Vítej, návštěvníku!

Dvě žáby

Hony na čarodějnice jsou ve Spojených státech tradiční jako ve staré středověké Evropě a možná jsou ještě slavnější. Germáni pořádali hony a pogromy na Židy, ve Východní Evropě probíhaly hony na »třídního nepřítele« a ve »svobodném světě« podobné hony na komunisty. Při tom se semlelo i plno nevinných, když občas padli do drápů sadistům z Gestapa, NKVD, StB, »Výborů pro neamerickou činnost« nebo CIA.

Málokdy byly »čarodějnice« úspěšnější než jejich honci. Ti měli totiž skoro vždy drtivou početní převahu. Na jejich straně byli i aktivisté, jak si dnes říkají udavači, výtržníci, provokatéři, vandalové, konfidenti, kolaboranti, soudruzi i uvědomělí občané aneb, jak se říká, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Častěji než z uvědomění udávali ze sousedské závisti, či jen tak, ze škodolibosti. Bylo to přece tak snadné!

Málokdy se ale pronásledované čarodějnice, Židé, nepřátelé všech tříd i komunisté procházeli ulicemi tak bezstarostně, jako Erika. Poznali ji pouze v dalekém Saxamuru, kde ji znali od mala. Přímo na ulicích amerických měst ji nepoznal nikdo.

Jen dva lidé ji viděli a věděli, koho mají před sebou – nebo se to aspoň dodatečně dozvěděli. Známý hollywoodský herec ji však viděl ve starořecké přilbě, která jí skrývala vlasy, zakrývala tváře a opticky protahovala obličej do výšky, identikit tedy dopadl pod psa. Ten druhý ji viděl bez přilby, jenže při tvorbě identikitu spolupracovat nemohl, neboť oslepl. Navíc jí tvrdošíjně popisoval jako osmnáctiletou, úmyslně jí přidal několik let, aby ho nestíhali za pedofilii, ačkoliv by to »oběti zvlčilé bělošky« nejspíš prošlo.

Když se tedy Erika bezstarostně procházela městy, nikdo se po ní neohlédl. Desetiletá žába pochopitelně nikoho nezajímala.

Mohla si podle chuti nakoupit oblečení, stravovala se sama ve fastfoodech, dokonce si troufla i zajít si na oběd do restaurace. Často si dávala sladkosti v kavárně, kde se pomocí wifi připojila k internetu a přitom si tam nabíjela tablet. Po materiální stránce jí nic nechybělo, dolarů měla dost a když jí došly náboje, vzala si je z některého obchodu se zbraněmi. Legálně si je koupit nemohla, jako nezletilé by jí je nikdo neprodal. Na lup nábojů si proto brala přilbu – nechávala v bezpečnostních kamerách svou navštívenku i kdyby neřekla ani slovo. Obchodů se zbraněmi je ve Spojených státech dost a netrápilo ji svědomí, když si z nich odnášela náboje a často i hotovost z kasy. Obchodníky se smrtí nelitovala, ale pro jistotu nikdy nešla podruhé loupit do téhož obchodu.

Nocovala v malé jeskyňce ve strmém skalním štítu daleko od lidí a od civilizace. Kibrihové ji střežili i ve spánku, střídali se poctivě, sami si to vynahradili, když drželi hlídku na »záložním doskočišti«. Na koho tato služba vyšla, mohl se dosyta vyspat na větvi nejbližšího stromu, musel však spát na takovém místě, aby v okruhu tří metrů do stran bylo všude volno. Po pravdě řečeno, Erika »záložní doskočiště« používala opravdu výjimečně.

Aby se mohli lépe střídat, neodlétali kibrihové příliš daleko. Už to nebyly stovky kilometrů, ale jen pár kilometrů, hlavně aby to bylo dostatečně mimo dohled.

Toho rána Erika vyspávala. Včerejší večer byl náročnější, popravila svého padesátého lumpa. Přesněji – tentokrát popravila poměrně mladou ženu, teprve nedávno povýšenou do generálské hodnosti za »úspěšné raketové ostřelování nepřátelského města« na Středním Východě. Ta měla obzvláštní smůlu – vybírala si právě dovolenou, jinak by byla před Erikou u své námořní flotily a tedy v bezpečí. Jenže se chtěla ukázat příbuzným a známým a to se jí stalo osudné. Erika ji obvinila z válečného zločinu hromadné vraždy civilistů a sedmi ranami bez milosti popravila.

Pro tuhle ženskou budou jistě média ronit krokodýlí slzy... Jak byla mladá a krásná! Jak jí ta generálská uniforma slušela! Jak udatně bojovala za demokracii! Jaká je to ztráta pro Spojené státy a potažmo pro celý svět!

