Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

První ostrá akce

Pomnožení bakterií na použitém nádobí v restauraci prošlo nadobyčej rychle. Neviditelný obláček vletěl do koše krátce poté, co tam dvě studentky odnesly své nedojedené šlehačkové zákusky a čištění skončilo dříve než tam přišel s nádobím další zákazník.

Zdržel jsem bakterie ještě pár vteřin – přece tam nenechám výživné zbytky grilovaného kuřete – ale pak jsem vyletěl dveřmi na ulici a rozhlédl se kolem.

Od začátku mi vadilo, že nevidím barvy. Svět byl jednotně šedý, rozdíly byly jen v odstínech šedi, ale ty se měnily podle úhlu, z něhož jsem se na danou plošku díval. Nerozpoznal jsem ani černou od bílé, všechny plakáty měly pro mě jednotnou barvu neutrální šedé. Tady si asi nic nepřečtu!

Ulicí procházelo několik desítek lidí, řekl bych »nic moc«. Musel jsem proletět několik dalších ulic, než jsem se vymotal ze zdejší čtvrti. Snažil jsem se držet směr k velkým mrakodrapům, jedině tam jsem mohl narazit na lidi, kteří by mě zajímali.

Neviditelné bakterie mohly letět rychleji než chůze člověka, ale pomaleji než ptáci. I to bylo s podivem. Běžné bakterie jsou pasivní a samy aktivně nelétají. Těm mým dodávala netušené možnosti jejich »kolektivní podpora«.

Konečně jsem narazil na první banku! Plastická písmena byla dost kontrastní, vletět dovnitř byla věc okamžiku, roj bakterií se protáhl i nepatrnými mezírkami kolem pohyblivých vstupních dveří, nemusel jsem čekat, až jimi někdo půjde, aby mě pustil dál. Ocitl jsem se ve velké hale rozdělené na jednotlivé kóje – klienti potřebují aspoň zdání soukromí. Zamířil jsem k první kóji, kde bankovní úředník obsluhoval klienta – staršího pána v bezvadném obleku. Neodolal jsem a rojem jsem objal hlavu úředníka, abych se napojil na jeho myšlenky. Nezapomínal jsem, že tenhle člověk je v bance pouhým zaměstnancem a určitě za nic nemůže.

Úředník svému klientovi právě vysvětloval jemné odstíny několika různých půjček. Z toho bylo zřejmé, že klient se zajímá právě o půjčky, ale to mě vůbec nezajímalo. Oťukl jsem myšlenky úředníka, ale byl to zřejmě velice poctivý chlap, jednal s klientem na rovinu a neměl přitom žádné postranní úmysly. Ovšem, tihle zaměstnanci mají z každé transakce drobnou provizi, takže mají zájem uzavřít s klienty smlouvu, vyplatí se jim přemlouvat je, aby neváhali a využili služeb právě jejich banky, ale nic víc v tom není a nemá ani smysl víc hledat.

Výborné bylo, že jsem v té chvíli viděl očima úředníka. Na rozdíl od »vidění« rojem to bylo klasické barevné vidění a mohl jsem číst všechno, co viděl on sám.

Nejdůležitější pro mě ale bylo, že jsem se dozvěděl, kdo je šéfem právě tohoto úředníka a kde ho najdu. V prvním patře – dobrá, nechám toho dobrého muže být, ať dělá svou práci, půjdu se radši podívat do prvního patra na jeho nadřízeného.

Roj bakterií bohužel nemůže jezdit výtahem, neboť bakterie nedokáží stisknout tlačítko. Mohl bych nanejvýš využít toho, kdo tam právě směřuje, ale to je příliš nejistá sázka do loterie. Musím najít schody, nějaké tu přece musí být, třeba nouzové, požární...

Jenže úředník na přepážce jezdil za nadřízeným zásadně jen výtahem a o schodech možná ani nevěděl. Nevadí. Oblil jsem bakteriemi hlavu chlapa z ostrahy, ten by to vědět mohl.

