Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Christian)

Jestli si myslíte, že začnu Denisovo líčení komentovat a měnit a tvrdit, že se to seběhlo jinak a že jsem to byl vlastně já, kdo nad Rastagarem vyhrál, tak je to nesmysl. Událo se to přesně takhle a já u toho vůbec nebyl. Patřil jsem k hlavní části karavany, která se snažila pokračovat co nejrychleji a bez zdržování k moři.

Samozřejmě jsem vnímal vše, co se tam dělo. Jsem Denisův bratr a ať chcete či nechcete, čaroděj. Cítil jsem tu strašlivou bolest, když D umírala. Ale také prázdnotu, která po ní zbyla, když přestala existovat. A Denisovu bolestnou ztrátu. Nevím, jak to nazvat; část z něho se prostě ztratila do nenávratna a nyní mu v životě chyběla.

Je to složitá záležitost. Denis nikdy svůj dívčí Vzor neoddělil od vlastní osoby, nikdy se s ní nesetkal tváří v tvář, nikdy je nikdo neviděl společně. D byla iluzorní bytost, neexistující v realitě; přesto když odešla, byl ohrožen jeho život víc, než tušil. A já byl příliš daleko a nedokázal mu pomoci.

Být dítětem je trapné. V jednom kuse dokazovat, že nejsi blbeček. Každýmu, dokonce i vlastní mámě. Nikdo tě nebere vážně. Když něco řekneš, ani tě neposlouchají. Že vnímáš a umíš zasáhnout líp, než kdokoliv jiný? No jo, ale pochopí to někdo?

A ještě ke všemu ty pitomý malý holky! Zatímco dřív jsem se mohl opřít o spolehlivý duo Sif-Iris, teď zmizely a nechaly mi na krku Ginu a Danae, ty malý cácorky, co v jednom kuse otravujou a snažej se mi dokázat, že nejsou blbý, alébrž zkušený čarodějky. Jo, vy tak zrovna! Nejradši bych je zadupal do země; a to mi ještě budou vykládat, že jsou mý předurčený manželky a že bych je měl soustavně školit!

Teda je fakt, že z G roste pěkně rozmazlenej spratek. Když byla doma na Ostrově, jevila se nám hrozně hodná a přítulná; teď je tady a furt ji máte za zadkem, do všeho kecá, všecko chce vědět a neodeženete ji ani výpraskem, protože je Baarfeltová jako já a bolest ji stimuluje k činnosti. Máma Julka se v ní vidí a všestranně ji rozmazluje; sama uznává, že se snaží vynahradit jí všechno, co jí nedala předtím a co nestihla dát Iris, než jí zmizela v dálce. S-I se jen pochechtávají; jsou přiměřeně daleko, přitom propojený a docela spokojený.

(No jo, promiňte; už jsem si někomu potřeboval postěžovat.)

Nepřátelé se rychle dozvěděli, že přišli o Rastagara. Ten kapitán nebyl žádnej mistr, ale chytil echo a pochopil, co se děje, když se mu R ozval a vzápětí s mohutnými bolestivými efekty zmizel. Kapitán celkem správně odhadl situaci a jel ji nahlásit nadřízeným. Ti se naštvali a zahájili drtivý útok všemi prostředky na Charryho postavení ve skalách. Charry dle plánu ustoupil a lákal je za sebou do stepi a do dalších hor, takže se celý útok rozplizl do dlouhé řady nesmyslných potyček, zvlášť za soumraku, svítání a po celou noc. Tak to mohlo pokračovat ještě hodně dlouho, ale...

Ale zvědové generála Reynoldse konečně zjistili a nahlásili, že karavana dávno prošla a pohybuje se k moři, zatímco celá Charryho operace je klamný manévr. Generál okamžitě odvolal další útoky a nařídil zdecimovaným jednotkám stáhnout se zpět. Vrátili se plní vzteku a odhodlaní vyřídit si to s námi, jak nejhůř budou moci.

Další zvědové objevili v horách zajatecký tábor. Když tam dojel záchranný oddíl, nalezl ty nebožáky ve značně zbědovaném stavu, protože Priscilla ten úkol pojala jako snahu co nejvíc je potrestat za to, že existují. Nejen že byli nazí, polohladoví a zbídačení; za nesmyslné prohřešky či úplně bez důvodu je trápila tím, že je posílala lámat kámen a přemísťovat z místa na místo, aniž by to mělo jakýkoliv smysl. Bavilo ji je pozorovat, jak hekali, sténali a škemrali o odpočinek. Dá se říct, že vymyslela systém koncentračního tábora, později dovedený do důsledků v Evropě.

Jestli ji za to Charry chválil? Tedy moc ne, ale ona o uznání ani nestála. Dobře věděla, že jakmile na ni padne oko kteréhokoliv nadřízeného, hned o svoje postavení přijde, možná ji ještě čeká trest. To se sice nestalo, ale jen proto, že sotva jí šelmy ohlásily příjezd nepřátel, popadla cestovní vak a zmizela i se všemi podřízenými. Charry měl jiné starosti a vojákům se dokázala vyhnout, takže zdárně dorazila k hlavnímu voji a byla nesmírně spokojena sama se sebou.

Možná bych měl ještě prohodit pár slov o Chantal. Hodná holka. Ovšem ani s vypětím všech sil se nestala významnou bojovnicí, ani velkou čarodějkou. Zato zdárně přežila celé tažení, obětovala ještě pár nepřátel a po návratu domů se usadila na farmě a chovala ovce. Měla několik dětí a dožila se dost vysokého věku. Nikdy ale nebyla ničím významným. Ona taky ta její Ayis není moc důležitá bohyně.

V průběhu cesty jsem častěji rozmlouval s lordem Brianem Monroesem. Možná si mě oblíbil, možná jenom nikdo jiný neměl chuť ani čas s ním rozprávět. Algernon rozhodně ne; ten se kamarádil převážně se šelmami a s děvčaty. Sice byl ještě příliš mladý, aby podlehl jejich svodům, ale bavily se s ním rády a dost si z něj dělaly legraci, ale to ho nemrzelo. Zato Brian si na synka trpce stěžoval; byla to druhá věc, která ho trápila.

Ta první byl fakt, že vedeme válku s Angličany. Byl v nepříjemné situaci, jako vlastenec a bývalý důstojník jim fandit prostě musel, ale zároveň si uvědomoval, že pravda je na naší straně. Byl to ušlechtilý muž a zaujímal principiálně vlastenecká a humanistická stanoviska, ať už byla realita jakkoliv odlišná. A všechny svoje názory říkal mně.

„Domnívám se, že nejlepší cestou ke smírnému řešení by bylo vyjednávání rovného s rovným; bez ponižování a vyvyšování! Rozumní, vzdělaní a inteligentní lidé se dokáží dohodnout, aniž používají násilí! To je můj názor!“

„No, bezva. Ale viděls, co způsobili na Zelené řece? My s nimi bojujeme jak umíme, zbraněmi i magií, ale neházíme na ně granáty ani nestřílíme do bezbranných lidí kulometem!“

„No ovšem, chápu. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom vysvětlili veliteli expedičního sboru naše stanoviska, pochopil by a zastavil válečné akce. To je moje nejvlastnější přesvědčení...“

„Ty ho znáš, toho Reynoldse? Proč myslíš, že je dost inteligentní, aby vůbec něco pochopil?“

„Je to generál britské armády!“

„Hezký. Ale už trochu znám život a nevěřím na zdravý rozum u lidí ve vysokým postavení. Jsem pro vyjednávání, ale nevěřím, že by se mezi vojáky našel někdo ochotný rozejít se smírně. Když na nás zaútočí, budeme muset bojovat; bez ohledu na oběti na obou stranách.“

„A já věřím, že slušní lidé se vždy dokáží dohodnout! Kam by spěl tento svět, kdyby se všichni nenáviděli? Rozhodně zastávám názor, že najde-li se mezi nimi jediný slušný člověk, nemohou nám vědomě ublížit...“

„Jediný slušný člověk jsi tady ty, Briane. Je to smutný, ale je tomu tak. Kdyby byl každý jako ty, války by nemusely být.“

„Já jsem válku nechtěl!“ řekl a šel po svých. Bylo mi ho skoro líto. Lord Brian nikdy nikomu neublížil a zřejmě nevěřil, že by někdo byl schopen druhému ublížit bez příčiny. Občas se najdou lidé, kteří takhle smýšlí.

Když Angličané zjistili, kde se karavana skutečně nachází, vyslali za ní především jízdní oddíly. Pěchota samozřejmě následovala, sice pomaleji, ale dalo se čekat, že nás dožene. Charryho oddíly se vracely postupně, hlavně v noci, skrývaly se před nepřáteli ve stepi a snažily se dělat spíš rozruch než škodu. Charry sám se vrátil do tábora, kde se k němu okamžitě sjeli jednotliví velitelé Reortů a jeden přes druhého si stěžovali na útoky, jaké byli nuceni strpět. Za poslední dny padla v různých bojích víc než stovka Reortů, v mnoha případech lvice a mláďata. To nebyli ochotni snášet; přáli si zaútočit a rozdrtit nepřítele jednou provždy.

„Prosím vás, přemýšlejte!“ křičel na ně Charry, „Můžeme samozřejmě udělat pár dalších zdržovacích akcí, odvádět jejich pozornost a honit se s nimi, ale nebudu riskovat velkou bitvu! Nevíme, jak by dopadla...“

„To si s nimi budeme radši hrát, zatímco oni přepadají a vraždí naše rodiny? To není bezvýznamná maličkost, jak si myslíš ty! Musíme je zničit!“

„Ne, nesmíme! Podívejte se na rozložení nepřítele: pronásledují nás, snaží se nás zdržet a donutit čekat, až přitáhnou s pěchotou a dělostřelectvem! Potom jim nic nezabrání, aby zničili celou karavanu!“

„My se smrti nebojíme; jsme zde proto, abychom zemřeli!“ pronesl Spletená hříva autoritativně, „Ale naše smrt musí zachránit naše děti!“

„Chrání jí. Věříš snad Jednookému, ne? On vede karavanu a ví, co dělá. Chránil ji před útočníky dostatečně, i když došlo k nějakým bojům. Přímé ohrožení karavany by bylo horší; a my je zadržíme, buď si jist. Vím dobře, co dělám...“

Neměl jsem pocit, že by hádky a diskuse k něčemu rozumnému vedly; tak ať se s nimi Charry dohaduje, ostatní budou dál hrát s pronásledovateli svoje krvavé, smrtící šachy. Nebo možná spíše go; tam se bojuje o území, vzájemně zajímá a odpoutává nepřátelské síly. Docela rád bych taky vyjel do boje, ale matka nechtěla ani slyšet. Natož pak otec!

Kam vlastně zmizel Denis, jsem netušil. Ukázal se sice v táboře, ale působil zvláštně letargickým dojmem, jakoby spal v chůzi. Reagoval zpomaleně, často na něco úplně jiného, než nač se ho ptali. Odhadoval jsem, že je to důsledek ztráty části vlastní osobnosti. A vyčerpávajícího boje s Rastagarem; nebyl ani příliš pyšný na svoje vítězství, ani skleslý či otřesený. Jen tak tupě zíral do prázdna.

Když za mnou přiběhla Irma, vytušil jsem nepříjemnosti.

„Ne že by mi do toho něco bylo, ale kde vlastně je lord Brian? Chtěly jsme si z něj trochu vystřelit a přichystaly na něj pěknej tunel, ale není k nalezení a zdá se, že tady nebyl ani v noci. Ve stanu nespal...“

Což mne znepokojilo; doporučil jsem Irmě vyzvědět něco od Algieho, ale ten nevěděl vůbec nic, a ještě se rozhodl to neříct, ani kdyby věděl. Přivolal jsem jednoho psa, který se s nimi dost přátelil.

„Ano, viděl jsem ho. Večer si osedlal koně a odjel, docela sám. Doprovodil jsem ho směrem na jihozápad; myslím, že jel vyzvídat k nepřátelům.“

„A proč jsi ho vůbec pustil? Ztratil jsi rozum?“

„Myslel jsem, že má nějaký tajný úkol. Vypadal divně, dokonce se oblékl, ten svůj bílý oblek a tropickou přílbu...“

„Ten blázen jel jistě k Angličanům! Jak ho znám...“

„Myslíš, že nás zradil?“ vykulila oči Irma

„Ale ne, to je nesmysl! Chce je přesvědčit, aby s námi neválčili!“

„On je tak trochu blázen, ne?“

„Víc než trochu. A přes všechno hrozně slušný člověk.“

Lord Brian byl v té době už v anglickém táboře; chytila ho první hlídka, hned jak přijížděl, přes veškeré protesty byl spoután ocelovými pouty a odveden jako zločinec. Prohlásil, že chce mluvit s vrchním velitelem, takže s ním zacházeli vcelku mírně, ale bedlivě ho střežili.

Generálmajor Reynolds vynikal rychlými a nekompromisními úsudky, které pronášel rozhodným a nedůtklivým tónem. Pokud něco řekl, nebylo proti tomu odvolání; dokonce i když mu sama skutečnost nedala za pravdu, generál svoje názory zásadně neměnil. Pokud se realita a jeho názor bolestivě a dramaticky střetly, byl tím velmi rozladěn a obviňoval z chyb a nedostatků vždy další osoby či skutečnosti, které situaci nepříznivě ovlivnily. Škodolibost osudu vůči jeho osobě byla veliká a skládala se z nepochopení nadřízených, trestuhodné tuposti podřízených, špatných povětrnostních podmínek a faktu, že Afrika leží ve velmi nevhodném místě světa. Podle něho se měla nacházet přibližně kdesi v Yorkshirském hrabství.

Když byl náhle (a nečekaně) povýšen na generála a jmenován vrchním velitelem, přijal to jako ocenění, které si už dávno zasloužil. Nicméně když se seznámil se všemi okolnostmi, začalo mu v mysli hryzat podezření, zda nebyl touto funkcí pověřen hlavně proto, aby bylo na koho svést případný neúspěch a patřičně ho potrestat. I když se zdráhal uvěřit, že by nadřízení byli tak proradní, byla to pravda; kdyby uspěl, odešel by do výslužby se všemi poctami a možná i majetkem, ale s tím těžko mohl počítat.

