Ženeva

To se rozumí, že nás v Saxamuru nechali na pokoji. Ohlásili jsme se Standovi, aby o nás věděl a neměl starosti, ale současně jsme se omluvili, že jdeme spát. Měl pochopení. Sám byl celou noc vzhůru, několikrát prý se telepaticky domlouval s Michalem. Ještě to neskončili a přijdou mnohem později. Náš návrat dá na vědomí »vandrovním«, aby začali pečlivěji sledovat zprávy, ale doufá, že se teď nic nezbytného dít nebude.

Spali jsme až do poledne, pak jsme se dostavili do obecního domu. Už tam na nás čekali. Druhá parta, Michal s Hynkem, se pořád ještě nevrátila, ale nikdo se o ně nestrachoval, protože se občas ozvali, abychom věděli, jak jim to jde. Ono se to nezdá, ale najít na lodi všechny námořníky je složitější než probrat se budovami. Je tam rozhodně víc hermeticky uzavíraných dveří, skrz které se bakterie jen tak nedostanou.

Michal s Hynkem skutečně podle svého úmyslu našli letadlové lodě, přiblížili se pod vodou zezadu k lodním šroubům a uřezali jim paprskem lopatky. Po zničení prvního šroubu začala každá loď opisovat zatáčku a musela chtě nechtě zastavit stroje. Ničení dalších šroubů bylo pak jednodušší. Nemuseli odsekávat lopatku po lopatce, jednodušší bylo vzít to ze strany a uříznout celý šroub i s hřídelí. Pak se na okamžik vynořili a vypustili bakterie.

Na válečných lodích je spousta hermeticky uzavíratelných dveří, ale když nastala fatální porucha pohonu, námořníci se hned začali rojit – jako když dloubnete do vosího hnízda. A hermeticky uzavíratelné dveře se jedny po druhých otvíraly, přinejmenším tím vzniklo několik cestiček do podpalubí a na velitelskou věž. Pak, jak postupně ubývalo bojeschopných námořníků na palubě, ubývalo i disciplinovaných námořníků, kteří na svých stanovištích setrvali a neopustili je. Už protože měli být vystřídaní. Postupně se k nim přidávali dosud poklidně spící piloti letadel, kterých se to zatím netýkalo. A kdokoliv otevřel pancéřové dveře na palubu, vpustil na sebe neviditelnou smrt...

Nehorší asi bylo, že námořníci nevěděli, co se vlastně děje. Velitelská věž se odmlčela jako první a zbytek posádky byl bez informací. Čím víc bylo otevřených dveří, tím víc se za nimi uchytilo malých hnědých skvrn. Opětovné zavření a hermetizace dveří tak ztrácely smysl, bakterie už byly na obou stranách.

Michal s Hynkem nejprve zastavili a vyřídili letadlovou loď. Pak, i když asi někde v hloubce lodi sem tam někoho přehlédli, se dole pod hladinou rozhlédli po dalších lodích a totéž se rozhodli udělat s druhou letadlovou lodí. Ta už sice měla poplach, jenže po ztrátě šroubů dopadla stejně jako první. Kolem vztekle kroužily doprovodné lodě a ve vzduchu i několik letadel, z druhé letadlové lodi odstartovalo i několik helikoptér, ale nikdo nebyl schopný zjistit, co se doopravdy děje.

To už letěly přes satelity do velitelství ve Spojených státech depeše o záhadě v Černém moři, které na místě nikdo nerozuměl.

Mezitím se záhadně zastavily i motory dvou doprovodných torpédoborců, po nich dalších tří. Na hladině Černého moře se brzy bezmocně houpalo osm lodí, z toho dvě letadlové. Po delší době začalo letadlům ve vzduchu docházet palivo, jenže přistání na palubě mrtvé letadlové lodě žádný pilot nezvládl. Chyběla tam připravená zábrzdná lana, takže každé letadlo jiskřilo přistávacím hákem až na konec paluby, kde už nemělo rychlost, aby se opět vzneslo, takže skončilo v moři. Dva piloti se na poslední chvíli zachránili katapultáží, třetí dopadl se svým letadlem na vodu a už se nevynořil. Přistát se podařilo jen helikoptérám, jenže jejich piloti zděšeně hlásili, že loď je plná mrtvol a nikdo jim v přistání nepomáhal ani je nevítal.

