Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sabbath

Ohnivým kruhem prolétl vysoký, svalnatý čaroděj.

„Salve Ibrahime!“ pozdravil, sotva se postavil na nohy.

„Salve Angwerte!“ pozdravil Ibrahim a vlídně se usmál na příchozího. „Jsem opravdu rád, že tě po tak dlouhé době vidím. Copak se to stalo, vždyť spolu mluvíme vždycky jenom přes křišťálové koule?“

„Musím ti něco sdělit mezi čtyřma očima,“ řekl Angwert temně. „Křišťálové koule může někdo poslouchat.“

„To snad nemyslíš vážně?“ zmizel Ibrahimův úsměv.

„Myslím to docela vážně,“ přikývl Angwert. „Právě při našem posledním rozhovoru nás někdo poslouchal.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ zvážněl Ibrahim.

„Řekl jsem si, nebudu tě zbytečně znepokojovat, nejdřív si zjistím co a jak a pak toho drzouna sám vytrestám, aby na to jen tak nezapomněl.“

„No a? Kdo to byl?“ zeptal se dychtivě Ibrahim. „Byl to Drago?“

„Nevím,“ rozhodil rukama Angwert a přešel v rozčílení napříč komnatou. „Vůbec nic jsem totiž nevypátral. Jakmile ten někdo zjistil, že po něm jdu, stáhl se a zmizel.“

„Ale jak mohl ten někdo zjistit, že po něm...“

„To je právě to, co mě nejvíc znepokojuje,“ zastavil se Angwert a zamnul si šedou bradu. „Nevím kdo to je, nevím jak mohl překonat i moje nejtajnější kouzla, vím jen to, že nás někdo poslouchal – a možná to ani nebylo poprvé. Prosím tě, Ibrahime, musíš být opatrnější než dosud. Mám takové nejasné tušení, že proti nám stojí někdo silnější než si myslíme, ať už je to Drago, nebo někdo úplně jiný.“

„Myslíš tedy, že bychom měli zaútočit dříve my?“

„Vím já, jestli bychom zaútočili správně?“ opáčil Mág. „Co zatím víme? Že se Drago, Kaas, Ingrid a možná ještě pár dalších začali stavět na zadní, protože jsi přiskřípl jejich kamaráda Petra ze Šumavy. Po pravdě řečeno, mají proč. Jenže – můžeš si být jistý, že to jsou právě oni? Představ si, jak je nakrásně potřeme – a teprve potom se ukáže, že to nebyli oni a naše vyčerpané ďábelské pluky napadne pravý protivník, zákeřný tím, že nemůžeme vědět odkud na nás udeří a kdy? Ten by měl pak všechny výhody na své straně, nemyslíš?“

„Zavolali bychom na pomoc Peklo,“ odfrkl Ibrahim.

„Jsi si jistý, že se dovoláš?“ ušklíbl se Angwert.

„Proč bych se neměl dovolat?“ podivil se Ibrahim.

„Vzpomeň si na obléhání Petra ze Šumavy,“ připomněl mu Angwert. „Vzpomeň si, jak se i Ariel na tebe nemohl dovolat. Ariela jsem se pořádně přeptal, jak to bylo. Prý to vypadalo jako kdyby ses s někým vybavoval – ale ty jsi přece s nikým nemluvil, že?“

„Nemluvil,“ mračil se Ibrahim. „Naopak – čekal jsem na Arielovo hlášení.“

„Vidíš – to je docela dobře možné. Někdo zkoušel tvoje rozhovory přerušit – a téměř se mu to podařilo. Zkoušel jsem takové kouzlo napodobit – a představ si, jde to. Nakrátko se mi podařilo odstínit úplně cizí hrad. Dovedeš si představit co by se stalo, kdyby se někomu podařilo natrvalo zrušit kouzla křišťálových koulí?“

„Co tedy navrhuješ?“ chmuřil se Ibrahim stále víc.

„Musíme se snažit vypátrat tu žábu na prameni,“ pokrčil Angwert rameny. „Musíme si dávat pozor na všechny, koho dost dobře neznáme. Musíme nashromáždit více síly a mít neustále v pohotovosti nejen Elitní pluky Magie, ale i Pekelné. Kdyby k něčemu došlo, nesmíš poslat proti vzbouřencům jen dva nebo tři pluky, ale tolik, aby byl úder krátký a tím drtivý. Pro jistotu by bylo dobré preventivně zablokovat Draga, Kaase a Ingrid, aby se spolu nemohli dohovořit. Pak by nebyli tak nebezpeční, i kdyby to byli oni, koho se tolik obáváme.“

„To je velice slabá útěcha,“ mračil se Ibrahim stále. „Ale na druhou stranu – není to planý poplach? Co se vlastně stalo? Že nás někdo špehoval, to snad není tak zlé.“

„Kdyby jenom špehoval,“ povzdechl si Angwert. „Co se dá dělat, řeknu ti to tedy celé... Zkusil jsem na toho drzouna poslat xi-ít a tak ho vytrestat, ale víš, co se stalo? Nevím jak je to možné, ale celá dávka se nějak odrazila, vlétla mi zpátky do obličeje. Skoro půl hodiny mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Kdyby se to stalo při nějaké šarvátce, nebylo by to nic příjemného pro mě ani pro moje pluky ďáblů.“

„Cože? Tebe že spálili?“ zíral Ibrahim.

„Přesně jak ti to říkám – navzdory mým tajným ochranným kouzlům. To je to, co mě znepokojilo. Když někdo překouzlil mě, snadno překouzlí kteréhokoliv jiného čaroděje – a samo Peklo bude mít s takovým protivníkem dost práce, vzpomeň si na Iššu!“

„A co kdybychom zkusili vyvolat konflikt na sabbathu?“ navrhl Ibrahim temně.