Jeho náčelníkem štábu byl plukovník Barret. Neměl chudák lehkou pozici; byl prvním rádcem a pomocníkem svého pána, tudíž zodpovědný za vše, co se kolem dělo, včetně horka, komárů a much tse-tse. Zato s pravomocí to bylo horší; Barret trpce litoval, že se neživí pasením ovcí jako jeho předkové ze skotské Vrchoviny už od dob Jakuba Stuarta. Praxe vypadala tak, že když plukovník navrhl něco rozumného, Reynolds to odmítl jako nesmysl a pak mu trpce vyčítal, že ho včas neupozornil; pokud navrhl něco obzvlášť pitomého, generál to přivítal jako vynikající nápad, realizoval a po krachu operace samozřejmě kladl neúspěch za vinu původci té myšlenky. Barret tedy zvolna šedivěl a tvářil se, jako by si výtky bral velmi k srdci. Čekalo se, že ho brzy sklátí infarkt.

Jenže plukovník Barret byl hybnou silou veškerého dění v armádě. Převzít vrchní velení mu nepřišlo na mysl ani ve snu; kdyby se to stalo, urychleně by tu myšlenku zahnal jako nesmyslnou. Proč by právě on měl být odpovědný za úspěch, když může být tím, kdo v dokonalé podřízenosti hýbe všemi páčkami a nitkami? Že jeho šéf je hlupák dobrý tak k tomu, aby byl viditelným terčem při úspěchu i prohře, na to přišel téměř okamžitě; ne že by ho přímo navrhl, ale chápal to. Po akci bude Reynolds odvolán či vyznamenán, v každém případě odejde; ale Barret zůstane a bude dál náčelníkem štábu. Ani mu nevadilo, že je v Africe; on tuto zemi kupodivu miloval.

Kromě jiného byl nejvýše postaveným důstojníkem, který znal pravou totožnost majora Brandona. Nadřízený mu nebyl, ale podřízený taky ne; Brandon byl zkrátka specialista, vyslaný na určitou práci.

Reynoldsovi prozradil přesně tolik, kolik bylo třeba: že Brandon je něco jako vojenský psycholog, odborník na jednání s nepřítelem. Generál to přijal se zlobným zafuněním; na vojenské specialisty měl přesně stejný názor jako na duchovní, lékaře, kartografy, účetní a další ulejváky, kteří se dokázali zašít na teplá místečka, aby nemuseli s flintou do první linie. Když už tam jsou, ať tedy dělají svou práci; ale běda, kdyby ne!

Tento plukovník Barret tedy přišel pohovořit se zajatcem. Lord Monroes vstal a uklonil se, ačkoliv měl ruce stále ještě spoutané.

„Jste válečným zajatcem britské armády.“ řekl Barret, „Kdo jste, prosím?“

„Dobrý den, pane!“ zdůraznil lord Brian pozdrav, „Dovoluji si vás co nejzdvořileji pozdravit; ačkoliv musím přiznat, že uvítání ve vašem táboře ne zcela odpovídá tomu, jak bych si já představoval slušné chování. Vaši muži se chovali přímo hanebně, to musím říci; sice chápu, že nelze zachovávat vše podle tradic, ale trocha slušného vystupování...“

„Opakuji: kdo jste a co chcete?“

„Prosím? Ach ano, chápu, nepředstavil jsem se. Jsem baron Brian Monroes, lord a člen Horní Sněmovny, jak už jsem řekl vašim lidem. V současné době jsem byl po jistou dobu hostem u pana de Guyrlayowe, na dvoře arminského císaře; a cítím se velmi znepokojen zostřením vztahů mezi císařem a Anglií, která je mojí milovanou vlastí. Já sice chápu, že...“

„Aha. Takže jste uprchl ze zajetí těch... Arminů.“

„Neuprchl jsem! Nechali mne odjet zcela svobodně a dobrovolně!“

„Velmi pozoruhodné. Od těch divochů se nikdo nevrátí živ! Viděl jste, co udělali s našimi vojáky? Osvobodili jsme je v táboře uprostřed hor, hladové a žíznivé, docela nahé, beze zbraní, bez koní... Co že zrovna vás tam tak skvěle hostili? Nevypadáte, že byste strádal, spíš jste se vykrmil!“

„No ovšem, chápu, že je to poněkud nezvyklé. Ale je to čistá pravda; jsem u nich hostem již několik měsíců...“

„Měsíců? Před časem byli ještě v Simbabwe; tam jste snad byl s nimi?“

„Ano, samozřejmě. Viděl jsem to město...“

„Vaše informace jsou nesmírně zajímavé, mylorde. Možná bude lepší přivolat stenografa, aby zapsal vše, co říkáte. Zdá se, že jste jediný civilizovaný člověk, který se tam kdy dostal!“

„Jsem badatel, jak možná víte! Zabývám se kartografií a etnografií...“

„To je chvályhodné. Pravděpodobně dokonce máte v úmyslu své vzpomínky po návratu do vlasti vydat knižně, že? Bohužel nemáme tolik času...“

„Nevím, zda... přišel jsem především sjednat mír!“

„To projednáme později, nejlépe se samotným generálem. Mně jde spíš o to, že jste získal cenné informace...“

Lord Brian nebyl nadšen, ale posléze se podřídil. Není vyloučeno, že by se s Barretem domluvili po dobrém, kdyby do dění nezasáhl generál Reynolds. Někdo mu ohlásil, jak důležitého zajatce dopadli, generál tedy pospíšil do toho stanu a byl svědkem, jak lord diktuje svoje poznatky. Na první pohled ho rozladilo, že oba pánové mírumilovně sedí v polních křesílkách, popíjejí čaj, přikusují koláčky a lord vypráví, zatímco mladý seržant zapisuje jeho slova a Barret ho občas povzbudí nějakým dotazem či poznámkou.

„Pane plukovníku, co to tu provádíte? Tohle má být výslech zajatce?“

Barret věděl, co se sluší. „Prosím, generále, dovolte abych představil: lord Brian Monroes. Skvělý znalec poměrů u nepřítele...“

„Znalec, pane? Dovolte, abych se zasmál! Hnusný špión je to!“

Když pochopili, že to myslí vážně, Brian i Barret zvážněli.

„Dokázal vám nějak, že je lord Brian Monroes? No jistě, možná těmito zcela nepadnoucími šaty; nepochybně vskutku patřily tomu ubohému cestovateli! Ale můžete dokázat, že jste vskutku on?“

Brian to dokázat mohl; měl průvodní list, vystavený úřadem guvernéra v Kapském městě, také některé další dokumenty, ovšem žádný z nich nebyl uznán za naprosto spolehlivý.

„Přiznávám, že v popisu osoby mohly nastat určité rozpory,“ uznal váhavě, „Byl jsem tam tak dlouho, že jsem se možná trochu změnil... odvykl jsem si chodit oblečený, ten oděv jsem měl uložen, ale dobré jídlo a péče, kterou mi z přátelství věnovali...“

„Dobrá, jsem ochoten uvěřit, že máte oholenou hlavu. Zčásti je to přirozená pleš, ale ten zbytek... je oholený břitvou, to je zcela zřejmé podle strniště za několik dní! Ty podmalované oči... chcete říct, že je důstojno britského lorda, aby chodil s očima namalovanýma jako přístavní štětka? Ale co je hlavního: Jeho Lordstvo bylo muž důstojného věku, kdežto vy jste očividně alespoň o dvacet let mladší!“

„Děkuji za uznání, generále. Ale samozřejmě to mohu vysvětlit; všechno to jsou úpravy, které na mně provedli tam. Hlavu jsem si neholil, zato jsem se pravidelně koupal v Živém Ohni, při tom vlasy ohoří. A že vypadám mladší... zčásti je to tím Ohněm, zčásti proto, že místní dámy považovaly za správné mne poněkud upravit, abych se k nim líp hodil.“

„Místní dámy? Tím myslíte to, čemu oni říkají čarodějky?“

„Ano. Řekl bych, že jsou dost schopné!“

Generál přistoupil a rozhrnul mu košili na prsou. „A co je tohle? Tetování, jaké nosí jenom oni! Taky důsledek přizpůsobení?“

„Víte, ty dámy si hrají různými způsoby; většinou se jim vyzdobená kůže velice líbí, takže to udělaly i mně. Kromě toho dle jejich zákonů tetování nahrazuje oděv, takže...“

„Takže jste přirozeně chodil nahý a nechal se počmárat jako šašek. To mi vážně chcete namluvit, že by se takové zpustlosti dopustil britský lord?“

Lord Brian si pouze povzdechl. „Generále, já chápu, že vám moje prožitky budou připadat neuvěřitelné. Nicméně nepřišel jsem sem, abych se chlubil, natož pak diskutoval o reálnosti těchto zážitků. Přišel jsem se pokusit vyjednat smírné řešení...“

„Ale neříkejte! To se snad ti barbaři chtějí vzdát? Nebo očekávají, že se vzdáme my, jak mi vzkázal váš císař? Takový nesmysl!“

„Prosím, neurážejte mne bezpodstatným podezíráním! Přišel jsem dobrovolně jako přítel, abych sjednal mír mezi vámi a Arminy. Mrzí mne, že soustavně dochází k tak nesmyslným krvavým střetnutím; jako každý slušný člověk jsem proti válce...“

„Aha, tak vy jste slušný člověk! A proti válce! Co si tedy myslíte, že s vámi uděláme? No, co se dělá se špióny?“

„Já chápu, že mi nevěříte, pane, ale...“

„To úplně stačí! Přítel Arminů a defétista, který se nás snaží odradit od našich válečných cílů! I kdybyste byl lord Monroes, musel bych vás odsoudit jako vlastizrádce! Každý projev poraženectví, malomyslnosti či paniky je zradou národa, zvláště v boji, kdy musíme soustředit a utužit síly k nelítostnému boji...“

Plukovník Barret viděl, že se diskuse stáčí velmi nežádoucím směrem.

„Pane generále, věnujte prosím pozornost faktu, že máme konečně v rukou někoho, kdo přesně ví, co se tam u nich děje! Jeho výpověď...“

Generál nahlédl do seržantových papírů; bohužel nerozuměl těsnopisu.

„Výpověď! Snůška nesmyslů, řekl bych! Když jsem přišel, popisoval vám tu právě nějaké barbarské obřady jejich čarodějnic; copak to má nějakou cenu? Každý soudný člověk přece ví, že žádná magie neexistuje!“

Barret ze sebe vydal jen přidušené zasténání. Teď by tu potřeboval toho zatraceného majora Brandona, aby mu něco poradil.

„Tyhle papíry,“ generál je sevřel do hrsti a mačkal, jak jimi třepal ve vzduchu, „Jsou snůška nesmyslů; hoďte je do pece! A tohoto muže necháme pro výstrahu popravit; ať každý vidí, že nás žádný špión neobelstí!“

„Ale pane...“ vzdychl plukovník.

„Mlčte! Vy, Barrete, budete předsedat válečnému soudu a toho člověka odsoudíte k smrti! Ráno bude zastřelen před zraky všech vojáků; doufám, že to povzbudí jejich bojové odhodlání!“

„Ale já...“ lord Brian křičel a zapomínal na zdvořilost, „Nic jsem přece neudělal, jsem nevinen!“

„Právě proto. Odveďte ho a zavřete, dělá se mi z něj špatně!“

Není jasné, co by udělal Barret; generál však trval na svém, dokud jeho vlastní stráž lorda neodvedla do polního vězení. Tím byl jeden ze stanů asi uprostřed tábora; postavil tam vlastní hlídky a nařídil, aby dávali dobrý pozor pro případ, že by se zajatec pokoušel o nějaké triky.

Pak Reynolds odešel do svého velitelského stanu, nalil si whisky, usedl do polního křesílka a přemýšlel. Dalo mu to vždy dost práce, neboť předem vypouštěl veškeré rozumné myšlenky a oddával se spekulacím a kombinacím. Po pravdě, nebyl si jist, že má naprostou pravdu; začínal tušit, že Barret měl docela dobrý nápad vytáhnout ze zajatce co nejvíc; ale nemůže přece přijít teď s něčím zcela opačným, co tvrdil před chvílí! No, když se to tak vezme, uspořádání polního soudu a odsouzení toho špióna je správná věc; vykonání rozsudku bude možno pozdržet, ukáže-li se nějaký důvod. Ano, tohle je to pravé: špióna odsoudíme, ale s popravou vyčkáme. Třeba to vyprovokuje jeho kamarádíčky, aby se konečně ukázali! A pak je zcela rozdrtíme!

Generál byl sám se sebou spokojen. Nalil si další sklenici whisky.

Přiznávám, naši nebyli lordovým osudem znepokojeni víc, než bylo nezbytně nutné. Například Charry řekl:

„Vůl zůstane volem! Však oni mu neublíží, je jejich! A co by tak mohl vykecat, co ještě nevědí?“ pak se zamyslel a navrhl: „Zamyslete se, jestli by se toho nedalo nějak využít!“

Možná dalo, ale nikoho nenapadlo nic konstruktivního.

Takže vlastně jediný, kdo měl o Briana starost, byl Algernon. Brečel, otravoval kdekoho a škemral, abychom šli jeho tátu zachránit. Když nepořídil u žádného z velitelů (ne že by nechtěli, ale neměli čas ani zbytečné lidi), obrátil se na holky z FF kasty. Ty by vyhověly rády, ale obávaly se, že jen tak zmizet z tábora by jim neprošlo. Tak nakonec skončil u mne.

„No... a jak si to představuješ?“

Nepředstavoval si to nijak. Měl určité plány, jako vplížit se do tábora nepřátel v přestrojení, zjistit kde je otec vězněn, pobít stráže a osvobodit ho; jenže jak jsem zkoušel přečíst jeho myšlenky, to všechno bych měl udělat já, ježto on to nedokáže. Proč zrovna já? No přece, jsem za ně morálně odpovědný, když jsem je sem přivedl!

Vlastně by mě mělo těšit, jak správně pochopil povinnosti čarodějů. Když nad tím uvažuju, mohl bych zkusit trochu pátrat kolem, ale...

„Algie, učil tě někdy někdo transformace?“

Zrudl a urazil se. Myšlenky vypovídaly, že se holky snažily, ale nedokázal se dostatečně koncentrovat a i s velkou pomocí dosáhl jen směšných výsledků. V oboru iluzí na tom nebyl o moc líp, taky proto, že ho nevzdělávaly soustavně, nýbrž na přeskáčku a co koho zrovna bavilo. Nedomnívaly se, že by mu to kdy k čemu praktickému bylo.

Takže mi bylo jasné, že to budu muset zvládnout sám. Žádnou radost jsem z toho neměl, ale zase mě docela lákalo si vyzkoušet, co dovedu. Kdybych tady měl Sif a Iris, šlo by to jistě líp, jenže...

Když jsme zastavili k odpočinku, nenápadně jsem se trafnul na supa a odletěl na průzkum. Supa umím dobře, dá se říct, že na to mám vzor. Opět jsem během letu vzpomínal na holky, jak jsme si skvěle lítaly; když lítám sám, už mě to tak nebaví. Našel jsem anglický tábor, zakroužil nad ním a zkoušel pátrat po Brianově auře. Valný úspěch jsem neměl.

