Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Triglav

Po úspěšných soudech jsme se s Jitkou odhodlali prověřit si naše vlastní děti. Šlo o to, zda jim můžeme důvěřovat, v kladném případě jim nabídnout naše možnosti a zapojit je do našich aktivit v Čechách.

Naše děti byly již dávno samostatné. Měly vlastní rodiny a člověk si pak nemůže být ničím jistý. Rozhodli jsme se nechodit úmyslně za nimi, ale využít k »bezpečnostní prověrce« jejich nejbližší návštěvu.

Jako první se u nás na vesnici objevil starší syn. Trochu se divil, že zrovna máme doma tak početnou návštěvu, ale vysvětlili jsme to tím, že jsme si zavedli diskusní klub. Diskuse v hospodě jsou pro nás důchodce už trochu drahé a když tam sedíme celý večer u jednoho nebo dvou piv, dívá se na nás hospodský jako na otrapy. A když nám to jednoho večera dal trochu neomaleně najevo, rozhodli jsme se přesunout se do soukromí. Vlastně jsme z naší chalupy udělali další hospodu ke scházení. Pivo i limonády tu máme také, jenže nakoupené v lahvích v marketu. Všechno je za zlomeček ceny a pobavíme se při tom stejně ne-li víc, protože tu máme jen jeden stůl a ostatní štamgasti nás neruší.

„To je ale hloupé,“ řekl zklamaně. „Myslel jsem, že byste mi mohli finančně pomoci. Chtěl bych konečně začít podnikat pro sebe a nebýt celý život jen zaměstnancem.“

„To pořád ještě není vyloučené,“ ujistil jsem ho. „Můžeme mít peněžní rezervu, to se dneska doporučuje, a přitom neutrácet. Na nás se tam hospodský díval jako na socky, neboť jsme si tam chodili víc popovídat než se nalévat pivem. V hospodě mu bez nás zůstalo dost pivařů, aby hlady neumřel.“

„Takže mi můžete půjčit?“ zeptal se opět oživeněji.

„Jistě,“ přikývli jsme oba. „Kolik potřebuješ?“

„Potřeboval bych hodně,“ vzdychl si, než ze sebe opatrně vysoukal sumu.

„To ti půjčit můžeme,“ řekl jsem.

Jenže v té chvíli jsme oba skrz naše další »hlavy« vnímali jeho myšlenky.

»No jo, ale budou to chtít vrátit... ale co, tak jim řeknu, že se mi podnikatelský záměr nezdařil, to se dneska dělá... hlavně když mají prachy...«

„Dej mi číslo konta, zítra ti to pošleme,“ požádal jsem ho.

Nadiktoval mi to a přitom mu hlavou párkrát bliklo, jestli mu nechceme konto vybílit, ale sám se ujišťoval, že na to přece nemáme oprávnění. Očividně nám nevěřil. A když se podřekl... vlastně to neřekl nahlas, jen si to pomyslel, pochopili jsme oba, já i Jitka, že to není to pravé. K rodičům by měl být upřímnější a ne chystat na ně habaďůru.

Rozloučili jsme se a odeslal jsem na jeho konto požadované peníze. Když příjmy všech svých »hlav« soustředím, dám klidně dohromady i pár miliard. Ale já i Jitka jsme věděli, že syna mezi nás nevezmeme. Buď jsme něco zanedbali při jeho výchově, nebo se tak změnil, co je z domova, ale do našeho spolku potřebujeme lidi upřímné, žádné podrazáky, jedním slovem poctivce. Nejde přece o prašivé peníze.

Tady jde o víc.

V jedné staré písni se zpívalo: do Vánoc času dost, nač ten shon? Do Vánoc se u nás vystřídali všichni potomci, ale přinesli nám víc zklamání než radosti. To nemůže být špatnou výchovou, utěšovali jsme se navzájem. Taková zkaženost musí mít jinou příčinu, nejspíš celkové klima v Čechách. Tím nemyslím počasí, jako spíš vztahy mezi lidmi. Anebo že by to tak bylo jen v Praze? Nebylo by nakonec lepší vytáhnout je z toho prostředí, dokud se dá něco zachránit?

