Osamělá vlčice

Úkryty na noc měla Erika perfektní.

Ve většině měst jsou staré a moderní čtvrti. Ve Spojených státech nejsou středověká města jako v Evropě, nicméně i tamní staré čtvrti mají za sebou pár staletí. Typické domy z té doby byly jedno- nanejvýš třípatrové a podle tehdejší módy mívaly složité střechy s mansardami a s ozdobnými věžičkami.

Kibrihové Erice pokaždé objevili dům, kde na starodávné půdě byl i nějaký starý nábytek a kde se dalo spát i v posteli. Bylo to rozhodně lepší než napodobovat bezdomovce. Teď v letní době tu bylo lépe než někde na lavičce v parku. Navíc tu s Erikou spal obvykle jeden z kibrihů, zatímco druhý si našel podobné místečko jako záložní úkryt. Kdyby na půdu v noci někdo vtrhl, Erika by se bleskově přemístila k druhému kibrihovi.

Občas v noci »lezla do hlavy« některé své další oběti, právě tak, jak to objasnila v Hollywoodu jednomu herci. Videozáznam z toho setkání však trochu upravila – vystříhala tu část, kde mu prozrazovala, v čem je její soud spravedlivější.

Byla to celá pasáž mezi větami »Umím číst myšlenky lidí« a »Umím i odpouštět«. Nahradila ji titulkem:

Po každém nočním »výslechu« byla druhého dne ospalejší než obvykle, ale ani pak ve dne nespala. Uvědomovala si dobře, že nic nesmí ponechat náhodě, takže si ve dne prohlížela pomocí roje bakterií terén – obvykle příbytek budoucí oběti, kde hledala, zda tam jsou či nejsou bodyguardi.

Přes den v podkroví zůstat nemohla. Ve dne citelně stoupla pravděpodobnost, že ji někdo na půdě načapá. To už bylo lépe potulovat se po městě a sednout si někam do parku. Když řídila roj, vypadalo to, že spí schoulená na osamělé lavičce a nevnímá okolí. Doteď to nikomu nevadilo a nikomu to nebylo nápadné. Samo sebou se rozumí, že na hlavě neměla »válečnou přilbu«, tu si brala jen do akce, jinak ji měla dobře schovanou.

Toho dne však při nočním »výslechu« zjistila, že z popravy nebude nic. Ten politik nebyl sice žádné neviňátko, ale s válkami opravdu neměl nic společného, i když si to dlouho myslela. Při detailním zkoumání jeho myšlenek zjistila, že byl ve vleku svého bohatého strýce – mimochodem už popraveného – takže ho po delším zvažování škrtla ze seznamu. Zařekla se přece, že neublíží nikomu, kdo nebude mít prsty v nějaké válce nebo převratu.

Nevadí, přejdu k dalšímu, pomyslela si. Jenže na toho by musela vletět až v noci, teď si mohla jen prohlédnout »terén«.

Zastavila se u první lavičky, schoulila se jako vždy, oživila svůj roj vyrazila s ním »na průzkum«...

Jenže tentokrát nešlo všechno podle jejího plánu.

Znenadání ji objaly silné ruce a strhly ji na lavičku naznak. Otevřela oči a spatřila, že ji svírá černý kluk, starší a silnější než ona. Mohlo mu být odhadem patnáct až sedmnáct, měl kudrnaté vlasy kolem celé hlavy a šklebil se na ni.

Ilustrační foto. Pravé foto nelze zveřejnit bez souhlasu zobrazeného.

„Copak, holčička tady usnula?“ oslovil ji.

Jenže přitom jí zajel rukou pod tričko a začal ji hladit na prsou. Erika zrudla. Částečně hanbou, že ji osahává, částečně se styděla – bylo jí teprve deset a prsa ještě skoro žádná neměla.

„Nech mě!“ vykřikla na něho a zkoušela ho odstrčit.

„Ale podívejme, ono by se to chtělo prát!“ poškleboval se.

Přitom zajel rukou níž a pokoušel se jí strčit ruku do kalhot.

Erika přeskočila do nouzového úkrytu. Objevila se v temné mansardě mezi starým harampádím, jenže mladý černoch ji pevně objímal, takže sem skočila i s ním.

