Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Chris)

Hranice jsou jen čáry na mapách. Smlouvy jsou jen slova na papíře.

Přestože jsme byli už teoreticky na území Portugalské kolonie Mosambik, nezdálo se, že by nás armáda generála Reynoldse hodlala přestat pronásledovat. Naopak, jejich dragouni nás otravovali čím dál z větší blízkosti a za nimi se táhla pěchota, dělostřelectvo a další složky. Bylo jasné, že jsou rychlejší než naše karavana.

Charry svolal poradu všech velitelů. Jediný kdo chyběl byl vévoda Dunbar, kterému svěřil velení na čele karavany; ale zastupovala ho Julie, velitelka Dianiny dívčí gardy. Zejména však byli přítomni všichni náčelníci Reortů, v náladě velmi sebevědomé a bojovné.

Že s Reorty budou potíže, bylo jasné od začátku, kvůli jejich požadavkům se také rada svolávala. Stěžovali si, že po odchodu ze Simbabwe svedli sice řadu (vítězných) šarvátek, ale žádnou opravdovou bitvu. A to chtěli; jejich důvody nám připadaly iracionální, ovšem pro ně byly prvořadé.

„Jaká památka by po nás zbyla našim potomkům, kdybychom zbaběle uprchli? Jaké hrdinské písně by se o nás zpívaly za několik staletí? Nebo snad máme opustit svůj domov, aniž bychom zanechali stopu v jeho dějinách?“

„Co se týče mne, já v životě nikde žádné stopy nezanechal a nemám to ani v úmyslu!“ posmíval se jim Palmiro Corsi, „Ani otisky prstů na trezoru, ani šlápoty pod oknem milenky! Jistě, sem tam po mně někde zůstaly dluhy, někde zas nemanželské děti, ale vcelku...“

Charry toho ani moc nenažvanil, spíš poslouchal a mračil se. Byl nakloněn spíš rozumnému vyjednávání; bohužel matné pokusy (vysílání zajatých nepřátelských důstojníků se vzkazem) zůstaly bez odpovědi.

„O čem chceš jednat?“ ptal se Llago di Rienzi, „Znovu opakovat, cos říkal posledně? Oni budou požadovat reortské poklady, ty jim nedáme. Potom budou žvanit něco o zásahu na území jejich královny; ty jim řekneš, že s královnou si to vyřídíš osobně při příštím setkání a už budete v sobě. Nakonec se porvete přímo na jednání a ostuda bude hotová!“

Charry sice řekl „Nesmysl!“, ale bylo mu jasné, že něco na tom je.

„Na druhé straně,“ pokračoval Llago, „Po bitvě budou všichni podstatně ochotnější se smířit, ať dopadne jakkoliv. A jestli chceš odhad, dopadne neutrálně, půl na půl – spousta lidí se pobije a zbytek uteče do bezpečí. Pochybuji, že by se nám povedlo zničit je všechny!“

„Jsi cynik a nemáš žádnou morálku!“ obvinil ho Palmiro, „Já třeba věřím, že zvítězí humanita a nastane mír!“

„Určitě! Na veliké kupě kostí padlých... Vždycky to tak bylo!“

Charry se mračil a tlumeně vrčel.

Nečekané podpory se bojechtivým dostalo od mládeže FF. Ti byli všeobecně nadšeni svými vítězstvími v menších bojích a hodlali totéž provést i ve velkém, v což najisto doufali. V jejich řečech se střídaly pojmy 'vztyčit nepřekročitelnou hráz na ochranu karavany' a 'pomstít smrt našich svatých, statečných padlých'; ale vzhled a chování, zvláště princezen, vypadal spíš, že pojímají válku jako svéráznou módní přehlídku. Zvláštní ozdobou se staly medaile a vyznamenání přemožených nepřátel; nebo nevěříte, že dámě sluší záslužný kříž Britského Impéria, zapíchnutý do prsní bradavky namísto rolničky? Byli si vědomí, že by císaře neměli provokovat víc, než je únosné, mohl by se taky naštvat, ale byli neustále přítomni a dávali najevo nadšený souhlas, když se mluvilo o boji.

Na tu nepřekročitelnou hráz nakonec došlo; Charry po poradě s mapami, Tošio Yamanakim, Llago di Rienzim, Tomášem, Denisem a dalšími rozhodl vztyčit ji na rozbahněné říčce s vysokými strmými břehy, která protékala příhodně napříč a nebyla sice nijak výjimečně vhodná pro obranu, ale aspoň ukazovala názorně, co je naše a co jejich. Průchod karavany uvedl celou oblast do totálního chaosu a zkázy, řeka se rozbahnila ještě víc, hlinité břehy se pod tolika kopyty rozpadly a zřítily porůznu dolů. Což ovšem nebyla až taková devastace, totéž se stávalo při každém období dešťů.

Místní obyvatelstvo se skládalo z velkého počtu krokodýlů, zvyklých vybírat svou daň při přechodu stád zvěře, hlavně pakoňů a zeber. Kromě nich tu bylo pár rybářských osad, domorodci jezdili po řece na loďkách vydlabaných z jednoho kusu kmene, lovili ryby a s velkým potěšením zabíjeli krokodýly, ovšem ne pokaždé zvítězili. Byli bojovné povahy, měli luky a šípy, oštěpy a štíty z kůže těch krokodýlů, takže se běžných nepřátel nebáli; silná karavana však byla nad jejich síly, což rozumně uznali a zčásti vzali do zaječích, zčásti se motali v dosahu a pokoušeli se nám prodat vše, co jim připadalo dostatečně cenné, aby za to něco dostali. Krokodýlové byli ještě chytřejší, utekli všichni a spokojili se zdechlinami.

Jednání s rybářskými kmeny si vzal na starost Kwenzori, v té době už bezkonkurenční král moranů. Za pobytu mezi námi mu stouplo sebevědomí natolik, že ho dokonce i Charry musel párkrát pokrotit; což způsobilo, že se vůči starším komthurům choval ukázněně a poslušně, ale vůči osadníkům naprosto bezostyšně, bral si od nich, co se mu líbilo. Když rybářům oznámil, že dá jejich synům právo proslavit se bojem v našich službách a dcery vezme do svého harému, menší část to považovala za poctu a vyznamenání, ovšem většina to viděla spíš na rvačku. Jak to nakonec dopadlo, netuším, ale nějakou mládež z rybářských kmenů jsme v armádě viděli.

Dalším Charryho příkazem bylo náš břeh důkladně opevnit a předejít každé možnosti, kde by někdo dokázal vylézt nahoru. Po prvních pokusech ale mladí příkaz změnili a začali s nadšením budovat všelijaké podkopy a nástrahy, které měly vypadat bezpečně a nenápadně, ale až na ně někdo vleze, zřítí se s co největším efektem dolů a pohřbí pod sebou útočníka. Bylo to něco zcela nového a velmi je to bavilo, takže jim nikdo nebránil.

Od nástrah je jen krůček k opevněným hradům, cimbuřím a bastionům; někteří mladí WZ se domnívali, že by dokázali něco takového vytvořit, eventuálně transformovat z dosavadního materiálu. Pochopitelně to okamžitě zkoušeli, ale neměli dost energie, takže výsledek byl... neurčitý. Něco se podařilo, něco ne, a co zatím drželo, se nezdálo jasné, zda bude stabilní také při útoku.

„Co si s tím děláte starosti?“ posmíval se jim Palmiro, „Až to uvidí nepřátelé, rozstřílejí vám všechnu tu parádu z děl a bude!“

„To by si mohli zkusit! Spálila bych jim ty děla!“ vřískala Irma.

Což bylo prohlášení poněkud nadnesené, ale není pochyb, že by to aspoň zkusila. Bojovných prohlášení, co kdo udělá s nepřáteli v kterém případě, byla slyšet spousta a všichni je schvalovali, i když si někdy nebyli jistí výsledkem. Samozřejmě myslím ty starší, mladí neměli žádných pochyb.

Že na opevňovací práce nepřátelé brzy přijdou, bylo jasné; a taky že jo, jejich hlídka se ukázala na druhém břehu a dragouni sledovali, co to naši provádějí, dokud po nich nezačali střílet. Pak stříleli taky a nemyslím, že někdo někoho trefil, tím spíš, že čarodějky používaly spíš šlehy energie.

„Neberete to vážně!“ vyčetl jim Charry, „Ještě si začněte smlouvat osobní souboje jako v sedmnáctým století, klackové!“

Jenže byl u toho Tomáš – a smál se. „Jen je nech! Aspoň se seznámí!“

Charry není tak nechápavý, jak občas předstírá. Na Tomášovy narážky vždy reaguje velmi rychle: „Tak jo! A ukažte jim, co umíme!“

Mladí pochopili taky okamžitě; vyřítili se z velitelského stanu a hnali se na břeh. Dokřiknout na druhou stranu, kde se skrývali dragouni, je nad síly člověka, ale čarodějky dokážou přenášet hlas na dálku.

„Koukám, to střílení vám moc nejde! Nechcete si to rozdat radši na šavle?“

Dragounů bylo pět, starší strážmistr a čtyři mladí. Hlas, který je nenadále oslovil prakticky odnikud, je šokoval; rozhlíželi se kolem a dohadovali, kdo to je. Pak jim to došlo.

Strážmistr je rázně utišil: „To je trik, jak nás vylákat! Zabijí nás!“

„Nezabijeme, nebojte se! Leda v souboji, ale šavlí proti šavli! Střelné zbraně necháme na naší straně, slibujeme!“

Mezi dragouny nastala diskuse; strážmistr trval na svém, ale jeden odvážnější navrhoval, že by se mohli pokusit opevnění aspoň okouknout. Mladí je do toho pobízeli; až konečně se odvážili blíž.

„Budete asi požadovat, abychom odložili zbraně?“ ptal se strážmistr.

„Ne, proč? My se vašich bouchaček nebojíme!“

Chvilku to ještě trvalo, ale pak se opravdu odvážili; sledovali jsme je z našeho břehu a vyjeli jim naproti. Taky našich bylo pět, ale požádali mě, abych jel taky. Dítěte se snad nebudou tolik bát.

Taky že se nebáli, hlavní šok jim způsobil vzhled FF, zvláště děvčat. Ty byly sice jen dvě, zato v nejzářivější parádě. Kluci se drželi víc zpátky.

„Vy nenosíte žádný oděv? Vždyť jste úplně nazí!“

„No jasně,“ smála se jedna, „Tos ještě neviděl nahou holku?“

„Rozhodně jsme s tím nepočítali tady... Ale patříte snad k bílé rase?“

„No, snad ještě ano... Ale jestli máš radši jinou barvu kůže?“

„Neříkejte, že to dokážete nějak ovlivnit!“

Velitelka, mimochodem krásně opálená, si nechala naskákat leopardí skvrny.

„Tohle je naše oficiální uniforma!“ vysvětlila a vytvořila si nárameníky se zlatými epoletami, výložky na klíčních kostech a pár medailí.

„To je nějaký trik!“ pochopil bystře strážmistr.

„No jasně! Pěkný, ne?“

„Slečno, mám dojem, že přistupujete k situaci poněkud nevážně! Uvědomte si, že jsme příslušníci nepřátelské armády!“

„No, když to nevadí tobě, tak nám už vůbec. Je fakt, dneska stojíme proti sobě, ale za pár let, až se papaláši nějak domluví, si na to můžeme hezky zavzpomínat! Kdoví, třeba budem spojenci...“

„No dovolte! To naprosto nepřichází v úvahu!“

„A, nikdy neříkej nikdy! Ve všelijakejch válkách se staly divnější věci!“

„Máme tomu rozumět tak, že se s námi chcete dohodnout po dobrém?“

„Určitě, kdyby to šlo! Nevěřte pomluvám, my nezabíjíme lidi vůbec rádi!“

„Tak se vzdejte!“

„Chachá! Vzdejte se vy!“

Strážmistr se rozhodl obnovit pořádek. „Pokud vím, dohodli jsme se na této schůzce kvůli souboji! Ale jak vidím, vy nemáte vůbec žádné zbraně!“

Neměli a nezdálo se, že jim to dělá nějaké starosti. Dragouni byli naopak plně vyzbrojeni a začali uvažovat, že by je zkusili zajmout.

„Máme každou, jakou potřebujeme. Třeba skotský palaš, jaký máš ty!“ dívka ukázala na jednoho z dragounů, „Tak koukej!“ Dramaticky sáhla do vzduchu, zatřepala prsty a slisovala vzduch do třpytivé čepele, z níž vytvarovala přesnou kopii jeho zbraně, jen zářící jako roztavené stříbro.

„Ty jsi čarodějnice!“ vykřikl mladý Skot a pokřižoval se.

„Ani náhodou, ale děkuju za uznání! Takový triky u nás umějí malý děti!“

„Takže to není skutečná zbraň?“

„Zkus to a uvidíš! Aby bylo jasno: všichni vynechte všecky blbý kecy, že se s holkama neperete a tak. My jsme se přišli pořádně porvat, tak dělejte co dokážete a my... No, my taky něco uděláme. Souhlas?“

Mezi dragouny nastala krátká, dost nesmyslná diskuse. Strážmistr se pokusil připomenout příkaz nejvyššího velení, aby muži nenaletěli žádným trikům nepřítele. Muži oponovali, že přece nejsou blbí ani slepí.

„Pověz, lass!“ obrátil se Skot na dívku, „Zkoušíte na nás nějaký triky?“

„Jistě, zkusíme na vás všecko, co půjde. A hezky jsi mě oslovil!“

„Lass? To znamená skotsky děvče...“

„Bezva, mám novou přezdívku. Zapamatujte si to všichni!“

„Chci vědět, jestli se s tím dokážeš bránit!“

„Zkus to a uvidíš! Jedem!“

Vyrazila proti němu a jejich palaše se střetly; rozhodně nebyl špatný šermíř, zpočátku útočil opatrně, ale když zjistil, jak je dobrá, dal se do ní plnou vervou. Palaše o sebe zvonily, dragoun vztekle proklínal a Lass se řehnila. Diváci pochopitelně fandili.

Problém byl se zvířaty; jejich koně toho za chvilku měli dost a rozhodně se k sobě odmítali přiblížit. Docela jsem je chápal, bylo to nebezpečné.

„Zkusíme to na zemi?“ vykřikl Skot, „Chci vědět, co všecko umíš!“

Lass udělala salto dozadu a přistála na nohy. Měla to nacvičené.

„Tak už to chápu!“ křikl, když seskakoval, „Ty seš akrobatka od cirkusu!“

„Nejsem, ale brala bych to!“

Na zemi se už do sebe pustili docela vážně. Lass se bránila, ustupovala, kryla se, jednou dokonce unikla rychlým saltem. A když dospěl k názoru, že už mu neunikne, prudce bodla a propíchla mu předloktí.

„Jau! Krávo pitomá!“ zařval, pustil palaš a sevřel si ruku.

„Hele, a jak se to řekne skotsky?“

Neodpověděl, jenom si mručel nějaké kletby.

„Teda, já už mám jednoho manžela Skota, ten je daleko zdvořilejší! Ian McDougal, neznáš ho náhodou?“

„Poručík McDougal? Ten zmizel... co, vy jste ho zajali?“

„To víš, že jo – a nepustíme! Je to moc bezva kluk!“

„Kolik ještě máte zajatců?“ vyzvídal strážmistr.

„Bohužel, nemám zdání. Ale nějaký tam mají, to vím...“

Skotský dragoun si pořád ještě držel ruku; zavrčel: „To ti oplatím!“

„Klidně!“ přehodila zbraň do levé ruky, „Já ti propíchnu i tu druhou!“

„To bys nedokázala!“

„Schválně! A kdybys měl jako správnej Skot sukni, tak ti propíchnu i lýtka!“

Věnoval jí další sprostou kletbu, vytasil levačkou dýku a šel po ní. Lass stěží stihla změnit zbraň na podobnou dýku; bodla ho do druhé ruky, a než si to stačil uvědomit, probodla mu i obě nohy. Zařval a klesl.

„Ty mrcho zákeřná!“ zařval jeden z jeho kamarádů a vrhl se na ni tasenou šavlí. Stála na zemi a on byl na vysokém koni, dokonce dost zlém; opět rychle změnila zbraň, tentokrát na dlouhé lano ze zářících vláken, omotala ho několika smyčkami a škubla do strany, takže vyletěl ze sedla a praštil sebou o zem. Zděšený kůň se jí ještě stihl vyhnout; Lass ho přišlápla nohou a odhadovala, zda se ještě na něco zmůže.

„Teď bych se měla omluvit,“ řekla a celkem zdařile se zastyděla, „Jednak jsem připravila tvýho soupeře o vítězství, a potom... jsem použila trošky magie. To máme zakázaný... holky se mi budou smát!“

Odvinula z něj svítící lano a nechala je rozplynout.

„Co to bylo?“ vydechl ten nešťastník.

„Elfí lano, to neznáš? Já myslela, že vy na Ostrovech...“

„Tak dost!“ zasáhl opět strážmistr, „Uhněte od něj, musíme ho ošetřit!“

„My na to máme svýho čaroděje; můžem?“ křikla Lass a už na mne kývala.

„Co, tohle dítě? Nedělejte si blázny!“

„Budeš se divit, ale on je opravdu z nás nejlepší čaroděj!“

„A co umí tak skvělýho?“

„Určitě vám už říkali o Živém Ohni. Varovali vás, že?“

„A ty říkáš, že by to dokázalo tohle dítě?“

Mnoho přítomných pocítilo potřebu se k věci vyjádřit, ale všechny přeřval raněný Skot: „Hele, přestaňte blbě kecat, mě to fakt bolí!“

„Tak se aspoň svlíkni!“ poradil mu další kamarád.

„Jak podle tebe, ty pitomče? Nemůžu hnout žádnou rukou!“

Lass se zasmála a stáhla mu aspoň kabát. Chtěla i boty, ale měl je už plné krve z propíchnutých nohou a řval, jen se ho dotkla. Zatím jsem zapálil Oheň a čekal, až mu tam Lass pomůže. Samozřejmě se vykoupala taky, to si nemohla nechat ujít.

Pro Skota to byl naopak zážitek zcela jedinečný. Že rány přestaly bolet a v podstatě se zatáhly, se mu líbilo; ale nadšený byl hlavně vizemi, které v plameni prožíval. Když vystoupil, tvářil se dost nechápavě.

„Jaký to je?“ ptali se ho kamarádi.

„Zkuste si to! Ne, vážně, je to bezva! Akorát, že teď...“ rychle se zakryl rukama, ačkoliv dle názoru dívek se vůbec neměl za co stydět.