Ale povšiml jsem si, že generál Reynolds postavil v dostatečných vzdálenostech od tábora přední hlídky o síle několika mužů, které by měly patřičně včas ohlásit jakýkoliv útok. Viděl jsem z výšky ohýnky, u kterých seděli a ohřívali se; ano, tam bude nejlepší začít.

Přistál jsem a zkusil se trafnout na psa. S tím by taky neměly být velké problémy, program vypracovala Bonny a ta to umí perfektně. Ačkoliv, já jsem nechtěl být divokým africkým psem, vybral jsem si roztomilé odrostlé štěně, směsici nejrůznějších ras; nejspíš někomu uteklo.

Ze země nebyl oheň moc daleko vidět, důkladně jej ukryli mezi kameny; ale pes má samozřejmě čich. Proplížil jsem se blíž a pozoroval je; bylo jich pět, velel jim kaprál, měli na sobě pěšácké uniformy. Jeden seděl nahoře na kameni a upřeně zíral do tmy, dokonce občas používal dalekohledu; snad se domníval, že půjdeme do akce označeni červeným a zeleným pozičním světlem jako dopravní parník. Jiného praktického smyslu jeho zírání do blba nemělo, přeběhl jsem těsně kolem něho, aniž si mne v trávě povšiml.

„Tak už toho nech, Bernie!“ oslovil ho kdosi, „Hele, už se to vaří...“

Vařilo se to v kotlíku a vonělo po guláši. Kosti z gazely, kterou na to použili, se válely opodál; opatrně jsem k nim přilezl, vrtěl ocáskem a snažil se jim vysvětlit, že bych se s nimi o ty kosti rozdělil.

„A hele, první zájemci se už slejzají!“ rozesmál se některý.

„To bych rád věděl, kde se ty potvory pořád berou,“ vrčel kaprál, „Musejí mít nos... včera okolo nás šmejdila taková strakatá čuba, vypadala na zaběhlou dogu; nebo aspoň někdo z jejích předků...“

„Ale nech bejt! Aspoň spustí poplach, kdyby něco...“

„Tenhle? To bych se divil; takovej malej hajzlík by určitě nic neuhlídal!“

„A co by ne? Doma jsme měli podobnýho; nic moc, ale hlídač byl skvělej!“

„Co chceš, tady v Africe? Někomu utek čokl a tohle je jeho potomek...“

„Docela ochočenej!“ jeden z vojáků mi nabídl kus vojenského sucharu z ruky. Vzal jsem si, samozřejmě, a ještě mu olízl ruku. Kontakt pomáhá, když chcete někomu sondovat mysl.

„No jasně, ochoč si ho! Bude s tebou spát ve spacáku a loudit žrádlo!“

„A co by ne? Je to moc roztomilej pejsek!“

Čímž diskuse o mé osobě skončila, ale přísun dobrot naštěstí ne.

(Taková drobnost: když jsi pes, docela dost tě chytají i psí zvyky. Nebo orlí, koňské a tak. Přizpůsobuješ se Vzoru a může to dojít tak daleko, že se ti to zalíbí. Jako Bonny.)

Kuchař ochutnal guláš a prohlásil ho za jedlý.

„Bernie, pojď taky! Co si myslíš, že v tý tmě uvidíš? Teď určitě nikdo na kontrolu nepřijde, tak se pojď nadlábnout!“

„Já jen... kdyby náhodou nepřítel!“ bručel Bernie.

„A zrovna ty to vytrhneš, co? Nebuď směšnej!“

„Říká se, že jsou lstivý jako hadi. Co kdyby...“

„Kdyby, tak je beztak neuvidíš. Třeba už leží někde za šutrákem a poslouchají nás, ty strašpytle!“

Bernie sebou škubl, uchopil pušku a namířil kamsi do tmy; kamarád mu hlaveň sklonil dolů. „Blázníš, idiote? Práskneš někam do stepi a v tu ránu je tu seržant a bude nás buzerovat! Nemáš toho dost přes den?“

„Ale co když opravdu...“

„Povídám ti, drž už hubu! Chceš něco přivolat?“

Zmlkli, rozdělovali si guláš a odháněli mě: „Mazej, pitomče! Spálíš si čumáček! Potom ti dáme vylízat kotlík...“

Zvolna a s potěšením jedli, guláš byl zřejmě lepší než obvyklá strava.

„On má Bernie svým způsobem pravdu,“ utřel si kaprál vousy, „Stejně jsem se už divil, že na nás ještě nevlítli. Čekal jsem větší problémy...“

„Ale běž! Blbý důstojnický kecy...“

„No, jen bacha! Askari se prej v jednom kuse ztrácejí, při každý příležitosti zahodí uniformu a mizej. A černý huby nejsou pitomý, ty hodně rychle poznaj, kdy je lepší prásknout do bot! Většinou Zulové, o těch se nedá říct, že by byli zbabělci. Sebrali co se jim líbilo a pryč...“

„Ale, prosím tě! Negři jsou pověrčivý... ty jejich povídačky o myslících lvech a tak podobně...“

„Černošský povídačky jsou vždycky k smíchu, dokud nestojíš před takovou bestií. Negři dělají to nejchytřejší, co můžou.“

„Tím chceš říct co?“

„Můj dědek říkal, když je všecko vypitý a má přijít na placení, je nejlepší změnit lokál. Vypadá to, že hospoda brzo chytne plamenem...“

„A co jako chceš dělat? Odtud se dá nějak dostat?“

„Nevím, co! Jenom cejtím, že to tu začíná smrdět!“

Nastala delší chvíle trapného ticha. Pak kaprál oslovil posledního, který až doposud moc nemluvil a seděl k nim téměř zády: „Co ty na to, Rufe?“

„Fšecko stejnej bordel. Násrat na to!“ mluvil s trochu divným přízvukem a dost neslušně.

Bernie se odvážil říct: „Já viděl ty kluky, co se vrátili z tábora. Ani kapesník jim nenechali! Že prej je tam tejrala nějaká ženská. Čarodějnice!“

„Žádný čarodějnice nejsou!“

„Protože ty pítomec.“ odplivl si Rufe.

„Ty snad na ně věříš?“

„Já je viděl.“

Tato úsečná věta na delší čas zrušila veškerou diskusi.

Pak Rufe promluvil sám od sebe: „Ty kaprál! On v tom Tygr Guyrlayowe, co?“

„Jo, to je velitel těch, co proti nim jdeme. Taky mu říkají císař Arminu.“

„Tak to v hajzlu.“

„Ty o něm něco víš, nebo co?“

„Já utek na druhej konec světa, abych už nepotkal. Starýho Tygra. Čaroděje Baarfelta. Denise, jeho kluka. A fšecky vostatní.“

„Co je na nich tak zlýho?“

„Zlýho? Hovno dobrýho.“

Všichni ho začali ukecávat, aby to vysvětlil. Taky mě zajímalo, co zažil; tak jsem mírně pošťouchl jejich zvědavost. A jeden si vzpomněl:

„Když jsem sloužil u maríny, povídali vo chlapovi, co se mu říkalo Tygr. Nebo taky kapitán Rither; kamarád byl při tom, když Tygr a starej kapitán Knorrenssen vedli vzpouru v Hongkongu. Jo, to byla sláva.“

„Tak to jo. To je von.“

„No ale počkej!“ řekl další, „Vykládali námořníci v krčmě ve Valparaisu, že ten Tygr je prej pořádnej chlap: pěstí zabije vola a když se do toho dá, vymlátí celou hospodu! Pámbu nás chraň dostat se s ním do rvačky!“

„Pámbu tě chraň potkat s ním vůbec.“

„Rufe, tak sakra! Už je nám jasný, že ses s ním znal v Německu. Tak mluv!“

„No co,“ Rufe mluvil očividně nerad, „Jasný jak facka! Kapitán Rither, to Tygr; a Tygr Guyrlayowe ten arminskej císař. To ten chlap, co poroučí těm, co my na ně jdem. Radši hubou do sraček!“

„Jseš si tím jistej?“

„Jo. Hodně kámošů šlo tehdá s ním. Na ten jeho... ostrov. Žádnej nevrátil.“

„Proč jsi nešel taky?“

„Já tehdá f base. Vedly se fšelijaký kecy. Ale co pravda a co ne – nevím!“

„V base? Podívejme – a za co?“

„Furt za něco. Moje věc.“

Chvilku na něj všichni zírali. „Seš zvláštní chlap, Rufe. Hrozně divnej. Nemáme tě rádi a nevěříme ti, ale musíme tě snášet, když už tě naši šéfové naverbovali. Ale je nám jasný, že víš víc, než říkáš.“

„Já vím akorát: vy f průseru. Děsným průseru. Bude s váma zle.“

„S tebou snad ne?“

„Já už f průseru dávno. Vod tý doby. Moc dávno.“

„Co jsi udělal, že jsi byl zavřenej?“

„Zabil. Kradl. Hodně kradl. A potom zase zabil. A utíkal. Hlavně utíkal.“ Chvíli váhal a vzpomínal. Pak dodal: „Celej život pořád utíkal.“

V té chvíli jsem poznal, že je na čase zjistit, kdo je Rufe. Byl jsem ve vhodné pozici, očmuchal jsem mu nohavici a on mě nezahnal, dokonce rozpačitě podrbal za ušima. Olízl jsem mu prsty. „Na ja, brave hund...“ zamručel a zase mě hladil.

To už jsem o něm hodně věděl. Nešťastný člověk. Kdysi dávno sevřel ruce kolem krku jedné ženy, protože ji hodně miloval. Držel je tam dlouho, příliš dlouho – až přestala dýchat. Když si to uvědomil, zděsil se a dal se na útěk. Potom se už prostě nemohl vrátit mezi lidi. Ze začátku to zkoušel; ale čím dál míň.

„Každej člověk hříšnej hajzl.“ řekl těm vojákům, když na něj koukali. „Já i vy, fšecky hříšnej hajzl. Hříchy tvý tě jednou doženou. Zpívají f kostele při kázání. Mě už dohnaly. Já už nechci utíkat.“

„To bych teda řekl, že seš tvrdší chlap,“ zasmál se kaprál, „No jasně, ty seš velikej drsňák, lupič a vrah... My jsme nikoho nezabili!“

„Zabili. Nepamatuješ. Nechceš pamatovat. Ty černý f tý vesnici...“

„To bylo v boji, Rufe! Byli to nepřátelé, zrádci! To není vražda.“

„To já nevím. Hříchy tvý tě jednou doženou. Oni... tamty jsou ti, co sem přišli potrestat naše hříchy.“

„Nějaký andělé? Nebo dokonce čerti?“ zasmál se kdosi.

„Anděl – čert, žádnej rozdíl. Vy nic nechápete. Strašně pitomý, vy mladý. Fojáčci... oni vám ukážou. Uvidíte, co jsou hříchy. Dojde na vás!“

„Tak dost!“ kaprál promluvil mnohem hlasitěji a rázněji, než sám chtěl, „Necháme pitomejch keců; čas letí a do rána daleko. Vidím to takhle: my se na chvilku natáhnem a Rufe, když už ho tolik trápí svědomí, může hlídat. To roztomilý štěňátko mu může pomáhat. Kdyby se něco dělo, tak nás probudíš, že? Třeba přišel někdo na kontrolu?“

„Ale jo,“ zahučel Rufe. Seděl a zíral do vyhasínajícího ohně, ale pušku měl neustále na dosah ruky.

Vojáci se tedy postupně uložili kolem, zamotali se do pokrývek a zakrátko začali pochrupovat. Rufe se zvedl, přiložil ještě do ohně, zíral do plamenů a vzdychal. V pravidelných intervalech mne hladil po hřbetě.

Bylo mi ho líto; rozmluva jej donutila vzpomínat, a teď se trápil. Vnímal jsem jeho myšlenky; také šeptanou modlitbu, kterou si pamatoval z dětství: „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

Nahrál mi. Tomu se nedalo odolat.

Když jsem se změnil do své přirozené podoby, trochu se polekal, dokonce sáhl po zbrani. Pak se až příliš rychle uklidnil.

„To ste tady rychle.“ řekl.

A pomyslel si: Když vyslovíš jméno, přivoláš To.

„Nechci ti ublížit.“ řekl jsem německy. Zachvěl se, už několik let svoji mateřštinu neslyšel. A dost to s ním otřáslo.

„Jsi anděl... nebo...“ nedořekl, ukázal dolů k zemi.

„Neřekls, že v tom není rozdíl? Ale neboj se, nic takového. Jsem obyčejný člověk jako ty. Jen umím pár triků.“

„Třeba měnit se ve psa? Říká se, čert umí jenom v černýho... ale tys byl strakatej – tak jak to je?“

„Čerti neuměj nic, jsou to pitomci. Tyhle jednoduchý iluze se dokáže naučit kdejaký dítě. Jsem Christian, další syn kardinála Baarfelta.“

„Tak starej Baarfelt už je kardinál? Konečně, proč ne. A ty seš co? Taky nějakej svatej? Ani se nebojíš, že se tamti probuděj?“

„Trochu jsem je zklidnil. Neproberou se, dokud jim nedovolím.“

„Jo aha, takhle je to! Takže čaroděj!“

„Už asi jo. Zlobíš se?“

„Ne. Nevím. Asi není důvod. Každej děláme něco.“

A najednou, zčista jasna, se rozbrečel. „Zachraň mě! Prosím tě, pomoz mi! Jseš ještě malý dítě, vůbec jsi nebyl na světě, když já jsem... dělal všecky ty věci! A povídá se... takový pohádky, víš? Že čaroděj Baarfelt všecky zachrání a odvede do ráje! Blbý, tulácký pohádky...“

Nechal jsem ho. Až po chvíli jsem řekl: „Já vím.“

„Víš? Ty víš, že... je to nakonec pravda?“

„Ne, Rufe. Nikdo tě nemůže zachránit; leda ty sám. A aby ses mohl dostat do ráje, musel bys napřed zemřít.“

„A ty... copak ty mě necháš žít?“

„Rozhodně jsem tě nepřišel zabít.“

„Proč jsi přišel? Vyzvídat?“

„Najít jednoho přítele. Zachránit ho.“

„Toho špióna, co ráno chytili? To nedokážeš.“

„Taky se obávám.“

Seděl, mlčel a usilovně přemýšlel. Jako už dlouho ne.