Erika ji nelitovala. Pro ni to byla vražedkyně malých dětí, na které na rozkaz té bezcitné vojačky dopadly jedné noci rakety. A její udatnost? Vydávala rozkazy z pancéřovaného velitelského můstku úplně mimo dosah nepřátel, jakápak je to udatnost?

Erika si vedla podrobné záznamy v tabletu. Na začátku si usmyslila, že její záznamy budou mít jednou historickou hodnotu, takže je měla ve zvláštním adresáři spolu se všemi videozáznamy, už teď ve světě proslulými jako »Erinye-death-reporty«. Ty mohl mít dnes kdekdo a sběratelé se chlubili, že mají všechny. Chyběly jim však nepublikované záznamy, kde Erika zvěčnila své tajné úkryty včetně posledního vysoko ve skalách.

Jenže tentokrát se probudila jinak. A přejel jí přitom mráz po zádech, skoro jako kdyby se při probuzení dívala do hlavní policejních samopalů.

Někdo ji telepaticky volal.

Pár vteřin zůstala jako kdyby vedle ní udeřil blesk. Je přece strašně daleko od Saxamuru! A jistě také od Čech a od Evropy. Snad jen na východním pobřeží Spojených států by se na ni někdo ze Saxamuru dovolal, ale tady, v Kalifornii?

Jenže někdo ji volal, o tom neměla pochyby. Znamená to, že se nachází někde poblíž, ve Spojených státech. Takže to mohla být jen banda v čele s Jitkou Karasovou. A s těmi by se snad mohla nějak dohodnout.

»Kdo jsi?« připojila se k tomu volání telepaticky.

»Tady Jitka!« dostala odpověď. »Poslyš, je kolem tebe dost volna pro »slašud«?«

»Není!« varovala ji. »Jsem v malé jeskyňce ve skále, sama se sem sotva vejdu. Chceš ke mně skočit?«

»Že váháš!« dostala odpověď. »Jsi přece kamarádka, ne?«

»Jo – ale v tom případě na mě chvilku počkej!« vyzvala ji. »Jednak se musím vohodit, páč jsem doteď spala. Pak přeskočím někam do volnějšího místa a dám ti vědět!«

»Tak jo, čekám,« spokojila se s tím Jitka.

Erika rozvažovala. Obléknout se – to se rozumí. Ale pak?

Utéci někam daleko, nebo si s Jitkou promluvit? Blbost, útěk je nesmysl, není kam. Jitka skočí i dva tisíce kilometrů, zatímco Erika s bídou dvě stě. Té neuteče. Tak spíš pohovor... no, možná výslech... jistě ji poslali jako stíhačku...

Rychle se vyhrabala z pelechu a naházela na sebe oblečení. Pelech měla podložený nově zakoupenou karimatkou a vystlaný starým polštářem a potrhanou prošívanou dekou, donesenými sem z posledního »mansardového« úkrytu. Neočekávala, že by ty věci původním majitelům chyběly.

Zpočátku zkoušela spát v tom, v čem chodila venku, jenže hned po první noci zjistila, že je zapařená. Přičichla si k mikině, uznala, že strašně smrdí a že maminka měla s větráním pravdu. Od té doby se na noc převlékala do nově zakoupeného pyžama a denní »vohoz« rozvěšela »vyvětrat«, kde to šlo.

Oťukla telepaticky kibriha. Nabídl jí parádní »doskočiště« pod rozložitým stromem, kam mohla pozvat i Jitku. Pak se zavlnil vzduch a Jitka přistála vedle ní.

„Ahoj!“ pozdravila ji.

„Ahoj!“ odpověděla jí Jitka. „Kde to jsme?“

„Na kraji lesa,“ odvětila Erika, ačkoliv tohle bylo vidět na první pohled.

„Kde jsi spala?“ zeptala se Jitka.

„Támhle naproti mám ve skále jeskyni!“ ukázala jí Erika na protější skalní štíty za širokým údolím. „Kde máš Jindru?“

„V Atlantiku,“ ujistila ji Jitka. „Vypustil mě na dohled od pobřeží a teď se vrací. Jsem tu s tebou sama. Nepopovídáme si?“

„Klidně,“ přivolila Erika. „Neposadíme se na to někam do kavárny? Už jsem poslala napřed kibriha a ty se jistě nasměruješ podle mě...“

„Bezva!“ pochválila ji Jitka. „U nás je už skoro poledne. Oběd nemusím, jsem nadlábnutá ze včerejška, ale něco menšího bych si dala. Standa mě vybavil i dolary.“

„Jak to, že jsi tu sama?“ vyzvídala Erika.

