Vítej, návštěvníku!

Eskymácký obrat

Toho dopoledne, než jsme osvobodili vězně z Guantanáma, přiletěl do Prahy vicepresident Spojených států, aby naší vládě »zvedl mandle«. Není možné, aby banánový stát neposlouchal na slovo největší mocnost světa!

„Kde máte to »svobodné město Stonewall«?“ rozkřikl se na českého ministra zahraničí. „Jak to, že jste ho ještě nenašli?“

Ministr zahraničí České republiky se ovšem zapřísahal, že o »svobodném městu Stonewall« nikdo na území Čech, Moravy a Slezska nic neví. To město není v seznamu měst a obcí, ani na katastrálních mapách, dokonce ani na internetu. Česká vláda při nejlepší vůli nemůže vydat představitele města Američanům.

„Máte přece v Čechách agenty, nikdo je nekontroluje, mají volný přístup i do prezidentovy ložnice, mohou si zatýkat koho chtějí, ale to záhadné město neobjevili, i když šmejdí všude, kde jim napadne,“ připomněl návštěvě.

Vicepresident na to obrazně práskl dveřmi a vyhrožoval, že to nenechá jen tak a že to někoho bude mrzet.

Nereagovali jsme na to – nebylo proč.

Chalífa Hasan Saleh nám prostřednictvím Rusů vzkázal, že proti diskriminaci Arabů protestuje a žádá nás, abychom přestali sužovat obyvatele Chalífátu neplodností. Správně přišel na to, že je to naše dílo, ale vyhovět jsem mu nemohl. Vzkázal jsem mu, že neplodnost má příčinu v islámu.

„Vzdejte se ho a vše bude v pořádku!“ vzkázal jsem mu.

Ráno po naší akci v Guantanámu jsem za ním zaletěl. Při rychlosti družic to byl docela krátký výlet, ale nezbylo mi než opakovat mu varování před islámem.

„Já vím, že určitě víš víc,“ vyčetl mi Hasan zamračeně.

„Ani to před tebou neskrývám,“ opáčil jsem.

„Tak proč nic jiného neřekneš? Pořád opakuješ »za to může islám«... Vsadím se, že víš mnohem víc než říkáš!“

„Ano, vím víc. Rád bych ti řekl všechno, ale musel jsem přísahat, že to neřeknu ani vlastní matce. Nesměl bych se pak už nikdy v životě podívat do zrcadla, aby se mi nedělalo špatně. Mohu ti sdělit jen to, že Arabové, kteří se vzdali islámu, děti mají. Příčinou je skutečně islám. Až se ho zbavíte, problém sám zmizí. Měl jsi přece snahu s tím skončit, nebo ne?“

„Ale to nejde tak rychle,“ stěžoval si nevrle.

„Nejde to? Zkus třeba rozhlásit, že je to trest za krvelačnost Mohamedova učení! Už protože je to tak.“

„Jsi si tím nějak jistý!“ urazil se.

„Prozradím ti teď jedno tajemství,“ řekl jsem mu. „Byl jsem včera v Guantanámu. Chtěli jsme osvobodit naše vězně a při té příležitosti jsme chtěli osvobodit všechny. Myslel jsem, že Araby dopravím do Chalífátu, říkal jsem si, že už trpěli dost dlouho a zaslouží si svobodu. Jenže jsme se příliš spolehli na... takovou sílu... zkrátka, jak už jistě tušíš, nepochází ze Země... Požádali jsme ji, aby pomohla zlikvidovat Američany. Jenže byl problém jí vysvětlit, jak je rozezná. Zvolili jsme tedy za rozlišovací znak pohrdání lidmi. Tak se stalo a celá základna byla najednou mrtvá. Naživu zůstalo pár vězňů, byli mezi nimi Češi, Poláci i Bulhaři, ale ani jeden Arab. Oni i po té době věznění pohrdali nevěřícími! Proto pořád trvám na tom, že za to může islám. A vlastně každá ideologie, která má jako základ pohrdání jinými lidmi.“