Aniž bychom se domlouvali, po těchto zklamáních nadšení pro rozšiřování naší nenormality pohaslo. Nebylo divu. Když ty přísné požadavky nesplňuje ani vlastní krev, jak je chcete nadšeně dávat jiným? Mohli bychom si to nechat pro sebe? Mohli. A žili bychom jen ve dvou takto zmutovaných podobách. Jenže nám bylo jasné, že to rozšiřovat chceme, či přesněji, musíme. Necítili jsme se jako zrůdy, spíš to byl pocit odpovědnosti. I dokud jsem byl sám, dokázal jsem změnit politické klima v Čechách! Zmizeli exekutoři, soudci začali soudit spravedlivěji, poslanci přestali schvalovat nelidské zákony a drtivá většina lidí si mohla ulehčeně oddychnout. Jako Slávek jsem nepřestal navštěvovat hospodu, abych slyšel, co si lidé povídají. Blažilo mě, že se to projevilo i tady na vsi.

Ačkoliv někteří pořád podle naší české nátury tvrdili, že tu všechno stojí za starou belu. Anebo, jak se také říká, že lépe už bylo. Jenže rozdíl k lepšímu tu bezpochyby byl. Bohužel, jedna složitá bytost jako já mohla změnit mezilidské vztahy sotva v jedné zemičce, okolními podmínkami ovlivňované trvale k horšímu. Potřeboval bych dostat další složitou bytost do Brusele, aby pacifikovala Evropskou unii, jenže ani to nestačilo, největší žába na prameni není ani tam. Do přeměny největší supervelmoci světa se mi nechtělo. Ne že by to nebylo záslužné, ale cítil jsem, že to nebude fuška pro jedince, i když je ve formátu šestnácti tisíců »hlav«.

A to neuvažuji další světové mocnosti! Pochopit Čínu bude fuška jako hrom, já už na ni vážně nemám dost stupňů volnosti a Jitce se do toho nebude chtít, když se zalekla i Norska. Jenže co s tím? Nemůžeme čekat, že nás sousedé nechají na pokoji, to vidíme už v pouhých Čechách! Nám by stačily, ale čert aby vzal nenasytné choutky velmocí!

Že nás to donutí přibrat další, nám bylo jasné oběma. Ale přece jen jsme se toho báli. Zejména po zklamání v naší vlastní rodině. Jak jsem mohl snadno posoudit, v rodinách mých »hlav« se čest a morálka také nepěstovala. Pravda, »přebíral« jsem jen darebáky, ale i jejich protějšky měly k andělům daleko. Bude vůbec v Čechách někdo, komu bychom mohli věřit? Nebo je tu společnost prolezlá falší, přetvářkou a konsumní nemorálkou?

Jenže my do toho kyselého jablka jednou musíme kousnout, o tom nebylo pochyb.

Šlo o to, kdy?

Chlapa, co nám brzy ráno zazvonil u dveří, jsem nikdy neviděl. Ale zbledl jsem, když na mě vybafl s otázkou.

»Můžete mi, prosím, věnovat chvilku vašeho času?«

Sama otázka byla naprosto nevinná a odpověděl jsem na ni přikývnutím, neobvyklé bylo jen její podání.

Ten chlap mi ji položil šumomluvou, telepaticky.

Až mě zamrazilo. Jitka to být nemohla, Belfík teprve ne. Takže na našem kulatém světě ovládá telepatii i někdo další. Někdo, koho neznáme.

Vyloučené to samozřejmě není. Jestli se dobře pamatuji, mimozemšťan mi tehdy vyjmenoval víc vesmírných ras, které se na Zemi mohou, nebo kdysi mohly, objevit. Když ten skrček zmutoval mě, proč by sám, nebo někdo jiný od nich, nemohl zmutovat i někoho jiného? Možné to tedy bylo. Teď jde o to, jak se shodneme.

»Pojďte dál, přicházíte-li v dobrém,« pozval jsem ho do chalupy a ustoupil jsem stranou, abych mu uvolnil vchod. Také jsem použil telepatii, abych mu dal najevo, co jsem.

»Jistěže přicházím v dobrém,« odvětil a bez rozpaků vešel.

„Jitko!“ zavolal jsem svoji choť, jenže ani nevím proč, bez telepatie.

»Nemohl bych s vámi jednat... o samotě?« požádal mě.

»Jitka je moje manželka,« ujistil jsem ho. »Nemám před ní tajemství.«

»Ani tajemství trojhlavosti?«

»Žádné,« potvrdil jsem to.

»Trojhlavost«? pomyslel jsem si. Budiž, »trojhlavost«. Dá se tomu říkat i takhle.

»Není správné, aby tajemství znali jednohlaví,« zachmuřil se návštěvník. »Před nimi nejednáme. Přivítat mě může, ale jednat před ní nebudu.«

»Jitka je jako já,« ujistil jsem ho.