Nezklamal mě. Bezpečáci mají přehled o kdejakém zákoutí, o schodech pochopitelně věděl. Brzy jsem našel správné dveře a když jsem prolnul škvírkami na druhou stranu, ocitl jsem se na nouzovém schodišti. Vinulo se nahoru i dolů, ale nezdržoval jsem se jednotlivými schody, vzal jsem to prostředkem rovnou vzhůru.

Štěstí mi přálo, objevil jsem i správné dveře s gravírovanou plastickou vizitkou, kterou jsem přečetl i pomocí bakterií, takže projít okrajovými škvírami a jdu dál.

Jak se dalo čekat, byl jsem v předpokoji, kde se s klienty domlouvá sekretářka. Seděla tam a pečlivě si lakovala nehty, bylo vidět, že nemá moc práce. Nezajímala mě ale. Nechal jsem ji být, jen jsem se zamýšlel protáhnout škvírami kolem dveří do šéfovy pracovny. Tady jsem ale poprvé narazil. Dveře šéfovy pracovny byly polstrované, aby pohlcovaly zvuky, a na okrajích měly navíc gumové těsnění, které místnosti hermeticky oddělovalo.

Troufnou si bakterie na gumu těsnění? Guma bývá odolná, budou s ní mít hodně práce. Ale včas mě napadla jiná možnost. Pod stropem byly mřížky centrální klimatizace. Poslal jsem tam výhonek svého obláčku a jeho prostřednictvím jsem se porozhlédl po spleti klimatizačních potrubí. A jak se dalo čekat, již sousední větev vedla do šéfovy pracovny. Odvolal jsem výhonek bakterií, který se neúspěšně snažil rozložit gumu těsnění, a protáhl jsem do pracovny šéfa celý obláček potrubím.

Právě s někým telefonoval, ale nevšiml by si mě ani kdyby se upřeně díval na mřížku, ze které jsem se vynořil. Slétl jsem až k němu a oblil jeho hlavu.

Nedělal jsem si iluze, že o něčem v bance rozhoduje. Měl na starosti jen úředníky na přepážkách, na které dohlížel podobně jako dráb hlídající na poli robotníky. Ale tento už věděl daleko víc než úředníci dole. Znal se dokonce se šéfem pobočky a věděl, jak se k němu dostat. Netrápil jsem ho proto, stáhl jsem se do potrubí klimatizace a zamířil k nejbližší odbočce, kde se centrální potrubí dělilo. Pochopil jsem, že cestování potrubím je pro mě výhodnější než chodbami a schodišti.

Tak jsem se konečně vlil do přepychové pracovny ředitele pobočky banky. Tady byl skutečný přepych, místnost obložená dřevem, na podlaze drahé koberce... nežije si pan ředitel špatně!

Mělo to jen jednu nevýhodu, chyběl tu pán tohoto přepychu.

Nezbylo mi než se opět potrubím přemístit do předpokoje k jeho sekretářce. Také neměla nic na práci a krátila si dlouhou chvíli prohlížením módních časopisů, ale z jejich myšlenek jsem se dozvěděl, že jsem tu ještě brzy. Šéf přijde až po obědě, musím na něho počkat.

To mi připomnělo, že už mám také hlad. Stáhl jsem se tedy s bakteriemi do potrubí klimatizace, kde jsem si našel klidnější místečko a »zaparkoval« je tam. Když se naskládaly hustě jedna vedle druhé, vytvořily placku hnědého slizu, nalepenou v jednom z rohů na stěně potrubí. Odtud mi je proud vzduchu neodfoukne. Mohl jsem se od nich psychicky odtrhnout, vylézt z »kazety« a skočit si do japonské restaurace v přízemí na něco k snědku.

Šéf banky mi neuteče.