„Hleďme, to kuře je čarodějnice!“ podivil se černoch.

Jenže ji nepustil ani teď. Nezarazilo ho, že se ocitl i s ní sto kilometrů od parku, vzdálenost si asi neuvědomil. Nevyděsilo ho, že je čarodějnice – černoši to zřejmě brali jako něco přirozeného. Je to čarodějnice? Tím lépe, třeba to s ní bude rajcovnější!

„No vida, tady to bude ještě pohodlnější!“ pochvaloval si, když se letmo porozhlédl. Stranou docela příhodně leželo staré kanape, hned mu padlo do oka.

Držel Eriku pevně a trochu se s ní vztyčil, zjevně aby ji tam proti její vůli dotáhl.

Skočila zoufale podruhé, tentokrát zpět, ale místo na lavičce se spolu objevili na trávníku asi tak pět metrů od ní.

„Čaruj si jak chceš, ale pěkně drž!“ napomenul ji a zkoušel z ní strhnout džíny. Měla v nich původně chodit po Praze, takže nebyly z materiálu gaksýzé a hrubé zacházení nevydržely. Ozval se zvuk roztrženého zipu a Erika zpanikařila.

„Nech mě, povídám!“ zaječela. „Budu křičet!“

„Jen křič, tady tě nikdo neuslyší!“ poškleboval se jí. Přitom z ní konečně serval džíny, i když se bránila jako kočka.

Najednou strnula. Pochopila konečně, že se silou neubrání a místo neúčinného a marného odporu aktivovala bakterie. Jenže v pouzdru na krku měla záložní spóry, musely se nejprve probudit a odspórovat. Trvalo jim to strašně dlouho, jak se jí zdálo. Každá vteřina byla věčnost – a navíc se soustředila na bakterie a přestala se tomu černému praseti bránit. Okamžitě toho využil a přímo na ní jí rozerval kalhotky, takže teď před ním ležela nahá a bezmocná.

Konečně se vytvořil roj. Erika zavřela oči a nasměrovala ho do hlavy černocha, který si však ochabnutí jejího odporu vyložil po svém, roztáhl jí od sebe kolínka a cpal se mezi ně.

„Vidíš, jak budeš rozumná!“ pochvaloval si. „Neboj se, se mnou se ti to bude líbit!“

Vycenil na ni zuby v náznaku širokého úsměvu. Pocítila, že se jí dotýká mezi nohama a pak... pak si najednou uvědomila, jak do ní hrubě, silou vniká. Zabolelo ji to, až vykřikla.

„Tak vidíš! To bylo šprajců! Jen hezky drž, teď to teprve začne! S pannou jsem to ještě nedělal!“ pochvaloval si.

Konečně rozpoznala hologram jeho myšlenek a vyslala do něho impuls, kterým ochromovala své oběti.

Zarazil se a ztuhl. Jeho svaly, doteď podobné železu, náhle zhadrovatěly. Odstrčila ho od sebe vší silou, kterou v sobě ještě našla. Cítila i to, jak z ní pomalu vyklouzl.

Odvalila ho stranou na trávník, kde zůstal bezmocně ležet na zádech. Vnímal ji, ale nechápal, co se to s ním děje. Bezmocně pozoroval, jak se opatrně postavila na nohy, i když se ještě celá třásla. Zčásti prožitým ponížením, zčásti vztekem.

„Ty rasistická čarodějnice!“ hučel pomalu, stěží to ze sebe vyrážel. „Co to na mě čaruješ?“

„To teprv poznáš!“ zasyčela.

Hrábla stranou pro džíny, vytáhla z jejich kapsy kapesníček a otírala si krev mezi nohama. Přitom po očku sledovala ležícího černocha. Nehýbal se, při jeho hadrovatých svalech ani nemohl.

„Panna už beztak nejsi!“ poškleboval se jí, i když ležel před ní bezmocněji než ona před ním před chvílí.

„Nejsem panna? No bóže! Ale ty nebudeš chlap a to tě bude mrzet víc!“ otočila se k němu pomstychtivě.