Piloti, kteří už byli dlouho ve vzduchu, dostali nakonec rozkaz nepřistávat na letadlových lodích a pokusit se doletět na americkou základnu v Bulharsku, což se jim na poslední chvíli podařilo. Čluny z doprovodných lodí vylovily oba piloty, kteří se po katapultáži zachránili na nafukovacích člunech, ale závěrečné hlášení do Spojených států vyznělo jako katastrofa – a vlastně to tak doopravdy bylo.

Obě letadlové lodě byly nebojeschopné a dvě doprovodné lodě také. Na všech záhadně zahynula posádka. Čtyři další lodě byly bez lodních šroubů, což z nich udělalo hříčku vln. Nepřišly sice o posádky, ale posádky byly naprosto demoralizované, když se dozvěděly o osudu kamarádů na letadlových lodích a obou torpédoborcích. Zničené lodní šrouby jim napověděly, že měli být další na řadě, ale to Neznámo, co jejich kamarády zbavilo životů, se zřejmě po čtyřech lodích zastavilo.

A bylo tomu tak, protože Michal s Hynkem a Standou rozhodli, že čtyři vyvražděné lodě jako varování stačí, výprava se může otočit k pobřeží Rumunska a podél Karpat zpět do Saxamuru.

Pro Spojené státy to byl den, kdy zjistili, že jejich námořní síly mohou narazit na něco, co je bez jediného výstřelu vyhladí do posledního muže, stejně jako to, že nepřítel je dokáže citelně zasáhnout i na jejich vlastním území.

Nechtěl bych být na místě generálů...

Vojenské velitelství Spojených států vyhlásilo předčasné volby jak prezidentské, tak do Kongresu. Vzhledem k mimořádné situaci vyhlásilo i zkrácení volební kampaně na pouhých čtrnáct dní. Jak Republikánům, tak Demokratům se to zdálo příliš krátké, jenže obě partaje musely uznat, že situace je vskutku mimořádná a zasluhuje si též mimořádné prostředky. Zkrácení se spravedlivě dotklo všech, takže partaje nakonec neprotestovaly.

Problém byl s kandidáty. Ty nejžhavější nedávno přivezla studené expresní chladírenská loď z Bulharska, neboť se účastnili schůzky Mezinárodního měnového fondu v Sofii a stali se proto všichni obětmi zprvu »neznámé nemoci«, pak otevřeně uznaného »teroristického útoku«. Každé partaji zbyli menší »funkcionáři«, ale opět se to stalo všem stejně a nebylo to diskriminační. Byl to první případ v historii Spojených států, kdy se stal hlavou země úplně neznámý člověk z »druhořadých« politiků.

Do prezidentských voleb zasáhla naše akce proti West Point Akademii. Amerika byla v šoku. West Point vždycky navštěvovali privilegovaní synáčci, proto také vzešlo z řad absolventů poměrně hodně prezidentů. Masakr West Pointu byl druhou největší ranou po Sofijském. V obou přišla Amerika o svůj výkvět a mnohdy to byly dvě generace z těchže rodin.

Situace nutila prozatímní vojenskou vládu Spojených států obrátit se v Radě bezpečnosti OSN na Rusko s žádostí o pomoc při sjednání mírových jednání Spojených států se Stonewallem.

„Ani nevíme, co je to za státní útvar,“ postěžoval si trpce zástupce Spojených států, který ještě nedávno ze zásady odmítal vyjednávat »s teroristy«. „Je to, sakra, republika, monarchie, nebo obyčejná diktatura? Víte to aspoň vy?“

„Nevíme,“ opáčil klidně Rus. Nebyl to, jako minule, ministr zahraničí, ale řádně akreditovaný delegát Ruské federace, byl ale dobře obeznámený s problémem.

„Tak jak to těm bastardům chcete dát najevo?“ zeptal se ho trochu nerudně Američan.

