Vítej, návštěvníku!

Erínye

Erika patřila mezi citlivé dívky, ale její citlivost byla příliš slabá. Po ukončení kursu Ebažgů vyšla z porovnávání v poslední desítce s verdiktem: nepoužitelná.

Desetiletá Erika závěrečné vysvědčení jaksepatří obrečela. Nebylo divu. Její úspěšnější kamarádky se již začaly podílet na odsunu muslimů z Evropy, kdežto ji Ebažgové utěšovali, že její citlivost je ještě nad hranou, všichni, kdo zůstali za ní, jsou zcela necitliví a také mohou spokojeně žít. Dokázala sice manipulovat s Fraktálovými Skalami, takže nepotřebovala průvodce k cestám na Zem a zpět, uměla řídit fluktuační přeskoky mezi vzdálenými lokalitami v samotném Saxamuru, zvládla dokonce i přeskok »slašud« na Zemi, bohužel na nepříliš velké vzdálenosti. Sama dokázala bez zátěže přeskočit jen na dvě stě kilometrů – se zátěží se nedostala ani nad sto kilometrů. To ji prakticky vyřadilo z účasti na odsunech muslimů z Evropy, což v ní vyvolalo tak upřímnou lítost, že ze závěrečného ceremoniálu ve světě Ebažgů utekla se slzičkami v očích, aniž vydržela do konce.

Utěšoval jsem ji také, utěšovala ji i Jitka. Erika na ni jenom zavrčela »ty se máš, ale co já?«, já jsem ji mohl utěšovat jen tím, že jsme na tom skoro stejně – výjimečně mě Ebažgové přibrali do kursu, ale mé výsledky byly podobně chabé, »slašud« se mi dařil nanejvýš do tří set kilometrů, takže sám mohu přeskakovat jen na tyto malé vzdálenosti – naštěstí tím vzrostla Jitčina citlivost na mě a to také nebylo k zahození... ovšem Erice jsem tím nepomohl.

Ebažgové ji chápali, ale pomoci jí nemohli. Ani u Ebažgů nemají všichni stejnou citlivost a s tím se i Ebažgové dokázali jen trpělivě vyrovnávat. Říkali, že i bez skoků »slašud« se dá žít.

Erika se s tím nespokojila. Vymohla si u rodičů, aby mohla jet na prázdniny k tetičce Zuzaně Ševčíkové do Prahy, kde arabistka studovala, odjela tam a po dohodě s tetičkou – zmizela.

Zamířila rychlostí vlaštovky na Západ, do Německa, ale pak ještě dál. Na to její schopnost skoků »slašud« stačila. Erika si totiž na cestu vzala dva kibrihy a zaměřovala se na ně. Vystačilo jí proto i pouhých dvě stě kilometrů. Kibrihy využívala střídavě a ti rychle pochopili, co bude jejich úkolem. Jeden pokaždé vyrazil co nejdál vpřed, vyhledal tam vhodné místo, kde by se Erika mohla objevit a ta skočila za ním. Druhý vždy jistil »zadní voj«, jak jí poradila Zuzka. Kdykoliv se stalo, že by v cíli skoku narazila na problém, mohla okamžitě skočit zpět k »zadnímu« kibrihovi.

Tak postupovala rychlostí vlaštovky – nebo spíše rychlostí křídel kibrihů – tam, kam sama chtěla.

Když se jí do cesty postavil Atlantik, její postup nezastavil. Musela si jen obstarat dost potravy pro sebe i pro kibrihy, protože na moři si sami potravu obstarat neuměli. Zobání však měla pro ně ve velkém batohu už ze Saxamuru, počítala s tím od začátku. Vysílala pak své kibrihy dopředu, dokud neobjevili nějakou loď. Pak za nimi skočila a ukryla se na palubě. Nemusela se ani příliš skrývat. Kdyby ji námořníci objevili, vždycky by se mohla vrátit k »zadnímu«. Dnešní námořníci nevartují tolik času na palubě, jako námořníci z doby plachetnic. Eriku objevili jen na jedné lodi a těm nacvičeným skokem unikla. Námořníkovi, který ji objevil, to pak pochopitelně nikdo nevěřil, spíš ho podezírali z nemírného chlastu.

