Ve chvíli, kdy Rastagar otevřel bránu, jsem zaútočil.

Zaútočila. Byla jsem Daniela v nejkrásnější podobě.

Samozřejmě s sebou měl svoje battle-angely, ale ti čekali muže, ne krásku se zlatými rohy. Na pár okamžiků strnuli překvapením; za tu dobu jsem mezi nimi pronikla a postavila mohutnou energetickou přehradu; vyčerpala jsem na to zhruba polovinu veškeré své energie. Samozřejmě tím projdou, ale mělo by je to aspoň na chvíli zdržet.

Rastagar taky zíral. Vyslala jsem na něj co nejsilnější vábivý impuls. On možná pochopil, kdo jsem a co chci, ale neodolal; než se stihl bránit, ovinula jsem jej celým tělem a přitiskla k sobě.

Když pochopil, že zemře, zachoval se jako bojovník: dal přednost milostné extázi před strachem. Milovali jsme se, vášnivě a bouřlivě jako naposledy před smrtí; snad to trvalo pár vteřin, snad celé věky lidstva. Byli jsme mimo prostor a čas, ve vyšším světě, který bych snad dokázala popsat, ale ne vy pochopit. A jak jsem ho objímala, se vší vášní a touhou, proměnila jsem své prsty ve stříbrné spáry a skrz naskrz probodala celé jeho tělo.

Zařval hrůzou a rozkoší; vnímala jsem jeho úžasnou extázi. V tom okamžiku společného vyvrcholení do mne vypustil své sémě života; přijala jsem je, a bylo mi trochu líto, že se ve mně nikdy nezrodí život; protože sotva jsem se přesvědčila, že z něj vyprchal veškerý život, smrštila jsem celý ten svět sama do sebe a spolu s ním se rozplynula do Nicoty.

A já, Denis, jsem se těžko probíral v původním Vzoru. Umírání Daniely bylo strašlivé; bolest, hrůza, vyčerpání... Všichni kolem mne ztuhli, zírali vyděšeně, co to provádím, pak někteří vnímavější pochopili, zachytili moje tělo a pomáhali mi se vzpamatovat.

Už nikdy nesmím přivést na svět Danielu. Nevím, zda zahynula nebo někde zůstala, kdesi v nekonečných prostorách vyššího světa. Nevím ani, zda je definitivně mrtev Rastagar. Věřím, že za mého života se už nevrátí; nemůže se vrátit, dokud mu to nedovolí moje sestra. A jí já.

Velice se hrozím toho, co by přišlo s ní.

Prosím, už se mne na ni neptejte; příliš to bolí. Každá odpověď je příliš složitá a žádná nebude zcela správná. Dopřejme Daniele mír...

Postačí, že jsem upadl do agónie a setrval v ní osmatřicet hodin a dvacet dva minut.

Errata:

30.05.2021 11:16