„Zveřejníme, že jste ochotní jednat o příměří a pozveme jejich zástupce na předběžnou schůzku do Moskvy,“ odvětil Rus. „Předpokládáme, že ve Stounvólu sledují světové zprávy. Nejspíš přijmou nabídku a přijdou. A pak se uvidí!“

„Jen aby!“ zavrčel Američan.

Když Standa přinesl do hospody novou zprávu, že Američané konečně ustoupili a chtějí jednat, propuklo velké nadšení.

„Povídej!“ vrhli se všichni na něho.

Ukázalo se, že zpráva sice přišla od »vandrovních«, jenže z Moskvy, odkud jsme ji nečekali. Ve Spojených státech neprošlo do médií ani slovo, zato v Moskvě se ve více novinách objevily články, že Rusko bude zprostředkovávat jednání mezi Spojenými státy a neznámou zemičkou, která se opovážila Spojeným státům vyhlásit válku a v nerovném střetnutí překvapivě uspěla.

„Pojedeme tam?“ podíval se na mě Standa.

„Máme tam »rezidentku«,“ dodala Jitka, aby naznačila, že můžeme být na místě dřív než letadlem.

„Aha,“ pochopil Standa. „Takže co?“

„Zeptám se Terezy, jestli je vedle ní místo,“ řekla Jitka.

„Myslíš – teď hned?“ usmál se Standa, když výlet do Moskvy vypadal rychlejší než všichni čekali.

„No jasně!“ řekla Jitka. „Koho tam mám přenést?“

„Nemusí nás být celé procesí,“ řekl Standa. „Měl bych tam být já, Jindra... ovšemže i ty, Jitko... »tres facient collegium²⁷«.“

„Tak začneme, ne?“ řekla Jitka. „Tereza už nás čeká ve svém pokojíku v »obščežitiu²⁸«...“

„Jdeme,“ přikývl jsem.

Jitka se mi pověsila kolem krku a lup! byli jsme v nevelké místnosti, kde nás trochu překvapeně uvítala studentka Tereza.

„Vy byste dovedli člověka vylekat!“ řekla. Ale nezdálo se, že by byla vylekaná doopravdy. O Jitčiných schopnostech přece dávno věděla, jen se jí tentokrát poštěstilo být přímo u toho.

Jitka mezitím zmizela, ale ihned se opět objevila, tentokrát se držela kolem krku se Standou.

„Jsme všichni, kam že se to máme dostavit?“

„V novinách píší »ke Spasské věži«,“ řekla Tereza. „Pokud ta zpráva není kachna.“

„Nebude,“ řekla Jitka. „Jak se tam nejlépe dostaneme?“

Ukázalo se, že musíme do centra metrem, Tereza nám rychle vysvětlila, jak se jezdí po Moskvě. Už tu studovala třetím rokem, takže se tu vyznala.

„Nechcete tam doprovodit?“ nabídla se za průvodce.

„»Rezidenta« by s námi neměl vidět nikdo zdejší,“ řekla Jitka, „ale tady nejsme na území nepřítele. Jdeme, ne?“

„Holka, tak se mi zdá, jako kdybys to tady vedla?“ podivila se Tereza.

„Dobrý postřeh!“ komentoval to s úsměvem Standa. „Jitka je naše tajná zbraň. Topoložka, ovládající teleportaci »slašud«. Bez ní dnes nedokážeme nic, s ní porazíme i Ameriku.“

„To byste si jí měli také hledět!“ řekla Tereza.

„My si jí hledíme, viď, Jitko!“ usmál jsem se.

„Ebažgové si vyžádali další dobrovolníky,“ sdělil nám Standa další dobrou zprávu. „Chtějí najít další skokany »slašud«.“

„To by nám hodně pomohlo,“ řekl jsem.

Tereza s námi došla ke stanici metra, pomohla nám zakoupit jízdenky a jela s námi do centra Moskvy.

„Umíte rusky?“ zeptala se nás jen jako mimochodem.

