Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Miloslav

Následující týden plynul zdánlivě jako ty předtím. Hned po té události jsem se rozhodl neprozradit to nikomu, ani své ženě. Zpočátku jsem si byl jistý, že mi to nikdo neuvěří, ale když mi pod nehtem narostla jehla oncik a mohl bych ji použít jako důkaz, netroufl jsem si na to. Možná by mě pak nepovažovali za pošuka neřkuli blázna, ale mohli by ve mně vidět nebezpečnou zrůdu. A to by bylo ještě horší.

Víc jsem se ovšem začal pozorovat, skoro jako nějaký hypochondr. Až na to, že jsem na sobě nehledal příznaky nemocí, ale naopak.

Začaly mi růst tmavé vousy, tam se to projevilo nejdřív. Na koncích byly šedé, ale čím blíž ke kůži, tím byly tmavší. Když jsem si jich všiml, chvíli jsem si je prohlížel, pak jsem vzal holící strojek a hladce se oholil. Jenže když mi porostou tmavé vousy, budu se muset holit častěji než dosud. Sbohem mé pohodlíčko a chlapsky drsné pichlavé tváře!

Horší bylo, když se něco podobného začalo projevovat i u vlasů. Jediná možnost byla holit si i hlavu. Což o to, dneska je spousta skinheadů na své pleše hrdá, ale u mě jakožto staršího penzisty bude takové bláznění přece jen trochu nezvyklé. Jenže mi nic jiného nezbývá. Zvyklé nezvyklé, budu raději skinheadem. Naštěstí mohu tvrdit, že za to může můj věk a ne rozmar. »Přírodních skinheadů« je jistě dost, aby to nevypadalo nápadně.

Také další zvláštnost na sebe nenechala dlouho čekat. Při svátečním nedělním obědě se mi při jednom kousnutí vylomil zub. Krvácelo to, takže jsem hned běžel do koupelny, abych si to prohlédl v zrcadle. Ta stolička byla už dávno zralá na vylomení, byla to vlastně už jen skořápka vyplněná zubním amalgámem, ale pořád mi sloužila. S ulomeným zbytkem v ruce jsem se podíval do pusy. Krvácení mezitím přestalo, ale na místě vylomené stoličky nebyly jen vykotlané kořeny, ale... to snad ne! Z dásně se ven tlačil vršek dalšího zubu! To by ale byl už třetí! Je to vůbec možné? O třetích zubech jsem slyšel jakési báje, ale že by to měl být zrovna můj případ? Což o to, vlastní živý zub je vždycky lepší než spravovaná skořápka, mrtvá a vyplněná nějakým zubním svinstvem, i když i ta může sloužit! Ale...

Pak mě konečně napadlo, že i to bude dar mimozemského skrčka. Regenerace by se přece mohla projevit i u zubů!

Prohlédl jsem si všechna místa, kde jsem měl zuby pospravované, nebo mi už dávno chyběly. Trošku mě při tom polilo horko. Ze všech děr po vytržených zubech se tlačily nové korunky. A i ty spravované nenápadně odspodu uhnívaly, jako malým dětem uhnívají mléčné zuby, když se na jejich místo začínají tlačit nové trvalé.

Jenže u mě by to byly už třetí. Naštěstí to nebolelo ani nesvědilo, takže jsem to nemohl považovat za nepříjemnost. Naopak, pozemská zubařská věda na tak dokonalé vyspravení zubů ani zdaleka nemá a ještě dlouho mít nebude!

Zařadím to asi mezi výhry.

Příští návštěva hospody proběhla celkem normálně. Ačkoliv bych mohl vyprávět ze všech chlapů nejvíc, byl jsem opět jen vděčným posluchačem siláckých řečí jiných. Až řeč znovu přišla na Slávka Procházku.

Jak se zdálo, Slávek se do chlapského kruhu nevrátí. Zaslechl jsem cosi o pokročilém stadiu rakoviny s metastázemi, to už bývá na veškeré léčení pozdě. Ozařování ani chemie v tom případě pacientovi nepomohou, jen ho ještě víc zničí. Možná je to dobře, nešťastník se aspoň dlouho netrápí, ale doktoři mají léčit a ne provozovat skrytou euthanasii.

