Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Past

Američané se nakonec zalekli, i když neudělali to, co jsme po nich chtěli. Ale nezahájili aspoň bombardování, ten osvědčený prostředek »umravňování« neposlušných států. Ohlásili do světa, že na poslední chvíli přijali nabídku Bulharska, aby mohli na místě vyšetřovat »Sofijský masakr«, poslali tam tlupu inkvizitorů, vyslýchali všechny, kdo se pohybovali poblíž, ale nakonec případ uzavřeli s výsledkem, že masakr spáchali cizí atentátníci, kterým se podařilo z Bulharska zmizet.

Samozřejmě se jim dostala do rukou zpráva místní Policie o záhadném zmizení podezřelého karavanu, který v ostré zatáčce před kontrolním policejním stanovištěm prorazil svodidla a vrhl se do propasti, jenže pak záhadně beze stop zmizel. Vyšetřovatelé to pochopili správně. Záhadné zmizení karavanu nebylo přirozené a tedy mohlo souviset se »Sofijským masakrem«. Naznačovalo to trochu směr našeho ústupu, jenže Srbsko kategoricky popřelo, že by přes jeho území plachtil vzduchem nějaký záhadný karavan a Američané se s tím kupodivu spokojili. Potvrdilo to asi jejich pracovní hypotézu, že »Sofijští vrahové« jsou mimořádně schopní zločinci, kteří mají k dispozici dosud ne zcela známé prostředky.

Mohli jsme být částečně spokojení a hlavně, nemuseli jsme dál deptat Američany. Bylo zřejmé, že bombardovat nebudou a je pravděpodobné, že splní i ostatní body našich podmínek.

Tím pádem jsme se mohli soustředit na »zlo menší ráže«. A tím pořád ještě není Rusko. Když sečtete všechny vojenské síly, rozeseté po světě, ať v Africe, nebo v Evropě, na druhém místě jsou zbývající členové NATO. Takže si je podáme, jinak by na ně Spojené státy tlačily, aby veškerou špinavou práci udělaly za ně.

Rozhodli jsme se ale pár dní počkat, až podle toho, jak to dopadne s Američany. Třeba se Evropané zaleknou, až uvidí, že couvla nejsilnější mocnost světa.

A také nebylo jisté, že Američané opravdu couvli. Odvolání bombardování Bulharska mohlo být docela dobře tím, že by to Američané vyhodnotili jako kontraproduktivní. Vždyť Bulhaři jsou opravdu jejich věrní spojenci, mají na svém území jejich základnu a přistoupili by i na neuvěřitelně ponižující podmínky, na jaké Srbové Rakušanům nepřistoupili a tím vypukla První světová. Američané teď už beztak věděli, že ti, po kterých jdou, v Bulharsku nejsou. Jaký by mělo smysl udělat si z věrných spojenců sveřepé nepřátele?

Odvolání akce proti Bulharsku však neznamenalo, že by se Američané rozhodli splnit i ostatní naše podmínky. Musíme jim tedy nechat nějaký čas, aby se projevili.

Já jsem se tou dobou zabýval Továrnou.

Továrna v Saxamuru není kolos zvící Škodovky v Plzni, nebo v Mladé Boleslavi. Je to sice poměrně velká hala, nicméně ne tak obrovská. Postavili ji Ebažgové pro potřeby pozemšťanů, kterých tenkrát nebylo v Saxamuru tolik co dneska. Vlastně je to dnes spíš větší vesnice než město. Rozhodně jsou stodoly a sýpky zemědělského družstva větší než Továrna, ale je to pochopitelné. Sedláci mají pořád co dělat. Jejich produkty se spotřebovávají, takže musí rok co rok znovu zasít a sklidit. Zato Továrna jede jen občas a většinu času stojí.

Sedlák je v Saxamuru pán! Žádný uťápnutý sedláček, jakým v dobách Třicetileté války vojáci zrekvírovali první poslední! Zde se zemědělství vede vědecky už odedávna, rozhodně už před tou Třicetiletou válkou. A agronom tu je Pan Někdo! A vojáci? Ti, co se do Saxamuru přece jen vetřeli, skončili jako potrava lišek. Hrubá síla bez inteligence tady prohrává.