Tak se Erice podařilo relativně rychle – z lodi na loď – překonat Atlantik. Let kibrihů je rychlejší než rychlost plavby lodí a lodě měla jen jako krátkodobé »doskočiště«.

Na pobřeží Spojených států se brzy zorientovala, měla přece s sebou v tabletu dokonalé mapy. Brzy také objevila další důležité místo, jak jí to poradila Zuzka.

Když se poflakovala po ulicích Bostonu, objevila brzy malý obchůdek se zbraněmi. Večer se k němu vrátila. Na proskočení skrz výlohu kibriha nepotřebovala, v mžiku se uvnitř zmocnila dvou pořádných koltů, do batohu si naskládala několik krabiček nábojů, vybrala příruční pokladnu a dříve než se stačily rozhoukat sirény bezpečnostního systému, zmizela osmdesát kilometrů od Bostonu v lesích Moore State Parku na břehu jezera Eames Pond. Vyhlásili po ní sice pátrání, leč pochopitelně bezvýsledné.

U jezírka Eames Pond zůstala do dalšího dne, kdy pomocí obou kibrihů vyrazila do dalšího většího města Springfieldu. Tam se drze ubytovala ve staré kůlně, aktivovala své bakterie a začala se jejich pomocí rozhlížet po městě. Na místní radnici se poměrně rychle dozvěděla všechno co potřebovala, opustila tedy kůlnu ve Springfieldu a vyrazila s oběma kibrihy po stopě jako smečka hladových vlků.

Erika si totiž vzala za vzor legendárního »lovce nacistů« Simona Wiesenthala, který shromažďoval důkazy pro poválečná soudní jednání proti nacistickým zločincům.

Potíž je v tom, že žádný právní ani soudní systém ve světě nezná zločin »financování války«. Ti, kdo války financují, si žijí bezstarostně na veřejnosti a právní systém je naopak chrání před odplatou, i když mají na svědomí podíly na milionech obětí. První skutečný zásah proti nim byl známý jako Sofijský masakr – vyvraždění Mezinárodního měnového fondu. Soudy všech zemí to však prohlásily za protiprávní zločin. »Finančníci válek« jsou beztrestní a není možné předat je soudu.

Erika však schvalovala nejen Sofijský masakr, ale rozhodla se pokračovat v té činnosti. Nemůže-li předat »finančníky válek« soudu, neboť by je samozřejmě osvobodil, bude je stíhat sama. A nejen stíhat, ale rovnou trestat. Bez lítosti, bez milosrdenství.

Brát spravedlnost do vlastních rukou není správné – jenže to platí jen tam, kde tu spravedlnost vykonávají nestranné soudy. Tam, kde soudy selhávají, už to není jednoznačné. Bylo tomu tak i v Čechách krátce po Druhé světové válce, kdy České soudy ještě nebyly ustanoveny a Německé soudy zločiny Němců promíjely, zejména když byly v naprostém souladu s Norimberskými zákony Třetí říše. Lynčování byla tenkrát jediná možná spravedlnost, než ji konečně převzaly nové soudy obnoveného Československa.

Odsuzovat tyto lynče je dnes snadné, stejně jako odsuzovat atentáty na významné představitele okupantů. Naopak schvalovat je bylo vždycky nebezpečné – o tom nejlépe pojednávalo období nazvané podle jednoho protagonisty »Heydrichiáda«.

Když se Erika ocitla tváří v tvář prvnímu svému stíhanému finančníkovi, položila na nejbližší kus nábytku zapnutou kameru, namířila na něho pistoli a oslovila ho:

„Jsem Erínye, bohyně pomsty a zlého svědomí, která musí pronásledovat viníky, kde selhávají zákony lidské. George Sörösi, jste vinen financováním rozvratů a války. Odsuzuji vás k smrti, neboť zákony svědomí jsou starší než svět!“

Potom sedmkrát stiskla spoušť, počkala, až se oběť zhroutí, ještě ji krátce zabrala kamerou, pak vypnula nahrávání a zmizela svých sto kilometrů od místa činu.