„To bych se měla zeptat já tebe,“ odrazila ji Jitka. „Prosím tě, co tu vyšiluješ?“

„Hele... kibrih je u kavárny, skáču tam a připoj se!“ uhnula od nepříjemné otázky – a zmizela. Objevila se na rohu ulice, ale dlouho tu nestála, Jitka skočila hned za ní. Té by těžko utekla...

„Jdeme dovnitř, já jdu první,“ dirigovala Erika kamarádku. „Mám už tam svůj koutek,“ ujistila ji.

Vešla do kavárny, Jitka za ní a vedla ji ke stolku v rohu.

„Tady je mi dobře,“ vzdychla si Erika.

Než se posadily ke stolečku, vytáhla z brašničky na opasku tablet s nabíječkou a zapojila ji, aby se nabily baterie. Když k nim přišla mladá černoška s dotazem, co si mladé slečny dají, poručila si suverénně dva zákusky a dvě limonády. Servírka odběhla a obě se pohodlně usadily.

„Poslali tě za mnou, že?“ vzdychla si Erika.

„Umím nejlíp skákat, to přece víš,“ přikývla Jitka. „Navíc jsem se zrovna dneska naučila úžasnou fintu. Jindra mě dovezl autem na dohled od pobřeží, pak se zase potopil a teď už je na cestě zpátky do Evropy. Předpokládám, že tě teď vezmu a skočím s tebou nejprve na východní pobřeží, kde mám své kibrihy, a pak rovnou do Vraního Hnízda a do Saxamuru.“

„Tak aspoň počkej, než sníme ty zákusky!“

„A mezitím můžeme povídat,“ dodala Jitka. „A povídat bys měla ty, protože máš o čem.“

„Ani ne...“ vykrucovala se.

„Prosím tě, neříkej!“ rozhněvala se naoko Jitka. „Až budeš zpátky ve škole, budou to chtít vědět všichni, radši si to se mnou trošku nacvič, aby ses před spolužáky nezakoktávala!“

„Já... Jíťo, já už se domů nevrátím...“ vzlykla Erika a při těch slovech zbledla jako stěna, neboť to byla rozhodující věta, ke které se dlouho odhodlávala.

„Co to plácáš?“ zarazila se Jitka. „Co je to za nesmysl?“

„Já... já už se nemůžu vrátit!“ rozbrečela se Erika. Položila ruce na stoleček, složila na ně hlavu a rozbulila se naplno.

„Počkej, prosím tě,“ snažila se ji Jitka uklidnit. Přitáhla si židli až vedle její, objala ji rukou přes ramena a jemně se snažila nadzvednout jí hlavu, aby jí viděla do očí.

„Co mi to vykládáš za nesmysly?“ řekla karatelským tónem. „Co ti to, prosím tě, přelítlo přes nos?“

„Víš, mě v takovým parku...“ vzlykala Erika, „mě v tom parku přepadl... takový hnusný černoch!“

„A sakra!“ ulétlo Jitce. „To je průšvih!“

„Tak už víš, proč nemůžu domů?“ podívala se na ni Erika uplakanýma očima.

„To kdyby si někdo na mě zkusil, tak po svejch neodejde!“ řekla sveřepě Jitka. „Jak tě mohl vůbec překvapit?“

„Když já... když řídím bakterie, tak nejlépe se zavřenýma očima...“ fňukala Erika. „A najednou mě držel a nepustil mě...“

„Když jsi řídila bakterie, mělas je na něho poštvat!“

„Jenže já je měla dva kilometry od toho parku,“ vzlykala Erika. „A než se mi odspórovaly záložní...“

„Hele, nebul a pověz mi to pěkně po pořádku!“ vyzvala ji Jitka. „Tys neměla u sebe kibrihy?“

„Měla, jednoho, ale netušil, že se něco děje,“ fňukla Erika.

„Vem to tedy ještě jednou od počátku, ať vím, co se s tím dá ještě dělat!“ vyzvala ji Jitka rozšafně.

A Erika jí mezi slzičkama všechno popořadě vyklopila.

„A proto nemůžu domů, pochop mě!“ skončila tu zpověď. „Táta by mě zabil!“

„Ten?“ zavrtěla hlavou Jitka. „Ten bude rád, že mu přivezu tebe a ne hromádku popela! Vaši tě můžou politovat, ale tolik se ti zase nestalo! Mohlo to dopadnout hůř!“

Chvíli potom obě mlčely. Jitka o tom přemýšlela, ale pak se nad tím rozhorlila.

