Pašeráci lidí

Ono se to nezdá, ale odstěhovat všechny muslimy z Evropy nebyl úkol na měsíc. Na počátku jsme ani nevěděli, kolik jich tu vlastně je. Jakž takž tu byli registrovaní Turci, kteří do Německa přicházeli legálně a Němci je měli podchycené s pečlivostí přímo německou. Jenže to už neplatilo o migrantech, pozvaných šílenou kancléřkou, kteří přicházeli nelegálně, bez dokladů a obvykle se rozptýlili mezi své krajany dříve než je Němci dokázali podchytit. Pověstná německá pečlivost zkrátka vzala za své a zbyl státem řízený nepořádek.

A pořád připlouvali další...

Ty si ale vzal na starost Standa.

Jednoho dne, když loď organizace »Lékaři bez hranic« brala na palubu »zachraňované trosečníky« z velkého gumového člunu, se vedle ní vynořila podivná ponorka, tvarem podobná ze stran zploštělé skleněné kouli. Nejenže se vynořila, ale vznesla se nad vodu a zamířila na můstek lodi, kde z ní vystoupil jeden ze dvou mužů posádky.

„Kde je kapitán?“ oslovil nejbližšího námořníka. „Musím ihned mluvit s kapitánem!“

„Já jsem kapitán!“ ohlásila se mu trochu hranatá žena. Měla ruce tetované jako skutečný mořský vlk a obličejem vyjadřovala přímo německé odhodlání.

„Dobrá, jste-li kapitán, budu jednat s vámi,“ svolil Stanislav. „Kam plujete?“

„Do toho vám nic není,“ odvětila kapitánka.

„Povím vám to,“ řekl Stanislav. „Od této chvíle poplujete už jen kolmo dolů. Vaši loď považujeme za pirátskou a potopíme ji. Vyšlete signál nouze, ať vás někdo zachrání!“

„To si nedovolíte, pane!“ odsekla kapitánka. „Nejsme žádní piráti, jsme řádně zapsaná loď »Lékařů bez hranic«!“

„Vím,“ odvětil Stanislav. „Jste loď »Lékařů bez hranic«, jenže se právě zabýváte pašováním lidí, což považujeme za pirátství. Signalizujte žádost o pomoc támhle té lodi na obzoru! Je to přece vaše sesterská loď, ať vás zachrání. A vyřiďte jejímu kapitánovi, ať zachráněné trosečníky – i vás – vysadí podle námořního práva v nejbližším přístavu, jinak s ním naložíme stejně jako s vámi. Máte deset minut na signalizaci, pak půjdete ke dnu.“

„Moment!“ zavrčela kapitánka.

Obrátila se za sebe a v její ruce se objevil kalašnikov.

„My za piráty považujeme vás!“ zasyčela a natáhla závěr.

V té chvíli se ale mezi ně vtlačila létající skleněná ponorka a Stanislav do ní rychle z opačné strany nastoupil.

Kapitánka se však rozhodla předvést své odhodlání a stiskla spoušť. Kalašnikov začal práskat, kolem létaly prázdné nábojnice, ale skleněný povrch létající ponorky se nerozletěl, jak všichni na lodi očekávali. Místo toho se létající ponorka poklidně vzdálila od můstku, ale pak se propadla a žbluňkla do vody. Krátce poté se z podpalubí lodi ozval hluk valící se vody.

„Díra v boku!“ křičel někdo zdola. „Potápíme se!“

„Ten bastard!“ ulevila si kapitánka. „On to myslel vážně!“

Loď se mezitím začala naklánět. Pomalu, zato jistě. Vlastně to ani nebylo pomalu, při tomto tempu nebudou mít ani tolik času jako legendární Titanic.

„Volat o pomoc!“ nařídila kapitánka radistovi.