„Neumíme,“ řekl Standa. „Snad se dohovoříme i anglicky.“

„Mohu vám dělat překladatelku,“ nabídla se Tereza. „Už jsem se tu adaptovala, že mě nerozeznají ani místní.“

„Beru,“ podíval se na ni trochu překvapeně Standa. „Mělo mě to vlastně napadnout hned. Ale pozor! Mezi sebou se nebudeme domlouvat česky. Nechceme nikoho uvést na českou stopu. Mezi sebou mluvíme jen telepaticky.“

„To přece taky umím,“ řekla Tereza.

Tím se vřadila do naší delegace.

Před Spasskou věží stála ruská vojenská hlídka. Byli to tři chlapíci, stoupli si nám do cesty a jeden spustil bandurskou.

„Któ vy takíje?²⁹“

„Máme pozvání k jednání s Američany,“ řekla za nás Tereza.

„Sěvodňa vy uže děvjatyje³⁰!“ řekl voják. „Bumážki u vas jesť? Daváj!“

To nás tedy parádně zaskočil. Jakoupak chce »bumážku«? Cožpak jsme nějakou dostali? Ale že jsme devátí, to opravdu o něčem svědčí. Kdopak se chtěl na tomhle setkání přiživovat? To by chtělo vysvětlit.

»Terezo, vysvětli tomu dobrému muži, že našimi papíry jsou naše speciální prostředky,« napověděl jsem Tereze.

Tereza to vzápětí řekla ruštinou.

„Kakíje srědstva?“ nechápal voják.

»Třeba ta, že nás pustí dál, ani nebude vědět jak,« poradil jsem Tereze.

Než to zopakovala rusky, požádal jsem Jitku, aby nás všechny jednoho po druhém přenesla do Kremlu hned za bránu. Jitka to pochopila a třemi skoky nás přenesla skrz hlídku; nejprve mě, pak Standu a nakonec Terezu. Muselo to vypadat, jako když znenadání jeden po druhém mizíme. Za branou bylo pusto, nikdo tam zřejmě nesměl, takže nás naskládala dvacet metrů za bránu. Stačilo, abychom se pohnuli trochu stranou a zmizeli bychom vojáčkům s očí úplně.

Jenže Standa nechtěl vojákům zmizet s očí.

„Tady jsme!“ zavolala na jeho pokyn Tereza na hlídku.

Vojáci se už pár vteřin nechápavě rozhlíželi, kam jsme jim zmizeli. Teď nás konečně uviděli a spatřil jsem, jak se dva z těch tří opatrně pokřižovali.

„Možná jsme devátí, ale tentokrát jsme praví,“ pokračovala Tereza jako by se nechumelilo, když k nám trojice vojáčků pomalu přišla. „Nemáte náhodou rozkaz přivést nás k někomu?“

„Máme,“ vyhrkl voják, co po nás původně chtěl »papíry«.

„Tak nás k němu zaveďte,“ požádala ho Tereza. „Kreml je velký a nemáme čas ani chuť tady někoho hledat.“

To, co právě zažili, vzalo zřejmě vojáčkům chuť vytahovat se na nás, jako byli nejspíš zvyklí. V Rusku mají uniformovaní všeho druhu, ať vojáci, nebo policisté, u ostatních lidí respekt, který rádi přiživují nadřazeným chováním k nim. Ale stejně tak mají i oni respekt ke svým nadřízeným. A jakmile vojáčci zjistili, že jsme opravdu ti praví, kdo mají jednat s jejich »načalstvem«, byli rázem jako míliusové. Dovedli nás do jedné budovy, kde nás předali jiné takové stráži a ta nás se »zděděným« respektem vedla dovnitř, až jsme se ocitli před nejvyššími. Nebyl to prezident, ale poznal jsem ministra zahraničí Ruské federace. S tím se snad dá jednat. Vůbec se nechoval pánovitě, nabídl nám křesla a začal se ptát, jestli máme nějaké své představy o jednání s Američany.

Když se dozvěděl, že jsme Američanům naše požadavky na příměří dodali a teď trváme na tom, že z nich nemůžeme ustoupit, podíval se na nás pobaveně.

