Vítej, návštěvníku!

Návštěva Ebažgů

V rámci zaškolování jsem odpoledne po vyučování přišel za panem ředitelem zdejší školy Standou. Pěkně jsme si popovídali. Standa nebral vyučování jako jednostrannou záležitost, kdy učitel žáka poučuje, ale jako přátelský hovor, při němž jsem se dozvěděl spoustu novinek – alespoň pro mě. Třeba o změkčování kamene a o tom, jak se dělá náhražka dřeva »zadřevo«, pevnější než dub, pružnější než jasan, která nenavlhá, neplesniví a nerozpadá se. Přitom je o deset procent lehčí, takže lépe plave. Proti přírodnímu dřevu má jen jednu nevýhodu – nehoří. Což je naopak při většině použití výhoda. Vždyť ani dubové dřevo se tak snadno nezapálí. A protože ta náhražka vypadá jako přírodní dřevo, je z ní i většina dveří na obou stranách Fraktálových skal, včetně velkých dveří radnice Vraního Hnízda. Ztížila by práci policejním přepadovým komandům vybaveným standardními beranidly, naštěstí nebyla ve Vraním Hnízdě příležitost tuto vlastnost prakticky prokázat.

Dozvěděl jsem se i několik drbů o Jitce. Podle ředitele je to velice dobrá žákyně, nemá ve škole problémy, až na mimořádnou citlivost na »topologii«, kvůli níž si ji už několikrát vyžádali pro řešení problémů souvisejících s Fraktálovými skalami a lesy.

Podivoval jsem se, jak jdou lidé v Saxamuru i ve Vraním Hnízdě Jitce na ruku.

„Jednak je to sirotek,“ vzdychl si ředitel. „To je v Saxamuru výjimka, lidé tu předčasně neumírají. Její rodiče získávali pro Saxamur nové technologie z »velkého světa«. Proto se tam čas od času vypravili – a měli smůlu, že zahynuli. Autonehody jsou tady v Saxamuru neznámé, žádný div, že se to dotklo všech. A Jitka je navíc opravdu zajímavé děvče. Ze všech školáků, kteří prošli u Ebažgů školením »topologie«, byla nejcitlivější. I Ebažgové si ji pochvalovali... Ta holka má zkrátka citlivost od přírody.“

Tak jsem se dozvěděl, že zdejší výzkumníci nedávno získali drony, které zkusili využít k vzdušnému průzkumu Fraktálových oblastí. Dřívější výzkumy vedené pomocí gežůrů úspěšné nebyly a výzkumníci si od dronů slibovali hlavně že jsou menší a lehčí. Ukázalo se, že drony výzkum těch oblastí neulehčí. Stejně jako gežůry, i drony prostě nečekaně mizely. Jitka je sice všechny našla – i když nikomu nebylo jasné, jak to dělá – přitom objasnila i letitou záhadu zmizelých německých stíhaček, jenže záhad, jak se zdálo, neubývalo.

„Ta holka má na to zkrátka čich,“ konstatoval ředitel Stanislav. „Měl by sis jí víc vážit!“

Jenže právě tohle jsem nechtěl. Přišel bych u ní o zbytky autority, kterou jsem takhle měl. Ještě že jsme se shodli na vztahu »bratra a sestry«, který není nesymetrický jako vztah otce-dcery, byť nevlastní, nebo poručníka-svěřenkyně.

Mělo to ovšem i své nevýhody. Jitka mi občas dělala drobné schválnosti. Ráda se schovávala za dveřmi, když jsem přicházel, aby na mě mohla nečekaně vybafnout. Klasická puberťačka! Jak mě ale pokaždé tak snadno vyčíhala? Tvrdila mi, že mě »vycítí«.

Topoložka jedna!

Ale nelitoval jsem, že si mě tohle třeštidlo vybralo. Zeptal jsem se jí, jak na mě vůbec přišla, ale ona to jen obracela v žert.

„Bráchu si přece člověk nevybírá,“ tvrdila. „Prostě jsme si byli souzení, tak je to!“

Možná měla i pravdu. Ale sám sobě jsem si musel přiznat, že jsem jí za to vděčný. Mohla si přece »přisoudit« někoho jiného. Ať mi nikdo netvrdí, že jsme z celého širokého příbuzenstva jen jediní. Možností měla určitě víc.

Leda – kdo ví – by v tom byla její mimořádná citlivost, jaká se projevovala i v jejím vztahu k Fraktálovým oblastem.

Z mého hlediska to ale bylo jen dobře.

