Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Generalita

Z Fraktálových Skal Québec jsme jako vždy zamířili jižně, ale po překročení hranic Spojených států jsme zvolili směr na západ. Naším cílem byl tentokrát Denver.

Stavitelé karavanu jistě nikdy nepředpokládali, že jejich výtvor někdy posviští po americké dálnici sto padesátkou – jenže v mílích za hodinu. Rychleji to nešlo. Ne že by to bábuchót nebo elektromotory nedokázaly, ale i při této rychlosti jsme předjížděli dost riskantně. Dálnice nebyly prázdné ani v noci a nikdo nečekal od obyčejného karavanu takový fofr.

Dostali jsme se ale do Denveru a rozjeli jsme se po silnici na Cheyenne Mountain. Jenže na jedné z křižovatek nás zastavila vojenská hlídka.

„Stát! Dál se nesmí! Otočte a vraťte se!“ nařídil nám stroze nějaký seržant.

„Co je?“ zeptal se ho Standa. „Nás sem vede navigace, v čem je problém?“

„Nebudu s vámi diskutovat! Otočte se a vraťte se! Tady se zkrátka nesmí. Najděte si jinou cestu!“

„No jo, ale mohli jste nám dát upozornění blíž k Denveru,“ brblal naoko Standa. „Mít delší návěs, ani bych se tu neotočil.“

„Držte hubu a otáčejte!“ nehodlal diskutovat voják.

Standa mě tedy vyslal, abych mu »jako« ukazoval. Ale když se otočil, nenasedl jsem a ve voze odjeli jen Stanislav s Jitkou.

Vyrazil jsem dál směrem k hoře Cheyenne Mountain pěšky. Už to nebylo tak daleko, aby se to nedalo ujít, i když jsem musel šlapat v tušově černé tmě a orientovat se pomocí bakterií. Prošel jsem kolem hlídky aniž by si mě všimli, byla ještě tma a nikdo neviděl, jak se asfalt pode mnou divně kroutí. To by se snad dalo pozorovat jen za plného denního světla, takhle v šeru neviditelný skutečně není vidět.

Velká vrata do podzemí byla otevřená, takže jsem pronikl hladce až do pevnosti i tady jsem »viděl« pomocí bakterií dost na to, abych se na chodbách dokázal vyhnout chodcům.

Najednou proti mně vyšli tři vyšší důstojníci. V hodnostech americké armády se nevyznám, ale tohle nebyli žádní pucfleci.

»Jituš, zviditelni mě!« požádal jsem »sestřičku«.

Chodba byla osvětlená úsporně, nicméně bylo tu dost světla na to, aby zhmotňující se postava připoutala na sebe pozornost.

Generálové okamžitě tasili své služební zbraně.

Zvedl jsem ruce dlaněmi k nim, ale usmál jsem se, což je asi trochu rozhodilo.

„Pánové, nezastrčíte kolty?“ oslovil jsem je. „Můžete mě nečekaně odprásknout, ale to by pak v tomto bunkru nepřežila ani myš. Máme vás zaměřené, jako jsme nedávno vyhubili Kongres a dnes i komplex CIA v Langley – bohužel i s vaším prezidentem, kterého jsme tam přehlédli. Ale nepřišel jsem vás zabíjet, to byste mě ani okem nespatřili a už teď byste byli mrtví. Chci vyjednávat, máte ještě šanci zachovat si životy. Ovšem jen když neuděláte tak hrubou chybu, jako je třeba střelba na parlamentáře.“

„Jak jste se sem dostal?“ vyštěkl na mě nejstarší.

„To je naprosto nepodstatná otázka,“ řekl jsem. „Dostanu se kam chci a odkud chci. Dostal jsem se už do bunkrů pod Bílým Domem, do přísně střeženého studia CNN, nemusíte se mě proto ptát, jak jsem se dostal sem. Zkrátka to umím. Viděli jste snad na vlastní oči, jak jsem před vámi přecházel z neviditelnosti zpět do viditelného stavu, ne? Podstatnější otázka je, proč jsem tady. Chceme vyjednávat. Nemáme zájem vyvražďovat elitu Spojených států, ale uděláme to, jestliže nás nebudete brát vážně anebo budete tvrdošíjně jednat proti našim zájmům.“

