Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dozvuky

Ani zpáteční cestu jsme nepodnikali pohromadě. Trojice karavanů, na bulharské poměry nezvyklých, by vzbudila mnohem větší pozornost než když pojedeme jednotlivě. Počítali jsme také s bulharskou policií. Neobávali jsme se, že by tam někdo uhodl, jak k tomu masakru došlo, ale odhadli jsme, že Policii Bulharska vyhlásí poplach a budou se zajímat o každé vozidlo, jedoucí od hlavního města.

Byli jsme samozřejmě odhodláni nenechat se zastavit a měli jsme k tomu výhodu překvapení, ale čím blíž hranicím Bulharska se to stane, tím menší bude nebezpečí, že Policie proti nám stihne alarmovat i armádu. A to už by nebylo bezpečné.

Náš karavan jel nejdelší trasu, navíc klikatými serpentinami v horách, kde náš současný šofér Standa nemohl sešlápnout plyn až na podlahu. Přitom jsme věděli, že radiové signály předhoní nejen auta, ale i letadla.

Jejich problém byl v tom, že neměli proti nám žádný důkaz a nejspíš ani mlhavé tušení. Jeli jsme proto celkem klidně. Ani svědomí nás netížilo. Ano, spáchali jsme atentát na Mezinárodní měnový fond, ano, je to největší akce v dějinách, ale pokud se potvrdí, že právě tyhle oběti mohou za válečné konflikty ve světě, bylo to naprosto oprávněné.

Vražda na tyranu není zločinem a podněcovatelé válek mají na rukou krev stovek milionů, je tedy i naše akce oprávněná.

I když samozřejmě víme, že podle současných zákonů mají právo stíhat nás po celém světě. Konec konců, naši parašutisté, kteří zabili Heydricha, také porušili zákony Německa, které v té době oficiálně platily i v Protektorátu. Také je Němci označili za bandity a teroristy a nasadili proti nim všechno co mohli. Přitom měli spoustu svědectví, věděli kdo atentát spáchal, znali způsob jeho provedení, mohli aspoň tušit, kde by mohli atentátníky najít.

Když nás zastaví zdejší Policie, měla by si ověřit, zda jsme skutečně z Čech. Už v tom je jisté nebezpečí, i když naše doklady vypadají jako pravé. Horší je, že na chování Policie kteréhokoliv státu se nedá spoléhat jako na korektní. Když si Policie postaví hlavu, že jsme špioni kohokoliv, zadrží nás a potom je otázka, jak dlouho budou falešné pasy odolávat soustředěnému zkoumání, jaké by potom hrozilo.

Proto jsme byli všichni domluvení, že v takovém případě zdejší Policii prostě ujedeme. Policisté ještě netuší, jaké motory mají naše karavany. Autům ujedeme, i kdyby nás honili na vozech Formule 1. Ale ani pak nejsme rychlejší než radiové vlny.

Něco jiného bude za hranicemi. Náš karavan měl trasu přes Srbsko, k hranicím je kousek...

A sakra! Bulharská Policie! A zastavuje nás!

Čekali nás za zatáčkou jedné z mnoha serpentin, abychom je spatřili na poslední chvíli. Silnici přehradili dvěma policejními auty, nemělo smysl chtít projet vedle nich. Nebyl tam ani metr.

Ale Standa si za volantem věděl rady.

„Držte se!“ varoval nás.

Stočil volant, aby karavan pokračoval dál rovně. Tím jsme pochopitelně zamířili přímo proti svodidlům, zvenku se ozvalo skřípění, svodidla povolila a karavan vyletěl ze zatáčky rovnou do skalnaté propasti.

Byl to pocit, jako když se ponorka Epouvanta ve verneovce »Pán světa« vrhne do propasti Niagarských vodopádů, jenže na poslední chvíli roztáhne do stran křídla a pád z vodopádu vybere do stoupavého letu.

Náš karavan neměl křídla, ale z gežůru neměl jenom zdroj elektřiny bábuchót, ale i pohonné jednotky, pád do propasti se tak změnil v nízký let nad stromy v hloubce pod zatáčkou a když jsme zahnuli podél svahu, zmizeli jsme zdejší Policii úplně. Než doběhnou na kraj propasti, budeme dávno za skalami.

„Jak jsme daleko od Srbska?“ zeptal jsem se rychle.

