Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spiklenci

Na lesní mýtinu dopadly první teplé paprsky dopoledního slunce. Skupinka divokých prasat se prodrala mladým roštím a utábořila se na prostranství. Sluneční paprsky příjemně hřály a to bylo divočákům po zimomřivé noci právě vhod.

Ale idylka dlouho netrvala.

Náhle jeden kanec zlostně zachrochtal a dal se na úprk. Za ním se hnaly pryč z mýtiny všechny ostatní kusy, houští nehouští, jako by za nimi hořelo.

Uprostřed mýtiny ale skutečně šlehaly plameny...

Z těch plamenů se pojednou vynořily děsivé obludy, jaké v tomto kraji žádný divočák neviděl.

Dva černí netvoři přivlekli medvěda. Mrštili jím o zem a pak se propadli zpátky do plamenů.

Petr ze Šumavy zůstal v lese sám.

Nejprve ležel několik hodin bez pohnutí na zemi. Pak ho přece jen hlad donutil vstát a jít si sehnat něco k snědku.

Těch několik hodin bylo strašných. Stále mu před očima stál obraz vražděné Jitky. Ale vždyť bylo všechno v pořádku, s Dragem to dobře promýšleli, žádné Zákony nebyly porušeny. Nepočítali pouze s tím, že Ibrahim překročí vlastní Zákony kdykoliv se mu zachce. A on Jitku zabil dříve, než se sešel soud, aby nemohlo dojít k Petrově osvobození a k potvrzení jeho činu. Vždyť Jitka přece vůbec nevěděla kdo Petr opravdu je. Jenom... jenom Formu jí udělal navíc proti tomu co spolu domluvili, ale o té nevěděl nikdo, jinak by s tím Ibrahim určitě vyrukoval u soudu. Ale i to bylo zbytečné, jeho hrad shořel i s Formou a Jitku už nic na světě nemůže oživit.

Dali se zřejmě špatnou cestou. Drago to myslel dobře. Chtěl odstranit to věkovité pohrdání lidmi, vždyť čarodějové nejsou konec konců nic jiného než lidé. A přesto, jakmile se mezi Mágy řekne „člověk“, většina čarodějů jen mávne rukou. Člověk? Maličkost, která nestojí za řeč. Deset lidí? To je toho! Tisíc lidí? Vždyť to jsou „jenom lidé“.

Třetina čarodějů by klidně zničila kterékoliv město na světě, stačilo by jim k tomu pouhé slovo nebo jediný pohyb rukou. Makoji z Nagasaki mohl nedávno pouhým přáním zabránit atomovému peklu, které zničilo statisíce jeho poddaných, ale jemu se zasahovat nechtělo. Ostatně – proč by on zasahoval, když si to peklo lidé připravili sami?

Jak Mágové váhali, nežli schválili Zákon o zbytečném zabíjení. Ale ačkoli zákon platí už skoro dvě stě let, stále zemře vinou čarodějů ročně několik tisíc lidí...

Pochopitelně, nikdy to není provedeno tak, aby si lidé všimli něčeho neobvyklého. Doby, kdy si každý čaroděj směl s lidmi dělat cokoliv, jsou naštěstí dávno pryč. Mučení a vraždění lidí se smí provádět veřejně jen tehdy, když sami lidé pro to vytvoří příslušné podmínky, nejlépe v některé z častých válek. Ale vyvolat mezi lidmi válku není přece tak těžké. Pro čaroděje není nijak obtížné vyčarovat si peníze, podplatit vlivné politiky, nebo dokonce odstranit ty, kteří stojí v cestě a nahradit je kopiemi s polorozumem, které pak vládnou podle požadavků jejich tvůrce. Mág se může pohybovat nerušeně mezi lidmi, nosí uniformu nahánějící strach a přímo před očima lidí provádí svoje sadistické choutky.

Ale i tam, kde lidé spolu žijí v míru, může si kdekterý z Mágů přijít na své, co se týče mučení a vraždění lidí.

Tisíce lidí se ročně zabije při různých nehodách. Kolik nehod navíc se v tom množství ztratí, zvlášť jsou-li uměle vyvolány kouzelnými prostředky? Nikdo nemůže vědět, že mrtvá těla nalezená v troskách, jsou jen dokonalé kopie lidí a že skuteční lidé mnohdy ještě žijí, ale jejich smrt bude mnohem zdlouhavější, hrůznější a bolestivější, protože rozmar Mága vyžaduje hrůzu a bolest co nejdelší.

Svými katastrofami nejvíce proslul Aigios z Bermud, na jehož území se beze stop ztratilo tolik lidí se svými loděmi a letadly, že si toho lidé přece jenom povšimli a začali se Bermudskému trojúhelníku vyhýbat. Když ale Kaas z Haagu na jednom sabbathu připomenul, že je těch nešťastných náhod trochu mnoho, Mágové se mu vysmáli. Aigios lehce dokázal, že se nad jeho územím setkávají vzdušné i mořské proudy tak, že se zde snadno tvoří bouře a tím jsou všechny jeho katastrofy vysvětlitelné přirozenou cestou. Zákon o zbytečném zabíjení přece nic neříká o jednotlivcích, ale až o větším počtu lidí najednou.

„To je všechno nesmysl,“ říkal vždycky Drago. „Čím se vlastně liší Mágové od lidí? Kouzlům se může naučit každý, právě tak se jim musí učit děti Mágů. Opatření pro Reverz se dá udělat pro kočku či pro psa, natož pro člověka. Ostatně, kolik čarodějů stále chová svoje kočky, vlky, draky – a jsou to jenom zvířata s polorozumem. Zvířatům však nikdo neupírá nesmrtelnost.“

Petr tedy přišel s návrhem na »přijetí do rodiny«.

Zprvu by nemělo jít o nic mimořádného. Nikde v Zákonech není námitek proti tomu, aby se čaroděj pohyboval volně mezi lidmi. Na svém území si může každý Mág dělat, cokoliv se mu zachce, kromě prozrazení tajemství Magie lidem. Pak by ovšem nic nestálo v cestě tomu uzavřít i manželství mezi čarodějem a obyčejným člověkem, i když k něčemu takovému nedošlo už po celá dlouhá tisíciletí. Nemohlo by se to ovšem konat v Pekle podle zvyků Magie, ale pouze podle zvyklostí lidí.

Byl by pro Mágy přijatelný požadavek přijmout výjimečně jednoho z lidí mezi Mágy? Jistě by se všichni ošívali, ale jakési právo by tomuto požadavku možná přiznali.

Vždyť všichni lidé nejsou tak špatní, jak se stále mezi čaroději traduje. Pravda, jsou dosud mezi lidmi i hromadní vrazi, fašisté a mafiáni. Nemusí to být jen Mágové, kdo mezi lidmi vyvolá válku nebo krvavý převrat. Největší masakry si lidé vždycky způsobili sami, to je pravda. Ale což není mezi lidmi víc takových, kteří jsou i lepší než Mágové?

Petr se nakonec rozhodl. Neměl k tomu daleko. Čas od času se jako jeden z mála Mágů pohyboval mezi lidmi, necítil se na světě cizí a už vůbec mu nebylo proti mysli nalézt si mezi lidmi děvče, se kterým by mohl žít. Tím spíš, že volné čarodějky bylo možné v této době spočítat na prstech jedné ruky. Zákon dovoluje čarodějkám jen jedno děcko za pět set let – a všechny už měly v této době potomka. Čarodějek bylo mezi Mágy vždycky málo. Mágové počítali výhodnější žít jako muži – čarodějové mívali často méně starostí. Proto se mezi Mágy nacházela jedna žena na dvacet mužů.

Když se svěřil Dragovi, Drago se zarazil a zvážněl.

„Líbí se mi, že to bereš tak doopravdy,“ řekl čaroděj po chvíli přemýšlení. „Ale snad by bylo lépe počkat dvacet až třicet let, než na to připravíme mínění ostatních Mágů.“

„Tolik času nemám, Drago,“ pokrčil Petr rameny.

„Ztráta dvaceti let přece nic neznamená!“ přesvědčoval Petra Drago.

„Pro mě dvacet let nic není – ale pro ni...“

„Poslyš, ty sis už vybral?“ dovtípil se Drago.

„Vybral,“ přiznal se Petr.

„Tak se na to podíváme raději hned,“ rozhodl Drago.

Dlouho pak spolu probírali Zákony Magie, jen aby něco nepřehlédli, co by mohlo znamenat tragedii. Zákony probrali, ale na jeden přece zapomněli. Nebyl nikde zapsán, ale věděli o něm všichni. Že totiž Ibrahim ani vlastní Zákony neuznává, pokud se mu to nehodí.

A Ibrahim stále ještě nezapomněl lidem to, že mu kdysi dávno zahubili jeho ženu a pak i děti.

Ale což teď může Ibrahim doufat, že Petr zapomene na svou Jitku? Vždyť to je přesně stejný případ! Tentokrát je vrahem Ibrahim. Může Petr trvat na tom, aby se s vrahem jeho ženy naložilo stejně, jako se naložilo s vrahy Inn?

Petr má přece také právo na pomstu. Jako Ibrahim.

Ale – jak to provést?

Petrův hrad shořel a holýma rukama... ba co hůř, těmito tlapami se přece nedá nic dělat. Ďáblové jsou příliš silní, i kdyby měl Petr svou lidskou podobu a dál by vládl kouzlům svého hradu, proti Ibrahimovi by se stejně postavit nemohl. Ibrahim má ke své ochraně stále několik pluků ďáblů, kteří nepatří ani k Elitě, ani k Pekelným. I kdyby čirou náhodou zvítězil nad těmito ďábly, Ibrahim by jistě povolal na pomoc Elitu a třeba i Pekelné a byl by konec.

Ale něco udělat bude muset, cítil Petr. Jakmile bude opět čarodějem, jakmile bude mít opět svůj hrad, dá se ihned do plánů na zničení Ibrahima.

Ale nejprv bude muset nějak přežít dvacet let v medvědí podobě, to také nebude lehké. Ještě, že tu je Petrovi každý kout známý, je to přece bývalé Petrovo území. Někde by se tu měli skrývat Petrovi vlci, zvířata s polorozumem. Petr jim zařídil v neveliké jeskyni zásobárnu. Petrova moc nad nimi sice pominula, ale vlčí zásobárna měla vlastní kouzla, která mohl přečkat i Petrův pád. S vlky by se mohl také domluvit, znali jistě tajné znamení, kterým se prokazoval, když chodil mezi lidmi. Jestliže je ovládne, bude život v lese těžký jen z poloviny. I když je otázka, zda ho poslechnou. Jako medvěd nebude všemocný, aby jim zatrhl případné chutě na vzpouru.