„To by byla opravdu hra na nože,“ vrtěl hlavou Angwert. „Jistěže bychom dokázali obsadit Peklo, rozdělit a pozavírat všechny Mágy – v Pekle budou všichni bezbranní. Ale co dál? Věčně celou Magii v Pekle držet nemůžeš. A kdo ti zaručí, že až všechny propustíš, nezdvihnou se proti tobě dokonce i ti, kdo by jinak byli s tebou?“

„Můžeme si přece najít nějakou dostatečnou záminku, jak všechny držet v Pekle, aniž by to dávalo podnět k reptání,“ namítl Ibrahim. „Vždyť můžeme dokonce po pravdě přiznat, že se obáváme vzpoury. Mezitím co budou bezbranní Mágové sedět v Pekle, dáme pečlivě prohledat všechny hrady, zdali v nich není něco podezřelého.“

„Má to ovšem jeden háček,“ mračil se Angwert. „Když nic neobjevíme, budeme pro posměch a Mágové budou právem reptat tím víc.“

„O to se nestarej,“ ušklíbl se Ibrahim. „Mezi Mágy jsou strašpytlové, kteří pro svoje bezpečí do této pasti spadnou. Třebas takový Kurt z Mnichova má jistě nejméně dvojnásobek povolené síly – a přitom není nebezpečný. V případě potřeby klidně předhodíme Kurta a jemu podobné za oběť – a přísně je potrestáme.“

„Dobře vymyšleno,“ rozjasnil se Angwert. „Pravda, není tu nebezpečí blamáže. Nesmíme si odradit své příznivce. Ale měl bych ještě jednu prosbu. Nemohl bys poslat Mefista ještě jednou na kontrolu k Ingrid? Já vím, byl u ní nedávno, ale ta Ingrid má pořád větší spotřebu síly, než se na obyčejnou čarodějku sluší. V jejím věku je sice pochopitelné, že cosi tvoří, ale je mi divné, že tvoří – a pořád nic nemá. Jako by si od poslední Mefistovy návštěvy sílu schraňovala – a v tom případě by jí měla už několikanásobně nad míru.“

„V pořádku, to zajistím hned,“ přikývl Ibrahim. „Dnes v noci k ní Mefista pošlu, bude možná překvapená. A kdyby se chtěla vzbouřit, pošlu proti ní aspoň deset pluků ďáblů.“

„Dobře, ale jak ti říkám, měj připravené všechno. Abys nebyl zaskočen, kdyby se akce u Ingrid rozrostla více než by nám bylo milé,“ připomínal Angwert starostlivě. „Já se též na dnešní noc připravím a kdyby bylo potřeba, pomůžu ti.“

„Díky, ale neměj obavy,“ pousmál se Ibrahim. „Po pravdě řečeno, byl bych rád, kdyby to byla skutečně ona a kdyby se skutečně vzbouřila. Lepší boj, než takové nejisté čekání.“

„Také budu raději, až to bude za námi. Zajímá mě, kdo to tentokrát je,“ povzdechl si Angwert na pookraji ohnivého Kruhu. „Hlavně, aby to dopadlo dobře i tentokrát.“

„Jsi ještě hloupá, Anitko,“ mávla rukou dívka. „Ty že bys chtěla pomáhat Dragovi? Víš vůbec, jakou má Drago sílu? Proti němu jsi pořád jen kotě, on zná nejmíň tisíckrát více kouzel než ty – a jaká to jsou kouzla!“

Malá, sotva desetiletá Anitka si hrála se svým křiklavě barevným papouškem a zdálo se, že domluvy své mnohem starší kamarádky nevnímá – či vnímat nechce.

Anitka měla na sobě špinavé, na mnoha místech roztrhané hadry – znak odporu vůči své příliš pečlivé matce. Upravená, skoro dvacetiletá Ita, oblečená do jemných šatů, působila vedle ní jako princezna.

„Nemysli si, Iti, já mám svůj plán, co dělat,“ řekla po chvilce Anitka, aniž si přestala hrát.

„Takové plány pusť honem rychle z hlavy,“ pustila se do ní Ita. „Budeš se držet pěkně stranou. Já se také do ničeho míchat nebudu, protože jestli se něco semele, bude to horší katastrofa než pradávné třetihorní geologické bouře, jestli si to dovedeš představit. Budeš ráda, když udržíš svůj hrad v rovnováze a nebudeš mít rozhodně sílu na nějaké ztřeštěné plány. Zapomeň na ně – beztak nikoho nepřekouzlíš.“

„Copak se chci pustit do samotného Ibrahima?“ utrhla se holčička uraženě. „Ale podívej se třebas na takovou Mariku z Alp, ta umí perfektně nadávat v devíti řečech, ale kouzlit už jistě zapomněla.“

„To si jenom myslíš, skutečnost je jiná, Ani,“ pousmála se Ita. „Víš, Marika opravdu umí dobře nadávat, ale nediv se jí, byla ostrá na slovo už když byla tak velká jako jsi ty. Ta si kdysi ve středověku dělala legrácky i z kata, když jí pálil nohy žhavým železem. Ale kouzlit Marika umí, nemysli si. V jejím hradu to sice vypadá jako za dávných a dávných časů, ale kouzla má Marika možná lepší než my dvě dohromady, nepřej si zažít, kdyby se do tebe pustila.“

„Hmm... ale já jí provedu takový fígl, že z toho bude úplně paf!“ zachichotala se dívenka. „Ta bude překvapená!“

„Prosím tě, snad mi nechceš namluvit, že jsi vynalezla nějaké nové kouzlo?“ ušklíbla se Ita. „I kdybys na něco sama přišla, vsadím se oč chceš, že je to známé nejméně dvě stě let – a že Marika ví, jak proti tomu.“

„Copak to musí být zrovna nějaké nové kouzlo?“ usmála se holčička nevinně. „Můj fígl je – trik nového druhu.“

„A pak ti to selže a ďáblové z tebe udělají hromádku popela...“

„Když to selže, ať to selže,“ pokrčila Anitka ramínky. „To je toho, přes Vidio na mě nemůže nikdo nic poslat, leda xi-ít a ten snesu. Reverz umím udělat i poslepu.“

„Jestli budeš reverzovat v obležení, dlouho nevydržíš. ujistila ji Ita.“

„Nejsem takové mimino, za jaké mě považuješ,“ urazila se holčička, ale trochu zvážněla. „Kdyby mě obléhali, budu se ovšem jenom bránit a izolaci nezruším ani za zlaté prase, co mi pořád slibuje strejda Johny. To se rozumí samo sebou. Ale já si myslím, že budu pro Ibrahima a jeho ďábelské pluky tak neškodná, že mne nechají na pokoji – a toho právě musím využít, rozumíš mi, Iti?“

„Rozumím, až moc dobře rozumím!“ přisvědčila na to Ita ironicky. „Tvoje strategie je mi jasná už od počátku. Tuhle ďobnout, támhle kousnout... jenže se nespoléhej na to, že tě nechají všichni na pokoji, když budeš kolem sebe píchat jako vosiča. Spráskají tě jako psa a budeš ráda, když přežiješ.“

„Co myslíš, Iti, pomohlo by hodně Dragovi, kdyby se tak na půl hodiny někdo z jeho protivníků přestal bránit?“ mrkla holčička spiklenecky.