Zdejším sedlákům musím ocenit i jejich rolnické družstvo »Pokrok«. V době husitů se jmenovalo jinak, neříkali mu tenkrát »družstvo«, ale »selská družina«, později »rolnický spolek«, slovo »Pokrok« tomu přidali až v obrozenecké době, jenže družstvo ve smyslu společného hospodaření to bylo už hodně dávno. A právě díky družstevnímu hospodaření se lidem v Saxamuru i ve Vraním Hnízdě vedlo skvěle i ve středověku, kdy – zejména za Třicetileté války – byl v Evropě a zejména v Čechách hladomor. Žádný div, že trest vyloučení ze Saxamuru byl psychicky horší než poprava a postižený se raději sám oběsil.

Také Továrna je staršího data. Zavedli ji lidem Ebažgové, aby jim pomohli. Má několik oddělení, každé vyrábí odlišnou technologií.

Oddělení tkanin vévodí poměrně velký stroj, který z vhodné biohmoty, což bývá obyčejná tráva, sláma a rákos, vyrábí umělou hmotu »dušigde«, podobnou kůži nebo kožence, která však ani po staletích netvrdne a zůstává pružná. Druhý stroj z téhož vstupního materiálu vyrábí vlákno »gaksýzé«, trochu podobné vlněné přízi – na omak příjemně měkké a přitom velice pevné. Další zpracování se podobá tomu pozemskému – jen zdejší tkalcovské stavy jsou trochu chytřeji navržené než ty, které v Čechách kdysi rachotily v mnoha chalupách.

Zpracování látek je však zcela odlišné. Ve starém světě měli krejčí a švadleny dlouho k dispozici jen nůžky a jehlu s nití. Tady se látky řežou na stojanové pile neviditelným ostrým paprskem – nejspíš infračerveným nebo možná ultrafialovým laserem. Hladký řez se olemuje zalisováním měkkého materiálu »gaksýzé«, tím se také lepí a ozářením jiným paprskem ji vytvrdí. Takto zpracovaná látka se netrhá, netřepí, snese neuvěřitelné namáhání a vydrží stovky let bez ztráty svých vlastností. Základní barvou je špinavě bílá, ale dalšímu barvení se meze nekladou.

Tuhle výrobu museli Ebažgové pro lidi ze Země vymyslet. Sami přece oděvy nepotřebují, při jejich chlupatosti by jim víc překážely než aby byly k užitku. Sami z toho mohou využívat jen vlákna na provazy, ale pro nás vyvinuli technologii do použitelné podoby. A musím uznat – podstatně lepší, než se podařilo celému starému světu! I když starověký tkalcovský stav jen vylepšili. To jediné je asi pozemský vynález, mimochodem z celého výrobního řetězce ten nejslabší.

Této výrobě se ovšem nedá říkat »hromadná«. Ve starém světě vycházejí z továren miliony kusů konfekce a párů bot, tady každý kus vyrábějí jednotlivě, výroba trvá na pozemské poměry dlouho a výrobky jsou pochopitelně dražší. U Bati by si zdejší obuvníci a krejčí nevydělali ani na slanou vodu. Jenže oblečení je zde investice na staletí a boty nejsou už po čtvrt roce děravé.

Tím pádem se počet zaměstnanců Továrny počítá na pouhé desítky. Jsou to odborníci, kteří nepracují nepřetržitě na tři směny, ale jen podle potřeby. V mnoha případech poskytuje zákazníkům Továrna i půjčku, aby takovou investici umožnila – což ovšem neplatí u drobných úprav, jako již zmíněné zkracování sukní při změně módy.

Jinému oddělení se zde říká »truhlárna«. Tady se pracuje se dřevem, tedy spíš se »zadřevem«, materiálem, které se vnějškově podobá dřevu, jenže vznikl z kamene, nejčastěji z vápence. Také tato část továrny pracuje jen občas, podle potřeby. Starousedlíci jsou dávno dostatečně vybavení a truhlárna pracuje jen pro nové obyvatele Saxamur. Počet obyvatel roste pomalu, ale roste – a noví obyvatelé také potřebují vybavit.

Provoz zvaný »sklárna« pracuje převážně se sklem, přesněji se »zasklem«. Tento materiál se podobá pozemskému sklu, jenže je nesrovnatelně pevnější. Snese mechanické namáhání i žár, dá se však opracovávat na stojanové pile ostrým paprskem, podobně jako jiné věci. Okna zasklená tímto »zasklem« snesla zemětřesení v Saxamuru koncem První světové války – neprasklo ani jedno okno. Jen si to srovnejte s obrázkem měst ve starém světě po ničivém zemětřesení – hory skleněných střepů, místy i cihel...