Na palubě zatím – hlavně mezi zachráněnými »trosečníky« – vypukla nefalšovaná panika. Někteří se chtěli zachránit zpátky na svém gumovém člunu, jenže jiní mezitím prořezali jeho boky, aby se k tomu nedal už nikdy použít. Všichni se toužebně dívali k obzoru, kde pomalu plula další loď a ulehčeně si oddychli, když se otočila přídí k nim.

Tentokrát šlo skutečně o záchranu tonoucích, na jakou byly obě lodi vybavené. Zachraňování však probíhalo ve zmatku, lidé se hrnuli jeden přes druhého, šlapali po sobě, kdosi hlasitě vzýval Alláha, jiný křičel, že má zlomenou ruku... už to nebylo klidné, ukázněné a dobře organizované přestupování ze člunu do lodi, jako před půlhodinou, teď šlo doopravdy o život.

Kapitánka opustila potápějící se loď mezi prvními a hned se hrnula na můstek ke kolegovi kapitánovi.

„Ti grázlové nás doopravdy potopili!“ stěžovala si mu.

Její loď už se nakláněla natolik, že se vlnky začaly přelévat přes přední bok. Zachraňovat ji nemělo smysl, byla otázka času, kdy se za ní zavře hladina.

Konečně se postupně nalodili všichni.

Kapitán nařídil vařit čaj s rumem pro zahřátí. Proti rumu nikdo neprotestoval, i když většina pasažérů vyznávala Alláhův odpor k alkoholu, rumem počínaje.

„Máme na palubě dva jejich čluny,“ sdělil kapitán kolegyni, která neodcházela z můstku. „My jsme vytáhli druhý. Doufám, že se mezi sebou neporvou.“

Chvíli pozorovali potápějící se loď, jenže jakmile se začaly vlny přelévat přes okraj, šlo to rychle. Loď »Lékařů bez hranic« se překotila na bok, na krátký okamžik se nad vodu vynořily její lodní šrouby, ale pak už loď jela kolmo dolů. Necelých pět minut poté, co ji opustili poslední trosečníci, se za ní zavřela voda.

„To nic, pojišťovna to zaplatí!“ řekla bezstarostně kapitánka svému kolegovi.

„Možná zaplatí,“ odtušil kapitán. „Ale divil bych se, kdyby vám pojistila i další loď. Tohle si pojišťovny mezi sebou bleskově sdělí a jestli vám další loď pojistí, pak jedině za pojistné ve výši ceny nové lodi.“

„To snad ne!“ zarazila se kapitánka.

„Anebo bude v pojistné smlouvě doložka, že se pojistné nevztahuje na potopení lodi tamtou skleněnou věcí!“ ujistil ji.

„Cože?“ zarazila se. „Vy jste ji také viděl?“

„Taky,“ odvětil mořský vlk. „Přišli nás pobídnout, ať vás plujeme vylovit, že jdete ke dnu. A připomněli nám, abychom dodržovali námořní právo, jinak tam půjdeme za vámi.“

„Moment, kapitáne!“ zarazila se kapitánka, která si až teď všimla směru plavby. „Vždyť vy opravdu plujete k Africe!“

„Netroufnu si plout jinam,“ pokrčil rameny. „Kdyby se naše úlohy vyměnily, troufla byste si plout k Itálii?“

„Já ano!“ řekla tvrdě.

„Však jste taky šla ke dnu,“ řekl klidně. „Já takový tvrďák nejsem. Vyložím náklad v nejbližším přístavu a tradá pryč!“

„Náklad... to myslíte i nás?“ zúžily se jí oči.

„Jo,“ řekl. „Teď jste trosečníci i vy a vaše posádka. Podle námořního práva vás musím vyložit v nejbližším přístavu a jak se dostanete domů, to už bude věcí vašeho konzula. Kdybyste byli Francouzi, mohl bych vás jakožto naše dovézt do Marseille, ale vy jste přece Němci. Takže – je mi líto, ale netroufnu si to. Někde se tady pohybuje ta skleněná potvora a nemám zájem nechat se zachraňovat spolu s vámi. Kdoví, která loď by nás tahala z vody. Přiznám se, že se mi do Maroka opravdu nechce.“

„Srabe!“ zpražila ho Němka.

