Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Diana)

Konečně jsme dorazili k moři, přivolali naše lodi a zahájili nakládku. Byla jsem příšerně unavená a toužila jen po správné relaxaci.

Nechala jsem se zbičovat a když už moje tělo byla jediná krvavá jizva, leopardi mi důkladně olízali všechnu krev a já se naložila do hojivého roztoku, který vytvořily naše holky. Vedle mě relaxovaly Valérie, Julka a Maryška, ponořené až po nozdry. Roztok příjemně pálil do otevřených ran a nejenže byl horký, ještě zvyšoval svou teplotu, až jsem cítila, jak se mi vaří krev a energie proudí do každé části těla...

(Diano, ty krávo! To musíš opravdu všecko vykecat?)

Tak pardon; celý povel zpět!

Toužila jsem po příjemné relaxaci, tak jsem si zacvičila a potom se uložila do hojivého roztoku. Odpočívaly jsme celkem klidně až do chvíle, kdy přišly Zuzanka a Irma, pachatelky... chm, tvůrkyně toho roztoku. Jsou ještě mladé a nedokážou si tak vychutnat trýznění, takže dostávají první orgasmus až po deseti až patnácti minutách bičování...

(Diano, já tě varuju! Co je sakra komu po tom, jak si užíváme?)

Do pytle, tak co už sakra mám povídat, aby se vám to líbilo? Přece jen chci trochu napsat pravdu, když už... no dobře, tak zkrátka ty holky přišly, zalezly za náma do vody a chlubily se... prostě žvanily. Plné energie.

„Když to dobře půjde, vyšleme první lodě během dvou tří dnů! Tím se nám uvolní ruce a můžeme se dát pořádně do boje...“

„Proti komu nebo čemu bys chtěla bojovat, kačeno?“

„V každým případě ještě máme jednoho nepřítele, s kterým jsme si to nevyřídily: dona Hieronima Quardase de Rapa, guvernéra v Lourenço Marques. Nebo si někdo myslí, že mu máme tu zradu odpustit?“

„A co s ním chceš dělat? Zjevit se mu a strašit ho?“

Maryška zabublala, jak pod hladinou vyfoukla dech. „Už jsem o něm sháněla příslušné informace. Llago di Rienzi s ním kdysi jednal. Je to zatraceně mazaný a ničemný chlap, se kterým nebylo v Portugalsku k vydržení, tak ho poslali sem. Krade, podvádí, šmelí se vším, co je vůbec možný; jediná dobrá věc na něm je, že má krásnou dceru.“

„I hleďme! Kolikpak let je tý slečně?“

„Když ji viděl Llago, táhlo jí na patnáct, tak teď to bude tak sedmnáct. Štíhlá, s krásnou postavičkou, oči jako dvě tůně, vlasy černé jako havran... a už tehdy prý měla v obličeji výraz utajované vášně. Jenom nohy neviděl, nosí dlouhé sukně...“

„On se s ní Llago nevyspal?“

„Blázníš? Její táta se v holce vidí jako ve svatým vobrázku, nikoho k ní nepustí! Ona by možná docela ráda vybočila z cesty ctnosti, ale je pod dohledem a dokud se nevdá, muže nepozná!“

„Fajn. A co jako my s ní?“

„Inu... tak jsem uvažovala... už jsme dávno nerozmnožily svou rodinu o žádnej pěknej přírůstek. Nemůžem se divit, že je Denis otrávenej jako křováckej šíp! Chce to něco novýho, mladýho na pomazlení!“

Uznala jsem za dobré říct: „Holky, vy jste pěkný bestie!“

„Viď že! Ale ten hajzlík Rapa udělal zásadní chybu, když se pokusil podvést nás a spojit se s nepřítelem! Pomsta bude sladká!“

„Na nevinným děcku?“

„Hele, jestli je to děcko tak nevinný, jak povídáš, tak jí nikdo neublíží. Ale jestli je v ní zdravý jádro...“

„To budeš zjišťovat jak? Pověsíš ji za prsty a budeš bičovat, dokud nebude učurávat blahem?“

„Zrovna ty nepředstírej, že se ti to nelíbí! Správný prokrvení pokožky je blahodárná a zdravá operace!“

„Souhlas, ale než se dostanem tak daleko, musíme ji nějak nalákat, ne?“

„To bude Denisův úkol. Hele, císařovno, jak si s nima stojíme diplomaticky? Nebudeme s nima třeba o něčem vyjednávat?“

„Povídej, jak si to představuješ!“

„Maličkost. Navštívíš toho pána s diplomatickou misí, že jako uzavřeme mír. Určitě při takový příležitosti uspořádají patřičnou recepci a pozvou všecko co má nohy; Denis tam na holku udělá oči a jednoduše ji svede...“

„Teoreticky dobrý. Co když se jí nebude líbit?“

„Seš blázen? Taková holka se v díře jako Lourenço Marques zaručeně nudí až k smrti. Když nic, aspoň jí zaručíme, že se už nikdy nudit nebude!“

„Jako klasika: svést, přefiknout, zbouchnout? Zbyde jí na památku roztomilé geniální dítě s B' ksichtem...“

„Vy jste vážně zákeřný mrchy! To by konečně šlo... já se už bála, že máte na mysli takový ty hry jako ostříhat, potetovat...“

„Jestli si troufne, tak proč ne? Ale bojím se, že bude blboučká a ničeho se neodváží. Jestli se nechá přijmout do klanu, tak z ní samozřejmě uděláme jednu z nás, to je jasný!“

Irma se zasnila: „Já bych stejně jednou chtěla zprznit nějakou naprosto nevinnou holku! Sledovat ji, jak se postupně mění, jak se propadá až na dno vlastní existence a rozpouští se v ní...“

„Tak se trafni na kluka a přefikni ji sama!“

„Seš blbá? To by nebyla žádná hra! Sledovat Denise, to je jiná; tp přenosem si můžu všecko vychutnat v meditaci a nemusím nic dělat!“

„Ale já myslela, že si chceš všecko vyzkoušet na vlastní kůži!“

Zavřela jsem na chvíli oči a vychutnávala si horkou koupel. Neustálé dohadování, špičkování, posměšky a provokace; běžný repertoár. Občas přerostou ve rvačku, ale divila bych se, kdyby takhle brzy. Než se holky vzájemně tak vytočí, aby se začaly hýbat, uteče ještě... no, možná večer.

Tamta nová bude za pár týdnů taky taková.

Jenže do té doby poslouží ostatním jako zajímavý exemplář. Nebudou na ni vyloženě zlé; budou sledovat, jak se mění, tepovat ji a zkoumat. Zvlášť když bude schopná, bystrá a ochotná zapojit se do hry. Jak by s ní zacházely, kdyby nebyla? Asi by ji po otestování vrátily rodině...

„Když si chci něco pořádně užít, tak se trafnu na psa,“ kňourala Zuzanka, „Kluci jsou na mě zbytečně měkký...“

„Bavíme se o lásce nebo o boji na život a na smrt?“

Vím, co tím myslí. Před krátkou dobou Z oceňovala něhu a soucit, děsila se krve a násilí a pociťovala hrůzu při myšlence, že by se jí někdo zmocnil násilím. Pak to změnila: příjemnou hrůzu. Každým úspěšným přežitím se zvyšovala dávka, kterou si dopřávala. Teď je ve stavu, kdy jí nestačí běžný... žádný milenec. Potřebuje jich buď několik najednou, nebo vlastní představy. Ta druhá možnost je výhodnější.

„Bonny já obdivuju! Pejsci ji tak skvěle poslouchají!“

Nesmysl. Bonny na ně využívá lidský rozum, dovede změnit pachové signály, jak zrovna chce. Psi reagují, jak jim káže instinkt. Jenže už dorůstá generace jejích štěňat; mazané šelmy, které jí možná dokážou konkurovat. S nimi bude moci soupeřit jako rovný s rovným. Hle, tak vznikají vlkodlaci.

Bonny se už mezi lidi nevrátí. Jediné, co ji s námi spojuje, je dávné přátelství. Až opustíme Afriku (a ona zůstane), postupně zapomene.

Vlastně, už od ní nikdo ani nic nečeká...

„Koukám, holky, že moc nepočítáte s hlavní osobou hry.“ pronesla Julka.

Řeč byla o Denisovi. WZ jeho úrovně vnímá, když o něm někdo promluví, nebo na něj jen pomyslí. Zareaguje; to Denis neudělal, což asi znamená, že s věcí nechce mít nic společného. Zájmem ostatních je ho donutit.

„Ná, poď tutaj!“ vyzvala ho Maryška, „Nerob kravu!“

Takové výzvě nešlo odolat. Tak D přišel a prohlásil jednoznačně: „Ani náhodou! Kašlu na vaše hry!“

„A trest za zradu, to ti neříká nic?“

„Když ti to tak moc vadí, tak si ho podej sama!“

Nastala poněkud jednostranná hádka. Probíhala tak, že všechny, nejnadšeněji jeho sestry, útočily na Denise, který se nijak nebránil a odpovídal občas, zcela lhostejně. Což samozřejmě ostatní rozčilovalo, milují nadšené hádky s křikem, vyhrůžkami a rafinovanými nadávkami; kdyby hádka přerostla v pořádnou rvačku, jsou ochotné i vylézt z vody.

Já vylezla, když mě to přestalo bavit; nechala jsem je diskutovat a šla se omýt Ohněm. Službu měla Danae, supervizi Gina, což je zcela nesmyslná dvojka, která umí všechno. Když jsem jim to řekla, nadšeně kontrovaly: ano, je třeba sehnat nějaké nové (mladší) holky do výcviku, aby ony jako zkušené staré čarodějnice mohly... Například ta Inez by mohla...

„Jaká Inez?“ (všimněte si, její jméno ještě nepadlo!)

G-D se ani nepokusily mě ukecávat; jen se postaraly, aby mi Oheň dokonale očistil kůži, až bude jako jemný samet. A další podobné vhodné operace; byla jsem jim vděčná a posílil se můj pocit, že na rozdíl od dospělých jsou ty dvě jediné, na koho je tady spoleh. A že by...

Hele ještěrky! Už to zkoušejí i na mně?

V každým případě jsou bystré a schopné. Už přestaly kňučet, že jim zmizela oblíbená dvojka Sif-Iris; ty se tvrdě vrhly na studování v Ősgardu, momentálně bez soucitu likvidují tamní počítače (ať je to cokoliv). Nepochybně spolu komunikují nějak, abychom to nemohli sledovat; Gina je mistr odposlouchávání starší sestry, která jí vždycky zmizí někam do neznáma. Prozatím se nenudí, ale až začnou...

Nechala jsem to všechno plavat. Konec konců, jsem císařovna.

Naše lodi kotvily v ústí řeky Zambezi, což je delta plná komárů a krokodýlů. Krokodýly považoval kdekdo za vhodnou kořist, takže rychle pochopili a zmizeli z dosahu. S komáry to bylo horší, pro ty jsme kořist my a ani zdatní čarodějové je nedokážou zahnat trvale. Pak ještě byl další hmyz, hlavně různí odpoři, kteří se specializují na zalézání do různých otvorů těla. WZ na ně používají drastické metody; zatím ne zcela účinně.

Na tomto místě se konečně sešli všichni Reorti z jednotlivých rodů. Během pochodu byli všelijak rozděleni: samice s malými koťaty a přestárlí byli v hlavním proudu, kdežto mladí a bojeschopní v různých oddílech, které jezdily, jak bylo potřeba. Takže až nyní se příbuzní dozvěděli, kdo z jejich blízkých v boji padl, za jakých okolností a kde zůstala jeho kožešina. V mnoha případech zůstaly naživu jen ženy a děti; propukl tedy upřímný pláč a nářek, konaly se soukromé panychidy a ozývaly se hlasy, že je nanejvýš vhodné uspořádat nějakou významnější slavnost k jejich uctění.

Jak známo, kardinál Baarfelt vydal několik kontroverzních zákazů uctívat staré bohy, démony a tak. Mnohé bojovníky to rozladilo, ale je otázka, zda se to týká i Reortů. Názor kupodivu nebyl jednoznačný; mladí často namítali, že Ochránci zklamali, když dovolili zahynout tolika mocným bojovníkům, jejich přátelům. Starší namítali, že je vzal Wašoriwe do své ochranné náruče a nyní je vede do dalších, ještě nadšenějších bojů ve vyšším světě. Proti tomu zas namítli mladí, že na války ve vzdálených světech kašlou, zvlášť když někteří viděli, jak to tam vypadá.

Vrcholem drzosti pak byl názor, že snad stará Alt'Ankh nebyla nejschopnější čarodějka, jaká mohla existovat. Takový názor by se samozřejmě nikdo neodvážil vyslovit, dokud byla naživu; ovšem nyní... Byl to možná důsledek kontaktu s námi; mládež z bojovnické kasty ví vždycky všecko líp než starší, někteří dokonce líp než císařovna. Vím to, protože takové řeči musím občas tvrdě trestat.

Charry mi samozřejmě nijak nepomohl. Ačkoliv je tvůrcem teorie, že přeje-li si národ slavnost, musí ji dostat bez ohledu na to, zda se jedná o oslavu vítězství nebo tryznu za mrtvé; za tím účelem je nutno zajistit dostatek jídla a pití, hudbu, zpěv a oblíbené šašky. Císař a další státní hodnostáři mají povinnost přednést vhodné projevy, patřičně stručné, aby se lid nezačal nudit a dostatečně dlouhé, aby nevypadali jako pitomci. Oslavy se dělí na pravidelné (a toužebně očekávané) a náhlé jedinečné (což způsobí radosti možná ještě víc). Takže co jako?

Charry uznal, že loučení s Afrikou musí být slavnostní; vznešené obřady, armády nastoupené pod praporci a tak. Ovšem není možné, aby se na jednom místě shromáždil celý národ; naloďování musí pokračovat průběžně, takže jak bude některá loď naložena, odrazí od břehu a jen co se vytvoří dostatečný konvoj, vypluje do Arminu. Což je třeba patřičně sladit a...

„Jasně. A co bude s tou oslavou?“

Charry se šel důkladně poradit s Tomášem a Denisem Baarfeltovými, k čemuž přizvali i další hodnostáře. Denis odešel nejdřív; ti ostatní žvanili, nalévali se pivem a vytvářeli jakési fantasmagorické itineráře. Postupně jsem došla k názoru, že nejen můj manžel, ale kompletně všichni jsou k ničemu; ta nešťastná bitva je všechny rozhodila, přestože jsme utrpěli vítězství. Než se srovnají, bude chvilku trvat.

Do LM k převzetí lodí poslal Charry nikoliv Denise, nýbrž Lobo Villablancu a Donalda MacLawwena s oddílem Kurdů; ti byli ochotni udělat pro nás cokoliv. Měli s sebou taky práskaného lotra Franka Barreta, kterému jsme dali všechny ukořistěné cenné papíry, které se nedaly okamžitě proměnit na hotové peníze. Byl rád a kýval, že si s nimi poradí; určitě ano. Na lodích byli pouze námořníci a nevelký ochranný oddíl, s tím nebyly zásadní problémy; rozkaz generála Reynoldse a naše převaha je přinutily opustit lodi a nastěhovat se do jakýchsi baráků, které jim vyhradila přístavní správa. Ani ta se neodvážila cokoliv namítat.