Dalšímu provozu se říká »cihelna« a jak už název napovídá, vyrábějí se zde »cihly«. Jde o poměrně přesnou výrobu, protože zdejší »cihly« jsou vlastně obrovské kostky »Lego«, které se při stavbě domů sestavují na místě. Nejsou červené, ale bílé a buď už tak zůstanou, nebo si je majitelé nechávají malovat. Malíř pokojů je zde umělec, který na čisté zdi maluje různé dekorace a obrazy. »Zašlý« povrch zdí se zde čistí prostým umytím mýdlovou vodou, na to je v Továrně k zapůjčení agregát, s nímž je vyčištění všech zdí průměrného rodinného domku otázkou jednoho dne. Pár lidí se tím dokonce zabývá profesionálně, jde jim to pochopitelně lépe než těm, kdo to potřebují jen jednou za deset let.

Po svém příchodu do Saxamuru jsem si pracnou a drahou proceduru »zabydlování« a »vystrojování« odbyl tím, že jsem se přistěhoval k Jitce a ta mi věnovala zděděné obleky po svém otci. Byli jsme naštěstí podobné velikosti, takže tím naráz vyřešila, kde budu bydlet i co potřebuji na sebe.

Ani zaměstnání jsem nemusel řešit.

Přidal jsem se prostě k partě Káji s Lojzou, Standou a Ivanem Skálou, zabývající se počítači a jejich zaváděním v Saxamuru, což – díky příšerné nespolehlivosti pozemské techniky – vypadalo na dlouhou, trvanlivou fušku. Pokud se nám podaří spolehlivost zvýšit, bude o počítače zájem i v dalších světech. Měli jsme volné pole působnosti – a proto mi také moji noví parťáci doporučili aspoň zběžné seznámení s provozy Továrny.

Budeme ji nejspíš využívat...

Schůzka party našich »karavanistů« se špičkami Saxamuru nás nepřekvapila, ale nabrala nečekaný směr. Starosta Pavel Král nás svolal do obecního domu už odpoledne, takže Jitka nedala jinak a vetřela se tam také. Upřímně řečeno, její přítomnost nikoho nepřekvapila, Jitka se v poslední době účastnila důležitých jednání v Saxamuru i s Ebažgy.

„Myslím, že jste Američany podcenili,“ začal pan Král. „Podle našich podmínek by se měli začít stahovat ze všech zemí světa. Místo toho jen vyměnili posádku základny v Bulharsku a po jejich odjezdu je tam stejně vojáků jako předtím.“

„No jo,“ vzdychl jsem si. „To je tím, že nemáme psanou smlouvu. Z ústních smluv si Američané nic nedělají. Přitom jsem je důrazně varoval, že budeme tvrdí, jestliže to oni poruší první.“

„Budete jim muset dát najevo, že na našich podmínkách trváme,“ řekl starosta. „Má to však i další háček. Hádejte, odkud jsem se to dozvěděl?“

Hádali jsme. Nejprve Českou televizi, pak ostatní televizní stanice, pak rádia.

„Neuhodnete,“ řekl starosta. „Mám to z ruského televizního vysílání pro Čechy. V našich českých médiích o tom nebyl ani kvik. Naše média referují o kdejaké pitomosti, ale tohle jim vůbec nestojí za pozornost. Zeptal jsem se tedy několika našich studentů v Praze, co se dá zjistit ze světových zpráv. Je to zkrátka bída.“

„Takže bychom potřebovali nějakou objektivní agenturu, aby nás informovala, co se ve světě děje,“ vzdychl jsem si.

„Tolik reportérů nikdy neseženeme,“ řekl Standa. „Ale když na to navnadíme naše vandrovní a pošlou nám zprávy z různých míst, snad se z těch střípků dá složit pravdivá mozaika. Vandrovní přece mají všichni telepatii!“

Takže padlo rozhodnutí rozdělit úkoly »vandrovním« neboli studentům. Většina jich, bohužel, studovala v Praze, od těch asi mnoho informací nedostaneme, ale dva byli v Londýně a jedna studovala v Moskvě. Ti by nám mohli dělat zpravodaje. Nezatíží je to, nebude jim to vadit při studiu, ale my získáme aspoň trochu přehled, co se děje ve světě.