Bodyguardi, kteří krátce poté vtrhli do pracovny miliardáře, neboť v předpokoji slyšeli oněch sedm výstřelů, přišli pozdě. Jen sedm kulí jako v Sarajevu zbylo po neznámém atentátníkovi.

Krátce poté kdosi neznámý – neboť jeho identita byla ihned úspěšně zpochybněna – uložil na sociální síť dokument s názvem »Erinye-death-report-01-George-Soros.mp4³⁸«, s videozáznamem hrůzných podrobností od vyhlášení rozsudku po detaily popravy. Dříve než mohla dokument zlikvidovat cenzura, rozšířil se přímo explozívně mezi lidi, takže se cenzura vlastně stala zbytečnou.

Nedlouho poté se na sociálních sítích začaly objevovat další podobná krátká videa se záznamy dalších poprav. Neuplynul ani týden bez pokračování té hrůzné série.

»Erinye-death-report-02-William-Henry-Gates.mp4«

»Erinye-death-report-03-Barrack-Hussein-Obama.mp4«

»Erinye-death-report-04-Hillary-Diane-Rodham-Clinton.mp4«

»Erinye-death-report-05-George-Walker-Bush.mp4«

»Erinye-death-report-06-Victoria-Jane-Nuland.mp4«

»Erinye-death-report-07-Joseph-Robinette-Biden.mp4«

»Erinye-death-report-08-John-Forbes-Kerry.mp4«

Při Sofijském masakru zhynul výkvět světových finančníků, ale ne všichni finančníci byli jeho členy. Ti, kdo masakr přežili, se teď třásli o své životy. A nejen finančníci – ale i další organizátoři válek ve světě, včetně nositele Nobelovy ceny míru, který v době jejího udělení sliboval mír, ale vedl dvě války a další připravoval.

Otázkou zůstalo – kdo je ta Erínye?

Co to má na hlavě? Tohle vylepšení Eriku napadlo, když na svých toulkách městem spatřila v jedné výloze, kde se prodávaly maškarní kostýmy, přilbu řeckých válečníků s vysokým hřebenem z umělých koňských žíní – skoro jako z některého filmu. Přilbu neukradla, ačkoliv by mohla, ale poctivě si ji zaplatila. Při každé popravě si ji nasadila – k bohyním Erínyím to přece patřilo...

V Americe ji nikdo nepoznal...

Erínyi nepoznal nikdo ani v Evropě. Jedinou výjimkou byla její mladá tetička Zuzana studující v Praze. Ta teď sledovala zprávy zpoza Atlantiku s mnohem větším napětím než dřív. Už protože věděla, co její mladinká neteřinka chystá.

Rozumí se samo sebou, že ji nejprve od toho šíleného plánu zrazovala. Jenže Erika přímo vyzařovala odhodláním provést to tak jako tak, až si Zuzana uvědomila, že ji neodradí a neteř provede svou třeba i přes zákaz. Topoložku se znalostí skoků »slašud« jen tak nechytíte, abyste jí něco vnutili násilím, o tom se přesvědčil už štáb NORAD ve Spojených státech. Zuzka si to naštěstí včas uvědomila a od té chvíle se jen snažila neteři pomoci alespoň tím, že jí pomáhala vychytat slabá místa jejího plánu.

První, co jí doporučila, byla dvojice kibrihů místo jednoho, kterého si chtěla Erika vzít s sebou. Původně byla totiž zaměřena vpřed a vůbec nepočítala s ústupovou cestou. Zuzana jí tedy vnutila bezpečnější systém, kdy jeden kibrih hledá cestu k cíli, zatímco druhý, »zadní voj«, se stará o možnost bezpečného ústupu. Erika to celkem ochotně uznala – viděla, že jí chce Zuzka pomoci, její rady nejsou marné a dobré změny ochotně převzala.