Když jsem přišel za Standou na další pohovor, překvapil mě poněkud zvláštním požadavkem Ebažgů, aby jim město Saxamur »zapůjčilo« k novým výzkumům Jitku Karasovou. Zdůvodnili to tím, že Jitka je ze všech lidí v Saxamuru nejcitlivější na dálkovou telepatii, což bude pro tyto výzkumy klíčová vlastnost.

„Měl bych ji tam asi doprovodit,“ řekl jsem.

„Bylo by to vhodné,“ souhlasil Standa. „Nebude to poprvé. Jinak bych ji tam doprovodil sám, ale bude lepší, když má vlastní doprovod. Ve škole ji samozřejmě omluvím.“

Pohovor se tentokrát táhl jako asfalt a když Standa viděl, že moji mysl zaměstnávají víc Ebažgové, poslal mě raději domů. Jen se ještě podíval do svého počítače, aby mi vybral vhodný čas pro nastávající návštěvu. Svět Ebažgů měl totiž jiné rozložení časů pro den a noc a nemělo smysl objevit se tam uprostřed noci. Vyšlo mu ale, že ideální čas bude zítra ráno a s tím jsem odešel za Jitkou, která si jen poskočila, když slyšela, oč jde a kam půjdeme.

„Mám tam kamarády,“ řekla nadšeně. „Pokecáme si!“

Jenže jsme museli vydržet do rána a Jitka večer nemohla usnout. Musel jsem si sednout na kraj její postele a ještě dlouho mi vykládala, jaké to bylo na minulém školení u Ebažgů.

Přetáhli jsme »večerku« déle než o hodinu...

Na tu cestu jsme si ráno museli vzít gežůr. Řídila Jitka, bravurně prolétla skrz dvoje Fraktálové skály, aby se vynořila na místě, které nepochybně nepatřilo na Zem, ale ani do Saxamuru. Už pro ty stromy, které tam rostly! Byly neuvěřitelně vysoké, vyšší než televizní věž na Žižkově. Dole u země měly úctyhodný průměr, odhadoval jsem to tak na deset metrů. Žádný strom na světě se jim nemohl rovnat a to ani vzdáleně.

Sám bych se tu bál, že zabloudím, ale s Jitkou jsem se toho bát nemusel. Prokličkovala mohutnými korunami skrz propletené větve, vyhoupla se nad ně – a až teď jsem se ujistil, že můj první dojem, že jsme v jiném světě, není vůbec falešný.

Nad hlavami nám svítila tři slunce. Jedno malé červené, dvě větší, skoro jako naše. Ale při tom pohledu se nedalo pochybovat. Jsme v odlišné oblasti vesmíru, pokud to není nějaký úplně jiný vesmír! A ty skály jsou součástí nějakého zakřivení prostoru, či co to je, co tyhle jinak oddělené vesmírné lokality spojuje.

Nicméně – to už jsem věděl. Jak jinak by se dala vysvětlit existence Ebažgů? Na Zemi nežijí, ergo musí žít někde jinde ve vesmíru! I sám ostrov Saxamur je odděleným koutem vesmíru, jen je příliš malý a Ebažgu na něm nežijí. Mají svůj svět.

„Kolikrát už jsi tu byla, kočko?“ obrátil jsem se na Jitku.

„Jen párkrát,“ přikývla. „Měla jsem tu dvojí školení a pár návštěv na pozvání kamarádky Mlufehu. Ebažgové nemají rádi, aby v jejich světě kdekdo coural. Ale když nás sami pozvou, to je přece něco jiného, ne?“

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Když nás sem pozvali, jsme tu jejich hosty. Musíme se tak ale chovat.“

„Vždyť se nechováme jako vetřelci,“ ujišťovala mě. „Ještě kousek poletíme a uvidíš!“

Neletěli jsme dlouho. I když pod námi byl všude hluboký les – a to už jsem věděl, že ho tvoří obrovské stromy – Jitka náhle začala prudce klesat, prolétla korunami stromů a přistála. Ne na zemi, ale na velice silné větvi. Jak sem vlastně trefila? Asi to také nějak záhadně »vycítila«.

„Jsme na místě, vystupovat!“ obrátila se na mě vesele.

Kdyby mi dřív někdo tvrdil, že obyvatelé vyspělé civilizace žijí na stromech, ťukal bych si na čelo.

Jenže Ebažgové na stromech žijí.