„Smím se vás na něco zeptat, že?“ začal. „Koho vy vlastně zastupujete? Kde je vaše země, jak se doopravdy jmenuje? A proč za vás mluví jen tohle děvče?“

„Proč mluvím?“ odvětila Tereza. „Protože zde jediná mluvím rusky. Mezi sebou se dorozumíváme telepatií, takže nás neslyšíte. A kde je naše země? Naše země je tak malá, že by její prozrazení znamenalo její okamžitou zkázu. Prakticky by na nás stačila jedna raketa s hlavicí střední ráže, kterých máte vy i Američané plné sklady. Proto se nikdy její polohu ani pravé jméno nedozvíte.“

„Země, o které nikdo pořádně neví?“ pokýval hlavou Rus. „Pozoruhodné! A jakou máte vládu? Jste republika, království, carství, nebo co vlastně?“

„Jsme svobodné město,“ odvětila mu Tereza podle nápovědy od Standy. „Něco jako kdysi bývala Hanzovní města. Takže u nás vládne radnice, radní a primátor. Možná je to dneska neobvyklé zřízení, ale není nemožné a kdysi bývalo mnohem rozšířenější.“

„Svobodné město?“ opáčil Rus. „To je dokonce sympatické. Nemýlím-li se, svobodná Hanzovní města kdysi porazila i Dánské království. Jako by se tu historie opakovala. Ale proč si říkáte »Stonewall«? My vám říkáme »Stouni«, snad se neurazíte.“

„Neurazíme se,“ odvětila Tereza a také se usmála. „Skály jsou naše hradby, proto si tak říkáme. Ale pokud chtějí Američané vědět, co jsme, klidně jim to řekněte. Jsme svobodné, nezávislé město, místo vlády nás řídí radnice v čele s voleným primátorem a o závažných věcech rozhodujeme všichni jednomyslně. Jestli je někde demokracie, je to u nás. Jenže nás krajně znepokojuje stav zbytku světa. Proto jsme se po dlouhých staletích odtržení od světa rozhodli zamíchat do mezinárodních mocenských vztahů. Vedete svět špatně a my to chceme změnit. Nechceme se míchat do věcí jednotlivých zemí, ale cítíme jako svou povinnost zbytek světa odzbrojit.“

„I nás?“ zpozorněl Rus.

„Všechny stejně,“ upřesnila to Tereza na Standův příkaz. „Není nás tolik, abychom mohli světu vládnout. Ani o to nestojíme. To chtěli Američané, my ne. Ale je nás dost na to, abychom váš svět odzbrojili. A případně ztrestali každého, kdo světový mír poruší.“

„Takže chcete dělat... světového četníka?“

„Ne,“ řekla Tereza. „Nebudeme pořád dohlížet jako na malé děti, co děláte. Odzbrojíme svět a zmizíme. Ale když bude někdo znovu dělat zločiny, znovu se objevíme. A nikam se před námi neschováte, jako my před vámi. Teď už navždycky budete vědět, že jsme. A to je vlastně všechno. Vyřiďte to Američanům.“

„Chtěli jste s nimi přece jednat někde ve Švýcarsku...“

„Ale ano, jednejte tam s nimi,“ řekla Tereza. „Ale už bez nás. OSN zrušte, je k ničemu, místo toho obnovte Společnost národů. Jednejte tam o našich podmínkách příměří. Kdo je dodrží, už nás neuvidí. Kdo ne... taky nás neuvidí, ale... však oni už vědí co.“

„Pobili jste jim na základně Rammstein hodně vojáků?“

„Dost,“ řekla Tereza. „Stačilo to, aby si uvědomili, že máme možnost zasáhnout kdekoliv na světě. O našich posledních akcích nejspíš ještě nevíte, ale Američané teď mají problém odtáhnout z Černého moře svou ochromenou flotilu, naloženou mrtvolami. Hodně si zakládali na svých letadlových lodích... a přišli během jediné noci o obě, co tam byly. A to další... říká vám něco název »Akademie West Point«?“

„Tam je snad jejich válečná škola, ne?“

„Byla,“ opravila ho Tereza a podívala se zděšeně na mě, to už jsem jí totiž napovídal já. „Spojené státy tam přišly o výkvět svého válečnického dorostu. Bylo nám jich trochu líto, když je jejich otcové takhle obětovali, ale je lépe, když ztratí otec syna, než když oba spolu válčí. Kdyby ustoupili, nechali bychom je na pokoji. Mimochodem, i vy máte kadetní školy, že?“

„Tím chcete naznačit...“ zarazil se Rus...