Druhý bod, který Zuzana Erice vnutila do plánu, bylo použití střelné zbraně. Pro člověka, schopného proskočit skrz zeď anebo skrz skleněnou výlohu, aniž by ji poškodil, nebyl ve Spojených státech žádný problém nějaké se zmocnit. Erika chtěla původně používat stejné bakterie jako ostatní, ale to by zcela jednoznačně ukazovalo na Stonewall. Klasická střelná zbraň mohla naproti tomu falešně ukazovat na někoho místního. Jen ty skoky »slašud« nebyly ve schopnostech Američanů.

Bakterie však měla Erika využít co nejlépe k tomu, aby si předem prohlédla terén – či spíše oběť a zejména její bodyguardy. Už Jitka s Jindrou v Cheyenne Mountain narazili na hlídání vězňů pomocí polopropustného zrcadla. Dalo se čekat, že to milionáři použijí také. Erika musela pokaždé nejprve detailně prozkoumat místo činu, aby vyloučila možnost překvapení. Bodyguardi mohli být přece rafinovaně ukrytí, mohli hlídat své pány odkudkoliv, zezadu, zepředu i ze stran. A použít zbraň je pro ně to nejmenší! Erika měla ve svém plánu jediné slabší místo – když pronášela svou obžalobu, měla oběť dost času vytáhnout svoji zbraň, pokud by ji měla u sebe. A nemusela by ji ani vytahovat, střílet se přece dá i skrz kabát. Erika sice tvrdila, že se zaskočit nedá, ale přece jen byla příliš mladá a nezkušená. Vyřešila to ale elegantně. Svou oběť nejprve pomocí bakterií paralyzovala. Tak by jí nezaskočil ani dokonalý pistolník, legendární Limonádový Joe.

Ke zvýšení účinku věnovala Zuzka Erice svou kameru, aby každou akci natočila a umístila na sociální sítě. Nestačilo akci provést, důležitější bude publikovat ji, jinak hrozilo, že to média jako vždy ututlají. Jen dostatečně rozšířený záznam zaručoval, že se o tom veřejnost dozví. Zuzana dokonce Eriku, v sociálních sítích ještě nezkušenou, naučila používat kavárenské wifiny, založit si příslušný účet, pořídit správné titulky a záznam na sociální sítě nahrát. A hned na více míst! Ať se kočky pudrujou!

Poslední, co si Erika spolu se Zuzkou domluvily, bylo, že po třech úspěšných atentátech Erika skončí a vrátí se domů.

Ten bod dohod však Erika nesplnila. Už protože ho splnit nechtěla. Přistoupila na něj jen neochotně a po velkém naléhání, ovšem byla už předem rozhodnutá nepřerušit takovou akci, kdyby se jí dařilo. Nevěřila Zuzce, že stačí miliardáře pořádně postrašit, aby obrátili. Myslela si – a ne neprávem – že staré psy novým kouskům nenaučí a jediná spravedlivá metoda je – utracení.

A zatímco Zuzka po třetím »Death-reportu« – o bývalém prezidentovi Baracku Obamovi – s jistotou očekávala její návrat, aby si mohla ulehčeně oddychnout, dočkala se jen dalších reportů.

A to už věděla, že Eriku jen tak něco nezastaví...

Život herce v Hollywoodu není žádné peříčko.

Někdy máte pocit, že je kolem vás dvacet až třicet střelců, trpělivě čekajících na váš první chybný krok, aby vás sestřelili. Za plotem ateliérů čekají tři stovky ambiciózních amatérů, kteří rovněž čekají jen na to, až vás někdo sestřelí, aby se vecpali na vaše místo, i když vědí, že budou na řadě hned poté. Ale oni nechají na sebe střílet, jen aby si užili pár minut slávy...

Nalil si z lahve whisky a posadil se do křesla. Jenže v té chvíli si musel promnout oči.