Vlastně, problémy nastávaly pouze proto, že se šířila šeptanda, že britský expediční sbor byl kompletně zničen; někteří Angličané se domnívali, že by bylo účelnější dát se na útěk hned i s loděmi, dokud jsou ještě jejich. Donald a Lobo působili dojmem vyšších důstojníků, Barret se choval spíš jako jejich tlumočník, přestože mluvili zcela dokonale, Donald se skotským a Lobo neurčitým středomořským přízvukem. Celá operace ovšem vypadala hodně podivně.

Jak se na slavnost loučení s Afrikou dostal zástupce guvernéra, víme velmi dobře: pozvali jsme ho. Byl to uhlazený pán středních let, který již v mládí přišel o všechny iluze a žádnými dalšími si nehodlal komplikovat život. K jeho povinnostem patřilo mimo jiné zúčastňovat se významných obřadů černošských kmenů, žijících na území Mosambiku; především aby dodal těmto akcím zdání legality a souhlasu vlády, ale ve skutečnosti aby ty barbary pohlídal a včas zjistil, kdyby se hodlali bouřit. Byl nadán schopností odlišit folklórní poskakování, hrdelní výkřiky a potřásání oštěpy od skutečného nepřátelství; také se dokázal nalévat prosným pivem a palmovou kořalkou a zajídat to podivnými mastnými kusy zvířat divokých i domestikovaných, aniž se poblil nebo mu bylo špatně. Velmi vhodná osoba.

V našem táboře čuměl jako Ú. Vyprávění o rozumných šelmách vnímal jako lidovou pohádku; když byly náhle všude kolem, nechápal co má dělat, aby je něčím nenaštval. Podobné potvory totiž čas od času lovil a obával se, že se to dozvědí. Samozřejmě věděly, ale víc se na něj zlobily čarodějky, které každá zbytečná smrt dráždí.

Jak se na akci dostal Sal Libley, reportér amerického listu Daily News, nám naopak zcela jasné není. Pravděpodobně byl zrovna přítomen v LM, něco zaslechl a připojil se, aby mu to neuteklo. Nepozval ho nikdo; prostě náhle jel s ostatními v karavaně, každého znal jménem a naznačoval, že je s nimi kamarád. Než stačili zareagovat, věděl toho už tolik, že nemělo smysl ho odhánět. Navíc byl sympatický a hezký; což chápu, nevím co by pořídil novinář, který by ke všemu byl ještě protivný.

Sal byl původem Žid, jeho otec se ještě jmenoval Liebermann a pekl v Lodži košer cukroví, než si ušetřil na cestu do Ameriky. Sal už měl nějakou školu, předpisy Talmudu ignoroval a svůj původ nezdůrazňoval, ovšem ani netajil. Například Willy jej považoval za Němce. Mluvil několika jazyky a napovídal toho poměrně dost, ale nikdy nic neřekl; to mlácení pantem sloužilo k tomu, aby se rozpovídali druzí. A hodně si pamatoval.

S námi měl hodně problémů; hlavně zpočátku odmítal věřit tomu, co vidí. Ale díky jeho sympatickému zjevu a chování si jej dívky vzaly pod patronát a úspěšně mu vysvětlovaly, co bylo potřeba. Během krátkého času se od něj daly svést prakticky všechny; stáhl si jejich vzpomínky a doplnil je o znalosti ostatních, se kterými nespal. Jenže nad těmi zážitky kroutil hlavou a často říkal: „To nepůjde. To by mi ti pitomci neuvěřili.“

Za pitomce považoval většinu lidí, kteří četli jeho články. Měl samozřejmě důvod, často nechápali a někteří dokonce psali do redakce rozhořčené dopisy. Sal neměl rád hlupáky, blbce pak přímo nesnášel. Zabýval se myšlenkou začít vydávat noviny v Arminu, ale nevyhovovaly mu zas jiné aspekty, třeba náš odpor vůči komerčním praktikám. Takže se aspoň rozhodl, že časem svoje znalosti zpracuje knižně.

Totiž: knihu (několik knih) by napsal hrozně rád, ovšem má oprávněné pochybnosti, zda by to ti pitomci (čtenáři) pochopili. Takže to bude série sešitků o přesné délce 150 stran (+-2), ve kterých nesmí dojít k více než jedné zajímavé, zvláštní či zábavné příhodě na sešit. Takových vychází v Americe spousta, jsou oblíbené zvláště mezi méně bystrými čtenáři a Sal by se mohl krásně uchytit. Musí ovšem vyškrtat všechny filosofické, náboženské a politické úvahy, vyjma těch primitivních.

Nevím to přesně, ale několik dílů nejspíš vydal. Pochází z nich převážná většina informací o Arminu, řádu Templářů a všem dalším, co se nás týká. Nezlobím se na něj. Vlastně je mi to fuk.

Nemám to srdce, abych vás připravila o slavnostní projevy Charryho a všech ostatních. Určitě byste mě chodili v noci strašit, takže aspoň stručně:

Charry, oděný do císařských odznaků moci, seděl ne na trůnu, nýbrž na velkém placatém balvanu; vyčkal, až mu jednotliví velitelé oddílů podají hlášení, potom vstal a pronesl:

„Bratři, shromáždili jsme se zde, abychom se rozloučili s touto zemí, v níž jsme žili a bojovali po dlouhá léta. Já sám a moje družina přes tři roky, mnozí jiní dva či rok. Zamilovali jsme si tu zemi; především však jsme si zamilovali její obyvatele, statečné a hrdé Reorty, děti Slunce, jež je jejich znakem. Bojovali jsme po jejich boku za jejich svobodu a štěstí. A zvítězili jsme, i když tento boj nás stál tak strašlivé oběti. Africká půda byla posvěcena krví tisíců bratří a sester všech národů, kmenů a ras; ti nejlepší z nás tu položili své životy a jsou pohřbeni v této posvátné půdě. Nesmíme nikdy zapomenout na ty, kdož padli, abychom my mohli žít!

Je řádovým zvykem ukládat kameny za každého padlého na místě, kde zahynul v boji. Naši bratři umírali v mnoha bitvách po celém kontinentu, těžko kdo může říct, kde padl který z nich; proto složíme mohylu zde, na tomto místě, kde opouštíme Afriku. Každý nechť vzpomíná na toho, koho měl rád a kdo byl jeho přítelem, jehož smrti želí nejvíce. Za toho uloží kámen. Já pak uložím kámen první, za svého věrného kamaráda Ludvíka d'Enghiema, prvního arminského komthura řádu, který zůstane navěky zapsán v našich srdcích pro svoji moudrost a odhodlání žít a pracovat pro naši zemi...“ Charry uchopil kámen, který se opodál válel, a odnesl na místo, které doposud bylo prosto jakýchkoliv kamenů; tam jej uložil. Po něm odnášeli svoje kameny další – my vzpomínali na Reorta Džaína, prvního lva, kterého jsme poznali, na Maria Di Carialti, Palmiro Corsiho, Taššu, starého Gawíra, Přeraženého Tesáka, Khassima, Spletenou Hřívu, Efku, Kamenné Srdce... na všechny statečné a drahé kamarády. Pyramida kamení rostla, už se nedalo klást je na sebe, neboť tak vysoko ani nikdo nedohodil. Assama si vzpomněla na Zlatoočku, která ač nepatřila k Arminům, padla za nás; a já se na chvíli zamyslela nad tím, kolik černých nešťastníků padlo jen proto, že se dostali do naší blízkosti. Jak vysoká by musela být pyramida za všechny, kteří byli tak surově a zbytečně zavražděni?

Když byl obřad skončen, Charry poklekl a společně s ostatními se modlil za spasení duší všech mrtvých kamarádů. Tomáš Baarfelt sloužil přímo na onom kameni slavnostní mši, při níž podal všem přítomným Tělo a Krev Páně v podobě chleba a vína. Pouze někteří občané odlišné víry vyslechli naše obřady vestoje a v uctivé tichosti; poté bylo i jim povoleno vykonat své obřady dle vžitého rituálu.

Pak už bylo třeba jen rozloučit se s Afrikou. Ale v té chvíli požádali Reorti, aby směli přednést Charrymu svou žádost. Hovořil za ně Jednooký, poslední z členů Reortské Velké Rady, která nás tehdy vítala v Simbabwe. Všichni ostatní byli mrtví.

„Můj pane,“ pronesl trochu ochraptělým hlasem, „Vládce Reortů zemřel, naše země je bez pána. Ačkoliv Velká Rada už neexistuje, projednali jsme v kruhu starých bojovníků, náčelníků a otců velkorodů, kdo by měl vládnout Reortii. Pochopili jsme, že nemůžeme ponechat správu našich věcí náhodě; a ten, kdo by měl být naším pánem, musí být mužem spravedlivým, šlechetným, statečným a moudrým. My Reorti tě prosíme, abys ty sám přijal Ocelovou Korunu Reortie!“

Charry byl těmi slovy dosti překvapen, neboť ani on, ani my ostatní jsme netušili, k čemu se Reorti chystají. Jednooký se otočil, jeden z jeho lvů mu podal vysokou hranatou ocelovou korunu. Jednooký přistoupil k Charrymu: „Poklekni!“

Charry se spustil na kolena a chtěl sejmout zlatou korunu Arminu, ale někdo z Reortů mu zadržel ruku tlapou. Jednooký uchopil tu ocelovou korunu do obou pracek a zvolna, opatrně ji vsunul do nízké zlaté obroučky Arminu. Hodila se tam jako ulitá; mezi jejich okraji zbyla škvírka tak na lehké zasunutí. Charry vstal a okolo se rozlehl hromový jásot všech Reortů, Arminů i lidí.

„Přísahám!“ pronesl Charry zvučným hlasem, „Že stejně jako vládnu dle svých nejlepších sil a schopností a podle svého nejlepšího svědomí Arminu, budu věnovat svoji lásku a péči i Reortii, která bude od nynějška samostatnou částí Arminského ostrova. Děkuji vám za poctu, kterou jste mi prokázali; a slibuji, že se vynasnažím být jí hoden...“

Když dozněl jásot davů, sklonil Jednooký prošedivělou hřívu před novým Vládcem a řekl: „A nyní, pane, když jsem splnil všechno, co bylo mou povinností, dovol mi, abych ti popřál všechno dobré na tvojí cestě – a rozloučil se s tebou. Prosím tě, abych směl zůstat tady v Africe, která je mým domovem...“

„Proč? Nechceš snad žít v klidu a míru v Arminu? Vždyť tady tě zcela jistě nečeká nic jiného než smrt...!“

„Ano, to vím. A nebojím se smrti. Žil jsem celý život tady v Reortii a chci tu žít i po zbytek života; i kdyby měl trvat jen několik hodin. Dokud jsem sloužil svému národu, nebyl jsem volný; teď však má Reorti opět Vládce – a já, stařec, smím jít, kam se mi zlíbí...“

„To je pravda,“ objal jej Charry, „Ale je mi líto, že odcházíš, protože jsi mým upřímným přítelem!“

„Půjdu vstříc Slunci, můj pane. Už dlouho jsem neměl právo jet volně stepí a hledět přímo do Slunce. My Reorti nasloucháme svému srdci – a moje srdce mi velí zůstat. Nebuď smutný. I ty jednou zaslechneš Hlas.“

Charry jej ještě jednou objal a starý lev mu olízl tvář. „Dobrá, jdi tedy; provázej tě štěstí na tvojí pouti, a budeš-li moci vykonat ještě někdy něco užitečného pro národ Reortů, učiň to...“

„Ano, i to je moje povinnost. Vždy jsem plnil své povinnosti; a splním ji i tentokrát, můj pane. Buď sbohem...“

Jeden mladší Reort mu přivedl koně, kterého měl Jednooký připraveného za skalami; lev na něj vysedl a seděl tak nehybně a mlčky, dokud všichni neopustili to místo. Sledoval velitele rodů, dokud nevstoupili na lodi, které měly vyplout v prvním sledu, zvedli můstky a vytáhli kotvy. Pak se z komínů lodí vyvalil černý hustý kouř, na stožáry se elegantně vznesly plachty a jedna loď po druhé se odlepila od pobřeží.

Osamělý Reort stál na zadních tlapách na koni, opíral se o dlouhé kopí a pozoroval ty lodi, dokud se neztratily za obzorem. Pak dříve, než to pobřeží opustil, zvedl ještě jeden kámen a přihodil na pyramidu.

Neboť hned příští den se setkal s dvacetičlennou vojenskou hlídkou.

Existovala jedna loď, která se rovnou do Arminu nechystala: vlajkový křižník Diana, určený nejvyšším hodnostářům. Vyčkali jsme, až jako první vzlétl Baarfeltův letoun, kromě Valérie se do něj nacpaly i Gina a Danae, které moc toužily se proletět. Potom jsme zamířili k jihu, do Lourenço Marques.

Ležely jsme v lehátkách na zadní palubě a vyhřívaly se na sluníčku. Čas od času některá z děvčat natočila hlavu k Denisovi, který seděl v lotosu na přídi, prsty se probíral meditačním růžencem, ale nezdálo se, že by džapoval. Zatím jeho počínání nikdo nekomentoval.

„Beztak je fajn, že udělali našeho císaře i Vládcem Reortie,“ soudila Zuzanka, „Teď má koruny dvě!“

„Hlavně že to dovolil ten tvůj Wašoriwe!“ popíchla ji Irma.

„Wašoriwe není můj! A navíc už ho vůbec neuctívám! Skoro vůbec... jsem přece poslušná dcera církve svaté!“

Do smíchu ostatních promluvil Ao Harrap, který do té doby podřimoval u mých nohou: „Staré legendy vyprávějí, že existují tři koruny. Zlatá koruna Arminu, Ocelová koruna Reortie a Kamenná koruna Argerranu. Svět nebude šťastný, dokud se všechny tři koruny nesejdou na jedné hlavě!“

„A ta třetí koruna je kde?“

„To bohužel nikdo neví. Argerran byla říše plazů, velkých ještěrů, kteří žili v pásmu horkého slunce, neboť se báli zimy. Když Armini a Reorti zvítězili nad Argerranem, jeho šlechtici uschovali svou Kamennou korunu kdesi ve světě; snad v Americe, snad na některém z ostrovů Tichého oceánu. Nikdo neví, kam se koruna ztratila a kde ji hledat!“

„Bezva!“ jásal René le Mogniére, „Jen co to půjde, sestavím expedici, najdu Kamennou korunu a přivezu ji svému Vládci! Hele, kdo by šel se mnou válčit do Tichomoří?“

Samozřejmě se hlásili všichni, nejdřív děvčata. Jejich stanovisko vysvětlila Zuzanka: „Jestli je to někde na těch Ostrovech hříšný lásky, tak já jedu třeba hned!“

„Jasně, holky berem!“ souhlasil René, „Když by bylo nejhůř, můžem je vyměnit za něco k snědku. Dobrá ženská tam má cenu až pěti prasátek!“

Holky začaly ječet a protestovat, dokonce ho chtěly bít. Někteří moudřejší je zdržovali, ale možná by to nějak dopadlo; jenže v tom momentě na ně padl Denisův stín. Hleděl na ně a usmíval se:

„Pojedu s vámi.“ přislíbil.