Jitka zaparkovala gežůr na velice tlusté větvi u vchodu do stromového bungalovu, odkud nás uvítal jeden Ebažgu, ještě než jsme vystoupili a obrátili se k němu. Ano, vypadal skoro jako opice, něco mezi gorilou, šimpanzem i orangutanem, prostě opice velikosti člověka. Nebyl oblečený, ale vzhledem k jeho kožíšku by ho oděv jen zbytečně přehříval. Důležité bylo, že znal Jitku a ona znala jeho.

„Buďte vítáni v mém doupěti!“ vítal nás.

Česky. Což jsem sice nečekal, ale nakonec to nebylo úplně nečekané. Zdejší obyvatelé se s pozemšťany stýkali několik staletí a za tu dobu se někteří mohli naučit česky, zvlášť když jsme měli podobné hlasové ústrojí. Tím lépe!

„Díky, Urrahu!“ odpověděla mu za nás Jitka. Takže mi bylo jasné, že se s ním už z dřívějška zná.

Vystoupil jsem opatrně až po ní. Na větvi jsem se necítil příliš jistý. Pod námi byla zelená propast kdovíjak hluboká, větev byla sice nahoře plochá, ale nebyl bych si jistý, jestli neuklouznu. Pád dolů by určitě nebyl příjemný.

„Nezajistíš lépe gežůr?“ navrhl jsem Jitce.

„Je zajištěný,“ ujistila mě. „Gežůry jsou zvyklé parkovat na stromech. Nestojí tu jen tak, ale tiskne se k větvi. Neshodí je ani vichr, ani zemětřesení.“

Dobře, když nespadne, nemusím se bát, pomyslel jsem si.

Následoval jsem podivnou dvojici do dveří »doupěte«. Jitka se hrnula hned za Ebažgem. Vchod neměl dveře, jen jakýsi závěs z korálků, či co to bylo. Jenže tak se mi to jen zdálo. Když jsem chtěl závěs před sebou odhrnout na stranu, projela mi ruka korálky. Podle všeho byl celý závěs jen hologram, prošel jsem jím skrz aniž bych cokoliv pocítil. No budiž, jiný kraj, jiný mrav...

Uvnitř nám hostitel nabídl čalouněná křesílka. Sedělo se v nich příjemně, poznal jsem materiál dušigde. Proč ne, ten jsme přece od Ebažgů převzali. Zřejmě se i v bungalovu na stromě dá bydlet v pohodlí!

Všiml jsem si obrázků zavěšených na dřevěných stěnách zdejší stromové rezidence. Byly krásně namalované a na jednom z nich jsem poznal Jitku. Vzpomněl jsem si, že Jitka měla na stěně svého pokojíku obrázky od spolužačky Mlufehu. A učitelka je od sebe rozsadila, když se při vyučování bavily a nesledovaly výklad. Vytušil jsem, že malířka Mlufehu nejspíš žije někde tady. A Jitka tu není na návštěvě ani zdaleka poprvé. Ano, tak to bude.

„Nepohrdneš pichifem, viď?“ obrátil se Ebažgu dobrácky na Jitku, ještě si ani nesedla. „A co mám nabídnout bratrovi?“

„Totéž,“ rozhodla za mě Jitka. Stejně jsem nevěděl, oč jde. Potěšilo mě, že mě označil za jejího bratra. Naše úmluva se tedy dostala až sem? Jitka už ji zřejmě Ebažgovi sdělila. Telepatka!

„Můžeme začít jednat,“ začal Ebažgu.

„Nejprve vás musím seznámit,“ skočila mu do řeči Jitka. „O mém novém bratru jsem ti už říkala, to je on,“ ukázala na mě.

„A tohle je Urrah, můj zdejší kamarád,“ ukázala pro změnu na opičího člověka. „A teď mě oba jistě omluvíte, musím nejprve pozdravit kamarády Urri a Mlufehu.“

„Už na tebe čekají,“ usmál se na ni Urrah. „Jděte se přivítat, počkáme tu na tebe, ale dlouho se tam nezdržujte!“ řekl Urrah.

Z dalších dveří vykoukly dvě zrzavé opičí hlavičky. Tohle jsou její zdejší kamarádi? A jedna z těch zrzavých hlaviček je ta excelentní malá malířka? Nakonec – proč ne? Jen ať se jde s nimi kamarádit! Počkáme na ni a zatím si řekneme pár slov s Urrahem. Umí česky, nepotřebuji ani tlumočníka.

„Tak čau!“ mávla rukou a rychle odběhla za kamarády.

„No jo, mládež!“ vzdychl si Urrah.

Úplně lidsky...

„Napijte se u nás!“ pobídl mě zatím Urrah.