Pak to řekl nahlas: „Ty seš nevinný dítě. Smrt z ruky dítěte prý očišťuje.“

A já musel říct: „Kecy. Naprostý blbosti. Za á nejsem nevinnej ve smyslu lidských zákonů. Za bé ti nechci ublížit. Za cé... zkrátka přestaň blbnout. Na čaroděje se obracíme proto, aby nám pomohl, ne aby nám blbl hlavu ještě víc. Tak prosím, uklidni se!“

(A snažil jsem se, aby můj hlas zněl dokonale nemysticky.)

Možná to pomohlo, Rufe se opravdu trochu uklidnil.

„Pověz mi něco, malej: míval jsem kamaráda a slyšel jsem, že utekl k vám; jak se mu daří? Renek Alsasan, dělal mi zeď v Norimberku na tržišti, když chlupatý sbalili Dlouhýho Moritze. Jak on se to...“

„René le Mogniére? Jo, toho znám; dělá důstojníka u Denisovy gardy.“

„Fakt jo? No, on byl Alsasan vždycky ulítlej na šlechtu; vymejšlel si, že je nemanželský dítě nějakýho velkýho pána. Pokud vím, jeho máma byla pradlena. Co táta, nevěděla nejspíš ani ona. Tak se mu to povedlo?“

„Je jenom pár mil odtud. Velí té Denisově jízdě.“

„Fakt? Docela rád bych ho zas viděl, jak vyrostl... bezva kluk.“

Nechal jsem ho ještě chvilku přemýšlet, dělalo mu to dobře.

„On je teď takový to... co ty? Bílej křižák?“

„Rytíř řádu Templářů, to ano. Jako většina důstojníků.“

„A to je taky – farář? Může křtít, zpovídat, sloužit mše?“

„Mohl by, kdyby bylo potřeba. Nevím přesně kam se dostal, jakou si zvolil víru. Jestli se to u nich tak dělá...“

„Počkej – vy nejste všichni jedný víry?“

„To bych ti těžko vysvětloval, ani na to nemám čas. V řádu jsou kněží, ti v tom mají jasno, většinou. Rytíři to znát tak dokonale nemusejí, očekává se, že budou praktikovat, co jim prospívá, ale... prostě kdyby...“

Začal jsem se zaplétat, on naopak ztrácel pozornost. Přestal chápat.

„Ty seš taky kněz? Můžeš zpovídat lidi?“

„Zpověď nemá žádný praktický smysl. V naší praxi existuje upřímná rozmluva mezi knězem a bojovníkem, která vede k tomu, aby si ujasnil svoje problémy a vybral cestu pro příště. Nemusí být častá ani pravidelná... vlastně nemusí být vůbec. Ale někteří si rádi promluví.“

Ne, nepochopil ani tentokrát.

„Maminka říkala, že mám chodit pravidelně ke zpovědi. Pan farář vyslechne mý hříchy, udělí mi pokání a dá rozhřešení. Tím se smažou.“

Mohl jsem mu vysvětlovat, že je to blbost. Ale asi bych dosáhl jen toho, že by se zablokoval. Co říkala maminka, je vždycky pravda.

(Promiň, mami.)

„Vyslechl by sis moji zpověď?“

Pro něj to zřejmě bylo nesmírně důležité.

„Teď... když mám zemřít?“ dodal po chvíli a hlas se mu zatřásl.

Bylo na čase, abych se nad tím zamyslel. Ano, mně taky vycházelo, že mu moc života nezbývá; ale doufal jsem, že to nezaviním já! Ten muž...

„Tak můžu ti... když jseš kněz a dítě zároveň?“

„Měl jsi někdy nějaký děti?“

„Co já vím? Žádný schválně, to je jistý. Nikde jsem se nezdržel tak dlouho, abych... s pár holkama jsem žil. Víš, co je pasák? Dobrý holky to byly. Ale ony se většinou dokážou postarat, aby žádný děti neměly. Vždycky jsem vypadal tak, aby se kunčafti nezdráhali zaplatit. A když si některej něco dovolil, dal jsem mu přes hubu. Nebyl to špatnej život.“

„Proč jsi toho nechal?“

„Když tě hledaj... Taky jsem se občas vožral a rozbil hubu někomu, kdo to naprášil fízlákům. Nebo jsem něco ukrad... potom mě zavřeli. Nebo chtěli; já nebyl blbej a včas jsem bral čáru.“ Vzpomínky tohoto typu jej těšily, hned dostal lepší náladu.

„Jenže pak... měl jsem takový hloupý nedorozumění s policajtem stran peněženky jednoho slušnýho občana.“ (a zasekl se.)

„Ten občan zůstal ležet na dlažbě s kudlou v žebrech?“

„Ale ne, ten byl poseroutka, ani se nebránil. Ten policajt...“

Ani jsem nepípl.

„Pak už jsem nemohl zůstat nikde. Kdo zabije policajta... zmizel jsem až do Afriky, ale tam zas nebylo co žrát. Takovejch jako já je tu spousta... Tvrdli jsme v Džibuti a dál se nemohli dostat, ani načerno jako lodníci. Byl jsem na tom tak zle, že jsem vzal tohle. Zabíjení na rozkaz. Býval jsem vrah, ale aspoň jsem se za to styděl. Oni... víš, přesvědčujou je, když je to kvůli nějakýmu důstojníkovi, je to v pořádku. No, možná. Taky jsem byl na vojně a taky nám to říkali. No dobře, tak jo; ale jak to sakra vysvětlím v Pekle čertovi, až se mě zeptá?“

„Moc přemýšlíš, Rufe.“

„Jo. To mně říkali vždycky. Když bylo nejhůř, tak jsem se vožral. Pak mě to přestalo trápit. Jenže zas jsem se porval nebo něco na sebe vykecal... Já vím, že jsem kurva chlap, špatnej občan, zločinec a vůbec. Ale řekni, co bych s tím teď měl udělat?“

Neřekl jsem na to nic.

„Já vím, ty to řekneš jako vždycky každej: dej se k nám, my máme pravdu. Když se dám k tomu vašemu řádu: budete mě taky nutit zabíjet, že? A určitě mi budete vykládat, že je to nutný kvůli státu a císaři a božím příkazům. Nevím, tak dalece to nechápu. Možná jo. Ale zas budu muset někoho zabít, na nějakej rozkaz. Že to tak je?“

„Asi ano, Rufe. Templáři také zabíjejí nepřátele. Dokonce občas účinněji než jiní. Neposíláme sice místo sebe vojáky... ale někdy taky.“

„Tys někdy někoho zabil?“

„Nedávno. Dost mě to mrzí. Neovládl jsem se.“

„Jak to bylo?“

„On chtěl zabít mého přítele. Zareagoval jsem neuváženě.“

Chtěl něco říct, zarazil se až v poslední chvíli. Ale já vím, co.

Najednou mi přišla vize: Mladá, výstředně oblečená a nalíčená žena, které jiskřily oči nadšením, když se mohla hádat a provokovat toho velikého, dost pomalu uvažujícího chlapa, který vyrůstal na předměstí a byl zvyklý použít napřed pěsti a pak teprve mozek. Žena, kterou nesmírně bavilo být barovou tanečnicí, těšil ji obdiv mužů a peníze, které dostávala za každý projev přízně. A chlap, který ji strašně moc chtěl dostat z prostředí nemravnosti a hříchu, aniž přesně věděl, co by jí za to vlastně nabídl, protože prací si vydělá tak sotva na chleba. Ona se jen smála; jistě, měla ho ráda, ale být počestnou ženou v chudých šatech, prát, vařit, vychovávat děti a ještě možná dřít někde ve fabrice? Proč by to dělala?

A tak došlo k tomu, k čemu došlo: ty jeho ruce na jejím krku. Ze začátku, i když chroptěla a dusila se, ji to docela vzrušovalo. Chtěla předstírat smrt; bavilo ji, jak bude vyděšený, jak ji bude křísit a oživovat a škemrat a prosit, aby neumírala; a pak bude hrozně hodný a zahanbený a bude dělat všecko, co jí na očích uvidí... a skončí skvělým milováním. Pak bude zase nějakou dobu klid; asi až do chvíle, kdy se začne nudit a zas ho něčím vytočí. Tak to měla v plánu; bohužel to přehnala a už to nerozchodila.

A potom ta chvíle, kdy stála před Pánem a strašně se styděla. Nic ji na tu chvíli nepřipravilo, různé řeči kazatelů pokládala za žvásty. A vůbec to bylo naprosto jinak, než by čekala; On se jí smál! Jednal s ní jako s dítětem, které ještě nedostalo rozum; strašně se vztekala, vždycky byla hrozně hrdá na to, jak je dospělá. A taky si uvědomovala, že má pravdu; zahodila svůj život strašně hloupě! A co teď?

A On jí dal úkol, jediný a jasný: Budeš ho chránit!

Teď byla tady a přála si: Řekni mu to. Už mu to smíš říct.

A já musel splnit svou povinnost čaroděje.

„Je tady, Rufe. Zdraví tě.“

Zarazil se, vytřeštil oči. „Kdo?“

„Jmenovala se Lisbeth. Ale tys jí říkal Kočička. A jiná zvířecí jména.“

„To nemůžeš vědět!“ vybuchl, vyskočil na nohy a sevřel mi ruce kolem hrdla.

Vyčkal jsem, až se uklidní. Nestiskl, už ne. To jenom...

„Rufe, tys mne požádal o pomoc. A ona to zaslechla. Je tady a chce, abych s tebou mluvil. Odpověděl na tvoje otázky.“

Vydal ze sebe nesrozumitelný, dost zoufalý zvuk.

„Lisbeth udělala chybu. Nevyřešila správně svůj život. Bůh jí dal za úkol vyřešit tvůj. Chránila a vedla tě po celý život, až do této chvíle.“

Chvíli trvalo, než mu došlo, co říkám. Zatěkal očima kolem, pak ke mně:

„Bůh? Ten Bůh, který... Co záleží Bohu na tom, co já dělám?“

„Bohu záleží na každé živé bytosti. Na tobě i na ní. Ona udělala chybu, tak dostala možnost ji napravit. Tys taky udělal chybu, kráčel jsi mnoho dní po různých cestách. Špatných cestách, já vím. Ale už je znáš, a už nikdy se po nich nevydáš. Pro všechny další dny budeš vědět, že jsou zlé.“

„Další dny? To říkáš teď, když...“

„Další životy. Až se zase vrátíš, nebudeš už toužit nikoho zabíjet. Možná se budeš umět postavit i proti těm, kdo tě chtějí donutit. Zachránila tě od mnoha slepých cest; copak to není krásné poslání?“

„Takže ona žije? Existuje... někde tady? Uvidím ji ještě?“

„Uvidíš ji, až budeš umírat. To ti slibuje. Udělej to čestně, tak aby se za tebe nemusela stydět.“

Po té poslední větě jeho nadšení opadlo. „To znamená jak?“

„Nevím. Já nevěštím, co se stane, jenom... vlastně nic nevím.“

„Tak aspoň... Kočička je teď co? Určitě ne anděl!“

„Ochranný duch. Bytost, která čeká, až bude moci pokračovat v cestě. Nebo tak něco, já přesně nevím. Je to hodně křesťanské, moc to nechápu.“

„Ty snad nejsi křesťan?“

„Svým způsobem ano. To je moc složité, nejspíš bych tě zmátl.“

„Až umřeš, půjdeš taky před soud? Stejného Boha, jako ona? A... já?“

„Ano, nejspíš. Jen na mne bude asi přísnější. Náročnější.“

„Jsi dítě! Jaký bys ty mohl mít hříchy?“

„Mám ještě mnoho úkolů, víš? Jestli je nesplním a nechám se předčasně zabít, bude se asi zlobit. To bych nerad. Nebo se mi bude smát. A to...“

„Smát se? Za to, že ti někdo ublížil?“

„Když si nechám ublížit, nejsem dobrý služebník chrámu.“

„Já... pomůžu ti! Udělám všecko, co řekneš! Co bude potřeba...“

„Přišel jsem osvobodit Briana Monroese. Teď vidím, že je jistá možnost: zachránit některé lidi od zbytečné smrti. Znáš někoho, kdo ti věří? Nějaké své kamarády z dřívějška? Řekni jim, ať odejdou!“

„To je trochu blbý... já nikdy nevelel! Vždycky jsem byl ten poslední...“

„Lisbeth říká, že si tě vždy všichni vážili. Chodili za tebou o radu, když si nevěděli rady. Že by poslechli, kdybys jim něco řekl.“

„Co, tohle? Ale hloupost! Já se nikdy do ničeho nepletl, nikdy jsem se na žádnou stranu nestavěl. Jo, oni říkali všelijaký věci; přesvědčovali mě, že mají pravdu, abych se k nim přidal, ale já říkal: radši počkat, jak to dopadne. Většinou jsem se nemýlil. Hrnuli se po hlavě do blbostí...“

„A ty ne. Byl jsi rozvážnější než ostatní.“

„Oni říkali, že jsem moc blbej, abych to pochopil.“

„Rufe, čas letí. Půjdem teď spolu do tábora. Tihle muži se za chviličku probudí, ale zkusím je trochu... usměrnit. Probudíš svoje kamarády a řekneš jim, že si zachrání život, když odejdou.“

„To nám nedovolej!“ rozesmál se, „Důstojníci a seržanti...“

„Kdo je váš velitel?“

„Poručík Slaky, ten hnusnej kretén! Aby ho čert vzal!“

„Třeba vezme, když si to přeješ. Ale ještě předtím vás povede. Kde je?“

„Ty myslíš, že tě poslechne? Kdybys věděl, co je to za hajzla...“

„Domluvím mu. Zvedej se, půjdeme. Budeme trochu měnit svět!“

Rufe skutečně vstal, vzal zbraň a šel se mnou. Postaral jsem se, aby si mne náhodný pozorovatel nevšímal. A uvolnil jsem ty muže na hlídce.

Tábor naverbovaných pěšáků se nacházel na okraji, kromě hlídek tam všichni spali, aby si do rána stihli odpočinout co nejvíc. Chlapy na hlídce Rufe znal; když jim řekl, že jde s hlášením k poručíkovi, jen kývli tím směrem. Mne samozřejmě neviděli.

„Teď jdi a probuď všechny, kterým věříš. Vytvoříme z nich oddíl!“

„Ale... můžu tě nechat s tím... Poručík Slaky tě zabije, jestli...“

„Neboj se, poradím si s ním.“

No ano, chystal jsem se udělat další věc, která se nemá. Poručík spal na polním lůžku, hlasitě chrápal a táhla z něj kořalka, dost mizerné kvality. Byl to sice bezbožný atheista, ale ani takové není dovoleno zneužívat, takže budu mít na svědomí další přešlap. Pane, odpusť mi!

