Referendum

Zprávy z Ameriky nejprve dlouho nepřicházely, ale ty, které po nějaké době začaly docházet, byly jedna neuvěřitelnější než druhá. Tak neuvěřitelné, že o nich v Evropě a hlavně v Čechách média ani nepípla, neodvážila se je uveřejnit.

Lidé v Evropě si nejprve všimli nevysvětlitelného přerušení leteckého provozu. Amerika nečekaně ukončila provoz leteckých dispečerů, kteří letadlům přestali poskytovat podporu ze země. Výsledkem bylo, že desítky pilotů letadel se raději rozhodly vrátit se na výchozí letiště než přistávat naslepo, ale ti, kteří na návrat neměli dost paliva, museli letět dál a přistávat »naslepo«.

Zmatečný stav trval několik hodin. Pak se provoz leteckého dispečinku opatrně obnovil a jedinou připomínkou toho stavu se staly desítky odvolaných letů a narušení letového řádu.

Odpovědné kruhy se partnerům z Evropy i z jiných míst na světě omluvily a vysvětlovaly to, že došlo k řetězovému výpadku počítačových sítí v celých Spojených státech, pravděpodobně díky zvýšené aktivitě skvrn na Slunci.

Astronomové sice okamžitě protestovali, že toho dne byly skvrny i celá sluneční aktivita naprosto normální, ale jejich hlas na pozadí dalších událostí zanikl, nikoho to vlastně nezajímalo.

Druhou podivuhodnou skutečností bylo přerušení veškerého zpravodajství kromě nejdůležitějších zpráv. Ze Spojených států úplně přestaly přicházet sportovní zprávy, zprávy z kultury a jiné drobnosti. Po omluvě za výpadek leteckého provozu se pět hodin neobjevila vůbec žádná zpráva, kterou by mohla Evropská média převzít. Jako kdyby se kolem Ameriky zatáhla těžká opona.

Nic pozoruhodného nepřinášeli ani ti, kdo teď ze Spojených států přilétali obnovenými, i když zpožděnými linkami. Podle většiny z nich se ve Spojených státech děly věci nevídané. Nikdo nepamatuje, aby nevysílala žádná televizní ani rozhlasová stanice a zřejmě přestaly vycházet i noviny. Jinak se ale podle svědků nic nápadného nedělo. Obchody byly otevřené, lidí v ulicích neubylo, většina podniků pracovala normálně.

Málokdo si všiml jedné drobnosti – byly zavřené bankovní pobočky i drobné peněžní obchůdky. Zmizely veškeré nabídky na »výhodné půjčky«, ale nikomu kupodivu nechyběly.

Pak se konečně uvolnilo uzavření budovy OSN a jako první zasedla Rada bezpečnosti, kde ministr zahraničí Ruské federace přednesl nečekané a zcela bezprecedentní ultimatum Svobodného města Stonewallu vládě Spojených států. Pak se ale stalo něco, co jinak vždy klidného ruského ministra vyvedlo z míry.

Zástupcem Spojených států byl mimořádně viceprezident, který se právě vrátil z Čech. V reakci na ultimatum prohlásil, že Spojené státy je budou respektovat a všechny námořní síly stahují do domovských přístavů. Současně vysílají neozbrojené lodě pro zbývající americké vojáky, kteří se ještě nacházejí mimo území Spojených států.

„Spojené státy se rozhodly naplnit dohodu o příměří, kterou jim nabídlo Svobodné město Stonewall, a vyzývají ostatní státy světa, aby se připojily k této mírové iniciativě,“ řekl slavnostně viceprezident.

Ruský ministr zahraničí, zastupující Ruskou federaci, zůstal chvíli sedět a nevěřil svým očím. Viceprezident Spojených států, známý zarputilý válečný jestřáb, a mírotvůrce? Naštěstí se včas vzpamatoval, aby se aspoň formálně k této aktivitě připojil.

Ostatní členové Rady bezpečnosti jen zírali...