Smáli se mu, ale docela dobromyslně. A strážmistr se zamyslel:

„Poslechni, ten tvůj Oheň... léčí všechno? Třeba i plíseň a boláky?“

„Jistě. Kde?“

„Na nohou. Jenže... s tím ani náš felčar nic nenadělá!“

„Tak se svlíkni a pojď sem!“

Svlékal se mnohem pomaleji a příliš mi nevěřil; ale když si stáhl vysoké boty a já viděl jeho nohy, začalo mi ho být líto. Strčil jednu nohu do ohně a zkřivil tvář bolestí; ale pak ho to přestalo pálit, tak tam vsunul i tu druhou a nakonec šel do plamene celý; a když vystoupil, tiše žasl.

„Poprvé, co jsem v Africe, mě nic nebolí! To je zázrak!“

„Vidím, že už to máš dlouho. Od čeho?“

„Vím já? Asi ty zasraný malý potvory, co ti všude vlezou... závidím vám, že chodíte nahý, aspoň můžete každej zatracenej hmyz hned chytit!“

„Jo, jeden z důvodů. My s tím docela umíme zacházet. Tak hele, kdo máte ještě něco k ošetření, tak se hlaste, než to zhasnu!“

„Mně teda nejni nic, ale rád bych to zkusil! Jde to?“

„Jasně, jak chceš. Kdo bude chtít, může hned...“

Stalo se přesně to, co pokaždé: vykoupali jsme se všichni. Pak už ovšem nepřicházelo do úvahy, aby dál bojovali; i když existovaly zbraně, kterými by dragouni naše děvčata docela rádi propíchli. Jenže přece ještě nebyli tak oprásklí a my je nijak neovlivňovali, tak jsme se jen sesedli do stínu a přátelsky si povídali.

„Tak je teda pravda, že se zabýváte černou magií?“ ptal se Skot.

Lass se potěšeně zasmála: „Předpisová odpověď je, že to budem studovat až v pátým ročníku. Ale ve skutečnosti: černá magie je naprostá blbost. Nic takovýho v podstatě neexistuje, jenom využívání negativních technik.“

„Ne že bych chápal, o čem mluvíš! Takže jsi čarodějka?“

„Vůbec ne. Já jsem F=fighter, bojovník. Oni jsou W=wizzard. Ale efka mají povinný zápočty z wé, kdežto wéčka musejí umět minimum z ef, je to jasný?“

„Takže tohle je podle tebe minimum? Co dokážou ty, co to studujou?“

„Rozhodně o dost víc. Ale to by ses musel zeptat jich, pokud by ti chtěli něco vysvětlovat. O čemž dost pochybuji.“

„Chápu: tajemství, které se nesmí prozradit pod trestem smrti!“

„Ale blbost. Něco jako čínská poezie přednášená člověku, který neumí slovo čínsky. Houby je ti platný, že je to krásný, když tomu nerozumíš.“

„Je to tak složitý?“

„Asi jako medicína. Ostatně, medina je toho součást. Našroť se anatomii, latinu, organickou chemii a jadernou fyziku a budou se s tebou bavit.“

„Už chápu, že se ti to nechce studovat!“

„I když mi možná nevěříš, nejsem moc chytrá; dalo jim dost práce, abych prolezla všema zkouškama. Obyčejná efka bez vyšších aspirací. Což je možná tvý štěstí, protože wézetka by si o tebe ani neopřela kolo. Leda že by byla v E deficitu, to by se od tebe nechala obtáhnout a pak tě vykopla.“

„Můžeš mi prosím tě vysvětlit, o čem mluvíš?“

„Samo litr. Zatímco my balíme kluky, protože se nám sex líbí, čarodějky to dělají, aby si vylepšily energetickou bilanci. A je jim naprosto fuk, kdo je ten dotyčnej, pokud má použitelnou barvu aury.“

„Aha. Tak už aspoň chápu, že tvý řeči prostě nepochopím. Zkusme se bavit o něčem, co se nás obou týká. Třeba o boji, který nás čeká.“

„Moudrá jsou slova tvá. Pro jistotu se drž co nejvíc vzadu a zkus se mi vyhnout v případě, že mě posedne amok. Mohla bych bejt nebezpečná.“

„Posedne... amok? Co tím myslíš?“

„Ach jo... prostě, jsme všelijak předprogramovaný. V určitý chvíli možná taky, abysme efektivně zabili všecko, co nemá naše znaky. V takovým případě by se mohlo stát, že bych se přestala ovládat, víš?“

„K čemu je to dobré?“

„Psychologický pokusy; neptej se mě, to patří do kasty WZ.“

„Tys dovolila, aby na tobě dělali takový pokusy?“

„Proč ne? Tím se bavěj všecky puberťačky. Každá si nechá aspoň vsugerovat odpor proti textilu, protože nechce věřit, že by ji kámoška mohla tak jednoduše naprogramovat. Chápej, vsugerujou ti, že je ti odporný chodit oblečená! Dá se to samozřejmě zkorigovat, ale stejně je ti líp takhle...“

„Nevěřím! To sis vážně nechala líbit?“

„To si zkoušej malý holky jedna na druhou. I na kluky, samozřejmě...“

„Nesmysl. Nevěřím, že by někdo dokázal takhle zmanipulovat mě!“

„Tak bacha, mladej! Právě tyhle řeči bych ti pěkně mázla o čenich! Řekni si, a já ti přestavím program tak rychle, že se nestačíš divit!“

Potřásal nevěřícně hlavou. „A to si pak nepamatuješ, co bylo dřív, dokud jsi bývala... normální?“

„Proč? Pamatuješ si všecko, posilování paměti je součást. Ale myslíš na to jako... pamatuješ se na dobu, kdy jsi neuměl číst?“

„Jistě, ale to mě ve škole naučili!“

„Vidíš. Mě ne, já knížky radši vnímám nebo tahám kamarádům z paměti. Znám písmenka, to je jasný; ale nebaví mě to. Prostě sbalíš svý starý názory do úhlednýho uzlíčku a uložíš na dno skříně, kdyby byly někdy potřeba.“

„Takhle to pojímají úplně všichni?“

„Většina. Ta, co si toho všímá. Šúdráci to neřešej, prostě naklapou a: ty seš čarodějka, koukej mě upravit, abych fungoval efektivně. Houby je mi po tom, jakou na to použiješ techniku, hlavně ať je to rychle a nebolí to.“

Pokoušel se jí vysvětlit, co jsou to neoprávněné zásahy do osobnosti. Ona zkoušela vysvětlit jemu, že zůstává původní osobností, i když už nesbírá plyšové medvídky a nepochutnává si na krupicové kaši. (Ačkoliv se při vzpomínce na to mlsně olízla).

„Nechme to!“ vzdychl, „Jestli teda správně rozumím, budete s náma bojovat?“

„Asi jo, když to jinak nepůjde. Císař sice vydal rozkaz, abysme co nejvíc šetřili lidský životy, ale kdo ví, jaký to bude.“

„Váš císař vám zakazuje zabíjet?“

„Všechny předpisy zakazujou zabíjet. Je to dost těžkej hřích.“

„Tak proč teda budete bojovat?“

„Protože na nás útočíte, to je jasný. Musíme to holt risknout!“

„Tak proč neustoupíte?“

„Bože, ty seš tupej! Hele, rozkaz je držet linii tohohle potoka a nepustit za ni živou duši; váš rozkaz asi bude tu linii prorazit a zaútočit na karavanu, kterou my chráníme. Sám jasně vidíš, že to dohromady nejde.“

„Ale my jsme ten rozkaz dostali od našich velitelů!“

„Nepochybuju. Je to blbá smůla, že jsme na sebe zrovna narazili.“

„Pořád nechápu, proč nemůžete ustoupit!“

„Protože chráníme tu karavanu. Slíbili jsme, že vás zadržíme. Jinak byste je přepadli a zabíjeli; kočky, koťata, raněné bojovníky... Neříkej že ne!“

„Tím myslíš ty lvy? Co vám na nich záleží?“

„Jsou to naši kamarádi. Slíbili jsme je chránit.“

„A kvůli tomu chceš zemřít?“

„Já vůbec nechci zemřít. Dost mě štve, že to tak možná dopadne. Ono je to blbý, budu asi v první brázdě, přímo na čáře. Ráda bych přežila a vrátila se domů, usadila se na pěkný farmě, rodila děti a pěstovala obilí. Možná mi bude dost líto, jestli to nedopadne...“

„To nemůžeš... třeba ustoupit? Vzdát se? U nás bys taky mohla...“

„Sorry, to nejde. Kdybych to vzdala... to už bych nikdy nebyla efko. Tím by to celý ztratilo smysl, víš? To bych si mohla rovnou hodit mašli!“

„Potrestali by tě za to, myslíš?“

„E, co já vím? Ale po zbytek života bych se nemohla podívat do zrcadla, protože bych v něm viděla zbabělýho sraba! Dokázal bys tak žít? Vrátit se do svý vesnice a říct stařešinovi svýho klanu: přežil jsem, protože jsem se vzdal, utekl z boje, zahrabal se do hnoje a nevystrčil nos? Co by ti řekli, schválně si to představ!“

Zrudly mu uši; asi si to představoval. „Tak ty patříš k nějakýmu klanu?“

„Vlastně ani ne. Já sama jsem sobě samé vůdcem klanu. Vím, co mám dělat.“

Chvíli usilovně přemýšlel. „Víš... přesně takovou holku jsem si vždycky představoval, že bych si chtěl vzít. Akorát s tím textilem... asi by se ti dost smáli. A zmrzla bys, u nás ve Skotsku je zima!“

Ušklíbla se; chvilku mu sondovala mysl a potom se vytvořila iluzorní kilt v barvách jeho klanu, a dala si záležet, aby jí slušel.

„Nějak takhle?“ Ještě si změnila barvu očí na modrozelenou.

Jenom vzdychl. Ale v jeho očích bylo tolik obdivu, že začala vážně uvažovat, jak se z toho dostat se zdravou kůží.

Zhruba na totéž téma hovořil i strážmistr. Bohužel se mnou. Když mu Oheň vyléčil tu plíseň a boláky, dospěl k názoru, že jsem nejdokonalejší léčitel v širém kraji a dokázal bych mu poradit i se všemi ostatními nemocemi, co za celý život nasbíral. Byl jsem tak neprozíravý, že jsem mu skutečně s tou první poradil; tak mi začal obšírně líčit ty ostatní. V průběhu řeči zcela zapomněl, že jsem jenom malý kluk a začal zabíhat do značně nechutných podrobností. Ještě že jsem na Atanoru chodil na přednášky.

Zkusím to zestručnit. Strážmistr je typ, který vždy chytne každou ošklivou nemoc, co letí kolem. Když ho vzali do armády a poslali do Afriky, šel docela rád, ježto se jednak zajímal o cizí kraje, jednak se tu chtěl po skončení služby usadit; malá farma, stádečko dobytka, poslušní černí nádeníci a tak. Celkem si uměl představit nebezpečí, jaké hrozí od velkých zvířat; jenže byla nebezpečí, s nimiž nepočítal: vše co se plazí v trávě je jedovaté, vše co lítá má žihadla či kusadla, jejichž píchnutí způsobuje nebezpečné, či aspoň nepříjemné nemoci. A to hlavně jemu.

Abychom strážmistrovi nekřivdili, bojoval statečně; v průběhu času nabyl rozsáhlých vědomostí a stal se téměř odborníkem, čehož využíval k léčbě podřízených. No teda... měl podřízené a často zjišťoval, že chytili nějakou ošklivou nemoc, zvlášť na chodidlech, na zadnici (jezdí na koních) a tak; další zvláštní nemoci chytli při návštěvě nevěstinců podřadné úrovně od místních šlapek. Když si na tu skutečnost stěžoval nadřízeným, většinou se tvářili, jako by mu to kladli za vinu, a měli jedinou radu: Sakra, tak ty zatracené simulanty nějak uschopněte! Zítra ať jsou v pořádku!

Armáda samozřejmě zaměstnávala lékaře. Většinou tu byli za trest, kvůli nedostatku lepších příležitostí a pro velmi nedostatečné schopnosti. Případ sám pro sebe byli šlechtičtí synkové, kteří vystudovali za tatíčkovy peníze a do armády šli, aby prožili nějaké dobrodružství; být doktorem v lazaretu jim připadalo přece jen rozumnější než v první linii, ale zájem měli hlavně o chlast, karty, ženy atd. Moc rozumná řeč s nimi nebyla.

Smůla je, že strážmistr měl skutečně upřímný zájem, aby jeho chlapi, tím pádem i celá armáda, byli v pořádku. Nebyl hloupý a během času vymyslel pár reformních návrhů, které sepisoval a v pravidelných intervalech zasílal na různá nadřízená místa; co se tam s nimi stalo, těžko říct, nikdy nedostal žádnou odpověď. Ty, které mi vysvětlil, byly docela zajímavé.

Kdybych já směl rozhodovat, udělal bych z něj velitele ošetřovny pro armádu i domorodé obyvatelstvo. Měl velitelské schopnosti, chápal systém papírování a neměl rád parazity, kteří na nejrůznějších místech rozkrádají, co se dá. Léky jsou dost cenné na to, aby stálo za to je ukrást. Kdyby mu dali pravomoc, určitě by dokázal poznat, kteří lékaři a ošetřovatelé stojí za něco a kteří jsou jen flákači a pitomci. Snad by postavil ty nešťastníky na nohy a udržel armádu v provozuschopném stavu; takhle je zhruba třetina neschopná boje a pořád jich přibývá.

(V ten moment mi napadlo, že by nás to mělo vlastně těšit, oni jsou přece naši nepřátelé; ale bylo mi jich líto. Nicméně mě to vzpamatovalo; vysvětlil jsem mu, že jsme sice ochotni ošetřit Ohněm každého, kdo přijde, avšak ne proto, aby na nás potom útočili. To bychom přece jen...

Tím se vzpamatoval i on. Pomyšlení, že první důstojník který ho chápe, je nepřátelský, jej zdrtilo. Ještě se zeptal na naše zdravotní problémy.

„No... my s tím moc problémy nemáme. Nebýváme příliš nemocní. A když se něco stane, téměř každý dovede léčit...“

„Jaké máte procento nemocných za normálního stavu?“

„No... tak jedno? Já se v procentech moc nevyznám!“

„Kolikrát za tuhle akci jsi byl nemocný ty?“

„Já nebývám. Já jsem očkovaný.“

Domluva mezi námi začínala být obtížná; hlavně proto, že začínal přemýšlet nad tím co říkám, a tím pádem došel k názoru, že velení armády s námi mělo radši spolupracovat než válčit. O poklady Reortů mu nešlo, správně tušil, že by z nich neviděl ani penny. Byl to poctivý chlap, který skutečně upřímně toužil dělat věci, které prospívají Britskému Impériu, obyvatelstvu kolonií i všem ostatním. Byli jsme mu vylíčeni jako příšerní ničemové, výlupky všeho zla; tu informaci přijal jako všechny dosavadní, tedy oficiální názor vlády. Za celý život si nemohl nevšimnout, že se příkazy z Londýna dost často rozcházejí s realitou, musel je poslouchat, ale v praxi se často neosvědčily. Tohle bude další; ach jo.

A tehdy se rozhodl k něčemu, čeho se neodvážil celý život: samostatně se rozhodnout. Vstal a oslovil svoje mužstvo:

„Pánové, mám za to, že jsme se sdostatek zdrželi. Co jsme potřebovali vědět, jsme už viděli, takže se můžeme vrátit k posádce!“ A zatímco všichni se zvedali, pokračoval: „Kromě našeho přítele Waltera, bohužel. Obávám se, že jeho zranění jsou tak vážná, že by nedokázal jet na koni a bude tu muset zůstat na doléčení. V podstatě jako zajatec!“

Mladý Skot nejdřív protáhl tvář, když slyšel o odjezdu, ale potom se mu rozzářila. Pohlédl na Lass a usoudil, že souhlasí.

„No... to je pravda! Jsem vážně zraněn... a zajat!“

„Obávám se, že to pro vás bude mít nepříjemné následky!“ pokračoval dále strážmistr, „Naše velitelství bude hrubě nespokojeno a řada mladých mužů se vám určitě bude chtít pomstít; zvlášť pokud se pověst o vašem nepřekonatelném šermířském umění roznese...“

„Jen ať přijdou! My už si je tady vychutnáme!“

„Nebuďte tak sebevědomí, pánové! My také umíme držet zbraň!“

„O tom nepochybujeme. Při troše výcviku byste mohli...“

„Mladíku, drž tu svou drzou klapačku, nebo ti ji zavřu sám!“

Mohlo dojít k dalšímu incidentu, ale Lass zatřepala prsty a stal se zázrak: arminský freefighter se vzdal příležitosti se porvat.

Rozloučili jsme se jako příslušníci nepřátelských armád. Walter zdařile odpajdal, Lass jej podpírala a ošetřovala. Vzala si na starost i hlášení důstojníkovi ve službě, což byl Palmiro Corsi.

„Hm – proč jste zajali jen jednoho?“

„Jen se neboj! Přijde jich víc!“

Ano, přišli. Velitelem oddílu byl poručík Caenir ap Raewen, potomek dosti dlouhé řady bojovných předků všemožných národností; mezi svými předky mohl vysledovat rodové linie anglické, skotské, welšské i irské, ale ti hrdinové měli ve zvyku si přivážet manželky z Francie, Itálie, Španělska a dokonce jednu arabskou princeznu. Jediným problémem proto bylo, že celá rodina byla díky neuváženému zacházení s penězi netoliko chudá, ale ostudně zadlužená. Rodové jmění šlo do mínusu už několik generací a nezdálo se možné, že by se kdy podařilo dluhy splatit.

Když mu strážmistr podal hlášení, poručík ap Raewen vzkypěl divokým hněvem a rozhodl se potrestat ty drzé divochy, nejlíp vlastním mečem. Zběsilý vztek byl jeho specialitou, v afektu byl schopen rozsekat někoho na kusy, dát pověsit pár vzpurných domorodců či sprostě urazit nadřízeného. Uznávám, pro zdárnou kariéru vlastnost značně nevhodná.

Když se dostatečně vyzuřil, začal uvažovat. Další jeho vlastností bylo, že během tří hodin až tří dnů přišel na velmi dobrou metodu, kterou kdyby byl použil, dosáhl by naprostého úspěchu a spokojenosti všech. Přesně stejně si bohužel počínali i jeho předkové; důsledky byly již popsány. Jenomže z jeho tábora k naší řece byly zhruba ty tři hodiny, takže během cesty mohl svá rozhodnutí poněkud zkorigovat.