Něžně jsem mu vložil ruku na čelo a uvedl ho do říše snů mnohem hlubších a závažnějších, než byl doposud. Zkusmo jsem mu osáhl mysl; jeho myšlenky byly ještě podstatně ohavnější, než bych čekal. Tak jsem mu nařídil, aby vstal a ustrojil se do uniformy.

„Teď půjdeš ke stráži u skladiště potravin a koní a pošleš všechny pryč. Řekneš, že je to příkaz velitelství – a nahradíš je svými vojáky!“

Zatím se shromáždili rozespalí chlapi; bylo to provedeno vcelku bez hluku, všichni ti dobrodruzi se vyznali v zákeřných akcích. Poručík Slaky vydal sice dost zmatené rozkazy, které je udivily, ale díky Rufovi uposlechli. Vedl je za sebou ke skladišti; vojáci co tam hlídali, byli překvapeni, ale ochotně opustili své posty a šli spát. Horší to bylo u ohrad s koňmi, kde velel nějaký mladý podporučík; zřejmě měl příliš rozumu, než aby naši povídačku spolkl.

„A proč vlastně máme být vystřídáni?“ vyptával se umíněně.

„Je to příkaz velitelství. Službu převezmou moji vojáci!“

„No dobře, ale co je toho příčinou?“

„Je to příkaz velitelství!“

„Nerozumím tomu. Myslíte, že dostaneme nějaký jiný úkol?“

„Jiný... možná ano. Je to příkaz velitelství!“ Slakyho omezený mozek fungoval příliš pomalu a špatně; a já mu nemohl pomoci ani poradit.

„Je vám špatně, pane poručíku?“ ptal se podporučík úslužně.

„Bolí mě hlava... Opusťte prosím stáje, je to příkaz velitelství. Službu převezmou moji vojáci... a já...“

Mladík s rozpaky poslal mužstvo pryč; sám zůstal a pozoroval Slakyho, který vypadal podivně, neboť se pohyboval trhaně jako polámaná loutka.

„Opravdu vám není špatně, pane poručíku? Nepil jste snad přes míru?“ tázal se podporučík znovu, „Probuďte se, pane poručíku!“

Zatřásl Slakym tak, že skutečně procitl. (Možná byla chyba, když jsem se snažil toho kluka usměrnit; měl dost účinnou protimagickou ochranu.) Než si však kdokoliv dokázal ujasnit, co se děje, praštil Rufe toho mladíčka odzadu pěstí do hlavy, zachytil ho když padal, a vcelku opatrně uložil na zem.

Slaky se zvolna probíral z alkoholického opojení; vnímal jsem, jak se mu postupně vrací vědomí. Museli jsme trochu zápasit, než jsem ho zvládl.

„V pořádku?“ zahučel Rufe, „Stává se to často?“

Jak jsem mu měl říct, že takovou akci dělám poprvé?

Část chlapů se starala o koně, část rabovala sklad a chystala zásoby. Já se zbytkem, poručíkem Slakym a Rufem v čele jsme vyrazili k vězení, tomu snad nejlíp střeženému stanu v táboře. Tam se to bez problémů neobejde, to mi bylo naprosto jasné. Magie je možná všemocná, ale já ne.

Strážní proti nám napřáhli pušky s bodáky; ani nepromluvili.

„Přebírám tady velení,“ řekl jim Slaky, „Vy budete vystřídáni. Je to příkaz velitelství.“

Nevěřili mu, kdo ví, zda vůbec chápali, neboť mluvil hodně divně, vypadal a hýbal se jako oživlá loutka. Ani jsem nečekal že poslechnou, postačilo že nás pustili dost blízko. Vypustil jsem po nich záblesk, okamžitě je oslepil a o chvíli později uspal; Rufe a ti ostatní je popadli a odložili stranou, ale Slaky se mi opět vysmekl zpod kontroly. Tentokrát účinně; sotva získal aspoň částečný přehled, vrhl se na mne se šavlí. Práskl jsem ho bleskem, on šavli pustil, ale ve tmě jsem přehlédl, že má v levé ruce nůž. Opět zasáhl Rufe, objal ho mohutným medvědím stiskem a snažil se ho uklidnit. Slaky byl jako kočka, rval se strašně a snažil se řvát, zatímco mu Rufe svíral dlaň na ústech. Tím nožem bodl dozadu a zasáhl ho do břicha.

To už jsem měl Slakyho dost, svůj úkol splnil. Šlehl jsem ho tak, že hned upadl do bezvědomí; snad mu vydrží, než to skončíme.

Když jsem vrazil do stanu, klečel lord Brian v koutě a modlil se.

„To už je ráno? Vždyť je ještě tma! Domníval jsem se, že se popravuje za úsvitu!“ pravil – a teprve potom mne poznal.

„Poprava se odkládá! Polez a nežvaň!“ řekl jsem mu tiše.

„Lord Christian? Jak ty ses sem dostal?“

„To ti vysvětlím potom. Teď mizíme. Počkej, vem si tuhle uniformu!“

„Ale... ten muž je mrtvý! Tady vidím krev!“

„Třeba rajčatovou šťávu, ale seber mu kabát a natáhni si ho! Mizíme!“

„Ale... nebudou se divit, když mne tu nenajdou? Abys tomu totiž rozuměl, Chrisi, ráno jsem měl být popraven pro velezradu!“

„Spíš pro pitomost, Briane! Padej, sakra...“

Lord kráčel jako na jehlách, zakopával o všechno a mluvil až neslušně nahlas; táhl jsem ho za sebou a za mnou běželi naši vojáci, v čele s Rufem. Nějakou chvíli nám to procházelo; pak si nás všimla nějaká další hlídka. Ten mládenec, aniž se na cokoliv zeptal, vystřelil do vzduchu; rázem nastal zmatek, křik a poplach, a my se snažili tím vším prokličkovat.

To byla přesně ta chvíle, které jsem se celou dobu bál a celý život se na ni připravoval. Nevěděl jsem kudy kam, ale něco udělat musím; samozřejmě, já bych se trafnul na supa, vzlétl a zmizel, ale...

No a tak jsem udělal nejhrubší přešlap své kariéry. Kdyby teď přišla Morrigan, neunikl bych rozpitvání na kousky a rozposílání do stovky mimořádně nepříjemných světů. Obhlédl jsem, kde jsou naši, udělal kolem nich magický kruh a na všechno kolem seslal co nejsilnější impuls sexuální energie.

Teda, já přesně nevím, o co jde. Už jsem to mockrát zažil, víte že vnímám všechny z cowenu, ale osobně... jsem ještě moc mladý. Asi jsem to přehnal s intenzitou, taky tu nikdo neměl vhodnou partnerku, takže se někteří vrhli jeden na druhého a jiní se začali zmateně motat po okolí, zatímco my jsme co nejrychleji doběhli k našim koním, naskákali na ně a...

(Když už se přiznávám, ještě drobný dodatek: Zneužil jsem na to energie Paní Ištar, Denisovy Okřídlené Lvice. Znám ji, ježto on ji miluje. Ona jeho snad taky, asi by si nechala leccos líbit, ale já jsem jenom Denisův mladší brácha. Z jejího hlediska méně než nic.

Potom jsem zjišťoval, jak moc se na mě zlobí. Ujde to, mohla by víc. Spíš se pobavila; zato se naštvali všichni ostatní Ochránci, zvláště těch lidí. Na mne, přirozeně, na Ištar jen tak aby se neřeklo. Dá se říct, že mám od té doby řadu dalších osobních nepřátel. A Ištar jasně stanovila, že tento zásah neschválila, nebere za něj odpovědnost a ať si to vyzobu sám.)

A aby mých hříchů nebylo málo, během útěku jsem si sice uvědomoval, že se s Rufem děje něco špatného, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Teprve když nedokázal vsednout na koně, koukl jsem na něj – a zjistil, že mu z rány po noži docela hodně stříká krev. Kdybych ho ošetřil včas...

„Jeďte, nezdržujte se se mnou!“ zachrčel a vyčerpáním klesl na kolena, „Ať vás nechytnou, až se vzpamatujou!“

Klekl jsem k němu a hledal ránu. Byla hodně ošklivá, ale ani nezasténal.

„Já to věděl,“ zachroptěl, když jsem ho uložil do trávy, „Tenhle divnej večer nemohl jinak skončit. Škoda; začínalo se mi to líbit!“

„Klid! Zapálím Oheň, ošetřím tě a...“

„Kašli na to. Už to nemá cenu... Moje Lisbeth už je tady!“

Byla s námi po celou dobu, ale to on nedokázal vnímat.

„Je zde,“ zopakoval šeptem, „A tak krásná... Tak se mi o ní vždycky zdálo!“

Rozhlédl jsem se. Přicházela, usmívala se a nohama se nedotýkala trávy.

„Díky... opravdu? To jsem vždycky... Chrisi, slyšíš mě ještě?“

Ano, slyšel jsem ho. Dokonce i to, co říkala jemu.

„Jak jsme žvanili o těch dětech... tak mám dceru! Ve Stuttgartu u kašny, kousek od brány na tržiště, žije jedna ženská. Franzi. Má dceru Bertičku... andílka malýho, holčičku moji zlatou! Tak krásnou...“

Zauvažoval jsem, zda ji nemám zkusit najít. Ale jaký by to mělo smysl?

„Bertička... moje malá! Takovou jsem si vždycky přál...“ vydechl.

Oči zavřel ještě sám. Zazpíval jsem za něj pohřební mantru. Oni mu možná udělají řádný křesťanský pohřeb.

Pak jsem řekl: „Jedeme! Čím dřív budem pryč...“

Lord Brian až doposud mlčel; teď už nevydržel a začal s otázkami.

„Teď ne, až potom! Napřed se musíme dostat dost daleko...“

Za námi v táboře se něco dělo. Křik a další divné zvuky bych chápal, ale slyšel jsem i nějaké výstřely a řev, jako když se vrhají jeden na druhého. Něco se nám zřejmě vymklo z ruky... Zkusmo jsem zjišťoval co a jak, ale nevím, něco nebylo v pořádku.

Teď to bude trochu spekulace: Lvice Ištar je mocná Paní. Denis ji vždycky uctíval, vážil si jí a dával jí přiměřené oběti. Najednou přestal, vlastně z hodiny na hodinu; nenaštvalo by vás to? Paní Ištar je velice vznětlivá, všichni rozumní před ní varují. A já ji přivolal.

Možná čekala nějakou oběť; když žádnou nedostala, bere si ji sama. Tihle staří bohové mají svoje představy, jak si vybrat. Já asi...

Já dostával z různých stran ujištění, jak každý stojí za mnou, fandí mi a chce pomáhat. G-D: nezájem. S-I: se skvěle baví a kdybych náhodou potřeboval, že by atd. Hm. Matka Valérie, Julka a Maryška, Magda Wulffssonnová s celým Wlčím klanem, Irma a Zuzanka... to byly ty plusové varianty. Daleko víc bylo takových, kteří mi sice nabízeli podporu a pomoc velmi vehementně, až vnucovali, přesto mi z nich začal přebíhat mráz po zádech. Od těch, které neznám a nepřeji si poznat.

(Neberu na lehkou váhu Denisovy obavy, že se až příliš zaplétá s démony. Když na to přijde, on i Šiva je vlastně mimořádně mocný démon.)

(Poznatek z praxe: Když vás všichni zcela nečekaně začnou ujišťovat, že je přece všechno v pořádku, měli byste zneklidnět. Nejlíp hodně.)

Lord Brian se držel po mém boku, zaplať pámbu. Neprotestoval, dokonce ani nekladl hloupé otázky. Měl jsem dost svých starostí, hroutil jsem se hrůzou a uvažoval nad ochrannými opatřeními. Trochu pozdě...

Když jsme byli dost daleko od tábora, abychom přestali slyšet vřavu, a já už doufal, že je po problémech, dojel mě jeden z vojáků. Všichni byli dost nervózní, ale tenhle se rozhodl se mnou promluvit.

„Ech... chmi... Excelencpane!“

Obrátil jsem se k němu. Viditelně se necítil dobře; už jen to, že se musí o něčem dohadovat s dítětem, ho deprimovalo. Ale musel.

„Já... můžu vědět, kam jako... mladej Excelencpán jede?“

Usmál jsem se, to oslovení se mi líbilo, ovšem jako vtip. Doufejme, že mi tak nezačnou říkat ani v žertu.

„Já jedu k císařské armádě. Lord Brian se mnou, samozřejmě. Kam ty...?“

„Totiž... my jsme... já bych... ono kdyby byl živej Rufe, tak... ale teď, jak mladej Excelencpán jistě ví... bysme jako...“

„Nevím, ale klidně mi to řekni. Nechcete jet s námi?“

„No, teda... my bysme chtěli, ale... ono by to bylo prašť jako kopni!“

„Aha. Takže chcete udělat co?“

Zhluboka se nadechl: „Já bych to viděl takhle: Excelencpán ať sebere toho chlápka, co zachránil, a jde kam chce. A my taky půjdem, kam chcem!“

„Dobře, souhlasím.“

„Vážně?“ opravdu ho to nadchlo, čekal problémy, „Můžeme jít?“

„Jistě. Jeďte si kam chcete, a Bůh vás provázej. Když se už nikdy v životě nepotkáme, myslím že budeme mít oba štěstí.“

„Tak jo! Děkuju, já to řeknu... Tak my mizíme!“

Zahalekal na svoje chlapy, ti zadrželi koně, otočili je do trochu jiného směru a mazali, jako by za nimi hořelo. (To mě nenapadlo!) Chápal jsem je; měli už celého dobrodružství natolik dost, že sloužit teď v naší armádě je nelákalo ani trochu. Pokud jsem jejich (dost nezřetelné) plány chápal, tak se hodlali toulat po pobřeží mimo britské území jako navrátilci z té války a živit se, jak jim Štěstěna dopřeje. No, jak chcete.

Když tedy zmizeli, jeli jsme ještě chvíli a já za sebou likvidoval stopy; nikdo nemusí vědět, že dva jezdci zamířili jiným směrem než ostatní. Pokud je někdo bude pronásledovat, ztratí spoustu času než zjistí, že s nimi nejsme. Je to vůči nim mírně nezodpovědné? Inu, někteří říkají, že na svůj věk jsem dost velkej hajzlík.

Lord Brian mlčel. Rovnal si v hlavě situaci; první smysluplná dotaz byl, jak jsem se tam vlastně dostal, když jsem musel sebrat koně nepříteli. Zkusil jsem mu to vysvětlit, ale nevím, jak jsem uspěl.

Přiznávám, na té akci jsem vyčerpal většinu energie; teď jsem potřeboval spoléhat se na sílu koně, mírně ho ovládat a čekat, až vyjde slunce a dodá mi sil aspoň na to, abych se dokázal vrátit k našim, případně vydržet výtky Charryho, otce a dalších. Tomáš už to určitě ví a možná se zlobí; i kdyby, teď by to přede mnou utajil, aby mne ještě víc nedeprimoval.