Pokud byl na lodi někdo smutný, potom Willi Lehndorff. Na dobu pobytu mezi námi si natolik přivykl, že mu teď působilo potíže navléknout se do šatů; a když jen pomyslel, že se musí vrátit do Německa, rozloučit se s Karolínou von Aussengraben a především s dětmi, šly mu slzy do očí. Karolína byla ovšem podstatně praktičtější:

„Koukni, Willi, život v Arminu není zábavní cesta po Africe. Tam bys nevystačil s tím, že seš můj milenec; tam se bude muset pracovat a ty, chudáčku můj, nejseš vhodnej snad k žádný práci. V Německu se uživíš aspoň jako důstojník a dotáhneš to na polního maršála. Neláká tě to?“

Asi nelákala, protože Willi přišel otravovat Charryho. „Přemýšlím jak zařídit, abych mohl jít s tebou do Arminu. Snad by dovolili moji nadřízení, abych se stal atašé Německého vyslanectví, co myslíš...?“

Charry vypadal velmi smutně, když říkal: „Nemyslím. Prozatím totiž nemíním otevřít v Arminu německé vyslanectví, ba ani žádné jiné. Nehodlám odtajnit polohu Arminu a vůbec nic, co s mým ostrovem souvisí. Víš Willy, jsi můj kamarád, ale pořád ještě jsi taky špión vašeho generálního štábu, na to nemůžu zapomenout. V Africe jsem tě vítal jako spojence proti Angličanům; ale do Arminu tě vzít nemohu, pochop to. Nepotřebuju tam lidi, který by proti mně intrikovali.“

„Máš pravdu, byl jsem vyslán jako špión; ale žiju tady s vámi a myslím, že jsem za tu dobu změnil nejen názory, ale i svoje poslání. Snad bys mohl brát ohled na to, že jsem ti nikdy neublížil; a ani do budoucna nehodlám učinit cokoliv proti Arminu. Třeba lorda Monroese a jeho syna tam vezmeš, i když jsou Angličané, tím pádem nepřátelé!“

„Lord Monroes a Algie jsou vědci; starý mi neublíží, to už vím, kromě toho se zavázal přísahou. Vím, že i ty bys byl ochoten přísahat a věřím, že bys tu přísahu dodržel, i když předtím jsi už přísahal jiným. Konečně věřím i tomu, že bys chtěl být u nás diplomatem a zřídíme-li někdy státní zastupitelství Německého císařství u nás, uvítám tě velice rád jako prvního velvyslance. Ale do té doby se musíme rozloučit...“

Willi tedy nepořídil; tak se smutně loučil s Karolínou a připravoval se, že v Lourenço Marques opustí naši společnost a odpluje linkovou lodí domů do Německa. O peníze se starat nemusel, měli jsme jich dost a Charry nikdy nešetří na svých kamarádech.

Don Hieronimo Quardas de Rapa, portugalský guvernér v Lourenço Marques, nebyl ani dost málo nadšen, když mu náhle zastavila na širém moři bitevní loď pod arminskou vlajkou a žádala o povolení vplout do přístavu. Samozřejmě měl nějakou vojenskou sílu a kdyby na to přišlo, měl možnost potopit nás bez velkých obtíží, ale nemohl tušit, kolik podobných válečných lodí číhá někde v nejbližším okolí. Kromě toho pan guvernér vynikal rozličnými vlastnostmi, ale nerozumná statečnost mezi ně nepatřila.

Proto nás na palubě lodivodského člunu kromě lodivoda přijel uvítat také legační rada místodržitelství, který se očividně klepal, jakmile viděl nějakou šelmu; ruce se mu třásly tak, že vybryndal třetinu vína, které mu Charry nabídl. Jeho kolega, který jel s námi po otřesném zážitku naloďování v ústí Zambezi, se choval jako zkušený a světa znalý a vyprávěl mu o svých hrdinských dobrodružstvích; většinu jsme si pamatovali jinak, mnohá vůbec. Charry se choval velmi roztomile a přátelsky a vzkázal panu guvernérovi, že si ho dovolí zítra v odpoledních hodinách ve vší zdvořilosti navštívit a předat mu svoji nótu pro portugalského krále. Dále sdělil, že jsme se přijeli do tohoto výstavného a krásného města zotavit po vítězné válce a že bychom uvítali, kdybychom byli představeni místní společnosti. Legační rada slíbil to vše vyřídit a s radostí nás opustil.

Jakkoliv jsme měli oprávněné pochybnosti o užitečnosti toho pána, vkrátku se ukázalo, k čemu je dobrý. Než jsme stačili zakotvit a vyjednat pobyt s přístavní správou (velmi ochotnou), vrátil se pan legační rada zpátky a nadšeně sděloval, že je nám povoleno vše, co budeme chtít. Pan guvernér naši návštěvu nadšeně vítá s tím, že zítra odpoledne se bude konat slavnostní uvítání, představení Charryho guvernérovi a naopak s patřičnými politickými rozhovory a poté audience, na niž budou pozváni přední občané města. Poté bude podávána malá svačinka v zahradách, během níž nám bude představena rodina. O šesté hodině se počnou scházet hosté a bude zahájen velký ples na naši počest. Všichni jsou šťastní atd.

Nemyslím, že by k povinnostem legačního rady (Zuzanka důsledně říkala legrační) patřilo doporučovat nám obchodní domy; nicméně ve chvíli, kdy o tom začal mluvit, se mu očka rozzářila a poněkud prasečí tvář vyjadřovala nejvyšší nadšení. Nepodezírám ho, že by měl v těch obchodech nějaké podíly, ale možná mu slíbili provizi. V každém případě nám poslal pro potřebu císařské rodiny guvernérův kočár s nádhernými bělouši, pro ostatní pak všechny povozy, které se daly sehnat. Několikrát opakoval, jak ho strašně těší, že navštívíme jeho krásné město; zřejmě byl osobně zainteresován na jeho rozvoji a snažil se, aby co nejdřív připomínalo hlavní město Lisabon. Já tedy v Lisabonu byla; je to taky díra, ale ne tak hrozná.

Lourenço Marques vypadá jako kus evropského velkoměsta (Lisabonu, Madridu či Paříže), vytržený nějakým obrem z původního místa a přenesený na pobřeží Afriky. Jedna dlouhá obchodní třída, několik příčných; stojí tam vše, co vypadá evropsky a stojí za zmínku. Všude kolem jsou kruhové chatrče domorodců se špičatými střechami. Těch je tam samozřejmě hodně; žijí v nich černoši různých kmenů, kteří už měli dost bídy a nouze ve vnitrozemí, okopávání suchých políček, odvádění vody při záplavách a odhánění šelem od svých vyhublých kraviček. Přišli tedy do města a rozhodli se sloužit bílým, kteří od nich vyžadují podstatně méně namáhavou činnost a platí sice málo, ale přece jen. Portugalci si potrpí na velký dům plný služebnictva, což je docela milé. Dozor pak vykonávají bílí povaleči, často typy, kterým by doma v Evropě nedovolili překročit práh.

Ne abyste si ovšem mysleli, že se mi to město nelíbí! Naopak, docela jsem se bavila, nejvíc vysvětlivkami pana rady, co všechno už tu postavili a co ještě hodlají. Budiž jim přáno; asi budu muset taky to naše hlavní město nějak účelně přestavět. Ovšem ty obchoďáky...

Ach jo, ty nákupy! Problém byl ten, že se všichni těšili, kolik tady utratíme. Většina našich ovšem nechápala, proč by měli za cokoliv vyhazovat peníze, když to jde zajistit mnohem snadněji. Například vzplanula nelítostná hádka, jak se budeme oblékat; z ní byli mým nejjasnějším rozhodnutím hned na počátku vyloučeni ti, kteří nechtěli nosit vůbec žádné šaty. Dále jsem rozhodla: příslušníci bojových složek (prakticky všichni) mohou mít uniformu ve variantách: bojová skvrnitá (tygří muži, leopardí ženy) [jiné vzory? Nakopu vás do zadku! S rozběhem!]; běžná pískově šedá s příslušnými nárameníky; na večer slavnostní bílá se všemi ozdobami, řády, vyznamenáními atd. U mužů to bylo jasné, ovšem dámy se rozhodly pohádat. Důvod? Mají k uniformě nosit kalhoty nebo sukni? Rozhodla jsem: na denní nošení jsou možné obě varianty, k večerní samozřejmě sukni. No fajn: jak dlouhou? Ve světových metropolích se začínají objevovat dámy, kterým jsou vidět nejen kotníky, ale také lýtka!

Sakra, jak tohle můžete vědět? Nechcete nakonec ukazovat těm chlapům i kolena? Kdy jste byly naposled v Evropě, abyste něco... Julka poukázala na Ősgard, kde dámy nosí minisukně do půli stehen a trička vypasovaná tak, že jim těsně obepínají postavu; však jste ty módní časopisy všechny viděly! Tak jsme na sebe chvilku ječely a potom tomu Maryška dala nový směr: to nepůjdem na tu tancovačku v plesových šatech? Ty samozřejmě nohy důsledně zahalují, ale co výstřih? Jak může být hluboký?

Totiž, Maryška je velice krásná. Všechny Baarfeltovské princezny mají nádherné urostlé postavy a rády je ukazují. Když je někdo něžná modrooká blondýnka s nádherně opálenou pletí a velkými, krásně tvarovanými prsy, byl by hřích to neukázat. Julka vypadá naprosto stejně, akorát je černovlasá a tmavší. Kdežto já jsem malá a hubená, teď po všech těch štrapácích spíš vychrtlá jako lunt, prsa hamba mluvit, navíc rezavá a pihovatá. Nejvíc mi sluší orientální kostýmy, čím exotičtější tím lepší, ale...

(Nejseš pitomá, Diano? Můžeš se přece změnit, jak chceš!)

No dobře, ale stejně se ráda podobám svým oficiálním portrétům! Takže jak se vlastně dohodneme na ten ples?

Neporvaly jsme se, což některé považovaly za chybu. Nakonec bylo závazně rozhodnuto, že na odpolední audienci půjdou pokud možno všichni ve slavnostních uniformách, kdežto na večer muži gala večerní, případně frak. Donald skotskou sukni. Omar s námi nebyl, tím řada hloupých keců ubyla. Charry nás poslal všechny do ... a rozhodl, že jakožto orientální barbarský tyran si vezme bílý turban s obrovským rubínem a volavčími egrety, což je jak známo privilegium mughalských vladařů. Aspoň si nebude muset dělat starosti s účesem.

A po všech těchto diskusích vyrazila naše parta do města, aby prošla obchody, patřičně je zkritizovala a nic nekoupila. Proč taky? Nakupovat musí ten, kdo neumí vytvářet iluze; našim WZ stačí si věc prohlédnout, vymyslet jak ji upraví pro svou potřebu a případně vyslat zkušební signál. Pak už se mohou procházet v toaletě dle poslední módy.

Na důrazné doporučení zkušenějších dvorních dam jsem si pro jistotu ještě jednou svolala význačné osobnosti z řad mladých a výslovně jim zdůraznila, že se za žádných okolností nesmějí dopouštět společenských prohřešků. Kdosi se zeptal: „Vy jste mohly – a my ne!“, ale hrubě jsem ho seřvala, aniž jsem pátrala, kdo to byl. Pak jsem připojila důrazné upozornění, že jsme vlastně na nepřátelské půdě a ty slavnosti jsou pouhým pokračováním předcházející války. Všichni okamžitě pochopili a rozhodli se, že se patřičně ukázní.

Akorát, že by se jim víc líbilo to město vydrancovat.

Pan legační rada ostrouhal, nákupní horečka byla velmi zdrženlivá. Někteří si sice ledacos koupili na památku, ale rozhodně toho nebylo tolik, jak se domníval. Zato uváděli všechny v úžas svými neustále absolutně dokonalými uniformami; přece jen na každém oděvu je po nějakém čase vidět, že byl nošen, ale naše oděvy vypadají neustále zbrusu nové. Kromě toho lidé, kteří s námi byli delší dobu, měli občas zvláštní pocit, že ten či onen byl před chvílí ustrojen trochu jinak; ne tak moc, aby to vyvolávalo pozornost, ale hrome, to jsem špatně viděl nebo co? Rovněž zvyk vyprávět si vtipy přes půl města tp přenosem Portugalce mátl.

Mladí by docela rádi zašli do některé hospůdky a příjemně poseděli. Smůla: v LM se nachází jen luxusní podniky, kam jsme jim nechtěli dovolit, a otřesné špeluňky pro lůzu. Tam se někteří po setmění v přestrojení vypravili, ale nezaslechla jsem žádné zprávy o výtržnostech, rvačkách, natož pak podřezávání krků. Že by se opravdu chovali slušně?

Takže radši přejděme ke slavnostní audienci. Dostavili jsme se patřičně slavnostně před nádhernou rezidenci v koloniálním stylu a prošli špalírem černých služebníků v livrejích a bílých rukavičkách. Kolem stála spousta vojáků ve slavnostních uniformách, taky černých jako bota. Uvítal nás již známý legační rada a uvedl mne, Charryho a Denise ke guvernérovi.

Guvernér byl tlustý a potil se strašlivě, i když v místnosti hučel moderní ventilátor; taky proto, že byl navlečen do fraku a horko ho ničilo. Přivítal nás záplavou zdvořilostních formulí, které nám sice šly jedním uchem tam a druhým ven, ale přece jen nás potěšily; kdyby je myslel upřímně, docela určitě bychom si ho vybrali za kamaráda. Jenomže všichni z něj cítili, jak se v duchu klepe, co řekneme my.

Charry se ovšem choval přátelsky: „Zajisté je vám při vaší prozíravosti známo, pane guvernére, že na území portugalské kolonie Mosambik došlo k boji mých armád s britským expedičním sborem, který skončil naším vítězstvím. Jsem velmi potěšen, že nám portugalské úřady poskytly tak upřímnou podporu v naší těžké práci...“

Guvernér si nebyl vědom, že by nám nějak pomohl, ale přesto řekl: „Bylo by mi potěšením učinit pro vás ještě mnohem víc, než je v mých skrovných silách!“

„Jsem o tom přesvědčen!“ Charry sáhl po krásné kožené aktovce, kterou mu podal Denis, představený jako jeho tajemník, „Dovolil jsem si v této záležitosti sestavit nótu Jeho Veličenstvu králi Portugalska, ve které oceňuji vaše schopnosti a chválím vaši pomoc; dovolím si vám ji předat se žádostí o zaslání této zdvořilostní nóty ke dvoru do Lisabonu...“

Když guvernér přebíral sametové desky, obsahující dopis, ruce se mu chvěly. Měl nepřekonatelnou chuť si ten dokument přečíst, ale ouha, na listě byla pečeť jako hrom a na pečeti řádový kříž z jedné a tygří hlava z druhé strany; a co když už někdo arminskou pečeť viděl a poznal by, že ji někdo napodobil? Co když je v deskách kromě dopisu ještě něco, z čeho nedejbože král pozná... Ale bylo třeba se usmívat a hovořit vlídně, pan guvernér dělal obojí; usedli jsme ke stolu, všichni moudře a důstojně povídali o vzájemném potěšení nad svojí návštěvou, o dobrých vztazích Arminu a Portugalska, o nutnosti mírového řešení sporů a jiných pěkných věcech; našim partnerům leželo asi na srdci něco jiného, ale nemohli se zeptat, zda Charry ví o jejich zradě.