»Voláte ji ale zvukem!« namítl.

»Jistě,« přikývl jsem. »Volám na ni, jak mě napadne. Ale když na tom budete trvat, můžeme jednat jen sami dva. Pak sem ale ona vůbec nepřijde.«

Současně jsem ji daleko odsud, až v Praze, upozornil, že neznámý návštěvník si nepřeje její přítomnost, takže bude lépe, když nás nechá o samotě. Pak jí beztak všechno povím.

»Dobrá, řekněte jí to,« požádal mě zamračeně.

»Už se stalo,« ujistil jsem ho. »Prosím, vejděte!«

Pobídl jsem ho do sednice. Jitka tam nebyla, seděla v komoře, ale nedávala najevo, že je v chalupě. Ticho návštěvníka trochu znejistilo.

»Kde máš své zbývající hlavy?« zeptal se mě. Přešel na tykání, což bylo dobré. Aspoň jsem si to myslel.

»Posaď se!« vybídl jsem ho. »Vsedě se lépe jedná.«

»Jsou tady poblíž, že?« pokračoval návštěvník. »Musel jsi přece dát jednohlavé příkaz, aby nás nerušila!«

»To není zvláštní,« namítl jsem. »Chceš-li jednat, sedni si!«

Uposlechl a posadil se ke stolu, ale nevypadal spokojeně.

»U nás je zvykem představit se,« vybídl jsem ho. »Říkám si Antonín.«

»Já jsem Triglav,« odvětil návštěvník nepříliš ochotně.

»Zajímavé jméno,« usmál jsem se. »To se jmenuješ jako jeden staroslovanský bůžek!«

»Žádný bůžek, ale bůh! Jsem pravý Triglav!« řekl důrazně. »Slované mě uctívali jako boha již před více než třemi tisíci lety a dodnes mi plno lidí ochotně slouží, i když jen potají. Stačí, abych někomu ukázal svou moc a každý vstoupí do mých služeb ochotně a rád.«

»Už tři tisíce let?« opakoval jsem po něm nedůvěřivě.

Triglav - bůh starých Slovanů (představa)

Jenže hned mi došlo, že to vůbec nemusí být přehnané vychloubání! Co se stane, až za pár let umřu? Myslím tím na své původní tělo penzisty Antonína, díky mimozemské regeneraci trochu omládlé, ale možná také jen vyladěné do perfektního stavu. Smrtí jsem zažil několik desítek, ale jako celek žiji dál a budu nejspíš žít i po smrti původního Antonína. Žít celé tři tisíce let je pak docela dobře možné, byť za cenu neustálého střídání dalších a dalších těl. Jinou možností by bylo žít celou dobu i v původním těle. O mimozemské regeneraci toho vím zatím málo. Vyléčí nemoci, mohla by způsobit i úplné zastavení stárnutí!

Vlastně ne, děti Toníček i Jituška rostou docela normálně... ano, jenže to jsou děti, stárnutí se může zastavit až mnohem později. Tak či tak, jasno jsem v tom neměl, ale jestli ten člověk, ačkoliv si sám říká bůh, už opravdu tak dlouho žije, a vyloučit se to nedá, měl by už dávno vědět, jak je to vlastně doopravdy. Stačí se ho zeptat a sbohem pochyby!

»Ano, počítám svůj život již tři a půl tisíce let. Kolik století pamatuješ ty?« zeptal se mě na oplátku. »Nezajímají mě počty od jakéhosi uměle zvoleného počátku, ale kolik staletí života už jsi opravdu slavil ty sám?«

»Ještě ani jedno,« přiznal jsem poctivě.

»Takže ani jedno století?« zamračil se. »Jsi na tomto světě úplně nový?«

»Ve srovnání s tebou se to tak dá nazvat,« připustil jsem.

»Takže se dá odvodit, že nás navštívili Kšagové,« odhadl to Triglav. »Je to ale divné. Proč se k nám nehlásili?«

»Myslíš mimozemšťany?« zkusil jsem ho doplnit.

»Kšagové jsou nadbohové!« opáčil důstojně. »Beztrestně se nesmí urážet!«

»Nazvat je mimozemšťany není urážka,« namítl jsem. »Je to jen označení, že k nám na Zem přicházejí odněkud z dálky.«

»Tys tam s nimi nebyl?« podíval se na mě pozorněji.

»Nebyl,« pokrčil jsem rameny.

»Pak ale nejsi bůh!« usoudil z toho a mračil se ještě víc.