Částečně k tomu přispěl také muž, kterého Caenir ap Raewen hluboce obdivoval a byl by považoval za duchovního vůdce, kdyby takový termín chápal: major Brandon, nám známý jako čaroděj Rastagar. Tento pán již sice (doufám definitivně) opustil tento svět, ale jeho rady a poučky zůstaly.

V každém případě se větší část Raewenova oddílu objevila na dohled a dala o sobě vědět signální trubkou; vpřed vyjel mládenec s jakýmsi podivně vytvarovaným praporečkem a dost arogantně požadoval, aby se náš velitel dostavil na druhý břeh k jednání. Ano, přesně to jsme chtěli; tím velitelem byl momentálně Palmiro Corsi a vyjel za řeku docela rád. A protože vypadám jako nepříliš nebezpečné páže, vzal mě s sebou.

Poručík Caenir ap Raewen byl docela příjemný muž okolo třicítky, na první pohled britský šlechtic. Uměl bych si ho představit při honu na lišku a podobných kratochvílích; nyní ovšem jednal s nepřítelem a bylo jeho povinností tvářit se patřičně nepříjemně.

„Vážený pane!“ zahájil řeč, sotva se s Palmirem sešli na poloviční cestě mezi svými ozbrojenci, „Především bych vás rád upozornil... ha! Hovoříte vůbec anglicky?“ napadlo mu dodatečně.

„Mluvím asi třiceti jazyky, neumím ani jeden.“ ujistil ho Palmiro se širokým úsměvem, „Snad abych se představil: komthur Palmiro Corsi.“

„Poručík Caenir ap Raewen,“ vyslovil Raewen, jako by žvýkal mimořádně houževnatý kus podrážky, „Tedy: chci vás upozornit, že tato věc v žádném případě nepředstavuje bílý prapor smíru, nýbrž válečný praporec ap Raewenů, označující výzvu k boji! Tím chci říci: hrubě jste urazili Britské Impérium tím, že jste zajali jednoho z našich mladých dragounů! Taková urážka si žádá krev; proto se moji mladí muži rozhodli vyzvat k boji vaše muže a patřičně jim vysvětlit, jak se mají chovat k britské šlechtě!“

Palmiro okouzleně naslouchal a s úsměvem si kroutil knír.

„To je nádhera!“ řekl konečně, „Kdybych měl fonograf, tak si tvůj projev nahraju a pouštím ho dětem, aby slyšely, jak se má chovat šlechtic. Nechceš říct ještě něco, abysme se zasmáli?“

„Pane, jestli toto má být další urážka...?“ dotkl se Raewen své šavle.

„Jo, a ještě ti jich pár přidám. Ale napřed trochu rozumně: Tvoji vojáci vyzvali moje k boji, následkem čehož jedna holka trochu dosekala mládence jménem Walter. Protože nemohl jet na koni, odnesli jsme ho do našeho tábora a teď tam o něj s dalšími kamarádkami pečuje jako o vlastního. Klidně bych ti ho vrátil, kdybys chtěl, ale radši bych ho nechal trochu vzpamatovat.

A teď k tvé výzvě: naši mladí se přímo těší na každou rvačku a určitě si rádi vychutnají ty tvoje dragouny. Ovšem nesmíš se divit, když vás dosekají a dopíchají ještě podstatně víc. Doporučoval bych, aby se souboje konaly po vzájemné výzvě za dohledu svědků z obou stran...“

„Samozřejmě!“ Raewen se už dlouho nedostal ke slovu a vadilo mu to, „Mohu mít za jisté, že budete na svoje lidi dohlížet za vaši stranu?“

„Určitě, s radostí. Obvykle se dává slavnostní slib, že nikdo kromě přímých účastníků souboje nepoužije zbraň...“

„To je samozřejmé! Jsme šlechtici a ctíme pravidla!“

„Bezva. Chrisi, řekni jim, že můžou přijít!“

Poslal jsem mentální impuls. Angličané přijeli zároveň s našimi, vytvořily se dvě strany a každý na té své roztáhl všelijaké koberečky a pokrývky, na které si mohli posedat. Naši s sebou vzali minimum šelem, ale nějaké lvy a leopardy přece jen ano. Angličané po nich koukali nervózně, ale chovali se, jako by to byli psi. A ušlechtilé psy mají rádi.

Poručík ap Raewen a Palmiro si sedli na společný kobereček a nabídli si vzájemně nějaký alkohol, Raewen navíc doutníky. Palmiro kouří, takže jejich shodě nic nestálo v cestě.

A já jsem provedl první zběžný test poručíkovy mysli. Výsledky byly dosti zajímavé a okamžitě jsem s nimi seznámil všechny, kdo se mnou byli tp.

Tak především: ze všech morálních pravidel uznával jediné: správné je to, co prospívá rodu ap Raewenů. Špatné je co mu škodí, bezvýznamné všechno ostatní. Zákony Britského Impéria v to počítaje. Rod ap Raewenů v současnosti obsahoval kromě něho starou matinku, která trávila zbytek svých dnů u nějakých vzdálených příbuzných, více méně nechtěná, leč trpěná. Mezi Caenirem a matkou nebyl příliš vřelý vztah nikdy a po skončení dětství ochladl ještě víc; na rozdíl od zbytku světa k ní však necítil nenávist.

Což není zcela přesné. Liška necítí nenávist ke slepicím ani králíkům, dá se říct, že je má docela ráda. Caenir viděl v ostatních lidech pouze zdroj svých příjmů; zajímalo ho, co od nich lze získat a jak velké překážky je při tom třeba překonat. Že mu lidé nebudou chtít dát nic dobrovolně, to už byl nucen vzít na vědomí. Vcelku lhostejní mu byli chudí a bezvýznamní, ale živý zájem měl o bohaté a vlivné; jeho filozofii lze vyjádřit slovy: 'Nenažraní buržousti, pusťte chlup!'

Jako správný gentleman navštěvoval různé školy, chrámy a vzdělávací instituce, vyslechl řadu různých pouček a zapamatoval si je, ale řídil se jen těmi, které mu vyhovovaly. Chodil například na přednášky jistého profesora Marxe o kapitálu a jeho spravedlivějším přerozdělení; ale nepožadoval, aby bohatí dali svůj majetek chudým (spravedlivě), nýbrž rovnou jemu. Kdyby se to zaonačilo takhle, byl by snad konečně spokojen.

Rastagar jeho zvláštnosti mysli prozkoumal, byl jimi pobaven a projevoval mu přízeň. Caenir byl vždycky rád, když mu nabídl přátelství někdo s vyšším počtem hvězdiček na límci, než měl on. (Brandon měl jen jednu, zato větší.) Nechal se ovlivnit jeho filozofií a ještě víc určitým nehmotným přenosem, o kterém snad ani nevěděl, ale účinkoval na něj. My bychom řekli: Rastagar mu pozměnil karmu. Potřeboval ho.

Ale teď byl major mrtev a poručík přihlížel střetnutí na šavle mezi svým a naším zápasníkem. Protože jsme dali příkaz dodržovat pravidla, vypadalo to dost vyrovnaně. A já seděl vedle a sondoval ho; jakmile jsem objevil tu stopu po Rastagarovi, mnohem svědomitěji.

Měl v sobě potenciální magický náboj značné síly; ten zřejmě zaujal Rastagara, aby se začal zajímat. Další faktory: naprostý nedostatek morálky a výrazná, dlouho neukojená chamtivost. Přitom vrozená bystrost bojovníka; včetně schopnosti urychleně přejít na stranu protivníka, pokud postřehne, že hrozí porážka. Být na straně poražených nemá smysl. Instinktivní obdiv k dravým šelmám, které si dokážou vzít, co potřebují. Včetně stínu uznání pro čaroděje, zvláště zabývající se černou magií.

Palmiro vyslechl moje hlášení, aniž pohnul tváří; většina jeho milenek jsou tp, je zvyklý. A rozhodl rychle: Na to je potřeba dobrou čarodějku!

První se nabídla dívka s přezdívkou Angel, momentálně Palmirova oblíbená intimní přítelkyně. Učednice z Atanoru, výrazně ctižádostivá, chytrá, krásná vlastním přičiněním. Matka ji chválí a odhaduje, že by z ní mohla být velmi zdatná komerční čarodějka. Morálně... hm, poněkud slabší.

Nesmysl! Nemám slabší morálku! Nemám vůbec žádnou!

To je fajn, reagoval Palmiro, To se k sobě budete hodit!

Začali se mezi sebou telepaticky hádat, tomu jsem nevěnoval pozornost, radši sledoval souboj. Angličan prohrával, ale nechtěl se vzdát; jeho kamarádi požadovali krev, raději naši. A náš bojovník vyhověl, sekl ho přes prsa a rázem z něj stříkalo krve jako z píchnutého prasete.

Caenir nebyl tak pošetilý, aby se hádal, všichni viděli, že souboj byl čestný. Zatímco si vyměňovali názory na různá zranění a jejich ošetřování, mezi diváky se propletla Angel, přišla k nám, přivinula se k Palmirovi a nechala se od něj políbit. Pak ulehla k jeho nohám jako veliká kočka, hlavu mu položila do klína a nechala se hladit.

„Co... to je?“ Caenir nedokázal ovládnout své překvapení.

„Angel, moje nejnovější manželka. Hezká a přítulná, že?“

„Eah... no, už jsem slyšel o vašich... zvláštnostech. Vskutku je krásná. Obdivuji, že... tedy, obdivuji ji celou.“

Vnímal jsem příšerný zmatek, který mu způsobila v hlavě. Především: více jak půl roku už si pořádně nezašoustal. Různé rychlovky v pochybných bordelích a s náhodnými domorodkami nepočítám, ty stačily sotva podráždit jeho chuť. Ale tahle nádherná šelmoidní dívka s kočičími pohyby a chováním byla něco, o čem dlouho snil. Záviděl Palmirovi a začal k němu cítit nechuť jako ke každému, kdo má něco, co on chce.

Angel ležela Palmirovi v klíně a nechala se hladit po dlouhých zlatých vlasech. Caenirovi zatím nevěnovala jediný pohled. Zato mentálně ho dráždila téměř k nesnesení; erekci by dostal i bez toho, ale různé čertovské myšlenky mu implantovala ona. Palmiro to vnímal a dobře se bavil.

„Echm... lorde Palmiro! Slyšel jsem, že... slyšel jsem různé zvěsti.“

„Opravdu? Co tak zajímavého?“

„Například, že je vaším zvykem nabídnout hostovi svou ženu. Pokud možno tu nejkrásnější a nejvíc... přitažlivou. Je to pravda?“

„No – jak u koho. Někteří to skutečně dělají. Ovšem je diskutabilní, zda velitel nepřátelského oddílu je ten správný host.“

Caenir vztekle zablýskal očima, ale ještě se jakž takž držel.

„Dále jsem slyšel, že máte ve zvyku se zajímavě sázet!“

To už vůbec nebyla pravda, nicméně Palmiro souhlasně přikývl.

„Věříte ve vítězství toho vašeho šampióna?“

Palmiro se ohlédl; právě nastupoval jeden z mládenců proti dragounovi, který ho převyšoval výškou, šířkou ramen i zkušenostmi v boji. Zasmál se.

„Věříte v jeho vítězství tak, že byste vsadil cokoliv? Třeba i tu dívku?“

Palmiro pohlédl na Angel, jako by ji viděl poprvé. Ta se tvářila, jako že vůbec nechápe, o čem je řeč. Byl to její nápad.

„No... proč vlastně ne? Ale co vsadíš ty?“

„Například svého koně?“ Bylo to krásné zvíře, o tom není pochyb.

„No, hezký je – ale přece jenom... je to málo, ne?“

„Přidám...“ Caenir vytáhl svůj váček; bylo to všecko co měl, a Palmiro se chvilku zabýval myšlenkou vyhrát. Angel ho okamžitě seřvala.

Když tepla našemu borci, že musí prohrát, trochu se divil, ale zachoval disciplínu. Před svým soupeřem převážně prchal; nakonec utržil sečnou ránu, načež ohlásil, že se vzdává. Bylo to první vítězství Angličanů a kolohnát byl na to patřičně hrdý.

Palmiro zahrál nádherně tragickou scénu, když přesvědčoval Angel, že se právě stala majetkem tohoto vznešeného pána. Angel předváděla dívčí stud; kromě přivítání s Palmirem taky doposud nepromluvila.

„Nedá se nic dělat, miláčku,“ vzdychal Palmiro, „Prohráli jsme, patříš od této chvíle lordu Caenirovi ap Raewen. Je mi to velice líto...“

Zkroušeně zvedla modré oči, polekaně zamrkala dlouhými řasami a s obavou si prohlížela nového pána. „A nebude zlý? Nebude mě třeba bít...?“

(Od čehopak má asi ty šlehance po celých zádech?)

„Neboj se! Budu na tebe hodný!“ Caenir měl takovou radost, že byl ochoten jí slíbit cokoliv na světě. Konečně, v oboru slibů byl uznávaný mistr.

Takže se přemístila o místo vedle, vložila zlatovlasou hlavu do Caenirova klína a nechala se hladit. Vůbec ho nezaráželo, že jako jediná dívka kolem má dokonalý účes, pouze s koketně vyholeným proužkem nad levým uchem. Taky ozdoby měla podstatně decentnější a tetování jen málo a ozdobné.

Souboje pokračovaly, ale Caenir jim věnoval jen slabou pozornost; všechny jeho úvahy ovládla jediná: jak zařídit, aby s ní byl co nejdřív hodně daleko od všech ostatních. A nikdo ho neobtěžoval... Jak to zařídit?

Pak mu náhle přišla myšlenka, jako by ho osvítil duch svatý:

„Jak se zdá, Palmiro, většinou tvoji šampióni vyhrávají! Neslušelo by se, abyste pro nás za to uspořádali aspoň... nějakou oslavu?“

„Myslíš jako s jídlem, pitím, tancováním...? No, konečně proč ne?“

Angličtí poddůstojníci usoudili, že se jejich šéf zbláznil.

„Pane poručíku, tady? Vy se s těmi lidmi chcete bavit?“

„A proč ne, seržante? Jsou to šlechtici jako my!“

„To už by jen scházelo, abychom šli k nim do tábora!“

„No a proč ne? Když nám zaručí bezpečnost?“

„Na mou šlechtickou čest!“ Palmiro položil ruku na kříž na prsou.

„Tak vidíte, seržante! Nemáme se čeho bát!“

„Bude nám potěšením vás pozvat! Máme tam docela příjemné stany... jeden by se dal upravit na svatební salónek. Když vezmeme v úvahu, že máš novou manželku... a kromě jiného ses stal mým bratrem!“

Caenirovi to bylo jedno, ať si žvaní co chce. Jen když bude co nejdříve sám s touhle krasavicí!

„Konstatuji, že zástupci Arminského císařství zvítězili v dnešních soubojích a pokračovat se bude zítra!“ rozhodl, „Sbalte to tady a jedeme!“

Ať si o tom mysleli co chtěli, rozkaz splnili. Nepožadovali jsme po nich, aby odložili zbraně, což považovali za záruku své bezpečnosti. Mohli jsme je pobít, kdykoliv bychom chtěli, ale nehrozilo od nich žádné nebezpečí, tak proč? Ať raději poznají naši pohostinnost!

Náš tábor se skládal z několika chatrných přístřešků proti slunci. Deště nehrozily, tak dlouho tady nebudem. Nejlepší stan byl Palmirův, ten Caenir vyhrál zároveň s manželkou. Zatím se bránila, že napřed chce jíst a pít, až potom dojde na laškování. Ale slibovala zajímavé zážitky.

Uvítali jsme Angličany spoustou kvalitního alkoholu; žádný se nezajímal, kde jsme ho vzali. Jídla bylo taky dost, šelmy ulovily žirafu. Hostům zatím nic nepřipadalo divné; najedli se, napili a když naši černoši udeřili do bubnů a začali kvílet na píšťaly, mohli i tančit. Hlídal jsem situaci a zasahoval, kdykoliv bylo třeba někoho zklidnit. Palmiro jen dohlížel.

Caenir se zábavy nezúčastnil; sotva to šlo, zalezl s Angel do stanu a od té doby jsme je neviděli. Až v noci, když ostatní odpadli vyčerpáním, vyšla ze stanu, došla k našemu ohni, přisedla a zrušila veškeré maskování. Aby si odpočinula, nebo aby zdůraznila, že hovoří vážně:

„Prosondovala jsem ho. Je milý. Takový... divoký. Nevypočitatelný.“

„Já bych řekl, že je chamtivý mizera.“ řekl Palmiro.

„To se jen vztekáš, že jsem ti s ním zahnula. Já to vidím jinak. Je to miláček, docela bych si ho ráda nechala...“

„Mrcho!“ ušklíbl se laskavě Palmiro.

„Náhodou víš, co má jejich rod v Anglii nepřátel? Docela by mě bavilo se za něj vdát a začít se tam motat do politiky; vyřídila bych si to se všema a až bysme se dostali zas nahoru...“

„Počkej, nepřeháníš to trochu? Proč myslíš, že by si tě vzal?“

„O to bych se postarala. Na druhý straně, jaký mám tady perspektivy? Buď žít na Atanoru a dělat laborantku, po deseti letech vrchní laborantku. Nebo jezdit jako komerčka od farmy k farmě, organizovat vesnický orgie a stavět jim prasečí chlívky. Případně se vdát, pořídit si vlastní farmu a opečovávat ji; žádná naděje, že by mě starší WZ pustily ke korytu!“

(Hlavně žádná naděje, že bys to zvládla, panenko!)

„Taky můžeš při dalším střetnutí přijít o krk a koukat na nás shora!“

„Chm, nestraš! Zato kdybych se odstěhovala do Anglie, vzala si toho troubu a stala se paní z ap Raewenu...“

„Nevadí ti, že nemá ani ten prasečí chlívek? Jenom dluhy, a těch hodně!“

„To už jsem promyslela. Jeho věřitele bysme mohli nechat tiše uhynout. Bez nejmenších pochyb si to zaslouží, tak bohatý lidi nemůžou bejt nevinný. Případně bych je mohla zkusit nějak ovlivnit...“

„Začínáš uvažovat nebezpečně, holčičko!“

„Ale zábavně! Možná by můj život byl kratší, zato plnej vzrušení!“

„A na jeho konci vidle, rohy, kopyta...“

„Ty myslíš, že bych uklouzla? Nevěříš, že bych připravila o život jen ty, co už dávno propadli peklu a na který tam čekají? Tak to pozor...“

„Asi tě chápem, Angel. Uvažujme logicky: máš novou hračku a líbí se ti, tak si ji chceš co nejdýl vychutnat. Přeju ti to, jako všecko. Hrej si dál a až budeš mít chuť na vážnou rozpravu, zase přijď!“

Angel blýskla očima. „Tak já ti taky něco povím, Palmiro! Je mladej, dost neopotřebovanej a na rozdíl od tebe plnej energie! Neříkám, technicky to umíš možná líp – ale on mě má opravdu rád!“

A odešla jako princezna.