Před ním se bez jediného zvuku objevila postava. Jak tak seděl, zjistil, že je to malá holka, kdyby se postavil, koukal by se na ni pěkně shora, i když měla na sobě starořeckou přilbu, nejspíš z filmu o Trojské válce – nebo snad o Termopylech?

Jenže ta malá holka držela v ruce pistoli ráže pětačtyřicet, kterou mu mířila přímo do obličeje.

„Seďte, nevstávejte!“ poručila mu nepříliš hlasitě. Spíš to bylo potichu, sotva jí rozuměl. Ale namířené zbrani rozuměl moc dobře, to byl příliš výmluvný argument.

„Good heavens³⁹!“ zděsil se. „Co je zase tohle?“

„Vy mě ještě neznáte?“ zeptala se ho dívenka, jako kdyby to bylo povinné, aby ji znal.

V té chvíli si uvědomil, že ji odněkud zná. To oblečení, ten hlas, přilba a vůbec celkový zjev...

„Kdo vlastně jste? A co ode mne chcete?“ nenamáhal se dál vzpomínat a rovnou se jí zeptal.

„Neznáte mě?“ opakovala otázku ještě udiveněji. „Vždyť jsem byla už i v televizi! I když jen krátce... tvrdili, že to není pro mládež! Nevzpomínáte si?“

V té chvíli si konečně vzpomněl, odkud ji zná. A po zádech mu přejel mráz.

„Erínye!“ vydechl jenom. Ti, kdo tuhle dívenku spatřili na vlastní oči a ne jen ze záznamu, už nikomu nic nesdělili.

„No vida, že mě znáte!“ usmála se na něho skoro mile.

„Ale já jsem nic zlého neprovedl!“ zaúpěl.

„Nejsem tady »služebně«,“ odvětila. „Nebojte se mě, vás v seznamu nemám.“

Trochu si oddychl, ale pořád ne příliš. Pořád se ještě díval do černého otvoru ráže pětačtyřicet. A kromě toho cítil ve svalech strašlivou únavu. I kdyby chtěl vyskočit, nemohl by.

„Tak na co je ta zbraň?“ naznačil jedním prstem opatrně.

„Nejsem tady služebně, ale nenechám se ani vyhodit,“ řekla pořád ještě s úsměvem. „Ta hračka mi zajistí, že mě vyslechnete. Víc si ostatně ani nepřeji.“

„Co mi tedy chcete?“ zeptal se.

„Jen vám položím pár otázek,“ řekla s klidem. „Na otázky jste snad zvyklý, ne?“

Odstoupila stranou a položila na komodu zapnutou kameru. Uvědomil si, že přesně takhle postupovala i dřív. Někam stranou postavila videokameru, aby zabírala ji i její oběť, pak jí odříkala svou obžalobu a následovalo pokaždé sedm ohlušujících ran.

„Proč si mě natáčíte jako ty ostatní?“ zeptal se vyčítavě.

„Na rozdíl od nich vás nechci odprásknout,“ odvětila. „Ale chci mít na vás památku, aby mi to kamarádky věřily. Opakuji, jsem tady čistě soukromě.“

„Ale proč střílíte ty ostatní?“ zeptal se jí.

„Protože musím,“ odvětila. „Darebáci z mého seznamu se provinili podporou a financováním válek a rozvratů. Každý má na svědomí podíl na stovkách, někdy až na milionech mrtvých. To snad není tak těžké pochopit. Bohužel, právní systém tohoto světa to nepovažuje za zločin. Ty, kdo financují války, puče a převraty, považují soudci za ctihodné pány a nikoho zatím nenapadlo, že by měli být trestáni jako vrahové. Lidstvo si zvyklo trestat konkrétní vrahy, ale ne ty, kdo si vraždy objednají, naplánují a zaplatí za ně. Uznejte, že to není spravedlivé!“

„Pak ale vraždíš i ty!“ vyčetl jí.