Lidé s telepatií jsou prostě ideální špioni. Dorozumívají se tak skrytě, že je nikdo nemůže odhalit. Nedělají si poznámky, vše hlásí rovnou, poznámky si musí dělat na příjmové straně. Mohou dostávat na dálku úkoly, aniž by je někdo odhalil. A nepotřebují ani fotografovat a být tak nápadní. Jako telepatický obraz mohou vyslat prakticky cokoliv, co sami vidí. A když je na opačné straně »pamětníček«, je ten obrázek přesnější než nezřetelná fotografie. Naši špioni se dají odhalit jedině tím, že by ohlásili něco, u čeho nemohl být nikdo jiný než oni.

A kromě toho jsme se dohodli, že já s Jitkou navštívíme naše známé v pevnosti Cheyenne Mountain a uhodíme na ně, jak si to představují se stahováním vojáků, po kterém se počty nezmění.

Tentokrát tam poletíme my dva. Nepotřebujeme karavan, první část cesty mě Jitka sveze gežůrem, který vrátí do Saxamuru a bude mě sledovat na dálku jako při dosavadních misích.

Hlavní rozdíl bude, že do pevnosti v Cheyenne Mountain nevniknu v neviditelnosti, ale veřejně, to znamená jako normální parlamentář. Ohlásím se s bílou vlajkou, nechám se ke generálům uvést jejich doprovodem, ale v Québecu bude připravená Jitka, aby mě vyzvedla, kdyby se jednání zvrtlo nežádoucím směrem. Pro jistotu se po ukončení jednání nechám »odnést do pekla« jako dosud, nebudeme riskovat nějaký podraz na odchodu. Američané přece musí pochopit, že na tomto ledě nehrají přesilovou hru, ale hru v těžkém oslabení. A když to nepůjde po dobrém, musí dostat ještě jednu ťafku, aby jim to konečně docvaklo.

Současně jsme diskutovali o té případné další ťafce. Brzy jsme se omezili na dva možné cíle. Válečné učiliště West Point, nebo jižní velitelství Tyndall Air Force Base na Floridě. Oba cíle měly své odpůrce. West Point by znamenal obrovský masakr mezi mladými kadety, což by Američané jen tak nevydýchali, kdežto Tyndallova základna by asi ochromila jižní křídlo letecké obrany Spojených států, což by způsobilo ztrátu spojení k odloučeným námořním jednotkám, které by pak mohly vytáhnout zapečetěné obálky a spustit Apokalypsu. Doufal jsem, že to mají Američané vícenásobně jištěné, ale znáte to – čert nikdy nespí.

V každém případě jdeme do toho!

Už to začínalo být jednotvárné. Gežůrem jsme prolétli Skalami v Québecu a aniž bychom se zastavili, pokračovali jsme směrem na Denver. Kousek před Denverem mě na autobusové zastávce Jitka vysadila a rychle se vracela do Québecu, kde gežůr uložila na druhé straně Skal a čekala na mě. Odloupl jsem jí část roje bakterií, aby měla »palebnou sílu« padesáti ozbrojenců. Pak přijel autobus, nastoupil jsem, zaplatil jsem si jízdenku a sedl si co nejdál dozadu.

Vzadu seděla jakási rozjařená parta, z jejich řeči jsem brzy pochopil, že jeden z nich slaví toho dne narozeniny. Nevšímal jsem si jich víc než bylo třeba, nicméně bylo by těžké ignorovat je úplně, jejich zábava byla poněkud hlučná. Ostatní cestující je, zdá se, chápali, chápal jsem je proto i já.

Vystoupil jsem v centru Denveru a zamával jsem si na taxi. Taxikářem byl trochu kredenciózní černoch, ale neměl namyšlené rasistické řeči, dalo se s ním mluvit. Když jsem ale ohlásil, že chci jet k velitelství NORAD, podíval se na mě útrpně.

„Tam se nesmí,“ řekl mi. „Ta cesta je zakázaná. Vojáci se tam rojí jako vosy, kterým šťouchnete do hnízda.“

„Dovezte mě tedy až tam, kam to půjde,“ požádal jsem ho. „Zaplatím předem jako kdybyste mě dovezl až před vchod.“

„Jestli chcete ten vchod vidět, máte smůlu,“ varoval mě. „Vojáci obracejí auta už v místech, odkud tam ještě není vidět.“

„Nevadí,“ přistoupil jsem na to.