Konečně byly oficiální rozhovory skončeny a pan guvernér nás osobně zavedl do zahrad, kde se nacházely dány domu, hlídané coby mužem stařečkem s bílými vousy, který už slabě viděl i slyšel, otcem senhory de Rapa. Tato dáma měla postavu značně se blížící tvaru koule, zápasnické ruce a jako účes věž z vlastních i cizích vlasů, zdobenou zednickými ozdobami (nejspíše štukaturou). Zato její dcera Inez se všem hned zalíbila, bylo to vesele vypadající sedmnáctileté děvče s vlasy jako havran, krásné a drze vyzývavé; po Denisovi šlehla pohledem, za jaký se ve slušně vedených penzionátech dává záhlavec. Spolu s ní tu byla mladá červenolící služebná, která své paní konala zřejmě služby důvěrnice, neboť dívky měly ve zvyku si občas sdělovat své dojmy šeptem kdesi po straně.

Dnes poprvé představil guvernér v souladu s Charryho slovy Denise jako „knížete Baarfelta, tajemníka Jeho Imperátorského Veličenstva Charry I., císaře Arminu.“ Obě dámy se tvářily poctěně, když to slyšely.

Choť guvernéra doňa Concepcion vypadala na první pohled jako osoba duševně dost omezená, ba téměř hloupá; po prvních slovech se však ten dojem překvapivě potvrzoval. Jinak byla žena přísných mravních zásad, jichž se v žádném směru nehodlala vzdát ani v černé Africe; například měla šaty, v jakých se jistě zvolna měnila v pečeni ve vlastní šťávě. Zdvořile nás všechny přivítala a po vzájemném představování poručila mladší komorné, aby přinesla svačinku. Dívka přinesla vlastnoručně pouze karafu s vínem, zato přiváděla houfec černých sluhů a služek, kteří nesli vše ostatní od stolního nádobí a příborů až po obloženou mísu pečeného masa, na tvrdo uvařených vajec, sýra, šunky a spousty ovoce. Doňa Concepcion uznala za vhodné omluvit se za skromnost této svačinky, zatímco my jí upřímně odporovali a chválili štědrost a pohostinnost tohoto domu. Ve skutečnosti jsme měli chuť se na ty dobroty vrhnout jako vlci – v buši takové dobroty nebyly.

„Jsem tak strašně šťastná,“ vysvětlovala nám doňa Concepcion, „že se mi podařilo sehnat pravou pražskou šunku! Poznala jste zajisté, Výsosti, že je to pravá pražská šunka, že ano? Její chuť si je velmi těžké s něčím splést...“

„Samozřejmě,“ usmála jsem se, „Velmi mi chutnala už tehdy, když jsem ji poprvé jedla přímo v Praze...“

„Ach ne! Tím chcete říct, že jste navštívila Polsko?“

„Částečně také, ale Praha leží v Čechách, pokud vím...“

„No ovšem, Čechy! Jak bych mohla zapomenout... obdivuji vás, Výsosti, že jste se odvážila cestovat až do takové Bohem opuštěné cikánské země!“

Škoda, že nelze nějak dokumentovat, jak se při této větě zatvářil Denis; vypadal, jako by se mu právě v krku vzpříčila nějaká kost. Doňa Concepcion si toho nevšimla, ale její dcera měla oči všude.

„Stalo se vám něco, kníže?“ ptala se s účastí. Asi jsem se nějak podivně zašklebila, neboť i doňa Concepcion se mírně podivila.

„Totiž, kníže Baarfelt je Čech, narodil se na Moravě,“ bonzla jsem, „Asi je vaším hodnocením své vlasti poněkud překvapen...“

Inez se rozesmála, za což ji stihl matčin káravý pohled. „Nemínila jsem vás urazit, kníže, zajisté jste to tak nemyslel. Ostatně domnívala jsem se, že jste spíš Němec,“ Osvěžila se mocným zamáváním vějíře a pokračovala: „Největší chybou je, že žiji už příliš dlouho v koloniích a ztrácím styky s vyšší společností. Je přímo strašlivé pomysliti, že někde na druhém konci světa je tak příjemné místo, jako je Lisabon nebo Torre das Vargens. Ze všeho nejvíc se těším na chvíli, kdy opustím Afriku; kéž by Bůh dal a bylo to co nejdříve...“

Její nadšení nesdílel manžel ani dcera; muž se tvářil rozmrzele, Inez zmrzl na rtech úsměv. Pročpak asi se jim tady tak líbí?

„Povinnost je povinnost,“ řekla jsem, „Ani my jsme nepřišli do Afriky za zábavou. Musíme to chápat a přizpůsobit se.“

„Ach, snad muži! Ti mají svoje závažné povinnosti. Ale proč máme jejich politickými záležitostmi trpět my ženy? Já jsem si od začátku vymínila, že starostmi mého muže se nebudu zatěžovat. Politické problémy, ať jsou jakkoliv důležité, musí zůstat za stěnami mého salónu. A tak je to správné, viď, Hieronimo?“

Guvernér přisvědčil poněkud rozpačitě. Rozhodla jsem se mu pomoci.

„Ale potom je život přece dost nudný! Mírná práce může být někdy zajímavým rozptýlením, nemyslíte?“

„Snad pro vás, jste mladá a zastáváte důležitou funkci po boku manžela. Avšak můj choť se pohříchu zabývá věcmi velice prozaickými, většinou různými obchody, kterým nerozumím a ani si nepřeji rozumět, jsou to nezáživné mužské věci. Zcela mi postačí, když nám patřičným způsobem zajišťuje prostředky ke skromné obživě... o jiné se nezajímám...“

Guvernér při těch slovech přímo trpěl; napadlo mi, že choť a dcera už určitě někde udělaly dluhy na konto odměny od Angličanů, aniž by se sebeméně zajímaly, odkud ty peníze jsou. Nyní měl pan guvernér ošklivé starosti, jak ušlý zisk nahradit. Zřejmě to mezi nimi nemá lehké.

„Přiznávám, částečně je tu nuda,“ pokračovala doňa Concepcion, „Člověk potkává stále stejné tváře, lidi o nichž už všechno ví a kteří jej nemohou ničím překvapit. Právě proto jsme rádi, když nás navštíví nějací zábavní hosté...“

„Škoda, že nám státní povinnosti nedovolí zdržet se ve vašem pohostinném domě déle,“ ozval se Charry, „My na rozdíl od vás máme dosti naspěch, abychom se dostali v určitém termínu do vlasti. Jinak by nám bylo potěšením přispět k vaší zábavě pokud možno co nejvíce!“

„To by byl určitě nezapomenutelný zážitek!“ řekla Inez. (Spolehni se, děvče, že ano!)

„Ach, bože můj, jak ten svět spěchá!“ zafilozofovala si doňa Concepcion, „Sotva se lidé sejdou, už aby se zase loučili!“

V družné zábavě jsme dojedli. Poté si pan guvernér zapálil tlustý páchnoucí doutník (nabídl i Charrymu, ale ten nekouří) a byl chotí zdvořile vykázán od stolu. Zdálo se, že to přivítal; nabídl Charrymu, že mu ukáže svoje stáje, ručnice a sbírku loveckých trofejí. Charry nebyl zvědav na to ani ono, ale je dobře vychován a ví, že odmítat nesmí; vydali se tedy směrem ke konírnám, zatímco mi doňa Concepcion objasňovala, s jak skvělou společností se dnes večer seznámím. Samozřejmě netrvalo ani pět minut a už měla na jazyku jakousi záhadnou a tajemnou informaci o paní majorové a poručíkovi, který byl adjutantem v pluku jejího muže; a ježto Inez se postavily uši jako rysovi, zavelela:

„Inez, to není nic vhodného pro uši nevinné dívky! Ukaž laskavě panu knížeti naše zahrady! Anka, jdi s ní!“

Denis okamžitě vyskočil a nabídl Inez rámě; služebná se zásadně pohybovala půl až pět metrů za svou paní, takže slyšela hlasitý hovor, nikoliv však důvěrný šepot. Zřejmě to byl ustálený zvyk, zatím však Inez mluvila hlasitě: „Tohle mi mamá dělá vždycky, když začne hovořit o něčem zajímavém. Nerozhněvalo by vás to, kníže?“

„Skutečně chápu, že to musí být k vzteku. A zajímá vás skutečně tolik, co bylo mezi tou dámou a poručíkem? Mohl bych vám to dovyprávět...“

„Cože, vy o tom snad něco víte?“

„To ne. Ale vždycky je to jedno a to samé, člověk se znalostí světa a trochu bystřejší fantazií si může domyslet. Nebo si to nemyslíte?“

„Máte podivné nápady, kníže! Jaký by byl důvod na to myslet?“

„Pro mě samozřejmě žádný. Ale vy jste litovala, že se nedozvíte konec. Nebo je vám líto, že neuslyšíte nějaké veselé podrobnosti? Snad si dokážete nějaké vymyslet sama, ne? Určitě při tom nikdo nebyl, aby to rozpovídal, takže všechny řeči jsou jenom klepy...“

„Skutečně máte pozoruhodně drzé a znepokojivé nápady! Chtěla jsem to vědět jen proto, abych se mohla podobných mravních poklesků vystříhat, jak jste zajisté pochopil...“

„Nikdy bych se neodvážil myslet si něco jiného o dívce tak ctnostně vychované! Věřím, Inez, že jste si doposud ani nevšimla, že na světě existují nějací muži...“

Zarazila se a pohlédla na něho panovačně a uraženě: „Pokud se pamatuji, nedovolila jsem vám říkat mi křestním jménem! Oslovovat mne Inez je od vás neodpustitelná urážka! Okamžitě se omluvte!“

Denis beze slova poklekl na cestičku, uchopil její ruku a políbil ji. „Prosím tisíckrát za odpuštění, slečno de Rapa...“

„Co to děláte!“ vykřikla a líce jí zrůžověly rozčílením, „Nedovolila jsem vám, abyste mi líbal ruku! Jste drzý a nevychovaný, kníže!“

Denis se zatvářil ještě pokorněji. „Odpusťte mi, prosím! Zdá se, že se skutečně neumím chovat! Dovolte, abych to vysvětlil!“

„Jen ne vkleče, proboha! Co když nás někdo uvidí?“

„Prosím, tak vestoje. Abyste rozuměla...“

„Snad bychom se mohli posadit na lavičku. Nebo ne, raději si sednu na houpačku a vy mne budete houpat! A vyprávějte mi něco zábavného, nebo vám uteču!“

„Právě vám hodlám vyprávět o zvycích a mravech společnosti v Arminu, odkud pocházím. Abyste pochopila, že jsem se dle našich mravních zvyklostí nezachoval nemístně...“

„No prosím, čekám!“

„Tedy za prvé, v našich kruzích je zvykem nejen každého oslovovat křestním jménem, ale dokonce používat jednotného čísla. Tedy tykat mu. U nás bych tě oslovoval ty, Inez.“

„To je ale směšné! Jak bych potom měla oslovovat já vás?“

„Docela prostě, Denis. A také mi tykat, jak se sluší a patří.“

„Probůh, propadla bych se hanbou! Co kdyby to slyšel někdo ze služebnictva? Raději zůstaneme u našich slušných zvyklostí, kníže. Ostatně povšimla jsem si spousty zvláštností, kterými se vyznačuje vaše císařovna. Smím se zeptat, zda jsou obvyklé u všech vašich žen?“

„Například co?“

„Třeba ty její šperky! Nemohla jsem se samozřejmě podívat zblízka, ale skutečně má v uších několik náušnic? A v nose rubín?“

„No ovšem, proč ne? Já mám taky náušnice!“

„Vidím! Dokonce každou jinou; vypadá to směšně!“

„A kdybyste věděla, kde všude ještě naše dívky nosí různé šperky!“

„Povídejte, kde? Ale ne, raději mlčte! Co kdybych se musela červenat?“

„Nepochybně byste se červenala až... po celém těle.“

„To jsou krajně opovážlivé myšlenky! Chápu; jste mladý a morálně pokleslý, snad ve společnosti mladých důstojníků jste pochytil nějaké hloupé a lživé řeči. Neboť pochybuji, že byste měl příležitost to sám vidět!“

„Ujišťuji vás, velmi detailně. Třeba když obsluhuji dámy v lázni...“

„Obsluhovat... v lázni! Ženu? To nemyslíte vážně!“

„Naše dívky se nechávají obsluhovat muži s velkým potěšením. Možná by se vám to docela zalíbilo, až byste si zvykla.“

„Nikdy se mne nedotkl žádný muž!“

„O tom nepochybuji. Jinak byste věděla, že to není tak nepříjemné. Ostatně, dívky nám tu péči velmi ochotně oplácejí...“

„Ach tak! Myslíte nějaké barbarské otrokyně?“

„Myslím tím princezny. Až se s nimi seznámíte, uvěříte.“

Inez potřásla hlavou. „Pravděpodobně se snažíte mne bavit. Nuže dobrá, pane z Baarfeltů. Ale v žádném případě nechci slyšet takové... ošklivé věci. To už se raději budeme bavit o módě. Rozumíte módě, kníže?“

„Jak se to vezme. Trošku snad...“

„Dobře. Víte, překvapilo mne oblečení... uniforma vaší císařovny. Především zvláštní druh korzetu, který nosí. Nevíte, z čeho je?“

„Nevím; pokud jsem viděl, nenosí žádný korzet.“

„Ach pravda, zřejmě vám takové podrobnosti nesděluje. To je velká škoda, dalo by se jí ho závidět a ráda bych měla podobný.“

„Skutečně nenosí žádný korzet; v případě potřeby si stahuje pas zbrojním opaskem, za kterým nosí meč. Bývám u toho, když se obléká...“

„Nesmysl. To je skutečně tak hubená, jak vypadá?“

„Naprosto. Je taková odjakživa a znám ji od dětství. V deseti letech jsem byl jmenován jejím pážetem a tu funkci jsem zastával, dokud nebyla svěřena mladším. Z titulu své funkce jsem jí pomáhal při oblékání, líčení i... česání, abych tak řekl...“

„Poslyšte kníže, to mi nepovídejte! Nedovedu si představit, že by se vám taková dáma svěřovala se záležitostmi své garderoby...“

„Proč ne? Býval jsem obvykle po ruce a měl čas a náladu vyhovět jejím rozmarům, když potřebovala nějak elegantně nalíčit nebo upravit hlavu. Ostatní muži včetně císaře většinou nehodlají dělat jí blázna.“

„Podle mého je ovšem velmi nemravné ukazovat se cizím mužům ve spodním prádle! Na to je komorná!“

„Haha! Často i bez spodního prádla, děvče. Třeba při koupání...“

„Koupání? Vy chcete říct, že se vaše paní veřejně koupe, Ale to je strašné, i když je koupaliště hlídané a převlékárny dobře utěsněny! Jen to pomyšlení, co si asi myslí přítomní muži, by mne donutilo k propadnutí hanbou...“

„Co by si mysleli? Maximálně posoudí, jak se jim ta či ona dívka líbí. To není nic zlého, myslím. Například vy jste tak krásná, že bych si vás při koupání s potěšením prohlédl!“

„Vy! Udeřím vás do tváře, jestli řeknete ještě něco takového! Nikdy bych nedovolila, aby mne muž viděl v koupacím oděvu!“

„Na koupacím oděvu netrvám. U nás ho nikdo nenosí. Prosím, neračte se pohoršovat předem! Zkuste si představit společnost, ve které existuje úplná volnost v jednání a smýšlení. Pokuste se realizovat přání, která si zakazujete – a poznáte zemi, odkud přicházím.“

Inez si jej změřila záhadným pohledem. „Takové snění je velmi nebezpečné, kníže! Musela bych vám důvěřovat, abych mohla říct pravdu!“

„Ale vy mi říkáte pravdu, Inez. Budu vám tak říkat, ať se vám to líbí či nikoliv, nevím jak jinak vás oslovovat. Vy říkáte, že se pohoršujete nad myšlenkou vstoupit přede mnou do vody, nebo dokonce se mnou. A při tom si to představujete před svým duševním zrakem!“

„Ach kníže! Proboha vás prosím, nemučte mne!“

„Proč bych vás neměl mučit? Sama o to prosíte svýma očima! Já ti řeknu, co si přeješ, Inez: chceš, abych tě objal. Možná dokonce, abych tě políbil. Řekni pravdu, mýlím se?“

„Jak můžete chtít slyšet pravdu od ženy? Což skutečně nemáte špetku slušného vychování?“

„Ne. Pouze přicházím ze světa, kde i ženy mluví pravdu. Čekám, Inez: řekni pravdu!“

„A kdybych ji řekla, co uděláš?“

„Co budu chtít. Co ty budeš chtít. Zkus si to domyslet!“

„Ne! Musela bych tě zabít. Jste hrubý, nevychovaný a zlý, kníže Baarfelte; nepromluvím s vámi už ani slova! Táhněte odtud!“

„Promluvíš a budeš se mnou mluvit, protože jsi za celý svůj život neslyšela nikoho mluvit tak, jako mne! Mohl bych tě donutit říct pravdu, ale neudělám to a radši půjdu, když mě vyháníš.“ Obrátil se a udělal krok.