Ležel před ní na zádech skoro nahý. Otočila se k němu, štítivě vzala do ruky jeho úd a ohnula jej stranou. Hrábla rukou po jeho varlatech – a poslala na ně bakterie. Muselo ho to hrozně pálit, řval by bolestí – ale z hrdla se mu dralo jen slabé úpění. Erika zrušila bakterie až když varlata zmizela a z otevřených ran mu rychle odkapávala krev. Byli teď zranění oba, ale on hůř.

„Nejsem panna, ale ty už nejsi chlap!“ řekla mstivě.

„Zabiju tě, ty bílá štětko!“ sípěl na ni vztekle.

„Chceš ještě zabíjet? Budeš tedy slepý!“

Otočila se a poslala bakterie na jeho oči. Jen zaúpěl, když mu pukaly oční bulvy, jistě to nebylo nic příjemného. Bakterie se přitom nakrmily, ale Erika se pořád ještě neuklidnila.

„Měla bych tě zabít,“ řekla. „Ale tohle bude lepší! Žij dál, ale budeš mít ze života peklo. Zavinil sis to ale sám!“

Pak ve spěchu posbírala, co jí patřilo. Vlastně jen zničené džínové kalhoty s roztrženým zipem. Už se nedají nosit, ještě že má pořád dost peněz na jiné. Vrátí se do úkrytu, kde má náhradní oblečení. Tenhle syčák se za chvíli vzpamatuje, ale už v životě nikdy nic nespatří. Erika ho litovat nemínila. Sám by měl litovat, že ho něco takového vůbec napadlo!

„Chcípej si tu!“ loučila se s ním pomstychtivě. „Abys věděl, můžeš se chlubit, že jsi viděl Erínyi! Jsem ale taky poslední, co jsi ve svým špinavým životě viděl! Sahat na bohyni je nebezpečné, pamatuj si to!“

V té chvíli zmizela. Černoch se nesměle pohnul. Ochromení bakteriemi začalo ustupovat, tím víc ho zkroutila bolest v rozkroku. Sáhl si tam a zaúpěl vzteky, když si hmatem ověřil, co mu tam vlastně chybí. Nejhorší bylo, že nic neviděl a na místě očí si nahmatal jen prázdné důlky.

„Ať si tě schlamstne peklo!“ vykřikl zoufale do prázdna.

Neodpověděla mu ani ozvěna...

Toho večera se Erínye poprvé vrátila k chlapovi, kterého již přeskočila. I když neměl nic společného s válkou, byl to darebák. Ve válce se angažoval jeho již popravený strýc, ale i jeho synovec byl grázl, jablko nepadlo daleko od stromu. Nezapletl se sice do zbrojení, ale zabýval se zavlékáním dívek do nevěstinců. Erika předtím usoudila, že to není tak velká vina, jako podpora válek, nicméně teď pochopila, že to k tomu nemá daleko. Výslech s ním už měla za sebou, teď to jen přehodnotila.

Toho večera střílela obzvlášť rafinovaně. První dvě rány nemířila na srdce, ale do rozkroku. Až když se zkroutil bolestí, prostřelila mu hlavu.

To už vlastně byla rána z milosti...

Po poslední zkušenosti si Erika přehodnotila priority. Krom pachatelů válek přidala na svůj seznam též pachatele sexuálních zločinů a jiné násilníky. Jenže tím se její seznam rozrostl natolik, že neměla nejmenší šanci tohle všechno vyřešit. Tím spíš, že do konce prázdnin chybělo už jen pár dní.

Nedělala si starosti s věrohodností. Nenadbíhala veřejnosti, i když ji lidé odsuzovali. Vrhla se klidně i na násilníka, kterého porota osvobodila, když se jí důkazy zdály nedostatečné. Erika si vyposlechla jeho myšlenky, zjistila, že zločin doopravdy spáchal a naložila s ním po svém. Do videa dala titulek, že soudy mu sice vinu neprokázaly, avšak ona, Erínye, má dostatečné důkazy, aby ho mohla odsoudit bez nejmenších pochyb.

Byla to přece pravda.