Chlapi se rozhodli uspořádat k Slávkovi kolektivní návštěvu na povzbuzení. Nevím, jestli je to k něčemu dobré, takový pacient už zpravidla dobře ví, jak na tom je, ale snad to může mít aspoň nějaký příznivý vliv na psychiku, když ví, že na něho ostatní nezapomněli. Věděli jsme, že to nejspíš bude předposlední rozlúčka se Slávkem.

O té poslední, na hřbitově, už chudák Slávek vědět nebude.

Chlapi se tedy rozhodli složit se na flašku slivovice a přinést mu ji. Tím už se zřejmě nic nezkazí. Jako když říká lékař pacientovi při pohledu na jeho rentgenový snímek plic, jen si klidně zapalte, pane Novák, teď už je to jedno...

Milánek byl vždycky pro nějaký ten frťan, uděláme mu radost.

Přispěl jsem jako ostatní a zvedli jsme kotvy na návštěvu.

Odskočil jsem si ještě k »babskému stolu« informovat ženské, kam jdeme. Především moji choť, aby neměla starosti. Ujistil jsem ji, že je to sice čistě pánská jízda, ale pak se sem pro ni vrátím, aby tedy neměla starost. Pít tam nebudu, chci přece ještě řídit!

Miloslav naštěstí nebydlel daleko, brzy jsme byli na místě. Na zazvonění nám otevřela jeho ustaraná manželka Mařka. Žádný div, manžel umírá a děti nedostudované, neměla zrovna vyhlídky na bezstarostné vdovství, které se už nad ní stahovalo. Nicméně ji potěšil projevený zájem o jejího muže, pozvala nás tedy dál.

Slávek na tom byl zle, ale ještě ne tak, aby se nemohl na posteli posadit. Flašku vděčně přijal a hned ji otevřel, že se všichni napijeme. Ani Mařka neprotestovala. Taky už věděla, že to sice nepomůže, ale ani neuškodí a proč by manželovi nepovolila před smrtí aspoň nějaký drobný hříšek? Nejenže se nabídla donést štamprlata, ale prohlásila, že si dá s námi. Upřímně řečeno, potřebovala to. Byla mladší než Slávek a čeká ji pěkná kalvárie, než dotáhne děti do samostatnosti. Předstírání nemělo smysl. Pomoci nemůžeme, takže na všech stranách ukáplo jen trochu slz.

Jako jediný jsem si do štamprlete nalil čistou vodu.

„Hele, klucí, neblbněte, jsem přece v bodové tísni! Chcete mi někdo nadosmrti dělat šoféra a vozit mě s Jitkou po nákupech a po doktorech? Nechcete! Tak mě nechte, já se přece umím odvázat i bez šnapsu!“

Možná i díky tomu vyšly na každého tři, než byla flaška prázdná. Pak si ještě se Slávkem všichni popořadě potřásli rukama a zamířili ven.

Zařadil jsem se na konec té smutné fronty. Slávek už byl nemocí pěkně zdrchaný, slivovička ho trochu nakopla, ale už na to neměl. Asi v půlce rukotřesení se natáhl a s druhou půlkou chlapů už si rukama třásl vleže. Bylo vidět, že ta úplně poslední rozlúčka nebude daleko.

Jako poslední jsem se Slávkem osaměl.

„Jste hodní, kluci,“ opakoval dojatě. „Ale já už tu mrchu s kosou cítím! Žádný doktor na světě s ní nezatočí!“

V té chvíli jsem se zarazil. Co kdyby... nejsem sice doktor, ale kdyby tady mohlo něco pomoci, byla by to jen mimozemská regenerace! Jenže jak to chudákovi Slávkovi říct? A nejen to! Co kdyby to zabralo? Pak bych mu musel nějak opatrně vysvětlit, proč mu pod nehtem roste oncik a proč mládne...

