(Wilhelm von Lehndorff)

Prožil jsem spoustu zvláštních dobrodružství. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřil bych mu. Vlastně ani teď tomu pořád ještě nevěřím, i když jsem vše zažil na vlastní oči a občas i na vlastní kůži.

V bitvě, kterou popisuje Christian, jsem nebyl. Vlastně jsem toho vůbec moc nenabojoval; zúčastnil jsem se jen několika drobných střetnutí s malými nepřátelskými oddíly. Naše hlídky byly složeny z lidí i šelem a já byl do nich zařazen hlavně proto, že vojáci v případě vyjednávání měli problémy jednat se šelmami. Stejně to obvykle nemělo smysl, párkrát vystřelili a pak utekli, zřejmě v souladu se svými rozkazy.

Jo, ta bitva. Padla v ní spousta mých přátel. Většina, řekl bych. Dívky, se kterými jsem se miloval. Chlapci, kteří byli mými spolumanželi. Šelmy, na které jsem si tak fantasticky zvykl, že si snad po návratu domů pořídím aspoň psa. Hodně velikého, tibetskou dogu nebo irského vlkodava. Až příliš by mi chybělo pohlazení kožešiny a jejich zvláštní, dráždivá vůně.

Denisovi pekelní spojenci rozsekali... roztrhali armádu na hadry. Řídili se při tom svérázným hodnocením, těžké hříšníky brali přednostně a sem tam někoho nechali přežít. Jak to poznají, nevím; asi po čichu.

Reorty se nepodařilo zadržet; jakmile pochopili, co se děje, zformovali se a zaútočili. Nepřátelskou pěchotu rozmačkali na kaši. Charry vedl osobně Arminskou a řádovou jízdu, která se střetla s jízdními dragouny; bránili se zoufale a způsobili nám těžké ztráty, ale nakonec byly jejich žalostné zbytky nuceny se vzdát. Tehdy byl zajat generál Reynolds, plukovník Barret a celý jejich štáb.

Tošio Yamanaki zformoval nájemné žoldáky z řad kriminálních živlů, obešel bojiště z boku a vpadl do nepřátelského tábora. Očekával, že ho najde prázdný, ale zmýlil se, byla tam spousta vojáků, buď ranění nebo zálohy; a rozhodně se nehodlali vzdát. V úzkých uličkách mezi stany se rozvinul nelítostný boj mezi našimi kořistníky, kteří dali volný průchod své loupežnické povaze a vojáky, kteří bránili svůj majetek. Zahynulo mnoho těch i oněch, ale naši tábor obsadili a vyrabovali; kromě plukovní dokumentace a pokladny, tu Tošio zabavil a nikomu nevydal.

Když už byli všichni vyčerpáni masakrem, zastavil Denis boj a poslal ty bytosti pryč. Cítil se strašlivě slabý, téměř se nedokázal udržet na koni; vracel se s prořídlým oddílem leopardů zpátky dolů, po cestě se přidávali ranění a táhli se jako dlouhý smutný průvod mezi mrtvolami přátel i protivníků. Mnohé velmi dobře znal, ale nezdálo se, že někoho poznává; tvář měl šedivou a ztrhanou vyčerpáním, oči tupě zíraly do prázdna.

Charry stál uprostřed bojiště; kůň pod ním padl při útoku, císaře zachránilo jen brnění. Teď tam stál, opíral se o přelomené kopí a tupě zíral okolo. Tvář měl stejně šedivou a unavenou, špinavou od prachu i krve. Nevypadal už jako bůh války; spíš jako člověk, na kterého se plnou vahou zřítila nebeská klenba.

Když se setkal s Denisem, zvedl k němu tvář a bez zájmu si prohlédl jeho leopardí oddíl. „Kde máš armádu?“ zeptal se hluše a bezpřízvučně.

„To je všecko, co zůstalo. Ostatní jsou mrtví.“

„Bože můj...“ zašeptal, „Bože můj...“

„Kde máš svou armádu ty?“ zeptal se Denis. Bylo to bezohledné, ale chtěl asi předejít jeho výčitkám. Ta otázka Vládcem otřásla; škubl sebou jako pod ranou biče a vzápětí přímo zařval jako raněná šelma:

„Nemám armádu, je po ní, je rozdrcena, je zničena!“

Klesl na kolena a bil pěstmi do země; po tvářích mu tekly slzy, když tak hystericky řval: „Všichni jsou mrtví – všichni padli, všichni byli pobiti! Zničil jsem svoje vojsko, zničil vlastní neschopností, jsem hlupák, který neumí vést bitvy, jsem dobrý leda jako pacholek ke koním a ne jako císař! Nezasloužím si korunu, když jsem nedokázal zvítězit a neztratit při tom tři čtvrtiny svého vojska!“

Denis ho nechal křičet. Sám neměl moc síly. Teprve když se hysterický záchvat zmírnil a Charry se počal uklidňovat, zeptal se: „Jak se to stalo?“

„Reorti,“ mávl rezignovaně rukou, „Ta jejich zatracená těžkopádnost a pomalost! Když do nich začali střílet, vytvořili ti blázni kruhovou živou hradbu a mysleli si, že tak přečkají střelbu a pak je smetou! Byla to taktika, kterou nám ukazoval Kamenné srdce, kruh z pancéřovaných jezdců; jenže Angličané se do toho kruhu strefovali z děl a minometů!“

„Nedalo se jim nějak pomoci?“

„Poslal jsem k jejich Vládci posla; ty ho znáš, Přeražený Tesák. Zůstal u mne, protože nechtěl bojovat – přísahal prý, že už nikdy nezabije člověka. No, asi nezabil...“

„Přeražený Tesák je mrtev?“

„Zaskočila ho dragounská hlídka mezi skalami; bylo jich pět a on sám beze zbraně. Jenom se bránil, sakra, on se jenom bránil, aby dodržel přísahu! Ubodali ho šavlemi, viděl jsem to, když jsem tam přijel...“

„Co to bylo za vojáky?“

„Dragouni. Už to odpykali, protože po doktorovi napadli i mne, já měl meč po ruce a nic jsem nepřísahal...“

„A Reorti? Vládce?“

„Spletená hříva padl; po něm se ujal velení Jednooký a ten přivedl část jejich jízdy zpět do skal, aby se tam schovali. Všichni ostatní padli. Jednooký teď vedl lvy do útoku; má se co nevidět vrátit...“

Denis pomalu a bez zbytečných detailů vypověděl, jak probíhaly jeho akce. Že padl Tašša, starý Gawír, Palmiro Corsi a spousta dalších. Charry mlčky naslouchal, nezmohl se ani na položení nějaké otázky.

Až potom: „Velcí muži v kožené a kovové zbroji, dravčí tváře, tady na čele kostěný hřeben. Mají střelné zbraně, ale radši bojují takovými nesmyslně vytvarovanými konstrukcemi... neumím to pojmenovat. Co jsou zač?“

„Nemám zdání. Zúčastnili se bitvy?“

„Viděl jsem je už na Rhodu. Teď přišli zas. Máš s tím něco společného?“

„Nevím, snad ani ne. Byl tu slušný zmatek.“

„Denisi, kolik jsi navštívil cizích světů?“

„Hodně. Víc než dvacet; nevím přesně kolik, musel bych projít záznamy. Na nic takového si ale nepamatuju, může to být něco... neznámého.“

„Škoda, jsou mi sympatičtí. Docela rád bych je měl...“

„Zkusím se po nich podívat.“

Charry vyslechl jeho slib a nebral ho moc vážně; byl unaven, toužil sebou praštit na kavalec a aspoň na chvíli na vše zapomenout. Jenže dohnala ho spojka s hlášením, že Yamanakiho oddíly obsadily tábor a zajaly vrchního velitele; teď jej přivádějí do tábora. Shodou okolností jsem byl poblíž, Charry se rozhlédl a všiml si mne:

„Willi, ty vypadáš dost reprezentačně. Postarej se o ně! Kdybych je teď uviděl, asi bych se z nich poblil!“

Vytvořil jsem si iluzi slavnostní uniformy (něco jsem se naučil, nejsem až takový hlupák, jak byste si mysleli). Pak jsem šel naproti četě, která zajaté důstojníky přiváděla; tedy spíš vlekla na provaze za krk jako dobytčata. Samotného generála třeba holka, které bych nesvěřil ani jezevčíka.

„Pánové!“ oslovil jsem je a po vojensku pozdravil, „Jsem kapitán Wilhelm von Lehndorff, vojenský atašé velvyslanectví Německého císaře u dvora Jeho Excelence císaře Arminu. Sir Charry mne požádal, abych...“

„Němec?“ generál vzteky zrudl jako krocan, „Člověče, vy jste Němec!“

„Ano, to nepochybně jsem. Jeho Excelence císař mne požádal, abych vás zde oficiálně uvítal a postaral se...“

„Vy se postarejte, abyste táhl ke všem čertům!“ zařval Reynolds, „Takže tak je to! Tohle tažení uskutečnil za německé peníze!“

Nezbylo mi, než se usmát. „Promiňte, generále, ale jste velmi na omylu. Arminský císař v žádném případě nepotřebuje německé peníze, taky ode mne žádné nedostal. Naopak, on sám by byl schopen nám pomáhat...“

„Ale už tomu rozumím! Vaše expanzionistická politika, že? Ten barbarský dobrodruh odtud vyžene naše posádky, pak odtáhne a vaše armáda to obsadí! Velice vychytralé; ale to vám nevyjde! Naše královna nedovolí...“

„Přiznávám, že to není špatný nápad, ale bohužel, nemám k disposici žádnou vhodnou armádu, jsem jediný Němec široko daleko. Ujišťuji vás, generále Reynoldsi, že bych toho asi sám moc neobsadil!“

Zatímco generál shledával další argumenty, zasáhla ta holka:

„Hele Willi, převezmeš si ty šmejdy nebo ne? Už mi lezou krkem!“

„Vydrž, kotě! Prozatím je musíme dobře hlídat; Charry rozhodně nechce, aby se jim něco stalo. Nebo aby utekli!“

„Grrr! Tak jo, pohlídat prosím. Ale odpovídat na jejich blbý dotazy budeš ty! Jsem unavená, hladová a chce se mi čurat. A nejsem žádná čarodějka!“

Nevím z jakého důvodu, ale pronášela to nesmírně vulgární angličtinou.

„Tak vidíte, pane atašé!“ vybuchl Reynolds, „Takhle se chová od začátku!“

Když jsem promýšlel odpověď, zároveň mi napadlo, kdo by byl nejlepší na funkci velitele zajateckého tábora.

„Dokázala bys najít a přivolat Priscillu?“

„Hravě!“ holka na chvíli rozostřila oči, „Nejsem WZ, ale nejsem blbá!“

Priscilla se samozřejmě jakémukoliv boji zásadně vyhýbala. Což jí ovšem nebránilo, aby se okamžitě po skončení dostavila ve fantastické uniformě, sestávající povětšinou z různých ozdobných kusů kůže a kovu. Jako odznak své moci třímala v ruce důkladný karabáč se zlatě zdobenou rukojetí.

„Priss! Mohl bych tě požádat...“

Střihla ukázkový pozor a zasalutovala. „Samozřejmě, vždy k službám! Bude zapotřebí zřídit a spravovat zajatecký tábor!“

A Reynolds zařval: „To je ta ženská!“

„Ano, jsem žena. A co?“

„Pane atašé! Tato žena je známa svým bezpříkladně krutým a sadistickým chováním vůči našim zajatcům v táboře, který vedla minule! Kromě toho, že proti ní vznáším oficiální stížnost, rozhodně nesouhlasím, aby vedla jakýkoliv další! Doufám, že si nemyslíte...?“

Priss po té akci značně stouplo sebevědomí a teď se chtěla hádat:

„Vážený generále! Nevím nic o žádné krutosti ani sadismu! Dostala jsem od císaře rozkaz, abych pečovala o zajatce, které mi svěřil. Výslovně nařídil, aby byli nasycení, napojení, vybavení vším, co potřebují, aby bylo řádně pečováno o jejich zdraví a případné rozptýlení. To jsem zajistila!“

„Ale jak! Ti nebožáci dostávali stravu, jakou by nežral ani pes, chodili nazí a byly na nich prováděny sadistické pokusy! A ještě je dozorci honili po skalách a poušti a nutili provádět ponižující činnosti!“

„Strava odpovídala standardu; jedla jsem ji také a nedomnívám se, že by byla tak špatná, jak říkáte. V daném okamžiku a za těch okolností jsem jim samozřejmě nemohla vyvařovat jako na zámku! Nazí chodili proto, že je to zdravější; byli také zbaveni veškerého obtížného hmyzu, kterého jak koukám, jste vy plní. Zajistila jsem jim rekreační sportování ve volném čase a vyléčila je ze všech chorob. Co mi ještě chcete vyčítat?“

Nemyslím, že jí chtěli něco vyčítat; spíš zakroutit krkem. Mám tu mladou dámu docela rád, na rozdíl od mnoha jiných; každopádně kvalitně plní každý rozkaz, který dostane.