„Anito, ty štěně desetileté, o tom přestaň uvažovat!“ skoro vybuchla Ita. „Uvědom si, ty rozoumku mrňavý, že proti Dragovi půjde Ibrahim Satan s celým Peklem! A pokud se proti Dragovi postaví Mág, bude to nejspíš některý z tisíciletých. Takový tě může jediným pohybem ruky proměnit v kočku, když se mu zachce!“

„Vždyť ti povídám, že se s nimi nechci poprat přímo,“ ujišťovala Anitka kamarádku. „Já jen tak...“

„Asi bude lepší udělat, co nám navrhl strejda Ngoro,“ přerušila holčičku Ita. „Měli bychom jít udělat řádný mejdan k Maríi z Titicaca. Alespoň na půl roku, než se to přežene. Ten návrh se mi líbí, aspoň bych vás měla pěkně pohromadě.“

„Iti, to snad nemyslíš vážně!“ protáhla Anitka obličej o trochu víc, než by to normálnímu člověku dovolily lebeční kosti. „Tam bychom byly jako zazděné...“

„A víš, že by se mi to líbilo nejvíc?“ opáčila dívka. „Tady nevím, nevím, jestli vás dokážu uhlídat.“

„Já se tě o žádné hlídání neprosila,“ odfrkla Anitka.

„Ty ne, to je každému jasné, ale Drago mě žádal, abych si vás vzala na starost. Jsem nejstarší, napřesrok už nebudu batole, a hlavně mám z batolat nejsilnější hrad, dokonce mám některá úplně nová mocná kouzla přímo od Draga, abys věděla. Kdyby k něčemu došlo, mám vás vzít raději k sobě, aby se vám něco zlého nestalo,“ pohodila Ita hlavou, aby si odstranila s obličeje pramen slámově žlutých vlasů, které jí padaly do očí. „A to znamená, že mě budete pěkně poslouchat!“

„To by se ti hodilo, ty nesnesitelná tyranko!“

„Říkej mi třebas aligátor, poslouchat budeš a basta,“ opakovala Ita. „Holka nešťastná, vždyť ani netušíš co by se ti mohlo všechno stát. Copak si myslíš, že zůstaneš stranou, i když se kolem tebe budou vařit skály? Má milá, tohle bude něco tak strašlivého, že se ti o tom ani nezdálo.“

„Bez obav, můj hrad také něco snese,“ zavrčela Anita.

„Jen se moc nekasej, nechtěla bych místo tebe najít jen hromádku popela, to by mi mohlo srdce utrhnout.“

„Pokud nějaké máš,“ zavrčela znovu Anitka pro sebe.

„Jak myslíš,“ povzdychla si Ita. „Vrátím se k tobě, až oběhnu Margitku, Igora a Kima. Mám s vámi trápení! Se všemi, ale ty jsi ze všech batolat nejhorší, to mi věř. Jednou se asi z tebe zblázním.“

„Patřilo by ti to!“ prohlásila holčička krvelačně.

„Tak ahoj a nezlob,“ rozloučila se Ita a pohybem ruky si vytvořila ohnivý Kruh.

„Ahoj, Ito – a neboj se o mě, dám si pozor,“ zamávala holčička dívce.

Ita vskočila do plamenů Kruhu, propadla se podlahou a magické plameny uhasly.

Anitka opatrně postavila papouška na bidélko a oslovila ho mazlivým hlasem:

„Stejně si budeme dělat, co budeme chtět, Lucíšku?“

„Samo sebou!“ zachraptěl papoušek. „Ita nám nerrrozumí, moc se strrrachuje. Já to rrroztočím, ta bude koukat!“

„Ty můj Lucíšku, vždyť vůbec neumíš kouzlit!“ usmála se Anitka, uchopila papouška a zatočila se s ním po místnosti.

„Ale jsem chrrrabrrrý!“ kasal se papoušek.

„To nestačí, Lucíšku, kouzla jsou důležitější než tvoje odvaha,“ zvážněla holčička. „Takže se dáme do kouzel. Musíme zvládnout ještě ta dvě nová od strejdy Ngora.“

„Já si pamatuju všechna,“ chlubil se papoušek.

„V pořádku, tak mě je teď naučíš,“ rozhodla holčička.

Pes sebou pojednou škubl a začal temně vrčet. Hajný ho polohlasem chlácholil, ale pro jistotu shodil pušku s ramene a pohledem zkontroloval, zda je nabitá. Od svého přítele už slyšel o záhadném medvědu ve zdejších lesích a proto měl s sebou místo obvyklé brokové dvojky kulovnici. Medvěd mohl nakonec uprchnout z nějakého cirkusu a s hladovým zvířetem nejsou žádné žerty, i kdyby bylo cvičené.

Teprve když se ujistil, zda je dostatečně ozbrojen, rozhlédl se pečlivě po okolí. Nic podezřelého ale nespatřil.

„Tak pojď, co se bojíš?“ domlouval potichu psovi. Ten ale vrčel stále silněji a táhl svého pána zpátky.

„Co děláš, chceš mě povalit?“ plísnil hajný psa. Ale tu pes krátce štěkl a hajný uviděl mezi stromy, pouhých dvacet metrů od sebe – velikého šedivého vlka.

Vlk v těchto končinách – ale jaký vlk! Mohutné, krásné zvíře stálo bez pohnutí, jen oči upíralo na hajného. Ten tím směrem pozdvihl pušku, ale nestřílel, chtěl si vlka nejprve prohlédnout, jakoby nemohl uvěřit svým očím.

Trhnutí šňůry hajného přimělo, aby pohlédl stranou. Pes upozornil svého pána právě včas. Druhý stejně veliký vlk se plížil trávou se strany a byl dokonce blíže, než ten první.

Hajný na nic víc nečekal. Krátce, ale pozorně zamířil a stiskl kohoutek. Práskla rána, vlk vyskočil do výšky, ale pak dopadl na zem a začal chňapat naprázdno ve smrtelných křečích.

Hajný se rychle otočil, aby vystřelil i po druhém vlku, dříve než uteče. Druhý vlk však neutíkal pryč, ale velikými skoky se hnal přímo k hajnému.

Druhá rána houkla večerem. Opravdu na poslední chvíli! Zasažený vlk se zlomil ve skoku a dopadl na zem dva metry od střelce, ale vtom zezadu ozvalo zavytí, další mu odpovědělo z boku a ze všech stran byl slyšet praskot větviček a zvuky rozhrnujícího se křoví.