Byl tu však jeden nepatrný rozdíl. Ty, kdo měli na svědomí podporu válek, zastřelila každého sedmi ranami a mířila většinou na srdce, aby umírání bylo rychlé. Možná by některým přála delší a bolestivější umírání, jenže i takhle jí bylo nepříjemné sledovat, jak sebou jejich těla škubou.

U sexuálních zločinů vystřelila pokaždé jen tři rány. První dvě do rozkroku, aby dala větší důraz na typ zločinu, třetí ránu do hlavy. Střílela zblízka, nemohla se nestrefit.

Všechny oběti si předem částečně paralyzovala bakteriemi, aby nikdo neměl šanci vzchopit se k obraně. Někdy paralyzovala i bodyguardy a policisty, pokud se nacházeli příliš blízko. To sice brzy ustoupilo, ale Erice i ta půlminuta stačila.

Teď už po ní pátral kdekdo – šerifové, dobrovolní aktivisté, pouliční udavači, Policie i FBI. S těžkým srdcem musela vyklidit pohodlné úkryty v mansardách starých domů. Oslepený násilník upozornil na její úkryt novináře. I když vůbec netušil, kde to bylo, umíněně tvrdil, že to bylo na nějaké staré půdě. Po jeho svědectví vypuklo hromadné prohledávání půdních prostor starých domů dobrovolnými udavači, Erika si musela sbalit pět švestek a hledat jiné místečko k přespávání. Naštěstí jí kibrihové našli lepší úkryt v lidem nepřístupné skalní jeskyni. Vchod byl ve strmém skalním štítu, kam se nedalo ani spustit z helikoptéry – urazila by si rotor. Erika usoudila, že je to lepší skrýš než v domech. Bylo tam sucho a bez křídel nebo bez horolezecké výzbroje ji tam nikdo nenajde. Ani ona by se tam nedostala bez schopnosti skoků a bez navedení od kibrihů. A to v Americe neumí nikdo.

Natahala si do svého »doupěte« kromě karimatky a spacáku i nějaké krámy ze svých dřívějších úkrytů – starý odrbaný polštář, do kterého v posledních dnech často bulila, silnou přikrývku, aby neležela jen tak na skále, záložní oblečení... jestli se sem někdy vyšplhá nějaký horolezec, snad pochopí, že objevil doupě té pravé Erínye...

Kibrihům Erika po svém přepadení vynadala, že ji ani jeden nevaroval, i když byl nablízku, jenže se svorně hájili, že neměli ani tušení, že jde o něco zlého, zvlášť když se na ně Erika během přepadení neobrátila s prosbou o pomoc. Kdyby to byli bývali věděli, byli by se na toho kluka vrhli a dali by mu zobáky i křídly co proto, aby si to příště rozmyslel.

To ovšem musela Erika uznat. Přijala jejich omluvu, ale dala jim za úkol sledovat ji v době, kdy řídí bakterie a nevnímá své okolí. Mají přece telepatii a mohou ji z netečnosti vytrhnout, kdyby se k ní někdo blížil.

To zase museli uznat kibrihové. A slíbili, že ji od nynějška budou střežit a příště ji varují včas. A kdyby je požádala o pomoc, přiletí a pomohou co zmohou, zobáky mají přece ostré skoro jako pozemští havrani!

Nicméně se její pozice přece jen trochu ztížila, ale Erika se rozhodla vytrvat. Po přepadení v parku se jí k rodičům už teprve nechtělo! Tušila, že když se nevrátí do začátku školy, vypukne po ní v Saxamuru pátrání a jistě brzy dorazí k tetičce Zuzce, která to na ni pochopitelně prozradí, ale případný trest za záškoláctví se jí zdál lehčí ve srovnání s otcovým trestem, až se dozví, co se jí tu stalo. Záškoláctví je dnes v módě⁴⁰, táty se pochopitelně bála víc.

Rozhodla se tedy zůstat a pokračovat.

Děj se vůle Boží!

------------------------ Poznámky:

  40 Viz nejslavnější záškolačka světa Greta Thurnbergová, přijímaná mnoha prezidenty a málem prohlášená za svatou

Errata:

14.08.2021 21:16