„Teda, stát se to mně, já bych ho snad zabila!“ řekla.

„To mě taky napadlo,“ fňukla Erika. „Ale nechala jsem ho naživu, jen znásilňovat už nikoho nebude, to si piš!“

A popsala jí, co s ním udělala.

„Dobře jsi to udělala!“ schválila jí to Jitka. „Zasloužil si to! A už se nad tím přestaň rmoutit!“

„Ale i tak mě táta přerazí!“

„Tak mu to zkrátka neříkej!“ navrhla jí Jitka. „Nebo se tak těšíš, jak mu všechno hned po návratu domů vyslepičíš?“

„To jistě ne. Ale co když se mě na to zeptá?“

„Tak se načuříš a řekneš: »Ale tati, to nemyslíš vážně!« – a ať si to vyloží jak chce, odmítneš se o tom bavit, jako že tě to uráží. Spíš si myslím, že to nikoho ani nenapadne a nikdo se tě na nic ptát nebude. Lidi zajímají hlavně »Erínya-reporty«, na ně budou všichni žhaví, ale na nic jiného, věř mi.“

Zase bylo chvilku ticho. Obě přemýšlely.

„Myslíš, že se mám radši vrátit?“ podívala se Erika Jitce do očí vyčkávavě.

„Proto jsem přece pro tebe přiletěla,“ ujistila ji Jitka. „Bez tebe se vrátit nesmím! Teď ještě dojíme tuhle mňamku, dopijeme limošku, můžeme se spolu ještě projít po městě, ale pak uděláme »hop« a za okamžik jsme v Saxamuru. Slavobrána tě tam nečeká, ale kdekdo tě tam obdivuje a rodičovská náruč ti snad postačí.“

„No tak jo,“ ustoupila Erika.

Před návratem si Erika sbalila nejnutnější věci. Především tablet s dokumentací a kameru, na Jitčinu radu k tomu přibalila tu starořeckou přilbu – byla to sice jen plastiková rekvizita koupená v obchodě s potřebami pro karnevaly, ale je zde v Americe slavná a bude slavná i v Saxamuru... naopak nechala v jeskyni většinu toho ostatního.

Do batohu si přibalila i oba kibrihy. Chvíli pak společně diskutovali, jestli je to nutné – kibrihové by dokázali sami doletět buď do Evropy metodou »od lodi k lodi«, nebo přes Aljašku do Kamčatky, užili by si volnosti na Zemi, ale nakonec všichni čtyři uznali, že bude lepší, když ze Spojených států zmizí hned...

A pak se holky navzájem objaly a najednou byly na pobřeží mezi Bostonem a Portsmouthem, kde už čekali Jitčini kibrihové, kteří se tak tak vešli do Jitčina batůžku – a následoval obrovský skok přes celý Atlantik, který je donesl na asfaltové »doskočiště« před Fraktálovými Skalami u brány do Saxamuru...

Tam vypustily své kibrihy a poděkovaly jim za spolupráci. Kibrihové zůstanou na Zemi a dají se do služeb jiných, nejspíš je využijí »vandrovní« studenti... a samy zamířily do Skal...

Když prošly do Saxamuru a spatřily před sebou městečko, Erika se opět rozbrečela. Už se smířila s tím, že se nevrátí a rodný domek uvidí bůhvíkdy, takže ji pohled na známé panorama opět roztesknil. Jitka zavelela k odpočinkové pauze a zavedla Eriku stranou, kde byla studánka s pramenem čisté vody.

„Opláchni se, ať nikdo nevidí, že jsi bulila!“ nařídila jí. „Pořádně, hlavně pod očima, máš tam rozmazanou nějakou špínu. Já tě samozřejmě chápu, ale do města musíš vejít jako bohyně! Jsi přece Erínye! Teď si klidně ještě zabul, ale domů musíš přijít hrdě! Problémy jsme nechaly za Atlantikem, tady nikdo nic neví, leda to, co sama zveřejníš.“

„Díky,“ pípla. Ještě jednou si nabrala ze studánky vodu do dlaní a opláchla si obličej. Pak si ho utřela kapesníčkem.

„Tak jdeme?“ obhlédla ji Jitka kritickým pohledem. „Teď jsi bohyně, nezkaz si to! Spolužáci tě budou obdivovat a dospělí nejspíš taky! Musíš mezi ně přijít hrdě!“

Erika se narovnala a přejela rukou přes obličej jako Šíleně smutná princezna, jenže místo smutného obličeje udělala »pohled hrdé bohyně«.

„Tak se na to musí!“ pochválila ji Jitka.

Obě vstaly a odhodlaně vykročily...

Errata:

14.08.2021 21:16