Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Belfegor

Uvažoval jsem dlouho o své další budoucnosti.

Jsem monstrum, nepochybně vraždící monstrum.

Ale tím, že pohlcuji darebáky, jsem pro lidi velice užitečné monstrum. S vyhynutím darebáků se v Čechách lidem uvolní. Už to, že přestali krást poslanci, zlepšilo státní rozpočet. Nejenže přestalo nekonečné zadlužování, naopak, po dlouhých desetiletích byl rozpočet přebytkový a dalo se očekávat, že další budou ještě příznivější. Rozšířením do hlavy Evropské unie a »převzetím« ještě větších darebáků jsem snížil nebezpečí vojenské trestné výpravy proti Čechům, i když se úplně vyloučit nedala, pořád tu bylo nebezpečí ze strany velmocí. Proti těm se Česká republika nestavěla, neměly by k agresi důvod, ale známe to, »kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde«.

Měl jsem však jiné obavy. Současný život ve více tělech je tak specifický, že jsem se bez velikášství považoval za pozemský unikát. A když jsem zjistil, že jako celek přežiji i smrt některé mé části, došlo mi, že nejspíš přežiji i svou původní osobu Antonína. I kdyby mu mimozemská regenerace prodloužila život, smrt je údělem člověka, nutností. Jenže já přežiji i jeho smrt, tak jako jsem vzhůru i když mé původní tělo spí.

Jsem vlastně podstatou parazit. Žiji tím, že »přebírám« těla darebáků, ale co budu dělat, až darebáci dojdou? V Čechách jsem se rozrostl natolik, že mám téměř patnáct tisíc »hlav«, ale další rozvoj už skoro končí. Co dál? Rozrůstat se do sousedních zemí? Všude na světě je plno darebáků, jenže když si je zdecimuji nebo nedejbože úplně zlikviduji, co pak?

Naštěstí je více možností, jak bych se mohl udržet i později. »Přebírání« nevinných jsem se zřekl a z toho nemíním ustoupit. Ale mohu se rozmnožovat přirozenou cestou! Dítě telepatických rodičů se stane další mou součástí, aniž bych ji přebíral, prostě se do mě narodí. Jako Toníček s Jituškou! Znamená to zvyknout si i na méně příjemné stránky, ale dva porody jsem přece přežil, proč se toho bát?

Mám zatím příliš málo žen. Na druhé straně jsem se dosud nevěnoval zneužívání sociálních služeb, kde se u nás i v zahraničí vyskytují otřesné případy nelidskosti, působené právě ženami! Pod praporem ochrany práv dětí tam kvete legální obchod s dětmi a pod malichernou záminkou je exekučně odebírají rodičům, aby je svěřili velice dobře placeným »pěstounům«. A možná by bylo dobré podívat se na ně dřív než se i toto zlo příliš rozšíří. Co na tom, že získám hlavně zarputilé, ošklivé feministky! »Převzetím« z nich sejmu jejich kletbu škůdců a dám jim úlohu, jakou dosud zanedbávaly. Vlastní děti by pro mě měly být zajímavější než neustálé »přebírání« darebáků.

Vlastní děti, jak jsem se brzy přesvědčil, mají nečekanou zvláštnost. I když zdědily telepatii, nejsou úplně stejné jako Antonín a jím »převzatá« těla.

Miminům totiž chybí oncik. Čím to? Nejspíš v genech není místo pro nanoboty, tvořící onen výměšek onciku. Narozené děti sice mají telepatii, regeneraci, neviditelnost i další výhody, ale jen ty, které se dají schovat do genů. Nanoboti se mohou šířit jen tím klasickým škrábnutím.

Co se stane, kdybych přešel na přirozené rozmnožování? Postupně bych přicházel o »přebrané«, kteří tou cestou získávají oncik a tím schopnost »přebírat« další darebáky, až nakonec by mi zbyly jen součásti bez onciku. Co kdyby se pak ale přece našli ve světě další darebáci? Už bych na ně nemohl? Darebáctví není dědičné, grázlem se člověk nerodí, ale stává a to i v počestných rodinách. Není vyloučeno, že se časem někde neobjeví další. Neměl bych si nakonec darebáky někde udržovat? Vytvořit si rezervaci grázlů? Jednodušší asi bude dodatečně si pár přirozeně narozených součástí škrábnout. Hlavně si musím dát pozor, abych se nestal největším z grázlů já sám! Nedalo mi to, přemýšlel jsem o tom. Někdy jen jednou hlavou, jindy jsem tomu věnoval celá vnitřní symposia.