„Já rozlišuji víc způsobů zabití člověka,“ řekla sebevědomě. „Třeba zabití v sebeobraně. To bych měla na svědomí, kdybys na mě skočil a já tě zastřelila. To by mé svědomí zatížilo nepatrně. Mohla bych si asi vyčítat, jestli to nešlo jinak... ale kdo mě chce zabít, toho zastřelím jako psa a nebudu se pro něho rmoutit. Nesouhlasím s názorem některých ctihodných soudců, že jsem se neměla bránit. Naopak si myslím, že bych byla v právu, i kdyby mě odsoudil třeba i mezinárodní soud. Soudci jsou jen lidi a často jsou to větší zločinci než ti, koho oni soudí. Zejména když soudí na objednávku – to je nejodpornější. Pár takových mám taktéž v seznamu, brzy na ně dojde...“

„Dobře, zabití v sebeobraně není vražda!“ pokrčil rameny.

„Něco jiného je zabití z nedbalosti,“ pokračovala. „Bývá to nejčastější při autonehodách. Řidič nezvládne jízdu, vybourá se, přitom někoho zabije... To už je horší, mohl tomu zabránit, ale selhal... trestat se to má, i když ne tak přísně jako chladnokrevná, úmyslná vražda. Uznáváte to?“

„Souhlasím,“ přikývl.

„Další způsob je klasická vražda – zabití s úmyslem zabít. Vrahy je třeba trestat, aby to nedělali a aby to nedělali ani jiní. Trest má být současně výstraha pro ostatní.“

„Jenže vy sama přece zabíjíte s úmyslem zabít!“ vyčetl jí.

„Omyl!“ namítla. „To moje, i když je to zdánlivě totéž, není totéž! Je to zabití podle práva, tedy poprava. Zabití zločince, který sám zabíjí. Mělo by to být na základě rozsudku soudu, jenže to není vždycky možné. Vezměte si případ, když nějaký chlap střílí lidi a policista ho zastřelí. Je to zabití z rozhodnutí soudu? Není. Jenže čekat na rozhodnutí soudu v takovém případě není možné, je nutné jednat. Můžete tvrdit, že policista je k tomu oprávněný, neboť chrání ty, koho se ten šílenec chystal zabít. Ale řekněte, kdo chrání oběti válek? Nikdo, že? Válka, nejhorší hromadná vražda, je tedy beztrestná? Chyba! Naše úsloví říká, že vražda na tyranu není zločinem a ten, kdo války financuje, je tyranem největším.“

„Po válce přece bývají ti, kdo ji zavinili, potrestáni,“ namítl. „Ustanoví se mezinárodní trestní tribunál...“

„Blbost!“ přerušila ho. „Tomu přece ani vy sám nevěříte!Trestní tribunál sestaví pokaždé vítězové a soudí pouze poražené. Vítěze nesoudí nikdo, i když tu válku začal! Norimberský tribunál sestavili vítězové po Druhé světové válce, soudil jen poražené – v tom případě čirou náhodou poražení válku začali a vypadalo to spravedlivě. Ale tribunál v Haagu soudil poražené, kteří válku nezačali a ti, kdo ji začali, vyšli bez trestu. To nebylo spravedlivé ani trochu, to neuhájíte!“

„Já to nehájím,“ špitl nesměle.

„Ale teď se chci pro změnu ptát já,“ řekla Erínye. „Abyste se neptal jenom vy. Jak se na některé věci díváte? Spokojíte se s vysvětlením, proč trestám ty, kdo financují války, nebo se vám to pořád zdá jako úkladné vraždy?“

„Problém vidím v nejistotě, zdali trestáte spravedlivě,“ řekl herec. „Nejste soudkyní, očividně na to nemáte vzdělání, nemáte kvalifikované vyšetřovatele... jak si, proboha, můžete tak naivně věřit, že sloužíte opravdu spravedlnosti? Navíc jste se vším hned hotová! Takové procesy trvají celé roky, zabývají se tím desítky vysoce kvalifikovaných právníků – vy popravíte dvě oběti během týdne! Vždyť jen výslechy svědků by trvaly celé roky!“

