Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Naučte mě zabít draka Naučte-zabít-draka-S10   (Sedmý smysl 10) Dětská fantasy (od 15 let) Ilka Pacovská © 2017 Ilka Pacovská, Praha © 2017 Jan Patrik Krásný Nakladatelství: Autobus Rozchod

Planina jednorožců se chvěla teplem a zpěvem ptáků. Hanka se zcela oddala relaxaci a chvílemi se jí zdálo, že vítr přináší z dálky zpěv dryády. Cítila, jak si Sváťa hraje s pramínky jejích vlasů a lehoučké doteky ji šimraly na tváři a na krku. Kolébající pohoda letního dne se podobala opojnému nektaru, který nosí včely svým královnám.

„Usmíváš se. Krásně se usmíváš,“ zamumlal Sváťa a začal jí do vlasů vplétat rozkvetlou stromovou větvičku. Rozkvetlou? Teď na konci léta? Hanka vycítila stromovou magii.

„Co to děláš?“ zeptala se ospale a pootevřela oči.

„Chci se ti zaslíbit a beru si zdejší stromy za svědky. Co bys tomu říkala, kdybych tě požádal o ruku?“

Hance chvíli trvalo, než k ní slova doputovala cestičkami utlumené mysli.

O ruku? O ruku?!!! Krásný den se vmžiku vytratil kamsi do neznáma a Hanku zaskočil příval zmatených představ. Svatba? Manželství? Rodina? Domácnost, děti, pláč, kašičky, plíny...

Posadila se a jala si větvičku vyškubávat z vlasů. Sváťa polekaně sledoval její roztřesené ruce. „Jestli nechceš, nemusíme pospíchat. Klidně pár let počkáme.“

Hanka prudce odhodila větvičku i s několika vlasy, které si v netrpělivém gestu vytrhla. S nezvykle vážným výrazem se zahleděla příteli přímo do očí. Už sám pohled nevěstil nic dobrého. Věděl, že je zle, dřív než promluvila.

„Na co chceš čekat?“ Kolem úst se Hance zvlnila trpká vráska. „Nikdy se nehodlám vdávat! A nikdy nebudu mít děti! Rozumíš?“ Vstala, odkopla větvičku do vysoké trávy a svižným krokem zamířila mezi stromy přímo do lesa.

„Já netrpělivej trouba!“ uhodil Sváťa pěstí do země a složil tvář do dlaní. Právě se dopustil hloupé osudové chyby... a možná nenapravitelné. V posledních dnech se s Hankou cítili tak báječně, že si ani neuměl představit odmítnutí. Čím svou odvážnou dračí dívku tolik poplašil? Přece by se po svatbě mezi nimi nic nezměnilo.

Vstal a odhrnoval trsy trávy, aby našel zapadlou větvičku, kterou nechal pro svou milou magicky rozkvést. Zdvihl ji a odstranil květy. Hančiny vlasy společně se dřevem bez přemýšlení zmuchlal do malé kuličky. Smotané dřevo téměř tepalo bolestí a spalovalo mu nitro. Bál se, že dostat u Hanky druhou šanci spadá do kategorie zázraků. A kdyby náhodou ano, v životě se o svatbě nezmíní ani kdyby sama chtěla.

Loudal se územím jednorožců k Hančinu oblíbenému jezírku a doufal, že si s ním dívka přijde promluvit. Čekal však marně. Večer vyhledal jednorožce.

R’íhan s P’ujibem a L’galou už ho vyhlíželi. Vyslali mu vstříc vlnu pochopení a útěchy. „Pojď se mnou,“ vyzval ho R’íhan a oba mlčky kráčeli lesem, zatímco zapadající slunce barvilo oblohu do ruda. V místě, kde obvykle studenti ze santarenské magické školy tábořili, jednorožec zastavil. Kývl hlavou k opuštěnému stolu, na jehož desce čekal kamenem zatížený papír.

„Než odešla, napsala ti vzkaz.“

Mladík rozechvělou rukou sáhl po papíru. Neblahá předtucha mu zauzlovala vnitřnosti.

Sváťa sroloval papír a do očí se mu draly slzy. „Proč mi to dělá? Věřil jsem, že mě miluje,“ zavrtěl nešťastně hlavou. Pohlédl na jednorožce, který mu mentálně poskytoval útěchu, ale k náhlému rozchodu se nevyjádřil. „Nemohl by se někdo z vaší rodiny za mě přimluvit?“ zeptal se svého průvodce.