„O tom jsme slyšeli...“ zarazil se. „Prý jste celou základnu zlikvidovali za jedinou noc.“

„Ne za noc, ale za pět minut,“ řekl jsem. „Celou noc by to trvalo za příznivějších podmínek nám. Byl tam ale tropický liják, nám to v tom lijáku nešlo... tak jsme to svěřili... té síle... musel bys tam být, abys to viděl... Po čtvrthodině jsme se podívali, co se děje – a všichni Američané, ale bohužel i Arabové se změnili v bílé kostry. Všichni najednou! Nejen na základně, ale i na všech lodích, které tam kotvily. Přiznám se, jezdil mi mráz po zádech. Kdyby se ta síla rozprostřela po celém světě, byl bys v Chalífátu nejspíš sám. Umíš si představit tisíce bílých koster? Já už ano, ale není mi při tom volně u žaludku. Tomu by se opravdu dalo říkat Apokalypsa! I kdyby to pár lidí přežilo, svět by se dost vylidnil!“

„A s takovou... silou... si zahráváte?“ zarazil se.

„Nechce se nám, ale... musíme,“ přiznal jsem.

„Musíte? Proč? Nebylo by lépe, kdybyste se do přirozeného vývoje lidstva nepletli?“

„Kdybychom se nepletli, nastalo by ještě horší peklo, navíc radioaktivní,“ vzdychl jsem si. „Takhle máme jako lidstvo naději, že z toho vyjdeme živí. Věř mi, že ti nezávidím. Můžeš zachránit své lidi, když je zbavíš Alláha a toho proroka. Najdi jim něco jiného. Neber si příklad z křesťanství, i to se šířilo ohněm a mečem, zkus to jinak, ale zbav své lidi moru islámu.“

„Nebo spíš pohrdání jinými?“ nadhodil.

„Hlavně toho!“ opáčil jsem. „Uvažuj trochu. Kdybychom se chtěli stát pány světa, co by nám v tom bránilo? Kdo by se nám postavil? Ale my nechceme vládnout. Nepovažujeme se za lepší než jiní lidé. Jen ať si lidé všude vládnou sami! Nanejvýš je občas opravíme, když zajdou do extrémů – bohužel je to dnes málem pravidlo, ale i to časem vymizí. Ale kdo to nepochopí a hlavně – nechce to pochopit, tak ať vyhyne, nebude ho škoda.“

„No – nepotěšil jsi mne,“ vzdychl si.

„Nepotěšil a nepotěším,“ řekl jsem s úsměvem. „Ale trochu snad ano. Pořád máte naději. Stačí zbavit se islámu a hlavně toho pohrdání jinými. Nemusí to být jen islámem, totéž pohrdání lidmi si pěstují židé i Američané, možná i Japonci, těžko najdeš národ, který se nějakým způsobem nevyvyšuje. Češi se ke svému štěstí naučili švejkovat... a nesetkal jsem se s tím, že by se chystali jiné zotročovat... jako Slované to nemáme v krvi a to je správné. Zbavte se toho a budete se mít dobře! Ale snaž se trochu spěchat, máš na to méně času než si myslíš.“

Rozloučili jsme se a vrátil jsem se.

Ne, nestojíme o vládu nad světem. Ale nestojíme ani o to, aby nám poroučeli jiní. Proto je Saxamur »svobodné město«.

Je to tak asi nejlepší.

Po mém návratu z Chalífátu jsme s Jitkou podnikli cestu do Moskvy. Zaměřovala nás Tereza, s její pomocí jsme se dostali až do Kremlu, bez překážek navázali kontakt a přijal nás ministr zahraničí Ruska. Požádal jsem ho, aby v Radě bezpečnosti přednesl naše oficiální ultimatum Spojeným státům.