O neviditelnosti bych měl asi pomlčet, snad na ni nějakou náhodou nepřijde. Telepatie se dá okecat, ale nejhorší bude oncik. Neboť i Slávek by pak mohl tou mimozemskou injekcí zachránit někoho dalšího. A já přece nechci, aby se to šířilo jako lavina!

Jenže co když je na jakoukoliv pomoc pozdě? Smím dát Slávkovi kapičku naděje? Kdyby se ukázalo, že byla falešná, stanu se jeho nepřítelem. Jistě ne nadlouho, ale opravdu nechci, aby někdo umíral v nenávisti ke mně.

„Poslyš, Tondo, mohl bych tě o něco poprosit?“ zašeptal náhle Slávek.

Sklonil jsem se k němu, abych ho lépe slyšel.

„Všechno, co je v mých silách!“ slíbil jsem mu.

„Mohl bys mi opatřit heroin?“ vyjevil Slávek svou prosbu.

Při krátkém pohledu na jeho noční stolek jsem si ale všiml lékovky s nápisem »Dolsin«. Věděl jsem, že dolsin je jen jinak pojmenované morfium, předepisované proti bolestem. Kdyby Slávek tušil, že už vlastně heroin užívá, i když jen v tabletkách!

„Tohle je taky proti bolestem,“ ukázal jsem mu na lékovku.

„Já vím,“ odvětil tiše. „Ale já bych toho heroinu potřeboval hodně, rozumíš? Tolik, abych se už neprobudil!“

„Takže bys chtěl euthanasii?“ pojmenoval jsem to přímo.

„Jo, s heroinem by to bylo lepší,“ souhlasil. „Podívej, tohle už není život! To je jen bolest a smrt s kosou za dveřmi. Slyšel jsem, že smrt předávkováním heroinem je ze všech způsobů smrti ta nejšťastnější. Sežeň mi pořádnou dávku! Chceš na ni peníze?“

Zamyslel jsem se, ale jen krátce.

„Máš kliku, Slávku!“ řekl jsem tiše. „Mám něco takového. Dokonce tady u sebe. Chceš to hned teď?“

„Chci!“ řekl odhodlaně. „Radši hned!“

„Dobře, dej sem ruku a zavři oči!“ požádal jsem ho.

Nebude to ode mě euthanasie, ale pokus o záchranu. Jestli to vyjde, vyjasníme si to až později. Pochybuji, že by mě za to chtěl zabít, spíš mi bude vděčný. Když to nevyjde, budu prostě tvrdit, že ta dávka byla příliš malá. Kdo už je na dolsinu, stejně jako na heroinu, snese obvykle dávku, jaká by začátečníka zabila. Slávek má v sobě jistě kromě slivovice i dolsin, takže nepozná, že nic silnějšího nedostal. Klika je, že se ani nepozastavoval nad tím, kde jsem to svinstvo vzal. Těžko bych mu to vysvětloval.

Vysunul jsem oncik a bodl jsem kamaráda do ruky.

„Díky,“ zašeptal – a usnul.

Návrat do hospody byl ve znamení smutku z toho, co jsme viděli. Něco jiného je holedbat se, jak nemocného kamaráda potěšíme, ale pak jen bezmocně sledovat, jak nemůžeme naprosto nic dělat. Ještě že Slávka potěšila aspoň ta slivovice! Kdyby neměl chuť ani na štamprli, bylo by to ještě horší.

Faktem je, že než jsem jako poslední dorazil do hospody, měli v sobě ostatní už další flašku slivovice. Tentokrát pili na žal a na bezmocnost. Na mě ani nepočkali, beztak bych odmítl pít. To už naši návštěvu rozebíraly i ženské u »babského stolu«, naštěstí se shodly na názoru, že když už se nedá nic dělat, kamaráda jsme aspoň potěšili. Chlapi si na mě stačili postěžovat, že jsem nepil, což u mé ženy představovalo naopak alibi.