Hajný se bleskurychle rozhlédl a polohlasem zaklel. Ze všech stran přibíhali vlci, bylo jich pět – deset... a další se míhali mezi stromy a rychle se blížili. Na nabití pušky nebyl čas, utéci nebylo kam. Zbývala jediná záchrana, ale ne pro oba. Hajný odhodil nepoužitelnou zbraň, třemi kroky se rozběhl a vyskočil k nejnižším větvím, které byly po ruce.

Vytáhl se nahoru na poslední chvíli. Pod sebou uslyšel zoufalé zaječení psa, přerušené těžko popsatelnými trhavými zvuky, ale když se konečně dostal do vyšších větví a mohl se ohlédnout, spatřil hlouček vlků, trhajících kusy krvavého masa. Z velikého loveckého psa za chvíli zbyly jen ohryzané kosti, ale vlci zřejmě neměli dost. Rozsadili se kolem stromu a žádostivě vyplazovali jazyky, jakoby čekali, že mezi ně každou chvíli spadne další kořist.

Hajný se pevně zaklínil mezi větve. Smečka vlků na něho vrhala pohledy, které neslibovaly nic dobrého, osud psa byl ostatně výstrahou, jak by to asi dopadlo, kdyby z ničeho nic spadl přímo doprostřed smečky.

Seděli tak hodnou chvíli. Vlci se pohodlně rozvalili kolem, zato hajného tvrdé větve tlačily, takže si přesedával každou chvíli jinak. Neradostné vyhlídky na noc mezi vlky však přerušilo jakési zavytí, které přilétlo z dálky.

Vlci se zdvihli naráz jako na povel. Jeden z nich, asi vůdce, zaklonil hlavu a též zavyl. Z dálky se ozvalo další zavytí, kratší a důrazné, ale jeho účinek byl okamžitý.

Vlci se obrátili a rozběhli se do lesa. Dva vyskočili do výšky, jako by chtěli hajného stáhnout se stromu, ale pak se také rozběhli za ostatními.

Hajný počkal až budou trochu dál, potom seskočil se stromu, rychle uchopil pušku a vyměnil náboje. Vlci však již zmizeli mezi stromy. Hajný chvatně prohlédl oba zastřelené, pak se také obrátil a s puškou připravenou k výstřelu odešel směrem k hájovně.

„Tak pojď, Šedivý!“ velitelským pohybem ukázala dívka na kruh z plamenů. Vlk veliký jako tele se váhavě přiblížil.

„No tak, nezdržuj,“ pokynula mu dívka netrpělivě. Vlk ještě okamžik váhal, pak se ale odrazil a skočil doprostřed plamenného kruhu. Jehličí se nerozestoupilo stranou ani nezmizelo – a přesto se vlčí tlapy probořily do země. V jediném okamžiku zvíře prolétlo zemí, jako by to byla past zakrytá pouhým papírem. Plameny kruhu jen trochu poskočily, ale zase hned pohasly a všechno bylo jako předtím.

„Vy tady zatím na mě počkejte,“ poručila dívka vlkům a také vskočila do plamenného kruhu. Podobně jako vlk se též propadla do země, vzápětí nato kruh zmizel, jakoby plameny někdo sfoukl. Na pasece zůstal zbytek smečky vlků. Pohodlně se rozložili na zem a jakoby se nic nestalo, klidně čekali na návrat svého vůdce.

Když se propadala do lesního jehličí, dívka na okamžik zavřela oči. Vzápětí je ale rychle rozevřela a pohybem ruky vyrovnala pád. Zůstala stát na pokraji plamenného kruhu, ale už ne v lese, ale v prostorné místnosti, se vkusem zařízené moderním nábytkem. Na žlutém koberci stál vlk.

„Tak mi honem řekni, co se stalo?“ pokynula dívka vlku a rychle mu navlékla na hlavu velkou gumovou koupací čepici.

„Zastřelil nám Rychlého a Zuba,“ žaloval vlk lidským hlasem. Bylo to podivné – neotvíral přitom tlamu. Zvuk totiž vycházel přímo z jeho hlavy, přesněji – z té podivné čepice. Nebyla to obyčejná koupací čepice.

„A proč jste mu lezli do cesty?“ nechápala dívka.

„Měli jsme chuť na psa,“ vymlouval se vlk.

„Jenže jste museli vidět, že k tomu psu patří člověk, ne?“ pokrčila dívka rameny.

„My jsme ho viděli, ale mysleli jsme, že před námi včas uteče.“

„Jak vidíš, neutekl.“

„Ale utekl na strom, přesně jak jsme čekali, jenomže nejdřív vystřelil dvě rány,“ kňoural vlk zkroušeně. „Měl asi dobré oči, pokaždé se trefil.“

„No dobře, ale když se tak stalo, proč jste hned nešli ke mně?“ vyčítala dívka. „To mi to jdete říci až teď? Mohla jsem je ještě vzkřísit.“

„To medvěd. Chtěl nás,“ žaloval vlk.

„Na Petra si nestěžujte. To je jen výmluva. Kdyby se vám příště stalo něco podobného, jeden z vás ihned doběhne pro mne, rozumíš?“

„Ano... ale my budeme příště opatrnější a nenecháme ho střílet,“ sliboval vlk.

„Cože? Jak to chcete udělat?“ zarazila se dívka.

„Jednoduše. Vrhneme se na něho všichni najednou a on nestačí vystřelit ani jednou,“ vysvětloval vlk.

„Myslíte, že člověk nestačí vystřelit, ale stačí vylézt na strom? To se mi nezdá,“ zapochybovala dívka.

„Nestačí vylézt na strom – bude náš!“ odvětil vlk. „To jsou přece zákony přírody, na tom není nic špatného.“

„Není nic špatného?“ nadechla se dívka. „Víte co se pak stane? Pamatujte si, když někoho z lidí zabijete, spálím vás všechny na prach! Nebudu ani vyšetřovat, jestli jste se toho zúčastnili všichni nebo jen jeden! Což jsem vám nezakázala ubližovat lidem? Zvířata si občas ulovit můžete, proti tomu nic nemám, ačkoliv vás krmím, ale jestli se někdy dozvím, že vaší vinou kdokoliv z lidí přijde o život, mazlit se s vámi nebudu,“ rozzlobila se dívka jaksepatří.

„Tvá matka nám to dovolovala,“ připomněl jí vlk omluvně.