Do čtyř týdnů ať stáhnou všechny válečné lodě do přístavů na území Spojených států – včetně Aljašky a Havaje. Po této lhůtě půjdou všechny jejich válečné lodě, které na moři objevíme, bez výstrahy ke dnu. Aby rovnováha na moři zůstala zachována, jako reciproční akci ukládáme totéž všem námořním státům světa včetně Ruska a Číny. Největší důraz klademe na ponorky – při jejich potopení bude nejvíc obětí na životech, zejména když se to odehraje v hloubce, odkud nebude možné posádku zachránit.

Ministr se na nás zaškaredil, ale slíbil to vyřídit. Tvrdil, že je zvědavý na reakci Američanů. Dalo se čekat, že Spojené státy v OSN prohlásí, že si nenechají diktovat a ultimatum odmítnou.

Podotkl jsem, že neudělají dobře. A přidal jsem varování, aby nás nepodceňovali ani Rusové. Chystáme se »vylovit světový rybník« od válečných oblud a ujistil jsem ho, že se před námi žádná ponorka neschová. Máme lepší detektory, než si kdo myslí.

„Nepochybujte o našich možnostech,“ varoval jsem ho. „Odřízli jsme za chodu letadlovým lodím hřídele lodních šroubů a dokážeme udělat do lodních boků deset děr pod čárou ponoru. Vyzkoušeli jsme to na lodích pašeráků lidí pod zástěrkou »Lékařů bez hranic«. Šly ke dnu rychleji než Titanic.“

„O tom jsme zprávu dostali,“ řekl vážně. „Ale pochybuji, že vás budou respektovat piráti, třeba ti u Somálska.“

„Pošleme tam naši hlídku. Kdo nás respektovat nebude, ten bude pít slanou vodu. Zarazíme piráty u Somálska, stejně jako jsme zarazili pašování lidí přes Středozemní moře.“

„Ale civilní lodě snad potápět nebudete?“ vymínil si.

„Nebudeme,“ slíbil jsem mu. „Nesmí ale pašovat zbraně. Vyřiďte vašemu ministru obrany, ať rychle stáhne lodě, které mají na palubě v kontejnerech rakety. Mohly by skončit na dně.“

„Berete to hodně ambiciózně!“ řekl.

„Musíme,“ řekl jsem. „Vyřiďte to tak celému světu. Hlavně Američanům, kteří si myslí, že naše svobodné město Stonewall se nachází v Čechách. Ten omyl je už teď přišel na sedm tisíc mrtvých. A mohli dopadnout ještě hůř!“

„Jen se mi zdá, že vaše mírové snahy jsou krvavější než jste sami chtěli,“ pokýval hlavou.

„Si vis pacem, para bellum⁵¹,“ odpověděl jsem mu.

„Část toho hesla měli Germáni na pistolích,“ odpověděl.

„Ano – vynechali mír a připravovali jen válku,“ přijal jsem to trochu obráceně. „Ovšem od nás to pořád ještě horká válka není. Tu si namouduši nepřejeme.“

To jsem ještě netušil, co už v této chvíli začalo...

Nechal jsem ministrovi zahraničí Ruské federace telefonní číslo na pana Krále do Vraního Hnízda. Zdůraznil jsem mu, že je to výraz důvěry. Ano, podle mezinárodního kódu patří do Čech, však také nevede do Stonewallu, ale tam, odkud nám mohou dát vědět. Do Stonewallu žádná telefonní linka nevede a ani mobilní signál tam nedosáhne, přímo si nic neřekneme. Ano, v Čechách se skutečně nachází pár lidí, kteří o »Svobodném městě Saxamur« vědí víc než agenti CIA, kteří se teď v Čechách jen hemží.

Co jsem ale nečekal, že nám zavolá ještě toho večera. Trval na tom, aby mě pan Král sehnal k telefonu, že je to důležité.

Pan Král využil »telepatického kabelu«, takže mě k telefonu dostal velice rychle a mohl jsem se ohlásit do Moskvy.