Tohle jen tak nevyřeším...

Ačkoliv jsem se jako monstrum rozprostíral na stále větším území, nejen v Čechách, ale už jsem vystrkoval svá chapadla po Evropě, jako penzista Antonín jsem žil pořád stejně. Chodil jsem na procházky s ošklivým psiskem, občas jsem se ukázal i mezi sousedy v hospodě, ale jinak jsem byl nenápadný, jak jen to šlo.

Kdo by se zajímal o starého penzistu?

Až jsem jednoho deštivého dne zjistil, že Belfík nedokáže udržet rovnováhu. Byl to starý pes, zešedivěl a ztratil mladistvou bujnost, ale spolu jsme chodili dál na procházky jako když byl štěně. Jenže psi stárnou rychleji než lidé a tak jsem pochopil, že na něho nejspíš dolehlo to ošklivé stáří s jeho nemohoucnostmi.

Pomohl bych mu rád, ale věděl jsem, že to nemá smysl. Proti věku není léku, veterinář bude nad ním stát stejně bezmocně jako já. Nanejvýš mi nabídne milosrdnou smrtící injekci. I když tu bych mu mohl dát sám... smrt oncikem je skoro bezbolestná...

Jenže oncik ho může uzdravit a pes se ke mně připojí. Jak to vlastně bude vypadat? Budu pak mít i psí pocity? Možná... možná by to bylo zajímavé! Psi mají černobílé vidění, viděl bych tedy jako ve starém černobílém filmu?

Jenže Belfík není obyčejný pes, ale psí kamarád. »Převzít ho« a vlastně ho tím zabít? Ne, ne, ne! Belfík si to nezaslouží! Je nevinnější než většina lidí, které právě z toho důvodu nechávám na pokoji!

Bylo mi psa líto, ale když druhého dne zůstal bezmocně ležet v pelíšku a nemohl se ani postavit na nohy, rozhodl jsem se. Na drobné škrábnutí onciku mi Belfík věnoval vyčítavý pohled, ale pak mi zase olízl ruku. Ovšemže! Psí věrnost je příslovečná a z ruky pána přijme cokoliv. Ostatně si za ta léta jistě zvykl na každoroční injekci proti vzteklině, tohle bylo podobné. Čekal jsem už jen na okamžik, kdy začnu vidět jeho očima. Co vlastně uvidím?

Jenže čas ubíhal a nic se nedělo. Až po chvilce se Belfík sám pokusil postavit na nohy a k mému údivu se mu to podařilo.

»Půjdeme ven?« obrátil se na mě důvěřivě a upřel na mě zase ty své psí oči.

Proboha – telepatie! Belfík je telepat!

Ale jak to, že jsem ho nepřevzal? blesklo mi hlavou.

Vysvětlení mě ale napadlo skoro současně. Nepřevzal jsem ho asi z téhož důvodu, proč mě nedokázal převzít mimozemšťan, co mě změnil tenkrát u lesíka! Nebyl se mnou kompatibilní, já zase nejsem kompatibilní se svým psem! Takže jsem ho převzít nemohl, jen jsem mu dal telepatii, mimozemskou regeneraci, možná i neviditelnost »akmafas«. Vlastně jsem ho jen zachránil, jak jsem to chtěl u Slávka. Jenže u Belfíka se mi to povedlo.

»Půjdeme,« slíbil jsem psovi. Použil jsem jako obvykle šumomluvu, kterou jsem s ním mluvil od tamtoho setkání a které pes tak dobře rozuměl.

»Hafhaf!« odvětil mi radostně, ale také šumomluvou. Byl to tak jasný výraz psí radosti, takové to psí hurá, že jsem se musel usmát. Zdálo se mi, že to Belfíkovi přidalo i na inteligenci.

»Tak jdeme!« pobídl jsem ho.

