Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dva údery pod pás

»Dva údery pod pás« je název knihy legendárního českého pilota stíhače Františka Fajtla, popisující podrazy komunistické vlády Československa na hrdinech z Druhé světové války, letcích bojujících proti Německu, když se komunisté v Československu po únoru 1948 zmocnili vlády.

František Fajtl bojoval proti Němcům na obou frontách. Nejprve na západní, kde se účastnil Bitvy o Británii, pak také na východní, kde s dalšími letci podporoval ze vzduchu Slovenské národní povstání a později Ostravskou operaci. Po válce však byl zatčen a bez soudu uvězněn, zkrátka vlast se k němu i k jiným zachovala značně macešsky – i když to vlastně nebyla celá vlast, ale jen komunisté ve vládě.

Vzpomněl jsem si na tu knihu, když jsme se dohadovali, co podnikneme dál. Ve zprávách se krátce objevilo jednání v Radě bezpečnosti OSN, ale bez podrobností a bez výsledku. Pak však přišel jeden zlom. Na universitu v Princetonu přijali dva studenty – vandrovní ze Saxamur. Oba byli ochotní projít u Ebažgů kursem telepatie a topologie a mohli by sloužit jako »rezidenti«, jak se ve špionážní hantýrce říká. Samozřejmě by se přímo žádné naší akce neúčastnili, posloužili by Jitce jen jako cílový bod. Doprava do Spojených států by se tím však zredukovala na jeden Jitčin skok. Pro generály by to byl strašlivý úder pod pás.

Druhý úder pod pás vymysleli Ebažgové. Zatímco my jsme jezdili se zájezdem po Rusku, Michal požádal Ebažgy o konzultaci a na ní jim sdělil, jak snadno Američané vyřešili problém bakterií. Na to Ebažgové vyvinuli bakterie, které snesou ultrafialové světlo – prostě vzali za základ hnilobné bakterie z tropů, kde je i u nich intenzita ultrafialového záření vyšší. Než jsme se vrátili z Ruska, měli v Saxamuru bakterie, schopné snést ionizující úroveň záření. Američané budou nepříjemně překvapení, až to zjistí.

Pokud jim na to zjišťování ještě zbude čas.

Zatímco Rusové byli od našeho varování zdrženlivější ve vztahu k Američanům, ti naopak začali víc provokovat. Až i Standa připustil, že si poučení ze základny Rammstein nevzali. Zřejmě se cítili silnější, když jim Rusové se skřípěním zubů ustupovali.

„Asi to jinak nepůjde,“ drbal se Standa rozpačitě na hlavě. „Musí dostat další ťafku.“

„A měla by být těžší než Rammstein,“ dodal rychle Michal.

„To není snadné,“ řekl Standa. „Sportovně řečeno, tam jsme nasadili laťku hodně vysoko. Pětadvacet tisíc vojáků a důstojníků, to se bude těžko překonávat! Upřímně řečeno, o další rekord ani nemám velký zájem.“

„Rammstein mohl zaujmout počtem,“ řekl Michal. „Můžeme teď zaujmout něčím úplně jiným. Navrhuji dvě souběžné akce, které by je píchly více než jeden Rammstein. Nemasakrovat jim množství obyčejných vojáčků, které snadno nahradí jinými, ale pustit se do jejich elity.“

„Trošku konkrétněji by to nešlo?“ opáčil Standa.

„Jistě,“ usmál se Michal. „Konkrétně myslím na následující dvě akce. Jedna na půdě Spojených států, už jsme o ní uvažovali. Myslím West Point. Vilík sice tvrdil, že nám to Američané nikdy nezapomenou, ale chceme-li, aby si to opravdu pamatovali, není pro tento účel lepší cíl!“

„Dobře,“ souhlasil Standa. „Pošleme tam Jitku s Jindrou, na ty čtyři a půl tisíce by mohli stačit dva. Co je to druhé?“

„Vybílit obě americké letadlové lodi v Černém moři, kde si Američané poslední dobou hrají na pány. A mám navíc nápad, jak přitom obě lodě poškodit, aby nepomohla ani výměna posádek.“

„To myslíš jak?“

„Namontuji na naše auto paprskovou pilu,“ řekl Michal.