„Dovolte, generále! Slečna Priss je řádný důstojník císařské armády a má veškeré potřebné kvalifikace k péči o zajatce. Myslím, že by se o vás mohla postarat, dokud se vám nebude moci věnovat někdo z hodnostářů...“

„Chcete tím říct, že císař s námi nebude jednat? To je drzost!“

„Císař je unaven a má množství jiných povinností. Poslal mne...“

„To je nehoráznost! Ten člověk námi snad pohrdá!“

„Císař má momentálně mnoho starostí se zbytky vaší armády, pane. V každém případě bych vám radil vyčkat, až bude mít o trochu lepší náladu; pokud je rozladěn, mívá sklon k velmi zrychleným soudům!“

„Hele, nechci do toho kecat,“ řekla holka hlídačka, „Ale mělo by se na ně dávat bacha, aby si něco neudělali. Támhleten náfuka se chtěl mermomocí zastřelit, když jsme ho zajímali. Ochromila jsem mu ruku...“

„Navrhuji oddělit vyšší důstojníky od sebe a uzavřít do samostatných cel, chráněných neprůchodným silovým polem!“ řekla Priss, „Samozřejmě bych je důkladně prohledala a odebrala jim vše, co může sloužit k sebepoškozování. Nižší důstojníky můžeme ponechat s mužstvem...“

„Dokázala bys to?“

„Samozřejmě! Nejsem žádná vynikající čarodějka, ale takové maličkosti by mi neměly dělat potíže!“

(Ve skutečnosti se ten trik přiučila od někoho z našich nedávných hostí; ale každý z nás se někde něco naučil.)

„Prosím, ujmi se velení!“ požádal jsem ji.

„Provedu! Hej, mládeži, dokopejte ty hnusy támhle k těm skalám! Uděláme jim vstupní prohlídku; vsadím se, že každej je prolezlej chorobama jako hříbek červama! Helfněte mi ještě chvilku; čím dřív je zvládnem, tím dřív si půjdete dáchnout. A vy hněte zadkem, mizerové!“

Jeden z důstojníků se vzpouzel a Priss si toho všimla; samozřejmě jej pro poučení ostatních šlehla výbojem energie, až zařval a pokálel se.

„No vidíš, generále, co je to za prasata! Poslouchat to neumí a ještě se to znečistí; a to je mám nechat v uniformách? Tak čemu se divíš?“

V průběhu její akce jsem se rozhodl, že budu při jednání s těmi ubožáky důsledně hrát roli hodného pána; Priss se vyžívá v té zlé a dělá to dobře. Tak jsem se jí do ničeho nepletl.

Ne tak Panna, kterou poslala Valérie, aby ošetřila raněné. S Pannami bývá řada potíží; tahle byla zhruba patnáctiletá, mohutně pyšná na své důležité poslání a tím pádem nesmírně arogantní. Protože měla za úkol být laskavá na každého trpícího, kompenzovala to tím, že byla sprostá na každého, kdo dle jejího názoru netrpěl dost. A taky vystresovaná z bitvy, v níž účinkovala jako běžná WZ, tedy byla donucena bojovat. A jednat s démony. A vůbec.

Ovládala Oheň, což je základ její funkce. Od Valérie dostala rozkaz spálit vše, co není životaschopné; procházela tedy bojištěm a spalovala mrtvá těla, předměty, stopy po boji... prostě všechno. Brala to metodicky a ještě si při tom polohlasem zpívala mantry. Meditační růženec měla z legované oceli, protože s ním často procházela Ohněm.

S Priss se nesnášely od prvního okamžiku a každé další setkání je v nenávisti ještě utvrzovalo. Když ji požádala o pomoc, samozřejmě neodmítla, ale představovala si ji jinak; stačilo pár slov a už na sebe ječely. Před očima vyjevených důstojníků, samozřejmě. A anglicky; obě při tom používaly slov, která vyjadřovala jejich naprosté pohrdání takovým odpadem lidstva. Vzápětí přinesli nějakého raněného morana, Panna uťala diskusi v půli a začala se jím velmi pečlivě a soucitně zabývat; na Priss akorát štěkla, aby jí pomáhala držet jeho břišní dutinu otevřenou, než nacpe zpět střeva.

A Priss vysvětlila: „Tento muž je císařský voják, zraněný vašimi bandity. Je nezbytné zachránit jeho život!“

Pokud jsem viděl, většina anglických vojáků už pochopila, že bude lepší přetrpět nějaký čas v našem zajetí než bídně zajít ve stepi hladem a žízní, nehledě k četným zraněním. Teď vylézali ze svých úkrytů, přicházeli k nám, odevzdávali zbraně a vzdávali se, jednotlivě i po celých oddílech. Kromě Priss se k nim většinou každý choval slušně.

Llago di Rienzi, Omar, Yamanaki a někteří další vymysleli zajímavý plán: jednat se zajatými vojáky neevropského původu odlišně. Charry to schválil; jinak se jevil poněkud nepoužitelný, takže praktického velení se ujal Tomáš Baarfelt. Osvědčený praktik, znalý jemných fines diplomacie.

„Nenásilně rozhlašte něco v tom smyslu: jsme ochotni přijmout každého, kdo se bude chtít usídlit v Arminu. Samozřejmě s celou rodinou, zajistíme jejich přesídlení. Dostane půdu o výměře dle možností, místo pro postavení rodinného domu a tak dál. Detaily později. Prozatím bude v postavení řádového otroka, ale později může získat občanská práva...“

„Myslíš, že o to bude někdo stát?“ zeptal jsem se.

„Zatím to nerozhlašujeme z veřejného řečniště,“ opáčil s úsměvem, „Vydal jsem příkaz, aby se to nenápadně rozšířilo. S tím, že kdo se přihlásí dřív, bude mít lepší možnosti. Potřebujeme osadníky a představuji si je jako věrné a oddané, pilně pracující lidi. Šlechty máme dost...“

V šíření podivné šeptandy jsou naši přátelé mistři. Oficiálně samozřejmě nikdo nic neslíbil, ale všelijakých zvláštních informací kolovala spousta, zejména mezi podrobenými národy. Některé dokonce už dřív...

Například Ian dostal možnost postarat se o některé ze svých skotských krajanů. Byl zajatec a oni samozřejmě také, ale když se přimluvil, nemuseli do Prissina tábora, ale zůstali osobními zajatci jednotlivých bojovníků, což bylo oficiálně možná horší, ale ve skutečnosti měli vcelku volnost. Jak to s nimi bude dál, se uvidí.

Jak ubíhal čas, pozvolna jsme se ujišťovali, že už nám nehrozí bezprostřední nebezpečí. Samozřejmě existovala možnost, že se někde ještě potulují nějaké oddíly, které by nás mohly napadnout, už proto, aby osvobodily své nadřízené; ale snad se nenajde nikdo, kdo by je tolik miloval. Každopádně, než se pohneme dál, bylo zapotřebí pojistit vítězství a ujasnit si, jaká je teď situace a co s tím případně dělat.

Postupně jsem se dozvídal, kteří mí přátelé padli a kteří zůstali (zatím) naživu. Potkal jsem Wa-gaha; z jeho psího pluku zbyla sotva třetina, ale on sám byl živ, pouze skákal po třech, neboť přední packu mu nějaký voják usekl šavlí. Přežili Artanna, Aflargeo, Tannarrwaghirr i Ao Harrap; přestože se zraněním, byl naživu i Tawarr. Lukáše Anczewskiho přinesli opět těžce raněného, ale nevypadalo to beznadějně. René le Mogniére byl přinesen v bezvědomí s rozbitou hlavou. Lebku měl tvrdou a vylízal se z toho; useknuté ucho mu však už nikdo nemohl nahradit. Vrátil se princ Omar, i když z jeho arabské jízdy zbyly ubohé trosky. Vrátil se Llago di Rienzi, přežili Dunbar i Ernaye Lasquier. Černí střelci prince Kwenzoriho přežili sotva z poloviny, ale jejich velitel to přesto bral s optimismem a tvrdil, že je schopen absolvovat s nimi ještě jednu bitvu.

Zato z Reortů zůstalo naživu jen velmi málo; částečně pro divokou odvahu, která jim byla vrozena a k níž patří i naprosté pohrdání smrtí. Reortská jízda zahynula s vlajícími prapory a bojovým řevem; i když si byli vědomí, že je čeká smrt, šli jí vstříc hrdě a bez bázně. Stejně jako Tašša věřili, že kdo padne za svoji vlast, stane se nesmrtelným v legendách.

Zvláštní osud potkal reortskou čarodějku Alt'Ankh. Po celou dobu bitvy povzbuzovala svůj národ zpěvem válečných písní; teprve po vítězství se odmlčela, nikdo neměl čas se o ni starat a když ji konečně začali postrádat a hledat, zjistili, že jí námahou puklo srdce.

„Ona chtěla zemřít,“ vysvětlila jedna z jejích průvodkyň, „Nenašla by pro odchod vhodnější chvíli, než je tato.“

Nachomýtl jsem se k podivné diskusi, kdy se dva bojovníci, kluk a holka, hádali s nějakým lykantropem na téma vhodných smutečních obřadů. Reorti sice nepovažují důstojné uložení své kožešiny na věčnou památku za tak nezbytné jako tygři a leopardi, nicméně nějaké obřady by se vykonat měly. Taky proto, aby byl spokojen Wašoriwe, jejich pán.

A to byl právě důvod jejich sporu. Někdo (neví se kdo) si prostě nepřeje, aby se konalo jakékoliv uctívání jakéhokoliv božstva. Proč? Vysvětlovali to různě, ale jejich argumenty jsem jednoduše nepochopil. Má to něco společného s Denisovým rozhodnutím přivolat na pomoc démony. Podle mého to bylo nezbytně nutné; někteří jiní ovšem... A jako vždy, nikdo se k ničemu jasně nevyjádřil, každý jen krčil rameny, dělal nepochopitelné narážky a když byl přinucen něco říct, řekl: Já tomu nerozumím. Dělejte si, co chcete.

Diskuse ještě nebyla skončena, když mě odvolali s tím, že se vrátil Yamanaki z vyrabovaného tábora; z jeho lidí zůstala taky sotva polovina, a ti všichni vlekli rance s kořistí. Tošio sám přivezl prapory a plukovní pokladnu, zavazadla generála a štábu hlídali spolehliví důstojníci. Proč bych měl být u průzkumu dokumentů, mi zpočátku nebylo jasné.

Tak se stalo, že jsem byl při tom, když kardinál Baarfelt otevíral tu plukovní pokladnu. Kromě žoldu pro vojáky, který už nikdy nedostanou, se tam nacházela řada tajných plánů a jiných dokumentů, ale Dianu nejvíc zaujal prostý list papíru bez hlavičky, vložený do hnědé obyčejné obálky, na níž nebyla napsána žádná adresa. Dopis byl psán anglicky a zněl:

„V příloze zasílám stvrzenku na polovinu dohodnuté částky, čímž současně potvrzuji její přijetí, jak mi sdělila moje banka. Prosím, aby i zbylá část dohodnuté ceny byla převedena stejným způsobem na moje konto.

Přestože souhlasím s výší této odměny, trvám na tom, že je třeba ještě jednou přehodnotit další otázku, tj. výši podílu na získaném pokladu. Jsem ochoten připustit, že můj původní požadavek dvanácti procent je v současné době nereálný a jsem ochoten od něj ustoupit; avšak v žádném případě nemohu přijmout Vaši nabídku. Osmiprocentní podíl, který mi nabízíte, bych musel považovat přímo za urážku portugalského šlechtice, kdybych si nebyl jist, že jste mínil tuto cifru pouze žertem. Domnívám se, že bychom se snad mohli dohodnout na deseti procentech; je to pro mne krajně nevýhodné, jak jistě i vy sám pochopíte – ale jsem nucen tuto dohodu přijmout už z toho důvodu, že nemám žádnou kontrolu nad celkovou hodnotou získaného jmění a musím se spolehnout jen na Vaše čestné slovo – ač samozřejmě Vaší osobě plně důvěřuji.

Dále Vám potvrzuji, že v souvislosti s naší dohodou nebude pohybům a operacím Vaší armády na území portugalské kolonie Mosambiku činěno překážek; spolehliví velitelé různých složek dostali už v tom směru patřičné instrukce. Pokud by došlo k nahodilému prozrazení nebo nemístnému vměšování do vašich záležitostí ze strany druhých osob, slibuji potlačit veškeré tyto nevhodné akce.

S pozdravem don Hieronimo Quardas de Rapa.“

„To je vysvětlení, jak se objevila anglická armáda na území Portugalska,“ řekl kardinál Baarfelt, „Don Hieronimo Quardas je portugalským guvernérem v Lourenço Marques; zřejmě dostal tučný úplatek, aby zavřel obě oči a zalepil je i jiným...“

Charry vypadal příšerně; hrůza z bitvy teď na něm ležela plnou vahou. Jen cosi nezřetelně zamručel a mávl rukou. Zato Diana se krutě ušklíbla:

„Guvernér! A čeká na desetiprocentní podíl na reortských pokladech. No dobře, dáme mu, co si ten pán zaslouží...“

„Má to něco společného se mnou?“

„Určitě, Willi. Skončil přímý boj, teď budeme muset vyjednávat.“

Charry opět něco zavrčel. Ze tří čtvrtin to byly sprosté kletby.

„Ale ano, vyjednávat!“ trvala na svém Diana, „Karavana stále pokračuje ve své cestě, brzy již bude na obydleném území. Ne že bych se bála, ale nebylo by moudré dělat větší rozruch, než je nezbytně nutné. Musíme...“

„...nakopat jim prdel!“ navrhl Charry.

„Jistě. Ale elegantně. Budu tě možná potřebovat, Willy. Zatím si odpočiň; všichni si musíme odpočinout...“

Té noci se mi zdály hrozné sny, ale to se mi stává velmi často. Vlastně si nejsem jist, zda byly skutečně hrozné. Byly plné krve a zabíjení, avšak zvítězili jsme a porazili nepřítele, tak co...? A byla při tom řada osob, které už nežijí. I žen, které jsem... s nimiž jsem sdílel lože.