Oběd jsem do sebe naházel, až jsem vzbudil nelibost svých spolustolovníků. Většinou to byli Japonci, pochopitelně jen ti se sem stahovali, pro ně byl i »kazetový« hostel. Jenže pro Japonce jídlo patří k jejich kultuře, musí se vychutnávat a naházet do sebe oběd jako lopatou je pro ně strašlivé barbarství. My Češi si z jídla svátost neděláme, hlavně aby ho bylo dost.

Potěšilo mě, že mě považovali za Američana. Pravda, ti se také s jídlem nepárají. A je to na nich vidět! Mezi japonskými studenty se mistři v zápasu sumo nevyskytují, všichni byli krásně štíhlí, kdežto mezi jejich americkými kolegy je už v tomto věku převaha »tlustoprdů«. Asi bych se nad tím měl zamyslet. Není dobré přebírat z každé kultury jen to ohavné! Chtěl jsem se však rychle vrátit, abych si opět dal do úst zubníčka – není nad pohodu v puse – zalehl v »kazetě«, zatáhl roletu, uvolnil »zaparkované« bakterie a podíval se na šéfa banky.

Přišel jsem však ještě brzy. Nedočkavě jsem se prosmýkl do předpokoje, ale jeho sekretářka ještě nejevila žádný nepokoj. Šéf přichází až touto dobou, žádná panika!

Právě když jsem »zpovídal« sekretářku, jak je to s příchody jejího šéfa (nikdy nepřišel před obědem), šéf se konečně přihasil. Nemusel jsem do jeho pracovny oklikou klimatizačním potrubím, vlétl jsem tam spolu s ním a než usedl do šéfovského křesla, oblil jsem nedočkavě jeho hlavu.

Tak se ukaž!

Jenže se ukázalo, že ani tento bankéř není pravým cílem mé cesty. Ani on není ničím větším než kolečkem mašinérie. Možná důležitým kolečkem, nicméně ani on nerozhoduje o ničem jiném než o taktice banky. O strategii rozhoduje někdo ještě vyšší. Ani ředitel banky není jejím majitelem, ale jakýmsi vyšším šafářem, drábem nad dráby. Kdyby zklamal, majitel banky ho bez mrknutí oka nahradí jiným. Ekonomů je ve Spojených státech nadbytek a kdo může, studuje ekonomii, i když v poslední době převažuje zájem o obskurnější obory, například politologie nebo gender.

Dozvěděl jsem se ale konečně něco důležitého. Skuteční majitelé bank se brzy sejdou na nejbližším setkání Mezinárodního měnového fondu, tentokrát v Evropě, v Bulharsku. Proč zrovna tam? Bulhaři žádné zasedání Mezinárodního měnového fondu až dosud nehostili a nefinancovali, ať si na to tedy zvykají.

Musel jsem to ihned referovat Jitce. Naštěstí jsem byl právě v klidu, Jitka také a telepatické spojení fungovalo. Oznámil jsem jí, že nejbližší setkání Mezinárodního měnového fondu se koná za dva měsíce v Bulharsku, měli bychom toho využít.

„Bez starosti, Jindro!“ odpověděla. „To stihneme! Posbírej, co si chceš přivézt zpátky, hlavně tam nenech kibriha, byl by tam nešťastný, ani bakterie, aby něco nevyvedly. Klíďo, beze spěchu se přesuň na hranice s Kanadou, vyzvednu si tě tam.“

Domluvili jsme si tedy, že se ještě předtím domluvíme, kde a jak mě najde, kdyby se mi nepodařilo dorazit přesně na místo, kde jsme se rozešli. Tím jsme přerušili telepatické spojení a měl jsem hned další úkol – posbírat všechno co tu mám a vrátit se na hranice s Kanadou.

Moc jsem si těch Spojených států neužil!

Ale aspoň něco jsem tu zjistil...