Otec se nikdy nehněvá; pokud dává najevo citová hnutí, je to obvykle na efekt vypočítané divadlo. Kdybych udělal něco, co se mu nelíbí, byl by asi rozladěn, ale přičítal by to špatné výchově a nedostatečné péči, kterou mi věnoval. Veškerá selhání svých dětí bere jako vlastní chybu; přivedl je přece na svět! Jako první věc promýšlí, co by s tím sám měl dělat, až po důkladné úvaze, jak to vysvětlit potomkovi. Nejhorší možný trest, jaký si od něj umím představit, je ztráta zájmu. To by udělal tomu, u koho nevidí žádnou možnost nápravy; ale vím jistě, že by se velice trápil.

V určité době prosazovaly princezny, aby je trestal (nechal trestat) pořádným výpraskem, třeba bičováním devítiocasou kočkou. Smál se a vyptával, jak dlouhý a intenzivní by měl takový trest být, načež Magda vyžbleptla, že stačí do prvního orgasmu. Smál se ještě víc a stanovil, že trest bičováním bude dcerám udělovat za mimořádné zásluhy; nikdy se to zatím nestalo a ony to zakrátko pustily z hlavy, ale občas na to téma žertují.

Kdyby to mělo uklidnit Morrigan a její nadřízené, jsem ochoten takové bičování zkusit vydržet. Ale obávám se, že jí to bude málo.

Ve stepi nás našel Wa-gah se svými psy. Navrhli, že nás zavedou do dobře skrytého žlebu, kde bychom mohli strávit několik hodin odpočinkem. Už jsem to dost potřeboval a lord Brian po přestálých duševních otřesech také, tak jsem kývl; vedli nás tedy kamsi do zcela nenápadné díry mezi skalami. Bylo tam údolíčko se zelenou trávou pro koně, tekl tam pramínek vody a bylo tam docela příjemně; ve skalách hnízdily nějaké poštolky, křičely a kroužily ve výšce nad námi. Na psy je spoleh, určitě by nám dali včas vědět, kdyby se někdo ke žlebu přiblížil.

Poskytli mi oblíbenou masáž jazykem po celém těle, na což lord zíral dost udiveně, ale mně to dělalo dobře; pak jsem se uložil do měkkého písku a než bych oddžapoval jedno kolo, už jsem spal. Monroes chvíli rozpačitě koukal, pak odmítl psí olizování, uložil se taky a asi taky usnul.

Probudil mě (šťoucháním čenichem) pes, kterému říkáme Rex; ohlašoval, že polední horko zvolna končí, je na čase vyrazit dál. Důkladně jsem se napil, vykoupal v tom potůčku a pobízel lorda; už si zvykl dělat to, co my, avšak ještě pořád to v něm vyvolává určité pochybnosti.

Pak jsme zas jeli; na většinu svých otázek si mezitím odpověděl sám, ani já neměl náladu do hovoru. Díky psům, kteří přesně věděli, kde karavana je v které chvíli, jsme do setmění potkali nejdřív ochranné oddíly a potom nás uvítal celý tábor. Právě se chystali k odpočinku.

Charry nás očekával; s Brianem se moc nebavil, mne požádal o hlášení a já mu stručně referoval o svém počínání. Zhluboka povzdychl, nakrčil čelo, pak mě uchopil za špičku ucha a chvilku mi s ním jemně cloumal. Z jeho strany se jedná o projev uznání.

„Dokázal by sis vzpomenout, jak to v tom jejich táboře vypadá?“ zeptal se po chvíli, když si to trochu promyslel.

„Naprosto jinak, než to vypadalo. Obávám se, že jsem jim to tam trochu přestavěl... totiž to, co se tam pak dělo.“

Přikyvoval a mručel si nějaké tygří kletby. Nebo snad zaklínadla?

„Ještě o tom budeme jednat. Pokus se zůstat aspoň dva dny v dosahu a nikam se neztrácet. Pokud tě někdo někam neodešle služebně.“

„To bys mohl udělat jenom ty!“ usmál jsem se.

Řekl „Emmm.“ Pak se otočil a šel po svých.

A já se začal duševně připravovat na vyzvídání Giny a Danae. Už od začátku číhaly, kdy Vládce zmizí a ony se na mne budou moci vrhnout. Zajisté za účelem pomoci; jsou velice ochotné pro mne udělat, co mi na očích uvidí. A nejhorší je na tom, že to myslí vážně! Vlastně jsou to docela milé holky a pokud to dopadne, budou mi dobrými manželkami. A skvělými čarodějkami.

Vidíte, v jaké jsem depresi? Dokonce jsem je přestal nenávidět!

Žádné další jednání o naší akci se nekonalo; zato Charrymu přinesli zprávu, že generál Reynolds za námi poslal několik oddílů jízdy. Jaké přesně to jsou, to psi nedokázali rozeznat, ale bylo předvídavé poslat jim naproti nějaké naše oddíly. Vyrazili okamžitě a Charry je osobně vedl, zatímco jsme my pokračovali. Byl jsem tomu rád, nebyl jsem v dobré kondici.

Napadlo mi poradit se s Denisem, ten na tom byl podobně; vyhledal jsem ho při večerním táboření a přišel zrovna, když se chystal k tělesným rozkoším ve společnosti svého harému. Přesněji se k tomu chystaly ty holky, zatímco Denis ležel relativně lhostejně na své rohoži a nechal se opečovávat. Když jsem to viděl, pokusil jsem se vycouvat, holky mě nadšeně zvaly dál a vybízely, abych se připojil. Denis se tvářil letargicky. Urychleně jsem vyslovil pár omluv a utekl jako zbabělec.

Charry se vrátil ve velmi špatné náladě jen s několika mladými lvy, svůj oddíl nechal v akci. Okamžitě se sháněl po princi Omarovi.

„A jeho chlapům vyřiď, ať zatím sedlají koně!“ zavrčel.

Princ Omar se dostavil okamžitě, jakmile vzkaz obdržel; vypadal odhodlaně.

„Komthure Omare,“ pravil Charry téměř slavnostním tónem, „Doslechl jsem se, že anglický tábor opustil velký oddíl jízdy, který vyrazil obloukem do cesty naší karavaně, nejspíš aby nás zdržel, znepokojoval nás po cestě, kladl různé nástrahy a tak vůbec. Podle vyzvědačů je tento oddíl tvořen jízdou z Balúdžistánu, tedy tvými souvěrci. Jako muslimský komthur bys měl jejich činnosti zamezit, pokud to považuješ za svou povinnost.“

Princ Omar složil ruce na prsou a obřadně se poklonil.

„Slyším a poslouchám, můj pane. Souhlasím s tvým míněním, že ti lidé jsou muslimové jako já; přesto jsou to odpadlíci od svaté víry Prorokovy, neboť jsou prokletí šíité, kteří neuznávají svaté Chalífy, nástupce Proroka Mohameda. Bude mi ctí a potěšením je poučit, jak se chovat k Tvojí Svatosti!“

„To jsem rád, Omare. Vyrazíš se svými beduíny, dostihneš je a zadržíš, obrátíš zpět nebo zničíš. Rozumíš?“

„Učiním, co uznám za správné, pane. Slibuji ti, že ti muži už do boje nezasáhnou – při svatém Koránu...“ Omar položil ruku na hrdlo, kde mu visel miniaturní Korán v pozlaceném pouzdře; takovému amuletu se říká hamail a dá se získat při svaté pouti do Mekky. Denis má taky takový.

„Můžeš jít.“ Charry jej propustil pokynem ruky, Omar se mu ještě jednou poklonil, obrátil se a odcházel. Při tom si mne všiml.

„Hazreti... dovol, abych tě požádal o malou laskavost. Dovolil bys, abych vzal s sebou prince Christiana? Původně jsem chtěl požádat Denise, ale mám pocit, že v současné době by byl lepší...“

Charry do té doby o mé přítomnosti snad ani nevěděl; jsem pro něj natolik součástí dvora, že mne vnímá, jen když mne potřebuje. V každém případě si mě prohlížel, jako by mě viděl zcela poprvé.

„No... jestli ho potřebuješ?“ řekl.

„Obávám se, že nějakého čaroděje budu potřebovat.“

Charry se podrbal nejdřív na bradě, pak za uchem, pak na nose a pořád si nebyl jist, co by měl vlastně říct. Konečně na to přišel:

„Já bych rád, ale Chris je přece jenom dítě! Snad kdyby dovolil Tomáš...“

Omarovi to stačilo, vysekl mu poslední poklonu, kývl na mne a odešel.

A já šel za otcem. Už cestou jsem ho zběžně informoval, co se ode mne chce a že bych to docela rád zkusil; Tomáš na první impuls souhlasil, avšak na druhý mu vyskočila myšlenka, na kterou jsem já nepřišel: strach, aby mne Omar nechtěl sexuálně zneužít. Důvod: s Denisem by to určitě udělal, když ne pro potěšení, tak aby ho dostal pod kontrolu.

Přiznávám, zacloumalo to se mnou. Do té chvíle jsem neměl pomyšlení, že bych někoho mohl takhle přitahovat. Sestřičky Sif a Iris na to téma docela rády žertovaly, samozřejmě nezávazně. Nebral jsem jejich řeči vážně. Ovšem na druhé straně vím, že Omar má řadu zvláštních zvyklostí; kromě bisexuality sklon k morbidnosti a fascinace smrtí.

A to je právě ono! dorážel otec, K čemu potřebuje čaroděje tvých kvalit? Existuje značná pravděpodobnost, že tě chce zneužít k něčemu, co by starší a zkušenější neudělal; a protože ani ty nejsi úplný pitomec a hned tak se do ničeho navézt nenecháš, mohl by zkusit tě oblbnout sexem!

Naštval jsem se. Zmateně jsem kontroval, že nejsem zas takový pitomec, abych se nechal takhle směšně oblafnout. Naopak, já sám jsem sexuálně oblbnul Reynoldsovy Angličany, takže...

A víte, co mi na to řekl táta? No právě!

Ještě plný vzteku a ponížení jsem spěchal k Omarovu oddílu; uvítal mne tím, že mi přidělil krásnou arabskou klisničku, žlutou jako med a s nádhernou bílou hřívou. Vylíčil mi její rodokmen (sahající až ke klisnám Mohamedovým), dokonce i horoskop, slibující úžasné věci. Jmenovala se Taišek, což v kterémsi beduínském nářečí znamená milenku, leč poněkud eroticky.

V rozpacích jsem poděkoval a uvažoval, zda táta nemá nakonec pravdu.

Chtěli mi dát i šavli, ale tu jsem odmítl.

Za chvíli už jsme ujížděli stepí tou největší rychlostí, jakou dokázali vyvinout naši štíhlonozí koně. Beduíni neztráceli zbytečně čas, hnali se jako vlci kupředu, tváře zahalené šátky proti prachu, celí zakuklení do bílých plášťů. Já jel vpředu po boku prince Omara.

Wa-gah plnil svou povinnost: objevil nepřítele ve stepi před námi, vrátil se a hlásil, že Balúčové jedou mnohem pomaleji než my po trase směřující obloukem nám do cesty. Pohybují se pomalu především proto, že většina jede na velbloudech. O co my jsme rychlejší, o to jsou oni vytrvalejší; přestože jedou už celý den, není na jejich hrbatcích vidět ani stopu únavy. Dá se očekávat, že jim zahradíme cestu a zamezíme v přístupu ke karavaně.

Během několika hodin jsme se dostali před ně; to jsme je stále ještě neviděli, neboť jejich trasa byla jiná než naše a v pahorkatině, kterou jsme projížděli, se dala těžko odhadnout. Zastavili jsme na příhodném místě, beduíni sesedli s koní a čekali; Omar odložil plášť, aby bylo vidět bílý, zlatem zdobený oděv, stáhl z hlavy černobíle kostkovanou kefíji a nahradil ji zeleným turbanem, který značí muslimského kněze nebo učence.

Konečně jsme spatřili na obzoru vystupovat oblak prachu; princ Omar vydal rozkaz, aby všichni nasedli a připravili zbraně, sám však zůstal bez hnutí sedět na modlitebním koberečku a pozoroval je. Vyzval mne, abych se posadil vedle něho; ale mlčel a dokonce jsem postřehl, že se usmívá.

Byli to pořádní chlapi drsných tváří, většinou zarostlých černým vousem. V armádě je samozřejmě oholili, ale pak už na to přestali dohlížet, takže se vrátili k původnímu divokému vzhledu. Také jim dali uniformy pouštních oddílů, pískově žlutošedé; stejně si každý z nich stejnokroj vylepšil dle vlastní fantazie, takže v té době vypadali značně malebně a vojsko připomínali jen dokonalými zbraněmi. Všiml jsem si však mezi nimi také několika Angličanů v červených důstojnických uniformách.

Když dojeli na dohled a spatřili nás, nastal mezi nimi jakýsi zmatek; počali se překvapivě rovnat do útočného tvaru, napřáhli dlouhá kopí a vyrazili ve skupinách rovnou k nám. Princ Omar je očekával klidně, sedíc na zemi; jen pokynul a za jeho zády rozvinul praporečník zelenou standartu s půlměsícem a hvězdou; na půlměsíci byly vyšity rudé odznaky komthura.

Naši muži se klepali nedočkavostí; Omar jim pokynul aby vyčkali, přestože nepřátelé byli již na dostřel. Na jeho další pokyn začal praporečník mávat korouhví ve složitých smyčkách; Balúčové se kus před námi zarazili, počali přitahovat svým velbloudům otěže, nakláněli se k sobě a něco si říkali. Pak diskutovali s bílými důstojníky; ti na ně počali křičet a hádat se s nimi, až se nakonec Balúčové rozestavili do široké rojnice a vyčkávali, až jim bude vydán příkaz k útoku.

„Selime,“ oslovil Omar jednoho ze svých sluhů, „Jdi a řekni velitelům těch lidí, že Jeho Výsost princ Hadží Omar ben Mustafa ibn Abú Massúd z rodu al-Darní, svatý derviš řádu Blesků a velkošeríf Arminský ráčí prosit, aby před započetím boje předstoupil onen velitel sem ke mně k vyjednávání. Snad bychom tak mohli zabránit prolévání krve Pravověrných!“

Selim byl jedním z podvelitelů; na pánův příkaz nasedl na koně a jel blíž k nepřátelům. Tam odložil veškeré zbraně, dokonce i nůž, a přijížděl se zvednutýma rukama, aby dal najevo, že jede vyjednávat. Zatím jsme čekali.