Ale ať je to jak chce, přežít bude muset. A proto si musí najít něco k snědku, než hladem zeslábne. Kdybych si pamatoval, čím vlastně se medvědi živí, povzdychl si.

Medvěd Petr vstal a pomalu odešel do lesa. Nejprve vzpřímeně, ale pak se pomalu spustil na všechny čtyři, bylo to tak o trochu pohodlnější.

Teprve po dlouhé chvíli se Ibrahim opět pohnul.

Cítil se nesmírně slabý a jak tak poslepu hmatal kolem sebe, zjistil s údivem, že leží na zemi. Chtěl otevřít oči, ale celým obličejem mu prolétla bodavá bolest a oči se mu otevřít nepodařilo.

Konečně si uvědomil, co se stalo.

Drago na něho, na Ibrahima, poslal xi-ít, ochromující záření, které je možno poslat křišťálovou koulí.

Ibrahim byl pořád malátný, ale jak mohl nejrychleji se nadzdvihl a poslepu se svalil do plamenů krbu.

Plameny vysoko vyšlehly a pohltily tělo Mága. Uplynul však jen okamžik a plameny pohasly. Ibrahim povstal z ohně a s úlevou otevřel oči.

Byl opět zdráv, ale roztřásl ho vztek jak se patří. To co si dovolilo teď to štěně Drago, to už je přespříliš! Ano Drago Ibrahima napadl, o tom nebylo pochyb. Záření vytrysklo na dvou místech, ale jistě nebylo určeno Dragovu kumpánovi. Toho přece stačil Drago varovat, aby se odklidil ze zářícího kuželu. Dragův kumpán se shýbl a byl pod stolem chráněn, ten xi-ít byl tedy určen pro Ibrahima. To je přece jasný útok na čaroděje, u všech ďáblů! Za to je přece trest!

Ale najednou se Ibrahim zarazil. Moment! Ten Drago to má dobře promyšlené. On přece s Ibrahimem vůbec nemluvil. To by musel Ibrahim přiznat protizákonné špehování, jenže potom by byl Dragův útok naprosto legální! Ten zmetek je chytřejší než se zdá – a odvahu má také. Budu si na něho dávat pozor!

Ibrahim aspoň opět pohladil kouli, ale vzápětí ze sebe vychrlil několik šťavnatých, tisíciletých kleteb.

Ohnivý skřítek, kterého nasadila Marika k Dragovu hradu pro Ibrahima, se neozval. To znamenalo, že už není, že ho Drago spálil. Tak i na tohle přišel, aby ho...

Čaroděj zlostí přímo vzkypěl, ale dokázal se ovládnout. Věděl, že proti Dragovi nemůže poslat ani Elitu, ani Pekelné pluky, těžko by pro to nalezl ospravedlnění. To by se Mágům určitě nelíbilo. Vždyť Drago zatím neudělal nic víc, než že se na sabbathu trochu vzepřel vůli Ibrahima, a ještě byl v právu. Úder xi-ítem mohl Drago popřít, anebo dokázat, že jej poslal během špehování. Jenomže to potom není útok na konkrétní osobu, ale na neznámého pachatele, doslova podle Zákonů. Zkrátka – Drago na sabbathu sice prohrál, ale teď to Ibrahimovi odvedl i s úroky.

Ibrahim skřípal zuby, ale okamžitou pomstu musel zatím odložit. Důvod, důvod tady chyběl. Drago si ty drzosti jistě časem vypije, ale musí přijít jeho čas. Však už se nějaká ta záminka najde, žádný z Mágů nemá úplně čisté svědomí. Jak to říká Kologíno z Palerma, obratný boss Mafie? Pomsta nejvíce chutná, teprve když je studená. Má pravdu!

Při těchto myšlenkách se v kouli lehce zablesklo a když Ibrahim dovolil, objevil se obličej Mága. Při jeho spatření ztuhl, protože právě toho by čekal ze všech nejméně. Byl to – Drago z Bosny.

„Salve, Ibrahime!“ řekl, jakoby se nic nestalo. Chvíli čekal, ale když se Ibrahim neměl k odpovědi, pokračoval.

„Tak jsi přece jednou prosadil svou, Ibrahime,“ mračil se. „Myslím si, že jsi to trochu přehnal, ale já také, takže přijmi mou omluvu.“

Ibrahim byl tak vyveden z míry, že jen něco zabručel.

„Vracím se k tomu nerad, ale musím,“ pokračoval Drago. „Za půl roku bude pravidelný výroční sabbath, jak jistě víš. Přednesu na něm návrh nového zákona. Námětem zde bude příběh Marettovy ženy Aneil, která se též stala čarodějkou navzdory lidskému původu. Zákon by měl umožnit, aby ten z Mágů, který bude žít mezi lidmi po celý lidský věk, mohl svého lidského druha nebo družku vzít mezi čaroděje a dát mu nesmrtelnost.“

Drago se odmlčel a pátravě se zadíval do Ibrahimovy překvapené tváře. Ibrahim se dlouho ani nepohnul.

„Myslím si, že takový zákon bude potřebný,“ pokračoval Drago. „Magie lidi příliš předběhla, nemusí se lidí bát. To, co se stalo s Petrem, bylo podle mého názoru zcela zbytečné. Zamysli se nad tím, Ibrahime. Založil jsi Magii v pradávných krutých dobách, kdy lidé rozhodně nesměli dostat do rukou kouzla. Ani dnes nejsou ještě lidé zralí k tomu, abychom jim dali všechno, ale pohlížet na ně jen jako na méněcenné tvory také není rozumné.“

„Cože to vlastně ode mě chceš?“ vzpamatoval se konečně Ibrahim a vyjel si na Draga.

„Říkám ti to proto, že bys mohl o tomto návrhu uvažovat a po případě jej podpořit svou autoritou. Říkám ti to, abys byl první, kdo o mém úmyslu bude vědět. Postavíš-li se proti mému návrhu, můžeš všechno jen pozdržet, protože já nakonec tu potřebnou většinu Mágů přemluvím. Přemýšlej o tom – a buď zdráv dalších deset tisíc let!“

Drago skončil a dříve než mohl dostat odpověď, zmizel a křišťálová koule pohasla.

Ibrahim ještě chvíli stál jako opařený. Pak nabral dech a začal klít. Klít uměl dokonale, ovládal kletby snad všech pouštních kmenů, jaké se na Sahaře vyskytovaly v posledních deseti tisíci letech. Tohle už přesáhlo všechno! Cožpak mu opravdu bude radit nějaký holobrádek, nějaké vyžle, jemu, Mágovi tisíce let starému, nejstaršímu ze všech? Jak dlouho je čarodějem tenhle Drago z Bosny? Sotva stovku let? Co to je? Směšné! Nestoudné! Trestuhodné!

A k tomu tohle všechno vykládá Ibrahimovi, na kterého téhož dne svolával soud Magie a kterého právě před okamžikem popálil zábleskem xi-ítu! Ale to tak nezůstane! Něco se musí stát – a stane se. Pořád jsem pánem Magie já, Ibrahim Satan, ačkoliv jsou už po několik století všechny důležité otázky projednávány na sabbathu všemi Mágy společně. Ukáže se, kdo bude navrhovat Zákony – a také se ukáže, nakolik budou tyto Zákony příznivé těm bezcenným pozemským červům.

Že přemluví většinu Mágů? K smíchu! Ale i kdyby se mu to podařilo, Ibrahim má ve své moci ďábly. Kdyby to nešlo po dobrém, půjde to po zlém.

Ibrahim si sedl do křesla. Musel si spravit náladu, měl na to osvědčený postup. Chvíli mumlal do křišťálové koule, až se v ní objevil obraz pouště.

Skály a písečné duny ubíhaly rychle stranou, až konečně se obraz zastavil na dvou lehkých automobilech.

Ibrahim se zlověstně ušklíbl, cosi zadrmolil – a obraz pouště se zamžil zvířeným pískem. Ostrý vítr se opřel do obou terénních vozidel, miliony bodavých zrníček zachrastily do kabin a do kapoty motoru. Vítr sílil a unášel s sebou víc a víc jemného písku.

Konečně motor předního z vozidel škytl a zastavil se. Druhé auto zastavilo kvůli prvnímu, ale vzápětí i jeho motor umlkl. Jemná zrnka písku pronikla filtry a uzávěry a ucpala trysky karburátorů. Oba řidiči vystoupili z vozů a snažili se závadu rychle najít a odstranit, ale brzy poznali, že by v písečné bouři situaci leda zhoršili. Nezbývalo jim nic než počkat, až vítr utichne. Vrátili se tedy do kabin svých vozů a rozhodli se počkat, až nečekaná bouře utichne.

Na to právě Ibrahim čekal.

Jen se zlověstně uškleboval, vichr na jeho příkaz stále sílil, nebylo vidět ani na pár metrů. Písek se rychle usadil pod koly automobilů, závěje dosahovaly až ke dvířkům. Ještě chvíli – a nikdo zevnitř už dveře neotevře!

Ti uvnitř měli vysílačky, ale písečná bouře vysála také rádiové vlny, sotva se domluvili z jednoho auta do druhého. V prvním vozidle byli kromě řidiče dva další muži, v druhém tři mladé dívky. Dohadovali se bezradně, co dělat. Zdánlivé bezpečí aut se jim nechtělo opustit – venku by jistě rychle zahynuli. Netušili, že to není obyčejná písečná bouře. Mohli ještě opustit past – ale vydat se v tomto počasí ven by bylo totéž, jako zůstat ve vozidlech.

Ibrahim sem s radostí přiháněl velikou písečnou dunu. Pod nárazy větru se přesýpala blíž a blíž k oběma vozidlům. Lidé v autech ještě neviděli hrozící nebezpečí, ale zabránit mu stejně nemohli.

Čelo písečné duny konečně dorazilo k automobilům. Písek se opřel o dveře a valil se výš a výš. Ještě by mohli utéci okny, ale i tato naděje se zmenšovala každým okamžikem. Vrch duny se brzy přelil přes střechy, zasypal i okna na závětrné straně. Vrstva písku stále stoupala. Metr nad střechami aut, pak dva metry. Jemný písek pomalu prionikal do kabin a bylo tu stále méně místa.