Caenir ap Raewen se probouzel zvolna a s obtížemi zjišťoval, kde je. Nic ho nebolelo, ani hlava, jak najisto očekával po včerejším opojení. Naopak mu to myslelo až krutě logicky. A situace nebyla radostná.

Otevřel oči a prohlédl si dívku, spočívající vedle něj na pokrývce. Věděl už, že je čarodějka. Nepřekvapila ho holá hlava, zdobená rituálním tetováním, dokonce ani uši protažené nahoře do špičky, dokonce se štětičkami jako u rysa. Ani ozdoby přetvořené z kůže na jiskřivý kov. Nepřekvapovalo ho vůbec nic; spíš začal přemýšlet, jak toho využít.

Věděl už taky, kdo byl Rastagar a co s ním udělal. Angel neodolala a vše mu vykecala. Zatím tomu nepříliš věřil, ale znělo to příjemně; být pod ochranou mocných bytostí se vždy hodí. A mít vlastní čarodějku...? Konečně by si mohl bez nebezpečí vyřídit účty se všemi, kdo mu kdy ublížili! A že jich bylo! Caenir považoval za lumpa každého, kdo mu odmítl něčím prospět, jako zloděj považuje za špatného toho, kdo brání svoji peněženku.

A taky celkem správně odhadoval morální úroveň své společnice. Je šelma; umí zabíjet a docela ji to baví, i když to dělá divným způsobem. Má určité, nepříliš vysoké, postavení v jejich světě. Což není tak špatné; co kdyby Caenir změnil barvy a přešel do služeb Arminu? No, takhle otevřeně ne; přímou zradu neocení nikdo, ani ti barbaři. Ale tak nějak... opatrně!

Vlastně ano, všechno mu hraje do ruky. Je zde, je přítelem a příbuzným komthura Palmira, manželem jeho ženy... Divné, ale když na to přijde, zase ne nemožné. Nemusí zradit, stačí postavit se trochu stranou a vyčkat, až si ten pitomý generál Reynolds rozbije rypák o jejich armádu. Nejlepší kdyby padl; po něm by to vzal daleko uvážlivější Barret a kdyby mu Caenir nabídl, že využije svých známostí a sjedná mír... Hm, kapitánské hvězdičky by mu docela slušely! Třeba by ho vzali do štábu... byl by důležitou osobou při vyjednávání, získal přátelství císaře Charryho, kardinála Baarfelta a všech těch ostatních šílenců... Sem tam nějaké kšefty do toho...!

Nebyly to špatné sny. Caenir snil rád a často, ale tentokrát to vypadalo, že by se mohly splnit. Když bude chytrý a opatrný, a bude mít na své straně tuhle čarodějku. Co požaduje ona? Příjemný sex, to zvládne. Ona ho potřebuje třikrát až desetkrát tolik, než jí může dát, takže bude muset brát i od řady dalších mužů, to přehlídneme. Energetickou bilanci nepochopil, ale vzal na vědomí, z něčeho žít musí. Zlato ani peníze nechce, oblečení si umí vytvořit iluzí. Účelná manželka.

Na chvíli ho ovládlo pomyšlení, jaký rozruch by způsobila mezi přáteli v jeho důstojnickém klubu. Ne že by jim ji půjčoval rád, ale ona to nejspíš bude požadovat. Pobaví se, pohraje, ztropí pár výtržností... no jo, ale co když se zamiluje do někoho jiného a uteče mu? Palmira opustila tak snadno! Věrnost je pro ni nesmyslný pojem, silou ji nedonutíš, řečmi neoblafneš. To bude potřeba ještě promyslet, je to nebezpečná situace...

Angel zavrněla, otevřela jedno oko a usmála se. Okamžitě po něm vyšlehla dávku kladné energie, ale už to věděl, přijal ji a využil. Reagoval tím, že ji pohladil po hlavě a zaváhal, zda ji taky podrbat za ušima.

„Jak máš udělaný ty uši?“ odvážil se zeptat.

Otázka ji potěšila. Pohodlněji se urovnala pod dekou a chlubila se:

„To bylo, když jsem přišla na Atanor. Zkoušely jsme s holkama, co už dokážeme; mně se moc líbil rys karakal, tak mi udělaly ty štětičky. Špičatý uši jsem chtěla sama, abych vypadala jako elf. To jsme tak blbly...“

„To ale není iluze – jako třeba ty vlasy večer!“

„Transformace, třeba jako můj kříž nebo ozdoby v uších. Pevně zafixovaná, ale mohla bych ji zrušit, kdyby bylo potřeba.“

„Umíš se proměnit i do jakékoliv jiné podoby?“

„Iluzi umím každou, jakou si dokážu představit. To není těžký. Obtížnější je to udržet dlouhodobě. Zapamatovat si ji... třeba rok. Víš, když tě někdo zná v určitý podobě a pak se mu ukážeš v jiný...“

Caenir dostal nápad a byl tentokrát jeho: „Jak by ses vystrojila, kdybys měla jít na audienci ke královně?“

„Který královně?“

„No přece naší, Viktorii!“

Řekla „Emm!“, vstala a zaujala pózu. Po ramenou se jí rozlila záplava vlasů tak světlých, že vypadaly jako stříbrné; stočila je do uzlu a zajistila zlatou čelenkou s rubíny a brilianty. Vrátila se k normálnímu tvaru uší, zrušila většinu náušnic, ale vytvořila si nové s velkými diamanty, do soupravy k čelence. Zamaskovala třpytku v nose. Potom nádherné šaty, světle žluté, s diamantovými ozdobami na ramenou a pod ňadry. Do výstřihu veliký náhrdelník, další do soupravy. A samozřejmě náramky, spoustu prstenů, střevíčky vyšívané stříbrnými nitkami. Byla nádherná.

„Takhle vypadáš, jako by ses sama měla stát královnou!“

Zasmála se. Pak se začala měnit do podoby královny Alžběty, renesančního kostýmu s velkým okružím a spoustou drahokamů a perel. Včetně hlavy vyholené do půlky a pokryté parukou. Vypadala přesně tak, jak si Alžbětu pamatoval z nějaké učebnice.

A v té chvíli dostal další nápad, opět svůj vlastní: „Dokážeš takto změnit jen sebe, nebo i cokoliv jiného? Třeba nějakou listinu z té doby?“

„Jistě, to by šlo. Proč?“

„I takovou listinu, která mluví o... třeba nějakou smlouvu? Přepsat nějaká čísla... na jiná čísla, menší nebo větší...?“

„Máš na mysli ty vaše dlužní úpisy. Samozřejmě by to šlo, ale musela bych napřed vědět, jak vypadají a kde jsou. Mohla bych přepsat částku na menší. Nebo... mohla bych je taky přepsat tak, že namísto ty jim by oni byli dlužní tobě. Stačilo by, abych je na chvilku dostala do ruky.“

Začal se dusit; mozek mu pracoval tak rychle, že se málem zavařil.

„A to by vážně nikdo nic nepoznal? Stejný inkoust, papír...“

„Pozměním původní text. Bez dotyku lidské ruky. Vezmu je, podívám se na text jako že si ho čtu, a zas ho vrátím. To už bude jiný.“

„A takový už vydrží?“

„No... rozhodně dost dlouho, aby stihl zasednout soud.“

„Už jsi to někdy dělala?“

„Ne. Ale na jedné přednášce se o tom mluvilo.“

Caenir se roztržitě podrbal na nose. „A takhle náhodou... nevadí ti, že je to podvod? Trestný čin zakázaný zákonem?“

„Zatím ses akorát ptal, jestli bych to dokázala. Odpovídám: ano. Jestli se ptáš, zda bych to udělala, tak nevím. Podle okolností.“

Caenirova nálada trochu poklesla. Angel si mimovolně umístila jeho ruce na tělo tak, aby se jí to víc líbilo, a uvažovala nahlas:

„Jsou určité situace, kdy je takový zásah nezbytný. Uvědom si: fakticky je má země s tvojí ve válečném stavu. Kdyby ta malá úprava způsobila kromě prospěchu tobě škodu někomu, kdo nám ublížil, byla by to oprávněná pomsta!“

Caenirovi se její úvahy nelíbily; přece jen byl do jisté míry vlastenec. Taky nerad dělal protizákonné věci, které se mu daly dokázat.

„Musíme uvážit, že málokterá věc je zaznamenána pouze na jednom osamělém papíru. Spíš musíme počítat, že odkazy budou na spoustě dalších, zemských deskách, pozemkových knihách a tak. Tam všude by se musely opravit, jinak soud prohlásí tu úpravu za omyl tehdejšího písaře a smete ze stolu. Naopak, kdyby se to povedlo kvalitně, mohlo by to pěkně rozšťourat dosavadní konfiguraci financí a moci... muselo by se to promyslet a projednat s dalšími. Napřed bych musela prozkoumat tvoje doklady, abych byla v obraze...“

Caenirovi klesala nálada čím dál víc. Čekal něco jiného.

„Copak čarodějka nemůže pomoci nějakým... jednoduchým způsobem?“

„Co máš na mysli? Změnit realitu?“ rozesmála se, „Věci se dělají na základě impulsu do nějaké reality. Musím vědět, jaká byla předtím, chápeš? Jen pitomec by to udělal naslepo, když neví, co způsobí! Možná někdy to některá udělala, ale z toho vznikly příšerné průsery!“

A aby toho nebylo málo, dala mu další ránu:

„Taky počítej s psychickými změnami sám u sebe! Jestli se na základě zásahu staneš bohatým majitelem, v krátké době změníš mínění a budeš bránit Britské Impérium podstatně nadšeněji než teď. Budeš spoluvlastník; já budu ale pořád vetřelec, který je ohrožuje! Teď ti to vyhovuje...“

Caenir se znechutil. Uvědomoval si, že jeho společnice je podstatně prozíravější a bystřejší než on; pokud by se měl někoho bát, tak především jí. Jestliže ji přivede s sebou do Anglie, nepochybně udělá, oč požádá; je ale problém, co udělá potom!

Když dospěl v úvahách až sem, rozesmála se. „Správně, miláčku. Udělám, co budeš chtít, dokud mě to bude bavit. Pak udělám něco jiného. Například si vyřídím účty s jednou starší kolegyní, která nás už dávno štve. Ale tím se ty nemusíš trápit; můžu ti zajistit, abys měl do konce života dost peněz, i když s nimi budeš hospodařit ještě hůř než dosud!“

Po zádech mu přejel mráz. Napadlo ho...

„Hezký pokus!“ rozesmála se, „Ne, ani náhodou mě nedokážeš zabít! Všechny tvoje záměry uhádnu předem. Vnímám tvé myšlenky, jako každého, s kým jsem spala a provedla mentální spojení. Konečně, proto se to dělá. Časem tě taky naučím sondovat tvoje další partnerky. A neboj se, žárlit rozhodně nebudu; spíš se s nimi budu chtít seznámit!“

To vše říkala příjemně konverzačním tónem, který ho rozčiloval. Vzpomněl si na včerejšek, jak se přítulně vinula k Palmirovi, na její vystrašené oči a otázku, zda ji nebude bít. To všechno byla jen přetvářka?

„Co se týče bolesti, nenacházím v ní takové potěšení jako Baarfelti, ale snížila jsem si práh vnímavosti, jak mi vyhovuje. Docela bych si teď dopřála pořádný výprask, aby se mi rozproudila krev. Ale...“

„Ne! Dost!“ vykřikl znechuceně, „Naši velitelé měli pravdu, jste skutečně zákeřní a zcela nemorální podvodníci a zasloužili byste, abyste se propadli do hlubin pekelných! A nejspíš tam...“

V tu chvíli si vzpomněl na něco z nočního spojení: na její kontakty s démony, čerty a bytostmi z jiných světů. Jsou to taky iluze, nebo takové věci opravdu existují a ohrožují ho?

Usmála se: „Miláčku, svět je podstatně složitější, než sis myslel. Ale ty se nemusíš bát; dokud tě budu chránit, nic se ti nestane!“

Přes toto ujištění se propadl do ještě hlubší deprese než předtím. Objala ho pažemi, něžně hryzla do ucha a šeptala:

„Celý život jsem si přála něco takového, jako jsi ty! Správného bojovníka z barbarský země, o kterýho bych mohla pečovat, pomáhat mu při vzestupu ve vaší směšné politice... Tu audienci u královny ti taky slibuju, víš?“

„Jsme ve válce!“ připomenul, „Může se cokoliv stát...“

„Mně ne! Udělala jsem patřičná opatření: to se umístí tři patřičně posvěcené kameny do trigramu někde, kde na ně nikdo nesáhne; zafixuješ se na ně, a vyrazíš do světa. Kdyby se stalo, že už by ze mě stříkala krev a padaly střeva, tak se na ně chytnu a celým zbytkem energie se tam přenesu. Trochu náročný a nebezpečný, to je fakt, ale jako poslední záchrana...“

„To ovšem platí jen pro tebe; já nic takovýho nemám!“

„Taky bys to nedokázal. S tebou... no, doufám že bych se dokázala vrátit, kdyby bylo potřeba. To fakt nevím, musím to ještě promyslet...“

Což pochopil takto: ve chvíli ohrožení Angel prostě zmizí a nechá ho si to vyžrat. Možná ho později přijde pomstít, ale to už mu nebude k ničemu.

„Klid,“ usmála se a políbila ho, „To se všecko vyřeší! Zatím...“

Zatím ho ovládla vášeň; a v ní se rozplynuly všechny pochybnosti...

Rovněž Caenirovi podřízení se postupně probouzeli, vyměňovali se včerejší zážitky a zvažovali své možnosti pro dnešek. V podstatě jako nejslibnější viděli možnost, že jim bude přiznán status zajatců, budou odesláni někam do zázemí a tam vcelku v klidu vyčkají, až bude podepsána mírová smlouva; pak se vrátí zpět k armádě a případně si můžou vzájemně dosvědčit hrdinské činy ve statečném boji. Pořád lepší, než válčit natvrdo.

Jenže situace se drasticky změnila krátce před polednem, kdy se jako bouře přihnali jezdci knížete Tošio Yamanakiho. Oddíl leopardů, oddíl lvů, pár divoce vypadajících válečníků ze sekty lykantropů, přesně takových, jak si je samuraj vychoval. Kdesi ve stepi se střetli s armádou, svedli krvavou bitvu a rozprášili mnohem silnější oddíly, hodně jich však padlo a ti zbývající byli často raněni. Bylo nutno je okamžitě ošetřit Ohněm, což byl zvláště pro mne důležitý úkol.

Používání Ohně na šelmy je složitější než na lidi; to kvůli osrstění, jehož ztráta je pro ně zdravotně, morálně a nábožensky nevhodná. Nediskutuje se samozřejmě o poraněných místech, tlapu klidně strčí do plamene každý, ani mu není líto parádních drápů; avšak celkové spálení kožešiny je velice ožehavý čin, související s hrubým pohaněním jedince, jeho rodu i ochranných Zářících duchů předků. Zkrátka, když ošetřuju některou šelmu, je podstatně lepší omezit působení Ohně na postižené místo a ochránit zbytek kožešiny. Není to zas tak složité, že by to nešlo provést, ale je zapotřebí se tomu věnovat s plnou koncentrací a nic nezanedbat.

Tím chci vysvětlit, že příští dvě hodiny jsem měl co dělat a nestíhal se detailně zajímat, co se děje ve zbytku tábora. Takže vím jen zprostředkovaně, že přítomnost dragounů v táboře Yamanakiho vůbec nepotěšila; Palmirovo objasnění vyslechl se zachmuřenou tváří a byl na nejlepší cestě skutečně je poslat do zajetí, když nějaký pitomec připomenul slib volného odchodu, který jim včera Palmiro dal. Pro Tošia důležitá věc; respektoval to, nicméně nepřítele v táboře nechtěl, takže jim nařídil okamžitě odjet.

Caenirovi stačilo jednou se podívat do samurajových šikmých očí, aby měl jasno: z nich dvou přátelé nikdy nebudou. Kromě toho zaslechl, že Yamanaki je náš ministr války; o důvod víc se mu vyhnout. Pokusil se diskutovat jen velmi opatrně; Tošio vztekle zavrčel, že na svých rozkazech trvá, takže si Caenir svolal svoje mužstvo a nařídil odjezd.

„Viděli naše opevnění a některé nástrahy!“ připomněl Palmiro.

„Myslíš, že o tom nevím? Okamžitě změnit přístupové cesty! Ať to zkusí, sesypeme jim to všechno na hlavu!“

Tošio s Palmirem a některými podveliteli svolali krátkou poradu. Skončili ještě dřív, než jsem já dokončil ošetřování raněných.

Později odpoledne přijel vrchní dělovod Patrick O'Reilly se šesti kanóny; každý byl jiný a předpokládám, že jsme všechny ukradli nepříteli. Kromě děl přivezl Charryho rozkaz bránit se co nejdéle a nedovolit Angličanům tu řeku překročit. Dalo se čekat, že k bitvě skutečně dojde.

Tošio mi dokonce věnoval pozornost. Když jsem ho míjel, zastavil mne:

„Pozdravuje tě Denis. Přidělil mi tě jako čaroděje, tak doufám, že se osvědčíš! Drž se mi nablízku a nepleť se do bojových akcí, budeme potřebovat ošetření a možná i spojení...“

Řekl jsem: „Ano, pane!“

A možná mi nebudete věřit, ale skutečně se usmál.

Angel sledovala Caenira a jeho oddíl. I oni se setkali s armádou; sotva se vrátili do tábora, objevily se přední hlídky generála Reynoldse a do večera tam byl i štáb. Caenir okamžitě podal hlášení; nezamlčel nic, dokonce ani svůj kontakt s čarodějkou. Trochu doufal, že ho pozdrží u štábu, generál však reagoval, jako by ho píchl šídlem rovnou do...