„To ultimatum budete muset odložit,“ sděloval mi chmurně ruský ministr zahraničí. „Nemůžeme se spojit s New Yorkem, ani s jinými městy Spojených států. Část letadel se tam ještě pokusila přistát, ale když se Americká strana odmlčela, dispečeři Evropy raději zavolali zpět všechna letadla, která se ještě vrátit mohla. Do takové nejistoty se nikomu nechce, to všichni chápou. Hodně letadel se už vrátit nemohlo, nevystačilo by jim palivo. Ty musely přistát děj se co děj, jenže kontakt s nimi zmizel a nikdo neví, co se děje. Letecký provoz mezi Spojenými státy a Evropou je úplně přerušený. A když se nedá letět do New Yorku, nemá smysl ani vaše ultimatum. Musíme počkat, až se obnoví provoz.“

„Když je to tak, nebudeme trvat na přesném datování,“ řekl jsem. „Ale to snad v tom ultimatu ani není. Je tam formulace »do čtyř týdnů«, takže stačí doplnit »od vyhlášení«. Dejte nám vědět, až to v sídle OSN v New Yorku skutečně vyhlásíte. Lhůta začne běžet až od té chvíle.“

„Dobře, to považuji za rozumné,“ odvětil ministr. „Ale nám to dělá starosti. Zjistili jsme, že nefunguje ani horká linka mezi Kremlem a Bílým Domem. Nad tím už se nedá mávnout rukou!“

„To asi ne, ale mohu vás ujistit, že v tomhle prsty nemáme,“ ubezpečil jsem ho. „Do spojení Moskva-Washington se zásadně nemícháme. Ani nevíme, jak by to šlo a ani to nechceme vědět.“

Dobrá, posuneme to, pomyslel jsem si. I tak to bude pěkná bomba pro média. Schválně, kdo si zprávu takového formátu troufne uveřejnit a komentovat!

Zavěsil jsem hovor, jenže v té chvíli mi telefon začal zvonit ještě v ruce, dříve než jsem ho vrátil panu Královi. Rozhodl jsem se ten hovor přijmout, mohl to být jen někdo od nás, neboť ruský ministr zahraničí byl první a jediný cizinec, který o něm věděl.

„Tady Jindra Bábovka!“ ohlásil jsem se.

„Tady prezident Spojených států, Washington, Bílý dům,“ ozval se mi.

„To je opravdu blbý vtip!“ zamračil jsem se. „Hele, kluci, takové legrácky si nezvykejte! A když si chcete hrát na amerického prezidenta, tak aspoň nemluvte česky!“

„Předpokládáš zajisté, že americký prezident česky neumí,“ odpověděl mi hlas ve sluchátku. „Do včerejška jsi měl pravdu, ale dnes už to pravda není. Mimochodem, to ultimatum už nemusíte vyhlašovat, Spojené státy začínají všeobecně odzbrojovat.“

„Jaké ultimatum?“ zarazil jsem se.

Sakra, kdo vlastně ví o tom ultimatu, které jsem před malou chvílí přednesl ruskému ministrovi zahraničí? Kromě pana Krále, který se o něm dozvěděl až teď z mého hovoru s Moskvou, to ví snad pět lidí, z toho já, Jitka a Standa tvoříme většinu!

„To jsi ty, Stando?!“ zkusil jsem hádat. „Nech blbejch fórů, nemám na ně náladu!“

„Ještě to považuješ za hloupý vtip?“ zeptal se mě hlas. „Tak sleduj dnešní zprávy! Američané ode dneška stahují všechny své občany ze všech zemí světa. Týká se to i agentů CIA v Čechách, to tě asi bude zajímat nejvíc.“

„To snad ne!“ vyhrkl jsem. „To se mi snad jen zdá!“

„Amerika zakopává tomahavk a nabízí kalumet míru!“ řekl trochu pobaveným tónem hlas. „Uvidíš!“ dodal a zrušil spojení.

