Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tajné desky Ebažgů

Výzkumné středisko Ebažgů se přece jen více podobalo našim pozemským budovám. Bylo sice ještě »skleněnější« než naše moderní skleněné stavby, mělo na rozdíl od nich nádherně zaoblené všechny hrany a rohy, ale působilo známějším dojmem. Přistáli jsme nedaleko vchodu na »parkovišti«, kde už se tísnilo několik desítek jiných gežůrů, tak podobných našemu, že mezi ně zapadlo jako ovečka do stáda.

„Doufám, že si to naše poznáme,“ vzdychl jsem si.

„Neboj!“ ujistila mě Jitka. „Stačí na ně telepaticky písknout a to naše přiletí samo až k nám.“

Spokojil jsem se tím a vešli jsme do budovy. Tam se kolem nás hned vyrojilo několik vědců, zvědavých ...inu, jako opice... my už zkrátka máme taková rčení...

Zavedli nás do pracovny, kde se nám od té chvíle věnovali.

„Začneme telepatií,“ řekl mi na úvod Urrah.

Telepatie vyžaduje menší úpravu, bez ní to prostě nejde. Ale ta úprava je nepatrná a provádí se bez narkózy. Nevypadá to ani drasticky. Je třeba spolknout malé vajíčko, takové bílé zrnko rýže, ze kterého se v žaludku vylíhne dlouhý tenký červík, který se sám protáhne do vhodné cévy a pak pluje v krvi, dokud se nedostane do mozku, kde se rozvětví a přesně se spojí s uzlovými body. Tím umožní dálkové mentální propojení s jinými lidmi, pokud mají v hlavě stejného červíčka. A nejen s lidmi!

Vypadá to trochu drsně, ale skutečnost je jednodušší. Prostě spolknete bílé vajíčko a zhruba po hodině zjistíte, že máte v hlavě vysílačku schopnou spojit vás s jinými lidmi, takže se od té chvíle můžete mezi sebou bavit telepaticky. Jitka už tuhle možnost měla delší dobu, takže se k ní jen připojím. Ale Jitka využívala telepatii i k jiným, často hodně odtažitým účelům.

Maně jsem si vzpomněl, jak mi v našem domě po Jitčiných rodičích chyběly vypínače a jiné ovladače. Pravda, když jsem za šera vkročil do domu, osvětlení se rozsvítilo automaticky – ovšem jen když spolu se mnou vešla Jitka. Když jsem chtěl zatemnit okna, stačilo na ně zaťukat, ale Jitka k nim vůbec nepotřebovala přistoupit. A na sporáku ignorovala ovládací knoflíky, i když tam pochopitelně byly. I na gežůr jí stačilo telepaticky písknout.

Teď se tyto možnosti konečně otevřely i pro mne. Bohužel mezi mnou a Jitkou byl značný rozdíl. Jitčina telepatie dosáhla přes celý kontinent, moje sotva na kilometr. Urrah mě utěšoval, že se to dá časem rozcvičit, málokdo dosáhne jen do sta kilometrů, ale Jitka byla prostě fenomén.

Navíc jsme dostali »pipugódy«, zvířátka vzdáleně podobná pozemským veverkám, jenže s fenomenální pamětí. Připojují se k lidské telepatii, zapamatují si všechno co vnímáte a na požádání to kdykoliv později reprodukují. Jitka je znala, nazývala je česky »pamětníčci« a nadskakovala štěstím, že bude mít svůj. Litovala jen, že jsou zakázaní ve škole, zejména při zkoušení. Ten zákaz je však pochopitelný a oprávněný. Pamětníčci by si asi pamatovali školní látku bezchybně, ale paměť žáků by zůstala dutá.