Časně ráno jsem se vzbudil jako zmlácený. Možná by mě nechali spát déle, ale už jsem neusnul, převaloval jsem se na lůžku tak dlouho, až jsem vstal a šel se podívat k ohni, co se děje. Nedělo se celkem nic, všude spousta hlídek a vědomí, že den bude náročný. Jinak...

Doběhl ke mně nějaký kluk, čerstvě povýšený na rytíře. Za zásluhy, samozřejmě. Jaké hrdinské činy vykonal v bitvě, se naštěstí nechlubil, jenom mi vyřídil, že bych měl být zodpovědný za řádný přesun zajateckého tábora. Mou první podřízenou je Priss coby přímá velitelka, já jsem tam na to, abych ji krotil, kdyby začala řádit moc.

„To je přímý rozkaz císaře?“ zeptal jsem se.

Kluk na mě chvíli zíral jako na idiota. Neměl tušení, odkud rozkaz vyšel, ale neuměl si představit, že by něco mohlo být v nesouladu s císařovou vůlí. Byl FF s napojením na telepatický cowen.

Kdosi uvařil čaj; nechal jsem si nalít, vyfasoval misku těžko identifikovatelné hmoty a dvě chlebové placky. Neřekli to, ale měl jsem podezření, že do večera toho víc nedostanu, tak jsem to spráskal do posledního drobtu. Už jsem si odvykl plýtvat jídlem.

Pak jsem poodešel kousek za tábor.

Na opuštěném místě tam visel za zápěstí Denis. Ve volném prostoru, ničím nezadržován, se volně otáčel, jako by se jen kýval ve větru. Z nějaké jiné reality jej šlehaly špičky mnoha bičů; vycházely odnikud a mizely nikam, jen na okamžik se dotýkaly jeho kůže a zanechávaly na ní krvavé šrámy. Jak se otáčel, měnila se místa dotyku, až se postupně celé tělo pokrývalo sítí drobných bolestivých ran. Ty se téměř okamžitě samy od sebe hojily, vzápětí však biče způsobily nové. Oči měl zavřené, ve tváři výraz rezignace.

Strnul jsem hrůzou. Jaká síla mu tohle může působit?

Pak jsem pochopil, že to dělá on sám.

Ucouvl jsem. Sotva jsem udělal pár kroků, už jsem ho neviděl. Dodnes mi není jasné, zda jsem to spatřil jen nedopatřením, nebo mi to bylo umožněno. V každém případě jsem byl otřesen ještě víc než předtím.

Větší část dopoledne se nedělo nic, jen jsme čekali, až dostaneme rozkaz se pohnout vpřed. Nikdo z velení se už neukázal. Moje první podřízená Priss lítala sem tam jak utržený vagón a zběsile ječela na každého zajatce, který jí neprozřetelně přišel do cesty. Nechal jsem ji; ať si dělá co chce, hlavně když neotravuje mne.

Pak jsme dostali příkaz přemístit se co nejrychleji někam, kam jsme ještě nevěděli, kde to bude, ale opravdu co nejrychleji, nejlépe ihned! Priss se vyhoupla na koně, zatočila nad hlavou bičem a rozječela se tentokrát na své pomocníky, většinou černochy z podřízených kmenů. Během pochodu vydávala rozkazy pouze jim, zajatce neuznávala za schopné ji chápat. Jel jsem v čele oddílu, po mém boku spojky Rudi a Michal; jevili se vhodní.

Při nějaké pauze se mnou zkusil promluvit plukovník Barret, ten bystřejší z velitelů. Byl bych mu rád něco odpověděl, ale sám jsem nevěděl vůbec nic. Generál byl v hluboké depresi, čemuž se nedivím.

K mému mírnému překvapení systém Priss skvěle fungoval. Již během prvních hodin se mezi zajatci začaly projevovat tendence jí podlézat a všemožně ji uctívat; vynikali v tom zejména někteří seržanti a kaprálové. Takové osoby vychovává systém armády; ať je velitelem kdokoliv, je nutno ho poslouchat. Pro prosté mužstvo se toho moc nezměnilo, stále museli poslouchat. A nosili mnohem méně nákladu na hřbetě, ubyly zbraně a část vybavení.

Když nám bylo dovoleno zastavit se k polednímu odpočinku, navštívila nás Panna. Včera to vypadalo, že se s Priss navzájem zakousnou, teď kupodivu byly nejlepší kamarádky. Snad že něco potřebovala? No jistě: někdo dostal nápad, že by naše těžce raněné mohli nést dva až čtyři zajatci. No samozřejmě, proč ne? Priss, zařiď to!

Priss zavelela pozor a nástup do útvarů. Pak procházela osobně mezi řadami zajatců a vybírala silné jedince, schopné takové služby. Vysvětlila jim, že je to jejich skvělá šance uniknout zpod jejího velení; ovšem rozhodně nikomu nedoporučuje, aby se zkusil osvobodit docela a uprchnout do stepi, neboť bychom za ním poslali smečku divokých psů s obzvláště velkými zuby a jemným čichem. Na ukázku se v jednoho proměnila; ani jsem netušil, že to umí.

Muži nebyli nadšeni představou, že čtyři chlapi sestaví nosítka, uloží na ně raněného lva a ponesou řadu mil, až k pobřeží. Priss ani nežádala, aby nad tím jásali, jen aby uposlechli. V případě neuposlechnutí slíbila, že dotyčný bude rýt nosem rozpálený písek tak dlouho, až pochopí, že lepší je pro něj poslouchat. Obzvláště vzpurné jedince si poznačí a věnuje jim dlouhodobou výchovnou péči; jak bude vypadat neřekla, ale naznačila, že by to nepřála ani svým největším nepřátelům.

Tehdy se pokusil se mnou opět promluvit plukovník Barret: „Pane von Lehndorffe, prosím... je skutečně nezbytné nechat tu holku tak řádit?“

„Příkaz císaře je co nejrychleji pokračovat k pobřeží. Musím ho splnit. Slečna Priss používá poněkud brutální metody, ale zjevně účinné.“

„Myslím tím: skutečně chcete, aby čtyři lidé nesli jedno zvíře?“

„Pane plukovníku, termín zvíře lze jinými slovy říct: myslícího tvora odlišné tělesné stavby. Pojem zajatci lze také říct: nemyslící, obtížné osoby, které je pro nás zbytečné živit a kteří nám jenom překážejí. Uvažujte!“

„Takhle posuzujete situaci vy?“

„Tak ji především posuzuje císař. Jsem jeho důstojník. Poslušný důstojník.“

„Mohlo by se stát... Co kdybychom třeba ty rozkazy odmítli?“

„Obávám se, že Priss by to viděla nesmírně ráda. Mohla by začít řádit.“

„To, co předváděla doposud, ještě není řádění?“

„Zatím pouze mírná, hravá forma. Taky umí být tvrdá.“

„A vy ji nedokážete, nebo nechcete zastavit?“

„Myslím, že v tom případě bych byl odvolán a nahrazen někým jiným.“

Barret o tom chvíli uvažoval. Pak dal pokyn, aby se nevzpouzeli.

Výjimku tvořili příslušníci horského kmene. Podle znalců to byl některý kmen Gurkhů ze země zvané Nepál, nikoliv poddaní, nýbrž najatí zabijáci. To mi bylo celkem fuk; vzal jsem na vědomí, že se s velením nějak dohodli, že si smějí ponechat svoje křivé nože zvané kukri a budou vykonávat funkci jakýchsi dozorců nad jinými zajatci. Jejich velitel po poradě s lámou prohlásil, že se do služeb Angličanů již nevrátí, raději požádá, aby je vzali do Arminu. Charry souhlasil.

Tento příklad povzbudil mnohé domorodce z Indie, Afghánistánu a podobných končin. Již prvního dne jsme dostali množství opatrných dotazů; tím víc se jich obracelo na Omara, Llaga a jiné, od kterých mohli očekávat větší pochopení. Odpovědi dostali taky patřičně opatrné, leč souhlasné.

Večer jsme byli ustájeni na místě, kde nebylo vůbec nic, jen pustá step. Prostě tam stál nějaký leopard s kopím a vzkazem, že právě tam máme tu noc tábořit; nic dalšího nevěděl či nechtěl prozradit. Nedivil jsem se, dokonce ani nerozčiloval; že jsem ze štábního důstojníka poklesl na obyčejného velitele zajateckého lágru? Kdo ví, co se děje ve štábu!

Večer mi stručně referovali Rudi s Michalem. Pro ně bylo nejdůležitější, že mám reálnou šanci stát se v řádu komthurem; skvělá kariéra! Já jsem spíš zíral, vůbec jsem se necítil být Templářem a trvám na tom, že po skončení expedice se vrátím domů do Německa. Koukali, potřásali hlavami a nezdá se, že by moje námitky pochopili.

Vrchní velení měl Tomáš Baarfelt. Charry, Denis i ostatní už sice plnili své povinnosti, ale jejich chování bylo lhostejné až letargické. Karavaně velela Diana, do ostatních důležitých funkcí byli neprodleně jmenováni ti nejbližší, kdo byli po ruce. Řekl bych, že ve velení byl ještě zmatek, jako po každé velké bitvě. Především se nedostávalo vojáků.

Když jsem obcházel a kontroloval zajatce, pokusili se Reynolds a Barret se mnou promluvit. Zatímco generál mne zahrnul záplavou stížností a protestů, Barret se choval realističtěji; chtěl si promluvit.

„O čem?“

„To je právě to, o čem chci mluvit. Nevím o čem. Vím jenom, že jste mezi těmi lidmi dokázal přežít několik let. Chtěl bych to umět taky.“

Chvíli jsme na sebe mlčky zírali. Pak jsem řekl: „Pusť ho!“

Doprovázel mě svalnatý moran s patřičně nebezpečným kopím. Uvolnil Barreta a dovolil mu odejít se mnou; když to viděl generál, strašně se rozzuřil. „Já jsem tady velitel! Já mám právo vyjednávat!“

„Já rozhoduju o tom, koho vezmu k výslechu a kdy!“ zarazil jsem ho.

Sedli jsme si k ohni; nejbližší dívka mu nalila čaj. Barret si sedl, upíjel a mlčel; přemýšlel co říct. Nechal jsem ho, času bylo dost.

„Jak jste tady dlouho?“

„Špatně položený dotaz. Kdysi jsem se zúčastnil války v Německu a oni mne zajali. Od té doby se stále setkáváme. Obvykle mě pošle... naše vláda. Chce být informovaná, pochopitelně. Skutečně jsem něco jako... atašé. Vlastně jediný cizí diplomat u císařova dvora.“

„Jak se vám to podařilo?“

„Ani nevím. Tak nějak si na mě zvykli. Přestali mě brát jako cizího.“

„To jsem si všiml. Je to tím, že nosíte... hm, podobný kostým?“

„Také. Zvykl jsem si. Většina oblečení, co nosíme, je iluzorní. Vytváříme je mentální vizuální projekcí. Naučil jsem se to od nich...“

Barret chvíli uvažoval. „Tu válku jste tehdy prohráli, ne?“

„Samozřejmě. To přece víte.“

„Mají ve zvyku každého, koho porazí, zaintegrovat do svého systému?“

„Vlastně ano. Dost výstižně řečeno!“ Všiml jsem si, že mu to docela rychle zapaluje; z toho chlapce ještě něco bude!

„Jak dlouho... takové oboustranné zvykání trvá?“

Zasmál jsem se. „Jestli správně chápu, chceš vědět, kdy tě vezmou mezi sebe. Není to tak jednoduché. Mají svůj systém, někomu může připadat nepříjemný. Slyšel jsi někdy o sondování mozku?“

„Slyšel jsem ledacos. Ale nevěřím tomu.“

„Doporučuji, abys urychleně uvěřil.“

„Takže – ten otrapa Brandon měl skutečně pravdu?“

„Rozhodně toho věděl dost. Tys ho neměl moc rád?“

„Byl to nafoukanej podrazáckej parchant. Dobře, že jste ho zabili.“

„Hezky nám fandíš. Jestli si to taky doopravdy myslíš...“

„Teď bych měl říct: do hlavy mi nikdo nevidí. A ty řekneš: to je právě omyl. Protože vy máte metodu, jak se do tý hlavy podívat?“

„Přesně.“

„Ty to taky umíš?“

„Moc mi to nejde. Jsem začátečník – a nepříliš talentovaný.“

„Takže něco přece jen umíš!“

„Pár nejběžnějších triků. Takových, co každý.“

Drbal se na nose, kousal si rty a uvažoval, jak položit další otázku.