„A to se domníváte, mladíku, že jste tím splnil všechny svoje povinnosti vůči armádě? Že jste se vyválel s nějakou jejich děvkou? Co myslíte těmi důležitými skutečnostmi, které jste z ní podle vás vytáhl? Že na nás čekají na té řece a nechtějí nás pustit dál? Že si tam vybudovali nějaká směšná opevnění? Copak to bychom nevěděli i bez vás?“

Caenir se naštval; jaký rozdíl v jednání mezi vlastními a nepřáteli! Ale otevřeně dát najevo své city nemohl; tak radši mlčel.

„Nepotřebuju rady od žádného welšského ulejváka a šoustače děvek, ani od nějakého vysloužilého kresliče map!“ vyskakoval Reynolds, „Rozmlátím to jejich opevnění jediným útokem! A vy, mladý pane, když jste si mezi nimi tak pěkně odpočinul, povedete jezdecký útok!“

Plukovník Barret se pokusil velitele poněkud usměrnit: „Pane, přímý jezdecký útok proti opevněním?“

„Řekl jsem snad něco takového? Jsem snad pitomec? Ta jejich postavení obsadí pochopitelně pěchota, po důkladné dělostřelecké přípravě; dragouni pak vtrhnou do tábora a budou pronásledovat jejich jízdu, to je naprosto jasné! Tentokrát nedovolím žádnému z nich uniknout!“

A Caenir byl nucen říct: „Jak si přejete, pane.“

Takže ráno nám nastalo duněním děl, která v průběhu noci tajně přitáhli do palebných postavení a pečlivě zakopali, abychom je nezasáhli. Chudáci, museli se s tím strašně nadřít, zvlášť když moc nepoužívali koně, aby je neprozradili frkáním. Teď ty kanóny bily do našeho opevnění a rozbíjely je na kusy; celé úseky břehu se řítily do řeky a vystrašení krokodýli se zase rozprchli po celé délce.

Tošio seděl u ohně, pil čaj a meditoval. Přiběhl k němu jeden lykantrop; pohyboval se rychle a elegantně jako šelma.

„O'Reilly vzkazuje, že je to hotovo!“ hlásil.

„V pořádku. Až dopiju čaj.“

Rychle jsem vyfasoval příděl a zhltal ho; nikdo si mne nevšímal, ale asi brzy bude. Než jsem to stihl, přihnala se další skupina jezdců: komthur Llago di Rienzi s četou arabských jezdců. S Tošiem a Palmirem se přátelsky pozdravili, pak si sedl k ohni a nechal si taky nalít čaj.

„Jak to vypadá?“

„Ucházejícně. Plýtvají střelivem.“

„Kdy začneme my?“

„Až to dopijem. Nebo máš nějaký jiný plán?“

Llago se znechuceně rozhlédl po okolí, pokrčil rameny a neřekl nic.

Když ten čaj dopili, věnovali nějakou chvíli modlitbám. Palmiro a Patrick byli přesvědčení katolíci, prosili tedy o ochranu Pannu Marii. Tošio jako zen-buddhista existenci bohů popírá, tak uctil duchy předků a sílu, soustředěnou v jeho kataně. Llago má ještě zajímavější soubor Ochránců, většinou egyptských v čele s mocnou bohyní Isis. Jak jsem je tak sledoval, stále se mi vracela na mysl otázka, ke komu bych se měl modlit já.

Jsou s tím starosti! Ježto jsem dítě, měl bych přirozeně uctívat ty bohy, které si zvolila za Ochránce moje matka. Jenže matka je čarodějka, důvěrně zná spoustu božstev a žije s nimi v míru a přátelství, ale nevšiml jsem si, že by některému dávala mimořádnou přednost. Jednou si s ní na to téma budu muset pořádně promluvit; když jsme se o tom bavili naposled, doporučila mi, abych se snažil o nich co nejvíc dozvědět a vybral si až ve chvíli, kdy si budu nezvratně jist. Přesně totéž tvrdí Denis; až na to, že dává přednost bohyním, které však neuctívá, nýbrž se s nimi miluje. Některé si dokonce bere za manželky.

Je to depresivní situace. Kdybych v tom boji přišel o život, kam vlastně odejdu? Ostatní se bát nemusejí, někdo se jich vždycky ujme; já tam mám známého tak leda bráchu Jerzyho, a na toho bych zrovna nespoléhal, alespoň poslední dobou. Rozhodně bych radši neměl riskovat...

Nedomyslel jsem; velitelé se zvedali a chystali do boje, takže jsem běžel taky, aby mi něco neuteklo. Llago mi chtěl půjčit svůj triedr, ale takové pomůcky nepotřebuji, umím si upravit přímo oči. Přískoky jsme se dostali na břeh a opatrně, aby nás nezasáhly střepiny granátů, vyšplhali na pozorovatelny. Jejich děla rozbíjela naše opevnění na márne kúsky už několik hodin a pořád nikomu z dělostřelců nebylo divné, že ještě nějaká existují.

„Tak co, mám to spustit?“ ptal se O'Reilly.

„Máš je zaměřené?“

„Všechna děla, kulometná hnízda a tak.“

„Tak se do nich... ne, počkej! Něco se tam děje!“

Našima očima a ušima byli výzvědní psi; nejlíp se s nimi dokážu spojit já, takže se na mne Tošio logicky obrátil. Palmiro se zatím s pomocí Angel snažil získat nějaké informace od Caenira, ale šlo to ztěžka, dragouni byli zasunutí kdesi vzadu a na rozvinující se pěchotu neviděli. (Upozorňuji: to spojení bylo jednostranné, Caenir o něm neměl vědět; kdyby postřehl ve svém vědomí cizí přítomnost, mohl by zpanikařit či něco vykecat. Ne každý, koho využíváme, je naším vědomým agentem.)

„Nevím,“ odpověděl jsem, „Zmatek. Mnoho oddílů – a šikují se.“

„V tom případě budeme pokračovat v dosavadní taktice: vyčkávat.“

Z naší pozorovatelny jsme viděli na řeku, vroubenou na našem břehu pásem opevnění. Taky na druhé straně byl strmý, těžko přístupný břeh, převážně hlinitý, takže připravený se sesypat na první impuls. Planina od břehu dál byla jen mírně zvlněná, místy pokrytá křovisky; stromů byly jen osamocené shluky po dvou až pěti kusech, většinou trnité akácie. Zvěř dávno uprchla, zato se sem preventivně stáhli všichni supi z poloviny Afriky.

Na naší straně byl terén členitější; všelijaká skaliska, která kdysi dávno zabránila řece téci rovnou k pobřeží a přinutila ji dělat různé meandry a zátoky, než se z nich vyplete. Táhly se několik mil a byly pod naší kontrolou; ne všude byly opevněné tak důkladně jako tady, ale bylo možné dojet kamkoliv a bránit nepřátelům v přechodu. Dalo se říct, že naše stanoviště je pro přechod nejvhodnější, proto také Angličané považovali za důležité je dobýt. Malé oddíly samozřejmě mohly přejít i kdekoliv jinde, ale pokud by nezničili nás, mohli bychom je stejně samozřejmě zlikvidovat.

Llago si zapálil dýmku a sledoval, jak se řítí naše opevnění.

„Lidská mysl je podivně náchylná věřit iluzím,“ pronesl k Tošiovi, který mlčel a pozoroval totéž divadlo, „Postavíme-li nepřekročitelné opevnění, téměř každý důstojník považuje za nezbytné je dobýt. Jak bys jednal ty? Zamyslel by ses přímo hlavou a pochopil, že je technicky nesmyslné postavit takový řetězec kamenných opevnění s bastiony a věžemi, nebo...“

Tošio chvíli váhal, co odpovědět; ale Llago byl jeho přítel.

„Nevím, co bych dělal, kdyby to bylo na jiném místě a v jiném čase.“

Llago taky nějakou dobu mlčel, než řekl:

„Už bych měl konečně zemřít. Začínám se obávat, že tížím tuto zemi příliš dlouho. Znáš pověst o Svjatogorovi? To byl na staré Rusi mocný hrdina, ale jak jeho tělo, tak tíže jeho skutků byla tak velká, že jej země odmítala nosit a propadala se pod jeho kroky...“

„Byly ty skutky tak zlé?“

„Ne, konal vždy jen dobro. Bránil Dobro proti Zlu několik staletí; ale ani dobré skutky nejsou bez následků. Nakonec ho uložili do jakési skleněné rakve v nějakém sklepení a uspali, protože snad ani nemůže zemřít. Po něm přišli Ilja Muromec a ti ostatní.“

Tošio si důkladně promýšlel odpověď. Potřásl hlavou:

„Nevím toho moc o Rusku. Bojoval jsem s nimi... vlastně jen jednou.“

„Já tam byl kdysi v mládí. Dost dlouho, abych je poznal. Zvláštní národ.“

„Je to pro nás důležité právě teď a právě tady?“

Llago se rozesmál: „Tu zenovou koncentraci na realitu ti závidím. Ale ne, není to vůbec důležité. Nikdy a nikde. Leda že už mě nebaví žít.“

„Ulož se do skleněné rakve a počkej, až zase začne.“

Llago smíchy přímo zařval. „Ty mi vždycky zvedneš náladu!“

Potom zaměřili dalekohledy opět k nepřátelskému táboru.

„Jak jsem předpokládal,“ řekl Llago, „Rozvinují pěchotu. Kdysi dávno se naučili, že na domorodé barbary působí pochodující řady vojáků v červených kabátech, bubeníci a dudáci. Tak to dělají, i když to ztratilo smysl. Je mi těch kluků líto. Spousta jich zemře zbytečně...“

„Je to jejich osud. Karma, podle mého. Kismet po vašem.“

„Nepochybuji o tom. Jenom mě to už strašně štve.“

Doplazil se k nám Palmiro, který byl zkontrolovat palebná postavení děl. Taky jsme je dobře viděli; byla jednotlivě rozstrkána mezi skalami a kolem každého se hemžili tři námořníci a dva pěšáci. Velitelem všech byl Patrick O'Reilly, který bafal z fajfky a nic si nedělal z dělostřelecké palby, hvízdající mu okolo hlavy. S velením se domlouval gesty:

„Tak co, mám to spustit?“

„Ještě vydrž, až se rozvinou ti pěšáci!“

Udělal gesto, které sice všichni dobře známe (a často používáme), ale téměř nikdy se nepřekládá. V prstové abecedě je takových spousta.

Caenir už nyní věděl, kdo to nastupuje: Yorkshirský pěší pluk, drsní venkované ze severního pomezí, už po staletí zvyklí střetávat se především se Skoty. Poctiví mládenci z vesnických farem, příliš poslušní na to, aby přemýšleli nad smyslem rozkazů, natož pak zauvažovali o vyhnutí se své čestné povinnosti. A příliš uvyklí vidět nepřítele v každém, kdo nepatří k jejich pluku. Bude zapotřebí velmi silných otřesů v mysli...

Jak tak pochodovali (samozřejmě s bubny a dudami), Caenirovo srdce sevřely mrazivé prsty strachu. Ještě měl možnost se zachránit; otočit koně a ze všech sil prchat pryč, co nejdál od toho prokletého místa. Ale co by se stalo, kdyby jej chytili vlastní velitelé? Nepřátel se nebál, ti mu neublíží, to věděl; ale jakmile začne boj, všechny ovládne šílená krvavá vášeň a může se stát cokoliv. Bože na nebesích, nedopusť...

Angel odvrátila tvář od kamarádů; vnímala ho a plakala.

Tošio Yamanaki sledoval nastupující armádu, mlčel a mhouřil oči. Dotkl se meditačního růžence, propouštěl kuličky mezi prsty a něco počítal, ale rty měl pevně sevřené a vypadal téměř lhostejně.

Patrick O'Reilly opět opakoval otázku; měl dojem, že už jsou dost blízko.

Tošio jen mírně zavrtěl hlavou. Palmiro byl nervózní, stěží se ovládal.

Pak Tošio mávl rukou.

„První – pal!“ pokynul O'Reilly dýmkou. Dělostřelec škubl lankem uzávěru, dělo vychrlilo oheň a poskočilo. Viděl jsem, jak v místech, odkud na nepřátelské straně šlehal oheň, vyletěl sloup plamene.

„Druhý – pal! Třetí – pal!“ O'Reilly ukazoval fajfkou a děla pálila velmi přesně do míst, kde se nacházela dělostřelecká postavení nepřítele. Nebylo to tak těžké; chlapi se během nepřátelské palby přesně zorientovali a zamířili děla na baterie Angličanů, které teď ničili přesně mířenými ranami. Námořníci byli zvyklí vybírat si cíle a zasahovat je; vzápětí znovu nabili a jakmile Patrick pokynul, letěla další dávka. Když zničili palebná postavení děl, přesunuli se na pěchotu; ta byla na volné pláni, pochodovala po oddílech a důstojníci nedovolili narušit řady, dokud nepochopili, že takto bychom pobili všechny. K dělostřelectvu se přidaly i pušky; rozkaz zněl vybírat si především důstojníky, bez kterých se jejich organizace rozpadne. Až když se dali na bezmocný útěk, Tošio dal pokyn, Irčan zvedl svou fajfku náústkem vzhůru a velel: „Zastavit palbu!“

„Tak to byl první pokus.“ konstatoval Llago.

Na pláni zůstala ležet spousta postaviček v červených uniformách. Některé se ještě hýbaly. Mnozí vojáci se pokoušeli pomáhat svým druhům, útěk tedy nebyl tak zběsilý, zvlášť když pochopili, že jsme přestali střílet.

„No. Uvidíme, co vymyslí dál.“ Palmiro si prohlížel bojiště dalekohledem.

Přelezl k nám mladý lev, velitel Reortské lehké jízdy. Hřívu měl po stranách sestříhanou a hlavu pomalovanou pruhy, takže vypadal skoro jako tygr, kdyby ty pruhy nebyly střídavě rudé a zelené. No co, i lidé si do boje vytvářejí válečné pomalování!

„Tak co, proženeme je?“ třásl se nedočkavostí.

„Hni se bez rozkazu, a useknu ti ocas!“ zarazil ho Tošio.

Lev zaváhal; od Tošia to mohla být dost účinná hrozba.

Pak se Tošio obrátil ke mně: „Co se tam u nich děje?“

Upadl jsem do rozpaků. Zkoušel jsem něco zjistit, ale moc mi to nešlo.

Na okamžik jsem postřehl Tošiovu reakci, než ji stačil zvládnout. Nebyla nadšená; Denis by mezi nepřáteli našel spolehlivý zdroj a naladil se na něj tak dokonale, že by ho mohl vnímat za všech okolností. Tenhle na to ještě není dost velký; nedokázal se ani pořádně propojit s Omarem, a ten ve výběru svých sexuálních partnerů není tak úzkoprsý. Objasnilo mi to Tošiův morální profil: správné je vše, co je účelné. Tento postoj důvěrně znám od čarodějek, tak co bych se divil?

Tak jsem zkusil aspoň Angel; bohužel zcela zklamala, zmítala se ve zmatených emocích a neměla pomyšlení na vážnou práci. Přece jsme věděli, že není nic moc čarodějka, tak čemu se divíme?

Teď bych měl nasadit blok odborných úvah, jak by se WZ neměl dát ovládat ani osobními pocity, ani konvenční morálkou; možná až to budu vydávat knižně, něco takovýho zařadím. Podle pravdy musím říct: byl jsem stejně zmatený a vyděšený jako každý jiný; a když jsem zachytil Tošia, nejdřív mi blesklo hlavou: Tak si to dělej sám, blbečku! Až potom jsem se násilím zklidnil; co kdyby taky dokázal vnímat?

Naprosto jasně jsem chytal myšlenky toho lva. Vlastně, on moc nemyslel; cloumaly jím lovecké vášně. Až do té míry, že jsem i já zatoužil zakousnout se někomu do krku a napít se jeho krve. Samozřejmě jsem to odstínil, ale... (ale postřehl jsem někde v pozadí ještě nějakou, mnohem mocnější mysl. Když jsem zkusil zjistit, o co jde, zmizela, rozplynula se, ukryla? Ale poznal jsem, že se rozprostírá nad celým bojištěm, ne, celým krajem... patří do vyšší hladiny a ovládá nás všechny, méně citlivý WZ by si jejího působení ani nevšiml. Až tehdy jsem dostal strach, položil ruku na templářský kříž a sevřel jej tak pevně, abych cítil jeho špice. Wašoriwe? Nebo ještě něco mocnějšího, krutějšího a krvežíznivějšího?)

Zachytil jsem ale též jednu mysl, kterou jsem znal: starou lví čarodějku Alt'Ankh, dceru a zapřisáhlou soupeřku Wašoriwa. Tu znám velmi dobře; právě v tom okamžiku ho volala, ale nikoliv prosebně, natož aby se modlila. Spíš jako by mu vyhlašovala válku, vzývala zosobněnou smrt. Rozhodně nehodlala přežít dnešní den; lákala smrt a vyzývala ji, jako kdysi za posvátných tanců vyzývala svoje četné milence. A není pochyb, že za bouřlivého mládí bývala divokou vášnivou milenkou, která svedla mnoho význačných bojovníků. Teď se rozhodla oddat tomu poslednímu.

A v té chvíli se znovu ozvala nepřátelská děla. Zřejmě jsme prvním úderem nezlikvidovali všechna; opět rozbíjela naše opevnění, hradby a bastiony se řítily a kulomety nám hvízdaly nad hlavou. Krátce poté zaútočila pěchota; tentokrát postupovali přískoky, snažili se krýt za terénními překážkami a stříleli pokaždé, když měli pocit, že to má nějaký smysl.

Tošio je sledoval dalekohledem. Pokynul O'Reillymu, aby naše děla odpovídala, pak položil dlaň Reortovi na hlavu a začal ho jako roztržitě drbat za ušima. Lev mu olízl ruku, ale Tošio nepřestal, hladil ho dál; jasný náznak, že jej brzy bude zapotřebí.

Z opevnění se ozvaly naše pušky. Tehdy taky došlo k obnovení Vzoru; nepřátelé, pokud předtím sledovali zkázu našeho opevnění, teď s úžasem zírali, že hradby stojí zcela neporušené, jako stály předtím. Dokonce jsme to ani nemuseli nijak způsobit, energie byla do nich vložena při vytvoření a nyní ji stačilo pouze uvolnit.

Způsobilo to, že něco pochopili? Možná, nevím jistě; v každém případě jim došlo, že pokoušet se rozstřílet ty přízračné stavby nemá smysl. Jediné, co jim mohlo zajistit úspěch, bylo zabít co nejvíc našich; zlikvidovat nás fyzicky, protože nás je velice málo a padlé nemá kdo nahradit. Začali přesně mířit a čím byli blíž, tím lépe zasahovali.