„Máte pravdu jen v tom, že takové procesy trvají celé roky,“ vzdychla si Erínye. „Desítky vysoce kvalifikovaných právníků se to snaží co nejvíc zamotat, aby si zasloužili své obrovské platy. A nakonec by všechny tyhle lidi osvobodili, protože v soudních systémech neexistuje zločin financování a podporování válek. To je celý obraz bídy světového soudního systému.“

„Možná,“ připustil. „Ale bez složitého dokazování viny, bez celé této mašinérie je obrovské nebezpečí, že popravíš nevinné!“

„A přitom ta mašinérie ve Spojených státech ročně popraví v průměru pět nevinných!“ vzdychla si. „Kde tu vidíte nějakou záruku spravedlnosti? Snad jen v tom, že dodatečně zjistí nevinu, ale to už popraveným nepomůže.“

„A tím spíš nemůžeš sloužit spravedlnosti ty sama!“ řekl.

„Mohu,“ trvala na svém. „Mám proti celé té mašinérii jednu podstatnou výhodu.“

„Jakou?“

„Umím číst myšlenky lidí,“ řekla.

To ovšem bylo něco nového. A ta holka to vzápětí ještě víc logicky rozvinula, aby to pochopil.

„Pokaždé si v noci vyposlechnu myšlenky obžalovaného. Sám mi na sebe řekne, čím se provinil a čím ne. Kdybys pečlivěji sledoval historii Erínye Death Reportů, zjistil bys, že už třikrát jsem chystanou popravu zrušila. V řadě poprav jsou přestávky, které lidem nedají spát a nedovedou si je vysvětlit. Zjistila jsem, že ne všichni lidé, které jsem měla v seznamu, měli tušení, co dělají. Způsobili sice škody, dokonce i na životech, ale v dobré víře, že konají dobro. Neuznávám to těm, kdo sice podporovali dobro, ale současně tím působili zlo a věděli o tom. A protože se dozvím všechno, nikdo mi nic nezatají, smím snad věřit, že soudím spravedlivě.“

„Umíš číst myšlenky?“ zbystřil pozornost. „Co si třeba teď myslím já?“

„Nevím,“ odvětila. „Nečtu myšlenky bezdůvodně. Kdybys věděl něco důležitého, nebo kdybys byl na mém seznamu, přišla bych neviděna neslyšena v noci a to ti povím, takový výslech stojí za to! Dotyčný se ráno probudí úplně zpocený a myslí si, to byl ale pitomý sen! Netuší, že to sen nebyl. A následujícího dne přijdu znovu, ale viditelná, slyšitelná – hmotná a s pistolí v ruce. Ale když při výslechu zjistím, že jsi zločiny páchal neúmyslně, pak nepřijdu. Zatím jsem měla takové případy už tři. Dva byly na hraně, ale když si nejsem jistá úmyslnou vinou, odpouštím. Umím i odpouštět, nemysli si!“

„A kolik lidí máš ještě na seznamu?“

„To se mě radši neptej,“ mávla rukou. „Potíž je v tom, že se můj seznam občas doplní. Stačí, abych zjistila, že někdo z mých obžalovaných měl komplice. Ty pak vložím do seznamu na místo, které jim náleží.“

„Jestli je to tak, pak...“

„To si promysli sám,“ zarazila ho. „Raději mi pověz, co si myslíš o chystané, ale nakonec zrušené válce s Bulharskem?“

„Já jsem to nesledoval,“ přiznal se.

„Spojené státy vyslaly dvě letadlové lodi s velice početným doprovodem do války proti Bulharsku – a ty nevíš oč šlo?“

„Opravdu nevím, nesledoval jsem to.“

Erínye se zarazila. Chvíli se zdržela čtením jeho myšlenek, ale zjistila, že on opravdu nesledoval, co se děje ve světě, i když šlo o válku chystanou jeho vládou. Američané jsou zkrátka takoví a ani známý filmový herec nemusí být výjimkou.