Ulehčil jsem mu to: „Jeden z důležitých faktorů je osudová předurčenost. Víš, co to znamená?“

„Něco si pod tím pojmem představuju, ale... nevím.“

„Aha. Jaký máš názor na Boha?“

„Jsem řádný člen anglikánské církve.“

„Takže bys měl být tak trochu věřící. Templáři věří, že osud každé živé bytosti je předurčen boží vůli. Jich, mne i tebe. Takže jestli tě akceptují nebo zavrhnou, o tom rozhoduje taky Bůh. Jasně a jednoznačně.“

Zasmál se, trochu nervózně. „No jistě, Bůh rozhoduje o všem, o tom nikdo nepochybuje. Ale tu jeho vůli prosazují nějací lidé, ne?“

„Chyba. Ti lidé se rozhodují na základě vyšší vůle. A pozor, ne každý je křesťan. Jejich chápání vyšších bytostí je značně složité; vlastně je to nejoblíbenější koníček většiny přítomných. Prakticky to znamená, že cokoliv je podmíněno jejich souhlasem.“

„No jasně, rozumím. Chceš tím říct, že když mě nebudou chtít, vymluví se na nesouhlas nějakých svých barbarských božstev. Už je mi to jasné!“

„Vůbec ne. Mluvím o konkrétním souhlasu konkrétních bytostí!“

„To bychom museli uvěřit, že nějaké takové opravdu existují!“

„Ano, správně. Opakuju otázku: věříš v Boha?“

Rozčílil se. S obtížemi shledával argumenty: „Samozřejmě věřím. Jako v... odosobněný morální princip, něco... nehmotného, nepoznatelného...“

„Začni hodně rychle chápat Boha jako konkrétní osobu, která je schopná se velmi aktivně projevovat. Nemám teď na myslí zrovna Nejvyššího; u toho si nejsme moc jistí, ale v případě polobohů nebo tak zvaných starých bohů...“

„Někdo je někdy viděl?“

„Já a všichni, co jsou tady.“

„Tys je...“ zaváhal; v očích měl napsáno, že mě považuje za blázna.

„Přesně takhle jsem koukal taky. Ano, viděl jsem je, mluvil jsem s nimi. Měl jsem s něčím podobným pohlavní styk. Stačí?“

„Jaký to bylo?“

„Božský.“

Opět se nějakou chvíli drbal na nose. „Podle učení církve jsou... byli ti všichni po příchodu Ježíše zrušeni a prohlášeni za ďábly. Nebo tak nějak. Já přesně nevím... jo, už vím: Byla jim odebrána moc!“

„Správně a dost výstižně. Na území, kontrolovaném určitou církví. My jsme ale na území více méně neutrálním. A ďáblové, jak jsem je já poznal, jsou daleko víc věřící než třeba ty. Prosadit vůli Boží je jejich vášeň! Berou to jako možnost dostat se do lepšího postavení.“

„Prosazovat... vůli Boží? Tím chceš říct, že vy jste v právu a my ne?“

„Heleď, já bych to nechtěl rozmazávat. Mohl bych samozřejmě, teologických přednášek jsem absolvoval hromadu, ale...“

„Jo. Takže ty staré bohy oni požádali o pomoc proti nám?“

„Ne tak docela. Jak jsem to slyšel já, tohle nebyli bohové, nýbrž démoni. A čerti, případně bytosti z jiných světů. Spřátelených. Rozdíl je v tom, že bohy je třeba o pomoc prosit, kdežto démoni se s ní přímo vnucují. Denis je nechtěl, nepřipadalo mu správné být zavázán za pomoc ďáblům. Ale když jsme prohrávali, nakonec jim to dovolil.“

„To, co... s čím jsme bojovali, byli ďáblové?“

„Z větší části ano.“

„Aha. Máte ještě víc takových?“

„Máme ty samé. Další maličkost: oni jsou nesmrtelní. Lidskými prostředky jim nedokážeš ublížit. Může je zlikvidovat někdo na vyšší úrovni než oni. Kdo se pohybuje v prostoru vyššího řádu, víš?“

„Co je prostor vyššího řádu?“

Pokoušel jsem se mu to vysvětlit; dost jsem u toho koktal.

„Chceš říct, že v našem světě žijí nějací takoví...“

„My žijeme v jejich. Oni do našeho vstupují a odcházejí...“

Opět dostával čím dál větší vztek. „To si s náma můžou dělat, co chtějí?“

„V podstatě ano. Někteří naši si s nimi umějí poradit, ale... koukni, ty snad nemáš žádný nadřízený? Tak čemu se divíš?“

„Moji nadřízení jsou aspoň lidé!“

„Víš to jistě? Pro zajímavost, dokážou se taky přestrojovat...“

Vztekle kopl do ohniště, až vyletěla kupa jisker. „Že já víc neposlouchal toho lumpa Brandona! Mohl jsem aspoň vědět, na co tady narazím!“

Chvilku jsem ho nechal vařit ve vlastním oleji.

„Ta poznámka o lidech ukazuje na nevhodnou úchylku: antropocentrismus. Ty zřejmě máš nesmyslné předsudky vůči nelidským bytostem; těch se budeš muset rychle zbavit!“

„To jsem už pochopil. Pro vašeho císaře jsou cennější lvi a leopardi než naši vojáci. Kdo ví, jestli ne taky koně a krávy!“

„Krávy má rád Kršna ve své podobě pasáčka Góvindy. Oblíbené božstvo císařovny, takže si před ní pro jistotu dej pozor na hubu. Ale tentokrát myslím spíš trochu níže postavené. Například Mistr Čaroděj Denis má dceru Axhar, která je čert. Momentálně nabrala dost bodů tou pomocí; takže kdybys potkal krásnou tmavou holku s Baarfeltovským ksichtem, rohama a ocasem, tak ji pro jistotu neprovokuj. Ani její kamarádku Červené Kopýtko, ta vypadá podobně, akorát má vlasy a srst víc do červena. A rohy...“

„Ty si děláš srandu! Do prdele, ty si ze mě děláš šoufky! A já ti to žeru!“

„Nedělám si srandu, protože skutečnost je dostatečně zábavná i tak. Stačí si trochu nedat pozor a ona se ti ukáže; nepovažoval bych za špatné řešení, kdybys ji patřičně potěšil, mohla by ti pomáhat...“

„Potěšil?“

„Sexuálně. Ty dámy mají velice rády sex. A mentální propojování; při tom milování ti důkladně propátrají mozek a zapíšou tam, co budou chtít. Když se jim zlíbí, řadu velice užitečných informací!“

„A budou za to chtít úpis podepsaný krví?“

„Ne. Spermatem. Jednou jsem se zkusil zeptat WZ, co s ním dělají. Mínění se různí, ale není vyloučeno, že se takhle rozmnožují. Vytvářejí bytosti, které jsou kombinací člověka a čerta. Nebo démona. Něco takového.“

„Nemají dost vlastních?“

„Těžko říct. Víš, taky nevím absolutně všechno! Něco mi řekli schválně, něco se nějak prozradilo a něco nezná ani cowen. Dohadujeme se...“

„Není to nebezpečné, paktovat se s ďábly?“

„Je to mimořádně nebezpečné. Vyspělejší čarodějové to odmítají; kdyby se válka dala vyhrát jinak, nikdy by je nezavolali. Jenže to oni vědí, proto si zkrátka počkali. Bohové v poslední době přestali reagovat. Vím proč, ale tobě bych těžko vysvětloval všechny okolnosti.“

Sevřel si hlavu do dlaní a mírně jí kroutil. „Říkáš spoustu divných věcí. Ani nevím, jestli tomu vůbec mám věřit!“

„Nevěř. Já tomu taky nevěřím. Snažím se najít rozumnější východisko, ale nemá to smysl. Cítím se dost hrozně.“

Opět chvilku uvažoval. „Dej mě zavřít zpátky. Musím si všechno promyslet. Připadá mi to hrozně složité a neuvěřitelné. Já...“ mávl rukou, pak ho něco napadlo a pokračoval trochu veseleji: „Ale mohl bys mi aspoň prozradit, jak děláte ty vaše zvláštní zbraně. Hodně jsem slyšel, že když někdo z vašich potřebuje... třeba meč, sáhne jen tak do vzduchu a má ho!“

„To není meč. Je to pouhá iluze.“

„A tou iluzí ti krásně usekne hlavu. Pak ho klidně nechá zmizet!“

„Ano, tak to je. Počkej, jestli se to podaří...“ Natáhl jsem ruku a pokusil se zhmotnit jablkový štrúdl. Snad že jsem se chtěl předvádět, podařilo se mi to dokonale. I s babiččinou malovanou mísou.

„Hezký! Jak jsi to dokázal?“

„V podstatě iluze. To jídlo neexistuje. Ale dej si a dobrou chuť!“

Samozřejmě ochutnal a olizoval se, nic tak dobrého jim Priss nedávala.

„Jak to, že to neexistuje? A jak jsi to dokázal?“

„Všechno je iluze, přelud smyslů. Jenom se ti zdá, že jsi něco jedl. Zkusil jsem ovlivnit tvoje smysly a vsugerovat ti to.“

„Dobře. A jak to, že takovou iluzí můžeš někoho zabít?“

„Je to něco jako výboj energie. Jak se to dělá, by ti nejlíp vysvětlila některá wézetka. Při milování, to se rozumí..“

„Proč mě chceš vší mocí spářit s některou z těch holek?“

„Já rozhodně nechci. To by chtěly asi spíš ony. A nevím, jestli hned; asi budou ještě otřesené po té bitvě. Ztratili jsme řadu kamarádů...“

„My taky! Jestli si myslíš...“ zarazil se, radši si hodil pusu na zámek. „Víš co, dej mě opravdu radši odvést!“

Nechal jsem ho odvést. Pak jsem šel spát.

Zrovna moc dobře jsem se necítil.

Příští den se toho moc zajímavého nedělo. Celý den jsme jeli; potkali jsme několik spojek, některé nám vyřídily upřesňující příkazy. Karavana nezadržitelně postupovala, bohužel stále příliš pomalu.

Večer Priss vyšpekulovala další vylepšení své činnosti.

„O čem ses to včera bavil s tím plukovníkem?“

Stručně jsem jí to objasnil. Chvíli usilovně uvažovala, pak řekla:

„Potřebujou školení jako prase drbání. Udělám jim přednášku!“

„Ty a přednášku? To snad nemyslíš vážně?“

Naježila se podstatně méně, než jsem čekal. „Budeš se divit! Myslíš, že nejsem schopná udělat jim patřičnej výklad, nebo co? Po večeři je nechám nastoupit na apelplac. Budou mrkat na drát, pacholci!“

A skutečně, po večeři všechny nahnala na shromaždiště. Měl jsem strach, že ti zadní nebudou nic slyšet, ale použila magie. Stejně dokázala promítat obrázky, jen tak do prostoru. Další technologie, kterou se přiučila od hostí. Skoro bych si jí začal vážit.

„Tak koukejte, vy pitomci, včera jste nám položili dotaz ohledně plnění příkazů starých bohů. Doporučuju vám, abyste se snažili jim vyhovět; jsou obvykle dost vzteklí, když se jim něco nezdá.

Já jsem teda Američanka, jak jste určitě poznali na přízvuku. Proto jsem se soustředila na studium amerických kultur; taky proto, že jsou podstatně zajímavější než evropské. Tak například, vezměme si za základ kulturu dnes již vyhynulého národa Mayů. V jejich mythologii existovala dvojčata, lovec Hunaphu, který je obvykle ztotožňován s planetou Venuší a Xbalanque, jemuž se taky říká Jaguáří Slunce. Ti dva putovali do podsvětí Xibalha, kde byli nuceni procházet domem chladu, domem nožů, domem upířích netopýrů a dalšími velmi nepříjemnými místy. Pak hráli míčem o své životy; tu hru jejich otec prohrál a byl obětován, ale oni zvítězili a později se sami stali bohy...“

Jeden z důstojníků, kteří seděli v první řadě, zvedl ruku jako ve škole.

„Nezlobte se, slečno, to je jistě všechno velmi zajímavé, ale nechápu, na co by nám měly být tyhle pitomosti dobré!“

Priss po něm práskla bleskem. „Na to, ty pitomečku zasranej, aby ses to naučil nazpaměť a když tě o půlnoci vzbudím, dokázal to zopakovat! Jinak budeš dostávat výprask každý den, dokud se to nenaučíš!“

A protože nikdo jiný se už nevzpouzel, pokračovala:

„Pro vás ostatní: mohlo by se vám stát, že se setkáte s uctívačem některé z těch bytostí. Někdo ze začínajících čarodějů se o tom dozví, třeba z literatury, nebo možná navštíví vladařský palác Uxmal v severním Yucatánu, kde se nachází ta slavná Studna smrti. Zasvěcená Yum Chakovi, bohu deště. Do ní byly vhazovány jako oběť nejkrásnější dívky a doprovázeli je stateční bojovníci. Je mi jasné, že by vás potěšilo, kdyby tam hodili mě; to máte bohužel smůlu, nejsem ani zdaleka nejkrásnější. Zato z vás bych si dokázala vybrat vhodnou oběť docela snadno!

Takže pokračujeme: ten, spíš ta WZ si o tom něco přečte a rozhodně se, že bude některého uctívat. Třeba slunečního boha Xbalanque, ten je sympatický, protože je taky jaguár. Zjistí si o něm všechny dostupné informace, postaví patřičný oltář, na něj umístí jeho zpodobení, třeba sochu, ale stačila by i fotografie. Zkusí meditovat; když to dělá dostatečně dlouho a účinně, je možné, že se Xbalanque zjeví, třeba vstoupí do jejích snů. Nabídne jí ochranu a pomoc, ale bude samozřejmě požadovat oběti, na které byl zvyklý. Pokud se nemýlím, oblíbil si ještě tepající srdce, čerstvě vyříznutá z hrudi...“

Zmlkla a rozhlédla se po posluchačích, ale žádný z nich nebyl ochoten se ozvat a strpět její nelibost.

