Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Toxoplazma vaeletii

Kibrihové vyhledávali muslimy podle jejich víry, která se nejvíce projevovala docházkou do mešit. Kdo si myslí, že ptáci nedokáží vytvářet přesné seznamy, podceňuje je. Podcenili jsme je ale i my. Věděli jsme, že se občas střídají, aby mohli u Ebažgů hnízdit a vyvést mladé. Neočekávali jsme, že se s Ebažgy také čas od času radí. Takže nás zaskočilo pozvání k Ebažgům na »malou konzultaci«, kam jsme měli přijít se širší delegací než dosud. Měli jsme s sebou vzít všechny, kdo se do této chvíle nějak angažovali na Zemi včetně těch, kdo o odsunu zatím jen diskutovali.

U Fraktálových Skal musela hlídkovat Jitka, protože Skály se při tak hromadném cestování nebezpečně rozkývaly a někoho by mohly vyplivnout jinde než bylo třeba. Jitka je dokázala včas »uklidňovat«, ale k Ebažgům jsme vletěli jako poslední a tak jsme dorazili i na místo. Tam bylo gežůrů tolik, že některé musely parkovat mimo normální »parkoviště«. Parkovali tak Ebažgové, nám jako hostům ponechali místa hned na kraji vyhrazené plochy, abychom to neměli k budově daleko.

Čekal nás tu tříčlenný »uvítací výbor«, který nám sdělil, že se jednání bude konat jinde než obvykle. Skutečně nás zavedli do opravdu velkého sálu, kde jsme ještě nebyli. Bylo to však nutné, Ebažgů tu bylo tolik, že bychom se do menšího sálu ani nevešli. (Až na závěr jsme se dozvěděli, jak je to doopravdy, ale na to ještě dojde...)

Sál byl uspořádán na pozemské poměry netradičně. Jednací místo bylo uprostřed, nejprve byl kruh, ve kterém sedělo dvacet lidí a dvacet Ebažgů, pak byly kolem v soustředných kruzích další řady sedících, tak aby všichni co nejlépe viděli a slyšeli, o čem se bude jednat. Trochu nás to zarazilo, tohle nevypadalo na obyčejné jednání »jako vždycky«, tohle bylo mnohem slavnostnější, ale též mnohem operativnější. Připadali jsme si jako rytíři krále Artuše u pověstného kulatého stolu, až na to, že uprostřed nás žádný stůl nebyl, jen to kruhové uspořádání. V první řadě nás bylo dvacet, ostatní byli ve druhé, zbytek sálu byli Ebažgové.

Ještě nezvyklejší byly jakési kovové pruty nad námi, rovněž uspořádané do soustředných kruhů. Byly příliš nápadné, než aby měly jen ozdobnou funkci. Až vysoko nad nimi byl strop, zářící měkkým nažloutlým světlem.

V sále se nás ujal Žláketnal – byl tu jako hlavní ceremoniář, i když sám seděl též v prvním kruhu ve dvacítce nejdůležitějších. Kupodivu měl dokonalý přehled o tom, kdo je kdo. Samozřejmě nás rozsadil tak, že v prvním, nejdůležitějším půlkruhu jsme byli my, co jsme se zabývali akcemi na Zemi, spolu s těmi, kdo o tom sice jen diskutovali, ale na jejichž mínění již došlo. Ve druhém půlkruhu našli místo ostatní. Faktem ovšem je, že tu nebyl nikdo, kdo by se o situaci v Saxamuru nestaral. Všichni jsme v tom byli tak nebo tak angažovaní.

Nebylo náhodou, že jsme uprostřed prvního půlkruhu seděli já, Jitka a Standa. Ebažgové o nás věděli skoro všechno. Vzápětí jsme pochopili, jak se to dozvěděli.

Do sálu vletělo velké hejno kibrihů. Nejprve zakroužili pod stropem čestné kolečko, pak slétli dolů a usadili se na zavěšených drátech. Jistě – byly tu kvůli nim, kibrihové se chtěli také podílet na diskusi. A měli na ni právo, vždyť i oni se na Zemi angažovali!

Žláketnal pak naše sezení zahájil.