Noc jsem chtěl ještě strávit v »kazetovém hotelu« – když už jsem si nocleh zaplatil. Ráno se vydám zpátky na sever, ale teď mám ještě neplánované volno. Rozhodl jsem se proletět se nad městem. Mohl bych vylézt z kazety a projít se osobně pěšky, ale bakterie byly na přesun vhodnější. Byly rychlejší než kůň a nikdo si jich nevšímal. A kromě toho je nezastavily ani zavřené dveře, pokud nebyly skutečně hermetické. Mohl jsem se podívat i do zavřených obchodů, zejména večer, až obchodníci stáhnou rolety. I potom bude jistě otevřeno dost restaurací, barů a heren, jenže právě tyhle noční podniky mě moc nelákaly. Nejsem barový typ ani James Bond a v barech nevidím velkou zábavu.

Banka, ve které jsem začal, byla na okraji Manhattanu, tam začínaly ulice luxusu. Vymetl jsem pár obchodů, prohlédl jsem si výlohy obchodů se šperky, vplul jsem do obchodu s elektronikou, kde jsem obdivoval poslední novinky, které do Evropy přijdou až za pár měsíců a do Čech ještě později. Tady už je prodávali, ale nestály na ně fronty, lidé je spíš jen obhlíželi. Pochopitelně, kdo má doma televizor s obrazovkou přes metr, nebude hned šílet po televizoru s dvoumetrovou obrazovkou, jeho přístroj mu postačí do konce jeho životnosti, nebo do konce záruční doby, což je v mnoha případech totéž. Viděl jsem ale, že si pár zákazníků tyhle obří obrazovky kupuje – jistě budou s nimi spokojeni.

Prodávaly se ale i ledničky, automatické pračky a jiné zboží. V obchodech panoval čilý ruch. Ještě větší frmol byl v obchodě s kosmetikou – málo platné, dámy dávají přednost šminkám před elektronikou, starosti o technické věci přenechávají mužské části obyvatelstva, to gender aktivistky nezmění, i kdyby se přetrhly.

Čas od času jsem – čistě z cvičných důvodů – oblil hlavu člověka, který mě něčím zaujal. Byli to týpkové, kteří se od davu nějak výrazněji odlišovali. Zaujal mě černoch oblečený v hadrech, který si zaujatě prohlížel velkoplošné televizory, jako kdyby si je chtěl doopravdy koupit. Ale možná jsou jeho hadry jen kamufláž, která má zakrýt skutečnost. Mohl by to být naopak úspěšný ajťák, který si může ledacos dovolit, ale chodí v hadrech, aby se odlišil od svých kolegů. A zaujal mě tak, že jsem se rozhodl »podívat se mu do hlavy«, abych si svůj odhad potvrdil.

To jsem neměl dělat! Hned prvním pohledem jsem přišel o všechny iluze! Tenhle týpek si přišel obhlédnout obchod ne že by si chtěl něco koupit, ale obhlížel si místo, kde se chystal krást. A všechno bylo najednou úplně jinak. A co hůř, tenhle chlápek věděl, že dnes večer potáhne těmito ulicemi průvod, demonstrace, při které se jeho kámoši chystají rozbíjet výlohy, zapalovat auta a krást, kdekoliv padnou na něco cenného.

Tohle mě ovšem nabudilo. Tyhle týpky nezajímal bohulibý důvod demonstrace, zajímalo je jen, jak toho využijí pro sebe.

Vymetl jsem několik sousedních obchodů, prohlédl jsem si výlohy obchodů se šperky a všude jsem se zajímal o chlapy, kteří si – už podle hadrů, ve kterých byli navlečeni – očividně nemohli nic z toho dovolit normálně koupit. Bylo jich tu podezřele plno. Černých i bílých. Zdálo se, že se sem stáhli z daleka široka, aby si obhlédli pole svého večerního působení.

To by jim ale vážně nemělo projít!