„Zbožný jedinec dříve či později vyhoví,“ pokračovala s úsměvem, „Zvlášť když si může vybrat z tolika vhodných kandidátů. Jak se sluší, vybere nějakého hříšného ničemu, co si takový osud zaslouží. Mohlo by se stát, že by vybral nevinnou oběť; taková některým bohům dělá taky docela radost. Ale spíš vybíráme odporného hříšníka, je zábavnější při předcházejícím mučení. Víte, když vezmete na mučení někoho absolutně nevinného, sice taky trpí, řve bolestí a tak; ale když má něco na svědomí, snaží se to vší mocí zamaskovat. Což samozřejmě znamená, že na to vzpomíná a usilovně zkouší to utajit. Když se vám podaří číst mu myšlenky, můžete ho vhodnými otázkami stimulovat, aby se trápil tím víc...“

„To už je příliš, slečno!“ vykřikl zase kdosi, „To je odporné!“

„Že? Hrozně ráda dělám takové věci! Víte, hříšníci jsou hrozně legrační. Třeba některý má na svědomí vraždu. Nikdy to nikomu neřekl, ale umlátil ze vzteku nějakou ženskou, která mu nechtěla dát. Tak ho nechám zavřít do vězení, v noci si vytvořím podobu té zabité a přijdu ho strašit. Věřili byste, že někteří hrůzou lezou po zdi? Takový docela uvítá, když je toho konec, může v klidu vystoupit na pyramidu a dát si vyříznout srdce!“

Opět jim věnovala jeden ze svých zářivě okouzlujících pohledů.

„Třeba se chcete zeptat, jak se to dělá, když už opravdu na nikoho nic nevím, nebo to nedokážu vyšťourat. K tomu účelu nám slouží spřátelená zvířátka. Třeba takový jaguár; ten to udělá nesmírně rád, jednak má vrozený smysl pro spravedlnost a jednak, ten Xbalanque je přece jaguáří bůh! Takže jednoduše požádáme nejbližšího kolemjdoucího jaguára, aby očichal přítomné a zjistil, který je mu nejvíc nesympatický. Toho pak hodíme na mučení a ono se něco ukáže...

Nebo třeba roztomilý pejsek, kterému říkáme kojot. Ten je velmi významný, protože je oblíbeným domácím mazlíčkem amerických bohů. Jak jistě nevíte, způsobil dokonce zmatek na obloze; když se Otec a Matka Navahů rozhodli, že pro poučení lidstva zapíší Velký Zákon na oblohu v podobě souhvězdí, ze začátku jim to šlo dobře, ale pak se kojot rozhodl jim pomáhat, škubl zuby za kůži, na které byly doposud nerozmístěné hvězdy rozloženy a všechny naráz je vysypal na oblohu. Od té doby jsou některé umístěné řádně a jiné, jak zrovna napadaly. Kromě toho kojot umí řídit i počasí, přivolává na nepřátele zlý osud a když ho zabijete, osvobodí se ze své kožešiny a přijde vás strašit. No a tohohle miláčka můžeme vyslat na zlého darebáka...“

Priscilla povídala a s potěšením sledovala, jak v posluchačích vzrůstá strach, ale ještě víc odpor a vztek, že je vůbec nutí sledovat tak nesmyslné řeči. Tušil jsem, že je to jen předehra; k něčemu se chystá a mnohým to nebude příjemné. Rozhodně je nehodlá zabít, to nesmí a je si toho dobře vědomá; ale děsit je může! A když na to přijde: vadí mi to nějak?

„Vadí ti to nějak?“ zeptala se a udělala na mne okouzlující oči.

„Nijak zvlášť.“ ujistil jsem ji.

„Víš, jednou bych si přála uspořádat orgie podle mých představ!“ zasnila se a já tušil, co hodlá prosadit: absolutní dominanci a krutou pomstu všem, které považuje za své nepřátele. Je zlá čarodějka...

„Jo, jsem zlá čarodějka! A co? Někdo to dělat musí! Ty mě chápeš, Willi; vystudovali jsme na stejný škole, vnímáme se navzájem a dobře spolupracujeme, akorát v tom sexu nám to moc nejde. Jsme oba dominantní...“

„Hlavní je, že se mi vůbec nelíbíš, já tobě taky ne a když jsme to zkoušeli, nelíbilo se nám to ani jednomu. Takže víš co? Já převezmu hlídku, ty si v klidu uspořádej co chceš, a až tu svoji opičárnu ukončíš, jdi klidně spát. Budu ti krýt záda.“

„Dík,“ řekla a dala mi pusu na tvář, „S tebou je rozumná řeč...“

„A zkus nějak opatrně zapojit plukovníka Barreta. Upozorňuju, velení na něm dost záleží, i já s ním mám určitý plány. Je chápavej, šlo by...“

„Souhlas. Použiju, nepoškodím a vrátím. O.K.?“

Pochválil jsem ji. A uspořádali jsme to tak, jak chtěla.

Ráno nás spojka málem vykopala ze spacáků s přísným rozkazem, abychom co nejrychleji pospíšili dál. Priss, opět plná energie, to vzala jako závazný příkaz a začala ječet ještě zběsileji než normálně. Vyrazili jsme bez snídaně, zato se spoustou hádek, a to jen proto, aby nás o dvě hodiny později další spojka zastavila příkazem utábořit se na místě a čekat. Někde vpředu se něco pochrulo a postup karavany se zastavil, takže budeme muset na tom místě zůstat, možná až do zítřka. Naštěstí tam tekl potok, ovšem pěkně bahnitý. Zajatci se rozložili podél něj, dosyta se napili, vykoupali a naplácali se bahnem proti všudypřítomnému hmyzu, ale hlavně proti slunci.

Sledoval jsem jejich počínání a uvědomoval si, jak u nich postupně dochází ke zdivočení. Zvykli si už být nazí, dokonce se jim to zalíbilo. Zhubli, jejich tváře dostaly dravčí výraz, jaký jsem si zvykl vídat u našich lidí. Kdyby mohli, učesali by se dle výstřední arminské módy a pomalovali si tváře. Zatím bohužel neměli čím. Tak jsem uvažoval: je pravda, že jsem zdivočel já? Možná tak vypadám. Až se vrátím domů do Německa, budu tam šťastný? Dokážu být, aniž by kolem mne neběhaly šelmy a nevídal jsem rozesmáté tváře kamarádů?

Nenápadně se ke mně přiloudal Frank Barret. Tvářil se, jako by kráčel jen tak kolem, náhle si mě všiml a chtěl si popovídat. Umožnil jsem mu to.

„Tu holku jsi za mnou v noci poslal ty?“

„Ne tak docela... ale klidně to vezmu na sebe. Vím o tom.“

„Aha. Očekává se oficiální poděkování?“

„To se ti to tak moc nelíbilo?“

„Líbilo. Včetně toho mozkového sondování. Zajímavé... šlo by to ještě?“

„Když se s ní domluvíš...“

„S jinou. Zkušenější. Priss není nejlepší čarodějka v cowenu!“

„Troufáš si! Zabít by tě dokázala...“

„Vím. Doufám, že to neudělá. Jen tak pro nic za nic...“

Chvíli mlčel. Konečně zformuloval větu: „Mám pocit, že se přestávám bát.“

„Bát... čeho?“

„Čehokoliv. Cítím se divně. Jako kdyby mě někdo najal za herce, který má sehrát roli plukovníka Barreta. Postavili kolem nás divadlo, do něj rozstrkali kulisy a mezi ně další herce, ze kterých každý hraje nějakou roli. Jen zběžně nám naznačili, o čem se hraje, vlastně to vůbec není premiéra, ale nějaká nesmyslná zkouška. Ať říkám co říkám, ať dělám co dělám, nic to neznamená, všichni ostatní hrají po svém a vůbec mě neposlouchají. Ani kdybych tady běhal a křičel a kopal lidi do kotníků, nic se nezmění; každý má jiný scénář a podle něho jede...“

„Pozoruhodná představa!“

„Jenom nevím, zda Miss Priscilla je režisér, nebo další herec.“

„Priss je především protivná nafoukaná holka, která se vší silou snaží zprotivit každému, koho podezírá ze sebemenších sympatií.“

„To bys řekl před ní?“

„To je všeobecné mínění, o kterém velmi dobře ví a pěstuje si to jako výrazný rys své osobnosti. Cítí se dobře, když ji každý nenávidí.“

„Ty také?“

„Občas je mi jí líto. Víš, taková image zlé holky je obtížná, chce to ji pečlivě dodržovat. Nesmíš se smát, když je něco k smíchu. Nesmíš se zapojit do míčové hry, když všichni hrají a baví se při tom. Nesmíš se ani bláznivě zamilovat. Musíš se za všech okolností tvářit odmítavě.“

„Zlá čarodějnice, zosobněné zlo... neodporuje to filozofické teorii, že neexistuje žádné zlo a žádné dobro?“

„Odporuje. Priss se taky vší mocí snaží ji vyvrátit.“

„Proč ji ostatní tak ochotně podporují – když ruší veškeré zásady?“

„Protože jednu takovou si můžeme dovolit. Jsme v podstatě dobří. Abychom to dokázali, dovolíme jedné Priss jednat nepřátelsky. Kdyby takových bylo víc, nepochybně by se změnila i reakce cowenu.“

„Podle tebe osobně: existuje nějaké zlo? Třeba Ďábel?“

„Mluvil jsem s ním. Tedy, ne moc dlouho. Není to příjemný společník. Taky se nesnaží... chm, čertice Axhar se nesnaží, aby byla považována za něco jiného než za čerta. Nezastírá, že bojuje na straně Pekla.“

„Narušuješ veškeré jistoty, ve kterých jsem byl vychován.“

„Nepochybuji o tom. Jsi vychován v přesvědčení o boji Zla a Dobra; teorie Arminů je, že není žádný boj, neboť Zlo a Dobro je nerozpletitelně propojeno a každý z nás je chvíli dobrý a chvíli zlý. Priss se snaží tento axiom vyvrátit a být zlá pořád.“

„Přesto je mi sympatická.“

„Znám lidi, bojující neustále a vytrvale na straně dobra. Protože to vědí jistě, zabijí bez mrknutí oka kohokoliv, kdo je v nevědomosti. Osvobodí tím jeho duši z tohoto hloupého těla a...“

„Chápu. Budu na to pamatovat – a vyhnu se jim.“

Žvanili jsme o filozofii delší dobu; leželi jsme při tom v příjemném polostínu a nechtělo se nám příliš pohybovat. Vhodné zaměstnání.

Potom se odkudsi přiřítila velká skupina jezdců. Vedl je komthur Ernaye Lasquier a ke svému překvapení jsem mezi nimi spatřil nové tváře: u pobřeží přistály lodi a mládež z posádky se rozhodla jet nám naproti. Byli mladí, bezstarostní, veselí – neprošli bitvou. Někteří z doprovodu v ní bojovali a byli vyzdobeni příslušnými jizvami, na což byli hrdí. Hosté si alespoň chtěli prohlédnout zajatce.

Došel jsem k názoru, že si přišli vyhlédnout vhodné partnery k milování. Vypadalo to tak, procházeli mezi zajatci, diskutovali s nimi a děvčata nezastřeně koketovaly. V boji padla spousta mužů, dívky však častěji přežily, díky výcviku WF. Nemyslím, že by hledaly životní partnery, spíš někoho, kdo by je příslušně nabil energií.

Jednou z hostí byla lykantropka zvláštního zjevu. LC jsou jednou ze skupin, které nepoužívají jména, stejně jako černí leopardi Sanmayraqové, leopardí klan Gawírů, Panny... atd. Co se týče LC, jejich zvyklosti bývají velmi často zcela unikátní, platné jen pro toho jednoho. Tato dívka byla tak zvláštní, že stálo za to dát jí přezdívku Bílá Kočka. Zaujala každého; později jsem se o ní dozvěděl aspoň základní informace.

Narozena v Evropě ve významné, vznešené, mocné a nejspíš i bohaté rodině. Od malička vynikala divokou nepoddajností; není divu, podědila to po otci i matce, kteří byli podobné povahy, tak se od začátku vášnivě hádali o kdejakou pitomost, později se rozešli a uzavřeli další manželství s někým podstatně podřídivějším. BK se snažili zkrotit nejdřív sami, pak pomocí školy, internátů a ústavů pro vznešené dámy. Nějakou dobu bojovala (nechala se překládat z místa na místo, dokud jí všude neměli dost), až konečně utekla z domu. Podle Zlých Jazyků totéž učinila kdysi její matka.

Byla by nejspíš skončila v nějakém přístavním nevěstinci, kdyby si jí nevšiml kapitán jedné lodi. Zjistil u ní zajímavý magický potenciál, takže se o ni postaral. Jeho velitelem strážní služby byl lykantrop, velmi vhodný k jakémukoliv bojovému využití. O BK zřejmě svedli tvrdý boj, při němž vybili gang pasáků, jemuž právě patřila. Pak ji odvedli na svou loď a opustili s ní Evropu. Od první chvíle ji nadchla možnost přikrmit svou nenasytnou zvědavost, takže okamžitě začala studovat a pokračovala v tom později na Atanoru i leckde jinde.

Studium jí šlo kromobyčejně rychle. Sotva se rozkoukala, začala měnit sama sebe, jak se jí líbilo. Jaké byly mezistupně, je celkem fuk, já viděl až konečný výsledek, ten byl úchvatný: štíhlá, kočkovitě pružná, po celém těle pokrytá jemnou bílou srstí, na hlavě a hřbetě trochu delší. Uši výrazné, pohyblivé a do špičky, oči s roztažitelnými panenkami, dravčí zuby vyčnívající ze rtů. Dokonalá kombinace člověka a fantastické kočkovité šelmy, nepodobné ničemu, co lze vidět kdekoliv na světě. Přestože dřív pusu nezavřela, teď se naučila mluvit co nejméně; o to víc naslouchala, ale nerada se k něčemu vyjadřovala.