Pamětníčci se od našich veverek liší i mimořádnou leností. Zatímco hbitá pozemská zvířátka pořád někde šmejdí, pamětníčci většinu dne proleží a zdánlivě spí. Jenže to je jen zdání. Připojují se i se zavřenýma očima a zaznamenávají všechno co jejich pán vnímá. Telepatie pamětníčků sice dosáhne sotva do dvaceti metrů, ale to stačí, aby mohli nenápadně ležet ve svém pelíšku někde v bytě. Na cesty se nosí buď ve větší kapse, nebo se jejich pelíšek zavěsí popruhem na krk.

V našem případě jsou ovšem pamětníčci důležití. Cokoliv objevíme, musíme bezchybně zaznamenat. Nerozhoduje, kolik toho utkví v hlavách nám lidem, případný rozbor musí být úplný a přesný. Pamětníčci to zajistí.

Když se Urrah přesvědčil, že nás pamětníčci přijali za své »pány« a že mohou zaznamenávat naši telepatii, odvedl nás do Velkého Sněmu. Sídlil ve stejné budově jako Výzkumné středisko Ebažgů, jen v jiném místě, a významem i funkcí se zhruba rovnal pozemským Parlamentům. Čekali už jen na nás a dnešní zasedání nám plně věnovali. Dozvěděl jsem se, že se zdejší Sněm schází vždy jen příležitostně, když vyvstane potřeba něco řešit společně. Stabilní společnost je charakteristická tím, že těchto příležitostí je poskrovnu. Zákony zde platí tisíce let beze změn a mimořádných událostí, jak říkáme menším i větším katastrofám, není mnoho. To, že zasedali jen kvůli nám, jsem chápal jako obrovskou poctu. Překvapilo mě, že se hodlají zabývat poměry na Zemi. Ale bylo to pochopitelné. Vlastních problémů mají málo a když se přece jen najde něco, co nejde vyřešit banální cestou, svolají se jako kdyby šlo o živelnou katastrofu velkého rozměru.

Kdo ví? Možná se jim poměry na Zemi zdají jako živelná katastrofa velkého rozměru. Ani bych se tomu nedivil...

A protože čekali už jen na nás, zahájili jednání, jen co nás dva usadili k jednomu konci dlouhého stolu. Místo pro nás měli už dlouho připravené.

Jednání zahájil Ebažgu Byzamke, byl totiž právě něco jako předseda Sněmu. Jen nás ale oficiálně přivítal a pak předal slovo Ebažgovi jménem Žláketnal, jehož oborem byla historie Ebažgů, aby nás seznámili se stanovisky historiků, které zde zastupoval.

Ukázalo se, že to bude mít význam hlavně pro nás...

„Náš postoj k lidem Země je podle našeho názoru důležitý nejen po stránce »katórtomů«,“ začal Žláketnal. „Není spor o tom, že se lidem Země hodí a že se s nimi naučí zacházet. Problémem je, že musíme trvat na omezení jejich užití na mezisvět Saxamur a nesmíme dovolit jejich uvolnění pro celý svět Země. Většina katórtomů je zneužitelná proti lidem a nepochybujeme o tom, že by jejich rozšíření přineslo místo obecného pokroku spíš zkázu.

Dlouho jsme doufali, že lidem Země postačí pouhé setkání s námi. Naše společnost jim přece musí připadat lepší než jejich, měla by se stát i jejich cílem. Jenže ani dnes nejsou k tomuto cíli o nic blíž než na začátku. Ukazuje se, že cíl sám o sobě nestačí. Musíme k němu přidat i znalost cesty, jakou ho dosáhnout.