»Za boha se nepovažuji,« souhlasil jsem. »Nikdy jsem naši Zemi neopustil ani po tom netoužím. Ohledně mimozemšťanů...«

»Neurážej je!« vybuchl opět. »Tím spíš, když nejsi bůh! A jsi ty vůbec trojhlavý?«

»To jsi přece řekl ty!« upozornil jsem ho. »Zřejmě tím myslíš, že jsem složený z více „hlav“. Já hádám, že jsi takový i ty, takže to před tebou přiznám, ačkoliv to jinak držím v tajnosti.«

»To se rozumí samo sebou!« vzkypěl. »Jednohlaví nesmí poznat tajemství! Kšagové ti to přece museli, jako každému, přísně zapovědět!«

»Jeden z mimozemšťanů mi to dal velice důrazně najevo,« připustil jsem.

Nepřiznal jsem, že se mě ten skrček pokusil zabít, nebo jak sám říkal, zevzdušnit.

»To se rozumí!« souhlasil Triglav. »Když už ti dopomohli k trojhlavosti, museli ti také osvětlit, jaké tresty tě čekají za předání tajemství jednohlavým.«

»Jo, to mi osvětlili,« souhlasil jsem. »To byl oheň! Stačila mi docela malá ukázka!«

»Divné je, že žiješ mezi jednohlavými jako bys byl jeden z nich,« pokračoval.

»A kde mám žít?« nechápal jsem. »Když mám dodržovat tajemství, musím být co nejméně nápadný, ne?«

»Kšagové ti ani nevytvořili sídlo?« sondoval podezíravým tónem.

»Zřejmě je to ani nenapadlo,« pokrčil jsem rameny.

Bodejť by toho skrčka něco takového napadlo, vždyť mě tak jako tak plánoval »zevzdušnit«! Zdálo se mi, že k Triglavovi byli mimozemšťané vlídnější.

»Tobě nějaké sídlo vytvořili?« pokračoval jsem zvědavě.

»Jistě,« přikývl. »Přece by mě nenechali jen tak, s holýma rukama mezi jednohlavci a dravou zvěří! Skoro to vypadá, jako kdyby tebe doopravdy nepotřebovali!«

Byla to pravda, ale tu jsem přiznávat nechtěl. Ten skrček mě potřeboval jen krátce a pak by se mě bez velkých cavyků zbavil, kdybych mu včas nezmizel. Určitě není zdravé přiznat vlastní nedůležitost před někým, kdo se sám prohlašuje za boha. Navíc mi došlo ještě něco. Můj skrček tvrdil, že Země leží na hranici sfér vlivu Ipájů, Kwijenů a Kšagů. Sám se přece počítal k Ipájům. Jenže Triglav mluvil o Kšagách. Měl jsem podezření, že může jít o dvě konkurenční vesmírné rasy. Kšagové jsou pro Triglava nadbohové, Ipáje by pak mohl považovat za nepřátelské nadbohy... udělám lépe, když před ním i tento detail zamlčím.

»Poslyš, rozhodli se, jak se rozhodli. Nepovažuji se za oprávněného posuzovat, co je k tomu vedlo,« rozhodl jsem se raději vycouvat z choulostivého tématu.

»Dobře děláš,« schválil mi tuhle zdrženlivost. »Jen mi to připadá divné.«

»Mně to divné nepřijde,« rozhodl jsem se trochu zaútočit. »Jistě nějaký důvod měli, to je ale jejich tajemství, po kterém by mě ani nenapadlo pátrat. Vždycky přece vědí, co činí!«

»To máš pravdu,« připustil. Ale nenechal se tak snadno odstrčit od tématu. »Přece jen mi to připadá divné. Ani ti neřekli, aby ses u nás hlásil? Předtím to tak vždycky dělali!«

»Nevím, jak to dělali dřív,« připustil jsem. »Vůbec nic mi o vás neřekli. Však sis jistě všiml, jak mě tvůj příchod překvapil. Dodnes jsem si myslel, že jsem na tomto světě sám. Ale když je nás víc, tím lépe! V tomto kraji se říká, ve dvou se to lépe táhne.«

»To jsou jistě úsloví jednohlavých!« namítl zamračeně.

