Ukrajina

Při teroristickém útoku zahynula v Kijevě americká vládní delegace!

Spojené státy obvinily z útoku Rusko! Rusko to zbaběle popírá!

Armádě Spojených států byl vyhlášen červený poplach!

Atomové raketové ponorky vypluly!

Začíná třetí světová válka?

Pravda, vyrazilo mi to dech.

„Zprávy mohou být i užitečné,“ řekla Morgeana, když viděla, jak jsem zkoprněl. „Chci vědět, co na to budeš dělat.“

Nevěděl jsem to.

Nenapadlo by mě ve snu, že by vyhubení triglavů v Kijevě znamenalo třetí světovou válku. Jenže jsem neměl tušení, že tam zrovna bude ta delegace. Světélka nic neřeknou o svém původu. Takže jsem zlikvidoval vládní delegaci Spojených států? To by mi ani tolik nevadilo, měli jsme jí jako Češi co odvádět. Koho by napadlo, že Američané obviní Rusy? Vždyť to není pravda!

Ačkoliv... šlo vůbec kdy Američanům o pravdu? Všechny jejich války z poslední doby byly vylhané odshora až dolů! Prostě se jim cokoliv hodilo jako záminka!

„Poslyš, opravdu si myslíš, že tihle syčáci nemohou zničit celý svět?“ obrátil jsem se na Morgeanu vyčítavě.

„Úplnému zničení bych zabránila,“ řekla trochu zamyšleně. „Ale začínám uvažovat, že by mohlo být příliš mnoho mrtvých. Možná jako po nárazu většího asteroidu.“

„Já bych si to myslel taky,“ přikývl jsem.

„Ty mlč, nikdy jsi nic takového neviděl!“ okřikla mě. „Já ale ano. A to už by spadalo do mých pravomocí. Má to jen jednu nevýhodu. Víš, jak jsem ti nedávno říkala, že udržuji spojení s Kwijeny... v tom je totiž má slabost, možná jediná, zato velká.“

„Kwijenové tě omezují?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Ani ne,“ zamyslela se. „Jen mě občas... tak jednou za pět tisíc let... zkritizují za to, co jsem podle nich zkazila. No... je mi to pokaždé strašně trapné, protože mají vždycky pravdu, ale ještě se nestalo, aby mě dvakrát setřeli za tutéž chybu. Nejvíc mě ale setřeli po té srážce asteroidu se Zemí... věděla jsem, že je to příliš velký kalibr, ale chystala jsem se jen omezit vznikající vodní vlnu... a to bylo málo. Neuvědomila jsem si, že i když místo dopadu dobře ohradím vlnolamy, budou se vlny šířit i zemskou kůrou a vytvoří stovky tsunami po celém světě... Pak mě setřeli, že jsem měla asteroid prostě odklonit, aby se se Zemí nesrazil...“

„Jestli máš možnost odklonit od Země i asteroidy...“ obrazně jsem si hvízdl obdivem.

„Mám,“ přikývla vážně. „Nejspíš bych zvládla i atomovou válku, aspoň podle toho, co vím o současných zbraních, ale... asi bych nezabránila ztrátám milionů mrtvých. Když si představím, jak by mě Kwijenové kritizovali, že jsem měla zasáhnout dřív...“

„Tak zasáhni!“ požádal jsem ji.

„Tu delegaci jsi přece zlikvidoval ty!“ usmála se šibalsky.

„Ale na tvé přání, takže jsi v tom namočená se mnou,“ připomněl jsem jí.

„To není jen tak,“ zamračila se. „Potíž je, že mé zásahy bývají... často příliš ničivé. Nechtěla bych se zpovídat, že jsem způsobila víc mrtvol, než kolik jich hrozilo. Rozumíš? Co když zabráním zničení světa, ale potom nedokážu, že by ta větší zkáza vůbec hrozila?“

„Když to tak vezmeš, lidé si málokdy dělají těžkou hlavu z počtu mrtvých,“ utěšoval jsem ji. „Nejvíc tím prosluli právě Američané. Pro záchranu stovky Američanů povraždí sto tisíc lidí, ani nemrknou, to už se stalo mockrát. Vždycky když začnou do světa vytrubovat, že někde krutý diktátor vraždí vlastní lidi, a že je nutné to ukončit, chystají se povraždit stokrát více lidí, než by ten diktátor stihl za sto let své krutovlády.“

