Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Potulní umělci

Zdánlivě bezcílně se potulovali po předměstí. V jeho nejrušnější části poblíž tržiště si rozložili rekvizity a po očku sledovali další pouliční umělce, jakou zábavu nabízejí kolemjdoucím.

„I bez magie mezi nimi budeme s naší veverkou za hvězdy,“ podotkl šeptem Sváťa a začal poskakovat se svým bubínkem okolo odložených vaků. Hanka přes zavazadla přehodila šátek a na něj umístila Plavíka. Pokoušela se o taneční kroky do rytmu a občas vlnící se stuhou přejela tulíkovi přes hlavu. Několik dětí se zastavilo poblíž a chichotaly se při pohledu, jak se zvířátko oklepalo a učíslo si dlouhý ocásek.

Hanka odložila stuhu a nechala Plavíka pobíhat po svých rukou a skákat sem a tam. Do Sváťova cylindru zapadla první mince.

Ostatní pouliční umělci podezřívavě sledovali jejich počínání. Hanka popadla minci a zaběhla k pouličnímu prodejci koupit placku. Rozdělila se o ni s kamarádem i tulíkem a vmžiku ji nedočkavě zhltli. Ostatní se při pohledu na hladové kolegy uklidnili. Jedna žena jim dokonce nabídla posolený krajíc chleba.

„Jen se nestyď, panenko, já vím, co je hlad,“ usmála se, když se snažili odmítnout. Jako by se tím gestem prolomila hráz solidarity.

„Musíš s tím cylindrem blíž k lidem a dívej se jim do očí,“ poradil Sváťovi vrhač nožů, který je chvíli pozoroval, „neboj se jich. Neukousnou tě.“

Když Hanka se Sváťou balili navečer rekvizity, přitočila se k nim žena, od níž dostali chléb.

„Máme nocleh v jednom skladišti poblíž rybárny. Dva navíc se k nám určitě vejdou, jestli máte zájem,“ nabídla jim. „Zítra by měla dorazit kupecká karavana. Půjdou-li dobře kšefty, uděláme si potom slavnostní večeři.“

„Díky za nabídku,“ nasadila Hanka oslnivý úsměv.

Ve skladišti nebyla ani stopa po soukromí. Překvapeně zjišťovali, že se tu všichni dobře znají a bezostyšně na sebe halekají.

„Nováčci, co? Zaměstnám vás,“ zastavil se u nich šilhající otrapa.

„Ne, díky,“ snažil se mu Sváťa zahradit tělem přístup k Hance. Muž ho však odstrčil a hrábl po dívčině ruce.

„Ukaž se, krasotinko. Ty se určitě nemusíš živit hloupým poskakováním. Pošli to svý tintítko k vodě a přidej se ke mně. Garantuju ti, že hlad mít nikdy nebudeš.“

Lidé kolem se zvědavě zadívali směrem k nim.

Dívka prudkým obranným pohybem odrazila jeho ruku. Muž se však nehodlal vzdát, přitočil se za její záda a ruku jí zahákl pod krk: „Tohle se strejdovi nedělá.“ Hanku ovanul smrad levné kořalky. Rozkročila se, odtáhla hlavu na prsa, aby s ní vzápětí vší silou udeřila do obejdova obličeje. Jakmile povolil stisk, shýbla se a popadla jednu mužovu nohu, trhla s ní kupředu a zkroutila ji. Chlap se skácel na záda. Toho využil tulík, skočil na něj a kousl ho do nosu. Muž zařval a ostatní přihlížející se začali chechtat. Se zuřivým výrazem se obejda odplížil.

„Z toho si nic nedělejte, zkouší naverbovat všechny nováčky,“ pokrčil pobaveně rameny mladík odvedle. Výrazně kulhal a soudě dle jeho vybavení se živil prodejem provazů a lan.