Vyskočil jako za mlada a hned se hrnul ze dveří. Mimozemská regenerace ho postavila na nohy tak rychle, až jsem se opět podivil. Tím lépe!

„Jdu s Belfíkem na procházku!“ oznámil jsem nahlas ženě a když kývla na znamení, že rozumí a není proti, vyšli jsme.

Ten pes jakoby omládl o dobrých pět let! Ještě včera se se mnou ploužil netečně jako stín, teď mě táhl vpřed. Jen občas se zastavoval, aby si očichal nějakou psí pamětihodnost, i když v jemném mrholení pachy jistě rychle slábly.

»Co tam máš?« oslovil jsem ho šumomluvou jako obvykle.

»Tady to očůral jiný pes, musím to přeznačit!« řekl, zvedl nožičku a splnil svůj záměr.

»Vždyť prší, voda to opláchne!« mírnil jsem jeho nadšení.

»To je ale moje psí povinnost,« odbyl mě. »Když tomu nerozumíš, neštěkej mi do toho!«

A bylo to. Nerozumím tomu a basta! Nezískal jsem tedy psí smysly, ale psa, který ledacos umí a chce mi to sdělit. Došlo mi, že naše procházky mohou být zajímavější než dosud. Inteligentní pes může být lepším společníkem než pouhá němá tvář!

Jenže v té chvíli mi bleskla hlavou jiná, horší myšlenka.

Belfík nejspíš získá i oncik. A mohl by tak jako já někoho »převzít«! Nemůže se mu to podařit s každým, ale psi s ním budou dostatečně kompatibilní, aby se mu to podařilo.

Jenže představa složité bytosti jako jsem já, složené ze psů, by mohla být noční můrou! Co vlastně taková složitá psí bytost dokáže? A především, jak se zachová k nám, lidem? Ve mně jistě vidí svého páníčka, ale k ostatním lidem, kteří do jeho psí smečky nepatří? Kdyby proti nim jenom neštěkal, jak je jeho zvykem, ale použil i svoji zvýšenou inteligenci, nemohl by být i nebezpečný?

Tohle musím řádně promyslet!

Ještě téhož večera jsem se podíval Belfíkovi na packu pod drápky, jestli má také oncik. Měl ho tam, proto si také pořád lízal levou přední packu, jenže dutý hrot jehly mu trčel tak nešikovně zpod zahnutého drápu, že ho psí dráp překrýval a znemožňoval jeho použití. Znamenalo to, že jsou mé obavy zbytečné. Belfík nemůže »převzít« žádného psa a tím méně člověka. Úvahy o jeho nebezpečnosti jsou předčasné. Kladným výsledkem je, že spolu budeme ještě hodně dlouho chodit na zdravotní procházky.

Proč to u Belfíka dopadlo tak nefunkčně? Asi to souvisí s tím, že mimozemšťan neměl jeho vzorek DNA, ale jen můj. Pro mne to přece přizpůsobil dokonale! Vlastně jsem si nepřál nic víc, než ukončit Belfíkovo psí trápení. Pes, který se nemůže zvednout na nohy, beztak dlouho nevydrží a jeho poslední chvíle mohou být jen živoření. A rozumný pán nenechá svého zvířecího miláčka trpět. Že to dopadlo jinak, než jsem čekal? Tím lépe!

Ostatně mám teď spoustu důležitějších problémů a věnovat se psímu kamarádovi je sice správné, ale okrajové. Dnes jsem se opět rozrostl v Evropské unii, kde mě čekalo nejvíc práce. Musím se vyznat v tom, co ti darebáci vlastně dělali. Byl jsem si jistý, že si svůj osud zasloužili, měl jsem důkazy, ale co dělali nad to, jsem pracně doloval z jejich paměti.

Rakovina Evropské unie už prorůstala do orgánů Evropské Komise. Ačkoliv už jsem měl lepší představy o jejím fungování a mohl bych za rakovinu považovat spíš rozrůstající se úředníky, kteří si přesně podle Parkinsona neustále sami přidělávají práci, aby si vystačili i bez svého okolí. Další žáby na prameni, které škodí všude, kde sedí! Ale také další nevinní, které nemohu jen tak bez důkazů ani vyhodit, natož »převzít«.

Kde to bude mít konec?