„Nechtěj to po nás,“ potřásl hřívou jednorožec, „její rozhodnutí je moudré. Dává ti svobodu, což je v našich očích dar nejcennější. Měl bys ho přijmout a zamyslet se nad její radou. Nezapomínej, že je H'anaríja napůl drak. Nemůžeš ji připoutat, omezovat a očekávat, že bude šťastná v obyčejném každodenním lidském životě.“

„Já vím. Máš pravdu,“ sklonil Sváťa hlavu. „Ale bez ní nebudu mít rodinu ani já. Nechci ji připoutávat. Klidně bych se staral o domácnost i o děti, zatímco ona by cestovala. Neumím si představit život bez ní.“

Jednorožec znovu nesouhlasně potřásl hřívou. „Moje rada zní: Zkus se odpoutat – na pár dnů, týdnů, na rok... Čas nabízí nové a nové možnosti a je jen na tobě, po jaké sáhneš.“

Sváťa se zdvořile rozloučil a přesunul se domů k otci, nevlastní matce a sestřičce.

Hanka zatím oblečená ležela v posteli ve svém velkém novém domě a nepřestávala brečet. V duchu si nadávala. Nemělas to dělat, vždyť ho miluješ, dorážely na její mysl emoce. Koukej se dát dohromady, jednalo se o správné rozhodnutí, bojoval proti sebelítosti rozum.

Nakonec nevydržela, vyběhla ven a přesunula se k jezeru u dračího hrobu. Doufala, že tu bude sama, ale na trávě odpočíval velký černý drak a při jejím příchodu líně zdvihl hlavu. „Už jsem si myslel, že nedorazíš,“ prohodil s hraným nezájmem.

„Plame?“ zamračila se Hanka. „Proč jsi tady?“

„Ále. Vyhlížím jednu malou hloupou holku, co si zbytečně komplikuje život.“

„Náhodou! Jednorožci moje rozhodnutí schválili.“

„Phe! Studené nosy, tvrdá kopyta, okoralá srdce. Vyprávějí si báje o lásce, a když o ni zakopnou ve svém stádu, rozum zatáhne rolety a místo slunečných dnů ti nabídnou ticho.“

Hanka se uvelebila u Plamovy hlavy a opřela se o jeho šupinatý krk.

„Co bys řekla studené koupeli? Léčebné účinky zaručeny!“

„Dnes ne. Byla bych v pokušení se utopit,“ zamítla drakovu oblíbenou zábavu Hanka.

„Hm. Zajímavý nápad! A co potom? Založíme tady rodinný hřbitov?“ Dívka se zadívala do Plamova oka a náhle jí došlo, že i draka cosi trápí. Skrze své slzy si nevšimla jeho mrzutého rozpoložení.

„Koukám, že ani tobě není do smíchu, Plame. Nějaké potíže?“

„Zavři oči a uvolni mysl. Náladu na vyprávění nemám, ale v duchu s tebou projdu, co se mi přihodilo.“ Černý drak se zavrtěl a dívka nahlédla jeho očima do vzpomínek.

Vážím si všech svých čtenářů a mám velkou radost, jsou-li naladěni na stejnou vlnu jako já, milují pohádky, kouzelníky, draky i jednorožce. Tímto chci poděkovat všem, kdo si našli čas a něco hezkého o Sedmém smyslu napsali, i všem, kdo se na vzniku knížek podíleli.

Za všechny dopisy bych ráda citovala jeden z nejhezčích:

Vaše knihy jsme začaly číst, když bylo mé dceři Elišce 9 let. Byla to láska na první pohled. Zamilovaly jsme si hrdiny příběhů, při čtení jsme se smály, plakaly, bály se i vysvětlovaly a ještě po čtení si povídaly po tmě. Vaši hrdinové s námi byli přítomni v lese na houbách, u moře, u lékaře, doma, zkrátka všude. Všude jsme si o nich povídaly. Četly jsme to dlouho, 2 roky, protože když člověk předčítá, čte pomalu, mění hlasy, prožívá emoce, k lecčemu se vrací a také se musela někdy učit :-) Ty dva roky nás velmi sblížily, ani jedna z nás nezapomene na tohle období. Napsala jsem jí na první stránku první knihy a poslední stránku knihy poslední – věnování. Jsem si jistá, že to jednou bude číst svým dětem a znovu prožívat s nimi nejen příběhy hrdinů, ale také vzpomínat na svůj dětský čas s mámou. Začaly jsme číst, když byla ještě „dítě“ a skončily „se slečnou“. Vaše knihy ji krásně převedly do dívčího věku a od té chvíle si už čte jenom sama. S nostalgií na ty dva roky vzpomínám. Hanka

Ač jsem se zařekla, že už žádný další díl nenapíšu, přece jen jsem se ještě jednou kvůli svým čtenářům do světa Sedmého smyslu vrátila...

Errata:

12.08.2021 21:39