Vítej, nový čtenáři Q-240727!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Institute for Misery and Famine

»Institut bídy a hladomoru« je nelichotivé přízvisko spolku zvaného Mezinárodní měnový fond⁹. Jeho činnost je oficiálně zaměřená k »pomoci zemím při udržování měnové stability«, ale nic není tak vzdálené tomu, co ve skutečnosti dělá.

Mezinárodní měnový fond je spolek vydřiduchů a lichvářů, kteří zemím v těžkostech půjčují na nekřesťanský úrok peníze, přičemž si navíc jako podmínku kladou povinnost zprivatizovat v této zemi všechno, co se dá, takže ji v podstatě ožebračí úplně.

Jediné rozumné rozhodnutí vlády zemí, které se ocitnou v nesnázích, je pomoc těch lichvářských hyen odmítnout i za cenu devalvace měny – způsobené škody budou podstatně menší. To si trouflo zatím jen málo zemí, ale ostatní byly v krátké době dočista vyždímané a všechno, co v nich za něco stálo, je po té »pomoci« v rukou soukromých nadnárodních společností.

A jedině o to těm hyenám přece jde!

Informace o tom, kde se bude konat další sjezd těch hyen, měla pro nás velkou cenu. Budou tam totiž pohromadě všechny špičky světového bankovnictví, které od minulosti do dnešní doby financovaly a financují všechny světové válečné konflikty, od drobných až po světové války. Jistěže tam dnes nesedí právě ti, kdo podporovali Hitlera, ale jejich potomci dokonale předvádějí úsloví, že jablko nepadne daleko od stromu.

Tam se potřebujeme dostat! Ale uvědomil jsem si hned, že na to dva stačit nebudeme. Budeme se muset svěřit dalším...

To se snadno řekne, ale komu? Probíral jsem v hlavě své pražské známé, ale při klíčové otázce, zda bych jim svěřil řízení roje bakterií, mi nezbylo než u všech couvnout. Přitom to nebyli špatní kamarádi. Bylo by mi potěšením vyrazit s nimi na vodu nebo na toulky přírodou, jako na kamarády jsem se na ně mohl spolehnout, když jsme byli odkázaní jeden na druhého, ale stačilo mi představit si je stát tváří v tvář demonstraci s transparentem »STOP POLICEJNÍ BRUTALITĚ!!!«, neseným mladými dívkami povykujícími hesla o lidských právech a současně podávajícími dopředu molotovovy koktejly se zapálenými doutnáky, co za pár vteřin způsobí těžké popáleniny několika policistům, už jsem si jejich spolehlivostí jistý nebyl. Někteří by se k demonstrantům přidali a šli by s nimi, vždyť jejich hesla jsou tak upřímná, krásná a vznešená! A kdybych se jim snažil vysvětlit, že ta krásná hesla maskují faleš a pokrytectví, postavili by se proti mně. A byl bych pro ně asi hnusný příznivec otrokářství, protože kdo je proti těm heslům, nemůže být nic jiného než vyvrhel!

A mé dosavadní kamarádky? U těch bych shořel jako papír, brát jim iluzi o čistých úmyslech demonstrantek. Vždyť skandují heslo »Zastavte domácí násilí!« Proboha, proč asi nechci zastavit domácí násilí? Asi jsem zvrhlík a mlátím doma chudinku ženu! Že žádnou nemám? To nevadí, hlavně na ní nechci zastavit násilí! A kdybych nějakou měl, jistě bych ji pětkrát denně mlátil!

Ani v lidech ze Saxamuru se pořádně nevyznám. Pár jich znám ze společných zájmů, pár od vidění. I ta Jitka se ve zdejších lidech vyzná lépe! Ale ani ta za ně nedá ruku do ohně.

Musíme to ale nějak vyřešit. Včera bylo pozdě!

A dnes už teprve není čas!

Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti...

I v Saxamuru jsem mohl od něčeho začít. Brzy jsem se totiž skamarádil s ředitelem školy Kubíkem. Zjistil jsem, že je to fajn chlap a že se nádherně shodneme. O »velkém světě« věděl hodně, studoval totiž v Praze na technice a pak si dal ještě v Pardubicích pedagogickou. Byl tedy zdejší odborník na vedení školy a přitom se vyznal v technice. Kromě naší, pozemské, měl za sebou osm kursů od Ebažgů, takže se trochu vyznal i v té jejich.