Aby Spojené státy otočily a začaly nabízet mír? Z toho snu se určitě probudím s velkou kocovinou!

Napadl mě termín: Eskymácký obrat. Znají ho kajakáři, prý ho opravdu vymysleli Eskymáci. Když je i s kajakem převrátí velká vlna, mají totiž jen dvě možnosti. Buď se utopit, nebo ten legendární obrat, kterým se obrátí hlavou nad vodu.

Američané provedli Eskymácký obrat směrem od potápějící se civilizace zpět hlavou nad vodu. Odvrátili se od válek k míru. Kéž by to byla pravda!

Vrátil jsem mobil panu Královi a spěchal z Vraního Hnízda do Saxamuru, abych vyzpovídal Standu Kubíka. Došlo mi ale, že to nemohl být on. Nejen podle hlasu, ale i podle toho, že byl právě teď v Saxamuru a nemohl tedy telefonovat na Zemi.

Zastihl jsem ho uprostřed kroužku spiklenců, kteří probírali naše šance na vymáhání onoho ultimata.

„Pánové, chvilku pauza!“ přerušil jsem je, jen jsem vstoupil do místnosti ve čtvrtém patře obecního domu, kde zasedali.

„Povídej!“ vybídl mě Standa. „Co ti chtěl?“

Standa věděl, že jsem šel do Vraního Hnízda k neodkladnému telefonu z Moskvy, ale pochopitelně ještě netušil, o čem to bylo.

„Pánové, vyhlašuji soutěž o nejnepravděpodobnější událost na světě!“ řekl jsem. „A pak řeknu, co se fakt děje a vyhraju!“

„Cože?“ vykulili na mě oči všichni, Standa nejvíc.

„Jak říkám!“ opakoval jsem. „Vyhlašuji soutěž o největší absurditu na světě! Tipněte si a nestyďte se přehánět! Pak vám řeknu, co se fakt děje a padnete naznak!“

„Copak?“ vrtěl hlavou Standa. „Rusové napadli Ameriku?“

„Spíš Amerika Rusko, ne?“ hádal kdosi jiný.

„Čína dobyla Japonsko?“

„Nebo Ameriku?“

„Samá voda!“ mávl jsem rukou. „Tak první gól! Hned po hovoru s Moskvou mi na Králův telefon volal samotný prezident Spojených států!“

„To je nesmysl, kde by sebral číslo?“ vyhrkl Standa.

„Asi mu ho někdo prozradil,“ řekl jsem. „To ještě nemusí být tak absurdní.“

„Jak to?“ vyskočil Standa. „Kdyby někdo prozradil tenhle telefon, umožní tím vysledovat Pavla Krále! A od něho je jenom kousek k Saxamuru! Já tě varoval včas, nedávej to Rusům!“

„Máš sice pravdu, ale uznej, že to není tak nemožné,“ snažil jsem se usadit Standu zpátky na židli. „Takže druhý gól, ještě větší! Americký prezident mi řekl, že stahuje Američany z celého světa zpátky do Spojených států, naše ultimatum tím pozbylo smyslu a Spojené státy nabízí celému světu mír bez vměšování! Začnou odzbrojovat a chovat se jako andílci!“

„To snad ne!“ vyhrkl Standa.

„Pánové. Mně se to zdá taky jako potřeštěný sen,“ přiznal jsem. „Dejte mi někdo pár facek, ať už se z toho probudím!“

„Američané že nabízejí světu mír?“ lapal po dechu Standa. „To si z tebe někdo pořádně vystřelil!“

„Nejspíš,“ připustil jsem a zvážněl jsem. „Na telefonu, jehož číslo zná pět lidí tady v Saxamuru a jeden člověk v Kremlu, který to těžko někomu vyslepičil, protože dobře ví, že s tím žádné žerty nejsou a nebudou!“

To ale vrátilo všem do tváří vážnost. Kdyby se číslo toho telefonu prozradilo agentům CIA, objevili by velice rychle pana Krále a měli bychom hned zábavu k popukání.