„Podle dosavadních zpráv, které jsme získali od kibrihů, se zdá, že jste pochopili jako své hlavní poslání odstěhování všech problematických obyvatel z Evropy,“ zahájil svou řeč. „Doufáte, že tím Evropu stabilizujete. Dokonce se zdá, že by ten krok mohl vyřešit situaci na Zemi trvale. Při bližším pohledu však zjistíte, že to nic neřeší. Jen to problém odsouvá na pozdější dobu, kdy opět vyvstane v ještě horší podobě. Musíte si zkrátka uvědomit, v čem vaše problémy spočívají. Problémem jsou lidé, kteří se považují za privilegovanější než jiné a předurčené vládnout, kteří tedy mají právo rozhodovat i o životě a smrti ostatních. Tato práva údajně získali od jakési fiktivní bytosti, kterou nazývají různě, nejčastěji »Alláh«. Jejich víra v tu bytost je tak velká, že jakékoliv pochyby o ní a tím i o svém fiktivním »právu vládnout« zásadně odmítají. Chcete je odstěhovat z Evropy, protože jsou to právě oni, kdo na tomto území páchají zločiny. Na velmi podobné úrovni jsou podle kibrihů obyvatelé sousední pevniny Američané, které jste dočasně omezili na vlastní území, kde mají dočasné problémy, takže se do ostatních zemí světa zatím nevměšují. Je to tak?“

Obrátil se na nás a my jsme se pohledem jeden na druhého domluvili. Nevzali jsme sem starostu Pavla Krále, takže nejlepším naším mluvčím bude učitel Stanislav Kubík. Ten také vstal, aby na něho viděli všichni, a odpověděl.

„Ano, myslíme si, že to pomůže,“ začal. „Oddělíme-li tyto lidi od těch, které oni považují za »méněcenné«, znemožníme těm »privilegovaným« vládnout. Bude-li jim umožněno vládnout jen sami sobě, odstraní se tím ona falešná nadřazenost. Kromě toho i mezi těmito lidmi jsou takoví, kteří ve svou nadřazenost nevěří a mohou ostatní přesvědčit o falešnosti toho nadřazení.“

„Narážíte tím zřejmě na Chalífu Hasana Saleha?“ zeptal se ho Žláketnal.

„Například na Hasana Saleha,“ přikývl Stanislav.

„Jak velkou část svých souvěrců již přesvědčil?“

„To nevíme,“ pokrčil rameny Standa.

„Měli jste se obrátit na své kibrihy,“ řekl Žláketnal. „Řekli by vám, že je tam naprosto ojedinělý a ve funkci se drží jedině díky intrikám a tím, že odstraňuje své případné konkurenty. To je ale z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Ale i kdyby se na svém mocenském místě udržel, nedokáže přesvědčit více než pár svých nejbližších spolupracovníků. Taková malá kapka v moři věřících nebude mít trvalý vliv.“

Vstal jsem místo Standy.

„Mluvil jsem s Hasanem Salehem,“ řekl jsem. „Znám ho už z dřívějška. Hasan to myslí upřímně a snaží se. Problém je v tom, že jeho souvěrci nepřipouštějí změny Koránu. Považují tu knihu za dokonalou a každou změnu za svatokrádež.“

„To není jen u Koránu,“ usadil mě Žláketnal. „Stejný osud měl nejeden z vašich předků, kteří se pokoušeli napravovat církev ve vaší Evropě. Takoví lidé jako Wycliffe, Hus, Luther, Kalvín – jak se k nim jejich souvěrci zachovali?“

„Víme – špatně,“ připustil jsem. „Ale tohle se stávalo před mnoha sty lety a mnoha generacemi. Jen u stoupenců Koránu to přetrvalo do dneška.“

„Jak dlouho potrvá, než i stoupenci Koránu snesou nějaké pozitivní změny?“

Podívali jsme se na sebe. Na tuhle otázku bude věru těžká odpověď! Korán je opravdu jedno z nejtužších náboženství.

„Naše prognóza je – ke změně Koránu dojde pět set let po nastolení Koránu jako jediného náboženství vašeho světa a po vyvraždění všech jinověrců – tedy i vás,“ řekl tvrdě Žláketnal.

„To snad ne!“ pokusil jsem se mu odporovat.