„Jdu se porozhlédnout. Pak se vystřídáme,“ podal Sváťa Hance tulíka a začal se proplétat mezi utábořenými unavenými poutníky, umělci a prodejci. Někteří si ustlali na zemi, jiní na voze, každý podle svých možností. Šumění zvenčí signalizovalo, že se rozpršelo. Mladík se pozorně rozhlížel po dětech, kterých se tu motalo neuvěřitelné množství. Některé se podobně jako on proplétaly mezi utábořenými lidmi a loudily jídlo. Klučinu se světlými roztřepanými vlásky však nezahlédl.

Hanka mezitím se ženou, která je do skladiště pozvala, připravovala polévku ve stylu „co najdeš, to přidej“. Ve skladišti se nalézalo několik improvizovaných ohnišť, která byla momentálně plně vytížena. Jejich ohniště patřilo k těm luxusnějším, neboť byl přes postranní kameny položen kovový plát. Žena ze svého vozu vytáhla suchou větev, zručně ji nalámala, aby bylo čím topit.

„Proč nám pomáháte?“ nemohla dívka pochopit, jak je možné, že se s nimi chce chudák rozdělit o to poslední, co má k jídlu.

„Stejně už by do zítřka nejspíš nevydržel a zezelenal by,“ kývla bradou směrem k chlebu, „a pak – jsem stará zvědavá bába.“

„Opravdu?“ neubránila se Hanka úsměvu.

„Chudí viditelně nejste, ale předstíráte, že ano. Proč asi?“

„Z čeho tak soudíte?“ ošila se Hanka při představě, že jejich přestrojení není dokonalé.

„Máš lesklé, dobře zastřižené vlasy a kvalitní boty. A ani jeden z vás nemá v očích sebemenší obavu, co bude zítra k jídlu. A navíc mám intuici. Cítím, že mezi nás nepatříte. Ale nejste nepřátelé, možná jenom něco hledáte...“ tázavě pohlédla na dívku.

„Jo. Máte pravdu. Hledáme malého kluka se světlými vlásky, co utekl z domova. Zatím netušíme, kde by mohl být,“ vzdychla a mimoděk zamíchala vroucí polévku.

„Malí kluci jsou jako vítr. Hned tady, hned tam... ale každý z nich má svůj velký sen. Po čem touží ten váš?“

„Možná by se chtěl stát kouzelníkem,“ pokrčila nerozhodně rameny Hanka.

„A co rytířem? Tím by být nechtěl?“

„Rytířem? Meč a brnění?“

„Všichni zdejší kluci si teď hrají na rytíře a touží zabít svého draka. Pochybuji, že by ten váš byl výjimkou.“

„A kdyby chtěl na vlastní oči vidět skutečného rytíře, kam by se vydal?“

„Jestli jedl vtipnou kaši, přidal by se ke kupecké karavaně, která odtud míří do Puragy. Tam prý se to rytíři jen hemží.“

„Puragu neznám,“ odstavila Hanka hotovou polévku. „Vy jste tam někdy byla?“

„Ale kdepak, panenko. Tohle místo potulným umělcům nepřeje. Rytíř má zadek holej nebo vobalenej železem a srdce taky. Tam se uživí jenom kováři, panoši a lehké děvy, co se rytířům starají o postel. Navíc velice snadno přijdeš k úrazu a škodu ti nikdo neuhradí. Spíš tě budou špičkou meče píchat do zadku, dokud nevypadneš z jejich města.“

Sváťa se zklamaně vrátil z obchůzky a na první pohled bylo zřejmé, že žádného chlapce podobného Vítkovi nezahlédl. Možná jsou na špatné stopě.

Po skromném jídle se vypravila do terénu Hanka. Hodila si přes hlavu deku a šourala se po rozlehlém skladišti i do míst, kam světlo od ohňů nedosahovalo. Špatně odvětrávaný kouř ji dráždil v nose.

Stále přicházeli noví a noví zájemci o místo pod střechou a málem už nebylo kudy projít zpět k jejich ležení.