Tošio takový vývoj očekával a už předem se mračil. Je pravda, že naši si takto počínali od začátku, taky s tím měli slušný úspěch. Smrt každého jsem mohl vnímat, ale také vidět z naší pozorovatelny; a pár už jich bylo.

Bylo mi jasné, že nejzběsilejší boj se strhne o přechod řeky; proto také jsme si vyvolili to místo. Reorti byli plní odvahy a chuti vyrazit na druhý břeh, za řeku, ale to jim velitelé nesměli dovolit. A když se první vojáci dostali na protější stranu a pokoušeli se tam zakopat, věděli jsme, že teď půjde do tuhého.

K dovršení smůly jsme přišli o dvě děla. Jedno zlikvidovali vojáci přesným zásahem, druhému nevydržela rozpálená hlaveň a roztrhla se; tím taky zlikvidovala tři muže z obsluhy. Zbylá pálila dál, ale jejich účinek byl už menší, než když vojáci pochodovali v útvarech.

Taky jsem zjistil, že nasadili další oddíly, především černé askari; ti sice nebyli tak odvážní ani poslušní jako červenokabátníci, zato jich bylo hodně. Nevím, co jim slíbili v případě vítězství, ale byli odhodláni nám všem podřezat krky. Pak tam byly ještě jakési jiné oddíly, které jsem ani nedokázal identifikovat. Vůbec byl všude pořádný zmatek.

Když se dokázali dostat na protější břeh a vybudovat provizorní úkryty, přesunuli tam také jakési nové zbraně, které jsme doposud neznali: granátomety. Krátké široké hlavně, do nichž se zasunul granát a vymrštil do našeho postavení, kde vybuchl. Nenesly daleko a nedaly se přesně zamířit, ale výbuchy nám způsobily značné ztráty.

„Vydržte!“ signalizoval Tošio, „Čekejte, až překročí řeku!“

Nepochybně se k tomu chystali; shromažďovali se na druhé straně, skrývali se a pálili jen sporadicky, ale přesunovali čím dál víc techniky: kulomety, lehká děla, granátomety. Navíc jejich důstojníkům došlo, že je lovíme, tak se radši skrývali mezi mužstvem. Jakž takž jsme to poznali u askari, jejich důstojníci byli samozřejmě bílí.

Pak to začalo: vše, co mohlo, po nás začalo střílet. Vzápětí vojáci se zběsilým řevem vyrazili ze svých úkrytů, vrhli se ze strmého břehu do řeky, celkem snadno ji přebrodili a začali šplhat proti svahu. Kulomety a děla je podporovaly; opět ničily naše opevnění, opět se celé kusy břehu řítily dolů do řeky, strhávaly s sebou útočníky, ale taky naše bojovníky. Někde se už vojákům podařilo dostat nahoru, kde se střetli s našimi tváří v tvář, čepel proti čepeli; první vlna sice okamžitě padla, ale přes ně se hrnuli noví.

Tehdy Tošio třepnutím přes ucho vydal pokyn reortskému vůdci. Ten zařval dunivým hlasem; Reorti se vyřítili ze svých skrýší a vrhli se na vojáky. Ti na chvíli strnuli hrůzou; je v povaze člověka se vyděsit, když spatří těsně před obličejem řvoucí tlamu lva s vyceněnými tesáky. O nic méně však nebyli strašní válečníci z Ostrova, chlapci i dívky, šíleně pomalovaní, s bojovými copy, blyštivými rohy a meči podivných tvarů...

A já vnímal, jak stará čarodějka Alt'Ankh zvýšila intenzitu zpěvu, až její hlas burácel nad vším a vznášel se k nebi. Řvala svou výzvu smrti, a její národ ji uslyšel a připojil se k ní. Tím do nás všech, kdo jsme se stali také trochu Reorty, vstoupil zběsilý vztek a odhodlání bojovat a zabíjet, byť by si to vyžádalo i náš život. I já, přestože jsem čaroděj a měl bych být imunní vůči citovým hnutím, jsem v té chvíli měl chuť zabíjet.

Běžně se udává, že Templáři jsou schopni odolat nepřátelům v přesile jedna ku desíti; jenže oni měli přesilu víc než dvacetinásobnou a ještě stále jich přibývalo. Naši je zabíjeli se sebevražedným odhodláním, až celá řeka zrudla krví; přes to všecko nás bylo málo. Yamanaki už dovolil všem šelmám, aby šly na pomoc; všem kromě obrněných reortských těžkooděnců. Ještě na něco čekal a já pochopil: na jejich jízdu.

Na okamžik jsem zkusil zjistit, co dělá Caenir; byl v pohybu a blížil se, nic víc jsem nedokázal vnímat. Snad Angel, ale ta propadla rovněž šílenému tanci smrti; vymkla se jakékoliv mentální kontrole a neměl jsem pocit, že bych s tím dokázal něco udělat. Ohlásil jsem to Tošiovi a on...

„Dragouni. Kdo ještě? Zkus pátrat!“

Zkusil jsem, ale než jsem dokázal něco zjistit, už se na protějším břehu objevili jízdní sipáhíové, vyzbrojení dlouhými kopími s praporečky, z druhé strany pak červení dragouni. Ti všichni se vrhli do boje, jak jim veleli jejich důstojníci. Na nějakou chvíli se rovnováha převážila na stranu Angličanů, naši zakolísali a vypadalo to, že budeme muset ustoupit. Potom však Tošio pokynul a z obou stran zaútočili opancéřovaní Reorti. Šílení zlobou.

Alt'Ankh zpívala. Nebesa se otřásala jejím extatickým řevem. Zježila se mi srst, vycenil jsem zuby a řval jako lev jen odezvou její písně.

Obrnění jezdci fungovali jako obrovský drtič, jaké se používají ke zpracování železného šrotu – jeli proti sobě a mezi sebou lisovali vše, co tam bylo. Naši, pokud byli ještě schopni, mezi nimi proklouzli do relativního bezpečí, kde si mohli aspoň na chvíli vydechnout, nabrat síly, případně ošetřit drobná zranění; avšak nepřátelé byli rozdrceni jako zralé hrozny, pouze místo vína z nich tekla krev.

Poručík Caenir ap Raewen nebyl hlupák. A nechtěl zemřít; byl odhodlán za všech okolností přežít, ať už kvůli tomu bude muset udělat cokoliv. Cítil jistou výhodu v tom, že nebyl v první linii, že mu pěšáci probojovali cestu a jeho oddíl se cestou v podstatě nesetkal s odporem; když se dragouni dali šavlemi do té zběsile se převalující změti rváčů v bahně řeky, ještě to vypadalo dost dobře. Jenže pak je z obou stran sevřeli obrněnci; Caenir na chvíli zaváhal, ale vskutku jen docela maličko, pak přišel na jediné rozumné řešení: prosekat se nahoru, do našeho tábora, a tam se vzdát prvnímu rozumnému člověku, na něhož narazí. Své jezdce nechal osudu, ať si poradí jak chtějí; popohnal koně a vrhl se do krkolomného srázu. Podařilo se mu to, nikdo mu nebránil, dokonce ho pár jezdců následovalo; vyjeli bez problémů asi do poloviny, pak koni začaly ujíždět nohy, ale přinutil ho bičíkem, aby se drápal vzhůru jako horská koza. Už doufal, že je dost daleko a má po starostech, když...

Když do bastionu nad ním narazila střela z granátometu a vybuchla. Věděl od Angel, že všechna ta opevnění jsou pouhá iluze, takže nečekal nic zlého a strašně ho překvapilo, když se na něj začaly sypat obrovské kameny; zvedl v úžasu ruce, jako by se chtěl bránit, zařval hrůzou, ale pak ho zasypala lavina kamene a hlíny, strhla ho s sebou a pohřbila i s koněm a ostatními jezdci. Nestačil se ani pomodlit; jen mu v té poslední jasnozřivé chvíli došlo, že tímto okamžikem končí vznešená historie pyšných válečníků z rodu ap Raewenů. Jeho věřitelé se nikdy nedočkají svých peněz, prastaré dokumenty zůstanou nepřepsány. A matka dožije u cizích lidí...

Škoda. A vypadalo to tak nadějně...

Čarodějka Angel si uvědomila jeho smrt téměř vzápětí; nejdřív ze všeho mu automaticky zašeptala ochrannou mantru, potom se zhroutila v pláči. Avšak také jí hřměl do uší extatický zpěv Alt'Ankh; a tak se v ní vzedmula vlna zuřivé nenávisti a ovládla ji. Doteď se chovala vcelku rozumně; když však čarodějce povolí nervy, je lepší jít jí z cesty. Jak už jsem řekl: nebyla tak dobrá, aby se dokázala ovládnout.

Vydala ze sebe strašlivý řev, rozpřáhla křídla a vzlétla. Několika ráznými vzmachy přeletěla řeku a bez váhání zaútočila na další oddíl jízdních sipáhíů; když se na ně vrhla a ty nejbližší sežehla ohnivým dechem, zařvali hrůzou a rozprchli se na všechny strany. Jako první se dal na útěk jejich bílý důstojník; někteří muži, vousatí Sikhové, však dokázali udržet duševní rovnováhu natolik, že namířili ručnice a stříleli po ní. Zasáhli ji, ale to ji nedokázalo zastavit; pronásledovala je a koho dopadla, toho spálila.

Čeho si však nevšimla, byl lehký kulomet na dvoukolé káře tažené mezky; kdo byl muž, který ho ovládal, se ani nedozvěděla. Jisté je, že zvedl svou zbraň vzhůru a pustil do ní celou dávku; tomu nemohlo odolat ani její dračí tělo. Zřítila se rovnou doprostřed bitvy a při pádu si polámala křídla, takže se nedokázala ani zvednout.

Ještě mohla využít připravené možnosti útěku, bleskově se přemístit mezi svoje posvěcené kameny. Kdesi na pomezí paměti měla pocit, že by to měla udělat co nejrychleji; měla sice podezření, že má taky přeraženou páteř, ale snad by se z toho nějak vylízala. Jestli zafunguje uložený Vzor, snad to nebude tak strašné... Jenže neudělala to. Okolo byla spousta nepřátel, všichni kamarádi byli mrtví nebo těžce zranění a do boje se hnali pořád noví a další... Tak udělala první, co ji napadlo: vzplanula ničivým ohněm. Spálila rázem vlastní tělo a s ním vše kolem...

Byl to naprosto nový, v podstatě sexuálně příjemný zážitek.

Palmiro Corsi mě chytil za rameno a zatřásl se mnou jako s kusem hadru:

„Padej do tábora! Potřebujeme Oheň! A hoď se do klidu, okamžitě!“

Hodil jsem se okamžitě do klidu. Pokusil jsem se srovnat si myšlenky, pak i emoce, vzýval jsem všechny Ochránce, na které jsem si vzpomněl a pokoušel se bojovat proti zpěvu Alt'Ankh. Nevím, nakolik se mi to podařilo, rozhodně jsem však byl schopen dělat, co se mi řeklo.

Raněných byla spousta, většinou tak těžce, že nebyli schopni se přesunout sami a kamarádi jim museli pomáhat. Zapálit Oheň mi tentokrát dalo strašnou práci, mnohem víc než kdykoliv předtím; vůbec jsem se nedokázal soustředit, odrušit všechny ty pocity bolesti, extáze, umírání a zděšení kolem. Máma by mě strašně sepsula, kdyby to věděla...

Ale když mi pod rukama vzplanul Oheň, už jsem byl natolik klidný, abych do něj mohl nejdřív vstoupit sám (očistit se a ujistit, že je to bezpečné), pak jsem pokynul, aby přinášeli raněné. Bylo to obtížné, mnohým chyběly celé končetiny, z rozpáraného břicha se řinula střeva... alespoň už jsem byl natolik schopen, že jsem přistupoval ke své práci nezaujatě a nenechal se vyrušit. Jen občas jsem se tiše modlil.

Samozřejmě, jak jsem ošetřoval raněné kamarády, chytal jsem jejich myšlenky i pocity. Dost strašlivé; Alt'Ankh svým zpěvem uvedla všechny Reorty do šíleného stavu mysli, kdy jim boj a zabíjení splývaly se sexuálním vzrušením. Což je zajisté správné, ale zachytilo to i nás všechny; včetně mne, i když jsem na takové hry příliš mladý. Asi. Nicméně mnozí vyšší důstojníci se mnou začínají zacházet, jako kdybych už byl dospělý. Tedy, dospívající. Omar, teď Tošio. Alt'Ankh...? Ta to asi schválně nedělá, prostě vyslala své signály a koho zachytily...

A nejhorší je, že se mi to začíná líbit. Když jsem žil v těsné mentální symbióze se Sif a Iris, často a rády si vyměňovaly různé poznatky, které odchytily od starších. Někdy mimovolně, ale čím dál častěji proto, že mě to rozčilovalo, zlobil jsem se na ně a nadával jim. Praštěných puberťaček, což je nesmysl, na to mají ještě spoustu času. Otravovaly tím strašně rády; většinou měly scénář, že někdo jednu z nich chytí osamocenou a použije ji, jak se mají holky používat; a jak se mu potom (obě) pomstí. Přestože by ho nejspíš strašlivým způsobem fyzicky i mentálně umučily, takže by pro něj smrt byla vysvobozením, vyřešilo by to jejich základní problém: jak a komu obětovat svoje panenství, aniž by udělaly chybu.

Pokud to nevíte, pro WZ je to dost významný problém. Ani ne kdo bude tím prvním člověkem, ač i to je důležité; hlavní je kterému z polobohů odeslat energii, která se při tom uvolní. (Ježto jsme převážně křesťané, bylo by to nejlepší přímo Bohu, jenže ten zásadně nevyžaduje od čarodějek oběti tohoto druhu. Je tedy třeba vybrat někoho o třídu níž.)

Další problém: zmíněná energie je do značné míry mentálně znečištěná; ne pokaždé, ale mnohdy může být. Přesnější specifikaci byste našli v tlustých odborných spisech; nestudoval jsem je a nikdy nebudu, týkají se spíš holek. Mne by se týkaly v případě, že bych byl vybrán jako zastupující muž při tom obřadu a udělal to nějak blbě. Totiž, holce se to musí líbit, alespoň při zpětném posuzování. Jinak se může dost škaredě mstít. Bráška Denis to umí dokonale, jenže není ochoten to udělat každé, která ho vyzve; má spoustu jiné práce, často bývá pryč a tak. Ježto mám podobnou auru, už jsem zaslechl spekulace, že budu stejně dobrý jako on; zatím mě to dost děsí. Je mi známo, že pokud se mi obřad nepovede, budu terčem pomsty té holky, její Ochranné bytosti i Ochránce, jehož si zvolila.

Ještě tak nejlepší je, když se obětuje nějakému démonovi. Není to čisté, jasně; používá se to, když je pachatelem nějaký nepřítel nebo někdo, koho holka zásadně nemá ráda. Tehdy ho může bez problémů zabít, ale ještě lepší je, když na něj přenese všechny svoje dosavadní špatné reakce (ve spojení se nemůže bránit, i kdyby byl WZ). Potom nevadí, když se jí to nelíbí, jen na něj svrhne další dávku prokletí. A ještě na něj navede toho démona, nejlíp takového, kterého se bojí nebo ji otravuje. Když se mu takhle obětuje, už jí nesmí ublížit, chápete? Tak se pomstí tomu chlapovi!

Tak koukám, že jsem se nakonec stejně neudržel a zaintegroval přednášku; proč vlastně? Jo, pocity při práci s Ohněm. Jsem senzibil, lituji, nedokážu si postavit tak dokonalou mentální hradbu jako D. Když jsem někoho ošetřoval, vnímal jsem pocity nejen jeho, ale i jeho Ochránců a především démonů. Byli rozzuření, někdo jim zabíjel lidi, které měli chránit. Démon je šelma, při slušném zacházení ochočitelná, i když nebezpečná ze všech stran. Smrtí svých pánů byli puštěni ze řetězu.

A ten nejhorší, souhrnný pocit: zatímco Ochránců z vyššího světa znatelně ubylo, vzteklí démoni se okolo nás rojili jako mračno komárů. Zatímco Ochránce má každý obvykle jednoho, a ještě se o něj dělí se spoustou dalších, každé lepší čarodějce slouží celá smečka démonů. Slouží obvykle ochotně až vtíravě, kořist si vyberou na jejích nepřátelích. WZ je krotí a usměrňuje, v mnoha případech vyvede z nevědomosti na vyšší stupeň existence. Čekají to a těší se; teď ale byli jejich páni mrtví a oni ztratili kontakt. Démon bez pána je nebezpečný čemukoliv; jde o to, na co se vrhne.

Kdybych byl Velkým čarodějem, zakázal bych chov démonů jednou provždy. Je to blbost, já vím; ale většina církví o tom dobře ví a varuje před tím. My jsme to podcenili a teď se nám to vymstí...

Nenapadlo mě nic lepšího než zavolat Denise a varovat ho. Odpověděl podivnou letargickou úvahou, že co se dá dělat a že to snad nebude tak zlé; aniž jsem přestal pracovat, došel jsem k názoru, že je mu všecko fuk. Nebo že by... mohl by být Denis, můj bráška, nejlepší čaroděj Ostrova, pod přímým vlivem démonů? Mezi námi mohl, máme mezi nimi dost přátel a příbuzných; bylo by to jedno z vysvětlení jeho snížené aktivity. Zkusil jsem zavolat matku; reagovala nevrle, měla taky spoustu práce. Potom jsem...

(Potom jsem propadl depresi. Nebylo by divu, kdybych se zhroutil.)

Taky jsem zachytil zoufalé volání jedné WF holky, co dělala strážní službu u té samé řeky co my, asi o dvě míle jižněji. Na ni a její oddíl se řítil pluk nepřátel, nějakých asijských domorodců, se kterými si nedokázala poradit. Bylo jich celkem dvacet i s posilami z okolí.

Zařval jsem. Nejblíž z velitelů byl Palmiro Corsi, tak jsem mu okamžitě vysypal, co se děje. Vyděsil se, chvíli zmatkoval a pak svolal vše, co se dokázalo udržet na koni. Na mě jenom zaječel něco v tom smyslu, ať mu pošlu co nejdřív nějakou pomoc; nebo mám sám přijít na pomoc? To je nesmysl, mám ještě spoustu těžce raněných!

Schválně jsem zjišťoval, jak to vypadá s bitvou na našem úseku. Mizerně; proti přímému útoku jsme se ubránili, teď se zbytek vojáků stáhl zpátky na svoji stranu, tam se zakopali a vyčkávali, co dál. Dost často stříleli, aby nám dali najevo, že tam jsou a nedovolí nám odejít. Našich zůstalo bohužel málo; tyhle dokázali držet v šachu, ale kdyby jim přišla posila...