Můj původní záměr jít večer brzy spát, abych byl na zítřek fit, vzal zasvé. Podívám se na tu demonstraci. Samozřejmě jen v podobě roje bakterií, kterým nebudou vadit obušky policistů ani slzný plyn. Osobně bych tam nešel, jako cizinec se mohu ocitnout v nějakém konfliktu a mohl bych tu přijít k modřinám jako slepý k houslím. Demonstrace bývají živnou půdou nejen pro rabující dav, ale i pro sadisty, kteří v nich vidí příležitost, jak si beztrestně zařádit. A je jim jedno, jestli si jako oběť vyberou policisty nebo rozjařené účastníky průvodu. Počítají s tím, že při větším mumraji je nikdo nestihne ztrestat. Ale když jsem pozoroval, jak si někteří předem pečlivě vybírají, kde a jak budou rabovat, vzkypělo ve mně odhodlání překazit jim to a případně je i na místě ztrestat. Určitě nečekají, co se proti nim tentokrát postaví. A měli by si to nadosmrti zapamatovat!

Prolétl jsem ulicí od jednoho konce k druhému, hledal jsem, kde se ta demonstrace schází, odkud vyjde. A skutečně jsem brzy objevil parčík, kde se scházel jakýsi dav. Někteří měli připravené transparenty, jiní jen vlastnoručně namalované desky s hesly. Nic jsem nedokázal přečíst – bakterie zobrazují všechny transparenty jako šedé desky – ale když jsem se podíval do myšlenek jedné dívenky, nesoucí v čele průvodu transparent, zjistil jsem, že to má být demonstrace proti policejnímu násilí. Přinejmenším ta dívka si to upřímně, ale naivně myslela – ale podle toho, jak se chystali rabovači, jsem soudil, že to bez násilí nebude, nemělo by to asi tu »správnou šťávu«. A jestli se násilně neprojeví policisté, mezi demonstranty jsou profíci, kteří bitky začnou. Objevil jsem mezi nimi několik halamů a při krátkém spojení s jejich myšlenkami jsem zjistil, že je to ještě horší, než jsem si dosud myslel.

Hoši, kteří se chystali vyvolat bitky s policisty, byli většinou členové různých »bezpečnostních služeb«, jenže některé »služby« jen nezakrytě vybíraly výpalné a kdo jim zaplatil, měl jen o málo větší šanci, že ho nevykradou a nevypálí. Co ale bylo ještě horší, organizátoři demonstrace si tyhle »ranaře« najali, aby způsobili co největší zmatek. Podle hesla »čím hůř, tím líp«.

V tomto světle se ovšem demonstrace »proti policejnímu násilí« jevila úplně jinak. Hlásat mírumilovnost a přitom útočit? Vždyť to připravovali od začátku! Proč by měli nedaleko od čela průvodu přichystané vozíky plné molotovových koktejlů, kdyby je už předem nechtěli použít? Začal jsem dokonce sympatizovat s policisty, kteří budou muset tuhle chátru pacifikovat! Jistě to nebudou mít snadné, když se tihle na ně tak tvrdě připravují!

A samozřejmě, vpředu musí jít »nevinné dívčiny«, hlasitě pištící, jak jsou strašně proti násilí, i když už tady na shromaždišti musely vidět ty připravené molotovovy koktejly. Tyhle »volavky« půjdou vpředu, aby bylo vidět, že jim jde o nenásilný protest. Co ale budou dělat, až kolem nich propukne peklo, chystané jejich spoluviníky? Nejspíš jim budou zezadu přinášet munici. Tohle shromáždění má »nenásilí« jako masku pro média, která budou občanům u televizorů hlásat klišé o policejní brutalitě...

Počkejte, mezuláni, tohle dopadne jinak než podle vašeho, i když tak skvěle předem připraveného scénáře!