„To by mohlo být pěkně nebezpečné!“ mínil Standa.

„Ať!“ řekl Michal. „Když tím najedu zezadu na některou loď a dostanu se až ke šroubům, uříznu na nich všechny lopatky. To je znehybní. Pak stačí vtrhnout na palubu s bakteriemi...“

„To by snad šlo i bez zastavování lodí poničenými šrouby,“ namítl Standa. „Zbytečně se vystavuješ nebezpečí. Voda za lodními šrouby jistě víří, těžko udržíš směr.“

„Je to nutné, věř mi,“ řekl Michal. „Jsou to atomové lodě. Nemůžeme je nechat plout bez řízení se zapnutými reaktory. Až by najely na břeh, hrozila by další Fukušima. Musíme je zastavit. Odřízneme jim lodní šrouby, oni musí zastavit reaktory a převést je do režimu »dochlazování«, aby nemohly vybuchnout jako ve Fukušimě. Teprve pak zlikvidujeme posádku. Věř mi, jakýkoliv jiný postup je dětská hra se sirkami u stohu, něco o tom vím...“

„Dobře, to ti uznávám. Koho si na to vezmeš?“

„Nejradši Hynka,“ řekl Michal. „Na minulých akcích jsme se dost sehráli.“

„Chceš tam jít jen ve dvou?“

„Víc by se nás tam jen vzájemně pletlo,“ řekl Michal. „My dva, jeden upravený gežůr – a to je vše. Vsadím se, že si nás ani nevšimnou.“

„No, mohlo by to vyjít. Kolik času potrvá úprava gežůru?“

„Mám to hotové,“ řekl Michal. „Můžeme vyrazit.“

„V tom případě oba vyrazíte tak, abyste k cíli dorazili, až bude na východním pobřeží Spojených států noc.“

„My musíme vyrazit tři hodiny před Jitkou s Jindrou,“ podotkl Michal. „Poletíme tam gežůrem rovnou od Vraního Hnízda.“

„Možná by bylo lepší, kdybyste tam letěli opatrněji, ale to bychom museli obě akce přesunout o den později.“

„Poletíme se západem slunce,“ řekl Michal. „Než doletíme na místo, bude noc i ve West Pointu. Čím dřív, tím lépe!“

„Já bych řekl, počkalo to do dneška, jeden den nás nezabije, ale tohle zdržovat nebudeme. Připravte se tedy...“

„Čekáme už jen na setmění,“ řekl Michal.

Já s Jitkou jsme čekat nemuseli. Jitka se »naladila« na našeho nového »rezidenta« a telepaticky ji oslovila. »Rezidentem« totiž byla pohledná blondýna Magdalena Zahrádková, která teprve nedávno přiletěla do Spojených států. A podle Jitky měla silnou telepatii, dobře se na ni dalo směrovat. Nejprve k ní přeskočila sama, aby spolu s ní vybrala lepší místo k přenosům. Muselo být odlehlé, aby nás tam nikdo nepřekvapil, nesmělo být ale uvnitř žádného hlídaného areálu, kde by neznámý člověk působil nápadně. Magda však o takovém místě věděla a když tam Jitku zavedla, Jitce se to zalíbilo. Takže odskočila k Fraktálovým Skalám Vraní Hnízdo, bylo tak tak na hranici citlivosti, ale ještě to šlo, popadla mě tam a přenesla mě do Spojených států.

Jsme tu – a jdeme na to!

Pozdravil jsem se jen letmo s Magdou, ale hned jsme se s ní oba rozloučili. Magda spěchala, aby nás s ní nikdo neviděl, neboť »rezident« nesmí být nápadný a nesmí se stýkat s nikým, kdo by ho mohl kompromitovat. My jsme zatím vyrazili do půjčovny aut, kterou nám Magda ještě před rozchodem doporučila.

„Jdete skoro pozdě,“ huboval zaměstnanec půjčovny. „Jak si vás mám vyzkoušet?“

„A to je nutné?“ podivil jsem se.