Dohodli jsme se, že podivné chování Američanů prozatím zůstane naším tajemstvím. Nemá cenu znepokojovat tím ostatní. Vrátíme se do velkého sálu a informujeme shromážděné, jak jsme dopadli na Guantanámu. Zdůrazníme jen nabídku Kubáncům, aby základnu obsadili a už tam Američany nepustili. Kubánci se toho rádi chopí, ta základna jim už dlouho pila krev.

Pár lidí sice brblalo, že jsme se měli na Kubánce vykašlat. Může tam vzniknout další napětí... a kdesi cosi... Nechali jsme oponenty brblat, ať si řeknou své, beztak se to nedá změnit. Ale pak si vzal slovo učitel Standa a obnovil již odložený návrh uznat Jitku za svéprávnou, neboť se objevily nové okolnosti.

„Na osvobození vězňů z Guantanáma měla nepopiratelnou zásluhu ona,“ prohlásil. „Přiznám se, cítím hanbu, že nás skvěle ve světě reprezentuje a přitom jí upíráme rozum jednat sama za sebe. Vždyť tu výpravu vedla ona.“

To jsem ochotně potvrdil. Všechno probíhalo podle ní, ona určovala, co kdo bude dělat a nakonec přes Atlantik odnesla vězně zase jen ona.

„Navíc Jitka vymyslela nejchytřejší systém pro překonávání velkých vzdáleností,“ přisadil si ještě Standa. „Od jejího objevu se mohou dálkových výprav účastnit i podprůměrní, dříve odmítaní »skokani«. Já tu schopnost nemám, ale zažil jsem takový přelet v roli »užitečného nákladu«. Musím potvrdit, je to úžasný nápad, srovnatelný s pověstným Kolumbovým vejcem. Jitka tím u mě složila maturitu z využívání technologie Ebažgů. A jen podotknu, že maturitě se odedávna říkalo »zkouška dospělosti«.“

Ano, právě teď byla nejvhodnější chvíle. Sousedé konečně měli uznat její rozumové schopnosti aniž by to vypadalo jako nadržování. A tentokrát dopadlo referendum podstatně lépe.

Tak – a ode dneška je Jitka vlastní paní a já již nejsem jejím poručníkem. Tím se ovšem mění více věcí. Ode dneška jsem též její nájemník a musím si s ní sjednat regulérní nájem. Což je ale maličkost, o kterou se nikdo starat nebude.

Po hlasování se ke mně přitočila Erika, která všechno sledovala z koutku.

„Nemohli jste mě tam zmínit také?“ vyčetla mi.

„Poslyš, Eriko,“ podíval jsem se na ni chápavě. „Jitka na to musela počkat do šestnácti let. Tobě je o hodně míň. A co se týče rozumu... jsi pořád ještě třeštidlo. Buď ráda, že pro tentokrát tvé ztřeštěné kousky jakž takž dopadly. Kdyby se ti podařilo stvořit monstrum, které by zničilo lidstvo, byla by to katastrofa, které se obávali i Ebažgové. Musíme je o té události ještě informovat.“

Erika se zarazila, ale pak sklopila hlavu a zase se vytratila. Myslím, že ji to mrzelo i tak, bez připomínání.

Však ona z toho ještě vyroste.

Byl div, že jsme v této době našli čas myslet i na jiné věci.

Naštěstí jsem v této době nebyl sám. A Jitka už se postarala, abychom v žádném směru nezakrněli. Prohlásila, že je nejvyšší čas zlegalizovat naše noční hrátky a v rámci trvalého boje za svobodu lidstva se vlastní svobody vzdát.

Nebyl jsem proti, jen jsem podotkl, že jsem si představoval aspoň týden odstupu od konce poručnictví, aby se nedalo tvrdit, že jsme na to hlasování tak spěchali jen abychom se mohli vzít.

„Nikdo nám nemůže předhazovat, že jsme se brát museli,“ prohlásila Jitka. „Ať je to jak chce, pořád se poflakujeme po světě s plnou polní »Toxoplazma vaeletii« v těle. Přiznám se, na vlastní potomky se ještě necítím. Až to bude, poznáš to podle toho, že nám oběma vlastnoručně naservíruji vepřový guláš nebo řízečky s bramborovým salátem. Ale považuji za nutné umlčet Lídu, aby skončila se svými narážkami.“

„Tobě vadí narážky jakési Lídy?“ usmál jsem se.