Taxikář se podrbal na kudrnaté hlavě, ale už neprotestoval. Chvíli počítal cenu, protože do ní musel zahrnout i úsek, který se na taxametru neobjeví, ale dohodli jsme se, platil jsem předem, takže jsme po chvilce vyjeli.

Zákaz vjezdu nás tedy nepřekvapil, ani to, že u zákazu stáli tři vojáci v maskáčích. Taxikář zastavil, nechal mě vystoupit, pak se otočil a rozjel se zpátky.

Rozvinul jsem bílou vlajku a zamířil přímo k vojáčkům.

Asi byli připravení na leccos, ale na tohle ne. Samozřejmě na mě namířili kvéry a zahaltovali mě, ale tím mě nezastavili.

„Jdu vyjednávat!“ oznámil jsem jim. „Můžete mi zavolat vašeho velitele? Jsem parlamentář.“

„Co je to za blbost?“ opáčil jeden z vojáčků.

„Jdu vyjednávat!“ opakoval jsem. „Zavolejte mi velitele!“

„Tady nemáte co dělat!“ vyštěkl na mě voják, zjevně nebyl nadšený představou, že by sem měl volat nadřízeného a riskovat jeho nelibost.

„Mám tu co dělat a vy se konečně naučte, jak se chovat při příchodu nepřátelského parlamentáře!“ sjel jsem ho.

„To jste jako vy?“ vyjevil se vojáček.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Jsem parlamentář »Stonewallu«, jsme se Spojenými státy ve válce, tak sem rychle zavolejte svého velitele, ať se jednání nezdržuje!“

„Jestli jste vážně nepřítel, mám pro vás leda pár vostrejch!“ namířil na mě vojáček kvér.

»Klid, nemyslí to vážně!« ozvalo se mi v hlavě. No ovšem, Jitka. A je to dobré, nejspíš už si všechny tři vojáčky »přečetla«.

„Riskujete válečný soud!“ upozornil jsem vojáčky. „Podle sjednaných podmínek při napadení parlamentáře vyvraždíme celé středisko NORAD. Na vašem místě bych si tak nezahrával!“

„Kdo – vy?“ ušklíbl se vojáček.

„Jako jsme vyvraždili váš Kongres i Langley,“ doplnil jsem. „Ve mně vidíte jen špičku ledovce, vás už máme také zaměřené a stačí, abyste jen pomysleli na vraždu parlamentáře a jste mrtví!“

Tři vojáčci se shlukli a urychleně se radili. Nakonec jeden vytáhl vysílačku a kamsi zavolal.

„Máte chvilku počkat, už si pro vás jedou!“ oznámil mi, když domluvil.

„Počkám,“ řekl jsem. „Proč ne?“

Stál jsem klidně dál, nepřibližoval jsem se k nim, ani oni nejevili chuť přiblížit se ke mně. Ideální stav, abych si je mohl »přečíst«. Oblil jsem bakteriemi hlavu toho, co volal velitele.

Bylo to, jak už mě chlácholila Jitka. Vojáčci nepatřili ke stálým členům posádky, ale k Národní Gardě. Převeleli je sem, když se velitelství rozhodlo rozšířit střeženou zónu a nemělo na to dost vlastních. Měli za úkol nepustit do zóny nikoho cizího, ale nic víc netušili. Při nepředvídaných případech měli zavolat svého velitele, což se naštěstí krylo s mým požadavkem, tak to splnili a tím to pro ně zhaslo.

Zakrátko ale přijel terénní džíp – jako kdyby tu ani nebyla skvělá asfaltová silnice, prosmýkl se kolem vojáčků a zastavil smykem až přede mnou.

„Jste to vy!“ uvítal mě důstojník, který vyskočil z vozu.

Vzpomněl jsem si – byl to jeden z těch, se kterými jsem už minule jednal. Takže pro mě neposlali nějakého majora, ale přijel sám jeden z generálů. Měli asi přede mnou respekt.

„A kde máte svou ďáblici?“ zeptal se mě.