Návrat z porodnice jsem řešil jako »Škatulata hejbejte se!«.

Obě rodiny jsem přivezl do vily Seidlových. Měli ji větší a vhodnější než u Fišerů. Děti jsem uložil do společné postýlky, sousední místnosti jsem zařídil jako ložnice, kuchyň i obývací pokoj stačily jedny společné. Vila Seidlových měla pár volných místností, ale s těmi už jsem počítal do budoucna.

U normálních rodin by bylo něco takového nemyslitelné. Těžko najdete dvě manželské dvojice, které souhlasí s finančním spojením domácností. Konkurenční myšlení to naprosto vylučuje. Jenže tady jsem měl bydlet sám, byť už v šesti »hlavách«.

Spojením obou domácností stoupla jejich efektivita a na vile Fišerových se objevila obvyklá cedule »Na prodej!«.

Musím podotknout, že obsluha nových dětí byla jednodušší než u jiných rodin. Jedna žena snadno zvládne více dětí aniž by je zanedbávala. Jsou mou součástí, takže jsou samostatnější. Po narození nemají k úplné samostatnosti dost síly, ale nepotřebují pleny, stačí je podržet na nočníčku, kdykoliv to potřebují. A na to stačí jedna osoba, byť jsou pro tu službu nejvhodnější obě kojící matky, už protože musí být nablízku i kvůli kojení.

Rovněž společné vaření šetří čas a náklady. Dokonce jsem zvažoval založit si poblíž svých »hlav« společnou restauraci, aby se vaření zjednodušilo. Prozatím to nemělo smysl, ve většině manželských dvojic, kde byla moje »hlava« jednou ze stran, byla druhou stranou »nezávislá« žena a tu jsem musel respektovat. Většina žen nemohla za to, že se provdaly za darebáky, ostatně to v době svatby většinou ještě darebáci nebyli. Ale když jsem jejich manžely »převzal«, musel jsem je manželkám nahradit, aby to pokud možno nepoznaly.

Nutno uznat, nepoznala to žádná, i když většině rodin klesla životní úroveň. Poctivý život zkrátka není tak výnosný jako život darebáků, ale s tím se většinou vyrovnaly, ačkoliv některé trochu reptaly, když jsem jim odepřel nějakou drahou zbytečnost. Učily se ale žít ekonomičtěji a většině to šlo.

Nebyly ale takové všechny. Některé se rozhodly vyřešit »manželovu neschopnost« po svém. Nebránil jsem jim. Chceš jít – jdi si! Odmítal jsem jen nepřiměřené nároky na alimenty. Pokud měla taková rodina tučné konto, nechal jsem »bejvalce« všechno, ale už bez dalšího placení. Většina se s tím spokojila, jen několika jsem musel v osobě soudce vysvětlit, že je manžel nechce okrást a při spravedlivém dělení majetku by dostaly méně. To už stačilo i těm největším hamounkám.

Děti jsem po rozvodu nechal bez odporu matkám. Pravda, měl bych je vychovávat, ale nechtěl jsem riskovat, že zjistí co jsem zač. Dost na tom, že jsem i tak musel mít podíl na výchově armády dětí, většinou neuvěřitelně rozmazlených puberťáků. Ještě že mi úměrně s množstvím »převzatých hlav« narůstala i inteligenční kapacita. Jen tak jsem mohl všechno zvládnout. Až jsem si říkal, že to musí mít strop, nemohu růst do nekonečna a budu asi nepříjemně překvapený, až na to narazím. Zatím to jde, jak si říká chlap padající do propasti, dokud letí vzduchem a nechce si připustit, že náraz dole bude asi hodně drtivý.

Zatím to jde...

Jedním z problémů mé ženy Jitky byly oči. Čím byla starší, tím dostávala silnější brýle a tím méně jí pomáhaly. Vadilo jí to, ale nedávala to najevo. Prostě to patří k věku.

Toho večera se na mě obrátila s prosbou, abych jí ošetřil zatržený nehet, že na to sama nevidí. Abych jí vyhověl, vyhrabal jsem z krabice nůžtičky na nehty a pozval ji pod světlo v kuchyni, abych na to viděl. Dříve jsem měl horší zrak já, ale od setkání s mimozemšťanem se mi oči zlepšily, až jsem přestal nosit brýle. Nepotřeboval jsem je.