Nevěděl jsem, co dělat. Opět jsem zavolal matku.

A bylo zle. Ji dokážu vnímat velmi detailně, do všech důsledků. Samozřejmě i každého, s kým mluví. Právě teď zoufale volala všecky bohy, se kterými kdy měla co do činění. Řecké, egyptské, keltské, germánské, indické i africké; znělo to tak zoufale, že jsem se okamžitě odpojil. Její sexuální partneři mají tu nevýhodu, že očekávají pomoc spíš od ní; když je někdy potřebuje, dělají že neslyší.

Zkusil jsem Denise. Vypadalo to, že nezvládá ani sám sebe. Jeho reakce byly pomalé, chaotické a nejisté, jako by to vůbec nebyl on.

A to je... Rychle jsem na své myšlenky hodil deku, tak rychle, aby vůbec nikdo nepostřehl, že nějakou myšlenku mám. Jestli je to pravda, tak tohle skutečně není Denis, vnímám nějaký přelud, který úmyslně vytvořil právě pro ten účel, jako návnadu pro stopaře. Že už by se dokázal ukrýt i před... ne, konec, brzda, deka. Radši nebudu...

Nebudeš co? No ovšem, moji špiclové: Gina a Danae, trochu vyspělejší Rudi a Michal. Nikdo je nepustil do přímého boje, ale podporovali mne a nesmírně stáli o jakékoliv informace. Vypálil jsem do nich svůj nahromaděný vztek, až jim zabrněla hlava; aspoň je to odnaučí špiclovat.

Pak byl chvilku v éteru klid. A do toho ticha jsem zaslechl hlas, který často neslýchám: Richard Baarfelt, moje ztracené dvojče. Klidný, sebevědomý a zcela nedotknutelný; nacházel se v rodové kapli Baarfeltů, v knížecím hradu, do něhož mám přísně zakázáno vstoupit. Stejně jako každý, kdo patří k nelegálním větvím rodu. Richard, kterého jsem nikdy v životě neviděl, ani neměl možnost jej obejmout. I když, asi bychom se radši prali.

O jeho činnostech vím velmi málo. Líp než kdokoliv jiný se umí skrývat; má přísnou matku a dvě žárlivé sestry, taky WZ. Všichni neškolení talenti; jenom pomyšlení na nějaké učení by kněžnu Evu-Marii vytočilo k šílenství. Richard tvrdě závidí mně i Denisovi naše dobrodružství; on nesmí nic. Avšak smí do kaple, kde po stěnách visí portréty dávných knížat z Baarfeltu. Bývá obklopen samými mrtvými. A spoustou kamenů.

Do těch kamenů ukládá vše, co odposlechne od nás. Je při každém našem pokusu, při orgiích, akcích kdy koncentrujeme a usměrňujeme nějakou energii. Nemusí nám ji odebírat, bohatě stačí echo, které odposlechne – a to všechno ukládá. Teď nastal čas, aby nám ji začal předávat.

Na okamžik mi udělal zrcadlo, abych ho viděl. Je mi velice podobný, pouze vlasy má evropsky učesané a působí jemnějším, křehčím dojmem. Klečí před oltářem, v průsečíku všech tellurických proudů; nejmocnější kameny má kolem sebe rozloženy do tak složitého obrazce, že jsem jej nestačil prohlédnout. Samozřejmě, v teorii je nejlepší. Na oltáři plane v staré trojnohé bronzové míse Živý Oheň. Také to se naučil sám, vlastním přičiněním, i když se mu to daří pouze tady, na oltáři v kapli. Když si vynese tu mísu ven na trávník, už se mu to nepovede. V hlavě mu zní válečné bubny. Na stěnách kaple andělé troubí na šalmaje...

Příval jeho energie zasáhl jak mne, tak Denise (aspoň myslím). Já jsem se uklidnil, získal rovnováhu a mohl opět pracovat. Denis...

Denis se tou dobou blížil k místu, jemuž leopardi říkají Soutěska. Jel po boku velitele Tašši, celého zakovaného do reortského brnění. Ten leopard mi vždycky připadal jako přítulný plyšák na hraní; teď jel mlčky v čele své jízdy, chmuřil se a vypadal divoce, nechtěl bych mu přijít do drápů.

Tu Soutěsku hájili zatím Kwenzoriho černí střelci. Roztříštěná palba ze springfieldek moranů zatím postačila udržet v klidu asi trojnásobek Angličanů a indických sipáhíů, ale podle zvědů se blížil silnější oddíl.

Tašša zůstal na místě, Denis dojel ke Kwenzorimu a zajímal se o situaci. Princ byl celý špinavý od střelného prachu i bahna, ve kterém se několikrát střetli s nepřáteli; chvilku trvalo, než Denise poznal (?).

„Ani se neptej! Padla mi spousta lidí, raněné ani nepočítám. Jestli budou útočit hromadně, neudržíme se...“

„Pomalu zastav palbu, jako by ses chtěl stáhnout, chápeš? Já ti k tomu pořídím zvukovou kulisu...“

„Proč to? Vždyť oni obsadí průchod!“

„Tak to taky chci.“

Denisův oblíbený nástroj je polská fanfárová trubka, obdivoval ji u mládenců z Lukášova oddílu. Zatroubil na ni začátek písničky Loučení, loučení, což sice není žádný signál, ale to Angličané nemohli vědět. Černoši ostatně taky ne. Kwenzori vydal příkazy, někteří zanechávali palby, zůstávali však na svých místech a nabíjeli znovu zbraně, aby byli připraveni. Denis se zatím vrátil k leopardům a vysvětloval, jak si to představuje.

Nepřátelé vyčkali asi čtvrthodinu; pak jim došlo, že se u nás něco děje, nejspíš ústup do nových pozic. Vyčkávat na pláni nemělo význam, tak zesílili palbu na Soutěsku a když odezva byla slabá až nepatrná, vyslali do útoku většinu své živé síly; většinou indické sipáhí.

Denis vyčkal, až se jich co nejvíc narvalo do soutěsky; potom dal příkaz k salvové palbě černých střelců. Ta značně poničila přední řady, které tvořili červenokabátníci; sipáhí bojují nejlíp, když je mají bílí na očích. Potom jim pomocí výbušnin sesypali na hlavu lavinu kamení. Když byl zmatek nejhorší, pokynul nedočkavému Taššovi, leopardi vyrazili ze skalních rozsedlin a vrhli se na valící se vlnu Indů.

Sipáhí až pozdě zjistili, že na ně útočí šelmy; především proto, že přední řady tvořila leopardí těžká jízda, méně početná a hůř vyzbrojená než lvi, nicméně impozantní. Lidí by se možná nelekli, ale srážka se šelmami, navíc obrněnými neprůstřelným pancířem, je uvedla ve zmatek; stačilo, aby se jich dalo na útěk několik a už mazali všichni. Navíc se do sebe zamotali s anglickými dragouny, kteří šli za nimi a hlídali je; tím ještě zvýšili zmatek. Denis přispěl několika drobnostmi: vytvořil iluzi svých nejoblíbenějších indických démonů, a protože mnozí sipáhí byli muslimové, taky divoké džiny, které si oblíbil Omar. Ti nebožáci by těžko dokázali určit, kde vlastně příšery viděli; ale přísahali, že s nimi bojovali.

Angličané v první chvíli nevěděli, zda mají radši bojovat s leopardy nebo pacifikovat vyděšené Indy; ti se totiž vylekali natolik, že byli ochotni své zbraně použít proti tomu, kdo je zdržoval od útěku. Leopardi vjeli do nejhustšího chumlu lidí, rozdávali rány zbraněmi i packami, příšerně řvali a cenili tesáky, pokud neměli přílbu; tak byli Angličané smeteni a zbytek utekl i s Indy.

Jenže v té chvíli se Denisovi nepodařilo vyhnout chybě, na kterou jej už upozornil Charry: rozvášněné šelmy se vrhly za prchající kořistí. K bojišti se právě blížil další oddíl jízdy, který do boje doposud nezasáhl a jehož příslušníci nebyli zachváceni strachem; dokonce byli tak neprozřetelní, že se postavili na odpor. Tašša v čele všech se rozletěl proti těm jezdcům, leopardi se promíchali s jízdou a na chvíli se boj rozdrobil na osobní souboje; pak se vojáci obrátili a prchali, Tašša samozřejmě za nimi.

Denis si uvědomil situaci: zůstal mu pouze Artanna s menším oddílem a pak Gawírové; zato všude kolem byly mraky nepřátel, sice dezorientované a zděšené, ale pro schopného velitele pořád ještě použitelné. Náš základní problém je, že je nás hrozně málo.

„Gawíre! Dožeň Taššu a přinuť ho, ať se vrátí, rozumíš? Vem si jenom pět jezdců, ostatní mi tady nech! Třeba mu vytluč zuby, ale ať je okamžitě tady a nechá těch potyček s jízdou, není to nic rozumného! Okamžitě, slyšíš?“

„Provedu, pane...“ Gawír zařval na pár leopardů a vyrazil s nimi za jízdou. Ostatní byli celí žhaví jet s ním, ale Denis jim to nedovolil.

Pokusil se zjistit, jaká je situace. Všude byl příšerný zmatek; leopardi i morani využili vítězného boje, aby teď pronásledovali a dobíjeli raněné, hlavně ty, kteří se pokoušeli bránit. Vrozenou krvežíznivost se z nich už pokusila vytlouct Diana, Charry, Ludvík, Tomáš a kdekdo, ale neuspěli. Snad naši nejbližší se naučili přetvařovat, aspoň dokud je hlídáme. Ba naopak, každý kdo má rád tygry a leopardy, se přes veškerý duchovní výcvik přiučí jejich agresivitě. Vidím to na sobě.

Takže zmatek, osobní souboje, rvačky a obětní rituály; k těm zejména patří vytržení a snědení srdce nepřítele. Pokud se to nestihne, postačí napít se jeho krve; to dělá opravdu každý a Denis by to jistě udělal taky, kdyby vlastnoručně zabil nějakého významného nepřítele. Pokud se drží zpátky, pak jen proto, že by tím padlému prokázal nezaslouženou poctu. Ovšem v té chvíli se ovládal přímo vzorově, lítal po bojišti a snažil se usměrnit svoje leopardy, aby se zklidnili a vrátili do postavení.

„Teď musíme zajistit terén, než vyrazíme nepřátelům do boku. Všichni dávejte pozor, jestli se nějaká jednotka nerozhodne k boji, to by bylo nejhorší. Takový oddíl okamžitě zničit... hej, co je tohle?“

„Kulomet!“ Artanna to dobře znal, „Tamtím směrem!“

„Tam je Tašša, ale ten nemá... Gawírové zůstat na místě, Artanna za mnou! Dávejte bacha, jde o krk! Pušky připravit a...“

Členitý terén nahrával většinou šelmám, ale teď zrovna byl výhodou i pro nepřítele. Denis neměl ponětí, kde se co děje, snad jen po zvuku odhadoval, kde se ještě bojuje a kde už je klid. Netušil, kde je Tašša se svým oddílem ani neviděl stanoviště kulometu. Možná mohl použít magie, ale nechtěl to udělat; tím by neutralizoval efekt svého zamaskování.

„Tam!“ ukázal Artanna, „Bude to někde tam v té stráni...“

Jeli podle sluchu tam, odkud se ozývaly kulometné dávky. Šelmy vytvořily rojnici, což bylo nejspíš nejúčinnější. Také slyšeli výstřely reortských kulovnic, leč ojedinělé a zřejmě zcela bezvýznamné; zato kulomet rachotil pilně a zřejmě měl co žrát.

Denis se mračil. Stále ještě neviděl nic, všude kolem byly jen nevysoké kopečky a mezi nimi doliny; nesmyslné místo k boji, pokud jsme neměli obsazeny všechny klíčové body. Chtělo to asi vrátit se do vlastních pozic.

Náhle spatřili vojáky, pěchotu; vynořili se z nízkých křovisek a zahájili palbu salvami. Několik kulek hvízdlo Denisovi kolem uší; měl na sobě reortský pancíř, teď si rychle nasadil i přílbu. Byl to zvláštní pocit, když do něj udeřila první kulka: jako kdyby ho někdo bodal tupým nožem nebo udeřil krumpáčem, ale nezpůsobilo to zranění, pouze bolest. A vzrušení.

Denis měl chuť po nich šlehnout energií v odpověď, ale udržel se. Žádnou střelnou zbraň neměl, a když na to nezávazně myslel, představoval si ji asi jako elfský luk, málokdy pušku. Už jich tady bylo dost.

Osobní potyčky mezi pahorky skončily ústupem vojáků; dali se na útěk šikmo do stráně, nejspíš k tomu kulometu. Leopardi je samozřejmě pronásledovali a hodně jich dostali, než tam doběhli.

A pak konečně poznal účinky kulometu na vlastní kůži; nějaký další náhle zarachotil a Denis pocítil, jako by ho přes prsa švihl rozžhaveném pohrabáčem; sletěl s koně jako zralá hruška rovnou na zem, nestačil se nijak chránit, dokonce ani podivit. Chvíli se vůbec nemohl hýbat; ležel v jakémsi pichlavém roští, jehož dlouhé trny se mu zabodly všude, kde nebyl chráněn brněním. Například na zadku; na koně už si dneska nesedne, nanejvýš bude stát ve třmenech. Ostatně jeho kůň se polekal a někam utekl.

Leopardi se rychle ukryli nebo rozjeli do stran a i když je kulometčík stíhal dlouhými dávkami, podařilo se mu jen dva nebo tři poranit. Než docílil lepšího výsledku, Denis už se rozhodl dál nemaskovat a použít své moci; hned první zášleh energie spálil kulomet i s municí, kulky z hořících pásů hvízdaly neřízeně všude kolem a zabili či zranily všechny vojáky; ty zraněné vzápětí dobili rozzuření leopardi.

Denis už neváhal, rychle si přejel po poškozených částech těla usměrněným impulsem Ohně a ošetřil se. Pak si přivolal koně, naskočil a rozjel se tam, odkud slyšel ten první kulomet. Proti nim byl kryt kupou kamení a skalisek, takže na něj nemohli – ani on na ně.

Z křovisek okolo té kupy kamení stříleli nějací chlapi puškami; leopardi se s nimi odstřelovali a k ničemu to nevedlo. Jak se k nim Denis rozjel, náhodou dosedl na koně a nějaký zapomenutý trn ho drze píchl do zadku. Prudká bolest v něm vzbudila takový vztek, že mu zajiskřilo v očích a vyrazil přímo proti nim bez ohledu na nárazy kulek do pancíře. Dva nejodvážnější probodl mečem, ostatní dostali strach a urychleně prchali do bezpečí; kulomet stále ještě rachotil, ale Denis jej zaměřil a způsobil tam výbuch o síle granátu. Kusy železa a kamení lítaly široko daleko a co se týče obsluhy, ta zřejmě odešla přímo do pekel.

Když vyjel nahoru ke kulometu, aby zjistil situaci, spatřil konečně celé bojiště; a byl to pohled, při němž mu vhrkly do očí slzy bezmocného vzteku. Leželi tam sice mrtví vojáci, ale široko daleko se povalovaly skvrnité kožešiny leopardů. Zřejmě to vůbec nečekali a jejich nechráněná lehká jízda byla jako na dlani nepřátelským střelcům; padla jich nejméně stovka a určitě bylo ještě spousta dalších raněných.

Takové věci se Denisovi nesmějí dělat. Pro pláč sice málem neviděl, ale byly to slzy vzteku. Ještě se držel, ale kdesi hluboko za temenem hlavy mu bzučely do myšlenek neslyšitelné hlasy: Pane, dovol nám...

Vstříc mu přijel Tašša, za ním se sjížděli další; polovina původního počtu, kde je zbytek vůbec neměl tušení. Snad se schovali a teď si někde lízali rány. Denis zauvažoval, zda je nemá ošetřit Ohněm.

„Co tě popadlo?“ rozkřikl se na Taššu, „Co ses za nima hnal jako blázen? Nepochopil jsi, že je to past?“

„Už nikoho do pasti nevlákají!“ leopard zvítězil, takže se tvářil přiměřeně sebevědomě, „Ani jeden mi neutekl, můžeš se spolehnout!“

„Na to ti kašlu! Kolik tvých padlo, to nevidíš?“

„Padli statečně v boji za vlast jako dobří leopardi...“

„Statečně – a úplně zbytečně, ty hňupe! Co záleží na tom, že jste pobili pár vojáků, když to bylo na úplně zbytečným místě? Charry chce, abychom se vrátili, ne tady sváděli nějaké bitvy s pár zbloudilými dragouny!“

„Jsem připraven jít, kam mne pošleš – a moji válečníci také!“

„Tak jedem, přímo za mnou! Kde je Gawír? Poslal jsem ho za tebou...“

Tašša poprvé upadl do rozpaků. „Gawír... padl. Vyvedl asi tak polovinu z těch leopardů, co tu vidíš, než to začalo... z nás se zachránili jen ti, co měli pancíře...“

„Aspoň vidíš, jakej seš pitomec! Uvědomuješ si, že můžeš za jeho smrt?“

„Padl statečně a...“

„To je pro tebe jediná důležitá věc, padnout statečně?“

„My leopardi se nebojíme smrti, když bojujeme za svoje ženy a děti! Padneme třeba všichni, ale zachráníme je a...“

„Nezachráníte nic, když budete bojovat nesmyslně! Jedem!“

Jeli co nejrychleji, protože z míst, kde bojovala hlavní síla armády, se ozývaly časté výbuchy a mocná palba ze všemožných zbraní. Nevěděli přesně, odkud a kam se vedou jednotlivé směry útoku, tím pádem ztratili aspoň hodinu času, která pak zoufale chyběla.

Jistým znamením byl houf nepřátelských gardistů, který vyletěl proti nim z jakéhosi průsmyku. Když je spatřili, zarazili se, ale zpátky nemohli, tak se vrhli proti nim a v krátké šarvátce byli buď pobiti, nebo rozehnáni. Za nimi se objevil jeden z tygřích důstojníků s malým oddílem; většina jeho šelem měla nějaké zranění, ale vypadali bojovně.

„Jak to vypadá v bitvě?“ zařval na něj Denis.

„To vědí jenom bozi!“ otřel si packou zakrvácený obličej, „Tys tam nebyl?“

„My jsme obchvatná skupina!“ vysvětlil mu Artanna.