Pluli pomalu, před nimi se už začalo rýsovat pobřeží Afriky.

„Poslyšte, kolego,“ začala opět Němka. „Věděla bych, jak to zařídit! Počkejte okamžik, hned se vrátím.“

„Beze všeho,“ přikývl. „Beztak tam brzy budeme...“

Německá kapitánka odběhla, ale zakrátko se vrátila. Za ní se hrnuli silní černoši, ozbrojení většinou noži.

„Tak moment!“ zarazil je Francouz. „Vraťte se dolů! Tady na můstku nemáte co dělat!“

„Máme tu co dělat!“ odvětila vítězně Němka. „Přebíráme vaši loď! Hoši, kormidlo vpravo a plnou parou vpřed – do Itálie!“

„Ale to je doopravdy pirátství!“ zděsil se Francouz.

„Až vystoupíme, vrátím vám vaši loď,“ rozhodla Němka. „Ale připravte se, budu si tam na vás stěžovat, že jste nám odmítl poskytnout pomoc!“

„Moche sorciére!³⁷“ ulevil si Francouz, ale nebylo mu to nic platné, dva černoši ho drželi pevně.

„Jen klídek!“ tišila Němka jeho bezmocný vztek. „Jsme na jedné lodi, nebudeme si snad dělat naschvály!“

Pluli sotva půl hodiny, pobřeží za zádí bylo ještě znát, když se znenadání před lodí vynořila skleněná ponorka. Tentokrát z ní nikdo nevystoupil, jen z ní začala přicházet morseovka, svícená silným reflektorem.

„A už je to tady!“ bědoval Francouz. „Varovali nás, že nás potopí, jestli to okamžitě neotočíme!“

„Drž hubu!“ okřikla ho. „Kde máte morze-reflektor?“

Ukázali jí reflektor s mřížkou, kterou se dal rychle zaclánět a vysílat tak signály.

„Signalizujte těm hlupákům, že tady máme rukojmí, která pustíme až v Itálii!“ nařídila námořníkovi.

Francouzský námořník, zadržovaný stejně jako jeho kapitán dvěma černochy, to neochotně odvysílal. Nedokázal se vzepřít.

Skleněná ponorka opět zasvětélkovala.

„Co to vysílají?“ čertila se Němka. „To neumí anglicky?“

„Vysílají to francouzsky,“ řekl kapitán. „Přejí nám šťastnou cestu a hodně štěstí u pobřežních úřadů Itálie! To nepochopím! Prve slibovali... proč si to najednou rozmysleli?“

„Já to vím!“ odsekla Němka. „Bojí se nás!“

Skleněná ponorka se opět potopila. Na můstku opět vládla stísněná atmosféra, ale loď plula dál, nic se nedělo.

„Tak se na ty grázly musí!“ řekla spokojeně Němka.

Už se téměř začínalo stmívat, když černoši na můstku začali znenadání bezvládně padat na kovovou podlahu.

„Sakra, co je s vámi?“ vyjekla německá kapitánka.

Francouzský kapitán, uvolněný z rukou dvou goril, se k nim rychle sklonil.

„Zdá se, že jsou bez sebe!“ řekl. „Lékaře na můstek!“ vydal povel do mikrofonu lodního interkomu.

V té chvíli vyšplhali na můstek dva námořníci, Francouzi.

„Kapitáne!“ ječel ten první. „Máme plnou loď mrtvol!“

„Co se děje?“ popošel kapitán k němu, nikdo už ho nedržel.

„V podpalubí jsou všichni mrtví!“ hlásil mu námořník. „Ti, co jsme nabrali z gumového člunu i ti z německé lodi!“

„Proboha!“ ujelo kapitánovi. „Je tam vůbec někdo naživu?“

„My jsme v pořádku všichni,“ řekl námořník. „Naživu jsou i Němci, ale všichni ostatní...“

„Jako Mezinárodní měnový fond v Sofii!“ řekl Francouz.