„Už nechceme ani naznačovat,“ zopakovala Tereza tentokrát Standova slova. „Nechceme dělat takové masakry. Ale neviděli jsme jinou cestu, jak ty tvrdohlavé mezky přinutit, aby nás brali vážně. Doufám, že už nás vážně berou. A vy si z nich vezměte příklad. Až začnou odzbrojovat, začněte také. A nedoporučujeme ani vám posílat vaše ozbrojence přes hranice do jiných zemí. Nechte si od Američanů ukázat obrázky, jak vypadaly jejich letadlové lodě po naší návštěvě. Ale pozor, je to pohled pro otrlé! Ani ponorky před námi neukryjete, najdeme si je kdekoliv v mořích celého světa a dokážeme do nich navrtat díry i pod vodou. Zkrátka – radši se na Američany nevytahujte, nebo skončíte stejně. Když odzbrojíte jako oni – a už se nám zdá, že i oni jsou naměkko – bude se i vám ve světě volněji dýchat. Totéž, prosíme, vysvětlete i ostatním, Číně, Indii, Pákistánu... kdo bude rachotit zbraněmi, přijde o ně.“

„A co když budou Američané zdánlivě souhlasit a po straně připravovat další válku?“

„Vždyť to už zkusili,“ řekla Tereza, pro kterou to však byla také novinka. Bylo ale vidět, že se rozhodla ničemu se nedivit. Co jiného jí také zbývalo? „Cítili se sebejistí, když se domnívali, že nás poškodili atomovou střelou. Až tak sebejistí, že se opovážili zajmout naše parlamentáře. Zřejmě se spoléhali na to, že vítěze nikdo nesoudí. Překvapili nás, uznáváme jim to. Ale ne tím, že by nad námi získali převahu. Překvapilo nás, jak hluboko dokázali klesnout. Právě ti Američané, co tak bazírují na své cti, ji klidně zahodili a mysleli si, jak jsou skvělí! Jak správně říkají Japonci, »kredit se ztrácí snadno, ale získat jej zpět je nemožné«. Pro nás, ale i pro celý svět jsou od této chvíle bezectní a bezcenní. Jednat s nimi nebudeme, ale oni sami si musí uvědomit, že buď budou jednat čestně, nebo... Vítěze možná nikdo nesoudí, ale oni vítězi nejsou a nebudou!“

„Taky by mě zajímalo, proč jste s nimi nezatočili,“ vzdychl si Rus. „Měli jste k tomu přece důvod.“

„Důvod ano, ale... jednali jsme s jejich prezidentem, který naše argumenty, zdá se, pochopil. Jenže když vydal rozkazy, aby armáda ukončila nesmyslnou agresi do Bulharska, někdo v pozadí na něho poslal vraha. To »pozadí« je v Americe příliš silné a příliš arogantní. Proto jsme vyvraždili sídlo CIA v Langley. Ne že jsme tím tu organizaci potopili, ta má pobočky všude na světě a většinu světových vlád řídí jejich agenti, nicméně zničení jejich centrály byla také pěkná ťafka. Bohužel jsme si nevšimli, že se tam byl s nimi radit viceprezident, takže s největšími lotry světa zahynul i on – beztak k nim patřil. Ale najednou jsme neměli s kým jednat a to zachránilo pupkáče z pevnosti Cheyenne Mountain – museli jsme nechat žít aspoň někoho, s kým se dá jednat. Klidně jim jen tak mezi řečí naznačte, že od chvíle, kdy byl zvolen jejich nový prezident, budeme jednat raději s ním, nebo s novým Kongresem. Ať si uvědomí, že cena životů generálů NORAD klesla. A kdyby měl některý z nich syna ve West Pointu, projevte mu soustrast, ale naznačte mu, že kdyby jednali čestně, West Pointu bychom se nedotkli. Byl v našem pořadí až šestý.“

„Jaké jste jim dali podmínky příměří?“ zajímalo Rusa.