Balúčové nechali Selima vjet mezi sebe; zajeli všichni společně do houfu, takže jsme neviděli, co se děje. Rokování trvalo asi půl hodiny; pak se opět objevil a blížil se k nám. Současně Balúčové vyjeli na volnou planinu a opět se sešikovali do bojového útvaru. Zdálo se nám, že Selim jede nějak podivně; přes rychlost svého koně se v sedle potácel a zdálo se, že upadne. Ve tváři měl výraz bolesti a hrůzy; a když se zastavil před námi, téměř se skácel na zem.

„Hazreti...“ zachroptěl, „Potupili Tvoji Výsost v osobě Tvého služebníka! Milost, dobrotivý pane...“

„Co ti řekl ten opovážlivý pes?“ zavrčel Omar výhružně.

„Sdělil mi, že plije na dervišský řád Blesků a neuznává tebe ani nikoho jiného od nás. Varoval jsem ho, že tvá pomsta je vedena vůlí Alláhovou, že mu odplatíš za vše, co zlého učiní. Nato mne... učinili mne nejposlednějším ze všech tvorů světa...“ Selim odhrnul bílý burnus a my spatřili mezi jeho nohama krvácející ránu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že byl vykleštěn; strašlivá pohana, zřejmě však obvyklá u těchto lidí.

Tvář prince Omara zrudla prudkým návalem vzteku.

„... šejtan!“ zaklel, „Za to odplatí krví!“

„Pamatuj, Hazreti...“ vydechl Selim, „Jejich náčelníkům radí Angličané, co jsou s nimi! Ti jim říkají, co činit. Prostí jezdci by...“

„Zničím i Angličany! Čaroději, potrestej je!“

Vzápětí si uvědomil, s kým mluví; násilím ovládl svoje emoce.

„Kam až smíš zajít?“ zavrčel temně a probodával mne pohledy.

„Neměl bych nikoho zabít. Ale můžu... ne. Nech je zaútočit!“

Omar zprudka dýchal, rozhlížel se kolem a něco promýšlel. Ohlédl se, pak zvedl ruku a jeho beduíni reagovali zběsilým ječením. Nepřátelé však na nás byli připraveni; odpověděli skřeky ještě děsivějšími.

No a já jim pustil do očí smršť písku, která rozevlála jejich pláště a poplašila jim velbloudy. Naši jezdci to doplnili dalším řevem a kletbami.

Jejich důstojníci vydali rozkazy a všechny ty oddíly zvolna vyrazily do útoku. Než se velbloud hne, chvilku to trvá, ale pak ho nic nezastaví. Muži je pobízeli křikem a nadávkami, šlehali je bičíky a kopali patami; tím se podařilo je dostatečně rozjet.

V tu chvíli šlehla salva z dlouhých ručnic Omarových beduínů. Mnoho mužů se skácelo ze svých velbloudů; ti zbývající však začali střílet také a smrt si našla řadu obětí na naší straně. Pak už střílel každý, jak chtěl a uměl; naši vyrazili vpřed s tasenými šavlemi, střetli se s přední řadou Balúčů a smotali se do neurovnaného chumlu, z něhož občas probleskovaly záblesky výstřelů z revolverů i jezdeckých karabin.

Ale princ Omar zůstal stát na místě, udělal snad jen dva kroky dopředu, aby lépe viděl; oči mu blýskaly nadšením nad tím zuřivým bojem dvou armád.

„Tak co, jak se ti to líbí, Chrisi?“ křičel mi málem do ucha.

Byl bych dokázal vymyslet podstatně účinnější taktiku než tuto nesmyslnou rvačku, ale zarazil mě, sotva jsem začal něco povídat.

„Christian není dobré jméno pro arabského prince! Měli bychom ti propůjčit nějaké jiné jméno... Jaké by se ti líbilo? Alí? Hasan?“

Že jsou to naprosto nesmyslné úvahy pro velitele právě bojujících a bídně umírajících mužů, nám bylo jasné oběma. Nicméně se choval, jako by právě to byla právě v té chvíli nejdůležitější věc na světě; vzpomínal na kdekteré muslimské jméno, s potěšením je vyslovoval a zavrhoval jako nevhodná.

„Kásim? Bábur? Farchád? Husajn?“

A mně v tu chvíli došlo, co dělá. Toto nesmyslné počínání mohlo mít jenom jediný důvod: nechat ifríty a iblísy, jeho mystické druhy a služebníky, aby se dosyta napili krve.

„Říkej mi třeba Hamír, ale skonči to!“ vykřikl jsem.

„Hamír? To přece znamená Osel!“ rozesmál se.

Neodpověděl jsem. Ví, že umím dostatečně arabsky.

„Nuže dobrá, princi Hamíre! Jak chceš...“ poškleboval se.

A jeho muži umírali. Byli v boji lepší než Balúčové, ale ani ti nebyli nezkušení, a bylo jich aspoň třikrát víc. Tahle šílená potyčka každého s každým nemohla skončit jinak než pobitím všech – ale proč?

A tehdy Omar pozvedl ruce a začal něco tiše recitovat. Hlubokým hrdelním hlasem, s výslovností téměř nesrozumitelnou; poznával jsem jen některá slova a málem bych pochyboval, že je to arabština.

Za našimi zády začal praporečník točit složité křivky zelenou korouhví. Někteří naši, když si toho všimli, zanechali boje a pokusili se dostat pryč od nepřátel; především ranění, což byla v tu chvíli valná část.

Postřehl jsem, jak se zelektrizoval vzduch. Odněkud z oblohy sjely blesky a zasáhly střed bitevního pole: mrtvé koně, velbloudy i muže. Vnímal jsem energii, kterou bych já nikdy v životě nepoužil. Tedy... aspoň zatím ne. Dokonce jsem pocítil záchvěv strachu.

Potom ti mrtví začali zvolna vstávat. Zvláště přízračné to bylo u zvířat; koně a velbloudi se motali na nejistých nohou, klopýtali, ale síla je držela zpříma a jejich jezdci se rozhlíželi, kde zasáhnout. Vzápětí se všichni vrhli na nepřátele; koho potkali, toho rozsekali šavlemi. Střílet nedokázali nebo nechtěli; zato kopí, dýky a všelijaké další chladné zbraně používali s virtuozitou a vůbec si nevšímali dalších zranění, která jim působili vojáci při marné obraně. Snad leda když někomu usekli ruku i se šavlí; jenže tehdy přehodil zbraň do druhé a klidně pokračoval.

A princ Omar se smál. Chechtal se jako blázen, vyzpěvoval cosi a vykřikoval, zjevně spokojený sám se sebou. Ti z našich beduínů, kteří doposud zůstali naživu, se urychleně stáhli za naše záda.

Ať byli Balúčové jakkoliv stateční a uvyklí drsným podmínkám své krajiny, na černou magii zvyklí nebyli; když se do nich bez milosti dali před chvílí padlí kamarádi, začali křičet hrůzou a prchat, kam se dalo. Naše přízraky je stíhaly bez slitování; a každým dalším padlým jejich počet narůstal.

A já se skutečně zděsil: „Ne, Omare! Dost! Už toho nech, odvolej je!“

Odpovědí mi byl jeho samolibý úsměv. Těšilo ho, že se bojím.

„Nedělej to! Nebo budu muset...“ Neřekl jsem co, snad jsem to ani sám nevěděl. A taky nemyslím, že se lekl, spíš už toho měl sám dost.

Přestal zpívat a zrušil to; chvilku to ještě trvalo, ale pak mrtví (nemrtví?) zase poslušně klesli k zemi. Dočasně živí byli rádi, že to přežili; když se k nim rozjeli naši beduíni, zahodili zbraně, poklekli a vztáhli ruce, aby bylo jasné, že se vzdávají.

„Hodí se ti na něco?“ poškleboval se Omar, „Jestli jo, tak jsou tvoji. Můžeš si je zabít nebo jim dát milost, jak chceš...“

Zbývali však ještě někteří, co se vzdát nechtěli; třeba náčelník Balúčů nebo britský důstojník, jeho poradce. Ještě teď se pokoušeli sešikovat své mužstvo a bránit se; beduíni je pochytali do lasa, strhli z velbloudů a ve smyčkách přivlekli k nám. Omar to sledoval s povýšeným úsměvem.

„Nuže, princi Hamíre? Co provedeš se svými otroky?“

Nelíbilo se mi jeho nevkusné žertování; vlastně se mi nelíbilo vůbec nic a trpce jsem si vyčítal, že jsem sem vůbec jel. Ale pak mi napadlo, že bych možná dokázal zachránit pár životů, i když ti muži mi bezpochyby nebudou vděční ani omylem. Rozhlédl jsem se po zbídačelých zajatcích a uvažoval...

„No, jen do toho!“ pobízel mne Omar, „Nauč se být jim pánem!“

Tak jsem udělal pár kroků před zajatce a použil zesíleného hlasu:

„Na kolena, bídní červi! Pohleďte na posvátný prapor Prorokův! Do prachu před znamením Alláha a jeho Proroka!“

Zírali na mne překvapeně. Nedokázali si srovnat v hlavě, že na ně takovým mocným hlasem promlouvá pouhé dítě. To nemohlo být samo sebou!

„Pravím: na kolena! A pozdvihněte oči, špinaví psi, ač toho nejste hodni! Vašim nehodným zrakům se naskýtá pohled, jenž je vyhrazen pouze pro svaté derviše a osoby, které jsou v milosti Alláhově; neboť před vámi stojí v plné své slávě a moci sám Chalífa Pravověrných!“

Rozhodně je to překvapilo; ani se nedivím, neboť chalífa znamená zástupce Proroka, nejvyšší muslimská hodnost, vlastně mohamedánský papež. Omar nad tím nečekaným postupem trochu protáhl tvář, ale já pokračoval:

„Postihla vás nekonečná milost Alláhova, že jste se setkali s vyvolencem Božím; a právě vy jste včas prohlédli, že jenom v něm spočívá nejen váš další pozemský život, ale i spása vašich duší! Vyslovte sedmkrát sedm vřelých díků Alláhovi za toto dobrodiní; neboť vězte, že každý muslim, který stojí mimo zelený prapor Prorokův, skončí v hlubinách Džehenny! Vy jste však získali svaté právo padnout při Džihádu, svaté válce proti nevěřícím, a pokud budete vyznamenáni tou milostí a váš život skončí před zraky vašeho pána, budete vyzdviženi rovnou do sedmého ráje!“

Opět se prokázala známá pravda: je-li cokoliv řečeno dostatečně hlasitě a s neochvějnou autoritou, většina lidí to přijme jako pravdu. Také zajatcům ani nenapadlo protestovat, ba ani nad něčím přemýšlet; skutečně už klečeli, vztahovali k Omarovi ruce a škemrali o milost.

„Jste prašiví psi a zůstanete psi!“ pravil jsem tvrdě, „Zachráníte se před věčným ohněm Džehenny, pekla zavržených, pouze tím, že odpřisáhnete poslušnost na Korán Chalífovi Omarovi! Ostatní budou umučeni!“

A to už někdo z nich prosil: „Slituj se nad námi, svatý Chalífo! Dostali jsme rozkazy a museli je plnit; ale nezabíjeli jsme Pravověrné! Bojovali jsme jen potud, pokud nám hrozili naši velitelé!“

„Poslechli jste ty požírače prasat!“ řekl Omar s čelem hrozivě zachmuřeným.

„Milost, pane! Odpřisáhneme, co si žádáš...“

Omar se mračil a tvářil se nenávistně, zatímco nešťastní nepřátelští vojáci leželi na zemi tváří do písku a neodvažovali se zvednout zrak. Zbylo jich docela hodně a kupodivu i na naší straně většina přežila, ačkoliv to zpočátku vypadalo hůř. Jedním z padlých byl i Selim; ale jak mi řekli, před smrtí ještě zabil kata oddílu, který na něm vykonal to hrozné bezpráví.

Už to vypadalo, že nikdo nebude mít proti jejich podřízení námitky; avšak vzepřel se ten jejich náčelník, zřejmě autoritativní a významný muž svého kmene. Ačkoliv si ani zdaleka nebyl jist, zda koná správně.

„Nevím, pane, kdo jsi a zda vychloubačná slova, kterými nám krmí uši ten tvůj... to zvláštní dítě, jsou pravdivá. Ale jsem náčelník svého národa; je mou povinností bojovat do posledního dechu! Teprve až mne porazíš, budeš mít právo velet mému kmeni!“

Omar se sebevědomě ušklíbl, vytasil šavli a zablýskal jí na slunci.

„Velmi správně! Ještě jsem neměl dnes příležitost smočit čepel v krvi někoho z vás. Chceš-li zemřít, je pro to vhodná příležitost!“

„My Balúčové jsme jezdci, umíráme v sedle,“ řekl náčelník, „Jestliže se máme střetnout, mělo by to být na koních; avšak v průběhu útoku jsem seděl na velbloudu, což je jistý nepoměr...“

„Ach, samozřejmě! Vyber si z koní mých mužů kteréhokoliv, pokud se ti bude líbit! A nemáš-li vhodnou zbraň, dám ti i šavli!“

„Tu mám!“ náčelník vytasil svoji zbraň a zašvihal jí ve vzduchu, „Ujišťuji tě, že jsem ji nikdy neskryl do pochvy dřív, než ochutnala něčí krev!“

Skutečně si vybral velmi dobrého koně; jeho majitel to považoval za poctu a ochotně mu zvíře půjčil. Omar mi zatím dal podržet svou šavli, vyskočil na koně a nechal si ji podat. Oba muži se chovali slavnostně, jako by tento souboj měl být vyvrcholením jejich života.

Když vyrazili proti sobě, sledoval jejich boj snad každý, kdo byl schopen se udržet na nohou. Byl to nádherný souboj; křivé šavle kmitaly vzduchem jako stříbrní hadi, koně tančili a frkali a pokoušeli se kopnout či kousnout koně protivníkova. Velitel Balúčů vykřikoval i teď nějaké urážky, Omar bojoval mlčky; náhle však jeho damascénská šavle opsala kruh a při tom se zlehka dotkla protivníkova hrdla. Posměšky a křik rázem ustaly, velitel jízdy pustil šavli, zvedl ruce k hrdlu a pozvolna se kácel k zemi.

„Alláh akbar!“ vykřikl Omar a vztáhl ruce vzhůru.

Když utichl šum a občasný nářek, nebylo již pochyb, že zbytek dřívějších nepřátel patří nám. Omar o tom rozhodně nehodlal vést polemiku.

A jediný, kdo by mohl polemizovat, byl anglický důstojník. Toho drželi dva beduíni, choval se sklesle a nos, rty i obličej měl rozbité, jak mu dal někdo do hlavy pažbou. Omar se mu věnoval hned, jakmile sesedl; šavli měl ještě od krve.