Dneska byla v hospodě pohřební nálada! Nebylo ale divu.

A nejspíš se bude brzy opakovat, až tady budeme všichni zapíjet Slávkův pohřeb! Nikdo o tom nepochyboval, až na mě. Jen já jediný jsem mohl chovat jakousi naději. Byla to jen naděje, žádná jistota, takže jsem si ji nechal opět pro sebe.

Nabídl jsem aspoň sousedům Maurencovým, že je svezeme domů. Byli tu sice také autem, ale Franta to se slivovicí přehnal, kdybych mu nenabídl odvoz, klidně by řídil nametený jako kára. Někteří chlapi fakt nemají s chlastem rozum! Naštěstí měla rozum aspoň jeho Milča a mužíčka ihned přemluvila, aby nabídky využil. Auto ať nechá před hospodou na parkovišti a dojde si sem pro ně ráno střízlivý.

Jeli jsme tedy domů oklikou. Nejprve k Maurencům, pak teprve domů.

„Poslyš, fakt jsi nepil?“ zahájila moje choť výslech, jakmile jsme seděli v kuchyni.

„Ani kapku!“ dušoval jsem se.

„V autě z tebe táhlo jako z demižónu!“ tvrdila.

„To sis mě spletla s Frantou,“ ujišťoval jsem ji. „Poslyš, Jíťo, nech toho! Nejenže jsem z té slivovice nic neměl, ale ještě mi ji budeš vyčítat? Jdi někam!“

Byla to pravda, navíc to i vypadalo pravděpodobně, takže zmlkla a ani se nedívala zle. Jak se říká, s pravdou nejdál dojdeš. Akorát že podvodníci už dávno jezdí drahými auťáky.

Večeřeli jsme, jako vždycky po hospodě, jen lehce, chleba s máslem a taveným sýrem, po hospodě nebyl čas na přípravu něčeho jiného. Škoda, že hospodská nevede nic jiného než chlast! Kdyby byla podnikavější, měla by v lednici aspoň špekáčky nebo párky! Stačilo by hodit je na minutku do mikrovlnky, k nim hořčici a chleba... nebo něco studeného, tlačenku s octem a cibulí, utopence, člověk by tam i víc utratil...

Jenže hospodská nejvíc vydělá na chlastu a jí to stačí. Hospody by neměli vést lenoši!

Ve světě je zkrátka hodně věcí, které by se měly zlepšit!

Jen škoda, že to nezměníme...

V noci jsem se vzbudil žízní.

To po hospodě nebývá zvykem, z hospody bývám nacucaný kofolou jako houba a spíš potřebuji na onu místnost, ale tentokrát to byla žízeň. A na to je nejlepší napít se.

Jenže se stalo něco, co mě dokonale vyvedlo z míry.

Chtěl jsem vstát, ale když jsem hodil nohama na stranu, abych je spustil na zem, tvrdě jsem narazil do zdi.

Sakra, co tady má co dělat nějaká zeď?

Sáhl jsem tam rukou, ale opravdu jsem nahmatal zeď. Že by mě někdo ve spaní přetáhl i s postelí ke zdi? Nesmysl!

Sáhl jsem na opačnou stranu, ale spící choť tam neležela, naopak tam končila postel. To je ještě větší podraz! Vždyť žádnou pohovku v domě nemáme! A manželská postel je z jednoho kusu, ta se dělit nedá!

Naštěstí se na té druhé straně dalo sestoupit na podlahu, ale tam čekala další zrada. My přece máme v ložnici po celé podlaze koberec, tady jsem pod bosýma nohama cítil dřevěná prkna, nebo to tak aspoň vypadalo.

Ale kam teď? Byl jsem dokonale dezorientovaný. Zeď na levé straně tam nemá co dělat, vpravo jsou na podlaze prkna, kde vlastně jsem? Nezbylo mi než opatrně poslepu rukama i nohama ohmatávat prostor před sebou, než zjistím, kde se nacházím.

Najednou se ozvalo zničeho nic cvaknutí a rozsvítilo se ostré světlo.

