Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útěk z domova

Ráno se Hanka ještě ani nestihla rozkoukat, když do Paulina domku vtrhl Sváťa. Tulík z jeho ramena seskočil přímo na stůl, kde Paula pro svou širokou rodinu prostírala snídani.

„Je tady Pohromak a shání tě,“ kývl na Hanku.

„Co mi chce?“ zamračila se otráveně, ale už se zvedala, aby si s nevlídným kouzelníkem promluvila venku. Pohromakova návštěva pokaždé věstila potíže. Sváťa šel Hance v patách, aby o něco nepřišel. Ostatní přihlíželi zpovzdálí, lehce nervózní z návštěvy vlivného zachmuřeného ochránce.

Aniž by opětoval pozdrav, hned Hance suše oznámil: „Máš průšvih, mladá dámo.“

„Jaký?“ nebyla si vědoma žádného prohřešku.

„Rodina z Ostenravy tě obvinila, že jsi vyštvala z domova jejich syna Vítka.“

„Jak na takový nesmysl přišli?“

„Kluk zmizel krátce poté, co ses o něj zajímala. Hodláš snad popřít i tohle?“

„Vítek je mimořádně nadaný, chtěla jsem, aby ho poslali na studia do magické školy,“ dotkl se Hanky komisní tón. „Rodiče podali oficiální stížnost?“

„Ne. Ale když jsem je navštívil, abych klukovi zablokoval sedmý smysl, řvali na mě, což nemám rád.“ Pohromakovi sršel z očí hněv. Hanka pohledem neuhnula a zamračený výraz mu vracela. Kouzelník se ušklíbl: „Rozhodně nemám čas toho pancharta honit bůhvíkde. Co sis nadrobila, to si taky vylížeš. Koukej toho mrňouse najít, a až ho dotáhneš domů, ozveš se mi, abychom s tímhle posledním Vronovým restem skoncovali. Rozumíš?!“

„A nebylo by fair se zeptat přímo Vítka, jestli by přece jen raději nezvolil školu?“ vmísil se do hovoru Sváťa.

„Slovo rodičů je pro mě rozhodující,“ odsekl Pohromak. „Ale když už se nabízíš, pomoz Hance toho spratka najít. A pro mě za mě si klidně pokecej i s jeho rodinkou. Jen sebou hoďte, ať mám tuhle záležitost co nejdřív z krku.“

„Co tady řvete na mého syna?!“ objevil se Pohromakovi za zády Sváťův otec Dundar.

„Klid, tati, nevyšiluj. Já Hance rád pomůžu,“ snažil se Sváťa zažehnat konflikt a přidržel tátu za loket.

„Takže jsme domluvení,“ znovu se zachmuřeně ušklíbl ochránce, a aniž by věnoval sebemenší pozornost přihlížejícím, důstojně odkráčel.

„Divím se, že mu ten jeho pohrdavej ciferník někdo neupraví pěstí,“ mumlal nespokojeně Dundar. Hanka s ním v duchu naprosto souhlasila.

„Nemáme vám pomoct hledat?“ hned se nabízeli strážci z rezervace Magický les.

„Jste hodní, ale není třeba,“ s díky odmítli nabídku a šli si sbalit věci. Předpokládali, že najít malého kluka bude snadné a rychlé. Jen budou muset ještě jednou navštívit jeho rodiče, aby se ujistili, zda se mezitím nevrátil domů.

Na jednu stranu byla Hanka ráda, že mohou se Sváťou dělat něco společně, ale na druhou stranu ji trápila nejistota, jak zareagovat, kdyby znovu přišla na přetřes otázka, kam se má posunout jejich citový vztah. Momentálně však měli jiné starosti. Ocitli se tváří v tvář Vítkově matce. Za ní se zjevil chlap s postavou přerostlého medvěda. Ani se při své výšce nemusel tvářit výhružně, úplně stačilo, jak tam stál a díval se.

„Kde je Vítek?“ obořila se na Sváťu matka.

„Došlo k omylu, madam. Za útěk vašeho chlapce nemůžeme. Možná se jen někam zatoulal nebo se bojí vrátit domů.“

Žena si dala ruce v bok: „Tak zaprvé, mladíku! Neříkejte mi madam! A za druhé – můj kluk by nikdy z domova neutekl!“

„Uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom vaše dítě našli.“

„Právě vy? Ani náhodou! Nevěřím vám! Místo pomoci na nás hodíte, že se o Vítka špatně staráme! No jasně! Co jiného bych mohla od ochránců čekat?! Chudáky akorát obviňujou a buzerujou! Vůbec nic po vás nechci! Zmizte!!! Vypadněte z mýho života a už se neukazujte! Najdeme si Vítka sami.“

Žena postrčila kupředu svého muže. Obrovitý chlap opřel svou dlaň o Sváťovu hruď a vytlačil návštěvu dostatečně daleko, aby mohl zavřít dveře.

„Ta má teda nabroušeno,“ vydechl Sváťa, „ale máme kliku. Dá se říct, že odvolala požadavek, abychom Vítka našli.“

„Jestli ale utekl kvůli tomu, že slyšel, o čem jsem jednala s jeho rodiči, mám jeho zmizení na svědomí,“ vyčítala si Hanka. „A navíc je tu ten Pohromakův požadavek. Prostě ho najít musíme, ať se nám to líbí nebo ne.“

Sváťa zašilhal ke dveřím zchátralého stavení. „No, hodil by se nám kousek jeho oblečení nebo oblíbená hračka...“

„Já už rozhodně klepat nebudu,“ oponovala Hanka a ani její kamarád nevypadal, že by se mu do podobné akce chtělo. „Ale támhle za tím keřem nás pozorují nějací kluci. Asi Vítkovi sourozenci,“ dodala.