„Většina půjčoven si přece třídí zákazníky do kategorií,“ řekl. „Leda byste se spokojili s kategorií slonbidlo-nešika-lama, v tom případě vám ale smím půjčit jen náš nejhorší vůz.“

„A když nám na značce vozu nesejde?“ nadhodil jsem.

„Dobře, ale s nablýskaným autem nepočítejte!“

„Klidně se spokojíme s polo-vrakem, pokud ještě smí jezdit na silnicích,“ řekl jsem. „Chceme se prostě se sestrou projet.“

„To je vaše sestra?“ podíval se na nás podivně. Nechápal jsem, co se mu nelíbilo. Asi mě považoval za pedofila a Jitku za mého »zajíčka«, pak bych měl ale právo urazit se.

„Copak si nejsme podobní?“ kontroval jsem.

„No, podobní si moc nejste,“ zhodnotil nás. „Já myslel, že na slečnu chcete udělat dojem, ale jestli je to opravdu jen sestra a chcete se jen projet... mám tu starého Forda »škrtátko«...“

„Snad nás nikdo zezadu nenabourá,“ řekl jsem.

Ford »škrtátko« byl kdysi pověstný tím, že měl nádrž úplně vzadu, takže při kdejakém nárazu zezadu praskla, benzín obvykle vzplál a auto shořelo, často i se zaklíněnou posádkou. Však se mu také nějakou dobu říkalo »auto sebevrahů«...

„Tak jo, na jak dlouho ho chcete?“ zeptal se věcně.

„Na tři dny,“ plácl jsem.

To už mu divné nepřipadalo, nahlédl do jakýchsi tabulek, vysypal na mě sumu, zaplatil jsem a nechal jsem se odvést k autu. Čekal jsem vrak a moc jsem se nespletl. Tohle auto bylo zralé na poslední jízdu v auto-rodeu, kde se většina aut rozbije. Jenže tam je do kabin vmontovaný ochranný rám, aby to jezdci přežili, tohle vypadalo ještě o maličko nebezpečněji.

Nám šlo ale o cestu dlouhou jen asi sto mil, i kdybychom jeli celou cestu čtyřicítkou, do tmy jsme u cíle. Nasedli jsme tedy, zamávali ochotnému půjčovateli a vyjeli.

S postupujícím časem ubývalo na silnici vedle nás osobních aut a přibývalo náklaďáků. Jak se však dalo čekat, předjížděly nás i kamiony a dodávky. Nám to nevadilo, šinuli jsme si to místy až šedesátkou, ovšem v mílích za hodinu, tady platí jiné hodnoty.

Na kraj West Pointu jsme dojeli až za tmy. Právě včas jsem zahlédl směrovku, ukazující na parkoviště. Zabočili jsme tam a za pár minut jsme zaparkovali v nejvzdálenějším koutě od vjezdu.

Kdo by o pár minut poté pohlédl na naše auto, na první pohled by ani nepoznal, že není prázdné. Na předních i zadních sedadlech cosi leželo, ale bylo to zakryté dekami. Na předních, méně pohodlných, jsem ležel já, na pohodlnějších zadních Jitka.

A nad autem se vznášel neviditelný obláček...

Začínalo mi být z toho vraždění smutno.

Zvláště tady, kde se jednalo o tisíce studentů. Musel jsem si častěji než jindy opakovat, že studují vědecké vraždění, že jejich rukama, pokud je necháme být, zemře spousta nevinných dětí, zkrátka se mi do toho nechtělo. Předpokládám, že Jitka si myslela totéž, protože mě najednou překvapila telepatickou otázkou, jaké mám skóre a jestli bychom to nemohli nechat nedokončené jako na základně Rammstein, kde jsme to přece také nedokončili.

»Obávám se, že ne,« odpověděl jsem jí. »Uvědom si, tady nejde jen o studentíky. Ještě víc nám jde o jejich rodiče. Ti budou rozhodující silou. Musí jich být dost na přesvědčení vládnoucích generálů. Aby si uvědomili, že minuly doby, kdy posílali do války jakési cizí najaté hochy²⁵ a jejich synové tomu jen veleli.«

»Co když to generály i všechny Američany jen rozvzteklí?«

»Myslíš, jako Američanům zvedly válečnou morálku fotky zabitých Američanů, padlých v boji s Japonci?«

»Přesně to jsem myslela.«

»Snad se aspoň začnou všichni ptát: proti komu to vlastně válčíme? A až zjistí, co jim generálové zatajují... hlavně že jsme od začátku chtěli vyjednávat...«

»Víš přece, jak překroutili i tvoje slova!« připomněla mi. »Otočili to a ještě jsi jim pomohl s náborem do armády!«

»Však to také mají u mě schované!« řekl jsem.