„Jo, to je vlastně další podmínka,“ napověděl jsem Tereze a ta to jen zopakovala rusky. „Oni naše podmínky utajili a když jsme je přednesli v jejich televizi, sestříhali to k nepoznání. Takže další naše podmínka – nepsaná, ale budeme na ní trvat – je, že se ve Spojených státech všechno nezkresleně zveřejní.“

Standa mezitím shodil ze zad batoh, sáhl dovnitř a podal hrst našich plakátů ruskému ministrovi.

„Tady jsou originály, nechte si je přeložit,“ opakovala po něm Tereza. „Měly by platit v celém světě. Zveřejněte je doslova, žádné překrucování! Jestli to některá média překroutí, sestříhá nebo otočí, vyvraždíme redakci. Mají říkat lidem pravdu a pokud tak nečiní, nemají nárok ani na život.“

„To je ale dost drsná výstraha!“ mínil Rus. „Při současné snaze zrušit v celém světě trest smrti...“

„Rušení trestu smrti a současné vedení loupeživých válek je pokrytectví nejhoršího zrna,“ doplnil jsem Tereze. „V našem městě nemáme trest smrti. Největším trestem je u nás ztráta občanství a vyhoštění, naposledy použitý před čtyřmi sty lety. Ale válka je tak těžký zločin, že si trest smrti zasluhuje. Ale ne pro ty lidičky, co jim bomby padají na hlavy! Válka zasluhuje trest smrti pro ty, kdo je vedou, vyhlašují, nebo jen financují, jako bankéři sdružení v Mezinárodním Měnovém Fondu. Proto byli první v řadě a jestli s tím nepřestanou, nepřestaneme ani my.“

„Ale jak to poznáte, že nepřestali?“

„Poznáme to,“ usmál se Standa, který napovídal Tereze další odpověď. „Nepodceňujte nás, nepředvedli jsme vám všechno.“

„Vrátíte se teď domů?“ zeptal se nás ruský ministr. „Můžete se ještě v Moskvě zdržet... máme tu památky, které opravdu stojí za návštěvu...“

„Pro nás je lepší, když se sem podíváme čistě soukromě,“ napověděl jsem Tereze. „V Rusku jsme pobývali na více místech, od Kamčatky po Petrohrad. Také máte krásnou zemi, ale hodně vám chybí spokojení lidé. Totiž – oni spokojení jsou, ale jsou až příliš přetěžovaní. Měli byste se víc starat o lidi, ne o oligarchy.“

„Jenže... ti oligarchové udržují naše hospodářství,“ namítl ruský ministr.

„Obávám se, že se mýlíte,“ pokračoval za mě Standa, sotva to Tereza stačila překládat. „Oligarchové ničí vaše hospodářství. Mají jen jedno kritérium úspěšnosti – zisk. Proto vyrábějí výrobky s co nejnižší životností, hlavně aby lidé kupovali stále další, kupovali a platili, lidé zůstávají chudí a jen oligarchové bohatnou. V našem městě nemáme oligarchy, zato má každý všechno co potřebuje.“

„Tedy – něco jako komunismus?“ nadhodil ministr.

„Pořád máme peníze,“ usmál se Standa a Tereza se usmála po něm. „Takže nesplňujeme podmínku komunismu – zrušení peněz. Jen je trochu spravedlivěji používáme. Kritériem úspěšnosti není u nás zisk, ale obecný prospěch. A tak se všechno mění. Naše věci přinášejí lidem prospěch. A není nutné, aby je všichni kupovali znovu a znovu. Boty u nás vydrží sto let, obleky také. Dopravní prostředky máme všechny starší než sto let a přitom jsou v lepším stavu než vaše nejnovější.“

„To ale musí být kraksny!“ ulétlo Rusovi.