Hledal jsem ještě v rychlosti policisty. Demonstrace byla předem ohlášená, měli by ji tedy očekávat. Objevil jsem v boční ulici policejní shromaždiště a sháněl jsem se po jejich velitelích. Mezi schopnosti bakterií je nejen myšlenky přečíst, ale také je vyvolávat. Podobá se to jakýmsi vidinám, ale kdo je na ně předem připravený, pro toho mohou mít stejný význam jako telefonní varování. Bohužel, zdejší policisté na to připravení nejsou, ale to mi nevadí, vidiny je mohou na ledacos upozornit.

Jenže když jsem oblil hlavu jednoho z velitelů, zjistil jsem, že je to ještě o další stupínek hůř, než jsem si do té chvíle myslel.

Policisté měli rozkaz nezasahovat a ustupovat davu všude, kde je napadnou. Neměli zasahovat ani proti násilníkům, ani proti rabujícím. Byli tu tedy jen kvůli dojmu, jak jsou připraveni, ale měli rozkaz nechat demonstranty řádit. Jako by byli od někoho navedení. A z hlavy jednoho vyššího policejního důstojníka jsem se ke svému údivu dozvěděl, že je tomu tak proto, aby se ukázala slabost Policie a síla demonstrantů. A tady už vedly nitky k jedné partaji, jejímž úmyslem bylo Policii co nejvíc diskreditovat. Měli vliv na policejní šéfy i na organizátory demonstrace. Tomu se už dá říkat komplot!

Jen počkejte, tohle si zaslouží trest! A hned na více stranách této spojené fronty! Demonstranti, rabovači, provokatéři, ranaři a jako třešnička na dortu zkorumpovaní šéfové Policie! A nemám čas zjišťovat, jak se na výsledku podepíší prodejná média! Budou mít na celkovém dojmu jistě lví podíl!

Skoro jsem se nemohl dočkat, až tahle povedená maškaráda vyrazí do ulic, aby sehrála před masmédii to pečlivě připravené divadlo. Dalo se odhadnout, komu to prospěje. Mnoho Američanů se upřímně strhne k odsouzení policejní brutality a někteří se jistě zařeknou, že budou raději volit opozici, která bude pochopitelně hlásat podporu demonstrantům v jejich »čistém nadšení« a proti současné vládní partaji.

I když jsou nejspíš co do pokrytectví obě stejné.

Když průvod konečně vyrazil, už se šeřilo. Než dorazí do míst s největší hustotou přepychových obchodů, bude tma a v ní tím víc vyniknou světelné efekty, zejména oheň z molotovových koktejlů a zapálených aut.

Jen na černých záleží!

Doprovázel jsem je v podobě neviditelného obláčku. Čekal jsem. Zde na začátku to byla přímo vzorná poklidná demonstrace, jakýkoliv zásah proti ní by byl nejen protiprávní, ale okamžitě by byl ze strany médií zneužitý.

O něčem svědčilo i to, že z ulice, kudy průvod postupoval, hbitě zmizeli chodci. Američané mají s těmi průvody zkušenosti, které obyčejným lidem velely prchat jim s cesty. Byla to asi draze vykoupená zkušenost oběťmi při minulých akcích tohoto druhu? Tak jako tak se ulice vyprázdnila již daleko před čelem průvodu. Demonstrace tak neměla naprosto žádný efekt co do »otevírání očí« obyčejných Američanů. Byla spočítaná výhradně na televizní efekty. Ti v pozadí dovedou mistrně hrát na televizní struny a dobře vědí, jak to mají komentovat!

A pak jsem zaslechl třesk skla.

Cílem útoku rabovačů byly první výlohy. Rozletěl jsem se tam, přesněji řečeno, nasměroval jsem tam svůj roj. Pozornost na sebe strhli chlápci, kteří bušili do skel výloh železnými tyčemi, zřejmě na tuto »práci« přinesenými. O pozornost naopak příliš nestáli další, kteří rozbitými skly vnikali do prodejny, kde si cpali do batohů zboží – kdo na co padl, nevybírali si.