„Jak si to vlastně představujete?“ trochu zchladl nejstarší důstojník. „Víte o tom, že do tohoto bunkru nesmí vstoupit nikdo neoprávněný? A že naši strážní mají příkaz zastřelit každého, kdo se o to pokusí a překročí první červenou čáru?“

„A s kým máme vyjednávat?“ opáčil jsem. „Vaše vláda před námi zalezla do protiatomových bunkrů, každý jinam. Chtěli jsme jednat s vaším prezidentem, dostal jsem se až do jeho bunkru pod Bílým Domem, ale když jsme se jakž takž dohodli, nějaký magor ho zastřelil. Nový prezident buď o dohodě nevěděl, nebo věděl, ale začal jednat přesně proti duchu dohod. Nelitujeme, že jsme ho v sídle CIA sejmuli. Kongres jsme už vyhubili... jste asi poslední, kdo by s námi jednat mohl a má aspoň nějaké kompetence, aby ty dohody dodržel. Jsem tu, pánové! Neznám vás, ale jestli nejste nejvyšší, nemohli byste mě dovést za vaším nejvyšším velitelem? Opakuji, máme zájem jednat, dřív než se Spojené státy propadnou do úplného chaosu.“

Důstojníci se podívali jeden na druhého.

„Jestli to správně chápeme – jste mluvčí teroristů, kteří nám nedávno vyvraždili Kapitol?“ zeptal se opatrně nejstarší.

„Správně to chápete,“ přikývl jsem. „S kým mám jednat?“

„S teroristy se nevyjednává!“ řekl důstojník.

Zlověstný tón jeho hlasu mě měl varovat, jenže Jitka byla rychlejší. Znenadání se všichni tři zlomili v pase a poskládali se mi k nohám, pistole jim vypadly z bezvládných rukou.

»Sakra, Jitko, chceme přece vyjednávat!« rozkřikl jsem se na ni telepaticky.

»Zabila jsem je vteřinu předtím, než by tě zastřelili,« řekla Jitka chmurně. »Na rozdíl od tebe jsem jim četla myšlenky a vím, co zamýšleli. Buď rád, že mě to napadlo! A přečetla jsem si také, kudy se jde k vrchnímu veliteli. Překroč ty tři, povedu tě.«

Napadlo mě, že překračovat mrtvoly protivníků znamená vyjádřit jim opovržení. Myslivci nedovolují čumilům překračovat po honu ani zvěř na výřadu, ale zde na takové úvahy nebylo místo ani čas. A ti tři by si opovržení zasloužili. Střílet na parlamentáře není známka »vojenské cti«. A jestli jim Jitka přečetla myšlenky, pak to věděla naprosto přesně. Nemá smysl o tom pochybovat.

Překročil jsem ta tři těla a pokračoval chodbou dál.

Teď už jsem byl viditelný a kdokoliv by mě potkal, hned by věděl, že sem nepatřím. Chyběla mi uniforma. Měl jsem na sobě běžný oblek, jaké se nosí v Saxamuru – silnější bílou bundokošili uvazovanou u krku na šňůrku a kalhoty. Jako všechny obleky, byl i můj kdovíjak starý. Jitka mi vnutila oblečení po svém otci a i ten je měl bůhví po kom. Obleky v Saxamuru vydržely všechno, nedaly se prodřít, prošoupat ani roztrhnout. Místní kluci to znali – kdo přelézal přes plot a zůstal viset za kalhoty, ani zoufalým škubáním je neroztrhl a neosvobodil se. Košile byla bílá, kalhoty při výrobě dostaly okrově žlutou. I barvy byly stoleté, v Saxamuru nemělo místo nic, co nevydrželo aspoň sto let.

Tím pádem jsem si nemohl vybírat, ale – proč také?

Výjimky z jednotvárné barevnosti si vybojovaly ženy. Také jejich oblečení bylo povětšinou starodávné, ale mohly si je podle svého gusta barvit. Barvy na oděvy byly jedna z mála věcí, které nemusely vydržet věčně. Když se některé ženě obleček znelíbil, vypraly jej v odbarvovači a následně si jej obarvily jinak. Horšími úpravami bylo zkracování sukní, které vyžadovalo odnést ji do Továrny, protože nůžky, jehly ani nitě se k úpravám nehodily.