„Já nejsem ona!“ odsekla dívka. „Teď vás mám já, budete poslouchat mne – a basta.“

„A co máme dělat, když potkáme v lese člověka?“

„Můžete se mu včas klidit s cesty,“ ujišťovala ho dívka bezelstně. „Když ho trochu postrašíte a on před vámi vyleze na strom, ještě se zlobit nebudu. Ale zabít nesmíte nikoho, i kdyby se mezi vámi procházel a tahal vás za ocasy.“

„Takovou pohanu by nikdo z nás nesnesl!“

„Tak se kliďte na takovou vzdálenost, aby vás lidé ani okem nespatřili,“ odsekla na to a otočila se. „Máma mi o vás tvrdila, že jste všichni tři sta let staří – a já abych teď za vás řešila nové a nové problémy.“

„Ito?“ přerušil dívku vlk.

„Co ještě chceš?“ povzdychla si.

„Můžeš je ještě vzkřísit?“ žadonil vlk.

„No... zkusím to,“ přikývla. „Půjdeme tam spolu. Ukážeš mi, kde to bylo,“ řekla smířlivě a sejmula vlkovi čepici.

Ibrahim přehlédl všechny přítomné a v očích mu zazářila hrdost. V prostorné místnosti byli čarodějové, představující výkvět Magie. Síla, kterou tito Mágové ztělesňovali, už cosi znamenala!

Byl tu Miguel z Gibraltaru, na jehož pozvání se schůzka konala. Miguel nepatřil k nejstarším čarodějům Magie, avšak dobře se pamatoval na doby, kdy Magie musela s lidmi bojovat na život a na smrt. Sám byl kdysi uvržen do vězení a krutě mučen, ale později se lidem pomstil tak, že celý okolní kraj byl jedním velikým hřbitovem. Černý mor v rukou Miguela byl tak hroznou zbraní, že ostatní Mágové museli jeho zběsilost mírnit. To bylo v dobách, kdy Mágové potřebovali dětská těla na výměnu a nemohli by sami přežít, kdyby lidé vyhynuli.

Byl zde Aigios z Bermud, vládce mořských živlů, tvůrce umělých bouří, hurikánů a tornád. Byl odborníkem na anomálie v ovzduší. Kdykoliv se mu zachtělo, dokázal stvořit na celém Atlantiku ideální krásné počasí – ale když se mu zachtělo, uměl v několika hodinách rozbouřit moře i ovzduší tak, že se nejen letadla, ale i veliké zaoceánské lodi lámaly vpůli. Po pravdě řečeno, katastrofy vyvolával mnohem raději, než bylo zdrávo.

Mior z Bogoty vyvolal první umělé zemětřesení na světě. Jeho pýchou byla také první umělá sopka. Patřil mezi Mágy za předního znalce jevů, odehrávajících se pod zemskou kůrou.

Ženč z Nankinu býval kdysi spolupracovníkem čarodějnice Laviér, která dala Magii ďábly.

Byli tu Mágové starší, kteří pamatovali na prvopočátky Magie, byli tu i mladší, kteří z vlastní zkušenosti neznali, jak vypadaly boje s lidmi.

Někteří tu naopak seděli proto, že se báli.

Miguelovy hrozby byly mlhavé a ti z Mágů, kteří nemohli spoléhat sami na sebe, přimkli se teď k Ibrahimovi. Vždyť tu stál i nejsilnější Mág všech Mágů, Angwert! Slabší Mágové se na ochranu silných spoléhali, pro ni byli ochotni vyhladit třebas celý svět, kdyby jim to Ibrahim poručil. Pro nějakou opravdovou šarvátku uvnitř Magie byli příliš bázliví, ale Ibrahim byl rád i tak. Každý hrad mohl představovat bariéru pro případného protivníka.

„Tak – dohodnuto,“ shrnul Ibrahim. „Kdybychom hlasování prohráli, čemuž ovšem nevěřím, prosadíme se jinak. Pamatujte si všichni heslo: Za Magii – za Satana! Kdybych tato slova vyslovil, rozprchnete se všichni do svých hradů a zaútočíte. Východy z Pekla budou otevřené, ale za námi je Apadiel ihned uzavře. Všichni, kdo o tom nebudou vědět, budou nejspíš tak překvapení, že zůstanou v Pekle – no a kdyby někdo přece jen dosáhl svého hradu, zdoláme ho jistě brzy. Uvidíme, kdo bude určovat Zákony! Nakonec by po nás snad chtěli, abychom těm pozemským červům předali všechna naše kouzla, ano, k tomu to spěje! To ale nepřipustíme! Ani teď, ani za tisíc let!“

„A co když oni ustoupí?“ otázal se Alvárez.

„Pak bychom mohli naoko projevit dobrou vůli,“ přikývl blahosklonně Ibrahim. „Pak možná odvolám svůj návrh.“

„I to by bylo naše vítězství“ souhlasil Mior.

„Mohli bychom pak udělat i více,“ připojil se Angwert. „Navrhoval bych prominutí trestu pro jejich Petra ze Šumavy, beztak byl odsouzen bez viny.“

„Ach, ty idealisto!“ ušklíbl se Ibrahim. „Dopadne-li to dobře, mohli bychom ukázat dobrou vůli a snížit Petrovi těch dvacet let na polovinu – ale ne méně.“

„To by zase mohli počítat jako vítězství oni,“ pokrčil rameny Ženč. „Co by si ještě mohli více přát?“

„Trochu jim ustoupit můžeme,“ přikývl Aigios z Bermud. „Ale ne tolik! Musí nad sebou cítit silnou ruku, aby neměli odvahu do dalších intrik.“

„Hlavně aby to takto dopadlo,“ uzavřel Ibrahim diskusi. „Nejsem proti novotám v Magii, ale proti lidskému plemeni budu stát vždycky a nebudu znát slitování. Odjakživa to byla Magie, kdo určoval běh světa. Lidé neobjevili za celou dobu existence jediné kouzlo. Nemůžeme dopustit, aby se nepřátelé čarodějů dostali mezi nás, to by byl začátek konce. A proto musíme zvítězit my!“

„Na naše vítězství!“ pozdvihl Miguel z Gibraltaru svou křišťálovou číši s ohnivým vínem.

„Na vítězství!“ povstali všichni ostatní Mágové.

Zdvihli číše, připili a potom mrštili číšemi o podlahu, až se zvonící střepy rozlétly na všechny strany.

„Na zmar všech, kteří se nám chtějí postavit!“ vykřikl na konec Miguel a jako poslední udeřil svou číši o zem.

V rohu místnosti vzplály čtyři ohnivé kruhy a Mágové v nich jeden po druhém mizeli.