Když jsem za ním přišel po svém návratu z Ameriky, nejprv mi vynadal, že jsem nesplnil slib, že si nechám vysvětlit základy mimozemské techniky. Jenže když zjistil, že jsem spolu s Jitkou mezitím absolvoval kurs přímo u Ebažgů, vzal to vynadání zpět.

„Jo, to je něco jiného,“ řekl rozšafně. „Proč chodit nejprve ke kováříčkovi, když můžete hned ke kovářům...“

Pak jsem však bez obalu nakousl téma »vlivu bankéřů na války ve světě« a oba jsme ihned zvážněli.

„Ebažgové našli ve starých záznamech, čím se jim podařilo války definitivně ukončit,“ řekl jsem. „Co pomohlo jim, mohlo by pomoci i nám. A tak nám to dali...“

„Máš jistotu, že to pomůže?“ zeptal se mě nedůvěřivě.

„Jistotu nemám,“ řekl jsem. „Jistota je v tomto případě asi iluzorní, i kdyby to tvrdili sami Ebažgové. Vždyť i oni to chápou jen jako možnost! Ale měli bychom to aspoň zkusit.“

Pak jsme dlouho rozebírali nejprve moji akci v Americe a pak vliv Mezinárodního měnového fondu na dění ve světě.

„Ano, chápu, že zrovna Mezinárodní měnový fond nemohl vyvolat obě světové války,“ souhlasil jsem s jeho argumentem. „Tu organizaci založili po Druhé světové válce¹⁰, ale tady nejde o to, co mohla či nemohla zavinit, důležité je, že zahrnuje největší bankéře světa a právě ti jsou příčinou válek! Na zasedání budou pohromadě a toho můžeme využít.“

„Myslíš, že tam budou největší bankéři?“ pochyboval Standa. „Já bych řekl, že tam pošlou své nejšikovnější manažery, aby jim něco výhodného vyjednali.“

„Což je pro nás v podstatě totéž. Kdyby praví majitelé bank bez těch nejlepších manažerů nic nesvedli, nebyli by pro svět nebezpeční. Na tom zasedání budou právě ti nejnebezpečnější.“

„A co když to nepomůže?“

„Budeme dál hledat pravého viníka válek,“ řekl jsem.

Tak jsme se nakonec dohodli. Stanislav Kubík nám sežene další spolupachatele a my, to znamená já s Jitkou, je zaškolíme. A pak se začneme poohlížet, jak to provedeme.

Bude nás asi málo, ale vydáme za celou armádu.

Teď jde o to, zda to postačí...

Školení bylo poměrně krátké, nejdelší na tom bylo předtím pěstování červíků telepatie, zajišťované Ebažgy. Naši adepti ji už měli, stačilo naučit je jen to, co ještě neuměli – ovládat zvířata a na závěr i bakterie. Dříve než uběhla polovina času do zasedání, byli jsme připravení.

Standa nám mezitím obstaral dopravu a ubytování v jednom.

Tvrdil, že se na zasedání sjíždějí jako vosy na med různí anarchisté a antiglobalisté, aby – celkem zbytečně – protestovali. Zaměstnají tím ale jen pořádkové jednotky místní Policie, která je kvůli nim pochopitelně nevrlá na všechny, a široko daleko obsadí veškeré ubytovací kapacity¹¹.

Standa to vyřešil tím, že zakoupil středně velký samohybný karavan, vyhodil překážející motor, nahradil ho dvěma zdroji síly kefaži z gežůru a napojil na zdroj proudu bábuchót. Pak dal podle toho vzoru v Továrně vyrobit dva další. Do Bulharska pojedeme ve třech karavanech, zajistí nám to dopravu, ubytování a hlavně klid na místě činu.