Stál jsem tváří ke stěně s oknem a když jsem se otočil, spatřil jsem ve dveřích úplně cizího pokoje stejně cizí ženskou v průsvitné noční košili.

Poznal jsem ji, ale vyvedlo mě to z míry ještě víc.

Byla to Slávkova choť, Mařka Procházková.

Několik dlouhých vteřin, půl minuty to nebylo, ale zdálo se mi to tak dlouho, jsem se nemohl vzpamatovat. Pak jsem si uvědomil, kde vlastně jsem. Stál jsem v Slávkově ložnici, vedle jeho postele. Ze které jsem právě vstal. Aniž bych mohl komukoli a nejméně sobě vysvětlit, jak jsem se do ní dostal.

Kde je ale on?

„Slávku, proč vstáváš?“ řekla Mařka vyčítavým tónem. „Lež, všechno ti donesu!“

Rychle jsem se rozhlédl, ale Miloslava jsem tu nikde neviděl. V první chvíli jsem si oddychl. Jak bych mu vysvětlil, co dělám v jeho pyžamu, v jeho ložnici a ve společnosti jeho mladé, stejně nedostatečně oblečené ženy?

Jenže pak mi došlo něco úplně jiného.

Mařka mě zřejmě považovala za Slávka a ptala se tedy mě. A nebylo to potmě, aby si mě mohla splést, vždyť si na to rozsvítila!

„Mám žízeň!“ řekl jsem nejistě.

„Tak si zase lehni, přinesu ti čaj!“ navrhla mi.

„Já bych si došel sám,“ namítl jsem.

„Zase upadneš na chodbě a natlučeš si!“ řekla vyčítavě.

Rozhodl jsem se rychle. Nejlepší bude cesta nejmenšího odporu. Otočil jsem se a lehl si zpátky do Slávkovy postele. Mařka se také otočila a vyšla z ložnice, zřejmě pro slíbený čaj, já jsem si to musel ještě nějak ujasnit.

Stačilo mi ale, abych se podíval na své ruce, aby mi v hlavě kříslo jako když škrtnete zapalovačem. To přece nejsou moje ruce! Já mám jemné ručičky programátora, tyhle byly hrubší, lopatovitější.

Ruce Slávka Procházky!

Jestliže mám jeho ruce, mám nejspíš i jeho tělo a hlavu. Takže jsem Tonda v těle Slávka Procházky. Jak jsem se tam ale dostal? Sakra, to je ale pitomý sen! Nejvyšší čas probudit se!

Otevřel jsem oči, ale kolem mě byla tma. Začal jsem hmatat okolo sebe. Nalevo postel končila, napravo... napravo klidně spala moje choť Jitka. To je tedy v pořádku. Jenže jak to, že pořád vidím i osvětlenou ložnici Slávka Procházky? Přece nemohu být současně na dvou místech! To je snad nesmysl!

Jenže fakta jsou fakta a kdo nevěří ani vlastním očím... ale které oči jsou moje a které ne? Moje oči by měly vidět tmu! To je v pořádku, vidím jen tmu. Ale přitom vidím světlo, cizí ložnici a když si dám před oči ruce, jsou to ruce Slávka Procházky. Co je tedy pravda?

Pokusil jsem se spustit nohy z postele. Šlo to a ucítil jsem pod nimi náš koberec. Tak to má být. Půjdu se raději napít...

Přešel jsem po paměti do obýváku a rozsvítil jsem si. Pro jistotu jsem se štípl, abych se ujistil, že nespím. Ano, jsem vzhůru a jsem doma. Ale jak to, že pořád vidím i Slávkovu ložnici?

A v té chvíli mi to, pozdě ale přece, došlo. Vlastně je div, že mi to vůbec došlo.

Co to tenkrát kvákal ten černý skřet? Že se mnou není dost kompatibilní a nemůže mě ovládat, jinak bych byl jen loutkou v jeho rukou?