„Vím, takhle uvažují především triglavové!“ podotkla. „Ale já už jich mám vážně dost!“

„Proč tedy proti nim něco nevymyslíš?“

„Nejsem triglav!“ vzdychla si. „Musím víc než oni vážit kategorie dobra a zla, jinak se na mě budou Kwijenové hněvat. A to bych děsně nerada.“

„Myslíš, že by tě za něco potrestali?“

„To ne,“ odvětila. „Oni netrestají. Jen vysvětlí, jak to mělo být. Trestá mě vlastní svědomí. Po té potopě bylo mrtvých víc než zachráněných a to mi právem vyčetli. I když na druhé straně uznali, že by beze mne lidstvo jako takové neexistovalo vůbec.“

„Podle toho, co vím o současných zbraních, mohlo by být po světové nukleární válce také víc mrtvých než živých,“ pokýval jsem hlavou.

„Také si to myslím,“ souhlasila, i když trochu váhavě. „Ale když začnu zabíjet já... proto se tomu vyhýbám jak to jen jde.“

„Koukám, že to přece jen budu muset udělat já,“ povzdychl jsem si.

„Bylo by to asi lepší,“ souhlasila se mnou nečekaně. „Jenže to nebude tak snadné, jak si to jistě představuješ. Jaké máš vlastně představy o tom, co bys dělal proti válce?“

Trochu mě tím zarazila.

„Nemám tvé možnosti,“ připomněl jsem jí po chvilce.

„Co bys udělal, kdyby to dnes záviselo jen na tobě?“ navrhla mi vymyslet aspoň něco.

„Asi bych se vypravil do Ameriky,“ řekl jsem pomalu. „Například v těle někoho z těch vojáků, co právě terorizují Prahu. Vzal bych si s sebou chibinu a snížil bych tam počty triglavů. Beztak tomu tam všemu šéfují oni.“

„To bys tomu dal!“ řekla nesouhlasně. „Chibina by byla na Spojené státy málo. Ale i kdybych ti jich dala víc, nestačilo by to. Uvědom si, nestačí zlikvidovat pouze triglavy. Oni tomu šéfují a odpovídají za všechny zločiny, jenže je nepáchají sami, ale mají na to lidi, kterým říkají »maso«. A mají ho dost, jak se vyjádřili. Znamená to, že bys musel »převzít« pár desítek tisíc lidí, než by ses pustil do triglavů, jinak to spustí tihle lidé i sami, bez šéfů.“

„To asi bude problém,“ zarazil jsem se. „Není to tak dávno, co jsem měl problémy se »stropem«. To ti musím vysvětlit, mohu být sice tisícihlavý, ale ne bez omezení. Počet mých hlav nesmí dosáhnout jistého čísla, jinak mě začnou nezřízeně bolet. Musím se nadbytečných »hlav« zbavit a pak bolest přestane. Teď se mi podařilo nějak se přes ten strop dostat, ale mám nejasný dojem, že se jen posunul o něco výš.“

„Máš pravdu,“ přikývla. „Podívala jsem se na tvoji současnou genetiku, to víš, mám o tom jakési znalosti i možnosti. Původně jsi měl »strop« kousek za šestnácti tisíci, že?“

„Vidím, že se vyznáš,“ uznal jsem. „Šestnáct tisíc tři sta osmdesát tři a pak nastanou nesnesitelné bolesti hlavy...“

„Jenže ten strop nastavil první proměněný,“ pokračovala. „Říkal jsi mi, že tě zmutoval nějaký skrček od Ipájů. On to sám nevymýšlel, prostě použil něco dávno předem vytvořeného jejich specialisty, ale limit asi určoval on. Jenže po smrti toho prvního se limit začal určovat těmi, koho jsi zmutoval ty sám. A ti ho mají nastavený na dvojnásobek.“

„Čili třicet dva tisíc, sedm set šedesát sedm,“ doplnil jsem. „To bude problém. První limit jsem překročil a protože jsem si nebyl vědomý druhého, vesele jsem začal v Čechách »přebírat« další darebáky. A jestliže jsem musel »převzít« třicet tisíc našich lumpů, a to počítám i ty, které mi mezitím triglavové zabili, pak jich bude na celé Spojené státy potřeba »převzít« mnohem více. Jinými slovy, je to pro mě nesplnitelný úkol, nemám rezervy...“