„Pak by to ale museli udělat... oni...“ zarazila se Němka.

„Nejspíš,“ řekl Francouz. „Ale umím si představit, jak to těžko vysvětlíme v Itálii. A navíc, paní kolegyně, jste pirátsky převzala moji loď. Můžete mě nařknout z neposkytnutí pomoci, ale pirátství se nezbavíte. Francois, odveďte ji do izolace, aby už nemohla intrikovat!“

Bez svých goril byla ovšem Němka bezbranná. Francouzi ji odvedli do podpalubí.

Vstříc jí už vanul pach rozkladu...

Problémem zůstali černí muslimové původem z centrální Afriky. Po odsunu Arabů a Turků zůstanou v Německu ještě oni. Málokterý z nich se oddělil od davu ostatních, aby se »udělal pro sebe«. Jsou více vázaní na mešity a pospolitost krajanů a proto se nedokáží, ani nechtějí přizpůsobit Němcům. Dokonce i tam, kde s Němci tvořili smíšené rodiny, tvrdošíjně prosazovali své zvyky.

Do Chalífátu jsme je ale odsunout nemohli, nebyl tam o ně zájem. Když jsme jakž takž odsunuli z Německa většinu Arabů s Turky, přesunul jsem se do centrální Afriky. Tam jsem se však nemohl ubytovat v paláci jako u Hasana. Musel jsem si vystačit s noclehy v gežůru, zaparkovaném na vrcholcích některých hor, nebo naopak na dně velkých jezer. Nemohl jsem ani zaměřovat Jitku na jedno místo jako v Bagdádu, odkud si je Hasanova garda odváděla a starala se o ně. Tady jsem je vysazoval náhodně a když jich bylo na jednom místě víc, musel jsem měnit zaměřovací bod, jinak nám ti předešlí svými protesty úmyslně rušili přenosy.

Smůla byla v tom, že jsem nemohl zaměřování svěřit našim kibrihům. Ti by se toho rádi ujali, jenže na tu dálku už je ani Jitka spolehlivě nezaměřila. Svěřil jsem jim proto průzkum okolí. I to stačilo – kibrihové mě sami upozorňovali na údolíčka, kde se dalo slušně žít. Po dohodě se Standou jsme odsunutým dávali zemědělské nářadí a případně osivo, aby si založili políčka. Musel jsem je ale kontrolovat, aby osivo ještě před zasetím nesnědli. Políčka jsme jim pomohli zorat našimi zemědělskými stroji, dovezenými pro tento účel ze Saxamuru, ale po osetí jsme stroje stáhli. Budou si muset vystačit sami...

Vypadali jsme jako dobráci. Ano, pomáhali jsme jim, jenže jsme je na druhé straně infikovali, což je někdy v budoucnosti nepochybně poškodí. Člověk by je někdy litoval, kdyby neměli v plánu všechny nevěřící – i nás – zotročit.

Zotročit jsme je nechtěli. Ale museli jsme v tom bránit jim. Neznali jsme jiné, lepší řešení, museli jsme to proto řešit tak, jak se nám jevilo možné. Museli jsme je zkrátka odstěhovat jako Sudetské Němce z Čech. Jejich přítomnost přinášela od samého počátku neřešitelné problémy, zejména kriminalitu.

Odstěhování ty problémy řešilo. Pomalu, ale jistě se města zbavovala čtvrtí, kam se policisté předtím neodvažovali. Namísto »merkeljugend« se začali vracet původní obyvatelé – v Německu Němci, ve Francii Francouzi. Odchodem cizinců se uvolnilo množství bytů a jejich ceny šly dolů. Ovšemže se vynořily další problémy, se kterými si zkostnatělý Eurosojuz neuměl poradit. Ty se nás už ale netýkaly.

Alespoň zatím ne...

------------------------ Poznámky:

  37 Hnusná čarodějnice!

Errata:

14.08.2021 19:54