Nevybíral jsem si ani já.

Vletěl jsem do prodejny a z roje vyrašila chapadla. Rabující chlapi najednou pustili batohy a obě ruce si tiskli na prázdné oční důlky. Bakterie dokáží poničit citlivé oči v rekordním čase řádově něco kolem vteřiny. Pak jsem chapadla stáhl a věnoval se dalším protagonistům tohoto absurdního divadla. V první řadě přišli o oči, kdo rabovali přímo v obchodě, v druhé řadě ti, kdo se vyžívali v mlácení do skel. Víc jsem se jimi nezabýval, neboť třesk rozbíjených výloh byl signál pro další party, čekající jen na to. Jak dav postupoval ulicí, přesouval se řinkot skla dál a dál, všude byli připravení další. Průvod si třesku skel nevšímal, nikoho nevaroval ani vyděšený a zoufalý křik oslepených, tápajících kolem sebe a narážejících do překážek. Z davu byla slyšet pokrytecká skandovaná hesla proti policejní brutalitě, i když policisté se zatím nemohli ani projevit.

Demonstrace kráčela dál. Z bočních uliček se k ní přidávaly černé postavy připravené vtrhnout do dalších obchodů. Pořád je nic nevarovalo, viděli jen snadný cíl. Jedni rozbíjeli výlohy, další vbíhali dovnitř. Ti uvnitř tam však naráželi na chapadla bakterií, která je zbavovala zraku, takže k vynášení kradeného zboží se už nedostali. Ti venku je následovali jen o krátkou dobu později, bral jsem je už jen jako mimochodem.

Konečně začala ta velkolepá organizace trochu skřípat.

Ti, kdo se od začátku zabývali rozbíjením skla, se podle domluvy měli postupně přesouvat s čelem demonstrace dál a dál. Jenže se nikam nepřesunuli, uvízli u prvních rozbitých výloh, kde se jim ihned věnovaly samaritánky, odlišené pro televizní kamery papírovými plakáty, přišpendlenými na tričkách. Neviděl jsem, co na nich bylo, jen jsem si to domýšlel, ale nemyslím, že bych to neuhodl, bylo to příliš průhledné. Teď se »zdravotnicím« naskytla nečekaná práce – oslepení mladíci. Laické dobrovolnice si s nimi pochopitelně nevěděly rady – s něčím takovým předem nepočítaly – a nezbylo jim než přivolat záchranky. Ty by se jim však mohly věnovat až se k nim davem dostanou a to nebylo snadné. Navíc vím, že si s oslepenými nebudou vědět rady ani profesionální lékaři. Poničení očí je nevratné a pro raubíře znamená rozsudek doživotní slepoty.

Málo platné, účastníci takové akce by měli nést následky. Je to kruté, ale i v tomto případě jsem se cítil v právu. Beztrestnost při těchto příležitostech dělá z lidí zloděje. Uvažoval jsem o tom, že těm lidem oslepím jen jedno oko, aby je to přinutilo nechat zlodějnu zlodějnou a vyhledat lékaře, jenže pak jsem si řekl, že by to asi nepomohlo. Tihle by nejprve dokončili krádež a až pak by – možná – šli za lékařem. Navíc by jim to nezabránilo pokračovat v tom i jen s jedním okem. Ba ne, účinné je jen úplné oslepení!

Oslepení jednoho oka jsem zvažoval i u většiny zbývajících účastníků demonstrace. Mohl bych věřit, že demonstrují z čistého úmyslu a z naivity, když předtím všichni věděli o připravovaných molotovových koktejlech?

Kriminálník vykreslený jako anděl! To snad ne!!

Ale tohle už jsem si rozmyslel. To by byl příliš těžký trest. Kromě toho by se to množství dalo lépe prohlásit za »neviňátka«. Když to postihne jen pravé grázly, budou to mít komentátoři těžší. I když jim nevadí popsat kriminálníky jako anděly, jak už víckrát dokázali.