„Tento muž poroučel vašim velitelům?“

„Ano, svatý Chalífo; nechť jej Alláh zatratí! Dával jim rady a příkazy, jak nás trestat a ničit naše duše! Zabij ho!“

„Opovažte se mi ublížit!“ namítl Angličan; uměl dobře arabsky a zřejmě všemu rozuměl, „Jsem válečný zajatec a pokud mi někdo uškodí, bude postaven před válečný soud a nepochybně odsouzen...“

Jeho slova účinkovala nejvíc na nejbližší Balúče – vytáhli rázem zakřivené dýky a chystali se ho rozkrájet. Omar zvedl ruku.

„Takže ty nechceš, aby ti někdo ublížil? Postavíš je před válečný soud? Toho jsem se skutečně zalekl až k smrti... jak to vyřešíme?“ Věnoval všem kolem zářivý úsměv: „Už vím! Nedotkneme se tě a neohrozíme tvůj život. Ani nevím, jak přesně zemřeš, protože už u toho nebudeme! Ať se tvou nečistou krví poskvrní někdo jiný, koho ani neznáme! Hej, svlékněte ho a zahrabte do písku, aby mu koukala jenom hlava!“

„To ne!“ V Angličanových očích se objevila skutečná hrůza, „Zabijte mne, ale tohle mi nedělejte! Pro smilování boží...“

Jenže Balúčové potřebovali dokázat, jak jsou oddaní novému pánovi. Vrhli se na něj a rvali z něho uniformu, zatímco další už kopali polními lopatkami v písku hluboký hrob. Nešťastníkovi se zježily všechny vlasy na hlavě; ječel a řval, když jej spouštěli do jámy a zahazovali pískem; pak už mu ze země koukala jenom hlava, sinalá a zmodralá hrůzou.

„Ani se nepokoušej za něj prosit!“ okřikl mne Omar, sotva jsem otevřel ústa, „Třeba ho v noci vyhrabou hyeny!“

Tak jsem nepromluvil, ale co si myslím, muselo být jasně vidět na mé tváři, protože Omar se spokojeně šklebil.

„Připadá ti, že jsem zbytečně krutý? Ano, jsem; docela mne to baví. Můžeš mi za to později vynadat; jenom měj na paměti, že pokud mne nazýváš krvavým sadistickým vrahem, znamená to v mém světě spíš lichotku než kritiku. Zkus o tom meditovat, zatímco budeš udržovat Živý Oheň k ošetření raněných!“

Ano, to jsem musel udělat, byla to moje povinnost. Než jsem se připravil, Omar se svlékl a vystavil své tělo slunci. Často a rád chodil nahý, takže byl do tmava opálený, a dlouho se nenechal oholit, takže byl po celém těle porostlý tuhými černými chloupky; kromě strniště na hlavě a bradě měl nejvýraznější houštinu v klíně, kde zvýrazňovala mohutný tmavý penis.

„Ano, dnes to byl příjemný den,“ prohlásil a pohrával si se svojí mužnou chloubou, „Vždy dostávám erekci, když vidím někoho trpět a umírat, tím víc, čím krutější je jeho bolest a utrpení. Doufám, že jsi pohoršen a zhnusen, můj maličký; trochu mě mrzí, že jsi ještě příliš malý, abys to dokázal ocenit, ale slibuji, pokud to jen trochu půjde, vyhledám si tě, až začneš dospívat, a naučím tě všemu, čeho se bojí tvůj otec! Budeš jistě velmi krásný chlapec a poskytneš mi spoustu potěšení, jako tvoje sestry...“

Vím, že byly jeho milenkami; Julie, Maryška i Magda ho chválily, vzájemně si jej doporučovaly a byly okouzleny zvláště jeho rafinovanou krutostí; skutečně je mučil mnoha neobvyklými způsoby a na oplátku se nechával týrat, tím raději, čím překvapivější to bylo...

„Ano, až budeme mít chvilku času, měl bych se nechat zbičovat,“ prohlížel si svoje tělo a už se zase vzrušoval jen tou představou, „Ty si prozatím neumíš představit rozkoš z bolesti, viď? Nevadí, i to tě naučím...“

No možná; teď jsem zapálil Živý Oheň a Omar do něj nedočkavě vstoupil; naši jezdci to už znali, ale Balúčové s úžasem přihlíželi a když vystoupil zcela nezraněn, dokonce dokonale očištěn, považovali to za zázrak.

„Prosím, to můžete udělat všichni!“ poučil je, „Je to můj oblíbený způsob očištění, vyléčení ran a získávání energie. Zkuste to a uvidíte, jak vám po tom bude skvěle! Je to jedna z rozkoší, které vám budou zpříjemňovat život, až po slavné smrti vstoupíte do bran ráje Alláhova!“

Zpočátku mu moc nevěřili, ale naši muži jim šli příkladem, očistili se a hned začali přinášet raněné, aby je Oheň ošetřil. Pak se odhodlali i Balúčové, zpočátku ti nejodvážnější, pak i další, až nakonec všichni.

Protože jsme dosáhli velkého a významného vítězství, považoval Omar za nezbytné uspořádat děkovné modlitby; také nastával vhodný čas. Překvapil je tím, že se ani neoblékl, modlil se nahý a ostatní také.

Po modlitbě jsme sebrali vše, co se vůbec k něčemu hodilo, a hotovili se k odjezdu. Zbývala otázka, jak naložit s mrtvými, kterých tu zůstalo velké množství; Omar však měl ve všem jasno: „Spal je! Vrhni na ně Oheň!“

Uposlechl jsem. Jen jsem doufal, že se příliš nevyčerpám. Balúčové zírali na ten zvláštní způsob likvidace s dalším úžasem; už jim začínalo být jasné, že se dostali do světa poněkud odlišných zákonů, než znali předtím.

Pak jsme opustili bojiště, jen chudák zahrabaný Angličan trochu řval, nadával nám a prosil, ale Omar nedovolil, aby mu kdokoliv pomohl. Ani aby ho zabil, což by pro nešťastníka mohlo být také ulehčením.

Na zpáteční cestě jsem přemýšlel o Omarovi a jeho počínání. Do značné míry jsem vnímal jeho myšlenky, ale on na oplátku moje; a těšilo ho, jak jsem zhnusen a otřesen. Podobné věci dělal s potěšením svým milenkám. Pokud jsem zkusil přečíst myšlenky našich jezdců, byli jeho jednáním přímo nadšeni; muslimský šlechtic jeho úrovně si má počínat právě takto.

Když se slunce začalo koulet k západu, byli jsme asi v polovině cesty ke karavaně; bylo jasné, že se tam dnes už nedostaneme a budeme nuceni tu noc strávit ve stepi. Omar vydal příkaz, aby Wa-gah a jeho psi našli vhodné místo, což postupně učinili; byl tam potůček čisté vody, bylo tam sdostatek pastvy pro koně i velbloudy a bylo tam také bahnisko, kam se chodila válet všelijaká zvěř.

Při pohledu na to jemné bláto dostal Omar nápad, že by se jím mohl natřít od hlavy k patě, což je velmi blahodárné na cokoliv. A protože si to přál, bylo mým úkolem jej celého napatlat. Na oplátku on zas natře mne; zůstaneme tak, dokud bude bahno působit, pak se jednoduše očistíme Ohněm.

Už když mi sděloval svoje přání, došel mi určitý problematický detail: až ho budu natírat, budu se jej muset dotýkat i na hodně intimních místech. Bude to požadovat, nepochybně; a také on bude osahávat mne. V jeho kultuře je to přirozený způsob, jakým dospívající děti obsluhují svého pána, nikdo se tomu nediví. Kdybych byl dívka, nepochybně by očekával, že spolu strávíme noc. Se vším, co k tomu patří. Ale když jsem kluk... Kdybych si aspoň uměl vytvořit dívčí vzor jako Denis, určitě by nezaváhal a zacházel se mnou jako s holkou; já byl hlavně rád, že to nedokáže on.

„Vůbec nic se nestane, když trochu přitlačíš a promasíruješ mi pořádně svaly!“ smál se, když jsem ho sice mazal, ale s přílišnou opatrností, „Tys snad ještě nikdy nemasíroval chlapa? Tak drž!“ No a potom začal citlivými prsty masírovat on mne, hnětl moje svaly jako bláto a já vřískal bolestí, ale dost se mi to líbilo. Hrál si se mnou jako s dítětem; docela správně, jak ale zapomenout na to, že je nelítostný vrah? Pak jsme leželi na okraji bahna v mělké vodě a vyhřívali se v posledních paprscích slunce. Omar byl uvolněný, spokojený, rozesmátý. Občas se ohlédl, zda všichni jeho muži dělají přesně to, co mají; dělali, neodvážili by se ho neuposlechnout.

„Určitě se chceš na spoustu věcí zeptat. Můžeš, verbálně i mentálně.“

Ano, měl pravdu. Jenom jsem nevěděl, jak.

„Můžeme třeba mluvit o smrti. O smrti jako takové, smrti těch nešťastných mužů nebo smrti nás dvou; jenže ty o ní ještě nic nevíš a doufám, že bude dlouho trvat, než se s ní potkáš. Nepřeji ti nic zlého, věříš mi?“

Ano, tomu jsem věřil.

„Celý život se o smrt zajímám. Fascinuje mne. Rád se dívám, když někteří lidé umírají. Sleduji, jak z jejich těla odchází duše. A kam jde. Například dnes jsem zabránil, aby duše mnoha nešťastníků odešly do Džehenny. Dal jsem jim možnost připojit se na stranu dobra. Není to krásné?“

To mne zaujalo. „Jinak by s nimi bylo co?“

„Propadli by Peklu. Takhle se stali něčím mimo dobro a zlo. Dostali možnost kráčet vzhůru. Pokud jí využijí...“

„Tím, že...“ Váhal jsem, jak to říct. Na jeho pokyn ti mrtví vstali a bojovali, i když jen chvíli. Určitě by to vydrželi i déle, ale přestalo jich být zapotřebí. Splnili úkol, směli odejít.

„Správně!“ přejel mi prsty od temene hlavy na šíji a vysílal příjemnou energii. Jeho forma poděkování; nebo milostná předehra?

„Ale chlapče!“ zasmál se, „Ty s tím vážně nedáš pokoj? No jistě, měl bych chuť si s tebou něco užít; jenže prozatím mě víc baví tě dráždit a provokovat. Tak roztomile se zlobíš, když na to přijde řeč...“

Ano, v té chvíli jsem se skutečně naštval. A on se usmíval.

„Možná tě to překvapí, ale já vůči svým milenkám nepoužívám násilí, dokud si o ně přímo neřeknou. Princeznám rodu Baarfeltů to taktně navrhnu, neboť vím, že jim to působí potěšení, ale kdybych měl pocit, že jim to skutečně vadí, tak bych to neudělal. Laškování s nezletilými dívkami, co podél cesty pasou kozy, jsem už také vyzkoušel a neuspokojily mne; tím chci říct, že kdyby na tvém místě byla dívka odpovídajícího věku, snažil bych se především s ní mazlit. Rukama, ústy... až kdyby si to přála, vzal bych si ji se všemi důsledky. Totéž hodlám i s tebou; nevěříš?“

Nejhorší bylo, že jsem mu věřil. Taky o něm něco vím.

„Chceš vědět, jaké mám s tebou úmysly? Jsi nadaný čaroděj, syn a bratr ze vznešeného rodu. Z rodu, který potřebuji k uskutečnění svých plánů. Chtěl bych, abys byl mým milencem a hodlám ti poskytnout tolik potěšení, abys mi ty, tvůj otec, bratr, všechny sestry a vůbec celý rod pomáhali. Tvůj otec to ví a jestli správně chápu, baví se tím. Nepředpokládá, že bych udělal tak hrubou chybu a odradil tě hned napoprvé. Dokonce si ani nemyslí, že už dnes večer budu mít úspěch. Jsi ještě velice mladý...“

„Kolik by mi muselo být, aby ses ke mně choval jako... jak chceš?“

Tiše se rozesmál. „Až budeš skutečně chtít, já to poznám!“

„Takže kvůli podpoře mého rodu?“

„Především kvůli tvým osobním vlastnostem. Vážím si jich. Chtěl bych, abys byl čím dál lepší a dokonalejší. Budu tě potřebovat.“

„K čemu? Co ještě plánuješ?“

„To je jednoduché. Džihád, svatou válku.“

„Proti komu?“

„Proti všem hříšníkům, to přece víš. Jsme na stejné straně.“

Zasmál jsem se. Ano, tohle všechno jsem věděl.

Omar mne opět pohladil po šíji. Uměl hladit skoro líp než máma.

„Svět je plný zla a hříchu, Hamíre. Ti muži tam zhřešili; jinak by Alláh vztáhl svou milosrdnou ruku a uchránil je před mým hněvem. Ale Alláh ví, že ho zradili, poslouchali nevěřící. Proto byli potrestáni. Trestem za hřích je smrt, je to v pořádku?“

„A tys nezhřešil?“

„Samozřejmě, že ano. Také já budu potrestán, až přijde čas.“

„Kdyby Alláh trestal každé spáchané zlo, nezůstala by na světě jediná živá bytost.“ připomněl jsem mu citát z Koránu.

„Vidím, že jsem si vybral správného společníka. Ano, máš pravdu.“

Zamyslel jsem se. „Ale tys nechal bezdůvodně umírat i svoje vlastní lidi! Kolik našich zbytečně padlo, než jsi to zarazil?“

„Potřeboval jsem, aby byli mrtví. Nejdřív museli zemřít; teprve pak jsem je mohl použít. Zemřeli v čestném boji, co ti na tom vadí?“

Mlčel jsem. S ním nemělo cenu diskutovat.

„Víš, já nevěřím na tu vaši reinkarnaci, koloběh životů a tak. Ale věřím, že každý člověk přichází na svět s posláním: sloužit Alláhovi. Jestliže ten úkol řádně splní, bude odměněn. Když ne, bude potrestán. Myslím, že ti muži byli odměněni tím, že směli zemřít pro Alláha.“

„Další odsoudíš k smrti taky se stejným klidem?“

„Plním jen vůli Alláhovu. Bez zármutku a bez radosti; je to můj úkol na tomto světě. Odměnou jsou příjemné chvíle, jako tato. Jiní mají možná nějaké potěšení z toho, co dělám; nebo škodu. Vím to, ale nesmím se tím nechat zmást. Věříš mi?“

„Věřím.“

Chcete vědět, co se dále stalo té noci?

Prosím, dopřejte mi ponechat si také nějaké tajemství.

Errata:

30.05.2021 11:16