„Pro pět ran, jak může být někdo tak neopatrný! Sám do takového pralesa! Co kdyby se ti tam něco stalo? Kdo ti tam pomůže?“ rozčiloval se hajný.

„Já se nebojím,“ namítl chlapec. „A zakázáno to není.“

„To není, ale zdejší lesy nejsou žádné hájky. V naších lesích je divoká zvěř. Kdybyste byli aspoň dva – ale sám?“ Hajný nesouhlasně potřásal hlavou.

„Zde jsou lvi – to je moje!“ zasmál se chlapec.

„No, lvi tady nejsou, ale zato parádní vlci,“ ujišťoval chlapce hajný. „Nevěříš-li mi, pojď se podívat. Předevčírem jsem dva z nich zastřelil, mám v kůlně jejich kůže. Měl jsem na ně pušku, ale nebyla by mi nic platná, jak rychle se na mě sesypali. Psa mi roztrhali dříve, než jsem stačil vylézt na strom.“

„Nejsem tu poprvé – ale vlka jsem ještě neviděl,“ řekl přezíravě chlapec. „Mysliveckých historek jsem slyšel dost, ale nikdo se nechlubil, že by lezl na strom.“

„Kdyby to nebyla pravda, také bych to neříkal,“ strašil hajný mladíka. „Já vím, není to nijak příjemné, ale když se ke mně hnali, rozhodně mi veselo nebylo, to mi věř.“

„A byli to aspoň vlci?“ ušklíbl se chlapec.

„Pojď se podívat – a pak teprve mluv,“ vzkypěl hajný a zamířil ke kůlně.

Tam visely dvě veliké vlčí kůže, napnuté na laťkových rámech. Při pohledu na ně chlapci trochu zamrazilo v zádech.

„Tak co? Tohle snad nebyli žádní ratlíci, viď?“ šklebil se uražený hajný. „Dvojice takových dokáže strhnout statného jelena, to mi snad věříš. Kdyby ti jen jeden skočil na krk, nevím, co bys dělal. A tihle dva nebyli sami, byla jich celá smečka. Co ty na to?“

Chlapec zaraženě mlčel.

„Poslyš – nechceš raději přece jen přespat v hájovně?“ nevrhl hajný dobromyslně.

„To není možné,“ odmítl chlapec. „Kromě toho, nejsem tu sám. Kamarádi šli po silnici a já jdu přímo. Vsadil jsem se s nimi, že tam budu dřív – a teď se tady zdržuji.“

„Vás je víc? Kdepak budete spát? Jestli chcete přespat ve stanech, vlci vás v noci zadáví jako ovce!“

„Stany máme také. Ale nejsme tady poprvé a víme o boudě v lese, takový seník. Tam jsme spali už loni a letos jsme si to naplánovali také tak.“

„Poslyš – co kdybych tě tam dovezl na motorce?“ nabízel se hajný. „A cestou vezmeme některého kamaráda – a ostatní varujeme před nebezpečím.“

„Tak zlé to snad nebude,“ otrnulo zatím chlapci. „Když myslíte, jeďte si a varujte je, ale já to projdu sám. Nebylo by sportovní, abych se nechal vozit.“

„No, sportovní by to nebylo,“ připustil hajný, „jenže tady vůbec nejde o sport, tady jde možná o život. Nerad bych si jednou vyčítal, kdyby se vám stalo neštěstí.“

„Však se nebojte – v nejhorším je v lese dost stromů a kdyby šlo do tuhého, asi bych také vylezl nahoru,“ loučil se chlapec.

Hajný pozoroval, jak chlapec mizí mezi stromy. Nejprve nad ním mávnul rukou, ale potom si to přece jen rozmyslel a obrátil se ke kůlně.

„Budu se muset podívat na ty kluky, aby snad nakonec nezapálili,“ bručel si pod vousy, když našlapoval motocykl.

Ale v nitru věděl, že ho nežene jen starost o bezpečí jeho lesa. Vzorně uklizené ohniště, které objevil vloni, mu dávalo jakousi záruku, že ti chlapci ani podruhé nezapálí. Byli jistě zkušenými trampy – ale hajný opět v duchu uviděl vlka, klesajícího necelé dva metry od sebe, znovu v duchu uslyšel zaječení psa, kterého vlci roztrhali během několika okamžiků...

Jestli se něco stane... ne, raději nemyslet!

„Jsme všichni?“ otázal se přítomných Ibrahim.

Veliký Čtvrtý pekelný sál byl ozdobený černými, zlatými a červenými ornamenty a byl plný Mágů. Čestnou stráž kolem sálu tentokrát sloužili ďáblové Apadielova Třetího Pekelného pluku. Někteří jen stáli nepohnutě kolem stěn jako obrovské svalnaté černé sochy, jiní obcházeli sál a přejížděli očima zpytavě po shromážděných čarodějích.

Na pravidelném výročním sabbathu nesměl nikdo z Mágů chybět. Kdyby některé místo v sále zůstalo prázdné, ďáblové by opozdilce s velikou ostudou přivlekli živého či mrtvého, i kdyby se chtěl skrýt kdekoliv na světě nebo v podsvětí.

„Zdá se, že jsme všichni,“ prohlásil spokojeně Ibrahim po chvilce čekání. „Slavnostně prohlašuji dnešní sabbath za zahájený.“

Sálem zavládlo ticho. Ibrahim pomalu přehlédl všechny přítomné a pak pomalu ohlásil první bod jednání:

„Jako první bod letošního programu předkládá Mág Drago z Bosny návrh nového Zákona O přijímání do rodiny,“ ukázal na rozechvělého čaroděje a s potutelným úšklebkem se posadil na své čestné místo.

Bylo na Dragovi, aby vstal a do napjatého ticha v sále přednesl svůj návrh. Čaroděj povstal a pomalým krokem došel doprostřed vyvýšeného pódia, odkud obvykle mluvili ti, kdo dostali na zasedáních Magie slovo.

Celé Peklo se dívalo v této chvíli jen a jen na něho. Těžko se dalo čekat, že některý z čarodějů neví o soupeření tohoto mladičkého, ještě ani ne stoletého Mága se samotným Ibrahimem Satanem, zakladatelem Magie a vládcem Pekla.

Drago cestou na pódium překonal počáteční údiv. Ibrahim mu udělil slovo jako prvnímu – ne, to není samo sebou. Drago očekával, že se Ibrahim pokusí nový Zákon všemi prostředky zadržet. Myslel najisto, že bude muset před tváří celé Magie vystoupit s návrhem, proti kterému bude mít Ibrahim námitky dříve, než bude vznesen. Místo toho – jaký div – Ibrahim sám zvolil Dragův návrh jako první bod jednání – a podle starých zvyklostí jako nejdůležitější ze všech bodů.