„Dobrá, věřím ti to,“ řekla. „Ale určitě jsi sledoval zkázu Akademie West Point, nebo také nevíš, oč šlo?“

„Jo, to ví přece každý!“ ožil trochu. „Stal se tam strašlivý masakr úplně nevinných kadetů, chlouby naší vlasti!“

To naopak věděl každý, protože média to komentovala jako donebevolající nespravedlnost, která se stala Američanům.

„Příčinu ale nevíš?“

„Nevím, ale co může ospravedlnit něco tak odporného? To snad nemáš na svědomí ty, nebo ano?“

„S tím nic společného nemám,“ ujistila ho. „Ale vím, o co tam šlo. Byla to odplata za zajetí parlamentářů. Vaši generálové prohlásili, že s teroristy vyjednávat nebudou a chystali se zajaté parlamentáře popravit.“

„A popravili je?“

„Ne, ale chystali se k tomu,“ řekla. „Jenže takové jednání je krajně nečestné, zbabělé a zasluhuje si krutou pomstu. A druhou příčinou, proč se to stalo, bylo neustálé zatajování. Na veřejnost se nedostala ani zkáza centrály CIA v Langlay.“

„Ale když tedy ty parlamentáře nepopravili a pustili, nebyl to snad pokus o smírné řešení?“

„Oni je nepustili a chystali se je doopravdy popravit. Nebyl to pokus o smír! Jenže parlamentáři z pancéřového vězení unikli. Tím skončilo vyjednávání se Spojenými státy, naštěstí se úlohy zprostředkovatele ujalo Rusko.“

„A nejednalo se náhodou o konflikt s Evropskou diktaturou Stonewall? Co ty máš s nimi společného?“ vyjel si na ni.

„Diktatura Stonewall!“ vybuchla Erínye. „To je asi jako kdybych já nazvala Spojené státy vojenskou juntou lidožroutů! To by bylo asi stejně přehnané!“

„To si myslím! Spojené státy – vojenská junta lidožroutů? To je opravdu těžká urážka!“

„Ne tak velká jako tvrdit o Stonewallu, že jsme diktatura. Naopak – jestli je někde demokracie, pak je to pouze a jedině na půdě Stonewallu! Jsme demokracie, o jaké se Spojeným státům nezdá ani ve snu! O ostatních státech světa nemluvě! I ti Rusové začali vyjednávat až když jim došlo, že na Stonewall nemají!“

Erínye se trochu rozohnila. Na okamžik zapomněla, že svou příslušnost k Saxamuru nechtěla původně prozradit.

„A ty k nim patříš?“ zeptal se jí.

„Jak se to vezme,“ zklidnila se. „K armádě Stonewallu nepatřím. Mají mé sympatie, být u nich bych si považovala za obrovskou čest, ale nepatřím k nim. Snažím se tedy dělat to, na co oni nemají čas a možná ani chuť. Ale já doufám, že by se neměla spravedlnost odsouvat na vedlejší kolej. Ve Spojených státech je hodně co napravovat. Darebáků tu máte dost a všichni si myslí, že jsou nedotknutelní. Trochu jim to vyvracím.“

„Ale přece...“ zarazil se, zda to od něho není příliš odvážné kritizovat někoho, kdo má v ruce pistoli... „nefandíš si až příliš? Ukusuješ si opravdu velký krajíc! Nejsi na takové akce... příliš mladá? Dejme tomu – já nemám zbraň, ale jiní zbraně mají! Nebo mají ochranku, která by tě mohla zastřelit!“

„Jsem mládě,“ přikývla. „Ale když už mám možnost něco udělat, udělám to. Nikdo jiný to za mě neudělá. Mezi námi, jsem rychlejší než vaši nejlepší pistolníci. Uvidíš.“

Udělala úkrok a sebrala z komody svou kameru.

Pak – naráz zmizela.

------------------------ Poznámky:

  38 Erínye – zpráva o smrti George Söröše

  39 Dobré nebe! (zaklení)

Errata:

14.08.2021 19:54