„Někdy ano,“ řekla. „Hele, Jindro, neodkládejme to už...“

Takové prosbě se dá těžko nevyhovět.

„A jak si to představuješ?“ zeptal jsem se. „V Čechách bývá zvykem, že nevěstu vede na svatbu její otec...“

„Mohla bych poprosit Standu, staral se o mě ještě před tebou, ale musíme mít svatbu jako na hanáckém gruntu? Já myslím, že by stačilo, abych si vzala na sebe nějaký světlejší kostýmek, ty si vezmeš ten oblek, co jsi s ním byl jednat v OSN – a jediné, co ještě musí být, jsou prstýnky. Uznej, bez nich to nejde.“

Uznal jsem to. A šli jsme si objednat dva prstýnky a jeden světlejší svatební kostýmek. Svědky pozveme na poslední chvíli a nečekal bych, že by někdo neměl čas, naopak se všichni budou snažit být »u toho«.

Speciální svršky se v Saxamuru objednávají v Továrně, kde se to samozřejmě hned rozkřiklo, takže jsme odcházeli s balíčkem špalírem všech osmi zdejších zaměstnanců. A bylo jasné, že už nic neutajíme, teď se tahle novinka rozšíří větší rychlostí než je rychlost světla – už protože se drby obecně nešíří ve vakuu, ale mezi lidmi.

Spěchali jsme tedy domů, kde se Jitka přestrojila do nového kostýmku (záruční doba: 500 let), já jsem vzal do kapsy krabičku s prstýnky a vyrazili na radnici. Cestou jsme se stavili v hospodě, kde jsme jen tak mezi řečí oznámili, že potřebujeme dva svědky na svatbu – to se ví, zájemců byla plná hospoda, takže k radnici se nás už táhl celý průvod.

Na radnici nás přivítal pan Král a když jsme mu vyjevili, co nás sem přivádí, zeptal se nás, jestli už máme prstýnky nebo je má dát urychleně vyrobit. Převzal pak ode mne krabičku a odešel nastavit nějakou vhodnou hudbu.

Slavnostní síň radnice byla pochopitelně plná, ale obřad se zbytečně neprotahoval. Obligátní otázky – pane ženichu, berete si... a obvyklé odpovědi – Ano – ano, navlékání prstýnků a Jitka se bude ode dneška nově jmenovat. Po mně – Jitka Bábovková.

Asi před půl rokem jsme o tom vedli debatu. Navrhl jsem, že bych si mohl vzít její jméno. Jindřich Karas zní přece jen jinak než Jindřich Bábovka a Jitka se jako Bábovková nemusí cítit jistě. Ale Jitka prohlásila, že si ráda zvykne a v Saxamuru má moje jméno tak dobrý zvuk, že se nemusíme bát posměšků.

„A teď se jde na hostinu do hospody!“ ohlásil neplánovaně ředitel školy pan Stanislav Kubík, který si na to vzal slovo.

Měli jsme v plánu spíš soukromý oběd doma, ale tomuhle jsme nemohli nevyhovět. Svatba se nám – či spíše Jitce, která ji od začátku vedla – začala parádně vymykat z rukou.

Samozřejmě mi místní »klub dobráků« urychleně splašil na krk pravý koňský chomout, museli jsme společnou rukou zamést střepy z rozbitého talíře a sníst polévku z jednoho talíře, ale pak nás zdejší organizátoři trochu zaskočili – parádními vepřovými řízky přes celý talíř, které před nás oba přistrčili.

„Ale – co Toxoplazma?“ podíval jsem se na Standu vyčítavě.

„No právě!“ odvětil nevinně. „Necháte teď dobýt si vavříny i jiné, ne? Nemusíte všechno oddřít sami dva!“

„Vox populi – vox dei!⁵²“ řekla Jitka a statečně se pustila do řízku, čímž mi nezbylo než ji následovat.

„Asi necháme vyniknout i jiné,“ podívala se na mě lišácky.

„No – uvidíme!“ přikývl jsem.

------------------------ Poznámky:

  52 Hlas lidu – hlas Boží

Errata:

14.08.2021 19:54