Jenže z toho, co jsem spatřil, mě objala hrůza.

Nebyl to zatržený nehet. Byl to oncik. A podle všeho úplně čerstvý, proto ji svědil skoro stejně jako záděra. Nemohl pocházet ode mne, to bych přece Jitku »převzal« se vším všudy! Přitom bylo zřejmé, že je to pořád moje Jitka. Dlouho jsem ale nad tou záhadou nebádal. Kdo na celém světě má kromě mě oncik?

Belfegor.

»Poslyš, neškrábl tě náš pes v poslední době?« obrátil jsem se na ni šumomluvou.

»Ale to víš, je to takový divoch,« odvětila, zřejmě si ani neuvědomila, že mi odpovídá telepatií. „Zrovna včera, jak jsme měli k obědu brambory s uzeným, dostal odřezek a z radosti na mě vyskakoval, až mě škrábl. Měl bys mu zastřihnout drápky.“

Ke stříhání jsem se ale neměl.

„Poslyš, musím se ti s něčím svěřit,“ řekl jsem provinile, neboť mi bylo jasné, že už jí budu muset seznámit se vším.

„Stalo se snad něco?“ lekla se, zřejmě se obávala neštěstí.

„Jak se to vezme,“ řekl jsem.

Nezbylo mi než jí říci všechno. Počínaje mimozemšťanem, kterého jsem potkal nahoře u lesa a který mě změnil, aby se něco dozvěděl o Zemi. Vypadalo to jistě divoce, ale doprovodil jsem to ukázkou neviditelnosti, aby mi to uvěřila. Jako důkaz jí to stačilo. Přidal jsem k tomu, že mi mimozemská regenerace uzdravila nemocné srdce a podle všeho jsem i omládl, což ji v nejbližší době určitě čeká také.

„Už jsem to vyzkoušel i na našem psovi,“ ujišťoval jsem ji.

„Na psovi?“ pozvedla obočí. „Proč na něm a proč jsi to tajil přede mnou?“

Musel jsem jí tedy vysvětlit, že oncik nejen omlazuje a léčí nemoci, ale také jsem ji seznámil s »přebíráním« lidí. Kdybych se ji pokusil omladit hned tenkrát, zemřela by a já bych teď měl už jen její tělo. Doplnil jsem, jak jsem víceméně nechtěně »převzal« kamaráda Slávka a jak teď za něho žiju v jeho těle.

„Ten jediný mě opravdu mrzí,“ přiznal jsem. „Ale opravdu jsem mu chtěl jen pomoci, víš přece, že byl smrtelně nemocný! Jenže jsem ještě nevěděl, co to znamená.“

„To je ale strašné!“ vydechla.

Musel jsem jí pak vysvětlit, proč jsem »nepřevzal« Belfíka. Pes není slučitelný s námi lidmi a z téhož důvodu nemohl Belfík »převzít« ji, když ji víceméně nechtěně škrábl. Nejspíš nebude nutné, aby oncik vnikl pod kůži, úplně stačilo, když ji pes škrábl a do rány se dostala pouhá kapka sekretu z váčku pod drápkem.

„Takže tě vlastně Belfík nechtěně omladil,“ zakončil jsem přednášku o mimozemských vlastnostech, které jsme získali.

Teď už oba.

Nejdelší diskusi jsem měl s Jitkou ohledně »přebírání« lidí.

Jitce se to nelíbilo od chvíle, kdy pochopila, že »převzetí« znamená smrt původní osobnosti. Natož aby to schvalovala. A už vůbec nesouhlasila s hromadným použitím tohoto prostředku, jak jsem to mezitím uskutečnil.