Samozřejmě se meze nekladly nášivkám. Na oblek se dalo přišít cokoliv a zejména ženy nosily všelijak nazdobené kabátky. Nášivky, různé knoflíky, flitříky... ženy ozdoby přišívaly nitěmi ze »starého světa«, takže se daly snadno přišít i odpárat. Materiál oděvů nebledl, po odstranění nášivky se to místo neodlišovalo od okolí a nášivky se daly směle našít nové.

Nazdobené obleky se nosily nejen ve svátek, ale i ve všední dny. Tím se Saxamur podobal českému venkovu, kde na mnoha místech ženy dodnes nosí kroje. O jednotném kroji se však mluvit nedalo, naopak, co kus, to originál, a často hodně starý originál. Některé »kroje« pocházely ještě z předbělohorské doby.

Samozřejmě mě nenapadlo, že bych si měl do nepřátelské pevnosti pořídit vojenské maskáče. Takže jsem se od zdejších lišil na dálku a na první pohled. Navrhl jsem proto Jitce, aby mě zase zneviditelnila, ale odvětila mi, že je to jen kousek, to vydržím.

Ten kousek byl snad několik set metrů chodby, naštěstí jsem v ní nikoho nepotkal. Nakonec mě Jitka zastavila před těžkými dveřmi otvíranými velkým železným kolem. Papaláši byli jako vždy a všude nejlépe chránění.

Tak jdeme na to, pomyslel jsem si.

»Já tam nemůžu,« varovala mě Jitka. »Ty dveře nemají ani škvírku! Všude těsní!«

»Propluješ tam až se mnou,« navrhl jsem jí – ostatně nám ani nic jiného nezbývalo.

»Nebudu vědět, co si kdo myslí!« dodala naléhavě.

»To budeme dva,« posteskl jsem si také. »Možná by se tam dalo proplazit skrz vzduchotechniku, ale jestli tam čerpají vzduch skrz filtry, taky bys tam neprošla.«

Počkat, až tam někdo půjde? To bychom se načekali! A kdo ví, jak by dopadlo setkání se mnou. Být zase neviditelný? Ani to se mi nezdálo. Raději jsem popadl kolo uzávěru a otočil jsem jím.

„Vy nevíte, že si nepřejeme být rušeni?“ ozvalo se zevnitř.

„Víme, ale je to ve vyšším zájmu,“ řekl jsem a pomalu jsem otevřel těžké protiatomové dveře.

„Pánové, ruce vzhůru!“ řekl jsem a vstoupil.

Možná by je méně překvapilo a zaskočilo, kdyby se místo dveří otevřela podlaha a vykoukl by na ně sám rohatý.

„Pokud se vám zdá, že nemám zbraň, strašlivě se mýlíte,“ pokračoval jsem. „Kdo sáhne po zbrani, zemře jako všichni vaši kongresmani. Máme vás zaměřené a naše zbraně jsou nesmírně účinné, rychlé a přesné. Bude lépe, když se nepokusíte o žádný podraz, jinak si následky přičtěte sami.“

„Kdo, u čerta, jste?“ zmohl se konečně jeden z generálů na nepříliš zdvořilý dotaz.

„Jsem voják a vyjednavač armády »Stonewallu«,“ uspokojil jsem jeho zvědavost. „Musíte už přece vědět, že jsme s vámi ve válce!“

„Vy jste ti... teroristé?“ zeptal se mě opatrně jiný.

„Teroristé zabíjejí především civilisty,“ odpověděl jsem mu. „My umíme zabíjet rychle a přesně i bez »vedlejších škod« mezi nezúčastněnými civilisty. Označení za teroristy tedy nepřijímáme. Za teroristy naopak považujeme vás, neboť dokážete na jednoho nepřátelského vojáka zabít až pět dětí! Ale chceme s vámi jednat. Považujeme jednání za výhodnější než zabíjení.“

„Začali jste vyvražděním našeho Kongresu!“ vyčetl mi hned ten první generál. „To přece nebyli vojáci, ale civilisté! Aktivních vojáků je mezi kongresmany zanedbatelně!“

„Váš Kongres tvoří váleční zločinci,“ řekl jsem. „Kongres už schválil tolik válek, a tím má podíl na zabití milionů civilistů, že je všechny počítáme za válečné zločince! Pro nás je zločinec každý, kdo odsouhlasí válku.“

„Ale vy jste nám také vyhlásili válku!“ namítl.