Ibrahim si prohlížel obličeje lidí uzavřených v autech. Koule mu vyvolala obraz uvnitř. Dívky se choulily vzadu, dvě plakaly, zatímco muži se rychle dohadovali. Ibrahim se zplna hrdla rozesmál, když lidé konečně pochopili, že jsou pískem zcela zasypáni. Viděl, jak se při světle palubního osvětlení dohadují, jak zkoušejí otevřít okénka, zablokovaná jemným pískem. Pozdě, červíčkové, chechtal se čaroděj, nad vámi je pět metrů písku – tím se nikdy neprohrabete! Teď budete pár hodin zkoušet nemožné, pak teprve pochopíte, že z toho hrobu neuniknete! To bude teprve pravá zábava! Kdyby to tak viděl skrček Drago, ten by měl radost!

Po neúspěchu v Pekle se Drago vrátil do svého hradu ve skleslé náladě. Chvíli přecházel po veliké síni svého hradu a přemýšlel, co dělat dál.

Petra nezachránil, ale Petr těch dvacet let jistě někde přečká. Hůře to dopadlo s Jitkou. Drago se zachvěl, když si vzpomněl na milou tvář té dívky. Té je opravdu věčná škoda, byla nejen krásná, ale také jemná a hodná. A ti dva, Alvárez s Ibrahimem, ji zabili a spálili. Krutou smrt jí připravili – brr! Drago si znovu promítl v hlavě chvíli, kdy mu Jitka podávala ruku a kdy ho jednou symbolicky políbila.

Tak tohle děvče už nikdo neoživí.

Proč vlastně před tou nešťastnou svatbou s Petrem tak pečlivě prohlíželi Zákony Magie, aby se v nich nedalo najít něco proti tomuto obřadu? Podle prastarých dohod patřila Jitka Petrovi, protože se na jeho území narodila a žila, ale Petr v ní jistě neviděl jenom svou poddanou, s níž si může dělat v podstatě cokoliv. Jediné co Zákony nutně vyžadovaly, byla smrt člověka, který objevil existenci Magie. Proto Petr vystupoval jako docela obyčejný pozemšťan a nikdy své Jitce neřekl, že je vlastně čarodějem.

Ale k čemu ta opatrnost, když si pak Ibrahim dělal, co chtěl on sám? Jitka o ničem nevěděla, Zákon její smrt vůbec nevyžadoval, proč ji tedy zahubili? Z pouhé zášti k lidem?

Nakonec se Drago vzchopil. Usedl ke stolu a zavolal si Itu z Prahy. Potřeboval se někomu svěřit a vybral si k tomu právě tuto dívku. Ita byla ještě příliš mladá, než aby byla plnoprávnou čarodějkou, říkalo se jí batole, ale rozumu měla dost, takže byla pozvána i na Petrovu tajnou svatbu. Proto se jí ta událost dotýkala – a kromě toho její území s územím Petra sousedilo a mohla by tu a tam Petrovi pomoci. Na pomoc Wilhelma z Dortmundu, Kurta z Mnichova nebo Mariky z Alp se Petr rozhodně spoléhat nemohl.

Drago musel nejprve Itě vysvětlit, co se vlastně stalo. Dívenka se ovšem rozplakala, když slyšela o nočním obléhání Petrova hradu a tragickém konci jeho Jitky. Drago se příliš nedivil, i on byl zdrcen.

Ita hned navrhla vzpouru proti Ibrahimovi, ale Drago ji uklidnil.

„Poslyš, Ito, to už nemá smysl,“ řekl unaveně. „Raději zkusíme prosadit ten Petrův zákon, víš který. Kdybychom na tento Zákon počkali, dopadlo by to jinak. Ale ať se stalo co se stalo, vzpourou bychom to zkazili ještě víc. Smrt Jitky už stejně nenapravíme.“

„To už vážně není naděje?“ ptala se Ita s hrůzou.

„Vážně není,“ zavrtěl hlavou Drago. „Té už nepomůže nic na světě. Je jí škoda, ale tady jsme i my úplně bezmocní.“

„To je strašné! Co budeme dělat?“ zachvěla se dívka.

„Myslím, že teď musíme pomoci Petrovi,“ připomenul jí Drago. „Já si ho k sobě vzít nemohu, na mě teď budou všichni koukat zle i tak, ale myslím si, že ty bys mu mohla pomáhat, jistě ti ho je líto.“

Ita si rychle otřela slzy a horlivě přikývla.

„Mohla bys ho třeba půjčovat ostatním, je to koneckonců medvěd mnohem chytřejší než jsou obvyklé dětské zvířecí hračky s polorozumem, batolatům bys udělala velkou radost,“ uvažoval Drago nahlas.

Je to sice kruté, uvažovat o Petrovi jako o hračce pro batolata, pomyslel si čaroděj, ale i on byl jistě radši mezi čarodějnými dětmi než mezi Mágy.

Ve službách některého batolete by mu bylo lépe i z toho důvodu, že by nemusel žít jen ve shánění něčeho k snědku.

„Můžete si ho brát do hradu,“ pokračoval Drago dále. „To nezakazuje žádný Zákon, ostatně – kdo už neměl v hradě aspoň čarodějnou kočku či sýčka s polorozumem?“

Najednou se Drago zarazil. U okrajů živého obrazu Vidia kde obraz přecházel do červené hraniční čáry slabě mihotaly jiskřičky. Aha, někdo špehuje! Ještě že zatím neřekl nic tak zlého. Na druhé straně je pravda, že špehování tohoto druhu mezi dobré mravy Magie rozhodně nepatří ba co víc, Zákony je výslovně zakazují. Ten někdo, kdo je porušuje, by měl dostat alespoň výstrahu.

„Poslyš,“ změnil Drago hlas. Překvapená Ita zpozorněla. „Prosím tě, podívej se, co máš právě pod stolem?“ zeptal se jí náhle.

Překvapená dívenka se bez rozmýšlení sehnula, aby se podívala pod stůl – a v té chvíli Drago odpálil xi-ít.

Viděl, jak plameny neškodně prolétly nad zády dívenky, ale pokud poslouchal ještě někdo jiný, těžko na sebe vztáhl Dragovo varování. Jestli se též neodvrátil, obdržel pořádnou porci ničivého záření přímo do obličeje. Dobře mu tak!

„Co má být?“ narovnala se Ita. „Pod stolem nic není!“

„Jen jsem potřeboval, aby ses sehnula,“ vysvětloval jí rychle Drago. „Zdálo se mi, že nás někdo poslouchal a zkusil jsem použít xi-ít. Prosím tě, Ito, uhni na stranu a chvilku počkej, ať... aha...“

Ita se rychle odvrátila. Drago soustřeďoval svá kouzla.

„Co to bylo?“ otázala se dívka po chvilce.

„Počkej,“ odkázal ji Drago trochu nevrle a pokračoval v zaříkávání. V obraze se ještě zajiskřilo, pak šlehl blesk a obraz se opět uklidnil.

„Je to v pořádku, Ito, můžeme si povídat dál,“ oddychl si. „Byl to ohnivý skřítek. Takové fígle na nás neplatí.“

„Co jsi udělal?“ zajímala se Ita a vrátila se, aby na něho viděla.

„Spálil jsem ho, co jiného?“ pokrčil Drago rameny. Pak se odmlčel a pozorně sledoval okraj živého obrazu, zdali se opět neobjevují podezřelé jiskřičky. Jiskřičky nikde nebyly, přesto Drago ztišil hlas.

„To jsou nová kouzla, Ito, nikomu to neříkej. Dostaneš je ode mě také – už brzy. A vymýšlíme další – jestli se nám to povede, bude to něco úžasného. Zvláště Ingrid má štěstí na dobré nápady, ale nechceme naše kouzla dávat všem Mágům – a zvláště ne Ibrahimovi. Ten by je jistě použil k něčemu, s čím bychom nesouhlasili. Naše nová kouzla dostane jen málo čarodějů – ale ty jsi hodné děvče, tobě je taky svěříme. Jen zůstaň taková, jaká jsi odsud – a jestli chceš ukázat dobrou vůli, postarej se o Petra.“

„Ale to víš, že se postarám,“ slíbila Ita rychle. „Je mi ho opravdu líto. A nejvíc jeho Jitky.“

„Já vím,“ povzdychl si Drago. „S tebou mu bude nejlépe, já bych na něho neměl dost času. Beztak mi nemůže pomáhat s kouzly – a ani na to nebude mít chuť. Já mám teď práce nad hlavu, nestačím sledovat všechno. Tak mu pomoz ty, ale nic jiného nedělej. A také se poohlédni po ostatních batolatech, co máš na starosti, ať něco neprovedou. Zejména dej pozor na Anitku, tou šijí čerti. A zatím – salut!“

„Salut, Drago – a spolehni se!“ přikývla Ita a zmizela.

Drago chvíli přecházel po své síni. Rozhovor s Itou mu přece vrátil část dobré nálady. Tím, že musel Itě vysvětlit celou situaci, sám si ji rovněž připomněl. Teď přemýšlel, jak dál. Navzdory neštěstí Petra chtěl pokračovat v tom, co spolu připravovali – a možná právě proto.

S Petrovým návrhem nového zákona se seznámilo jen málo čarodějů. Byli to jen ti, kdo spolu s Kaasem z Haagu, Ingrid z Göteborgu a dalšími vymýšleli potají nová kouzla. Ti všichni s Petrovým zákonem souhlasili, ale právě Kaas, ze všech nejstarší, kýval povážlivě hlavou.

„S tímhle chceš přijít mezi Mágy, Petře?“ vrtěl hlavou, když mu Petr svůj návrh sděloval.

„Snad si nemyslíš, že ti všichni hned padnou do náruče? Petře i ty, Drago, nemyslete si, že Mágové hned poběží, aby se s lidmi rozdělili o všechno,“ pokračoval dále.

„Magie má prostředků dost. Žijeme v blahobytu, o jakém se lidem ani nesnilo. I kdybychom dali lidem jen část našeho bohatství, dařilo by se lidem mnohem lépe. Magie by takový dar přitom ani nepocítila.“

„Uvědomte si hoši,“ pokračoval Kaas neúprosně, „Mágové sedí na svých pokladech už stovky a tisíce let a za tu dobu nedarovali lidem ani špendlík, ačkoliv mohli rozdávat plnými hrstmi. Naopak, občas si libují lidi okrást o to málo, co si udělali. Někteří občas bez důvodu lidi zabíjejí, jen aby se pobavili. Myslíte, že by tito Mágové svolili, aby lidé, byť jen někteří, dostali kouzelnou moc? Kdepak, hoši! Mágové moc dobře vědí, že nesmí dát lidem ani ten jeden špendlík, pokud si chtějí své nadřazené postavení zachovat. Uvidíte, že vás většina Mágů na sabbathu ukřičí, až přijdete s tím zákonem.“

Tohle říkal Kaas, o jehož zkušenostech se pochybovat nedalo. Jistěže měl v mnohém pravdu. Pomyšlení, že by takový Aigios z Bermud obrátil a místo bouří a hurikánů připravoval lidem stále krásné počasí, bylo opravdu absurdní.