Ukázalo se, že se musíme vrátit v dějinách našeho světa do pravěku, kdy jsme i my byli současným lidem Země blíž. Náhoda nám přála. Nedávno jsme objevili staré záznamy, týkající se předsoučasné doby, to znamená před pětadvaceti tisíci lety. Jsou to tak staré záznamy, že nejsou dnešními prostředky zobrazitelné. Donutilo nás to vrátit se ke starým způsobům zobrazování, které jsme naštěstí měli zdokumentované a podařilo se nám je oživit.“

Skoro jsem nadskočil. Ebažgové se vrátili o pětadvacet tisíc let – to byli na Zemi Neandertálci a o nějakých dokumentech z té doby nemůže být ani řeč. Dnes občas postáváme v obdivu před neumělými kresbami jeskynních lidí, na nichž se dají rozpoznat zvířata tehdejší doby, ale nikdo z našich vědců se neodváží říkat tomu dokument, chybí tomu to podstatné – sdělení. To se nachází teprve v pozdějších památkách, jako je klínové písmo, hieroglyfy, případně ještě novější.

Za nejstarší psaný dokument lidstva se považuje sdělení na hliněné destičce, uchované z doby Sumerů. Zní:

Ano, sdělení v tom je. Ale příliš strohé. Dalo by se říci, je to pouhá karikatura skutečného sdělení. Ebažgové mají dokumenty staré pětadvacet tisíc let a jak se zdá, je v nich víc informací než jen pár banalit. Zdá se, že se necháme hodně překvapit!

„Nebudu to dlouho protahovat,“ řekl Žláketnal. „Dokument z té doby obsahuje poměrně podrobný popis toho, jak se tenkrát podařilo sjednotit všechny kmeny našich prapředků. Je v tom ale strohé varování. Naši předkové ten dokument prohlásili za tajný. Znamená to, že nebyl určený široké veřejnosti, ale úzké skupině vědců a těch, kdo s jejich pomocí prosadili trvalé ukončení sporů. A musíme přiznat, že toho dosáhli i metodami, které by se nám dnes zdály naprosto nepřijatelné.“

Podíval jsem se po celém shromáždění, ale zdálo se mi, že jsou všichni napnutější než já. A napadlo mě, že ani dnes není ten dokument určený široké veřejnosti, ale jen současné užší skupině.

„Naši předkové pověřili tuto poměrně úzkou skupinu vědců opatrováním tohoto tajemství,“ pokračoval Žláketnal. „Zavázali ji těžkými přísahami neprozradit širší veřejnosti nic z toho, co sami věděli a uchovat toto tajemství výhradně pro případ, že by se nám situace opět vymkla z rukou. Uvědomte si, prosím, že v tehdejší době nebyli Ebažgové ještě úplně jednotní v názorech. Přežívaly mezi nimi zbytky těch, kdo sporů mezi kmeny zneužívali ve svůj prospěch a ke škodě většiny ostatních. Těm se informace nesměly dostat do rukou za žádnou cenu. Proto se strážci tohoto tajemství dohodli okamžitě zbavit života každého, kdo je třeba náznakem prozradí. A skutečně v nejbližších třech stoletích zaznamenali pár desítek a snad i stovek případů, kdy tuto dohodu uplatnili a toho, kdo tajemství prozradil, skutečně bez milosti zbavili života.“

Aj, to bylo drsné, napadlo mě. Tajemství, jejichž prozrazení se trestá smrtí! To se nedá srovnávat s neumělými kresbami zvěře na zdech jeskyní!

Žláketnal však ještě neskončil. Jen se na okamžik zastavil, aby přelétl očima napjaté shromáždění, ale pak pokračoval dál.

„V průběhu uplynulé doby se však na toto tajemství začalo zapomínat. Tajná společnost strážců je udržovala skoro deset tisíc let. Po celou tu dobu je předávala dál. Udržovalo ji už jen přísloví »Kdo své chyby zapomene, dvakrát si je zopakuje.«. Jenže před patnácti tisíci lety se užší sněm strážců rozhodl tuto organizaci zrušit úplně. Důvody k tomu byly zřejmé. Za deset tisíc let se ani jednou nestalo, že by bylo nutné tajemství oživit. Ebažgové si již zvykli na život v klidu a pohodě. Rušitelů bylo méně a méně, až vymizeli úplně. Jejich potomci již neviděli rozumný důvod snažit se vrátit staré časy rozkolu a časem se spokojili s novým životem.