Postižených bude i tak víc než dost!

Demonstrace se nezadržitelně přibližovala do míst, kde na ni čekala hradba policejních těžkooděnců. Měli předem nakázáno ustoupit, ale zatím působili odstrašujícím způsobem, i když jen na televizní diváky, kteří zřejmě čekali nějakou brutalitu. Účastníci demonstrace předem věděli o rozkazu policistům ustoupit ihned po prvním střetnutí, pochodovali bezstarostně dál za skandování protipolicejních hesel.

Nebýt zbabělého a nejspíš dohodnutého rozkazu, kterým policejní šéfové předem nařídili mančaftu ustoupit bez boje, bylo by to zajímavé střetnutí. Vpředu pořád kráčely největší naivky, nesoucí před sebou jako obrovskou zástěru jakýsi transparent, ale za nimi se připravovalo »tvrdé jádro« ozbrojené cihlami, tyčemi, kameny a předem přichystanými molotovovými koktejly.

V té chvíli jsem se na chvíli přestal věnovat rabující chátře a přesunul jsem se nad dav demonstrantů. Vyhlédl jsem si v něm dva chlapy s megafony, kteří určovali hesla a rytmus. Oběma jsem skoro současně zaútočil na oči – každému jen na levé. Za jejich tmavými brýlemi to nebylo znát, ale ti dva to nemohli ignorovat. Couvli a začali se shánět po lékaři. Pochodující dav ztratil vedení a ti vpředu se začali ohlížet, co se to tam vzadu děje.

Megafonů se zmocnili další. Některé jsem poznal, byli to ti, kdo věděli o dohodnuté spolupráci jak s rabující chátrou, tak na druhé straně se zkorumpovanou Policií. Nic mi nebránilo oslepit je napůl jako ty první. Od té chvíle, kdo se dotkl megafonu a chtěl dirigovat dav, skončil okamžitě jako jednooký.

To už jsem se odtud stáhl. Ještě chvíli jsem se »věnoval« rabujícím zlodějům, ale i těch rychle ubývalo.

Policejní těžkooděnci nemuseli zasahovat a demonstrace se víceméně pokojně rozešla. Co rozešla – rozprchla! Jako když střelíš do vrabců, na místě zůstali jen postižení. A až teď mohli policisté přivolat další složky záchranného systému.

Je ale otázka, co s tím kdo zmůže.

Lékařům nezbude nic jiného než konstatovat, že s tak těžce poškozenýma očima se nedá prakticky nic dělat, leda je nahradit skleněnými atrapami. Psychologové budou mít za úkol utěšovat poškozené, kterým sice nepomohou, ale aspoň si na nich vydělají zasloužený honorář a novináři získají zájem nových čtenářů při vymýšlení záhad, co mohlo tolik lidí v tak krátké době zbavit očí.

Doufal jsem, že aspoň někoho napadne, proč někteří přišli jen o jedno oko, zatímco většina přišla o oči obě. Řešení záhady bylo přitom jednoduché. Kdo raboval a používal násilí, přišel bez milosti o obě oči. Bude do konce života živořit slepý, odkázaný na milost sociálního systému, ti méně šťastnější jen na charitu.

Kdo má zničené jen jedno oko, provinil se organizováním toho nevydařeného divadelního představení. Mohlo by to být pro ně varování, kdyby si dokázali spojit vinu a trest. Je však možné, že se budou cítit nevinní a ukřivdění. To už ale není moje starost.

Já se teď pokusím usnout v kazetě zdejšího hotelu, podobné větší rakvi, a ráno, to se snad už všechno uklidní, zavolám kibriha a odjedu zpět na sever. Doufám, že tím mé působení tady končí.

A nepojedu stopem, koupím si normální lístek do vlaku.

Na to ještě mám.

Errata:

14.08.2021 19:54