„Dobrá, jděte! Věděla jsem, že nemáte žádné slušné vychování, protože skutečný kavalír by neopustil dámu samotnou uprostřed parku! Jděte a už se nevracejte, nechci vás vidět!“

Denis se vrátil. „Vaše přání si odporují, Inez! Jak jim mám rozumět, když jsou stále jiná?“

„Jsem žena, mám právo být rozmarná. Rozumějte jim, jak chcete. Vaše věc!“

„Podejte mi ruku, Inez, a já vám řeknu, čí rozmary budou platit! Podejte mi ruku a pohlédněte mi upřeně do očí!“

Inez mu podala ruku. Od chvíle, kdy ji uchopil a pocítil horký žár vášnivé krve, věděl, že je ztracená a podlehne, ať říká cokoliv. Usmál se.

„Jaké jsou teď tvé příkazy, Inez?“

„Pusťte mou ruku!“ Téměř to vykřikla, téměř zalkala a vyškubla mu ji, „Pojďme odtud, musíme se okamžitě vrátit, jinak se stane něco zlého! Jsem unavená a mám žízeň, kníže, postarejte se o mne! Vaše rámě!“

Kráčeli zavěšeni. Služka je sledovala jako stín v určené vzdálenosti. Denis cítil, jak se jeho společnice chvěje.

„Jste rozrušena, Inez. Uklidněte se...“

„Nemohu se uklidnit, dokud mne takovým způsobem držíte za ruku! Pusťte mne!“

„Já vás nedržím, držíte se sama...“

„Mlčte! Neodporujte mi! Jsem nucena vás stále kárat, kníže. Uvědomte si laskavě, že jako rytíř jste povinen být galantní k dámě a nikoliv uvádět ji do trapných rozpaků každým svým slovem. Je to jasné?“

„Ano, je.“

„Dobře. Tak tedy pojďme, zanedlouho začne slavnost a já se musím převléknout do plesových šatů. Samozřejmě nepočítejte, že budete u toho, jako u té vaší císařovny...“

Denis ji jemně uchopil za ruku a otočil k sobě. „Inez! Vystrojte se tak, jako bych byl přítomen! Buď tak krásná, aby se mi zatajil dech, až vejdeš do tanečního sálu!“

Vzdychla, pak se obrátila a spěchala rychlými kroky po schodišti nahoru. Denis ji sledoval, dokud nezmizela; pak se prohlédl ve velkém nástěnném zrcadle, prsty si přihladil vlasy, smetl neviditelné smítko ze své bělostné uniformy. A šel se posadit k nám k baru.

„Jak to jde?“ ptala jsem se, „Koukám, dost po tobě jede, nebo ne?“

„Zvonilo ti v uších? Použil jsem tě jako zbraň!“

„Všechny zbraně dovoleny. Kolik jí dáváš hodin?“

„Do svítání – nebo nikdy.“

„Jak to myslíš, nikdy?“

„Taky se může stát, že vyhraje ona!“ usmál se a napil se vína.

„Cože, ona? Copak se na tebe nedá spolehnout? Myslela jsem, že přece ještě dokážeš svést takovouhle rozmazlenou žábu...“

„Je rozmazlená a zkažená výchovou, ale krásná a má zdravý lidský rozum. Třeba mi jí přijde líto a neublížím jí – všechno se může stát!“

„Slíbil jsi holkám...“

„A co? Líbí se mi vyhodit svůj osud do větru a čekat, kterým směrem poletí! Nech všechno osudu, Diano; uvidíš, co se stane!“

Nechala jsem ho být; seděl tam a čekal, dokud ve vchodu do sálu nepostřehl nějaký ruch. Inez přicházela v bílém, krásná a žádoucí. Šla si pro svůj osud a nevěděla, jaký bude.

„Ach kníže, musím vás představit...“ švitořila a vlekla ho ke skupině mladých mužů a dívek, kteří se ukázněně bavili pod bdělým dohledem gardedám. V příští půlhodině byl představován nejrůznějším lidem, uhlazeně si povídal a přednášel zdvořilostní fráze, jen občas kořeněné mikroskopickým semínkem pravdy. Hosté z něho nabyli dojmu, že se jedná o mladíka stejně dobře a konvenčně vychovaného, jako byli sami; takže ho celkem ochotně přijali do svého středu.

Pak začal představovat Denis: svoje sestry a kamarádky i jejich mužský doprovod. Všechny dámy byly v nádherných, fantastických róbách; Inez jen naprázdno polkla, když si uvědomila, že ty šaty víc ukazují než zahalují a dívkám nejen že to vůbec nevadí, dokonce jsou na to hrdé. Okamžitě se vrhly do tance a zakrátko se všichni tak promíchali, že vytvořili jedinou partu. Denis samozřejmě tančil s Inez, potom s dalšími místními dívkami, pak zas s Inez; mezi tím se pilně krmili u bufetu a také popíjeli, což dámy rozpalovalo a Denise uklidňovalo. Hodně jíst a pít tady bylo zvykem, i když dívky se snažily předstírat, že jim jídlo téměř vůbec nechutná. Součástí večera byla též slavnostní večeře o několika chodech a ačkoliv Denis nepovažoval za rozumné cpát se půl hodiny před večeří, druzí tak činili.

A dobře udělali, jak zjistil při té večeři; neboť jim byla předkládána jídla sice vybraná a chutně upravená nejlepšími kuchaři, ale v nijak přemrštěném množství. Zato vína bylo čím dál tím víc, muži pili i koňak, což vyhovovalo zejména Charrymu. Denis byl sice usazen dost daleko od Inez, ale v průběhu večeře se mu nějakým záhadným způsobem podařilo vyměnit si místo s připitomělým místním zásobovacím důstojníčkem a usadit se vedle ní. Ač se chránil jí dotknout, cítil, že je následkem vína a zábavy 'rozpálená jako podkova', jak by řekl někdo z nižší společnosti.

Pak se znovu začalo tančit; muzikanti si odpočinuli, tak zahájili valčíkem. Kapelník byl dokonce vídeňský Čech, tak jedním z nejkrásnějších, Růžemi z jihu od Johanna Strausse. Denis samozřejmě nepřipustil jinou možnost než tanec s Inez. Té se točila hlava, spočívala mu v náručí oddaně a bez protestů; dokonce se zdálo, že je ráda, že se ho může dotýkat.

„Ach bože, všechno se se mnou točí!“ vydechovala prudce, „My letíme, Denisi, letíme jako ptáci!“

„Ano, Inez, letíme!“ smál se, „Jako orli do nebes!“

„Ó bože! Držte si mne, kníže, držte mne pevně, nebo vám uletím někam daleko, kde mne nedostihnete!“

„Není tak vzdálené místo, abych tě tam nenašel. Půjdu za tebou třeba na konec světa!“

„Málo, kníže! Stejně vám odejdu, i když třeba ani sama nebudu chtít. Jen chvíli a ztratíte mne, važte si toho, že mne smíte držet v náručí!“

„Půjdete spát a necháte mne tady truchlit?“

„Něco horšího, Denisi. Vdám se a odjedu do Portugalska!“

„Takže budeš šťastná.“

„Ach mlčte, probůh! Raději tančete mlčky, kníže...“ Už nepromluvili, dokud neskončil valčík a Denis neodvedl zadýchanou Inez k sedadlu. Dívka prudce oddychovala a tvářila se zaraženě, téměř pohněvaně; Denis chtěl odejít, ale řekla: „Zůstaňte, kníže, a usedněte. Mluvil jste o štěstí a já cítím, že bych vám měla něco vysvětlit...“

„Není třeba, pokud to není vaše přání. Dovedu pochopit i řeč očí; ty mi řekly, že se těšíte na sňatek.“

„Potom lhaly, nebo jste rozuměl špatně, kníže. Nechci se vdát!“

„A přece může být takový sňatek příjemnou změnou v životě!“

„Ano, pokud by ženich byl... Ano. Ale můj ženich je starý a odporný a já ho nechci, i když jsem ho dosud nepoznala...“

„Jak tedy víš, že je tak odporný?“

„Viděla jsem ho, když mi bylo deset let, už tehdy to byl protivný starý žvanil. Nevěřím, že se mohl za tu dobu změnit k lepšímu. Je to přítel mého otce, velmi bohatý a vlivný muž...“

„Ach tak. To chápu.“

„Už několik let se otec zabývá myšlenkou zbavit se tohoto místa, vrátit se do vlasti a získat nějakou důležitou státní funkci v Lisabonu. Právě teď se pokouší o velmi složitou spekulací, která má vynést několikamilionový zisk. To bude mé věno; za předpokladu tohoto věna si mne vezme onen vlivný muž a dopomůže samozřejmě svému příteli a tchánovi k významnému místu u dvora. Chápete to, kníže?“

„Samozřejmě.“

„Co by udělaly... ty dívky z vašich kruhů... v takovém případě? Bylo by možno vyřešit věc jinak než uposlechnout?“

„Neřešitelné situace neexistují.“ usmál se Denis, „Jedna z mých sester vyřešila podobnou situaci tím, že se seznámila s mladým, poněkud méně inteligentním důstojníkem a přiměla ho, aby se pohádal se ženichem, vyzval ho na souboj a zabil. Důstojníka z trestu přeložili a ona byla volná...“

„Pro smilování boží! Co na to řekl váš otec?“

„Dlouho jsme se tím všichni bavili. Ostatně, ta dívka není jeho manželská dcera a muž, který sňatek domluvil, byl... chápeš?“

„Nutíte mne, abych se červenala. Slušná dívka nemá poslouchat takové řeči!“

„To červenání ti dá koukám práci, nenuť se do toho! Netrvám na tom, aby dívky, jimž vyprávím naše rodové ságy, byly slušně vychované.“

„Poslyšte, vy...“ Inez se nadechla, pak ale mávla rukou, „Nebudu ztrácet čas tím, že bych tě ve tvém věku učila slušnému chování. Bohužel je váš příklad nepoužitelný. Ten muž se nikdy nebije v souboji a má tolik moci, že by hned za hodinu po výzvě toho soupeře potkalo nějaké neštěstí a zabránilo mu se bít...“

„Aha. Je ten chlápek bohatý?“

„Velmi bohatý. Tak bohatý, jak starý.“

„Hm. Hodily by se ti ty jeho peníze? Totiž, kdybys mu ráno po svatební noci podala posilňující nápoj speciálně zchutněný lékem, který bych ti dal, mohlo by dojít k náhlé ztrátě onoho význačného a ctihodného činitele. Zdědila bys velký majetek a nevyvolalo by to žádné pohoršení, neboť útrapy svatební noci v tak vysokém věku...“

„Proboha, Denisi! Ty mluvíš o vraždě!“

„Vražda člověka, který si vezme ze zištných důvodů tak krásnou dívku jako jsi ty, není zločinem. Nicméně soudím, že bych to mohl zařídit...“

„Mlčte už, kníže! Já sama bych ho zabila, ale ne takovým způsobem! Vrazila bych mu nůž do srdce, kdyby se mě jen dotknul! Ale chladnokrevně ho zavraždit, to bych nemohla udělat, to ne! Kromě toho nechci se dožít ani svatby, ani toho, co přijde potom.“

„Další možností je zasvětit se službě boží a odejít do kláštera. Nejsem si jist, zda by to bylo nejlepší řešení, ale možnost...“

„Myslela jsem na to. Jako na nejzazší řešení. Kdyby to jinak nešlo...“

„Ta nejlehčí možnost je uprchnout. Zkrátka se ztratit z oběhu, ať tomu kdo chce říká co chce!“

„Ale... opustit otce? Vždyť by... to není možné!“

„Stejné, jako kdybys odešla do kláštera. Taky bys ho už nespatřila, a zřejmě by nebyl moc rád.“

„No dobře – ale kam?“

„Znám takové místo. I ty jsi o něm slyšela: ostrov Armin, moje vlast. Zařídil bych ti přijetí do školy, kde by ses naučila vydělávat si počestně na živobytí. Jsi velmi chytrá a schopná, určitě se neztratíš. Pomohli bychom ti, je naší povinností pomáhat druhým...“

„Ne! S vámi, kníže? Nikdy, nikdy!“

„Jak chceš. Dal jsem návrh, promysli si to...“

„Jak bych to mohla udělat? Hlídají mě!“

„I dnes večer? Všichni se baví, jistě budou poněkud... rozveselení alkoholem. Naše loď čeká v přístavu, jmenuje se Diana...“

„Už dnes večer? Vůbec bych se nestačila rozloučit, vyřídit a uspořádat svoje věci a vůbec... Probůh, kníže, nemučte mne! Nemohu to udělat, věřte mi, nemohu, i když chápu...“

„Rozmysli si to. Je to tvá poslední příležitost. Už nikdy ti nikdo nic podobného nenabídne.“

„To chápu – ale já...“

„Nenaléhám na tebe, Inez. Rozmysli si to dobře; prozatím tě na chvíli opustím, jsme už příliš dlouho spolu a společnost nás jistě pozoruje. Přijdu se tě zeptat o příštím valčíku, když mi to dovolíš.“

„V tanečním pořádku již není zapsán žádný valčík.“

„Bude, Inez. Zatím máš čas na rozloučení.“ Denis jí zdvořile políbil ruku a šel k nám; právě začínali hrát, tak jsem využila příležitosti a vzala ho tančit, než se chytí nějaké jiné holky. Všem se tu líbil a některé po něm vysloveně jely.