»Takže – do posledního školáka?« vrátila se k původnímu dotazu. »Já jen, že tu jsou i nějaké holky!«

»Holky v uniformě... to by podle mě nemělo být. Jenže pak budou velet bombardování ještě menších dětí. Slyšela jsi jména generálek Andrea Slauová, Margareta Woodwardová nebo jméno Condoleeza Riceová?«

»To mi nic neříká,« přiznala Jitka.

»Tyto ženy mají na svědomí tisíce mrtvých dětí. První dvě velely bombardování, Riceová byla ministryně zahraničí v období vylhaných invazí do Afghánistánu a Iráku. A ty, které se tady učí vědecky vraždit, by byly nejspíš stejné, ne-li horší.«

»Dobře, budu si to opakovat,« odpojila se ode mne Jitka.

Také si musí pořád opakovat, s kým máme tu čest bojovat, došlo mi. Už aby to Američané vzdali, začíná to být neúnosné... Předtím, když jsme studovali mapy a zjišťovali si fakta, nás to tolik neudivovalo ani neznechucovalo. Ale tady to bylo jiné.

Horší.

Už aby to všechno skončilo!

Skončili jsme kolem páté ranní, nechali jsme roje bakterií rozptýlit a posadili jsme se na sedadlech.

„Poletíme rovnou domů?“ navrhla ospale Jitka.

„Musíme vrátit auto,“ namítl jsem.

„No tak ho necháme tady na parkovišti,“ řekla.

„To nejde,“ opáčil jsem. „Když ho vrátíme, nikdo si nás nebude spojovat se zdejším masakrem. Nechat ho tady, brzy by si to spojili a už nikdy bychom si ve Spojených státech nemohli vypůjčit auto.“

„Tak tam jeď sám, já si tu trochu pospím,“ řekla a položila se zpátky na zadní sedadlo.

Vyjel jsem a při výjezdu z parkoviště jsem obrátil nazpátky. Co by se stalo, kdybychom tu auto nechali? I kdyby si nás spojili se zdejším masakrem, jestli to bude poslední akce, už by nás to nemuselo bolet... A přece jsem jel dál. Pravděpodobnost, že to pořád ještě nemusí stačit, byla značná. Američané jsou pověstní tvrdohlavostí – proč asi mají jejich největší politické strany jako maskoty osla a slona²⁶? Cožpak je ani tohle nepřesvědčí?

Do půjčovny jsem dojel ještě před otevírací dobou, ale ten, kdo nám auto půjčoval, také přišel trochu dřív.

„Máte to zaplacené ještě na jeden a půl dne!“ podivil se.

„Máme, ale nevyužijeme toho,“ řekl jsem. „Projeli jsme se dost a vracíme se domů.“

Převzal od nás auto a vrtěl hlavou. Asi jsme mu připadali nějak divní. Když nad tím uvažuji, mohl vycítit, že nejsme úplně normální a pak by byl v právu. Doufám, že si o mně pořád myslel, že jsem pedofil... paradoxně by to tak bylo pro nás lepší...

Odešli jsme s batohy na zádech. Ještě musíme rozhodit pár letáků a jdeme domů. Loudali jsme se městem a když někdo z nás zpozoroval poštovní schránku, vzal si štůsek letáků a vhodil je do ní. Některé letáky jsme také vhazovali do soukromých poštovních schránek. Konečně jsme se zbavili posledních.

„Vracíme se!“ řekl jsem ulehčeně.

„A půjdeme rovnou spát,“ dodala Jitka.

------------------------ Poznámky:

  25 Velkou část vojáků US Marines tvoří cizinci, najatí za slib legálního získání občanství USA

  26 Demokrati mají osla, Republikáni slona

Errata:

14.08.2021 19:54