A byla čarodějka. Což je zvláštní, protože lykantropové nemají čaroděje; samozřejmě neřekli proč, vlastně se nevyjádřili vůbec. Ono ani není jisté, zda nějaké nemají; pouze se to předpokládá. Taky si každý myslí, že Valérii nebylo příliš milé, když ji BK opustila a dala se k lykantropům; jen já soudím, že si nedala ujít možnost infiltrovat někoho do odlišné skupiny. Až jednou dokážu odhadnout, co je pravda a co pouhé pomluvy, budu rád.

Ten popis je důležitý z jednoho důvodu: sotva ji Barret spatřil, po uši se do ní zamiloval. Stačilo, že se jejich oči na chvíli setkaly; blýskla po něm zlatým pohledem šelmy a byl její. Což je nejhorší, co se mu mohlo stát; už jsem řekl, že je panna? Tedy Panna, jako řada čarodějek. Nedovolí nikomu, aby se jí dotknul; nevím, co by s ním udělala, ale pochybuji, že by přežil. A z bojovníků by se ani nikdo neodvážil.

Tím víc laškovali ostatní; přítomné dívky (nádherně vyzdobené) si vybraly každá jednoho ze zajatců a elegantně si ho odmanévrovaly do ústraní. Ernaye předvedl svoje mistrovské číslo, změnil se taky na holku a ke všeobecnému pobavení okamžitě sbalil dost nezkušeného mladíčka. Jestli to udělali taky další chlapci, si nejsem jist, ale docela bych tomu věřil.

A pak mi konečně došlo, co se děje. Oni si nepřišli užívat, nebo alespoň nejen to. Přišli doplňovat stavy vhodnými kandidáty; milostný kontakt je důležitý hlavně pro hloubkovou sondu do mysli. Nejdůležitější je schopnost porozumění, správná aura a tak. A proč se při tom nepobavit, že?

Barret dokázal, že ještě nezblbnul tak definitivně.

„Přišli si vybrat nové otroky?“

„Co tím myslíš?“ ptal jsem se rozpačitě.

„Špatná formulace? Jak bys to nazval ty?“

Nenazval jsem to nijak; mlčel jsem.

„Minule si přišli vybrat nosiče pro svoje raněné lvy. Co to bude tentokrát? Zapřáhnou nás do vozů jako koně?“

Opět jsem mlčel. Přemýšlel jsem, jak to říct...

„Tak už mluv! Vidím, že to víš, tak mě nešetři!“

„Znáš vůbec status řádových otroků? Víš, co to znamená?“

„Takže oni doopravdy mají...?“

„Mají. A není to vůbec tak strašné, jak se na to tváříš. Otroci řádu jsou většinou potomci válečných zajatců z dávných dob; otroci v původním smyslu slova, členové rodu, který si je vzal za vlastní. V mnoha případech mají víc vlivu a moci, než kdokoliv jiný...“

„Hm. Rozumím, ale nevěřím. Vysvětli to obšírněji!“

„Ve středověku někdo z rytířů zajal... ne, koupil na trhu své malé dcerce roztomilou černou holčičku, tak v jejím věku, aby si měla s čím hrát. Holky rostly spolu, chodily spolu do školy, pak prožívaly mladé lásky... Jenomže princezna měla odpovědnost za všechno, dokonce i za svoji tmavou družku. Ta nezodpovídala za nic, ale práv měla víc než slečna. Rodit dětí mohla kolik chtěla, řád se o ně postaral. Vychovával je a cvičil jako svoje; a na rozdíl od ostatních jim každý věřil, protože neměly jiný domov než řád.“

„Co když takové děti zklamaly?“

„Jistě, to se mohlo stát, všude je nějaký odpad. Mohli je zabít nebo vyhnat. Zabít mi připadá humánnější; co by si počal takový člověk ve světě, ve kterém se všichni jediným mávnutím stanou jeho nepřáteli? Odejít z řádu znamenalo být úplně sám proti všem!“

„Nepochybuji, že je přesně takhle vychovávali. A výsledek?“

„Dnes existují celé rody řádových otroků po mnoho generací. Jsou na svoje postavení hrdí; taky dost arogantní k ostatním, kdo k řádu nepatří. Poznal jsem jich několik a třeba takový Ba'M'Burru je pěkný mizera. Holky bývají spíš sexuálně rozverné; a samozřejmě čarodějky. Pozor na ně!“

„Počkej, počkej... co ti mimoevropští hodnostáři řádu? Yamanaki, Omar...?“

„Chápu, co myslíš. Jestli jsou ochotni dopomoci svým krajanům k výhodnému místu v řádu. Nepochybně raději, než někomu z cizího národa. Princ Omar už jich naverboval spoustu, každého, kdo je muslimské víry a není ostře proti. A to zas oni nebudou...“

„Chápu. Proto od nás oddělili sipáhí, Gurkhy a askari. Už je asi nevrátí. Ale co ty kluky, které vybírají teď?“

„Obávám se, že ani ty. Jestli si dobře všímám, vybírají je podle vrozené podřídivosti, ne podle inteligence. Což chápu, šlechty mají dost. Potřebují hodné vesnické kluky, kteří udělají, co se jim řekne. Řekl bych hloupé, ale to nebude dlouho trvat, vzdělání jim zajistí. Jestli je pošlou zpátky někdy za rok, budou to už docela jiní lidé než teď...“

Podrbal se za uchem. „Další věc, kterou říkal Brandon. Nedovolte jim nikoho vzít do zajetí. A jestli se někdo vrátí, radši ho zabijte!“

„Brandon jistě věděl, co říká.“

„Co bys nám radil ty?“

„Především bych poradil tobě, abys přestal uvažovat o sobě jako o součásti britské armády. Jestli sis nevšiml, patříš do kategorie infikovaných. To znamená, že by prvního museli zastřelit tebe.“

„Nevšiml jsem si...“

„Já ano. Začal jsi přemýšlet; jeden z důsledků intoxikace. Bude se to stupňovat, až to vyvrcholí naprostým rozchodem se vším, co bylo předtím. Až se vrátíš ke svým, budeš docela jinak hodnotit smysl věcí. A budeš to stále považovat za svá vlastní rozhodnutí...“

„Myslíš, že mě otrávili? Zhypnotizovali, očarovali...?“

„Ne, probudili. Odstranili iluzi. Spal jsi jako dítě, proto jsi věřil pohádkám, které ti vyprávěli tvoji nadřízení. Teď nad nimi začínáš přemýšlet a časem je odmítneš. Nebo ještě věříš na Perníkovou chaloupku?“

„Templáři snad nešíří iluze?“

„Jistěže; ale jsou si vědomi, že jsou to iluze. Náhražka skutečnosti.“

„Kdežto pravda je co?“

„Pravda je souhrn většinou nepříjemných faktů. Neříkám, že všechny pravdy jsou špatné, ale... dejme tomu jedna ze sta je příznivá. Ve starém Egyptě jich bylo tak málo, že posly dobrých zpráv obětovali jako dík bohům...“

„Ty tvoje vtipy!“ zamračil se.

„Tak zkusme uvažovat. Dostal ses do situace, v jaké jsem byl kdysi taky já. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukal a naučil se jí využívat. Teď už to vím, tak ti radím. Nech se asimilovat.“

„?“

„Denis přivlekl kdysi z nějakého jiného světa takovou protivnou zrůdu, napůl člověka, napůl robota, telepaticky propojeného s jinými. Držel ho pro jistotu pod přísným dozorem, protože ti zmetci mají ve zvyku zapojit do své společnosti každého, koho chytí. Tomu se říká asimilace.“

„Děkuji, skvělá rada!“

„Ta věc už je stejně v běhu, tak se můžeš chvilku bránit, nebo souhlasit rovnou. Já doporučuju, aby ses snažil využít všeho, co se ti nabízí. Jednou tě musí propustit a pak s tím můžeš udělat, co budeš chtít.“

„Dovolí mi odejít?“

„Mně to dovolili. Přestože věděli, že nikdy nezradím Velkoněmeckou říši, že budu sloužit císaři a... tak vůbec. Schválily to i šelmy!“

„Na tom záleží?“

„Silně. Císař spoléhá na jejich instinkt... vlastně všichni. Všiml sis, jak každého nováčka očmuchávají a zkoumají? V příhodnou chvíli vydají doporučení velitelům, jestli se hodí nebo ne. Původně zněla dohoda s císařem, že na jejich Ostrov nesmí nikdo, kdo se jim nebude líbit. Teď už to zmírnili, ale... kdo se nelíbí kočkám, nikdy nezíská vyšší postavení. Jsou stále na stráži a zasahují rychle...“

„Všiml jsem si. Řád je používá jako stráže...“

„Jsou dokonalí. Nedají se obelstít ani přesvědčit, a přemoci jenom mnohem větší silou. Nejsou nesmrtelní, to je pravda...“

„Ti neprověření je asi musí dost nenávidět!“

„Vidíš, to mi nenapadlo. Asi ano... ale kde je najít?“

„Musí existovat nějaké... sklepení, katakomby, zapadáky, kde se scházejí zločinci, ne? Každá společnost něco takového má!“

„Jejich určitě taky, ale asi by nám dalo dost práce je najít. Budeš muset počkat, až se takové podsvětí vytvoří.“

Neřekl nic, ale zamyslel se.

Přišel k nám Ernaye... Zpět! Přišla dívka, která si dle potřeby říká Erna, Erin, Irena a nejraději Erinya, dívčí verze mladého komthura Lasquiera. Nic nedbala na rozpaky, s nimiž ji uvítal Barret, usedla a vypadala velmi přitažlivě. Její dráždivá nahota ho velice rozptylovala.

„Tedy... jak bych... prosím, komthure Lasquiere...“

„Klidně mi říkej Eri,“ usmála se, „Jestli máš s mou identitou problémy, zkus mě brát jako jeho mladší sestru!“

Barret si to představil a řekl: „Eeeh... chm!“

„A s laskavým dovolením bych tě seznámila s našimi národními zvyky. Když tě pozvou do šlechtického domu, je nanejvýš zdvořilé při té příležitosti svést sestru, dceru, případně manželku pána rodu. Zvlášť když se sama bude aktivně snažit, aby to dopadlo...“

„Rozumím, slečno Eri. Ovšem připadá mi poněkud trapné...“

„Mít sex s mužem. Pořádně si mě prohlédni; vypadám jako muž? Můžeš si mne důkladně prozkoumat, třeba i osahat. Snad uvěříš, že jsem žena!“

„Viděl jsem... viděl jsem tu... změnu na vlastní oči.“

„Jistě, tomu se nediv. Naučila mě to bohyně Afrodíté. Milá holka...“

„Ano, chápu. Víš, Eri... naše zvyklosti, přece jenom...“

„Vaše zvyklosti přestaly platit. Teď vládneme my.“

„Ano, to... už jsem pochopil. Akorát že... co vyšší spravedlnost?“

„Filosofie? V té jsem extra dobrá; ale filosofické otázky budeme řešit až po vzájemném sladění mysli. Předem se hluboce omlouvám, ale rozhodla jsem se s tebou dnes v noci milovat. Pokud nebudeš souhlasit, bude to pro mne další zábavná hra; nejspíš by mě potěšilo, kdyby ses ubránil, ale to se stane velmi těžko. Jako holka jsem pěkná mrcha.“

Všímal jsem si, jak se v něm vaří vztek.

„Provokuju tě schválně. Nám holkám občas dělá dobře, když se nám milenec chce za něco pomstít. Pro informaci, žiju s Maryškou d'Escambrray, kterou její první manžel, můj bratranec Miguel, naučil vychutnávat si výprask na holou. A protože býváme často propojeni...“

Žvatlala roztomile a vypadala při tom tak krásně, jak jen uměla. Dosáhla tím však, že se Barret uklidnil a nabral rozvahu: „Jak se to dělá?“

„Co jako? Transformace na ženu? To budeš muset ještě hodně studovat!“

„Jenže ty bys mě to mohla naučit zrychleným postupem!“

„To víš od Williho? Nebo dokonce od Priss? No mohla bych, ale...“

„Jaké to má výhody, být žena?“

„Líp se ti daří magie. A víc si užiješ v sexu. Když jsi mladá a hezká.“

„Rozumím. A souhlasím se vším, co vymyslíš.“

Eri Lasquierová na okamžik strnula, pak pochopila a ušklíbla se: „Chytrej kluk.“

Teď bych měl vylíčit parádní orgie, které se té noci konaly. Rád bych, ale musím přiznat, že mě vypnuli, asi abych nerušil; dali mi něčeho napít a od té chvíle mám mírně nepřehledno. Samozřejmě jsem se s někým miloval, bylo to víc kusů, ale netuším, zda lidé či něco jiného. Možnosti jsou různé; během odpoledne a večera se k nám sjela spousta hlídek, složených ze šelem i lidí z různých oddílů. Kdybych chtěl napsat hezký příběh, pochlubil bych se, že jsem svedl Bílou Kočku; ale je to nesmysl. Nedostal jsem ji já ani Barret; zato jeho svedla Eri.

Co dělala celou noc Bílá Kočka? Myslím, že nic.

No a ráno nastal fofr. Každý z arminských bojovníků si během noci vybral dva až tři zajatce, teď je zacvičovali do služby. Přidělovali jim koně, dokonce i zbraně; ti kluci s nimi poslušně odjížděli a ani je nenapadlo něco namítat. Samozřejmě, mohli ty pušky použít proti novým pánům, ale jak by si tím pomohli? Pouze Armini znamenali určitou naději, že se v pořádku dostanou k pobřeží a tím do civilizace. Ačkoliv kdo ví? Někteří se už dali na rameni ocejchovat rudými osmihrotými kříži, aby bylo každému jasné, k jaké armádě teď patří.