Ale vždyť i Kaas, jak sám nerad přiznal, kdysi mučil a zabíjel lidi. Tenkrát byl ovšem středověk, od té doby Kaas své názory změnil. Časem pochopil, že všichni lidé nejsou stejní a někteří mohou být Mágům vzorem. Což ostatní Mágové také nemohli pochopit, že věkovité pohrdání lidmi a nenávist k nim je již přežitek?

Petr nakonec nevydržel a předběhl svůj zákon. Ukázalo se, že to byla chyba, i když Petrův zákon byl jistě správný.

Drago se nakonec rozhodl, že s návrhem nového zákona vystoupí sám namísto Petra. A nejlépe hned, dokud je zájem o Petrův případ v živé paměti všech. Na sabbathu se ukázalo, že alespoň pětina Mágů s Petrem sympatizuje. Bylo by dobré tyto Mágy přesvědčit, dokud jejich zájem neopadne.

Ale ze všech nejdříve se rozhodl Drago předložit nový návrh Ibrahimovi.

Ne proto, aby ho snad popudil. Ale Ibrahim by se stejně dozvěděl o Dragově tažení a kdyby nebyl prvním, kdo o tomto návrhu ví, jeho zuřivost by neznala mezí. Možná by ani tento návrh nepustil k jednání na sabbathu. Ostatně ani teď nebylo jisté, zda se o návrhu bude jednat. Že by Ibrahim s Petrovým zákonem souhlasil, to bylo už předem vyloučeno.

Pohled na nasupeného Ibrahima Draga poněkud vyvedl z míry. Tak rozzlobený nebyl Ibrahim ani v Pekle a navíc si Drago povšiml, že Ibrahim vypadá nějak mladě. Což mezi Mágy nebyla pochvala, ale znamení, že si čaroděj musel přičarovat mladší tělo a že se mu tedy něco stalo. Vždyť právě věkovitý zjev, který se dal jen těžko přičarovat, byl pýchou mnohých Mágů. Že by... Draga skoro zamrazilo, nebyl to sám Ibrahim, koho popálil Dragův plamen xi-ítu při špehování?

Drago raději skončil a zrušil obraz. Potom se pohodlně rozložil v křesle, přivolal si přesné vzpomínky na hlasování a na list papíru si začal psát všechny čaroděje, kteří byli proti Ibrahimovi.

Bylo by dobré, kdyby se mezi nimi našlo aspoň několik spravedlivých, kteří by se mohli připojit ke skupince, která se rozhodla vzepřít se a postavit se proti ostatním Mágům, proti tisíciletému směru, jímž se dosud ubírala Magie...

„Salve, Ibrahime!“ ozvalo se, jakmile Ibrahim pohladil křišťálovou kouli.

V kouli se objevila tvář Ibrahimova nadšeného stoupence Miguela z Gibraltaru. Miguel byl jeden z nejstarších Mágů a vedle Ibrahima nejlepší přítel Alváreze. Miguel a Alvárez prosluli mezi Mágy tím, že v pradávném středověku lidských dějin v dobách největších honů na čaroděje zastávali vysoká místa v řadách španělské Inkvizice a byli nejhorlivějšími „potlačovateli ďábla“. Rozumí se samo sebou, že nikdo z nich nikdy nevydal lidské zlobě žádného z Mágů, ale počet jejich lidských obětí přesáhl několik tisíc.

„Salve, Migueli,“ pozdravil Ibrahim vlídně.

„Už to víš, že Drago připravuje proti tobě rebelii?“ otázal se Miguel vážně.

„Vím, proč bych nevěděl?“ mávl rukou Ibrahim. „Myslíš jeho návrh zákona, nebo je to horší?“

„Myslím ten zákon, což to nestačí?“ podivil se Miguel. „Cožpak to můžeš nechat jen tak? Vždyť je to zvrhlost!“

„I nenechám, neboj se,“ usmál se Ibrahim. „Dokud nedělá nic více, než že přemlouvá ostatní, nemá naději na úspěch. Kdo z Mágů může naletět na takové bláznovství?“

„Ale víš, že byli i za Angwertem?“

„Vím,“ ušklíbl se Ibrahim. „Nejdřív Drago, potom Kaas z Haagu a nakonec ta mladá Švédka, ta... Ingrid z Göteborgu. Na tu si prý máme dát pozor, říkal Angwert, umí věci, které i Angwerta překvapily.“

„A co Angwert?“ strachoval se Miguel.

„Nestarej se,“ odtušil Ibrahim. „Angwert se k nim přece nepřidá. Vždyť ho znáš dlouho, u sta hromů. Angwert se dobře pamatuje na masakr v Benátkách, zabili mu tam nadějného syna a jeho samotného lidé už dvakrát usmrtili, jednou dokonce na mučidlech – ten se k lidumilům nesníží. Angwert, kterého jednou ďábel vynesl popáleného na poslední chvíli z plamenů hořící hranice, ten že by se postavil proti Peklu? Nesmysl.“

„Byli za ním,“ připomněl Miguel.

„Vím, proč za ním šli,“ řekl Ibrahim. „Oni přemlouvají všechny, kdo na soudu s Petrem hlasovali proti mně. Angwert, jak si asi vzpomeneš, proti mně hlasoval. To ale neznamená, že by byl pro ty blázniviny, on jen naznačoval, že Zákony se mají respektovat i když jsou pro nás nevýhodné, však asi víš jaký je to idealista. Tobě mohu přiznat, Angwert měl pravdu. Trochu jsem to s Petrem přehnal. Petr byl v právu – nemrač se, je to tak. Se svou poddanou si směl dělat co chtěl, mohl ji zrovna tak zabít, jako se s ní oženit. Že si vybral něco jiného než bychom zvolili my dva, bylo sice nemravné, ale ne protizákonné.“

„Přesto – Angwert se mi nelíbí.“

„Neboj se, Angwertův nesouhlas se mnou tím končí. Pokud si chce některý z Mágů zahrávat s lidmi, ať si zahrává, jen ať přitom nepřekračuje Zákony, takový je jeho názor. Víc ale žádní lidumilové nesvedou. Nanejvýš se dožijí toho, jak jim jejich lidské hračky zestárnou a zemřou před očima, protože k jejich záchraně nesmějí nic podniknout.“

„Proto připravují ten nový zákon,“ připomněl Miguel.

„Jenže s tím neprorazí žádnou díru do světa,“ ušklíbl se Ibrahim. „Ten návrh nedostane ani třetinu hlasů – a to mi stačí. Nic víc navrhovat nemohou, nemají na to vliv. Ostatně se o to ani nesnaží, jako by si mysleli, že změnou jednoho Zákona změní celou Magii.“

„To je právě to, co mě znepokojuje,“ přiznal se Miguel. „Bojím se aby nezůstali jen u nového Zákona. Vždyť sami musí vidět, že nemají naději. Mohou si ovšem poznenáhlu nastřádat sílu jako Išša a potom...“

„Nejsi sám, kdo se toho obává, příteli,“ přikývl vážně Ibrahim. „Ale nejsi první – a jakási protiopatření jsme již udělali. Sám Angwert s tím přišel – já mu věřím natolik, že jsem si od něho dal zavést některá nová kouzla, jaká nikdo jiný nemá. A co se dotýče Draga, Kaase a Ingrid, o ty neměj starosti. Angwertovi se také nelíbili, proto jim nasadil do hradů skřítky. Ne obyčejné ohnivé skřítky, proti nimž se umí chránit i batole, ale dokonalé, neviditelné a nezjistitelné špiony. Znám teď každé slovo, které kdokoli vyřkne v hradech Draga, Kaase, Ingrid a ještě dalších. Aniž by o tom věděli.“

Miguel si trochu oddechl.

„To se mi líbí víc,“ přiznal. „Jenže oni nebyli jenom za těmi, kdo hlasovali s nimi, ale i za jinými. A zejména ti mladší, kteří nepamatují doby našich velkých zápasů s lidmi, jsou skoro pro Draga.“

„Také o tom vím,“ mávl rukou Ibrahim.

„To je zkrátka tím, že se mají příliš dobře. Lidí se nemusí bát, proto jsou k nim tak shovívaví,“ řekl Miguel.

„Moje řeč,“ souhlasil Ibrahim.

„Dříve jsi musel zabít za sto let nejméně dvě-tři děti. Pak jsi ovšem musel občas mezi lidi – a hned jsi byl jiného názoru. Dali nám snad lidé jediné dítě darem? Kdepak, honili nás a koho chytili, toho umučili. A když ďábel přinesl jenom mrtvé tělo a Magie rychle obstarala dítě na výměnu, teprve pak jsi poznal, kdo jsou lidé a kdo Magie.“

„Tihle noví Mágové, darmo mluvit,“ mávl rukou Ibrahim. „Ženč z Nankinu je právem nazývá »papírovými tygry« - to prý je staré čínské úsloví. Za celý život nevyjdou z hradu, mají všechno nač si vzpomenou, o lidi se nestarají, oni jim nijak neškodí a tak jsou ochotni odpustit jim všechno. Kdyby ale někdy lidé, vyzbrojení našimi zbraněmi, oblehli hrady těch lidumilů, pak by se vidělo!“

„V tom máš pravdu, Ibrahime,“ přikyvoval Miguel. „Ale nejen oni, i my jsme zpohodlněli. V tom bude všechno zlo. Magie by se měla vzchopit.“

„Měl jsem já osel tenkrát vyhodit toho snílka Doriana, když přišel s Reverzem,“ postěžoval si Ibrahim trpce.

„Proč bys ho měl vyhazovat? Reverz je přece úžasný.“

„Proč jsem ho vlastně nevyhodil?“ opáčil starý čaroděj s povzdechem. „Protože jsem byl osel, vždyť to říkám. Kdysi dávno v prvních stoletích jsem se též pokoušel stvořit živou bytost. Tenkrát se mi to nepodařilo a pak jsem toho nechal. Když Laviér oživila svého prvního ďábla, bylo to pro mě jako splnění dávného snu. Měli jsme asi zůstat u těch ďáblů, naše knížata Pekel jsou jako ďáblové spokojena. Mefistofiela jsem neviděl už půl tisíciletí v jiné podobě než v ďábelské. Dělá podle mě jen dobře.“

„Já jsem si to už vyzkoušel, ale moc mě to nenadchlo,“ řekl Miguel. „Síly máš pak sice za dvacet, ale přece jen jsi neohrabanější – a úplně bez vzrušení.“

„Jediné, co ďáblům chybí, je ta trocha romantiky, která se nám ještě zachovala. Máš pravdu, ďábel nezná radost ani žal, vzrušení ani únavu. Pro mnohé to zkrátka není to pravé. Ale nikoho nenapadlo pokračovat v tom, co Laviér nedokončila – udělat dokonalejší ďábly.“

„To už tu přece je – Reverz!“

„Ba, právě. Když přišel tenkrát Dorian s Reverzem, bylo to tak nějak bližší naší původní přirozené podstatě než těla ďáblů. Reverz nám umožnil zbavit se poslední závislosti na lidech – proto jsem dovolil Dorianovi, aby to kouzlo zavedl každému, kdo o to bude stát.“

„Však to máme všichni,“ podotkl Miguel.