„Ta je teď daleko odsud,“ ujistil jsem ho. „Už přece víte, že dokáže bleskově přiletět třeba doprostřed vaší pevnosti a stejně tak rychle zmizíme. Říkáme tomu »slašud« a má to své výhody.“

„To věřím,“ souhlasil vážně. „Jen mi není jasné, proč potom nepřiletíte přímo do naší konferenční místnosti?“

„Protože tam nemáme zaměřovací maják,“ uspokojil jsem jeho zvědavost. „Ta »ďáblice« se zaměřuje na mě a to jí umožní skok. Stejně opouštíme místa, kde se už nechceme zdržovat. Musíte uznat, že s kostýmem ďáblice je to stylovější než kdybych prostě zmizel.“

„To je pravda,“ přikývl generál. „Jdete tedy vyjednávat, tak si nasedněte, pojedeme.“

Nasednout do vojenského džípu nebylo těžké a už jsme jeli. Projeli jsme hlavními vraty do prvního tunelu, pak jsme zabočili do kolmé šikmé rampy a sjeli o pár metrů níž. Tady vedla jakási automobilní trasa až na podzemní parkoviště, kde jsme vystoupili a vyšli na točité schodiště, jenže jsme nezabočili na schody, ale vstoupili do prostorné kabiny výtahu. Jasně, schody jsou tu jen pro případ odstřižení od zdroje proudu, jinak se cestuje pohodlně. Ani jsem se nedivil, že jsme z kabiny vystoupili přímo vedle zasedacího sálu, kde na nás už čekali ostatní.

„Kdepak máte svou ďáblici?“ uvítal mě nejvyšší generál. „Proč nám ji neukážete lépe? Měli jsme dojem, že je to poměrně mladé děvče, není-liž pravda?“

Tím mě ovšem zaskočil.

»Jitko, generálové tě chtějí vidět,« kontaktoval jsem svou »sestru« telepaticky. »Brání tomu něco?«

»Vlastně ani moc ne...« odvětila také tak. »Asi by se mi hůř sledovaly bakterie, nebude tam takový klid... ale myslím, že bych to i tak zvládla. Zastav se, ať si tě zaměřím!«

Vzápětí se trochu otřásl vzduch – a Jitka stála proti mě. Ale hned se otočila ke mně zády a čelem proti generálům.

„Chcete mě vidět, pánové?“ zeptala se překvapené hordy. „Tady jsem. Jak se vám líbí můj apartní kostýmek?“

„Nádhera!“ vzpamatoval se nejvyšší generál. „Myslel jsem, že je to mladé děvče, a ono je to teprve děcko!“

„Děcko, které připravilo pár stovek vašich kongresmanů na výživnou snídani pro červy,“ opáčila Jitka s líbezným úsměvem. „Prosím, nepodceňujte mě. Máme od našich předků takové heslo: »Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!« a to nám dovolilo postavit se i kolosu, jakým jsou Spojené státy.“

„Impozantní!“ řekl generál.

„To vaše heslo mi něco připomíná,“ řekl jiný. „Skoro stejné heslo měli údajně jacísi kacíři v Evropě.“

„Správně!“ schválila mu to Jitka. „To heslo jsme převzali. Jeho původní nositelé s ním dokázali porazit nejsilnější armády tehdejší Evropy. I když litujeme, že nikdo z našich předků nebyl mezi těmi kacíři. Obdivovali je, ale nepřipojili se k nim. Asi to byla škoda.“

„Ale ti kacíři nakonec válku prohráli, ne?“ hádal generál, který nejspíš o husitech ledacos věděl.

„Jak říkám, škoda,“ opakovala Jitka. „Kdyby tenkrát naši předkové nezastávali postoj odloučení od tehdejšího zbytku světa a připojili se k husitům, dopadlo by to jinak. Podle mě lépe. Ale vy přece máte s appeasementem také dost bohaté zkušenosti, ne? Od Hitlera po Hirohita...“

„To jsou jen plané úvahy,“ přerušil jsem její chvalozpěv na husity a dodal jsem telepaticky: »Neprozrazuj jim Čechy!«

»To heslo jsi jim řekl ty,« odsekla mi telepaticky. »Já už to jen žehlím, jako že to naši přímí předkové nebyli.«

„Pojďme raději jednat,“ vybídl jsem generály.

„Nebude vám vadit, když si tady mezitím zahraji nějakou hru?“ řekla Jitka a vytáhla klasický mobil, kde všem ukázala, že má nějaký tetris-nebo-co-to-bylo. „Vaše jednání se mě netýká.“

Popadla jedno křesílko a ostentativně si je postavila stranou ke stěně, kde se zdánlivě ponořila do mobilní hry.