„Snad se udržíte v Saxamuru, když se tam zabarikádujete,“ vzdychl si Žláketnal. „Ale uvědomte si – muslimů ve vašem světě velice rychle přibývá. Zatímco ostatní už pochopili, že nesmí váš svět přeplnit, muslimové naopak počítají s tím, že všechny ostatní už brzy přečíslí. A co to znamená, to byste měli vědět.“

„Ale to jim ještě nějakou dobu potrvá,“ snažil jsem se to zlehčit. „Do té doby by mohli dostat rozum...“

„Nedostanou,“ řekl Žláketnal. „Nedostanou ho ani za pět set let. Korán je neměnný. Pečlivě si hlídají, aby se v něm nedala změnit ani čárka. Odstěhováním muslimů z Evropy snad získáte pár desítek let času, jenže za padesát let bude muslimů víc než všech ostatních lidí. Pak se na vás vrhnou a nic vám nepomůže.“

To ovšem bylo slovo do pranice, jak se v Čechách říká. Jak to mohou Ebažgové s takovou jistotou tvrdit? Jenže – říkejte si co chcete, Ebažgové určitě nejsou hloupí. A podceňovat kibrihy by také nebylo dobré. Kibrihové inteligencí převyšují část lidstva a ve spojení s pamětníčky, které si nosili na zádech, představují ideální špiony. Lidé si jich nevšímali ani na místech, kde by byli proti jiným lidem absolutně podezíraví.

Co třeba víme o všech vojenských základnách v Evropě? Jen to, že existují, ale nic víc. Můžete vědět, kde se nacházejí, ale když se do těch míst podíváte na satelitních mapách, nic tam nenajdete. Obraz je tam rozostřený a smazaný. A kromě toho jsou nejtajnější vojenské objekty rovnou v podzemí a na satelitních mapách je nemá nikdo, protože satelity dnes mají skoro všechny světové mocnosti.

Kibrihů si však nevšimly ani hlídky pověřené ostrahou těch nejtajnějších objektů, tedy ti, kdo musí sledovat každého ve svém okolí a rozlišovat, kdo tam patří a kdo ne.

Kdo by si ale všímal ptačí rodinky, která nedaleko tahá ze země nějaké červy, či co je to za žoužel?

Vcelku bych nedal nic za to, že Ebažgové vědí o Zemi víc než my. A že si všímají i takových příznaků, které nás nechávaly klidnými, neboť jsme si nebyli vědomi jejich důležitosti.

„Když je to tak, co byste nám poradili?“ vzpamatoval jsem se a položil jim aspoň tuto otázku.

Jak se ale ukázalo, Ebažgové právě na ni čekali. A měli pro nás připravenou nejen radu, ale i něco navíc.

I když nás z předvádění jejich řešení trochu mrazilo...

„Situace Země je na hraně katastrofy,“ začal Žláketnal, když nás nejprve ujistil, že nám dají pouze návrh řešení, které budeme muset rozhodnout a případně provést sami.

„Země je zoufale přelidněná,“ pokračoval. „Některá lidská společenství už zjistila, že to tak dál nejde, na poslední chvíli se vzpamatovala a snaží se o regulaci svého početního stavu. Kdyby se tak chovali všichni lidé, dalo by se přelidnění světa zvládnout, pomalu, ale šlo by to. Jiná společenství se ale omezovat nehodlají a přelidněnost svých zemí hodlají přenášet na sousední země, které rovněž přelidní a navíc vyprovokují jejich nepřátelství. Tak se dnes chovají především muslimové na všech pevninách vašeho světa. Když své území přeplní, až už není schopné je uživit, vznikne tam »humanitární katastrofa« a ti, kdo ji zaviní, vyžadují od ostatních společenství pomoc. Někde jen hrají na city, jinde si prostě už jen poroučí.“

„Pravda,“ přikývl Stanislav. „Ale nedělají to jen muslimové.“

„Víme,“ souhlasil Žláketnal. „Když to vyjde jedněm, zkouší to i další. Evropané se to snaží řešit dovozem potravin, které však nic neřeší, jen udržují tento stav, takže se některé země staly zcela závislé na dovozu potravin a už se ani nesnaží pěstovat si je sami. Zaznamenali jsme i bláhovosti ve smyslu »Proč něco pěstovat? Vždyť si to snadno koupíme v obchodě!« což působí legračně jen u dětí, ale mrazivě u vládců těch zemí.“

„Jenže když jim Evropa zastaví dovoz potravin, zemřou ti lidé hlady, protože vypěstovat potraviny vyžaduje nejen znalosti o zemědělské výrobě, ale i nemalý čas,“ namítl Stanislav.

„Když se takoví lidé nedokáží sami uživit a jen se přiživují na jiných, neměli by se aspoň tak explozívně rozmnožovat,“ řekl Žláketnal. „A protože je nedokážete přesvědčit, aby se omezovali dobrovolně, budete je muset omezit proti jejich vůli.“

„Násilím?“ otřásl se nejen Standa, ale i my ostatní.