„Můžeme to porovnat s vaší limuzínou,“ usmál se Standa. „Chcete si dát závod? Naše gežůry mají maximální rychlost skoro sedm set kilometrů za hodinu. U nás je samozřejmě nevyužitelná, využíváme je tak do tří set kilometrů v hodině, ale naši nedávno jeli plnou rychlostí v Rumunsku. Málokdy jezdíme mimo naše město, nejčastěji k moři a zpět, tohle byla výjimečná situace.“

„A nechcete s Ruskem navázat nějaké obchodní styky?“ řekl ruský ministr.

„Těžko,“ pokrčil rameny Standa a po něm i Tereza. „Nemáme co od vás kupovat. Naše město je ve všem soběstačné. A naopak vám nemáme co nabídnout. Nemá smysl vozit mezi zeměmi sem a tam tuny brambor, obilí nebo masa. Vaše průmyslové výrobky jsou z našeho pohledu aušusové, naše jsou pro vás příliš drahé. Obchodní výměna by podle mého mínění nepřinášela nic zajímavého.“

„Tak třeba vaše dopravní prostředky?“ nadhodil.

„Nejsou u vás homologovaná,“ namítl Standa přes Terezu. „A nemají ani šanci homologaci získat. Nesplňují podmínky pro provoz na silnicích. Například – uvedu jen jeden detail – nemají povinnou hloubku dezénu na pneumatikách.“

„To je takový problém vyměnit pneumatiky?“

„Je. Nemáte je na co namontovat, gežůr nemá kola.“

„Nemá kola? A po čem tedy jezdí?“

„Vznáší se.“

„Takže je to vznášedlo? Ale při rychlosti sedm set v hodině by to bylo spíš letadlo!“

„A na vodě loď a pod vodou ponorka,“ doplnil Standa. „Jako letadlo to nezíská homologaci, protože nemůžeme přidat protokol o lámacích zkouškách křídla. Ten protokol nezískáme, protože gežůr žádná křídla nemá. A jak jistě víte, bez bumážky se nedá dneska prodat vůbec nic. A když se to nedá prodávat, nemůžeme to ani nabízet, to snad dá rozum...“

„Máte opravdu zajímavé názory,“ řekl ministr.

„Jenže názory jsou jen názory. Nemají praktický dopad. Ten mají jen činy...“

Povídali jsme si ještě dlouho. Ruský ministr se vyptával na ledacos, odpovídali jsme mu ochotně s výjimkou otázek, kde se Saxamur nachází, nepadla ani slova jako »Ebažgové«, topologie, Fraktálové Skály a »vandrovníci« – i když zřejmě pochopil, že někteří naši lidé se nacházejí i v Moskvě. Ale protože na ně řeč nepřišla, nedozvěděl se, že jde o studenty.

Probrali jsme hodně námětů, ale všechno má svůj konec.

„My vám teď poděkujeme za to, že jste nás vyslechl a ujal jste se té schůzky ve Švýcarsku, která se nakonec bude konat bez nás,“ řekl Stanislav. „Už jsme všechno řekli předem. Rozloučíme se teď s přáním, aby nám mír na Zemi vydržel.“

„Chcete už jít?“

„Už jsme řekli všechno,“ přikývl Standa. „Mějte se tu dobře.“

Jitka přiskočila ke mně, popadla mě a blik! stáli jsme venku na nádvoří. Jenže tím to neskončilo. Další blik! a stáli jsme těsně za Spasskou věží, třetím skokem jsme profrčeli těsně k chrámu Vasilije Blaženého a dalším skokem jsme se přenesli stranou, odkud už na Spasskou věž s vojenskými strážnými nebylo vidět. Ti si nás přitom ani nevšimli, dívali se jinam a bylo to na ně příliš rychlé, nemuseli jsme se obávat, že by nás chtěli dohonit.

„Tady počkej, přinesu Standu s Terezou,“ odskočila ode mne a byla pryč. Vzápětí se u mě ale objevila se Standou a po další vteřině s Terezou.

„A můžeme jít na metro,“ zavelela nám...

------------------------ Poznámky:

  27 Trojice tvoří kolektiv

  28 Studentská kolej

  29 Co jste zač?

  30 To už jste dneska devátí! Máte papíry? Sem s nimi!

Errata:

14.08.2021 19:54