„K hranicím Srbska je vzdušnou čarou asi kilometr,“ řekl Standa klidně. „Jenže tu není žádný hraniční přechod,“ dodal. „Tak to zkrátka přeletíme přes kopečky.“

»Přes kopečky« se nedávno v Čechách říkalo nelegálnímu přechodu hranic do kapitalistického Německa. Tady to bylo něco podobného. Hranice mezi Bulharskem a Srbskem neměla ostnatý drát jako tehdejší Česko-Německá, ale její překonání bylo pro nás v této chvíli stejně nelegální.

Uvidíme, jak se na to budou tvářit Srbové!

Přistáli jsme na srbské straně na nějaké vedlejší silnici. Bylo tu pusto, nikde nikdo. Vystoupili jsme, aby si mohl Stanislav prohlédnout škody na karoserii od prorážení svodidel. Ukázalo se, že nikde nemáme ani pomačkané plechy.

„Máme lepší materiály než originál,“ řekl spokojeně Standa.

Nasedli jsme tedy a pustili se po silnici tím směrem, kterým měla být lepší silnice do Niše. A také jsme se na ni brzy dostali. Pak už jsme jeli Srbskem bez problémů. Poplach zůstal za námi v Bulharsku a než se to dostane sem, budeme nejspíš v Saxamuru.

„Jitko, ty jsi taková citlivější,“ začal dobrácky Standa, „zkus se telepaticky spojit s někým z ostatních karavanů! Zeptej se jich, kde jsou a jak jsou na tom.“

Projevit Jitce uznání byla voda na její mlýn. Jitka se zasnila a přitom se pokoušela navázat kontakt s ostatními. Pak se opět podívala na nás a spustila.

„Ráďa se Zdenkou a s Borkem jsou mezi Niší a Beogradem, projeli přes hranice bez problémů. Franta, Hynek, Víťa a Michal zabloudili v Rumunsku, ale už jsou na správné trase, jenže přijedou později. V Rumunsku se o ně naštěstí nikdo nestará.“

„Výborně!“ pochválil ji Standa. „Teď už je to, zdá se, úplně v suchu. Jituš, tady je kus rovné silnice, nebude to házet. Skoč dozadu do vozu, najdi u mé postýlky batoh a v něm rádio. Přines nám ho, ať slyšíme, co o nás říkají. Už by toho měl být plný éter po celé Evropě.“

Jitka vyskočila jako srnka a brzy přinesla tranzistoráček.

Jenže v Srbsku jsme ve zprávách ještě nebyli a jiné stanice se na tranzistoráček chytat nedaly. Jeli jsme tedy klidně v pohodě dál a asfalt nám zpíval pod koly, neboť kefaže táhly nehlučně.

Pak nastal večer a Standa rozhodl, že se zastavíme v nějakém motorestu na večeři. Zastavil hned u toho prvního, kolem kterého jsme jeli. Jenže teď nastala drobná nesnáz.

V Saxamuru se nic nezamyká, domy ani auta nemají zámky. Venku před motorestem však bylo plno chlapů. Někteří odjížděli nebo naopak přijeli hned za námi, ale pár posádek náklaďáků sedělo jen tak na lavičkách, dva hráli na kytary a ostatní zpívali jako na lesy. Půjdeme na večeři a necháme karavan nezamčený? Co když nám s ním někdo ujede?

„To těžko,“ řekl Standa.

Nadzvedl jednu desku v podlaze a páčkou vypnul bábuchót.

„I kdyby sem někdo vlezl, neodjede,“ pochválil svůj nápad.

Šli jsme tedy do motorestu, nejprve jsme se ujistili, že naše dolary tady přijmou – přijali a rádi – a pak jsme se navečeřeli. Už jsme byli na odchodu, když do jídelny vběhl jakýsi chlap a začal chvatně něco brebentit. Srbsky nerozumím a navíc to bylo strašně rychlé brebentění, jenže jídelna jako jeden muž zmlkla a všichni poslouchali. Ticho zůstalo i když chlap domluvil.

„Tak už je to tady,“ řekl nám Standa polohlasem. „V televizi byla reportáž ze Sofie. Prý nic moc, jen pár obrázků, ale osm tisíc mrtvol je osm tisíc mrtvol!“

„Myslím, že ten počet značně podhodnotili,“ řekl jsem tiše.

Nepočítal jsem mrtvé, ale jen v hlavním sále jich bylo víc.