„Jenže my nezabíjíme nezúčastněné civilisty,“ odpálil jsem ho. „Kongres i Mezinárodní měnový fond jsou pro nás váleční zločinci, neboť financovali války, ve kterých zemřely miliony lidí. Mimochodem, i válka s Bulharskem je vylhanou válkou, vedenou vaší zemí. Na »Sofijském masakru« nemá Bulharsko vinu. Byla to naše akce proti bankéřům, kteří financují války ve světě – a vy za to chystáte válku proti svému věrnému a navíc nevinnému spojenci. Bravo!“

„Vy se klidně hlásíte i k »Sofijskému masakru«?“

„Jistě!“ řekl jsem. „Důvod jsem už řekl – financování válek ve světě. Napřesrok by se to zasedání konalo na půdě Spojených států. Jestlipak byste potom začali trestat i sami sebe?“

„Tak proto je ve vašem návrhu příměří i okamžité ukončení započatých válečných akcí proti Bulharsku?“

„Vy jste to četl? Výborně! Ze zpráv stanice CNN se mohlo zdát, že jsme prostě zločinci a že dychtíme po krvi. Stanice CNN to má u nás schované a jestli neuveřejní rozsáhlou omluvu a včas to neuvede na pravou míru, čeká ji to co všechny válečné štváče – jsme odhodlaní vyvraždit i lháře, jejichž lži vedou k válkám.“

„Zaměstnanci rozhlasových a televizních stanic jsou pod ochranou Ženevských dohod!“ upozornil mě ostře generál.

„V tom případě nejprve ztrestáte všechny, kdo měli podíl na vybombardování televizního studia Bělehrad. Odeberete pilotům vyznamenání, která dostali, a uvězníte je. Stejně jako ty, kdo jim k tomu dali rozkazy.“

„Něco takového přece nejde bez soudu!“ namítl generál.

„A soud všechny, jak je u vás zvykem, nejenže neodsoudí, ale spíš navrhne na vyznamenání,“ řekl jsem jízlivě. „Vaše soudy jsou ostudou světové justice. Máte přece dokumentaci z té doby, musíte vědět, kdo vydával rozkazy i kdo je prováděl. Rozhodněte o tom sami. Jste ve válce, jistě máte i válečné soudy!“

„To by musel nejprve schválit Kongres!“ namítl generál.

„Kongres neexistuje,“ připomněl jsem mu. „Prezident je mrtev – toho jste si zabili sami, ale náhradní prezident rozhodl o pokračování války proti Bulharsku, toho jsme pro změnu jako válečného zločince zabili my. Uvědomte si, dnes jste nejvyšším orgánem Spojených států Amerických, leží na vás odpovědnost za všechny další zločiny. Doporučím vám dohodnout se. Četli jste náš návrh příměří, můžeme tedy začít jednat o podrobnostech!“

„My jsme prezidenta nezabili!“ ohradil se generál.

„My teprve ne,“ odvětil jsem. „Pokud vím, viníka chytili. Je to Američan, jeden z vás. Jestli ho rychle nezahrdlíte, mohl by vypovědět, kdo mu umožnil přístup se zbraní až k prezidentovi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo mu dal úkol zabít svého prezidenta. To musí být opravdu velký darebák! Ale nesouvisí to s válkami, takže je to vaše věc. Starejte se o to sami.“

„Chcete tedy, abychom stáhli připravené potrestání Bulharů za Sofijský masakr, je to tak?“

„Skoro tak,“ řekl jsem. „Předně tomu neříkejte potrestání. Není za co. Bulhaři jsou nevinní a chystaná válka vylhaná. Ne že by nám bylo Bulharů líto, jsou to přece vaši věrní vazalové, vadí nám válka. Zaražte ji, dokud můžete! Kdybychom se do ní vložili, přišli byste o skvělé letadlové lodě i s posádkami vašich stejně skvělých pilotů! Na pohyblivé cíle se nám zaměřuje hůř než do pevných bunkrů, ale nelitovali bychom té námahy.“

„Já tam mám syna pilota,“ zahučel kdosi vzadu.

„Chcete-li, aby padl za vlast, nechte ho bombardovat.“

„Já o tom přece nerozhoduji,“ ozval se tatíček pilota.