Náhle vchodem prošla mohutná postava. Hanka si deku přitáhla až k obličeji, aby skryla svou identitu. O setkání s Vítkovým otcem opravdu nestála. Prohnal se skladištěm jako hurikán. Občas se u někoho zastavil, aby prohodil pár slov. Dívka bedlivě sledovala výraz jeho tváře, ale nezdálo se, že by zachytil nějakou stopu. Přikrčila se v šeru nedaleko vchodu, aby vyčkala, než rozložitý muž opustí jejich útočiště. Kdyby ji poznal, dovedla si velice živě představit, že by ji přede všemi obvinil z chlapcova únosu. A přitom jim oběma jde o totéž, aby se Vítkovi nic zlého nestalo.

„Viděla jsi ho?“ zeptal se Sváťa, když se Hanka vrátila a zavrtala se pod deku vedle něj.

„Jako by ho šlo přehlédnout! Aspoň víme, že se Vítek domů nevrátil a že o něj mají rodiče starost.“

„Kdybych byl malej kluk a rozhodl se utéct někam daleko, pokusil bych se tajně ukrýt v některém obchodnickém voze, co provázejí karavanu.“

Hanka se nadzdvihla na lokti, aby zkontrolovala, jak se její přítel tváří: „Navrhuješ, abychom se ke karavaně připojili?“

„Ano. A pokud neuspějeme, sem se můžeme vrátit vždycky.“

„Dobře,“ zachumlala se Hanka do odrbané deky a zatoužila se stulit v přítelově náruči. Ten se však odtáhl.

V noci ji probudil závan chladu. Zamžourala do tmy.

„Spi dál, nic se neděje. Plavík mě vzbudil, protože ten mizera, cos ho večer uzemnila, měl v úmyslu nám prohledat zavazadla. Rozmluvil jsem mu to.“

Ráno Hanku ze spánku vytrhl všeobecný ruch. Lidé tu vstávali brzo. Složila svoji a Sváťovu deku a rozhlédla se, kde se její kamarád toulá. V žaludku jí zaškrundalo hlady, ale našla na dně vaku jen nepatrný úlomek sušenky, který nabídla tulíkovi. Ani chlupatému tvorečkovi se vstávat nechtělo a stočil se na složených dekách.

„Nezlob se, panenko, už musím jet, abych zabrala na tržišti nějaké slušné místo,“ přišla se s Hankou rozloučit žena, která jim pomáhala. „Přeju vám úspěch při hledání.“

Dívka ji vyprovodila k vozíku a pomohla jí ho vytlačit ke vchodu. V nestřežené chvíli vpašovala do jejího kapsáře středně velký polodrahokam, aby žena kvůli tomu, že se s nimi podělila o chléb, nemusela hladovět. Při zpáteční cestě zahlédla Sváťu, jak si povídá s matkou, chovající miminko. Krátké užití magického zraku Hance prozradilo, že se věnuje své nejoblíbenější činnosti – léčení. Aniž mladá žena postřehla, dostalo se její rodině té nejlepší ozdravné magie, jakou by nikdy neměla šanci si zaplatit. Sváťa nesnesl pohled na strádající děti. Hanka ho za to milovala.

Ze skladiště se loudali mezi posledními. Tržiště už bylo zaplněno prodávajícími i žebrajícími skupinkami. Všechna vhodná místa k vystoupení byla obsazena, takže spíš jen bezcílně bloumali a u jednoho stánku v rychlosti zhltli ještě teplou bramborovou placku. Nakonec přece jen našli plácek, kde se dalo uskutečnit aspoň krátké vystoupení. Pohled na „horskou veverku“ sice přilákal několik dětí, ale Vítek mezi nimi nebyl.

Kolem poledne do města dorazily první vozy karavany. Podél příjezdové cesty postupně zaparkovali pojízdní prodejci a tržiště se rázem rozrostlo na dvojnásobek své plochy. Hanka si zvědavě prohlížela muže na silných koních, kteří si libovali v bohatě zdobených sedlech i uzdách. Většina z nich přijížděla společně s povozem, taženým dalším koněm nebo mulou. Prodejci muže zdravili jako staré známé a hlasitě jim nabízeli nejrůznější zboží nebo ubytování ve zdejších hostincích.