„Ano, nenašel se nikdo, kdo by o to nestál. Sám jsem si dal Reverz zavést také, je to přece jen mnohem nezávislejší na lidech, pohotovější i pohodlnější než loupeže dětí. A jak to bylo zavedené, byl to konec. Zrušit takovou vymoženost by asi bylo totéž jako postavit si proti sobě celou Magii.“

„Z toho si nic nedělej – o jedno kouzlo snad nejde.“

„No – a takhle jsme dopadli. Nakonec se mi ještě stane, že mě bude poučovat někdo, koho ani neznám. Ale to bych asi nepřežil. Proto říkám, že člověk nemá mezi Mágy co dělat, proto každý z těch červů, který zavadí o Magii jen malíčkem, musí shořet na prach. Na tomto Zákonu, který sice není nikde zapsán, ale který nezmění pár holobrádků jako Drago, stojí už tisíciletí celá Magie. Sotva stoletá štěňata snad nebudou poroučet nám, tisíciletým Mágům! A nejen dnes, ani za tisíc let ne!“ odplivl si Ibrahim.

„Víš Ibrahime, já jsem zase názoru, že bychom ty snílky neměli podceňovat,“ zachmuřil se Miguel. „Drago je sice jen mladíček, ale do kouzel je jako divý a jde mu, na co sáhne. Podívej se ale na Alváreze! Jako že je to náš přítel, jako že mu je o dvě tisíciletí víc, kouzla ho poslouchají jednou za rok. Řekl bych, že kromě čtení myšlenek mu nic jiného nejde a kdyby se ti dva měli pohádat, Alváreze jeho věkový rozdíl nezachrání.“

„Ále... Alvárez, tomu čarování nikdy nešlo,“ mávl rukou Ibrahim. „Ten se kdysi málem utopil, pamatuješ se, když si otevřel Kruh pod mořem a zaplavila ho voda. Kdyby se pohádal s desetiletou Anitou z Luxembourgu, to mrně mu vpálí xi-ít dřív než by Alvárez natáhnul ruku, o to se vsadím s kýmkoli. Ale Drago teď jenom agituje a o kouzla se nestará. Mám přece u něho Angwertova špiona, vím co dělá a co ne.“

„Vidíš, já jsem se už začal obávat,“ oddechl si Miguel. „Tobě starému kamarádovi mohu snad říci, že mám zásobu síly asi desetkrát větší, než Zákon o síle dovoluje. Zajišťuji se ale jen proto...“

„Dobře děláš,“ přerušil ho Ibrahim. „Také mám zásoby větší než Zákony dovolují a navíc mám přímé spojení na Peklo a nedostatku se nebojím. Ale na vás jsem nezapomněl. Tys už začal, Angwert také překročil hranice síly a dalším to sám v brzké době navrhnu. Nemusíte se obávat, kontroly nařizuji já a postarám se, aby se vám vyhnuly.“

„Tohle se mi líbí,“ pochválil Miguel. „A co myslíš, že bychom měli dělat s tím Dragovým zákonem?“

„Myslíš na nejbližší sabbath?“ ušklíbl se Ibrahim. „Už jsem vymyslel úžasný protitah. Neřeknu ti jaký, ať zůstane do poslední chvíle překvapení. Jen to ti prozradím, že Drago stáhne svůj návrh tak rychle, jak to určitě sám nečeká.“

„Věřím ti, ale stejně mám dojem, že to bude tuhé. Drago používá nebezpečných argumentů. Například tvrdí, že každý obyčejný smrtelník, který žije poctivě, má větší cenu než ti kdo klamou druhé. Kdyby to myslel jen o lidech, možná bych s ním souhlasil, jenže on to myslí i o čarodějích. Představ si, že jsou Mágové, kteří s ním souhlasí! Možná bys měl také pohovořit s Mágy, které přemlouval Drago, aby se vzchopili. Já jsem to už zkoušel – a víš co mi řekl Jack z Londýna?“

„Aby sis toho nevšímal, co jiného?“

„Ne – řekl, abych začal něco dělat pro dobro Magie, že jsem povaleč! To řekl mně! Tak já jsem podle něho neudělal pro Magii nic dobrého! Já, Miguel z Gibraltaru, který kdysi s nasazením života zachraňoval ostatní! Pro dobro Magie jsem v dobách kdy byly nezbytně nutné obstaral nejvíce dětských životů – a on, který ještě neudělal co by za nehet vešlo, mě nazve povalečem!“ rozzlobil se Miguel, až zrudl.

„To mu trochu křivdíš,“ zachechtal se Ibrahim. „Pokud mě paměť nemýlí, Jack nám před pěti sty lety vytvořil kouzlo ohnivého Kruhu – a to není právě malé kouzlo!“

„To ho ale neopravňuje, aby ze mě dělal šašky!“ urazil se Miguel. „S tou jejich prací pro Magii je to postavené na hlavu. Kdyby si aspoň vymysleli něco nového, ale i to mají od lidí, ti také říkají podobné nesmysly! Měl bys také něco začít, když už se jim podařilo přesvědčit takové Mágy, jako je Jack. Každý hlas bude dobrý!“

„To by vypadalo, aby i Ibrahim žebral o nějaké hlasy!“ odplivl si tlustý čaroděj. „To si můžeš dovolit ty, ale já se s nějakým papírovým tygrem Dragem zahazovat nebudu. Jenom s Angwertem jsem si pohovořil – s tím přišel ostatně on sám. On je stále se mnou a dobře ví, do jaké míry si může dovolit stavět se proti. Kdyby šlo opravdu do tuhého, však by svůj hlas Dragovi nedal.“

Ibrahim si znovu odplivl.

„A i kdyby se hlasování přece jen zvrtlo proti nám,“ pokračoval Ibrahim, „pak rozhoduje síla – a tu oni nemají. Tento týden dělal Mefistofiel několik prohlídek hradů a to si piš, že vybíral jen některé. Ani Drago, ani Kaas z Haagu, ani ta nebezpečná Ingrid neměli síly ani polovinu hranice, povolené Zákonem.“

„Tu si mohou kdykoli vzít i pár dnů před vzpourou,“ pochyboval Miguel. „Pamatuješ se snad na Iššu!“

„To se uvidí,“ ušklíbl se Ibrahim škodolibě. „Angwert totiž vymyslel nové kouzlo, které umožňuje zjistit, kolik síly který Mág používá. Pokud někdo z Mágů používá sílu nad obvyklý průměr, pošleme k němu Mefista.“

„A Drago – používá sílu?“

„Ovšem, dokonce nadprůměrně,“ přikývl Ibrahim. „Právě proto jsem k němu Mefista poslal. Jenže Drago si žádnou sílu neschraňuje. Víš, že při tvoření se síla ztrácí, Drago tvoří a můj špion to potvrzuje. Nemusíš se bát.“

„Tohle se mi líbí víc!“ rozjasnil se Miguel. „Rozhodně je to lepší, než ta tvoje dosavadní nečinnost.“

„Jen zdánlivá, kamaráde, jen zdánlivá!“ končil Ibrahim.

„Nu – potom je to v pořádku, ale už jsem se bál. Jakže jsi to říkal? Že je pod tvou důstojnost, aby ses zahazoval s kdejakým štěnětem? Ale bez protitahu také nezůstáváš, to je dobře. Já si ale myslím, že mé důstojnosti neubere, když budu nějaký čas chodit po návštěvách shánět a přemlouvat, udělám co budu moci. Salve!“ rychle skončil Miguel a zmizel z kouzelné koule.

„Jen jdi,“ zabručel Ibrahim s úsměvem. „Však uvidíš, co bude na sabbathu!“

A zasmál se smíchem, tajemným a zlověstným zároveň.

„Začněme hned k věci, nemůžeme být dlouho pohromadě,“ řekl Petar ze Zagrebu. „Můj hrad je teď dokonale izolován od okolí a uvnitř máme jen takové nevelké tintítko od Angwerta. Naštěstí Drago včas objevil co je to za kouzlo a hlavně, jak je oklamat. Angwertův špión právě hlásí Ibrahimovi, že tady sedíme na báječné hostině a plánujeme další rozšíření našeho zákona, ale o čem se budeme skutečně dohadovat, to se nikdo na světě nedozví. Můžeme tedy mluvit bez obalu o všem.“

„Dobře,“ přikývl Drago z Bosny. „Měli bychom si nejprve ujasnit, jak si stojíme s návrhem Petrova Zákona. Nic nechci zastírat, jsem sám jak se patří zklamán. Pro náš návrh bude hlasovat sotva dvacetina Mágů a obávám se, že víc přívrženců ani nezískáme. Mágové se bojí, že přijdou o některé výsady, což by bylo reálné, kdybychom chtěli i nadále rozšiřovat své vztahy k lidem. Kromě toho se – asi právem – obávají, že by se časem museli všichni pod přílivem lidí do řad Magie nějak uskromňovat ve svých územích. Víme všichni, jak jsou někteří nevrlí, když musí trochu ustoupit při narození nových dětí Magie. Pamatujete se na povyk, který dělal Kurt z Mnichova, když musel přenechat kus svého území kolem Chebu Petrovi, ačkoliv Petr při narození Ity uvolnil mnohem větší kus území kolem Berouna. Přitom Ita byla dítě Magie, kdežto my chceme do řad Mágů přivádět lidi, kteří s Magií neměli nikdy nic společného. Ačkoli chceme, aby noví Mágové žili nejméně celý lidský věk s těmi, kdo je »přijmou do rodiny«, každý ví, že po této době se noví Mágové musí osamostatnit. Zdá se mi, že právě proto s návrhem neuspějeme.“

„Ta nešťastná území!“ podotkl Kaas z Haagu. „Přitom je vlastně nikdo z Mágů nepotřebuje, každému stačí k bohatému a spokojenému životu to co má ve svém hradu. Mnozí Mágové už celá století nebyli mezi lidmi, to víme všichni. Beztak jsme si kdysi rozdělili svět jen proto, aby každý z nás byl úplně svrchovaným pánem nad životy svých lidských poddaných. Proto zákony o nezasahování na cizí území, proto ustanovení, že si může každý z Mágů svém území s lidmi dělat cokoli, dokud jim neprozrazuje tajemství Magie. My bychom se možná svých území dávno a rádi vzdali – ale tím by se zvětšil prostor pro Mágy-sadisty, proto se i my držíme svého. A nikomu se nechce ustoupit.“

„Nelíbí se nám to, ale nemůžeme nic dělat,“ přiznal Drago trpce. „Co ale budeme dělat dál?“

„Nebudu to říkat poprvé,“ přihlásil se Jack z Londýna, „ale jdeme na to od základů špatně. Nepředěláme Mágy pomocí jednoho nebo dvou zákonů, které navíc nemohu přímo odporovat Zákonům dřívějším. Raději bychom měli zkusit změnit všechny Zákony najednou.“

„To ovšem navrhuješ vzpouru!“ namítl Drago.