Barret taky neměl sebemenší námitky. Lhostejně přihlížel, dokonce popřál vybraným hodně štěstí. Zato generál Reynolds dostal další záchvat vzteku, zuřil a nadával každému. Zajatci na něj zírali překvapeně, Armini se většinou smáli a nebrali ho vážně.

Nakonec s námi nezůstal nikdo vyjma Ernaye, Bílé Kočky a několika jezdců. Co mají v úmyslu, nám nesvěřili, ale jeli s námi jako doprovod, občas někdo vyjel do strany a jiný se vracel. BK jela v čele, občas z neznámých důvodů zmizela a po čase se zas objevila. Nebavila se s nikým.

Frank se rozhodl pohovořit s Ernayem. Otázku měl jedinou: jak se dělají ty tělesné změny. Ernaye přiznal, že se to sám teprve učí, ale byl ochoten pro něj udělat, co bude moci; jako první věc se trafnul na Eri a už tak po zbytek dne zůstal. Trval na názoru, že ženské tělo je z nějakého důvodu pro magii účelnější. Navíc tento trik dokonale uměl.

Pak začala předvádět, co ji naučili. Nejraději na svém koni; tak mohla nejlíp kontrolovat výsledek. Dokonale ovládala změnu pohlaví, několikrát udělala z hřebce klisnu a naopak, dokázala dokonce pohlaví zcela odstranit. Bezchybně prováděla barevné změny, na kterémkoliv zvířeti v dosahu. Potom předvedla změnu koně na zebru; tu měla natrénovanou od Juliiny Julči. Frank přihlížel a neskrýval nadšení.

Jako většina Angličanů, také plukovník Barret byl velkým znalcem koní. Ty ukázky zahrály na jeho citlivou strunu: dalo by se změnit celkem průměrného koně bezvýznamné rasy ve vysoce ušlechtilého a zjevově krásného? A vydrželo by to dostatečně dlouho, než by... (tady se mírně zakoktal.)

Eri byla holka chápavá; jak taky jinak.

„Myslíš, než ho prodáš?“

Frank se nejdřív zatvářil, že mu taková myšlenka ani na mysl nepřišla. Pak si vzpomněl, že Eri čte myšlenky hravě, takže upadl do ještě větších rozpaků a uvažoval, jestli se za svou ziskuchtivost stydět.

Eri změnila svého koně v nádhernou arabskou klisnu, přímého potomka těch slavných Mohamedových, od kterých se odvíjí všechny ušlechtilé koňské rody v celém Orientu. „Myslíš takhle nějak?“

„No, skvělý! A... jak dlouho to vydrží?“

„Je tady jeden problém. Přepychový vzhled ještě není zárukou vynikajících schopností. Když ji necháš běžet závod, nic nevyhraje!“

„To je ovšem blbý. Na druhý straně, nechci ji nechat závodit, ale rychle prodat. Máš proti tomu něco?“

„Nepředpokládám, že bys ji chtěl prodat nemajetné stařence za její poslední grošík, že? Prodáš ji někomu bohatému a zlotřilému, kdo se chce stát ještě bohatším a ničemnějším, že?“

Barret neřekl nic, ale usilovně přikyvoval.

Eri se rozzářila: „Tak to je v pořádku. Můžem to brát jako zasloužený potrestání. Ale musíme to udělat mazaně, aby na nás hned nepřišli. Musela bych ti na každýho koně udělat věrohodný papíry... jako žes ho koupil od nějakýho arabskýho šlechtice. Arabsky psaný, třeba na pergamenu...“

„To bys všecko uměla?“

„To je nejmenší problém. Horší bude najít někoho, kdo má peníze a byl by ochoten je za takovýho koně dát. Nemůžeš prodat každej tejden jednoho, to by na tebe brzo přišli. Nebo bych ti musela změnit obličej...“

„Ale to by snad taky šlo, ne?“

„Já bych to udělala tak, že bych se sama změnila na arabskýho šlechtice. Třeba mladšího syna nějakého šejka, který musel utéct od svého kmene, když spáchal něco... ne, zapletl se hloupě do politiky. To zní dost dobře. Nemá nic kromě stáda ušlechtilých koní a potřebuje peníze... na tu politiku. Tak je ochoten prodat... chápeš?“

„Když je to tak jednoduchý, proč jsi to ještě neudělal?“

„Udělám to, až budu potřebovat peníze.“

Barreta ta myšlenka mohutně okouzlila. Začal ji promýšlet ze všech stran a zabral se do úvah tak hluboce, že si po dlouhé době opět připomenul různé své plány do budoucna. Dokonce se začal zamýšlet nad Eri (a Ernayem) a nad různými okolnostmi jejich života. Vcelku bez nesnází chápal, že jejich životní styl je v současné době na penězích značně nezávislý.

Kdežto jeho... Vlastně měl dva základní plány. Ten dlouhodobý byl opustit armádu, ujasnit si stav svých financí, zakoupit nějaký výnosný statek (může to být i menší panství), oženit se s mladou, hezkou a zámožnou dívkou, žít v poměrném blahobytu a dát se na obchod, politiku a tak podobně. Krátkodobý plán byl vyrazit někam do civilizovaného města a užívat si veškerých jeho příjemností: divadla, kabarety, herny a bary, setkávat se s přáteli, bavit se ženami a rozhazovat peníze. Tímto způsobem trávil odjakživa veškeré své (delší) dovolené; nemohl si však nevšimnout jistých znepokojivých faktorů. Například přátel z mládí valem ubývalo; většina jich přešla na koncepci A, tedy stali se z nich zámožní a významní lidé, kteří na nějaké poflakování po barech a hernách neměli čas ani náladu. S mladými a zábavnými lidmi se seznamoval čím dál obtížněji, jak mu přibývala léta a hvězdičky na límci uniformy. Kromě toho měl pocit, že prohýřené noci už mu nedělají tak dobře jako v nezralém mládí.

Je fakt, že se nad těmito záležitostmi delší dobu nemusel zamýšlet. Život v armádě byl jednoduchý a jasný, organizovaný nadřízenými; nemusel se mu líbit, ale neměl moc šancí to změnit. Koncepce A, kterou vymyslel kdysi v mládí (nebo převzal od rodičů?) také zastarala, možná je čas ji důkladně promyslet a změnit. Jako dlouhodobá z hlediska ambiciózního poručíka docela vyhovovala; jenže teď je plukovník a blíží se čas ji uskutečnit. Takže co je vlastně realita a co nezávazné sny?

Má celkem slušný majetek. Něco zdědil po rodičích, a jeho plat je značně vysoký, rozhodně vyšší, než stačí rozházet při svých prázdninových flámech. Tyto peníze se mu ukládají na konto v Londýnské City Bank, kam občas zašel, přesvědčil se o stavu svého majetku a vybral si poukázky na jiné banky, kde si je vybíral. V Durbanu, Johannesburgu, Kapském Městě; tam všude má jisté částky, které zvolna, leč pravidelně narůstají o úroky. Část peněz rovněž vložil do obchodních podniků svého švagra, kde nepochybně narůstají; švagr je sice chamtivý mizera, ale své účty drží v úzkostlivém pořádku ze strachu před různými kontrolními orgány. S koncepčním plánem A samozřejmě souhlasí, aspoň nemá zásadní námitky.

Když si všechny ty skutečnosti urovnával v hlavě, Barret si uvědomil, že ve své nejvnitřnější podstatě už s plánem A vlastně nepočítá. Zvykl si na něj jako na dlouhodobou perspektivu, která se splní jednou, až někdy, až armádu opustí; zatím k tomu vcelku neměl důvod, práce i život se mu líbily, nepříjemná byla pouze existence tupých nadřízených jako generál Reynolds. Na druhé straně mu zásadně nevadil ani on; bude na koho svést neúspěch. Po Barretovi se sveze pouze malá část nelibosti vrchního velení, a když bude chytrý, mohl by případně... mohl by věci přizpůsobit tak, že to byl on, kdo obratným vyjednáváním zachránil život většině zajatců. Konečně, proč ne? Právě usilovně vyjednává s nepřátelským velitelem...

Nepřátelský velitel(ka) se právě pokoušela proměnit svého koně na zvíře jiného druhu: divokého osla onagera, což docela šlo, potom jízdního buvola a pakoně, což moc nešlo. Rozmrzele se ušklíbla a přiznala, že se tyhle věci teprve učí a nemá v nich dostatečně jasno, bude třeba ještě spousty pokusů, než výsledné zvíře bude správně životaschopné. Byla ochotná mu vysvětlit podrobnosti, ale po těch momentálně netoužil.

Vymýšlel koncepci A1, podle níž by se v budoucnu zachoval. Předpokládaná nelibost nadřízených by mohla být důvodem, aby z armády skutečně odešel, ne však domů do Anglie, nýbrž do politické správy afrických kolonií. Moudrých a zkušených úředníků je trvalý nedostatek, zvláště s vojenskými znalostmi, schopných v případě potřeby velet místnímu četnictvu, domobraně či co tam vlastně mají. Takový plukovník s mnoha lety praxe by mohl obsadit významné místo; nikdo neříká, že si musí počínat ukvapeně, takže než něco podepíše, důkladně si zjistí veškeré možnosti. Ani to panství nemusí být v Anglii; za stejné peníze může získat trojnásobek rozlohy v koloniích, hezkou farmu s rozsáhlými plantážemi, na kterých bude pilně pracovat spousta černochů, vcelku za směšný plat. Majitel prosperující farmy, s nějakými akciemi diamantových dolů v Kimberley, úředník koloniální správy, případně poslanec místní vlády – nevypadá to hezky?

A tahle holka Eri (?) mu může významně pomoci. Ovšem: musí chtít. To je jediné slabé místo jeho úvah, přinutit komthura Lasquiera, o němž v podstatě moc neví, aby projevil ochotu ke spolupráci. Že Templáři jsou vedeni jakousi svéráznou morálkou, slyšel a v praxi se přesvědčil. Teď je zapotřebí zjistit, jaká ta morálka je a jak by se jí dalo využít.

Eri zkoušela vytvořit antilopu nilgau. Potíže byly s anatomickými podrobnostmi, nebyla silná v anatomii antilop, takže některé části zůstávaly koňské a dost vadily. Hlavní důvod tkvěl v Ernayově roztěkané mysli, která se nedokázala přinutit k hlubšímu vhledu do minulých (zvířecích) zrození, kdy nepochybně něčím podobným byla. Eri to zkusila tepnout Frankovi, avšak ten vůbec nepochopil, o co se jedná; měl vlastní starosti.

Promýšlel různé možnosti a čím dál méně se mu líbila nutnost vysvětlovat jí něco verbálně. Daleko nejlepší možnost by byla zalézt někam do soukromí a přimět ji k mentálnímu propojení. Určitě by to ráda udělala, ovšem Priss právě obdržela tp zprávu, že je nutno co nejvíc spěchat, aby se dohonilo včerejší zdržení, takže začala lítat jako utržený vagón a ječela zběsileji než obvykle. Navrhnout v tu chvíli zastávku by se neodvážil ani sebevrah.

Takže se jelo až do pozdního odpoledne, kdy se zhroutil generál Reynolds, psychicky i zcela reálně. Ježto při tom spadl s koně, nebylo možno to ignorovat, i když Priss to zkusila; žvanila cosi o podrazáckých simulantech, až jsem jí připomenul, že generál je cenným zajatcem a jeho kolaps by nebyl císařem hodnocen jako zásluha. Celá vzteklá se podrobila a přivolala k němu dokonce Bílou Kočku, aby ho prohlédla.

Lykantropka generála nejdřív očichala, dokonce olízala pot. Nevyjádřila se nijak, to jsme ani nečekali; ale vložila mu prsty (se zatažitelnými drápy, jak jinak!) na hrudník a chvilku do něj čerpala energii. Pak ho nechala probudit, koukal zblble, leč poslušně nasedl na koně a pokračoval v cestě. Žádné další problémy s ním už nebyly, ale Priss přece trochu zvolnila tempo a rozhodla se být lidštější.

Mezi zajatci se nacházeli jedinci, kteří odmítali poslouchat, hádali se a dělali potíže. Priss to řešila karabáčem. Eri byla spíš pro rozumnou domluvu, ale problém vyřešila až Bílá Kočka. Navrhla Eri, aby když nejde na antilopu trafnout jejího koně, zkusila to s člověkem. Na požádání vysvětlila: některé druhy afrických zvířat jsou vzácné a vyžadují pečlivou ochranu. Co takhle posílit jejich genofond novými vhodnými kusy? Když je správně transformují a vypustí do stepi, situace se bezpochyby vylepší. Bude možná zapotřebí trochu omezit jejich inteligenci, případně další úpravy, ale problém by se vyřešil!

Já netvrdím, že to holky skutečně udělaly. Každopádně problematičtí jedinci zmizeli a už nezdržovali.