„Tak jak to jde? Zdá se mi, že je kóča značně naměkko...“

„Až moc, a já taky. Představ si, má před svatbou s nějakým starým obejdou, velkým zvířetem od dvora. Podmínkou je, že jí tatíček zajistí věno odpovídající významu rodu; totiž že se mu podaří získat podíl na pokladu Reortů.“

„To mají dost velkou smůlu. Tatíček i dceruška. Holt život není peříčko!“

„Málem jsem se nad tím rozbrečel. Holka má rozum, chlapa nechce a oťukává, jak z konopí. Nabídl jsem jí pár roztomilých řešení a nejvíc by jí asi sedělo vzít šmíra. Co říkáš?“

„Jako s náma? Ani nedejchej! Nepřichází v úvahu! Charry nás oba seřeže!“

„Ty bys to zasloužila a já to vydržím. Tý holky je přece škoda pro takovej svět; u nás by byla určitě šťastnější...“

„S tebou!“

„I beze mne. Zařídí si život, jak bude sama chtít. Je to holka ohnivá; to poznáš, když ji vezmeš do náruče při tanci. Ty tančíš jako kus dřeva, Diano, ale ona se k tobě vine jako...“

„Psí víno. Koukala jsem. Tak jo, když se ti to povede, můžeš ji vzít s sebou; na svou odpovědnost. Já samozřejmě nic nevím ani o ní, ani o naší sázce...“ Chtěl odejít, ale podržela jsem si ho za klopu uniformy (což je v tomto případě výkon): „A když už si tak hrajem, co třeba zkusit absolutně fair hru? Říct jí o sobě i o nás úplně všechno?“

Jeho modré oči se usmály: „To by mohlo být zábavné. Tak jo!“

Dotančili jsme, Denis se vrhl do víru společnosti a střídal partnerky, bavil je svými vtipy a fantastickými vyprávěnkami. Inez rovněž tančila, ale víc se ztrácela a kupodivu hovořila se svou služebnou a důvěrnicí Ankou, která ji o něčem vehementně přesvědčovala. Zdálo se, že mezi dívkami vládne do značné míry přátelství; komorná zřejmě silně ovlivňuje myšlení své paní a jak se zdá, k lepšímu.

Kapelník dopřál svým muzikantům odpočinku, společnost se shlukla do hloučků a inteligentně konverzovala. Denis sledoval kapelníka a objevil ho ve vedlejším salónku, kde se hltavě cpal i s orchestrem zbytky od večeře. „Poslyšte, příteli!“ oslovil ho česky a ten muž se málem zadusil kuřecím stehýnkem, jak se podivil.

„Panebože... voni jsou Čech? Co tady dělají, milostpane?“

„Moravák, ale na tom nezáleží. Slyšel jsem vás mluvit česky a řekl si, že se na vás podívám. Jak vás sem zavál vítr...“

„Inu milostpane, doma nouze a v cizině bída. Tak jsem se toulal odnikud nikam, až jsem zakotvil tady, a je to tu taky na houby s octem. Nejradši bych se vrátil domů, jen kdyby to šlo...“

„A co vám brání? Provedl jste něco a nesmíte se doma ukázat?“

„Ale kdežpak... leda že peníze nejsou. Samozřejmě bych utíkal domů třeba celou cestu pěšky, ale copak se můžu vrátit s holým zadkem? Jo, takhle kdyby bylo na menší chaloupku s kusem pole a kravičkou... nebo vůbec na chalupu, třeba i bez pole, nebo aspoň... jenže já nemám ani na cestu a v týhle službě se víc prožere jak vydělá...“

„S tím by se třeba dalo něco dělat. Víte, co je tohle za bankovku?“

„Matičko skákavá! Anglická stolibrovka!“

„Správně. Jedna, tady jsou k ní čtyři další. Za to dojedete dopravní lodí do Káhiry, tam se obrátíte na pana Llago di Rienziho, obchodníka... dám vám jeho adresu. Tohle je má vizitka, tu mu ukážete a řeknete, že ho prosím, aby zařídil transport do Prahy Bornovi. Ten vám už pomůže dál.“

„Milostpane, vy si děláte legraci!“

„Nedělám, myslím to velmi vážně. Z Káhiry vás pošlou všelijakými cestami, možná ledacos nepochopíte, ale nevadí; řekněte jim moje jméno, Denis Baarfelt, oni vám pomohou. S podmínkou, že uděláte to, co by případně mohli oni chtít od vás.“

„Jak si račte přát, pane. Ale nechápu, proč jste ke mně tak laskavý!“

„Jste můj krajan, kamaráde, a krajanům je třeba pomáhat. Kromě toho od vás něco chci... tedy, něco zahrát.“

„Samozřejmě, kvůli tomu jsme tady. Co by to mělo být?“

„Valčík Na krásném modrém Dunaji.“

„Samozřejmě, s radostí. Ale to bude pořádně drahý valčík...“

„Nejdražší; ale na dlouho poslední v Lourenço Marques. O moje peníze si nedělejte starosti; lehko nabyl, lehko pozbyl. Přeju vám šťastnou cestu; pozdravujte v Praze. A kdybyste se někdy náhodou dostal do Olomouce, tak... Nic, zapomeňte na to.“

Denis mávl rukou, zasmál se a odcházel; jen na chvíli se zastavil za dveřmi a kryt širokou palmou, otřel si hřbetem bílé rukavičky oči. Nebylo třeba, aby to někdo viděl.

Inez seděla v kroužku přátel a přítelkyň a vypadala duchem nepřítomná, což tito ani nezaregistrovali, bavili se vesele; Denis vpadl mezi ně a byl radostně přivítán, neboť si už získal všeobecné sympatie. Hovořil lehce, bezstarostně a vybraně až do chvíle, kdy orchestr nasadil; poznal svůj objednaný valčík, uklonil se před Inez a když povstala a podala mu rámě, roztočil ji v kole. Nepromluvil, dokud sama neřekla:

„Přemýšlela jsem o tom, Denisi, a věřím vám. Věřím, že jste jediný muž na světě, který to se mnou myslí dobře; jediný, kdo mne nezradí. Věřím vám a půjdu s vámi; a učiním, cokoliv řeknete.“

„Také já jsem přemýšlel,“ odpověděl Denis velmi vážně, „A taky... vzpomínal, dá-li se to tak říct. Vzpomínal jsem na zlaté lány obilí, zasněžené louky, hluboké lesy a věže města, tyčící se na obzoru. Vzpomínal jsem a srovnával svůj domov s tím, ve kterém žiji nyní. A protože jsem se zamyslel nad tím, co dělám, žádám vás Inez, abyste odmítla. Nechoďte se mnou, chcete-li zůstat šťastná.“

„Co to říkáte?“

„Inez, nejsem to, za co mne považujete. Nevěřte mi, nevěřte mým slovům ani mé tváři. Lhal jsem.“

„Nesmysl, kníže! Vy neumíte lhát, vaše oči nelžou a já vám věřím! Jste jediný člověk na světě, kterému teď věřím! Řekněte mi: dokázal byste mi ublížit?“

„Ano, Inez. Když jsem s vámi tančil a přemlouval vás, abyste odešla se mnou, chtěl jsem vám ublížit. Zničil bych vás, Inez.“

„Ne, nevěřím! V čem jste mi lhal? Jaká je tedy pravda?“

„Tak dobrá, začnu. Je to dost dlouhý valčík na mnoho pravd. První: spekulace, kterou váš otec podnikal, byla vražda nás a naší armády a ukradení pokladu národa Reortů, kterému jsme my pomohli uniknout; Váš otec zradil vlast a povolil za úplatek Anglické armádě, aby na vašem území přepadla naši karavanu a oloupila nás. Ale my jsme zvítězili, ochránili své jmění a zničili Angličany. Váš otec je nyní žebrák, který nemá nic než to, co bylo jeho. Ten bohatý a mocný muž si vás nevezme, nedostane-li s vámi odpovídající věno. A to nedostane, protože žádné neexistuje. Nemusíte si ho vzít, i když zůstanete doma.“

Inez vydala prudký vzdech a zapotácela se; ještě že ji držel v náručí.

„To není všechno, Inez. Přišli jsme sem, abychom ztrestali muže, který dopomohl našim nepřátelům nás napadnout, vašeho otce. Můj pán, císař Arminský, s ním v tuto chvíli jedná v salónku; možná právě teď mu oznámil, že po jeho plánech je veta a naše vítězství mu zlomilo vaz. Kromě toho má císař dopis, ve kterém se váš otec zavázal Angličanům a pomocí kterého jej můžeme zničit v očích všech, kdo rozhodují ve vaší zemi. Váš otec se stal v této chvíli nejbídnějším ze všech lidí na zemi.“

„Bože můj!“ vydechla Inez, „Bože můj...“

„A to stále ještě není vše. Já a moji přátelé, mladí šlechtici Arminu, jsme uzavřeli sázku. Někdo vás viděl a ví, že jste velmi krásná. Uzavřeli jsme sázku, že vás dokážu svést a přimět, abyste se vzdala tohoto nesmyslného a prázdného života a šla k nám, cestou svobody, lásky a štěstí. Uzavřeli jsme sázku o tři bedny koňaku, chcete-li to vědět. Proto jsem přišel a proto jsem vám učinil svoji nabídku.“

„Dost už!“ zaštkala, „Už dost, Denisi!“

„Je mi vás líto. Rozhodl jsem se nezničit víru, kterou jste ve mne pojala; rozhodl jsem se neublížit vám, protože nedokážu zklamat tak bezvýhradnou důvěru. Jste dítě, Inez; nebyla byste šťastná mezi dívkami, které si tykají, koupou se nahé, cvičí se v boji mečem i magií a pro zábavu splétají rafinované intriky jedna proti druhé. Neznáte dosud naše zvyklosti a nikdy je nesmíte poznat. Odejdu a ponechám vás vašemu osudu, Inez. Nevím jaký bude, ale bude beze mne. Zapomeňte na mě, zapomeňte na celý dnešní večer. Jen tak se můžete zachránit...“

„To jsi mi lhal ve všem? Lhal jsi, když jsi mi líčil zemi svobody, ve které bych mohla řídit svůj osud, jak bych sama chtěla? Lhal jsi, když jsi mluvil o dívkách, které si svobodně volí, koho milují?“

„Ne, mluvil jsem pravdu. Ale takový život není pro tebe. Jsi příliš křehká, nevydržela bys to. Takový život vydrží jen silní; a ty jsi skleníková květinka, která dosud nepoznala ani sebemenší náraz větru.“

„Tak to teda ne! Teď jsi mě naštval! Přijdeš si sem a rozvrátíš všecko, čím jsem žila! Řekneš mi, že moje sny a tužby by se mohly uskutečnit, skácíš všechny zábrany, kterými mě po léta svazovali – a potom řekneš, abych se vrátila! A chceš odejít? To nesmíš udělat!“

„Nemám jinou možnost.“

„A co bude s tou tvou sázkou?“

„Neměj obavy. Řeknu jim pravdu: že jsem prohrál, protože jsi byla příliš krásná, příliš dobrá a příliš šlechetná. Že jsem ti nedokázal lhát.“

„Ne, to se nesmí stát! Já nevím, jak to říct... ale chtěla bych jít s tebou nejenom do hloupých sázek, ale i do boje! Někdo musí říct těm tvým kamarádům, že tě mám ráda, že ti patřím a chci ti patřit, ať se mnou uděláš cokoliv! Cítím v sobě oheň, a jeho plamen mě spálí, když...“

„Klid! Rozmysli si to, Inez! Oni tě slyší...“

„Jak to myslíš?“

„Telepatie. Já, moje sestry a všichni z rodu vnímají, co dělám. Ne pořád, ale v zajímavých případech. Třeba když se bavím s holkou, která by perspektivně mohla do klanu patřit.“

„Počkej, to mi vysvětli. Čtou tvoje myšlenky? I moje?“

„Určitým způsobem také. Když jsou dost blízko a vidí na tebe... když chtějí vědět, co si myslíš. Většinou to radši ani vědět nechceme.“

„Tys taky vnímal, co si myslím?“

„Od první chvíle. Ale odpovídal jsem jen na to, co jsi řekla.“

„Teď to taky víš? Tak odpověz!“

„Ano Inez, můžu tě to naučit.“

„Ale to je úžasné! Jako kdybys byl čaroděj!“

„Já jsem čaroděj, Inez. Všichni jsme čarodějové. Kromě Charryho a Diany.“

„Slíbíš mi na svou čest, že ze mě uděláš čarodějku?“

Zasmál se. „Není to tak lehké, jak myslíš, Inez. Žila jsi spoustu let, aniž bys věděla něco o zlomených mřížích a roztržených poutech. Dokázala bys tak žít dál; vrátit se, provdat se za hodného muže a mít s ním spoustu krásných dětí. Se mnou budeš rodit bastardy baarfeltovského rodu; vlčata, která koušou už v kolébce. A já jsem z nich nejhorší!“

„Tak dost, nezakecávej to! Můžeš mi dokázat, co říkáš?“

„Jaký chceš důkaz? Věříš třeba vlastním očím? A přesto většina toho, co na vlastní oči vidíš, je iluze, kterou schválně vytváříme. Vidíš naše uniformy a plesové róby, načesané vlasy a krásné šperky? Tak já ti na chvíli zruším tu iluzi a ukážu ti, jak opravdu vypadáme...“

Inez se rozhlédla – a rozesmála. „Ale ti lidé jsou nazí!“

„Ano. Nepotřebujeme šaty.“

„Ale já cítím pod rukou látku, když se tě dotýkám!“

„Mentální projekce. Právě jsem ji zrušil...“

Trochu se červenala. „Ještě nikdy jsem neviděla nahého muže!“

„Vskutku? Ani černochy?“

„Ty ano, samozřejmě. Ale muže, který... ty víš, co myslím!“

Věděl to. Prohlížela si ho se zájmem, jako exotické zvíře.

„Myslela jsem, že muži jsou... chlupatější. Hlavně tam... dole.“

„To všechno shoří, když se koupu v Ohni.“

„A to bys udělal i se mnou? Taky by mi shořely vlasy?“

„Neshořely. Ostříhal bych ti je. To se tak u nás dělá.“

„Takže bych vypadala jako... tamty holky? To je hrůza!“

„Proto tě varuju předem. Taková je pravdivá tvář mého světa.“

Inez byla zcela otřesena. Zírala na nás s úžasem. A když se vzpamatovala, řekla: „No jo – ale co když je iluze to, co mi ukazuješ?“

„Myslí ti to.“ ocenil Denis.

„Schválně, dokázal bys, abych viděla něco, co není?“

„Samozřejmě. Přece jsem ti právě dokázal...“

„Nedokázal jsi vůbec nic. Teprve budeš muset. Můžu se tě dotknout?“

„Můžeš, ale... proč?“

„Prostě si na tebe chci sáhnout. Chci vědět, jak vypadá muž.“

Nechal si líbit její průzkum. Velmi důkladný.