Starostu Pavla Krále mezitím pověřil obstaráním pasů. Asi jako jediný jsem měl pravý pas z dob mého působení v Praze, ale starosta mi ho zamítl. Na takovou výpravu si nesmíme brát pravé doklady, aby zavedly Policii do Čech. Nesmíme zapomínat ani na Interpol. Byl bych ostatně jediný, kdo by měl dokumenty pravé. Ostatní členové výpravy jsou ze Saxamuru, takže žádné pravé pasy pochopitelně nemají. Úkolem starosty je opatřit nám takové doklady, aby je Praha po telefonickém dotazu z Bulharska jako pravé potvrdila. Starosta obstarává doklady pro »vandrovníky«, takže se v tom vyzná, nebudeme první ani poslední...

Budeme ale jediní anarchisté, kteří mají v Bulharsku naději na úspěch, i když jiného druhu, než po jakém touží anarchisté. A máme nejlépe ze všech zajištěný ústup. Počítáme s tím, že v případě našeho úspěchu vypukne příšerná mela, ze které nebude zrovna lehké se dostat.

Máme to ale pojištěné...

Průjezd našich tří karavanů proběhl bez problémů. Jeli jsme raději každý jinudy, bylo to méně nápadné. Osamělého karavanu si nevšimli ani celníci na hranicích – ale ti si nevšímali nikoho, jeli jsme přece ze »spřátelené« země. Veškerou pozornost na sebe poutalo ono setkání banksterů, započaté již před dvěma dny.

Nemusíme být u začátku. Stačí, když budeme u konce.

Zastavili jsme se na kraji jednoho silničního odpočívadla asi dvacet kilometrů od centra města Sofie. Byl tu příhodný lesík, zajeli jsme tedy mezi stromy a zaparkovali. Pak jsme se pohodlně uložili na lůžka – a vzápětí od nás vzlétl neviditelný obláček...

Dvacet kilometrů... to byla cesta tak na hodinu i s nutnými přestávkami na krmení bakterií. Bakterie jsou nenáročné, spokojí se s libovolným organickým odpadem, naše telepatické se navíc krmí rychleji. Vyslali jsme je v jednom roji – předem jsme jejich rozdělení vyzkoušeli a ověřili si, že po něm stačíme převzít řízení každého odděleného. Bylo jednodušší řídit jeden společný roj, společně je i krmit a oddělit je na místě, než aby každý řídil svůj celých těch dvacet kilometrů. Měli jsme výhodu, nemuseli jsme otrocky sledovat cestu a její serpentiny. Drželi jsme se raději říčky, vedla kratším směrem a dovedla nás až na dohled centra. Pak jsme ji opustili a začal jsem oddělovat roje pro ostatní členy výpravy. Rozdělení jsme ukončili v centru města. Hlavní zasedání bylo v Paláci kultury ve starém sjezdovém sále bývalé vládnoucí partaje Bulharska, ale privátní dohody a smlouvy se projednávaly v mnoha menších sálech.

Zamýšleli jsme obsáhnout všechny, uniknout nesmí nikdo.

Trochu mi dělaly vrásky naše dívky. Neviděl jsem rád, když je Stanislav přivedl na školení, řekl jsem mu, že tohle by měla být akce pro otrlé chlapy, ale ujistil mě, že Ráďa a Zdenka nebudou pro nás zátěží, ale přínosem – a když jsem ustoupil, nezbylo mi než ustoupit i Jitce, která si také vymohla účast na této jízdě.

„Umím to co ty!“ argumentovala. „Přece bys mě nenechal sedět doma! Když může Ráďa se Zdenkou...“

„Chystáme se na masakr nepřístupný mládeži do osmnácti let!“ varoval jsem ji. „Tobě je kolik?“

„Skoro třináct!“ odvětila. „První mrtvolu, toho německého pilota, jsem viděla v jedenácti! A ten rozhodně vypadal hůř!“

Pravda, skoro třináct... to to letí! A ty dvě nejsou o mnoho starší. Zdence je dvacet a Rádě devatenáct... tak mladé holky by do války chodit neměly!

Vzpomněl jsem si ale na bojovné Kurdky, deptající vousáče z Islámského státu. Před těmi dívenkami měli i ostřílení islámští válečníci panickou hrůzu. Znamenaly pro ně katastrofu, protože bojovník zabitý ženou se nedostane do muslimského ráje! Nebyly to žádné uťápnuté kuchařinky, i když byly také docela mladé.

No dobře, naše oběti snad nebudou vypadat tak drasticky jako chlapi v tanku zasaženém protitankovou střelou.