„Dáte si sušenku?“ zahalekal na ně Sváťa a sáhl do kapsy. Nahmatal tulíka a půlku poslední sušenky z celého balení. Dva starší kluci utekli a zůstal jen nejmenší prcek s vykulenýma očima. Váhavě přijal nabízenou sladkost a hned ji šoupl do pusy. „Povíš nám, kde je Vítek?“ dřepl si Sváťa, aby na prcka lépe viděl.

„Ce mít koně a bunění,“ zamumlal s plnou pusou. V okamžiku, kdy Hanka postoupila o krůček k němu, jako by se vylekal. Než mrkli, už pelášil za staršími sourozenci.

„Nezkusíme se zeptat někoho staršího?“ rozhlédla se Hanka a vykročila po nerovné prašné cestě plné odpadků.

Narazili na stařenu před polorozpadlou boudou. Dívala se po nich nepřítomným pohledem a neodpovídala. Zvolna došli k útulku pro nemajetné a nemohoucí. Pár lidí tu přešlapovalo, neboť se právě rozdělovala řídká polévka. Ti zdvořilejší jim kývli na pozdrav, jinak před nimi zdejší chudáci klopili oči a otáčeli se zády ještě dřív, než se dostali do jejich blízkosti.

„Tohle je nanic,“ konstatoval Sváťa a plácl přes ruku dotěrného klučinu, který se zezadu natahoval k jeho kapse, „jestli chceme něco vypátrat, musíme zvolit jinou taktiku.“

Odtáhl Hanku stranou a přesunul se s ní do Santareny.

„Zaběhni k Zachariášovi a popros ho o jídlo zhruba na týden a vezmi jen to nejobyčejnější, co nevzbudí pozornost – jako chleba, placky, uzenou rybu, sýr. Já se mezitím postarám o vhodný převlek, abychom mezi žebráky a zlodějíčky nebudili podezření.“

„Myslíš, že to při hledání Vítka pomůže?“ zapochybovala Hanka.

„Oblékni si nějaké jednoduché pytlovité šaty, pokud možno špinavé a smradlavé.“

„Hele Svatoušku, já pro tebe udělám hodně, ale dobrovolně se do ničeho špinavého a smradlavého neobléknu.“

„Trochu sazí na krku a rukou tě nezabije a smrdět můžeš třeba po... po... mokré tlející zemině.“

„Zbláznil ses?!“

„Po něčem smrdět musíš, jinak nebudeš působit věrohodně.“

„Copak neexistují chudí, a přesto čistotní lidé?“

„A co třeba po kouři z otevřeného ohně? Něco podobného, jako když na tebe dýchne drak?“ odmítl Sváťa přijmout Hančinu vymydlenou variantu.

„A nepřeháníme trochu? Mohli bychom si při pátrání vypomoct kouzly.“

„No, od Vrona sice víme, že hledáme klučinu se světlými okudlanými vlásky a s rošťáckým pohledem, malého mudrlanta s výrazným sedmým smyslem, ale zatím jsme ho na vlastní oči neviděli. Potřebovali bychom pár jeho vlasů nebo část jeho oblečení, případně předmět, který často používá. Chceš si něco z toho vypůjčit u nich doma?“

„Dobře. Jsem ochotná smrdět kouřem,“ dala konečně Hanka přednost Sváťovu nápadu před návratem k Vítkovým rodičům.

Oba se rozběhli obstarat potřebné věci. Hanka dokonce stihla mentálně oslovit svého čtyřnohého otce R’íhana a oznámit mu, že ji v nejbližších dnech nemá čekat.

Setkali se v Hančině srubu. Když Sváťa rozložil na postel svůj úlovek, dívka se zděsila.

„Jestli si navlékneme tuhle maškarádu, budeme všem pro smích.“

„Nebudeme,“ ujistil ji Sváťa, „chudí nenadaní lidé se snaží uživit všelijak a potulní kejklíři nejsou žádnou vzácností. Jestli dokážeme ty ubožáky pobavit, máme vyhráno. Potulní herci a zpěváci nejsou považováni za nevítané cizince. Ukryjeme auru, sundáme hodinky a budeme předstírat, že sedmý smysl nám osud nenadělil.“

„A prsten?“

Sváťa rozvázal malý kožený váček s prsteny, cingrlátky a náhrdelníky.

„Zamázneme prsten zlatou barvou a navlékneme k němu další prsteny.“

„Nebudou po nás chtít ukázku kejklířského vystoupení?“

„O tom nepochybuj,“ usmál se a sáhl po bílém lehce ušmudlaném cylindru, „je libo představení žonglérské, kouzelnické, pěvecké nebo taneční?“

„Hlasuji pro tanec a pantomimu,“ sáhla Hanka po vílí čelence a dlouhé stuze, „pár figur se stuhou snad zvládnu i bez magie.“

Zatočila se a stuha za ní vlála jako poslušný vlnící se had.

„Doprovodím tě na píšťalu nebo druidský bubínek a Plavík může skákat třeba z ruky na ruku pro sušenku jako cvičená horská veverka.“

„No tě pic, my budeme trojka,“ začalo Hanku jejich přestrojení bavit.

„Plavík výborná veverka, jenže ne pro sušenku, ale pro oříšek,“ připojil se nadšený tulík k jejich plánování.

Shrábli do dvou vaků jídlo včetně rekvizit a vyrazili do Ostenravy.

Errata:

12.08.2021 21:39