„Slyšela jsem o všech těch věcech, co dělají muži se ženami. Bolí to? A uděláš to taky se mnou?“

„Myslím, že by se ti to líbilo. Ale...“

„Neuděláš? Proč? Nejsem ti dost dobrá?“

„Inez, naposled. Zašli jsme příliš daleko. Jediná možnost je, abych to všechno... zrušil. Prostě ti položím ruce na hlavu a ty zapomeneš. Půjdeš spát, zaspíš všechno a budeš si myslet, že to byl jen sen. Až zítra vyjde slunce, probudíš se klidná, šťastná a nevinná...“

„A hloupá! Ne, s tím nesouhlasím; i kdybych se vzdala tebe, nevzdám se nikdy svobody, o které jsi mi vyprávěl! Chci jít s tebou!“

„Ale má země není pro slabé; a ty nejsi tak silná, aby sis dokázala odříct drobná potěšení civilizace. Jdi spát; pokazil jsem ti tvůj valčík, omlouvám se. Představoval jsem si to jinak...“

„Jak ti mám dokázat, že jsem dost silná?“

„Nechci nic. Jenom tě varuji: nezkoušej brát svůj osud do vlastních rukou, ponech ho v rukou otce a matky – jinak budeš plakat...“

„Budu plakat, ale budou to moje slzy! Dávám ti všechno, co mám, všechno v čem záleží tvoje sázka! Zvítězil jsi, přijmi tedy cenu!“

Denis se ohlédl; spatřil Charryho a guvernéra, kteří právě přicházeli. Charry klidný, jen trochu zrůžovělý ostrou diskusí, guvernér smrtelně bledý a potácející se, jakoby dostal strašlivý šok. Charry výmluvně kývl na Denise a ukázal očima ke dveřím.

„Tak vidíte, Inez; musím se rozloučit, má lásko, můj pán mne volá. Sbohem Inez, buďte šťastná; a nikdy na mne nevzpomínejte!“

Denis políbil guvernérově dceři ruku; ucukla, jako by ji svými rty popálil. Stála celá zhroucená, veliké černé oči zalité slzami; a čekala, dokud jsme se zdvořile nerozloučili a neopustili jejich sídlo.

„No?“ zeptala jsem se v kočáře.

„Zaplatím tři bedny koňaku.“ řekl Denis a schoulil se v rohu do klubíčka.

Když jsme ráno opouštěli Lourenço Marques, stál Denis u zábradlí a pozoroval město. Vzhledem k tomu, že všichni ostatní něco dělali nebo to alespoň předstírali, bylo to dost nápadné.

„Nedrážděte ho!“ šeptali si mladí mezi sebou, „Nevyšlo mu to!“

Když jsme se pak ocitli mimo pobřežní vody, loď klidně plula a na obsluhu stačila běžná směna, sešli se, dlouho diskutovali a nakonec se rozhodli jít se Denise opatrně zeptat.

„Tak co, kde máš tu novou kočku? To se za ni stydíš, že ji před náma schováváš? Nebo je taková fajnovka, že nám ji nemůžeš předhodit do drápů? Jen se neboj, my na ni budem hodný, umíme s nováčkama zacházet!“

Denis se jen usmál. „Můžete se mi klidně smát celou cestu. Ta holka tu není a nebude. Zkrátka jsem ji nedostal. Vyhrála ona, no.“

„No teda poslyš!“ vyjekla Zuzanka, „Jak si to představuješ? Tys nás podvedl!“

„Zaplatím ty tři basy koňaku. A dejte mi pokoj.“

„Kašlem ti na chlast! Ale žes ji nedostal, to seš pěknej srab!“ vrčela Senta.

„A to my jsme podle tebe nějaký hej nebo počkej, protože jsme ti lehly na první požádání?“ ječela Irma, „A ona je lepší princezna, protože ti dala kopačky? To si jako myslíš, ne?“

„Nic si nemyslím, a dejte pokoj. Zkrátka jsem prohrál, to se stává každýmu...“

„Baarfeltům se takový věci nestávají!“

„Tak se to stalo a nedá se nic dělat. Ale můžete se mi pomstít, jak chcete!“

Denis si sedl na stočená lodní lana, opřel hlavu o palubní průvlak a zavřel oči, čímž dával najevo, že hodlá spát. Dívky se rozesadily kolem něho a kritizovaly ho co nejnemilosrdněji, ale nedal se vyvést z míry.

Námořníci prováděli kontrolu v pohotovostním skladišti plachet na palubě, což je malý přístavek, v němž se občas schovávají opilí lodníci. Když tam jeden z plavčíků vlezl, nastal rázem velký zmatek a křik; i seběhli se všichni, kdo byli v tu dobu na palubě vzhůru.

Taky mě hluk přilákal; a když jsem se prodrala mezi ostatními, objevila jsem uprostřed kruhu povykujících zvědavců vyděšenou Inez a její služebnou Anku. Stály tam opřené zády k sobě, trochu se klepaly a vypadaly, že se chtějí bránit, kdybychom je napadli.

„Podívejme, slečna Inez Quardas de Rapa,“ řekla jsem a šla k ní, „Tak tě pěkně vítám... nepoznáváš mě? Diana, arminská císařovna. Nevšímej si těch ostříhaných vlasů, to je tady zvykem...“

„Já vím, Denis mi říkal...“ zapípala, ale jistá si moc nebyla.

Denis se konečně taky ukázal; tvářil se rozpačitě. „Copak jsem ti neřekl, abys zůstala doma?“

„Taky jsi řekl, že nemusím poslouchat, co mi kdo řekne. Tak jsem tady!“

„Takže žádná cukrová panenka!“ řekla Senta, „To tě pěkně vítáme!“

„Myslel jsem, že jsem ti vymazal nevhodné vzpomínky...“ zaváhal Denis.

„Asi jste to skutečně udělal, kníže Baarfelte. Jenže už předtím jsem o tom promluvila se svojí komornou; a když mi to potom připomněla, rychle jsem si na všechno vzpomněla. Zřejmě to nebylo dost účinné!“

„Ani věřit se nechce,“ posmívala se Zuzanka, „Denis že by udělal chybu?“

„Jde o to, co kdo jako chybu vidí!“

Denis se pokusil o něčem diskutovat, ale Inez jej zarazila.

„Taky jsem si vzpomněla, kníže, na vaše poučení: tento způsob života je jen pro silné, slabí v něm nemají co pohledávat. Jestliže patří k tomuto životu také přivítání tohoto druhu, ponechte mne prosím samotnou čelit nenávisti vašich přátel! Pozoruji, že tu nejsem vítána, ale nežádám vás, abyste moji oblibu posiloval svou mocí!“

Denis úžasem zmlkl; zato princezny vybuchly smíchem.

„Vypadá to, že seš docela dobrej kus,“ řekla Senta, „Tvůj výcvik půjde asi dost rychle... a já tě ujišťuju, že ze začátku na tebe budem mírný!“

„Jaký by to bylo, kdybyste byly drsný? Zabily byste mě?“

„Čarodějky nezabíjejí. Život je příliš vzácný. Ani kdybys neuspěla...“

Důkladně si je prohlížela, jednu po druhé. Občas polykala naprázdno. Jejich vzhled ji fascinoval i šokoval, ale víc než znechucení cítila závist.

„Měl bych tě vrátit domů rodičům!“ vrčel Denis.

„Opovaž se!“ štěkla Senta, „Jestli sis nevšiml, dala se pod ochranu cowenu! Samozřejmě ti ji svěříme, až přijde vhodná chvíle k její defloraci; umíš to nejlíp a chceme, aby z toho holka něco měla. Ale ke spěchu není důvod!“

„Jasně,“ dodala Zuzanka, „Nejdřív si s ní chceme pohrát my!“

„Ale nebudete jí ubližovat!“ vymínil si.

„A když budeme, co proti tomu můžeš dělat?“ ptala se Irma.

Vzduchem prosvištělo několik ostrých nadávek a provokačních rýpnutí, avšak všechny verbální, to znamená určené též pro Inez; když se mladí začnou opravdu hádat, dělají to mentálně, to je rychlejší. Pak na sebe začnou vrhat blesky, ale ani to ještě není nepřátelství.

„Prosím, smím něco říct?“ přihlásila se Inez dvěma prsty jako ve škole, „Přišla jsem s vědomím, že moje první hodiny a dny tady nebudou lehké. Asi se ke mně nebudete chovat ohleduplně; to proto, že vy všichni jste bojovnická šlechta Impéria, kdežto já jsem dcera muže, který chtěl vaší zemi ublížit. To všechno chápu a rozumím vám. A nebudu se zlobit, když to bude nepříjemné a bude to bolet a...“ hlas se jí zlomil, měla hrozný strach.

Kdosi se zasmál, ale všeobecně oceňovali její odvahu.

„Já jsem Senta Wulffssonnová. Klan Wlků je přední šlechta říše a na cokoliv položíme svoji tlapu, je pod naší ochranou. Říkám ti, Inez: nikdo z nás ti neublíží, dokud nebudeš sama chtít!“

„A já jsem Zuzana d'Arnoisville a dodávám: Neublížíme ti vážně, ani kdybys to ze začátku chtěla, protože takový pitomý střevo určitě nemá potuchy, co si může dovolit při cvičení se zbraní a bude dělat hovadiny, až by se samo napíchlo na vlastní čepel...“

„A rozhodně ti budeme bránit, aby sis nechala rozsekat šavlí obličej, jako to mají některý praštěný cácorky ve zvyku!“ dodala Irma.

Inez nechápala, co má na mysli, ale rychle pochopila, když si prohlédla některé holky kolem sebe. Osobně soudila, že by nemuselo být tak špatné mít na viditelném místě nějakou ozdobnou jizvu.

„Já bych... ještě ráda... něco dalšího řekla!“

„Ale prosím! Slavnostní projevy milujeme, žejo holky?“

„Včera večer jsem požádala knížete Baarfelta o radu, kterak se zachovat ve sporu mezi mnou a mým otcem; týkal se brzkého uzavření sňatku mezi mnou a jistým mužem, jehož jsem si nepřála. Kníže Baarfelt navrhl, abych opustila domov a odešla sem, mezi vás Arminy. Jeho nabídku jsem přijala. Mezitím však on změnil názor a když jsem ho žádala o splnění slibu, odmítl mne.“

„Ty zrádče!“ zasykla Senta, „Jak jsme se domluvili?“

„S dovolením, princezno Wulffssonnová! Vím o vaší dohodě, dokonce i o té sázce; a jsem ochotna vzít tento závazek na sebe. Jednalo se o tři bedny koňaku, jestli se nemýlím!“

„Hele, jak je to hodná holka!“ špitla nějaká pravdomluvná duše vzadu.

„Když jste opustili náš ples, zavolal si mě otec do pracovny. Vypadal velmi špatně a zničeně. Řekl mi, že jej navštívil arminský císař a oznámil mu, že jeho obchodní spekulace nevyšla a že v důsledku nepříznivých okolností je ohroženo i jeho dosavadní postavení, pokud nepřijme podmínky, stanovené mu řádem Templářů. Jaké podmínky to jsou, otec neřekl, zmínil se jenom, že si je doposud sám nedokáže představit. Ale řekl také, že za těchto okolností nemůže být ani řeči o případném sňatku mezi mnou a oním vyhlédnutým ženichem; ba jsme téměř na mizině a pro mne není jiné cesty, než se uchýlit do kláštera na věčné časy. Prosila jsem ho, aby se nade mnou slitoval; svěřila jsem se mu, že jsem si nikdy nepřála onen sňatek a jsem ochotna vyčkat do doby, než se najde muž, který by mne měl rád a vzal si mne i bez věna. Otec však trval na odchodu do kláštera...“

„To je toho! Jana von Gremis byla taky v klášteře a...“

„Drž klapačku, ať víme, jak je to dál! Povídej Inez, je to šíleně napínavý!“

„Zmínila jsem se o rozhovoru s knížetem Baarfeltem. Otec se strašlivě rozčílil a zakázal mi vyslovovat před ním jméno kteréhokoliv z Templářů. Namluvil mi o vás hrozné věci a varoval mne, že pokud budu ještě chtít mít s vámi spolky, vyžene mne z domu. Řekla jsem, že půjdu za Denisem – tak mne vyhnal z domu.“

„Nuže, dobro došli,“ řekla jsem, „Asi budeš na tom správným místě.“

„Vaše laskavost, císařovno, mě posměluje vyslovit prosbu: Prosím, nasměrujte veškerou svou nelibost vůči našemu rodu na mne, a již se nemstěte mému otci ani matce! Jsou to dobří lidé, kterým nepřeji nic zlého...“

„No jasně,“ mávla jsem rukou, „Ani jsme jim už nechtěli ubližovat! A vy si z ní holky vemte příklad, jak krásně umí mluvit!“

„Spíš hodně chodila do divadla! Máš ráda italskou operu, co?“

„Bohužel, u nás v Lourenço Marques nebylo stálé divadlo...“

Inez skutečně nechápala, proč se všechny sborem rozesmály.

Ale Denis se rozhodl zasáhnout: „Tak dost, holky! Budeme ji ještě chvilku trápit, nebo jí dáme možnost vnímat, co se kolem děje? Abys rozuměla, Inez: kromě toho co slyšíš, tu procházejí taky různé vlny, kterými se domlouváme mentálně. Tebe vnímáme velmi dobře; i strach, který máš, i odhodlání, které se snažíš nalézt sama v sobě. Můžeme tě připojit na cowen...“ zarazil její odpověď pokynem ruky, „...ale chci zdůraznit: až se to naučíš, už nebude cesty zpátky. Čím víc budeš čarodějkou, tím míň budeš člověkem. My tady kolem už to všichni víme.“

„Ano!“ řekla bez rozmyšlení.

„A mezi námi: veřejně znásilnit přímo teď a přímo tady tě skutečně nehodlám. Eeeh... prosím, tohle řekni nahlas! Jestli si troufáš...“

Inez se nadechla: „Chci, aby věci byly provedeny tak, jak se patří. Povídá se o vás, že... to tak děláte. Veřejně přede všema, na nějakým oltáři...“

„Neděláme, ale je to docela dobrej nápad!“ ocenila Zuzanka.

Denis ji šlehl, ale jen tak zlehka, že se všechny rozesmály.

Pak přistoupil k Inez a jemně jí položil dlaně na spánky. Díval se jí do očí a usmíval se; ve chvíli kdy pocítila slabost, ji podržel pod lopatkami, aby se neskácela. A pomohl jí usednout na nejbližší bednu, protože co náhle vnímala, bylo neuvěřitelné.

Oceán hlasů. Nemluvily jako lidé, nýbrž jí v hlavě zpívaly, cinkaly jako zvonečky, hladily ji, mazlily se s ní. Většina byla lidských, ale jiné jí připadaly velice cizí a nechápala, kam patří. A všechny byly přátelské.

„To zdraví novou sestru.“ řekla Senta.

„I ty, které... i ty z dálky?“

Nedokázala to líp definovat, ale porozuměli a vyměnili si zpytavé pohledy.

„Ty vážně slyšíš i ty méně obvyklé hlasy?“ usmál se Denis, „Jsi vnímavější, než jsem čekal... asi budeš dobrá čarodějka!“

Nedokázala odpovědět, hrdlo měla sevřené. Slzy jí tekly proudem.

„Zkus otevřít mysl a nechat se zkoumat. Přijde jich hodně... jsou zvědaví. Nezkoušej nic tajit, to působí jenom obtíže. Otevři se; čím dřív si na tebe zvyknou, tím líp. Postupně se sama naučíš hledat...“

Zaklonila hlavu a opřela ji o stěnu kabiny. Zavřela oči.

Po celý život, až kam paměť sahala, byla hodná holčička. Byla to její jediná povinnost, zato striktně vyžadovaná. Hodné holčičky vždycky spapají vše, co mají na talíři. Hodné holčičky si nikdy neumažou šatičky, když si hrají na zahradě. Hodné holčičky nedupou po schodech, neběhají po chodbách, nekřičí, netropí hluk. Hodné holčičky se vždy naučí všechno, co se snaží jim vštípit do hlavy domácí učitelé, když už je tatínek s maminkou za to platí. Hodné holčičky nikdy neprosazují vlastní názor. Obvykle jim ani nenapadne, že by měly nějaký mít.