„Nenazýval bych to tak,“ namítl Jack. „Vzpoura je pouhý pokus vymanit se z moci zákonů. My však chceme změnit Zákony samy, to je něco jiného.“

„Souhlasím s Jackem,“ přidal se Vaska z Archangelska. „Lidé to také odlišují. Dokonce skoro stejně.“

„Ať tomu říkáme, jak chcete, chtěli byste se postavit proti Zákonům Magie,“ potřásl Drago hlavou. „Jenže pak proti nám budou všichni Mágové, celé Peklo, Elitní pluky ďáblů... to přece nemyslíte vážně?“

„Když něco říkám, tak to vážně myslím,“ nepřestal Jack. „Když si to řádně rozmyslíte, stejně nám nic jiného nezbude. Je mi jasné, že proti nám půjde celé Peklo i s Elitou, ty má Ibrahim pod palcem, ale jejich ďáblové jsou starší a slabší než naši. Možná se nám postaví i někteří Mágové, ale určitě ne všichni. Ale cožpak my tady nepředstavujeme nějakou sílu? A ne právě malou! Ingrid – co je s tvými zásobníky?“ obrátil se na mladou čarodějku, sedící stranou od stolu.

„Dva mám dohotovené,“ přikývla tichá dívka. „V současné době je zkouším. Zdá se, že předčily i moje původní odhady.“

„A Johnovy enterátory?“ otázal se Jack dalšího Mága.

„Účinkují dokonale – ale nechci je nikdy použít,“ kývl Johny z Kalifornie se smutným úšklebkem. „Je to trošku moc ničivé i na můj vkus. Myslel jsem si, že to bude něco jako starodávné chrliče, jenže stokrát účinnější. Ukázalo se, že jsem se alespoň o dva řády spletl – bude v nich síla schopná vyvolat katastrofu kosmického měřítka.“

„A co tvé štíty, Drago?“ obrátil se Jack nakonec přímo na strůjce nového Zákona. „Říkal jsi přece něco...“

„Nemám je vyzkoušené,“ odtušil Drago spěšně. „Kdyby při použití selhaly, bylo by to velmi nepříjemné překvapení.“

„Já jsem viděl co dovedou,“ nesouhlasil Jack. „A teď si to dejte dohromady! Představte si, že každý z nás budeme mít Ingridiny zásobníky, Johnnovy enterátory a Dragovy štíty. S takovými prostředky bych si troufl sám na celé Peklo.“

„Nebyl bych tak hrr!“ namítl Drago. „Kdo z nás dokáže jen zhruba odhadnout, kolik síly obsahují Nejvyšší Rezervy Pekla?“

Všichni zmlkli, když Drago připomněl tuto sílu. Teprve po chvilce zdvihla hlavu Ingrid z Göteborgu.

„Pohořel bys, Jacku,“ řekla tiše. „Rezervy Pekla samy o sobě obsahují skoro dvojnásobek síly, než se vejde do mého zásobníku. Teprve dva moje zásobníky by se mohly srovnávat se silou Pekla – a to ještě nepočítám sílu Synkru!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zarazil se Jack.

„Vím to,“ pokrčila Ingrid rameny. „Zjistila jsem si to už dávno – je důležité vědět co proti nám bude.“

„I v tom případě postačí, aby každý z nás měl po jednom tvém zásobníku. Je nás dost na to, aby se proti nám nemohlo postavit nic na světě,“ ujistil dívku, sebe i ostatní Jack.

„Nezapomínej, že moje zásobníky nejdou vyčarovat nijak lehce,“ připomněla Ingrid. „Mám teprve dva. Nedávno jsem si jeden pozvolna naplnila – a už byl u mne dvakrát Mefistofiel a čmuchal, jak to že odebírám nějak moc síly. Ibrahim zřejmě nespí a zajímá se, kdo z nás odebírá kolik síly ze Synkru. Mám vážné obavy, že na sebe zbytečně soustředím pozornost celého Pekla, budu-li pokračovat jako dosud.“

„Budeme tedy odebírat více všichni,“ rozhodl svalnatý černoch Ngoro z Ruwendzori. „Angwertova tintítka budou stále Ibrahimovi lhát, že si hrajeme s tvořením. A přebytky budeme posílat Ingrid – to už nedokáže zkontrolovat nikdo.“

„Takže budeme podezřelí všichni,“ povzdechl si Drago. „Možná máš Jacku pravdu a nakonec nám nezbude nic jiného než použít sílu proti síle, vzbouřit se otevřeně. Ale co nesmíme udělat především – nesmíme se ukvapit. Raději počkat ještě padesát – sto let, než nastřádáme dostatek síly. Do té doby můžeme zkoušet všechno pokojnou cestou.“

„Podívej se, Drago, dej mi už konečně s tvou pokojnou cestou pokoj!“ vyskočila dosud tichá Ingrid, až se všichni jeden na druhého – a především na mladou čarodějku – udiveně podívali.

„Na vás všechny zapůsobí asi jenom nějaké bezprostřední nebezpečí, jinak se to nedá vysvětlit. Uvědomte si všichni, také Ibrahim bude jistě sbírat síly – a má k tomu mnohem lepší možnosti. Olaf má pravdu. My Mágové jsme vlastně malé, zakřiknuté chudinky. Žijeme si pěkně v pohodlí a blahobytu, přitom se nesmíme projít obyčejným pozemským parkem, aniž bychom některému pozemšťanu nepřinesli smrt. Já vím, vždycky nešťastnou náhodou – ale zkuste spálit Ibrahimovi skřítka, který za tím často vězí! Můžeme vyvolávat přírodní pohromy, ale běda, když lidem poněkud okatě pomáháme – na nejbližším sabbathu začne některý čaroděj vytahovat Zákony proti lidem. Můžeme zahubit tisíce lidí, ale nemůžeme si dovolit mít bez příslušného svolení Pekla ani jediné malé vrnící dítě, a to ani mezi sebou ne, natož aby bylo dítě potomkem člověka!“

„Ingrid – do tebe bych to neřekl!“ vzdychl Drago.

„Tak řekněte – nač nám jsou kouzla?“ pokračovala stále zarputileji čarodějka. „Jediné, co můžeme dělat jak se nám zlíbí, je – škodit lidem. A to všechno jen proto, že se náš otec a vládce Ibrahim Satan kdysi před tisíciletími s lidmi pohněval a tuhle nenávist pěstuje v nás všech! Je tomu tak? Vám, co tu sedíte, dík aspoň za to, že chcete pomoci Petrovu Zákonu! Ale podle mého je to málo, rozumíte? To, co navrhuje Jack, je podle mě jediné skutečné řešení – a proto jsem plně s Jackem. Já nechci na Petrův zákon čekat ani pět let, natož padesát. Podívej se, Drago, ať tvůj Zákon projde nebo ne, já se jednoho krásného dne proti Ibrahimovi vzbouřím, aťsi bych na to měla být sama, rozumíš?“

Ingrid vybuchla ve chvíli, kdy to nikdo nečekal, zvlášť od ní. Když zmlkla, bylo chvilku ticho. Ingrid se na nikoho ani nepodívala, posadila se a v zamyšlení si začala pohrávat se šperkem, zavěšeným na krku.

To byla ovšem výzva.

„Ty bys chtěla předělat všechny Zákony Magie?“ potřásl hlavou Kumár z Rangúnu. „Není to trochu moc?“

„Nechci předělat jen Zákony Magie,“ pokračovala Ingrid, aniž by zdvihla hlavu. „Chtěla bych se také trochu zamíchat mezi lidi, aby se i jim vedlo lépe.“

„To si trochu troufáš, nemyslíš?“ kývl s obdivem Drago. „Pokud to myslíš doopravdy, máš mou podporu – ačkoliv si ani představit nedokáži, co to bude znamenat.“

„Máš také moji podporu,“ připojil se Michal z Kaspiku. „Abych dokázal, že to myslím vážně: v mém ga-assu je síly právě na povolené hranici a všechnu ti ji předám, jakmile se nyní rozejdeme do svých hradů. Ať máš nějaký počinek pro své nové čarování.“

„Přidám se také,“ pozvedl se Ngoro.

„Se mnou můžeš počítat od začátku,“ ujistil ji Jack.

„Já s vámi ale nepůjdu!“ rozhodl se najednou po krátkém váhání Kumár z Rangúnu. Všichni se otočili.

„Chcete dělat něco příliš nebezpečného!“ tvrdil dále. „Vzpomeňte si na Iššu, jak ten dopadl! A po jeho pádu přišel Ibrahim se Zákonem o nejvyšší hranici síly – kdoví, s jakým přijde po pádu vašem!“

„Proto musíme udělat něco, aby Ibrahim už žádné Zákony nevydával,“ zkusil argumentovat Jack. „Pokud budeme všichni držet pohromadě...“

„Nezlob se, Jacku, ale já si to musím taktéž moc dobře rozmyslet,“ přidal se ke Kumárovi Kaas.

„Chcete se pustit do Ibrahima silou,“ přidal se Johny z Kalifornie. „Chcete přemoci Peklo silou ještě hrůznější, než je síla Pekla. Možná vyhrajete, možná ne. Já s vámi ale také nepůjdu a ani vám nevydám tajemství enterátorů. Chcete pomoci lidem – jen nevím, jestli po vaší bitvě bude na celém světě ještě tolik lidí, aby to stálo za námahu. Pochopte mě, vy chcete tři čtvrtiny zemského povrchu vyhodit do vzduchu!“

„Myslíš?“ zdvihla se Ingrid.