Generály tím samozřejmě udivila. Naše jednání měla podle všeho celosvětový význam a ona si skládá nějaký tetris?

Kdyby jim došlo, že potřebuje klid na řízení roje útočných bakterií, vznášejícím se všem nad hlavami! Rozhodně by tak klidní nebyli, kdyby vytušili, že se Jitka chystá některým z nich číst myšlenky.

Já jsem se ovšem chystal začít tvrdě...

„Pánové, takhle si dodržování podmínek nepředstavujeme,“ řekl jsem rovnou na úvod. „V podmínkách je, že stáhnete vojáky ze svých základen. A výsledek? Hned ta první v Bulharsku – sice jste všechny vojáky ze základny odvezli, ale současně jste jich tam ještě víc dovezli. Výsledkem není stahování vašich vojsk, ale dokonce navýšení jejich stavu. Jak to chcete vysvětlit?“

„Vysvětlujeme to zájmem Spojených států,“ řekl nejvyšší generál už zase arogantně, jako kdyby jednal se svými vazaly. „To je naše nejvyšší priorita.“

„Myslel jsem, že nejvyšší prioritou bude pro vás zachování Spojených států jako takových,“ řekl jsem už trochu naštvaně.

„To také,“ řekl generál.

V té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a do sálu chvatně vběhl jakýsi důstojník. Postavil se do pozoru, zasalutoval a podal nejbližšímu generálovi jakýsi list papíru.

„Úkol splněn!“ ohlásil.

„Dobře, můžete jít,“ propustil ho generál milostivě.

Důstojník opět zasalutoval, otočil se a odešel.

„Myslím, že nejlepší způsob jak uchránit Spojené státy před teroristy je zničit teroristy do posledního muže,“ pronesl nejvyšší generál slavnostně. „A co muže – do poslední ženy, když už jsou mezi nimi i ženy! Samozřejmě po řádném soudu, který však musí být k teroristům spravedlivý, ale rozhodně ne shovívavý.

Vy dva – jste zatčeni! Stráž!“

Do místnosti vběhli poklusem čtyři vojáci, všechno těžké vazby. Dva černoši, jeden hodně opálený a jen jeden běloch, jenže s holou lebkou potetovanou umrlčími lebkami.

»Jitko! Pryč!« pokusil jsem se vytrhnout ji od hraní.

Jenže Jitka se na mě podívala s nefalšovaným zděšením.

»Jindro! Já...« zmateně hledala slova jak dál, »...nedokážu se vůbec zaměřit do Québecu! Úplně jsem ztratila svou citlivost!«

»Jak to?« asi jsem zbledl.

»Nevím!« odpověděla mi nešťastně.

Mezitím se mě dva černoši chopili za ramena a strhli mě na podlahu. Dva zbylí udělali totéž s Jitkou.

„Nechte mě!“ rozkřičela se. „Zabiju vás!“

Jenže v té chvíli ji jeden halama praštil pěstí do obličeje, až vykřikla bolestí.

Bakterie, pomyslel jsem si.

Jenže jsem je náhle necítil. Že bych jaké přišel o citlivost?

Vojáci nás rychle, profesionálně prohledali. Neměli jsme u sebe žádné zbraně a to je trochu vyvedlo z míry, ale nahlásili to generálům a ti jen přikývli.

„Zavřít!“ poručil jim nejvyšší generál.

Vystrkali nás z místnosti a strkali nás neurvale před sebou na schodiště, pak po schodech o patro níž. Nakonec nás oba strčili do zamřížované místnosti, kde se k nim připojili další dva chlapi, pro změnu oba běloši.

„Tady jsou!“ ukázali nás těm dvěma. „Nespustit z nich oči, jasné?“

„Jasné!“ odpověděl řízně jeden z těch dvou.

„Můžeš si připravit oprátku,“ zachechtal se jeden černochů.

„Milerád!“ odvětil chlap.

Vhodili nás neurvale do klecí, každého do jiné. Pak všichni odešli, jenže jsem tušil, že ta hladká stěna proti nám je nejspíš polopropustné zrcadlo, aby nás »nespouštěli s očí« i kdybychom si mysleli, že jsme tu sami.

Zůstali jsme tedy ve vězení.

A nevypadalo to dobře.

Errata:

14.08.2021 19:54