»Jsou,« přikývl jsem. »Ale když mezi nimi žiju, musím se jim přizpůsobit.«

»Odjakživa se lidé museli přizpůsobovat nám!« nesouhlasil. »Nepřizpůsobiví nikdy zbytečně dlouho nežili.«

»Jo, to ti nevysvětlím,« vzdychl jsem si. »Nevím, co si mám o tom myslet. Třeba je to takový pokus!«

»To by vysvětlovalo, proč ti nic neřekli,« připustil. »Ale v tom případě by to jistě řekli aspoň nám!«

»Až je příště potkáš, zeptej se jich na to,« navrhl jsem mu. »Já to prostě beru jako fakt, posuzovat to nemíním. Kdyby chtěli, jistě by mi to řekli.«

»Správně uvažuješ,« schválil mi to. »Na to jsme přišli sami. V tomto kraji se poslední dobou objevovalo vlnění chywatropu. A to je možné jedině tehdy, když dva trojhlaví zpytují myšlení jednohlavého. Zpytoval jsi někoho v poslední době?«

»Nedali by mi to, kdybych to nesměl používat,« odvětil jsem vyhýbavě.

»Ano, ale na to musí být nejméně dva!« namítl.

Tuhle podmínku jsem neznal. Naopak, odzkoušeli jsme s Jitkou, že na čtení myšlenek stačíme každý sám a na spolupráci jsme se shodli kvůli nezávislému posouzení a vzájemné kontrole, ne protože by to nešlo. Ale mohlo to tak být, jestliže Triglav měl tu schopnost od jiných, konkurenčních mimozemšťanů. Nevadí, odporovat mu nebudu.

»Nejsem tu sám,« připustil jsem. »Zachycujete chywatrop na dálku? Mě to nenaučili!«

»Mám vůbec podezření, že nejsi plnohodnotný triglav,« přikývl zachmuřeně.

»Dovolili ti posuzovat jejich záměry?« popíchl jsem ho. »Neumím zjišťovat na dálku chywatrop možná právě proto, abych se o vás nedozvěděl. Jestli to měl být jejich záměr, pak jsi ho právě porušil.«

Mělo to být popíchnutí, abych ho odvrátil od nebezpečného tématu, jenže na něho to zapůsobilo naopak jako rudý hadr na býka.

»Poslyš, kde vlastně máš další své „hlavy“?« zeptal se mě jako u výslechu a mračil se při tom jako kakabus.

»Záleží na tom?« vyhnul jsem se odpovědi.

Nějak se mi nelíbil. Už tím, že se vyvyšoval na boha a od lidí vyžadoval přizpůsobení. Nebo tím, že nepřizpůsobiví v jeho podání nikdy zbytečně dlouho nežili. Což o to, »převzal« jsem stovky nepřizpůsobivých lotrů, ale ne když se odmítli přizpůsobit mně, vždycky šlo o nějaké škůdce ostatních lidí. A nakonec, jak sám říkal, ani mě nepovažoval za plnohodnotného trojhlavého. Češi by měli vždycky zachovávat ostražitost před lidmi, kteří se sami považují za něco vyššího, vyvoleného, zkrátka „hóch“!

»A potřebuji, abys sem přivedl i toho druhého,« nedal se ovlivnit. »Musíte mi předvést váš chywatrop, abych si ho mohl poznamenat a abyste nám přestali strašit naše dyabli.«

»Strašit co?« nechápal jsem hned.

»Strašit naše dyabli,« opakoval netrpělivě. »Máme zkrátka od Kšagů takové amulety, umožňující nám hlídat tento svět. Jednohlaví jsou za poslední staletí čím dál vynalézavější a jejich prostředky jsou stále silnější. Nedávno objevili nukleární síly, jak jim sami říkají. Ty nám už mohou také škodit, ale těmi by zatím mohli vyhubit jen sami sebe, my se proti nim umíme chránit. Jenže nikdo netuší, kdy objeví něco, co by nám škodit mohlo. Proto tento svět hlídáme, zejména v poslední době. A vaše chywatropy naše dyabli ruší. Musíme je znát, abychom je mohli odrušit. Vy dyabli neznáte?«

»Nejspíš ne,« připustil jsem. »Jak říkám, mimozemšťané asi chtěli, abychom vás na Zemi neobjevili. Museli by v našich znalostech vynechat všechno co by nás k vám mohlo přivést. Nedostali jsme za úkol hlídat svět, proto nám nejspíš nedali znalosti dyabli.«

»Ale vypadá to nepravděpodobně,« namítl.