„Nebuď hned tak škarohlídský,“ napomenula mě. „Určitě to půjde nějak chytře zařídit. Ale snadné to asi nebude...“

„Máš ještě něco v záloze?“ podíval jsem se na ni udiveně, ale s nadějí. „Dokážeš snad posunout můj »strop« ještě výš?“

„To ne,“ vzdychla si. „Napadlo mě jedno řešení, ale bylo by pro tebe asi drsné... to už by byla od tebe opravdu oběť.“

„Napínáš mě víc než tušíš,“ usmál jsem se na ni. „Jakápak oběť? Víš přece, že jsem už mnohokrát skončil sebevraždou, ani ztráta tisíci životů pro mě není příliš drsná...“

„Tohle by bylo horší,“ ujistila mě. „S mými možnostmi... Pamatuješ si, jak jsi ze své vlastní ženy stvořil tisícihlavou?“

„Jistě,“ odvětil jsem. „Ačkoliv to bylo víc nevědomky než úmyslně. Seběhlo se to přes našeho psa. Byl starý a nemohoucí, proto jsem ho škrábl oncikem. Původně jsem myslel, že ho »převezmu«, pro toho psa by to byla vlastně bezbolestná smrt a já bych tím získal psí »hlavu«, jenže se ukázalo, že psa »převzít« nemohu z téhož důvodu, proč Ipájský skrček nemohl »převzít« mě. Jsme nekompatibilní, takže to nešlo.“

„Šlo by to, ale ten »skrček«, jak mu říkáš, měl zřejmě starý kmen onciku...“ podotkla.

„V tom případě jsem měl nebetyčnou kliku,“ vzdychl jsem si. „Jak to ale víš?“

„Mám nějaké zprávy od Kwijenů,“ řekla jen mimochodem. „Ale nesmím je šířit, radši na mě ani nenaléhej. Co to vlastně udělalo s vaším psem?“

„Mimozemská regenerace ho omladila a přidala mu i na inteligenci,“ pokračoval jsem tedy. „Nakonec to bylo ještě lepší, jenže i on tím získal oncik. Možná by dal vzniknout nové bytosti, tisícihlavému psu, kdyby ho Triglav nespálil i se mnou a s Jitkou. Nedlouho předtím Belfík neúmyslně škrábl oncikem moji ženu. Kvůli nekompatibilitě ji ale »převzít« nemohl, takže se změnila v tisícihlavou. A protože to bylo přes psa, nepřipojila se ke mně, ale zůstala nezávislá. Dodnes v Čechách spolupracujeme, i když už jsme přišli o naše původní »hlavy«, takže vlastně nejsme ani manželé.“

„Proč jste to ale nezopakovali s někým dalším?“ zeptala se zvědavě.

„Uznali jsme »tisícihlavost« za zneužitelnou,“ řekl jsem. „Neodvážili jsme se dát ji jen tak někomu dalšímu. Chtěli jsme přibrat mezi nás jen toho, kdo by ty možnosti nezneužil. Zejména když jsme zjistili, že nemůžeme důvěřovat ani vlastním dětem.“

„I to bylo rozumné,“ přikývla vážně. „To vám schvaluji.“

„Když jsme se pak naučili číst lidem myšlenky, rozhodli jsme se využít toho k nalezení lidí, kterým můžeme důvěřovat a dát jim naše schopnosti,“ pokračoval jsem. „Věřili jsme, že někoho takového najdeme. Jenže nás zaskočil Triglav. Čtení myšlenek ho k nám přivedlo a při prvním setkání nám spálil šest »hlav«, bohužel i s naším psem. Se čtením myšlenek jsme museli přestat, přitahovalo to na nás triglavy. Proto jsme pořád jen dva.“

„Ani čtení myšlenek není úplně jisté,“ řekla skepticky. „Ale měla bych pro tebe návrh. Může se ti zdát příliš drsný... může se ti zdát, že to bude od tebe oběť, ale mohlo by to úplně vyřešit současnou situaci.“

„Poslyš... není už pozdě?“ přerušil jsem ji. „Armádě Spojených států vyhlásili červený poplach, atomové raketové ponorky vypluly, začíná třetí světová válka a my budeme řešit, jestli to bude nebo nebude oběť? I kdybych měl obětovat tisíc svých »hlav«, mám-li možnost něčemu zabránit, necouvnu!“

„Nebude to nutné,“ řekla. „Obětuješ jen jednu. Tuhle!“

A ukázala prstem na mě.