„Jsem-li o tom přesvědčen?“ ubezpečoval všechny Johny. „Jen si zkuste spočítat energii uvolněnou při takové bitvě! Dostanete geologickou bouři, proti které by byly i prvohorní přesuny pevnin dětskou hračkou!“

„Mýlíš se, Johny!“ usmála se Ingrid. „Uvažovala jsem už dávno o tomto nebezpečí – a mám proti tomu účinné kouzlo. Geologické katastrofě se dá zabránit – a toto kouzlo počítám k prostředkům zápasu s Peklem.“

„Ale enterátory přece jen z ruky nedám,“ trval na svém Johny. „Jsou příliš ničivé. Půjdu s vámi, ale enterátory vám nedám a sám je použiji jen v jediném případě: kdybych si byl jistý, že právě jeden krátký puls enterátoru může rozhodnout zápas. Takže s nimi raději nepočítejte vůbec.“

„Díky i za to,“ souhlasil Drago. „Kdo tedy ze všech přítomných půjde s námi proti Ibrahimovi?“

Jen tři Mágové zůstali stranou. Kumár z Rangúnu, Kaas z Haagu a Pierre z Vancouveru.

„Než se rozejdeme, ještě vám něco řeknu!“ přihlásila se o slovo Ingrid. „Ze všeho nejvíc mě mrzí, že Petra přemohli, aniž bychom o tom věděli. Aby se už nemohla taková tragedie opakovat, nabídnu vám teď jedno nové kouzlo.“

V rukou čarodějky se náhle objevily ozdobné náhrdelníky – snad je Ingrid vyňala z kapsy čarodějného oděvu.

„Než vám vysvětlím, co to vlastně je, musím se k něčemu přiznat,“ začala se smrtelně vážnou tváří.

„Mezi lidmi se najdou občas takoví, kteří Mágy předčí. Jednoho z nich jsem si vyhlédla. Dlouho jsem ho jenom tajně pozorovala, ale když jsem zjistila, že je nejen nadprůměrně bystrý, ale i spravedlivý a má mnohé další vlastnosti hodné obdivu, zkusila jsem mu potají pomáhat. Potom jsem se s ním začala mezi lidmi scházet – a nakonec jsem ho vzala na svůj hrad a naučila ho kouzlům. Mnohem dříve, než Petr ze Šumavy, abyste věděli. Olaf není jenom můj přítel mezi lidmi, jak by se dalo usoudit, ale hotový Mág a můj partner. Proto mě tak mrzí, co se stalo s Petrem.“

„Ingrid – ty sis troufla!“ vydechl s obdivem Drago.

„To ještě není všechno!“ pokračovala Ingrid sveřepě ve své zpovědi. „Trochu jsem si ho omladila, prozradila jsem mu historii Magie, předala mu vládu nad svými kouzly a nechala jsem ho dokonce další kouzla vymýšlet podle jeho vůle.“

„Nešťastnice – co tomu řekne Ibrahim, až se to dozví?“ vykřikl Kaas z Haagu. „Bude soptit vzteky a jistě pro tebe navrhne nejvyšší trest!“

„V tomhle směru jsem téměř bez obav,“ usmála se Ingrid na překvapené Mágy. „Na rozdíl od Petrovy Jitky se můj Olaf o sebe dovede lépe postarat, toho ďáblové nemohou objevit. Nebojím se, že by ho někdo u mě našel.“

Mágové na sebe pohlíželi s výrazem údivu.

„Jistě si myslíte, že jsem se před vámi přiznala trochu ukvapeně, zvláště když někteří z nás se mnou nesouhlasí. Ale chci vám něco nabídnout. Je to úplně nové kouzlo – a v zájmu pravdy je nutné, aby se jmenovalo po svém objeviteli. Toto jsou tedy Olafovy vysílačky,“ ukázala na náhrdelníky, ležící na stole.

„Kouzlo – stvořené člověkem?“ zavrtěl nevěřícně hlavou Kumár. „Co to umí?“

„Zkusíme ji, ne?“ pousmála se Ingrid. „Zavolám Olafa.“

„Hrad je v izolaci,“ připomněl Petar.

„Myslíš?“ pousmála se Ingrid a lehce stiskla blyštící se perlu uprostřed šperku. „Olafe, slyšíš mě?“

„Slyším tě dobře, Ingrid,“ ozvala se odpověď.

Překvapení Mágů bylo dokonalé.

„Petare, co tvoje izolace?“ vyskočil Drago. „Kdyby nás teď poslouchal Ibrahim...“

„Neboj se, Drago,“ usmála se opět svým tichým smíchem Ingrid. „Tahleta vysílačka vysílá i přes znásobenou izolaci. A dokud Ibrahim nebude vědět o její existenci, bude udivený, jak se můžeme dorozumívat, i kdyby se někdo z nás dostal do obležení.“

„Ingrid – obdivuji se ti,“ vydechl Drago.

„Moc mě mrzí, že Olafova vysílačka nezachránila Petra a jeho Jitku,“ povzdechla si Ingrid. „Ale utajili jste to i přede mnou. Kdybych o tom věděla, já bych Petrovi pomohla účinněji – mohla bych například jeho děvče včas někam ukrýt. Jeho škoda, že mi více nedůvěřoval. Na druhé straně, já ho chápu. I já jsem se k Olafovi přiznala až tady vám.“

„To je šílenství!“ odfrkl si Kumár. „Zkrátka jsi před nás postavila hotovou věc, aby nikdo nemohl couvnout. Čekáš, že budeme při tobě?“

„Podívej se, Kumáre,“ obrátila se k Mágovi Ingrid, „já přece nikoho nenutím, ani nutit nechci. Řekla jsem, že půjdu proti Peklu třebas sama, i kdybych to měla prohrát. Vždyť je pravda, že my Mágové jsme vlastně mnohem větší ubožáci než lidé. A pokud se to nezmění – budu raději žít s lidmi než mezi Mágy v říši Magie!“

„V tom máš pravdu, Ingrid,“ zavrtěl hlavou Drago, „ale ne ve všem. Je strašný nerozum, aby tvůj talent při kouzlení měl zbytečně zapadnout. Tvůj osamělý útok proti Peklu by byl zbytečnou obětí a pomohl by jenom Ibrahimovi. Pokud chceme povstat proti Peklu, pak jedině všichni naráz. Ingrid, já se k tobě přidám a rád, ale nesmíš vystoupit předčasně. Nesmíš, rozumíš? Vystoupit můžeme až tehdy, budeme-li připraveni na všechno. Prozatím by to byla záhuba nás všech.“

„A co tedy budeme dělat?“ pokrčila rameny Ingrid.

„Budeme se připravovat, shromažďovat sílu, zdokonalovat naše obranné i útočné prostředky,“ vypočítával Drago. „Brzy vyzkoušíme i obranné štíty – a kdyby se osvědčily, vybavíme jimi všechny. Právě tak jako by bylo dobré, aby všichni měli tvé zásobníky síly. Ale předčasně vystoupit nesmíme. Nejhůř ze všeho by bylo, kdyby se něco semlelo právě na letošním sabbathu, v Pekle bychom byli úplně bezbranní.“

„A co když právě na tom sabbathu bude Ibrahim dokazovat svou sílu? Víš asi, Drago, že mu Petrův Zákon nejde pod nos, skoro bych řekl, že bude toužit pohádat se. Co budeš dělat pak?“ otázal se Ngoro z Ruvendzori.

„Musíme se konfliktu vyhnout, i kdyby měl padnout náš návrh,“ pokrčil Drago rameny. „Dokonce si myslím, že bych měl návrh stáhnout dřív, než dojde k nějaké vážnější hádce.“

„I tehdy?“ podivil se Petar ze Zagrebu.

„I tehdy,“ přikývl Drago. „Že by Ibrahim ustoupil rád, to je nesmysl, to víme všichni. Pokud se rozhodneme řešit to vzpourou, budeme to řešit vzpourou, ale raději později než skončit jako Petr. To by přece znamenalo, že by měla pár set let volné pole působnosti Ibrahimova zvůle.“

„Stojí to vůbec za to?“ nadhodil Kumár. „Není to příliš veliké riziko – pro pár lidí?“

„Zadrž, Kumáre!“ vstal z křesla Kaas. „Začínáš mluvit pomalu jako Ibrahim a jeho parta.“

„To přece nemyslíš vážně!“ ohradil se Kumár.

„Drago má pravdu. Počkat, ale nečekat nečinně,“ navrhl Kaas. „Mezitím si Ingrid vyčaruje několik dalších zásobníků, Drago vyzkouší své štíty, možná spolu vymyslíme ještě něco jiného – pokud bude vzpoura dobře připravená, nezůstanu ani já stranou. Ale jenom tak, bez přípravy, to se příliš podobá sebevraždě.“

„Sebevraždě se to podobá i tak...“ zavrčel Kumár.

„Když myslíš, že ti to nestojí za to, zůstaň stranou,“ povzdechla si Ingrid. „Vyčítat ti to nebudeme.“

„Budu vás podporovat na sabbathu, budu vám dodávat své přebytky síly, ale ve vzpouře se mnou nepočítejte,“ ujistil Kumár všechny přítomné Mágy. „Nezlobte se, ale vzpoura – to je na mě trochu silné kafe.“

„Říkám, že to vlastně není pravá vzpoura,“ podotkl opět Jack. „Ale bude tě škoda, tvůj hrad by mohl ovládnout velkou část světadílu.“

„Co se dá dělat,“ povzdechl si Drago. „Půjdeme do toho tedy bez Kumára, bez Johnyho... bez koho ještě?“

„Beze mne, pokud to vyvoláte už letos,“ připomněl Kaas. Ostatní Mágové neříkali nic, ačkoliv všem bylo jasné, že boj proti samotnému Peklu nebude nic snadného – spíše by v něm šlo o životy nejen lidem, ale i Mágům.

„Jsme tedy domluveni,“ ukončil debatu Drago. „Každý z nás udělá, co zmůže. Ale to znamená konec lehkomyslnostem, konec nicnedělání – také konec drbům a zbytečným návštěvám, že ano, Ingrid! Právě ty budeš muset ukončit svoje návštěvy amerických batolat. Budeme-li mít všichni Olafovy vysílačky, budeme se domlouvat s jejich pomocí, abychom nebudili žádné podezření. A teď se rozejdeme. Doufám, že jsme všichni aspoň shodného mínění, pokud jde o nutnost nějaké akce proti tomu přežitému pořádku, jaký Ibrahim udržuje už tisíciletí?“

„O tom neměj pochybností,“ ujistil přítele Petar.

„Řekneme si to později,“ mávla rukou Ingrid. „Ale teď už půjdeme, Ibrahim sice nemůže vědět, o čem se tu doopravdy dohadujeme, ale myslím si, že jsme tu už dost dlouho.“

„Tak tedy – ať to vyjde!“ zdvihl se Ngoro. Lehce se všem uklonil – a propadl se do ohnivého kruhu.