Jakže to říkal náš doktor Michal?

„Nemáme čas, nesmíme se ničím zdržovat. Musíme zabíjet racionálně,“ školil nás. „Nemá smysl nechat bakterie rozpustit celého člověka. Trvalo by to neúměrně dlouho a vznikl by ihned poplach. Chlapa stejně dobře zabije dělostřelecký granát, který ho roztrhá na kusy, jako maličká kulka, po které má jen nevelkou dírku vprostřed čela. Pro smrtící útok bakteriemi je nejvýhodnější cestou ucho. Skrz bubínek do středního ucha a podél nervu do mozku. Tam stačí vykousnout díru do thalamu nebo do hypofýzy a otevřít některé cévy. Zasažený člověk ztuhne a nějakou dobu nereaguje, ale dokud strnule sedí, nevyvolá poplach ani náhlou změnou polohy, například pádem na zem. Později se díra zaplní unikající krví a mozková činnost se zastaví, ale to může trvat několik minut. Nejdřív se to pozná na aktivním člověku, třeba na řečníkovi. Nechte si je tedy na závěr a nejprve likvidujte sedící. Na každý sál si vytvořte dvojici, jeden bude řídit bakterie v sále a druhý se bude starat o účastníky, kteří pochopí, že se něco děje a rozhodnou se pro útěk. Podle mě bude nejlepší zatarasit dveře mrtvolami, ale to si rozhodněte až na místě. Čím méně účastníků uteče, tím lépe! Ideální by bylo, kdyby to přežili jen zaměstnanci, číšníci, kuchaři a uklízečky.“

Máme k prvním budovám ještě kilometr, roje bakterií jsou rozděleny na menší, teď už si bude řídit každý svůj.

„Teď ty, Jitko!“ pobídnu »sestřičku«, aby převzala poslední roj. „Budeš hlídat východy, nebo chceš, abych je hlídal já?“

„Budu hlídat,“ řekla. „I pět východů stihnu!“ kasala se.

„Tak pozor, oddělíme se a jdeme na to!“ dávám jí povel.

Dva neviditelné obláčky vlétly do haly sjezdového sálu...

Kostky jsou vrženy!

To, co následovalo, bylo později popisováno jako »Sofijský masakr« a zděšeně komentováno snad všemi médii nejen Evropy, ale celého světa. Byly k dispozici pouze záznamy bezpečnostních kamer, protože zasedání se konalo s vyloučením veřejnosti, jenže to vlastně stačilo. Dlouhou dobu se zdánlivě nic nedělo. Občas si některý účastník konference položil hlavu na stoleček před sebou a vypadalo to, že prostě usnul.

Spících a »poklimbávajících« však bylo čím dál víc, usínali jeden po druhém v řadách, jako kdyby ten spánek byl nakažlivý. Dalo se krásně vysledovat, kudy jsem postupoval. Až na to, že když se ten »spánek« projevil, byl jsem vždycky o pár účastníků dál, kde zatím ještě pozorně sledovali řečníka u pultu. Usnout na této konferenci nebylo zřejmě nic neobvyklého a spící se nikdo neodvážil budit. Tím by zjistil, že vlastně nejde o pravý spánek a vypukla by panika, jenže nikdo nic takového zkoušet nechtěl, už protože všichni sousedi »usínajících« už byli v té chvíli vyřízení, jen to na nich ještě nebylo znát.

Panika v hlavním sále nakonec přece jen vypukla, tomu se nedalo zabránit. Stalo se to, když se jeden z účastníků obrátil na svého přítele, sedícího za ním. Ten sice vypadal jako když spí, ale jeho přítel s ním zacloumal, aby ho vzbudil. A když se buzený bankéř sesypal na podlahu, jeho přítel vyskočil a začal se shánět po doktorech. V první chvíli si snad myslel, že jde o »normální« infarkt, ale když se mu nepodařilo vzbudit pozornost sousedů a na zem padlo několik dalších neúspěšně »buzených«, rozkřičel se na celé kolo o pomoc.

Nepomohlo ani, že jsem ho mimo pořadí zlikvidoval.