A Inez byla hodná holčička. Celý život. Učila se na samé jedničky, jinak to ani nešlo. Odvážil by se domácí učitel dát horší známku dcerušce guvernéra? Byla vrozeně bystrá, měla dobrou paměť a necítila odpor k žádné školní látce. Ovšem ani náklonnost; neměla tušení, k čemu všechny ty věci mají být a proč si je musí nasoukat do hlavy, stačilo že si to rodiče přejí. Jedním z učitelů byl mnich, který ji poučoval o životě Ježíše Krista, Panny Marie a svatých. Sice jí říkal něco v tom smyslu, že tahle nauka je nejdůležitější ze všech, ale to říkali o svém oboru všichni. Tak si to pamatovala; naučila se dokonce latinsky a zpívat nábožné písně. Často a ráda chodila do kostela, bylo tam přece jen víc mladých lidí než doma. Ale že by měla mít nějakou víru? To po ní nikdo nechtěl. Možná automaticky předpokládali, že ji má.

A teď náhle cítila v hlavě hlasy andělů. Možná taky ďáblů, ale zcela určitě barbarských, pohanských bohů. Kromě lidí, které viděla, se okolo nacházel svět bytostí, které vidět nemohla, a přesto je vnímala. Takový zážitek by řada lidí odstonala duševním vyšinutím.

Pak mocný, autoritativní hlas: Hej, co to tam máte? Chrisi?

Nová kámoška, mami. Inez, už jsem ti hlásil...

Extrémně ji stoupá krevní tlak! Srovnejte ji, než dostane infarkt!

Malý kluk s velkýma chytrýma očima jí strčil ruku pod tričko, položil na srdce a zchladil; bylo to příjemné, ačkoliv poněkud drzé. Už dávno si nikdo nedovolil jen tak se dotknout její pokožky. (a vyprskl smíchy).

Ještě ke všemu Panna! Denisi, ty máš opravdu v hlavě piliny!

Inez se pokusila vymyslet nějaký protest. Ale ta žena pokračovala:

Přetlak ve vocase, co? To tam nemáš dost holek, který ty tvoje ptákoviny vydržej? `si pozvi ňákou démonku, té tvý hry neublíží...

Denis odpověděl něčím tak rychlým a nejasným, že nerozuměla; jenže vzápětí se na něj snesl takový příval neuvěřitelně obscénních představ, že Inez zařvala hrůzou. Jediné co pochopila: všechny ty osoby milování s Denisem kdysi zažily, líbilo se jim a tohle je něco jako výzva ke hře. Stejně tak šlehy energie, jimiž téměř okamžitě odpovídal. Naproti tomu kluk Chris ještě snížil teplotu své ruky. Teď se zdálo, že jí po hrudníku teče zmrzlina. Jahodová, tu měla nejradši.

Blesklo jí hlavou, jestli ten kluk není taky čaroděj.

Chris Baarfelt, Denisův bráška. představil se, aniž promluvil.

Zauvažovala, jestli bude taky tak hezký jako Denis. Zareagoval střelhbitě: Máš mladší ségru? A odkudsi z prostoru mu přiletěl neviditelný záhlavec.

Teď už věděla, že od této chvíle nesmí na nic pomyslet; každý takový nápad ji okamžitě přivede do trapných rozpaků. Ovšem nikdo se na ni nezlobil, naopak se všichni smáli a chválili ji. Snad pouze ta přísná dáma...

Valérie z Mendozy, Mluvčí Cowenu. Zdravím tě. Žádáš o Ochranu?

Jen si pomyslela, že nechápe – a hlas pokračoval:

Chceš-li zůstat Pannou a využít svého Nadání k nejvyšším stupňům Magie, stačí jen říct. Když vydám Zákaz, nedotkne se tě žádná živá bytost!

Připadalo jí to docela možné, ten hlas přímo duněl Mocí. Zaváhala.

Má pravdu, Valérie se bojí i draci! zažertoval kdosi.

Inez se pokusila ovládnout. Jednou částí své osobnosti se pokoušela zjistit, co přesně znamená 'zůstat Pannou', druhou zvažovala, jestli se ta Paní neurazí, když odmítne. Měla tušení, že to bude něco nepříjemného.

Máš pravdu; ani bych ti to nedoporučovala. Jsi velmi nadaná, ale vstoupila jsi do Hry trochu pozdě. Až projdeš Proměnou, zklidní se to.

Jako že přestanu slyšet ty hlasy? lekla se.

To ne. Ale přestane to být nepříjemné. Zklidníš se. Vyrovnáš...

Další rychlá, neovladatelná myšlenka: Už aby to bylo!

Tolik to tomu darebákovi zas neusnadňuj! (A exploze smíchu).

Inez se pokoušela srovnat myšlenky; šlo to dost mizerně, protože se jí do toho pořád někdo pletl. Uvažovala, jak se jich zbavit, až...

Udělejte kolem ní ticho! požádal někdo, ne však Va.

Od té chvíle byla ve své hlavě sama. Bohužel tak náhle, že to s ní zacloumalo jako předtím; už si na ty veselé hlasy zvykla, líbily se jí. Kam tak náhle všechny zmizely? A co dělat, aby...

Zkus se napřed rozhodnout, co vlastně chceš!

Inez napadlo, že nejlepší by bylo, kdyby nějak odvedla pozornost od své osoby jinam. A ježto komorná Anka stála ještě pořád vedle a tvářila se dost vyjeveně, zauvažovala, zda by ji šlo taky napojit.

Rázem další smršť posměšků: Vy tam máte ještě jednu a nezapojíte ji?

Anka. Zhruba o rok mladší, společnice od narození. Inez ji v podstatě dostala darem, sotva začala vnímat. Anka byla dcera jedné z matčiných služek, které zdravotně nesvědčilo africké podnebí a zakrátko zemřela. Otec neznámý (asi), takže nebohý siroteček vhodný k předvádění milosrdenství. Doprovázela Inez i do školy a dost jí to šlo, ale její prospěch nikdy nebyl důležitý a dostávala většinou dvojku; i když pomáhala Inez s úkoly. Za takových okolností ji učení brzy přestalo bavit a dost to flákala, ale proč ne, bylo přece jasné, že z ní stejně nic nebude. Na rozdíl od své paní neměla problémy, když se chtěla tajně vyplížit do města. Takže měla i nějaké erotické zkušenosti, ačkoliv nebyla ani zdaleka tak hezká jako Inez; zato neviděla důvod, proč se něčemu bránit.

Momentálně Inez vnímala její myšlenky a dost ji bavily. Přestože odešla se svou paní z upřímné náklonnosti, jistým impulsem bylo taky, že by stejně přišla o velmi výhodné místo. Co by dělala, si zatím ani nezkoušela představit. Kdežto s Inez existuje jistá možnost, že se zase zašije někam, kde bude dostávat pravidelně najíst, bude mít střechu nad hlavou a nepředře se; něco své paní podat nebo podržet není tak hrozná námaha. Tihle kolem vypadají sice divoce, ale Anka je chytrá, ta vyjde s každým!

A tak Inez sledovala její připojování a šoky, které dostávala. Bavilo ji to; dokonce ji uvítala s ostatními, ale zároveň cítila, že Anka sice ty všechny hlasy vnímá, ale nerozlišuje; prostě s ní mluví nějaký dav. Vrozený optimismus zvítězil a všichni byli spokojeni.

Ta přestávka, kdy nebyla v centru pozornosti, Inez postačila, aby si srovnala svá přání. Ačkoliv myšlenka, která jí bleskla hlavou a ač se chvíli skutečně snažila ji zahnat, zůstávala neustále a nenechala se, byla pro hodnou holčičku naprosto nepřípustná. Kdybych aspoň mohla vidět, jaké to je! Pak bych se třeba rozhodla!

Očekávala nějakou reakci, ale jako by ji najednou nikdo neslyšel. Tak tu myšlenku převrátila v hlavě ještě několikrát, pokud možno naléhavě.

Až se Denis otočil: „Vážně?“ řekl dokonce nahlas.

Upřela na něj zraky a snažila se prosit, škemrat, naléhat, nutit ho...

Kdo má službu na palubě? zeptala se Valérie.

Diana. Charry spí.

No, Diana by to dovolila. Ale budete ji muset požádat...

Co je jí po tom? Císařovna se přece nikdy Tanců nezúčastní! namítl kdosi.

Tak tohle bych tě taky ráda slyšela, jak jí říkáš!

Dokonce i Denis váhal: Tance ve dne? Pod Sluncem? Uprostřed poledne?

A co? Existuje nějaký zákaz, o kterém nevím?

Inez si nebyla jista přesným chápáním jejich diskuse. Třeba otázkou:

Proč se vlastně císařovna nikdy nepřidá? Nedalo by se ji nějak donutit?

Valérie se zasmála: Zkus to, jestli máš víc odvahy než já. Jednou při jakési ožrávačce jsme ji zkusili zhypnotizovat. Samozřejmě nadšeně souhlasila, Diana pokusy na sobě miluje; jenže se to nepovedlo a ještě se začalo kdesi probouzet něco takovýho, že... jsem radši vycouvala. Ale nebráním ti...

Takže musí souhlasit i s těmi Tanci, jo?

Nakonec se za mnou vypravil Denis. A vyložil mi z mosta do prosta, oč mu jde.

„To jako kvůli tý kočce? No konečně, proč ne... když se to udělá dobře.“

„Tím myslíš co?“

„Otevřenou Hru. V posledních bojích padlo hodně lidí...“

„A ty je chceš nahradit? Právě teď a tady?“

Mlčela jsem. Denis to chvíli zvažoval, pak se zasmál.

„Zvládneš tady to velení?“

„Loď pluje klidně. S kočkami to zvládnu. A vám přeju hezkou zábavu!“

Cowen čekal jenom na to.

Denis to přišel vysvětlit Inez. „Počkej, jestli to dokážu vnímat... tys mě přišel ukecat, abych se svlíkla a ostříhala!“

„Tedy, ne tak docela. To mě napadlo, když jsem docházel a viděl, jak se pečete v těch hadrech. Ale jestli si troufneš...“

„Co vy vlastně nosíte, když něco nosíte?“

„Poslední dobou převážně nic. Leda když je zima, ale to dokáže dobrej WZ taky rozchodit. Občas krátký šortky a tričko... jezdecký kalhoty, aby si člověk nerozedřel zadek o sedlo. Ovšem holky ve svátek, ty se nastrojej, že člověk jenom zírá...“

„Nosí někdo taky šaty, jako mám já?“

„Leda na divadle v historickejch hrách.“

Inez trochu zkřivila rty, ale potom zvedla ruce k hrdlu a počala si rozšněrovávat blůzičku. Poté si téměř vykroutila ruce, když si chtěla rozepnout složitou soustavu kliček a knoflíků na zádech, držících její těžké teplé šaty pohromadě. Až to Zuzanku donutilo se ozvat:

„Denisi, tak jí přeci pomoz! Ty se ve svlíkání holek vyznáš, ne?“

„Já bych to udělal jednoduše: rozsekal je na hadry...“

„To bys vážně... jako čím?“

Takže měl možnost zhmotnit jí před očima parádní japonskou katanu. V Inez pěkně hrklo, když viděla tu blyštivou čepel, ale rozhodla se být hrdinkou.

„Ani se tě nedotknu!“ slíbil, rozmáchl se a několikrát švihl do vzduchu. Její šaty se rozpadly na kousky, i korzet už ji přestal svírat. Diváci se smáli a Inez pochopila, že čekají pokračování. Zbýval nátělník a tlusté vlněné spodní kalhotky; odvážně přetáhla nátělník přes hlavu, pak zavřela oči a stáhla i poslední kousek. Neotevřela se země a nepohltila ji, dokonce se ani neozval posměšný křik. Všichni se usmívali, ale přátelsky.

„Tím končím s celým svým předchozím životem!“ prohlásila, sebrala celou tu hromadu hader, přiběhla k zábradlí a hodila všechno přes palubu. „Tak co: hodím se mezi vás, nebo ne?“

„On tě nikdo nevyhání,“ řekla Zuzanka, „Jenom tě budeme muset něčím namazat, nejlíp strojním olejem. Vypadáš strašně bílá, to by ses hrozně popálila na sluníčku. Nemysli si, já mám zkušenosti...“

„Asi... dobrej nápad. Ale teď: co moje vlasy?“

„No, zkus hádat, co by se s nima tak dalo dělat!“

„Jasně, to chápu od začátku. Tak že bysme radši hned... ne?“

„Odjakživa byl náš dvorní kadeřník Denis. Jestli má u sebe vercajk...“

Denis vercajk neměl, ale byl po ruce Algie Monroes a ten pro něj ochotně doběhl. Inez si sedla, sklonila hlavu a čekala; Denis se postavil nad ni, řekl jen „Drž jako ovečka!“ a už padaly dlouhé černé kadeře dívce k nohám. Kdoví, zda neuronila nějakou tu slzičku; ale když skončil, potřásala hlavou a smála se s ostatními. Že byl Algie hodný, nechali mu ostříhat Anku, která se tím taky docela bavila; ale práci s břitvou si Denis vyhradil pro sebe.

„Tak co, už vypadáme jako zdejší?“

Nevypadaly, byly normálně živené a kůži měly mléčně bílou. Zuzanka si je prohlížela kriticky a potřásala hlavou.

„Nedá se svítit, budeš je muset naučit barvoměnu!“ rozhodla Senta.

„To je radši nechám zhnědnout sama!“

„Jednou se to budou muset naučit!“

„Ale nemusí to být první den!“

„My se chceme naučit čarovat!“ vykřikovala Inez za obě.

„Pracuje se na tom! Ale teď, Denisi, jí za odměnu vysvětli, co ji čeká!“

Inez zazářily oči: „Ano, vysvětluj! Těším se!“

„Přála sis vidět, jak to vypadá. Tak jsme něco připravili: až odbije lodní zvon dvanáctou, to jest přesně v poledne, zavalí tuhle loď vlna neodolatelné vášně. Způsobí, že všichni dostanou chuť se pomilovat s tím, koho zrovna uvidí. Ze začátku muži se ženami – a naopak. Později... nevím přesně, co se stane. Možná z vody vyskáčou delfíni a kosatky. Možná přijdou vodní elementálové, možná žhavé bytosti ze slunce. Téměř jistě ti můžu slíbit, že sem nepřijdou půlnoční duchové, vlastně žádné bytosti z temnot. Jenže ti ze světla nejsou o moc bezpečnější...“

Inez okouzleně naslouchala a smála se: „Ještě kdybych ti tak věřila!“

„To nejsou pohádky, Inez. To skutečně uvidíš, na vlastní oči!“

„Já vím. A časem se naučím to i vytvářet!“

„Někdy v té době se zmocním tvého těla. Udělám to tak, aby se ti to líbilo. Myslím si, že to umím... měl by to být vrcholný zážitek tvého dětství. Pak už budeš dospělá žena a...“

„Tak jo. Ale pohni s tím, moje tělo se už nemůže dočkat.“

Nevěřila ničemu, ale Denisovi to nevadilo.

Potom začal odbíjet lodní zvon dvanáct.

Errata:

30.05.2021 11:16