Zamyšlený Petr pomalu obíral maliny z velikého keře. Tlapami to nešlo, musel tlamou a pokaždé si řádně rozpíchal jazyk o trní, než se aspoň trochu nasytil.

Život medvěda není lehký, zvláště pro toho, kdo není na zvířecí podobu zvyklý. Petr se sice v dřívějších dobách, kdy měl ještě čarovnou moc, občas přeměnil ve zvíře sám od sebe, ale něco jiného je vězet pro zábavu několik hodin v medvědí kůži, něco jiného je pak být zakletý nadlouho a bez kouzel.

Petr si zatím zvykl jen na chůzi po čtyřech, protože k tomu bylo medvědí tělo lépe přizpůsobeno. Ale to ostatní mu brzy vadilo čím dál víc.

Nejhorší ze všeho byl hlad. Zásobárna, kterou zařídil svým vlkům, ztratila své kouzlo a přestala dávat maso. Vlci se někam ztratili a Petr se musel živit tím co v lese našel. Některé nálezy polykal vyloženě z hladu a s odporem. Lovil žáby, trpělivě obíral lesní plody, vyhrabával kořínky. Jen jednou z hladu přepadl partu dřevorubců. Sežral jim svačiny a měl aspoň trochu pořádného lidského jídla. Vyděšených lidí si příliš nevšímal, přesto jen stěží unikl štvanici, kterou na něho pak ostatní lidé uspořádali.

Ne, lidem se musel vyhýbat, chtěl-li mít od nich pokoj. Viděli v něm zvíře a podle toho se k němu chovali, ale což jim mohl dát najevo, že je více než nemyslící živočich? Ne, tím by je mohl zahubit. Stačilo by, aby byl nablízku jediný Ibrahimův skřítek, vyslaný ke špehování. Skřítek může být neviditelný a obyčejnými smysly nepoznatelný, ale tím víc je nebezpečnější. A nemusel by být ani Ibrahimův. Takový Kurt by se právě teď mohl škodolibě bavit tím, jak zle se Petrovi vede a při první příležitosti by jistě dal Petrovi najevo, že je vždy ochoten uškodit Petrovým poddaným. Proto se musel Petr lidem vyhýbat, i když mu mezi nimi dříve nebylo špatně.

Brzy, již první týden, naučil se rozpoznávat přítomnost člověka a ještě z dálky se ukrýt. Přemístil svoje působiště do hlubších lesů, kde se lidé neobjevovali. Brzy vypozoroval obvyklou trasu hajného lesem a zvykl si v těchto místech za sebou zahlazovat stopy.

Největší nepříjemnosti mu ale stále působil hlad. Lesní houby, jahody a maliny byly sice dobré, ale jako obživa mu nepostačovaly. Měkčí výhonky jehličin mu rovněž zachutnaly, ale nesměl se jich najíst dosyta, jinak mu z nich brzy bylo špatně. Jedné noci překvapil při činu pytláka. Protože dobře věděl, co to znamená, jde-li v lese v noci člověk s puškou, obezřetně se schoulil, aby nebyl spatřen. Když lesem práskla rána a hned za ní druhá, Petr vyskočil a vyběhl ke střelci.

Pro toho člověka to musel být hrozný zážitek, když stál s nenabitou puškou tváří v tvář hrozivě mručícímu medvědu. Pytlák sice chtěl pušku nabít, ale Petr mu k tomu nedal čas. Jediným pohybem tlapy zbraň vyrazil muži z rukou a druhou ranou srazil nešťastníka k zemi. Ležícího si už nevšímal. Vahou svého těla přelomil jeho pušku, pak odběhl na mýtinu, kde ležela zastřelená srna a po dlouhé době se konečně jak se patří dosyta najedl. Zbytek srny si odnesl dál odtud a bylo mu nějakou dobu hej, ale jen dokud nesnědl všechno. Potom musel zase shánět co se dalo. Dny mu ubíhaly v neustálém shánění něčeho na zub a řadily se jeden k druhému do dlouhého šedivého řetězu.

Být v Čechách medvědem naní žádný med

Přes tuto neustálou sháňku ještě čas od času vzpomínal na Magii. Vyhýbal se jenom vzpomínkám na Ibrahima. Jednou si řekl, že starý čarodějník musí zemřít a tím byl pro něho již předem mrtev.

Nejvíce vzpomínal na ubohou Jitku. Často si před očima kreslil její milou tvář, vzpomínal na všechny krásné chvíle, které spolu s ní prožil. Její podobu nemohl zapomenout, ale vzpomínal stále řidčeji, protože mu vzpomínky znovu a znovu vracely bolest a smutek z nenahraditelné ztráty.

Na Jitku zapomenout nemohl, ale časem zpozoroval, že mu z paměti začínají poznenáhlu mizet podoby čarodějů. Nejprve vzdálenějších a těch, kteří žili ve svých hradech uzavřeně, ale jednoho dne si chtěl vyjmenovat všechny Evropské Mágy – a s úžasem zjistil, že si je už všechny nepamatuje. A to byl medvědem jen tři měsíce – jak tomu bude za dvacet let?

V zamyšlení ani nezpozoroval, jak se ve vzduchu objevil zápach člověka. Teprve nedaleké praskání větviček ho přimělo zdvihnout hlavu. Jako omráčen zůstal, když uviděl dvě hlavně lovecké dvojky, namířené přímo na sebe.

Utéci nebylo kam – bylo pozdě. Hajný byl příliš blízko, za medvědem byla jen prostorná, přehledná lesní paseka. Petr na okamžik zapomněl, že je v medvědí podobě a vykřikl, ale z hrdla se mu ozvalo jen hluboké zamručení, které si hajný vyložil jako předzvěst útoku. Petr sebou trhl stranou, jako by se chtěl vyhnout smrtící střele, ale tento prudký pohyb nemohl zabránit výstřelu, jen přispěl k rychlejšímu stisku spouště.

Lesem práskla rána a z hlavně pušky vylétl oheň. Petr však nepocítil bolest, hajný zřejmě minul. Petr se převalil na stranu, ale hajný znovu namířil a stiskl spoušť podruhé.

Ačkoliv se to zdálo k nevíře, ani druhá rána nenašla cíl, přestože hajný střílel pěkně z blízka a cílem byl velký medvěd. Teď vymění náboje, prolétlo hlavou Petrovi – a vrhl se směrem k hajnému.

Situace se rázem obrátila. Z kořisti se stal lovec a z lovce bezbranná kořist. Hajný viděl, že náboje nevymění. Hodil tedy nepotřebnou zbraň po medvědovi, aby ho aspoň na okamžik zdržel. To však nemohlo zastaviti útočícího medvěda – zdálo se, že situace je pro člověka víc než zoufalá.

Medvěd srazil letící zbraň k zemi pohybem tlapy. Pak se ale zastavil, sebral pušku do zubů a aniž by hajnému věnoval pozornost, otočil se a pomalým poklusem se rozběhl napříč mýtinou. Na druhém konci paseky pušku upustil, ještě trochu zrychlil klus a zakrátko zmizel v lese.

Proboha!

Úplně vyvedený z míry stál hajný ještě chvíli na místě. Kdyby něco takového někdy slyšel, nevěřil by tomu. Tomu se snad ani věřit nedalo. Ale sen to také nebyl, jak dokazovaly dolíčky od medvědích zubů hluboko vytlačené do dřevěné pažby dvojky. Daly se dobře nahmatat – a hajný nechtěl věřit ani svým očím, ani svému hmatu.

Petr klusal, jak mohl nejrychleji. Tak – a to je konec s idylkou, myslel si s obavami. Ten člověk se sice dvakrát minul cíle, ale takové náhody se neopakují a on teď jistě nepřestane, dokud medvěda neuloví.

Najednou se zarazil v běhu, jakoby mu nohy vrostly do země. Před ním vzplály plameny ohnivého Kruhu!

Ďáblové! pomyslel si v prvním leknutí. Viděli všechno a jdou mi oznámit, že ten člověk propadl Peklu, viděl přece nadpřirozené věci...

Vtom se z plamenů vynořila postava mladé dívky a Petr si ulehčením oddychl.

Byla to Ita z Prahy. čarodějka, která byla i na Petrově svatbě a věděla všechno. Té se nebylo třeba obávat, ta přece nikdy člověku neublížila.

„Salut, Petře!“ pozdravila smutným hlasem. Petr jenom kývl hlavou.

„Nezlob se, že jdu za tebou až teď,“ pokračovala dívka. „Nechtěla jsem tě rušit a také jsem měla poslední dobou moc jiných starostí, ale i tak jsem přišla právě včas, abych ti pomohla, že?“

„Děkuji ti,“ chtěl říci Petr, ale z hrdla mu vyšlo jen zamručení.

„Počkej, pomohu ti,“ uvědomila si dívka, přistoupila až k Petrovi a nasadila mu na hlavu šedozelenou čepici.

„Víš, Petře, v čaroděje tě nemohu změnit ani na chvíli, to by bylo znemožňování trestu, tím bych ti nepomohla,“ dál hovořila čarodějka. „Chtěla bych ti pomoci jak to půjde.“

„Jak?“ pomyslel si Petr.

„Byl bys u mě ve službě jako zvířata s polorozumem. Ty jsi přece měl také vlky, ne? Mohl bys být častěji i u mě na hradě, v lese bych tě také mohla zásobovat, kdybys trpěl nouzí... jakože je tomu tak asi pořád, viď,“ řekla soucitně. „Tvé vlky jsem tu nenašla – mám dojem, že v tom má prsty ten protiva Kurt z Mnichova – ale vyškemrala bych si vlky mojí mámy. Její vlci jsou též jenom zvířata, ale jejich polorozum obsahuje staleté zkušenosti, ty by se ti jistě hodily. Dala bych ti je k ochraně a ke službě, chceš?“

„Ani nevíš, jak bych ti moc poděkoval,“ zabručel Petr. Z hrdla se mu sice ozývalo jen bručení, ale jeho myšlenky byly kouzlem čepice převáděny do srozumitelné řeči.

„Tak víš co? Pojď se mnou – ujednáme to v mém hradu, pojď!“ vybídla Ita Petra a vskočila jako první do plamenného kruhu.

Petr chvíli váhal, ale pak si dal říci. Alespoň na chvíli pobýt v čarodějném hradě! S takovou představou se rád vrhl do plamenného kruhu, aby se propadl do jehličí.

Plameny zhasly a v lese byl opět klid a ticho.

Errata:

11.08.2021 23:04