Až po dlouhém zaraženém tichu se hluk v jídelně postupně obnovil. Kdo tu byli, všichni začali vzrušeně diskutovat. Mnohým to připomínalo situaci po atentátu Gavrila Principa na rakouského arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu. Tehdy Rakousko dalo Srbům ultimatum, aby umožnili rakouské Policii vypátrat členy spiknutí přímo na místě, ale požadovali pro své policisty tak nehorázné pravomoci, včetně libovolného zatýkání a odvážení podezřelých na výslechy do Rakouska, že to Srbové rozhořčeně odmítli. Jenže Rakousko za to vyhlásilo Srbsku válku, tím začala První světová a přinesla tolik utrpení, že to nikdo nečekal.

„Já si myslím, že z toho válka nebude,“ zašeptal Standa, aby to nikdo jiný neslyšel než my. „Zdejší televize si to sice myslí, ale spíš bych čekal, že Bulharsko vyvine s Američany maximální součinnost a dovolí jejich agentům všechno co budou chtít. Spíš by mě zajímalo, koho chtějí Američané v Bulharsku chytat. My už tam nejsme, leda by si chtěli najít nějaké jiné obětní beránky.“

Řekl to, jako kdyby něco tak absurdního nebylo možné, ale mě v té chvíli zamrazilo.

„I to by se mohlo stát,“ mínil jsem chmurně. „Mohli by na ulicích Sofie náhodně pozatýkat několik tisíc lidí, odvézt si je do Guantanáma a dvacet let je tam věznit bez soudu. Nebylo by to poprvé. Bulhaři dobře vědí, jak skončilo odmítnutí Srbů před více než sto lety a řekl bych, že raději obětují sto tisíc nevinných, jen aby nedali Amíkům příležitost k něčemu ještě horšímu.“

„Uvidíme!“ řekl také zaraženě Standa.

Do karavanu nám nikdo nevlezl, nic se nám neztratilo, ale motorest jsme opustili v náladě pod psa. Opravdu nás nenapadlo, že by naše diverzní akce proti světovým bankéřům mohla přinést utrpení nevinným.

Ale reálné by to bylo!

Do Saxamuru jsme dojeli všichni v pořádku, ale klidní jsme rozhodně nebyli. Zprávy ze světa nás doháněly i tady.

Američané dali vládě Bulharska ultimatum, aby okamžitě umožnila vyšetřování tohoto »bezprecedentního incidentu«. Vláda Bulharska, přesně tak, jak předpověděl Stanislav, jim ve všech bodech vyhověla a sama nabídla spolupráci své Policie, což Američané arogantně odmítli a vyslovili podezření, že vláda Bulharska má v tomto zločinu prsty, což tato ovšem ihned odmítla. Samozřejmě marně. Když si Američané vezmou do hlavy, že »neposlušné zemi zkroutí ruce«, jak to řekl bez obalu jejich prezident Obama, pak to provedou. I Afghánci chtěli přece Američanům vyhovět a vydat jim Usámu bin Ládina, jenže Usáma byl v té době v Pákistánu a invazní flotila Američanů už stejně byla na půli cesty, takže se to při nejlepší vůli zastavit nedalo. Zejména když ta vůle chyběla.

Potíž byla, že Bulharsko je členem NATO, takže útok proti Bulharsku by se měl správně chápat jako útok proti všem členům NATO. Američané však oznámili, že po tomto zločinu se žádná demokratická země nesmí Bulharska zastávat a Bulhaři mají být rádi, když je armáda Spojených států obsadí – aspoň je bude na místě chránit před Ruskem.

Ale když si k tomu doplníte zkušenost, jak se Američané ve všech obsazených zemích chovají k domorodcům, vyšlo nám, že jsme na nevinné Bulhary přivolali strašlivou pohromu. A navíc, naše akce se úplně minula účinkem! Chtěli jsme přece odstranit války tím, že zničíme ty, kdo je podporují. Tady se ale chystala válka v Evropě, i když jsme největší bankéře odstranili!

„To bude tím, že armáda Spojených států už vyzbrojená je, takže další podporu úplně nutně nepotřebuje,“ hádal Standa. „Měli jsme počkat na další setkání Mezinárodního měnového fondu. To by se konalo ve Spojených státech a Američané by neměli obětní beránky. Sami sebe přece obviňovat ani trestat nebudou!“

Jenže tomu se říká »po bitvě každý generálem« a raději než lacině lkát bychom měli přemýšlet, co proti tomu udělat. Nemáme přece jenom holé ruce!

Neuplynuly ani tři dny, když Stanislav přišel s návrhem, jak na situaci v Bulharsku odpovíme...

Errata:

14.08.2021 19:54