»Proč?« nesouhlasil jsem. »Nemáme stejné úkoly jako vy, proto máme jiné prostředky. A aby se to nemíchalo, oddělili nás. To se mi zdá naopak docela logické.«

»To teď řešit nebudeme,« zavrčel nevlídně. »Můžeš mi předvést váš chywatrop? Ať to máme za sebou...«

Mohl bych mu vyhovět i sám, ale přišlo mi lepší zapojit do hry i Jitku. Potřeboval jsem přivézt autem jednu moji a dvě její »hlavy«. Tak to můžeme předvést i půl na půl.

Navrhl jsem to Jitce. Neprotestovala. Potřebovala přivézt dvě »hlavy«, já také, vzal jsem tedy auto »svého« nejbližšího soudce, přibral svého »zapisovatele«, který mi při posledních výsleších asistoval, cestou jsme se ještě zastavili pro dvě Jitčiny ženy z bývalé sociálky a vyrazili jsme. Pak mě napadlo, že bych si vystačil se soudcem. Slávek byl přece nejblíž a co může dělat soudní zapisovatel, může u mě dělat kdokoliv. Už se mi ale nechtělo otáčet auto. No bóže, buď z toho Slávka vynechám, nebo nás tam bude víc.

Ujistil jsem tedy Triglava, že moje »hlavy« už jsou na cestě a nabídl mu kávu, kterou odmítl. Konečně auto s mými posilami vjelo do vsi a zabočilo na úzkou cestu k chalupě.

»Jsou tady,« referoval jsem Triglavovi.

Zvedl se od stolu a zamířil jako první ze sednice, já za ním a Jitka se k nám přidala ze své komůrky.

»Řekl jsem, před jednohlavými nejednám!« začal nevraživě Triglav, ale nenechal jsem ho domluvit.

»Moje žena není jednohlavá, ale trojhlavá!« opáčil jsem tentokrát rozhodně.

»Trojhlavá ženská? To přece není možné!« ohlédl se na mě s údivem, jako bych mu to neříkal již zkraje. Zřejmě mi to ani předtím nevěřil. Že by se jemu podobní obešli bez žen? Byl by to jen další rozdíl mezi námi a jimi.

»Už jsem to říkal,« připomněl jsem mu. »Bez ní ta ukázka nebude.«

Mohl bych přivézt své další tři chlapy, ale jen ať to Triglav skousne, že neděláme rozdíly mezi chlapy a ženskými!

»Velice nepříjemný případ!« zavrčel, ale nezbylo mu než spolknout protesty.

Auto zastavilo na cestě. Čtyři cestující vystoupili a kráčeli nahoru po schodech. Naše chalupa je totiž ve svahu, cesta vede nejprve dole pod ní, pak vyšplhá výš a obloukem se vrací, ale pěšky po schodech je to kratší a rychlejší. Slávek mezitím také vyšel z domu, jenže k nám to má přes celé údolí, takže dorazí později.

»Vlastně až teď mě napadlo,« vzpomněl jsem si najednou. »Nemáme komu číst myšlenky, nevzali jsme si žádného... jak jim říkáš, jednohlavého...«

»To není třeba,« ujistil mě Triglav. »Takže vy to děláte v sestavě tří mužů a tří žen?«

»Je to možné. Proč ne?« ujistil jsem ho.

»A jste při tom prostřídaní, nebo je to jedno?« zajímalo ho.

»Na tom nesejde,« odvětil jsem. »Funguje to tak i tak.«

»To mi stačí,« řekl Triglav.

V té chvíli mi vzplála před očima děsivá záře. Srazilo mě to na kolena, podobně jako když jsem svému JUDr Danielovi Fišerovi prostřelil hlavu. Dlouhou chvíli, snad minutu, možná i dvě, jsem nemohl popadnout dech. Pak jsem se konečně nadechl a zkusil jsem se narovnat.

Ve vsi se ale narovnal jen Slávek. A jeho očima jsem viděl náš hořící dům, odkud po úzké cestě zběsilou rychlostí vycouvalo auto, kterým jsem přivezl dvě své a dvě Jitčiny »hlavy«. Za jeho volantem seděl Triglav. Bylo znát, že řídit auto umí. Odcouval až na silnici, kde auto otočil a rozjel se pryč.

Vzpamatovával jsem se pomalu, ale silou vůle jsem se sebral a v Slávkově těle jsem se rozběhl k naší chalupě.

Před ní bylo rozházeno pár ohořelých kostí a na schodech mezi cestou a zápražím další hromádka ještě více rozdrcených zbytků. Návštěvník nás prostě bez nejmenšího varování zpopelnil.

Mě, Jitku i čtyři naše »hlavy«.

Proboha proč?

Errata:

11.08.2021 15:07