Jenže já se Slávkem jsme oba lidé. Jsme tedy kompatibilní. Pak to ale znamená, že Slávek je teď loutkou v mých rukou! Ovládám ho, jako bych byl přímo na jeho místě! Nejenže si s ním mohu podle libosti cvičit, ale naopak vnímám všechno, co on sám vidí a cítí. Tohle je zřejmě to mimozemské »ovládání«! Dokonalé do posledního detailu! Jsem doma a přitom řídím Slávka a vnímám všechny jeho pocity!

Jenže do triumfálního pocitu, že se mi podařilo něco, na čem si černý skrček obrazně řečeno vylámal zuby, se okamžitě přimíchalo cosi hořkého. Jak se to, proboha, ukončuje?

Nevěděl jsem to a tentokrát nepomohlo probírání pamětí, kde mi to do ní ten skrček vložil. Návod k ovládání řízených bytostí tam nebyl. Zejména ne, jak to ukončit.

Druhá otázka byla ještě horší. Kde je tedy Slávek, když jeho tělo ovládám já? Spí snad? To by snad bylo možné, ale co až se probudí? Převezme ode mne zpátky své tělo? Bude se divit, kam až jsem s jeho tělem mezitím došel? Něco mi ale říkalo, že to tak snadné nebude. Ovládání nemůže být už z principu dobrovolné. Kdyby mohla ovládaná bytost pána kdykoli setřást, nemělo by přece žádný smysl. Jestli se ale nedokážu od těla svého kamaráda odpoutat, zůstanu v něm natrvalo. A co až se Slávek opravdu probudí? Snad se nebude se mnou o své vlastní tělo hádat? Bude požadovat, abych z něho vystoupil? Udělal bych to, udělal bych to rád, jenže... nevím jak!

Mařka mi mezitím přinesla čaj. Odmítl jsem její pomoc a vypil hrnek sám. Nejlepší asi bude, když v Slávkově těle usnu a budu se starat jen o své. Až se Slávek opravdu probudí, převezme si je snad sám... Zavřel jsem raději Slávkovy oči a snažil se u něho počítat ovečky, abych usnul.

Mařka starostlivě odnesla prázdný hrnek a zhasla za sebou. Pečovala o něho přímo vzorně. Máš dobrou ženu, Slávku!

Jenže při počítání oveček jsem usnul i ve vlastním těle. Usínal jsem s pocitem, že jsem nedejbože něco zkazil. Jestli se ráno probudím ve dvou tělech a Slávek se toho svého neujme, pak by to znamenalo, že jsem ho »převzal«... což může být i tak, že jsem ho vymazal a nahradil. Jako když si do počítače nahrajete místo Windowsů Linux. Funguje to sice jinak, ale funguje. Jenže Wokna to přemaže a jestli od nich nemáte instalační medium, už je zpátky nedostanete. Což o to, počítač s Linuxem může docela dobře fungovat. Ale co budu dělat, kdyby se potvrdilo, že Slávek už není? Má snad někde schovanou zálohu? Nebo instalační CD?

Co ale budu dělat, kdyby se ukázalo, že jsem ho »smazal bez náhrady«? Musel bych pak do smrti žít ve dvou tělech! To by mohl být pěkný horror! Své tělo bych snad nějak zvládl, ale žít souběžně s tím i jako Slávek?

Pak mě ale napadlo, že Slávkovo tělo nejspíš brzy zemře. Má přece pokročilou rakovinu, všude samé metastázy, doktoři nad ním zlomili hůl a mají pro něho už jen morfium...

No, možná by to všechno vyřešilo. Ostatně Slávek už přece chtěl zemřít! Chtěl jen drogu, aby zemřel v pohodě. Pak usnul a kdyby už se neprobudil, kdybych ho skutečně vymazal, splnil bych mu jen jeho přání. S tím, že si teď za něho vytrpím jeho vlastní bolestivou smrt. Nějak za to asi přece jen zaplatím, to se nedá odestát.

Měl jsem si to rozmyslet včas!

Errata:

11.08.2021 15:07