„Vážně jsi zabil tisíce lidí?“ vrtěla hlavou. „Tolik vražd?“

„Nezabil, »převzal«,“ opravil jsem ji. „Až na Slávka, kde mě to opravdu mrzí, jsem »přebíral« jen darebáky, parazity a vrahy. I zaujatá média si už všimla, jak se v Čechách zlepšila justice! Předtím ses u zkorumpovaných soudů nedočkala spravedlnosti, dnes je to normální. Navíc jsem »převzal« i většinu poslanců a všimla sis, jak se poslední dobou měnily zákony? Pamatuješ si, jakou hrůzu měli lidé z exekutorů? Ti měli moc bez odvolání ničit lidi ještě nedávno. A že to byly bestie, tomu věř! Nejhorší bylo, že tak jednali podle nelidských zákonů, proto není dodnes možné exekutory soudit. Nic na tom nemění, že zákony pro ně připravili zločinci v poslaneckých lavicích. To už se nedá napravit. Změnil jsem jen zákony. Ano, změnil jsem je já, mám dnes v Českém parlamentu ústavní většinu, jenže zákony nemohou platit zpětně a nikdo nesmí být souzen za činy, které nebyly v době spáchání trestné. Ale na druhou stranu mi stačilo, že exekutoři skončili.“

„Dobře, že skončili!“ vzdychla si. Už už se mi zdálo, že jsem ji přesvědčil, ale nabídku přidat se k likvidaci státního legálního obchodu s dětmi v Norsku rozhodně odmítla.

„Jinak by to nešlo?“ přímo se otřásla hrůzou, když jsem jí nabídl pomoc s »převzetím« několika feministek z Barnevernetu, Norské sociálky, nejvíc proslulých exekucemi dětí.

„Půjde to jedině změnou norských zákonů,“ ujistil jsem ji. „Začínám se tím zabývat, ale bude trvat dlouho, než »převezmu« dost norských darebáků. Teď se zabývám především změnou právního klimatu v Bruseli, pak chci napadnout zákony v Norsku. Umíš si ale představit, kolik dětí odeberou jejich rodičům do té doby ty sociální fúrie? Jsou to tisíce dětí měsíčně, odtržených násilím od matek!“

„Ale to je chyba Norů, ne?“ namítala zděšeně.

„Je, i není,“ opáčil jsem. „Není to vina samotných Norů, ti z toho mají hrůzu. Je to vina jejich poslanců, kteří prosadili vadné zákony. A pak se toho chopila klika, která děti odebírá rodičům i pro naprosto nesmyslné důvody. Například když projevují svým dětem rodičovskou lásku.¹⁷ Neměl by to být důvod k odebrání dětí, ale je. Výčet důvodů k odebírání dětí v tom zákonu chybí, jejich posouzení zůstalo na sociálce. Jenže ji obsadily patologické osobnosti, které na dětech nehorázně vydělávají. A Norové proti nim nenašli obranu a bojí se jich.“

„A jak bys to chtěl řešit?“ zeptala se.

„»Převzít« všechny, kdo se na obchodu s dětmi podílejí,“ řekl jsem tvrdě. „Prakticky celou jejich nelidskou sociálku. Tím to padne. Tobě bych při té akci pomohl k několika »převzatým« ženám. Zaujala bys jejich místo, zrušila jejich nelidské působení a omezila je na skutečnou ochranu týraných dětí. Pár takových se tam jistě také objeví, ale těm fúriím slouží jen jako argument pro další nelidské exekuce.“

„Vždyť neumím norsky!“ namítla.

„S první převzatou Norkou budeš umět perfektně norštinu,“ ujistil jsem ji. „Navíc se rychle vyznáš v problematice a budeš potřebovat jen cit pro děti, abys nepáchala zvěrstva jako ty ženy.“

„A to by nevadilo, že se pak zase vrátím domů do Čech?“

„Vždyť já tu jsem s tebou pořád,“ upozornil jsem ji. „V Norsku přece budou jen tvoje další já. Ty budeš se mnou sedět doma a současně budeš i tam. Budeš žít místo nich jejich životy a budeš je žít lépe.“

„Místo nich?“ otřásla se.

„Ano, místo jich. Budeš bydlet v jejich domě, chodit za ně do práce, jen se v té práci budeš chovat rozumněji.“

„Nevím...,“ otřásla se. „Hele, nech mě si to rozmyslet.“

„Jak myslíš,“ ustoupil jsem.

Večer jsem Jitku přistihl, jak rozmlouvá s Belfíkem. Sám jsem jí řekl, že je teď náš pes rozumnější než se dá od »němé tváře« čekat, ale nečekal jsem, že to Jitka vezme doslova.