Tajná společnost strážců tajemství se tedy rozhodla, že se rozpustí. Ale protože všichni uznávali přísloví, že zapomenout na chyby znamená opakovat je, udělali opatření, aby jejich tajemství nezapadlo. Sepsali pečlivě všechno co o věci věděli, zašifrovali to a uložili v tajných deskách do základů pomníku Sjednocení Světa Ebažgu. Tam tyto desky přečkaly dalších patnáct tisíc let.

Nedávno jsme do našeho světového informačního systému zadali komplikovaný dotaz, jakou cestou jsme dosáhli současného stavu a proč to lidé na Zemi nedokázali. Odpovědi jsme v prvním okamžiku nerozuměli, posílala nás totiž pod pomník Sjednocení, ale pak jsme tam použili hloubkovou sondu, která nás dovedla do úkrytu Tajných desek. Zbývalo rozšifrovat staré záznamy, které se dnes už nedaly běžně přečíst, ale to se nám podařilo a tajemství leželo před námi. Jenže při jeho dešifrování jsme pochopili, proč je naši prapředkové udržovali v tajnosti i za cenu obětí. Ani dnes by nebylo rozumné zpřístupnit je veřejnosti, tím méně na Zemi, která je v podobné situaci, jako byl náš svět tehdy. Domníváme se dokonce, že by nebylo správné zveřejnit ani to, že na Ebažgu byl kdysi podobný rozkol, jako na Zemi.“

Přihlásil jsem se s poznámkou – a protože mě Žláketnal po celou dobu sledoval, ihned mi dal slovo.

„Řekl bych, že pokud to tajemství nikomu nepomůže, bylo by asi lepší, kdyby je vaši předkové prostě zapomněli, smazali na věky a neukládali je,“ řekl jsem. „Tím, že je uschovali, dali přece i vám najevo, že by se mohlo někdy v budoucnu použít.“

„Ano, to je přece logické,“ pokrčil rameny Žláketnal. „Ale nijak to nesnižuje nutnost nezveřejňovat je všem. My, co jsme se s tím tajemstvím seznámili, jsme se proto rozhodli prozradit je pouze tak úzkému okruhu, jaký tvořili naši tehdejší strážci.“

Slova se ihned ujal dosavadní mluvčí Sněmu Byzamke.

„Prohlašujeme,“ řekl slavnostně, „S tajemstvím seznámíme ve světě Ebažgu pouze nejnutnější okruh našich lidí – a to právě tento Sněm, který se o něm právě teď dozvěděl. Ale aby to mělo smysl, musíme s ním seznámit i nejnutnější okruh lidí na Zemi. Dva naši hosté Jindřich a Jitka, už o existenci tohoto tajemství vědí. Ale musíme je tady na tom místě zavázat nejtěžší přísahou, že je nebudou na Zemi svévolně šířit. Tak závažnou přísahou, jakou žádali naši předkové, kteří za jeho prozrazení brali provinilcům život. Je někdo proti tomu návrhu?“

Tak tohle už je opravdu na ostří nože, pomyslel jsem si. Ale upřímně řečeno, důvody tak tvrdého postupu jsem chápal. Proto jsem zůstal zticha a nehlásil jsem se.

Místo mě se ale přihlásila Jitka. To jsem vážně nečekal.

„Smím k tomu něco říct?“ zeptala se shromáždění.

Tedy, nečekal jsem, že budou brát tak malou holku vážně, ale byli jsme tady hosté a snad proto jí Byzamke dal slovo.