„Čekali jsme tam... asi hodinu. Říkal Tawarr, že veliteli pomocného sboru zaživa vyrve střeva...“

„Kdes viděl Tawarra?“

„Někde vpředu... vůbec nevím, kde vlastně jsme, napadli nás tihle jezdci, bojovali jsme s nimi... ztratil jsem polovičku oddílu...“

„Všichni stejní blbci! Kde je štáb? Charry? A Yamanaki?“

Tygr se rozpačitě rozhlédl po okolních vršcích. „Snad někde tímto směrem, u té řeky...“ ukázal packou, „Dovolíš, abychom se k vám přidali?“

Denis nenávistně zavrčel. „Všem vám smažu ty skvrny a pruhy!“

Zaváhali, byl schopen to splnit, kdyby se doopravdy naštval.

Dole v údolí u řeky se válela spousta mrtvol i koňských mršin: lvi, leopardi, tygři i lidé v divné změti s uniformovanými vojáky. Když přebrodili, vyjela jim naproti jedna z děvčat, přes ostříhanou hlavu krvavý šrám.

„Starej tě shání, D! Poslal nás tě hledat...“

„Tebe a ještě koho?“

„Bylo nás deset a velitel... potkali jsme oddíl dragounů. Mně se povedlo ujet, ostatní... vůbec nic nevím...“

„Aha. Tak kde je Charry?“

„Pořád rovně... uvidíš standartu. Jeď, prosím tě...“

Denis si povšiml u pasu jednoho mrtvého dragouna polní láhve, vztáhl ruku a nechal si ji skočit do dlaně. Byla plná kořalky; nejdřív dal napít dívce, pak se napil sám. Šrám na hlavě jí vypálil Ohněm, jen zakňučela.

„Dávej si bacha! Střílejí tam z děl...“

Vrtalo mu to hlavou po celou dobu, co se s leopardy a tygry hnali mezi padlými přáteli i nepřáteli; kde vzali vojáci další děla? Některá zničili už minule, jiná rozstřílel O'Reilly. Pak spatřil vyryté krátery po dělových nábojích, dokonce jim nad hlavou proletěl jeden šrapnel a vyryl hlubokou díru dvacet metrů od nich. Odkud to sakra lítá?

„Všichni ukrýt a čekat na mne! Tašša, Artanna a ty – se mnou!“ Nedozvěděl se, jak se tygr jmenuje, ani později ho už nepotkal. Nejspíš padl.

Vládcova standarta byla zaražena do kupy kamení nahoře na jednom svahu; Charry, Diana a pár lidí ze štábu se tam schovávalo mezi dvěma velkými balvany pod převisem, kam nelétaly střepiny. Charry si všiml Denise nejdřív, tak na něj zakýval, aby jel blíž; stěží se vmáčkl do úkrytu.

„Kde se couráš? A kde máš armádu? Svoje leopardy...?“

„Bojovali jsme... hodně jich padlo...“

„Cože? Ty...“ Charry se udržel, ale Denis vnímá myšlenky, rozumí dokonce i keltským kletbám, „Poslal jsem tě snad svádět nějaké boje?“

„Nechal jsem je tam v úžlabině. Dalekohledem bys je...“

„Těch pár zdechlin? Ptám se na armádu!“

„Je jich asi dvěstěpadesát. Další jsou...“

„Já ti svěřil armádu a ty mi z ní přivádíš takovéhle trosky? Nestydíš se? Seru ti na tvoje bitvy, potřebuju je tady, rozumíš, tady!“ řval hystericky, málem Denise udeřil. „Podívej se!“ chytil ho za krk, přitáhl mu hlavu do díry na druhé straně a ukázal na hlavní bojiště, „To všecko kvůli tobě!“

Po pláni, rozryté krátery dělových náloží, byla rozseta stříbřitá brnění; zbytky reortské jízdy se schovaly do kráterů, za kameny, za skály, jak to jen šlo, neboť celé území bylo pod palbou jednak kulometů a ručnic, a také záhadných děl.

„Copak... to jsou všichni?“ hlesl Denis.

„Stejně jako tví leopardi; někde jsou jejich zbytky. Naše jízda se schovává tam v těch roklích, jen vyrazit; jenže to by musely přejít tuhle pláň a to bys viděl tu palbu! Musejí mít spoustu dělových baterií; O'Reilly tam po nich šije, že nám padají střepiny až za krk, ale není to k ničemu. Všecko je to zahalený kouřem...“

„Podle mýho musí mít baterie někde tam v těch kopcích... Na nás střílely kulomety, schovaný ve stráni. Jestli to zkoušejí i tady...“

„Tak chytrej jsem taky. Kolik že máš těch koček?“

„Dvěstěpadesát... možná tři sta.“

„No... máš přehled, kde kdo je? Yamanaki támhle kousek na sever, O'Reilly s ním, pak se tam motá Palmirova jízda, Omar, Kwenzoriho střelci...“

„Ty jsem viděl. U Yamanakiho je brácha, vnímáme se. Dál na jih...“

„Dokázal bys něco udělat s těmi kanóny?“

Oba věděli, že dokázal. Jenže taky o těch hlasech kdesi hluboko. Šeptaly a vyčkávaly, až se Denis rozhodne. Až jim dovolí přijít.

„Zkus to tam vyčistit. Jo, s Corsim jsem mluvil; šel zabránit průniku na jednom takovým místě, vyhladili nám tam celou jednotku. Už je to skoro hodinu, snad to tam už pročistil on...“

„Půjdu, pane.“

Denis se vrátil ke svým šelmám. Oči mu blyštěly. K hlasům se přidal zpěv Alt'Ankh, vyzývající smrt k tanci. Uváděl jej do nebezpečného transu.

Vnímaly to i jeho šelmy. Když jim vysvětlil, co je jejich úkolem, objeli pahorek, zastřený mlhou z výstřelů a hledali, jak na něj proniknout.

„Jediná možnost je tam tím údolím – vedou tam i stopy!“ Artanna objevil cestu jako první, „A nic se tam nehýbe, zřejmě nás nečekají!“

„Nebo to už vyčistil Corsi. Tak kupředu...!“

Vyrazili kurážně, ale i v rychlé jízdě si Denis povšiml světlejší skvrny na šedém kameni, vyjel z řady a zamířil tam; ležel tam jeden z Corsiho jezdců v posledním tažení, jak se zřejmě doplazil či dojel až sem. Břicho měl rozpárané šavlí nebo něčím podobným a zdálo se, že mu není pomoci.

Denis k němu poklekl: „Hej, poslyš ty, slyšíš mě...?“

Otevřel oči, kalné a tesklivé. „Vaše Svatosti...“ zachrčel sotva slyšitelně, „Dej mi rozhřešení...“

„Ego te absolvo...“ požehnal ho Denis křížem, „Kde jsou ostatní?“

„Mrtví... jsou tam čerti... černí malí čerti! Varuji tě, Svatosti, tam každej zahyne... ááá!“ zkřivil tvář a z úst se mu vyřinul pramínek krve.

„Stát!“ zavelel Denis leopardům, „Opatrně vpřed... zřejmě je tam něco, co není úplně v pořádku! Taššo, opatrně!“

Leopard přikývl; Denis zase naskočil na koně a pobídl ho, aby se dostal dopředu. Přiblížili se ke skupině křivých stromů, které tu nějakým zázrakem rostly a uzavíraly vchod do rokliny, jíž byl průchod na ten kopec.

Ve chvíli, kdy první četa leopardů projela okolo stromů, skočil najednou z jednoho dolů člověk, sotva tak vysoký jako dvanáctileté dítě; dopadl leopardovi na záda a v jeho ruce se zaleskl křivý nůž. Současně se vyhrnuli další; skákali se stromů, vylézali z křovisek u cesty, i za kameny byli schováni. Než si to Denis stačil uvědomit, visel jeden i na něm a jeho křivý nůž zazvonil o reortské brnění.

Plech ho zřejmě zarazil, aspoň na tu chvíli, než ho Denis uchopil za ruku a zkroutil ji tak, že praskla. Pak ho hodil na zem, vytvořil meč a probodl ho. Byl maličký, oblečený do khaki uniformy s černým šátkem na hlavě a náušnicí v jednom uchu, bezvousý, s plochým bezvýrazným obličejem a šikmýma očima. Kromě toho nože snad neměl žádnou jinou zbraň.

A tito muži napadali leopardy. Vůbec se jich nebáli, snad přímo pohrdali smrtí, neboť šelmy je bily vším, co měli po ruce, i přímo tlapami. Ale oni, když už je drásaly strašné spáry, dokázali ještě v poslední chvíli proříznout šelmě hrdlo či břicho; co tedy museli dokázat proti lidem!

Tašša se rozháněl dvojsečnou válečnou sekerou, dvěma nebo třema už rozbil hlavu; ale zpod brnění mu tekla krev proudem, nejspíš ničemův nůž prošel některou škvírou a poranil ho. Artanna se bil rovněž velmi statečně a naštěstí ani nebyl zraněn; zato ostatní začínali ustupovat.

V té chvíli si Denis povšiml, že ti lidé mají i velitele; byl to mužík stejně malý jako oni a stejně vystrojený, stál na jednom z kamenů a vykřikoval nějaké rozkazy v neznámé řeči. Za ním stál mnich v šafránovém rouchu s čtyřhrannou čepičkou se střapcem, v ruce držel jakýsi pomalovaný bubínek či klapačku a rytmicky jím točil, dobrotivě se usmívaje. Hlavu měl oholenou, zato dlouhé řídké vousy na bradě i pod nosem.

Na toho se Denis hodlal soustředit; než to však stihl, skočil na něj se stromu další útočník, Denis mávl mečem a jedním máchnutím jej probodl. Pak zazpíval v sánskrtu obětní mantru; a vzápětí další, když mrštil po jiném muži diskem sudaršanou a uťal mu hlavu.

Mnich se zarazil, něco varovně vykřikl a velitel se k němu obrátil. Několik okamžiků nechápavě kulil oči, potom vydal zvláštní výkřik – a všechno kolem se zastavilo. Dokonce i šelmy přestaly bojovat.

Jedině mnich se pohnul; blížil se opatrnými kroky a pokoušel se zjistit, s kým se setkal. Denis seskočil s koně, zrušil všechny svoje zbraně a vyšel mu vstříc. Mírně se usmíval.

„Kdo jsi, pane?“ zeptal se mnich, nikoli sánskrtem, nýbrž paňdžábským horalským nářečím. Bystře odhadoval, zda mu bude rozumět.

„Tvůj oddaný služebník – v tomto i mnoha dalších životech.“ odvětil Denis.

Při zvuku jeho hlasu mnich zase o krok ustoupil. Ještě váhal.

„Pane, dovol mi opakovat otázku: kdo jsi? Vidím, že nemáš žádnou zbraň; přesto jsem viděl, jak z tvé ruky vylétá smrt...“

„Ujišťuji tě, nejsem nikdo z těch, kterých by ses měl bát. Jsem pouhým oddaným služebníkem, vyslaným, abych zabránil páchat ještě více zla ubohým nešťastníkům, žijícím v nevědomosti.“

„Chceš tím říci, že kdo proti tobě pozvedne zbraň, nikdy nezíská osvícení?“

„Já neurčuji karmu žádné z živých bytostí. Nerozhoduji, kdo a kdy získá vysvobození z koloběhu životů. Jen přeruším jeden jeho život; tento.“

Během jejich diskuse se některé šelmy začaly pohybovat; pozvolna se přemístily do výhodnějších pozic. Nikdo však neútočil.

„Vidím na tvém těle znaky, které znám; ale ještě mnohem víc takových, které jsou mi záhadou. Prosím, objasni mi je a odstraň moji nevědomost!“

„Jsem bojovník z řádu Templářů, služebníků chrámu. Během svých cest jsem poznal některé božské bytosti a přiučil se jejich uctívání. Tehdy jsem jim také slíbil, že se budu vždy snažit pomáhat ostatním. Neublížím vám, pokud vy neublížíte mně a mým přátelům.“

„Ale v současné době sloužíš našim nepřátelům! Dostali jsme příkaz všechny vás zabít. Co uděláš, když ten rozkaz splníme?“

„V tom případě budu muset bojovat.“

„Bez ohledu na ten slib?“

„Ti, jejichž mysl je zastřena nevědomostí, jsou už stejně všichni mrtví.“

Mnich chvíli mlčel a přemílal si to v hlavě; pak řekl:

„Odpusť, pane. Nemohu sám o své vůli rozhodnout, jak se zachovat. Musím to projednat s ostatními... Smím tě požádat, abys posečkal?“

„Jistě. Kolik staletí na to budeš potřebovat?“

Mnicha zřejmě vůbec nenapadlo, že by to bylo míněno ironicky. Uklonil se.

Denis přikročil k Taššovi, který ležel na zemi a jen cinkání zbroje ještě dávalo najevo, že dýchá. Pod jeho tělem se rozlila velká kaluž krve. Denis klekl přímo do ní, zvedl mu hlavu a sňal přílbu; Tašša mu jako výraz díků olízl ruku. „Umírám.“ zašeptal, „Tak je to správné. Leopard má zemřít tam, kde žil. Zvítězili jsme?“

„Zpěv o tvém hrdinství ještě není dozpíván, Taššo. Zachráním tě...“

„Není třeba. Slíbil jsem svým předkům, že půjdu po jejich stopě. Už bych se rád dal na cestu...“

Denis vzhlédl. Nepřátelští vojáci stáli kolem a přihlíželi, jejich tváře nevyjadřovaly žádné hnutí mysli. Ale také se nezdálo, že chtějí bojovat.

„Můj pane,“ řekl mnich, „Nevíme, kdo jsi a proč jsi sem přišel. Ale také nechceme způsobit více zla, než doposud. Stáhneme se a necháme vás bojovat s Angličany; je to váš boj a my se do něj nebudeme plést.“

„Vaše rozhodnutí je moudré.“

„Někteří muži si přejí bojovat po vašem boku.“ pravil mnich poněkud rozpačitě, „Jiní však trvají na slibu věrnosti Angličanům. Nemůžeme připustit, aby jedni bojovali proti druhým; proto se musíme stáhnout zpět.“

„To je správné, mnichu. Zajisté víš, že také v bitvě na Kuruovském poli bojoval bratr s bratrem, příslušníci jednoho rodu...“

Udělal ještě krok zpátky a uklonil se: „Tys tam byl, pane?“

„My všichni jsme tam byli, příteli. A všichni tam opět budeme, až se náš čas naplní. Do té doby ti přeju, abys pomohl ještě mnoha bytostem...“

Ať už si mysleli cokoliv, všichni útočníci couvli a zaujali obranné postavení na nejvýhodnějším místě skal. Rozhodně nehodlali útočit.

Denis Baarfelt v čele své jízdy projel soutěskou a ocitl se na vrcholku mírně se svažující pláně. Po předchozím boji se tam porůznu válely mrtvoly koní, šelem i lidí; protější svah byl plný vojáků, byla tam děla, kulomety i granátomety. Všechny ty hlavně znamenaly smrt.

Téměř pod nohama svého koně objevil mrtvolu Palmiro Corsiho, podřezaného nožem těch drobných strašidel. Ležel na mrtvole jednoho z útočníků, břicho měl rozpárané, obličej obrácený k obloze a zuby vyceněné v křeči; v pěsti ještě svíral zakrvácenou šavli.

V Denisově hlavě zvučely válečné bubny. Před ním byla celá armáda nepřátel, za jeho zády pouze několik unavených a zraněných koček. A úkol: za každou cenu zabránit nepřátelům projít. Nedat jim šanci...

Velký Čaroděj Templářského řádu sevřel dlaně k sobě a propletl prsty do jantry. Pak tiše zašeptal krátkou modlitbu; skoro jen pro sebe.

Z nějakého místa mimo prostor a čas se tiše vyloupla princezna Axhar. Zářivě, nebezpečně krásná, černá a rudá, s elegantními dozadu zahnutými rohy; jela na hřebci černém jako Peklo a v ruce svírala zakřivenou šavli.

„Volal jsi mě, tatínku?“ otázala se s vítězoslavným úsměvem.

Denis se zhluboka nadechl jako před skokem do hluboké vody: „Ano.“

Axhar otočila hlavu a její oči zaplály rudým ohněm.

„Obětuješ mi je?“ ukázala dlaní s lesklými drápy na štíhlých prstech.

Denis odpověděl sotva slyšitelně; natočila k němu jedno ucho.

„Ano!“ opakoval víc nahlas, „Ale ty horaly nech!“

„Ti mi taky nepatří!“ ušklíbla se.

Z mimoprostoru vyjelo Červené Kopýtko, pusu rozesmátou nedočkavostí.

„Tak co je? Jak dlouho ještě budete kecat?“

„Vem si je.“ ukázal Denis.

Axhar zatočila šavlí a zaječela vysokým tembrem.

První vlna černočervených jezdců se vyřítila z nebytí. Vojáci na ně okamžitě spustili svou kanonádu. Pekelnou kanonádu, dalo by se říct; jenže toto nebyl nepřítel, kterému by to vadilo.

Před císaře a jeho oddíl napochodovalo několik čet supohlavců; přískoky sestupovali dolů svahem a odstřelovali vojáky blesky, vyletujícími ze zbraní na dlouhé žerdi. Sem tam se nějaký zarazil, jak ho zasáhla kulka, ale nebyli zvyklí kvůli takové maličkosti nesplnit úkol. Když zahynuli, mizeli zase do svého světa. Zda měli velení a jaké, Charry nezjistil.

Se strašidelným pleskáním křídel se z nebe snesli upíři. Vasilisa tentokrát nevypadala jako elegantní dáma. Spíš jako někdo, kdo má chuť na krev.

Za rachotu válečných bubnů zaútočili černí bojovníci; vedl je Otec Nga, poprvé za celou dobu ve slavnostním válečném oděvu ze lví kůže, s mohutnou čelenkou zdobenou péry pštrosů. Po jeho boku tančila Assi, žena-leopard, a její bratr, černý lev Nugha. A abychom nezapomněli: jeho stále ještě oblíbená milenka, Rudá Kočka Freya.

Drobní bojovníci horského kmene málem zešedli hrůzou, když ze skal kolem nich vystoupili strašliví horští démoni. Pouze mnich, cvičený v otřesných zážitcích, dokázal zůstat natolik klidný, aby jim složil uctivé poklony.

Denis Baarfelt sledoval boj, aniž se hnul ze svého místa. Křečovitě svíral v pěsti meditační růženec, šeptal mantry a propouštěl mezi prsty skleněné perly. Nic neviděl; oči měl plné slz.

Errata:

30.05.2021 11:16