Naopak, protože byl aktivní, stál a volal o pomoc, jeho pád k zemi ostatním přítomným potvrdil, že se děje něco nekalého. Z předních řad vyskočilo několik desítek dalších, sál se naplnil výkřiky a ty přerušily i přednášejícího. Několik desítek účastníků ještě padlo k zemi, ale počty panikářů narůstaly geometrickou řadou a byla jen otázka času, kdy někoho napadne dát se před tím neznámým nebezpečím na útěk pryč ze sálu.

Východy však střežila Jitka a střežila je dobře. Poslechla návod doktora Michala »zatarasit dveře mrtvolami« a nechala přes prahy vchodů padnout několik utíkajících. Tím navíc získala čas, neboť když ostatní viděli, jak jejich předchůdce něco kosí přímo ve dveřích, na okamžik nerozhodně couvli, aby se poohlédli po bezpečnějším východu, jenže zakrátko leželi umírající před všemi východy a kdo by chtěl utéci právě tudy, musel by nejprve přelézt hromadu zmítajících se těl.

Někteří to dokonce zkusili. Člověk v nejvyšší nouzi dokáže překonat i podvědomý odpor k mrtvým, ale Jitka byla pohotová a své barikády vyztužila i jejich těly.

Já jsem mezitím metodicky likvidoval jednoho bankéře po druhém. Vynechal jsem zděšené zdravotníky, kteří vběhli do sálu ještě na začátku, dokud nebyly ve všech východech barikády těl, nevšímal jsem si ani zvukového technika, který ze své kukaně řídil pořizování dokumentů a hlasitost řečníka v sále.

A tihle byli nakonec jediní, kdo »Sofijský masakr« přežili ve zdraví, i když s parádním psychickým otřesem.

Po likvidaci hlavního sálu plného bankéřů jsme se s Jitkou obrátili k dalším menším sálům a kabinetům, kde se při zasedání Měnového fondu setkávali bankéři. Ale než jsme vyřídili největší seskupení ve Velkém sále Paláce Kultury, ostatní stihli souběžně s námi vyřídit všechna menší seskupení.

Dva sály dokonce zasáhla panika již chvíli před příchodem našeho komanda smrti. Vznikla v jednom z menších sálů, odkud ji vynesli zdravotníci, kteří odtud vyběhli s očima navrch hlavy a rozšířili ji příslušníci ochranek, kteří posílali tuto zprávu všem svým kolegům.

Jenže to už bylo pozdě. I když příslušníci ochranky vtrhli do zmíněných sálů a začali vyvolávat poplach, trvalo několik minut, než jim delegáti uvěřili a začali se chystat k útěku z »ohroženého prostoru«. To už tam ale dorazili naši a útěk překazila hromada mrtvol, blokujících východy ze sálu. Bankéři, zmateně pobíhající po sále, padali tam kde je smrt dostihla a příslušníci ochranky se zbraněmi v rukou marně vyhlíželi, odkud divná smrt přichází.

Samozřejmě to neuhodli...

Zdenka ještě očima jednoho zděšeného zdravotníka pohlédla na propagační plakát – bakterie na plakátech nevidí nic než šedou desku – a zkontrolovala, zda jsme nepropásli žádný z ohlášených sálů a menších salonků. Když se ujistila, že jsme hnízdečka banksterů skutečně vybrali všechna, navrhla ústup.

„Máme hotovo!“ oznámila nám telepaticky.

„V tom případě vhoďte své roje bakterií do sálů a nechte je rozplynout,“ řekl jsem. „Rozptýlené bakterie se bez telepatického spojení změní v neškodné hnilobné bakterie a začnou rozkládat mrtvoly. Potravy budou mít dost. A my zatím zvedneme kotvy.“

Všichni jsme vstali z lůžek. Někdo vyskočil jako Jitka, jiní si začali protahovat zdřevěnělé končetiny. A naši řidiči zasedli za volanty karavanů, otočili je a vyrazili jsme na zpáteční cestu...

U začátků »Institutu pro Bídu a Hladomor« jsme nebyli, ale u jeho konce ano.

A to nám stačí.

------------------------ Poznámky:

  9 IMF – International Money Fund (nebo Institute for Misery and Famine)

  10 22.7.1944

  11 V Praze byli ti nejtvrdší ubytovaní ve stanech...

Errata:

14.08.2021 19:54