„Primitivním násilím by to nešlo,“ souhlasil s ním kupodivu i Žláketnal. „Máme pro vás chytřejší řešení, které se – doufáme – obejde i bez násilí.“

„Sem s ním!“ pobídl ho Stanislav a všichni jsme zpozorněli.

V té chvíli nám však Žláketnal představil dalšího Ebažga, který by nám přednesl přednášku z biologie, bez níž těžko něco pochopíme. A opičkovitý pan Vaelet se ujal slova...

„Všechny známé světy jsou obydlené živými bytostmi,“ začal poněkud zeširoka. „Ale nejsou to jen bytosti tak velké, že je můžete vidět. Některé jsou dokonce větší než my a musíme si na ně dávat pozor, aby nám neublížily. Jiné jsou však naopak menší a některé jsou opravdu malé. Už jste se zajisté – aspoň někteří – setkali s našimi bakteriemi. Jsou ale tvorové ještě menší a naopak tvorové větší, i když pořád ještě pouhým okem neviditelní. Půjčil jsem si kdysi od vašich studentů vaše učebnice, takže znám vaše pojmy. Nejmenším tvorům říkáte viry, větším bakterie, ale ty nás teď zajímat nebudou, my se dnes věnujeme prvokům.“

„Proč zrovna těm?“ zeptal se zdvořile Stanislav.

„Protože jsou větší,“ řekl pan Vaelet. „Rozumějte, tady jde o složitost jejich vnitřní struktury. S viry moc slávy neuděláte, ale už takové bakterie se dají vypěstovat podle potřeby a vybavit je něčím, co nám může pomáhat. Kdo jste řídili naše bakterie, už si to jistě dovedete představit. Bakterie se zkrátka dají řídit pomocí telepatie na dálku a jsou dostatečně vybavené k plnění činností, kterých můžeme využívat.“

„Dobře, to známe,“ řekl trochu netrpělivě Stanislav. „Ale proč by nás měli zajímat právě prvoci?“

„Protože jsou největší,“ usmál se Vaelet. „Mají i největší jádro a dají se nejlépe programovat. A zatímco u bakterií budeme vděční za pouhou schopnost dálkového řízení, bez něhož se mění v skoro neškodné hnilobné bakterie, ze kterých původně vznikly, prvokům můžeme svěřit složitější úkoly, plněné i samostatně.“

„Ty by mě docela zajímaly,“ řekl Stanislav.

„Hned se k nim dostaneme,“ krotil jeho netrpělivost pan Vaelet. „K úkolům na Zemi jsme si vybrali dokonce pozemského prvoka, podle lékařské učebnice mu říkáte Toxoplazma gondii. Vyskytuje se prakticky po celé Zemi a parazituje i v lidech, někde je nakažených až osmdesát lidí ze sta, v Čechách skoro polovina.“

„To bychom měli být nakažení i my, ne?“ napadlo mě.

„Možná jste,“ přikývl zdvořile pan Vaelet. „Jenže nákaza Toxoplazmou lidem většinou nevadí. Má nepříznivé účinky v tak málo případech, že ji vaši lékaři neřeší. Člověk je pro tento druh vlastně náhodným mezihostitelem a když vás nesežere tygr, nemá Toxoplazma možnost dál se vyvíjet.“

„Dobře, ale co s ní chcete dělat?“ zeptal se Stanislav.

„Už jsme udělali,“ odvětil Vaelet. „Změnili jsme jí základ, aby se chovala odlišně. Mimochodem – lépe než dosud. Zatímco ta původní se stará jen o to, aby přežila a co nejlépe se ve vašem těle skryla, ta nová – nazval jsem ji pyšně »Toxoplazma vaeletii« – se volně pohybuje všude, kam se v těle může dostat – v krvi, v lymfatickém systému i ve střevech. To je pro ni výhodné, neboť může lidské tělo opustit, což původní Toxoplazma nedokáže. Je tedy více infekční, neboli nakažlivá.“

„Když ale říkáte, že je skoro neškodná...?“ naznačil jsem.

„Je to tak,“ ujistil mě pan Vaelet. „Je sice infekčnější a lépe se šíří, ale přitom je neškodná. Dokonce neškodnější než originál, protože naše nemá žádné z nepříznivých účinků původního druhu »gondii«. Až na to, že »vaeletii« se živí mikroorganismy, kdekoliv je v lidském těle najde. Takže vlastně léčí od choroboplodných bakterií i virů. Nevšímá si jen krvinek, ty mu nechutnají.“

„To by snad bylo i užitečné!“ přikývl Stanislav.