„Četla jsem někde na Zemi nepříliš dlouhý článek, týkající se vojenského tajemství,“ začala – podle mě oklikou. „Američtí piloti se ptali, co mají dělat, kdyby padli do zajetí jedné obzvlášť kruté skupiny nepřátel. A víte, co jim nadřízený řekl? »Prozraďte jim všechno, co víte, oni to z vás beztak vymlátí. Skazky o tom, že hrdinové odolávají mučení a nic neprozradí, jsou pouhé babské povídačky. Mučením se dá z každého člověka vytáhnout všechno. Je proto naší starostí, aby jim nepadl do rukou někdo, kdo ví něco opravdu důležitého.« A také, když posílali do první linie někoho, kdo znal nějaké opravdu důležité tajemství, dávali mu ochránce. Jednak aby ho chránil, ale aby ho zabil, kdyby mu hrozilo zajetí⁶.“

Sakra, uvědomil jsem si, v tom má pravdu, ale ať mi někdo vysvětlí, jak se to dozvěděla, když celý život prožila v Saxamuru?

Ebažgové však vůbec nekoumali nad tím, jak se to mohla dozvědět, ale začali uvažovat nad obsahem její poznámky. Podle mého mínění byla totiž opravdu vážná.

„Připomínka našeho hosta Jitky svědčí o další podobnosti dnešního stavu na Zemi s předsoučasnou podobou Ebažgu,“ řekl Žláketnal. „V popisu tehdejšího stavu byla už tenkrát vyřešená.“

„To by mě docela zajímalo,“ řekl Urrah, který také patřil mezi členy Sněmu a seděl vedle nás.

„Poslední překážkou mohla být odlišnost lidí Země od nás,“ řekl Žláketnal. „Zjistili jsme ale, že i na Zemi jsou podobné jevy, takže se dá použít zcela shodné řešení.“

„Tak už nás nenapínej!“ požádal Žláketnala Urrah. „Co jste našli v těch dokumentech?“

„Nejprve to jednodušší,“ řekl Žláketnal. „Jak zajistit, aby člověk neprozradil tajemství na mučení. Nevím, kdo jste někdy viděl některou velkou šelmu při lovu, na Zemi to bývají například lvi. U nás to byli »nakaírové«, ale dnes žijí jen v rezervacích, kde si sami neloví. Na Zemi se to dá pozorovat dodnes. Když takový lev dožene antilopu a strhne ji prackou, antilopa, místo aby se marně a zbytečně bránila, prostě ztuhne a nechá se bez odporu roztrhat. Je to tím, že všichni živočichové mají v těle látku, která jim umožní mobilizovat všechny zbývající síly na svou záchranu. V případě nebezpečí se tato látka vyplaví do krve a dovoluje až nepřirozené výkony.“

Adrenalin, došlo mi. Tak je to na Zemi a zřejmě i u Ebažgů.

„Jenže když dojde k nejvyššímu nasycení krve touto látkou a ta není zužitkována k extrémním fyzickým výkonům, způsobí naopak přehlcení, které vede ke strnulosti. U nás Ebažgů se pak stává, že můžeme »zemřít leknutím«, když extrémní úlek způsobí vyplavení té látky. Nenásleduje-li odpovídající fyzická reakce, například útěk, dojde k zástavě srdce a tím ke smrti. Výhodou je, pokud se tomu ovšem dá říkat výhoda, že jedinec v té chvíli necítí bolest, což platí například u té antilopy trhané lvem.“

„Takové případy se popisují i na Zemi,“ potvrdil jsem.

„Přišli jsme na to, jak se dá tento jev vyvolat cíleně,“ nedal se Žláketnal zastavit. „V takových případech se dá úlek vyvolat se zpětnou vazbou, která způsobí právě uvedený jev. Na Ebažgu tato reakce způsobovala rychlou a bezbolestnou smrt toho, kdo upadl do bezvýchodné situace a jeho nepřátelé přikročili k výslechu za použití mučení. Prostě jim zemřel pod rukama. U nepřátel to vždy vyvolalo tak nenávistnou reakci, že mrtvé tělo ve vzteku roztrhali, ale nikdy si tím nepomohli. Na Zemi tomu bývá podobně a občas k tomu dochází i spontánně. Katy vždycky rozvzteklí, když jim oběť vyklouzne tímto způsobem.“

To si dovedu představit, pomyslel jsem si. A ono se to stává i dnes. Na internetu dodnes kolují videa poprav islámského státu, kdy »bojovníci« podřezávají své oběti – a ty se vůbec nebrání, jen ztuhnou a dají se podřezat jako ovce. Jenže islámisté jsou natolik otrlí, že jednají naprosto bez citu, ani vztek se jich nedotkne. I když pak budou stokrát denně bít hlavou o zem a jako kolovrátek opakovat, jaký je jejich Alláh »slitovný«, svými činy dokazují pravý opak.