Že by se Ibrahim přiklonil k rozumnější části Magie? Pak by byl Dragův návrh přijat všemi Mágy jednomyslně, ale že by Ibrahim tak jednoduše změnil názor?

Drago neměl čas na podobné úvahy. Musel začít mluvit, na jeho slova čekali všichni s napětím. Drago ještě postřehl spoustu udivených pohledů, kterými Mágové pohlíželi jeden na druhého. Ano, Ibrahimův krok byl naprosto nečekaný nejen pro Draga a jeho přátele, ale i pro ty, kdo stáli dosud jasně na Ibrahimově straně.

Drago se rychle rozhlédl po sále. Zastavil se očima na Ingrid z Göteborgu a uviděl její povzbuzující úsměv a pohyb rukou, kterým mu po lidském způsobu držela palce.

Porozuměl. Ingrid byla sice překvapená, ale šťastná, že se zasedání začalo bez překážek.

Drago se obřadně uklonil přítomným Mágům, druhou úklonu věnoval podle tradice Ibrahimovi a Pekelným knížatům, pak se trochu nadechl a začal mluvit...

Do naprostého ticha se ozvalo několikeré cinknutí.

Ita vstala s křesla, ve kterém dosud podřimovala. Rukou udělal příslušné čarovné pohyby a uvolnila tak obraz Vidia. Spatřila v něm nezřetelný výsek tmavého lesa, odkud se na ni dívaly dvě světélkující oči. Volal ji tedy vlk. Co asi tihle šedivci potřebují teď v noci, pomyslela si a zívla.

Zasedání Magie na sabbathu trvalo již dobrou půlhodinu. Ita chtěla vytrvat až do konce, aby se co nejdřív dozvěděla, jak dopadl Dragův návrh, jenomže zasedání mělo trvat do rána a čarodějnou dívku již začal zmáhat spánek.

Volání vlka proto vcelku přivítala. Aspoň bude nějaké vytržení z toho teplého, pomalého usínání. Co mi asi chtějí páni vlci teď po půlnoci? Musí to být něco důležitého, jinak by počkali do rána. Itina matka měla vlky dobře vycepované, ti věděli, že není záhodno svoji paní vyrušovat bez příčiny. A tenhle vlk asi spěchal, protože stále tiskl tlapou slabě světélkující signální kámen.

Ita vytvořila ohnivý kruh a polohlasem křikla:

„Pojď ke mně, Šedivý!“

Vlk na nic nečekal a skočil. V okamžiku, kdy se propadl skrz lesní jehličím pokrytou půdu, vynořil se z plamenného Kruhu v rohu místnosti u Ity. Přemetl se, dopadl na nohy, ale ani se nezastavil aby vyrovnával rovnováhu a horempádem utíkal k dívce.

„Copak, copak, nač ten spěch?“ usmála se Ita a navlékla vlku mluvící čepici.

„Chytili jsme člověka,“ vyhrkl vlk. „Je asi mrtvý.“

„Jak to?“ zděsila se Ita. „Ty nevíš, co jsem vám minule slíbila? Jak si dovolujete překračovat moje zákazy? Ale já vám nic desetkrát zakazovat nebudu, to si jistě uvědomujete, nebo ne?“

„Spadl mezi nás se stromu,“ ospravedlňoval se překotně vlk. „Ale my jsme ho ani nehryzli, opravdu, pojď se podívat! On jenom vykřikl a teď leží jako mrtvý, ale my za to opravdu nemůžeme, my jsme ho nezabili.“

„Já se z vás asi přece jenom zblázním!“ vykřikla dívka. Ale tímto lidským úslovím z ní spadla i první zlost. Nebylo to neuposlechnutí zákazu, který vlkům uložila. Jenže šedivci si nemohli odepřít podívanou na prchajícího člověka a dali se s chutí do nahánění hrůzy. Což se jim v tmavém lese jistě povedlo, ale dopadlo to jinak, než si mysleli. Samozřejmě že nepadli na zdravého, silného hajného, který by se ve větvích stromu udržel celé hodiny. Tento člověk se neudržel a spadl. A vlci, vědomi si zákazu Ity, nevěděli co v té chvíli dělat. Jejich přirozenost dravců jim nedovolila zbaběle utéci, ale vrhnout se na člověka a zardousit ho, to jim zase nedovolil strach z mladé čarodějky.

„Tak pověz, kde to bylo, já už to rozřeším!“ nařídila čarodějka vlkovi.

Ohnivý Kruh zhasl, ale obraz Vidia, orámovaný oranžovou čárou, zůstal viset před dívkou. Podle vlkova vysvětlování přesunula dívka obraz Vidia dál do hlubokého lesa a brzy oba spatřili bezradnou vlčí smečku, rozestavěnou kolem ležícího těla člověka.

Čarodějka se rychle podívala Vidiem ležícímu do tváře a sykla překvapením. Ležící člověk byl mladý chlapec, zřejmě v bezvědomí. Jeho obličej vyjadřoval bolest, ale nehýbal se.

„Upaluj napřed!“ nařídila dívka Šedivému a rychle pro něho vytvořila plamenný Kruh.

Sama prolétla plameny hned za ním, taktak že nepřistála na hřbetě dalšího vlka. Uskočil před ní na poslední chvíli, vycenil na ni zuby, ale jakmile ji poznal, stáhl ocas mezi nohy a rychle se klidil z jejího dosahu. A s ním i všichni ostatní, takže kolem dívky byl brzy v úctyhodné vzdálenosti kruh vyplašených vlků. Dát se na útěk, k tomu žádný nenašel odvahu; možná jim jejich vlčí polorozum správně napovídal, že prchat před čarodějkou je holý nesmysl.

Ita si prohlédla smečku pohledem, pod nímž se i statní vlci choulili jako štěňata. Pak teprv se sklonila k ležícímu chlapci, aby zjistila, co se vlastně stalo.

„Děkuji Dragovi z Bosny za jeho návrh nového Zákona,“ ušklíbl se Ibrahim, když Drago skončil a vrátil se zpátky na své místo v sále.

„Hlasovat budeme o každém Zákonu jednotlivě, ale teprve až budou předneseny všechny. Musíme si to všichni jaksepatří promyslet,“ pokračoval Ibrahim, když chvíli ponechal všechny Mágy v dlouhém tichu, které se nikdo neodvážil porušit.