„Ba ne, vážení!“ chytil jsem ho za slovo. „Teď jste nejvyšší představitelé Spojených států vy, vy teď rozhodujete o všem. Jen se trochu zamyslete! Když tu válku stáhnete, nebude nad vámi nikdo, kdo by vás mohl obvinit z nesplnění rozkazů. Vy vydáváte rozkazy, vydávejte je tedy zodpovědně. A také rychle, jinak naše armáda vyhladí další hnízdo válečných zmijí na vašem území.“

„Když nás teď tady zlikvidujete, vstoupí v platnost rozkazy v obálkách,“ upozornil mě jiný. „Mají je všichni – velitelé lodí, ponorek, i raketových sil. Tím byste vyvolali světovou válku vy!“

„Neříkejte!“ usmál jsem se. „Jsou to snad naše rozkazy? Nebo vaše? Kdo za ně bude zodpovědný? Vypracovali jste je vy, ale vinu chcete hodit na někoho jiného, bravo! Jenže k tomu vám musím říci jen jedno – nás v Stonewallu neohrozíte ani kdyby se vám podařilo zamořit radioaktivitou celý svět. Nás se to za naší hradbou nedotkne. Počkáme, až se radioaktivita vyzáří a svět se stane naší kolonií. A to si pište, že vám postavíme ohromný pomník. Budete na něm viset na šibenici a pod vámi bude nápis: »Tihle darebáci zničili původní svět – Zemi!« Vám už to bude nejspíš jedno, ale další tisíce let se o vás budou učit děti jako o největších obludách staré Země.“

„Doufám, že i o Rusech!“ řekl kdosi vzadu.

„Vina bude vždycky ležet na tom, kdo válku vyvolá,“ ujistil jsem ho. „Tady nebude vítězů, kteří by si mohli přepisovat dějiny podle svého gusta. My poznáme, kdo začal. Bude to spravedlivé, ne jak vykládáte dějiny vy. Všichni, nejen Rusové, zbrojí kvůli vám! Ale jestli to začnete, nečekejte, že to někdo otočí a bude vás oslavovat. Od porážky Německa a Japonska jste největší darebáci ve světě vy!“

„To urážíte celý náš národ!“ čertil se kdosi vzadu.

„Národ ne,“ opáčil jsem. „Jen smečku hyen, která ten národ vede od jedné války k druhé. A přitom máte na vlastním dvorku nepořádek, to se jen tak nevidí. Viděl jsem nedávno demonstraci proti policejnímu násilí, to tedy byla ukázka! Demonstranti jdou pranýřovat policejní násilí vlastním násilím, házejí na Policii molotovovy koktejly a rabují obchody. A policie, kritizovaná za násilí, stojí opodál a nezasáhne. Neměli byste poskytnout některé vaše jednotky Policii na výpomoc? Policie to podle mého mínění vůbec nezvládá.“

„Armáda nemá zasahovat proti vlastnímu národu!“

„Kdo je u vás vlastní národ?“ zeptal jsem se. „Ta smečka, která rabuje obchody a hází molotovovy koktejly? To vy urážíte vlastní národ! Necháte ho terorizovat vlastními teroristy a budete tu špínu ještě roznášet po světě? Ale nechme toho, omezme se jen na naše požadavky, ty jsou jednoznačné. Zastavíte všechny války. Když všechny, tak všechny. Stáhnete své vojáky ze světa. Všude, kde jsou, je místní vnímají jako okupanty, protože vaši vojáci se tak většinou chovají. Za třetí, postupně rozeberete své atomové zbraně a změníte je na palivo do atomových elektráren.“

„Na to nemáme prostředky,“ namítl generál.

„Jistě, vy byste je dokázali nanejvýš odpálit,“ souhlasil jsem s ním. „Vypište na to výběrové řízení, zadejte to nějaké soukromé firmě, jistě se u vás najde. Kdyby ne, požádejte Rusy, ti už si to vyzkoušeli a dovedou to.“

„To tak! Ještě prosit Rusy!“

„Když to zmáknou vaše firmy, tím lépe!“ souhlasil jsem. „Máte nejsilnější armádu světa a měli byste pro vojáky najít jiné, civilnější využití. Aspoň část se jich uplatní u Policie, tam budou užitečnější a Policie je jistě uvítá, nemá dnes dost sil, aby zvládla nepokoje ve velkých městech. A pak byste asi měli vypsat nové volby, naplnit Kongres a předložit mu ke schválení nové zákony, které nedovolí zneužití armády k vyvolávání válek. Armáda má opodstatnění při napadení vlastního území, případně jako záloha ke zvládání přírodních katastrof a rabování.“