Po cestě nás dohnal princ Omar, k mému údivu zezadu. Sháněl veškeré informace o zajatcích národa Kurdů, kteří se na něj obrátili jako na chalífu Pravověrných, což by generálovi způsobilo další šok, kdyby vnímal. Kurdové nejsou Arabové ani Turci, ačkoliv žijí na stejném území; odvozují svůj původ od sultána Saladina Velikého, s nímž kdysi Templáři válčili při dobývání Jeruzaléma. Omar nadhodil, že Saladin byl podle legendy přímým potomkem Satana (Šejtána), na což měl dokonce oficiální papíry; Kurdové se hluboce urazili a trvali na tom, že nikoliv dle legendy, ale ve skutečnosti všichni pocházejí ze Satanova plemene. Zároveň požadovali, aby císař Charry vzal jejich vojáky do svých služeb a dovolil některým rodům usadit se v Arminu, zvláště těm, které mají doma se sousedy krevní mstu. Omar tedy pátrá po dalších okolnostech a rád by věděl, jak se k žádosti postavit.

Reynolds zíral tupě, v podstatě se nevyjádřil. Barret byl rovněž překvapen, ale zásadních námitek neměl. Když na to přijde, ať si ten zloděj vezme ty hnusné horaly třeba všechny a strčí si je do... Pardon! Zajisté s radostí vyhoví Jeho Veličenstvu Císaři ve všem, co bude požadovat!

Omar byl spokojen; než odjel, zalaškoval s děvčaty v arabštině, řekl něco dokonce Bílé Kočce, která hněvivě zaprskala a vytasila drápy. Omarovu statečnost nijak neohrozilo, že se před ní dal na útěk. Se smíchem.

Barretovy myšlenky se rozběhly jiným směrem. Napadlo mu, že ta výnosná farma by vůbec nemusela být v civilizovaném světě; co kdyby se usadil přímo v Arminu? Jistě i tam budou potřebovat schopné důstojníky, diplomaty atd.; ze začátku by mohl žít jako císařův osobní zajatec, než se na okolnosti jeho příchodu trochu pozapomene...? Nezní to zajímavě?

Jenže když to promýšlel znovu a méně optimisticky, mělo to taky druhou, ne tak příjemnou stránku. Z některých zmínek zjistil, že právo v arminském císařství je výlučně záležitostí císaře a jeho věrných, vertikální systém od komthura níž. Přičemž většina obyvatel dává přednost zrychlenému soudu spojenému s výkonem spravedlnosti useknutím hlavy, oběšením či zastřelením na místě. Ti zbývající pak upřednostňují rozsudky malebně drastické: upálení, přibití na strom, lámání kolem atd. Dodatečné vyšetřování obvykle nevede k žádnému výsledku a pokud se ctihodní občané usnesou, že nebožák si takový konec zasloužil, vyšetřovatel se k jejich mínění připojí.

Barret nežil zcela vzorně, bezúhonným křesťanským životem, to věděl. Dost poctivě se snažil nepřekračovat zákon, nebo aspoň nezanechávat důkazy. Přes veškerou snahu si nebyl jist; a žít mezi lidmi, kteří běžně čtou myšlenky, mohlo znamenat konec rychlejší než stačí zpozorovat. Ne, radši dál od všech takových...

Ovšem jednorázově by se možná spolupracovat dalo. K nepřátelům jsou až pozoruhodně laskaví; například kardinál Baarfelt zakázal ceremoniální pohřby padlých, spojené s obětováním příslušného počtu nepřátel, jak požadovali přeživší kamarádi. Dost je tím rozlítil, ale císař se za něj postavil; to kritizoval především Omar a jak tvrdil, ne zcela souhlasil i nelítostný komthur Yamanaki. Barret konfliktu rozuměl zčásti, ale všímal si, že jedním z důsledků bitvy je rozčarování a rozpory mezi vítězi. Takových věcí bylo třeba využít, jak se dá.

Samozřejmě se bojovníci nenaštvali na císaře ani na kardinála natolik, aby se postavili proti nim; ale možná by byli ochotni něco přehlédnout nebo nahlásit se zpožděním. Jsou hrdí na to, že neobchodují, no prosím; ale malý šikovný kšeftík s nějakými zbraněmi nebo... co vlastně se jim dá prodat? Co viděli nebo o čem vědí, už si dávno zabrali sami. Ale o čem nevědí, to by snad šlo...

Barret se zabral do úvah na téma templářské cti a spravedlnosti. Pochopil už, že jsou mimořádně zbožní a ochotní kdykoliv rozsekat na kusy každého, kdo je dle jejich názoru zbožný méně. Barret byl k náboženství zcela lhostejný, pouze ze služebních důvodů chodil na bohoslužby vojenských kaplanů. Sebekriticky si přiznal, že rychle a bez problémů se rytířem asi nestane.

Teď navíc velmistr Baarfelt vydal zákaz uctívání démonů a nižších bohů. To je zajisté správné; ovšem:

Nikdo, ani velmistr, nemá absolutní právo cokoliv zakázat či nařídit. Asi může vydat nějaké rozhodnutí a asi ho někteří (většina?) lidé poslechnou; ale silně pochybuji, že by všichni. Vždy se najde někdo, kdo má oblíbeného bůžka v těchto kruzích a bude ho uctívat, ať se děje cokoliv. Ovšem že tajně, což se možná víc líbí jak člověku, tak oné vyšší bytosti; vytvoří spolu vzájemně se podporující dvojici a začnou prosazovat svoje zájmy, jak umějí. Nikdo neví, co se může stát potom.

V této fázi úvah začal Barret přehodnocovat svůj názor na existenci bůžků a démonů. Zda něco takového skutečně existuje, si stále ještě nebyl jist; ale v každém případě se to nějak projevuje. Obvykle jemu nepříjemně; mohlo by mu to ublížit, je tedy třeba nějak tomu předejít.

A na tom skončil. Další plány by už mohly být příliš nebezpečné.

Nicméně byl ve střehu, když zcela nečekaně přijel na kontrolu sám císař s celým štábem. Samozřejmě nejdřív jednal se mnou a Priscillou, pak si dal předvést generála Reynoldse. Což se vzápětí ukázalo jako zbytečné a nesmyslné, neboť generál jej zahrnul záplavou stížností a námitek proti všemu. Charry ho nějakou chvíli poslouchal, čím dál znechuceněji; pak však došla trpělivost císařovně Dianě a ta kývla na kamarádku, čarodějku Julii. A ta se mírně pousmála a zlehka vyslala slabý impuls...

Generál Reynolds náhle pocítil prudké žaludeční křeče. Nebylo divu, jedl v poslední době zvláštní nechutné věci, ze kterých se mu dělalo špatně dost často. Takže se nějakou chvíli pokoušel s tím bojovat, až konečně přiznal pravý stav věcí a urychleně zmizel za nejbližším křovím.

A Charry řekl: „Echm... co tu máte dál?“

„Plukovníka Franka Barreta.“ řekl jsem, „Je poněkud chápavější.“

„Vážně? Tak sem s ním!“

Priss nařídila plukovníka přivést. Na první pohled usoudili, že náš odhad je správný; Barret se pohyboval nahý a pod stráží s klidnou suverenitou, na rameni měl čerstvě vytetovaného barevného motýla a sotva pochopil, kdo před ním stojí, vysekl jim uctivé poklony:

„Je mi potěšením vás pozdravit, Vaše Svatosti... císařovno...“

„Taky jsme poctěni, plukovníku. Koukám, nežijete si špatně, což?“

„Inu, jak nám Bůh dovolí. Všichni jsme v Jeho rukou...“

Císař neřekl nic, zato Diana se potěšeně zašklebila.

„Nějaké stížnosti? Na stravu, na zacházení?“

„Nikoliv, madam. Vše je tak dobré, jak v této situaci být může.“

Charry řekl: „Až dorazíme k pobřeží, brzy vás propustíme. Ovšem ne hned, nejdřív musíme dokončit nakládku a odplutí lodí. Ale dočkáte se...“

Barret souhlasně přikyvoval. Konečně pronesl:

„Možná bych vám mohl... s tou věcí... poněkud vypomoci.“

Císař se zatvářil jako obvykle nechápavě, nicméně Diana byla bystřejší. Naznačila Priss, aby Barreta odvedla, ale nevracela k ostatním; a zatímco Charry pokračoval ve výslechu, poodběhla za ním a vzala s sebou Julku.

„Jestli správně chápu, máš něco zajímavého na srdci!“

„To nepochybně mám, císařovno. Ovšem...“ naznačil rukama srozumitelné gesto.

Diana dala možnost dvorní dámě Julii. Ta řekla: „Poslední dobou se mezi vašimi důstojníky vyskytuje veliká spousta hodně divných obchodů. Jsou tací, že se pokoušejí nám prodat, co vůbec není jejich. Zbraně, koně... ba dokonce vojáky, kteří jim byli svěřeni do péče. Jako otroky, víš?“

„Ale to je velice nepěkné!“ zhrozil se Barret.

„Taky to říkám. Pokoušíme se všem vysvětlit, hlavně askari a sipáhíům, že jsou suverénní lidské bytosti, stvořené k tomu, aby žili svobodně a sami se rozhodovali o svém osudu. Jenže mnozí stále nechápou...“

Barret předvedl zdařilou grimasu hnusu a opovržení.

„Například já jsem si koupila dva dost schopné mládence odkudsi z Malajska nebo tam odněkud... Jenže bych chtěla taky nějaká děvčata, třeba z Barmy nebo Thajska... což je ovšem hrozná blbost, že? Kde je sehnat, když všichni zajatci jsou jenom muži!“

Barret snaživě zamlel dolní čelistí a snažil se nevypadat hloupě.

„Tedy, ono by to šlo,“ řekl nakonec, „Ovšem ne tak rychle jako... muselo by se nejdřív... teda, já bych se musel dostat z toho tábora. Promluvit na to téma s pár schopnými lidmi... ovšem samozřejmě ne tady, nýbrž...“

„Takže bys rád, abychom tě pustili na svobodu!“

„Já samozřejmě... ale ne, v podstatě vůbec nic nechci! Vlastně se mi tady v táboře docela líbí. Je tu klid, žádné starosti, nikdo mi neubližuje... To tam venku bych musel vyjednávat s lidmi, dohadovat se... hlavně o ceně...“

„Jo takhle! No ovšem, o ceně je zapotřebí jednat!“

„Já bych samozřejmě raději... dal Vašim Svatostem vše jako upřímný dar z vřelé lásky! Jenže já samozřejmě nejsem ten, kdo to zajistí; musel bych se obrátit na některé lidi, ti by se obrátili na další lidi... a každý by si chtěl samozřejmě přijít na nějakou odměnu...“

„Aha. Tak už je to jasné. Máš docela dobrý nápady...“

Barret si oddychl; vypadalo to, že vyhrál.

„Jenže... rádi bychom viděli nějaký důkaz tvé dobré vůle. Nenapadá tě něco, čím bys nám mohl dokázat svoje přátelství?“

„Inu... tedy, něco by se našlo; ovšem že zadarmo...“

„Tak mluv, o co jde!“ řekla Julka, i když už to věděla.

„Lodi. Čtyři výsadkové lodi, vhodné k transportu vojáků. Vím o nich a...“

„...a prodáš. Jenže, co když si je vezmeme sami?“

„To samozřejmě můžete, při vašich schopnostech. Ale je u nich posádka; já bych mohl zařídit, aby vám je v pořádku předali, bez poškození a...“

„Velitelem je generál Reynolds, ne?“

„A kdo ti říká, že neumím podpis generála? Není to zas tak těžké: hlavní je majestátně vykroužené R a koncem S podtrhnout a do kličky. Mezi tím jsou hlavně neurčité obloučky...“ Barret si pomáhal pohyby ruky.

Julka se spokojeně zašklebila: „Jsi správný ničema, plukovníku. Tak skvělý, že tvého talentu je pro armádu škoda. Asi tě použijeme...“

„Bude mi potěšením...“

A tak se stalo, že si ho nakonec odvedli s sebou.

To, co nyní vypíšu, asi nevědí ani Armini. Já to vím, protože jsem pátral po výsledcích následného vyšetřování celé aféry; velení armády vyslalo do té části Afriky celou komisi, která dlouho a usilovně pátrala a vytvořila velkou spoustu záznamů a protokolů. Jejich výsledkem bylo jednoznačné prohlášení, že se nikdo nedopustil žádné chyby ani zanedbání a všichni dělali, co mohli. Takže nakonec bylo rozhodnuto:

Generál Reynolds byl za hrdinství vyznamenán, byl mu udělen jakýsi šlechtický titul a potom byl taktně odsunut do výslužby. Jeho vyprávění většinou nikdo nevěřil; zakrátko se začaly šířit zvěsti, že se starý nebožák pomátl, nejspíš v důsledku barbarských experimentů nepřítele.

Také plukovník Barret obdržel jakési vyznamenání, ovšem méně honosné. Byl se ctí propuštěn z armády a převeden do civilního sektoru, postupně čím dál významnějších funkcí v místní vládě. Koupil si samozřejmě vysněnou farmu i podíl na zlatém dole a obchodoval tak prozíravě, že brzy počal jeho majetek nezadržitelně růst.

Krátce nato se oženil; mnohé z přátel překvapilo, že pojal za choť dámu velmi mladistvou, elegantní a inteligentní. Zcela jistě nebyla čarodějka; ovšem vyznala se ve hvězdách, v kartách, výkladu snů a léčení chorob lidských i zvířecích, takže ji každý rád vyhledával s prosbou o radu. Kromě toho podporovala četné náboženské, vzdělávací a nemocniční ústavy, domovy pro přestárlé, výchovné systémy pro domorodce, vědecká pracoviště, dokonce i zoologické zahrady. Až do konce života byla krásná, laskavá a vlídná ke každé živé bytosti, svého muže měla upřímně ráda a pomáhala mu překonávat veškeré životní strázně.

Taky bych si něco takového přál.

Errata:

30.05.2021 11:16