„Druhým bodem našeho jednání bude návrh nového Zákona O povinném zabíjení lidí, který přednesu sám.“

„Jakého zabíjení?“ vyskočil Petar ze Zagrebu.

„Ještě jsem neskončil a nikdo mě nebude přerušovat!“ vykřikl Ibrahim a Petar se rychle posadil a zmlkl.

„Hned půjdu k věci,“ klidně, jízlivě pokračoval Ibrahim do naprostého ticha. „Navrhuji ustanovit Zákon, dle kterého musí každý z Mágů každoročně donést do Pekla jednoho člověka ze svých poddaných a před zraky některého z pekelných knížat ho dokonale zabít.“

Drago zesinal. Pohlédl na Ingrid. Ta probodávala vládce Magie Ibrahima pohledem, který nevěstil nic dobrého.

„Jistě se všichni ptáte, proč chci zavést právě takový Zákon a jak se to shodne se Zákonem o zbytečném zabíjení? Já tvrdím, že zabíjení, které navrhuji, nebude vůbec zbytečné. Nepůjde jenom o to, sebrat někde jakéhokoli člověka a prostě ho obětovat. To by nemělo smysl – a také o to nejde,“ klidně pokračoval Ibrahim.

„Všichni jak tu jsme si žijeme už po mnoho desítek let, mnozí už celá století, ve svých hradech v podsvětí. Málokdo se dostane na svět mezi lidi a někteří z nás již zapomněli, že mezi námi a lidmi panuje odvěké nepřátelství. Ještě před několika málo sty lety lidé nás, Mágy, zabíjeli, mnozí z nás se dobře pamatují, jak jsme každého mučedníka z našich řad hořce oplakávali. Chcete možná namítnout, že to už je dávno, že se Magie nemusí lidí bát, že je mnohem mocnější než lidé, dokonce než všichni lidé dohromady. Můžete poukázat na naše ohromné zdroje síly, na naši chloubu Synkr, na naše kouzla, na naše strašlivé možnosti ničení. Řeknete, že proti našim zbraním nemají už lidé ani tu nejmenší naději a že je můžeme nechat na pokoji.“

Přesně to si myslíme, řekl si v duchu Drago.

„Jenže to je omyl!“ vykřikl náhle Satan. „Omyl, opakuji znovu a znovu! Ani lidé se nezastavili v rozvoji. A některé jejich výsledky nejsou právě zanedbatelné!“

Ibrahim se rozhlédl po sále. Mohl být spokojen. Všichni Mágové byli jeho proslovem dostatečně zaujali, takže nebylo jediného čaroděje, který by na Ibrahimových slovech nevisel s napětím.

„Nebudu mluvit o jejich atomových bombách,“ přezíravě pohodil hlavou Ibrahim. „Těmi nás prozatím ohrozit nemohou. Svými směšnými zbraněmi by dokázali vyhubit leda sebe, to se nás netýká. Mnohem horší – a pro nás nejbezpečnější – je to, co se tolik neprojevuje, co není vidět. Ale toto nebezpečí zde neustále číhá, ačkoliv jsme vynaložili nemalé úsilí, abychom svedli lidi ze správné cesty.“

Aha – opět strašák lidské vědy, pomyslel si Drago. To už je ale příliš obehrané.

„Nebezpečí je v tom, že lidé hledají černý Kámen a naše ostatní tajemství. Všichni víte, co to znamená. Museli jsme nedávno vysbírat Kámen na Měsíci a to tak důkladně, aby to nebylo k poznání. Právě včas. Ale lidé se zajímají dál, brzy se dostanou na Mars, na Venuši a možná i další místa. Budeme muset vysbírat černý Kámen z celého slunečního systému. Což o to, i nám se bude hodit.“

I když už dávno čarujeme i bez Kamene, řekl si Drago.

„To ovšem neznamená, že se to lidem nakonec nepodaří. V jejich podvědomí je náš černý Kámen uložen hlouběji než si myslíme. Mnozí se sice vysmívají pohádkám o Kameni mudrců, tak jako se posmívají pohádkám o Pekle a o čarodějích. Ale rozhodně ne všichni. Někteří jsou potichu, ale hledají dále. Kdo mi nevěří, ať s jde podívat na jejich urychlovače, které již také dokáží měnit hmotu. Pravda, urychlovače nejsou tou pravou cestou k získání černého Kamene, ale všichni víme, že černý Kámen lze vyrobit i uměle. Cest, kterými to je možné dosáhnout, je více – a lidí je mnoho. Nikdo z nás se nemůže bezpečně zaručit, že se to někomu z lidí nakonec nepodaří, ani kdy a kde to bude.“

No a co? pomyslel si Drago. Kámen byl novějšími kouzly dávno překonaný.

„Od přeměny hmoty je už jenom nepatrný krůček k přeměně energie. Dovedete si někdo z vás vůbec představit, co by se stalo, kdyby se lidé do nás pustili zbraněmi stejně silnými, jako jsou zbraně naše?“

Dramatická odmlka kupodivu na mnohé zapůsobila. Drago v sále spatřil množství starostlivě pokyvujících hlav.

„Mágové jsou, pravda, zkušenější,“ pokračoval Ibrahim. „Každý z nás starších má v dobré paměti celé lidské dějiny. Ale těch ubohých smrtelníků je mnohem, mnohem více než nás. Dát jim do rukou zbraně, mohli by nakonec nad námi získat převahu. A proto navrhuji zákon: »Každý z čarodějů je povinen každým rokem odstranit toho z lidí, kdo je na jeho území nejdále ve zkoumání hmoty. Toho musí zahubit tak důkladně, aby ho nebylo možné oživit ani našimi prostředky.« Pak ale už bude platit zákon o zbytečném zabíjení a další lidi zabíjet nebude přípustné.“

Ibrahim se podíval na Draga. Vlna hřejivého pocitu ho zalila, když uviděl jeho zachmuřenou tvář.

Miguel z Gibraltaru naopak zářil. Bylo vidět, že se jen s velkým úsilím ovládá, aby neporušil pořádek a nevykřikl svůj nadšený souhlas s Ibrahimem.

Ibrahim se vítězně pousmál a dodal:

„Skončil jsem. Kdo má ještě nějaký návrh Zákona, ať se přihlásí o slovo. Všichni ostatní uvažujte. Další návrhy se budou projednávat až po hlasování o těchto dvou.“

Velikou síní Pekla proběhlo zašumění.

Errata:

11.08.2021 23:04