„Ale my musíme hájit zájmy Spojených států ve světě!“

„Můžete je hájit u soudů,“ navrhl jsem mu. „Ale ne tím, že rozbijete dotyčnou zemičku bombami. Je také notoricky známé, že se o »nedostatek demokracie« v těchto zemích začnete zajímat až po průzkumu jejich nerostného bohatství. To už se vaše zájmy začínají nepříjemně podobat zájmům zlodějů o peněženky svých bližních.“

„Umíte vy taky něco jiného než urážet?“ vybuchl nejstarší.

„Nebudeme vás urážet, když přestanete loupit,“ podotkl jsem. „A to právě požadujeme. Stáhněte svá vojska na vaše území a přestanete nám dodávat munici k dalšímu rýpání.“

„To je pro nás ale nepřijatelné!“ řekl nejstarší generál.

„Vidíte!“ řekl jsem. „Nehodláte se omezit na vlastní území? Pro vás je nepřijatelný konec loupení? Vaše vměšování ve světě je však nepřijatelné pro nás. Budete-li se dál vměšovat ve světě, budeme se vměšovat my u vás. To je pro vás přijatelnější? Jen tak mimochodem, hned po vás se půjdeme dohadovat s Evropskou unií a s Rusy. I je požádáme, aby se přestali vměšovat ve světě a udělali si pořádek doma. Na rozdíl od vás to bude snadnější. Rusové se rádi vzdají ambicí na zasahování mimo své území a tak to dojednáme i se všemi ostatními.“

„Chcete to teď sepsat do nějaké dohody?“ zeptal se nejvyšší generál zamračeně.

„Není třeba,“ řekl jsem. „Sice teď vypadám jako Gorbačov, kterému stačilo vaše slovo, že se NATO nebude dále rozšiřovat směrem k Rusku, což jste později porušili s odvoláním, že to není v žádné psané smlouvě, ale já nejsem v jeho postavení. On by nic nevynutil i kdyby měl ty papíry v ruce, vy dokážete vypovědět co vás napadne, já naopak žádné papíry nepotřebuji, protože vy to dodržíte. Ne že byste byli tak čestní, je přece známé, že nejste, ale dovedete si spočítat, že bude pro vás výhodnější dodržet příměří. Nejlépe natrvalo.“

„Takže mírová smlouva...“

„Mírová smlouva nebude,“ přikývl jsem. „Jestliže porušíte příměří vy, porušíme je i my. Teď už snad máte představu, co by následovalo. Tak to bude nejspíš nejlepší. Spojené státy se změní v mírumilovnou zemi a svět si od vás oddychne.“

„Zase nás zbytečně urážíte!“ odfrkl si generál.

„Pravda neuráží,“ odvětil jsem. „To jen vy se urážíte, když vám ji někdo řekne. Byli jste zvyklí, že se toho nikdo neodvážil. Myslím, že teď, když se nikde nebudou objevovat vaše flotily, odváží se říkat vám pravdu i jiní. Zvykejte si na to.“

„My se ale teď musíme poradit,“ vymiňoval si generál.

„Raďte se,“ přikývl jsem. „Já odcházím...“

„Moment!“ zarazil mě. „A jak se s vámi spojíme, abychom vám sdělili naše rozhodnutí?“

„S námi se spojovat nemůžete,“ vzdychl jsem si. „Nevíte kam ani jak. Můžete nám to jenom dát najevo. Občas sledujeme zprávy stanice CNN. Přinuťte ji, aby vaše stanovisko zveřejnila. To se k nám dostane. Ale v podstatě to nemusíte nikde stvrzovat, budou za vás mluvit činy. Jestli začne bombardování Bulharska, nemusíte nám už vzkazovat, jak jste se rozhodli.“

„Ještě moment!“ nenechali mě tak snadno se rozloučit. „Jak se dostanete odsud ven? Můžeme vydat rozkaz, aby vás strážní nechali na pokoji...“

„Není třeba,“ mávl jsem rukou. „Raději se dobře dívejte, jak odcházím... Třeba vám to něco řekne.“

»Jitko, můžeš!« vyzval jsem telepaticky sestřičku...

Errata:

14.08.2021 19:54