Ukázalo se, že pichif je nakyslá šťáva nějakého zdejšího plodu, zředěná čistou vodou. Taková zdejší limonáda. Podávala se v zelených nádobkách, očividně dlabaných z jiného, sladkého lesního plodu, který se dal po vypití šťávy sníst.

„Můžeme tedy přejít k věci,“ navrhl Urrah a zvážněl.

„Nepočkáme na Jitku?“ pokrčil jsem rameny.

„Taky se to dozví,“ řekl Urrah. „Ale zajímalo by mě mínění někoho dospělého. Už jsem o tom jednal se Stanislavem, ale jak vy říkáte, víc hlav víc ví...“

„Tak prosím,“ vybídl jsem ho.

„Chceme se vyznat ve vaší společnosti,“ řekl Urrah. „Už se o to snažíme dlouho, ale zdá se nám, že čím víc se snažíme vás pochopit, tím jsme od skutečného pochopení vzdálenější.“

„Asi to nebude tak snadné,“ souhlasil jsem opatrně.

„Prozradím vám jednu dosud utajovanou skutečnost,“ řekl Urrah spiklenecky. „Už dlouho vaši společnost studujeme pomocí našich vyzvědačů, inteligentních ptáků »kibrihů«. Mají výhodu, že si jich lidé na Zemi nevšímají, takže se k vám mohou přiblížit nepozorovaně. »Kibrihové« se podobají vašim vranám a dají se za ně lehce zaměnit, přičemž rozumí lidské řeči a všechno dokáží reprodukovat. Zejména v létě nám přinášejí cenné poznatky, když se lidé scházejí více venku.“

To jsem si dovedl představit. Pták v koruně stromu poblíž hospodské předzahrádky vyslechne za večer tolik řečí, že je pak mohou celý týden dešifrovat. Otázkou zůstane, jaký význam mají hospodské řeči a nakolik jsou opravdu vypovídající o naší společnosti.

Na tuto otázku ale Ebažgu zřejmě narazili také, takže Urrah byl k významu těchto řečí zdravě skeptický. Tím víc ho zajímalo, co se mezi námi lidmi odehrává.

Jenže mi nezbylo nic jiného než ho zklamat. Víme přece, že nejdůležitější tajné dohody jednoho procenta našich nejbohatších se odehrávají opravdu tajně a nedozví se o nich nikdo, kdo nepatří do jejich bratrstva. Takže se to nedozví ani ode mne, protože ani já do bratrstva nepatřím a nejsem tedy dostatečně informován.

A nepomohou jim ani inteligentní ptáci, protože nejtajnější dohody se odehrávají v takové izolaci, že se k nim nepřiblíží ani myš, natož nějací ptáci, byť sebevíc inteligentní. Samozřejmě mu řeknu všechno, co sám vím. Jako bývalý specialista na počítače vím ledacos. Ale skutečně utajované informace neznám.

„I nám by mnohdy takové informace pomohly,“ řekl jsem.

Urrah se nad tím zamyslel.

„Přesto bys nám mohl pomoci,“ prohlásil. „Máme totiž – právě kvůli vám – ještě nenápadnější vyzvědače. Bohužel nejsou inteligentní, zato umožňují řízení na dálku. Potřebujeme k nim někoho, kdo by je řídil a propůjčil jim svoji inteligenci. Chcete-li nám pomoci, naučíme vás s nimi zacházet. Chtěli jsme do toho zapojit především Jitku, ale můžeš nám pomoci i ty. Chceš?“

„Samotného mě to zajímá,“ přikývl jsem. „Jsem váš.“

„Dobrá, poletíme do našeho výzkumného střediska,“ vstal Urrah a pokynul mi k východu z bungalovu. „Vezmeme s sebou samozřejmě i Jitku. Je velice šikovná a ve věcech týkajících se telepatie je z vás lidí nejcitlivější.“

Zavolal jsem Jitku a když vyhlédla ze dveří do sousední místnosti, řekl jsem jí, že s námi poletí do výzkumného střediska.

„Juj, tam jsem vždycky chtěla!“ nadskočila.

Rychle se rozloučila s opičími kamarády a všichni tři jsme vyšli na širokou větev před bungalov.

Tam jsme nasedli do našeho gežůru, přičemž Urrah zaujal místo vpředu a Jitce nezbylo než si trochu roztáhnout gežůr, aby mohla nasednout dozadu. Naštěstí to bylo docela snadné, gežůr se prodloužil jako kdyby byl z gumy.

Zdá se, že to bude zajímavé!

Errata:

14.08.2021 19:54