»Tys mi dal, ty lumpíku!« plísnila ho, i když bylo z jejího tónu znát, že to nemyslí zle, spíš dobrácky.

»Nic jsem ti nedal,« bránil se pes, neboť to vzal doslova.

„Za nic nemůže,“ zastal jsem se ho. „Nedomyslel jsem, co se stane, když ho škrábnu. »Převzít« jsem ho nechtěl, ale když se stářím nemohl postavit na nohy, chtěl jsem mu pomoci. Škrábnutí u něho neznamenalo »převzetí«, ale jen neviditelnost, omlazení, telepatii i tu schopnost škrábnout někoho dalšího, jenže pes je naštěstí neslučitelný s lidmi, takže Belfík zůstal sám sebou. Když pak škrábl tebe, nemohl »převzít« ani on tebe, takže jsi zůstala sama sebou i ty. Upřímně řečeno jsem se toho obával. Ufón mě ledacos naučil, ale ne všechno a tohle mi bylo nejasné. Měl jsem obavu, že tě to škrábnutí připojí ke mně, stala by ses další mou součástí a ty sama bys zmizela. Naštěstí se to nestalo, změnila ses jako já a domnívám se, že jsme teď na tomto světě dvě složená monstra.“

„Já nejsem monstrum!“ odmítla to prudce.

„Nechceš být monstrum, ale už jsi stejná jako já,“ řekl jsem přísně. „Když někoho škrábneš oncikem, připojíš si ho k sobě.“

„To bych si radši nechala prst useknout!“ řekla odhodlaně.

„To nemá smysl,“ ujistil jsem ji. „Mimozemská regenerace způsobí, že ti prst naroste i s oncikem. Spíš bude potřeba, aby ses s ním naučila zacházet, abys nikoho »nepřevzala« omylem. Toho bys sama litovala, zejména kdyby šlo o nevinného, jako já lituji Slávka. Mrzí mě to, i když tvrdím, že za to nemohu. Opravdu jsem se domníval, že ho tím uzdravím a jeho »převzetí« mě nemile překvapilo. Na druhé straně byl na smrt nemocný a chtěl, abych mu pomohl odejít bezbolestně ze světa, což se stalo. Necítím se v jeho případě vrahem. A u všech ostatních jsem zabíjel úmyslně grázly, kteří si to zasluhovali. Naše společnost je proti darebákům bezmocná. Necítím se jako vrah, ale jako popravčí, vykonavatel spravedlnosti. Ano, »převzal« jsem i pár exekutorů, ale chceš se jich ve jménu spravedlnosti zastávat? To snad ne! »Převzal« jsem i velké množství soudců. Výsledkem je takové podstatné zlepšení české justice, že to uznávají skoro všichni. »Převzal« jsem také většinu poslanců. Od té doby Parlament napravuje zpotvořené zákony po těch minulých a lidem se v Čechách daří lépe. Co na to řekneš? Budeš se na mě koukat jako na vraha, nebo jako na dobrodince?“

„Jenže... já se toho opravdu bojím!“ přiznala. „Nech mě trochu si to rozmyslet.“

„Nechám,“ slíbil jsem jí. „Zatím si na to zvykej. Ale ber to tak: dostala jsi úžasnou příležitost pomoci spravedlnosti a dělat pro lidi dobro. Můžeš ji přijmout, můžeš ji zahodit. Já jsem ji přijal, když Procházkovým hrozila exekuce. Zabránil jsem jí tím, že jsem »převzal« stvůru, která je ničila. Od té doby »přebírám« darebáky jako na běžícím pásu a pořád jich je dost. A kdyby se mi podařilo zlepšit náš svět, nebo aspoň tady v Čechách, aby se tu dalo žít lépe, byl bych úplně spokojený.“

„Mysli si o mně co chceš, bojím se toho,“ trvala na svém.

Měla na to právo. Jsem monstrum, ale už mi to ani tolik nevadí. Měl bych mít pochopení, že ona takovým monstrem být nechce. Nechce... i když už je.

Uvidíme!

------------------------ Poznámky:

  17 To jsou podle Barnevernetu "nezpochybnitelné důvody k odebírání dětí"!

Errata:

11.08.2021 15:07