„Docela by mě zajímalo, kdo je vlastně skutečně »prezident Spojených států«, který mi volal?“ posteskl jsem si.

„Napadlo tě zjistit si, ze kterého čísla ti ten šprýmař volal?“ zeptal se mě Standa.

„Nenapadlo,“ přiznal jsem.

„Bývá to u mobilních telefonů v protokolu,“ postrkoval mě ještě dál.

„Vidíš!“ řekl jsem. „Mám chuť se hned vrátit ke Královi.“

„Zkus to,“ pobídl mě Standa. „Nanejvýš se dozvíš, že volající nechce, aby jeho číslo bylo uvedeno...“

Zvědavost mnou ale lomcovala, takže jsem se rozhodl vrátit se k panu Královi okamžitě.

„Tak jdeme všichni, ne?“ navrhl kdosi.

„Skočím tam pomocí »slašudu«,“ zchladil jsem je. „Unesu jen jednoho. Umíte tady »slašud« ještě někdo?“

Byl jsem jediný, takže jsem se rozhodl vzít s sebou Standu. Popadl jsem ho a jediným skokem jsem s ním přistál na známé »doskočiště« u Fraktálových Skal. Pak jsme společně proběhli hranicí a dalšími dvěma skoky jsem nás oba přenesl před radnici. Tam jsem se neměl nač zaměřit, ale vyřešil jsem to elegantně. Prvním skokem jsem se přenesl kilometr nad Vraní Hnízdo a druhým jsem přistál přesně na volné místo na náměstí.

Já jsem skok ustál, ale Standa ne, švihl sebou na dláždění, ale hned zkoušel vyskočit. Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát.

„Cákryš, co to bylo?“ vytřeštil na mě oči. „Vždyť jsme byli někde v oblacích!“

„To vymyslela Jitka,“ ujistil jsem ho. „Je to prakticky jediná možnost jak skočit někam, kde se nemáš na co zaměřit a navíc tam ani nevidíš. První zaměření do výšky nad zvolené místo, tam se zaměřit očima do cíle a druhým skokem přistát. Dříve bychom museli jít už od Skal pěšky.“

„To vymyslela Jitka?“ vrtěl hlavou.

„Původní nápad měla Erika,“ řekl jsem. „Jenže se nechala zaměřovat od kibrihů, tak se »od lodi k lodi« dostala do Ameriky, i když sama nedoskočí dál než dvě stě kilometrů. Jitka vynechala kibrihy a změnila to na skoky na přímou viditelnost. Ne od lodi k lodi, ale od jednoho oblaku k dalšímu oblaku. Je to úžasný fofr, do Bagdádu za Hasanem mi to trvá pár minut, do Ameriky o málo víc. A nepotřebujeme Jitčiny extrémně dlouhé skoky – šetříme si je na přenášení lidí z Guantanáma do Čech na jeden skok.“

„To fakt vymyslela ona?“

„Jo,“ přikývl jsem. „Tak pojď, než nám Pavel uteče!“

Vpadli jsme do radnice jako velká voda. Král tu ještě byl.

„Kde máš telefon?“ udeřil na něho Standa.

Král měl vzácný přístroj u sebe, hned ho Standovi půjčil. Standa chvíli mačkal ikonky a možnosti z rolovacích menu.

„Týýý brďo!“ vyjekl překvapením. „Jestli se nepletu, tohle opravdu přišlo z Ameriky!“

Zpětné číslo z protokolu skutečně ukazovalo na volání ze Spojených států...

„Tam přece zaručeně nikdo z nás není!“ zaúpěl Standa.

„Začínám věřit, že mi opravdu volal prezident,“ dodal jsem dost sklesle. „Chápete to?“

Nechápal to však nikdo...

------------------------ Poznámky:

  51 Chceš-li mír, připravuj válku

Errata:

14.08.2021 19:54