Za hlavní družinou se vlekli chudší jezdci bez povozů a bez doprovodu.

„Většina z nich nemá sedmý smysl, nebo jen velmi slabý,“ konstatoval tiše Sváťa, když kolem nich procházeli poslední opozdilci z karavany.

„Jak dlouho trvá cesta do Puragy?“

„Podle toho, co jsem slyšel, asi pět nebo šest dní.“

„Myslíš, že se Vítek touží podívat do města rytířů?“

„Vzpomeň si, Hanko, na dobu, kdy jsme vyrůstali v sirotčinci. Tenkrát bychom za podobnou šanci dali první poslední.“

„Ale Vítek má rodinu...“

„Nabručeného tátu, ukřičenou mámu a osm sourozenců. Jestli zaslechl, jak se přimlouváme, aby ho dali do magické školy, možná se rozhodl vydat na cestu bez ohledu na mínění rodičů.“

„A co když nezamíří do Puragy?“

„Kam jinam by se odtud vydal? Momentálně má jen dvě možnosti, zůstat v rodném městečku, nebo využít příležitosti a svézt se někam dál. Navíc má Puraga veřejnou bránu, odkud by se mohl dostat do Dubovníku a odtamtud na Ostrov volby.“

„Copak má takovej malej kluk páru, kde se nachází Ostrov volby?“

„Proč ne? Může se někoho zeptat.“

„Stejně by ho skrz veřejnou bránu samotného nepustili,“ vrtěla Hanka hlavou.

Ještě chvíli se dohadovali a zvažovali, zda se mají aspoň na den vrátit domů, vykoupat se a pořádně najíst. Ačkoliv byl jindy Sváťa ochoten pro dobré jídlo udělat první poslední, tentokrát se mu do Santareny nechtělo.

„Máme-li pozítří vyrazit s karavanou, měli bychom si najít někoho, kdo nás vezme s sebou a s nímž nebudeme nápadní.“

„Můžeme se k nim přece přidat sami.“

„Jako co? Umělci? Obchodníci? Nebo snad mám předstírat, že se chci stát rytířem?“

„Hm. Ani jedna z možností nevypadá přesvědčivě,“ uznala Hanka.

„Ledaže by ses převlékla za kluka a zkusili bychom se uchytit jako panoši.“

„Chceš mě předhodit nějakému hrubiánovi jako panoše?“ zamračila se.

„Když si vybereš seriozního, který se ti bude líbit,“ pokrčil uličnicky rameny.

On se na mě nezlobí, uvědomila si Hanka s úlevou, jinak by neměl náladu na vtípky. S úsměvem mu zapíchla ukazováček do hrudi: „Podívej, Svatoušku, mám hlad, nemůžu se jít domů osprchovat a ještě mi hrozí několikadenní pochod bůhvíkam. Nečekej, že mě pobaví tvé humorné narážky.“

„A nebyl to náhodou tvůj nápad vypravit se po Vítkových stopách?“

„Čekala jsem, že ho do večera najdeme.“

„Chceš přestat hledat?“

„Nechci.“

„V tom případě se pozeptáme, zda někdo nepotřebuje léčitele a kuchařku,“ zvážněl a přejel Hanku pohledem, „ale vezmi si šátek nebo plachetku, ať nevypadáš příliš atraktivně. Jinak tě některý z rytířů sbalí dřív než dvakrát mrkneš.“

„Že tě pusa nebolí...“ mumlala nespokojeně, ale poslušně vylovila ze zavazadla velký pomačkaný šátek.

Opět se toulali po městečku a dávali pozor, zda nezahlédnou osamělou dětskou postavu. Štěstí jim však nepřálo. Ani při hledání služby nebyli úspěšnější. Nikdo z obchodníků ani poutníků nestál o další dva krky, které by musel živit.

Errata:

12.08.2021 21:39