„Zdá se nám trochu paradoxní dar umožnit našim přátelům úmyslně zemřít,“ řekl skepticky Urrah.

„Jenže v situaci, jakou popisuje náš host Jitka, může být i bezbolestná euthanasie darem,“ nesouhlasil Žláketnal.

„Teď jde o to, jestli to tajemství Tajných Desek ospravedlní i tak vysokou oběť,“ doplnil jsem oba.

„O tom nepochybujte,“ ujistil nás všechny Žláketnal.

Tajemství Tajných Desek Ebažgů vyžadovalo znát telepatii, ale tu jsme měli oba. A když jsem si pak všechno v hlavě přebral, napadlo mě, že znalost tajemství téměř vylučuje nutnost použít »sebe-euthanasii«. Padnout do rukou nepřátel je téměř nemožné, ale i kdyby k tomu došlo, například při omráčení, bez telepatie to nedává smysl a telepatii nám lidem dávali Ebažgové. U dávných Ebažgů bylo snad možné odevzdat tajemství nepříteli dobrovolně a tehdejší Ebažgové to vždy trestali smrtí zrádců, ale na Zemi je to v rukou nepřátel nepoužitelné.

Dali nám ještě možnost od jejich nabídky čestně odstoupit, ale ani Jitka a tím méně já jsme necouvli. Následoval trénink řízení nově získaných darů...

„A máme pro vás ještě jeden »dárek«,“ řekl Žláketnal, když trénink Tajemství Tajných Desek Ebažgů skončil.

„Oč jde?“ zeptal jsem se.

„Odblokujeme vám další Skály,“ řekl Žláketnal. „Saxamur je se Zemí propojen více než dvěma Skalami. A ty odblokované se vám budou hodit, umožní vám spojení s dalšími pevninami.“

„Kde to je na Zemi?“ zajímal jsem se.

„Podle vašich názvů jsou dvě v Americe a jedna v Africe,“ řekl Byzamke. „Jsou ale v nehostinných krajích, zablokovali jsme je, protože nepříznivě ovlivňovaly klima Saxamuru. Africké Skály jsou na jižním cípu Afriky, jihoamerická je u Magellanova průlivu v Chile a severoamerická v provincii Québec v Kanadě. Ze všech tří se táhl do Saxamuru studený vzduch, po jejich uzavření se brzy ustálilo příjemnější podnebí. Nebylo to s nimi k vydržení, pořád jen sníh a led...“

„Skály v Kanadě využijeme,“ řekl jsem rychle. „Nemusíme je přece ponechávat otevřené, stačí, když nám umožní obejít cestu přes Atlantik. Krátké otevření snad tolik vadit nebude.“

„Dostali jste dary, které vám umožní zopakovat naši cestu,“ řekl Žláketnal. „Ale musíte s nimi zacházet opatrně. Nesmí se za žádnou cenu dostat do rukou lidem nehodným. Kdyby se to stalo, odebereme vám je a nikdy víc od nás nic nedostanete. Dobře si tedy rozmyslete, koho z lidí do tajemství zasvětíte. Ne každý je toho hoden.“

„Chcete-li od nás slib, máte jej,“ řekl jsem.

„K tomu vám přejeme aspoň trochu štěstí,“ dodal Urrah.

------------------------ Poznámky:

  6 Kód Navajo.

Errata:

14.08.2021 19:54