„Ano,“ přikývl Vaelet. „Pokud se tímto druhem nakazíte, za pár dní vás zbaví bakteriálních i virových nemocí včetně těch, se kterými si nevíte rady, jako AIDS. Má to jen jednu nevýhodu – nebo výhodu, jak se to vezme. Nevšímá si jen krvinek, zato pohltí ve velmi krátké době všechny volné spermie. Lidé nakažení mou »Toxoplazmou vaeletii«, muži i ženy, se stanou neplodní.“

„To je ale nevýhoda dost podstatná!“ namítl prudce Standa.

„Jak pro koho,“ řekl Vaelet. „V některých oblastech světa je nejen výhodná, ale přímo žádoucí.“

„No jo, ale tohle by se mohlo rozšířit na celý svět a potom by lidstvo jako takové vyhynulo!“ vyskočil ze svého místa Standa.

„V krajním případě by to tak mohlo být,“ připustil klidně Vaelet. „Ale to není všechno, nechte mě domluvit do konce.“

Standa si tedy rychle sedl a vědec Ebažgů pokračoval.

„Pochopitelně i tohle nebezpečí musíme uvažovat,“ řekl. „Tak jak jsem to popsal doposud, by skutečně vedlo k prudkému úbytku lidské populace. Všimněte si ale, že ani v případě původní »Toxoplazmy gondii« nedochází k úplnému promoření všech lidí. I když je pravda, že poloviční promoření v Čechách by způsobilo neplodnost poloviny všech obyvatel, což by vedlo k razantním úbytkům populace, v zemích s osmdesáti případy ze sta by brzy došlo ke kolapsu. A to uvažujeme původní kmen »Toxoplazma gondii«, můj kmen je ještě infekčnější.“

Představa takové epidemie by ovšem nebyla příjemná. Až mě mrazilo v zádech a když jsem se rozhlédl po naší delegaci, otřásli se všichni.

„Jenže tady konečně nastupuje zlatý hřeb mé »Toxoplazmy vaeletii«!“ pokračoval klidně Vaelet. „Její dědičnost jsem svázal s určitými peptidy, které se v infikovaných organismech mohou vyskytovat. Jakmile se v nejbližším okolí prvoků objeví příslušné peptidy, prvoci se rychle převedou do stavu spór. Tuto schopnost mají i původní »gondii«, dovolí jim přečkat nepříznivé podmínky. Důležité je, že v tomto stavu nejsou vůbec aktivní. Ve stavu spór setrvají podle koncentrace peptidů od tří do pěti měsíců, pak se opět zaktivují, jenže když zmíněné peptidy v jejich nejbližším okolí opět budou, opět se zaspórují a to se může opakovat.“

„Takže – jestli to správně chápu – podáváním příslušných peptidů se účinky vašich prvoků neutralizují?“ zeptal se Stanislav.

„Přesně tak,“ usmál se Vaelet. „Vtip je v tom, že podávání příslušných peptidů nemusí být nikomu nápadné. Nepodávají se ve formě léků, ani v jiné zjevné podobě. Prostě se automaticky objevují v určité potravě, na kterou bude »Toxoplazma vaeletii« naklíčovaná. Konkrétně – nacházejí se ve vepřovém mase. Může být i tepelně upravované, peptidy to vydrží. Krátce po konzumaci se objeví v krvi a rychle zaspórují na tři až pět měsíců veškeré prvoky. Vzhledem k našim znalostem muslimů se domnívám, že se budou těmto peptidům vyhýbat a sterilizace »Toxoplazmou vaeletii« bude u nich trvalá. Možná ne všech, ale i devadesát osm případů ze sta postačí k velice účinnému úbytku jejich populace.“

Tohle bylo ovšem něco jiného! Zkoušel jsem to domýšlet. Kromě muslimů to bude škodit i našim vegetariánům. Těm by se to možná dalo podávat ve formě nějakých výtažků, pokud ani ty neodmítnou. Nebude to účinkovat na muslimy, kteří se nebudou vyhýbat vepřovému – ale to nebudou náboženští fanatici, aby byli nebezpeční. Co ještě? »Nečistému« vepřovému se vyhýbají také ortodoxní židé – ale většina toho národa se náboženských příkazů nedrží tak striktně, aby se to projevilo. A pokud je to přece jen omezí, bude to v pořádku, vždyť i oni mají ve věrouce uvedeno, že ostatní národy mají být jejich otroky.

Spousta vegetariánů je i v Indii – ale ani Indii by neuškodilo trochu snížit počty obyvatel. A bylo by to nenásilně. Kaddáfí kdysi hlásal, že muslimové dobudou Evropu dělohami svých žen. Bude tomu však naopak – touto cestou to prohrají.

Ebažgové zkrátka vymysleli něco naprosto geniálního, co by mohlo naše pozemské problémy vyřešit i bez krve a násilí.

Já osobně rozhodně nebudu proti.

Promoření prvoky »Toxoplazma vaeletii« se pochopitelně nevyhnulo ani Saxamuru. Naše parta, která neúnavně stěhovala muslimy z Evropy do Chalífátu, se začala též vyhýbat vepřovému. Ne že bychom je považovali za nečisté, ale chtěli jsme roznášet nákazu mezi naše pasažéry, takže jsme museli být sami infekční. Nám to přece nevadilo! Až tohle pomine, dáme si vepřový řízeček a breberky se změní v neškodný prach. V Čechách je úmyslné i nedbalostní šíření infekčních nemocí protizákonné, hrozí za to trest vězení, ale nezákonná byla už sama existence Saxamuru, kde proto platí jen naše pravidla. Považovali jsme šíření »Toxoplazmy vaeletii« za správné, proto jsme ji šířili úmyslně – a basta!

Nakaženým to paradoxně přinášelo zdraví. Nákaza úspěšně likvidovala ostatní nemoci, od malárie po tuberkulózu. Nemuseli jsme se bát ani když jsme se při přenášení dotýkali nemocných. Že jsou prvoci dokonalým antikoncepčním prostředkem, to přece nemusel nikdo vědět.

Přesněji – nesměl to nikdo vědět! Ještě nějakou dobu potrvá, než se důkladně zamoří celá populace muslimských zemí a teprve pak se to začne projevovat. A ne stoprocentně a ne hned. V muslimských zemích se začne rodit méně dětí. Otázkou je, zda to muslimové pochopí jako nepřízeň Alláhovu, nebo jako nějakou neznámou nemoc, to bych nechal řešit jejich ajatolláhy. Jen ať se pořádně zamyslí! Zpočátku to ani nebude vypadat zle, nenastoupí plošná sterilita, občas se nějaké děti narodí, jen jich bude čím dál tím méně. Pokud se to přece dostane od ajatolláhů ke skutečným odborníkům, ti brzy zjistí, že ve vzorcích spermatu muslimských mužů není ani jedna živá spermie. I když tam objeví prvoky, nerozeznají je od neškodné »Toxoplazmy gondii«, která je dávno známá, než aby jí někdo připisoval větší vliv. Vždyť právě její neškodnost vedla k tomu, že se ji lékaři neučili léčit. Nebylo to nutné, s Toxoplazmózou se dá docela dobře žít, většina lidí s ní žije, aniž by jim vadila. Těžko někoho napadne, že tento kmen je zmutovaný a i kdyby, jiným lidem přece nevadí! Koho napadne, že je zapotřebí ještě jednoho důležitého faktoru – nejíst vepřové maso? Spíš se to svede na vliv subtropů (v Evropě se přece nic neděje?), případně budou lékaři dlouho (a marně!) hledat příčinu.

Příčinu budeme znát jenom my – nás dvacet, kteří jsme se po přednášce pana Vaeleta jednomyslně shodli přijmout nabídku tohoto řešení pro náš svět. Současně jsme se shodli na nutnosti zachovat toto tajemství před všemi lidmi včetně obyvatel Saxamuru. Pro všechna tajemství totiž platí – neprozradí je, kdo nic neví.

Vrátili jsme se do Saxamuru a pokračovali ve stěhování muslimů z Evropy do Chalífátu – jenže teď už spolu s miliardami nenápadných prvoků, kteří brzy zaplaví všechny země vyznávající Alláha s jeho prorokem Mohamedem.

Pro nás dvacet ale začnou na Zemi platit jiná pravidla než pro ostatní obyvatele Saxamuru. Metody výslechů barbarských kmenů včetně Američanů prolomí jakékoliv tajemství, proto se nesmíme dát na Zemi zajmout. Bude to znamenat co nejméně cest do nebezpečných států, bohužel i do Čech.

Nejprve ale musíme vystěhovat muslimy z Evropy.

To si ještě riskneme...

Errata:

14.08.2021 19:54